V bouři / Sabrina Jeffries

V bouři

Praha 2018

Přeložila: Dana Šimonová

Sabrina Jeffries: V bouři Vydání první Copyright © 1995, 2016 by Deborah Martin Gonzales All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2166. publikaci Přeloženo z anglického originálu Stormswept vydaného nakladatelstvím Pocket Books, an Imprint of Simon & Schuster, Inc., New York, v roce 2016 Český překlad © 2018 Dana Šimonová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0805-0 BARONET Praha 2018

Sabrina Jeffries

V bouři

Všem knihovníkům včetně mého manžela.

Bez vás by se mi nepodařilo na počátku 90. let provést výzkum pro svou knihu.

Bohudíky za meziknihovní zápůjčky!

PROLOG

St. Albans na své zásnubní hostině téměř J uliana nikoho neznala. Její rodina pozvala pouze spoCarmarthen, Wales Červen 1783

lečenskou smetánku, takže většinu hostů tvořili angličtí aristokraté spříznění s jejím snoubencem. Očekávala je večeře o dvaceti chodech. Šampaňské teklo proudem a zábavu obstarával známý orchestr.

Ona sama by dala přednost menší okázalosti, avšak ať chtěl Darcy St. Albans, hrabě z Northcliffu, cokoli, vždycky to dostal. A její bratr si přál zapůsobit na všechny hosty – zvlášť na jejího budoucího manžela Stephena Wyndhama, markýze z Devonu – svým nově získaným bohatstvím.

Darcy si myslel, že markýz je stejně ambiciózní jako on sám, a proto už spolu s ním investoval do nové důlní šachty. Avšak její laskavý a uvážlivý snoubenec se velice lišil od jejího bezohledného bratra. Stephen se víc podobal Rhysovi.

Zamračila se, když se jí v mysli objevil obrázek vysokého, štíhlého muže s očima modrýma jako Keltské moře. Proč nemůže vyhnat Rhyse Vaughana ze svých myšlenek?

9

Tímhle ho nezrazuju, určitě ne!

Je přece, proboha, mrtvý! A ona měla právo být šťastná a konečně mít děti. V sedmadvaceti už nijak nemládla. A ona jediná nádherná noc s Rhysem jí dítě nepřinesla…

Na tvářích jí naskočily červené skvrny. „Ach, zatraceně.“ Zvedla sukně a zamířila ke schodům. Odmítala strávit další chvíle myšlenkami na muže, který se jí v letech před svou smrtí ani nepokusil napsat.

Když sestupovala po širokém schodišti, hosté – i její snoubenec – se k ní otočili a hleděli na ni. Byla z té pozornosti celá nervózní, zvlášť když Stephenův žhavý pohled sklouzl níž a prodlel na jejích prsou. Proč se přitom cítí tak nepříjemně?

Když došla až k němu, nabídl jí rámě. „Kráska se konečně ukázala.“ Obdařila ho úsměvem. Byla hloupá. Samozřejmě že ji snoubenec shledával přitažlivou. Nemohla by uvažovat o dětech, kdyby tomu tak nebylo. „Dobrý večer, můj pane. I ty dnes večer vypadáš krásně.“ Než mohl odpovědět, obklopili je ostatní a začali jim blahopřát. Naklonila se k nim starší dáma: „Předpokládám, že teď se nejspíš odstěhujete z Llynwyddu, lady Juliano.“ Stephen odvětil za ni: „Protože jí Llynwydd patří, samozřejmě že tam čas od času zavítáme. Budeme však bydlet na Wyndhamském zámku v devonském hrabství.“ „To bude určitě příjemnější místo k pobývání,“ odtušila žena. „A rozhodně musí být snazší ho vést, protože tam není třeba jednat s těmi hloupými a nekompetentními velšskými sloužícími.“ Juliana se naježila. „Promiňte, ale já si nenajímám hloupé či neschopné sloužící. Mé velšské služebnictvo pracuje výtečně.“ 10

Stephen jí stiskl ruku a kvapně dodal: „Juliana měla při výběru služebnictva štěstí. Ale vím jistě, že moji sloužící jí budou připadat příjemnější. Všichni jsou to stoprocentní Angličané.“ Když si dáma pohrdavě odfrkla a odešla, aby se podělila o Julianin komentář s přítelkyněmi, Juliana potlačila impulz Stephena opravit. Stoprocentní Angličané, opravdu! Pokud mělo škrobené služebnictvo na Wyndhamském zámku představovat anglický národ jako celek, potom se Anglie ocitla v politováníhodném stavu. „Nerozplývá se moje sestra zrovna kvůli Velšanům?“ přišel se zeptat její druhý bratr Overton.

Stephen po ní blýskl shovívavým úsměvem. „Znáš Julianu. Ta brání každého.“ Na rozdíl od Darcyho by Overton nejspíš byl raději na lovu se svými veselými kamarády, než aby se stýkal s aristokraty. „Uvažuju, jestli znáte toho chlapíka u okna.

Zírá na vás oba od chvíle, kdy Juliana sešla ze schodů.

Připadá mi povědomý, ale neumím ho nikam zařadit.“ Když se Juliana otočila, Overton dodal: „Zatraceně.

Musel odejít, zatímco jsme se spolu bavili. Ukážu vám ho později. Nelíbí se mi, jak se dívá. Vsadil bych se, že to není zrovna příjemný chlapík.“ Overton pohlédl na Stephena. „Doufám jen, že to není nějaký váš přítel.“ „To pochybuju.“ Stephen prohlížel pozorně místnost. „Nejspíš to bude nějaký Darcyho známý.“ Zatímco oba muži dále rozmlouvali, Julianě se rozběhly myšlenky jiným směrem. Přála si, aby si mohla prohlédnout toho muže, o němž mluvil Overton. Nadměrná pozornost, kterou jí věnovali cizí lidé, ji rozčilovala. Jako paní na Llynwyddu, což bylo panství, které jí otec věnoval, vedla osamělý život. Avšak Stephen už ji varoval, že na Wyndhamském zámku si užijí spoustu zábavy.

11

Jenže ona zábavu nesnášela. Vždycky dávala přednost tomu, starat se o své panství. Dokonce i její rodiče a angličtí přátelé to pokládali za skandální, aby samotná žena žila mimo svůj domov a dohlížela na své panství.

Velšští nájemci a sloužící se naštěstí nezabývali tím, kdo Llynwydd vede, pokud byl řízen efektivně, zvlášť proto, že vykazoval dostatečně velký zisk, což nakonec umlčelo i námitky rodiny. Škoda že to všechno musela nechat za sebou.

Do salonu vstoupil lokaj a oznámil, že se podává večeře, ale Juliana si toho téměř nevšimla, protože uvažovala o tom, jestli neudělala chybu, když souhlasila, že si Stephena vezme. Kdyby ho milovala, bylo by to něco jiného.

Cítila k němu určitou náklonnost a respekt, bude to však stačit? Darcyho sňatek jasně dokazoval, že manželství, která nejsou založena na lásce, mohou být katastrofou.

Juliana pohlédla na svou švagrovou Elizabeth a celá se napjala. Ta žena měla ve tváři svůj obvyklý ledový výraz, který nikdy neztrácela, ani v přítomnosti manžela. Darcyho důvody, proč si vzal tuto mladou dědičku, byly zcela účelové. Byly však její důvody, proč si bere Stephena, jiné?

Ano, byly. Nebylo přece nic špatného na tom, že se vdává kvůli tomu, aby nebyla sama. Dokonce i Llyn­ wydd byl za noci uprostřed zimy osamělý. A ona už tím byla unavená. Chtěla manžela a děti.

Kromě toho měla Stephena ráda. Hodili se k sobě.

Než si to uvědomila, přinesli jídlo a Darcy vstal, aby začal s přípitky. „Vítejte, přátelé, na této oslavě,“ pravil kazatelsky. „Před rokem se tento sympatický gentleman, markýz z Devonu, začal dvořit mé sestře Julianě.

A naštěstí v sobě našli oba zalíbení.“ Přes tvář mu přelétl stín. „Třebaže náš otec zemřel, takže neměl možnost setkat se s jeho lordstvem, vím, že 12

by Julianě markýze za manžela schválil. Lord Devon je jeden z nejrespektovanějších, nejinteligentnějších a nejvíce okouzlujících lidí, které znám.“ Darcy se napřímil, až vypadal téměř vojensky. „Takže dnes večer, moji drazí přátelé, mám to potěšení oznámit jménem matky i zesnulého otce zasnoubení své sestry a tohoto ctěného muže.“ Pozvedl sklenku a obličej se mu rozzářil potěšením. „Připíjím na lady Julianu a jejího budoucího manžela Stephena Wyndhama, markýze z Devonu! Ať jsou celý život šťastní!“ Hosté pozvedli sklenky a byli připraveni si ťuknout – vtom však z druhého konce sálu zazněl jiný hlas. „Mám námitky proti tomuto přípitku!“ Darcy vypadal, jako by nevěřil vlastním uším, zatímco hosté váhali s rukama napřaženýma do vzduchu, jako by je měli připevněné na neviditelném drátu. Julianě se sevřelo srdce.

Snažila se najít pohledem muže, který promluvil, až ho vypátrala na druhém konci plesového sálu. Tyčil se nad ostatními hosty, stál však ve stínu, takže pořádně neviděla jeho rysy. Nebyl to ten člověk, o němž se zmiňoval Overton?

Byl oblečený střízlivěji než ostatní hosté, ale celé jeho vystupování sršelo arogancí. Nevadily mu ani nevěřícné výkřiky okolostojících lidí. Vyrazil vpřed s neporazitelností bitevní lodi.

Při svém postupu uzmul sklenku z ruky jednoho hosta. „Já bych navrhl zcela jiný přípitek!“ Něco v jeho hlase se dotklo jejích zasutých vzpomínek. To není možné! Neměl ten správný přízvuk. A jak se blížil, viděla, že má na sobě drahé oblečení aristokratů, nikoli skromný oblek radikála. A co víc, byl příliš velký, příliš sebejistý a příliš impozantní, než aby…

13

Ať se to však snažila sebevíc popřít, její obavy se přeměnily v jistotu, když kráčel uličkou k hlavnímu stolu. Zírala na jeho široká ramena a vlnité černé vlasy, z nichž vyhlížela vábivá a bolestně známá tvář. Vstala, aniž si uvědomila, co dělá, a nevěřila vlastním očím.

Vypadalo to, že Darcy znovu získal rozvahu. „Co je to za nepředstavitelnou drzost? Neznám vás, pane, a jsem si jistý, že jste nebyl pozván. Okamžitě odejděte, než přikážu lokajům, aby vás vyhodili!“ Dal znamení sluhovi, který pospíšil k cizinci.

Se zlověstným skřípěním vytáhl vetřelec svůj kord a přicházející lokaj couvl.

Muž, který si nyní byl jistý svým posluchačstvem, přešel až na dva metry k ní. „Pokud by měl někdo být pozván, tak jsem to já. Ale vím jistě, že vy, zrádní lumpové, jste si mysleli, že jste se mě navždy zbavili.“ Přejel pohrdavým pohledem po stolovnících u hlavního stolu. „Jinak byste neuskutečnili zasnoubení v tak slavnostním duchu.“ Se srdcem na dlani zírala Juliana na mužovu tvář. „To není možné!“ Stephen vyskočil. „Zrádní lumpové! Kvůli tomu vás vyzvu na souboj, pane!“ „Ach, vy jste to všechno špatně pochopil, lorde Devone. To já bych vás měl vyzvat. Zeptejte se Juliany.“ Stephen střelil tázavým pohledem k Julianě, ale ta mu nevěnovala sebemenší pozornost, protože ten muž se právě zadíval na ni a spaloval ji pohledem. Stáhlo se jí hrdlo a roztřásla kolena. Jenom jeden muž měl tak modré oči. Na okamžik se jí rozbušilo srdce. Zatoužila oběhnout stůl a vrhnout se mu do náruče.

Potom však spatřila chlad v jeho očích a hněv ve tváři a ten nápad ji přešel. „Měla bys mu to říct, Juliano.“ Jeho hlas zněl, jako by vší silou zadržoval vztek. „Je 14

velice důležité přestat s jakýmikoli řečmi o tvém zasnoubení.“ „T-o n-emůže být p-ravda,“ zašeptala a zarážela se při každém slovu.

Přivřel oči. „Co? Že jsem se vrátil? Že jsem si přišel vyžádat svůj majetek… své dědictví… a tebe? Ale ano, lásko. Je to pravda.“ Celá společnost propadla zmatku kromě jejích bratrů, kteří vyhlíželi, jako by měli každým okamžikem spáchat vraždu. Vypadalo to, jako by spatřili vstávat z hrobu mrtvolu. „Rhysi, prosím.“ Chytila se židle, protože ji nohy přestávaly poslouchat.

S výrazem ledovým jako nejchladnější zima zvedl Rhys sklenku k přípitku. „Na Julianu, mou drahou manželku. Přišel jsem, abych si tě odvezl domů.“ Načež Juliana poprvé v životě omdlela.

15

ČÁST I

Carmarthen, Wales Červenec 1777 Před šesti lety

Když se oženíš v mládí nezralém, Budeš sklízet rašící žeň a můžeš zjistit, že sklizeň Je příliš drsná pro tvou vášeň.

ANONYM, „Stanzy pro harfu“

1

Tvá postava je tak krásná Jako řeka probouzející se ze sna Či vonička z květin jasná.

St. Albans ukázala na vysokého mladíka, J uliana jenž stál pevně a rozvážně před zaplněným sáHUW MORUS, „Chvála dívčiny“

lem. „To je ten Rhys Vaughan?“ Zdálo se jí, že se odlišuje od ostatních Synů Walesu sedících ve sklepě Gentlemanského knihkupectví v Carmarthenu. „To nemůže být on. Vypadá moc klidně.“ Její velšská komorná Lettice Johnesová se ušklíbla. „No a co? Očekávala jste naparujícího se opilce a hráče, jako byl jeho zesnulý otec, zeman?“ Juliana přelétla zrakem po místnosti. „Nic takového jsem neočekávala.“ Ve své naivitě si myslela, že tu najde vážné mladé muže rozumně diskutující o politice… nikoli kotel horkokrevných radikálů. „Třeba byste už chtěla odjet domů?“ Lettice zněla tak nadějně, že se Juliana musela usmát. „To rozhodně ne, po všech těch potížích, jimiž jsem prošla, abych se oblékla jako chudá velšská služebná a mohla jít s tebou sem.“ 19

„Neměla jsem říkat Morganovi, že přijdu,“ hudrala Lettice. „A neměla jsem vám dovolit, abyste tu zůstala, jakmile jste se tu objevila. Nebude se mu to líbit.“ „To není tvoje chyba. Kdyby tvůj milý nebyl vždycky tak nevšímavý k okolí, když se ti dvoří, nezaslechla bych, že se ti zmiňuje o téhle schůzce.“ Jejíž součástí byl i Rhys Vaughan. „Modlete se, aby vás nikdo ze Synů Walesu nepoznal. Považovali by vás za špeha a bůhví jak by na to reagovali.“ „Nikdo neuhodne, kdo ve skutečnosti jsem.“ Juliana si vzala své nejprostší šaty, široký čepec, aby zakryla nápadné rusé vlasy, a velšský šál. Byl to dokonalý převlek. „Jestli se váš otec dozví, že jste se družila ‚s těmi špinavými Velšany‘, dostanete nářez. Měla byste odejít, než se dostanete do problémů.“ Ať se jde Lettice zahrabat, že jí vždycky radí, jak se má chovat! Julianě je přece jednadvacet let, už není žádné dítě! Většina jejích vrstevnic už je provdaná, má děti a stará se o domácnost. Určitě je dost stará na to, aby mohla jít pozdě večer na schůzi velšských radikálů. „Přestaneš mi dělat kázání, když ti slíbím, že se nedám chytit?“ odsekla jí. „Tahle schůze bude něco jiného než ‚romantická‘ velšská poezie a historie, které máte v oblibě. Tady budou hrubí mužové mávat pěstmi a křičet ošklivé narážky na politiku.“ „Teď nekřičí.“ „Ale budou, jakmile Rhys Vaughan začne mluvit o míru.“ Juliana pohlédla na místo, kde vedle statného majitele knihkupectví stál zemanův syn a čekal, až schůze začne. Muži v obecenstvu se mračili a pronášeli ironické poznámky, které se zemanův syn snažil ignorovat.

20

„Proč jsou vůči němu tak nepřátelští?“ zeptala se Juliana. „Mladý pan Vaughan byl dlouho pryč na anglické univerzitě a na velké cestě po Evropě. A protože jeho otec rád mluvil o tom, jak Angličané zachrání Wales, lidé jeho synovi nevěří.“ „Ale děti se vždycky nevyvedou po rodičích.“ „To je pravda. Bůh ví, že vy se těm svým rozhodně nepodobáte,“ šlehla po ní Lettice spekulativním pohledem. „Přišla jste sem jenom proto, abyste viděla pana Vaughana, že?“ To děvče bylo nebezpečně vnímavé. „Samozřejmě že jsem chtěla slyšet jeho přednášku. Mluví o velštině, že?“ „Ano, ale kvůli tomu na něj nejste zvědavá. Po tom, co váš otec provedl Vaughanům, chcete vidět, jak vypadá jeho syn. Tak co si myslíte o muži, jehož váš otec obral o dědictví?“ Juliana strnula. „Otec Llynwydd neukradl. Zeman Vaughan byl rozhazovačný člověk, který přišel o svůj majetek kvůli vlastní lehkomyslnosti. Neměl hrát karty o tak velkou sázku, když nebyl připravený prohrát.“ „Možná. A možná že váš otec neměl s tak vysokou sázkou souhlasit. Mužovo panství je jeho život.“ Lettice se naklonila blíž k ní. „Někteří lidé tvrdí, že zeman byl opilý, když tu sázku navrhl. A jiní tvrdí, že váš otec podváděl ve snaze získat pěkné panství, aby ho mohl použít jako vaše věno.“ Juliana se přikrčila. „Nezajímají mě takové hnusné drby. Otec tu sázku vyhrál spravedlivě.“ „Proč ho potom hned přepsal na vás? Otcové obvykle nepředávají svým dcerám tak šlechetně jejich věno do vlastních rukou, zvlášť když mají rodinné finance dost napjaté. Chce ochránit Llynwydd přede všemi, kteří by mohli napadnout jeho nárok.“ 21

„To není pravda.“ Otec se jenom snažil zajistit Llyn­ wydd pro ni, aby ho nezabral pro sebe Darcy, až otec zemře. „Ale je mi líto, že zemanův syn nemá nyní co zdědit.“ „A že už nemá otce.“ Julia pocítila vinu. Když zeman přišel o všechen svůj majetek, spáchal sebevraždu. A to všechno kvůli tomu, co otec udělal, aby ji dobře zajistil.

Přišla sem, protože doufala, že mladý Vaughan bude stejně rozhazovačný jako jeho otec, že to bude někdo, kým by mohla pohrdat. Místo toho našla střízlivého mladíka, jenž byl příliš vážný na svůj věk.

A příliš hezký. Měl bezvadné obočí, rozhodná ústa a silnou čelist charakterního muže. Nevypadal, že je o moc starší než ona, ale na rozdíl od jiných mužů sebou pořád nevrtěl ani nekladl váhu z nohy na nohu jako netrpělivá volavka. Jeho vladařská rezervovanost a arogantní postoj zjevně pocházely z dobrého vychování.

Stejně jako Darcy vyzařoval sebedůvěru. Jeho hezké oblečení nebylo nijak extravagantní, bylo však přece jen lepší, než měli ostatní.

Přesto k jejímu úžasu neměl paruku. Stejně jako obyčejný velšský dělník měl husté vlasy svázané vzadu stužkou. A v očích měl vášeň a oheň… byly modré, divoké a nelítostné jako bouřlivé vody moře u břehů Walesu.

Musel cítit, že ho pozoruje, jelikož přenesl svůj pohled přímo na ni. Přestala dýchat, jak se bála, že by ji mohl přes její chatrný převlek poznat. Až když se na ni lehounce usmál a putoval pohledem dál, prudce vydechla.

Vůbec se nepodobal ostatním mužům ze šlechtických kruhů, které znala a kteří vypadali chladně a nevýrazně, i když se na ni usmáli. Stejně jako z krále Artuše i z pana Vaughana vyzařovala síla. Také Artuš pocházel z Walesu a byl spíš učencem než válečníkem. Téměř si 22

dokázala představit, jak pan Vaughan napomíná své rytíře, aby dodržovali ideály říše.

Ach zatraceně! Jako obvykle si všechno představovala příliš romanticky. Rhys Vaughan nebyl Artuš, a určitě ne král. „Tamhle je, ten ďábel,“ zamumlala Lettice.

Juliana pohlédla na Morgana Pennanta přicházejícího uličkou k nim. Hezký třicetiletý tiskař voněl barvou a papírem. Muži obvykle běhali za Lettice jako posedlí, avšak dívčinu pozornost přitáhl pouze pan Pennant.

Kvůli jeho napojení na Syny Walesu musela držet jeho dvoření v tajnosti. Před Julianinýma zvědavýma očima to však zatajit nedokázala.

Když si pan Pennant sedl vedle ní, položil jí vlastnicky ruku na její a potom se naklonil dopředu, aby se podíval, kdo to tu s ní je. Když zjistil, že je to Juliana, přestal se usmívat a střelil po Lettice tázavým zrakem. „Co tu dělá? Tady není místo pro anglickou dívku.“ „Následovala mě, když zaslechla, že jsi mě pozval. Řekl jsi přece, že pan Vaughan bude mluvit o obnově velštiny.“ Lettice pokrčila rameny. „A když už je tady, nemohla jsem ji přece poslat samotnou domů, že?“ „Nelíbí se mi to,“ zabručel pan Pennant.

Lettice ho poplácala po ruce. „Nemusíš se bát, že by o tom někomu řekla.“ „Já vím.“ Pan Pennant pohlédl na Julianu, která se snažila tvářit jako nevinnost sama. „Víc se bojím o její bezpečnost. Nesmíte dovolit Vaughanovi, aby zjistil, kdo to je.“ „To určitě ne,“ přisvědčila Lettice.

Hučení davu vzrostlo, když knihkupec vystoupil na pódium a promluvil velšsky: „Dnes máme to privilegium, že je mezi námi pan Rhys Vaughan, syn našeho zemana Vaughana.“ 23

„Jo,“ zvolal někdo z davu, „velkého zemana Vaughana.“ Jeho ironický tón vyvolal v davu smích.

Knihkupec pokračoval, vyjmenoval spojení pana Vaughana s Gwyneddigionskou společností, dobře známou londýnskou organizací podporující soudní procesy Velšanů, ale dav byl stále víc nepřátelský.

Juliana nemohla odtrhnout zrak od tvrdnoucích rysů pana Vaughana. Chudák! Když projížděl očima dav, na čele se mu usadil temný mrak. Počkala, až se očima znovu střetne s jejími zraky, a povzbudivě se na něj usmála. Rozevřel údivem oči dokořán a poté zíral už jen přímo na ni.

Když se nepřestala usmívat, opustil jeho tvář přísný výraz. Nepřestal se na ni dívat, i když zaujal své místo na pódiu. Položil si své poznámky na pultík a zhluboka se nadechl. „Dobrý den, jsem moc rád, že jsem tady.“ Když se do napjatého ticha ozvalo tlumené, rozčilené mumlání, na obličeji se mu objevil zachmuřený výraz.

Znovu přejel pohledem místnost a pozdržel se u ní, protože ona se na něj opět povzbudivě usmála. „Jsem muž bez vlasti. Stejně jako vy všichni.“ Jeho sytý hlas, který se rozléhal po sklepení jako hrom na horách, u ní vyvolával přímo husí kůži. „A proč je tomu tak?“ Odmlčel se. „Není to proto, že nás Anglie drží v područí pomocí speciálních zákonů. Ani proto, že na našich ramenou tvrdě spočívá anglikánská církev.

Ne, jsme bez vlasti proto, že nám byl ukraden náš jazyk.“ Obličej mu ozářila dychtivost, protože se dostal ke svému oblíbenému tématu. Zamával jim nad hlavami oficiálními dokumenty. „Když jdete prodat dobytek, jakou řečí je sepsaná kupní smlouva?“ Zatímco čekal na odpověď, Juliana zadržela dech.

Poté nějaký člověk vykřikl: „Anglicky.“ 24

Pan Vaughan se chladně usmál. „Ano. A když si vybíráte knihu básní v obecní knihovně, v jakém jazyku bude nejspíš napsaná?“ „V angličtině!“ zakřičelo několik mužů jedním hlasem. Vycítili už jeho upřímnost. Jejich zamračené pohledy vystřídalo soustředění.

Rhys Vaughan tvrdým hlasem pokračoval. „A když stojíte před soudem, abyste se hájili, že jste porušili jejich zákony, jaký jazyk používají, aby vás pokořili?“ „Angličtinu,“ vykřiklo několik lidí.

Přikývl a počkal, až všechen hluk umlkne. „Angličtinu. Není to náš mateřský jazyk ani jazyk našich předků, nýbrž zlořečený jazyk, který nám byl vnucen proti naší vůli.“ Rozhlédl se po místnosti. „Možná se divíte, proč mluvím o jazyku na politické schůzi. Můžete si myslet, že nezáleží na tom, jakým jazykem mluví páni a soudci, pokud se slušnou velštinou stále ještě mluví na ulicích.“ Poklesl hlasem. „Avšak kolik Velšanů v Camarthenu už nemluví naším jazykem?“ Naklonil se dopředu a důvěrně prohodil: „Já sám jsem byl poslán do Anglie, nejdřív do Etonu a potom do Oxfordu, protože můj otec věřil, že Angličané jsou naši zachránci a nechají nás, abychom si vládli, pokud budeme dodržovat jejich zákony a mluvit jejich jazykem.“ Bouchl pěstí do pultíku. „U sta hromů, otec se mýlil!

A zemřel, protože Angličanům věřil!“ Juliana se při bolestném tónu jeho hlasu přikrčila. Neměla by však uhýbat před slovy tohoto Velšana s pronikavýma očima. Mluvil pravdu, i když pro ni bylo trpké ji slyšet. „Můj otec zemřel,“ pokračoval pan Vaughan hlasem sotva hlasitějším než šepot, „protože ztratil svou zem… a svůj jazyk.“ Všichni lidé v publiku teď na něm viseli očima, v nichž se jim zračily emoce. „A když psal do25