Cinder & Ella

Praha 2018

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Kelly Oram: Cinder & Ella Vydání první Copyright © 2014 by Kelly Oram All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2167. publikaci Přeloženo z anglického originálu Cinder & Ella vydaného v roce 2014 Český překlad © 2018 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2018 Joshua Oram Přebal a vazba © 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0808-1 BARONET Praha 2018

Kelly Oram

První díl série Cinder & Ella

Mé dceři Jackie. Protože každá dívka si zaslouží svou vlastní pohádku.

L Prolog K S pohádkami je problém v tom, že většina z nich začíná tragédií. Chápu, proč tomu tak je. Nikdo nechce číst o rozmazlené hlavní hrdince. Skvělá postava potřebuje překonávat překážky, potřebuje zkušenosti, které jí dodají hloubku a zranitelnost a díky nimž se s ní čtenáři lépe ztotožní a oblíbí si ji. Dobré postavy si svou sílu musejí tvrdě vydřít. Dává to smysl, jenže to stojí za prd, když tou hlavní hrdinkou jste právě vy.

Můj život neměl s pohádkou nikdy moc společného.

Nikdy se mi nesplnila kouzelná přání, nikdy mě ale ani nepostihla skutečná tragédie. Když mi bylo osm, táta měl nemanželský poměr a mámu a mě opustil, ale krom toho jsem měla opravdu dobrý život.

Jsem docela hezká – díky chilským předkům z máminy strany mám dlouhé vlnité černé vlasy a hebkou, zlatavě hnědou pokožku. Oči mám však po tátovi velké a jasně modré. Jsem i docela chytrá – mívám jedničky, přestože se moc neučím. A jsem taky celkem oblíbená – o přátele a občasné sobotní rande jsem nikdy nouzi neměla.

7

Vyrostla jsem bez táty, ovšem moje máma byla mojí nejlepší kamarádkou, a to mi stačilo. Obecně vzato jsem vedla dobrý život. A pak se mě máma loni v listopadu rozhodla překvapit a k narozeninám mi darovala lyžařský víkend ve Vermontu. A to mi přineslo první opravdovou, charakter budující tragédii. „Objednala jsem nám lázeňský balíček, takže až budeme po celém dni na lyžích utahané, můžeme si dát vířivku a zajít na masáž,“ oznámila mi máma, když jsme na příští čtyři dny nechaly město Boston za zády. „Teda, mami! Ne že bych nebyla vděčná, ale můžeme si to dovolit?“ Máma se rozesmála. Zvuk jejího smíchu jsem zbožňovala. Byl lehký a zvonivý, vždycky jsem měla pocit, jako bych se na něm mohla vznášet. Pořád se smála.

Máma byla ten nejveselejší člověk, jakého znám. Co se jí týkalo, život nemohl být lepší. „Jen se poslouchej, Ello. Je ti osmnáct, ne čtyřicet.“ Zakřenila jsem se. „Jako máš příští měsíc ty?“ „Cállate! To je přece naše tajemství. Kdyby se někdo ptal, bude mi už navěky třicet devět.“ „Jasně že jo. Počkat… nejsou to… stařecké vrásky?“ „Ellamaro Valentino Rodriguezová!“ zalapala máma po dechu. „To jsou vrásky od smíchu a jsem na ně náležitě hrdá.“ Podívala se na mě rozesmátýma očima. „Vzhledem k tomu, že mám za dceru právě tebe, jsem se musela hodně snažit, abych spíš nezešedivěla.“ Odfrkla jsem si a zvedla mobil, který mě cinkáním informoval o příchozích zprávách. „Chovej se ke své mamince hezky, jinak tě o víkendu příšerně ztrapním před všemi hezkými kluky.“ Na to už jsem měla připravenou vtipnou odpověď, jenže jsem ji zapomněla, jakmile jsem se začetla do zprávy v mobilu.

8

Cinder458: Za chvíli budeš mít blogovýročí, že jo?

Cinder458, nebo pro mě jen Cinder, je krom mámy můj nejlepší kamarád, přestože jsem ho nikdy neviděla. Nikdy jsem s ním ani netelefonovala. Jen si nonstop mailujeme od chvíle, kdy asi před dvěma lety narazil na můj blog Ellamařina moudrá slova.

Na blogu recenzuju knihy a filmy. Začala jsem s tím, když mi bylo patnáct, a teď se blížilo třetí výročí jeho založení.

To jméno Ellamara v názvu odkazuje na moji oblíbenou postavu z mojí oblíbené knižní série Kroniky prince Cindera. Je to fantasy série ze sedmdesátek a stala se jedním z nejobdivovanějších děl moderní literatury. A teď se v Hollywoodu konečně chystají natočit film podle prvního dílu, Druidského prince.

A Ellamara je taky moje jméno. Máma tu sérii četla jako malá a zamilovala si ji tak, že mě pojmenovala po tajuplné druidské kněžce. Jsem na to jméno hrdá, stejně jako na mámu, protože si oblíbila Ellamaru namísto princezny Ratany, bojovnice, kterou zbožňují všichni ostatní. Ellamara je mnohem lepší postava.

Cinder je očividně taky fanouškem té série. Právě jméno Ellamara a můj článek o tom, proč je její postava zbytečně nedoceněná, přivedly Cindera na můj blog.

Miluje tu sérii stejně jako já, takže jsem si ho ihned oblíbila – přestože se v prvé řadě ozval jen proto, aby mi vytmavil, proč se k princi Cinderovi víc hodí princezna Ratana. Od té doby nesouhlasí s většinou mých recenzí.

PravaHrdinkaElla: Vědí všichni ti tvoji přátelé v Hollywoodu, že používáš slova jako blogovýročí?

Cinder458: Jasně že ne. Napiš mi svoji adresu. Mám pro tebe dárek k blogovýročí.

9

Cinder má pro mě dárek?

Srdce mi poskočilo.

Ne že bych svého internetového nejlepšího kamaráda milovala. To je naprosto nemyslitelné. Ten kluk je namyšlený, tvrdohlavý a nesouhlasí se vším, co říkám, jen proto, aby mě namíchl. Taky má spoustu peněz, chodí s modelkami – takže musí být sám docela kus – a tají před světem, jaký je doopravdy knihomol.

Vtipný, bohatý, sexy, sebevědomý milovník knih. To vůbec není můj typ. Ne. Vůbec.

No tak fajn, tak to můj typ není hlavně proto, že žije v Kalifornii a já v Massachusetts. To je fuk.

Cinder458: Haló? Ello?? Adresu???

PravaHrdinkaElla: Nebudu dávat svoji adresu divným slídilům z netu.

Cinder458: Tak to asi nechceš podepsaný první vydání Druidskýho prince v pevný vazbě. Škoda.

Minulý týden jsem na FantasyConu potkal L. P. Morgana a požádal ho, ať věnování napíše Ellamaře, takže jiný holky s tím moc neohromím.

Ani jsem si neuvědomila, že ječím, dokud se auto nedostalo do smyku. „Por el amor de todo lo sagrado, Ellamaro! Takhle chudáka mámu nesmíš děsit. Jedeme ve vánici. Silnice jsou dost nebezpečné i bez toho, abys mi tu ječela, jako kdyby tě na nože brali.“ „Promiň, mami, ale Cinder mi teď řekl –“ „Nezačínej zas s tím klukem.“ Ten unavený tón jsem znala moc dobře. Čekala mě jedna z máminých přednášek. „Uvědomuješ si, že ho vůbec neznáš, že ano?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Znám ho. Znám ho líp než kdokoli jiný.“ 10

„Nikdy jsi ho naživo nepotkala. Co ty víš, mohl ti napovídat samé lži.“ Klidně přiznám, že už jsem nad tím taky uvažovala, protože mi Cinderův život připadal spíš jako život rockové hvězdy, jenže jsem ho znala už dost dlouho a věřila jsem, že není lhář. „To si opravdu nemyslím, mami.

Možná si to trochu přikrášluje, ale kdo ne? A co na tom záleží? Je to jen kamarád přes internet. Žije v Kalifornii.“ „Přesně tak. Tak proč s ním marnit tolik času?“ „Protože ho mám ráda. Můžu si s ním povídat. Je to můj nejlepší kamarád.“ Máma si znovu povzdechla, ale usmála se a už jemněji mě ujistila: „Jen se bojím, že se do něj zamiluješ, muñeca, a pak co?“ To byla dobrá otázka. A právě proto není Cinder můj typ.

Není můj typ.

Není. Můj. Typ. Cinder458: Adresa. Podstatné jméno. Lokace místa, na němž lze jistou osobu či firmu najít či zastihnout (nebo kam poslat parádní dárky).

PravaHrdinkaElla: To ti řeklo tvoje auto?

Cinder jezdí ve Ferrari 458. Prozradil mi to, když jsem se ho ptala, co znamenají čísla v jeho přezdívce.

To auto jsem si vyhledala. Stojí víc, než co si moje máma vydělá za pět let. Ráda si ho dobírám, že se moc rozmazluje. A ano, to auto opravdu mluví.

Cinder458: Teď neřídím, tak to za něj udělal můj mobil. Adresu, ženská! A hned! Nebo ti nepovím, kdo bude ve filmu hrát Cindera.

11

Málem jsem znovu zaječela. Film dostal zelenou, ale obsazení zatím nebylo oznámeno. Cinderův táta je ve filmovém průmyslu velké zvíře a Cinder díky tomu často ví věci s předstihem.

PravaHrdinkaElla: To ne! Vyklop to! Umírám zvědavostí!!!

Už jsem ale nestihla zjistit, který herec má zvěčnit jednu z nejmilovanějších postav světové literatury, protože kamion s návěsem plným kmenů sjel po ledu ukrytém pod vrstvou sněhu, přejel přes dva pruhy dálnice a narazil přímo do mě a mámy. Dívala jsem se do mobilu, když k tomu došlo, a vůbec jsem ten kamion neviděla. Jen si vzpomínám, jak máma křičí a že můj náraz zastavil bezpečnostní pás a do obličeje mě udeřil airbag.

Ucítila jsem bolest tak pronikavou, až mi doslova vzala dech, a pak už nastala jen tma.

Probrala jsem se o tři týdny později v popáleninovém centru bostonské nemocnice, když mě lékaři probudili z umělého spánku. Na sedmdesáti procentech těla jsem měla popáleniny druhého a třetího stupně.

Máma zemřela.

12

L1K Žádné podrobnosti z nehody si nepamatuju, jas-

ně si však vybavuju strach, který jsem toho dne cítila.

V jednom kuse se mi zdají noční můry. Jsou pokaždé stejné – několik rozmazaných výjevů a pak kakofonie chaotických zvuků, jenže mě paralyzuje strach tak silný, až zapomenu dýchat, dokud se s křikem neprobudím. Sen je vždy prodchnutý naprostou hrůzou.

Kdyby mi do obličeje nepálilo slunce a tělo mě nebolelo z více než pětihodinového letu z Bostonu, říkala bych si, že se mi nejspíš zdá další takový sen. Tak strašně vyděšená jsem byla, když jsem z příjezdové cesty hleděla na svůj nový domov.

Cestou z letiště do domu mého otce jsem z okna auta neviděla nic než kopce zvedající se nad Los Angeles.

Už to stačilo, aby mi došlo, že Los Angeles nemá s Bostonem nic společného – ačkoli dopravní ruch na dálnici se mi snažil namluvit pravý opak.

Kéž by jediný rozdíl byl ve scenerii. Na intenzivní péči jsem strávila osm týdnů a dalších šest měsíců v re13

habilitačním centru. Celkem osm měsíců hospitalizace a teď mě propustili do péče muže, který před deseti lety zmizel z mého života – do péče mého otce a ženy, kvůli níž mě opustil a s níž vychovával dvě dcery, kterými mě nahradil. „Měl bych tě varovat, že Jennifer nejspíš navařila nějakou dobrotu na přivítanou.“ „Snad nepřichystala večírek?“ zalapala jsem po dechu. Hrůza z té představy se změnila v něco, co mě jistojistě zabije. Nikdy mě nenapadlo, že bych přežila peklo, jaké si většina lidí ani nedovede představit, jen abych první den po propuštění z nemocnice skončila mezi cizími lidmi, kteří mě chtějí přivítat u sebe doma. „Ne, jistě že ne,“ ujistil mě otec. „Nic takového. Minulý týden se u nás stavil tvůj rehabilitační tým. Všechno jsme spolu probrali. Jennifer ví, že seznámit se s větším množstvím lidí by pro tebe nebylo zpočátku příjemné. Určitě budou doma jen ona a děvčata. Nejspíš na tebe čeká dobrá večeře a dárky na přivítanou, možná nějaká ta výzdoba. Moc se těší, až tě pozná.“ Totéž jsem říct nemohla.

Když jsem neodpověděla, otec po mně hodil pohledem plným beznaděje, jakým mě pozoroval od chvíle, co jsem se probrala z kómatu a našla ho u své nemocniční postele. Je to výraz, který se ze sedmdesáti procent skládá z lítosti, z dvaceti ze strachu a z deseti z rozpaků. Jako by netušil, co mi má říct nebo jak se ke mně chovat – nejspíš proto, že mě neviděl ani se mnou nemluvil od mých osmi let.

Odkašlal si a zeptal se: „Připravená, holčičko?“ Na tohle nikdy připravená nebudu. „Prosím, takhle mi už neříkej,“ zašeptala jsem. Sotva jsem dokázala promluvit, jak moc se mi sevřelo hrdlo.

Vydechl a pokusil se usmát. „Už jsi na to moc stará?“ 14

„Něco takového.“ Po pravdě jsem tu zdrobnělinu nesnášela, protože mi připomínala mámu. Vždycky mi říkala muñeca, panenka. Když mi bylo šest, táta mi začal říkat holčičko. Tvrdil, že potřebuju i nešpanělské oslovení, jenže podle mě nám spíš záviděl vztah, který jsme s mámou měly. „Promiň,“ ustoupil. „To nic.“ Otevřela jsem dveře dřív, než by nás ta rozpačitá atmosféra stihla zadusit. Táta obešel auto, aby mi pomohl, což jsem odmítla. „Musím to udělat sama.“ „Jasně. Promiň. Na.“ Jednu po druhé jsem přesunula nohy, otec mi podal hůl a počkal, zatímco jsem pomalu, pomaloučku vstávala.

Dalo to zabrat a nebyl to hezký pohled, ale konečně jsem dokázala zas chodit. Byla jsem na to hrdá. Lékaři mi moc nadějí nedávali, ale dřela jsem navzdory bolesti a nakonec se zase začala pohybovat. Stačí, že mi zůstaly jizvy. Nechtěla jsem ještě k tomu strávit zbytek života na vozíku.

Byla jsem ráda, že po příjezdové cestě nespěcháme.

Díky tomu jsem získala čas, abych se připravila na to, co mě čeká uvnitř.

Táta mávl k domu před námi. „Vím, že to zepředu nevypadá nic moc, ale je větší, než se zdá, a zezadu je nádherný výhled.“ Nevypadá nic moc? Co čekal, že si pomyslím o patrovém postmoderním sídle za x milionů, které se přede mnou tyčilo? Věděl přece, v jakém dvoupokojovém bytě jsme s mámou bydlely v Bostonu. Po mámině pohřbu ho vyklízel právě on.

Netušila jsem, co na to říct, tak jsem jen pokrčila rameny.

15

„Pokoj jsme ti zařídili v přízemí, takže nebudeš muset chodit po schodišti, tedy s výjimkou hlavního obývacího pokoje, do kterého se dá dostat po několika málo schodech. Také budeš mít vlastní koupelnu, kterou jsme zrekonstruovali. Je teď plně přístupná i pro hendikepované. Vše by pro tebe mělo být nachystané, ale pokud se ukáže, že ti dům jakkoli nevyhovuje, s Jennifer jsme už probírali, že bychom našli něco nového, možná v Bel Air, kde bychom pořídili nějaký pěkný přízemní dům.“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, abych ho nezpražila pohledem ani neřekla něco neslušného. Mluvil, jako bych tu s ním měla snad zůstat navěky, jenže jsem hodlala odejít, jakmile mi to dovolí.

Během hospitalizace jsem na tom byla hodně špatně a v jedné slabé chvíli jsem se pokusila vzít si život. Tehdy jsem byla v nemocnici už tři měsíce a konec byl v nedohlednu. Sotva jsem se dokázala pohnout, měla jsem za sebou už sedmnáctou operaci, tvrdili mi, že už nikdy nebudu chodit, chyběla mi máma a trpěla jsem takovými bolestmi, že jsem s tím prostě chtěla jen skoncovat.

Nikdo mi můj čin nedával za vinu, jenže nikdo zároveň nevěřil, že nejsem sama sobě hrozbou. Chtěla jsem zůstat v Bostonu, přes internet dostudovat a pak, až se na to budu cítit, nastoupit na Bostonskou univerzitu.

Bylo mi osmnáct, měla jsem naspořeno, jenže když mému otci došlo, k čemu se chystám, nechal mě prohlásit za duševně nezpůsobilou a přinutil mě odstěhovat se k němu do Kalifornie.

Nebylo pro mě tedy snadné chovat se k němu slušně. „Dům bude určitě v pohodě,“ zavrčela jsem. „Mohli bysme už jít dovnitř, ať to mám za sebou? Chci si lehnout. Jsem unavená a po celém dni na cestě mě všechno bolí.“ 16

Při pohledu na zklamání, které se mu mihlo v očích, jsem si svoje ostrá slova začala trochu vyčítat. Asi doufal, že na mě udělá dojem, jenže nepochopil, že jsem nikdy moc peněz neměla a nikdy jsem je ani nepotřebovala. S tím skromným způsobem života, který jsme s mámou vedly, jsem byla spokojená. Nikdy jsem ani nevybrala šeky, které každý měsíc posílal. Máma je celé roky ukládala do banky. Teď jsem tam měla dost peněz, abych si z toho zaplatila vysokou – další důkaz, že bych si sama poradila. „Jistě, zlato –“ Zarazil se a trhl sebou. „Promiň. Předpokládám, že i tohle oslovení si můžu ze seznamu škrtnout, že?“ Ušklíbla jsem se. „Co zůstat u Elly?“ V domě bylo čisto jak na popáleninovém středisku.

Určitě tu měli alarmy, které by spustily sirénu, kdyby kdekoli dopadlo smítko prachu. Můj rehabilitační tým by z toho byl nadšený. Dům byl nóbl, sedačky působily dost nepohodlně. Tohle pro mě nikdy nebude domov.

Nová paní Colemanová na nás čekala v obrovské kuchyni a na pracovní linku s žulovou deskou právě pokládala stříbrný tác s ovocem a dipem, když jsme se vynořili zpoza rohu. Vsadila bych se, že ten tác je z pravého stříbra. Když si nás všimla, obličej se jí rozsvítil tím největším a nejzářivějším úsměvem, jaký jsem kdy na kom spatřila. „Ellamaro! Vítej u nás doma, srdíčko!“ Jennifer Colemanová byla určitě tou nejkrásnější ženou v celém Los Angeles. Vlasy měla barvy slunce, oči modré jak obloha, řasy tak dlouhé, že by dosáhly až na Měsíc. Nohy měla dlouhé, pas úzký a obří prsa dokonale kulatá a pevná. Dala by se popsat jediným slovem sexbomba.

Netuším, proč mě její krása tak překvapila. Věděla jsem, že se profesionálně věnuje modelingu – dělá kata17

logy a reklamy, ne módní přehlídky. Hrála v reklamách na šampony a pleťové krémy, takže vypadala zdravě, nebyla vyhublá jak feťačka.

Soudě podle rozlehlosti jejího domu si nejspíš vede dost dobře, protože i když je otec uznávaným právníkem, státní zástupci si zas tolik nevydělají. Když s námi ještě bydlel, měli jsme skromný dům na předměstí, rozhodně jsme však nevlastnili mercedes a nežili jsme v domě za vlastní bránou.

Jennifer k nám došla, opatrně mě objala a políbila vzduch nad mojí tváří. „Máme obrovskou radost, že tě tu konečně máme. Rich nám toho o tobě vyprávěl tolik, až mám pocit, jako bys už patřila do rodiny. Určitě je pro tebe úleva mít zase skutečný domov.“ Po pravdě opustit rehabilitační centrum pro mě byla jedna z nejděsivějších věcí, které jsem kdy podstoupila, a ocitnout se tady mi žádnou úlevu nepřineslo. To jsem však samozřejmě nahlas neřekla. Snažila jsem se vymyslet něco, co by byla pravda, a zároveň ji to neurazilo. „Je úleva, že už nesedím v letadle.“ Jennifer se soucitně pousmála. „Určitě jsi unavená, chuděrko.“ Spolkla jsem otrávenou odpověď a přinutila se k úsměvu. Soucit mi byl proti srsti, stejně jako jejich pohledy, když už nic horšího. Než jsem stihla vymyslet, co říct, do dveří vpadly moje dvě nevlastní sestry. „Děvčata, jdete pozdě,“ postěžovala si Jennifer podrážděně, opět však nasadila ten svůj široký falešný úsměv. „Podívejte, kdo dorazil!“ Obě sestry se zastavily tak prudce, až do sebe narazily. Jsou dvojčata. Ne jednovaječná, to asi ne, ale jsou si tak podobné, že nebýt odlišných sestřihů, určitě bych si je pletla. Z fotek, které mi táta ukázal, jsem věděla, že Juliette je ta s dlouhými blond loknami, které jí v hed18

vábných vlnách spadají do půlky zad, zatímco Anastasia měla elegantní sestříhané mikádo, které jí kopírovalo rysy obličeje a končilo jí u brady v ostré špičce.

Ten účes byl tak dokonalý, jako by právě vystoupila ze stránek kadeřnického časopisu.

Obě dívky jsou překrásné, stejně jako jejich matka – mají stejné blond vlasy, modré oči a dokonalé postavy.

A obě jsou tak vysoké! Mám sice dobrý metr sedmašedesát, jenže ony se nade mnou přímo tyčily. Jasně, obě měly lodičky na vysokých podpatcích, které jim přidávaly deset čísel, ale vsadila bych se, že bez bot měří obě určitě k metru osmdesát. Jsou o rok mladší než já, člověk by jim však klidně hádal jednadvacet.

Anastasia se s nějakými pozdravy ani neobtěžovala.

Přitiskla si ruku k hrudi. „Teda, jsem fakt ráda, že to neodnesl i tvůj obličej.“ Juliette s vykulenýma očima přikývla. „To jo. Koukaly jsme na fotky popálených lidí a jako všichni měli obličeje plný fakt hnusných jizev. Bylo to nechutný.“ Táta s Jennifer se nervózně zasmáli a došli k dvojčatům. „Děvčata,“ pokárala je Jennifer, spíš aby se neřeklo, „není slušné mluvit o deformitách ostatních lidí.“ Při tom slově jsem sebou škubla. Tak tohle si o mně myslí? Že jsem deformovaná? S obličejem jsem sice měla štěstí, ale od ramene po celé pravé straně trupu a od pasu dolů bylo mé tělo pokryto silnými a rozeklanými růžovými jizvami, které byly v mé přirozeně tmavší kůži ještě nápadnější.

Táta si obě holky přitáhl k sobě, jednu pod každou paži. Díky podpatkům teď byly skoro stejně vysoké jako on se svými stodevadesáti centimetry. Vždycky jsem ho měla za docela hezkého muže, vedle své nové, na pohled naprosto dokonalé rodinky byl však opravdu velice přitažlivý. Stále měl hustou kštici hnědých vlasů 19

a, samozřejmě, moje jasně modré oči. „Broučku, tohle jsou moje dcery Anastasia a Juliette. Dívky, tohle je vaše nevlastní sestra Ellamara.“ Hrdě se zazubil tím svým dokonalým úsměvem úspěšného právníka a obě dívky stiskl. Pohled na vrásky v koutcích jeho očí mě zabolel. Vrásky od smíchu.

Bylo jasné, že se celý život hodně smál. Taky mi neušlo, že dvojčata nazval svými dcerami. Ne nevlastními dcerami.

Potlačila jsem touhu schoulit se do klubíčka a rozplakat se a napřáhla k nim ruku. „Stačí Ella. Ella Rodriguezová.“ Ani jedna z holek moji ruku nepřijala. „Rodriguezová?“ zamračila se Juliette. „Nemělo by to být Colemanová?“ Nechala jsem ruku klesnout a pokrčila jsem rameny. „Nechala jsem si to změnit na mámino rodné příjmení, když mi bylo dvanáct.“ „Proč?“ „Protože jsem Rodriguezová.“ Obě moje nevlastní sestry se zatvářily, jako bych je snad urazila. Musela jsem zatnout zuby, abych na ně nespustila proud španělských nadávek. Podívala jsem se na otce. „Kde mám tašku? Musím si vzít léky a odpočinout si. Mám nateklé nohy.“ Jennifer se šeptem zapáleně dohadovala se svými dcerami, zatímco mě táta vedl přes přízemí do mého pokoje. Bylo mi fuk, že se hádají kvůli mně. Byla jsem jen ráda, že je představování u konce. Snad se mi podaří vyhýbat se jim co nejvíc.

Posadila jsem se na postel, stejnou jako jsem mívala v nemocnici, která se dá zvednout pod hlavou i pod nohama. Spolkla jsem několik prášků a rozhlédla se 20

po pokoji. Zdi tu byly vymalované matnou žlutou barvou – tu barvu určitě vybrali záměrně, protože mému otci nějaký doktor napovídal, že žlutá je uklidňující a veselá. Upřímně řečeno nebylo to špatné, jenže nábytek tvořila příšerná bíla sestava, kvůli které jsem měla pocit, že je mi zas šest let. Byla fakt strašná. „Líbí se ti tady?“ zeptala se Jennifer s nadějí v hlasu.

Vešla do místnosti a postavila se vedle mého otce. Objal ji kolem pasu a políbil na tvář. Dalo mi dost práce, abych se při pohledu na ně neušklíbla.

Znovu jsem opatrně zvážila slova. „Ještě nikdy jsem neměla tak hezký nábytek.“ Táta zvedl nějaký dotykový ovladač. „A teď to nejlepší.“ Celý se usmíval, zatímco mačkal tlačítka. „Později tě s tím naučím. Ovládá to televizi, stereo, světla, větrák i okna.“ „Okna?“ Okna se dají ovládat na dálku?

Táta vydechl a naposledy poklepal na displej. Bílé závěsy dlouhé až na zem se stáhly ke stranám. Zeď za nimi byla tvořena samými vysokými okny, uprostřed nich byly umístěny posuvné dveře. Dalším stiskem dotykového tlačítka se žaluzie na každém oknu vytáhly a pokoj zaplavily sluneční paprsky.

Táta otevřel dveře a vyšel do západu slunce na dřevěnou terasu, za níž se, kam jen oko dohlédlo, rozkládal výhled na celé Los Angeles. Za terasou už půda končila. Dům byl očividně postaven na útesu. „Máš nejlepší výhled v domě. Můžeš se tu v noci dívat na všechna ta světla. Je to opravdu něco.“ Vzhledem k míře zemětřesení v Kalifornii se mi představa lelkování na té terase příliš nezamlouvala.

Táta se vrátil dovnitř, a jakmile se žaluzie a závěsy vrátily zpátky na místo, s nadějným úsměvem se ke mně obrátil. Přistihl mě, jak si s obavami měřím notebook 21

na stole. Byl stříbrný a tenký jak lívanec. Takový jsem vždycky chtěla, jenže teď už mě příliš nelákal.

Táta k němu došel a zvedl víko. „Snad ti ta změna nevadí. Počítač, který jsi měla u vás doma, byl zastaralý.

Snad se ti tenhle bude líbit víc. Zařídil jsem ti zálohu harddisku, než jsem ten počítač nechal vyhodit. Taky jsem ti pořídil nový mobil, protože tvůj původní shořel.“ Podal mi iPhone v sytě růžovém pouzdru. „Přidali jsme tě do rodinné skupiny, vše máš bez limitu, takže si klidně můžeš volat přátelům do Massachusetts, jak se ti zlíbí. Není to vůbec žádný problém.“ Trhla jsem sebou. Od nehody jsem se nikomu ze svých přátel neozvala. Než jsem toho vůbec byla schopná, uplynulo tolik času, až jsem si začala říkat, že na mě určitě dávno zapomněli. Chystala jsem se odjet se svým tátou a nikdy se nevrátit, proto mi připadalo zbytečné ozvat se přátelům. A teď, když jsem byla tisíce kilometrů daleko, jsem k tomu už neměla vůbec žádný důvod.

Tátovi to asi taky došlo, protože nasadil nucený úsměv a rozpačitě si promnul zátylek. „Díky,“ pověděla jsem mu. „Tak, no, kde mám všechny svoje věci?“ Táta se uvolnil, jako bych mu snad právě položila jednoduchou otázku na mnohem normálnější téma. „Všechno z tvojí ložnice, samozřejmě krom nábytku, je v krabicích v šatně.“ V šatně? „Jak velká je ta šatna?“ Jennifer moje otázka pobavila. „Ne tak velká jako moje, ale určitě nemáš takovou závislost na botách jako já.“ Nechtěla jsem jí prozradit, že s mámou jsme byly botami přímo posedlé. Měly jsme stejnou velikost a doma celou hromadu bot. Ne že bych je ještě někdy mohla nosit. Se sandály s otevřenou špičkou nebo jakkoli vy22

sokými lodičkami jsem se mohla rozloučit – odteď mě čekala jen speciální zdravotnická obuv, která mi podpírala popálená chodidla a kterou kromě mě nosily jen babičky. Uzdravili mi ruku, dokázala jsem s ní teď pohybovat natolik, že jsem zas mohla psát – aspoň trochu.

Ještě stále jsem měla s psaním problémy. Prsty u nohou však zcela zachránit nedokázali. „Všechno jsme nechali v krabicích, protože nás napadlo, že by sis ráda sama vybalila a zařídila si to tu podle sebe,“ prozradil mi otec. „Pokud budeš ale chtít, moc rádi pro tebe uděláme, cokoli budeš potřebovat.“ „Ne. Zvládnu to. Co máminy věci a zbytek bytu?“ „Sbalil jsem všechno, co pro tebe mohlo mít hodnotu – fotky a další věci, taky pár věcí tvojí matky, které bys mohla chtít. Nebylo toho moc, jen pár menších krabic. Všechno máš uložené u svých věcí. To ostatní jsem vyhodil.“ „Co knihy?“ Srdce se mi v hrudi rozbušilo. V pokoji nebyly žádné police a pochybovala jsem, že na ně bylo místo v šatníku. „Co jsi udělal s knihami?“ „S těmi v obývacím pokoji? Daroval jsem je charitě.“ „Co že jsi udělal?“ Táta sebou trhl, když jsem vykřikla. Bylo vidět, že začíná panikařit. „Omlouvám se, broučku. Nedošlo mi –“ „Tys daroval všechny moje knihy?“ Možná ode mě bylo přehnané přestat se ovládat kvůli takové prkotině, zvlášť po všem tom stresu, kterým jsem si dosud prošla, jenže jsem se nedokázala smířit s faktem, že všechny moje knihy jsou pryč. Sbírala jsem je celé roky.

Knihy jsem si zamilovala, sotva jsem se naučila číst.

Máma mi dávala knížky k narozenám i k Vánocům – a sem tam jen prostě proto, že mi chtěla udělat radost.

Dělávala to tolik let, až se z toho stala tradice.

23

Jezdívala jsem na autogramiády a srazy spisovatelů po celém severovýchodě, desítky mých knih se honosily podpisem mých nejoblíbenějších spisovatelů. Kdykoli jsem za mámou přišla s tím zvláštním výrazem ve tváři, akorát se zasmála a zeptala se: „Tak kam tentokrát?“ Na každé autogramiádě jsme se s mámou se spisovatelem vyfotily a nalepily fotku do knížky, kterou mi podepsal.

A teď jsou všechny knihy, fotky a vzpomínky… pryč.

Stejně jako máma. Už se mi nikdy nevrátí, nikdy nenahradím, co jsem ztratila. Jako bych o ni zase přišla.

Srdce se mi roztříštilo na milion kousků, které se už nikdy neslepí dohromady. Neovladatelně jsem se rozplakala, převalila jsem se na posteli, schoulila se do klubíčka a jen si přála, abych tu bolest dokázala potlačit. „Mrzí mě to, Ellamaro. Nenapadlo mě to. Nemohl jsem se tě zeptat, nebyla jsi vzhůru. Pořídím ti nové knihy. Zajdeme v týdnu do knihkupectví a koupím ti, cokoli budeš chtít.“ Představa, že by chtěl moji sbírku jen tak nahradit, mě naprosto pobouřila. „Ty to nechápeš!“ zařvala jsem. „Jdi pryč, prosím.“ Klapnutí dveří jsem neslyšela, nikdo mě však poté až do rána nerušil. Plakala jsem celé hodiny, dokud jsem vyčerpáním neusnula.

24

L2K O Kalifornii se dá říct jedno: všichni jsou tu krásní.

Na jednu stranu je to na houby, protože když jsou všichni kolem mě neustále tak dokonalí, akorát to zdůrazňuje moje jizvy. Na druhou stranu jsem aspoň stejně jako kterákoli jiná holka pořád v přítomnosti hezkých kluků a celý můj nový rehabilitační tým také tvoří samí pohlední lidé. To kvituju, protože čas, který s nimi musím trávit, je hned mnohem příjemnější.

Můj nutriční terapeut i ošetřovatel jsou oba fešáci po třicítce. Nutriční odborník je navíc i na půl úvazku osobní trenér. Na cvičení jsem nikdy moc nebyla, jenže díky svému trenérovi bych hned začala chodit do posilky. Mému fyzioterapeutovi je teprve osmadvacet a při pohledu na něj se mi sbíhají všechny sliny. Je tak nádherný, že by měl být spíš v televizi, a ne v mém obýváku, kde mě nutí cvičit, dokud nemám chuť se rozbrečet. Za poslední dva týdny jsem se na fyzioterapii skoro i začala těšit. Skoro.

Zalapala jsem po dechu, když mě sežehla ostrá bolest. Musela jsem zadržet dech, abych nevykřikla.

25

„No tak, Ello, ještě jeden. To dokážeš. A tentokrát až k botám.“ Nejradši bych se rozbrečela, přesto jsem se naposledy natáhla až k zemi, protože se na mě Daniel usmíval tak sebejistě, že jsem ho nechtěla zklamat. A přísahám, že na mě zakýval řasami. Natáhla jsem prsty až k zemi a napnula tak svoji obnovenou kůži i v místech, kde hodně svírala. Věděla jsem, že fyzioterapie má být náročná – úsloví „co bolí, to sílí“ se tu bere doslovně –, jenže já jsem prostě nedokázala na boty dosáhnout.

Celé tělo mi hořelo. V očích mě pálily slzy. Narovnala jsem se. „Mrzí mě to, ale nejde to. Mám pocit, jako by se mi kůže měla každou chvíli roztrhnout.“ Daniel se zamračil – ne nespokojeně nebo zklamaně, ale starostlivě. I mračit se dokázal nádherně. „V pondělí jsi na boty dosáhla. Cvičíš každý den, jak jsme o tom mluvili?“ „Ano, ale mojí kůži se nejspíš kalifornský vzduch nelíbí. Celý týden mě svědí.“ „Podívám se,“ oznámil Daniel. Povytáhla jsem si triko, aby mi mohl prohlédnout záda, a taky nohavice, aby viděl na moje podkolenní jamky. „Proč jsi neřekla něco už dřív? Netlačil bych na tebe. Neškrábeš si to, že ne?“ „Snažím se.“ „A co slunce? Neopaluješ se na terase? Nechodíš na pláž?“ „Jo,“ zabručela jsem. „Protože promenádovat se před lidmi v plavkách je přesně to, po čem nejvíc toužím. Co jsem tady, ani jsem nevyšla z domu. V podstatě je ze mě upír.“ Daniel přestal zkoumat moji kůži a znovu se zamračil. Tentokrát jsem už měla malér. „Za prvé je pláž úžasná a moc by se ti tam líbilo. Příští rok v létě, až budeš mít kůži silnější, tě tam sám vezmu.“ Nádherný Da26

niel jen v plavkách? To by za ty zírající lidi skoro i stálo. „A za druhé, kdy má přijít tvůj ošetřovatel?“ „Nejdřív v pondělí.“ „To je moc pozdě. Jsi příliš vysušená. Kůže se ti ještě pořád přizpůsobuje novému podnebí. Kalifornie je sušší než východní pobřeží.“ „Moje vlasy by s tebou souhlasily.“ Daniel se zasmál a začal hrabat ve svém batohu, jako by tam něco hledal. „Vida, tak to s sebou přece jenom mám.“ S úsměvem vytáhl lahvičku minerálního oleje. „Jdi se převléknout a já tě promažu. Tvoje máma tu má masážní stůl, že jo? Myslím, že něco takového říkala, když jsem tu byl naposled.“ Nedošlo mi, že jsem ztuhla, dokud Danielovi ten jeho hravý úsměv nezmizel z obličeje. „Není to moje máma,“ opravila jsem ho, ačkoli kvůli tomu se mi žaludek nekroutil. „A ano, má stůl, ale nemusíš to dělat. Určitě to do pondělí zvládnu.“ Moje jizvy už viděl, jenže paže tuhle a noha tamhle jsou něco jiného než vidět všechno naráz.

Daniel se mi zadíval upřeně do očí, jako by naprosto jasně pochopil, proč váhám. „Ello,“ oslovil mě jemně, ale neústupně. „Do pondělí ti kůže popraská a začne krvácet. Nemůžeme riskovat, že si potrháš štěpy. Další operaci určitě nechceš, že ne?“ „Ne.“ Hlas se mi třásl, jak jsem bojovala s emocemi. „Pokud je ti to přede mnou nepříjemné, můžu zavolat Codymu, nebo ti s tím může pomoct některý z rodičů, ale musí se to udělat dneska.“ Jako bych to snad chtěla po tátovi nebo po Jennifer.

Bylo mi proti srsti, když mě viděl můj ošetřovatel, stejně jako jsem netoužila, aby mě viděl Daniel, takže zavolat kvůli tomu Codymu nedávalo smysl. Zhluboka 27

jsem se nadechla a přikývla jsem. „Promiň. Máš pravdu. V pohodě. Půjdu se převléknout.“ „Hodná holka.“ Danielův úsměv tak přetékal hrdostí, až ve mně hrklo. „Jsi jeden z mých nejstatečnějších pacientů, víš to?“ Přinutila jsem se zasmát. „To určitě říkáš všem svým klientům.“ Daniel se zakřenil. „To ano, ale u tebe to myslím vážně.“ „To jim všem určitě taky říkáš.“ Obrátila jsem oči v sloup a zamířila jsem do svého pokoje, abych se převlékla do obávaných bikin.

Když jsem konečně sebrala dost odvahy, abych vyšla z ložnice, v obývacím pokoji už čekal rozložený masážní stůl. Zatajila jsem dech, jenže když vzhlédl, akorát se usmál, jako by to bylo naprosto normální. Ani na vteřinu nezaváhal. Ani sebou netrhl. Jen poplácal stůl.

Proto tak miluju doktory. Zaměstnanci v bostonském popáleninovém centru byli stejní jako Daniel. Pro ně jsem byla jen další člověk. Během svého pobytu jsem si dokonce namluvila, že život nebude až tak špatný.

Na cestu z Bostonu do Los Angeles jsem si oblékla kalhoty a triko s dlouhým rukávem a nazula svoje boty.

Jediné jizvy, které byly patrné, se nacházely na mé pravé ruce, a samozřejmě jsem kulhala. Lidé na mě zírali, jako by mi narostly tři hlavy. Špitali si, ukazovali a škubali sebou. Nedovedla jsem si ani představit, jaké by to bylo vyjít z domu jen v tílku a šortkách.

Sebrala jsem kousek odvahy a vydala se k němu, jenže když jsem vešla do pokoje, zahlédla mě Jennifer.

Nesla dvě sklenice s citronádou, a když spatřila všechny mé jizvy, zalapala po dechu a do očí jí vhrkly slzy.

Musela sklenice odložit a posadit se. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Rich říkal, že jsi na tom zle, ale neměla jsem tušení… Moc mě to mrzí, Ello.“ Vzhlédla ke mně a zno28

vu sebou cukla. „Omluv mě,“ vyhrkla a utekla do patra do svojí ložnice.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Daniel mi dal chvíli, abych se vzpamatovala, a pak mě jemně vzal za ruku. „Chceš pomoct vylézt?“ Jindy bych se o to pokusila sama, ale tentokrát jsem ho nechala, ať mě na stůl vysadí, a položila jsem se na břicho, protože jsem se ještě necítila na to, abych se na něj podívala. Nedokázala jsem to, ne poté, co kvůli mně moje nevlastní matka utekla z místnosti. „Nevím, proč mi táta zaplatil domácí ošetřování,“ zabručela jsem, zatímco mi Daniel začal vtírat minerální olej do citlivé kůže. „Popáleninové centrum odtud není daleko. Raději bych na tyhle sedánky jezdila tam.“ Daniel chvíli mlčel a pak pronesl: „Kéž bych ti mohl slíbit, že se to zlepší. Jenže ono to nikdy nebude snadné, Ello. Lidé budou vždycky reagovat všelijak – někteří hůř než jiní.“ „Aspoň že ty nevlastní čarodějnice nejsou doma.

Jennifer sice takt nic neříká, ale aspoň je celkem milá.

V porovnání s Ježibabami Jedna a Dvě by i čert působil jako hodný strýček.“ Daniel si povzdechl. „Dívej se na to pozitivně.

Vždycky poznáš, kdo jsou tví skuteční přátelé. Jednoho dne, až se rozhodneš usadit a vdát se, bude tvůj manžel tím nejlepším z nejlepších.“ Odfrkla jsem si. Jako by snad existovala šance, že by se mnou chtěl někdo chodit, natož mě mít na krku po zbytek života. „Nevysmívej se představě, že by tě někdo miloval, Ello. Otoč se,“ nařídil. Převalila jsem se na záda a on se na mě pokusil naštvaně zamračit. Moc mu to nešlo. „Jsi chytrá, vtipná a silná. A jsi nádherná.“ „A ty jsi můj doktor. Musíš mi to říkat.“ 29

Daniel se nezasmál. Zadíval se mi upřeně do očí.

Takhle vážného jsem ho ještě nikdy neviděla. „Jsi překrásná,“ trval na svém. „Máš oči, které by muže pronásledovaly ve snech.“ Chtěla jsem na to konto něco zavtipkovat, jenže něco v Danielově výrazu mě zastavilo, proto jsem jen zašeptala: „Díky,“ a celá zrudla. „Tam někde venku běhají lidé, kteří prohlédnou skrz tvoje jizvy a spatří dívku, která se za nimi schovává,“ ujistil mě Daniel, „ale nenajdeš je, pokud se budeš celý den schovávat doma. Jen si nemysli, že jsem na to snad zapomněl, slečinko. Varuju tě, že tohle na tebe povím doktorce Parishové.“ Zasténala jsem. Schůzky s mojí psychiatričkou byly skoro stejně bolestivé jako fyzioterapie. „Takhle se na mě nedívej. Je to pro tvoje vlastní dobro. Neměla bys celé dny prosedět doma, to víš sama moc dobře. Můžeš dělat spoustu věcí, Ello. Nechceš přece, aby všechny ty měsíce dřiny přišly nazmar.“ „Jenže já cvičím každý den. Opravdu. Přísahám.“ „To není totéž. Musíš se hýbat. Potřebuješ různé pohyby. Potřebuješ dělat všechno, co jsi dělávala, aniž bys na to myslela. Navíc by ses takhle akorát dostala do deprese a pak bys přestala dřít úplně. A půjde to na moje triko a tvůj otec mě vyhodí. Sice se mě určitě sem tam chceš zbavit, můžu ti ale slíbit, že kdokoli mě nahradí, bude tě mučit úplně stejně – a nebude tak v pohodě jako já.“ Na tom něco bylo. Kéž by všichni byli aspoň zpola tak v pohodě jako Daniel.

Do pokoje vešel táta a mlčky si prohlížel moji kůži, zatímco ji Daniel promazával. Svraštil obočí a ukázal na mě. „Proč to vypadá takhle?“ V bostonské nemocnici se častokrát díval, jak mi promazávají kůži, proto poznal rozdíl.

30