ItalskĂŠ radosti
Praha 2018
Přeložila: Kateřina Tomcová
Maeve Haran: Italské radosti Vydání první Copyright © Maeve Haran 2017 Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2182. publikaci Přeloženo z anglického originálu An Italian Holiday vydaného nakladatelstvím Pan Books, an imprint of Pan Macmillan, Londýn v roce 2017 Český překlad © 2018 Kateřina Tomcová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu © 2018 Martina Černá Přebal a vazba © 2018 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0847-0 BARONET Praha 2018
Maeve Haran
ItalskĂŠ radosti
Věnováno Vicki Barrassové za třicet let přátelství a legrace – o radách ohledně italského jazyka, zvyků a umění flirtovat nemluvě.
Kapitola 1
„Prokristapána, Claire!“ Martin poskakoval na jedné noze po předsíni a Claire připomínal plešatějící volavku. „To musíš ty krabice nechávat zrovna tam, kde se o ně člověk přerazí? Skoro jsem si zlomil nohu, sakra!“ „Za pět minut vyrážím. Jedu do Mayfairu podávat oběd.“ Claire se snažila ovládnout, aby ho neflákla po hlavě plastovým boxem s tuňákovým ceviche, které připravila jako předkrm. Toho rána už musela absolvovat jednu potyčku s mužským egem, když se zeptala Harryho, obchodníka s rybami, jestli je ten tuňák čerstvý. Vybuchl jako granát. Jelikož Harry byl pro ni z profesního hlediska nesmírně důležitý, uhladila mu rozčepýřená peříčka a omluvila se. Usoudila však, že její manžel je docela jiná sorta. Už celé roky byla hlavní živitelkou rodiny, a co on? Pomohl jí někdy? Ani jednou. Claire došla k závěru, že se z ní stala buďto mrzutá bába, nebo zkrátka jen stará dobrá feministka. Strkala plastové boxy s jídlem do kufru svého stařičkého Fiatu Panda a zničehonic se zarazila. Ještě nikdy ji nenapadlo, že je vlastně stoupenkyní ženské rovnoprávnosti. Kdybyste se jí na totéž zeptali před třiceti 9
lety, byla by odpověděla, že je spíš domácký typ, který rozhodně nepálí podprsenky, že jejímu srdci je vlastní hlídat teplo rodinného krbu. Možná, že feministku z ženy udělá života běh. Anebo manželství. Ať do toho jablka kousla z kterékoli strany – a Claire byla dodavatelka cateringu, takže o jablcích věděla úplně všechno –, existovaly chvíle, kdy měla dojem, že muži jsou jenom volitelná příloha. Vzpomněla si na svůj oblíbený kreslený vtip. Žena v něm oznamuje manželovi: „Až jeden z nás umře, odstěhuju se do jižní Francie.“ Velmi trefné. „Nebuď směšná, Claire,“ namítala její kamarádka Jan pokaždé, když svoje rozvratné myšlenky vyslovila nahlas. „Bez chlapa bys nepřežila ani den!“ Chovala podezření, že Martin si myslí totéž. Každopádně, pro tuto chvíli chtěla zapomenout jak na Martina, tak na jejich syna Evana a snachu Belindu, s nimiž „dočasně“ obývali rodinný dům. Trvalo to už půl roku od chvíle, kdy zkrachovaly jejich vyhlídky na vlastní byt, a Claire se tím dvojnásob zkomplikoval život, protože všechny svoje zakázky tím pádem připravovala v kuchyni, kde se motali další dva lidé, a to nepočítala lednici, která přetékala neznámými druhy zeleniny a odpudivými koktejly z kadeřávku. Evan s Belindou byli horlivými zastánci čerstvé stravy. K tomu byl její drahocenný mixér v jednom kuse zaneřáděný zelenými zbytky. Claire, připomínala si v duchu, začínáš mluvit jako tvoje máma. To byla tak hrůzostrašná vyhlídka, že raději okamžitě přepnula myšlenky na dnešní dopoledne. Pro tuhle společnost ještě nikdy nevařila, ale jedna její kolegyně dodavatelka zjistila, že má na dnešní den dvě zakázky, a tak Claire požádala, aby tenhle oběd vzala za ni. Klientem byla jakási investiční společnost, zjevně dost úspěšná, protože sídlila ve velké budově na Brook Street ve čtvrti Mayfair. Nerozuměla tak docela tomu, čím se 10
takoví investiční podnikatelé zabývají, a uvažovala, jestli se v něčem liší od těch podivných týpků ze City, pro které kdysi připravovala „ředitelské obědy“. To byli vesměs nabubřelí, ale neškodní staří páprdové, mezi nimiž se tu a tam vyskytl i nebezpečný exemplář s nenechavýma rukama, co považoval kuchařku za další položku v menu, hned po crème brûlée. Tahle odrůda chlapů byla překvapivě odolná. Generace její matky jim přezdívala ‚taxíkoví vepři‘. Claire naťukala adresu firmy do stařičké navigace TomTom, připevněné k čelnímu sklu, a v duchu zamávala všem domácím starostem. Tuhle chvíli měla nejraději. Vždycky odjížděla brzy, aby měla dost velkou časovou rezervu na různé komplikace, dopravní zácpy, potíže s parkováním a jiné předvídatelné katastrofy. Jednou z těch nepředvídaných byl jistý řidič, jenž jí kdysi najel rovnou do kufru staré dodávky, kterou si půjčovala na větší příležitosti, a přitom shodil na podlahu čtyři celé, pečlivě uložené lososy, určené pro svatební tabuli. Dva se jí podařilo zachránit tak, že je rozvážně pokladla plátky okurky, takže jí připomínali nudisty, kteří si plážovým míčem zakrývají citlivé partie. Z těch zbylých dvou musela vyrobit lososovou pěnu. Použila k tomu příruční mrazničku – formu ve tvaru lososa vozila vždycky s sebou – a hosté si to díkybohu vyložili jako záměr servírovat v retro stylu a moc si to pochvalovali. Tou dobou, kdy pěnu podávala, už naštěstí nevěsta s ženichem vypili dost šampaňského, takže si změny v menu ani nepovšimli. O hodinu a půl později, když dorazila k velkolepé georgiánské budově na Brook Street, našla hned před vchodem místo k parkování. Vzpomněla si přitom, jak Woody Allen ve filmu Spáč poznamenal cosi o tom, že ho popadne zlé tušení vždycky, když před nemocnicí najde volný flek, takže to v ní vzbudilo radost a současně mírné podezření. 11
Přes telefon zaplatila parkovné a opatrně nesla boxy dovnitř. Její předchůdkyně Margie jí se spikleneckým mrkáním prozradila, že tyhle klienty už omrzela obvyklá konzervativní strava a že by rádi pro změnu něco trochu ostřejšího, proto se rozhodla právě pro ceviche, tedy marinovaného tuňáka s chilli papričkami a mexickou tortillou. Následovat mělo kuře piri-piri a jako dezert vše obecně oblíbený chlebový nákyp s vanilkovým krémem, pro který ale nepoužila obyčejný bílý chléb, ale panettone, italský sladký chléb – trocha šmrncu inspirovaného kuchařskou bohyní Nigellou1. V malé kuchyňce jí do sluchátek hrálo Rádio Čtyři a ona se plně soustředila na aranžování tuňáka na talíře, když do dveří strčila hlavu šéfka kanceláře. „To jsem ráda, že jste přijela s takovým předstihem,“ zavolala na ni. „Ta poslední kuchařka byla takový lajdák, že jsme ji museli vyrazit.“ „Jistě.“ Claire zamyšleně vymačkala poslední limetu. Margie se o žádném vyhazovu nezmiňovala. To bylo fakt divné. Možná se cítila trapně. V téhle branži se všechno rychle dozvíte, včetně zpráv o úděsných klientech – kdo špatně platí a kdo s vámi nakládá jako Jindřich VIII. s nevolníkem. Claire obrátila pozornost zpátky k pořadu Vy a váš čas, kde se mluvilo o tom, zda lidi investují peníze určené na penzi uvážlivě – v jejím případě žádné investice nebyly, protože nikdy neměla dostatečně výnosnou práci. O tom ale nehodlala přemýšlet. Bylo jí jasné, že bude muset pokračovat v práci, třeba do sta let. Slyšela, že lidé už se trousí dovnitř, a naposledy všechno zkontrolovala. Perlivá a neperlivá voda s ledem. Bílé víno, i když toho moc nevypijí. Dokončila aranžmá před Nigella Lawsonová, britská novinářka, autorka kuchařek a moderátorka pořadů o vaření. Poznámka redaktora. 1
12
krmu a uličnicky strčila ukazováček do pronikavě ostré omáčky. Chilli a limetkové šťávy tak akorát. Hodila kuřecí piri-piri do ohřívače a nachystala malé porce nákypu tak, aby byl dezert patřičně nadýchaný a neodolatelný. Poslední elegantní tečkou bylo ručně psané menu. Čtrnáct let strávených v soukromých školách ji sice nijak zvlášť neobohatilo v oblasti vzdělání, zato se ale vycvičila v dokonalém krasopisu. Claire vytáhla svoje věrné plnicí pero a dala se do psaní. Angela se s uspokojením rozhlížela po obchodě. Vládla v něm přesně taková atmosféra, v jakou doufala už tenkrát, když ji poprvé napadlo otevřít si obchod s oblečením. Všechno tu vypadalo lákavě a útulně, skoro jako by člověk vešel do obývacího pokoje. Tu a tam perské koberečky, police s okrasnými předměty, na stolcích květináče a v nich její milované zářivě červené orchideje, a co bylo nejdůležitější – usměvavé prodavačky, které dávaly najevo, že vás tu rády vidí. Jestli Angela něco nesnášela, byly to hrozivě bělostné obchody a dámy za pultem, které na zákazníky koukaly spatra, jako by hodnotily, zda vskutku mají nárok přestoupit jejich drahocenný práh. Obchod byl navíc skvěle umístěný: ulička U Svatého Kryštofa byla nedaleko Oxford Street, ale s netradičnější a mnohem útulnější atmosférou. Kavárny s předzahrádkami přetékaly rozesmátými lidmi z okolních kanceláří, kteří se rádi utrhli od pracovního stolu. Vlastně to tu hodně připomínalo Paříž. Angela se usmála. Dokonce si živě vybavovala ten okamžik tenkrát v Hongkongu, kdy si v zastrčeném obchůdku zkoušela jedny šaty a pořád dokola je hladila, až to bylo trapné, protože ji přitom sledoval majitel. „Krásná látka,“ řekl tehdy ten mužík naléhavě a i on 13
přejel po látce dlaní. „Je z bambusu. Velice jemná. Dokonce jemnější než hedvábí.“ Šaty vypadaly jako hodně dlouhý svetr s oválným výstřihem a dlouhými přiléhavými rukávy a Angela věděla, že už je ze sebe nesundá. Nikdy. Bylo to absurdní, ale měla pocit, že je obklopená hebkostí nebo že ji hladí neviditelná ruka. V hlavě jí naskočilo bláznivé spojení když tě šaty obejmou, aniž by v té chvíli Angela tušila, že právě vymyslela slogan, který ji proslaví. V té době pracovala v jedné bance a nosila jen na míru šité kostýmky, které člověka rozhodně nehladily. Když prošla tou dramatickou katarzí v Hongkongu, pečlivě prozkoumala oděvní trh a usoudila, že po ležérních, nositelných kouscích je taková poptávka, že by to mohla risk nout. Samozřejmě, že ‚objímací šaty‘ se staly jádrem její kolekce. Následovaly dlouhé lichotivé blůzy, které zakrývaly zadek, kardigany z jemné příze – miniaturní ucelený šatník, přepychově pohodlný a zároveň stylový, z něhož jeden každý kousek lichotil ženám po čtyřicítce. Šťastnou náhodou se trefila do období, kdy ženy začaly masově navštěvovat fitness centra, a její oděvy ladily s jejich uvolněnějším životním stylem. Její devadesátiletá matka by nic podobného na sebe nevzala, ale v tom byl právě ten vtip. Ženský život prošel proměnou. Angela navíc do kolekce začlenila řadu zavinovacích šatů, o nichž by fanoušci poslední módy nejspíš prohlásili, že jejich mrtvola už dávno vychladla, jenže právě ty se prodávaly jako poslední díl Harryho Pottera. Stejný zájem byl o pestrobarevné pašmíny (další kousek, který byl předmětem pohrdání módních guru a současně nehynoucí lásky zákaznic) a půvabné hedvábné šály, díky nimž měla skvělý důvod cestovat do Indie a Maroka. Angela zahlédla vlastní odraz v dlouhých zrcadlech, 14
která byla na její příkaz všude. Nesnášela obchody, kde člověk musel celé hodiny bloudit, než nějaké našel. Tvář, již uviděla, ji ohromila. I přes pečlivě upravené světlé mikádo, chytře zvolené šaty a náhrdelník z bronzových korálů, který promyšleně zakrýval svrasklou pleť na krku, vypadala staře. Ba co hůř, vypadala tvrdě. Bezděčně si vzpomněla na jednu větu z nádherné eseje od Nory Ephronové o stárnutí: že to člověku každý den trvá déle a déle, než se sám sobě začne podobat. No co, možná, že ta tvrdost byla na místě. Právě dnes to možná bude potřebovat. Před třemi lety prodala podíl ve své společnosti Fabric jednomu investorovi, aby získala prostředky pro otevření dalších obchodů a expanzi na internetovém trhu. Expanze byla velice úspěšná: přibyly jí tři pobočky v prestižních lokalitách a prodej po internetu raketově stoupal. Ten úspěch byl vlastně tak obrovský, že její jméno se v jednom kuse objevovalo v médiích, až ji nakonec oslovili lidé z populárního televizního pořadu Plácněme si, aby v něm zaujala roli jednoho z finančních magnátů. Angela pohlédla na nákladné hodinky, jež si díky svému úspěchu mohla pořídit. Bylo půl jedné. V jednu hodinu se měla se svým zástupcem, mužem jménem Drew, sejít u oběda v honosných kancelářích společnosti Woodley Investment na Brook Street. Mayfair byla čtvrť, kde se investičním firmám líbilo, protože tak dávaly najevo svou odlišnost od těch staromódních hochů z londýnské City. „Jsi připravená?“ zeptal se jí Drew, který sem sešel z kanceláří v horním patře. „Co myslíš, že budou chtít?“ Na dnešní oběd byli s Drewem předvoláni zcela neočekávaně. „No tak, Angie,“ odtušil Drew a zašklebil se, „ty určitě něco tušíš. Podle mě to smrdí. Když si zahráváš s čertem, tak je ti jasný, že se přitom ušpiníš.“ 15
„Ušpinit se mi nevadí. Hlavně se nechci nechat schramstnout zaživa.“ Angela se rozloučila s ještě pořád usměvavou prodavačkou a společně vyšli ven, aby si našli taxík. Za rohem, nedaleko obchodního domu Selfridge’s, jich vždycky čekaly hromady. Vlastně od invaze Uberu byly hromady taxíků úplně všude. Ohlédla se směrem k obchodu. „Už se to tam pěkně plní, lidi chodí na oběd,“ poznamenala spokojeně. „Zastavíš ty se vůbec někdy, Angie?“ V Drewově hlase zazněl lehounký nádech nesouhlasu. „Ne. Nikdy. Je to přece můj byznys.“ Ohlédla se na něj přes rameno a přitom uvažovala, jestli se má urazit, nakonec si to ale rozmyslela. Jeho podpora jí možná přijde vhod. „Téhle firmě jsem ze sebe dala úplně všechno. Nic pro mě nikdy nebylo důležitější. A dodneška mě nezklamala.“ V momentálním popudu Angela pohrdla řadou černých taxíků, jejichž řidiči k ní s nadějí vzhlíželi, a mávla na jednu z křiklavě pomalovaných rikš se sedátky z falešného sametu a vratkou plastovou stříškou, které stály seřazené opodál. „Co to prokristapána…?“ podivil se Drew. „Tihle jenom okrádají turisty. Neměla bys teď spíš přijet jako královna byznysu? Slavná hvězda z televize?“ „Do háje s tím vším.“ Občas svého rozhodnutí upsat se té show trpce litovala. Hlavně proto, že ji vybrali do role zlé blondýny. Usmála se tomu, jak šílené vozítko si právě vybrala, a nastoupila si do kabiny. „Nejste vy tahleta… z televize?“ Řidič rikši na bicyklu si ji zvědavě prohlížel. „Ta, co všechny děsí, je na každýho sprostá a nikomu nepučí ani vindru?“ „To jsem já,“ zasmála se Angela. „Pročpak? Vy asi nechcete rozšiřovat svoje podnikání, nebo jo?“ „Já ne. Já studuju.“ 16
„A copak?“ „Firemní řízení.“ Angela se znovu zasmála. „Tak to přeju hodně štěstí. Já nejsem vždycky tak hrozná. Vlastně se jenom řídím svým instinktem.“ „Tak to ty vaše instinkty budou pěkně drsný,“ opáčil mladík a usmál se přitom tak široce, že se ani nemohla urazit. „Vidíš, i kluci v rikše se tě bojí,“ pošeptal jí Drew. „Tak ty se řídíš instinktem, jo?“ Řítili se po Oxford Street rychlostí, která byla u člověkem poháněného stroje znepokojující. Drew si dodal odvahy a vzal ji za ruku. „Třeba tak, že si začneš se svým podřízeným?“ S Angelou byli – a podle Angely to bylo velice nemoudré – několikrát v posteli. Upřímně řečeno byla překvapená tím, že s ní v jejím věku ještě vůbec někdo chce spát. „Ale no tak, Drewe, tohle už jsme probrali. Byla to jenom taková bláznivá chvilka. Není dobrý míchat dohromady byznys a city. Navíc jsi pro mě moc mladý. Pamatuješ se na knížku Ona od Henryho Haggarda?“ „Moc starý, ve škole už mě minula.“ „Mě taky. Žil totiž za královny Viktorie,“ poznamenala sarkasticky. „Ten stvořil první hrdinku, jejíž rozkazy je třeba poslouchat. Ve filmu ji hrála Ursula Andressová. Jmenovala se Ajša a byla nesmrtelná. Jeden sympatický mládenec se do ní zamiluje a ona se z něj taky snaží udělat nesmrtelného. Akorát, že se to všechno pokazí a z ní se nakonec stane dvoutisíciletá stařena a ten ubohej kluk se na to musí dívat.“ „Já nejsem kluk. Je mi pětačtyřicet.“ „Budeš kluk, i když ti bude šedesát.“ „Takže to všechno stálo za to?“ V jeho hlase postřehla smutek a křivdu. Zabočili do Bond Street. „A co jako?“ „Tvůj život, Angelo. Bez manžela, bez dětí. Nemáš ani psa.“ 17
Angela měla co dělat, aby mu jednu nevrazila. Jak se opovažuje? Byla tak rozhořčená, že když míjeli její milovaný kosmetický butik Jo Malone a modré pamětní desky Jimiho Hendrixe a G. F. Händela, ani si toho nevšimla. „Možná, že dneska bys nějakým utěšitelem nepohrd la,“ oznámil Drew zlověstně. Blížili se k nádherné budově, která byla přímo klenotem georgiánské architektury a stála nedaleko hotelu Claridge’s. Před oblíbeným hotelem Jejího Veličenstva jako obvykle v hloučcích hlídkovali paparazzi, aby u východu získali snímky vévodkyně Alexy nebo Karlie Klossové. Drew jí pomohl vystoupit z rikši a zvedl oči k dokonalým proporcím budovy. „Ti hoši od investic si přímo libují v takových starosvětských rekvizitách – hlavně aby nebylo vidět, co je to za podrazáckou bandu,“ prohlásil. „To je trošku drsné vzhledem k tomu, že mi za svoje akcie zaplatili moc pěknou sumičku a pak mě nechali na pokoji.“ „Až doteď,“ odtušil zlověstně. „Ne nadarmo se jim říká investiční dobrodruzi. Ty nezajímá, do čeho vrazí peníze, jde jim jenom o zisk. Vzpomeň si na tu partičku, co půjčila prachy té střevíčkové princezně. Povídala, že podle nich je briketa kus uhlí. Jenom nech na hlavě, ti by nás mohli roztrhat na cucky.“ Interiér ředitelství společnosti Woodley Investment byl snad ještě honosnější. Jakýsi poskok si od ní vzal kabát a vedl ji přes rozlehlou vstupní halu s černými a bílými kachlíky k ještě většímu schodišti, které vypadalo přesně jako to, po kterém scházela Scarlett O’Haraová ve filmu: pokryté tmavě rudým kobercem a se zábradlím z tepaného železa. Uprostřed haly stál stolek s vázou plnou květin, tak obrovskou, že jeden by ji sám neunesl. To všechno ozařovaly lustry z křišťálu. „Od těch by si s klidným svědomím mohl půjčovat i Ludvík, Sluneční král,“ poznamenal šeptem Drew. 18
Zjevila se před nimi elegantní mladá žena s hladkými tmavými vlasy v uhlově černých šatech, jako by vystoupila rovnou z dřevěného ostění. „Dobrý den, paní Williamsová. Pan Northcott a pan Fisher se k vám za okamžik připojí. Prosím, pojďte za mnou.“ Angela si najednou uvědomila, že se jí v rikše rozcuchal účes. „Máte tu někde dámy?“ „Jistě, nejbližší toaleta je v suterénu.“ Angela vděčně odhopkala dolů po schodech s přepychovým kobercem. Přesně takové toalety bývaly v klasických pánských klubech: byly obrovské a nemoderní a vyjadřovaly starosvětský vkus vyšších tříd. Žádné pitomé italské kohoutky ani umyvadla bláznivých tvarů. Angela si rtěnkou přejela rty a rozčesala vlasy. Těch deset minut na čerstvém vzduchu jí do tváří vehnalo nádech svěžesti. Naklonila se k svému odrazu a slovy dobře známými z televizní show mu sdělila: „Jdeme na to, Angelo. Plácneme si!“ Ze vzdálenějšího konce místnosti vyskočila droboučká obsluhující Filipínka, která asi byla schovaná v kabince. „Já tušila to jste vy, když vy sundala kabát!“ vykřikla vzrušeně. „Vy úžasná! Nikomu neskočíte na špeka!“ Žena se rozhlédla, jako by si uvědomila, že se chová nepřístojně. „Mohla byste mi podepsat?“ Vytáhla ze zásobníku kus toaletního papíru a podala ho Angele. „Jak se jmenujete?“ „Nina,“ zazubila se maličká žínka v extázi. „Pro Ninu, která je taky úžasná. Všechno nejlepší přeje Angela.“ Nina si přitiskla toaletní papír ke kostnatému hrudníku. Angela si umyla ruce. Tak jo, Angelo, zopakovala si v duchu. Nikomu neskočíš na špeka! Angela se napřímila do plné výšky svých sto třiasedmdesáti centimetrů a vešla do jídelny. Nezarazila ji ani mimořádně majestátní výzdoba, ani obrovský stůl, složité 19
ozdobné girlandy kolem oken, ani další záplava květin. Zarazila ji skutečnost, že kolem toho stolu sedělo pět lidí. Kromě těch dvou kluků – namyšlených produktů britských soukromých škol, jejichž jména už dávno zapomněla, snad Eddie… ne, Jamie a možná Adam – tu byli ještě dva muži a jedna žena, z nichž na první pohled vyzařovala právnická aura. Drew se na ni podíval. Totéž si zjevně myslel i on. „Paní Williamsová, zdravím vás,“ natáhl k ní ruku Adam nebo Jamie. „Velmi rád vás poznávám naživo, abych tak řekl. Jsem velkým fandou Plácněme si!“ Úlisně se přitom usmíval. „Jenom jsem rád, že tady ve Woodley nemusíme půjčovat nikomu z vašich soutěžících.“ „Nejsou to soutěžící,“ opáčila Angela přezíravě. „Jsou to skuteční podnikatelé, kteří potřebují investora.“ Rozhlédla se po shromážděných. „Přesně tak, jako jsem kdysi potřebovala i já.“ „Ovšem Fabric byla společnost mnohem většího významu, to nebyly žádné psí oblečky,“ věnoval Jamie arogantní úsměv svým kolegům. „Vlastně jsem velmi dobře investovala do autochráničů pro hafany. Ta firma skvěle prosperuje.“ „Fajn,“ pokračoval Jamie spěšně. „S Adamem North cottem už se znáte. Mary, Tim a Seb jsou z našeho právního oddělení.“ „To je od vás velmi uvážlivé, že mě předem upozorňujete na přítomnost právníků.“ Pronesla ta slova s tak ocelovým chladem, až všichni najednou sáhli po bavlněných ubrouscích. „Prosím, posaďte se.“ Angela si všimla, že u dveří postává externí kuchařka, celá nedočkavá, aby už mohla podávat předkrm. Před každého z nich položila talíř, rozdala jim pečivo, které podle Angely vypadalo báječně, a začala jim nalévat vodu do sklenic. „Perlivou, nebo neperlivou?“ 20
„Pro mě perlivou,“ podala jí Angela svou skleničku. „Promiňte,“ přerušil je Jamie a mával ručně psaným jídelním lístkem, jenž Claire tak pečlivě připravila, „ale co to má znamenat?“ Nedůtklivě ukázal na talíř. „To je tuňákové ceviche,“ odpověděla Claire zdvořile. „Pokrm původem z Peru, tuňák marinovaný v chilli a limetkách.“ „Kdybych toužil po chilli, tak bych šel do mexické restaurace. Kde je rajčatová polévka s bazalkou, kterou jsme si objednali?“ Claire zaplavila panika. Pomyslela na omáčku piri-piri, kterou podává k dalšímu chodu. Zdálo se, že si toho ještě nevšiml. Co to jen do Margie vjelo, že jí schválně dala tak scestnou radu? Jestli to měla být pomsta za to, že ji vyhodili, tak ji přerazí, až se s ní příště setká. Dost na tom, že zažila takové ponížení, ale ještě k tomu před tou železnou lady z televize… A navíc ještě muset snášet ty nadřazené kecy od nějakého přeplaceného usmrkance! „Podle mého mínění je to tuňákové ceviche přímo delikátní,“ vložil se do hovoru Drew. „Je čerstvé, vybraně servírované a k tomu nesmírně trendy.“ Jamie se na něho podíval, jako by právě vylezl z jeskyně. Claire posbírala talíře – ostatní svou porci snědli, ta Jamieho zůstala netknutá – a co nejrychleji zmizela do kuchyně, kde z kuřecích prsou chvatně seškrábla vrstvu pálivé piri-piri omáčky. Zběsile nasekala na kousky trochu hříbků, z nichž chtěla původně udělat oblohu, a podusila je na plotně. Bude prostě muset použít šlehačku, kterou původně zamýšlela ozdobit dezert. Jakmile se z hříbků začala vylučovat tmavá šťáva, Claire k nim přilila šlehačku. Tu slzu, která jí zbyla, se rozhodla později naředit mlékem a použít na nákyp. Když nakladla hlavní chod na talíře spolu s rýží a zeleným salátem, s úlevou usoudila, že to nevypadá zas tak špatně. 21
Když před Angelu pokládala kuře už bez pálivých ingrediencí, zachytila její pohled. Angela se takřka neznatelně usmála a sršelo z ní pohrdání vůči tomu idiotskému snobovi z internátní školy. Z předchozích setkání Angela věděla, že o věci samotné se nebudou bavit dřív než u kávy, takže dělala, co bylo v jejích silách, aby přečkala ty nejapné řeči o dětech, stavu akciového trhu a o tom, jestli má Andy Murray v letošním Wimbledonu nějakou šanci. Když dorazil nákyp, voněl přímo báječně. „Čípak je to recept?“ zeptala se kuchařky dřív, než mohli Jamie s Adamem plácnout nějakou další pitomost. „Nigellin,“ usmála se na ni žena. Měla velmi příjemný úsměv, který uměl rozzářit její poněkud buclatou tvář. Bože, nemohla si Angela pomoci a sjela ji profesionálním pohledem, ty její otřesné šaty… „Ta by mi mohla olizovat lžičku třeba denně,“ utrousil ten šmejd, jehož Angela identifikovala jako Adama. Jeho kolegyně právnička zvedla oči k nebi. Kuchařka sebrala talíře a zjevně došla k závěru, že nemá smysl na něco takového odpovídat. Když odnesla nádobí do kuchyňky, vrátila se s konvicí kávy a spolu s mátovými bonbony ji položila na stůl. „Aspoň, že ty bonbony se dají jíst,“ poznamenal Jamie vtipně. Naklonil se k Angele a potichu dodal: „Vsadím se, že jí byste v televizi nepůjčila. S paní Kuchtičkou Nasupenou si neplácnu.“ „Podle mého názoru se chovala velmi příjemně,“ odtušila Angela. „A na rozdíl od investičních podnikatelů tihle drobní podnikatelé fungují s tak nízkými maržemi, že pochybuju, že by se do toho pořadu vůbec mohla přihlásit.“ Claire se v kuchyňce usmála. Z té ženské možná jde strach, ale rozhodně ví, jak tyhle rozmazlené rychlokvašky udržet na uzdě. 22
„Fajn.“ Adam usoudil, že je načase zdůraznit, kdo tady drží otěže. „Pojďme k věci. Dostali jsme nabídku od jisté velmi úspěšné společnosti. Jde o velmi atraktivní nabídku na odkoupení společnosti a podle našeho názoru byste už nic lepšího nemohla očekávat. Rádi bychom do dvou týdnů uzavřeli obchod.“ Angele málem zaskočil bonbon. „Ale Fabric přece není na prodej!“ Věděla, že podstatou investičního podnikání jsou únikové strategie, tedy opuštění současné situace, a oni svou část akcií vlastnili už tři roky. To sice byla obvyklá doba k odprodeji podílu, ale přece ji k tomu nemohli přinutit? Nadto nemohli až do téhle fáze jednání dojít jen tak. O transakci už museli vést zákulisní vyjednávání po celé týdny, možná i měsíce. A to všechno, aniž jí řekli jediné slovo! Snažili se ji odsunout na vedlejší kolej a podříznout jí větev přímo pod nohama! „A jak se jmenuje ta velmi úspěšná společnost?“ „Jde o Tuan Corporation ze Singapuru. Odkoupili už několik oděvních řetězců a Fabric se podle jejich slov dokonale hodí do jejich portfolia.“ „Nejsou to ti, co koupili značku Material Girl?“ „Ano, myslím, že ano.“ „V tom případě se zmocnili řetězce s bezvadným sortimentem a úplně ho zničili! Začali na jednoduché stylové kousky plácat flitry a kamínky a udělali z nich laciný šunt!“ „Vyrozuměl jsem, že po odkoupení tahle značka v Asii skvěle prosperuje.“ „Jestli v Pekingu lidi chtějí cetky a pozlátko, tak ať jim ho prodávají jejich vlastní firmy. Moje to v žádném případě dělat nebude!“ „Paní Williamsová, získala byste tím významné finanční prostředky.“ „Stejně jako vy!“ 23
„Ano, to bylo účelem naší investice.“ „Dívali byste se, jak ruinují moji značku! Značku, kterou jsem vymyslela u kuchyňského stolu a do které jsem investovala svůj volný čas tak dlouho, dokud se nepostavila na vlastní nohy. Odmítám.“ „Paní Williamsová,“ ozvala se poprvé ženská třetina právního týmu. „Směla bych vám připomenout článek akcionářské smlouvy, kde se hovoří o nuceném odchodu menšinového akcionáře a povinné loajalitě v případě prodeje většinového podílu?“ Angela si uvědomila, že tuhle část transakce nikdy pořádně nechápala, částečně proto, že si ani ve snu ne uměla představit, že by na to mohlo dojít. „Jak dlouho už na tom obchodu pracujete za mými zády?“ „Tu možnost už samozřejmě prověřujeme nějaký čas, ale to je běžná praxe.“ „A jakou roli bych ve své vlastní společnosti pak měla já?“ „Je možné, že si vás pan Tuan bude chtít ponechat jako tvář značky bez pravomocí s tím, že byste si mohla udržet jistý podíl, ačkoli jsem spíš slyšela, že si raději všechno řídí sám.“ „Takže loutka…,“ poznamenala s hořkostí. „Nehodlám na nic kývnout, dokud se neporadím se svou právní zástupkyní. A jestli ji hned neseženu, nic vám nepodepíšu a je mi jedno, jak báječný a lákavý obchod mi tu nabízíte.“ Vstala a s Drewem v patách vykráčela z místnosti. „Nemůžu tomu uvěřit! Co to tu na mě zkoušejí?“ „Každopádně bys vydělala fantastický balík,“ podotkl Drew. I přes tiché kvílení překvapené Filipínky, protestující proti vstupu osoby mužského pohlaví, zatáhla Drewa s sebou na dámy. Po několika pokusech se jí podařilo spojit s právní poradkyní a vyložit jí, co se děje. 24
„Takže, abych si to ujasnila,“ odtušila pomalu právnička, „oni tvrdí, že pokud se rozhodnou prodat, ty nemáš žádnou možnost tutéž nabídku odmítnout?“ „Přesně tak. To přece není možný, že ne?“ Na druhé straně nastalo zlověstné ticho. „Obávám se, že je. Zavázala ses k tomu výměnou za velice štědrou finanční injekci, když ses rozhodla směnit část hodnoty společnosti za hotovost.“ Angela věděla, že byznysu rozumí, jenže tyhle právnické kličky ji přiváděly k šílenství. „To ale bylo před třemi lety!“ namítala zuřivě. „Od té doby jsem tvrdě makala a do té firmy nalila tolik tvůrčích sil, že se její hodnota zvýšila! A jakýsi pan Tuan ze Singapuru ji teď chce koupit a zničit.“ „Vždycky si můžeš založit novou. Peněz na to budeš mít víc než dost, Angelo.“ „S tím jdi do prdele!“ Maličká uklízečka se na ni povzbudivě usmála v mylném domnění, že Angela „nikomu neskočí na špeka“. Když Angela znovu překročila práh jídelny, vzrušený hovor tlumených hlasů okamžitě ustal. „Dobře, dámy a pánové,“ prohlásila Angela ocelově chladným hlasem. „Zdá se, že máte pravdu.“ Claire, která v kuchyňce poslouchala, byla ohromená. Jak mohli s tak bystrou a elegantní ženou, jako byla Angela, tak ničemně jednat? Jediné, co ji napadlo, bylo nabídnout ještě další kávu a svoje domácí čokoládové sušenky. „Ať je to ale, jak chce,“ zakroutila Angela hlavou v gestu, z něhož Drew vyčetl její otřesený stav, „dneska nic nepodepíšeme.“ „Samozřejmě,“ pokýval soucitně hlavou Jamie. Došlo mu, že dostanou to, co chtějí. „Jistě ale chápete, že nakonec nebudete mít na vybranou…“ Angela vstala a vydala se k obrovskému ogirlandovanému oknu. Claire vycítila, jak je sklíčená, ačkoli se zdá25