Tržnice
Wang FrÈres
Praha 2018
Jan Cimický: Tržnice Wang Frères Vydání první Copyright © 2018 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2161. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0793-0 BARONET Praha 2018
Jan Cimický
Tržnice
Wang FrÈres
Příběh i jednající osoby jsou zcela vymyšlené. Pokud by se však přece jen někomu zdálo, že nachází určitou podobnost mezi příběhem a skutečností, pak ho autor ujišťuje, že jde o literární fantazii a o podobnost zcela náhodnou.
1
Z
aparkoval na okraji improvizovaného parkoviště, které vzniklo u vchodu do orientální tržnice, a vydal se do spletitého labyrintu. Obrovské haly přetékaly zbožím, že každému návštěvníkovi jistě vrtalo v hlavě, proč se šije tolik oděvů, bot, tašek, košil a triček, svetrů a všeho možného, když to nikdy nikdo nevykoupí a bude se pořád vyrábět víc a víc. Málem zapomněl, proč se sem vydal. „Copak si pšejete?“ zeptala se ho směšnou češtinou mladá Vietnamka a upřela na něho zkoumavý pohled. „Nějakou lehkou letní košili. S krátkým rukávem,“ vyhrkl na ni. Ve chvíli před ním leželo asi pět různobarevných košil. „Ta vám bude!“ ujišťovala prodavačka a pokoušela se rozbalenou košili přiložit na jeho záda, aby poměřila velikost. Nebránil se, dal věcem volný průchod. V podstatě nenáviděl nakupování, nerozuměl lidem, kteří mohou trávit hodiny a hodiny v nákupních střediscích a bloumat z obchodu do obchodu. A navíc byl nerozhodný. „Tahle vám sluší,“ přesvědčovala prodejkyně. „Tak jo,“ svolil, „kolik stojí?“ 7
„Sto padesát.“ Dívka přikývla a zase košili složila. Vytáhl z peněženky dvě stokoruny a byl docela rád, že to má za sebou. Kdo ví, proč si v obchodě pokaždé připadal jako nesvéprávný. Vzal košili, padesátikorunovou minci schoval do kapsy a skoro vyběhl ven. Přechod na světlo ho téměř oslepil, musel se na chvíli zastavit. To hemžení lidí ho zaujalo. Rád vnímal a pozoroval, jak se lidé chovají, aniž by o tom věděli. Když vyšel z brány tržnice, všiml si, že na uvolněném místě vedle jeho auta zaparkoval služební vůz celní správy. Že by chystali obvyklou šťáru na padělky? Rozhlédl se, jestli neuvidí nějaká další podezřelá auta. Možná to je jen náhoda. Otevřel si a chystal se nasednout. „Nespěchejte, pane řidiči,“ ozvalo se mu za zády. Otočil se. Stála za ním dvojice celníků. „Nejdřív nám předložte doklady od vozidla, řidičský a občanský průkaz!“ Všechny doklady měl po ruce, mohl jim je bez problémů ukázat, jen uniforma celníků mu nějak neseděla. „Co se děje? Máte pocit, že něco pašuju?“ pokusil se zažertovat, ale tvář obou kontrolorů zůstala kamenná. Žert nezapůsobil. Mladá žena v celnickém stejnokroji s vážnou tváří kontrolovala doklady, jako by hledala v dokumentech nějakou chybu. „Vy jste Stanislav Karpíšek?“ „Ano,“ odpověděl chladně. Kontrola mu připadala absurdní. „Vy jste ten herec?“ „Herec a režisér,“ opravil ji. „To je jedno. Jste to vy?“ „A kdo by to byl jiný?“ 8
„Ptala jsem se vás, jestli jste to vy,“ trvala na svém blondýnka a stále držela v ruce jeho doklady. „A kdo by to asi byl? Máte tam fotografii!“ Začínal mít pocit, že začala šikana. Celnice chvíli kontrolovala fotografii a originál, stojící před ní, zatímco její kolega obcházel auto a prověřoval imatrikulační číslo. Snad jestli auto není v pátrání anebo ukradené. Pomyslel si, že nemá smysl bránit se byrokracii a bude lepší, když to nechá proběhnout jen tak. Ale štvalo ho to, zdržovalo. Třeba mi tu košili zabaví jako padělek, napadlo ho. Na světě je plno velkých havárií, ale nejhorší je srážka s blbcem, pravil Jan Werich. A dodával k tomu, že ovšem nejhorší je, když má blbost razítko. Je to jaksi zákonná a oficiální blbost… „Co jste tady dělal?“ Aha, už je to tady! „Byl jsem se podívat.“ „Něco jste nakupoval?“ „Ano, letní košili,“ odpověděl stručně a jasně. „Můžete nám ji ukázat?“ „Prosím,“ řekl a podal ženě igelitovou tašku, v níž měl složenou košili. Celnice ji vyndala a prohlížela ze všech stran. Snad hledala nějaké značky, ale nic takového tam nebylo. Byla to jednoduchá bavlněná letní košile. Nakonec mu ji zase vrátila a Karpíšek ji už vztekle hodil do vozu. „Tak si vás ještě prověříme, jestli nemáte nějaké dluhy,“ řekla a otočila se ke kolegovi. Měla asi ve dvojici hlavní slovo. „Podívej se do registru dlužníků!“ Nemají co dělat a baví se buzerováním lidí, budu si na ně stěžovat, uklidňoval se režisér Karpíšek. Nezbývalo mu než se podvolit, ale narůstalo v něm podezření, jestli to zase není nějaké pitomé natáčení 9
skryté kamery, kdy se známé tváře přivádějí do rozpaků a celý národ se pak baví jejich rozčílenými reakcemi. Nedám jim žádnou příležitost, pomyslel si a vyčkával. Všechno přece musí skončit, nemohou ho tady držet bez důvodu! „A podívejme!“ vykřikl celník, který lovil nějaké informace ve služebním počítači. „Pan režisér má nezaplacený dluh. Figuruje nám tady v registru! Nezaplatil. Čeká ho exekuce a obstavení majetku!“ Tohle bylo příliš i na poměrně klidného a vyrovnaného režiséra, zvyklého využívat emoce. „Jaký dluh?“ „Podívejte! Třicet tisíc, nezaplacený dluh. A nedělejte, že o tom nic nevíte!“ „Cože? Dluh?“ vyděsil se. „O ničem nevím!“ „U Českých drah, nějaká nezaplacená pokuta nebo co. Detaily tu nevidím,“ přiznal celník. „Ale je to v pravomoci vymáhání…“ „Co to znamená?“ „Že vám zabavíme auto,“ radostně zareagovala blonďatá celnice, jako by vyhrála ve sportce. „Dejte nám klíčky od vozu!“ Karpíšek jí nechápavě a poněkud zmateně podal přívěsek s klíčem. „To myslíte vážně?“ Snažil se maximálně ovládat a nedat na sobě nic najevo. „Jo, pane, nemyslete si, že když jste celebrita, nemusíte respektovat zákony!“ Možná by Karpíškovi v jiné situaci zalichotilo, že je pokládán za celebritu. Svou „slávu“ nikdy nepřeceňoval, věděl dobře, že je pomíjivá, stejně jako malá role v televizním seriálu, kde se objevuje. Lidé si na tvář zvyknou, ale žádné velké herecké umění to není. Spíš si sám považoval své režisérské práce. Ostatně v po10
slední době ho zvali nejen do velkých divadel a kamenných scén doma, ale stále častěji vyjížděl i za hranice, kde režíroval nejnáročnější divadelní hry, od moderních až po klasiky. A zejména jej zvali, aby inscenoval hry ruských klasiků, Čechova a Gogola, mluvilo se o něm – také spíš v cizině – jako o nejlepším a nejvyhledávanějším inscenátorovi těchto her. Ale kdo není na televizní obrazovce, jako by neexistoval. Kde jsou ty doby, kdy slavní herci byli posuzováni podle svých rolí na divadelní scéně! „Já o ničem nevím,“ přiznal a zavrtěl hlavou. Připadalo mu to všechno absurdní. Nesrozumitelné. „Mám tomu rozumět tak, že mi zabavujete auto?“ „Ano, rozumíte tomu správně. Máme oprávnění zabavovat majetek stejně jako exekutoři, jakmile zjistíme, že kontrolovaná osoba neplní pohledávky vůči státu či nějaké státní složce.“ Připadal si poněkud zaskočen, a nebylo divu. O nějakém dluhu neměl ani tušení. Vzal si mobilní telefon a vytočil tísňovou linku policie. Poněkud zmateně a již rozčileně vysvětloval, co se přihodilo, a vyslovil pochybnost, že ta celní kontrola postupuje v souladu se zákonem. „Ano, přijedeme,“ potvrdil mu policista na dispečinku, „zůstaňte na místě.“ Samozřejmě že zůstane, kam by odcházel, když ani neměl klíčky od auta! Celní kontrolorka se jen uštěpačně ušklíbla. Byla si jistá. „Jak chcete, my máme času dost.“ Trvalo asi patnáct minut, než se objevil modrý majáček a policejní vůz zastavil na okraji cesty vedle nich. „Tak co se tady děje?“ otázal se rozšafně starší policista. „Co vás tak rozčílilo?“ 11
Karpíšek se snažil zůstat klidný, ale vyžadovalo to stále větší úsilí. Rozbušilo se mu srdce a nedokázal je utišit. „Prováděli jsme běžnou silniční kontrolu, ke které jsme ze zákona oprávnění,“ vysvětlovala celnice a policista přikyvoval, „a zjistili jsme namátkově, že kontrolovaná osoba má dluh vůči Českým drahám ve výši třicet tisíc dvě stě padesát tři koruny, který je nesplacený, a dlužník je uveden v registru dlužníků a zařazen do kategorie, kdy je jeho dluh úředně vymáhán. A jak jistě víte, jsme oprávnění v těchto případech zakročit a případně i zajistit movitý majetek na uhrazení dluhu, případně obstavit i nemovitosti a účty kontrolované osoby.“ Mluvila jako kniha. Jako by právě odpovídala vzorná studentka u zkoušky. A Karpíšek jen zíral. Policista se zjevně cítil nesvůj. Asi Karpíška poznal, nejistě prohlížel jeho občanský průkaz a pokrčil rameny. „A pan povinný se choval nějak podezřele?“ „To ne, prováděli jsme namátkovou kontrolu a uvízla hned velká ryba,“ pokračovala vítězoslavně blondýna v uniformě a snažila se dodržet zdání korektního jednání, zatímco její kolega jen trpně postával stranou, celá situace mu byla asi osobně nepříjemná. „Aha,“ kýval hlavou policista. Takovou situaci zjevně ještě nikdy nezažil a nebyl na ni připraven. Nepatřila k tomu, co je učili na policejní škole. „Copak mi jen tak mohou na ulici zabavit můj vůz?“ nechápal stále Karpíšek. „To umožňuje nějaký zákon? Nic takového neznám!“ „Neznalost zákona neomlouvá. Měl jste se starat dřív. Kdybyste platil včas dluhy, nedostal byste se do téhle nepříjemné situace,“ řekla blondýnka úředně a otočila se k policistovi. „Omlouvám se vám, ale pán 12
potřeboval ujištění, že je všechno podle zákona. Obtěžovali jsme vás zbytečně.“ Pro ni byla věc vyřízená. Vzala kolečko samolepek a začala oblepovat Karpíškovo auto, důkladně a systematicky. Všechny dveře, kufr… Karpíšek na ni hleděl a nebyl schopen reagovat. Ostatně ani nevěděl, co by měl správně v tu chvíli udělat, jak zareagovat. Zastavit ji? Jak? „Co to děláte?“ Celnice nezvedla hlavu ani se na něj nepodívala. „Svou práci. Jenom dodržuji zákon.“ „Žádný takový zákon neznám!“ „To je ovšem váš problém,“ odsekla odměřeně. Musel se stále víc ovládat, snažit se, aby emoce nepřevládly a neudělal něco, čeho by pak litoval. Musí zachovat rozvahu, ale copak to jde? Točila se mu hlava a cítil, jak mu stoupá horkost do tváří. Ale zvládl to. „Na co čekáte? Můžete jít!“ Karpíšek se rozhlédl. Stál dva kroky od svého auta polepeného nálepkami celní správy a všechno, co se dělo, mu připadalo neskutečné, jako by to byl nesrozumitelný sen a nemohl se z něho ani silou vůle probudit. Chvíli nerozhodně přešlapoval. „A co bude s mým autem?“ vyhrkl a obrátil se k mlčícímu celníkovi, který se tvářil, jako by se ho celá záležitost netýkala. Karpíšek si nebyl vědom žádného provinění a o to víc nechápal. „Odvezeme ho do celního skladu, a když nezaplatíte dluh, movitost propadne státu a půjde do dražby.“ Informace stručná a nad slunce jasná. 13
Tuhle situaci by si Karpíšek ani jako avantgardní režisér nevymyslel. Neměl rád absurdní dramata, nejraději se pohyboval v realistické rovině, asi i proto mu vyhovoval třeba Čechov a klidně plynoucí děj. Nevyhýbal se ani nadsázce, fantazii, a třeba ani vaudevillu a burlesce. Jen odmítal nesrozumitelnost. Oni by prodali v dražbě můj vyšperkovaný, pohodlný peugeot? Zasahující policista jen pasivně přihlíží, z nervozity si zapálil cigaretu, ale hned ji zhasil a nesmyslně zašlápl do prachu udusané cesty. „Měl byste to zaplatit co nejdřív…“ Jako by chtěl Karpíškovi kamarádsky domluvit. Je mu nepříjemné, že zrovna on musí asistovat ve chvíli, kdy známá a slavná osobnost je v bryndě. Chtěl by to zjemnit, zahladit. „Víte, moc rádi se se ženou na vás koukáme. Na ten seriál! Jak jste tuhle operoval, to byl nervák! Ještě že to dobře dopadlo!“ Celník mu rázně vstoupí do proslovu. „A nemyslete si, že když jste celebrita, budete mít nějaké výhody. Měříme každému stejnou měrou. Jak říkám, zákon je zákon! Abyste na to nedoplatil…“ Pohlédl na svou kolegyni, jako by od ní čekal pochvalu. „Takže auto tady zůstane?“ ujišťoval se režisér Karpíšek nechápavě, „to si ani nemůžu dojet domů?“ „Ne! Jak jistě sám dobře vidíte, auto je úředně zabavené.“ Karpíšek se bezmocně otočí k policistovi, který stojí u služebního auta. Jeho kolega ani nevystoupil a sedí dál za volantem. „Můžete mě aspoň odvézt domů?“ Celnice jako by na tuhle otázku čekala. „Ale pane, policie není žádná taxislužba. Jeďte si veřejnou dopravou!“ 14
Bylo toho už na něj vrchovatě. Bez pozdravu se otočil a šel. Docela zapomněl vzít si zpět osobní doklady. „Váš občanský průkaz!“ Vztekle jí ho vytrhl z ruky a vydal se beze slova směrem ke stanici autobusu. Ani se neohlédl. A všechno se v něm vařilo. Teprve když došel na konečnou městské hromadné dopravy, trochu se uklidnil. Procházka mu udělala dobře. Uvědomil si, že zapomněl v autě pouzdro se čtecími brýlemi, bez nichž neviděl na malá číslíčka vylepeného jízdního řádu, a tak byl odkázán na okamžik, kdy z točny vyjede autobus a zastaví před ním. A nedokázal si ani zavolat. I jména v mobilu jen odhadoval. Dostal chuť zapálit si cigaretu, ale nekouřil. Jen při pohledu na dvojici mladíků, která stála opodál a vykuřovala, ho napadlo, že vlastně nepotřebuje vydechovat dým, ale nejraději by se zbavil té vnitřní agresivity a napětí, které stále víc narůstalo. Něco rozbít, do něčeho kopnout! Ne nadarmo mu kamarádi a kolegové říkali Soptík. Občas totiž vybuchl jako sopka, ale dlouho taková erupce netrvala, rychle se zas zklidnil a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Pro jistotu na chvíli zavřel oči a vydržel tak stát, dokud neuslyšel, jak řidič opodál nastartoval motor. Kam vlastně autobus jede? K metru? V poslední době se hromadnou dopravou skoro nepohyboval, kam to šlo, dojel autem. Zpohodlněl. A začínalo mu všechno docházet. Absurdní situace, která nastala, vracela pozvolna vzpomínku, která byla zasutá mezi vším nedůležitým balastem a k níž se nevracel, jako se zbavujeme nepohodlného oblečení a odkládáme ho někam do sklepa nebo na půdu.
15