Černé svině křen by Art for Good nový život výstav/ New Life for Exhibitions

ČERNÉ SVINĚ KŘEN

zlomky příběhů, zaříkání a říkadel z Podivicka a Kališťska sebral Miloš Doležal

Věnuji panu učiteli † Josefu Kopeckému z Podivic a jeho synu † Jiřímu a dobré duši Melechova a přilehlého okolí paní Evě Vorlíčkové

Temný oheň, není-li držen zkrátka, si člověka osedlá a rozdivočí ho…

Roland Bourneuf

Život, to je bezejmenné trápení na pozadí neurčité hrůzy. Proč však mít strach ze smrti, když život je tato můra?

Henri Pourrat

podivnosti, podivíni, divousové... Ještě nedávno silnice v Podivicích na návsi končila v uzlu. Dnes asfaltka protažená skrz ves. Projedete, nezastavíte... A není to tak dávno, co na té samé návsi pokejhávalo hejno husí, kterého jsem se v dětství bál. Syčící houser za mnou s nataženým krkem běžel až k tetině na dvůr. Tam se mohutný krocan s rudým lalokem zpupně postavil do cesty a od dřevěného plotu mongoloid Mírek Kalašů zaklinkal tělem a divoce zařehtal. Už v tom hliněném střepu krajiny není ani hejno husí, ani krocan, ani Mírek Kalašů, a ani nikdo ze starých vypravěčů, od kterých jsem ledasco pochytil a slyšel. Poslední byl pan učitel Kopecký, Josef Rýdl z Pasek, starej Med z Koutů a sedlák Hemr z Rachyně. Kde se tam teď scházejí mrtví? Chodí starou

alejí do Kališť, Ježovským úvozem až k Želivce nebo za ševelu buků na divokou, větrnou Šafranici? Ze samoty Pejškovna to do končin svého dětství mám jen přes les. Někdy je z jeho útrob slyšet podivné troubení, ostré jak z Mahlerových symfonií. Jindy z něj vyplouvají roje světlušek – světelné skvrny, které umírají ve vysoké trávě. Projdu opuštěným lomem, stezkou mezi mlázím, po kamenném mostku a jsem na Podivicku, Kališťsku a Pasecku. Žula, hlohové meze, brambory, švestky, klíšťata a vítr. Viny. Pomsty. Reje živlů. Podivnosti. Podivíni. Divousové. Vstupy zázračna. V temných večerech jsou záchranou rozsvícená okna kališťské hospody. Nebo kostela. Nebo hřbitova. A stále tam v podzemí, na Burdinkách, v Přívratech i u Bělice bují bílý křen. Kdo ho vyrýpne a pozře, jazyk mu shoří. M. D., Pejškovna, na sv. Jana Křtitele L.P. 2011

* * * proti ohni Ohni, pro Boha, nejdi z místa stůj pak pro Ježíše Krista stůj! plamenem svým nechoď dál jako Ježíš ve své růžové krvi stál p ř i k a z u j i To b ě v e j m é n u Boha živého bys nezajímal domu druhého ale zde svůj strávil plamen amen amen amen Ohni horký plamene To b ě p ř i k a z u j e J e ž í š K r i s t u s muž největší abys stál a dál nešel! (Oheň se má třikrát obejít a pak běžet do rybníka, protože rozzuřený oheň za tebou plápolá, olizuje tě, a kdyby tě dostihl, zakousl by!) 11

* * * proti bolení zubů Stojíc na drnu proti slunci začni říkat Otčenáš a pak: Milá Země! ž a l u j i To b ě zuby mě bolejí p r o s í m Te b e odejmi tu bolest ode mne a ž b u d u z a s e v To b ě vrátíš mi ji (Drn po doříkání obrať a učiň to na místě, kam lidé nechodí. Sám se na to místo nevracej!)

* * * jak červy z každého hovada vyhnati Ve z m i b o d l á k z a v r š e k jednou rukou a druhou kámen tak jak na zemi leží, a říkej takto: Bodláku, j á To b ě Tv o u h l a v u z l o m í m p o d k á m e n Ti j i v l o ž í m n e p u s t í m Te b e až mne vyženeš z mého hovada červy z jeho místa! (Polož ten vršek toho bodláku pod ten kámen a pomodli se třikrát Otčenáš)

K tomu mě dopomáhej Bůh Otec i Syn i Duch Svatý

* * * proti krticím a krtinám Když vycházíš měsíčku tak vycházej dvourohý ať to víc neroste, nebolí až budeš třírohý Nerosť znamení! jako nerostou skály a kamení od času Syna Božího narození ztrať se hned o d té ho diny od té chvíle jako se tratí mrtvé tělo v hrobu hlíně

* * * proti smeti v oku Padne-li ti něco do oka uchop za brvy víčko očí třes jím a přitom říkej: Když jsem šel okolo potoka padlo mi něco do voka Kdo mi to vyndá? Panenka Maria Když jsem šel okolo trní už mi to voko brní Když jsem šel okolo meze už mi to z voka leze!

* * * proti špatným znamením proti černým mrakům Ve j m é n u J e ž í š e K r i s t a počínám lelkovati na toto znamení Nerosti, nerosti znamení jako nerostlo kamení od Božího narození do Božího vzkříšení Sprtěj se, zmizej se jako zmizelo mračno na nebi a sůl ve vodě a uhlí ve vohni jako se zmizel a sprtěl šeredný ďábel p ř e d K r i s t e m Pá n e m !

* * * z podivicka Ekete pekete cukr mé abr fabr domine trdle škrdle haus cuke šmele raus! Ry j e r y j e n a k r c h o v ě černá svině křen kdo jí bude ocas líbat? Tř e b a t u d l e t e n !

* * * z podivicka Angele vangele viksum hér o s u m d a j č e o s u m h é r. Syka fryka do knof líka, cvik cink ven! Andom dodijón dříví hošpijón af l taf l licitaf l buf!

kochánovský dub Nejdříve se na něm oběsil Krajhanzl ze samot, co v kořalnách propil svým harantům střechu nad hlavou. O několik let později se tam pověsil Trpišovský z Lipničky, doktor mu po nálezu rakoviny předpověděl pár týdnů života. Oběsila se tam Vránková z Pustolhotska, co se pomátla po smrti matky a nahá běhala po lesích. Pak vzal starej Hromas pilku a odřezal všechny spodní větve. Od té doby se na dubu nikdo nepověsil. Až malíř Panuška si z něj přál ratolest do rakve. Vložili mu ji tam.

vojslavický hrobař Trochu šmajdal, nahnutej na stranu, ruce vytahaný jak opice. Jen jednou do roka vyprávěl v hospodě, jak exhumoval pro antropologa Hrdličku obra Krupku z Třebelického mlejna. Z dvojhrobu. 235 centimetrů. Kopal za deště, hlína tam jílovitá. Křísl o víko rakve a zjistil, že bylo zevnitř vydrápané a proražené. Vyndal je po hnijících částech. Nejdříve narazil na kolena, zoufale vytrčená do boků. Pak uviděl Krupku. Celého zkrouceného a převráceného. Narostlá plesnivějící šedivá brada se jak had svíjela na obrově hrudníku a vlasy lezly až na ramena. Krabacené čelo rozražené z mlácení do víka. Prsty rukou, odřené a zlomené, jak hrábě vražené do škvír. Hrobař si vzpomněl, že se z krchova před pár lety ozývalo 24

několik hodin divné dunění, ale myslel, že to nějaký krt narazil na dutou truhlu. Antropolog Hrdlička se poděsil a vykřikl: „To se nemá, to se nemá pohřbívat hned druhej den, ten chlap v hrobě ještě žil a snažil se vodtamtud vyhrabat! To se nemá hned!“ Od těch dob se na krabatině pohřbívá nejdříve tři dny po posledním výdechu.

půlnoční kabát Bylo Dušiček. Teta Vejsadová se chystala časně ráno na kališťský hřbitov, aby se pomodlila u svých drahých. Spala neklidně. Když už se jí zdálo, že začíná svítat, rychle vstala, ustrojila se, ani v kamnech nezatopila a jak v tranzu šla do Kališť. Velice se ale podivila, když už z dálky slyšela hrát varhany v kališťském kostele. Asi nějaká mimořádná bohoslužba, myslela si. Vstoupila tedy. Kostel byl už plný, kněz u oltáře se modlil. Honem klekne, dělá kříž. A po chvilce si všimne, že z jedné strany klečí vedle ní její matka a z druhé tatínek, dávno již zesnulí. Strachem se zachvěla. Vtom tatínek povídá: „Utec, sic tě rozškubou!“ Zvedla se a utíká mezi domy a polem k Podivicům. Za sebou slyší hvízdot a pískot. 26

Odhodí kabát, aby se jí lépe utíkalo. Domů na dvůr přiběhla o jedné ranní. S hrůzou si uvědomila, že byla v Kalištích o půlnoci. Svůj odhozený kabát už nikdy nenašla.

prdel si to přebere Z večerní pochůzky se nevrátil četník Kobrle. Druhý den ho začali hledat. Rojnice procházela krajem sem a tam, pročesávala louky a lesy a bidlem štrachala v rybnících a tůních. Nikde nic. Konal se pohřeb s prázdnou rakví, lehkou jak pytel peří. Až za měsíc našli v psí boudě u Olišarů v Hojanovicích Kobrlovu ruku. Znovu se hledalo. Jeden z pátrajících četníků se zastavil u Psoty, zlodějíčka a pytláka, že se trochu zahřeje. Žádné teplo toho jara nebylo. Psota se ho zeptal, dá-li si horkou polévku. Četník kývl. Z talíře se kouřilo. Po několika soustech se divně ušklíbl: „Je to nějaké sladké, něco tomu vývaru chybí.“ Psota mávl rukou: „Jen to nechte bejt, prdel si to přebere! Hlavně že to máte teplý.“ Když četník znovu 29

naléhal, Psota odešel do spíže pro pytlík soli. Četník se ohlédl. Na plotně stál velký hrnec s polívkou, z něhož čouhal divný cár. Vypadal jako kozlečí bradka. Natáhl se a odklopil pokličku. Uviděl v ní vařenou Kobrlovu hlavu. Všechno vyzvrátil. Naporcované tělo našli ve sklípku. Zakrvácený špalek ve dřevníku. Pod štěpinami přilbu a pušku. Psota ani neutíkal. Jen si postěžoval, že Kobrle byl z toho honění pytláků jen samá kost a kůže.

kamení hřbitovní Jednou šel z Proseče do Podivic harmonikář. Když přišel ke kališťskému hřbitovu, pomyslil si: „Chudáci, leží tu, nikdo jich neobveseluje, nikdo jim nezahraje ani nezazpívá, jen se tu roní slzy. Tak poslouchejte!“ Stoupl si u branky hřbitova a začal hrát skočnou. Brzy počal na něj někdo ze hřbitova házet kamením. Kamení dopadalo hustě a hustěji. Kryl se harmonikou, ale nebylo to nic platné. Proto raději utíkal do Podivic. Ráno se tam vrátil. Žádné kamení vyházené nenašel. Už chtěl odejít, berouc to vše za divný noční sen, ale ještě nahlédl na krchov. A tam uviděl čerstvě vykopanou jámu a v ní hromadu šutrů. A přitom nikdo v obci neumřel.

vyprávěl starej hemr Jednou jsme zase prodali na trhu v Benešově pár koní. A bryčku nám vzal z naší strany nějakej z Chlejstovic a nechal nám ji v Čechticích. To jsme jeli s nim, měl silný koně. U hospody vypřáhli, oni říkali hotel, ale byla to hospoda, to víte tehdy na krabatině, a táta tam šel za hostinskym, jestli by nám na noc bryčku nenechali. Vzal řemení z koní a hospodskej povidá: „Proč ne, mám tady garáž prázdnou, tak ji tam dám.“ Tak jsme to tam vtáhli, bryčka byla lehká, a druhej den nám tady ze sousedství Dědič s lehkym koníkem do Čechtic dojel. Tak jsme si tam v hospodě, abysme za vochotu dali něco utržit, poručili párky, když jedete takovej kus cesty, tak musíte jíst, a pivo. Pak jsme zaplatili a šli jsme. 33

Vono už bylo kolem desátý večír. Černá tma. A teď přijdeme do Křivsoudova a ke Studenýmu a tam je z vobou stran lesík. A když jsme přišli doprostřed, tam kde čouhaly kořeny, začalo kolem nás něco šustit a vzdychat a rejdit. Táta nosil s sebou revolver, tak ho vytáh a prásk nahoru. A jak vystřelil, vono to utichlo. A tak jsme povidali – jestli to nebyli nějaký chlapi z čechtický hospody, vono jich tam sedělo deset, uši nastražený, kukuče vykulený, jestli si mysleli – voni prodali koně a maj plnou šrajtofli peněz, my si na ně počkáme. A už sme byli vopatrný. To se stávalo, když chodili chlapi z trhů. Nebo chlapa dostali do karet, když prodal koně a měl peníze. Přišli dvá trhani a toho třetího zlákali. Tady ze Střítěže nějakej Bejček prodal koně a dal se do hraní, a von ty koně celý prohrál. 34

Třetí den jsme se dozvěděli, že v tom lese ke Studenýmu našli ubodanýho kostelníka z Kralovic a v borůvčí rozházené eucharistie. Vraha nikdy nevypátrali. Ale jednou po pohřbu v Ježově mi naznačil falář, že o vrahovi ví, ale že je vázán zpovědním tajemstvím. Nechal to na Boží soud.

zohavený Asi 14 dní před Letnicemi vesnicemi krabatiny procházel zohavený muž, jenž činil dojem člověka slabomyslného a silně postiženého. Část nosu neměl, uši okousané, oči divné jak hejkal. Osobních průkazů neměl žádných. Nosil dvě čepice současně, z nichž jedna byla vojenská. Nakukoval do dvorů, ale ničeho nežádal. Snad byl tulákem, snad vysloužilcem, vracejícím se kamsi domů. Někteří na něj poslali psi. Podivicemi prý prošel nepovšimnut. Ale v Kalištích ho farní hospodyně načapala na faře, jak si bere ze skříně farářovy šaty, spodky i komži. Počala křičet a neznámý se prudce otočil a vyskočil i s komží otevřeným oknem. Až večer jej spícího ve svém seníku a přikrytého komží načapal hospodář Novák. 36

Strhl se pokřik, seběhlo se pár chlapů a ti začali neznámého tlouci holemi. Přišel i pan farář, vzal si svoji komži a na neznámého plivl. Zavolali pro četníka, a když dorazil z Dolního Města, nasadil zohavenému pouta a zašel ještě do hospody. Zohavený prý seděl v koutě a co chvíli mu z chlapů řádnou ubalili, aby prý věděl, co je to krást a vočumovat. Dlouho do noci protáhla se pitka. Když neznámý z rohu zvolal: „Ježíši můj, Ježíši můj, vodu, vodu!“, přiskočil k němu spořádaný kališťský občan, zpolíčkoval ho a podrážděně vyjekl: „Ty mlč a neber božího jména, za tebe pse neumřel.“ Až později se lidé dozvěděli, že tento neznámý ohavný nešťastník zemřel v humpolecké šatlavě. O jeho původu se nic bližšího nepodařilo zjistit.

ťukání na práh Strejka Juklů z Podivic vyprávěl: Jednou jsme měli doma tolik krys, že jsem jich viděl rázem sedm pod prahem u chléva. Nemohli jsme se jich nijak zbavit. Tu přijde jakýsi tulák a jak mu to povídám, řekne: „A to nevíte, pantáto, jak si od nich pomoci? Vezměte na Velký pátek na rameno palici na štípání dříví. Ale nesmíte ji vzít do holé ruky! Buď ji chytněte v rukavici nebo zaviňte do hadru. Potom jděte pozpátku všemi dveřmi a na každý práh třikrát ťukněte palicí. A to se vám myš ve stavení ani neukáže.“ A strejka Juklů dodává: Nic mě to nestálo, tak jsem to zkusil. Myši jsem od té doby neviděl. Ale nemusí se na práh zrovna tlouci, stačí jen tak ťuknout. A každý rok se to musí obnovit. To ťukání. 39

kocour Když se jednoho letního večera vracel strejka Langrů z hospody, na návsi u hasičárny zvolnil krok a zůstal stát. Udiveně zíral: spatřil totiž kočky a kocoury v takovém množství jako dosud nikdy. Kočičí společnost se rvala, mňoukala a mrouskala. Když se strejka vynadíval, popadl čepici a mrskl s ní do kočičího chumlu. Kočky se rozutekly, ale čepici nenalezl. Doma vypravoval, co se mu přihodilo. Když skončil, protáhl se u kamen jejich mouratý kocour a lidskou řečí povídá: „A že už jdou z té putyky?!“ A dvěma skoky byl u okna, vyrazil ho a byl fuč.

porodní bába Marie Váňová, porodní bába z Lohenic, vyprávěla, jak u Mahlerů v hospodě v Kalištích v červenci dva dny rodila kluka. Nechtělo se mu na svět. Když odcházela, dlouho za sebou slyšela novorozencův pláč. Jindy šla k ránu od porodu ze samot Lísek, byla zima a pod Koberovicemi u kamenného mostku ji najednou někdo tahá za sukni. Ohlídne se a vidí malinké průhledné dítě, takové nebožátko, jen v bílé košilce, ale bez očí. Když ho chtěla vzít do náručí, začalo stárnout, vlasy a vousy rostly zrychleně, nejdříve černé hned šedivěly, hladká kůžička svraštěla a zuby žloutly a s vlasy vypadávaly na cestu. Vmžiku se stařeček sesypal a hromádku kostiček rozfoukl studený vítr po sněhu. Bába 42

Váňová vyprávěla o tom zjevení na vojslavské pouti ženskejm z Lísek, které jí řekly: „To byl ten novorozenec, kterého jste té noci vyrodila. Když starej Těšínskej zjistil, že dítě je slepé, vyrval je matce a vyhodil na hnůj do mrazu.“

studna Nabídl se Antonín Karafiát, že v srpnu 1934 vykope u nově stavěné jednotřídky studnu. I pro své čtyři děti, které do školy budou chodit. Začal kopat. Po třech dnech narazil na žulový šutr. Rval se s ním den a noc. Svítil si petrolejkou. Ráno ho tam našli. Petrolejka ještě svítila, krompáč, pajcr, majzlíky a kladivo pohozené na trávě, šutr vyvalen a Karafiát ve studni po pás ve vodě. Za nehty hlína. Mrtvý. Žádné stopy po zápase. Asi srdce. Karafiátovic děti pak ze studny pívaly čerstvou vodu. Matka jim říkala: „Ta je od táty.“ U podivické školy je žulovou deskou zakryta studna. Díra do útrob země. Rdousivých.

cikánka Sedávala o vojslavické pouti na dřevěném stole za kostelem beznohá cikánka. Šli kolem dva nachmelení kamarádi z Hor. Nechali se zlákat a hádat si od ní z ruky. Tomu prvnímu řekla, že osudným jeho rodině bude rybník. Tomu druhému, že sotva dožije padesátky a umře doma ve stoje. Smáli se a šli do hospody na tancovačku. Cikánka už do Vojslavic druhý rok nepřijela. Na hádání z ruky se zapomnělo. Za třicet let se Samkovi v rybníku pod Rápoticemi utopil jediný syn. Vzpomněli na cikánku. Ten druhý začal tušit a bát se. Za dva roky se Štuchálek dožil padesátky. Oslavil ji v hospodě. Umřel za týden doma v seknici, když vyměňoval žárovku u stropu.

husa Anna Polivková šla navštívit své rodiče žijící v Podivicích. A tu viděla, jak u lesa sedí husa. A byl již večer. Kopla nohou po huse a povídá: „Haj! Husa haj, jdi domů, budou tě hledat!“ Ale husa se ani nehnula. Vzala ji tedy pod paží a šla. A husa byla… jaksi pořád těžší a těžší, až se stala závažím. Proto ji ještě na fabrikách pustila na zem. A husa šla a šla, ale byla pořád větší a větší, až nad stromy. A Polivková viděla, jak obrovská husa překročila stavení. U rodičů se dozvěděla, že právě v tom domě ráno zemřela Františka Folejtarová. A tak si domyslela, že ta husa snad musela být bílá všežravá smrtka, řádící v našem kraji.

zmrzlí Při cestě z Kališť do Podivic stojí železný litinový křížek – málokdo už dnes ví… Dne 8. října jel Václav Rýdl z Pasek pro kosti za Humpolec k pohodnému se dvěma Židy, kteří ty kosti pro papírníka ledečského kupovali k mrvení polí. Ten den zrána drobet pršelo, mezi tím deštěm okolo hodiny deváté před polednem počal sníh padat a až do noci velmi silně padal, na stromoví skrze polámání veliké škody nadělal. Ten jmenovaný Václav Rýdl s těmi dvěma Židy ty kosti vezl, jel, ploužil se, od Kališť k domovu se ubíral, ale pro hrozné sněhopadání dále jet nemohl. Rýdl ve skučení větru jednoho Žida pobídl: „Vypřáhni a s volama napřed domů pojedeš. My dva dorazíme za 50

chvíli.“ Žid s volma šťastně domů se dostal, ostatní dva ale nepřicházeli. Když i druhý den domů se nenavraceli, šli je vesničané hledat. Václava Rýdla i Žida pohromadě, oba ustydlé a již mrtvé nalezli, k sobě se tulíc jako dvě kamenné sochy. Jejich skleněné oči se leskly, jako by živé byly. Odrážela se v nich celá krajina. Vdova Rýdlová pak na tom místě křížek postavila.

vyprávěla stará nekolka: Tak jezte všemi pěti, jako jedí malé děti. / Do huby je malá dírka, ale velké dýlky! / V nečase dobrá voda z louže. / Upejpá se jako dřeváky před chlívem. / Spolkl kamna a zírá z něho trouba. / Ten umí víc než chleba jíst. / Snad se ta zima vymžourá.

* * * na pranici Chceš-li, aby se strhla v hospodě rvačka, zastřel vrab čáka, když se klová s jiným, a hoď ho v hospodě d o š e n k o v n y. Nastane hned pranice. * * * na karban Chceš-li v kartách vyhrát, chyť netop ejra, vezmi z něho srdce, dej je na dlaň, k t e r o u v y n á š í š k a r t y, a červenou nitkou přivaž. Ta k v y h r a j e š ! 54

pád 8. června odpoledne spadl v naší krajině ajroplán. Stalo se to tak: Anglické letadlo startovalo ve 14.15 hodin z Budapešti a cestoval v něm major Rolland Thorton z Liverpoolu s chotí Mary. Mezi Jedlovskem a Bělskem praskla kovová vrtule letadla, jedna její polovice uletěla neznámo kam, druhá odstředivou silou vyrvala motor a letadlo se ve vývrtce zřítilo do lesa „Ve šraňku“, kde padlo na smrky, jeden ohnulo a klouzlo k zemi. Z letadla zbyly trosky. K pasažérům v troskách přispěchal první Josef Kačerovský, který u lesa pracoval na svém poli. Myslel, že jsou mrtví a začal se nad nimi modlit a litoval jich. Jaký byl jeho údiv, když se pilot a pasažéři probrali z omdlení. Kačerovský myslel, že již nastalo 56

zmrtvýchvstání a omdlel. Přibíhali další lidé a považovali spadlé z nebe za vyzvědače. Až paní Koubská, znalá francouzštiny a angličtiny, se se spadlými hosty domluvila. Po ošetření drobných ran a pohmožděnin v našem hostinci celá skupina autem lékaře Lustiga z Ledče odjela. Četnictvo celou noc hlídalo trosky letounu, aby je nikdo neukradl. Kdo ví, zda si major Thorton z Liverpoolu ještě někdy vzpomene, že se na Vysočině znovu narodil?

šotek Starý Karafiát z Podivic vypravoval, že měli ve stavení šotka. Museli mu každý den nechat v troubě oběd. Jednou o žních na to zapomněli. Šotek se rozzuřil, vzal kočku a prostrčil ji klíčovou dírkou ven. Nato se šotek odstěhoval do Hojanovic.

vyprávěl starej med že Pasečákům se říkalo Pajzáci Rejčkovákům Rejhani Ledečákům Frcani Senožaťákům Čamrdáři Dolnoměšťákům Angrešťáci Kališťákům Baheňáci Zahrádečákům Brabčáci Podivičákům Divikulky

* * * zvonění umíráčku v podivicích Pán – Žnec sklízí – svět ten – tam ten – tam všechno – nic všechno – pryč * * * po smrti U m ř e - l i n ě k d o v Po d i v i c í c h v posteli šest neděl se mu neustýlá aby se duše bez těla nelekla.

Otevře se okno do sadu pro anděla p osledního výdechu který duši vyprovodí. Při úmrtí zastavují hodiny nechají je tak dlouho stát dokud se nevykoná pohřeb. Domácí lidé kácejí židle na nichž rakev ležela jakmile ji vynesou ze světnice. K d y ž v y n á š e j í v Po d i v i c í c h mrtvého z domu klepnou s rakví třikráte o práh aby se nevrátil a nestrašil.

ČERNÉ SVINĚ KŘEN zlomky příběhů, zaříkání a říkadel z Podivicka a Kališťska Sebral Miloš Doležal. V roce 2011 vydal, upravil, z písma Walbaum Text (Storm Type Foundry) vysázel a ilustroval Luboš Drtina. Vytiskla Východočeská tiskárna spol. s r. o. Jazyková redakce Kateřina Bendáková. Vazba za laskavé pomoci Jana Hybnera a Vlaďky Šturmové. 1. vydání. Náklad 300 výtisků, 50 výtisků s vloženou originální grafikou.

Dvanáctý svazek edice

ISBN 978-80-260-0379-3