Fandom / Anna Day

Fandom

Praha 2018

Přeložila: Jiřina Stárková

Anna Day: Fandom Vydání první Copyright © Anna Day 2018 From an original idea by Angela McCann © The Big Idea Competition Limited All character and place names used in this book are © ANNA DAY © 2018 and cannot be used without permission All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2170. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Fandom vydaného nakladatelstvím The Chicken House, 2 Palmer St, Frome, Somerset, BA11 1DS, UK v roce 2018 Český překlad © 2018 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Helen Crawford-White Thorn image © Colleen Farrell / Arcangel Přebal a vazba © Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0817-3 BARONET Praha 2018

Anna Day

Fandom

Pro Ellie a Charlieho

4

Kapitola

P

rocitání se podobá vynoření z bažiny. Pokaždé, když uvidím povrch hladiny a na kůži ucítím čerstvý vzduch, jakýsi temný přízrak mě zase stáhne dolů. Potápět se je tak lákavé a pohodlné, ale pomyšlení, že mě lešení zavalí, uvězní pod sebou Natea, Alici, Katie… dokonce Russella a Julii… mi dodá sílu. Ani nevím jak, ale podaří se mi vytáhnout tělo z bahna, namáhavě otevřít oči a donutit mozek k činnosti.

Světlo za požárními dveřmi ozáří místnost strašidelným svitem. Rozeznávám jen kovové tyče lešení, probodávající podlahu jako bizarní postmodernistická plastika. Ten divný zápach – nemocnice a hořící tkaniny – je pořád silnější, až mě z něho rozbolí oči. „Nate?“ Zvednu se na loktech. Lebkou mi projede ostrá bolest. „Violet?“ Jeho rozechvělý hlas se vznáší nad tlumeným zvukem hlavní melodie a plechovým cinkáním kovu o kov.

Napřáhnu k němu prsty, jako bych si ho mohla přitáhnout. „Nate, jsi v pohodě?“ Z přítmí nade mnou vystoupí jeho strachem zrůzněná tvář. „Violet, teče ti krev.“ Vsune mi ruce do podpaží a vytáhne mě do sedu. Mám dojem, že mi vybuchne hlava.

34

„Alice? Katie?“ Ohmatávám si vlhkou kůži na čele. „Jsem v pořádku… aspoň myslím.“ Potácí se k nám Alice, šaty a stehna potřísněná popelem. „Co se, sakra, stalo?“ Neodpovím. Musím najít Katie. Přetočím se na všechny čtyři a hmatám po podlaze ve svém okolí. Stála hned vedle mě. Nemůže být daleko. „Katie? Katie?“ Zprava zaslechnu sten. Prudce otočím hlavu – bolest mi vystřelí do očního pozadí – a uvidím její neonové punčochy, svítící na pozadí. Nate je u ní dřív než já.

Oba se kymácivě vztyčí na kolena. „Nic mi není, nic mi není,“ opakuje, spíš sama pro sebe.

Neznámý zápach sílí. Ozve se další skřípot, ještě silnější. „Požární dveře…,“ vyhrkne Alice hlasem zostřeným panikou.

Naše čtveřice se jako ve snách dovleče přes trosky kovu a zařízení k nápisu VÝCHOD. Vyvalíme se ze dveří, kašleme a prskáme a tiskneme se jeden k druhému. Do očí se mi zakousne denní světlo. Připadám si jako nějaký druh upíra, mžourám a skláním hlavu. Všimnu si, že se citelně ochladilo, a rázem mi naskočí husí kůže. Svezeme se na dláždění, záda opřeme o studenou kamennou zeď. „Kde to, sakra, jsme?“ řeknu. Naštěstí ještě umím tvořit slova, ale slyším jen ohlušující rámus, jako bych stála v tunelu a kolem mě se řítil, rachotil a skřípal vlak a vířil prach. Nejdřív mě napadne, že je to silný tinnitus, kdy mozek protestuje proti sebemenšímu pohybu, ale pomalu začínám rozlišovat barvy a tvary. Lidi. Tisíce lidí. Všichni vysocí, štíhlí, na sobě perfektně padnoucí oblečení. Pěsti bušící do vzduchu a zvýšené hlasy; zadní strana stehen mi vibruje záchvěvy dusajících nohou.

35

„Musíme přivolat pomoc,“ křikne Nate a vyndá z kapsy mobilní telefon. Pásku musel někde ztratit, protože jsou vidět obě oči, lesklé slzami. „Není tu signál,“ řekne.

Přikývnu, ale ihned toho lituju. Bolest v hlavě se mi převaluje jako toxická tekutina. „Russell a Julia jsou pořád uvnitř…“ I ochrankáři a ta paní s psací deskou… pokusím se dodat, ale můj hlas se ztratí ve fanfáře trubek. „To je nějaká kostýmová akce?“ huláká Alice.

Otřu si do rukávu krev z obličeje a rychle zamrkám.

Ten výjev znám. Jsme v Koloseu z Šibeničního tance, na nejnižší úrovni, vpravo vzadu. Jsme obklopení klesajícím hledištěm plným dokonalých, souměrných tváří a náš pohled stoupá až na vrchol kruhové kamenné zdi, kde stojí v pravidelných rozestupech ozbrojené stráže Gemů. Před námi ožívá rozhněvaný dav, tvořený dokonalými postavami korunovanými hřívou hustých lesklých vlasů. Nevidím tam, ale vím, že pódium a šibenice je vztyčená vpředu, ukrytá za vlnícím se zástupem. „Je to jako hra na hrdiny na špičkové úrovni.“ Alice si ukroutí zlomené podpatky a stoupne si, aby líp viděla.

Má pravdu. Dokonce trefili i ten zápach. Amfiteátr stojí na hranici mezi městem Impů a Pastvinami. Líbezná vůně pylu a čerstvě posečené trávy se střetává se sladkokyselým smradem octa a rozkládajících se těl. „Kašli na hru a na hrdiny,“ vyjede po ní Katie. „Musíme najít ochranku.“ Opustí bezpečí požárního východu a běží k okraji davu. „Kašli na ochranku,“ broukne Alice. „Musíme se ujistit, že Russell tu fotku zveřejní.“ Nate mi pomůže na nohy, a i když mám pocit, že se mi rozskočí lebka, rozhýbe mě představa, že Russell a Julia zůstali zavalení pod troskami a možná jsou zranění. Popadnu za rameno rozložitého vysokého chlápka a přitom si nejasně uvědomím krev na svých roztaže36

ných prstech. Muž se otočí a podívá se na mě. Souměrnost jeho tváře mě ohromí, slova mi váznou v hrdle. „Potřebujeme pomoc.“ Můj hlas zní popraskaně a zlomeně jako záznam na staré gramofonové desce.

Zatváří se nechápavě. „Zmiz, Impe, nebo zavolám stráže.“ „Já vím, že se držíte role,“ přidá se Nate, „ale stala se nehoda. Ta krev je pravá.“ Povalit Natea na zem je pro muže hračka. „Řekl jsem, abys ses ztratil, Impe.“ „Proboha, Nate, jsi v pořádku?“ Kleknu si vedle něho a oprašuju mu špínu z dlaní. „A to jsem si myslel, že jsem fanatickej fanda Šibeničního tance,“ zahučí. „Tenhle fandom je vážně drsnej.“ Vyskočím na nohy a vrhnu se na jinou osobu. Tentokrát je to žena po čtyřicítce, možná starší, těžko říct.

Pořád je krásná, pleť na obličeji má hladkou jako hedvábný závoj, vlnité, kaštanově hnědé vlasy sčesané ke straně. „Nesahej na mě… ty špinavej Impe… ty opice! Stráže!“ rozječí se. „Stráže!“ Ale její hlas pohltí křik davu, fanfáry a dupání nohou.

Nate mě zatahá za paži. „Nech to plavat.“ Obejdeme diváky zezadu a rozhlížíme se kolem dokola ve snaze najít někoho… kohokoli… kdo vypadá, že by mohl patřit k pořadatelům. Katie nemá o nic větší štěstí než my, a když jí do obličeje zakřičí štíhlá plavovlasá žena, zmateně a nesouhlasně sevře rty. Zato kolem Alice se shromáždí skupinka okostýmovaných hráčů, všichni hýčkají drobnou ranku na jejím nadloktí a odhrnují jí zlaté vlasy z tváře. Pro jednou mezi ně Alice dokonale zapadne. Museli zlanařit snad všechny modelky v Londýně… spíš v Británii… jen aby hra vypadala absolutně věrohodně.

Zdolám několik spodních schodů, které vedou ke stup37

ňovitým řadám u zdi Kolosea, Nate je po mém boku. Tak tak vidíme přes hlavy diváků. A vpředu spatřím pódium, chatrnou dřevěnou konstrukci ukončenou příčným trámem. Visí z ní devět oprátek, navlečených na krk devíti odsouzeným Impům. Jejich obličeje se promítnou na obřím plátně za jejich zády. Rozeznávám všechny nedostatky. Sotva znatelné, furiantské darebáctví v jejich tvářích, příležitostný šedý vous, změť zažloutlých zubů. Jejich nedokonalost je nápadná i na dálku. Těla jsou výrazně nevyvážená – příliš vychrtlá, malinko nahrbená, rozšířená v nesprávných partiích. Při pohledu na jejich lidské rysy se mi trochu uleví. „To je první scéna,“ komentuje vzrušeně Nate. „Páni!

Vychytali všechny mouchy. Odsouzenci vypadají přesně jako ti herci ve filmu.“ Má pravdu. Na těch devíti obličejích znám každou pihu, každou linii. Žena s krví podlitýma očima, která si ustavičně sahá na ucho, jako by jí ten pohyb poskytoval jakousi útěchu. Muž s pohmožděninami na předloktí, který má skoro celou dobu zavřené oči. Dívka, jíž nemůže být víc než šestnáct let, skřípe zuby s takovou urputností, že to vypadá, jako by její čelisti měly navzájem splynout. Každého Impa můžu popsat do nejmenších detailů – film jsem viděla šestačtyřicetkrát.

Namáhavě polknu. „Nate. Soustřeď se. Potřebujeme sehnat pomoc.“ Velkou obrazovku za pódiem vyplní obličej prezidenta Gemů: prezidenta Stonebacka. Vypadá dost afektovaně. Přes dokonalé rysy má nataženou kůži, připevněnou neviditelnými cvočky – jako kůže na bubnu.

Jeho nepřirozeně zvětšené oči vypadají jako obří skleněné koule, vyprázdněné, neschopné dát najevo sebenepatrnější srdečnost nebo laskavost. Osloví shromážděné svým suchým tónem – tak jako ve filmu.

38

„Moji bližní, Gemové, dnes jsme se tady shromáždili, abychom se stali svědky smrti těchto Impů. Provinili se krádeží, znásilněním a vraždou.“ Dav zaburácí. „Proto v zájmu zachování dokonalosti našeho světa musíme tyto nedokonalé tvory… tuto chamraď… eliminovat.“ Víření bubnů sílí. Kat, celý v černém, přistoupí k ramenu páky. Vím, že je to jen pro efekt, přesto se mi útrobami rozlévá nepříjemný pocit… Něco není v pořádku.

Chci stáhnout Natea ze schodů, ale běží k nám Katie, mává pažemi nad hlavou a rty vyslovuje Julia.

Zvedneme hlavu a spatříme Julii Starlingovou. Stojí na vrcholu zdi, ruce má v bok, tmavé vlasy jí vlají ve větru. Na pozadí šedé oblohy vypadá vážně senzačně. Hrozivě. Nepříjemný pocit se mění v paniku, srdce mi naráží do žeber, jako bych měla v hrudníku uvězněné zvíře.

Něco rozhodně není v pořádku. Unikla bez jediného šrámu a kdovíjak se jí podařilo přestrojit se za Rose. Tunika, legíny, bagančata. Sleduju, jak si přikládá pěst ke rtům. Něco si pro sebe zamumlá, pak zdvihne paži nad hlavu a v ladném oblouku s ní švihne vpřed.

Co to je, vím dřív, než to uvidím. Granát. Ale ne takový, co rozsévá smrt a zmar. Kdepak. Je to bodláková puma, která má vypustit vzbouřenecké symboly naděje.

A samozřejmě šikovně odvést pozornost. Letí přes hlavy diváků, na okamžik znehybní jako dravý pták a nato se nad Koloseem ozve hlasité cvaknutí. Do vzduchu se uvolní stovky chmýřnatých nažek bodláku, plují nahoru a snášejí se dolů jako jemné částečky prachového peří.

Dolehne ke mně náhodné vyjeknutí, zástup si ukazuje a sleduje pohyb chmýří proti nebi. „To je úžasný!“ Nate překřičí bubny. „Bodláková puma. Jako v kánonu.“ „Až podezřele úžasný,“ odpovím. Zápach, herci, nesmírné rozměry scény. Je to až znepokojivě reálné. Udě39

lá se mi mdlo. Víření bubnů sílí, až vyplní veškerý prostor v mé hlavě.

A najednou bubny zmlknou. Ticho. Dav je pořád ohromený, jakoby zkamenělý, oblé brady obrácené vzhůru. Ve filmu se v tom okamžiku objeví povstalci, odjistí kouřové pumy, vtrhnou na pódium a odsouzené Impy osvobodí. Rose nepozorovaně zmizí, splyne s šedí města Impů a vyslouží si pověst odvážné rebelky.

Zatajím dech a čekám na válečný pokřik vzbouřenců.

Ale místo toho slyším Katie, jak řve z plných plic. „Julie! Julie! Jsi v pořádku?“ To poslední, co potřebujeme, je upoutání pozornosti. „Katie, ne!“ křiknu.

Ale ona běží k tribuně a mává pažemi nad hlavou. „Julie, dávej pozor, ať nespadneš.“ „Katie, přestaň,“ volám za ní.

Jenže už je pozdě. Stráže, upozorněné na Juliinu přítomnost, se na svých stanovištích otočí, natáhnou kohoutky a zamíří. Julia se obrátí a ve tváři se jí objeví zvláštní výraz – něco mezi odhodláním a smířením. Při střelbě z pušek mi málem pukne lebka… Na Juliině tunice se objeví několik rudých teček, které splynou v jednu velkou skvrnu a vytvoří krvavý pruh. Připomínají moji rudou šerpu. Julia se podívá na své břicho – na růžových rtech vykvete zmatený úsměv – a zavrávorá. Zašermuje štíhlýma rukama, jako by se chtěla zachytit neviditelné opory, ale přepadne mezi sedadla jako bezvládná loutka; tmavé vlasy za ní vlají jako černá kápě. S plesknutím dopadne na dlažbu, bez hnutí, bez života. Jako pytel písku. Dívám se, jak z ní uniká život a jak se po chodníku rozprostírají dvě červená motýlí křídla.

Tohle už nemůže být kostýmová hra.

Chystám se seskočit ze schodů a běžet k ní, když mě upoutá jiný zvuk. Zvuk devíti otvírajících se propadlišť.

40

Nate mě popadne za ruku, a sice tak pevně, až to zabolí. Vím, co uvidím, vím, že bych měla odvrátit pohled.

Ale nemůžu. Prostě nemůžu. Devět těl se propadne, devět úseků provazu se narovná a napne, devět párů nohou kope a kroutí se. Muž s pohmožděným předloktím, žena s krví podlitýma očima, dívka se semknutými čelistmi – všichni do jednoho – tančí svůj poslední tanec.

Bezděčně pohlédnu na Katie. Stojí jako vrostlá do země a rukama si svírá obličej tak křečovitě, až jí zbělají klouby prstů. Pak vyhledám Alice. Nalíčená ústa má dokořán, oči jí plavou v slzách. A Nate mi pořád drtí ruku a tahá mi za látku tuniky, jako by mu bylo pět.

A já vím, že si všichni myslíme to samé: To není kostýmová hra.

41

5

Kapitola

Z

davu se oddělí muž a běží k Juliinu zkroucenému tělu. Má na sobě předepsanou šedou kombinézu otroka – Impa, který pracuje pro Gemy na Pastvinách. Neubráním se údivu: skutečný oblek se zdá nepohodlný a látka je hrubá a scelená ledabylými stehy. Když muž vkročí do kaluže krve, klesne na kolena, plynulým pohybem zvedne Julii do náruče a přitiskne si ji na širokou hruď. Julii se sveze ruka stranou a začne sebou cukat – jak se ukládá k spánku na pokraji snu. Cukání je zřetelnější a mě napadne, že možná ještě žije – když vtom si uvědomím, že její drobnou postavu objímá Imp, který se křečovitě otřásá žalem. Najednou mám pocit, že se dívám na něco, co je ryze soukromé, a v duchu si poručím odvrátit pohled.

Vtom stráže zahájí palbu a do země v mužově okolí se zakusují střely. Chci na něj zakřičet, uteč, uteč odsud, ale rty se mi ani nepohnou. Muž vzhlédne a z nějakého důvodu na mně spočine pohledem. Díváme se jeden na druhého, moje oči se mu vpíjejí do obličeje. Mahagonová pleť, špína vrostlá do každé prasklinky, nos, který zastavil nejednu pěst. Znám ho z filmu.

Matthew. Jeden z Thornových nejvěrnějších stoupenců, jeden z jeho pobočníků, co zverbovali Rose. Šlachy 42

na krku mu ostře vystupují; nejspíš si taky myslí, že se vtírám.

Střelba přiláká pohled několika Gemů. Vzrušení v jejich půvabných tvářích střídá hrůza a ruce jim vzlétnou k tvářím. V zadních řadách davu vypukne panika. Pár Gemů se rozběhne k vysoké železné bráně po straně amfiteátru, která ústí na Pastviny.

Stráže mají strach, aby neprovrtaly nesprávné břicho, a palba ustane. Toho využije jakási žena, rovněž v kombinéze, která se vrhne ke klečícímu muži. Tahá ho za oděv na zádech, úzké rty vykřikují povely, havraní vlasy prokvetlé šedinami jí vlají kolem obličeje. Je to Saskie, další rebel, který získal Rose. Má stejnou, drsnou tvář jako její filmová představitelka, přesto vypadá trochu jinak.

Matthew se napřímí a přitiskne Julii k sobě, jako by byla spící dítě. Zarazí se a znovu zachytí můj pohled.

Pak se podívá na Natea a já v jeho tmavých očích zpozoruju změnu, jako by jím projel nějaký podnět. Položí Julii do kaluže krve, zašeptá něco, co je určené jenom jí, a s nataženými pažemi se rozběhne k nám. Ani se nepohnu, ochromená úžasem, a jen zaznamenám krev na jeho ruce, která nabere do hrsti moji tuniku. „Rychle,“ zaburácí. „Pojďte se mnou.“ Podívám se na Natea a čekám nenucené pokrčení rameny, ovšem můj bratříček má obličej strnulý úzkostí.

Jsme v Šibeničním tanci, říkají jeho oči. Málem se rozesměju. Jsme v Šibeničním tanci.

Matthew mě drapne za rameno. „Prokristapána, mezi všema těma Gemama nepřežijete ani vteřinu.“ Přitáhne si mě, až se můj nos skoro dotýká jeho.

Je stejně vysoký jako já, což mi připadá zvláštní – na stříbrném plátně vypadal statný. Vtom si uvědomím, že stojím na schodech. Ale nepohnu se; váhám mezi šo43

kem a smíchem. Zblízka zjistím, že i on se trochu liší od svého filmového představitele. Obličej má robustnější a hnědé oči o pár odstínů tmavší.

Rozmrzele mě odstrčí a seštípne mi tváře prsty ještě vlhkými Rosinou krví. „Podívej.“ Přinutí mě pohlédnout na pódium. Na provazech visí devět bezvládných těl. Devět šíjí je ohnutých bezmála jako labutí krk, nohy už netančí, ale míří rovně k zemi.

Zezadu se k němu přitočí Saskie. „Nech je, Matthewe.

Nech je být.“ Ale Matthew ji neposlouchá. „Chcete skončit jako oni?“ Stiskne mi tváře tak silně, až se mi vyšpulí rty. „Protože přesně to vás čeká, jestli okamžitě nepohnete zadkem.“ Jeho slova zburcují Natea. Zatahá mi za tuniku. „Jdeme, Violet.“ Bráchovo gesto mi vdechne do nohou život. Jestli jsme opravdu v Šibeničním tanci, pak se nalézáme na vůbec nejnebezpečnějším místě… na místě, kde věší geneticky nevylepšené lidi. Jako jsem já. Jako je Nate. Osvobodím se z Matthewova sevření a popadnu ho za ruku, volnou paží sevřu kolem pasu Natea. Za zády davu se dáme do běhu v hlubokém předklonu a v očekávání dalších střel.

Dožene nás Katie. „Kam pádíte?“ křikne.

Až v tu chvíli si provinile uvědomím, že jsme na to jeviště hrůzy vešli čtyři. „Alice!“ zaječím. „Alice!“ Jenže nikde ji nevidím. Hruď mi sešněruje panika.

Matthew nás táhne zástupem Gemů. Vrážím do jedné dokonalé postavy za druhou. Otáčejí se po nás, ve tváři zřetelně zhnusený výraz, díky němuž jsme paradoxně v bezpečí, protože před námi uskakují, jako bychom měli lepru. Zaslechnu pár výkřiků. Opice, špinavý opi44

ce. Ale po Alice pořád ani stopy. Na okamžik zpomalím a pokusím se zahlédnout její blonďaté vlasy, které jindy září nad zbytkem davu. Ovšem to, co ji normálně odlišuje, je teď součástí normálnosti. „Stráže!“ zařve jakýsi Gem. „Stráže! V Koloseu jsou impí vzbouřenci!“ „Pospěšte si,“ pobídne nás Matthew a sevře mi ruku ještě pevněji. „Alice!“ Můj hlas se vznáší nad hlavami shromáždění.

Doběhne nás Saskia. „Drž hubu, mrňavá hlupačko.

Chceš, abysme všichni zařvali?“ A pak uslyším slaboučký hlas. Moc ráda bych potvrdila, že mě zaujal důvěrností a zasáhl něco hluboko v mém nitru, co poznalo jeho zabarvení a výšku – ale upoutal mě jen tím, že volal moje jméno. Violet. Violet.

Jeho majitelka se potácí směrem k nám a nad ostatními vyniká jen díky tomu, že jí obličej hyzdí saze a děs.

Vrhne se ke mně. „Kde to, sakra, jsme? Co se to děje, krucinál?“ „Musíme odsud vypadnout,“ odpovím.

Nemyslím, že mě v tom kraválu slyšela, ale musel ji popíchnout můj naléhavý výraz, protože se k nám bez dalších otázek přidá, klesne do podřepu a proplétá se davem s námi.

Doběhneme k úzkým dřevěným dveřím, jež určitě vedou do města Impů. Mrtvolný zápach zesílí a zvedne mi žaludek. Stojíme hned vedle impí ohrady, dřevěné klece, kde jsou zavření příbuzní odsouzených a odkud je jim umožněno sledovat smrt svých blízkých. Dívají se na nás mezerami v mřížoví, kamenné tváře zmáčené slzami.

Matthew nás popožene k malým dvířkům a v přípravě na příchod stráží vytáhne z opasku pistoli. „Rychle.“ 45

Chvějícíma se odkrvenýma rukama a nehty zaútočím na dřevo v okolí kliky. V okamžiku, kdy rukama obemknu kovovou kouli, uslyším zakulacené samohlásky strážného. Nenechte je utéct! Představuju si, jak se mi nad zátylkem kmitají červené body laseru jako roj rozhněvaných světlušek. Zachvátí mě další vlna paniky.

Ale neohlédnu se. Zaměřím se na kov pod svýma rukama. Zuřivě lomcuju klikou, až si málem vykloubím ramena, ovšem dveře zůstávají pevně zavřené. Saskie mě odstrčí stranou a obratnými prsty pootáčí koulí. Ruce má překvapivě klidné. Konečně se dveře otevřou a my vpadneme do města.

46

6

Kapitola

M

atthew za námi zabouchne dveře. „Jsme v Šibeničním tanci,“ řekne Nate roztřeseným hlasem. „To teda nejste,“ vybuchne Saskie. „Právě jsme vás odtamtud odvedli.“ Nate zavrtí hlavou, jako by to Saskie nepochopila. „Ne, ne, jsme ve světě Šibeničního tance.“ Saskii to nestojí za odpověď. „Hněte sebou, než se za námi pustí stráže.“ Přijdu na to, proč vypadá jinak. Těsně nad levým okem má velké červené mateřské znaménko ve tvaru Afriky. A vlastně ani Rose se příliš nepodobala Julii Starlingové. Vlasy měla kudrnatější a stavbu těla spíš dětskou. Jako by tyhle postavy vystoupily rovnou z autorčiny představivosti. Ale nemám čas o tom přemýšlet; v patách máme stráže. Klusám za Matthewem a Saskií uličkou a snažím se s nimi udržet krok; moji kamarádi mi namáhavě oddychují po boku.

Město Impů znám z knihy a samozřejmě z filmu. Jistý kritik se o něm vyjádřil, že má „zneklidňující atmosféru“. Londýn budoucnosti po staletích, vybombardovaný do základů a zbavený koloritu a půvabu. Kamera ukazuje rozmáchlé panorama propadlých hřebenů střech, po47