Alternative Gaya
Květoš Vašíček & Miroslav Tichý, Zdeněk Vašíček & Rudolf Jičín
„Po Kyjově jsme se vodili zavěšení? Sakra, sakra, co říkali lidé?“ / R. Jičín, Pod sluncem ludibrionismu „Ale jak se vyrovnat se skutečným uměleckým dílem, pro které je konstitutivní právě to, že jemu v odpověď si stále znovu musíme zodpovídat, co dílo i jeho kritika vlastně jsou?“ / Z. Vašíček
Co je to umělecké dílo? Jak jej odlišit od záplavy věcí, jež se za umělecká díla jen vydávají? Kdo je umělcem? Váže se obojí nějak k místu a původu? Vyrůstá z konkrétní země? Městečko Kyjov se německy jmenuje Gaya. Gaya nebo Gaia je prastaré slovo označující od dob starých Řeků zemi jako podstatu původu a původnosti. V moravském Kyjově se protly osudy důmyslného tvůrce Květoslava Vašíčka, jeho syna Zdeňka, filosofa, jeho přátel – malíře a myslitele Miroslava Tichého a filosofa Rudolfa Jičína. Za studií tu začínala malovat a psát i Gertruda Goepfertová. Svádí to, aby padla poznámka o „geniu loci“. Všichni výše zmiňovaní umělci se dají také spojit tím, že valnou část svého života prožili v různých typech emigrací, hrozilo jim přímé nebezpečí likvidace režimem řízeným z Moskvy a dopadla na ně jeho represe. To jsou ale jen odkazy k podmínkám, do nichž řízením osudu vstoupili, ty jim byly dány zvnějšku. Jde ovšem hlavně o způsob přijetí těchto podmínek a nejvíc tu běží o charakter umělce i díla. Všichni jsou solitéry, tvořili a tvoří z jakési nutnosti, byli a jsou svého druhu outsidery, což není, jak píše Z. Vašíček, „zas tak snadné, outsiderem musí být každý jinak; jen úspěšní jsou stejní“. Jejich vnitřní světy, svázané na čas s týmž koutem, odkazují k jiné zemi – Gaie, k „jinému Kyjovu“. Původní, autentický výkon umělce totiž vyrůstá ze spojení se skutečností, která se neomezuje na nějaké místo, je něčím mimo představu, konstrukt a předsudky a nelze ji spojit s angažovaností pro jakoukoli ideologii, světonázor ani národní sentiment. Tato Gaia – skutečnost je přístupná jen člověku, který je sám a osvojil si schopnost vidět skutečné pod balastem společensky pěstěných schémat, zažitých názorů a šalbou sdílených fikcí. O tom, co umělec a filosof zahlédl, podává svědectví svým životem i díly. „Vznikají díla, ne pro výsledek, nýbrž pro sebepoznávací prostředek tvorebný. Člověk se cení výše, než umělec; umělectví ustupuje na druhé místo“ (F. X. Šalda).
V naší výstavě stojí díla spolu, aby se v jejich součinu ukázalo, co to znamená vidět v pravém smyslu. „Neví se totiž, co znamená něčím se zabývat, sít, kupovat, být pokojný, vidět, co se má dělat; to se totiž neděje očima, ale jakýmsi jiným zrakem,“ jak píše Marcus Aurelius. Na divákovi pak zbývá, aby svým vlastním „jiným zrakem“ zahlédl v dílech svůj „jiný Kyjov“. David Bartoň
“After Kyjov we walked arm in arm? Damn, damn, what were people saying?” / R. Jičín, Beneath the Sun of Ludibrionism) “But how are we to come to terms with a genuine work of art, something that is predicated on the fact we must continually and again remind ourselves what a work of art and our criticism of it is?” / Z. Vašíček
What is a work of art? How can one differentiate an artistic work from the flood of items passed off as art? Who is an artist? Are the two somehow tied to a place and origin? Does art emerge from a concrete locale? The city of Kyjov is called Gaya in German. Gaya is an ancient word, which since the time of the Greeks has signified the earth as the fundament and foundation. It was in Moravian Kyjov that the fates of the ingenious inventor Květoš Vašíček, his son Zdeněk, a philosopher, his friend, the painter and thinker, Miroslav Tichý, and the philosopher Rudolf Jičín all intersected. During her studies here, Gertruda Goepfertová also began writing and painting. It is tempting to resort to the phrase “genius loci.” Furthermore, all of the aforementioned artists spent most of their lives in various types of emigration. They were all threatened by the regime controlled from Moscow, and they all were affected by repression. These, however, were merely the external conditions into which fate had placed them. Of course, it was primarily a matter of how these conditions were accepted and how they affected the character of the artist and his or her work. All are recluses; they created and continue to create out of some sort of necessity. They were all sui generis outsiders, which is not, as Z. Vašíček writes, so easy. “Every outsider is different; only the successful are the same.” Their internal worlds, bound for a time with the same place, refer to another world — Gaya, to “another Kyjov.” An artist’s original and genuine achievement emerges from a connection with a reality that is not limited to a specific place. It is something beyond a vision, a construct, something beyond biases, and it cannot be “engaged” or connected to any sort of ideology, worldview, or even national sentiment. This Gaya, this reality, is available only to the one who is alone and who has acquired the ability to see the genuine beneath the ballast of schemata cultivated by society, deeply rooted opinions, and the decep-
tion of shared fictions. The life and work bear testimony to what the artist and philosopher have glimpsed. “Artistic works come into existence not for the sake of the result, but for the sake of the artistic means of self-knowledge. The person is more highly valued than the artist; artistry gives way and occupies a secondary place” (F. X. Šalda). Works stand side by side in our exhibition so that, through their through their juxtaposition and combined effect, the viewer will come to know what “seeing” in the proper sense means. As Marcus Aurelius writes, “They know not how many things are signified by the words stealing, sowing, buying, keeping quiet, seeing what ought to be done; for this is not effected by the eyes, but by another kind of vision.” It is then up to the viewer to seek out a glimpse of his own “other Kyjov” with his own “other vision.” David Bartoň
k.v. Květoslav Vašíček, narozen 1902 v Kyjově (Gaya), žil v Kyjově, zemřel v roce 1995 v Kyjově. Tvorba Květoslava Vašíčka (1902–1995) nemá s vývojem moderního umění moc společného, i když by většina exponátů vedle Duchampova slavného „Sušáku na láhve“ nepochybně čestně obstála. Modernismus znamenal radikální odklon od příběhu a narativnost pokládal za smrtelný hřích. Umění mělo skrytě ztělesňovat čisté ideje, jejichž složitým odhalováním a vysvětlováním se zabývaly legie uměnovědců. Kolekce duchampovských objektů se v tomto světle zcela vymyká ideologickému rámci a stává se historickým obrazem, který sice vypovídá o nedávné konkrétní minulosti, ale nese i nadčasové rysy mýtu o lidské vynalézavosti a nezdolnosti. Květoslav Vašíček nebyl ke své tvorbě motivován uměleckými ambicemi, ale čistě živnostensky. Když mu komunisté v roce 1948 znárodnili železářský krám v rodném Kyjově, začal pracovat jako zámečník ve sklárně. Očekával však brzký pád režimu, a proto se tajně doma připravoval na obnovení živnosti. Shromažďoval a ukládal rozmanitý sortiment železářského a kuchyňského zboží se zvláštním zřetelem na vruty a šrouby, jichž měl větší výběr, než našel později v devadesátých letech v pařížských železářstvích. Aby předstihl možnou konkurenci, doplňoval svůj sklad i vlastními výrobky, při jejichž zhotovování přicházel na různá drobná vylepšení. Režim se u moci udržoval stále pevněji, sen o vzkříšení krámu se jevil čím dál neskutečněji a také Květoslavovy vynálezy postupně ztrácely jednoznačně praktické určení. Tvůrčí zaujetí vyvolané náhlou inspirací odsouvalo úvahy o užitečnosti předmětu do pozadí. Syn Pavel Vašíček vzpomíná, jak se jednou při návštěvě u otce potýkali s porcováním uzeného kolena. Když za čtrnáct dní Květoslava opět navštívil, mohl obdivovat zbrusu nové „Zařízení na řezání uzených kolen“, které otec mezitím vynalezl.
Šlo ovšem o tak úzce specializovaný přístroj, že se jeho praktická použití dala spočítat na prstech jedné ruky. Zato „Zařízení na sledování hodin v noci“ se uplatňovalo každodenně. Dřevěná krabička s žárovkou, do níž Květoslav večer ukládal náramkové hodinky, mu potmě umožňovala posvítit si na přesný čas, aniž by světlem rušil manželku. Ve svém vrcholném období v sobě Květoš zcela potlačil obchodníka a své kreace nabízel sousedům zadarmo. S větším ohlasem se setkaly „Soupravy na strouhání“, zatímco „Zařízení na vaření květákových hlav v celku“ se mu přes veškerou snahu nepodařilo v kyjovských kuchyních prosadit. Většina železářského zboží i řada vlastních raných výrobků podlehla časem korozi a musela být vyhozena. Synové Zdeněk i Pavel se postupně dostali jako političtí vězni do komunistických káznic, jejich matka onemocněla a také Květoše opouštělo zdraví. Na postupné zhoršování zraku reagoval výrobou četných lamp a lampiček, nad jejichž elektrickým zapojením běhá divákovi mráz po zádech, dům však kupodivu nevyhořel. Režim konečně padl, když Květošovi zbývaly tři roky do devadesátky. Tehdy rozumně usoudil, že svými kuchyňskými pomůckami sotva může konkurovat přílivu západního zboží a soustředil se na výrobu plechových „Nosičů na pivní láhve“, jimiž své pozdní dílo uzavřel. Všemožná udělátka jsou stopami existence záhadného člověka, který téměř půl století života věnoval vedle práce pro obživu a péče o rodinu tvůrčí činnosti, nad níž zůstává rozum stát. Máme jistě svou zkušenost se všelijakými kutily, známe leckdy pološílené architektury z chatových kolonií, víme, jak obludné dekorace vznikají, dostane-li kutil do rukou svařovací drát a letlampu, navštívili jsme příbytky, do nichž se tvořivá nápaditost majitele otiskla jako sloní noha. Kutilské artefakty z doby totality ztělesňují způsob, jak ten či onen člověk nakládal s jedinou svobodou, která mu zbyla. Díla Květoslava Vašíčka oproti tomu působí
přes jistou výstřednost důstojně. Svoboda, kterou fixují, je oduševnělá. Chybí tu obvyklá zdobnost, sentimentalita útulnosti a nostalgických reminiscencí. Každý předmět stručně a osobitě odpovídá na nějaký konkrétní problém všedního života. Zatímco modernista Duchamp odtrhoval předměty od jejich užitečnosti, aby je esteticky povýšil, Květoslav Vašíček osaměle hledal nové cesty k užitečnosti. V éře ohromujících, avšak krajně neužitečných idejí vynalezl nástroje k lepšímu zacházení se světem, byť jen kuchyňským. Oživil tím to, z čeho modernisté udělali mrtvý preparát. / Viktor Šlajchrt Květoslav Vašíček, born 1902 in Kyjov (Gaya), lived in Kyjov, died in 1995 in Kyjov. The work of Květoslav Vašíček does not have much in common with the development of modern art, even though most of his work could stand up to Duchamp’s famous “Bottle Dryer.” Modernism meant a radical deviation from the story, and narrativity was considered a mortal sin. Art was supposed to covertly embody pure ideas whose complex exposure and illumination has occupied a league of art experts. In this light, Duchamp’s collection of objects exceeds entirely any ideological framework and becomes a historical image, which, to be sure, says something about a specific time and place, but also carries within itself timeless aspects of the myth of human ingenuity and indefatigability. Květoslav Vašíček was not motivated by artistic ambition. His incentives were purely existential. When the Communists nationalized his ironworks in 1948 in his native Kyjov, he began working as a locksmith in a glassworks. He did not expect the new regime to last long and therefore secretly prepared at home to renew his trade. He collected and stored up a varied assortment of iron and kitchen wares, especially wooden and metal screws. As he found out later in the 1990s, he had a larger collection
than in Paris hardware stores. To beat out any possible competition, he supplemented his storehouse with artifacts of his own design, as well. During the production these works, he hit upon various minor improvements. The regime remained firmly in power, and his dream of resurrecting his business was growing more and more unrealizable. Květoslav’s inventions slowly began to lose their unambiguous practical purpose. His creative absorption and sudden inspiration pushed considerations of utility to the background. His son Pavel Vašíček recalls how, during one of his visits to his father, they were struggling to cut up a smoked pork knuckle. When he visited Květoslav again two weeks later, he marveled at the brandnew “pork knuckle saw,” which his father had fashioned in the interim. Of course, it was such a specialized instrument that its practical uses could be counted on the fingers of one hand. On the other hand, his “nighttime chronometer” could be used nightly. It was a wooden box containing a light bulb into which would place his wristwatch at night. This allowed him to view the time in the dark without waking his wife. At his peak, Květoš suppressed entirely the businessman within him and offered his inventions to his neighbors free of charge. His “grating apparatus” met with great success, whereas his “entire cauliflower head cooking apparatus,” despite Květoslav’s valiant efforts, did not achieve the popularity he had envisioned. Over time, most of his metal goods and many of his early artifacts succumbed to corrosion and had to be discarded. His sons Zdeněk and Pavel were arrested and jailed as political prisoners; their mother fell ill; and Květoš’s health abandoned him as well. As his sight gradually failed, he created lamps of various sizes, whose electrical connections would send chills up one’s spine today. Their house, however, did not burn to the ground. Three years before Kvetoslav’s 90th birthday, the regime fell. At this point he realized that his kitchen aids could hardly com-
pete with the influx of Western goods, and he decided to concentrate on metal “potable water carriers.” Here his late work concludes. The mind boggles at the number of gadgets that bear witness to the existence of an enigmatic character who, for almost half a century, devoted his work and energy to supporting and caring for his family. We all certainly have our own experiences with all sorts of do-ityourselfers. Every now and then we see preposterous architecture among the colonies of cottages. We have all witnessed how monstrous ornaments can emerge when a handyman gets hold of some welding equipment. We have all have visited homes upon which the owner’s own creative ingenuity was stamped like an elephant’s foot. Do-it-yourself artifacts from the era of totalitarianism bear witness to the way one treated the only freedom that remained. By comparison, the work of Květoslav Vašíček, despite a certain eccentricity, comes across with a certain respectability. A freedom that is limited can be inspirational. What Květoslav’s artifacts to not possess is the usual ornamentality, sentimental coziness, and nostalgia. Each object attests , briefly and idiosyncratically, to a concrete problem of everyday life. Whereas the modernist Duchamp tore objects from their utility in order to elevate them aesthetically, Květoslav Vašíček sought new paths to utility. In an era of astonishing yet highly impractical ideas, he invented instruments to better deal with the world, if only in the kitchen. Thereby, he brought back to life what the modernists had rendered lifeless. / Viktor Šlajchrt
z.v. Zdeněk Vašíček (1933–2011) vystudoval filosofii a historii na UK. Byl zaměstnán v archivu v Kroměříži, v muzeu v Trutnově, v Moravském muzeu v Brně a na katedře archeologie a muzeologie brněnské univerzity. Roku 1972 byl odsouzen na tři léta za podvracení republiky. Po propuštění pracoval jako dělník. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1981 žil v zahraničí, kde působil na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži. V devadesátých letech přednášel na univerzitách v Praze a Brně. Je laureátem Ceny Revolver Revue, F. X. Šaldy a Ferdinanda Dobrotivého. Vydal knihy L’archéologie, l’histoire, le passé, Obrazy (minulosti), Archeologie, historie, minulost, Přijetí podmínek, Podmínky volby, Jak se dělají filosofie aj. „Demiurg, když emanoval svět idejí, jistě brzy pocítil jeho jalovost a nezáživnost a musel stvořit na doplnění něco tak absurdního a nechutného, jako je t.zv. obj. realita, spec. člověk po způsobu Mandevillově, aby svému výtvoru dodal aspoň nějaký ráz. Malé přirovnání vše objasní. Je to něco takového, jako když černoši pochcávají sošky svých bůžků – tím je teprve dokonána transsubstance.“ / Tertium datur „Vedle řešení problémů je nutno také tyto zachraňovat a pojišťovat. Leckdy problém řešením jen ztrácí.“ / Tertium datur „Nechceme-li ničeho, neomezujeme se. V tom by měla být svoboda.“ / Tertium datur „Nemám rád hloupé lidi. Člověk si pak o sobě víc myslí oprávněně mimochodem a je si pak směšný, což jen prohlubuje pocit vlastní hlouposti.“ / Tertium datur „Vlivem vážnosti se rozhodujeme lehkomyslně – totiž pro jeden předpoklad, kdežto odpovědnost,
pravá vážnost nás vede k tomu, nebereme nic vážně, k ludibrionismu.“ / Tertium datur „Svět vytvářejte, ale nepřetvářejte!“ / Tertium datur „Lidé by se měli víc zabývat sami sebou. Vnímat, jací uvnitř jsou, co doopravdy cítí. Nehledat berličky v kolektivech. Jen málo lidí unese odpovědnost za své činy, spíš ji různě obcházejí.“ / z rozhovoru pro HN „Na příkladu Haškova Švejka se ukazuje, že vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.“ / Postoj Tváře „Lidé se připjali k vnějším vzorcům, zařadili se a pak s hrůzou zjistili, že právě jako se zařazenými je s nimi neosobně zacházeno, že byli proměněni jako Smíšek v loutky, že jsou nuceni přihlížet poradám o vlastním konci. A to dopadli lépe než ti, kteří se identifikovali s kolektivní psychózou a stali se symptomy bludů. Každý postoj, který neumožňuje své korekce, se stává lží.“ / Weinerova diagnóza neosobnosti Zdeněk Vašíček (1933–2011) studied philosophy and history at Charles University. He worked in the Kroměříž archives, the Trutnov Museum, the Moravian Museum in Brno, and in the Department of Archeology and Museology at Brno University. In 1972, he was sentenced to three years in prison for state subversion. After his release, he worked as a laborer and was among the first signatories of Charter 77. From 1981 he lived abroad and taught at universities in Rome, Cambridge, Bochum, and Paris. In the 1990s he lectured at universities in Prague and Brno. He is a laureate of the Revolver Revue Award, the F. X. Šalda Award, and the Ferdinand Dobrotivý Award. Among his
published books are L’archéologie, l’histoire, le passé, Obrazy (minulosti), Archeologie, historie, minulost, Přijetí podmínek, Podmínky volby, and Jak se dělají filosofie. “The demiurge, when he devised the world of ideas, surely sensed its emptiness and tediousness and thus had to create something else so absurd and disgusting as so-called objective reality, specifically, man, after the manner of Mandeville so that his creation would have some sort of character. A small comparison will make this clear. It is something like when Negroes piss on figurines of their gods — only thus is transubstantiation achieved.” / Tertium datur “In addition to resolving problems, it is also necessary to rescue and secure them. In this way, the problem sometimes simply disappears.” / Tertium datur “If we desire nothing, we do not limit ourselves. In this should be freedom.” / Tertium datur “I do not like stupid people. You then start thinking more of yourself, not without reason, and then become ridiculous, which only deepens the feeling of your own stupidity.” / Tertium datur “Through the influence of seriousness, we make up our minds light mindedly — that is, for an assumption — whereas responsibility, genuine seriousness, leads us not to take anything seriously, that is, to ludibrionism.” / Tertium datur “Create the world, but do not recreate it!” / Tertium datur “People should be more concerned with themselves, should try to perceive who they
are inside, what they genuinely feel, and not look for crutches in a group. Few people take responsibility for their actions; instead they circumvent responsibility in various ways.” / from an interview with Hospodářské noviny “Hašek’s Švejk shows us that a particular fate is unimportant in the face of history, but in confrontation with it, history is ludicrous and unfathomable.” / Postoj Tváře “People fasten onto external models, join the ranks, and then realize with horror that they are treated impersonally, that they have been transformed into a puppet, that they are forced to look on as others discuss their demise. But these end up better than those who identify themselves with the collective psychosis and become symptoms of the delusion. Every stance that does not allow for its correction becomes a lie.” / Weinerova diagnóza neosobnosti
r.j. Rudolf Jičín (1933–2011) o sobě napsal: studoval v letech 1952–57 filosofii a historii, logiku. Živil se jako archivář. Byl extrémně kuriózním myslitelem; hlásil se zejména k Schopenhauerovi, Nietzscheovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filosofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. Ve filosofii byl subjektivista se sklony ke klímovskému ludibrijnímu solipsismu, v sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti, v logice teorií deskripce. Jeho exaktní formulace logiky deskripce (1969–72) vycházejí z Carnapovy sémantiky, numerické taxonomie a Vašíčkovy ideje deskriptivních věd. Své sociologické a filosofické názory publikoval od roku 1993 sporadicky v okrajových sbornících a obskurních časopisech. Jeho životní dílo, sedm strojopisných svazků Sebraných spisů nepublikova(tel)ných (6 kg), je svým obsahem i formou pro odbornou i ostatní veřejnost nepřijatelné a z valné části jí nepředložitelné. Ukázky ze sebraných spisů přesto vycházejí v revue Přítomnost (www.pritomnost.cz). „Kdo není filosof, je blázen.“ / Pod sluncem ludibrionismu „Jednejme jako antičtí bohové v Offenbachových operetách!“ / Pod sluncem ludibrionismu „Gnothi seautón… Lze snad poznat ještě něco jiného?“ / Pod sluncem ludibrionismu „Jen ten není blázen, kdo pochopil, že není bláznů.“ / Pod sluncem ludibrionismu „Našel se člověk, jenž napsal knihu o dějinách hlouposti. Zdá se mi zbytečná: splývá s dějinami lidstva.“ / Pod sluncem ludibrionismu
„Duté lbi vzájemně resonují ... a tak vzniká pravda.“ /Pod sluncem ludibrionismu „Těžko na šprtovi /filologovi, biologovi, logovi/ žádat, aby ještě myslel.“ / Pod sluncem ludibrionismu „Člověk, jak dokazuje jeho historie, byl vždy výlupkem všeho darebáctví. Lstivostí a mazaností, neboli rozumem, dosáhl také priority mezi ostatními hloupými zvířaty, z nichž žádné nemělo dostatek síly, aby ho potrestalo.“ / Kladivo na dvounohý hmyz „Jediný pokrok je morální pokrok. Tedy nebylo dosaženo žádného pokroku. Člověk se nemění, jen několik jednotlivců překonává základní zvrhlosti, charakteristické pro průměrné. O člověku by se mělo přestat mluvit už z pouhého studu.“ / Kladivo na dvounohý hmyz „Civilizace a kultura jsou vzestupem pro ty, kdo je vytvářejí, avšak úpadkem pro ty, kdo jich jen užívají. Pionýři civilizace žili a žijí málokdy civilizovaně; a v očích běžného strávníka kultury žije skutečný tvůrce kultury málokdy kulturně.“ / Šafařík „Většina je hluboce pod uměním, neschopná ho vnímat. Tak tomu vždy bylo a bude. Na této skutečnosti nelze nic změnit žádnou osvětou či výchovou, žádným pokrokem. A vzhledem k tomu, že tato většina stále ve větší míře ovládá společenské mínění, můžeme předvídat, že doba zániku umění se neodvratně blíží. Pojem umění ve smyslu ponoření se do tajemství lidské duše a světa zanikne. Zůstane jen umění odvozené od slova umět, umění jako dekorace, vkus, móda, zábava, cosi lahodného, zajímavého, roztomilého či překrásného.“ / Kladivo na dvounohý hmyz
Zapomíná se, že umění má jen tehdy smysl, je-li současně filosofií, hledáním tajemství světa. Pokud se jedná jen o estetiku, nelze mluvit o umění v evropském slova smyslu, ale o druhu pitomosti. Dnešní svět je posedlý estetikou. Vše musí být především hezké, elegantní a moderní. / Kladivo na dvounohý hmyz
“Gnothi seautón! … Is it in fact possible to come to know anything else?” / Beneath the Sun of Ludibrionism
Rudolf Jičín (1933 – 2011) wrote the following about himself: He studied from 1952–57 philosophy and history, logic. He made his living as an archivist. He was an extremely peculiar thinker; he professed allegiance to Schopenhauer, Nietzsche, Spengler, and Ladislav Klíma. Of contemporary philosophers, only Milan Středa and Zdeněk Vašíček were close to him. He was a subjectivist in philosophy with tendencies toward Klíma’s ludibribrionist solipsism. In sociology, he concerned himself with the role of crowds in contemporary society, in logic the theory of description. His exact formulation of the logic of description (1969–1972) proceeds from Carnap’s semantics, numerical taxonomy, and Vašíček’s idea of descriptive science. Beginning in 1933, he published his sociological and philosophical opinions sporadically in peripheral and obscure journals. His life’s work, seven typewritten volumes, Unpublished (and Unpublishable) Collected Works (6 kg), is, due to its volume and form, unacceptable to the scholarly community as well as the public at large and is largely unpresentable. Nevertheless, excerpts are being published in the journal Přítomnost (www.pritomnost.cz)
“It was recently discovered that something had written a book on the history of stupidity. This seems to me superfluous: it coincides with the history of humanity.” / Beneath the Sun of Ludibrionism)
“He who is not a philosopher is a fool.” /Beneath the Sun of Ludibrionism “Let us behave like the ancient gods / in Offenbach’s operettas!” / Beneath the Sun of Ludibrionism
“The only one who is not a fool is he who understands that there are no fools.” / Beneath the Sun of Ludibrionism
“Hollow lies mutually resonate … thus truth comes into being.” / Beneath the Sun of Ludibrionism “It is difficult to demand of nerds (philologists, biologists, … -ists) that they think as well.” / Beneath the Sun of Ludibrionism “As his history has shown, man has always been the epitome of all villainy. Through deceit and cunning, or through reason, he has achieved precedence among the other stupid animals, none of which has enough power to punish him.” / Hammer for the Two-Legged Insect “The only progress is moral progress. Thus no progress has been achieved. Man does not change; only a few individuals overcome their basic degeneracy, which is characteristic of the average. One should stop talking about man, if only out of shame.” / Hammer for the Two-Legged Insect “Civilization and culture are an advancement for those who create them, but a decline for those who only enjoy them. Rarely have the pioneers of civilization lived civilly. And in the eyes of the ordinary consumer of culture, the genuine creator of culture rarely lives culturally. “ / Šafařík
m.t. “The majority are far below art and unable to perceive it. This is how it always has been and always will be. No enlightenment, education, or progress will change this. And in view of the fact that this majority is coming to control public opinion to a greater and greater extent, we may predict that the extinction of art is ineluctably approaching. The concept of art in the sense of submerging oneself into the mysteries of the world and the human soul will cease to exist. The only art that will remain will be art as decoration, taste, fashion, amusement, something pleasing, interesting, cute or beautiful.” / Hammer for the Two-Legged Insect “It is being forgotten that art has some sort of meaning only if it is simultaneously philosophy, if it is an investigation into the mystery of the world. If it is only a matter of aesthetics, it is impossible to speak of art in the European sense of the word. It is instead a kind of stupidity. Today’s world is obsessed with aesthetics. Everything must be above all pretty, elegant, and modern.” / Hammer for the Two-Legged Insect
Miroslav Tichý (1926–2011) byl umělec, který projevoval malbou, později fotografií, ale především způsobem života koncept zasahující všechny vrstvy jeho života v Kyjově. Miroslav Tichý (1926–2011) was an artist who found expression in painting, later photography, but primarily his way of living, a concept involving all aspects of his life in Kyjov.
g.g.-g. Gertruda Gruberová-Goepfertová (1924), výtvarnice, básnířka a prozaička, maturovala v roce 1943 na gymnáziu v Kyjově, do roku 1945 byla totálně nasazena v kyjovské sklárně. Po válce studovala na UMPRUM v Praze, nejdříve v ateliéru Františka Tichého, poté u Antonína Strnadela. V roce 1948 získala stipendium na litografickou praxi v Curychu. Do Československa se tehdy už nevrátila a nejprve sama a poté společně s manželem Leo Gruberem, který uprchl z Čech, žila ve Francii. V Paříži nastoupila na École nationale supérieure des Beaux-Arts. V roce 1952 se přestěhovala do Mnichova, kde její manžel získal práci jako redaktor v Rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1979 žije v Rosenheimu. Gertruda Gruberová-Goepfertová (1924), graphic artist, poet, and prose writer, graduated the Kyjov gymnasium in 1943. Until 1945, she was forced by the Nazis to work in the Kyjov glassworks. After the war, she studied at the Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague, first in the atelier of František Tichý and then with Antonín Strnadel. In 1948, she received a scholarship to train as a lithographer in Zürich. She did not return to Czechoslovakia and with her husband Leo Gruber, who escaped from Czechoslovakia, moved to France. In Paris, she entered the Ecole Nationale Supérieure des Beaux-Arts. In 1952, she left for Munich where her husband secured work as an editor for Radio Free Europe. Since 1979 she has lived in Rosenheim.
Zařízení na sledování hodin v noci (Kolik je hodin?), dřevo, plast, kovy. Nighttime Chronometer (What time is it?), wood, plastic, metal.
Nádoba na chlazení šampaňského, pozinkovaný plech. Champagne Chilling Container, galvanized sheet metal.
Přístroj na řezání uzených kolen, dřevo, kovy. Pork Knuckle Saw, wood, metal.
„Květoslav nebyl omezen žádnou kuchařskou zkušeností, ale měl upřímnou snahu přistupovat k této pro něj nové činnosti bez předsudků, novátorsky, ale přiznejme si, velmi nerad. Je to tak. Patrně tak, jak se opařoval a spaloval, prodlužoval postupně lžíce a vidličky do nepřirozené délky, ale přes veškerou snahu se vařit nenaučil.“ / syn Pavel „Květoslav was not limited by any culinary experience, but he made a genuine effort to approach this new activity, which was quite new to him, innovatively and without prejudice, but, we must admit, reluctantly. It’s true. Apparently as he scalded and burned himself he gradually lengthened the spoons an forks to an unnatural degree, but despite all his attempts, he never learned to cook.” / his son Pavel
„Časem si začal uvědomovat, jak stárne. Věděl, že musí pracovat a myslet, aby neskončil jako naprostý dement. Zoufale hledal přiměřené podněty, problémy a hlavně záminky k přemýšlení a manuální činnosti. To vysvětluje například existenci Držáku na sklenice, jehož dlouhodobý vývoj a použití zná pouze jeden jeho syn (ve skutečnosti je to jednoduché a po zaškolení zvládnutelné).“ / syn Pavel “With time he came to realize he was growing old. He knew it was necessary to work and use his mind so he wouldn’t end up as a complete idiot. He desperately sought out appropriate stimuli, problems, and primarily pretexts to assert his mental and manual dexterity. This explains, for example, the existence of his Drinking Glass Holder. Only one of his sons is familiar with and knows how to use it. (actually it is quite simply and manageable after some initial training.)” / his son Pavel
Cukřenka, pozinkovaný plech. Sugar Bowl, galvanized sheet metal.
Zařízení na kypření, kov. Aeration Device, metal.
Hadronoš (věšák), kovy, dřevo. Rag Carrier (hanger), metal, wood.
Pravý úhel, dřevo, kov Genuine Coal, wood, metal.
Jinný Kyjov / Alernative Gaya Květoš Vašíček & Miroslav Tichý, Zdeněk Vašíček & Rudolf Jičín Pořadatelé / Organised by: GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora GASK – Gallery of the Central Bohemian Region, Kutná Hora Texty / Texts: Viktor Šlajchrt, Zdeněk Vašíček, Rudolf Jičín a David Bartoň (GASK) Fotografie / Fotographs: Jan Ságl Poděkování / Thanks: Pavel Vašíček, Petra Jičínová, Marcela Poučová Překlady / Translations: Craig Cravens Korektury / Proofreading: Edita Onuferová Grafická úprava / Graphic layout: Jana Vahalíková (Marvil) Vydáno v červnu 2014 / Published in June 2014
ayaG evitanretlA