Zvířecí detektiv / Tom Watkins

Zvířecí detektiv

Praha 2018

Přeložila: Jiřina Stárková

Tom Watkins: Zvířecí detektiv Vydání první Copyright © Tom Watkins and Ruth Kelly, 2017 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2160. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Real Pet Detective vydaného nakladatelstvím VIKING an imprint of Penguin Books, Velká Británie v roce 2017 Český překlad © 2018 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0792-3 BARONET Praha 2018

Tom Watkins

a

Ruth Kelly

Zvířecí detektiv

Obsah Předmluva

9

1. Cvok 13 2. Zvířecí polda 26 3. Od píky 33 4. Pupek světa 45 5. Vždy připraven!

50 6. Od nuly k jedničce 61 7. Záhada s Toots 71 8. Zápletka se zamotává 92 9. Šťastné dveře, část 1: Kocour Casper 102 10. Šťastné dveře, část 2: Rebel Rubens 115 11. Osmák degu 131 12. Mystický mourek 142 13. Jasnovidka Sarita 157 14. Saniťácké blues 164 15. … a nezůstane kost na kosti 173 16. Jerry a Jill 181 17. Předseda Mňau 195 18. Čmuch! Jen já ho dokážu najít!

206 19. Sherlock Bones 213

20. Chyť mě, když to dokážeš 21. Vedlejší ztráty 230 22. Vrtkavost štěstěny 239 23. Micka Maggie 251 24. Jak prosté, milý Watkinsi 25. Past na Ruby 272 26. Psí kaskadér 284 27. Pop-pes 291 Epilog

303

223

259

Předmluva

Zatímco jsme pročesávali podrost, do lesa se pomalu vplížila mlha. „Máte nějakou stopu?“ zjišťoval jsem přenosnou radiostanicí. „Žádnou. Přepínám.“ Zmalomyslněl jsem. Hledali jsme už hodiny, ale pořád nic.

Postupovali jsme v rojnici, krok za krokem, a pátrali v křoví po jakékoli známce života. Bourne Woods, Frensham, hrabství Surrey: lesy, v nichž není radno zabloudit.

Uměl jsem si představit, co Cody prožívá. Je vyděšený.

Sám. Jen jsem doufal, že studenou a deštivou noc přežil ve zdraví.

Pod nohama mi čvachtalo mokré tlející listí. Nohavice mi odíraly šlahouny ostružiní. Dýchal jsem si do spojených dlaní, abych je aspoň trochu zahřál. Teplý vzduch se v lednovém chladu měnil v obláčky páry. „Všichni světla! Přepínám.“ Pokynul jsem Liamovi, M a Olivii, kteří se pohybovali v padesátimetrových rozestupech.

9

Rozsvítili jsme baterky skoro současně. Paprsky se zařízly do šera jako světelné meče.

Už jsme prohledali bezmála osm čtverečních kilometrů a do tmy jsme museli propátrat dalších třináct. Čím hlouběji jsme se odvážili, tím byl les tmavší, pochmurnější a přízračnější. Naštěstí měl každý člen týmu reflexní vestu, jinak bychom se jeden druhému ztratili. „Zachovejte formaci. Přepínám.“ Všem jsem připomněl, ať se drží v řadě.

Vtom se pode mnou propadla zem. Ztratil jsem rovnováhu a nezadržitelně klouzal do příkopu. Natáhl jsem ruku, abych zbrzdil pád, ale pořezal jsem se o obzvlášť ježatý ostružinový šlahoun. „Tome, jsi v pořádku?“ zavolal Liam.

Nakoukl přes sráz a já k němu vzhlédl. Byl jsem obalený blátem a stál po kolena v kalné vodě. „To patří k práci.“ Otřel jsem si ruce do kalhot. Na hodnocení těch několika odřenin nebyl čas.

Jak jsem se škrábal nahoru do svahu, světlo z baterky zachytilo cosi vedle mojí boty. Dřepl jsem si, abych líp viděl, a odhrnul větvičky a listy kapradin. Zrychlil se mi tep. „Něco jsem našel!“ hlásil jsem vysílačkou Olivii a M. „Příjem. Jdeme tam!“ Za pět minut se celý můj tým shromáždil kolem první stopy. „Je to zaručeně otisk,“ potvrdil M. „Zdá se, že šel tudy,“ připojil jsem se.

Někdy během uplynulých dvanácti hodin Cody přebrodil příkop. Pídili jsme se v bezprostředním okolí po navazujících stopách. Potřebovali jsme jen další otisk, který by nás navedl správným směrem. „Máte něco?“ zjišťoval jsem optimisticky.

10

„Ten liják všechno spláchl!“ Liam poraženecky dloubal klackem do rozmoklé půdy.

Měl pravdu. Příval deště z předchozí noci naše pátrání ještě víc ztížil.

Vytáhl jsem mapu od britské kartografické společnosti Ordnance Survey a rozložil ji na kmeni padlého stromu.

Soudě podle ožehlých cejchů brázdících kmen ho nejspíš zasáhl blesk, napadlo mě. Byl to obstarožní velikán, porostlý mechem a drobnými houbami, s kořeny rozprostřenými jako chapadla chobotnice.

Všichni se sklonili nad mapu, plně soustředění a přichystaní promyslet náš příští tah. Volba trasy dalšího pátrání rozhodne o Codyho přežití. Měli jsme před sebou rozsáhlé území a k dispozici jen nepočetnou skupinu, která to musí zvládnout dřív, než se na krajinu snese tma. „Víme, že míří tudy,“ začal jsem a vedl prst po mapě.

Do čela mě pleskla velká kapka deště a skanula mi po obličeji. Sotva jsem ji otřel, přiletěla další. Co nevidět se od mapy odrážely stříkance vody a dopadaly nám na bundy.

Průtrž mračen by nám mohla udělat čáru přes rozpočet, protože by smyla všechny zbývající stopy. A jestli Cody někde uvízl nebo je zraněný, hrozilo by mu ještě větší riziko podchlazení.

Rozrazila mě zima. Zatáhl jsem si zip bundy až ke krku. „Seřadíme se zpátky do rojnice a budeme systematicky postupovat k mýtině,“ zavelel jsem a ukázal do dálky.

Probíjeli jsme se deštěm a ostružiním a mě přepadl znepokojující pocit, že se Codymu přihodilo něco hrozného.

Třeba ho uštvala nějaká šelma. Je ještě mladý – neměl by sebemenší šanci.

Moje úvahy přerušil praskot vysílačky.

11

„Tome, něco jsem našla!“ Oliviin hlas byl plný obav.

Hnal jsem se lesem, proplétal se kapradím, vyhýbal jsem se spadaným větvím, přeskakoval je a podlézal. Boty mi podkluzovaly a smekaly se po vlhkém terénu.

M a Liam už byli na místě, natlačený jeden na druhého. Z jejich ustaraných výrazů jsem vytušil, že je to špatná zpráva. „Našla jsem tohle,“ hlásila Olivie a ukázala na červený předmět.

Zvedl jsem ho a podržel palcem a ukazovákem. Byl to Codyho obojek.

Kdoví jak ho dvouletý černobílý kříženec kolie ztratil.

Posvítil jsem baterkou do šera a přemýšlel, jak jen ho, pro všechno na světě, najdeme.

12

Kapitola jedna

Cvok Ahoj, jmenuju se Tom Watkins a jsem zvířecí detektiv. Živím se hledáním pohřešovaných domácích mazlíčků, a sice jakýchkoli, od koček nebo andulek po psy či želvy. Žádné zvíře není příliš malé nebo příliš velké, abych ho nevypátral a nezachránil. Dělám to proto, že mám rád zvířata a protože chci pomáhat lidem.

Domácí zvířata nejsou jenom zvířata: pro řadu rodin jsou jako dítě – a ruku na srdce: Co byste neudělali pro to, aby se vám vaše ratolest vrátila domů v pořádku?

Zvířecí detektiv není moje původní povolání. Jsem bývalý policista. Při pátrání po zatoulaných nebo odcizených zvířatech využívám zkušenosti, které jsem získal během aktivní služby u policie. Provozuju největší a nejúspěšnější zvířecí detektivní agenturu v Evropě. Mám patnáct stálých zaměstnanců, početnou kolonu pátracích hlídkových vozidel – čili zvířomobilů, jak jim s oblibou říkám –, zákaznickou tísňovou linku s nepřetržitým provozem a v mé online databázi zmizelých zvířat přibývá denně stovka případů nahlášených majiteli, kteří mě žádají o pomoc. S při13

spěním osvědčených a sofistikovaných vyšetřovacích metod se shledaly se svými páníčky už tisíce pohřešovaných zvířat. Na mých webových stránkách se v průběhu let zaregistrovalo na dvě stě tisíc majitelů ztracených a znovu nalezených domácích mazlíčků.

Při pátrání používám všemožné technické vybavení včetně termovizní kamery (odhalí kočky zalezlé v tmavých kůlnách a garážích) či krátkovlnné vysílačky a diktafonu (pro záznam hlasu majitele). Moje vyšetřovací postupy jsou jak pestré, tak neobvyklé: s cílem získat pomoc veřejnosti při hledání ztraceného teriéra jsem vyslal nad hrabství Surrey letadlo s transparentem nebo jsem natočil rekonstrukci psího únosu ve stylu britského krimiseriálu televize BBC, Crimewatch, jímž jsem chtěl pobídnout případné svědky, aby se přihlásili s informacemi.

Ale takhle to zpočátku nevypadalo. Zdaleka ne. Začínal jsem jen s plechovkou psího žrádla a mapou města Wolverhamptonu. Neměl jsem ani lupu.

Byl duben 1999 a já měl náladu pod psa. Před pár lety jsem odešel od policie, aniž jsem měl jakoukoli představu o tom, co chci v nadcházejících letech dělat. Jednou večer jsem seděl na pohovce s hrnkem čaje a naladil rádio na místní stanici Beacon FM. Stal jsem se pravidelným posluchačem od té doby, co jsem před pár lety zvítězil v jedné jejich telefonické soutěži.

Po pauze pro reklamu dostala slovo posluchačka. Připadala mi silně rozrušená a nastražil jsem uši. Do redakce prý zavolala jen proto, aby oznámila, že v ulicích Wolverhamptonu zahlédla afghánského chrta. Prý byl promoklý a urousaný a zdál se vyhladovělý.

Díky svým skromným vědomostem vím, že afghánský chrt není druh psa, který by se procházel po ulicích sám, 14

bez svého majitele. Je to velké, čistokrevné plemeno, jaké uvidíte spíš na výstavě psů. Je možné, že se vyvlékl z obojku?

Nebo ho někdo ukradl a on svým únoscům utekl? Od policie jsem sice odešel, ale srdcem jsem pořád zůstal polda.

Popíjel jsem čaj. Asi za patnáct minut následovalo další oznámení. Tuláka si všiml jiný náhodný svědek. Už ne v oblasti Penn Fields, ale v Pertonu – pes zřejmě urazil dalších pár kilometrů.

A pak už jedno hlášení stíhalo druhé. Zůstal jsem přilepený k rádiu. Zdráhal jsem se odejít z domu, aby mi neutekla nějaká důležitá podrobnost.

V noci jsem ležel v posteli a civěl do stropu. Samým rozčilením jsem nemohl usnout a přemítal, kde asi je ten pes teď. Bylo jaro, a když zajde slunce, venku se pořádně ochladí. Doufal jsem, že si ten chudák našel na noc nějaký úkryt. A nedokázal jsem umlčet zvídavý vnitřní hlas: Proč se dosud neozval majitel? Jednalo se o čistokrevné plemeno a nechtělo se mi věřit, že by pes nikomu nepatřil. Zamyslel jsem se nad místy, kde ho zahlédli. Odhrnul jsem přikrývku a vyskočil z postele.

Otevřel jsem skříň k prasknutí nacpanou oblečením.

Pod ramínky s košilemi stála velká kartonová krabice.

Sklonil jsem se a vytáhl ji ven. Zdála se těžší, než jak jsem si pamatoval.

Nedotkl jsem se jí tři roky, od chvíle, kdy jsem odešel od Policie West Midlands. Strhl jsem z víka lepicí pásku a prohraboval se v různých drobnostech vyklizených ze svého psacího stolu, až jsem nahmatal to, na co jsem měl spadeno: Od A do Z – což je nepostradatelná příručka každého policisty pochůzkáře.

15

Prolistoval jsem ji a otevřel na stránce s mapou Wolverhamptonu. Jak se ve mně znovu rozhořel vyšetřovatelský plamen, ucítil jsem nával adrenalinu. „Viděli ho tady,“ pronesl jsem polohlasně a putoval prstem po mapě. „A tady… a tady.“ Postupně jsem označil všechna místa, kde svědkové psa zahlédli.

Podržel jsem mapu na délku paže a zkoumal indicie.

Jsou lokality náhodně rozptýlené po městě, nebo mají nějaký řád? „Míří na západ!“ zvolal jsem. „Takže se ocitne spíš v téhle části města než v tamté…“ Zabodl jsem ukazovák do místa, kde se pes pravděpodobně bude pohybovat.

Sotva jsem se ráno probudil, zapnul jsem rádio. Prahnul jsem po aktuálních zprávách. Situace se opakovala. Řada lidí afghánského chrta spatřila, ale nikomu se ho nepodařilo chytit. Hned nato přišly první dobročinné nabídky od drobných podnikatelů z Wolverhamptonu, rozhodnutých obdarovat jedince, kterému se toulavého psa podaří polapit.

Majitel pizzerie na hlavní třídě chtěl věnovat porci těstovin nebo pizzu tomu, kdo dokáže psisku pomoct. Další laskavý človíček, který zavolal, byla Joan z místního květinářství. Ta pro změnu slíbila zachránci chrta nádhernou kytici.

Dary mi udělaly radost, ale poslouchat výčet dalších lokalit, kde se pes objevil, mě netěšilo. Nesnesl jsem pomyšlení, že se ulicemi potuluje pravděpodobně zraněný, vyděšený a osamělý pes. O pizzu ani o květiny mi nešlo.

V první řadě jsem chtěl zachránit trpící zvíře. A tak jsem vzal telefon, navolil číslo přímé linky a takříkajíc za pochodu jsem stvořil vlastní firmu.

16

„Jmenuju se Tom Watkins a jsem bývalý policista. Teď provozuju detektivní agenturu s celonárodní působností se sídlem v Black Country, Zvířecí pátračku UK.“ Název Black Country, Černá země, se používal pro jistou oblast v hrabství West Midlands, kde jsem žil. Za průmyslové revoluce to bylo středisko těžkého průmyslu se spoustou černouhelných dolů, sléváren a oceláren, způsobujících kritické znečištění ovzduší.

Nelíčený úžas zvýšil hlas moderátorky o oktávu. „Zvířecí pátračka UK? O té jsem nikdy neslyšela!“ „Je to poměrně nová organizace, ale ve Velké Británii nejvýznamnější.“ Technicky vzato to byla pravda. Ve Velké Británii byla nejvýznamnější, protože až dosud se nikdo ničemu podobnému nevěnoval. Byl jsem první zvířecí detektiv na Britských ostrovech.

Dáma v rozhlasovém studiu mi to zbaštila. „To je skvělé, Tome. Prozradíte nám, jak budete při hledání psa postupovat?“ Tak daleko ještě nejsem! Nezbývalo než improvizovat. „Vyšlu do terénu jeden náš hlídkový vůz.“ Hlídkový vůz? zhrozil jsem se. „Výborně! Průběžně nás informujte,“ zašvitořila žena.

Jen co jsem hovor ukončil, zmocnila se mě panika. Tisíce lidí teď spoléhají na to, že psa zachráním. Nemluvě o tom, že jsem se v přímém přenosu stal skutečným Ace Venturou, zvířecím detektivem.

Vlastnil jsem auto Fiat Panda a motocykl, ale při pátrání jsem nemohl použít ani jeden dopravní prostředek. Jak dostanu psa do bezpečí, až ho najdu? Nepochyboval jsem totiž o tom, že afghánského chrta do bezpečí dopravím. Nepřipustím, aby se toulal po ulicích déle, než bude nezbytně nutné.

17

Odložil jsem telefon a vypravil se do firmy, která pronajímá dodávky. Ale protože jsem měl hluboko do kapsy, zase jsem musel takzvaně hrát bez not. Muži za přijímací přepážkou jsem řekl, že jsem z agentury, která pátrá po ztracených domácích mazlíčcích, a dohodl se s ním, že když mi na den pronajme dodávku, udělám jeho firmě reklamu v rádiu. V duchu jsem nad svými fabulačními schopnostmi žasl – ale kdoví proč mi připadalo samozřejmé, že jsem s médii jedna ruka.

Muž s návrhem kupodivu souhlasil, a tak jsem auto vyzvedl a rozjel se za svým dávným kamarádem. Alan pracoval u čerpací stanice v Dudley. Po dlouhé noční službě jsem čas od času potřeboval doplnit nádrž hlídkového vozu a kolem druhé ráno jsem zajel ke stojanu. S Alanem jsme se postupně spřátelili a v časných ranních hodinách si spolu pokaždé výborně poklábosili.

Vjel jsem do garáže zrovna v okamžiku, kdy Alan končil noční směnu. Stáhl jsem okno a křikl: „Naskoč si! Jedeme hledat psa!“ Alan, který netušil, že se za ním zastavím, potřásl hlavou, aby se ujistil, že se mu to nezdá. „Co to meleš?“ zabručel. Vyšel na denní světlo a promnul si slzící oči. „Nastup. Všechno ti vysvětlím cestou.“ Alanovi bylo devatenáct. Byl přátelský a zábavný, mírně oplácaný, menší než já, měl tmavé vlasy a usměvavý obličej.

Už jsem se chtěl rozjet, když jsem si vzpomněl na vybavení, které je při pátrání po psech zcela zásadní. Vběhl jsem do prodejny u čerpací stanice a vyšel z ní s pyramidou konzerv psího žrádla. Pod jednou paží jsem měl vsunutou láhev vody, pod druhou plastovou misku.

Alan se tvářil ještě zmateněji. Nákup jsem vyklopil 18

do úložného prostoru dodávky a usadil se za volantem. „Potřebujeme pro toho psa návnadu.“ „Můžeš mi říct, co se děje?“ dožadoval se Alan vysvětlení.

Nahodil jsem směrovku, vjel na silnici a zasvětil kamaráda do operace zvané Záchrana psa. Vylíčil jsem mu i příběh, který se během několika uplynulých dní odvíjel v éteru. „Ten chrt je očividně v bryndě. Musíme ho chytit, aby se vrátil majiteli, nebo ho aspoň pořádně prohlédl veterinář. Po několikadenním pobíhání bude mít žízeň. Proto vezu tu láhev vody.“ Alan mě bombardoval otázkami. Jak toho psa vystopujeme? A když se nám ho podaří najít, jak ho chytíme?

Na všechno jsem mu odpovědět neuměl, ale cítil jsem v kostech, že moje roky u policie nám přijdou vhod. Zkušenost mě naučila, že nejdůležitější je vědět, proti čemu stojíte. V tomto případě to byl Wolverhampton a velký pes, který se rychle pohybuje. Oblast jsem moc dobře neznal, a tak jsme ji chvíli projížděli, abychom se zorientovali. Výchozím bodem byla ulice v obytné čtvrti nedaleko centra města, kde byl pes spatřen naposledy.

Za půl hodiny jsme slavili první úspěch.

Z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, nám přímo před nosem přeběhl přes silnici velký dlouhosrstý pes. A klusal slušným tempem. „To je on!“ Dupl jsem na brzdu tak prudce, až zakvílely pneumatiky.

Rozbušilo se mi srdce. Než jsme zaparkovali, vystoupili a popadli psí žrádlo, byl chrt pryč. „A já už myslel, že ho máme!“ posteskl si Alan, zahleděný do dálky.

Já taky. Přesto jsme měli obrovské štěstí, že jsme na něj 19

narazili tak brzy. Na druhou stranu mi bylo jasné, že to nebude hračka. „Pokusíme se naplánovat pátrání systematicky –“ „Tamhle je!“ zařval Alan. Zpozoroval psa v uličce mezi dvěma domy. „Rychle!“ křikl jsem a vystartoval za ním. Systém a policejní formality vzaly za své.

Jak jsme uprchlíka doháněli, naznačil jsem Alanovi, aby zvolnil. Nechtěl jsem zvíře vyplašit bezhlavou akcí. Teď už jsem viděl, že je to „pes“ a že je k smrti vyděšený. Zprávy v rádiu byly pravdivé – byl vyhublý. Urousaný a vystrašený. Dlouhou srst měl slepenou blátem a vodou, oči vytřeštěné a celý se klepal. „Klid, chlapče, jen ti chceme pomoct,“ chlácholil jsem ho, když jsme se k němu pomaloučku blížili. „Alane, to žrádlo.“ Mávl jsem na svého parťáka, ať nastraží „past na psy“. „Jasně, šéfe,“ odpověděl a vyklopil na chodník obsah plechovky. Pak masovou směs rozprostřel, aby nevypadala jako nevzhledná hrouda.

Drželi jsme se zpátky a doufali, že pes přijde až k žrádlu a my se po něm vrhneme. Oba jsme se přichystali ke skoku.

Chrt byl určitě vyhladovělý, ale sotva přistoupil k psímu žrádlu, znechuceně zvedl čenich, otočil se a vzal do zaječích. Kdyby nebyla zcuchaná a slepená, dlouhá srst by se mu při běhu elegantně vlnila kolem nohou. „Za ním!“ zahulákali jsme jednohlasně.

Alan padl na všechny čtyři a nahrnul psí žrádlo zpátky do plechovky. Dvojice kráčející po chodníku si nás užasle prohlížela. „Neděste se. Snažíme se chytit psa,“ vysvětlil jsem a nato jsme s namáhavým oddychováním pokračovali v honičce.

20

S dlouhýma chrtíma nohama jsme se pochopitelně nemohli poměřovat. On byl zajíc a my želvy.

V příštích dvou hodinách seškrabával Alan psí žrádlo z chodníku nejmíň šestkrát. V plechovce zůstalo jen pár kousků a další jsme s sebou neměli – zbylé konzervy zůstaly v dodávce. „Kde máme auto?“ rozhlédl jsem se a poškrábal se na hlavě. Vtom jsem si uvědomil, že nemám ponětí, kde jsme.

Od místa, kde jsme vůz zaparkovali, nás dělily kilometry, ale než jsem se tím mohl vážně zabývat, hnali jsme se dál.

Tentokrát jsme se dali vlevo, podél hlavní silnice. Kolem nás svištěla auta a já trnul strachy, aby psa, který před námi úmorně klusal, nepotkalo nic zlého. Zdálo se mi, že vrávorá, a co chvíli hrozilo, že klopýtne a spadne z chodníku. „Musíme si zachovat odstup,“ překřikoval jsem kravál z dopravy.

Nechtěl jsem, aby se chrt vyplašil a vběhl do cesty projíždějícímu autu. Jak chudinka křižoval po chodníku, připomínal opilého řidiče. A najednou vstoupil jednou tlapkou do vozovky. „Neeee!“ zařval jsem. Ale byl jsem příliš daleko, než abych mu v tom mohl zabránit.

TÚÚÚ, vřískl klakson blížícího se auta.

Pes si svůj příští krok naštěstí rozmyslel a vrátil se na bezpečný chodník. Nato se jako zázrakem vzchopil a zahnul vlevo do vedlejší ulice. „Druhý kolo,“ funěl Alan. Zahájili jsme další etapu stíhacího závodu.

Než jsme konečně odbočili do slepé uličky, byl jsem u konce s dechem. Řezalo mě v boku a musel jsem se hluboko předklonit. Na takový fyzický výkon jsem nebyl zvyklý.

21

Sledovali jsme psa ke zchátralému cihlovému domu z padesátých let, s okny zatlučenými prkny. Tráva na zahradě byla přerostlá a zaneřáděná odpadky, většinou obaly od rychlého občerstvení a pivními plechovkami. Dveře podle všeho vykopla místní mládež nebo squatteři.

Když jsem konečně popadl dech, pomalu a obezřetně jsem vykročil. „Drž se za mnou,“ brzdil jsem Alana.

Na zlomek vteřiny jsem měl dojem, že jsem zase u policie. Bezděčně jsem sáhl pro vysílačku, kterou bych měl mít připevněnou na opasku.

Strčil jsem hlavu do vstupu. Do nosu mi vnikl pronikavý zápach moči a zvětralého piva. Skoro nic jsem neviděl, protože uvnitř byla tma, jen škvírami mezi prkny na oknech se dralo dovnitř pár paprsků světla. Ozařovaly betonovou podlahu jako bodové reflektory. Mrzelo mě, že u sebe nemám baterku – tedy něco, co je pro poldu naprosto samozřejmá součást výstroje.

Na zdi jsem rozeznal graffiti a na zemi hromádku ohořelých zbytků v místě, kde si někdo rozdělal oheň. Uprostřed stála špinavá pohovka. Z potahu zbyly pouhé cáry, z matrace čouhaly pružiny.

Otočil jsem se, abych přivolal Alana, ale on stál necelého půl metru za mnou a doslova mi dýchal na záda.

Očividně nechtěl, aby mu něco uniklo. Já byl na podobné situace zvyklý, kdežto pro něj to musel být mimořádně vzrušující zážitek.

Něco mi zapraskalo pod nohama; následoval lomoz ze vzdáleného konce místnosti. Jako by se tam pohnul nějaký stín. Jestli je to náš afghánský chrt, tentokrát ho nenechám utéct. „Uvolni ta prkna a zabarikáduj s nimi dveře,“ řekl jsem Alanovi.

22

Píď po pídi jsem se nořil hlouběji do tmy. „Vidíš ho?“ zašeptal Alan od vchodu.

Psa jsem uslyšel dřív, než jsem ho spatřil. Dýchal ztěžka, nepochybně vlivem dehydratace. Postavil jsem na podlahu misku a naplnil ji až po okraj vodou. Trochu jí vyšplíchlo ven a rozlilo se po podlaze.

Stáhl jsem se do tmy a zatajil dech. „Do toho, kamaráde,“ pobízel jsem ho.

Pomalu, ale jistě dotlapkal vyčerpaný chrt k misce s vodou. Vstoupil do paprsku světla, jehož odraz se mu zatřpytil v očích.

Podle všeho mu docházela energie. Když se přihrbil nad miskou, lopatky mu vyčnívaly ze srsti jako hroty kopí.

Oči měl smutné a unavené, jako by se přemáhal, aby se mu nezavřely. „Hodnej pejsek.“ Srdce mi poskočilo. S hlasitým chlemtáním do sebe vpravil pár doušků vody a potom se zase odvlekl do rohu místnosti. „Co budeme dělat?“ zeptal se Alan.

Případná otázka. Poněkud se to zkomplikovalo. V žádném případě jsme nemohli odvést tak zesláblé zvíře zpátky k dodávce. Nehledě na to, že jsme nevěděli, kde jsme ji nechali. Ani jsme nemohli kontaktovat majitele, protože pes neměl obojek, na němž by byla známka s identifikačními údaji. Vytáhl jsem mobilní telefon a zavolal do rádia v naději, že se v hodině dvanácté majitel ozval. To štěstí jsme však neměli. „Jak si vedete, Tome?“ zajímala se moderátorka.

Byl jsem v přímém přenosu! „Pes je v pořádku, v bezpečí a bez zranění,“ informoval jsem posluchače.

23

Nicméně původní elán, s nímž jsem do rádia volal poprvé, mě dávno opustil a vystřídala ho sklíčenost. Ve skutečnosti jsem chtěl do živého vysílání říct, že je neuvěřitelné, že se o psa nikdo nepřihlásil. Zadíval jsem se do jeho hnědých očí a odmítal se smířit s tím, že ho nikdo zoufale nepostrádá. Vypadal zbědovaně, ale po koupeli, pořádném jídle a odpočinku by to bylo skvostné zvíře. Ještě existuje možnost, že majitel zmíněnou rozhlasovou stanici neposlouchá.

Nenapadlo mě nic jiného než uplatnit zkušenosti bývalého policajta. V podobné situaci jsem volal zaměstnancům psího útulku, aby pomohli vypátrat majitele nebo poskytli psovi dočasný azyl. Když nic jiného, budou tam mít zařízení, jímž zjistí, jestli je chrt očipovaný a komu patří.

Musely být nejmíň dvě hodiny odpoledne, když před polorozpadlým domem zastavila dodávka. „Vydrž, kamaráde.“ Vyšel jsem ven, abych se pozdravil s pracovníkem útulku. Alan zůstal uvnitř a blokoval afghánskému chrtovi únikovou cestu.

Při otevírání dveří klece třeskla kovová závora. Zamrazilo mě v zádech. Takhle to skončit nemělo. Zřízenec si přinesl kovovou tyč se smyčkou na konci, která se přehodí zvířeti přes hlavu a stáhne se mu kolem krku. Vypadala jako středověká pomůcka, ale psovi bolest nezpůsobí – spíš chránila zřízence před kousnutím. Vystrašené zvíře zahnané do kouta se může chovat nepředvídatelně.

Odvedl jsem muže do opuštěné budovy a čekal, až odvede svou práci. Chrt už byl tak vyčerpaný, že se ani nebránil. Stál bez hnutí, ladnou a hrdou hlavu svěšenou, jako by z něj vyprchal život.

24

Když procházel kolem mě, konečně jsem měl možnost pořádně si ho prohlédnout. Celý se třásl a oháňku měl staženou mezi nohama. Byl na něj žalostný pohled. „Co s ním bude?“ zeptal jsem se ustaraně. „Nejdřív se na něj podívá veterinář, zjistí, jestli má čip, a podle toho se zařídíme.“ „Tak jo. Díky, že jste přijel.“ Vzdychl jsem, zarmoucený, že víc už není v mých silách.

Muž jemně vyzvedl psa do zadní části dodávky, zajistil klec a zavřel dveře. Malým oknem mě bezmocně sledovaly tmavé smutné oči. Tak rád bych něco podnikl, ale měl jsem svázané ruce.

V tu chvíli jsem věděl, čemu zasvětím svůj život. V rámci svých možností budu přispívat k tomu, aby se kaž­dý majitel zase shledal se svým pohřešovaným miláčkem.

Rozhodl jsem se pro povolání, které spojovalo moji lásku ke zvířatům se schopnostmi profesionálního vyšetřovatele. Stanu se zvířecím detektivem a budu nejlepší na světě.

Ale ještě jsem se musel hodně učit…

25