Ďábel na jaře - Lisa Kleypas

Ďábel na jaře

Praha 2017

Přeložila: Jana Pacnerová

Lisa Kleypas: Ďábel na jaře Vydání první Copyright © 2017 by Lisa Kleypas All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2017 jako svou 2140. publikaci Přeloženo z anglického originálu Devil in Spring vydaného nakladatelstvím Avon Books, an Imprint of HarperCollinsPublishers, New York v roce 2017 Český překlad © 2017 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2017 Martina Černá Přebal a vazba © 2017 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0729-9 BARONET Praha 2017

Lisa Kleypas

Ďábel na jaře

Věnováno Carrie Feronové za její neuvěřitelnou laskavost, pilnou práci a porozumění a za to, že díky ní jsou můj život i mé knihy radostnější.

Prolog

E

vangeline, vévodkyně z Kingstonu, zvedla svého maličkého vnuka z dětské vaničky a pěkně ho zabalila do měkké bílé osušky. Děťátko se chichotalo, vzpíralo se na pevných nožkách a pokoušelo se jí na klíně postavit. Zkoumavě ji chytalo ručičkama za obličej a vlasy a Evie se smála jeho láskyplnému ohmatávání. „Buď hodný, Stephene.“ Lekla se, když ji popadl za dvojitou šňůru perel, kterou měla kolem krku. „Ach, já věděla, že si je nemám brát, když se koupeš. Moc velké p-pokušení.“ Evie vždycky zadrhávala, ačkoliv teď už jen velmi mírně v porovnání s tím, jaké to bývalo v mládí. „Vaše Milosti,“ zvolala mladá chůva, Ona, a spěchala k ní. „Já bych vám pana Stephena z té vaničky vyndala. Je to pěkná váha. Pevný jako cihla.“ „Mně to vůbec nevadí,“ ujišťovala ji Evie a přitom líbala děťátko na růžová líčka a páčila mu z ručky své perly. „Vaše Milost je velice laskavá, že pomáhá s dětmi, když má chůva volno.“ Guvernantka opatrně vzala dítě z Eviiny náruče. „Každá služka by to ráda udělala, vždyť vy máte na starosti důležitější věci.“ „N-nic není důležitější než moje vnoučata. A mě baví trávit čas v dětských pokojích – připomíná mi to, jak mé děti byly malé.“ 9

Ona se zasmála, když Stephen sáhl po bílém čepečku s volánky, který měla na hlavě. „Teď ho zapudruju a obléknu.“ „Uklidím věci po koupání,“ prohlásila Evie. „Vaše Milosti, to nesmíte.“ Chůva se očividně snažila dosáhnout účinné rovnováhy mezi přísností a prosbou. „V těch krásných hedvábných šatech ne – musíte sedět v salonku a číst knihu nebo něco vyšívat.“ Když Evie pootevřela ústa k námitce, Ona významně dodala: „Chůva by mi už tak utrhla hlavu, kdyby věděla, jak moc jsem si od vás nechala pomáhat.“ Šach mat.

S vědomím, že chůva by jim utrhla hlavy oběma, Evie rezignovaně kývla, ačkoliv se neubránila zamumlání: „Vždyť mám zástěru.“ Chůva opustila koupelnu se spokojeným úsměvem a odnesla Stephena do dětského pokoje.

Evie, dosud klečící na koberečku u vaničky, sáhla za sebe po vázačkách flanelové zástěry. Lítostivě rozjímala nad tím, jak je nesnadné vyhovět představám sloužících o chování vévodkyně. Byli odhodláni zabránit jí v jakékoli namáhavější činnosti, než je zamíchat si čaj stříbrnou lžičkou. A i když byla dvojnásobnou babičkou, pořád si zachovávala štíhlost a tělesnou svěžest – beze všeho dokázala zvednout kluzké nemluvně z vaničky nebo skotačit s dětmi v sadu. Zrovna minulý týden jí vrchní zahradník udělal přednášku, když přelézala kamennou zídku pro pár zatoulaných dětských šípů.

Jak zápolila se zarputilým uzlem na zástěře, uslyšela za sebou Evie kroky. Ačkoliv nic jiného totožnost návštěvníka neprozrazovalo, poznala, kdo to je, ještě než za ní poklekl. Pevné prsty odstrčily její a obratné škubnutí uvolnilo uzel.

10

Tlumený, hedvábný šepot jí pohladil citlivou pokožku v týle. „Vidím, že jsme najali novou chůvičku. Jak rozkošné.“ Šikovné mužské ruce vklouzly pod uvolněnou zástěru a jemným pohlazením vyjely od pasu k ňadrům. „Náramně prsatá ženuška. Tuším, že se ti tu bude dařit.“ Evie zavřela oči a opřela se dozadu mezi jeho roztažená stehna. Něžná ústa, stvořená k hříchu a smyslnosti, jí lehce putovala po šíji. „Pravděpodobně bych tě měl varovat,“ pokračoval svůdný hlas, „aby sis držela od pána odstup. Je to vyhlášený chlípník.“ Na rtech jí vytanul úsměv. „Slyšela jsem. Je to takový hříšník, jak se říká?“ „Ne. Mnohem horší. Zvlášť pokud jde o rusovlásky.“ Vytáhl jí z účesu několik vlásniček, až se jí přes rameno svezl dlouhý cop. „Chuděrko – obávám se, že tě nenechá na pokoji.“ Evie se zachvěla podvědomou rozkoší, když ucítila na šíji jeho polibky. „J-jak s ním mám zacházet?“¨ „Často,“ utrousil mezi polibky.

Uniklo jí bezmocné zachichotání a otočila se mu v náručí tak, aby k sobě byli čelem.

I po třech desetiletích manželství se Evii vždycky zrychlil tep při pohledu na manžela, někdejšího lorda St. Vincenta, nyní vévodu z Kingstonu. Sebastian dozrál v nádherného muže s osobností, která budila strach a současně oslňovala. Od té doby, co se stal před deseti lety vévodou, nabyl důstojnosti, která se k muži s tak značnou mocí hodila. Nikdo však nemohl pohlédnout do těch pozoruhodných bledě modrých očí, oživených jiskrami ohně a ledu, a nevybavit si přitom, že býval nejhříšnějším prostopášníkem v Anglii. A dosud jím byl – to mohla Evie dosvědčit.

11

Čas byl k Sebastianovi laskavý, a vždycky bude.

Byl to krásný muž, štíhlý a elegantní, tmavě plavé vlasy už mu na spáncích prokvétaly stříbrem. Lev v zimě, kterého nevyvede nikdo z míry, leda zlým činem. Zralost mu dodala vzezření chladné, řízné autority, muže, který viděl a zažil dost na to, aby se dal jen zřídka, pokud vůbec někdy, obelstít. Když ho ale něco pobavilo nebo dojalo, byl jeho úsměv zářivý a současně neodolatelný. „Ach, to jsi ty,“ pronesl Sebastian tónem mírného překvapení, jako by uvažoval, jak mohl skončit vkleče na koberečku v koupelně s manželkou v náručí. „Chystal jsem se zprznit nepovolnou služku, ale s tebou je to větší problém.“ „Můžeš zprznit mě,“ nabídla Evie vesele.

Manžel se usmál, zářivým pohledem něžně přejížděl její obličej. Uhladil jí několik zatoulaných kučer, které zesvětlely z rubínové do světle meruňkové barvy. „Má lásko, snažil jsem se o to třicet let. Ale navzdory mé usilovné snaze…“ Dotkl se jejích rtů sladce erotickým polibkem. „… máš pořád nevinné oči té plaché čekanky, se kterou jsem utekl, abych si ji vzal. Nemůžeš se aspoň snažit působit trochu nevrle? Rozčarovaně?“ Tiše se zasmál jejím pokusům a znovu ji políbil, tentokrát s dráždivým, smyslným tlakem, který jí zrychlil pulz. „Proč jsi za mnou přišel?“ zeptala se Evie lenivě a zakláněla hlavu, zatímco jí jeho rty sjížděly k hrdlu. „Právě jsem obdržel zprávu o tvém synovi.“ „O kterém?“ „O Gabrielovi. Došlo ke skandálu.“ „Proč je to tvůj syn, jen když jsi s ním spokojený, a můj syn pokaždé, když něco provede?“ zeptala se Evie, zatímco jí Sebastian sundával zástěru a začínal vpředu rozepínat živůtek.

12

„Protože jsem ctnostný rodič,“ opáčil, „zdravý rozum říká, že svou hříšnost musel zdědit po tobě.“ „M-máš to přesně naopak,“ sdělila mu. „Vážně?“ Sebastian ji zvolna laskal a přitom uvažoval o jejích slovech. „Já jsem ten hříšný? Ne, mazlíčku, to nemůže být pravda. Určitě jsi to ty.“ „Ty,“ prohlásila rozhodně a dech se jí zrychlil, protože jeho laskání začínalo být intimnější. „Hmm. To se musí okamžitě vyřešit. Odnesu tě rovnou do postele.“ „Počkej. Pověz mi, jak je to s Gabrielem. Má ten skandál něco společného s… tou ženskou?“ Bylo víceméně veřejným tajemstvím, že Gabriel má poměr s manželkou amerického velvyslance. Evie od počátku s jejich vztahem důrazně nesouhlasila, samozřejmě, a doufala, že brzy skončí. To bylo před dvěma roky.

Sebastian zvedl hlavu a shlédl na ni s mírně svraštělým čelem. Krátce vzdychl. „Podařilo se mu zkompromitovat hraběcí dceru. Jednu z Ravenelových.“ Evie se zamračila a zamyslela se nad jménem, které jí znělo povědomě. „Známe tu rodinu?“ „Znal jsem se se starým hrabětem, lordem Trenearem. Jeho manželka byla vrtkavé, povrchní stvoření – jednou ses s ní setkala na zahradnické výstavě a bavily jste se o její sbírce orchidejí.“ „Ano, už si vzpomínám.“ Evii se dotyčná naneštěstí nezamlouvala. „Oni měli dceru?“ „Dvojčata. Letos vstupují do společnosti. Zdá se, že tvůj idiot syn se s jednou z nich nechal nachytat in flagrante delicto.“ „Vydařil se po otci,“ poznamenala Evie.

Se značně uraženým výrazem Sebastian elegantním pohybem vstal a zvedl ji s sebou. „Jeho otec se nikdy nachytat nedal.“ 13

„Jenom se mnou,“ opáčila Evie poťouchle.

Sebastian se zasmál. „Pravda.“ „Co přesně znamená in flagrante delicto?“ „Doslovný přepis? ‚Dokud zločin plane.‘“ Lehce ji zvedl do náručí a dodal: „Mám za to, že na řadě je ukázka.“ „Ale co ten s-skandál? Co Gabriel a ta dívka Ravenelová a…“ „Zbytek světa může počkat,“ prohlásil Sebastian rázně. „Zprzním tě po desetitisící, Evie – a tentokrát chci, abys dávala pozor.“ „Ano, prosím,“ opáčila upejpavě, ovinula manželovi paže kolem krku a nechala se od něj odnést do ložnice.

14

Kapitola 1 Londýn 1876 O dva dny dříve…

L ady Pandora Ravenelová se nudila.

Pekelně se nudila.

Nudila ji i ta nuda.

A londýnská společenská sezona sotva začala. Bude muset vydržet čtyři měsíce plesů, soirée, koncertů a slavnostních večeří, než skončí zasedání parlamentu a šlechtické rodiny se budou moci vrátit na svá venkovská sídla. To bude nejméně šedesát večeří, padesát plesů a bůhví kolik soirée.

Nikdy to nepřežije.

Pandora nechala ramena klesnout, opřela se na židli dozadu a zadívala se na přeplněnou plesovou scenerii. Pánové byli oděni ve slavnostních černobílých úborech, důstojníci v uniformách a parádních holínkách a dámy v závějích hedvábí a tylu. Proč tu všichni jsou?

Co jiného si mohou povídat, než co už si řekli na minulém plese?

Nejhorší druh osamělosti, říkala si mrzutě Pandora, je být jediný člověk v davu, který se nebaví.

Někde v té vířící mase tančících párů půvabně kroužilo její dvojče v náruči nápadníka, plného nadějí. Až dosud považovala Cassandra společenskou sezonu za stejně nudné zklamání jako Pandora, ale byla daleko ochotnější přistoupit na tu hru.

15

„Nechtěla by ses radši pohybovat po sále a povídat si s lidmi,“ zeptala se Cassandra na začátku večera, „místo abys zůstávala v koutě?“ „Ne, když tu sedím, aspoň mohu přemýšlet o zajímavých věcech. Nechápu, jak vydržíš tolik hodin ve společnosti otravných lidí.“ „Nejsou všichni otravní,“ namítla Cassandra.

Pandora na ni vrhla skeptický pohled. „Z těch pánů, se kterými ses až dosud seznámila – poznala jsi nějakého, se kterým by ses ráda viděla znovu?“ „Zatím ne,“ připustila Cassandra. „Ale nevzdám to, dokud se neseznámím se všemi.“ „Jak poznáš jednoho,“ opáčila Pandora temně, „znáš všechny.“ Cassandra pokrčila rameny. „Při mluvení uplyne večer rychleji. Měla bys to zkusit.“ Naneštěstí byla Pandora ve společenské konverzaci beznadějný případ. Nedokázala předstírat zájem, když se nějaký nabubřelý trouba začal chvástat sám sebou a svými úspěchy, a jak ho mají přátelé rádi a jak ho ostatní obdivují. Nenalézala v sobě trpělivost s vetchým šlechticem, který potřeboval mladou nevěstu jako společnici a ošetřovatelku, ani s vdovcem, jenž očividně pátral po chovné samici. Při představě, že by se jí někdo takový dotýkal, třeba i v rukavicích, jí naskakovala husí kůže. A pomyšlení na konverzaci s nimi jí jen připomínalo, jak se nudí.

S pohledem upřeným na naleštěnou parketovou podlahu se snažila vymyslet co nejvíc slov, která se dají vytvořit přesmyčkou jednoduchého nuda. Duna… u dna… nad u… „Pandoro,“ zazněl ostrý hlas její gardedámy. „Proč už zase sedíte v koutě? Ukažte mi svůj taneční pořádek.“ 16

Pandora vzhlédla k Eleanor, lady Berwickové, a neochotně jí podala kartičku ve tvaru vějířku.

Hraběnka, vysoká žena s majestátním vystupováním a páteří rovnou jako koště, rozevřela perleťové desky tanečního pořádku a ocelovým pohledem přejela tenké kostěné stránky.

Všechny prázdné.

Lady Berwicková sevřela rty, jako by v nich měla protaženou tkanici. „Už měl být plný.“ „Zvrtla jsem si kotník,“ opáčila Pandora, aniž se jí podívala přímo do očí. Předstírání drobného zranění byla jediná možnost, jak zůstat sedět v bezpečí v koutě a nespáchat závažný společenský přestupek. Pravidla etikety stanovila, že jakmile dáma odmítla tančit kvůli nevolnosti nebo zranění, nesměla už přijmout žádná vyzvání k tanci až do konce večera.

Hlas starší ženy mrazil nesouhlasem. „Takhle vy oplácíte lordu Trenearovi jeho velkorysost? Všechny ty drahé nové toalety a doplňky – proč jste si je od něj nechala nakoupit, jestliže už jste měla v plánu nevyužít společenskou sezonu?“ Po pravdě řečeno, Pandora z toho měla špatný pocit. Její bratranec Devon, lord Trenear, který vloni zdědil hraběcí titul po smrti Pandořina bratra, byl vůči ní i Cassandře pozoruhodně laskavý. Nejenže zaplatil za to, aby byly na společenskou sezonu dobře oblečené, ale také jim poskytl dost vysoké věno jako záruku dostatečného zájmu všech žádoucích nezadaných pánů. Bylo jisté, že rodiče, kteří zemřeli před několika lety, by zdaleka tak štědří nebyli. „Neměla jsem v plánu nevyužít společenskou sezonu,“ zahučela. „Jenom jsem si neuvědomovala, jak to bude těžké.“ Zvlášť ten tanec.

17

Určité tance, jako třeba úvodní Grand March a čtverylka, byly snesitelné. Zvládala dokonce i kvapík, pokud s ní partner neotáčel moc rychle. Ale valčík představoval nebezpečí na každém kroku… doslova.

Pandora ztrácela rovnováhu při každé prudké otočce.

Ostatně ztrácela rovnováhu i ve tmě, když se nemohla orientovat zrakem. Lady Berwicková o jejím problému nevěděla a Pandora jí to z hrdosti a studu nikdy nehodlala svěřit. Její tajemství a příběh, který se k němu vázal, znala jen Cassandra, která jí je pomáhala skrývat celá léta. „Těžké je to jen proto, že si to sama ztěžujete,“ prohlásila lady Berwicková přísně. „Nechápu, proč bych se měla tak namáhat ulovit manžela, který mě nikdy nebude mít rád.“ „Zda vás má, nebo nemá manžel rád, je vedlejší.

Manželství nemá s osobními pocity nic společného. Je to společný zájem.“ Pandora držela jazyk za zuby, ačkoliv nesouhlasila.

Přibližně před rokem se její starší sestra Helen provdala za pana Rhyse Winterbornea, neurozeného Velšana, a byli nesmírně šťastni. Stejně tak bratránek Devon a jeho manželka Kathleen. Sňatky z lásky byly sice vzácné, ale rozhodně ne nemožné.

I tak si však Pandora nedokázala představit takovou budoucnost pro sebe. Na rozdíl od romantické Cassandry nikdy nesnila o manželství a dětech. Nechtěla nikomu patřit a obzvlášť nechtěla, aby někdo patřil jí.

Aťsi se sebevíc snažila chtít to, co by měla chtít, věděla, že by v konvenčním životě nikdy nebyla šťastná.

Lady Berwicková s povzdechem usedla vedle ní, záda strnulá rovnoběžně s opěradlem židle. „Měsíc máj právě začal. Pamatujete si, co jsem vám o něm říkala?“ 18

„Je to nejdůležitější měsíc společenské sezony, kdy se konají všechny velké akce.“ „Správně.“ Lady Berwicková jí vrátila taneční pořádek. „Očekávám, že ode dneška se budete snažit. Dlužíte to lordu a lady Trenearovým i sama sobě. Troufám si říct, že to dlužíte i mně, po všem tom úsilí, co jsem podstoupila pro vaše zdokonalení.“ „Máte pravdu,“ odvětila Pandora tiše. „A omlouvám se – opravdu se omlouvám – za ty nesnáze, co jsem vám způsobila. Ale začíná mi být jasné, že nejsem pro nic z toho předurčená. Nechci se provdat za nikoho.

Naplánovala jsem si, jak se uživit a žít samostatně. Při troše štěstí se mi to podaří a nikdo si už o mě nebude muset dělat starosti.“ „Mluvíte o tom nesmyslu se salonní hrou?“ zeptala se hraběnka tónem prodchnutým opovržením. „Není to nesmysl. Je to skutečné. Právě mi udělili patent. Zeptejte se Winterbornea.“ Vloni Pandora, která odjakživa milovala hry a salonní zábavy, vymyslela deskovou hru. S pomocí pana Winterbornea zažádala o patent a měla v úmyslu hru vyrábět a distribuovat. Pan Winterborne vlastnil největší obchodní dům světa a už slíbil, že objedná pět set kusů. Hra měla předem zaručený úspěch, když pro nic jiného, pak proto, že takřka neexistovala žádná konkurence: zatímco výroba deskových her v Americe vzkvétala díky úsilí firmy Milton Bradley, tady v Británii byla dosud v plenkách. Pandora už vyvinula další dvě hry a byla skoro připravená nechat si je patentovat. Jednoho krásného dne vydělá dost peněz, aby si se světem poradila sama. „I když mám pana Winterbornea velice ráda,“ pronesla lady Berwicková kysele, „zazlívám mu, že vás podporuje v tomhle rozmaru.“ 19

„Myslí si, že mám všechny předpoklady, aby ze mě byla výtečná podnikatelka.“ Hraběnka sebou škubla, jako by ji píchla vosa. „Pandoro, narodila jste se jako hraběcí dcera. Bylo by už dost děsivé, kdybyste se provdala za obchodníka nebo továrníka, ale abyste se něčím takovým stala vy sama, to už je nemyslitelné. Nikdo by vás nepřijímal. Byla byste vyloučena z vyšší společnosti.“ „Proč by mělo někomu tady z těch lidí“ – Pandora vrhla letmý, ostražitý pohled na dav v tanečním sále – „záležet na tom, co chci dělat?“ „Protože jste jedna z nich. Kterážto skutečnost je dozajista netěší o nic víc než vás.“ Hraběnka potřásla hlavou. „Nemohu předstírat, že vás chápu, dívenko.

Váš mozek mi vždycky připadal jako ohňostroj – jak se jmenují ty rachejtle, co se tak šíleně točí?“ „Kateřinské kolo.“ „Ano.Víří a jiskří, samé světlo a hluk. Činíte úsudky, aniž byste se namáhala zjišťovat detaily. Je pěkné být chytrá, ale příliš velká chytrost obvykle přináší stejné výsledky jako nevědomost. Myslíte, že můžete svévolně nebrat ohled na názor světa? Očekáváte, že vás budou lidé obdivovat za to, jak jste odlišná?“ „Ovšemže ne.“ Pandora si pohrávala s prázdným tanečním pořádkem, opakovaně ho rozevírala a zavírala. „Ale mohli by se aspoň snažit o smířlivost.“ „Pošetilé, svéhlavé děvče, proč by měli? Nekonformnost není nic než přestrojená sebestřednost.“ Ačkoliv bylo zřejmé, že by hraběnka nejraději pronesla dlouhou přednášku, sklapla ústa a vstala. „V téhle diskusi budeme pokračovat později.“ Lady Berwicková se odvrátila a zamířila k hejnu vdov s pronikavýma očima a octem místo krve, usazených po straně sálu.

Pandoře se v levém uchu začal ozývat kovový zvuk, 20