KALVÁRIE
DATOVÝ PODKLAD © Zeměměřický úřad
TEREZA VRBOVÁ
10. SEMESTR ATV ATELIER CIKÁN, FA ČVUT, ÚSTAV NAVRHOVÁNÍ I VEDOUCÍ ATELIÉRU: DOC. ING. ARCH. MIROSLAV CIKÁN ODBORNÝ ASISTENT: ING. ARCH. VOJTĚCH ERTL
Iv.
Iii.
I.
Ii.
v. vi.
vii.
viii. ix.
x.
xi.
xii.
xiii.
xiv.
Návrh tripodů rozmístěných po bývalé linii hraničního pásma má skrze příběhy různých lidí připomenout dobu Železné opony, nesvobodu, nedostatek informací a v neposlední řadě zbytečně ztracené životy. Člověk může procházet po stezce a po cestě poznávat osudy lidí, kterých se tato doba přímo dotkla.
gaia
země
oheň
voda
vzduch
_pravidelný čtyřstěn (platónské těleso) _symbol neustálého odporu _tvar protitankových zábran _podle Pythagorejců odpovídájí platónská tělesa živlům, z kterých je složen svět _tetraedr symbolizuje oheň (boj)
Tetraedr
_cesta po “drátech”, 14 zastavení / 14 tripodů
kalvárie
5a
a
2/5 a
≈
_každý tripod je inspirovaný hlavní postavou, jejichž osobnosti jsou odraženy v materiálu tripodu _váha jednotlivého tripodu se přibližuje zkušenostem hlavní postavy, jejich věku a váze _byl vytvořen referenční tripod, ze kterého jsou pomocí parametru a odvozeny rozměry ostatních tripodů dle hustoty materiálu a váhy
_prvek umístěný na hranici pro její vyznačení _umístění záměrné památky do krajiny
symbolika hraničního kamene
zrcadlení hlavních postav příběhu v tripodech
_tripody jsou rozmístěny do směru míst okolo Prášil, kde se skutečně příběhy odehrály
místa úmrtí osob na čs. státní hranici
_odvozen z hlavních os tetraedru
tvar tripodu
koncept
Povolávací rozkaz a výcvik V červenci roku 1952 se díky dělnickému původu Josef Nedvěd dostal, ač bez politické příslušnosti, k Pohraniční stráži do čtrnácté roty k prášilskému pluku. Pluk byl tvořen čtyřmi rotami. V Sušici pak bylo divizní velitelství. „To jsme narukovali do Vodňan a z Vodňan nás odvezli do Velhartic. Do Velhartic na hrad. Tam jsme bydleli. Tam jsme byli tři měsíce a cvičili jsme. Byli jsme jako jezdci. Učili se jezdit na koních. Pak jsme měli pěší výcvik a tak dále. Ještě pohraniční výcvik. Toho bylo hodně. Dopoledne jízdárny a odpoledne pěšky.“ „Já jsem u koní dělával, když jsem je podkovával. Takže mi to tak nevadilo jako těm druhým. Ti viděli koně z ponorky, tak ti úplně plakali. Červenec, silný rajtky jako deka, ty zelený, ty khaki a teď sedla takový ty český, ne anglický. To byly takové lavory tvrdé a teď přehodit třmeny přes a po té jízdárně jsi takhle hopsal. Abys dostal sed. Jéžíš, to byla bolest nemožná. Cožpak ze začátku to ještě jakž takž šlo, ale potom třeba za týden se nám udělaly na zadnici takovéhle jako pětikoruny fleky, a když jsme nastoupili:‚Kdo nemůže jezdit?!‘, Já, já!‘ ty všichni křičeli. ‚Sundat kalhoty!‘ Lapiduch vzal tinkturu, štětku, namazal zadek a šup na koně znova. Ten strup se odloupl a už to teklo tady. Hrozný, no. Ti řvali, některý klucí.“ Po jízdárnách, v jedenáct hodin, se museli koně nakrmit a vymíškovat slámou. „Pak se šlo na oběd a po obědě na cimru. Tam jsme se museli svléct a jít na půl hodiny spát. Všechno složit do komínku. To udělali schválně – když jste usnuli, tak vstávat. A odpoledne na výcvik pěší.... To bylo taky takové honění samé. A k zemi a nahoru a kliky k tomu a tohle a pochoďák.... Večer potom, když jsme si lehli, tak byl poplach a šli jsme na cvičení na hranice. Jak se zajišťují agenti a tak dále. No, bylo to hrozný, ten výcvik, ale říkali jsme, možná to bude dobrý potom. A taky jo. Když jsme potom přišli na hranice za tři měsíce (já jsem narukoval na čtrnáctou rotu), tak jsme tam potom měli ty koně. Já měl Bobeše a Báru. A dělali jsme takový túry. Do Srní a do Hartmanic. Jsme kontrolovali hraniční pásma. Před odjezdem jsme podávali hlášení: ,Hlídka pohraniční stráže odchází plnit čestný úkol k ostraze státní hranice lidově demokratické republiky.‘– ‚Proveďte!‘ Kontrolovali jsme nevojáky i vojáky a šarže. To jsme taky se na ně jednou trošku vytáhli, tak jsme dostali vynadáno, když jsme přišli. Tam jelo auto a my viděli, že je to šarže, ale byla to armáda, tu jsme měli kontrolovat taky. ‚Vystupte!‘ jsme zakřičeli a ono se jim nechtělo, tak ten druhý natáhl samopal a ty letěli z toho auta ven. Tak pak jsme dostali vynadáno, že takhle postupovat nemůžeme.“
I. II.
Josef Nedvěd
(* 19. 6. 1931) pohraniční stráž železobetonový tripod _železobeton_tvrdost, nekompromisnost, spornost informaci _váha dospělého muže (m=85 kg) _hustota železobetonu (⍴=2500 kg/m3) _základní rozměr tripodu a=229,3 mm „Ale za čárou jsem taky byl. Skočil jsem tam taky a oni mi povídají: ‚Ty blbe! Já myslel, že chceš utéct.‘ Já povídám, ale abych mohl říct, že jsem byl v Německu!” „Červené světlice se střílely, pro vyvolání poplachu, při pokusu útěku za hranice.”
Zajištění hranice Za normálního režimu bylo na zhruba dvoukilometrovém úseku šest až sedm stanovišť. Na nich vojáci tiše seděli a hlídkovali. Hlídka byla dvoučlenná, sestávající se z velitele a podřízeného. Jiní pak pochůzkařili a kontrolovali hraniční překážky. Kromě hlídkování na hranicích patřilo k výkonu služby i zásobování proviantem. Ten se na hranice vozil každý den z Prášil. Pohraničníci měli jídelní normu CH, která byla v Československé armádě nejlepší. Na hranici se kromě výjížděk konaly i hlídkové služby a výcvik. Jednou byl také pan Nedvěd vybrán, aby vojínům z jiné roty ukázal, jak se zajišťuje agent, který jde přes hranice. „Bylo to v zimě. Já na lyžích neuměl, protože mě to nebavilo a nakonec jsem k tomu ani neměl to,... ale musel jsem si vzít lyže a šli jsme. Agent byl z naší roty a utíkal přes hranice. A my jsme ho měli pronásledovat ještě s jedním. Já byl velitel hlídky, ten byl vepředu, já byl vzadu. Tak jsme ho pronásledovali a už jsme ho hnedle měli na dosah. A tam byly zákopy na rotě hluboký (1,5 m x 80 cm). A ono to bylo zaváté celé, já nevěděl ani, kde to bylo. Najednou já tam spad a bylo to hotový. Agent čekal, až ho chytíme. Potom byl schovaný někde za keřem.“ Každý týden také pod vedením politruků probíhala politická školení. Na německé straně hranice chodili příslušníci Grenzpolizei. Českým vojákům nabízeli americké cigarety. Ti však s nimi měli od politruků zakázáno mluvit. Též tam chodily ženy. „Ty tam byly jen tak schválně nastrčené, aby nás dráždily, to víš, abysme se nedostali domů, a takovéhle kraviny oni tam dělali. Lítaly sem tam. To víš, my jsme ženský neviděli celý čas. Jen tak jednou za rok a to ještě, když nebyly svátky. Já měl to štěstí, že jsem se na ty svátky vždycky domů dostal. Jednou jsem nebyl. Dvakrát jsem byl doma na Vánoce. Ale za čárou jsem taky byl. Skočil jsem tam taky a oni mi povídají: ‚Ty blbe! Já myslel, že chceš utéct.‘ Já povídám, ale abych mohl říct, že jsem byl v Německu! Tak jsem přeskočil takovou tam stoku. My jsme chodili tří. Nejdřív dva a potom tří. Potom, co se stal ten případ s tím Řandou. Kdybys chtěl utéct, tak by tě museli zastřelit ti kamarádi. Nebo by dostali deset let basy. Tak co měli dělat. Žádný tam u nás neutekl tehdy. S tím Řandou, to se stalo na jiné rotě. Ani nevím kde. Taky on sloužil u pohraničníků. Šel s poručíkem, s tím velitelem roty, šel na kontrolu. To byly úseky, kde se sedělo třeba dvě hodiny nebo tři nebo čtyři. Určité úseky byly na hranicích. Přímo u čáry hnedle. A on šel kontrolovat, co dělají ty kluci. Jestli jsou tam, nebo nejsou, hlídají, nebo jestli je prozradí. To byla taky odvaha. Něco zašustí a už se natahovaly samopaly. A on šel s ním. Někam se dostali k hranicím tam na ten styk. To se říkalo na styku a on ho, blbec, zastřelil a utekl pryč. Byl za dráty a... tam byl jeden podchod jenom. Abys mohl za dráty, tak tam byl jeden podchod pod ty dráty a jiný ne, na těch rotách. Vždycky na jednej rotě byl takový. A šel jsi za hranici. No a když byl za hranicemi, to bylo kousek, on utekl snadno. Pak ho žádný nedohonil. On se potom vrátil, tady ho poznali a udali, odvezli a dostal třináct let. “ Pan Řanda zastřelil mladého poručíka Pohraniční služby, otce dvou dětí, a emigroval do Německa. Odtud poté do Austrálie. Ještě v padesátých letech se tajně vrátil do Československa, už jako občan Austrálie. Nikoho nenapadlo, že Mr. Walter bude hledaný zběh. Byl navštívit svou sestru. Pak se ale vrátil do rodné vesnice, do Řepice. Když byl na hrobě u svých rodičů, byl poznán a udán. Byl odsouzen ke třinácti letům vězení. Po několika letech byl propuštěn a jako nepřítel republiky deportován do zahraničí. Po revoluci se vrátil zpět do Čech. Na letišti byl však zadržen a opět deportován jakožto nepřítel republiky, rozsudek byl stále platný. Rodina pana Řandy podala žádost o milost u tehdejšího prezidenta Václava Havla, ta však byla zamítnuta. Pan Řanda se tak již nikdy do České republiky nemohl vrátit. Ještě během komunismu postihla všechny členy jeho rodiny těžká perzekuce.
O svátcích pak byly na hranicích zpřísněné hlídky. Tehdy byli vojáci na stráži celý den. Všichni vojáci z roty o síle 60 vojáků byli na čáře a pozorovací stanoviště byla blíže k sobě. Jídlo jim vozili přímo na stanoviště. Na Prášilech byla záložní jednotka PS (pohraniční služby). Ta jim v tyto dny pomáhala hlídkováním v hraničním i zakázaném pásmu. Zvýšenou bdělost vyžadovala i doba, kdy k rotě přišli „bažanti“. „Nový kluci, vystrašený byl každý. To víš, na čáru. Oni to vždycky zveličovali, že je to nebezpečný. Tak jsem byl s jedním klukem, pamatuji si to, jmenoval se Železný. On byl takový, tak ti koukal, když jsme šli do té služby. Jako kdyby... povídám si. ‚Ty vole, ty utečeš. Ty mně frnkneš a já budu mít problém.‘ Tak holt jsme šli ven, tam se nabíjely zbraně, před rotou, a šli jsme. Já hlídal, místo hranic jsem hlídal jeho, jestli něco nebude dělat. Jsem měl strach z něj. A on byl spíš vyděšený. Bál se. To jsem s nim taky musel jít v noci. To je na nic. Pak jsem byl s jedním, s nějakým Špičkou. Ten chudák, jak šel do služby v noci, tak spal. A my jsme to museli nahlásit. Kdo zaspí, tak dostane basu. A on vždycky usnul. ‚Špička!? Koukáme? Tam a tam?‘ ‚Jo, jo, jó.‘ Já povídám: ‚Chudinko zlatej.‘ Já ho nehlásil. Kdepak hlásit ho. Nechal jsem ho vyspat a povídám ‚Ale spi.‘ “ Za přestupky jako například nepořádek a podobně se trestalo i uklízením kasáren. Co se trestů týče, pak speciální postavení měli psovodi. Jelikož psovodů bylo vždy zapotřebí, nebyli trestáni vězením, ani pokud se po návštěvě doktora v Sušici například vrátili opilí, dostali pouze vyčiněno. Během základní vojenské služby vojína Nedvěda na jeho úseku nikoho nezajistili. Pouze jednou se k jeho rotě zatoulal Němec, který zabloudil. Byl vyslechnut na rotě a poslán zpět na hranice. Na hranicích se často potulovali i honicí psi. Ti byli stříleni kvůli podezření z výcviku pro přenos depeší. Nikdy se však u žádného psa žádná depeše nenašla, nebo si to alespoň pan Nedvěd nevybavuje. Výstroj, výzbroj a ženijně-technické zabezpečení hranic Vojáci měli dlouhé kožichy až ke kotníkům, na kterých v zimě leželi ve sněhu, aniž by jim byla zima. V zimě bývaly na Šumavě až dva metry sněhu. V lese pak sníh vydržel až do května. Jako zbraň používali příslušníci Pohraniční stráže samopal vz. 23. Dále měli pistole na světlice. Pro osvícení terénu se používaly světlice bílé. Červené světlice se střílely, pro vyvolání poplachu, při pokusu útěku za hranice. Naopak při snaze proniknout na naše území se použilo světlic růžových. Pro přivolání psovoda se používaly světlice zelené. Dále k výzbroji patřily i dva ruční granáty RG-4. A taška s municí. Později k obraně hranic přibyly i telefonní linky na stromech. Součástí výbavy se tedy stalo i telefonní sluchátko. Na hranicích se tehdy dělaly třístěnné překážky o šířce tři metry. První a poslední překážka byla vysoká zhruba sto padesát centimetrů a byla z ostnatého drátu. Uprostřed byl plot vysoký dva a půl metru, ve kterém bylo vysoké napětí. Na rubání průseků se na hranice vodili členové Pomocných technických praporů. „Pétépáci akorát udělali průsek, vyčistili deset metrů široký průsek a my jsme je odváděli pryč. Vždycky odtud, jak dělali. Aby si nezapamatovali cestu, tak jsme je vodili sem tam. A vodili se zpět do hraničního pásma a ty je odváželi potom autem. Ale když se dělaly ty překážky, tak tam nebyli vůbec.“ Na každé rotě byl jeden zamaskovaný průlez pod dráty. Byla zde i oraniště, do kterých se otiskovaly stopy. U stop v oraništi či ve sněhu bylo třeba sledovat, na kterou stranu byla vyhrnována ornice, popřípadě sníh, aby se zjistilo, zda dotyčný šel popředu, či pozpátku. Směrem od budov ubikace do vnitrozemí byly rozmístěny i výstražné světlice. Ty se odpálily při přerušení vodicích drátů dlouhých zhruba 10 metrů. Světlice byly umístěny ve výšce 80 cm. Byly však velmi často odjištěny divokou zvěří, a docházelo tak k planým poplachům.
Pohraničníci na Prášilech před konírnami. Zdroj: Paměť národa
Josef Nedvěd. Zdroj: Paměť národa
Pohraničníci na Prášilech před konírnami. Zdroj: Paměť národa
Josef Nedvěd na služebním koni při službě u PS. Zdroj: Paměť národa
Konec vojny, návrat na Prášily Za vzornou práci byl pan Nedvěd vyznamenán, za pomoc na ošetřovně. Při cestě domů se stal ještě jeden malér. „To jsme jeli nazpátek vlakem a ten jeden si ještě vzal žlutou vázanku. To víš, to bylo vidět. Voják a žlutá vázanka. Tak nás zas kontrolovali vojáci, tak nás nahlásili. Teď my měli rozkaz tím vlakem tři lidi. A já šel domů do Bohunic pro civil. Tak já byl pryč: ‚A kde máte toho třetího!?‘ ,Ten šel domů.‘ A už estébáky a už lítali a honili mě, že jsem utekl za hranice. Že prý jsem asi mohl utéct. A došlo to až na divizi k veliteli celý sušický brigády. Ty dva zajistili, že půjdou do basy. Ty se tam taky někde trochu o to. To víš, to bylo dva nebo tři dny před odchodem do civilu, tak si na ně otevřeli huby. No a já jsem vzal civil a jel jsem za nimi. Tak jsem přijel do Sušice, tam jsem se měl hlásit u velitele divizního a povídám ‚Já, abych utekl? Tři dny před civilem? Já mohl utéct dávno už. Už dva a půl roku jsem mohl být pryč.‘ Oni říkali, no to je pravda, a nic z toho nebylo. Přijel jsem na rotu a já tam neměl nic. Oni to všechno rozfofrovali. Já měl odevzdávat věci a já neměl holínky, já neměl boty, jezdecký boty... Já odjel jen s ruksakem tam do toho Šamorína a tam jsem to všechno nechal. Celty a kožich taky. Já povídám: ‚Tak kluci, jedeme na to‘. Tak jsme šli na sušárnu, tam jsme všechno sbalili, co bylo, odevzdali staršinovi a ahoj. Pak to udělal ten další a ten, co šel poslední do civilu, to byl chudák. Ten už neměl co krást. Dva a půl roku jsme tam celkem byli na vojně. Nám to prodloužili. Taky jsme tam měli střelnici na hranici. A jezdili tam ruští poradci. Takový dlouhý kožený kabáty měli skoro až na zem. A ten jeden kluk, už byl taky naštvaný, že je tam déle, vzal při střelbách samopal a drrrr. Kam to šlo, to mu bylo jedno. Ten na to koukal, ten Rus, a povídá: ‚Ty pagraničník? Ty chuj pagraničník!!!‘ Vzal samopal, napálil to tam a všechno to bylo v terči. Tam vynadal tomu vojákovi. A ono to tam bylo takový rozbředlý na té palebné čáře: ‚Pakaži, kak eta děláeťsja!!!‘ (Ukaž, jak se to dělá!!!) na toho poručíka. On byl vyšňořený, když věděl, že tam přijde Rus. Plácnul sebou do toho bláta, nohy roztáhl takhle, paty nesměly být nahoře, aby nebyly vidět, a střílel.“
článek: Iron Curtain Stories Josef Nedvěd, vojín v. v.. Martin Fišer. Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/story/nedved-josef-1931-1959, dne 9.5.2015.v
Na počátku letních prázdnin roku 1969 se v trutnovském bytě rodiny Michnových začali scházet tři kamarádi. Rodiče a sestra Gerta Michny odjeli na dovolenou k příbuzným do Bíliny, a tak měli mladíci byt jen pro sebe. Gert Michna (nar. 1953) a František Linhart (nar. 1953) se znali již z dětského domova. František Linhart žil ve značně neuspořádaných rodinných poměrech, po vychození první třídy byl úřady umístěn do dětského domova. Rodiče nezvládali výchovu jeho ani jeho dalších sourozenců. V roce 1967 spáchala Linhartova matka sebevraždu.[1] Po škole, v roce 1968 se chtěl František Linhart vyučit automechanikem, z dětského domova jej však poslali do hotelu Radnice v Liberci, aby se zde vyučil číšníkem. Nebyl však spokojen, učení opustil a od května 1969 začal pracovat jako brigádník u Vodohospodářské správy v Trutnově. Na brigádě vydržel necelý měsíc, odchod z práce znamenal pro něho ztrátu bydlení v podnikové ubytovně, přespával tedy po lesích a na nádražích. Když Michnovi odjeli na dovolenou, nocoval u kamaráda Gerta.[2] Gert Michna, i když žil v úplné rodině, byl v dětském domově v Králíkách (okr. Ústí nad Orlicí) pravděpobně také z výchovných důvodů. Po škole se začal učit v technickém učebním oboru v podniku Transporta Úpice.[3] Dvojici kamarádů doplnil Miroslav Kovář (nar. 1950), známý Františka Linharta (údajně znal Michnu pouze krátce),[4] který po půlročním působení v železničním učilišti začal pracovat na dráze jako dělník na překladišti a posléze jako výhybkář, avšak práce jej netěšila, přestal pracovat a pro podnik se stal pouze zaměstnancem evidovaným.[5] Ve své rodině necítil Miroslav Kovář zázemí, možná proto, že bydlel s otcem a nevlastní matkou v obci Mříčná (okr. Semily), zatímco jeho vlastní matka zůstala v Trutnově.[6] Otec o něho údajně nejevil příliš zájem, na jeho výchovu prý negativně působila i jeho vlastní matka. [7] Miroslav Kovář byl v roce 1967 odsouzen Okresním soudem v Semilech k nápravnému opatření se srážkou ze mzdy za omezování osobní svobody. [8]
III. IV.
Gert Michna, přátelé a pohraničník
(* 5.1.1953, † 14.7.1969, 16 let) oběti přechodu hranic dřevěné tripody a železobetonový tripod _dřevo_dětství, nevinnost, nedospělost, nerozvážnost _váha dospívajícího chlapce (m=85 kg), váha dospívající dívky (m=85 kg) _hustota dřeva (⍴=675 kg/m3), hustota železobetonu (⍴=2500 kg/m3) _základní rozměr tripodu ach=324,4 mm, ad=306,8 mm „Předpokládali totiž, že po nich budou pohraničníci střílet a chtěli vystavit možným následkům střelby co nejméně osob.” „Viděl jsem najednou, že z kabiny auta se vynořiliy dvě osoby, které přímo směřují po státní silnici do NSR ve směru, kde stál velitel hlídky vojín Sedlák Pavel. Slyšel jsem výzvu velitele hlídky jak volá STŮJ, ale tyto osoby na výzvu se nezastavily a pokračovaly stále směrem k němu. Pak jsem slyšel dvě krátké dávky ze samopalu.”
Olga Salčáková (nar. 1954), kamarádka Gerta Michny, seznámila Michnu, Kováře a Linharta se svou známou Jaroslavou Hladíkovou (nar. 1951), která přijela ze Šluknova na prázdniny k babičce do Potočné u Trutnova. Jaroslava Hladíková žila v početné rodině s matkou a nevlastním otcem. Vyšla zvláštní školu ze šesté třídy, krátce pracovala v dělnických profesích, podle úřední zprávy se příliš nezdržovala v místě bydliště a byla téměř rok bez pracovního poměru.[9] Podle své výpovědi však v době zatčení pracovala jako dělnice v podniku Bytex a měla dovolenou.[10] Skupinu doplnili ještě bratranec Františka Linharta Antonín Linhart (nar. 1953) a Mičos Baliamis (nar. 1954).[11] Také Antonín Linhart pocházel z vícečlenné rodiny, kde vzájemné vztahy byly poznamenány mj. násilnictvím a sklonem k alkoholismu jednoho z rodičů. I Antonín Linhart měl výchovné problémy, od šesté třídy byl v dětských domovech, základní školu vyšel ze sedmé třídy a začal se učit v učebním oboru v masném průmyslu. Zakrátko učebního oboru zanechal a zůstal v podniku pracovat jako dělník.[12] Mičos Baliamis byl synem řeckých emigrantů, kteří přišli do Trutnova z Řecka přes Maďarsko. Vyšel základní devítiletou školu ze šesté třídy, pro špatný prospěch nenastoupil do učebního oboru. Učení ho nebavilo a při svých záškoláckých toulkách se skamarádil s výše uvedenými mladíky.[13] Dne 8. 7. 1969 zřejmě Miroslav Kovář[14] seznámil své kamarády Gerta Michnu a Františka Linharta s nápadem odejít do západního Německa. Ti souhlasili a příští den, kdy se v bytě u Gerta Michny sešli ostatní ze skupiny, Antonín Linhart, Mičos Baliamis, Jaroslava Hladíková a Olga Salčáková, začali o přechodu hranic mluvit i před nimi. Všichni byli mladí lidé podobných osudů, pocházeli z rozvrácených, neúplných a problematických rodin, někteří prošli dětskými domovy a měli problémy s dokončením základního vzdělání, s dalším uplatněním a zakotvením, není proto k podivu, že i když se znali dohromady jen zběžně a velice krátce, všichni s nápadem spontánně souhlasili. Z plánů party vypadla Olga Salčáková, kterou s sebou vzít odmítli, podle jiných pramenů se pokusu o přechod hranic sama odmítla zúčastnit.[15] Dohodli se, že pojedou kradenými osobními vozy přes Hradec Králové, Prahu, Plzeň a Klatovy, v blízkosti hranice se zmocní nákladního automobilu, s nímž se pokusí překonat závory na hraničním přechodu Alžbětín u Železné Rudy. Odjet chtěli již ve čtvrtek 10. 7. 1969, ale protože byli téměř bez peněz, rozhodli se v bytě Michnových oslavit narozeniny Olgy Salčákové, vyčkat do pátku 11. 7. 1969 a vyrazit poté, co Antonín Linhart vyzvedne v práci výplatu.[16] Jejich plány jim poněkud zkřížil neočekávaný návrat Miloše Michny (otce Gerta), který se dne 10. 7. 1969 kolem 19. hodiny vrátil z dovolené v doprovodu své sestry, aby zjistil, co dělá syn sám doma. Po příchodu našel v bytě celou partu, ze které znal pouze Olgu Salčákovou, vypitou láhev od vína a velký nepořádek. Požádal syna, aby v bytě uklidili s tím, že se brzy vrátí a byt zkontroluje. Na to odešel, aby opravil kolo u automobilu. Když se za dvě hodiny vrátil, našel už jen prázdný byt, a ačkoli do půlnoci jezdil po Trutnově, syna už neviděl.[17] Mezitím, co Miloš Michna opravoval pneumatiku a jeho sestra byla u známých, sbalil Gert Michna do kufru oblečení a byt opustili. Neměli kam jít, proto se všichni, kromě Olgy Salčákové, která šla domů, uchýlili do lesa nad Trutnov, rozdělali oheň a přečkali noc. Druhý den ráno odešel Antonín Linhart pro výplatu, a protože se dlouho nevracel, šel mu Miroslav Kovář naproti. Ve městě ho zastavil Michnův otec na upozornění Olgy Salčákové, která pomáhala Miloši Michnovi syna hledat. Když Miloš Michna od Kováře nezjistil, kde se syn zdržuje a dozvěděl se pouze smyšlenku, že se s partou chystají na výlet do Tater, vzkázal synovi po Kovářovi, že se mu nic nestane, když se vrátí do půl třetí domů, jinak ho ale nechá hledat příslušníky Veřejné bezpečnosti (dále jen VB). Aby svým slovům dodal důraz, sebral Kovářovi doklady a nějaké drobnosti s tím, že mu je pošle po synovi, až se vrátí domů. Gert Michna vzkazu nedbal a domů nešel, bál se, že ho opět pošlou do dětského domova. [18] Otec ho marně po městě hledal až do nočních hodin.
V sobotu ráno odjel Miloš Michna pro svou manželku a dceru do Bíliny, vrátil se v neděli 13. 7. 1969 v podvečer a zjistil, že jeho syn dosud domů nepřišel. Krátce po jeho příjezdu domů přišla do bytu Olga Salčáková a když zjistila, že Gert je i nadále nezvěstný, prozradila mu, že ostatní naplánovali útěk do zahraničí. Miloš Michna následně oznámil synův útěk na VB, kde o Gertovi dosud nic nevěděli.[19] Poté, co v pátek 11. 7. 1969 propustil Miloš Michna Kováře se vzkazem pro syna, odešel Kovář do lesa a vyřídil Michnovi ml. vzkaz od otce. Mezitím se již vrátil Antonín Linhart s výplatou, načež skupina odešla na vlak do několik kilometrů vzdálených Bohuslavic (zřejmě proto, aby nepotkala otce Gerta Michny) a odjela do Hradce Králové.[20] Do města dorazili kolem 20. hodiny, v nádražní hale se Gert Michna a František Linhart náhodně setkali s Milanem Rumanovským (nar. 1952), jehož znali z dětského domova v Králíkách. Také on byl zde umístěn z výchovných důvodů. V dětském domově dokončil základní školu a následně pracoval v dělnických profesích. Kvůli problémům s pracovní kázní často měnil zaměstnání, nakonec si našel místo jako valcíř –buldozerista u Inženýrských staveb. V tu dobu pracoval v Třebíči, občas dojížděl k rodičům do Košťálova u Semil. V roce 1969 byl potrestán podmínečným trestem odnětí svobody za padělání veřejné listiny.[21] František Linhart a Gert Michna seznámili Rumanovského nejprve s ostatními a později při procházce městem s plánem utéci do západního Německa. Chtěli v Hradci ukrást osobní auto a odjet do Prahy, z Prahy dalším ukradeným vozem k blízkosti hranic. Zde chtěli obdobným způsobem opatřit těžký nákladní vůz a s ním prorazit hraniční závory do Německa. Rumanovský se záměrem souhlasil a řekl, že se přidá; rozmluvil jim krádeže osobních vozů, aby nedošlo k jejich zadržení ještě ve vnitrozemí a na cestu vlakem do pohraničí nabídl svoji hotovost.[22] Na jeho otázku, kdo bude řídit vůz, mu sdělili, že Michna nebo Kovář, ačkoliv Michna řídit automobil nedovedl.[23] Dohodli se proto, že za volantem bude Rumanovský, který již měl s řízením nákladního automobilu zkušenosti. Z Hradce Králové do Prahy odcestovali vlakem kolem 23. hodiny, ještě před odjezdem odcizili František a Antonín Linhartovi s Mičosem Baliamisem ze zaparkovaného a neuzamčeného automobilu dalekohled.[24] Do Prahy přijeli v brzkých ranních hodinách dne 12. 7. 1969, po krátké snaze objevit příhodné vozidlo pro další cestu tuto myšlenku opět opustili a ranním vlakem pokračovali v cestě do Plzně, kam dorazili asi v 9 hod. Navštívili výstavu EX Plzeň 1969 a večer sehnali nocleh v podnikové ubytovně na okraji města. Druhý den, 13. 7., kolem 11. hod. odjeli vlakem do Klatov[25] poté, co jim Rumanovský opět rozmluvil úmysl odcizit nákladní vůz již v Plzni.[26] Asi ve 14.30 hod. vystoupili v Klatovech na nádraží, rozdělili se na skupiny a šli hledat vůz značky Tatra 138,[27] kterým by odcestovali k hranicím. Vůz, který nalezli, stál zaparkovaný na oploceném a hlídaném parkovišti ČSAD Klatovy. Po 21. hod. se Rumanovský, Kovář, Michna a Baliamis vydali odcizit vyhlédnuté vozidlo, ostatní na ně čekali na dohodnutém místě za městem u výpadovky na Železnou Rudu. Na podnikové parkoviště vešli vystřiženým dílem plotu (tento „černý“ vjezd běžně používali i řidiči ČSAD),[28] Baliamis zůstal na ulici hlídkovat, zda strážný neopustí svůj přístavek. Protože vyhlédnutý vůz měl odpojený elektrický proud a Rumanovský vypínač nenalezl, přesedli do odemčeného nákladního vozu Škoda 706 RT zvaného Trambus. Pak odešli Michna a Kovář k přístavku vrátného, aby mu případně znemožnili vyvolat poplach.[29] Ačkoliv nevlastnil řidičský průkaz, vyjel Michna bez potíží kolem 23.30 hod. vystřiženým dílem v plotě, naložil kamarády nejprve u ČSAD a zbytek za městem. Pokračovali nocí na Železnou Rudu, cestou dvakrát zastavili, kontrolovali stav paliva a u rozsvíceného domku doplnili do chladiče vodu. Když projeli Železnou Rudou, zastavili vůz a na ložnou plochu se přemístili všichni kromě Rumanovského, Michny a Kováře. Předpokládali totiž, že po nich budou pohraničníci střílet a chtěli vystavit možným následkům střelby co nejméně osob. V kabině se dohodli, že v případě zasažení řidiče převezme řízení Kovář a dále případně Michna. Jeli rychlostí kolem 80 km/h, když před sebou přibližně ve 2 hod. ráno dne 14. 7. 1969 uviděli na vzdálenost 25 metrů vojáka, jak dává červeným světlem signál k zastavení. Z kabiny zabouchali na korbu, aby kamarádi zalehli. Rumanovský nedbal na znamení a pokračoval v jízdě, v bezprostřední blízkosti se snažil hlídce vyhnout a vedl vůz na levou polovinu silnice.[30] Pohraničník, vojín Petr Hašl (nar. 1947), který si do poslední chvíle myslel, že se k němu blíží autobus, uskočil do příkopu. Trambus rozrazil závory a pokračoval v jízdě. Hlídkující voj. Hašl vystřelil signál o násilném proryvu a telefonicky uvědomil osádku na hraničním přechodu a dozorčího roty.[31] Náklaďák, který na prvních závorách přišel o světla, pokračoval stejnou rychlostí a za dalších 400 metrů přerazil i druhé závory.[32] Po tomto nárazu měl již řidič problémy s udržením vozu na silnici. Rumanovský se zřejmě domníval, že už jsou v Německu, když se jim po dalších 600 metrech postavila do cesty třetí závora. Zaznamenal ji až na poslední chvíli a kolizi nestačil zabránit.[33] Od hranice je dělilo 50 metrů.[34] Střet s železnou hraniční uzávěrou o síle 26 x 20 cm zasazenou v železobetonových pilířích měl pro vůz zničující následky. Kabina s ložnou plochou se odtrhly od spodní části vozu, přeletěly přes závoru a zůstaly přední částí na kraji vozovky opřené o asfalt, zadní část zůstala trčet dva metry do výšky (viz obr. příloha). Utržené součástky z vozidla ležely po celé vozovce ve směru jízdy až do vzdálenosti sedmi metrů.[35] Že se na hraniční přechod řítí vůz, jehož řidič chce projet přes hranice, věděli pohraničníci z telefonického hlášení a z vystřeleného signálu vojína Hašla. Jako první reagovala hlídka svobodníka Pavla Růžičky (nar. 1949), která střežila úsek ze stanoviště Násep jako skrytá rozčleněná hlídka; stanoviště obou členů byla od sebe vzdálena 200 metrů. Viděla jedoucí vůz, spustila po něm palbu, ale nákladní automobil, který jel bez světel, rychle projel její palebný sektor, takže palba byla, i přes vystřílení celého zásobníku členem hlídky Jurajem Labansem, neúčinná.[36]
Velitel u zabezpečovací závory, vojín Pavel Sedlák (nar. 1948), na očekávaný příjezd vozidla reagoval tak, že podřízeného Zdeňka Pacala (nar. 1949) ponechal na stanovišti a sám se přemístil za závoru směrem ke hranici na druhou stranu silnice. Rezignoval tím na pokus stavět vozidlo a předpokládal, že automobil přes závoru nepřejede. Dílčí změnu stanoviště provedl proto, aby hlídka mohla lépe zadržet osoby, které by po havárii opustili vůz.[37] Přesný průběh událostí vzápětí po nárazu vozu do uzávěry není možné na základě dochovaných pramenů spolehlivě popsat. Z pramenů nevyplývá, kdo z pohraničníků zadržel řidiče a kdo Kováře, kde přesně stáli příslušníci hlídky, ani kde se jednotliví mladíci z osádky kabiny nalézali v momentě zásahu hlídky. Události nelze popsat ani podle dobových, ani pozdějších svědectví osádky, Rumanovský a Kovář byli údajně nárazem otřeseni a některé jejich výpovědi byly v protokolech manipulovány.[38] Po kolizi automobilu asi ve 2.05 hod. Rumanovský, Kovář a Michna opustili vůz.[39] Tehdy výpovídali, že je náraz vymrštil ven z kabiny, Kovář vypadl dveřmi a zůstal u automobilu,[40] Rumanovský na okamžik ztratil vědomí, a když se vzpamatoval, byl vedle auta. V tom uslyšel střelbu a křik, zalekl se a skočil do příkopu vedle silnice, ve kterém tekla voda, pak slyšel opět střelbu a křik, po které zvedl ruce a byl zadržen.[41] Zbytek osob zůstal na korbě a slyšel čísi výkřik Svině, stůj! a střelbu. [42] Člen pohraniční hlídky Pacal zadržení líčil ještě týž den takto: Viděl jsem najednou, že z kabiny auta se vynořiliy dvě osoby, které přímo směřují po státní silnici do NSR ve směru, kde stál velitel hlídky vojín Sedlák Pavel. Slyšel jsem výzvu velitele hlídky jak volá STŮJ, ale tyto osoby na výzvu se nezastavily a pokračovaly stále směrem k němu. Pak jsem slyšel dvě krátké dávky ze samopalu.[43] Pokud takto přišel o život Gert Michna, tkví problém v tom, že uvedený způsob použití zbraně není v souladu s tehdy platnými předpisy. Gert Michna byl možná po nárazu, tak jako oba kolegové z kabiny, otřesen a dezorientován. Neuposlechl sice výzvy pohraničníka, ale údajně pokračoval směrem k němu, nehrozilo tedy nebezpečí, že mu uteče, pohraničník měl nejprve použít mírnějších prostředků a nikoli střelbu. Toho si byl vědom i vyšetřovatel, který zřejmě Pacala usměrnil, neboť dále vypovídal: Ještě bych chtěl uvést, že než došlo ke střelbě ze samopalu, viděl jsem dvě osoby, jak odbočily z přímého směru do pravé strany mimo státní silnici, aby se dostaly do terénu, mohly se ukrýt a uskutečnit přechod státní hranice. Teprve pak jsem uslyšel dvě krátké dávky ze samopalu.[44] Ani takto vylíčený způsob použití zbraně však nebyl v pořádku, vojín nepoužil nejprve pronásledování jako mírnějšího prostředku. Poněkud odlišně líčil dne 2. 9. 1969 u jiného vyšetřovatele událost Pavel Sedlák: Po nárazu auta na hraniční závoru jsem utíkal směrem ke státní hranici. V blízkosti státní hranice jsem zastavil a otočil jsem se ke hraniční závoře, abych měl přehled, co se tam děje. Když jsem takto chvíli stál, pojednou jsem spatřil dvě siluety osob, jak utíkají přímo proti mě ke státní hranici. Vykřikl jsem proto hlasitě stůj. Tuto výzvu jsem asi dvakráte až třikráte opakoval, ale ve tmě jsem viděl, že osoby výzvy neuposlechly a neustále utíkaly ke státní hranici proti mně. Jelikož jsem neviděl, zda jsou ozbrojeny, zařval jsem znovu hlasitě stůj, ale když nadále utíkaly, vystřelil jsem proti nim do tmy ze samopalu. Po výstřelu několika ran jsem viděl, že silueta jedné osoby ve tmě zmizela, ale druhá osoba neustále pokračovala v útěku ke státní hranici. Když jsem viděl, že již jedna osoba pokračuje v útěku, znovu jsem vykřikl stůj nebo střelím. Pak jsem viděl, že osoba zastavila a počala volat: „Neboj se, já už utíkat nebudu.“ Bylo to na vzdálenost 8 až 10 metrů. (…) Čekal jsem až se dostaví poplachová hlídka, aby narušitele hranic zadržela.[45] Ani takto vylíčené použití zbraně však nebylo v souladu s tehdy platnými předpisy – pohraničník nevystřelil varovný výstřel a nepoužil mírnějších prostředků vedoucích k zadržení. Touto výpovědí navíc vyvrací upravenou výpověď svého kolegy z hlídky Pacala, že uprchlíci odbočili ze silnice, a vyvrací ji i nález těla Gerta Michny ležícího hned vedle silnice s nohama v příkopě.[46] Zatímco vojín Sedlák zastřelil jednoho a blokoval z kabiny druhého muže, další člen hlídky Pacal zadržel třetího muže z kabiny a vzápětí i Františka Linharta, který vylezl z pod plachty ložního prostoru, a nakonec vyzval ostatní, aby opustili korbu a zadržel i je. Na místo přiběhli pohraničníci ze stanoviště Násep a pomocníci PS z Alžbětína V. Hájek (nar. 1928), J. Sokolík (nar. 1928) a J. Kočírek (nar. 1927), ti prohledali zadržené a prozkoumali okolí, přitom nalezli mrtvého Gerta Michnu. Vzápětí nato dorazila poplachová hlídka a zadržené eskortovala do Plzně.[47] Zpočátku byla skupina zadržených stíhána vazebně ve věznici v Plzni-Borech, poté, co případ dostal vyšetřovatel v Hradci Králové, byli všichni převezeni do tamní věznice. Z vazby byli propuštěni: 6. 8. 1969 Antonín Linhart, přičemž byl předán z vazby do domova mládeže, 29. 7. 1969 Jaroslava Hladíková,[48] tentýž den byl propuštěn i Mičos Baliamis,[49] ostatní byli až do soudního procesu ve vazbě.[50] Ostatky mrtvého Gerta Michny převezli do Ústavu soudního lékařství v Plzni, kde provedli pitvu, podle pitevního protokolu se v těle našly dva vstřely. První projektil zasáhl Gerta Michnu do brady, rozhmoždil krční páteř a pravou polovinu míchy, druhý projektil prostřelil plíce a játra. Střelba byla vedena zepředu zprava lehce shora, oba projektily byly vystřeleny vzápětí po sobě. Bezprostřední příčinou smrti bylo střelné poranění krční páteře a míchy, k úmrtí došlo téměř ihned po zranění.[51] Oprávněnost použití zbraně posuzoval Vojenský obvodový prokurátor v Plzni. Podle jeho stanoviska z 9. 10. 1969 byl zákrok vojína Sedláka oprávněný a případ odložil, protože nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.[52] Je zajímavé, že velitel 7. pohraniční brigády rozhodl již 26. 8. 1969 o odměně vojína Pavla Sedláka za projevenou osobní statečnost a rozhodnost při likvidaci pokusu o násilné proniknutí do zahraničí.[53] Vojín Sedlák a vojín Pacal obdrželi jako dar hodinky s věnováním v hodnotě 450 Kčs, odměněni byli i ostatní zasahující příslušníci (viz obr. příloha). Z odměny vojín Sedlák patrně velkou radost neměl, usmrcení člověka pro něho znamenalo psychický otřes, jehož následky ho poznamenaly na celý život. Vzápětí poté, co se dozvěděl, že zabil jednoho z uprchlíků, mu jeho kolegové odebrali zbraň; měli totiž obavy, že ji použije proti sobě, a nechali jej převézt na brigádní ošetřovnu do Sušice. Sedlák pak trval na svém, že na hranici už sloužit nebude a již 19. 7. 1969 byl předčasně propuštěn z vojenské služby pro soustavné rozrušení.[54]
Po ukončení vyšetřování projednal případ Okresní soud v Trutnově, který dne 29. 1. 1970 odsoudil všechny aktéry útěku za pokus trestného činu opuštění republiky a Kováře, Rumanovského a Baliamise za trestný čin neoprávněné užívání cizí věci z majetku v socialistickém vlastnictví: Kováře a Rumanovského k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, Františka Linharta k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, Antonína Linharta k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmínečným odkladem na dobu dvou let, Mičose Baliamise k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s odkladem na dobu dvou let.[55] Jaroslava Hladíková byla stejný soudem odsouzena dne 5. 8. 1970 k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmínečným odkladem na dobu dvou let.[56] Na základě vlastního podnětu se případem od roku 2002 zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Během vyšetřování vyslechl vyšetřovatel většinu hlavních zúčastněných. Ve svých vysvětleních Kovář a Rumanovský hovořili o tom, že jejich tehdejší výpovědi byly manipulovány a že byli vyšetřovateli tlačeni k jiným formulacím. Během nového vyšetřování popisovali události bezprostředně po nárazu jinak než v roce 1969. Miroslav Kovář popíral, že by od nákladního auta utíkal směrem k hranici, zadržen byl údajně vedle auta; vzpomínal: …když jsme leželi na zemi [po zatčení jim do příchodu poplachové hlídky, která je eskortovala, přikázali, aby si lehli na zem – pozn. aut.], do nás nějaký pomocník PS v lesácké uniformě kopal, křičel na nás: „Parchanti, nejradši bych vás postřílel.“[57] Popřel také, že by během vyšetřování po události vypovídal o tom, jak viděl utíkat Gerta Michnu s Rumanovským; ty údajně po kolizi vůbec neviděl. Milan Rumanovský vyšetřovateli ÚDV sdělil, že ani on, ani Gert Michna neutíkali k hranici, navíc Rumanovský hovoří o snahách vyšetřovatele zkreslovat jeho výpověď: Já jsem vystoupil z kabiny vlevo, jako řidič, a upadl jsem do příkopu, Gert vystoupil vpravo, padl na betonovou plochu a v tom momentě ho sejmula dávka ze samopalu. Střelba začala, až když jsme vystoupili z vozu. Předtím jsme neslyšeli žádné povely, abychom se vzdali, ani žádnou střelbu. Ani já, ani Gert jsme nikam neutíkali. Po dopadu z kabiny jsme se nemohli ani zvednout. Já jsem nechtěl a Gert už nemohl, protože byl zastřelen. (…) Vzpomínám si, že když jsem byl vyslýchán na StB v Hradci pravděpodobně kpt. Hudcem, chtěl na mně, abych vypověděl, že neuposlechl Gert výzvy pohraničníků a pokračoval dál a zastřelen byl v lese. Už si nevzpomínám, jak jsem tenkrát vypověděl… Výslechů jsem měl tenkrát moc, byl jsem tenkrát 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě a z toho několik měsíců v samovazbě. … Gerta Michnu jsem viděl naposledy, když vyskočil z auta na beton, zavrávoral a zůstal ležet, viděl jsem, že byl i na stejném místě přikrytý. Nevím, zda byl zastřelen, když vyskakoval, nebo zda když ležel.[58] V rozporu s výpověďmi z roku 1969 vypovídal před vyšetřovatelem ÚDV i člen hlídky u zabezpečovací závory Zdeněk Pacal: … osoba, která byla později zastřelena, přeskočila závoru a běžela směrem za auto, tj. do vnitrozemí, směrem od státní hranice, kde byla velitelem hlídky vyzvána k zastavení.[59] Pavel Sedlák, který Gerta Michnu zastřelil, odmítl vypovídat s odkazem na svůj zdravotní stav, v době vyšetřování se léčil na psychiatrii, podle stanoviska jeho ošetřujícího lékaře poškození jeho psychiky zapříčinil psychotraumatický šok, který utrpěl po zastřelení Michny.[60] Vyšetřování ÚDV bohužel nepřineslo žádoucí výsledek, vyšetřovateli se nepodařilo děj zrekonstruovat – jako příčinu neúspěchu uvádí, že nové výpovědi zúčastněných byly v rozporu s výpověďmi z roku 1969, a že byly i v rozporu vzájemném, dále poukázal na absenci informací v archivním materiálu (např. plánek místa nálezu zastřeleného) a dalších informací hovořících o tom, z jaké vzdálenosti a místa střílel Pavel Sedlák. Kvůli těmto okolnostem dospěl k tomu, že tato skutečnost spolu se zjištěnými rozpory zároveň neumožňuje vyvodit závěr o nezákonnosti použití zbraně… Vyšetřovatel proto v květnu 2003 případ odložil s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu.[61] Pokus převážně mladistvých osob o přechod do západního Německa skončil tragicky pro Gerta Michnu. Všechny členy skupiny spojovaly podobné dosavadní osudy: rozvrácené rodiny, alkoholismus rodičů, pobyt v dětských domovech či problémy se získáním základního vzdělání. Měli společné i podobně neradostné životní perspektivy – je tedy pravděpodobné, že útěkem do západního Německa chtěli „přehodit výhybku“ svého dalšího životního směrování, pryč od toho, co znali od svých příbuzných, rodičů a sourozenců. Domov byl pro ně zřejmě pojmem bez obsahu nebo s obsahem negativním. Toto v kombinaci s dobrodružnou povahou usnadnilo rychlé a lehkomyslné rozhodnutí k závažnému činu lidí, kteří se dohromady znali jen několik dní. Nikdo z nich neuměl cizí řeč, údajně Michna a Baliamis měli v Německu několik příbuzných. Jejich čin neměl příčinu v politických názorech, připomíná spíše útěk dětí z domova. Jejich jednání neslo všechny znaky kriminálního činu, jakým odcizení nákladního vozu bezesporu je, z mnohých výpovědí je navíc patrné, že i přes dosavadní pohnuté životní zkušenosti dosud nestačili dospět. Jejich jednání někdy nese romantické znaky dětských kamarádských part, ve kterých se dělí o peníze, o šatstvo a starší pomáhají mladším.[62] Tím víc se jeví smrt Gerta Michny jako tragicky zbytečná, obzvláště byl-li zastřelen při zásahu, nad jehož oprávněností visí velký otazník. Střílejícímu vojínu základní služby bylo jen o dva roky víc než nejstaršímu ze skupiny Miroslavu Kovářovi. Pohraničníci absolvovali školení o krutosti „narušitelů“, takže do služby chodili mnohdy s obavami. Pravděpodobně ze strachu o svůj život, po razantním pokusu o přechod hranic, použil zbraň vystrašený vojín Sedlák, aniž by vyčerpal mírnějších prostředků podle příslušných pravidel. Psychotraumatické následky si pak nesl celý život. Gert Michna je pohřben na hřbitově v Trutnově.
[1] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Zpráva, l. 283. Do dětského domova byla údajně umístěna i jeho sestra. [2] Tamtéž, Výpověď F. Linharta, l. 150. [3] Tamtéž, Usnesení, l. 235. [4] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 20. [5] Tamtéž, Posudek, l. 272. [6] Tamtéž, Zpráva o pověsti, l. 271. [7] Tamtéž, Posudek, l. 272. [8] Tamtéž, Rozsudek, l. 382. [9] Tamtéž, Zpráva, l. 290. [10] Tamtéž, Protokol o výslechu, l. 164. [11] V archivních pramenech se objevují variace jeho jméno a příjmení: Miki, Miťa, Mičo, Mičan, Baljamis, Balliamis, Baliang. Jeho otec při výslechu u vyšetřovatele dne 13. 8. 1969 předložil synovy doklady z Maďarska, zde je uváděno jeho jméno a příjmení Dimitrov Baliami, ve spise se nejvíce objevuje podoba jména Mičos Baliamis. [12] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Znalecký posudek, l. 109. [13] Tamtéž, Zpráva, l. 172, l. 291. [14] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145. [15] O tom, že ji odmítli vzít s sebou, hovoří ve výpovědi v citovaném vyšetřovacím spise (l. 145) např. František Linhart. Miroslav Kovář v citovaném vyšetřovacím spise (l. 128) naopak hovoří o tom, že přechodu hranice se odmítla zúčastnit z vlastní vůle. [16] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145, Výpověď Mičose Baliamise, l. 181. Podle něho měli původně v plánu odejít až v neděli 13. 7. 1969. [17] Tamtéž, Výpověď Miloše Michny, l. 207. [18] Tamtéž, Výpověď Miroslava Kováře, l. 125. [19] Tamtéž, Výpověď Miloše Michny, l. 208. [20] Tamtéž, Výpověď Miroslava Kováře, l. 125 [21] Tamtéž, Znalecký posudek, l. 116–122, Výpověď Milana Rumanovského, l. 133. Milan Rumanovský se pokoušel provést změnu v řidičském nebo v občanském průkazu. [22] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 140. [23] Tamtéž, l. 134. [24] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145. [25] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 131. [26] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 135. Rumanovský svůj názor odůvodnil tím, že nezná dobře dopravní předpisy, což by mohlo vést k jejich předčasnému zadržení. [27] Tamtéž. Značku vozu určil Rumanovský, protože uměl řídit právě tento typ. [28] Státní podnik Československá automobilová doprava zajišťoval autobusovou a nákladní automobilovou dopravu. [29] ABS, f. Vyšetřovací spisy – Hradec Králové, a. č. V-2805 HK, Výpověď Rumanovského, l. 136 a l. 140. Vrátného chtěli v případě potíží klepnout bajonetem, který před časem někdo z party odcizil sovětským vojákům, kteří měli kasárna v Trutnově. [30] Tamtéž, l. 141. [31] Tamtéž, Výpověď Hašla, l. 187. [32] Tamtéž, Protokol, l. 221, první dvě závory byly zhotoveny z železných trubek o průměru osm a šest centimetrů. [33] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 137. [34] Tamtéž, f. 2343, inv. j. 886, l. 2. [35] Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Protokol, l. 222. [36] Tamtéž, Výpovědi Růžičky a Labanse, l. 190–194. [37] Tamtéž, Výpověď Pacala, l. 184.
[38] ÚDV, vyšetřovací spis č. ÚDV-30/vt-2002, Výpověď Kováře, l. 17. [39] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Výpověď Čurdy, l. 97. [40] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 123. [41] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 132. [42] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 147. [43] Tamtéž, Výpověď Pacala, l. 184. [44] Tamtéž. [45] Tamtéž, Výpověď Sedláka, l. 217. [46] Tamtéž, Protokol, l. 222. [47] Tamtéž, f. 2343, inv. j. 886, l. 3. [48] Jaroslava Hladíková údajně během cesty několikrát navrhovala, aby se vrátili. Když byla propuštěna z vazby, vyšetřovatel uvědomil o této skutečnosti její rodiče s výzvou, aby si pro dceru přijeli. Ti však vzkázali, že pro svoji dceru nikam nepojedou, protože jsou rádi, že je z domova pryč. Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Záznam, l. 105. [49] Tamtéž, l. 89–93. [50] Tamtéž, l. 364. [51] Tamtéž, Pitevní protokol, l. 236. [52] Tamtéž, Usnesení, l. 365–367. [53] Tamtéž, f. 2343, Rozkaz velitele 7. pohraniční brigády č. 065/1969, l. 13–14. [54] Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Výpověď Sedláka, l. 218. [55] Tamtéž, Rozsudek, l. 377–385. [56] Tamtéž, Rozsudek, l. 390. [57] ÚDV, vyšetřovací spis č. ÚDV-30/vt-2002, Vysvětlení Kováře, l. 17. Rovněž Antonín Linhart popisuje, jak jim po zatčení přítomní příslušníci nadávali, přičemž ho kopli do obličeje, takže jej následně ošetřoval lékař. Tamtéž, l. 19. [58] Tamtéž, Vysvětlení Rumanovského, l. 32–34. [59] Tamtéž, Vysvětlení Pacala, l. 24. [60] Tamtéž, Vysvětlení Sedláka, lékařská zpráva, l. 6. [61] Tamtéž, Usnesení z 23. 5. 2003. [62] O dětinství zúčastněných svědčí např. také to, že se po příjezdu do Klatov šli podívat na pouť, Mičos Baliamis hovořil o tom, že plán utéci do Německa bylo tajemstvím party apod.
Zdroje článku: Archiv bezpečnostních složek (ABS) f. Vyšetřovací spisy – Hradec Králové (HK-V), vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK f. 7. brigády Pohraniční stráže Sušice (2343) Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), vyšetřovací spis č. ÚDV-30/Vt-2002 PULEC, Martin: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek: Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. ÚDV, Praha 2006
článek: Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989, Gert Michna. Martin Pulec. Dostupné online: http://www.ustrcr.cz/cs/gert-michna, dne 9.5.2015.
Fotodokumentace z místa zadržení (Zdroj: ABS)
Plánek místa zadržení (Zdroj: ABS)
Krátce po státním převratu v únoru 1948 opouštěli Československo především vrcholní nekomunističtí politici a také úředníci a občané, kteří se cítili násilným převzetím moci bezprostředně ohroženi. Podle dostupných informací totiž předpokládali, že dojde k rychlé sovětizaci země, doprovázené trestněprávní represí, zabavováním majetku a ztrátou zaměstnání nebo společenského statusu. Podle velmi stručných informací z dochovaných archivních dokumentů a vyšetřování ÚDV do roku 2003 se měli František Zábřeský,[1] bývalý příslušník československé zahraniční armády a po druhé světové válce národní správce exportu jabloneckého zboží, a jeho sekretářka Bohumila Příhodová pokusit 30. března 1948 v prostoru SNB – útvaru Železná Ruda o útěk do Bavorska (tzn. do americké okupační zóny).[2] K Bohumile Příhodové se podařilo dohledat, že se narodila v Pečkách u Nymburka, byla svobodná, pracovala jako úřednice[3] a její otec Bohumil Příhoda byl vrchní rada Ministerstva vnitřního obchodu.[4] O Františku Zábřeském, původem z Prahy, bylo zjištěno, že absolvoval šest let na reálném gymnáziu a půl roku docházel na obchodní akademii. V devatenácti letech odešel 15. února 1941 z Československa do Jugoslávie, aby vstoupil do čs. armády v zahraničí. Dne 24. 2. 1941 se hlásil v Bělehradě[5] a v březnu byl odveden v Haifě. Následně bojoval u Tobrúku, kde ho v listopadu 1941 zranil výbuch miny a musel se podrobit operaci.[6] Ze Středního východu se Zábřeský později dostal do Velké Británie, kde v lednu 1943 doplnil československé letecké jednotky RAF.[7] Již v době úmrtí obou utečenců, tedy v březnu 1948, československé státní orgány zaváděly opatření, jež by zamezila emigraci osob z Československa přes „zelenou hranici“. Konkrétně v oblasti pokusu o útěk Zábřeského a Příhodové Okresní národní výbor v Klatovech zakázal cizím osobám vstup do celního a pohraničního pásma. Navíc v době od 20. hodiny večerní do 5. hodiny ranní platil pro obyvatele Železné Rudy zákaz vycházení.[8] Zábřeského a Příhodovou měla 30. 3. 1948 krátce po poledni[9] zpozorovat hlídka SNB ve složení strážm. František Founě a strážm. Václav Sušánek, když postupovali od Železné Rudy k Debrníku. Jakmile uprchlíci hlídku spatřili, zrychlili a pokusili se o útěk[10] do nedalekého lesa.[11] Hlídka jim měla nadběhnout a v lese prý zaslechla dva výstřely. Následně našla mrtvého Františka Zábřeského a těžce zraněnou Bohumilu Příhodovou.[12] Místo, kde se incident odehrál, se mohlo nacházet i více než kilometr od státní hranice.
V. VI.
Bohumila Příhodová a František Zábřeský
(* 1. 2. 1920, † 30. 3. 1948, 28 let) (* 9. 9. 1922, † 30. 3. 1948, 26 let) oběti přechodu hranic skleněný a žulový tripod _sklo_nevinná oběť, čistota, něžné pohlaví, žula_pevné rozhodnutí, odhodlání _váha mladé ženy (m=60 kg), váha mladého muže (m=85 kg) _hustota skla (⍴=2600 kg/m3), hustota žuly (⍴=2750 kg/m3) _základní rozměr tripodu až=201,5 mm, am=217,7 mm „Krátce po státním převratu v únoru 1948 opouštěli Československo především vrcholní nekomunističtí politici a také úředníci a občané, kteří se cítili násilným převzetím moci bezprostředně ohroženi.” „Hlídka jim měla nadběhnout a v lese prý zaslechla dva výstřely.”
Ve Všeobecném svazku Ministerstva národní bezpečnosti, které vzniklo až 23. května 1950 podle sovětského vzoru, je v poznámce uvedeno: „Při pokusu o útěk byla [Příhodová] zastřelena Františkem Zábřeským nar[.] 9. 9. 1922, který pak zastřelil sebe“[.][13] Tato verze úmrtí je velmi stručně uvedena i v hlášení o situaci na hranici z roku 1948: „Při sp[a]tření hlídky SNB, když viděl, že mu bude přechod hranic znemožně[n], zastřelil Příhodovou a pak sebe.“[14] Navzdory rozsáhlému šetření a vyhledávání dokumentů pracovníky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a tehdejšího archivu Ministerstva vnitra[15] se nepodařilo najít žádné další dokumenty, které by přinesly k případu nové informace. Stejně tak nebylo možné dohledat personální spisy zasahujících příslušníků SNB. Usnesením vyšetřovatelky ÚDV byl dne 4. 6. 2003 podle § 159a, ods. 1 tr. řádu případ odložen, protože se nepodařilo prokázat podezření z trestného činu.[16] Na rozdíl například od případu Aloise Cafourka[17] (sebevražda v bezvýchodné situaci), který se odehrál zhruba ve stejném prostoru o necelý měsíc později, nebylo bez chybějících archivních dokumentů možné zjistit základní informace o smrti Františka Zábřeského a Bohumily Příhodové. Není známé přesné místo nálezu těl a není jasné, zda se poblíž našla zbraň, již měl Zábřeský použít proti Příhodové a proti sobě. V Nemocnici s poliklinikou v Klatovech ani ve Fakultní nemocnici v Plzni se nedochovaly pitevní protokoly.[18] Dále se neví, jestli se u těl nebo v jejich blízkosti nenašly nějaké cenné předměty či větší finanční obnos, které mohli Zábřeský a Příhodová odnášet z republiky. Je totiž třeba podotknout, že v dobovém dokumentu z roku 1948 se hned pod záznamem o vraždě a sebevraždě v případu Zábřeský – Příhodová nachází záznam ze stejného dne o zachráněném majetku (jde o větší finanční částky) v kauze zadrženého správce národního majetku z Chomutova, Viktora Fialy s rodinou.[19] I když není možné se v případě smrti Zábřeského a Příhodové bez nalezení dalších archivních dokumentů dozvědět nic bližšího, lze vyslovit domněnku, že oproti jiným případům z tohoto období a místa zůstávají nad smrtí Zábřeského a Příhodové viset „stíny pochybností“.
[1] Někdy bývá nesprávně uváděn jako Zábřezský nebo Zábřezký. [2] Oba byli členy Československé strany národně sociální (Archiv bezpečnostních složek, f. Odbor politického zpravodajství MV, sig. 10749). [3] Naposledy zaměstnaná ve firmě František Walleš, vývoz. [4] ABS, f. Svazková agenda vedená u krajské správy MV Liberec, a. č.: S–2794 Liberec; ABS, f. Pohraniční stráž, k. 114. [5] Kde podepsal prohlášení o vstupu do čs. armády (Vojenský ústřední archiv, f. Sb. „24“). [6] VÚA, f. Sb. „24“; VÚA, f. Náhradní těleso Velká Británie. [7] ABS, f. Odbor politického zpravodajství MV, sig. 10749; Na webu Ministerstva obrany je František Zábřeský uveden mezi příslušníky čs. zahraničního vojska, kteří přišli ze Středního východu a v lednu 1943 doplnili čs. letecké jednotky RAF (Ministerstvo obrany, Příslušníci čs. zahraničního vojska, kteří přišli ze Středního východu a v lednu 1943 doplnili čs. letecké jednotky RAF, http://www.army.cz/acr/raf/cast/009. htm (podle stavu ke dni 10. 12. 2010) a dále figuruje mezi letci, jejichž rodiny byly internovány v táboře ve Svatobořicích (Ministerstvo obrany, Seznam letců, jejichž rodiny byly internovány v táboře ve Svatobořicích, http://www.army.cz/acr/raf/cast/027.htm (podle stavu ke dni 10. 12. 2010)). [8] ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, sig. 175–2. [9] Časy uvedené v dochovaných archiváliích se různí od 12.20 hod. (ABS, f. PS, k. 114), 12.15 hod. (ABS, f. Odbor politického zpravodajství MV, sig. 10749) až po 12.10 hod. (ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, sig. 175–2). [10] Dobové materiály útěk dvojice nezmiňují, pouze uvádějí, že „jakmile František Zábřezský spatřil hlídku SNB, vystřelil na Bohumilu Příhodovou z pistole jednu ránu a tuto smrtelně zranil. Sám sebe zastřelil.“ (ABS, f. Pohraniční stráž, k. 114). [12] ÚDV–22/VtB–2003. [12] Tamtéž. [13] ABS, f. Svazková agenda vedená u krajské správy MV Liberec, a. č.: S – 2794 Liberec. [14] ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, sig. 175 – 2. [15] Dnešní Archiv bezpečnostních složek. [16] ÚDV – 22/VtB–2003. [17] Viz http://www.ustrcr.cz/cs/cafourek-alois. [18] ÚDV – 22/VtB–2003. [19] ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, sig. 175–2.
Zdroje článku: Archiv bezpečnostních složek f. Svazková agenda vedená u krajské správy MV Liberec, a. č.: S – 2794 Liberec f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, sig. 175 – 2, Odpovědi k rozkazu Oblastního Velitelství Klatovy – Přílohy f. Odbor politického zpravodajství MV, sig. 10749, Situační zpráva za měsíc březen 1948 f. Pohraniční stráž, k. 114 ÚDV – 22/VtB – 2003 Národní archiv, f. Ministerstvo vnitra, Londýn, k. 340, sig. 2-90/19946 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek: Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Ministerstvo obrany [online]. 2004–2010 [cit. 2010-12-10]. Příslušníci čs. zahraničního vojska, kteří přišli ze Středního východu a v lednu 1943 doplnili čs. letecké jednotky RAF. Dostupné z http://www.army.cz/acr/raf/cast/009.htm Ministerstvo obrany [online]. 2004–2010 [cit. 2010-12-10]. Seznam letců, jejichž rodiny byly internovány v táboře ve Svatobořicích. Dostupné z http://www.army.cz/acr/raf/cast/027.htm Seznam příslušníků československého letectva v RAF (1940–1945) [online]. 2004–2010 [cit. 2010-12-10]. Ministerstvo obrany. Dostupné z www: http://www.army.cz/acr/raf/seznam/z.htm Vojenský ústřední archiv, f. Sb. „24“ Vojenský ústřední archiv, f. Náhradní těleso Velká Británie
Fotografie: Piloti 310. čs. stíhací perutě Royal Air Force (RAF). Článek: Spojené království. Dostupne online: http://cs.wikipedia.org/wiki/Spojené_království, dne 9.5.2015.
Situační zpráva oblastní úřadovny státní bezpečnosti Klatovy za březen 1948, Klatovy, 2. dubna 1948 (Zdroj: ABS)
Odpověď k rozkazu Oblastního Velitelství Klatovy – Přílohy, Klatovy, 5. duben 1948 (Zdroj: ABS)
článek: Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989, Bohumila Příhodová, František Zábřeský. Ľubomír Morbacher, Tereza Mašková. Dostupne online: http://www.ustrcr.cz/cs/prihodova-bohumila-zabresky-frantisek, dne 9.5.2015.
František Zahrádka se narodil 30. října 1930 v Děčíně. Matka Kristýna Zahrádková, roz. Dominová, pocházela z osmi dětí a pracovala jako pomocná dělnice například v cihelnách, otec František Zahrádka bojoval v legiích v Itálii. Po návratu domů byl jeho 32. střelecký pluk přesunut na Slovensko, kde otec utrpěl v bojích s maďarskými bolševiky zranění nohy. Od té doby byl částečně invalidní. Zaměstnání sehnal jako pomocný zaměstnanec na dráze. Rodina tudíž mnoho cestovala podle toho, jak byl otec služebně překládán na nová místa. Kromě Františka se manželům Zahrádkovým v Děčíně narodil i mladší syn Luděk. Do obecné školy začal František chodit v Meziměstí u Broumova. Až do roku 1937 tam vyrůstal společně s německými dětmi a nepociťoval žádné rozepře. Problémy nastaly v roce 1938 a vyvrcholily jedné říjnové noci, kdy byla celá rodina vyhnána ze svého domova. Během nočního transportu do Chocně byl vagon s vyhnanými českými rodinami dokonce ostřelován. V Chocni rodina žila až do demobilizace. Ještě před začátkem války utrpěl bratr Luděk těžký úraz, když byl sražen automobilem. Matku těžkosti poslední doby zasáhly natolik, že se psychicky zhroutila, otec byl v té době již služebně poslán na Svitavsko. Mladý František tak žil sám v železničním vagonu u cizí rodiny. Jako postel mu posloužila stará vana, s jídlem i ošacením pomáhali i skauti. Počátek války prožil již ve Veselí nad Lužnicí, kam si ho 15. března 1939 odvezla jeho teta. V Hrdějovicích u Českých Budějovic dochodil obecnou školu a nastoupil na budějovickou měšťanku. Jak sám zdůrazňuje, nikdy v životě již nedosáhl tak dobrého vysvědčení jako pod patronátem pečlivého strýce a tety. Rodina se opět spojila až po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Společně žili v Českých Budějovicích až do zatčení obou rodičů v roce 1944. Tehdy se vrátil František zahrádka spolu s bratrem z chmelové brigády a našli jen zapečetěný byt. Jen díky cukráři ze sousedství, který se za chlapce vzal na policii, měli další dny kde spát. Byt jim přijelo rozpečetit samotné gestapo. Tatínek se z vyšetřování vrátil v prosinci, maminka až na konci války v květnových dnech roku 1945. Konec války byl v Českých Budějovicích velice nepřehledný. Osvobozování města započalo sice již 5. května a definitivní a rozhodující silou, která zlomila německý odpor a osvobodila město od zbytků německých sil, byla Malinovského armáda. Mladí budějovičtí skauti se vzhlédli v ukrajinských vojácích, kteří pro ně byli stejnými hrdiny jako v srpnu přistávající piloti 312. stíhací perutě RAF. Nic nenasvědčovalo v myslích mladých chlapců, že již za pár let dojde k vytvoření dvou mocenských bloků, které od sebe bude oddělovat železná opona. Léta až do roku 1948 plynula poměrně klidně. Obnovila se činnost Junáka, kde v 10. oddílu v Českých Budějovicích nalezl své místo i František Zahrádka. Poznávali Šumavu, jezdili na skautské tábory. Ještě ani únor 1948 se nestal pro mladé hochy okamžikem k aktivnímu odporu proti nově vznikajícímu lidově demokratickému režimu.
VII. VIII.
František Zahrádka
(* 30. 6. 1930) převaděč přes hranice žulový tripod _žula_pevné rozhodnutí, odhodlání, odvaha, morálnost, ochota pomoci _váha dospělého muže (m=85 kg) _hustota žuly (⍴=2750 kg/m3) _základní rozměr tripodu a=222,1 mm „Po půlnoci se strhla bouřka a za námi se strhla přestřelka proti jiné skupině; bylo slyšet štěkot psů, křik dětí. Byli jsme tak čtyři sta metrů od hraniční čáry u Poledníku.” „Pokud se cítíme být chlapy, musíme vždycky odporovat zlu.“
Rozhodující pro zformování skautského odboje na Budějovicku byly některé, řekněme nestandardní události: krčmaňská balíčková aféra, smrt Jana Masaryka, zacházení s majetkem živnostníků atd. V době, kdy František Zahrádka dokončoval studia na radiomechanika, uzrálo rozhodnutí aktivně se zapojit do odporu proti novému režimu. Tiskly se letáky, vydával se a kolportoval časopis Za pravdu. V lednu 1949 převedl František Zahrádka i svoji první skupinu skautů do Bavorska. Nečekaně se mezi nimi objevil v číšnickém i jeho bratr Luděk, který byl později přijat do cizinecké legie. Tento fakt zapříčinil, že se František Zahrádka vrátil zpět do země, protože nechtěl, aby maminka naráz přišla hned o oba syny. A připravovaly se i další přechody, mimo jiné měl František Zahrádka do zahraničí dostat i svého kamaráda Karla Pecku. „Já jsem se potom dostal už do kontaktu s vojáky, kteří věděli, že suverénně chodím na tu čáru. Byla dohodnutá skupina, že budu nabírat postupně šest lidí. U Hartmanic jsem nabíral poslední dvojici. Šli se mnou už z Českých Budějovic vlakem do Horažďovic a pak do Sušice dva vojáci v civilu a jeden obchodník. Když jsem tu skupinu potom nabral, to už se dost na jihovýchod od Železné Rudy střílelo. Já jsem si teda naplánoval trasu, kde od vojáků jsem věděl, že se tam buduje velká vojenská střelnice v prostoru Velké Vody, Prášil a Srní, tenhle úsek přes Poledník. Protože jsem si říkal, že tam bude veliký zmatek, bude tam jezdit hodně aut nákladních, tak jsme tam vyrazili; to byla první moje cesta na ten směr. Po půlnoci se strhla bouřka a za námi se strhla přestřelka proti jiné skupině; bylo slyšet štěkot psů, křik dětí. Byli jsme tak čtyři sta metrů od hraniční čáry u Poledníku. Kompas tehdy převzal jeden důstojník. Já jsem věděl, že čtyři sta metrů pod Poledníkem bude taková krásná cesta hustým lesem do Bavor k tomu patníku 16. To jsem ale ovšem tenkrát nevěděl, že to je patník 16. Já jsem měl tu výhodu tenkrát, že jsem sehnal mapu speciálku 1:75 000, která byla z časné doby republiky, ale byly tam lesní průseky, nádherně lesní průseky. Tak jsem věděl, já dojdu tím lesem k prvnímu průseku, projdu čtyři průseky a musím dojít k patníku 16. Když se strhla ta přestřelka, tak jsme to museli natřít a já jsem byl v dost špatném stavu, protože jsem byl jen tak na lehoučko, a tak jsem říkal, tak hold půjdu do Bavor.“ Během tohoto ilegálního přechodu vešel František Zahrádka ve styk i s americkou CIC. Dohodli se na získání kontaktů mezi důstojníky československé armády. Po návratu do vlasti začal Zahrádka plnit slíbené zpravodajské úkoly. Spojil se se štábním rotmistrem Sylvestrem Müllerem, kterého rovněž i se zpravodajskými vojenskými materiály převedl přes hranice. Celkem během čtyř ilegálních přechodů převedl asi 11 osob do zahraničí.
Když se v září 1949 chystal republiku opustit sám František Zahrádka, past sklapla. Již byl zatčen Karel Pecka a sítě vedly ke skautům do Českých Budějovic. Dne 3. září ho v bytě překvapili příslušníci OBZ. „Já jsem byl ještě dopoledne v zaměstnání. Přišel jsem domů, hned jsem se začal mýt, koukal jsem na hodiny, jak to vypadá s časem. Najednou u umyvadla mě povalili dva chlapi mazáci, jak jsem potom zjistil, z OBZ soudruha Reicina na zem. Našli u mě ČZ 635 s devíti náboji, osm v zásobníku a devátý v hlavni. Ta pistolka nemá pojistku, ta se mačká rovnou tahem. Říkají: ,Hele, ten hajzl na nás měl v laufu patronu.‘ Tak ty mi tam dali hned výprask.“
Propuštění se František Zahrádka dočkal 3. září 1962. Neměl se kam vrátit. Nastoupil proto k Uranovým dolům Příbram, kde pracoval jako elektrikář až do odchodu do důchodu v roce 1981. Dokonce byl časem posílán i na služební cesty. V dubnu 1966 potkalo Františka Zahrádku veliké štěstí, když se oženil s Marií Voldřichovou. Tato milionová ženská, jak ji sám nazývá, stála věrně po jeho boku celých 33 let až do své smrti. Byla sportovkyně stejně jako on. Jezdili společně na jachtu, v zimě běhali na lyžích po milované Šumavě i na nejvyšší vrch nedalekých Brdských lesů Tok. Žel, děti manželům Zahrádkovým souzeny nebyly.
Prvních asi čtrnáct dní byl František Zahrádka vyšetřován OBZ ve Štefánikových kasárnách v Českých Budějovicích. Následoval převoz na vyšetřovnu StB, kde byl již konfrontován i s Karlem Peckou; souzeni byli každý v jiném procesu. Ještě v září pokračoval transport do Prahy na pankrácké samoty, kde byl vězněn až do soudu.
V roce 1968 se František Zahrádka aktivně zapojil do vzniku sdružení bývalých politických vězňů K 231 v Příbrami. Protože byl v neustálém kontaktu se svými kamarády z vězení, mezi které patřili například gen. Paleček či Václav Kojzar, měl poměrně dobrý přehled o dění v centru. Společně se sociálním demokratem Františkem Harlasem iniciovali zahajovací shromáždění, na které přivezli i gen. Palečka nebo Otu Rambouska. František Harlas se stal poté předsedou K 231 v Příbrami a František Zahrádka tajemníkem. Tyto aktivity mu byly po vpádu vojsk Varšavské smlouvy důrazně připomínány a byl za ně popotahován i ve stranickém tisku. Měl myšlenky na emigraci, ale kvůli manželce nakonec zůstal.
Hlavní přelíčení u Státního soudu v Praze se konalo 8. a 9. prosince 1949. Mezi dvaceti obviněnými byl kromě Františka Zahrádky i Sylvester Müller nebo poručík letectva Václav Bárta, který dodával tajné materiály z vojenského prostředí. „Navrženi na trest smrti jsme byli tři: já, Müller a Bárta, a tři z vodňanské skupiny, dokonce jeden v uniformě a dvě děvčata, byli propuštěni. Takže tam zbylo potom sedmnáct skautíků, já a dva vojáci a zredukovalo se to na dvacet lidí. Prokurátorem byl generál Vaněk, ožralý jak Dán, řval chraplavým hlasem jako kráva. Došlo tam taky k takové scénce, kdy generál Vaněk vyrukoval s tím, že je prokázáno, že já jsem musel provádět špionáž za odměnu. Za to byl tutový špagát. Oni sice měli zákon nebo paragraf 113 o zlidovělém soudnictví a podle toho nemohl být vykonaný trest smrti na osobách mladších dvaceti let. Jenže my tady v seznamu popravených máme šest lidí, který ve věku do dvaceti let k trestu smrti odsoudili a popravili je, jakmile vstoupili do dvacátého roku podle narození. Máme tady osobu devatenáct let a osm měsíců a šla na špagát. A předsedou senátu byl doktor Volf.“ František Zahrádka byl nakonec odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství na 20 let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 000 Kčs, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a čtvrtletnímu zostřenému loži. Sylvester Müller byl odsouzen k trestu doživotního žaláře a Václav Bárta rovněž k 20 letům těžkého žaláře.
Se stejným elánem se František Zahrádka vrhl i v roce 1990 na zakládání pobočky Konfederace politických vězňů v Příbrami. Opět patřil mezi nejaktivnější členy a od počátku byl zvolen za předsedu pobočky. Spolu s dr. Jiřím Málkem se rozhodující měrou zasloužil o vybudování ojedinělé expozice Muzea 3. odboje a Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami. Za své celoživotní postoje byl František Zahrádka oceněn i celou řadou vyznamenání, v roce 2007 mu byl z rukou prezidenta Václava Klause předán i Řád T. G. Masaryka. Podílel se jako odborný poradce i na mnoha filmových počinech popisujících tematiku politických vězňů padesátých let. „Dospěl jsem k přesvědčení, že odporovat zlu, pokud se cítíme být chlapy, musíme vždycky. Že někdy se to zdá, že to nikdy nebude vyhraný, no nemusí být.“
Týden po soudu byl František Zahrádka vlakem transportován do Plzně na Bory, kde byl umístěn v oddělení samoty B. Dralo se peří, ale norma byla vysoká, takže si hned zpočátku okusil i přesun na trestní celu. Po dvou letech, 6. listopadu 1951, byl František Zahrádka při váze 45 kg uznán schopným práce v uranových dolech a přesunut do svého prvního jáchymovského uranového lágru Nikolaj. V počátcích pracoval jako pomocník lamače na šachtě Eduard. Podmínky tam byly v té době velice tvrdé, jelikož se krátce předtím odehrál veliký útěk z tábora XII v Horním Slavkově, který přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich. Na Nikolaji měl František Zahrádka poprvé možnost poznat i dobré komunisty. Mezi ně patřil důlní pan Kosař, starý komunista, kterému se hnusily praktiky a zacházení s politickými vězni ze strany bachařů. Ten také zařídil pro Zahrádku balíček z domova a propašoval mu jej do šachty. Dne 17. července 1952 opustil František Zahrádka Nikolaj a byl individuálně přesunut na tábor Vykmanov II. První člověk, kterého tam potkal, byl Jaroslav Lukeš, který byl při pokusu o útěk již zraněný bachařem, z bezprostřední blízkosti ještě střelen do obličeje a přežil to. Pracoval na obávané třídičce rudy, kde se spřátelil s generálem Palečkem. Dohled nad jejich pracovištěm měli přímo sovětští zaměstnanci. I mezi těmito soudruhy se dali najít dobří lidé, kteří pomohli. Na třídičce pracoval František Zahrádka skoro dva roky a později byl zaměstnán již ve své profesi jako elektrikář. V zimě 1956 pokračoval František Zahrádka na uranový lágr Vojna, tentokrát na Příbramsko. Tam byl vězněn od 6. ledna 1956 do 3. března 1957, kdy byl převezen na sousední tábor Bytíz. Pracoval opět jako lamač, nežli byl díky vězeňskému lékaři MUDr. Každanovi přesunut na práci na povrchu. Při příchodu na tábor Vojna prodělal hned v únoru čtyřicet dní korekce, kterou si „vysloužil“ za údajné přípravy útěku. V jednom z hodnocení vězně Františka Zahrádky jsou detailně popsány některé důvody jeho umisťování do korekcí: „Byl celkem 13krát kázeňsky trestán, a to za vulgární vyjadřování při vyhlášení budíčku, kdy doslova v několika případech použil výroku ‚vyliž nám p...‘, za špatný výkon barákové služby, kdy spal, za větší množství potravin na pracovišti – což je nepřípustné. Rovněž byl trestán za to, že věděl o přípravě útěku jiného odsouzeného a věc neohlásil, za soustavné porušování rozkazu náčelníka – pokud jde o vystupování, za opožděné nástupy do zaměstnání, za hrubé a sprosté vystupování vůči příslušníkovi MV, což hraničilo s trestným činem urážka veřejného činitele, za pití lihových nápojů... “ Během věznění na Vojně zemřela Františku Zahrádkovi matka a krátce na to při věznění na Bytízu i otec. K úmrtí matky se váže i nevšední příhoda. Když totiž bachaři Františku Zahrádkovi lakonicky oznámili, že mu zemřela matka, a protože na pohřeb nepojede, tak aby mu nebylo smutno, nastoupí v době pohřbu na ranní šichtu. Po návratu ze šichty uslyšel František Zahrádka smuteční hudbu, a když zjistil, že se mu to nezdá, tak kolem tábora procházel smuteční pohřební průvod. Na lágru Vojna nalezl již v lednu 1954 smrt i Sylvester Müller, když uvízl v závalu. Na táboře Bytíz Zahrádka ještě pokračoval v práci na lamačině, ale díky již zmiňovanému doktoru Každanovi se dostal na povrch a mohl začít postupně pracovat i ve svém oboru jako elektrikář. V té době mu dělal parťáka generál Tomáš Sedláček, se kterým se přátelí dodnes. Veliká amnestie v roce 1960 Františka Zahrádku minula, ale stále více se i ve vězení mohl věnovat své profesi. Díky tomu se 3. března 1961 dostal na Technické oddělení MV v Praze na Pankráci, kde mohl pracovat na zlepšovacích návrzích ve svém oboru.
článek: Iron Curtain Stories František Zahrádka, příběh pamětníka. externí spolupracovníci Paměti národa - bohužel se nepodařilo dohledat konkrétního autora rozhovoru. Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/story/zahradka-frantisek-1930-246, dne 9.5.2015.
Příběhy 20. století: Komunistům nikdy nevěřil, skončil v uranových dolech Dostupné online: http://zpravy.idnes.cz/pribehy-20-stoletifrantisek-zahradka-dsq-/domaci.aspx?c=A121102_180320_ domaci_ert
První strana rozsudku nad Františkem Zahrádkou a dalšími „nepřáteli státu“ Dostupné online: http://www.myjsmetonevzdali.cz/pametnici/nastup-komunismu-a-padesata-leta/ protikomunisticky-odboj/frantisek-zahradka
Hraniční patník č.16 Dostupné online: http://www.ironcurtainstories. eu/?lc=cs&id=321
Vězeň číslo A0883 František Zahrádka Dostupné online: http://www.myjsmetonevzdali. cz/pametnici/nastup-komunismu-a-padesata-leta/ protikomunisticky-odboj/frantisek-zahradka
František Zahrádka Dostupné online: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10487128372-ceny-pameti-naroda-2012/212542150300006-cenypameti-naroda-frantisek-zahradka/
František Zahrádka Dostupné online: http://www.myjsmetonevzdali. cz/pametnici/nastup-komunismu-a-padesata-leta/ protikomunisticky-odboj/frantisek-zahradka
František Zahrádka Dostupné online: http://www.myjsmetonevzdali. cz/pametnici/nastup-komunismu-a-padesata-leta/ protikomunisticky-odboj/frantisek-zahradka
Dne 5. prosince 1951 ve 14 hod. byla vyslána hlídka od 1. roty Pohraniční stráže (PS) Švele (1. prapor 10. brigády PS Volary), ve složení velitel vojín Antonín Jelínek, vojín František Smrčka a vojín Karel Častulík, ke kontrole sněhového pásu v úseku Švelské cesty – Kleče.[1] Na přístupové cestě v té době opravovala telefonní linku poruchová hlídka vojína Jana Smíchoviče a vojína Karla Bočka. Vojín Smíchovič si povšiml čerstvých stop ve sněhu, které přístupovou cestu přetínaly. Upozornil na to velitele přicházející hlídky vojína Jelínka. Ten poslal vojína Smíchoviče na velitelství roty PS Švele, aby rota vyslala ve směru předpokládaného postupu uprchlíků ke státní hranici hlídku a zamezila tak pokusu o přechod hranice. Na rozkaz vojína Jelínka pak jeho vlastní hlídka vyrazila po stopách ve sněhu a začala pronásledovat pravděpodobné narušitele. V prostoru kóty 1134 velitel zjistil, že uprchlíci již pronikli dál a jejich stopa se navíc ztratila. Na jeho rozkaz vystřelil voj. Častulík tři rány z pušky k přivolání psovoda se služebním psem.[2] Velitel usoudil, že uprchlíci postupují k hranici zřejmě korytem potůčku, kde v tu dobu teklo málo vody. Vysoké břehy koryta uprchlíky kryly a navíc ve vodě a na kamenech nezanechávali uprchlíci stopy. Hlídka dále postupovala také potokem. Pronásledovala uprchlíky zhruba dva kilometry. Asi 200 metrů jižně od kóty 1153 spatřil vojín Častulík ve funkci prvního pátrače, tedy pátrače v čele hlídky, tři muže. Informaci předal vojín Smrčka veliteli. Hlídka se přiblížila k uprchlíkům na vzdálenost asi patnácti metrů. Vojín Smrčka zvolal na muže povel Stůj, ruce vzhůru! Mezitím voj. Častulík již poklekl a zamířil, později se ale ještě přiblížil na vzdálenost deseti metrů od uprchlíků. Muži na výzvu nereagovali a naopak zrychlili. Hlídka poté zahájila palbu. Jako první střílel velitel vojín Jelínek a až po jeho čtyřech ranách pušky začali střílet ostatní dva členové hlídky.[3] Šetřením bylo později zjištěno, že vojín Častulík vystřelil rovněž čtyři náboje z pušky a vojín Smrčka dávku osmnácti nábojů ze samopalu. Po chvíli střelby jeden z mužů zasažen padl. Další začal křičet Nestřílejte! a dvojice se zastavila. Hlídka oba muže zadržela, prohledala a spoutala. Poté velitel vytáhl s dalším členem hlídky zasaženého uprchlíka z potoka na břeh. V průběhu zadržení dorazila na místo hlídka staršiny Václava Joba se třemi vojáky základní služby a se služebním psem ze směru od státní hranice.[4] Vzhledem k smrtelnému zranění zasaženého uprchlíka se vojáci nepokoušeli o jeho oživování. Pohraničníci na místě zběžným výslechem zjistili, že tři muži uprchli z trestaneckého pracovního tábora Vojna u Příbrami. Jmenovali se Josef Vaníček, Adolf Bečvář a zastřelený byl Jiří Jirouch. U sebe neměli téměř žádný majetek. Po kapsách trestaneckého oděvu měli jen pár drobností. Na přístupové cestě uprchlíků našli vojáci pouze starý hrnec s kusem skopového masa. Podle doplněného hlášení byli uprchlíci zadrženi asi 500 metrů od státní hranice. Proto prý muselo dojít ke střelbě.[5]
IX. X.
Jiří Jirouch, Josef Vaníček a Adolf Bečvář
(* 19. 6. 1931) oběti přechodu hranic železné tripody _železo_nejasnost, morální nevyrovnanost, náhoda _váha dospělého muže (m=85 kg) _hustota železa (⍴=7870 kg/m3) _základní rozměr tripodu a=156,5 mm „Velitel usoudil, že uprchlíci postupují k hranici zřejmě korytem potůčku, kde v tu dobu teklo málo vody. Vysoké břehy koryta uprchlíky kryly a navíc ve vodě a na kamenech nezanechávali uprchlíci stopy.” „Zařval jsem „Nestřílejte!“ Bylo to marné volání, cílem jim bylo – zabít! A palba zesílila a pokračovala.”
Přivolaný lékař PS konstatoval smrt uprchlíka na následky střelného zranění hlavy. Dále zběžným ohledáním zjistil zásah srdce a zad. U zastřeleného pak zůstala hlídka. Druhý den prozkoumala místo události a mrtvolu soudní komise z Vimperku ve složení soudce dr. Miroslav Mašek, MUDr. Josef Hora a soudní znalec – úřední lékař SNB četař aspirant MUDr. Vlastislav Vaverka. Komise nalezla v těle oběti celkem čtyři střelná zranění: první – vstřel v týle, druhé – vstřel do hrudníku s výstřelem zadní stěnou hrudníku, třetí – průstřel v levé krajině bederní a čtvrté – průstřel břicha. Komise shledala, že smrt nastala zastřelením, okamžitě po vstřelu do hlavy následkem roztříštění mozkové tkáně a dále průstřelem hrudníku, kde projektil prošel pravděpodobně tkání plicní a srdcem.[6] Ani včasnou lékařskou pomocí by se smrti nedalo zabránit.[7] Jiří Jirouch byl zapsán do Knihy úmrtí Národního výboru ve Filipově Huti, pohřben byl na hřbitově na Kvildě bez vědomí rodiny 7. prosince 1951.[8] Jirouchova manželka byla o jeho smrti informována vězeňskou správou až 15. dubna 1952![9] Podle rozboru případu zasáhla hlídka v souladu se zákonem a zcela bez chyby. Proto byl vojín Jelínek povýšen na svobodníka a každý člen hlídky odměněn deseti dny dovolené a finanční částkou 1000 Kčs. Vojín Smíchovič dostal za bdělost, ostražitost a rychlost, s níž uvědomil o události rotu, jako odměnu pět dní dovolené a částku 500 Kčs.[10] Zastřelený Jiří Jirouch se narodil 16. února 1924 v Praze. Otec Jiří byl podle synova tvrzení členem KSČ a zemřel již roku 1933 na tuberkulózu.[11] Matka Zdeňka, rozená Holubová, získala později po své matce živnost autodopravce, roku 1942 se znovu provdala za Ludvíka Kulhánka a v roce 1948 se odstěhovala do Velenic u České Lípy. Jiří Jirouch měl ještě bratra Otokara.[12] Po vychození základní školy v letech 1938–1941 se Jirouch vyučil rukavičkářem. Po vyučení ale řemeslo neprovozoval a pracoval až do roku 1949 jako řidič u matčiny autodopravy.[13] Roku 1944 se oženil s Františkou, rozenou Petráškovou, se kterou měl syna Jiřího (nar. 1944)[14] a dceru Ludmilu (nar. 1945). Manželka byla dělnicí v Zátkových pekárnách v Holešovicích.[15] Podle vlastního životopisu vstoupil roku 1945 do KSČ současně s manželkou. Členství ztratil počátkem roku 1949 v souvislosti se zařazením do Tábora nucených prací (TNP). Dále byl členem Federace dělnických tělovýchovných jednot. Své osobní vlastnosti charakterizoval v úředním dotazníku takto: Pro každou špatnost, k upřímným lidem dobrý, celkem snášenlivá povaha, pro kamaráda srdce, rodina v první řadě. K zálibám uvedl automobilismus a sport.[16] Podle záznamu v trestním rejstříku byl v minulosti celkem třikrát soudně trestán. Soud pro mládež v Praze jej 25. července 1939 pro trestný čin veřejného pohoršení odsoudil na dva dny vězení s dvouletým podmíněným odkladem. Krajský soud Praha pak 9. srpna 1944 Jiroucha poslal pro trestný čin krádeže na tři měsíce těžkého žaláře nepodmíněně a konečně znovu Krajský soud Praha jej 9. prosince 1948 odsoudil opět pro krádež na pět měsíců těžkého žaláře podmíněně na tři roky. V době útěku mu právě končila zkušební doba podmínečného odsouzení.[17] S posledním odsouzením souviselo nejspíše i jiné opatření. V lednu 1949 byl Jiří Jirouch zařazen na 22 měsíců do TNP za černý obchod a současně byl potrestán i pokutou 250 000 Kčs. Z TNP utekl do americké okupační zóny Německa, kde žil do 7. května 1950. Tehdy jej při přechodu státní hranice do ČSR zadrželi. Tvrdil, že s žádným nepřátelským úmyslem do ČSR nepřišel, ale chtěl se vrátit k rodině.[18] Jiří Jirouch byl odsouzen Státním soudem 12. září 1950 pro zločiny velezrady a vyzvědačství dle §§ 1 5 zák. č. 231/48 Sb. na osmnáct let odnětí svobody, k pokutě 10 000 Kčs, dále ztrátě celého jmění a ztrátě občanských práv na deset let.[19]
Další dva zadržené uprchlíky byli po Jirouchově smrti předáni spolu se spisovou dokumentací PS-Útvarem 8237 Volary již dne 7. prosince 1951 Velitelství Národní bezpečnosti – oblast Jizera Jáchymov, pod kterou spadal i vězeňský tábor Vojna u Příbrami. Podle Protokolu o zadržení a osobní prohlídce narušitele státních hranic republiky Československé zadržený Vaníček doznal, že již v minulosti přešel hranici šestnáctkrát, a to v oblasti Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku. V protokolu o výpovědi z 19. prosince 1951 uvedl, že se k útěku z vězení rozhodl sám a využil k tomu ranní tmy dne 29. listopadu. Při nástupu ranní směny procházeli branou pracoviště směrem mimo střežený prostor i civilní zaměstnanci a v šeru se daly jednotlivé osoby těžko rozeznat. Vaníčka následovali dva další spoluvězni, kteří si jeho útěku povšimli, ale prý nebyli předem domluveni. Poté pokračovali dál všichni tři společně s úmyslem odejít do zahraničí. Orientovali se podle hvězd a šli směrem k státní hranici ve dne i v noci. Vyhýbali se komunikacím. Vedl je právě Vaníček. Šli kolem Blatné a Horažďovic a na obou místech se ptali na cestu. Kdesi na statku poblíž hranic zabili v chlévě jednu ovci a v opuštěném domě si ji upekli a uvařili. Skrývali se v domě do 5. prosince, kdy pokračovali v cestě ke státním hranicím. Vaníček do protokolu vypověděl, že po překročení hranice měl v úmyslu emigrovat do Austrálie.[20] Josef Vaníček se narodil 25. března 1929 v Hradci Králové.[21] Roku 1949 odešel ilegálně do Německa, kde se prý stal agentem západní zpravodajské služby a mj absolvoval zpravodajský kurs v Řezně. Zatčen byl v říjnu 1950 na československém území v Malešově u Kutné Hory a 21. května 1951 jej Státní soud v Praze odsoudil jako agenta Counter Intelligence Corps (CIC) pro vyzvědačství na 22 let.[22] Adolf Bečvář se narodil 19. srpna 1921 v Kroměříži.[23] Naposledy pracoval v Národním podniku Kov a bižuterie v Jablonci nad Nisou jako vedoucí, a to až do konce července 1949, kdy odešel ilegálně do zahraničí. V říjnu 1949 se vrátil do Československa pro svůj majetek, ale byl zde zatčen. V dubnu 1950 jej Státní soud odsoudil pro údajnou velezradu na dvacet let žaláře.[24] Do Protokolu o zadržení Bečvář uvedl jako důvod útěku nesnesitelné poměry ve vězeňském táboře. Měl v úmyslu pokračovat za svojí snoubenkou do Argentiny. V zahraničí už byl, v červenci 1949 přešel u Železné Rudy hranici do Německa a za tři týdny se vrátil do ČSR, v říjnu 1949 znovu šel na deset dní do Německa a opět se vrátil.[25] Podle Protokolu o výpovědi z 13. prosince 1951 se pro útěk domluvil s Jirouchem. Potvrdil, že s Vaníčkem se sešli na útěku náhodou. Postupovali pak podél železniční trati na Strakonice.[26] Po vyšetření pokusu o útěk do zahraničí došlo 15. února 1952 k hlavnímu líčení před Státním soudem v Praze, oddělení 5. Předsedou soudu byl František Řehák, soudci z povolání dr. Ferdinand Blecha a Otakar Balaš, soudci z lidu Jana Lenardová a dr. Josef Kaloš. Bečváře obhajoval ex offo JUDr. O. Müller a Vaníčka ex offo JUDr. Fáček. Líčení probíhalo s vyloučením veřejnosti. Bečvář se necítil vinným, podle jeho názoru byl poprvé odsouzen nespravedlivě. Ve výkonu trestu pracoval nad 100 %, ale přesto měl hlad.[27] Rozsudkem Státního soudu v Praze 15. 2. 1952, byl odsouzen Vaníček na doživotí a Bečvář na patnáct let žaláře. Spáchali velezradu podle § 78 a vyzvědačství dle § 86 tr. zákona. Dále pak byli odsouzeni k doplňujícím trestům – propadnutí jmění a ztrátě občanských práv.[28] V roce 1992 podal vojenské prokuratuře podnět k prošetření smrti Jiřího Jiroucha poslední žijící z trojice uprchlíků Adolf Bečvář. Podle usnesení Vojenské obvodové prokuratury Plzeň z 2. června 1992 byli tři členové hlídky Smrčka, Častulík a Jelínek sice identifikováni, ale v době šetření již nebyli naživu. Proto byla věc odložena jako nepřípustné trestní stíhání.[29] Adolf Bečvář proti usnesení podal stížnost. Namítal, že pohraničníků střílelo víc než tři. Odmítal, že by byli pohraničníky vyzváni k zastavení a střelba přišla náhle bez výstrahy s cílem uprchlíky zastřelit. Stížnost byla neúspěšná, stejně jako další podněty Adolfa Bečváře podané v následujících letech Generální prokuratuře.[30] Věcí se od roku 1995 zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR (ÚDV). Dne 6. ledna 1996 podal k věci vysvětlení jeden z příslušníků PS, Václav Job. Podle něj uprchlíci sledovali tzv. Švelskou cestu a od Ptačí nádrže postupovali strmým korytem západního pramene Ptačího potoka. K jejich zadržení došlo u potoka, asi 700 metrů od státní hranice. On sám prý přišel na místo až po zadržení uprchlíků, takže svědkem střelby nebyl.[31] Usnesením ÚDV z 30. října 2003 byla věc znovu odložena podle § 159a /2 tr. řádu s přihlédnutím k § 11/1e tr. řádu, neboť trestní stíhání je nepřípustné proti tomu, kdo zemřel. Usnesení shrnuje zjištění k postupu uprchlíků: dostali se od Filipovy Huti k cestě vedoucí k osadě Březník. Podél ní postupovali jižně, až překročili odbočku vedoucí doleva východním směrem. Na této lesní cestě viděli asi ve vzdálenosti 150 metrů závoru střeženou šesti příslušníky PS se samopaly. Domnívali se, že se jedná o hraniční závoru, ale byla to závora objektu roty PS útvaru 6288 Švele. Došli k soutoku pramenů Ptačího potoka, který byl přímo u jimi sledované cesty, a pokračovali korytem zřetelnějšího západního pramene. V okamžiku zadržení měli k hranici asi 700 metrů.[32] Adolf Bečvář reagoval na usnesení dopisem, v němž ze svého hlediska znovu popsal situaci z 5. prosince 1951: Asi po půlhodinovém brouzdavém obezřetném pochodu, aniž se ozval jakýkoliv zvuk natož nějaké varování, cvybuchla divoká palba a z křoví se vyvalila horda střílejících samopalníků. V tom okamžiku jsem ležel ve vodě na dně potoka, přitisknut k levému břehu. S malým osudným zpožděním dopadl vedle mne už raněný Jirouch. Zesláblým hlasem stačil ještě říct „Kluci, ať nestřílejí!“ Zařval jsem „Nestřílejte!“ Bylo to marné volání, cílem jim bylo – zabít! A palba zesílila a pokračovala. Žádná výzva, jak ve spisu uvádíte – „Stůj!“ ani „Ruce vzhůru!“ nezazněla… Když vražedná palba rudých zabijáků ustala, vystoupil jsem na jejich první a jedinou výzvu na břeh. Jirka byl mrtvý, Pepek vstal až po opakovaném vyžádání. Teprve potom se na nás vyvalila s hurónským řevem horda krvelačných vítězů nad bezmocnými a mlátila nás pažbami samopalů. Teprve když k místu ukončené vraždy doběhl udýchaný velitel vrahů, poručil nám vyzvednout tělo mrtvého. Potom jeden ze střelců vyhledal smrtelné zásahy na Jirkově těle a oznámil svému veliteli, že jich našel osm.[33]
[1] Lokalizace míst událostí je obtížná, protože dané místní názvy nejsou uváděny v přehledech zaniklých osad. Výjimkou je místo roty PS Švele (uváděné také jako Schwelle), zrušené roku 1966, které je známo. [2] ABS, f. 2345, inv. j. 225, Použití zbraně s výsledkem – smrtí proti narušitelům SH, Zápis o výpovědi vojína Karla Častulíka z 6. 12. 1951, l. 8. Podle výpovědi vystřelil po dosažení pásma „Z“ (zakázaného pásma) tři rány, což znamenalo přivolání pomoci a obsazení úseku v blízkosti státní hranice. [3] Tamtéž, Zápis o výpovědi, Antonín Jelínek 6. 12. 1951, l. 9–10. Zápisy o výpovědi Častulíka i samotného Antonína Jelínka z 6. 12. 1951 se ve věci pořadí zahájení střelby shodují. [4] Tamtéž, Věc: Použití zbraně hlídkou PS s výsledkem – hlášení, 11. 12. 1951, PS útvar 8237 Volary, velitel mjr. Antonín Galus, l. 1–4. [5] Tamtéž, Věc: Použití zbraně – doplněné hlášení, dálnopis, 6. prosince 1951, l. 11. [6] NA, f. Osobní spisy vězňů, Jiří Jirouch. Zápis o ohledání mrtvoly, Kvilda, 6. 12. 1951. Nevysvětlena zůstala skutečnost, že každý ze smrtelných zásahů směřoval z opačné strany, vstřel do hlavy zezadu a vstřel do hrudníku zpředu osoby. [7] ABS, f. 2345, inv. j. 225, Použití zbraně s výsledkem – smrtí proti narušitelům SH, Místní ohledání a slyšení znalců, Okresní soud ve Vimperku, oddělení trestní, 6. 12. 1951, l. 5–6. [8] NA, f. Osobní spisy vězňů, Jiří Jirouch, Úmrtní list, opis. [9] Tamtéž, Sdělení 15. 4. 1952. [10] ABS, f. 2345, inv. j. 225, Použití zbraně s výsledkem – smrtí proti narušitelům SH, Věc: Použití zbraně hlídkou PS s výsledkem – hlášení, 11. 12. 1951, PS útvar 8237 Volary, velitel mjr. Antonín Galus, l. 1–4. [11] NA, f. Osobní spisy vězňů, Jiří Jirouch. Uvedl otcovo povolání ve vězeňském spise na různých místech jako číšník, živnostník a dělník a v životopise z 13. 5. 1951 uvedl i otcovo členství v KSČ. [12] Tamtéž, vlastnoruční životopis, datován v Táboře 13. 5. 1951. [13] Tamtéž, Vstupní dotazník, datován v Plzni 4. 9. 1951. [14] Syn Jiří se během svého výkonu základní vojenské služby roku 1964 pokusil spolu se dvěma vojáky a Dagmar Tomcovou rovněž o přechod státní hranice. Odcizili k tomuto účelu ve svém vojenském útvaru obrněné samohybné dělo. Na hraničním přechodu Pomezí okres Cheb však havarovali na poslední zodolněné závoře a při zákroku navíc Pohraniční stráž zastřelila Dagmar Tomcovou. Jiří Jirouch mladší byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody. PEJČOCH, Ivo: Hrdinové železné opony. Útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949–1989. Svět křídel, Cheb 2008, s. 34–40. Více viz http://www.ustrcr.cz/cs/tomcova-dagmar. [15] NA, f. Osobní spisy vězňů, Jiří Jirouch, Vstupní dotazník, datován v Plzni 4. 9. 1951. [16] Tamtéž. [17] Tamtéž, Výpis z rejstříku trestů, 24. 9. 1951. Soud pro mládež v Praze, 25. 7. 1939, sp. zn. Ml II 331/39, tr. čin podle § 516 trestního zákona 117/1852 říšského zákoníku o zločinech, přečinech a přestupcích a § 3 zákona 48/1931 Sb. (Zákon o trestním soudnictví nad mládeží). Krajský soud Praha 9. 8. 1944, sp. zn. Tk I 283/44, tr. čin podle §§ 8, 171, 174 IIa tr. zákona (amnestií z 31. 7. 1945 byl trest prominut) a Krajský soud Praha 9. 12. 1948, sp. zn. Tk IX 6606/48 podle §§ 171, 173, 174 IIa tr. zákona. [18] Tamtéž, Vstupní dotazník, datován v Plzni 4. 9. 1951. [19] Tamtéž, Nařízení, aby trest byl vykonán. Sp. zn. rozsudku Ts I 84/50. [20] ABS, f. KV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1770 KV, skupinový spis státně bezpečnostního vyšetřování proti Josefu Vaníčkovi a spol., Podsvazek, Životopis Vaníček Josef, Velitelství NB v Jáchymově, 19. 12. 1951, l. 10–13. [21] Pocházel z rodiny zemědělského dělníka a měl šest sourozenců. Roku 1943 utekl ze školy k partyzánům na Moravu, kde zůstal do konce války. Po osvobození sloužil jako tlumočník NKVD v Hradci Králové, pak pracoval v zemědělství. Roku 1947 se oženil a s manželkou hospodařili na třináctihektarové usedlosti v národní správě v Chlívcích okres Broumov. V květnu 1949 se Josefu Vaníčkovi narodila dcera. Vaníček nebyl členem žádné politické strany. Roku 1948 po pět měsíců vykonával funkci předsedy MNV v Chlívcích, ale jako politicky nespolehlivý byl odvolán. Tamtéž. [22] Tamtéž. [23] Otec byl živnostníkem – sedlářem. Po škole se Bečvář vyučil mechanikem a pracoval jako soustružník. Roku 1941 jej protektorátní úřady zadržely při pokusu o odchod do zahraničí, kde se chtěl v Jugoslávii připojit k partyzánům. Do roku 1945 pak byl internován v koncentračním táboře v Dachau. Po osvobození se stal národním správcem v Jablonci nad Nisou, pak byl vedoucím v různých podnicích. Tamtéž, Podsvazek, Životopis Adolf Bečvář, Velitelství NB v Jáchymově, 18. 12. 1951, l. 8. [24] Tamtéž. [25] Tamtéž, Podsvazek, Protokol o výpovědi, 6. 12. 1951, l. 2–4. [26] Tamtéž, Podsvazek, Protokol o výpovědi, 13. 12. 1951, l. 5–7 [27]Tamtéž, Protokol o hlavním líčení: Státní soud v Praze odd. 5, 15. 2. 1952, l. 12–15. [28] Tamtéž, Rozsudek, l. 14–19. Co se týče konečné výše trestů, tak dle NA, f. Osobní spisy vězňů, Adolf Bečvář: Vaníčkovi byl amnestií z 9. 5. 1955 snížen trest na 25 let. Krajský soud v Hradci Králové ale 10. 4. 1958 zamítl jeho návrh na obnovu řízení, přestože tvrdil, že na něm byly při vyšetřování roku 1950 vynuceny výpovědi násilím a ve skutečnosti s žádnými zpravodajskými úkoly do ČSR nešel. Ve vězení ale Vaníček rozhodně nerezignoval, vytrvale protestoval a bouřil se. Zúčastnil se mj. s Adolfem Petrovským a Jiřím Nyčkalem v Leopoldově 15. 8. 1958 dalšího pokusu o útěk, když se s nákladním autem Tatra 111 pokusili uniknout z areálu trestnice. Prorazili postupně tři brány, ale na poslední uvázli a byli zadrženi příslušníky Nápravných zařízení s pomocí střelných zbraní. Josef Vaníček byl nakonec zastřelen při svém posledním pokusu o útěk z Trestního ústavu v Leopoldově krátce poté, 28. 9. 1958, a následujícího dne pohřben na tamním vězeňském hřbitově. Poslední z trojice Adolf Bečvář se propuštění z vězení dočkal. Krajský soud v Praze dne 23. 10. 1963 v trestní věci proti Adolfu Bečvářovi vynesl po obnově řízení rozsudek dva a půl roku nepodmíněně podle § 109 trestního zákona. Soud uznal, že Bečvář neměl v úmyslu pracovat v zahraničí proti republice, ale šel za snoubenkou. Propuštěn z vězení byl podmíněně dne 19. 11. 1963. [29] ÚDV, vyšetřovací spis č. ÚDV-18/VvP-99, Jirouch Jiří – zastřelen 5. 12. 1951, Usnesení VOP Plzeň, l. 15. [30] Tamtéž, Stížnost, l. 16. [31] Tamtéž, Úřední záznam, l. 91. [32] Tamtéž, Usnesení 30. 10. 2003, l. 99–100. [33] Tamtéž, Dopis Adolfa Bečváře z 26. 1. 2004.
Zdroje článku: Archiv bezpečnostních složek (ABS) f. 10. brigáda PS Volary (2345), inv. j. 225, Použití zbraně s výsledkem – smrtí proti narušitelům SH f. Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic (2357), k. 10, rok 1951, Výkaz o činnosti a výkonu služby k ochraně státní hranice za měsíc prosinec 1951, PS útvar 8237 Volary f. Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic (2357/HS PS OSH) b. A/1, rok 1951, DZM, Velitelství Pohraniční stráže 7. 12. 1951, Zadržení uprchlých trestanců f. Vyšetřovací spisy - Karlovy Vary (KV-V), vyšetřovací spis a. č. V-1770 KV, skupinový spis státně bezpečnostního vyšetřování proti Josefu Vaníčkovi a spol. Národní archiv (NA), osobní spisy vězňů Jiří Jirouch, Josef Vaníček a Adolf Bečvář Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vyšetřovací spis č. ÚDV-18/VvP-99 PULEC, Martin: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. ÚDV, Praha 2006. PEJČOCH, Ivo: Hrdinové železné opony. Útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949–1989. Svět křídel, Cheb 2008.
článek: Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989, Jiří Jirouch. Prokop Tomek. Dostupné online: http://www.ustrcr.cz/cs/jiri-jirouch, dne 9.5.2015.
Fotografie Jiřího Jiroucha z předsádky spisu (Zdroj: NA)
Zpráva pro manželku (Zdroj: NA)
Zápis o ohledání mrtvoly (Zdroj: NA)
S totalitními režimy 20. století, nacismem a komunismem, byl František Šedivý konfrontován od útlého mládí. Když mu bylo jedenáct let, zažil mobilizaci tehdy ještě hrdé československé armády: „Otec ležel na posteli, měl ischias a k jeho veliké hrůze se nemohl hýbat. Byl součástí místního řevnického obranného systému. Prezident Beneš tehdy četl mobilizační vyhlášku, asi tak v 9 hodin večer. Atmosféra byla velice napjatá, protože už minimálně půlhodinu před tím rozhlas vysílal jen znělku.“ Už hodinu po Benešově projevu pochodovali Řevnicemi vojáci směrem k nádraží. „Po zradě západních mocností ale přišlo veliké zklamání. Nadšení bránit se bylo obrovské. Okamžitě se začaly vytvářet občanské organizace místní domobrany z lidí, kteří nemuseli narukovat.“ I po obsazení československého pohraničí si však lidé ještě dokázali udržet určitou naději. Ta ovšem zmizela, když nacisté obsadili zbytek Československa: „15. březen 1939 byl pro mnoho lidí skutečně katastrofa. Tehdy jsem viděl otce jednou jedinkrát v životě plakat. Věděl, že je konec, že to je konec všeho, za co nasazoval jako legionář život. Mnichovská dohoda byla nespravedlivá a byla důsledkem naivního pojetí tehdejších západních politiků. Kdyby byla u moci garnitura o generaci mladší, v jejímž čele stál Churchill, dopadlo to jinak.“ Pracovní nasazení: továrna Junkers Osobně se nacistická okupace Františka Šedivého dotkla v roce 1942, kdy byl v důsledku heydrichiády vyloučen ze studia na reálce. Po dvou letech nejrůznějších improvizací začal studovat na obchodní škole v Berouně: „V srpnu 1944 ovšem vyšel zákon o totálním nasazení a byly zavřeny všechny odborné školy v protektorátě.“ Šedivého čekalo pracovní nasazení do továrny Junkers: „Dělali jsme nejrůznější pomocné práce. Protože jsem vypadal jako nejstarší, když se jelo pro materiál, měl jsem tu čest jet na náklaďáku do Magdeburku. Byl jsem tam čtyřikrát.“ Tehdy se jako spojka přímo zapojil i do odboje: „V továrně se vyráběly součástky do letadel typu Junkers a do V-1 a V-2, takže zpravodajská služba se o to zajímala.“ Šedivý proto do lesů nedaleko Přílep, kde se ukrývala skupina napojená na zpravodajce, nosil z továrny zprávy. Po prozrazení skupiny ještě stačil doručit varování, po kterém odbojáři uprchli jinam. Jeho práce spojky tak skončila: „Pak jsem byl ještě přesunut na zákopy, kde jsem strávil poslední dva měsíce války.“ Převaděčem na Šumavě Po válce měl František Šedivý konečně možnost dostudovat. Odmaturoval ve 21 letech v roce 1948. Krátké období svobody a mládí, které jeho generaci vzala válka, právě končilo. Nastoupil sice ještě na vysokou školu obchodní, ale společenské poměry se už rychle zhoršovaly: „Tu a tam už někoho zavřeli, už i někoho popravili. To v nás vzbuzovalo všeobecný odpor. Uzavřely se hranice.“
XI. XII.
František Šedivý
(* 19. 6. 1931) převaděč přes hranice žulový tripod _žula_pevné rozhodnutí, odhodlání, odvaha, morálnost, ochota pomoci _váha dospělého muže (m=85 kg) _hustota žuly (⍴=2750 kg/m3) _základní rozměr tripodu a=222,1 mm „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo ‚střílí se bez vyzvání‘ a na dlouhou dobu se zastavil.” „Hlad vás prostě nepřešel. Vůbec nikdy neskončil.”
František Šedivý se rozhodl zapojit do odboje: „Pomáhali jsme lidem, kteří museli pryč. (…) Přechody jsem sám neorganizoval, ale jednou za mnou přišli, jestli bych nedoprovodil jedny starší manžele. Že neznají Šumavu a neumějí chodit v lese.“ Šedivý sice tehdy žádnou cestu přes kopečky neznal, ale rozhodl se, že si ji najde: „Tak jsem několikrát šel na Šumavu a našel si svou cestu a použil ji. Manžele jsem převedl. Pak jsem dostal zprávu od rodiny, že přešli.“ Šlo o nějakého vojenského důstojníka, ale jméno Šedivý z bezpečnostních důvodů neznal. Druhý přechod byl daleko složitější, protože šlo o mladou paní se dvěma malými dětmi: „Když se nad tím dneska zamyslím, bylo to strašné riziko a naprostý nesmysl i z mé strany. Já jsem cestu znal a věděl jsem, že půjdu tiše, ale jak půjdou ostatní? Znovu jsem si ověřil zvířecí stezky, po kterých jsem chodil, vedly taky bažinou. Jedno dítě nesla ona, jedno já. Cesta trvala skoro pět hodin a já musel totéž ujít ještě zpátky, než se rozední, a nenápadně přijet domů, aby se to maminka nedozvěděla. To bylo v roce 1949.“ Další žádost o přechod přišla téhož roku na podzim, ale Šedivý už si kvůli množství vojáků a sněhu nebyl jist bezpečností. Přechod odložil až na jaro. Pak si šel znovu ověřit průchodnost stezky: „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo ‚střílí se bez vyzvání‘ a na dlouhou dobu se zastavil. Zezadu jsem byl krytý a díval se dlouho dopředu. Viděl jsem, že tam někdo sedí. Tak jsem rychle vycouval a zmizel.“ Tím František Šedivý s přechody definitivně skončil. Psal se rok 1950. Falešný agent Gold Tehdy se Šedivý na vysoké škole soustředil především na organizování skupiny, která se připravovala na očekávaný pád režimu: „Šířili jsme literaturu, studovali Masaryka apod. Žili jsme si po svém se záměrem, že až přijde hodina x, budeme připraveni.“ I nadále byl ale Šedivý ve spojení s dalšími odbojovými skupinami: „Dostal jsem se do stádia, kdy jeden muž přišel, že má známého, který sem chodí přes hranice a je pověřen exilem, aby organizoval protikomunistický odboj. Že je perfektně krytý a seznámil mě s ním.“ Agent, kterého znal pod jménem Martin a později Petr, do práce odboje sice příliš nezasahoval, ale Šedivému se jednoho dne vše přestalo líbit. V roce 1950 jej totiž jeden muž požádal o zprostředkování přechodu za hranice, a protože Šedivý nemohl použít svou cestu, požádal o pomoc právě onoho agenta, který souhlasil. Šedivý oba muže seznámil a dál se o věc nezajímal: „Uplynul asi rok a přišli lidé, kteří mi řekli, že je v kriminále. Říkal jsem si, že jeho cesta je špatná, anebo je v tom něco úplně jiného… Začal jsem po věci pátrat. Dozvěděl jsem se, že jeden z mužů, který mě s ním seznámil, byl zavražděn. To už byl velký vykřičník.“ Šedivý se s agentem přestal stýkat a pokusil se zjistit, kdo je ve skutečnosti.
Konečně se naskytla příležitost, když dostal tip na mladíka Jirku, který chtěl na podzim uprchnout na Západ. Do celé věci jej zasvětil a čekal, zda se útěk podaří: „Tehdy existovaly tzv. Hlasy domovu, které vysílala Svobodná Evropa. Přes ně měl poslat zprávu, jakmile bude nějaký výsledek. Ale čas utíkal a vypadalo to, že se ven vůbec nedostal. Pak ale najednou padlo heslo: ‚Jan Sladký Kozina.‘ Dozvěděli jsme se jen, že se celá věc přešetřuje, že zatím nemohou s jistotou říct výsledek, ale že máme být opatrní.“ Půjčil jsem si pistoli Asi čtrnáct dní po vysílání hesla, bylo to už v zimě roku 1952, Šedivý agenta náhodou potkal v Praze na ulici: „‚Jé, já bych s váma potřeboval mluvit.‘ – ‚Ale já mám za chvíli přednášku.‘ – ‚Ne, ne, omluvte se…‘ Už jsem byl napůl přesvědčen, že je estébák. Naproti byla cukrárna U Bergra, tak jsme tam šli. Něco šeptal ženě už v šatně. Tak jsem si říkal, že to je konec. Sedl si tak, abych nikam neviděl, a pak že si musí odskočit. U šatny ale místo k toaletám odbočil k telefonu, odtelefonoval a vrátil se zpátky.“ Šedivý vzpomíná, jak poté bezmocně pozoroval, že servírka kasíruje babičky, vyhání je ven a do kavárny přicházejí podezřelí lidé. Nikdo naneštěstí nevěděl, v jaké se Šedivý nachází situaci. „Pak začal, že se o něm vyskytly v zahraničí nějaké informace a že se podle obsahu domnívá, že jsem je tam dal já. Abych mu řekl, co proti němu mám a co všechno jsem tam poslal. Zapíral jsem a nakonec se mi ho podařilo zviklat, že jsem to tam poslal já.“ Šedivý se totiž snažil agentovi na oko pomoci s odhalením zdroje, až ten začal pochybovat a nechal jej nakonec jít. Stejně věděl, kde Šedivého případně najde. Smluvili si schůzku za 14 dní před kostelem u Klementina v jednu hodinu. Kdyby se nesešli, měla se opakovat po dalších 14 dnech. „Udělal jsem různá opatření. Půjčil jsem si pistoli, když k něčemu dojde, aby to nebylo tak zadarmo. Uplynulo 14 dní. Zapracoval jsem do toho přes 20 lidí, kteří hlídali okolí. Asi v půl jedné jsem náhodou vykoukl ze vrat. Najednou přijel tatraplán a tudor. Z tatraplánu vyskočilo pět lidí, z tudoru asi tři nebo čtyři. Patřili k sobě, něco si dohodli a každý šel na jinou stranu. Na nic jsem nečekal, vrátil se do univerzitní knihovny, technickou knihovnou jsem zmizel.“ Jak později Šedivý zjistil od známých, kteří hlídali okolí, nikdo na místo srazu nepřišel. Za dalších 14 dní už ani nepřijela žádná auta. Asi čtvrt roku se nic nedělo. Nikdo se neozval. 14 let za velezradu a špionáž Zatčení přišlo 8. května 1952: „Přišel jsem domů. Naproti vchodu seděl chlap s takovým hnusným ksichtem, koukal po mně. Slyšel jsem kroky, pak se po mně díval. Najednou přijel tatraplán. Když jsem bral za dvířka, slyšel jsem, jak zastavil a domlouvají se a jak někdo běží. Dupal jak kůň. Už jsem nedošel domů, mířil na mě pistolí mezi plotem, abych se zastavil a dal ruce nahoru.“ František Šedivý na útěk nepomýšlel. Zastavil se. Přiběhl další estébák a následovali jej do domu. Maminka byla v šoku. Domovní prohlídka už mezitím sice proběhla, ale estébáci ještě jednou krátce prohledali dům: „Šel jsem s maminkou ke vrátkům. Zamávala mi. Naložili mě do tatraplánu.“ Šedivý putoval nejprve do Bartolomějské: „Zavázali mi oči. Šli jsme do takové komory, kde rozsvítili matné světlo. Tam jsem musel všechno svlíknout.“ Vzápětí jej umístili do sklepní cely, kde byli ještě další dva vězni. Asi po týdnu začalo vyšetřování: „Bylo tam bicí komando, takoví grázlové, asi pět, kdyby s ním člověk praštil o zeď, už nevstal. Referent hned začal, jak jsem se seznámil s Petrem. Všechno tam měl. Nebylo co zapírat. Od prvního dne bylo jasný, že od něj všechno věděli.“ I psychický nátlak byl značný: „Na cele se střídal jeden provokatér za druhým.“ Asi po dvou měsících Františka Šedivého převezli na Pankrác, kde vyšetřování pokračovalo až do listopadu, kdy proběhl soud s celou skupinou: „Rozsudek byl vynesen 14. listopadu. Dostal jsem 14 let.“ Trestná činnost měla spočívat v úsilí o svržení lidově demokratického zřízení: „Dostali jsme velezradu a špionáž, protože agent, se kterým jsme pracovali, měl podle jeho hlášení odevzdávat informace zpravodajské službě do zahraničí.“ Tehdy ještě doufali, že si tresty neodsedí celé. Permanentní hlad v táboře C V prosinci František Šedivý putoval nejprve do věznice Mírov: „Tam jsem byl tři měsíce. 28. února jsem byl zařazen do transportu a jel jsem na Jáchymovsko.“ V ústředním lágru, kde čekal několik týdnů na umístění, měl Šedivý velké štěstí, když shodou náhod přežil zhroucení stropu na šachtě: „Občas ze stropu padaly kameny. Asi v deset hodin parťák rozhodl, že si půjdeme uvařit čaj. Popošli jsme asi 50 metrů v chodbě do takové díry. Vytáhl jakýsi instrument a zahákl jej na elektrické vedení. Namísto vaření čaje ale všechno zhaslo.“ I když se domnívali, že parťák způsobil zkrat, brzy zjistili, že právě přežili svou smrt: „Podívali jsme se do caverny. Byla plná kamení, všechno tam spadlo a přetrhalo i dráty. Parťák klekl na kolena a děkoval Pánu Bohu. Oba jsme se k němu přidali.“ Krátce poté putoval Šedivý na tábor C: „To byl další šok. Stáli jsme seřazeni směrem k velitelství a za námi byl tábor. Když jsme zůstali sami, otočili jsme se. Za námi byla drátěná vrata a tam muklové – promodralí, hubení, natahovali ruce: ‚Nemáš kousek chleba, nemáš kousek tabáku?‘ – ‚To je tady takovej hlad?‘ – ‚Ani se neptej.‘“ Jak Šedivý vzápětí zjistil, na táboře C byl momentálně největší hlad z celého Jáchymovska. Způsobila to jednak skutečnost, že se na táboře kvůli zimě skoro nepracovalo, takže si nikdo nic pořádně nevydělal a kantýna byla prázdná, a zadruhé zde platil režim stravy „stravenka 1“: „To bylo na rychlé hubnutí pro člověka, který sedí, ale pro člověka, který má pracovat, to bylo katastrofální. Během krátké doby, asi za tři měsíce, jsem zhubnul na 53 kg asi ze 70 kg. Hlad tam skutečně nepřestával.“
Šedivý na „stravenku 1“ vzpomíná: „Příděl chleba – tzv. tříkilový černý chleba se dělil na dvacet dílů. Teoreticky to mělo být po 15 dkg, ale 3 kg bochník nikdy neměl, takže příděl byl 12 až 14 dkg chleba. ... Po černým chlebu se ale spíš dobře trávilo, než aby zaháněl hlad. K pití byla káva z melty. Ta tekla z kohoutku a člověk si mohl natočit, kolik chtěl – teplá, ale hořká. To ale hlad nezahnalo. Na týden se fasovalo deset malých kostek cukru. Někdo tomu propadl, všechno snědl a hodinu neměl hlad, což ale nemělo smysl. Nikdy jsem to neudělal. Třikrát týdně byla k večeři polívka, to byla voda s tvrdou uvařenou suchou zeleninou, často z pytlíků ještě z protektorátu. Zelenina nešla rozkousnout. A jestli v polívce plavalo pět kousků brambory velikosti třešně, tak to bylo hodně. Zcela výjimečně se objevila nudle. K obědu byla nějaká omáčka a jeden knedlík, tzv. blboun, a kdyžtak dva až tři kousky masa x. Takže hlad vás prostě nepřešel, vůbec nikdy neskončil. Ve dne v noci, pořád měl člověk hlad. Jediný den, kdy člověka na 1 až 2 hodiny přešel hlad, byl, když byla tzv. pankrácká buchta – velká cca 10 krát 7 cm. Ta byla většinou jednou týdně. Jinak jste měl permanentně stále hlad.“ Tábor L – Věž smrti Šedivý hladové období první poloviny roku 1953 vydržel, ale žádné zlepšení situace na něj nečekalo. V lednu roku 1954 byl převelen na OTK, na nedaleký nechvalně proslulý tábor L, na tzv. Věž smrti, kde se zpracovávala uranová ruda: „Přímo ve věži jsem pracoval krátce. Pracovišť tam byla celá řada. Všechna stála za bačkoru. Některé ale byly prašnější, jiné zase namáhavější. Při práci na dvoře člověk s radioaktivním prachem téměř nepřišel do styku, ale byla to rasovina. Nakládala se tam chudá uranová ruda do vozejků a třídila podle šachet. Člověk musel naložit asi 20 vozíků za den. Nakládalo se lopatou uhelkou, na kterou se vešlo asi 15 kg.“ Kdo pracoval přímo ve věži, kde se zpracovávala ruda a kvalitní smolka a silně se prášilo, neustále vdechoval silně radioaktivní prach: „Nejhorší to bylo dole, kde se plnily barely. Každý měl asi 70 kg a pak se nakládaly na vagony.“ Zpočátku byl postup velice primitivní: „Protože ne každá ruda byla dost těžká, pěchovala se do barelu železnou koulí, aby měl barel 70 kg. To byla nejstrašnější práce. Silně se prášilo a dělali to 3 až 4 lidi. Pot z nich lil. Při zvýšené námaze do sebe dostávali radioaktivní prach.“ František Šedivý postupně rychle vystřídal několik pracovišť na OTK. Nakonec zakotvil na příjmu rudy: „Byl jsem vepředu, kde se skládala ruda v bedýnkách, která přicházela ze šachet. Jedna bedýnka mívala od 50 do 100 kg. Přijela Tatra 111, přistavěli jsme si k ní transportní pás a bedýnky skládali. Na Tatru se vešlo 14 tun, někdy i víc.“ Množství uranové rudy, kterou tehdejší kremelští mocipáni z naší země stihli ukrást, František Šedivý přesně nezná: „Skládali jsme v průměru deset vozů denně. Pracovaly dvě party, takže se denně složilo dvacet vozů. Dohromady jsme tedy skládali 270 tun, někdy ovšem i mnohem více, i 370 až 470 tun rudy denně.“ To se stávalo obzvláště na konci měsíce, kdy se „plnil“ plán: „Aut jsme skládali tak patnáct nebo sedmnáct.“ Počty plných vlaků odjíždějících do SSSR se proto v průběhu měsíce měnily v závislosti na dohánění plánu: „První týden odešly třeba jen dva, druhý týden tři a pak už jely obden. Když byl konec měsíce, což jsem zažil v prosinci roku 1954, kdy vrcholila těžba, jely vlaky každý den.“ Vlak prý nesměl odjet, dokud neměl alespoň 22 vagonů. Domů teprve po 12 letech Po šestnácti měsících práce na táboře L čekal Františka Šedivého transport na Příbramsko na lágry Bytíz a Vojna. Alespoň tak unikl z radioaktivního prostředí: „Bytíz už tehdy povolil v tvrdé disciplíně, pohyb mezi baráky byl volný. Strava byla také podstatně lepší, už tam nebyl hlad.“ Přidělování práce bylo rovněž poměrně benevolentní a řídilo se spíše dovednostmi: „Celá řada z nás šla na stavbu sídliště v Příbrami a jen pár na šachtu.“ Relativní idylu ovšem brzy ukončila hladovka na jaře roku 1955 kvůli novým bachařům a jejich metodám: „Tehdy s námi poprvé šli i Němci.“ Stávka ovšem skončila neúspěchem: „Třetí den přijely autobusy. Kdo byl doma, toho naložili a rozvezli po celém Jáchymovsku.“ Šedivý postupně střídal různé práce a na několik let se ocitl i v lágru Vojna, kde byl v letech 1956 až 1959. Pronásledovaly jej i vážné zdravotní problémy se srdcem. Pracoval proto na relativně lepších místech, v dílnách jako mazač, zámečník, svářeč nebo u soustruhu. Roky v lágru neúprosně ubíhaly. V roce 1960 nastaly velké přesuny a vězni začínali tušit, že se něco chystá: „Přišla amnestie. Přišel osudový den, nástup se všemi věcmi. Nastalo roztřídění tábora. Bachař četl jména a muklové se shromažďovali na druhé straně tábora. Trvalo to asi dvě a půl hodiny, až zůstalo jen pár lidí.“ František Šedivý ale byl mezi nimi. Maminka zemřela v roce 1961: „Národní výbor v Řevnicích žádal, aby mě pustili na pohřeb, ale náčelník na mě řval, že nikam nepůjdu, dokud si to neodsedím.“ Další amnestie proběhla v květnu 1962, ale ani ta se na Šedivého nevztahovala. Pak mu sice nabízeli propuštění na milost, ale Šedivý odmítl: „Řekl jsem náčelníkovi: ‚Nebudu žádat o milost, protože bych přiznal vinu, a já se vinen necítím.‘“ Po tolika letech už ani nebylo kam spěchat. Dívka, kterou si chtěl vzít právě v roce svého zatčení, už se dávno vdala, rodiče byli po smrti a bratr v exilu za hranicemi. František Šedivý zůstal sám. Svobody se Šedivý konečně dočkal v roce 1964: „Propuštěn jsem byl 21. února 1964 na podmínku. Návrat domů byl zvláštní. Bral jsem to, jako by to bylo včera. Když jsem šel z nádraží, věděl jsem, že u nás bydlí nájemník. Chtěl peníze na opravu štítu. Citové dojmy byly hluboké. Když přijdete na místo, kde bujel spokojený rodinný život, na který jste léta vzpomínal a který se vám ve snech vracel, a tam bydlí někdo jiný... Odcházel jsem uprostřed kvetoucího jara a teď jsem přišel do zimní holé zahrady. Někteří lidé věděli, že se vracím. Když jsem šel z nádraží, viděl jsem, jak se hýbou záclonky. Odpoledne jsem šel na hřbitov.“
První azyl našel Šedivý u sestřenice v Praze, později bydlel v ubytovně a u manželky. Rodinný dům v Řevnicích se mu podařilo získat zpět až v roce 1969. článek: Iron Curtain Stories František Šedivý, Příběhy 20. století (Post Bellum). externí spolupracovníci Paměti národa - bohužel se nepodařilo dohledat konkrétního autora rozhovoru. Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/story/zahradka-frantisek-1930-246, dne 9.5.2015.
František Šedivý ve čtyřicátých letech Dostupné online: http://www.zivyregion.cz/prevadec-pribehodbojare-frantiska-sediveho-1811/
František Šedivý, 2013 Dostupné online: http://www.mistapametinaroda.cz/db/ images/640/520bea30c3744.jpg
František Šedivý dobový portrét Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/witness/ photo/id/73
Svatební fotografie na Karlštejně - 1964 Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/ witness/photo/id/73
Prezident republiky propůjčuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy Dostupné online: http://www.lidovky.cz/kdo-dostal-rad-od-prezidenta-klause-duu-/zpravy-domov.spx?c=A091028_173646_ ln_domov_hrn
Nad mapou Šumavy, 2013 Dostupné online: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/73
XIII. XIV.
dobové fotografie železobetonové tripody _železobeton_tvrdost, nekompromisnost, spornost informaci _z let 1965-68 _z let 1967-69 _z let 1978-80 _z let 1986-88 _z let 1987-89 _z let 1988-90
kpt. Dokoupil - nástup čety 1965. Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1965-68
Nácvik pořadové před garážemi. Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1965-68
Hospoda U Kubrů v Prášilech 1968. Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1965-68
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1967-69?image=4
Dostupné online:
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1967-69?image=9
Rota Prášily - léto 1979 Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1978-80
Rota Prášily - léto 1979 Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1978-80
http://www.vojensko.cz/prasily-r-1967-69?image=5 http://www.vojensko.cz/prasily-r-1967-69?image=6
Rota Prášily - léto 1979 Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1978-80
1965-68
1967-69
1978-80
Fotka tankové střelnice na Prášilech pořízená z jedoucího UAZu poplachové hlídky Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1986-88?image=7
Prášily 1987. Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1986-88?image=2
Pořadová cvičení r.1987. Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1986-88?image=3
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1987-89-jaro?image=2
Dostupné online:
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1987-89-jaro?image=14 1987-89
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-1988-90?image=12
Dostupné online: http://www.vojensko. cz/prasily-r-1988-90?image=10
http://www.vojensko.cz/prasily-r-1987-89-jaro?image=4 http://www.vojensko.cz/prasily-r-1987-89-jaro?image=5
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-198890?image=9
1986-88
Dostupné online: http://www.vojensko.cz/prasily-r-198890?image=1 1988-90