Operace Redwing

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 85

OPERACE REDWING

4 VÍTEJTE V PEKLE, PÁNOVÉ Uprostřed silných proudů vody se neustále opakovaly bojové signály píšťalek, pokračoval naprostý chaos, ohlušující výbuchy a křičící instruktoři… „plížením k píšťalce, chlapi! Plížením k píšťalce! A držte ty zatracené hlavy pořádně dole!“ To poslední odpoledne Indoc jsme se krátce po 1300 hodin shromáždili v učebně. Instruktor Reno vstoupil dovnitř s hlavou vztyčenou jako římský císař a okamžitě nám nařídil dělat kliky. Židle odlétly jako vždycky na stranu, padli jsme na podlahu a počítali kliky.

Když jich bylo dvacet, Reno nás nechal v klidové pozici a pak úsečně řekl: „Zpátky.“ „Hujá, instruktore Ré-no!“ „Podejte mi hlášení, pane Ismayi.“ „Zapsáno sto třináct mužů, instruktore Reno. Všichni přítomni, kromě dvou mužů na ošetřovně.“ „Jste blízko, pane Ismayi. Ale před několika minutami to dva muži vzdali.“ Všichni jsme přemýšleli, kdo to může být. Členové posádky mého člunu? Hlavy se otáčely. Netušil jsem, kdo ztroskotal na té poslední překážce. „Není to vaše chyba, pane Ismayi. Když to vzdali, byl jste v učebně.

Kurz dva dva šest půjde do první fáze BUD/S se sto jedenácti muži.“ Hujá!

Uvědomil jsem si, že se náš počet snižuje docela pravidelně. Podle těchto čísel měl kurz 226 v první den 164 účastníků a už jsme přišli o víc než padesát z nich. Vím, že několik jich bylo hned na začátku tak zastrašeno, že se mezi námi vůbec neukázali. Ale ten zbytek jaksi 85

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 86

MARCUS LUTTRELL nenápadně zmizel. Nikdy jsem neviděl někoho z nich odcházet, dokonce ani ne spolubydlící z pokoje.

Pořád nedokážu dost dobře pochopit, jak k tomu docházelo. Myslím si, že dospěli k nějakému bodu zlomu nebo je řadu dní trápila jejich neschopnost podávat požadované výkony. Ale u námořnictva platí, že kdo je pryč, je pryč. Tehdy jsem to úplně nechápal, ale spolu se svými 110 vrstevníky jsem byl svědkem nemilosrdného eliminačního procesu amerického bojového útvaru, který mezi sebou nemůže tolerovat žádný pochybný prvek.

Instruktor Reno teď mluvil formálně. „Budete teď pokračovat první fází BUD/S. Chtěl bych být na každého z vás pyšný. Na ty z vás, kdo přežijí Pekelný týden, bude pořád ještě čekat zkouška schopností v bazénu – ta je ve druhé fázi – a potom ve třetí fázi výcvik se zbraněmi.

Ale rád bych byl u vašeho úspěšného ukončení kurzu. Teď vám chci potřást rukou. Přál bych si, abyste se považovali za jednoho z Renových bojovníků.“ Naše hujá, instruktore Reno! se zaťatými pěstmi zvednutými nahoru by dokázalo nadzvednout střechu učebny. Měli jsme ho všichni rádi, protože jsme cítili, že pro nás skutečně chce to nejlepší. V tom člověku nebyla špetka zlomyslnosti. Nebyla na něm patrná ani žádná slabina.

Opakoval instrukce, které nám dával v těch dvou týdnech. „Buďte ostražití. Buďte dochvilní. A buďte neustále zodpovědní za to, co děláte, ať jste v uniformě nebo v civilu. Pamatujte si, že vaše dobrá pověst je pro vás vším. A vy všichni máte možnost si takovou pověst vytvářet, počínaje pondělním ránem zde v nula pět nula nula. První fáze.

Ti z vás, kteří tvoříte tým, pamatujte si, že vstupujete do bratrstva.

Ke svým týmovým kolegům budete mít bližší vztah, než jaký jste kdy měli ke svým přátelům na základní nebo na střední škole. Budete s nimi žít…a v boji mohou někteří z vás s nimi zemřít. Vaše rodina musí být vždy na prvním místě, ale bratrstvo je záležitost privilegia. Chci, abyste na to nikdy nezapomněli.“ S tím nás opustil, vyklouzl zadním vchodem a zanechal za sebou hodně dlouhý stín – partu nažhavených chlapů připravených podstoupit cokoliv, aby uspěli v nadcházejících náročných testech. Přesně jak to Reno chtěl.

Vstoupil instruktor Sean Mruk, bývalý SEAL z Team 2, veterán tří zámořských nasazení, rodák z Ohia, bodře vypadající člověk, se kterým 86

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 87

OPERACE REDWING jsme se během Indoc nesetkali. Byl asistentem našeho nového hlavního instruktora. Slyšeli jsme ho dřív, než ho viděli; jeho tichý povel: „K zemi a kliky,“ který vydal ještě předtím, než došel do čela učebny.

Během následujících několika minut prošel snad milion úkolů, které musíme v první fázi splnit. Věci jako příprava člunů a vozidel, zajištění správných zásob. Řekl nám, že od nás očekává neustále stoprocentní výkon, protože pokud ho nepodáme, tak za to zaplatíme.

Zkontroloval si, že jsme se všichni přestěhovali z ubikací Indoc za cvičištěm do ubikací speciálních metod boje námořnictva, několik set metrů severně od střediska. Prvotřídní objekt na písečné pláži a je celý váš – ovšem jenom pokud se dokážete udržet v partě BUD/S a zůstat v kurzu číslo 226, což je číslo, které bude brzy vyvedeno v bílé barvě po obou stranách vaší nové zelené přilby fáze jedna. Dokud budete sloužit u Navy SEAL, půjde to číslo stále s vámi. Vyslovení těch tří bíle namalovaných číslic mého kurzu se pro mě jednou stane nejsladšími zvuky v životě.

Inspektor Mruk přívětivě pokývl a řekl nám, že bude v té nové ubikaci v sobotu v 1000 hodin, aby si ověřil, že víme, jak si máme pokoje připravit k inspekci. Vyslovil poslední varování: „Teď jste oficiální kurz. Patříte první fázi.“ To pondělní bezmračné ráno 18. června jsme se všichni shromáždili dvě hodiny před východem slunce před ubikacemi. Bylo 0500 hodin a teplota byla kousek nad deseti stupni. Tiše tam stál náš nový instruktor, kterého jsme neznali. Poručík Ismay formálně hlásil: „Kurz dva dva šest je nastoupen. Přítomno devadesát osm mužů.“ David Ismay zasalutoval. Rotný Stephen Schulz na pozdrav nereagoval žádným „dobré ráno“ nebo „jak se máte?“ Místo toho jenom vyštěkl: „Do moře, pánové. Všichni. Pak přijďte do učebny.“ Už to tady bylo zase. Kurz 226 vyrazil z nádvoří přes pláž k moři.

Vpotáceli jsme se do ledově studené vody, namočili se a pak jsme zmrzlí čvachtali zpátky do učebny. Kapala z nás voda a už jsme měli nahnáno. „K zemi!“ zavelel instruktor. Pak zase a zase. Nakonec se před nás postavil podporučík Joe Burns, zamračený velitel SEAL, a oznámil nám, že je velitelem první fáze. Několik z nás sebou trhlo. Burnse předcházela pověst tvrdého muže. Později se ukázalo, že je to jeden z nejdrsnějších mužů, jaké jsem poznal.

87

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 154

MARCUS LUTTRELL Bylo to jenom asi tisíc metrů daleko, ale trvalo nám hodinu, než jsme horu kousek obešli a pak se vydali vzhůru, přímo na ten žulový prst na konci hřebene. Když jsme tam přišli, musel jsem uznat, že to bylo perfektní místo nabízející vynikající úhel pohledu na tu vesnici pro objektivy, pozorovací teleskop a pro kulky. Byl tam senzační výhled na všechny strany. Jestli tam Šarmak a banda jeho zločinců jsou, dostaneme je. Jak Mikey poznamenal: „Ten chlap nemůže jít ani na tu pitomou obecní latrínu, aniž bychom ho zpozorovali.“ Dannyho odpověď není vhodná pro rodinný příběh, jako je tento, protože v ní uvažoval o možném ustřelení jedné z hlavních Šarmakových součástek.

Rozhlížel jsem se po našem novém horském opěrném bodu s masivními kolmými srázy všude kolem nás. Byl dokonalý, ale také velmi nebezpečný. Kdyby na nás někdo zaútočil, zejména v noci, neměli bychom jinou možnost, než se odtud probojovat pryč. Kdyby na nás někdo začal střílet RPG, byli bychom roztrhaní na kousky. Vedla odtud jediná cesta, po které jsme sem přišli. Zkušený stratég jakým Šarmak byl, by nás mohl na tomhle holém skalnatém místě zablokovat a museli bychom zabít spoustu mužů, abychom se odtud dostali. Pořád tu byla stále přítomná znepokojivá myšlenka, že v této oblasti může být také Šarmakův kámoš bin Ládin – s možná větší armádou al-Káidy, než jsme kdy viděli.

Ale svým způsobem bylo tohle místo dokonalé s nejlepším výhledem, jaký si může jakýkoliv průzkumný tým přát. Prostě jsme se museli nějak zahrabat do téhle drolivé skály, držet hlavy dole, zůstat zamaskovaní a soustředění. Bude to v pořádku, pokud nás nikdo neuvidí. Ale pořád jsem měl hodně divný pocit. Ostatní také.

Všichni jsme měli něco k jídlu, k pití vodu a pak jsme leželi obličejem dolů a tiše jsme nechávali slunce vysušit naše oblečení. Teď bylo vedro jako v pekle. Ležel jsem pod vyvráceným kmenem stromu, přitisknutý přímo k oblému kmeni a nohy mi trčely vzadu ven. Ale naneštěstí jsem ležel na žahavé kopřivě, která mě přiváděla k šílenství.

Samozřejmě jsem nesměl pohnout ani svalem. Nikdo nemohl vědět, jestli nás právě v tuto chvíli někdo nepozoruje dalekohledem.

Tiše jsem sledoval okolí střídavě dalekohledem a teleskopem. Murph byl asi padesát metrů ode mě na stejné skále, ale o něco výš. Po pravé ruce jsem měl Axeho, vmáčknutého do prohlubně po pařezu. Danny byl s vysílačkou níž na levé straně přikrčený pod posledním stromem 154

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 155

OPERACE REDWING a byl jediný z nás ve stínu, chráněný před spalujícím sluncem. Blížilo se poledne a slunce bylo vysoko, skutečně vysoko, přesně na jihu, skoro přímo nad námi.

Zdola nás nebylo vidět. A ve stejné úrovni s námi nebo nad námi určitě nebyla živá duše. Přinejmenším ne na této hoře. Museli jsme jenom čekat, být úplně potichu, nemluvit a soustředit se, což jsou čtyři disciplíny, které jsme všichni dokonale ovládali.

Bylo zde hrobové ticho, stejné jako v noci. To ticho narušovaly jen občasné úsečné rozhovory mezi námi, obvykle mířené na Dannyho privilegovanou pozici ve stínu, mimo přímé paprsky žhavého horského slunce. Nebyly to nijak profesionální hovory, protože nebyly slušné a chápavé. „Hej, Danny, nechceš si vyměnit místo?“ „Polib si prdel!“ Něco takového a nic jiného. Žádný jiný zvuk do toho horského vzduchu nepronikal. Ale najednou jsem zaslechl zvuk, který se nesl přímo k jihozápadní straně mého spadlého stromu. Nezaměnitelný zvuk lehkých kroků přímo nade mnou. Proboha! Měl jsem štěstí, že jsem si nemusel měnit kalhoty.

Stejně tak nenadále tam byl chlap s turbanem na hlavě a v ruce držel zkurvenou sekeru. Seskočil s kmene přímo nade mnou. Málem jsem z toho šoku omdlel. Prostě jsem to vůbec nečekal. Otočil jsem se, popadl pušku a namířil jsem ji na něho, což jsem považoval za dostatečné, abych ho odradil od toho, že mi hned usekne hlavu. Byl zjevně víc překvapený než já a sekeru upustil na zem.

Pak jsem uviděl Axeho, jak stojí a míří puškou přímo na jeho turban. „Tys ho musel vidět,“ obořil jsem se na něj. „Proč jsi mi to sakra neřekl? Málem jsem z něho dostal infarkt.“ „Jenom jsem nechtěl dělat hluk,“ řekl Axe. „Měl jsem ho na mušce ještě než přišel k tomu tvému kmeni. Kdyby udělal nějaký podezřelý pohyb tak bych ho na místě zabil.“ Ukázal jsem tomu chlápkovi, aby si sedl na zem a opřel se o kmen.

A pak se stalo něco legračního. Přes tu horu klusalo stádo asi sto koz, všechny s malým zvonečkem na krku a rojily se všude kolem nás. Potom přišli přes vrchol další dva muži. Všude kolem nás teď byly kozy.

Pokynul jsem jim, aby se připojili ke svému kolegovi na zemi u kmene.

Myslím tím ty Afghánce, ne kozy.

155

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 156

MARCUS LUTTRELL Nakonec se Mikey a Danny protlačili bečícím stádem nahoru a okamžitě pochopili, co se děje. Stejně jako já si všimli, že jeden z těch tří je teprve kluk, asi čtrnáctiletý. Pokoušel jsem se jich zeptat, jestli jsou Tálibánci a oni zavrtěli hlavami. Ten starší muž řekl anglicky: „No Tálibán…no Tálibán.“ Dal jsem tomu klukovi jednu ze svých energetických tyčinek a on se na mě zamračil. Jenom ji položil na kámen vedle sebe, aniž by poděkoval nebo přikývl na znamení díku. Ti dva dospělí nás probodávali pohledem a dávali zřetelně najevo, že nás hodně nemají rádi. Pochopitelně se asi divili, co ksakru děláme na jejich pastvině s tolika zbraněmi a střelivem, že bychom mohli dobýt celou afghánskou provincii.

Vyvstala otázka, co teď budeme dělat. Evidentně to byli pastevci koz, rolníci z této vrchoviny. Nebo, jak se uvádí v textu Ženevské konvence, byli to neozbrojení civilisté. Jediné vojensky správné rozhodnutí bylo bez jakékoliv debaty je zabít, protože jsme nemohli vědět, co mají v úmyslu.

Jak můžeme vědět, že nejsou součástí nějaké povstalecké ozbrojené skupiny nebo nejsou zavázáni jakýmsi kmenovým pokrevním svazkem, aby tálibánské vůdce informovali o čemkoliv podezřelém, co uvidí v horách. No, a my jsme panečku vypadali podezřele. Úplně jasné bylo, že když tihle tři afghánští hastroši poběží najít Šarmaka a jeho muže, budeme mít velké problémy s tím, jak jsme tady na horském hřbetu uvěznění. Vojenské rozhodnutí bylo jasné – ti muži nemohou odtud odejít živí. Jenom jsem tam stál, prohlížel si jejich špinavé vousy, drsnou pokožku, sukovité ruce a zamračené popuzené tváře. Tihle chlapi nás neměli rádi. Neprojevovali žádnou agresivitu, ale ani nenabízeli nebo nechtěli přijmout přátelské podání ruky.

Axelson byl přemýšlivý člověk a také král hry Trivial Pursuit. Mikey se ho zeptal, co bychom podle něj měli udělat. „Myslím, že bychom je měli zabít, protože je nemůžeme nechat odejít,“ odpověděl s průzračnou jednoduchou logikou vrozeného intelektu. „A co ty, Danny?“ „Mně je to fakt úplně šumafuk,“ řekl. „Když budete chtít, abych je zabil, tak je zabiju. Stačí říct. Já tady jenom makám.“ „Markusi?“ „No, doposud jsem předpokládal, že máme jenom jednu možnost, a to zabít je. Chtěl bych vědět, co si myslíš ty, Murphe.“ 156

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 157

OPERACE REDWING Mikey přemýšlel. „Poslechni, Markusi, když je zabijeme, někdo jejich těla hodně brzo najde. Už jenom ty zasraný kozy se tady budou potloukat. A když ti chlápci nepřijdou domů k večeři, jejich přátelé a příbuzní je půjdou hned hledat, zvlášť toho čtrnáctiletýho kluka. Hlavním problémem jsou ty kozy. Protože ty nemůžeme schovat a lidi je budou hledat. Až ta těla najdou, tálibánští vůdci to hned vytroubí afghánským médiím. Okamžitě se toho chytnou média ve Spojených státech a budou psát o brutálních amerických vojácích. Chvíli potom budeme obviněni z vraždy. Z vraždy nevinných neozbrojených afghánských rolníků.“ Musím se přiznat, že jsem o tom takhle vůbec neuvažoval. Ale to, co Mikey říkal, byla hrozná realita. Bál jsem se těch chlápků? Ne. Bál jsem se jejich případných kámošů z Tálibánu? Ne. Bál jsem se liberálních médií v USA? Ano. Najednou mi bleskla hlavou vyhlídka na spoustu let strávených v americkém civilním kriminálu spolu s vrahy a násilníky.

Ovšem,…jako důkladně vycvičený příslušník amerických speciálních jednotek jsem v hloubce své duše věděl, že nechat tyhle pastevce koz jít je úplná pitomost. Pokoušel jsem se představit si, co by v této situaci udělaly velké historické vojenské osobnosti. Napoleon? Patton?

Omar Bradley? MacArthur? Provedli by to chladnokrevné vojenské rozhodnutí zabít tyhle maníky, protože představují pro jejich muže zjevné a reálné nebezpečí?

Jestli nás tihle Afghánci prásknou, můžeme všichni umřít, přímo tady, na tom skalnatém rozpáleném výběžku, tisíce kilometrů od domova, světelné roky od případné pomoci. Potenciální přesila proti nám byla příliš velká. Nechat tyhle muže jít si svou cestou byla vojenská sebevražda.

Věděli jsme jenom to, že Šarmak má něco mezi 80 a 200 ozbrojenými muži. Vzpomínám si, že jsem počítal se středním číslem 140 a ptal jsem se sám sebe, jak se mi líbí poměr 140 ku 4. To je 35 ku 1.

Nic moc. Podíval jsem se na Mikeyho a řekl mu: „Murphe, potřebujeme poradit.“ Oba jsme se obrátili na Dannyho, který zapnul komunikační systém a usilovně se snažil o spojení s velitelstvím. Viděli jsme, jak je čím dál víc otrávenější, jako všichni radisté, když nemohou navázat spojení.

Zkoušel to pořád znovu a brzy jsme došli k závěru, že s tou zatracenou vysílačkou je to v hajzlu.

157

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 158

MARCUS LUTTRELL „Nejsou tam potřeba nové baterie?“ zeptal jsem se ho. „Ne, ty jsou v pořádku, ale oni mi, kurva, neodpovídají.“ Minuty ubíhaly. Pastevci tam klidně seděli, Axe a Murph na ně mířili puškami a Danny vypadal, že každou chvíli hodí vysílačku z toho pitomého útesu. „Neodpovídají,“ řekl se skřípěním zubů. „Nevím proč. Vypadá to, jako by tam nikdo nebyl.“ „Někdo tam musí být,“ řekl Murph a v jeho hlase jsem postřehl obavu. „No, není,“ řekl Danny. „To je ten podělanej Murphyho zákon,“ řekl jsem. „Ne tvůj Mikeyi, toho druhýho vola, krále všech packalů.“ Nikdo se tomu nezasmál. Dokonce ani já. Pochopili jsme pochmurnou realitu – jsme v tom sami a musíme se také sami rozhodnout.

Mikey Murphy řekl tiše: „Máme tři možnosti. Je jasné, že nechceme ty chlápky zastřelit kvůli hluku. Takže, možnost jedna, můžeme je zabít tiše a jejich těla shodit z útesu. To je z výšky asi tři sta metrů. Možnost dvě – zabít je přímo tady a co nejlíp je zakrýt kamením a hlínou. V každém případě budeme muset odtud okamžitě vypadnout a nebudeme moct nic říct. Dokonce ani tehdy, když vyjde najevo, že byli zavražděni afghánští pastevci koz. A doma se objeví zasrané titulky ‘Podezřelí příslušníci Navy SEAL‘. Třetí možnost je nechat je jít a i tak odtud vypadnout pro případ, že nás budou Tálibánci hledat.“ Díval se po nás. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Axe řekl pevně: „Nejsme žádní vrazi. Bez ohledu na to, co děláme. Jsme bojově nasazeni na nepřátelském území a poslali nás sem naši velitelé. Máme právo udělat cokoliv, abychom si zachránili životy. Vojenské rozhodnutí je naprosto jasné. Když je necháme jít, uděláme chybu.“ Když dojde k hlasování, a to může, Axe bude doporučovat zabití těch tří Afghánců. A v nitru duše jsem věděl, že má pravdu. Asi je nemůžeme nechat jít. Ale můj problém je v tom, že mám i jinou duši.

Křesťanskou duši. A ta mě tížila. Pořád mi cosi našeptávalo, že by bylo špatné tyhle neozbrojené muže chladnokrevně zabít. Myšlenka, že to uděláme, zakryjeme stopy a potom se vytratíme jako kriminálníci, kteří všechno popírají, to ještě zhoršovala.

Popravdě řečeno, raději bych se proti nim postavil a rovnou je zastřelil. A pak je tam nechal. Byli by to jen tři muži, kteří se ocitli ve 158

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 159

OPERACE REDWING špatném čase na špatném místě. Válečné oběti. Měli bychom se sami bránit, pokud se nám média a politici v USA pokusí přišít obvinění z vraždy.

Nikomu z nás se ta záludná varianta nelíbila. To mohu říct. Myslím, že jsme všichni byli křesťany, a kdybychom uvažovali jako obyčejní zákonů dbalí američtí občané, bylo by pro nás strašně těžké vykonat to naléhavé a zásadní vojenské rozhodnutí, které by učinil každý velký vojevůdce – tihle muži odtud nikdy nesmí odejít živí. Důsledky jejich propuštění byly nepřijatelné. Z vojenského hlediska.

Poručík Murphy řekl: „Axe?“ „Nemáme na výběr.“ Všichni jsme věděli, co tím myslí. „Danny?“ „Stejně jako předtím. Je mi úplně fuk, jak se rozhodnete. Jenom mi řekněte, co mám udělat.“ „Markusi?“ „Já nevím, Mikeyi.“ „Dobře, řeknu vám to ještě jednou. Jestliže tyhle chlapy zabijeme, musíme být o tom naprosto otevření. Nahlásit, co jsme udělali.

Nemůžeme kolem toho kličkovat. Jenom abyste si všichni uvědomili, že se jejich těla najdou a Tálibánci toho maximálně využijí. Obrátí se na noviny a americká liberální média na nás nelítostně zaútočí. Skoro jistě budeme obviněni z vraždy. Nevím, co si o tom myslíte…Markusi, přidám se k tobě. Rozhodni to.“ Váhavě jsem tam stál. Znovu jsem se podíval na ty zamračené afghánské rolníky. Ani jeden z nich se nám nepokoušel něco říct. Ani nemuseli. Jejich zakaboněné pohledy mluvily za všechno. Neměli jsme provaz na jejich svázání. Řešením nebylo přivázat je, abychom získali víc času na přesun do nového postavení.

Podíval jsem se Mikeyovi přímo do očí a řekl jsem: „Necháme je jít.“ Bylo to nejhorší a nejpitomější rozhodnutí, jaké jsem v životě udělal.

Nemohl jsem být při smyslech. Právě jsem hlasoval pro variantu, o které jsem věděl, že může být podpisem na příkazu k naší popravě.

Stal se ze mě podělaný liberální neschopný blbec, měkosrdcatý posera bez rozumu a zdravého úsudku.

Přinejmenším jsem takhle v těch chvílích vypadal při ohlédnutí zpět.

Tehdy pravděpodobně ne, ale budu tak vypadat skoro každou hodinu 159

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 160

MARCUS LUTTRELL ve zbytku svého života. Nebude jediná noc, abych se neprobudil zalitý studeným potem a nepřemýšlel o těch chvílích v horách. Nikdy se toho nezbavím. Nemohu se toho zbavit. Můj hlas byl rozhodující a to mě bude pronásledovat, dokud mě neuloží do hrobu ve východním Texasu.

Mikey přikývl. „Dobrá,“ řekl. „Myslím, že to jsou dva proti jednomu, Danny nehlasoval. Necháme je jít.“ Vzpomínám si, že nikdo nic neřekl. Slyšeli jsme jenom krátké staccato mečení koz beee…beee…beee a cinkání těch malých zvonků.

Vytvářelo to příhodný sborový chorus na pozadí rozhodnutí učiněného na tomhle zasraném nádherném místě. Ne na bojišti, na kterém jsme nejpravděpodobněji byli, ať jsme chtěli nebo nechtěli.

Axe znovu řekl: „Nejsme vrazi. A nebyli bychom vrahy, i kdybychom udělali cokoliv.“ Mikey s jeho názorem souhlasil. Řekl jenom: „Já vím, Axe, já vím, kámo. Ale my jsme prostě hlasovali.“ Ukázal jsem těm třem pastevcům, aby vstali, a puškou jsem jim naznačil, aby si šli svou cestou. Vůbec nepokývli hlavou, ani se z vděčnosti neusmáli. Přitom moc dobře věděli, že jsme je klidně mohli zabít. Obrátili se k výšině za námi.

Teď je vidím. Dávají si ruce za záda tím typickým afghánským způsobem a vydávají se velice rychlou chůzí do strmého stoupání a kozy kolem nás se pouští do klusu za nimi. Odkudsi se tady objevil chlupatý opelichaný hnědý pes a schlíple přiběhl k tomu klukovi. Ten pes byl ošklivou afghánskou připomínkou mé silné čokoládové labradorky Emmy, která doma na ranči vždycky překypovala zdravím a radostí ze života.

Myslím, že tehdy jsem se probral a přestal jsem se těch zatracených amerických liberálů obávat. „To je špatný,“ řekl jsem. „To je fakt špatný. Co to do prdele děláme?“ Axe zavrtěl hlavou. Danny pokrčil rameny. Abych byl spravedlivý, Mikey vypadal, jako by zahlédl ducha. Stejně jako já věděl, jak obrovskou chybu jsme udělali. Hroznější, než cokoliv jiného, co jsme kdy spolu udělali. Kam ti chlapi šli? Copak jsme se zbláznili?

Hlavou se mi honily myšlenky. Neměli jsme spojení a nikoho, koho bychom mohli požádat o radu. Tudíž jsme neznali podobu toho hledaného člověka ve vesnici. Byli jsme ve velmi riskantním postavení a vypadalo to, že si nemůžeme vyžádat leteckou podporu. Dokonce jsme 160

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 161

OPERACE REDWING ani nemohli podat hlášení. Ještě horší bylo, že jsme netušili, kam si to ti pastevci koz namířili. Když se něco takhle podělá, tak to nikdy není jenom jedna věc. Je to vždycky zasraně všechno.

Dívali jsme se, jak odcházejí, mizí nahoře na skále, pořád rychle jdou, stále s rukama za zády. Pocit, že jsme provedli něco strašného, když jsme je nechali jít, byl všudypřítomný. Nikomu z nás nebylo do řeči. Byli jsme tam jako čtyři zombie a vůbec jsme nevěděli, jestli máme zapadnout zpátky do našich pozorovacích postavení nebo hned odejít. „Co teď?“ zeptal se Danny.

Mikey si začal sbírat své věci. „Mizíme odtud,“ řekl.

Sbalili jsme si věci a v tom poledním slunci jsme v dálce na obzoru sledovali pastevce, jak nám definitivně mizí z dohledu. Podle mých hodinek to bylo přesně devatenáct minut po jejich odchodu a všechny nás přemohla naprostá skleslost.

Vydali jsme se nahoru ve stopách kopyt těch koz a šlápot jejich pánů. Šli jsme co nejrychleji, ale trvalo nám to něco mezi čtyřiceti minutami a hodinou, než jsme zdolali ten stejný svah. Na jeho vrcholu jsme je už neviděli. Horské kozy, horští pastevci. Byli všichni proklatě stejní a v těch průsmycích běhali jako rakety.

Hledali jsme stezku, po které jsme přišli. Našli jsme ji a vydali se po ní zpátky do výchozího místa, toho, ze kterého jsme odešli kvůli špatnému výhledu na vesnici a potom hustému oblaku mlhy. Zkoušeli jsme vysílačku, ale spojení s domovskou základnou pořád nešlo navázat.

Naše ofenzívní taktika byla v troskách. Ale teď jsme byli zřejmě v nejlepším obranném postavení, které jsme zatím našli, na okraji skalní stěny, možná čtyřicet metrů od jejího vrcholu, kryti stromy a slušně schovaní. Uvědomovali jsme si, že teď musíme zachovávat přísně obranný režim, být nějakou dobu zalehnutí a doufat, že Tálibánci nebyli zalarmováni. Pokud byli, tak musíme být hodně dobře ukryti, aby nás nenašli. Zalehnutí a skrývání jsme měli velmi dobře nacvičené.

Kráčeli jsme po úbočí hory a musím říct, že to místo vypadalo v denním světle poněkud jinak. Ale své výhody pořád mělo. Dokonce i z vrcholu toho srázu bylo skoro nemožné nás uvidět.

Sešplhali jsme dolů a zaujali jsme přesně stejné pozice jako předtím.

V podstatě jsme pořád plnili naši misi, ale zůstávali jsme stále maximálně ostražití vůči tálibánským bojovníkům. Pode mnou, možná 161

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 162

MARCUS LUTTRELL třicet metrů vpravo ode mě, Danny šikovně zaujal svou jogínskou pozici se zkříženýma nohama a pořád vypadal jako zaklínač hadů. Já jsem se vklínil do toho starého morušovitého stromu, kde jsem se přetřel kamuflážním krémem a splynul s terénem.

Dole po mé levé straně, ve stejné vzdálenosti jako Danny, byl Axe s naší nejúčinnější puškou. Mikey byl přímo pode mnou, možná deset metrů, přitisknutý v závětří za balvanem. Hora nad námi byla skoro kolmá, potom tam byla několik metrů rovina a pak se strmě zvedala k vrcholu. Zkoušel jsem se odtamtud dívat dolů, Murph také, a shodli jsme se na tom, že přes malý vyčnívající hřeben, který nás chránil, není skutečně nic vidět.

V té chvíli jsme byli v bezpečí. Axe dvacet minut pozoroval dalekohledem vesnici a potom jsem to na dalších dvacet minut převzal já.

Ve vesnici se nic nehnulo. Teď uplynulo víc než hodinu a půl od chvíle, kdy jsme ty pastevce koz pustili. Bylo pořád ticho a klidno, větřík sotva zavál. Panovalo strašné vedro.

Mikey byl ke mně nejblíže a najednou zašeptal: „Kluci, mám nápad.“ „Co to je, pane,“ zeptal jsem se nečekaně formálně, jako by naše situace vyžadovala respekt k člověku, který se musí nakonec ujmout velení. „Půjdu dolů do té vesnice, jestli by mi nepůjčili telefon!“ „Paráda,“ řekl Axe. „Mrkni se tam, jestli mi sem nemůžeš hodit sendvič.“ „Jasně,“ řekl Mikey. „Jakej to má být? S oslím trusem nebo s kozími paznehty?“ „Řekni o majonézu,“ zabručel Axe. Vím, že ty fórky nebyly nic moc. Myslím ale, že když člověk dřepí na afghánské skalní stěně, připravený odrazit útočící armádu, byly jenom pokusem o navození dobré nálady.

Domnívám se, že to byl projev nervového napětí, jako když prohodíte vtípek na své smrtelné posteli. Ale ukázalo to, že se teď všichni cítíme lépe; ne naprosto dokonale, ovšem dostatečně příjemně na to, abychom se dali do své práce a občas prohodili nějakou odlehčující poznámku. Trochu jako zastara, že? V každém případě jsem řekl, že na chvilku zavřu oči, stáhl jsem si maskovací klobouk do čela a pokoušel se usnout. Srdce mi bušilo a nemohl jsem ho zklidnit.

162

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 163

OPERACE REDWING Uplynulo asi deset minut. Najednou jsem uslyšel Mikeyho, jak vydává známý poplašný zvuk…Pssst! Pssst! Zvedl jsem klobouk a instinktivně jsem se podíval doleva na místo, kde jsem věděl, že Axe kryje naše křídlo.

Byl přesně tam, pevný, v palebném postoji, s puškou namířenou nahoru.

Otočil jsem se, abych se podíval přímo za sebe. Mikey zíral s vytřeštěnýma očima nahoru, vydával rozkazy a dal Dannymu pokyn, aby z velitelství ihned vyžádal posily, jestli se mu podaří zprovoznit vysílačku. Viděl, že jsem v obraze, ostře se na mě podíval, ukázal přímo nahoru a gestem mě pobídl, abych udělal to stejné.

Připravil jsem si svou Mark 12 ke střelbě, o pár centimetrů jsem zaklonil hlavu a pohlédl nahoru. V řadě na vrcholu stálo osmdesát až sto po zuby ozbrojených Tálibánců a všichni mířili svými AK-47 dolů.

Někteří z nich nesli odpalovací zařízení na RPG granáty. Vpravo a vlevo začali sestupovat dolů k našim křídlům. Věděl jsem, že mohou vidět prostor kolem mě, ale ne přímo mě. Nemohli vidět Axeho, ani Dannyho. Nebyl jsem si jistý, jestli viděli Mikeyho. Měl jsem srdce až v žaludku. Proklínal jsem ty zasrané pastevce koz a sebe, že jsme je nezabili, když se to podle každé vojenské příručky, která kdy byla napsaná, má udělat. Ani nemluvě o mém silném instinktu, který mi říkal, abych se přidal k Axemu a zabili je. A nechat ty liberály táhnout do pekla na káře tažené oslem a poslat tam s nimi všechny ty jejich podělané přiblblé předpisy o válečné etice a lidských právech a všechny ostatní kraviny, ve kterých se vyžívají. Chcete nás obvinit z vraždy? No tak jo, tak to sakra udělejte. Ale alespoň budeme naživu, abychom se z toho mohli zodpovídat. To je fakt na hovno.

Opřel jsem se zády o strom. Pořád jsem si byl jistý, že mě neviděli, ale měli v úmyslu obklíčit nás po obou křídlech. Na vrcholu skály se pořád hemžili ozbrojenci. Myslím, že jich bylo víc než předtím. Cestou přímo nahoru se uniknout nedalo a nešlo se přesunout doleva ani doprava. V podstatě nás dostali do pasti, pokud nás spatřili. Pořád jsem si tím nebyl jistý.

Dosud nepadl jediný výstřel. Podíval jsem se znovu nahoru na jediný strom, který tam byl po mé levé straně, asi dvacet metrů daleko. Myslel jsem si, že tam vidím nějaký pohyb. Pak se to potvrdilo, nejprve turbanem a potom AK-47, jejíž hlaveň mířila v zásadě mým směrem, ale ne na mě.

Pevněji jsem sevřel svou věrnou pušku a maličko jsem se pohnul směrem k tomu stromu. Ať už tam byl kdokoliv, pořád mě nemohl 163

5-304opr dotisk 2_vlasta 5.4.2015 14:29 Stránka 164

MARCUS LUTTRELL vidět, protože jsem byl dobře schovaný na výborném místě. Zůstával jsem naprosto klidný, to jest proklatě nehybný, jako mramorová socha.

Podíval jsem se na Mikeyho, který se také nehýbal. Pak jsem znovu zkontroloval ten strom a tentokrát ten turban vyčníval zpoza něj. Černýma očima nad hustým černým vousem hleděl přímo na mě Tálibánec se zahnutým nosem. Hlaveň jeho AK-47 mi mířila přímo na hlavu. Viděl mě? Začne střílet? Už není čas. Vystřelil jsem jednu ránu a vpálil mu to do hlavy.

V tu chvíli se rozpoutalo peklo. Tálibánci na nás spustili smršť palby z pušek, přímo dolů, ze všech úhlů. Axe byl vlevo, bez přestání střílel a snažil se odříznout jim cestu po stezce dolů. Mikey mi pálil přímo přes hlavu vším, co měl. Střílel na ně i Danny; pokoušel se mířit jednou rukou a druhou se zoufale snažil zapnout vysílačku.

Slyšel jsem Mikeyho křičet: „Danny, Danny, proboha, ať už ten krám funguje… Markusi, teď nemáme jinou možnost, kluci, pobijte je všechny!“ Teď se zdálo, že se nepřátelská palba soustřeďuje na naše křídla.

Viděl jsem prach a všude kolem nás létající úlomky skály. Rámus těch AK-47 úplně zaplňoval prostor a ohlušoval. Viděl jsem Tálibánce, jak po celém hřebeni padají dolů. Nikdo neuměl střílet tak, jako my.

Zůstával jsem vpravo, kde jsem teď byl, ve svém původním postavení a pořád se mi zdálo, že na mě směřuje méně kulek než na ostatní. Ale během několika dalších minut mě objevili a hustota střelby cílené přímo na mě narůstala. To bylo špatné. Hodně špatné.

Viděl jsem, že Axe dostává své cíle rychleji než já, protože měl výhodný úhel střelby. Měl bych si také nějaký takový najít, ale z nějakých důvodů jsem to nepovažoval za vhodné.

V tuto chvíli jsme byli všichni čtyři pořádně nabuzení. Věděli jsme, jak se takový boj musí vést, ale potřebovali jsme snížit počet nepřátel, hodně rychle pár těch parchantů sejmout, abychom měli větší šanci.

Bylo to pro ně těžké jít na nás přímo shora, což znamenalo, že o to víc budou ohrožovat naše křídla. Viděl jsem, jak dva z nich jdou vlevo a vpravo dolů.

Axe jednoho z nich trefil, ale vpravo to bylo špatné. Stříleli jako zběsilí, ale díkybohu vedle. Myslím, že my také. Najednou jsem schytal hustou palbu. Kulky se zasekávaly do kmene stromu a narážely do skály všude kolem mě. Přilétaly odkudsi z boků.

164