A4-Hranice

Místa hraničních přechodů

prof. Mgr. akad. arch. Roman Brychta

Po roce 1989 se otevřely státní hranice a začala se budovat infra struktura kolem hraničních přechodů, především podél hlavních dopravních tahů. Vznikly objekty a „brány“, jejichž autoři jsou ve většině případů anonymní. Pro proces překročení hranic byly zabrány poměrně velké plochy v krajině. Kontrola osobních aut, nákladních aut, autobusů vyžadovala vytvoření rozsáhlých odstavných ploch. Pro nákladní auta to platí dodnes. Otázkou zůstává, je-li to opravdu nutné. Čím důležitější dopravní tah, tím větší plocha byla zabrána. Byla a jsou tato místa reprezentací států, do kterých přijíždíme?

Po vstupu do EU a hlavně po implementaci Schengenské smlouvy v rámci České republiky v roce 2007 se tato místa postupně vyprázd nila, protože jejich hlavní funkční podstata — kontrola a prohlídka cestujících — byla otevřením hranic zrušena. Nerušeně těmito místy projíždějí miliony aut. Objekty a celní brány se opouštějí a stávají se novodobými ruinami. Co se na těchto místech dnes odehrává, mi není úplně jasné. Jsou to místa v krajině s prázdnými či v lepším případě poloprázdnými objekty a velkými parkovacími plochami s nákladními auty. Je to kulisa, kterou člověk vytvořil pro kontrolu či reprezentaci a nyní se kontrole vymyká… Je to kulisa pro obchod či nabídku levnějšího zboží, suvenýrů či zážitku.

Diskuse některých kandidátů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 o znovuuzavření a kontrole státních hranic mne přivedla na tato místa, kterými občas projíždím, a přemýšlím o smyslu jejich existence a paměti chátrajících konstrukcí, pestrobarevných obkladů různých tvarů a dalších kreací umístěných na fasádách či střechách těchto domů. Já jsem však chtěl, abychom pracovali s místy mimo zástavbu. S místy v krajině. Chtěl jsem, abychom vymysleli scénář smysluplné existence těchto novodobých ruin. Zadáním semestru bylo tato místa zmapovat, zanalyzovat a promyslet jejich budoucnost nebo celkovou proměnu místa. Zadáním klauzury bylo vytvořit krátké video a projekt jím odprezentovat.

Pod vlivem koronavirové pandemie došlo na jaře 2020 ke znovuuza vření hranic, což bylo jistou dobu něco nepředstavitelného. Najed nou se z hranic stalo aktuální téma a naše projekty se posunuly do obecnější a osobnější roviny.

Tato kniha s názvem Hranice je třetí publikací prací Ateliéru A4, nava zuje na knihy Architektura demokracie z roku 2017/2018 a Prototyp ze zimního semestru 2019/2020. Kniha představuje studentské práce a dokumentaci výstavy Místa hraničních přechodů ve Studiu Alta v Zá padním křídle Invalidovny z podzimu 2020. Práce studentů doplňují dva autorské texty. Ludmiła Władyniak v textu Hranice v sociálním kontextu shrnuje přednášku, kterou přednesla na začátku semestru. Teoretička architektury Michaela Janečková přidává krátkou analýzu přístupu studentů k tématu, která byla zároveň úvodním textem k výstavě a pomohla nám uspořádat projekty v této knize.

Harrachov / Jakuszyce

Náchod

Bílý Potok / Paczków

Mikulovice / Głuchołazy

Bartultovice /

Bohumín

/ Moravské Lieskové

Mikulov / Drasenhofen

Hatě / Kleinhaugsdorf

Nová Bystřice / Grametten

Nové Hrady / Pyhrabruck

Studánky / Weigetschlag

Dolní Dvořiště / Wullowitz

Rozvadov / Waidhaus

Pomezí nad Ohří / Schirnding

léta

Aš / Selb

Vojtanov / Schönberg

Hřensko / Schmilka

Rumburk / Neugersdorf

V rámci zadání Místa hraničních přechodů jsme pozvali M. A. Ludmiłu Władyniak, Ph. D., vizuální socioložku z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Její přednáška s názvem „Hranice v sociálním kontextu“ proběhla 5. 3. 2020 v ateliéru A4.

Ludmiła Władyniak

Hranice v sociálním kontextu

Ludmila Wladyniak, M.A., Ph.D.

Ludmiła Władyniak je socioložka se zaměřením na oblasti kvalitativního výzkumu, zejména vizuálních výzkumných metod. Působí na katedře sociologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a také v Centru pro společenské otázky — SPOT. V své akademické práci se věnuje tématům z oblasti kulturní sociologie a sociologie rodiny a také příhraničním a periferním regionům střední Evropy.

Hranice je místem setkání a křižování různých napětí. Mimo jiné napětí mezi požadavkem národního státu na zafixované a neměnné hranice a měnícími se, flexibilními a pestrými potřebami lidí. Pohra ničí samo o sobě a hraniční přechod obzvlášť je zároveň symbolem i místem výkonu moci. Hranice státu mají regulační funkce — rozdělují jednotlivce do různých kategorií: národnost, občanství, blízkost / cizost, uchazečští o azyl, běženství. Na hraničním přechodu se řeší a definuje problém legality a nelegality lidí a věcí. Dynamika po hraničního území a spoluexistence jak lidí, tak i materiálních prvků ukazuje, že mocenské vazby, které se zdají být definované z centra, ve skutečnosti podléhají procesu redefinice a rozpouštění v pohra niční krajině. Hranice zpochybňují pojmy prostor a čas, protože je samy nově vymezují podle aktuálních potřeb, funkcí nebo státních předpisů. Mimo to také „rozhodují“ o kontinuitě a diskontinuitě prostoru a času. Pohraničí má svoji vlastní mytologii a svoje vlastní univerzum, které není vytyčeno státními ani fyzickými hranicemi, ale skrze pohraniční čas a lokální rytmus.

Hranice ukazují nestálost takových konceptů, jako jsou: národní stát, kulturní homogenita, jazyková jednota. Pohraničí od vnitrozemí odlišuje to, že lokální a regionální vazby jsou tam stejně silné a občas i silnější než vazby na národní úrovni, vazby směrem k centru. Vytváří to zvláštní, pohraniční kulturu a také vlastní jazyk pohraničí, který obsahuje lokální slova, metafory, mnohdy namíchané z jazyků z obou stran hraničního přechodu srozumitelné jen členům pohraničních společností.

České pohraniční regiony v důsledku druhé světové války a událostí během let 1945—1948 většinou přišly o pohraniční, dominantně německojazyčnou kulturu. Ve vědomí obyvatelstva přestěhovaného na toto území pohraničí jako kulturní tvar do roku 1989 nefungovalo. Obrození pohraniční kultury můžeme pozorovat až v porevolučním

Mytologizace pohraniční krajiny, fotografie z knihy Jaroslava Kučery: Sudety.

období. České příhraniční regiony však byly v rámci především ekono mických, ale také společenských změn během 90. let degradovány do pozice státních periferií. Ani vstup České republiky do schengenského prostoru nezměnil pozice těchto míst v mocenském uspořádání státu. V poslední době se hodně hovoří o potřebě tvorby přeshraničních regionů — mikroorganismů založených na překonávání bariér, nejen těch fyzických (ty už právě nejsou), ale především těch symbolických, uzavřených někde na pomezí dvou států.

Otázkou je, kde jsou hranice dnes a zda je vůbec ještě potřebujeme. Jsou touto hranicí opuštěné benzinky, chátrající baráky pohranič ních stráží, tržnice plné levného čínského zboží, směnárny, kasina a zarostlé hraniční sloupy? Veškeré tyto prvky vrostly tak silně do pohraničního ekosystému, že jejich vytrhnutí není úplně možné. Kromě těchto materiálních elementů jsou to zejména interakce: mezi obyvateli pohraničních míst během přeshraničního putování za prací nebo na nákup, jako součást pašování a ilegálních aktivit, mezi jednotlivými složkami toho zvláštního světa na pomezí. V nepo slední řadě je hranice také proces a dialog o tom, co vlastně taková hranice vymezuje a jaký má význam pro lidi, pro krajinu, pro přírodu a pro život materiálních i nemateriálních artefaktů pohraniční krajiny. V české kinematografii jsme za poslední roky mohli pozorovat vznik produkcí, které své příběhy uvádějí ve dvojznačném a exotickém prostředí českého pohraničí, kde se zvolené milieu (ne)záměrně stává středem vyprávění. Postsudetské pohraničí ale není jen „méně okou kaným“ pozadím pro film. Naopak, vzhledem ke své složité minulosti a obtížné přítomnosti je také prostorově i metaforicky významným místem pro současnou českou společnost. Výsledkem je situace, kdy české filmové a televizní produkce, které využívají stylizaci skandinávského noiru, vstupují do probíhající debaty o příhraničních regionech a jejich skutečném zastoupení a (vizuální) reprezentaci.

Zelená a opuštěná krajina Krušných hor. Záběr z filmu Schmitke režiséra Štěpána Altrichtera.

Zdá se, že lokace česko-německého pohraničí funguje jako ideální místo pro vytvoření „noir“ efektu — exotizace, periferní oblast, vysoká koncentrace sociálních a ekonomických problémů a otázka identity a sounáležitosti. Navíc je bývalé sudetské pohraničí s problémem vysídlení a indigenismu (zde chápáno jako každý oficiální místní narativ) (vy)užíváno jako prostor k pronájmu. Díky tomuto efektu je snazší zjistit příběhy o české společnosti (její problémy, traumata, skrytí duchové minulosti) — příběhy, které musejí být odsunuty (potlačeny) na periferie, aby vůbec mohly být vyprávěny. České pohra niční filmové produkce nás rovněž konfrontují se skrytými významy v krajině pohraničí — s reprezentacemi Jiného, s konstruktem, jenž klade otázku o české identitě a jejích složkách.

Industriální trojpomezí PL / CZ / DE. Záběr ze seriálu Ivana Zachariáše a Alice Nellis s názvem Pustina.

MÍSTA HRANIČNÍCH PŘECHODŮ

Debata se vždy točila kolem hranice. Od hraniční čáry, která rozděluje dva státy, se přemýšlení většiny přesunulo k přemýšlení nad hranicemi obecně — v krajině, v architektuře, v mezilidských vztazích. Debata o hranici se zacyklila v polaritě negativního vnímání — hranice nás rozdě luje — a vnímání pozitivního — hranice potřebujeme pro sebeidentifika ci, pro ohraničení jinak nepopsatelných území a nepostižitelných pocitů.

Uniklo nám, že v mnoha projektech se přestalo jednat o hranici ve smyslu „border“ a nahradila ji představa širšího pole, hraniční zóny ve smyslu „frontier“. Mezi hranicí nám známé každodennosti a každodennosti přeshraniční kultury se nachází přechodová oblast, do které si díky jejímu vytržení z běžné urbánní struktury můžeme projektovat touhu po jiném. Jako by nás fascinovala místa, kde se hranice rozestoupily a mezi nimi ležela svébytná zóna, pokladnice artefaktů minulosti, země nikoho (Svetlana Devyatkina — Znejistění hranic, Glib Sydorenko — UKR : RUS), prostor pro alternativní budoucnost (David Krátký — The Stack) či utopie vytlačené z naší vysoce urbanizované středočeské kotliny. Některé z projektů objevují opuštěné zóny. Aniž by přiznávaly fascinaci destrukcí a opětovnou silou přírody do sebe zbytky infrastruktury, staveb a jiných důkazů předchozí lidské činnosti vstřebat, zóny mapují, rozklíčovávají nalezené (Adam Kocík — Krajina pohraničního pásma). Opuštěnou krajinu „vracejí člověku“ tak, že jí dávají smysl zviditelněním historického vývoje (Hana Turnovská — Cesta zmizelými hranicemi, Kryštof Uhlík — Železná hranice), člení ji na orámované příběhy. Bezbřehou a tajemnou pustinu, kterou nedokážeme „číst“, tak velmi architektonickým způsobem připravují o její kouzlo. Nahrazují je ale další vrstvou, která se jednou možná stejně jako ty předchozí vstřebá a stane se součástí nové pustiny, z níž budou čnít čisté formy (Samuel Cigler — Symposion, Matěj Hoffman — Spojení trojmezí) nebo kde průzkumník (stejně jako Indiana Jones v Dobyvatelích ztra cené archy) objeví podzemní chrám (Jakub Cibula — Borderland I.).

Svébytná zóna jako dystopický urbanizovaný prostor polorozpad lých budov, benzinek, stánků nebo kasin je jen zdánlivě opakem opuštěné krajiny. Také v něm najdeme stopy minulosti, tentokrát nezahlazované zapomněním a přírodou, ale tržní ekonomikou. A výsledkem nejsou nová business a office centra, jaká známe z developmentu ve městech, výsledkem je venturiovská „pop“ a někdy i „porn architecture“. Co se stane, když do zóny vložíte budovu (Aleš Rezler — Dálniční odpočívka Dolní Dvořiště) nebo infrastrukturu (Kristýna Mocová — Hraniční most), která jde proti její logice gradace ošklivosti „junkspace“, ošklivosti, která se stává stejně fascinující jako opuštěná krajina? Ztratí nesnesitelná lehkost bytí hnusoty svou moc nebo nový artefakt lehce vstřebá a zahrne do rejstříku forem tak jako současné asijské město spolkne tisíc let starý chrám?

Zbývá ale pořád hranice jako hranice — jako místo, kde chceme vědět, že jsme se ocitli „jinde“. To místo můžeme označit (Mariia Khositashvili, Barbora Žentelová — Hra-nice), zvýraznit (Tadeáš Stolín — Hranice jako architektura země), aby nám připomínalo, že hranice je zároveň „border“ i „frontier“, že přemýšlíme v ohraničených pojmech, se kte rými umíme právě proto, že jsou definované, dobře zacházet. Stejně tak umíme zacházet s architekturou v rámci jejích vlastních hranic a tápeme tam, kde se na svých okrajích setkává s „jinou zónou“, která je „basically, area that you would want to expand into“.

Znejistění hranic

Nekonečná pole, stepi... Někde tady dnes prochází hranice Ruska a Ukrajiny.

Pokud ale na mapě neuvidíme nakreslenou čáru, nepotkáme plot nebo hraniční přechod, můžeme s jistotou říci, kudy přesně tato hra nice prochází?

Hranice zde, na Jihu, u Azovského moře, nikdy nebyla.

Ani kočovníci, ani Řekové a ani kozáci jí zde neznali.

Neznal ji ani jazyk, který zde smíchal ruštinu s ukrajinštinou.

Příroda, rozprostřená nekonečnou čárou k ho rizontu, tuto hranici také nezná.

Instalace na tomto území nás nabádá k zamy šlení — zda tato hranice skutečně existuje?

Symbolika hraničního sloupu je zde přehod nocená. Jeho počáteční význam — jako vyzna čení odlišnosti — se maže. Vidíme odkazy ke společným rysům — v architektuře, řezbářství, zvycích, ideálech a společných problémech. V tuto chvíli už nedokážeme rozlišit, kde končí ruské a začíná ukrajinské.

Maximální pocit nejistoty přichází s přibližo váním se k plovoucímu molu. První krok udě láme pořád ještě z pohraničního území, ale čím dále se vzdalujeme od pobřeží, zůstáváme o samotě, tím méně chápeme, na jakém území se v současné době nacházíme.

Molo, podléhající proměnlivému proudu v zá livu, se téměř nepostřehnutelně ohýbá a unáší nás buď na jednu nebo na druhou stranu.

Zde, v této bezhraniční nejistotě, máme mož nost přemýšlet a být nad věcí.

Typická step

Motiv sochy na sloupu je „polovecká baba“, společné kulturní dědictví Ruska i Ukrajiny, kamenné sochy neznámého účelu z 9. 13. století

Motiv sochy na sloupu je „čugunok“, litinová nádoba na vaření typická pro jižní části Ruska a Ukrajiny

Motiv sochy na sloupu je kabát zvaný „zipun“, podle kterého vznikl název „výlet na zipuny“ — zlodějské náběhy/ nájezdy kozáků (z jižních teritorií současného Ruska a Ukrajiny) na okolní národy do Persie, Turecka, k pobřeží Volgy, na Krym, atd.

Návrh instalace v polích

Návrh instalace ve vodě

Pohraniční monumenty

Rusko -ukrajinská hranice se stala místem střetu historického a politického konfliktu. V posledních letech se promítají rusko ukrajinské vztahy právě skrze toto pohra niční pásmo. V důsledku těchto vyostřených vztahů zde lze spatřit rozrůstající se hranici, která má skutečnou fyzickou podobu a která nemá v celé historii tohoto území obdobu. Tento projekt je směřován k lokálním komu nitám, kterých se tato fyzická hranice dotýká nejcitelněji. Cílem projektu je poukázat na to, že nově vznikající hranice by neměla pou ze slepě rozdělovat, ale také definovat nově vznikající vztahy a národy. V zájmu projektu bylo přispět tomuto vymezení prostřednictvím vlastnoručně postavených objektů, které by mohly být využity oběma stranami a daly jim tak možnost takto své definování realizovat.

Tato hranice se prostírá v členitém terénu, který má podobu polí, lesů, luk, potoků, řek i lid ského obydlí. Projekt byl zaměřen na několik různorodých lokalit, které nastiňují odlišné kontexty, konkrétně se jedná o step, potok, řeku a město. V těchto místech poté projekt nabádá k umístěni symbolických objektů, jakýchsi monumentů, které by měly předsta vovat prvky typické pro zdejší krajinu.

Vyznačená hranice UKR-RUS

Oplocená

Ortofotomapa města Milové

Bazar vizualizace

Kotva,

Pohled

Ortofoto řeky Kotva vizualizace

Posed,

Ortofoto pole Posed vizualizace

The Stack

„Fikce je nezbytná pro promýšlení nové geo politiky.“ — Bruno Latour

„THE STACK je neúmyslně stvořený technolo gický a výpočetní aparát a zároveň model ver tikální politické geografie, který v mnoha ohle dech lépe popisuje současnou realitu, nebo spíše realitou je. Popisuje proměny politické geografie způsobené vlivem informačních a ko munikačních technologií a planetárního výpo čtového aparátu. Výpočetní geopolitika zkres luje a deformuje tradiční vestfálské modely států a vytváří nová teritoria dle obrazu svého. Náš pohled směřuje od horizontálního členě ní zemského povrchu k vertikálnímu modelu politické geografie.“ — Benjamin B. Bratton

Projekt má za cíl nahlédnout současnou op tikou na abstraktní a těžko uchopitelné téma hranic a teritorií. V první části jsem se snažil sesbírat poznatky různorodého charakteru a spojit je do co možná nejvíce koherentního narativu, který může nabídnout alternativní perspektivu k tématu. Ve druhé části jsem se skrz fiktivní geopolitické útvary (kondomi nium) pokusil představit roli architektury ve světě, kde se nomádský způsob života stá vá stále běžnějším a koncept domova stále více fluidním. 48.82567240285297, 14.9533874643326

Mapa Stacku (Metahaven)

Objekty na oběžné dráze Země

ČR + SK

Česko - německá hranice je jedna z nejstarších v Evropě. Oblast Eger landu (Cheb = lat. Egra) se rozkládala na území obou států a město Cheb bylo jejím centrem a důležitou křižo vatkou. Úpadek přišel společně s vál kou a vysídlením německého obyva telstva. Dnes žije především v Chebu významná menšina Vietnamců.

ČR + PL

Cheb

Na území se stýkají tři hlavní evrop ská rozvodí. Králický Sněžník je vý znamným hydrografickým uzlem, jehož území náleží třem úmořím. Nakládání s vodními zdroji má tedy celoevropský význam. Města Šum perk a Kladsko byla významnými kul turními centry a jsou ceněná pro svoji historickou a urbanistickou hodnotu.

Kladsko

ČR + SK

Oblast se společnou historií, kulturou a tradicemi. Řeka Morava zde tvoří státní hranici. V platformě kondomi nia je naopak spojovacím prvkem a společným dědictvím.

Třeboň Gmünd

ČR + SK

Z většiny na území bývalého Vito razska. Historické, kulturní a sociál ní hranice se zde překrývají. Obce Gmünd a České Velenice jsou for málně jedním sídlem rozděleným státní hranicí. Významná přírodní chráněná lokalita Třeboňska a ptačí oblast s nadregionálním významem. Oblast je bohatá na zdroje hornin. Společnosti, které zde těží, by měly ze své činnosti část finančních zisků odvádět do společného fondu a je jich vliv na životní prostředí musí být kondominiem monitorován. Finanční prostředky fondu jsou po užity na modernizaci regionu a pře chod k CO2 neutralitě.

Hodonín

Skalica

Holíč

Ptačí perspektiva

komplexu

Krajina pohraničního pásma

Jde o autorskou mapu, je to obraz, který tvořím a přenáším do něj své pocity a vje my. Vrstvím ho vrstvu po vrstvě a překrý vám ho tak, jako krajinu překrývají a formu jí zásahy doby. Začnu s tím, co je, co znám a co jsem zažil. Postupně přidávám kulturní, historický, geografický a další vjem, snažím se tu krajinu chápat a vyprávět její příběh.

Snažím se odpovědět svou snahou na zvrá cenou stopu na hraničním přechodu. Touha dát odpověď a ukázat ji všem, všem, kteří o tu krajinu zapomenutou člověkem zavadí a na chvíli se stanou její součástí.

50.38202, 12.61045

Pohraniční přechody

Úsek mapované krajiny je zachycen ze dvou stran na pohraniční linii mezi Českem a Německem. Tyto dva body, Hraničná a Potůčky, jsou vyústěním kulturní absence v daném území. Jsou to pohraniční přechody. Proto se tato mapa věnuje především krajině mezi nimi a odhaluje šrámy, které mají vyústění právě na těchto přechodech v podobě travel free shopů, kasin, vykřičených domů a dalších.

Hraničná

Markhausen

50.35300 N 12.47277

Vše, co nás odděluje od překročení hranic, je říčka Svatava. Když tu stojíme, je to kamenem, co bys dohodil. Už tu není žádný náznak toho, jak to tu dřív fungovalo, jen travel free shop, benzinka a hospoda. Při pohledu na druhý břeh je mi smutno.

Potůčky

50.25421 N 12.44002 E

Jako první přijíždíme na místo hraničního přechodu Potůčky. Obec je prázdná stejně jako centrum u uzavřené hranice. Kvůli pandemii místo odkrývá svou pravou strukturu. Travel free shop a jeho parkoviště, tam opouštíme auto. Vrzající úchyt na reklamní banner nahání mráz po zádech. Stejně jako hranice i řada obchodů je uzavřena. Zbyly tu jen improvizované konstrukce stánků a tahačů pozornosti. Po keramickém trpaslíku není vidu ani slechu.

Zaniklé obce a osady

Rolava — Saureck

50.39694 N 12.67083 E

Střet. Tady jsem si do mapy vkreslil křížek. Byl to instinkt a nejspíš správný. Když se tu procházíme, nechávám se unášet sentimentem. Místy mám pocit, že místo vřesoviště kráčím po zpevněné cestě a vidím život, který tu mohl, ale nemusel být. Možná je to spíš moje zbožné přání než jev v krajině, ale mám pocit, že tady se zašlá stavení derou na povrch víc než kde jinde. Jako by to místo chtělo být znovu upraveno lidskou činností.

Bublava — Schwaderbach, Aschberg

50.38306 N 12.50167 E

Částečně zaniklá. Dnes spíše rekreační oblast. Stále zde žijí pospolu lidé z Německa i Čech.

Jelení

Hirchenstand

50.39694 N 12.67083 E

Jsme o zhruba 100 výškových metrů výš. Na první pohled jako by se ve mně dojmy nezměnily, kolem je to chvílemi jako v parku. Celá řada lidí, kola, kočárky, asi prostě sobotní pohoda. Jsem trochu zmatený, když v tu chvíli začínáme pozorovat kra jinu. Divně se kroutí a uhýbá. Čas do času jako kus zlomeniny vystoupí na povrch opracovaná žula. Kromě malých ostrůvků rekreačních chat si tu příroda bere zpět, co je po právu její. Scházíme ze zpevněné asfaltové cesty

Terén pod nohama měkne a při každém kroku je cítit, jak je půda podmáčená. Původní cestu naznačuje už jen zarostlý val. Vcházíme do lesa a Jelení nám mizí v zádech.

Velké jeřábí jezero a bývalý nacistický důl

Velké jeřábí jezero

50.24146

Uzavřené místo, neprostupné, zcela autonomní, život tu existu je ve zcela jiné formě, potichu, bez přičinění člověka. Vyvřívá na povrch. Rozděluje dva státy zcela na neurčitém místě. Jediné, co víme, je, že na počátku ještě stojíme v Čechách a na konci v Německu.

Bývalý nacistický důl Saureck

50.23534 N 12.37500 E

Když se blížíme k betonovému skeletu, mám pocit, jako bych zapomněl zaplatit u vstupu lístek do zábavního parku. Je tu rušno. Místo jako by přitahovalo podivné skupiny lidí. Pobíhá se tu a pořvává. Přesto se snažím soustředit. Hluboko v útro bách cítím to, co kdysi. Šrám, otravu, co tu je cítit z vody, půdy, železa a betonu. Jen co jsem přišel, už chci pryč.

Cesta zmizelými hranicemi

Studánky. Místo bez lidí. Místo, co je vidět rozmazaně z okénka auta. Může se tu ale snad všechno, vždyť to nikdo nevidí. Free shopy, kasina, masérky z Thajska. Je to zapomenutý svět, přitom tak blízko turistického ráje, kde mu tu prázdnotu snad někdo závidí. Zdivočelost, co se nestydí schovávat se tu všem na očích. Co je to za pustinu, která ji skrývá? Málokdo se pídí po jejím smyslu. Je to krajina pro ty, co chtějí uniknout. Před nadšenými davy, před místy v reklamě: Tahle krajina nikoho neklame. Nepodbízí se. Je to složitá krajina. Je malebná, a přitom jí chybí dominanta, cíl cesty. Je přívětivě zvlněná, přesto z ní sálá divná nepřístupnost.

14.3166117E

Radvanov po válce

Radvanov dnes

I když zelená je tu zelenější než kde jinde a vlnovky kopců hrají ódu na krajinu Čech. To, že krajina něco vypráví, je cítit hned — ale co přesně říká, lze přeložit jen se slovníkem. Náletové rostliny, staré stromy, zarostlé cesty, zahradní květiny: to vše jsou slova vyprávění o životě, kterým zdejší pohraničí pulzovalo do roku 1945.

Práce s těmito prvky a charakteristickými znaky dokáže vyzdvihnout, obkreslit či znovu vytvořit geometrii míst, tolik typických pro lidská osídlení: kruhové návsi, linie cest, rastru zahrady či sadu, zastavení u kapličky… a připomenout tak důvod, proč zdejší cesty zarůstají kopřivami a mezi kopci rostou kromě hub hlavně pochybná sídla u silnice blízko hranic. Vytyčení značené cesty mezi těmito místy má za cíl fungovat jako protiváha. K přeplněnému Lipnu, k instantnímu uspokojení z hezkých fotek a hezkých výhledů. Má tu být pro ty, kdo chtějí proniknout této zvláštně surové, a přitom malebné krajině pod kůži a popřemýšlet nad otázkami, které jsme odsunuli spolu se zdejšími obyvateli.

Cesta symbolicky začíná u jednoho z free shopů — kontrastnější místo snad ani nenajdeme — a vrací se rakouskou stranou, odkud po prvních pár metrech dýchá úplně jiný, zabydleně přívětivý svět; svět se stejnými kořeny, ale odlišnou dávkou štěstí.

Původní a náletové rostliny indikující přítomnost zaniklé obce

Vyznačení

Ilustrace

Ilustrace zásahu

Obkreslení zmizelé návsi pomocí kamenů, co zde zbyly

Cesta zmizelými hranicemi (5 min, 8 s)

Cesta skrz pohraničí a moje zásahy, kterou jsem testovala na svých rodičích, co ji se mnou projížděli na kole. Fikce mých úprav se zde prolíná se skutečným hledáním stop a nachá zením vrstev, které v krajině pořád jsou a určují jejího zvláštního, zpustle malebného ducha.

Výzkumné centrum

Železná Ruda a její německý protějšek Bayerische Eisenstein jsou sousední města na hranicích Bavorska a Čech a tvoří pomyslný počátek národních parků Šumava a Bayeris cher Wald.

První zmínky o rozsáhlém lesním ekosystému pocházejí už z prvního století našeho letopočtu.

Probíhala zde středověká obchodní stezka Böhmweg, která vedla od Dunaje do Čech.

Těžký průmysl navázaný na těžbu železné rudy byl v průběhu času nahrazen lehčím průmy slem sklářským, s jehož rozvojem se pojí i výstavba Debrnického zámku.

Vznik železné opony zapříčinil vystěhování pohraničí a v prostorách klasicistního zámku se usídlila pohraniční rota.

Vojáci se v 80. letech přesunuli do nově vznik lých 300 metrů vzdálených kasáren a zámek byl zdemolován.

Objekt kasáren, opuštěný po pádu železné opony, rekonstruuji na přírodovědeckou sta nici, která má na starosti mapování celistvého ekosystému.

Fotografie zaniklého zámku Debrník

Na místě zmizelého zámku navrhuji vědecko historický archiv, který se zabývá mapováním pohraničních artefaktů a vývojem Železnorud ska. V krajině je vepsána historie sklářského a dřevařského průmyslu, vývoj hranic Čech a Bavorska, osobní identita Sudet, meziná rodní identita České republiky… To vše patří do kroniky Železnorudska, do archivu Želez né paměti. Dorf Eisenstein, Markt Eisenstein, Bayerische Eisenstein. 49.1252400, 13.2331900

Komunisty znárodněný zámek sloužil jako kasárny

Zámek v roce 1989 neunikl demolici, přestože byl v zachovalém stavu

Návrh výzkumného centra místo zaniklého zámku

Axonometrie návrhu

návrhu

Symposion — Česko — Rakouský dům spolupráce

Místo, kde se lidé z Čech a Rakouska navzájem učí spolupracovat hlavně v otázkách krajiny, lesů a zemědělství. Kultivujme společně.

Kruhová zeď definuje ostrov mezi dvěma ze měmi, kde příroda vzkvétá a je dominantním vjemem. Uvnitř jsou však také budovy, každá z nich poskytuje samostatnou funkci: admi nistrativní dům, knihovna, dům pro studium a sympozia, ubytování pro delegáty. 48.720067146034566, 16.876340587219502

Symposion

Spojení Trojzemí

Území okolo Trojzemí na hranici Česka — Ně mecka — Polska je protkáno bohatou kulturní i politickou historií. Hranice se často měnily a s tím i zdejší identita.

Dnešní polská část — ta působí jako nelo gický výběžek — má původně české kořeny. Po třicetileté válce připadlo území saskému králi, historicky je zde tak nejvíce znatelná německá kultura. Po druhé světové válce si Stalin na Jaltské konferenci vymohl, že hranicí mezi Německem a Polskem bude řeka Nisa. To Polsku nechalo tento výběžek, který mu nikdy předtím nepatřil.

Všechny tři země, kraje, potažmo města se snaží spolupracovat. Tři kraje jsou také nejstarší eu roregion ve střední a východní Evropě. Na úze mí Trojzemí se konají kulturní a společenské akce, města mají v plánu vytvořit společnou policejní stanici a školku. Spolupráci však ztě žuje důl Turów, který vyrostl na polské straně. Obří důl — v průměru šest kilometrů — zatěžu je svou geografickou pozicí především českou a německou stranu. Důl, který se postupně lepí na hranice, bere obcím podzemní vodu, na které jsou závislé, vytváří hluk, znečišťuje okolí a je největším zdrojem emisí v okruhu 150 ki lometrů od Prahy. Vznikají tak velké spory a na spolupráci a dobré vztahy se občas zapomíná. Zkoumám změny hranic, vzájemné překrývání a ovlivňování kultur. Hledám body na časové ose, kdy došlo k největším změnám. Zabývám se postupným posouváním Trojzemí, místy, kde se potkávají hranice tří států. Zamýšlím

Místo

Vesnice

se nad nelogičností polského „výběžku“. Dnes se na území Polska téměř vytratila identita krajiny. Tabula rasa — tak se přistupovalo dras tickým těžením a ničením historických obcí k nově získanému území. Kvůli tak velkému zásahu do krajiny však vznikla krajina nová — umělá a vytvořená člověkem. Terasovitý důl vytváří skutečně podivuhodnou a nevídanou krajinu. Ta má však také v následujících de sítkách let zmizet. Důl má být zatopen a na hrazen rekreační oblastí. Navrhuji cesty za hledáním krajiny, hledáním hranice, hledáním kulturní identity. Právě hranice může být díky propojení s ostatními kulturami záchytným bodem nebo záchytnou linkou? Chci v lidech vzbudit zájem. Navrátit lidem i krajině jejich ztracenou identitu. Nemusí se jednat o žádné velké zásahy, možná stačí jen poukázat nebo odkrýt. Zkoumám místo, hledám jeho kvality. Ty se snažím podpořit v nové vrstvě, která se může zdát jen pouhým okamžikem na časové ose a může pouze předcházet další fázi. Jde mi o propojení lidí navzájem a propojení lidí s krajinou. Vytváření vztahů.

Cesty pokračují přes krajinu „nikoho“ do nové krajiny — dolu. Po vrstevnicích objevujeme ohromné měřítko — zásah člověka do přírody. Procházíme se místy, kde se kdysi nad námi nacházely vesnice. Vycházím z geometrie těchto zaniklých vesnic a geometrie Trojzemí a vytvářím monument. Místo smíření, kde se mohou potkávat tři národy. Místo na připomín ku minulosti vesnic a lidí, navrácení do jejich horizontu, případně po zatopení na připomínku

minulosti dolu a jeho hloubky. Prostory se stří dají. Světlo funguje jako připomínka minulosti. Čím míň světla vnímáme, tím více se snaží být historie zapomenuta. Uprostřed dochází ke spojení kruhovým schodištěm. Dostávám se nahoru a vnímám nebo si alespoň představuji původní krajinu.

50.900000, 14.900000

Nahlížím na hranici jako na podmínku pro ja koukoli vnímatelnou existenci. Vymezuje nám limity, kterými popisujeme svět kolem nás. Pokud nejsme schopni něco popsat nebo vy jádřit, postrádá to svou identitu. Prostor bez hranice je nepopsatelným prázdnem. Prosto rem bez identity. Vložíme-li hranici do nepo psatelné plochy, dáme skrze ni smysl dvěma entitám, které vymezuje.

Politická moc států, zpravidla vázající se k bu dovám politického vlivu skrze liniovou podobu, zobrazuje dosah své působnosti. Pro udržení funkční společnosti je teritoriální vymezení větší skupiny zásadní. Limity oblasti pro spo lečnost, která spadá pod určitá pravidla, nás chrání od chaosu. Cokoliv týkající se námi vnímatelného světa hranici ignoruje. Kultura, krajina, nemoci. V místě rozdělení hranice ne existuje. Spíše než ostrý charakter rozdělující dvě plochy zde spatříme mnoho difuzních charakterů hranic, které se prezentují územím. Například přírodní ekotony nebo kultura na periferii ponechána svému osudu kvůli zájmu státu o centrum.

Krize identity politické hranice netkví v je jím tvaru a umístění, ale v našem přístupu k tomuto místu. Nevnímáme hranici, která nás definuje, a žijeme v něčem, co postrádá podmínku pro svou existenci. Jediný viditelný charakter tvoří linie vlivu státního aparátu v mapách. Je to jediný charakter, který má vliv na podobu hranice a energii z místa bere.

Rozhraní

V průsečíku státní hranice s přímkou propo jující budovy politického vlivu sousedících států prokládám hranici místem, jež ji postrádá. Prostoru zahalenému ve věčnosti a samotě je dán smysl a existence skrze tuto průsečnici. Archiv, symbolizující základy ploch sousedí cích států, získává svůj účel díky vložené linii badatelny. Uvnitř ní, stejně jako v laboratoři, vznikají nové podněty, které jsou následně uloženy do archivních sloupů. Prostor funguje jako impulz pro debatu a spolupráci dvou států.

PRŮSEČÍKY V KRAJINĚ

50.828806, 14.103111

50.658500, 16.004167 48.859278, 15.702528

Průsečíky v krajině

Praha

Vienna

Dresden Wrocław

Brno

Dálniční odpočívka Dolní Dvořiště

Projekt je motivován současným stavem struk tur, které se nacházejí na české straně státních hranic při hlavních mezinárodních dopravních tazích. Až na výjimky jde o dopravně, funkčně, architektonicky, esteticky i majetkoprávně ne šťastně řešené plochy, které jsou nevyhovující z hlediska státní reprezentace.

Další problematika spočívá v nedůstojném fungování blízkých měst a vesnic, které se staly oběťmi těchto porevolučních nánosů. Kasina, tržnice, free shopy a prostituce prosa kují mnohdy až do srdce těchto obcí a deval vují kvalitu života v nich z prostorového i men tálního hlediska. Část z těchto pohraničních obcí je na podobných funkcích dokonce plně ekonomicky závislá.

Ambicí projektu je upravit nevyhnutelný vztah obce a kasina do důstojné roviny a zároveň navrhnout kultivované prostředí dálniční odpočívky.

48.65933820888385, 14.444301269282278

Obec — nános

Hraniční most

Hranice České republiky jsou převážně tvořeny přírodními útvary ať už horami, nebo řekami, proto se v místech hraničních přechodů velmi často nacházejí mosty. Hlavní místa přechodů se nacházejí na dálničních tazích a jsou tedy spojena s automobilovou kulturou dálničních odpočívadel a rychlých občerstvení, jejichž architektura úplně rezignovala na jakoukoli kvalitu a také racionalitu uspořádání.

V současnosti jsou v Česku plánované čtyři nové hraniční dálniční přechody, z nichž v jednom je plánován most přes pohoří Bílých Karpat na hranicích České a Slovenské repub liky. Návrh na vybrané lokalitě plánované rych lostní silnice R46 si klade ambici ukázat, jakým způsobem lze přistupovat k návrhu dálničních odpočívadel tak, aby nezabírala velkou část krajiny, a také v symbolické rovině ukazuje, že se nacházíme na hranicích druhého státu.

K tomu využívám plochu vznikajícího mostu, jež rozšiřuji o druhé patro a vkládám do něj parkovací plochy. Objekt občerstvení umísťuji nad konstrukci do jeřábové dráhy, která putuje mezi Českou a Slovenskou republikou.

Místo v kontextu

Půdorys odpočívky pod mostem

Dispozice restaurace umístěné v jeřábové dráze

Příční řez

České Velenice

Gmünd

Jsme Bára a Máša, Bára Žentelová je student kou ateliéru Fotka II a Máša Khositashvili je studentkou ateliéru Architektura IV. V rámci zadaného semestrálního úkolu jsme vytvořily vlastní pohled na téma „Hranice“.

Téma nás oslovilo rozsáhlým množstvím úhlů pohledů, z nichž je možné se na něj dívat. Hra nice je pro nás něco nevyhnutelného a součás tí našeho každodenního života. Přemýšlíme o hranicích jako o něčem, co tvoří náš život, neuvažujeme o nich jenom jako o překážce, ale i jako o možnosti sebeurčení a porozu mění. Je důležité zmínit, že toto téma jsme dostaly ve škole ještě předtím, než se zavřely hranice kvůli pandemii. Naším cílem bylo spíše než vytvářet nový objekt hranicím naslouchat a podávat o tom výpověď. Hrály jsme samy se sebou hry a odhalovaly jejich kvality. Snažily jsme se číst jejich příběhy „mezi řádky“, tedy mezi státy.

V průběhu práce a výzkumu jsme zjistily, jak velké množství věcí souvisí s pojmem „hranice“ jako takovým a jak často pojem „hranice“ po užíváme v běžné řeči. Různorodosti hraničních přechodů, která se pohybuje od řek přes pole až k silnicím, odpovídá i to, jak jsou rozma nité naše výstupy. Každým z malých výstupů chceme poukázat na konkrétní problém či kouzlo hranic, které podle naší vize budou tvořit mozaiku v hlavě diváka, klást mu otázky a vést ho k hravosti. Soubor je odrazem naší radosti z práce a naší povahy.

Místo v kontextu

Nezávislost přírody na člověkem vytvořených pravidlech #1 Odraz hraniční linie na silniční správě dvou států

Nezávislost přírody na člověkem vytvořených pravidlech #2

Rozbíjení uvolňuje napětí. Některá kerami ka puká už v žáru pece, jiná až následkem působení člověka. Hranice jsou důsledkem i příčinou pnutí mezi národy a přímo souvisejí se vznikem válečných konfliktů.

HRA-NICE je projekt, který smazal hranici mezi architekturou a fotografií. Mezioborová spolupráce je upozorněním na téma hranice jako něčeho nežádoucího i potřebného. Přemýšlely jsme o tom, že ačkoliv bydlíme v době, kdy hranice států jsou často již neviditelné, je stále velmi důležité na hranice nezapomínat. Hranice jsou, ať chceme nebo nechceme, i součástí našeho každodenního života. Výsledkem naší práce je soubor menších projektů, které hravou formou vedou diváka k zamyšlení nad tématem z nevšedních úhlů pohledu.

Hranice jako architektura země

Projekt se zabývá otázkou, jak velký prostor lze ohraničit a do jaké míry můžeme hovořit o architektuře. Zabývá se ohraničením Česka horami, které tvoří jeho architekturu. Dopl ňuje a vyzdvihuje hory v místech rovin, které se nacházejí na hranicích. Vytváří tak jakousi celistvost hranic, které určují hranici a charak ter prostoru uvnitř, tedy Česka. Hory jsou tak jasným ukazatelem změny prostředí, krajiny a kultury. Upozorňují na přesné místo, kde ke změně dochází.

Idea doplnění hranic Čech vychází z historie a geologie. Naše území vždy bylo obklopeno horami a historicky tak bylo poměrně jednotné svými rozměry a tvarem.

Vyhraničením určitého území dávám okolnímu prostoru/světu povědomí o společenské entitě. Člověk tak má pocit, že za horami, kterými projíždí, je cizina.

Doplněné hranice jsou tak jednotné a vytvářejí určitou identitu místa — vztah mezi figurou a jejím pozadím. Místo/prostor je pak dané jakožto určitý charakter či atmosféra.

Dále hory vytvářejí určitou symboliku. Sym boliku hor jakožto hranic. Vytvářejí systém orientace v prostoru. Člověk bydlí, pokud se může orientovat v prostředí, ve kterém se na chází, a identifikovat se s ním.

Hory vzniklé na hranicích nejsou bariérou či zdí mezi zeměmi. Upozorňují pouze na mís to, kde dochází ke změně prostředí. Jedná se tedy pouze o psychologické působení na pozorovatele.

„Hranice nejsou to, kde něco končí, ale jak chápali staří Řekové, jsou tím, odkud zjevu jící se věci získávají svůj počátek.“ — Martin Heidegger

Jedná se o úseky celých hranic, souřadnice tak nelze určit.

(1) Dovytvoření hor v místech rovin je navrženo pomocí pro gramu Blender, kdy násobí již reálné výšky získané skenováním mapy. Rovina je tedy na konci stále rovina, ale i malý kopec se může stát horou.

(2) Identitou místa je zde chápán vztah mezi člověkem a pro středím, v němž se nachází. Jedná se tak o vyjádření místa jako charakteru, se kterým se jeho obyvatel může identifikovat.

(3) Území české země, království či republiky se vždy drželo jednoho tvaru, který nyní doplňuji.

Identita místa (2)

Budějovice

Hradec Králové

Tam, kde vznikají přímé hraniční přechody, navrhuji vystavět umělé kopce. Podtrhne to tak upozornění na změnu prostředí a země.

Mikulov

VÝSTAVA

na téma hranic a míst hraničních přechodů Ateliér architektury

Projekty z letního semestru

Vysoké školy

Vystavující:

Svetlana

Mariia

Tadeáš

Cibula,

Kocík,

Koncepce

Tadeáš

Ateliér

UMPRUM

vedoucí ateliéru: Roman Brychta

asistentky ateliéru: Markéta Mráčková Barbora Šimonová

editoři: Roman Brychta Markéta Mráčková Barbora Šimonová

autoři textů: Michaela Janečková Ludmiła Władyniak studenti: Jakub Cibula Samuel Cigler Svetlana Devyatkina Matěj Hoffman Mariia Khositashvili Adam Kocík David Krátký Kristýna Mocová Martina Procházková Aleš Rezler Tadeáš Stolín Glib Sydorenko Hana Turnovská Kryštof Uhlík

stážisté: Barbora Žentelová

doktorandi: Matyáš Švejdík Elena Fialková

grafický design: Matěj Hanauer, David Smith

jazyková korektura: Irena Hlinková

projekt byl podpořen z prostředků Akademické

vydala: Vysoká

Rád bych poděkoval všem, kteří se na této publikaci podíleli. Chtěl bych také poděkovat za podporu z Akademické grantové soutěže UMPRUM, bez které by tato publikace nemohla vzniknout.