Všetaty | Plácky | Srnka, Jakub by ATC

|PLÁCKY| *na cestách

VŠETATY PŘÍVORY

|Jakub Srnka| ATU 2016/2017 ATELIER CIKÁN

ÚVOD Celý návrh se zabývá hledáním drobných veřejných prostorů v rámci vesnice - plácků. Jde o místa, která mají svou specifickou atmosféru, věšinou mají určený i svůj účel, který plní. Jde o místa, která jsou mnohdy provizorní. Vznikají a zanikají, většinou jsou závislé třeba na jedné generaci lidí nebo i na jednom časovém období - části života této generace. Může se samozřejmě stát, že tato místa rostou společně s lidmi postupným vylepšováním a upravováním své funkce, účelu a nebo že jsou v průběhu času neměnné. Plácky jsou body, které vznikají přirozeným pohybem lidí a užíváním obce – většinou pravděpodobně vznikají umělým jednorázovým provizorním zásahem, načež při potvrzení potenciálu místa a jeho přijmutí za opravdový společný prostor se postupně kolektivně i individuálně nezištně pracuje na zlepšování jeho kvalit. Na plácku může koncetrovat celé spektrum dějů, které se v různých časových úsecích mohou měnit, většinou jde ale o místo, které má jednou svou primární funkci. Plácek je „divadlem“ vesnice. Důležité je, že plácky vznikají v přímé závislosti na cestách. A vždy by mělo platit, že vznikají na cestách, které mají nějaký cíl; charakter plácku je na těchto konkrétních cílech přímo závislý. Pohybuji se po cestách, které mě vedou. Proto jsou plácky na jejich zpomalení, zastavení. Protože tam se zastavím. Protože tam mě cesta dovede a začíná cesta nová. u sochy, u stromu, u místa rozhledu, u místa modlitby, setkání, odpočinku, brodu či křížení cest. Plácky jsou rovněž tvořeny dalšími objekty, které jejich charakter spolutváří, odkazují na cíl cesty. Dělení bodů v obci A) dle cílů: 1) Místa proudění. Hlavní urbánní cesty - definující, oddělující i shromažďující. - ulice T. G. Masaryka jako hraniční linie mezi Ohradou a Sejtím jako místo kofliktů i setkávání) 2) Místa identity, paměti lokality. Důležitá pro pozvednutí povědomí o kvalitách lokálního prostředí 3) Místa setkávání, komunikace. Body vesnice určené ke společnému trávení času, hře i odpočinku, které těží a vychází z charakteru místa a zároveň ho podporují. Umožňují jak krátkodobý společenský kontakt, tak i vybízejí k zastavení uvnitř obce a odpočinku 4) Místa rozjímání, kontemplace, odpočinku. Body, které na nás působí svým přesahem, na kterých se schováváme před opravdovým světem a můžeme být v tom vlastním, kde odprošťujeme od pozemských strastí, cítíme zde duchovní význam místa. Místa, která můžou být vnímána i jako individuální nebo pro menší skupinu určených lidí. B) dle charakteru dějů, cílů: 1) Místa extrovertní. Místa určená pro společenská setkání, komunikaci, hře 2) Místa introvertní. Místa určená reflexi, odpočinku, zastavení, tichu 3) Místa extrovertní i introvertní. Měnící se charakter v závoslosti například na denní nebo roční době C) dle orientace: 1) Vnitřní - do sídla 2) Vnější - krajiny D) dle míry uzavřenosti: 1) Místa otevřená. Veřejné body a cíle 2) Místa uzavřená. Na soukromých pozemcích - určená jednotlivci nebo rodině

Plácek je místo- kde sestoupím k potoku, kde hodím žabku a závodím s kámošema, která skočí víckrát, kde se můžu válet ve vodě, kde z písku děláme koule a házíme je po sobě. - kde vidím široký horizont a rozhlédnu se do krajiny, kde si stoupnu na kámen a vidím ještě dál, kde si sednu na lavičku a pozoruju západ slunce. - které je na cestě z vesnice ke křížku, které je vedle kostela, protože se tam sejdu s lidmi z vesnice, které je ve stoupání ke křížku, kde sleduju zjevující se krajinu. - kam chodíme s klukama čutat merunu a na koulovačky, kde běhají psi, mamky sem chodí na procházku s kočárama, babky sledovat, co se děje a dědové číst noviny. - kde si lehnu do květin a pozoruju plující mraky, kde mě nic neruší a můžu klidně přemýšlet, co se to děje. - kde se navečer sejdu se všema kámošema, trochu se tu opijeme a budeme celý večer kouřit cigarety a něco si tu ugrilujem. - kterym neprojdu jen tak a nemam nutkání se tady zastavit a třeba se rozhlídnout. - kde si cestou na vlak sednu na minutu pod strom, přemýšlím zde nad tíhou myšlenek a pocitů, který si tudy nesl Jan Palach, když naposled odjížděl do Prahy. - zahrádka u hospody, kam zajdem s klukama po práci na pivo, kam vezmu svojí holku v pátek na tancovačku. - zahrádka u hospody, která je schovaná pod pergolou z vína a kde je i hospodskej ovocnej strom. Z jeho meruněk je skvělá pálenka. Samozřejmě. - kde se jedna cesta mění ve dvě a je zde rozcestník, který mi radí kudy dál. - za domem, kde se sejdu se sousedem, posedíme na naší vlastní lavičce pod stromem, kde si dáme cigáro a řekneme si, že život vlastně neni tak zlej. - kde se vesnice mění v krajinu a já se zde chci rozloučit s domovem.

Inventář objektů/situací spoluvytvářejících charakter plácku - strom/květina/rostlina - ptačí budka - rozcestník - lavička - křížek - pumpa, pítko - květinová louka - kámen - hraniční, rozhledový - socha - kaple - houpačka - mlýnek na vodě - ohniště - domov pro zvířata, hmyz - krmelec, úl - posed, rozhledna - podium, tančírna, altán - brod potokem - průsek - okno do krajiny - můstky, lávky

MŮSTEK U PARKU Místo s velkým potenciálem a velkou spádovou oblastí, Ke kterému vede většina cest obce. Mohl by se zde rozšířit potok, aby vznikla tůňka a dalo se zde sejít k vodě. Zároveň je to relativně rozlehlý volný prostor ideální ke hře, v zimě ke koulovačkám. Na místě se nachází stará nepoužívaná trafostanice, ze které by se mohla udělat třeba pozorovatelna, speciální místo. Upravením místa by mohlo vzniknout „smysluplné“ ukončení parku severním směrem, které dnes není zcela dořešené. „Místo, kam chodíme s klukama čutat merunu a na koulovačky, kde běhají psi, mamky sem chodí na procházku s kočárama, babky sledovat, co se děje a dědové číst noviny.“

CESTA KOLEM POTOKA Dnes jde o relativně nevyužitou část Všetat. Cestička zde dnes sice existuje, ovšem jen pouze jako čistě obslužný prostor pro skladování nepoužívaných nebo nepoužitelných věcí. I přesto ale má svůj velký půvab. Pomocí vhodných a citlivých zásahů je zde potenciál k vytvoření skvělého tajného místa, zkratky, schovky, kde mě skoro nikdo neuvidí. Pěšina ústí k můstku u parku. „Místo, kde sestoupím k potoku, kde hodím žabku a závodím s kámošema, která skočí víckrát, kde se můžu válet ve vodě, kde z písku děláme koule a házíme je po sobě.“

CESTY SHROMÁŽDĚNÍ Jde jistě o jedny z nejdůležitějších cest nejen této vesnice. A tyto cesty pouze potvrzují naprosto dominantní postavení kostela svatého Petra a Pavla. Postupným zahušťováním obce se sice jeho dominantní poloha oslabuje, ale cesty zůstávájí a je zde stále vidět, že všechny míří právě ke kostelu. Tyto cesty dříve pravděpodobně sloužili k tomu, aby se lidé z vesnice postupně scházeli při cestě na mši. Jistě šlo o velmi reprezentativní cestu, kde se každý chtěl předvést ve vém svátečním obleku. Po cestě si dříve lidé jistě hledaly objekty, kde se scházeli se svými přáteli a mohli tak prohodit pár slov než bohoslužba začne. Cesty samozřejmě sloužili i pro cizince, kteří procházelí obcí a chtěli se před další cestou krátce pomodlit, k tomu ovšem patrně nesloužil kostel, ale kaplička, která stojí přímo před kostelem.

CESTA KE KŘÍŽI NA KOPCI Pokračování cest shromáždění k božím mukám, která jsou na vrchu Cecemína. Velice zajímavá jsou tím, že jsou přímo na východozápadaní ose s věží kostela. Také by zde byl krásný výhled na Všetaty i Přívory a celou polabskou krajinu. Dříve tyto kříže také sloužily k orientaci v krajině, protože byly díky své vyvýšené poloze vidět i z velké dálky. Dnes je kříž bohužel schovaný v náletových dřevinách a jeho potenciál zůstává skrytý. „Místo, které je na cestě z vesnice ke křížku, které je vedle kostela, protože se tam sejdu s lidmi z vesnice, které je ve stoupání ke křížku, kde sleduju zjevující se krajinu.“ „Místo, kde vidím široký horizont a rozhlédnu se do krajiny, kde si stoupnu na kámen a vidím ještě dál, kde si sednu na lavičku a pozoruju západ slunce.“

PALACHOVA CESTA Tato cesta je stále ještě živou vzpomínkou obce, která by ovšem neměla být zapomenuta. Touto cestou šel Jan Palach 16. ledna 1969 na vlak do Prahy, aby se tam upálil na protest proti příchodu ruských vojsk v srpnu 1968 a tím i ukončení období „optismu“ Pražského jara. „Místo, kde si cestou na vlak sednu na minutu pod strom, přemýšlím zde nad tíhou myšlenek a pocitů, který si tudy nesl Jan Palach, když naposled odjížděl do Prahy.“

CESTA KE KŘÍŽI NA KOPCI - návrh

Nalezení cesty, která vede od předprotoru kostela svatého Petra a Pavla k božím mukám - kříži-, která jsou na vrchu Cecemína přímo nad vesnicí. Pravděpodobně jde o obnovení cesty, protože ta zde dříve musela existovat i kvůli poloze kříže, jenž je na přímé ose s kostelní věží. Tato cesta navazuje na „cestu shromáždění“, kterou přicházejí lidé z celé vesnice ke kostelu. Dodnes je na půdoryse obce patrné dominantní postavení kostela, ke kterému vedou téměř všechny hlavní ulice sídla. Cesta mě vede ven ze vsi strmě vzhůru a na každou změnu směru mě upozorňuje kamenný kříž z pískovce do cesty zapuštěný, který byl vytěžen z pískovcového lomu poblíž vedlejší obce - Čečelic. Při cestě jsou komponovány plácky, které upozorňují na měnící se směr trasy, změnu jejího charakteru a primárně - na postupně se rozevírající polabskou krajinu. Vrch Cecemína je jedním z mála kopců celého Polabí a poskytuje tak výhled na široké okolí „nejstarší české krajiny.“ Po prvním stoupání na mlatovou cestu, která tvoří hranici vesnice si mohu na moment odpočinout na lavičce, která již shlíží na Všetaty, krajina je ovšem stále skryta. Druhý úsek vede do strmého svahu, na kterém se vyskytují náletové dřeviny, kterými bude nutné udělat průsek, abych mohl shlížet dolů do obce a dál do krajiny. Stoupaní překonám po schodech z pískovcových kvádrů. V polovině stoupání je rozšířený prostor, na kterém je vztyčen vysoký kámen, na který se dá vylézt. Druhá polovina stoupání již vede přímo k božím mukám, od kterých lze vidět na Všetaty, věž jejich kostela, na Přívory a dál do krajiny až na horu Říp.

1) Lavička po prvním strmém stoupání po schodech z pískovcových kvádrů po napojení na mlatovou cestu. Z lavičky je vidět kostel svatého Petra a Pavla i s celými Všetaty a pomalu se rozprostírající polabská krajina. Lavička je na rozšíření kolem probíhající mlatové cesty pod stromy. Místo určené pro odpočinek při cestě, ale i pro pozorování například západu slunce.

2) Vyhlídkový kámen v polovině strmého stoupání průsekem lesa ke kříži, které vede po schodech z pískovcových kvádrů. Jedná se o vysoký blok kamene, na který mohu vylézt a pozorovat, o kolik výš jsem vylezl, zkontrolovat jak se zvětšuje krajina a o kolik výš se ještě budu muset dostat.

1) Starý kamenný kříž, který dříve musel shlížet na celou vesnici. Navrhuji k němu kolem rostoucími náletovými dřevinami udělat průsek a vizuálně ho opět alespoň trochu spojit s vesnicí a krajinou pod ním. Ústí k němu strmé schody, kříž je dokola zpevněný mlatem.

PALACHOVA CESTA - nรกvrh

Oživení paměti obce. Cesta, která vede od domu Palachových k nádraží připomíná tíhu údělu Jana Palacha a sílu jeho přesvědčení, s nímž se vydal 16. ledna 1969, okolo šesté hodiny ranní, vlakem do Prahy. Trasa začíná před domem Palachových, kde je malé náměstíčko, předprostor. Přechod mezi samotným domem a cestou. Povrch zde je z bílého betonu, ve kterém se postupně objevují kameny kočičích hlav zhušťující se směrem k samotné cestě. Cesta k nádraží je z nahodile skládaných kamenů, které tvoří velmi nepohodlný povrch, po němž se velmi těžko chodí a znepříjemňují mi cestu k nádraží. Cesta a hlavně její nesnadný povrch má přípomínat, jak těžko se muselo jít Janu Palachovi z domu své matky. Jak se asi cítil Palach, když šel na vlak? Cesta je lemována kamenným obrudníkem, který se nachází v pražských ulicích kolem Václavského náměstí a svou spárou mě vede směrem k nádraží. Na křižovatce je pod stromem lavička, kde si mohu na chvíli odpočinout, Z lavičky je průhledem vidět na park a skoro až na náves a třídu T. G. Masaryka, hlavní ulici obce. To asi jako poslední rozloučení se svým domovem, poslední myšlenka, poslední letmá vzpomínka. Na konci ulice cesta ostře zahýbá, ale její proud mě stále vede do kolejiště. Nalézá se zde asi nejdramatičtější pohled, kdy se najednou zjeví dominantní budova nádraží, kdy si naplno uvědomím, co jdu udělat. Co šel Palach udělat. Vedle cesty vede pěšina, která chvíli spíš míří do kolejiště a zmírňujě ostré zabočení. Na níž po celou dobu vidím přímo na nádraží a koleje, po kterých za chvíli odjedu do Prahy.

1) Předprostor plánovaného památníku Jana Palacha, přechod mezi domem Palachových a mnou navrhovanou cestou na nádraží. Je zde povrch z bílého betonu, do kterého jsou postupně nepravidelně vkládány kamenné kočičí hlavy, které nás vedou na cestu.

2) Křižovatka jako poslední místo rozloučení se s městem. Pod stromem je zde lavička, která přímo směřuje do parku a dále na náves.

3) První vizuální kontakt s nádražím, které se mi najednou zjeví při zatáčce. Je zde uzká pěšina, která jakoby směřuje přímo k nádražní budově. Kolem je zábradlí, které mě ale nutí jít stále danou cestou.