Buddeus – Kupsová – Skálová PROJEKT: ORANGUTAN V ZAJETÍ MÁ SKLONY K OBEZITĚ Krátká charakteristika: Maloformátová publikace, kniha krátkých textů s ilustracemi Podrobný popis: Kniha jako šachová partie pro tři hráče Záměrem autorské trojice není představit čtenáři/divákovi standardní knížku básní a vhodných ilustrací, které by pouze dotvářely „poetickou atmosféru“ danou předem a pouze doplňovaly, co už v textu bylo řečeno. Cílem je naopak vytvořit místo-knihu jako setkání tří svébytných poetik spočívajících na různých médiích – vizuálním (A. Skálová a M. Kupsová) a textovém (O. Buddeus) –, které do souvislého povrchu spojuje umění hraničící s oběma, typografie (M. Kupsová). Typografie Martiny Kupsové nemá stát ve služebném postavení vůči oběma zmiňovaným stránkám zamýšlené knížky, představuje naopak vlastní, třetí perspektivu. Typografie v zamýšlené knížce zdaleka nemá figurovat jako „samozřejmost bez názoru“. V těsné spolupráci s ilustrací se v některých případech prolne s textovým prostorem. Nadsázka a ironie, společná všem třem autorským přístupům, má i zde na výtvarnou práci autorky uvolňující účinky. Díky nim se texty i ilustracemi dokáže inspirovat a smiřovat je. Stejně tak je může stavět proti sobě nebo ironizovat. Všechny tři autorské poetiky – obrazová, typografická i textová – se stejnou měrou podílejí na povrchu i objemu, obvodu i obsahu onoho malého světa = knížky. Ilustrátorka a grafička Alžběta Skálová se ve svých projektech věnuje především ilustracím názornějšího charakteru. S ohledem na dětského diváka/čtenáře se podílela na ilustracích pro antologii poezie pro děti NEBE PEKLO RÁJ (Albatros, 2009), nebo naposledy na knize Putování žabáka Filemona (Labyrint, 2010). V obou jmenovaných případech vizuální stránka představovala především doprovod – motivický a příběhový. Autonomie obrazu, k níž má Alžběta Skálová blízko, ustupovala spíše do pozadí. V ilustracích ovšem pravidelně zůstával náznak toho, že zde by se mohl odvíjet vlastní a jiný příběh. Právě tento potenciál k svébytnosti má hlavní slovo ve vizuálním obsahu zamýšlené publikace. Jedná se tedy o výrazně volný obrazový doprovod. Jinak řečeno (zůstaneme-li u metafory „procházení se“) – spíš než o doprovod jde o náhodné setkání tří odlišných i spřízněných perspektiv. Hlavní výtvarnou techniku zamýšlené knížky představuje koláž. Ta svým zdánlivým „realismem“ uvolňuje větší prostor pro práci s imaginací a konotacemi než technika akvarelu, která je pro autorku obvyklá. Umožňuje víc zabíhat do absurdity, surreálné ironie a uvolněné abstrakce. S jemným nadhledem se tak otvírá pole pro novou ilustraci, která může dotvářet, přinášet originální kontexty a utahovat si z původních, inspirovat se jimi, soupeřit i útočit. Výsledná tvářnost knížky ovšem není dílem jenom A. Skálové. Na vizuální stránce podílí A. Skálová i M. Kupsová tím způsobem, že první vstupuje do typografie a druhá do koláží. V symbióze s texty se kýžená publikace jeví jako volný a zároveň intenzivní trialog. Trojverší Ondřeje Buddeuse, která tvoří textovou bázi knížky, představují po debutové knížce pro nakladatelství fra (plánováno na roky 2010/11/?) a sbírce textů
55 007 znaků včetně mezer (nakl. Petr Štengl, 2011) třetí, výrazně odlišný textový projekt. Jsou charakteristická svou úspornou poetikou, kde: Všechno je o tom aby se řeklo opravdu naprosto co asi nejmíň zbytečných slov na úplně co nejminimálnějším prostoru kterej se rozprostírá na pouhopouhých třech řádcích co na to vážně sotva stačí a přitom (!!!) to bylo zhruba tak úplně všechno
(nejdelší ze souboru trojverší, není v knize) Obsahově těží texty z mnoha různých zdrojů (internet, krajina, nic, sexualita, idiomatika, politika, cizí jazyk, čeština, klišé, vulgarita, blbost) a zachycené realitě svou jazykovou formou vždy na malé ploše jakoby „podráží“ nohy. Pohrává si s falešnými kontexty, vyhledává „uzly“ v jazyce, páše nejrůznější řečové a textové naschvály. To vše ale na první pohled není zjevné, neboť se nedopouští lexikálního či syntaktického násilí. Vychází z běžného jazyka, z jeho proláklin a nesmyslností, které jsou na drobném formátu trojverší o to patrnější. Jestliže chceme vytvořit knížku jako svébytný „svět“, pak ilustrace představují jeho vizuální obsah, typografie se rovná kartografickému nadhledu, a texty tvoří jeho toponymní sféru. Všechny tři poetiky spojuje hravá, ovšem nikoli banální jednoduchost, vizuální naschvály se doslova „kamarádí“ s těmi textovými, neboť mají podobnou povahu „posměváčka“. Ve volném svazku se prezentuje cosi jako jediná „otevřená“ poetika. Ta ale nepřichází s jasnou perspektivou, s kterou má čtenář/divák obrazy a texty vnímat. Snaží se ho naopak probudit k tomu, aby ji sám a aktivně vytvořil. Společným prostředkem k dosažení takového cíle může být specifický smysl pro humor, humor pro smysl, satyra i ironie, vytržení z kontextu a přesazovaní do nového. Publikace prezentuje cosi jako hraniční žánr, protože 1) vizuální stránka není prostou ilustrací, zároveň nepředstavuje ambiciózní pokus být obrazem hodným galerijního prostoru; 2) krátká trojverší záměrně depoetizují konzervovanou představu o tom, co je „báseň“, přestože sama postrádají snahu se básní stát 3) typografie nemá pouze služebnou, univerzální a pořádající funkci. Typografický vklad je v podstatě projektem typu „site-specific“, pokud knížku pojímáme jako „malý svět“ nebo jako určité zvláštní místo. Záměrná hravost napovídá, že by mohlo jít o texty a ilustrace pro dětské publikum. Pro ně je ale příliš otevřená a nevhodně zachází s dospělými kontexty. Ovšem „dospělý čtenář/divák“, který žije v pragmatické době či hledá patos tzv. velkého umění, s touto autorskou knihou ztrácí čas. Autoři se zamýšlenou knížkou mají jiného cílového čtenáře/diváka: je jím „homo ludens“. Buddeus-Kupsová-Skálová, 2010/11