Gertruda Gruberová-Goepfertová
jiný kyjov / Alternative gaya
Komponovat obraz
S vyslovením jejího jména se přede mnou nejdřív vynoří tlumené barvy, okry a syté rumělky jejích obrazů. Pak domy a zákoutí, kunemilský statek na kopci, kamenný chrám v Loukově, Demlova vila v Tasově nebo rosenheimský dům v zahradě. A pak drobnosti, výseče – kameny a kamínky na jejím pracovním stole; masiv alpského předhůří za domem a její postava, mírně skloněná nad skicákem a hbité prsty, črtající do listáře detail statku či kostelní báň; nebo vítr v jejích krátkých vlasech v jabloňové aleji na Vysočině; opatrný krok stoupající do špice věže v Bohdanči; zkoumavý pohled na výlov rybníku a barevnost raků chycených do kýble. A vzápětí její písmo, plynulé a plavné jako vlna. Za tím vším stojí její bytost, křehká i pevná zároveň. „Goepfertová je nejněžnější ze všech našich básnířek v exilu,“ přiléhavě napsal v šedesátých letech esejista Petr Den. Z jejího vyprávění, obrazů a kreseb, básní a povídek cosi víme o jejích poutnických pěšinách mezi Vysočinou, Kyjovem, Prahou, Paříží, New Yorkem, Mnichovem a Rosenheimem (dnes bavorskou krajinou), ale sotva tušíme, že se za nimi rozkládají také údolí ztrát, smutku a bolesti. Ale v jejích krajinách s měkce nanášenými barvami není po existenciální úzkosti nebo stýskavosti (tedy egoistickém volání) ani stopy. Proti otřesenosti (i otřásání) lidské existence jako by GGG stavěla pevně budovaný obraz s nehroutícími se domy, stopou cest a s vertikálami stromů. A nebe je v nich stejně důležité jako země. Před jejími obrazy se mi stále vrací známá sentence Paula Cézanna: „Dělat obraz znamená komponovat. Malovat neznamená otrocky napodobit předmětnou skutečnost, nýbrž postihovat harmonii mezi mnoha vztahy.“ Miloš Doležal
Composing the image
Upon uttering her name, the first things that emerge before my eyes are the muted colors, the ochres and saturated vermillions of her paintings. Then the houses and nooks, the Kunemil farmstead on the hill, the stone cathedral in Loukov, Deml’s villa in Tasov, or the Rosenheim house in the garden. And then the details, the sectors — the stones and rocks on her work table; the massif of the Alpine foothills beyond the house, and her figure, slightly inclined over her sketchbook, and her agile fingers sketching a detail of the farmstead or the cupola on the cathedral; or the wind in her short hair in the avenue of apple trees in Vysočina; her careful step as she climbs to the top of the tower in Bohdaneč; her inquisitive stare at the fishermen and the diversity of colors of the crawfish in the bucket. And later her handwriting, fluent and graceful like a wave. Behind all of this stands her being, both fragile and firm at the same time. “Goepfertová is the most tender of all our poets in exile,” wrote appositely the essayist Petr Den in the sixties. From her anecdotes, paintings, drawings, poems, and short stories, we know something about her travels between Vysočina, Kyjov, Prague, Paris, New York, Munich, and Rosenheim (today in Bavaria), but we scarcely suspect that behind them lie hidden valleys of loss, sadness, and pain. In her landscapes, however, with their delicately applied colors, we find not a trace of existential anxiety or longing (that is, a self-centered or egotistical cry). It is as if GGG were putting up a firmly constructed image against fragile and trembling human existence. An image of sturdy houses, paths and vertical trees. And the sky in these pictures is just as important as the earth. When standing before her paintings, Paul Cézanne’s well known maxim always comes to mind: “To create an image is to compose. Painting does not mean slavishly copying an object, but rather it is seizing the harmony between numerous relations.” Miloš Doležal
Ukřižování, koláž, akvarel papír, 1943 Crucifixion, collage, auarelle, paper, 1943
Portrét gertrudy gruberové-goepfertové Malířce a spisovatelce Gertrudě Gruberové-Goepfertové bylo nedávno devadesát let. Těžko tomu věřit. To je obvyklá laskavá fráze užívaná při úctyhodných příležitostech, ale myslím to vážně: když s ní člověk je, má pocit, že se potkal spíš s blízkou vrstevnicí, protože Gertruda opravdu působí mladě; je krásná, hodná, jiskřivá, těší ji mluvit s druhými o všem možném, o knihách, o Vysočině, o Německu, o exilu i o psech, o dění doma. Žije „postaru“ – žádný internet, mobilní telefon ani televize – má tedy prostor na přemýšlení, ví toho víc než lidé závislí na přísunu aktualit. Je příjemné jít s ní v Rosenheimu do řecké hospody nebo jen tak sedět v její kuchyni u čaje. I když její život byl a je v mnoha ohledech těžký, nepamatuju si, že by si stěžovala. Smutná jistě bývá, ale smutek nejsou stížnosti. Je pro mne čím dál těžší psát o někom, koho znám a koho jsem si oblíbil – osobní prožitky bývají nepřenosné, nepředatelné, znějí banálně. Jak zachytit nedělní odpoledne v Gertrudině bytě, její jemný dívčí obličej, měkké světlo pronikající do místností, klid mezi obrazy a malovaným venkovským nábytkem, kupovaným v chudých dobách po bazarech? Jak popsat její hlas, aby z toho něco měl i někdo druhý?
Gertruda Goepfertová se narodila 16. dubna 1924 v Janštýně na Vysočině ve sklářské rodině. Otec se často stěhoval za prací, rodina žila v Hudcově na Teplicku, v Praze a v Kyjově. Do Janštýna jezdívala malovat na sklo Zdenka Braunerová, viděla jeden z Gertiných dětských obrázků, líbil se jí a prohlásila, že z holčičky třeba jednou bude malířka, „což moji rodiče“ – jak dnes Gertruda vzpomíná – „vzali jako orákl sudičky nad kolébkou. Braunerovou ctili nesmírně a moje budoucnost jim byla jasná.“ Letní prázdniny trávili Goepfertovi na statku u děda v Kunemili poblíž Světlé nad Sázavou nebo u tety v Loukově. „Na to jsme se vždycky těšili. (…) Cesta a pobyt v Kunemili, to bylo osvěžení. Naši, chudáci, nic neměli, tatínek byl čas od času nezaměstnaný, a tam jsme se vždycky o prázdninách najedli a taky trochu spravili.“ Ze vzpomínek na pobyty v Kunemili a na tehdejší rozmluvy se zrodila kniha Rodokmen (Triáda, 2003). Statek na kopci byl „vzorem soukromého království, které člověku stačí a odkud se cestovat nechce. Smečka šílenců za desetiletí komunistické hrůzovlády se zasloužila o jeho zničení.“ Zanikla i usedlost v Loukově poblíž kostela sv. Markéty, před rokem 1989 ji zbořili. Gertruda prý nikdy nepochybovala o tom, že se stane malířkou, ale brzy začala také psát, už na obecné škole tiskla krátké texty v dětské příloze Národní politiky, vzpomíná si na povídku Rackové na Vltavě. Její první „dospělá“ próza, Trh v Kyjově, vyšla ve Studentském časopise (č. 18, 1938–1939; též součástí knihy Choroš, Trinitas, 2002). Kolem Studentského časopisu, kde tiskla literární práce i grafiky, se postupně vytvořila síť přátel, seznámila se s Josefem Hiršalem, Vítězslavem Kocourkem a dalšími. Působila prý na ně jako zjevení: „Tato dívka je tak úžasná, že se mi zdá, že je z křišťálu. Člověk se bojí něco napsat, aby ji hlouběji neporanil,“ psal Kocourek v dopise Hiršalovi v dubnu 1940. Dívám-li se dnes na její tehdejší akvarely, na Morový průvod, Návštěvu v blázinci nebo Posluchače rádia, čtu-li její dopisy a prózy, je
A Portrait of gertruda gruberová-goepfertová The painter and writer Gertruda GruberováGoepfertová recently turned ninety years old. This is hard to believe. Although this may seem like a typically benign or kind phrase, it is meant seriously. In her presence, you have the feeling instead of encountering a close peer because Gertruda does indeed seem young. She is beautiful, kind, sparkling, and loves to talk about everything: books, Vysočina, Germany, exile, even about dogs and goings on at home. She lives in an old-fashioned way — no Internet, mobile phone, not even a television set — and thus she has room for reflection. She knows more than those addicted to the continual input of current events. It is pleasant to go with her to the Greek pub in Rosenheim, for example, or simply to sit in her kitchen over tea. Although her life was difficult in many respects, I do not once recall her complaining. She is certainly sometimes sad, but sadness is not complaint. And it is for me all the more difficult to write about someone I know and of whom I’ve come to be fond — personal experiences are nontransmittable, non-transferable, for they come off sounding banal. How can I capture a Sunday afternoon in Gertruda’s apartment, her delicate, girlish face, the soft light permeating the room, the tranquility among her pictures and rustic furniture purchased second hand during indigent times? How can I describe her voice so that someone else might appreciate and take pleasure in it.
Gertruda Goepfertová was born on April 16th, 1924 into a glassmaking family in Janštýna in the Vysočina region. Because of his work, her father moved often, and the family lived variously in Hudcov in the Teplice region, Prague, and Kyjov. The artist Zdenka Braunerová often traveled to Janštýn to paint glass. After admiring one of Gerta’s childhood paintings, she announced that the girl might one day become a painter, “which my parents took as a sign,” recalls Gertruda. “They respected Braunerová immensely, and to them my future was already clear.” The Goepfert family would spend the summer holidays on her grandfather’s farmstead in Kunemil near Světlá nad Sázavou or at her aunt’s in Loukov. “This is something we always looked forward to … The trip to and sojourn in Kunemil; it was always so refreshing. Our poverty-stricken parents had nothing. Father was sometimes out of work, and we would always go there, eat our fill and put on a little weight.” From the memories of her stays in Kunemil, as well as conversations from that period, emerged her book Rodokmen (Triáda, 2003). The farmstead on the hill was “a private kingdom that we never wanted to leave. The pack of madmen during the horrible decades of Communist rule contributed to its destruction.” The farmstead in Loukov near the Church of St. Markéta vanished as well and was demolished before 1989. Apparently, Gertruda never doubted she would become an artist, but she also soon began to write. As early as elementary school, she was publishing short texts in the children’s supplement to the newspaper Národní politika, and she remembers the short story “Seagulls on the Vltava.” Her first “mature” work, the prose piece “The Kyjov Market,” was published in the Student Journal (#18/1938–39, as well as in the book Choros, Trinitas, 2002). Around the Student Journal, which published literary works as well as graphic art, a network of friends gradually came into existence. Here she met Josef
mi ta fascinace srozumitelná: křehkost spojená s vyzrálostí u šestnáctiletého člověka nebývalou. „Proč jsem zvolila akvarel jako pracovní postup? Protože byl pro mé barevné vyjádření tou nejpřístupnější technikou, potřeboval málo místa, málo (a poměrně laciného) materiálu, málo odborných znalostí atp. – víc jsem si tehdy nemohla dovolit (ač jsem toužila po malování olejem a akvarelování byla jakási ‚příprava‘, předstupeň olejomalby. (…) Dospělé jsem tehdy ‚obviňovala‘ z pokrytectví, zdálo se mi, že se nedovedou podívat pravdě do očí. Proto jsem se nevyhýbala žádné podobě našeho vezdejšího živobytí. Smrt naprosto souvisí se životem, ba život je stálé umírání, říkala jsem a nezamlčovala její podoby, naše strachy a ohrožení. Mládí takový postoj snáší lépe než stáří, kdy částečně zdětinštíme, věcmi obklopeni, ne už bez ‚majetku‘, ne bez poutajících vztahů, se silami ochablými, i pohodlím narušeni.“ Nacistická okupace mladé přátele silně zasáhla (názorově se rozešli až po válce), v květnu 1940 šestnáctiletá Gertruda Josefu Hiršalovi píše: „My se těšíme a někde daleko se vraždí lidé. Vyjasní se? Čekáme na Den, zaťaté zuby…“ A o pár měsíců později: „Já vím, není se čeho chytit, není nic slyšet a nic nevidíš, jen na okno cvaká déšť, nějaká unylá ženská ruka jako by sahala z přetrvávajícího pološera. Jako by stromy nevěděly, proč pláčou. No, útočiště tonoucích je daleko a svítat ještě dlouho nebude. A přece je den, nelítostný den, kdy lidé jsou si nejdál. Člověk v té chvíli musí v něco věřit…“ Za okupace v Kyjově odmaturovala (1943), pak ji „totálně nasadili“ do sklárny. Dívka „z křišťálu“ dostávala ránu za ranou: její otec v té době zahynul při železniční nehodě, maminka onemocněla tuberkulózou a léčila se – neúspěšně – v sanatoriu v Humpolci. Gertruda publikovala i v časopisech Práce a Jitro, hlavní zlom v jejím osobním a intelektuálním životě ale nastal, když se seznámila s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem
(přispívala pak do Akordu i Řádu) a jejich prostřednictvím s právníkem Leo Gruberem, za něhož se roku 1944 provdala a měla s ním později pět dětí. Po desítkách let na tu dobu vzpomínala: „Seděli jsme, bylo to za války, na hliněném jílovitém náspu blízko Hradiska, pozorovali krvavý západ slunce (nemluvila jsem, dokud mě někdo přímo neoslovoval), nejnaléhavěji si vybavuju Zahradníčkovo apokalyptické vidění budoucnosti, neutěšených vyhlídek (vůbec ne těšení na to, ,až to skončí‘), nejspíš tam byl i Čep, Vodička, snad i někdo z olomouckých známých, asi pět mužů, mne jejich závěry a tušení ochromovaly; sotva si uvědomovali, vírou silní a životem otužení, jak jejich rozmluva působí na mladou roztřesenou holku, která si málem zoufá nad svou zbytečností (nepotřebností) v obludném (nemilosrdném) světě.“ Když roku 1945 nastoupila ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze k prof. Františku Tichému, v jehož ateliéru inklinovala většina studentů ke komunistické straně a ideologii, držela se svého: „Kluci komunisticky blbli, někteří byli dost agresivní. Já jsem chodila někdy ráno před školou do kostela a oni mne atakovali. Netajila jsem svou nechuť, a oni svou nelibost k mému přesvědčení také neskrývali. Do svazu mládeže jsem se nepřihlásila. (…) Ale ne z nějakého protestu, říkala jsem si, že do žádných spolků nepolezu, nejsem členem žádné politické strany, nechodila jsem do Sokola ani do Orla, nikam. Neměla jsem spolky v oblibě…“ Gertrudiny výhrady ke komunistické ideologii nevycházely jen z víry a z okolnosti, že žila v katolickém intelektuálním prostředí – byla to i nechuť solitéra ke kolektivismu a davovým vášním: „Především jsem se děsila všeobecného poblouznění, útěku do světa chimér a hesel, vzdáleného rozumové úvaze i citovému vnímání skutečnosti. Ráj na zemi! Jako by bolest a smrt neprovázely život neoddělitelně, jako by utrpení bylo vyhladitelné, a ne očistné. Bála jsem se, že budeme násilím manipulováni a vyháněni ze světa závratných výšek a tajemných hloubek na
Hiršal and Vítězslav Kocourek, among others. Apparently her appearance among them was like a revelation: “That girl is simply amazing; it’s as if she were made of crystal. One is afraid of writing anything for fear of injuring her deeply,” wrote Kocourek in a letter to Hiršal in April, 1940. Today, when I look at her watercolors from that period, The Plague Procession, Visit to an Asylum, or Radio Listener, or when I read her letters and prose works, this fascination is understandable: such fragility combined with such maturity in a sixteen-year-old is simply unheard of. “Why did I choose watercolor as my method? Because it was the most accessible technique for my expression of color. It required little space, little (and relatively inexpensive) material, little specialized knowledge, and so on. I couldn’t afford anything else (even though I longed to paint in oils, watercolor was a sort of “preparation,” a prelude to oil painting. (…) At the time I used to ‘accuse’ adults of hypocrisy; it seemed they could not look truth in the eye. Therefore, I did not avoid any image from our daily life. Death is absolutely a part of life; in fact, life is a constant dying, I would say, and I did not conceal its images, our fears and dangers. When young, we tolerate this attitude better than later on in life, when we become partially infantile, surrounded by things, no longer without ‘belongings,’ not without relationships that restrain us, flaccid and eroded with comfort.” The Nazi occupation affected the young friends severely (they did not diverge in their worldviews until after the war). In May of 1940, the sixteen-year-old Gertruda writes to Josef Hiršal: “We are enjoying ourselves here, and somewhere far away people are being murdered. Will everything be explained in the end? With clenched teeth, we await the Day…” And a few months later: “I know there is nothing to grab hold of, nothing to hear and nothing to see. The rain simply beats against the window, as if a woman’s dull hand were reaching out from the
persistent gloom. As if the trees did not know why they were crying. Well, a refuge for the drowning is far in the distance, and the dawn is far off. But it is during the day, after all, the merciless day, when people are farthest away from one another. At such moments, one must believe in something…” During the occupation, she graduated in Kyjov (1943) and was forced by the Nazis to work in the glassworks. The girl “made of crystal” received blow after blow: during this time her father died in a railway accident, her mother fell ill with tuberculosis and tried to recover — unsuccessfully — in a sanatorium in Humpolec. Gertruda published in the journals Práce and Jitro, but the main turning point in her personal and intellectual life occurred when she met Jan Čep, Jan Zahradníček (she was then contributing to both Akord and Řád), and through them the lawyer Leo Gruber whom she married in 1944 and later had five children with. Decades later she recalls this period: “It was during the war. We were sitting on an earthen, clay rampart near Hradisko watching the crimson sunset (I wasn’t saying anything unless I was addressed directly). I recall most insistently Zahradníček’s apocalyptic vision of the future, his bleak outlook (he was not looking forward at all to the day ‘when it was all over’). Čep and Vodička were probably there as well as one of our Olomouc acquaintances. There were probably five men. Their conclusions and forebodings terrified me. Firm in their faith and hardened by life, they scarcely realized how their conversation was affecting this young, tremulous girl, who despaired over her superfluousness (uselessness) in this monstrous (merciless) world.” When in 1945 she entered the Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague to work with Professor František Tichý, most of whose students inclined toward the Communist Party and Communist ideology, she held her own: “The boys were stupid with Communism, and some were even rather aggressive. Sometimes
ploché organizační pole.“ Z ateliéru F. Tichého zřejmě odmítla vstoupit do svazu mládeže jako jediná, spolupracovala v těch letech s Jakubem Demlem a Marií Rosou Junovou, ve škole roku 1947 raději přešla k Antonínu Strnadelovi: „Tam to totiž vypadalo úplně jinak, jiná atmosféra, bylo tam pár komunistů, ale ne tak agresivních, a také pár sympatických lidí, jako Stanislav Kolíbal a Jiří Šindler, s těmi jsem se kamarádila.“ Po převratu v únoru 1948 na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou manžel naléhal, aby odešli na Západ. Získala tehdy cenu ministerstva průmyslu za návrhy nálepek na krabičky od sirek a díky tomu se jí podařilo vyřídit si studijní pobyt v curyšské tiskárně Orell Füssli: „Nechtělo se mi ven. Manžel (byl o jedenáct let starší a vykali si – pozn. A. D.) říkal: ‚Když to bude zlé, tak tam zůstanete a já přijdu taky.‘ A já jsem si od něj vymínila, že když zle nebude, tak se vrátím.“ Bylo zle, a Gertruda už do Československa nepřijela, odcestovala do Paříže, kde se zapsala na Státní akademii výtvarných umění – École nationale supérieure des Beaux-Arts. Získala stipendium, chodila do ateliéru Mikuláše Unterstellera a později Maurice Brianchona. Akademii navštěvovala tři roky, v Paříži se mimo jiné znovu setkala s Janem Čepem a přes jeho známého, předsedu svazu francouzských katolických spisovatelů, udržovala telefonický kontakt s manželem. „Poznala jsem několik malířů, od mládí už před nimi jsem v duchu smekala. Namalovali obrazy, které otevíraly úplně nové průhledy do světa a do snů – Rousseau nebo Mistr Theodorik, Jan Zrzavý a Paul Klee, mistři ze Sieny a Dunoyer de Segonzac z Francie; nemohu však říci, až na nepatrné stopy za gymnaziálních let, že by mě byli ovlivňovali – úporně jsem se pokoušela prozradit, co sama zažívám a cítím. To platí i pro románské a lidové umění – veliké svou upřímností, bezprostředností, nevyumělkovaností: takový výraz obdivuju!“ Leo Gruber, jemuž v ČSR po roce 1948 hrozilo
zatčení, se do Paříže dostal jako uprchlík, tajně přešel hranice s pomocí básníka a poté dlouholetého politického vězně Zdeňka Rotrekla. „Bydleli jsme v podnájmu na bulváru Raspail a později ve studentském domově na bulváru E. Quinet. Na podzim roku 1950 se nám narodil syn a v zimě 1951 dcera. Toho roku jsem vystavovala samostatně v Maison des Beaux-Arts a o rok později se dvěma kolegy ve známé Galerii St. Placide.“ Ve Francii L. G. pracoval jako dělník v továrně na barvy, později jako účetní ve velkoobchodě s cukrem – peníze však rodině nestačily, a když se mu v roce 1952 naskytla příležitost nastoupit do mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa, odstěhovali se Gruberovi do Bavorska. Gertruda odcházela z Paříže jen nerada a také tehdy omezila tvůrčí výtvarnou práci, musela se starat o domov a děti. „V té době jsem nemohla pracovat, nemohla jsem se systematicky věnovat malbě (…). Tak jsem dělala alespoň linoryty, vánočenky a obálky na české exilové knížky. Protože to se mohlo kdykoliv přerušit – a zase začít, když byl čas.“ K pravidelnému malování se vrátila až v pozdějším věku, i když výtvarnou činnost ani psaní nikdy zcela nepřerušila. Její básně a kresby vycházely v exilových periodikách Hlas domova, Kruh, Nový život, Okno dokořán, Perspektivy, Proměny, Svědectví, Text, Zápisník, Zpravodaj. Spolupracovala s Křesťanskou akademií v Římě, kde také v roce 1966 vyšla její básnická sbírka Hejna stehlíků, další sbírku poezie Ohňostroj marnosti publikovala roku 1975 ve Švýcarsku v edici Akt. Kromě již zmíněných knih vydalo nakladatelství Triáda roku 2005 soubor krátkých próz Půlnoční deník a v brněnském nakladatelství Atlantis vyšel v roce 2003 Zimní klavír, souborné básnické dílo; týž nakladatel nyní vydává i knihu vzpomínek nazvanou Svědectví. V roce 1975 se Gertruda Gruberová-Goepfertová odstěhovala s rodinou do Rosenheimu – a od té doby také psala cestopisné črty o bavorských vesnicích, doprovázené vlastními
I would go to church in the morning before school, and they would attack me. I did not hide my distaste for them, and they did not conceal their disapproval of my convictions either. I did not join the Union of Youth. … As a sort of protest, I told myself that I would not creep into any sort of club. I would not be a member of any political party. I would go neither to Sokol nor Orel gatherings, nowhere. I did not like clubs…” Gertruda’s reservations concerning Communist ideology did not issue from her faith and surroundings alone —she lived in a Catholic intellectual environment — it was also the distaste of a recluse for collectivism and the fervor of the mob: “Primarily I was afraid of the general infatuation, the escape into a world of chimeras and slogans, which was distant from rational reflection and an emotional apprehension of reality. Heaven on Earth! As if pain and death were not an inseparable part of life, as if suffering could be wiped out and not be seen as something purifying. I was afraid we would be forcefully manipulated and banished from the world of vertiginous heights and mysterious depths and sent out onto a flat and standardized field.” In F. Tichý’s atelier, she was apparently the only one who refused to enter the Union of Youth. During these years she worked with Jakub Deml and Marie Rosa Junová. In 1947 she transferred to the atelier of Antonín Strnadel: “There, everything seemed completely different. It was a different atmosphere. There were a couple of Communists, but they weren’t all that aggressive. There were also several kindhearted people there, like Stanislav Kolíbal and Jiří Šindler, who I made friends with.” After the Communist coup in 1948, Gertruda’s husband insisted that they move to the West. At that time she was awarded a prize by the Ministry of Industry and Trade for her design of a matchbox label, and thus she managed to arrange a residency in the printing house of Orell Füssli in Zürich. “I didn’t want to leave. My husband said: ‘If things go badly, stay there, and
I’ll come join you.’ And I stipulated that if things did not go badly, I would come back.” Things did go badly, and Gertruda did not return to Czechoslovakia. She traveled to Paris, where she enrolled at the École nationale supérieure des Beaux-Arts. She received a scholarship, attended the atelier of Mikuláš Untersteller and later Maurice Brianchon. She studied at the academy for three years and in Paris, among other things, she met up again with Jan Čep and, through a friend of his, the chair of the Union of French Catholic Writers. She also stayed in contact with her husband by telephone. “I got to know several painters I had revered since my youth. Their paintings opened up completely new vistas upon the world and upon dreams — Rousseau or Master Theodoric, Jan Zrzavý and Paul Klee, masters from Siena and Dunoyer de Segonzac of France; but I can’t say, except for some imperceptible traces during my high school years, that they had any influence on me. I persistently tried to reveal what I was experiencing and feeling. This applies to both Romanesque as well as folk art — immense in its sincerity, immediacy, and unaffectedness: I admire such expression!” Threatened with imprisonment after 1948 in Czechoslovakia, Leo Gruber made it to Paris as a refugee by secretly crossing the border with the help of the poet and long-time political prisoner Zdeněk Roztrekl. “We lived in a rented apartment on the Boulevard Raspail and later in a student house on the Boulevard Edgar Quinet. A son was born to us in the fall of 1950 and a daughter in the winter of 1951. That year I had my own exhibition at La Maison des Beaux Arts and a year later with two colleagues in the famous Gallery of Saint Placide.” In Paris, Leo Gruber worked as a laborer in a paint factory, later as an accountant in a sugar warehouse — the money, however, was not sufficient for the family, and when he had the opportunity in 1952 to join the Munich editorial board of Radio Free Europe, the Grubers moved to Bavaria.
kresbami. Vycházely v novinách a poté knižně pod titulem Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Drei Linden Verlag, 1984) a Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Edition Förg, 1997). V Bavorsku mnohokrát vystavovala, její obrazy jsou v tamních galeriích, v České republice měla několik výstav, ale první velkou, soubornou v GASK – Galerii Středočeského kraje v Kutné hoře. Myslel jsem na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou v dubnu 2014 často, mimo jiné ve chvílích, kdy jsem narážel na četné připomínky pětaosmdesátých narozenin Milana Kundery a v každém druhém ze stovek láskyplných a obdivných textů se kdosi – v souvislosti s Kunderou skoro absurdně – pozastavoval nad tím, jak si „Češi nedovedou vážit úspěšného autora“, který je „reprezentuje v cizině“. I Gertruda je exulantka, zná ji tu však jen pár lidí, především díky péči básníka Miloše Doležala, který ji znovu uváděl do českého kulturního kontextu. Její život je na rozdíl od toho Kunderova rovný, její tvorba nemódní, nepodbízející se, žurnalistickým měřítkům „úspěchu“ je vzdálená, vzpírá se jim. S Kunderou to mají redaktoři lehké; introvertnější umělce, jako je Gertruda Gruberová-Goepfertová, je třeba s jistým úsilím objevit. I když zas až taková „dřina“ to není – jsou tu její knihy a například v Revolver Revue č. 39/1999 vyšel obsáhlý portrét, který připravil právě M. Doležal. Z tohoto portrétního bloku a z interview, které jsme s Gertrudou natáčeli v roce 2008 v Rosenheimu, pocházejí i citace v tomto textu. Jedna z nich ještě na konec: „Pokouším se dojít nebo alespoň se dobelhat na most mezi nebem a zemí – zachovat si radost, nezůstávat dlužna obdiv a vděčnost. Pomyslet po ránu: Bože, Tebe chválíme, Tebe velebíme, Tobě se klaníme. I já znám nemálo opuštěných a temných hodin – dokud je láska vzpruhou, zaplaší je.“ Adam Drda
Gertruda left Paris reluctantly and at the same time had to limit her creative work to take care of the home and raise the children. “At that time, I could not work, I could not systematically devote myself to painting … So I at least made linocuts, Christmas cards, and covers for Czech exile books. Because this could be interrupted at any time — and begun again when it was time.” She returned to painting regularly much later in life, even though she did not interrupt her artwork and writing entirely. Her poems and drawings have been published in the exile periodicals Hlas domova, Kruh, Nový život, Okno dokořán, Perspektivy, Proměny, Svědectví, Text, Zápisník, and Zpravodaj. She collaborated with the International Christian Academy in Rome, where her poetry collection Flocks of Goldfinches was published in 1966. She published another collection of poetry, Fireworks of Futility in 1975 in Switzerland in the series Akt. In addition, the publishing house Triada published a collection of her short prose in 2005, Midnight Diary, and the Brno publishing house Atlantis published in 2003 her collected poetic works, Winter Piano. The same publisher is now putting out her memoirs entitled Testimony. In 1975 Gertruda Gruberová-Goepfertová moved with her family to Rosenheim — and from this time has been writing travel sketches about Bavarian villages, which are accompanied by her own drawings. They have been published in newspapers and later as books, Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Drei Linden Verlag, 1984) and Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Edition Förg, 1997). She has had many exhibitions in Bavaria, and her paintings are housed in several Bavarian galleries. She has had several exhibitions in the Czech Republic, but her first large, complete exhibition was
in the Gallery of the Central Bohemian Region in Kutná hora. Among other times, I often thought about Gertruda Gruberová-Goepfertová during the month of April 2014, when I kept coming across countless reminders of the 85th birthday of Milan Kundera. And in every other one of the hundreds of affectionate and admiring texts, someone — almost absurdly with regard to Kundera — was amazed at how the “Czechs could not respect a successful author,” who “represented them abroad.” Gertruda, too, is an exile, but only a few people know her or her works. This is primarily thanks to the poet Miloš Doležal, who reintroduced her to the Czech cultural context. Unlike Kundera’s, her life is even. Her work is unfashionable and does not pander. It is distant from journalistic measurements of “success.” It in fact defies them. Editors have an easy time with Kundera. One must, to a certain extent, make an effort to discover more introverted artists such as Gertruda Gruberová-Goepfertová. Even though it would not take much. We have her books, and Revolver Revue (#39/1999), for example, published an extensive profile of her, which was prepared by M. Doležal. The quotations in this text come from this profile along with the interview we recorded with Gertrude in 2008 in Rosenheim. Let us conclude with one more: “I try to reach, or at least stumble toward, the bridge between heaven and earth — to preserve joy, not owing admiration and gratitude. Every morning I try to say: God, how we praise You, extol You, and bow down before You. I too have known many lonely and dark hours — as long as we keep love as our reassurance, it will chase them away.” Adam Drda
Maminka, akvarel na papíře, 1941 Mother, watercolor on paper, 1941
Dívka v přírodě, akvarel na papíře, 1943 Girl in Nature, watercolor on paper, 1943
Utopení sv. Jana Nepomuckého, akvarel na papíře, 1943 Drowning of St. John of Nepomuk, watercolor on paper, 1943
Dívka vychovaná v klášteře, akvarel na papíře, 1943 Girl Raised in a Convent, watercolor on paper, 1943
Ilustrace k básni Julese Laforgue, akvarel na papíře, 1942 Illustration for a Poem by Jules Laforgue, watercolor on paper, 1942
Polibek Jidášův, akvarel na papíře, 1942 The Kiss of Judas, watercolor on paper, 1942
Část vějíře – Divy na Vltavě, akvarel na papíře, 1947 Part of a Fan — Wonders on the Vltava, watercolor on paper, 1947
Pražský vějíř, akvarel na papíře, 1946 Prague Fan, watercolor on paper, 1946
Pařížský ateliér, olej na plátně, 1953 Parisian Atelier, oil on canvas, 1953
Z ateliéru v pařížské akademii, olej na papíře, 1950 From an Atelier at the Paris Academy, oil on paper, 1950
Zátiší s lahvemi a jablkem, olej na plátně, 1955 Still Life with Bottles and Apple, oil on canvas, 1955
Shluk na pařížském trhu, olej na papíře, 1949 Crowd at the Paris Market, oil on paper, 1949
Autoportrét z Paříže, olej na plátně, 1952 Self-portrait from Paris, oil on canvas, 1952
Paříž, Montparnasse, Café Dupont, olej na plátně, bez datace (50. léta?) Paris, Montparnasse, Café Dupont, oil on canvas, not dated (1950s?)
Pařížský trh, olej na papíře, bez datace, přelom 40. a 50. let Paris Market, oil on paper, not dated, turn of the 1940s and 50s
Zátiší chudých I., olej na plátně, 1951 Still Life of The Poor I., oil on canvas, 1951
Zátiší chudých II., olej na plátně, 1951 Still Life of the Poor II, oil on canvas, 1951
Autoportrét v zrcadle v Mnichově, olej na plátně, 1954 Self-Portrait in a Mirror in Munich, oil on canvas, 1954
Kapr, olej na plรกtnฤ , 1961 Carp, oil on canvas, 1961
Třesu, třesu bez – ozvi se mi pes, olej na překližce, 1962 I Tremble, Tremble Without – My Dog is Calling, oil on plywood, 1962
V zahradě, olej na překližce, 1954 In the Garden, oil on plywood, 1954
Grušenka, olej na překližce, bez datace, 70. léta Grushenka, oil on plywood, not dated, 1970s
Autoportrét v jižní Francii, olej na plátně, 1951 Self-portrait in Southern France, oil on canvas, 1951
Ukřižování, olej na plátně, bez datace, 80. léta Crucifixion, oil on canvas, not dated, 1980s
Dům ve Francii, olej na plátně, 1990 House in France, oil on canvas, 1990
Břízy v zimě, olej na plátně, 1992 Birches in Winter, oil on canvas, 1992
V Alpách v zimě, olej na plátně, 2009 In the Alps in Winter, oil on canvas, 2009
Zima v Rakousku, olej na plรกtnฤ , 1997 Winter in Austria, oil on canvas, 1997
Potok večer (Bruckmühl), olej na plátně, 1996 Evening Brook (Bruckmühl), oil on canvas, 1996
Z Mnichova, olej na plรกtnฤ , 1986 From Munich, oil on canvas, 1986
Adventní věnec, olej na plátně, bez datace (80. léta?) Advent wreath, oil on canvas, not dated ( 1980s?)
Noční dálnice, olej na plátně, bez datace, 90. léta Night Highway, oil on canvas, not dated, 1990s
Červenavé pole, olej na plátně, 1989 Reddish Field, oil on canvas, 1989
Svatí Tři králové jdou k jeslím, olej na překližce, 1965 Three Wise Men Going to the Manger, oil on plywood, 1965
Alpská krajina, olej na plátně, bez datace, 90. léta Alpine Landscape, oil on canvas, not dated, 90s
Polní cesta, olej na překližce, bez datace, 90. léta Country Road, oil on plywood, not dated, 1990s
Gruša v bistru, olej na plátně, 1992 Grusha in the Bistro, oil on canvas, 1992
Ovce o Vánocích, olej na překližce, 1958 Sheep at Christmas, oil on plywood, 1958
Kytice, olej na překližce, bez datace, 60. léta Bouquet, oil on plywood, not dated, 1960s
Ukřižování, olej na překližce, bez datace, 60. léta Crucifixion, oil on plywood, not dated, 1960s
Kočka, olej na překližce, 1963 Cat, oil on plywood, 1963
Krajina, Fichtelgebirge, olej na překližce, bez datace, 60. léta Landscape, Fichtelgebirge, oil on plywood, not dated, 1960s
Ze zahrady, olej na překližce, 1954 From the Garden, oil on plywood, 1954
Pařížští policisté, kolorovaný tisk, 1997 Parisian Police, colored print, 1997
Pařížská prodavačka novin, kresba, bez datace, přelom 40. a 50. let Paris Newspaper Saleswoman, drawing, not dated, turn of the 1940s and 50s
Jeptiška z pražské Scholy Cantorum, kresba, 1948 Nun from Prague Schola Cantorum, drawing, 1948
Z pražské Scholy Cantorum, kresba, 1946–47 From the Prague Schola Cantorum, drawing, 1946–1947
Akrobati, linoryt, 1988 Acrobats, linocut, 1988
Mariánská soška, malovaná modelovací hmota na lahvi Marian statue, painted modeling clay on a bottle
Jinný Kyjov / Alernative Gaya Gertruda Gruberová-Goepfertová Pořadatelé / Organised by: GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora GASK – Gallery of the Central Bohemian Region, Kutná Hora Texty / Texts: Adam Drda a Miloš Doležal Fotografie / Photographs: Jan Čížek Překlady / Translations: Craig Cravens Korektury / Proofreading: Edita Onuferová Grafická úprava / Graphic layout: Jana Vahalíková (Marvil) Vydáno v červnu 2014 / Published in June 2014