V posledních dvaceti letech se s různou mírou intenzity

zaobírám tématem veřejného prostoru a uměleckého díla v něm a při osobní rekapitulaci tohoto období jsem zaskočen, jakou proměnou moje nahlížení na veřejný prostor, třeba i ozvláštněný uměleckým dílem, prošlo. Pokud bych měl uvést, v jakém myšlenkovém nastavení se moje úvahy o umění ve veřejném prostoru vyvíjely, musel bych doznat, že od romantické (heideggerovské) představy o uměleckém počinu, který prosvětluje pustinu postsocialistického města, přes umění znejišťující a narušující naše představy o vnímání a užívání veřejného prostoru až k využívání uměleckých počinů pro legalizaci mocenských nebo podnikatelských zájmů před veřejností. Provedené subjektivní shrnutí zároveň provokuje k otázce, jak by mohla vypadat objektivizovaná historie veřejného prostoru a uměleckých vkladů v něm. A pro začátek by určitě stačilo ohraničit toto zkoumání českou polistopadovou historií. Výchozí výzkumné schéma pro toto období by mohlo být zarámováno proměnou totalitním systémem ovládaného a kontrolovaného prostoru v médium demokratické diskuze. I když výchozí teze zní srozumitelně a vypadá přímočaře, obávám se, že zodpovědné popsání umění ve veřejném prostoru v Česku by byl náročný mentální výkon. Přestože už jen definice veřejného prostoru jako opaku soukromého nám ledasco zjednoduší, nenapomůže k porozumění. Pro pochopení fungování veřejného prostoru ve vztahu k jednotlivým aktérům je potřeba vzít do hry jeho základní kvality. Například sdílení a prostupnost.

■ Od provokace ke sdílení

Když v roce 2008 dostal Dům umění města Brna od svého zřizovatele za úkol vytvořit sochařskou přehlídku v exteriéru historického centra města, vyprovokovalo to nekonečnou sérii debat, přesvědčování a emotivních výměn názorů o tom, co by taková sochařská výstava v exteriéru města měla znamenat. Výchozí představou brněnských politických reprezentantů byla umělecká přehlídka, která by vystavenými artefakty zkrášlila, zútulnila a „zfotogeničtila“ město. Na druhé straně stálo rozhodnutí realizačního týmu ukázat možnosti uměleckých přístupů k veřejnému prostoru a rozšířit škálu aktivit, které je možné v doposud

Jitka a Květa Válovy

Skleněná mozaika ve Výzkumném ústavu automatizačních prostředků v Praze-Michli, 1978 foto Alexandr Němec (2022)

Jitka a Květa Válovy

Skleněná mozaika ve Výzkumném ústavu automatizačních prostředků v Praze-Michli, 1978 foto Oldřich Pernica, archiv sester Válových

Neoficiální umění, veřejný prostor

A Kapitalismus Platforem

Veřejný prostor je místem, kde se od jednotlivců očekává, že se přizpůsobí společenským normám. Veřejné prostory tak plní zásadní funkci při udržování společenského řádu a soudržnosti. Freud ve své knize Das Unbehagen in der Kultur psal o napětí mezi touhami a instinkty jedince a požadavky společnosti, toto napětí považoval za příčinu lidského neštěstí. Navrhoval, že by umění mohlo sloužit jako nástroj, jehož prostřednictvím mohou jedinci společensky přijatelným způsobem vyjádřit a sublimovat své touhy a přispívat tím k větší míře sociální soudržnosti. Nicméně, veřejný prostor také slouží k udržování statu quo, k posilování stávajících mocenských struktur a také k marginalizaci či vylučování hlasů a perspektiv, které se dominantnímu narativu vzpírají. Dominantní symbolický řád, který tento prostor ovládá, se opírá o různé formy vizuální a materiální kultury, včetně architektury a urbanismu. Veřejný prostor tedy není neutrální arénou, ve které se odehrává spor mezi touhami jednotlivce a potřebami společnosti, je to také místo, kde různé sociální skupiny soupeří o kontrolu nad symbolickými zdroji, jež utvářejí naši kolektivní identitu.

Vztah mezi politickou mocí a uměním je tedy složitý a mnohotvárný. V některých společnostech byly politická moc a umění úzce propojeny, vládci a elity si objednávali umění jako prostředek vyjádření své moci a autority. Například v období renesance poskytovali bohatí mecenáši, jako rodina Medicejů ve Florencii, finanční podporu umělcům, jako byli Michelangelo a Leonardo da Vinci, kteří tak mohli vytvořit některá z nejslavnějších uměleckých děl v historii. Umění bylo nástrojem propagandy těch, kteří byli u moci, a sloužilo k posílení dominantní ideologie a udržení společenské kontroly, s pomocí památníků a nástěnných maleb ve starověkých civilizacích až po tvorbu politických plakátů a reklam v moderních demokraciích.

Umění může také představovat pro stávající politickou moc hrozbu, pokud zpochybňuje status quo nebo vyjadřuje nesouhlas. Nejen v historii se různé režimy snažily potlačit umění, které vnímaly jako svoje ohrožení. Mnozí umělci politickou moc zpochybňovali a podvraceli, často pomocí satiry, ironie a subverze. Umění tedy může sloužit také jako mocný nástroj společenské a politické kritiky. Budeme-li