Petr Havránek Karel Struhy Stefan Bohucký
ZÁPISKY Z CEST Když vám nejlepší kamarád napíše, že vás potřebuje, neptáte se ho proč, a prostě jedete. Když vás ale pozve na pár dnů do Lisabonu, ptáte se sami sebe: „Co za tím vězí?“ Stefan tam pár let žil a ten kluk zatraceně dobře zná ty nejlepší místa, kam zajít. Když s ním strávíte týden, nebudete se nudit ani minutu, žádné místo nenavštívíte dvakrát a historek budete mít dost ještě pro vnoučata, takže už teď jsem si jistý, že to bude zážitek. Balíme to nejdůležitější. Foťák – check, iPhone – check, letenky a pojištění – check. A moje srdcovka: skateboard. Zbožňuju ten pocit svobody a vítr ve vlasech! Někdo ho zažívá na silnici, někdo na sjezdovce, já ho mám na dokonale rovném asfaltu! Stefan zároveň říkal, že nám musí ukázat všechno, což v jeho případě znamená: „Vemte si šortky, sako, bundu i smoking.“ Na check-inu se kufr mně i Karlovi zaplať pánbůh vešel do váhového limitu, takže se to obešlo bez příplatků. Na letišti v Lisabonu už na parkovišti čeká pán z půjčovny aut. Uznejte sami, že výlet na jih Evropy rozhodně vylepší kabriolet. V našem případě bílý Mini Cooper s plátěnou střechou! Potřebujeme se dostat do hotelu a nastává problém číslo jedna: Cooper není auto pro tři chlapy a tři kufry. Po chvilce zkoušení a oprašování zkušeností nabytých při hraní Tetrisu jsme se vešli. Kufry vyložit v hotelu, auto nechat na parkovišti a vyrážíme do města.
PRVNÍ DOJMY R. MAL. SALDANHA
Už během první procházky dává Lisabon jasně najevo svou nezaměnitelnou atmosféru. Úzké uličky, malé útulné kavárny a vlhkost od moře, která je cítit, ať jste kdekoli. Stefan, vzhledem k tomu, že tu pár let žil a pracoval, umí portugalsky. Je vidět, že mu tahle země přirostla k srdci. Upřímně, vůbec se nedivím. V trafice si koupil místní noviny, aby se aspoň rychle podíval, jak se věci změnily za dobu, co tu nebyl. Během našeho toulání jsme v uličkách kousek od hotelu narazili na tržiště. Ve městech na jihu Evropy je poměrně běžná záležitost, že si farmáři z okolí sjedou prodat vlastní zeleninu a ovoce do města. Kdokoli, kdo rád vaří, je tady v sedmém nebi. My si kupujeme aspoň pár jablek a můžu říct, že tohle zkrátka v supermarketu nenajdeš. Karel si před cestou pořídil nový starý foťák, analogový Pentax, a k tomu krabičku filmů. Má prostě rád retro a fotky z toho budou mít určitě dost osobitý styl. A všichni máme mobily, které už dneska udělaj fotky dostatečně kvalitní na to, aby se daly vytisknout a pověsit na zeď. A co je u foťáků nejdůležitější, máme je skoro pořád u sebe.
TRAVEL JOURNAL 4
ŽLUTÁ TRAMVAJ LARGO DO CALHARIZ
Petřín? San Francisco? Ne, lisabonská Largo Calhariz, kde už zřejmě pěkně dlouho funguje žlutá tramvaj-lanovka, která jako by vybízela: „Svezte se!“ Je nám úplně jasné, proč ji tady postavili. V Lisabonu jsme pár hodin a ještě jsme nešli po rovině. Tahle oblast je buď z kopce, nebo do kopce. Takže nabídku přijímáme. Než šlapat další kopec, radši se svezeme. Já a Stefan navíc sice máme ještě něco, čemu se dá s přimhouřenýma očima říkat fyzička, ale Karel je rozhodně víc fotograf než turista, takže rozhodnutí vítá všema deseti.
TRAVEL JOURNAL 8
NÁMĚSTÍ POEZIE PRACA LUIS DE CAMOES
Přicházíme na Praça Luís de Camões. Malé náměstí, ze kterého dýchá historie. Na Googlu se dozvíte, že obří socha uprostřed je známý romantik, idealista, bohém, veterán, který v bitvě přišel o oko, ale hlavně a především významný básník z 16. století Luís de Camões. Překvapivé, že? Pod ním jsou menší sochy dalších významných portugalských autorů a hned vedle je Largo do Chiado, kde stojí dva úžasné barokní kostely. Karel fotí, já a Stefan si užíváme atmosféru. Je mi trochu povědomá, protože tolik turistů na jednom náměstí mi dost připomíná Staroměstské náměstí v Praze, akorát u nás jsou hezčí holky. Možná proto tu nakonec ten Stefan nezůstal nadobro.
TRAVEL JOURNAL 10
LEGENDÁRNÍ DEZERT PASTELARIA ALCOA
Na náměstí se Stefan ptá: „Pánové, kávu?“ Na to je jednoduchá odpověď. Zvlášť když vám tenhle nadšenec slíbí, že takhle dobrou kávu a dezert jste dlouho neměli. Pastelaria Alcôa je malá cukrárna, vzdálená asi tři minuty chůze od náměstí, ve které už od roku 1957 dělají ke kávě domácí sladkosti. Platí se hned u pultíku: „Tohle je na mě kluci, mám u vás víno nebo něco jinýho pozdějš.“ Tak tahle sladká tečka je ale neskutečná! Stefan zkrátka ví, kam zajít, a je jedno, jestli je v Praze, v Lisabonu, nebo kdekoli jinde. Dezerty z téhle cukrárny vyhrály mnoho cen na různých soutěžích a my po jedné návštěvě přesně chápeme proč.
TRAVEL JOURNAL 14
KNIHKUPECTVÍ S PŘÍBĚHEM BERTRAND BOOKS AND MUSIC
U kávy se Stefan ptá, jestli by nám nevadilo zaběhnout na chvilku do „jednoho knihkupectví za rohem.“ Jasně, proč ne? Bertrand Books and Music je typická „stefanovina“. Vezme vás tam, jako by o nic nešlo, a jen tak mimochodem se zmíní, že je to nejstarší fungující knihkupectví na světě! Ta atmosféra je nepopsatelná a chápu, proč má obchod s knížkami na Googlu hodnocení 4,5/5. Pro nás, kteří ovládáme jen češtinu a angličtinu, je samozřejmě výběr trochu zúžený, ale Stefan se svou plynulou portugalštinou si bez problémů vybral další poklad do své knihovny.
TRAVEL JOURNAL 16
BRÁNA DO MĚSTA CAIS DAS COLUNAS
Druhý den se Stefan rozhoduje, že nám ukáže další historicky významnou památku města, Cais das Colunas. To je místo na pobřeží, vlastně schody do moře, ke kterým připlouvaly lodě významných návštěvníků, kteří pak vystoupili na Comércio Square. Jméno vzniklo díky dvěma sloupům postaveným přímo ve vodě, které jsou symbolickou branou při vstupu do města z moře. Během své existence byly několikrát odstraněny a vráceny na místo, ať už kvůli zemětřesení v polovině 17. století, nebo v roce 1997 kvůli stavbě metra. Zároveň je tu perfektně hladký povrch, takže si tenhle kousek historie můžu užít na skateboardu s větrem ve vlasech, přesně tak, jak to mám rád! „Karle, udělej mi prosím nějaký to „slo-mo“ video. Vezmu to támhle z toho rohu tady kolem tebe.“ Fajn, akorát jsem se pohledem trochu zaseknul na dvou slečnách, co šly kolem. Teda, ono to bylo vzájemný. Nemohl jsem si pomoct. Ale video máme pěkné.
TRAVEL JOURNAL 18
KRÁLOVSKÉ NÁMĚSTÍ COMÉRCIO SQUARE
Cais das Colunas ústí na Praça do Comércio, historické náměstí, které bylo skoro zničeno zemětřesením v roce 1755, stejně jako zbytek města. Monumentální bronzovou sochu krále Josefa I. uprostřed náměstí se kompletně podařilo dokončit až v roce 1775. Prohlížíme si náměstí, děláme dojem na místní slečny, další pěkné video a pak už toho radši nechávám, protože místním strážníkům se můj slalom mezi turisty evidentně nelíbí tolik jako těm slečnám, takže se radši přesunujeme do stínu pasáže na obligátní letní koktejl.
TRAVEL JOURNAL 22
MINISTERSTVO NÁMOŘNICTVÍ MINISTÉRIO DO MAR
Jednou z nejvýraznějších a nejkrásnějších budov na náměstí je Ministério do Mar. Bílý mramor na podlaze celého podloubí, sloupy ze světlého kamene, prostě nádhera. Chceme se jít podívat i dovnitř, jednak si prohlédnout tu architekturu, ale taky proto, že zbožňuju všechno kolem lodí a plaveb a před časem jsem si udělal i kapitánské zkoušky. Dva pánové v uniformách ale s tímhle nápadem nesouhlasí, takže budovu ministerstva vidíme jen zvenku. Jejich smůla, mohl jsem se přihlásit do služeb portugalského námořnictva. Zároveň nám ale dávají tip, že jestli chceme vidět ještě něco zajímavého, asi pět minut chůze odsud je výtah Santa Justa, úžasná železná stavba v neogotickém stylu, každé patro je zdobené jiným způsobem a v posledním patře, asi čtyřicet metrů nad zemí, je terasa, ze které si můžete vychutnat pohled na lisabonský hrad, náměstí Rossio a okolní čtvrť Baixa. Na terase si Stefan vzpomíná: „Kluci, kousek odsud znám ještě jednu vyhlídku a ta je snad ještě lepší než tohle. A taky si tam můžeme dát víno, takže vstávat. Doufám, že tam ještě trefim.“ Trefí a nelhal. Vyhlídka je sice dost populární, takže kdykoli, kdy je něco vidět, je tam plno lidí, ale zároveň tam mají výborné portské a hezčí západ slunce jsem snad ještě neviděl.
TRAVEL JOURNAL 24
TROCHU JINÝ LISABON GRAFITTI RUINE
Předchozí večer se nám trochu protáhnul, takže si dáváme pozdní snídani v apartmánu a zbytek dopoledne máme relax na pokoji. Po poledni vyrážíme na lehký oběd do Mercado da Ribeira. Tržnice a výborné bistro v jednom. Sehnat se tu dá vše, od ovoce a zeleniny přes těstoviny až po čerstvé mořské plody. Pokud znáte pražský Wine Food, nafoukněte ho na pětinásobek a máte hrubou představu o tomhle místě. Na večer Stefan naplánoval „trochu tý kultury pánové“, jak sám říká. Konkrétně sehnal vstupenky do opery. Zároveň řekl, že nám po cestě musí ukázat něco, co jsme ještě neviděli. No, má pravdu. Kousek od Miradouro de Recolhimento, což je známá turistická vyhlídka, je místo, které mapy označují jako Grafitti Ruine, davy turistů tam rozhodně neproudí a název je všeříkající. Na tomhle místě na vás dolehne těžká, tíživá atmosféra polozbořených budov, kterou současně oživuje a zdobí street art všeho druhu.
TRAVEL JOURNAL 28
HRAD NAD MĚSTEM JARDIM DO CASTELO DE SAO JORGE
Před večerní návštěvou opery se ještě procházíme krásnými starými uličkami po kopci pod Castelo de São Jorge. V našich outfitech se žádná velká tour nekoná, ale i tak si to užíváme víc než dostatečně. Hrad je totiž zároveň další vyhlídka s krásným pohledem na město. Karla nejvíc zaujalo obří středověké dělo a začal vymýšlet, jak si ho odtáhnout domů. Nakonec z toho vzešla jedna z těch zajímavých „chlapských“ debat o základní fyzice, takové to „síla, hmotnost, páky, tření“ a podobně, znáte to. Jo, a dělo stojí pořád tam, kde bylo, když jsme přišli.
UMĚNÍ A TECHNOLOGIE MAAT
Tenhle den bude už podle plánu dost nabitý. Ještě než jsme odletěli z Prahy, projel jsem si pár těch seznamů „Must see in Lisbon“ a úplně v každém bylo MAAT, zkratka pro Museum of art, architecture and technology. Už na první pohled vás upoutá samotná futuristická budova s výhledem na řeku Tajo. Stěna z dálky vypadá trochu jako kůže obřího hada, zakřivená střecha budovy je zároveň vyhlídka, ze které můžete vidět nejkrásnější východ slunce. Prostě se před vámi vynoří přímo z řeky. Expozice uvnitř jsou na samostatnou kapitolu. Jsou rozhodně zajímavé, ale vypisovat je tady by vydalo na samostatnou knížku. Nám to každopádně vydává na celodenní program a večer si ještě užíváme ve víru lisabonského nočního života.
TRAVEL JOURNAL 32
NA CESTĚ PRACA LUIS DE CAMOES
Už od rána je nádherné počasí a hlavní program dne, půjčení člunu, je v plánu až na odpoledne. Bereme teda náš bílý Cooper a vyrážíme směrem na Praia da Torre, užít si další úžasnou pláž v okolí. Už samotná cesta je zážitek. Chápejte: kabriolet, pobřeží, vůně moře. Vůbec nemusíte jet rychle. Naopak. Párkrát po cestě stavíme jen proto, abysme si užili ten výhled, ten moment.
TRAVEL JOURNAL 36
EVROPSKÝ GOLDEN GATE PONTE 25 DE ABRIL
Cestou zpátky se stavujeme na oběd ve vyhlášené restauraci 5 Oceanos. Když jsem takhle někde na dovolené, obvykle si v restauraci jídlo sám nevybírám, ale nechám si doporučit nějakou místní specialitu. Prý máme rozhodně zkusit solenou tresku. Ok, tak tedy: „Třikrát tresku, třikrát suché bílé prosím.“ Za sebe můžu říct: „Zaplať pánbůh za víno,“ protože solená treska je solená opravdu vydatně. Stefan si to sice pochvaluje, že je přesně, jak má být, ale za mě to až taková paráda není.V přístavu hned vedle už na nás čeká člun. Malá loděnice plná bílých stěžňů se nachází přímo pod 25 de Abril Bridge, mostem, který trochu připomíná Golden Gate v San Franciscu. Musím říct, že obdivuju lidi, kteří tohle postavili. Šest pruhů pro auta, pod tím koleje a celé to má přes dva kilometry! Jen pohled na ten most vás ohromí, natož když po něm jedete.
TRAVEL JOURNAL 38
VSTŘÍC DOBRODRUŽSTVÍ TAJO
Dnešek bude nejspíš „den větru ve vlasech“, ráno Mini Cooper, teď člun. Vybrali jsme si dobře. Bílý trup, celá vrchní část z lakovaného dřeva, krásný klasický malý člun. A vzadu Yamaha, která má dost síly, aby vás kdykoli doslova vystřelila vpřed. Těším se jak malý kluk. Jak už jsem psal dřív, mám kapitánské zkoušky a zbožňuju všechno kolem lodí a plaveb. Párkrát v životě se mi dokonce poštěstilo řídit jachtu, ale už to nějaký pátek je. Takže: „Kluci, honem ale, nasedat a vyrážíme.“ Řízení na vodě je úplně jiný zážitek než řízení na zemi. I když je rychlost mnohem nižší než v autě, připadá vám, že letíte. Nikde není žádný kopec, zatáčka nebo strom, jen nekonečná rovná vodní hladina a vy můžete plout, kam se vám zachce. Je to úplně jiná svoboda než ta, kterou zažívám na skateboardu. Vlastně se to nedá srovnat s ničím jiným, co jsem doteď zažil. A je to nádhera!
TRAVEL JOURNAL 42
OCHRANA MĚSTA TORRE DE BELÉM
Dokonce i ty památky vypadají z vody jinak, než když si je prohlížíte ze břehu. Karel udělal skvělou fotku Torre de Belém, věže z 16. století, která je jedním ze symbolů města a také památníkem portugalského velmocenského postavení z přelomu 15. a 16. století. Další monument, který při pohledu z vody dostane úplně jiný rozměr, je Santuário de Cristo Rei. Obří socha Ježíše Krista, který shlíží na centrum Lisabonu z protějšího břehu řeky. Je inspirovaná sochou Ježíše v Rio de Janeiru. Slovo „inspirovaná“ v tomhle případě znamená, že lisabonský kardinál byl při své návštěvě Ria tak ohromený tamní památkou, že se rozhodl, že si Lisabon zaslouží podobný skvost. Se západem slunce se vracíme do přístavu, plní dojmů a příjemně unavení. A příště si půjčíme tu trojstěžňovou plachetnici.
TRAVEL JOURNAL 44
BÍLÝ KLÁŠTER PRAÇA DO IMPÉRIO
Další „must see“ Lisabonu je určitě Praça do Império, jedno z největších náměstí v Evropě. Uprostřed náměstí je nádherná zahrada s rozlohou 3 300 m2 a fontánou uprostřed. Na severní straně náměstí se tyčí Mosteiro dos Jerónimos, impozantní klášter z bílého kamene z 16. století, postavený v pozdně gotickém stylu. Chceme se podívat dovnitř, ale ne zase tolik, abysme strávili půl dne ve frontě. Karel je ale dost neodbytný, prý když ne tohle, tak chce vidět něco jiného zajímavého. V mém „to visit“ listu je i muzeum Berardo, které je shodou okolností za rohem a fronta v něm není skoro žádná.
TRAVEL JOURNAL 48
Z HISTORIE DO SOUČASNOSTI BERARDO COLLECTION MUSEUM
Museum Colecção Berardo, anglicky Berardo Collection Museum, je takový rychlý skok z 16. století do současnosti, protože Berardo je muzeum současného a moderního umění, které přivítalo první návštěvníky v roce 2006. Své jméno dostalo podle Joe Berarda, portugalského businessmana, investora a sběratele umění. A co si budeme povídat, umění je už samotná budova a její okolí. Pokud máte rádi umění a kulturu tak jako my a zavítáte do Lisabonu, určitě si tohle místo přidejte i na svůj seznam.
TRAVEL JOURNAL 50
GURMÁNSKÝ ZÁŽITEK BAR DO FUNDO, PRAIA GRANDE
Odpoledne ještě vyrážíme na pozdní oběd a samozřejmě ochutnat další místní víno do Bar do Fundo, sea food a rybí restaurace a baru s terasou s výhledem na moře. Musím říct, že ten výhled ve mně zanechává fakt velký dojem. Začal foukat vítr, což my díky umístění terasy až tolik necítíme, ale na moři je to znát. Na pláž se ženou jedna za druhou řady vln s bílými zpěněnými vrcholky a já znovu vzpomínám na chvíle, kdy jsem na moři několikrát zažil mizerné počasí, a upřímně můžu říct, že tyhle chvíle dají každému důrazně najevo, že může mít velké auto, velkou loď a velký dům, ale pořád je jen maličká část obrovského celku s energií, kterou si neumíme představit. Samotný bar, stejně jako většinu ostatních míst, ve kterých se dá skvěle jíst a pít, objevil Stefan v letech, kdy v Lisabonu bydlel. Na Googlu má tahle restaurace hodnocení 4,6 z 5 a já přidávám další „pětihvězdu“, protože jak vínu, tak čerstvým mořským plodům se nedá vytknout ani to nejmenší. Na mobilu ještě hledáme něco slušného na přespání na jednu noc, protože místní víno nám opravdu zachutnalo a zpátky do centra už se nikomu nechce.
TRAVEL JOURNAL 54
NEJVĚTŠÍ PLÁŽ PRAIA GRANDE
K večeru ještě vyrážíme na Praia Grande, jak název napovídá, největší pláž široko daleko. Na koupání je pořád dost větrno, ale kolem celé pláže vede krásná betonová cesta a já mám s sebou svůj skateboard. Připadá mi to trochu jako plážový kiting s terénní tříkolkou na písku, jen bez plachty, a já si to neskutečně užívám.
TRAVEL JOURNAL 56
NOVÝ ŽIVOT PRAIA DA ADRAGA
Poslední den naší cesty chceme udělat „trochu jinak“. Bez historie a ruchu města, jednoduše. Na blízkém tržišti si proto hned ráno vyrážíme pro čerstvý chléb, sýr a pár rajčat, ve vinárně kupujeme několik lahví, bereme míč a Mini Cooperem vyrážíme směr Praia da Adraga, což je další nádherná pláž lemovaná skalami, do kterých tu každý den naráží příboj a spršky kapek vytváří nad tím vším krásný duhový opar. Dopoledne blbneme s míčem na pláži i ve vodě, potom jdeme na oběd do blízké restaurace a odpoledne už se pěšky vydáváme omrknout Cabo da Roca, v překladu mys Roca, což je nejzápadnější pevninský výběžek Portugalska a tím i kontinentální Evropy. Krásný červenobílý maják na útesu vypadá, jako kdyby tu vyrostl ze země. Celý den je naprosto skvělé počasí, takže jsme se rozhodli si k večeru udělat ještě piknik na pláži. Chléb, sýr, rajčata, víno, všechno do tašky a jdeme. U jídla se také konečně dozvídáme, co celý tenhle trip znamenal. Když jsme si všichni společně připili na skvěle strávené dny, nejen ty poslední, ale všechny, co si od dětství kdokoli z nás pamatuje, Stefan se rozpovídal: „Miluju tohle město. Je to jedno z nejhezčích míst, který jsem kdy navštívil. Když jsem sem před lety přijel, hned první den jsem věděl, že se mi tu bude líbit. Zároveň jsem ale věděl, kde mám domov, kde mám svoje nejbližší a kam se musím dřív nebo později vrátit. Teď se mi všechno podařilo spojit a jsem na tomhle místě s váma. Vyrůstali jsme spolu, zažili toho tolik, že by se to dalo vydat knižně, a rozhodně to nekončí. A já mám obrovskou radost, že tu teď jsme a můžeme si připít na novou kapitolu, která mě čeká. S Aničkou čekáme syna, bude to Nathan. Na zdraví a děkuju vám!“ V ten moment jsem si vzpomněl na slova z mého oblíbeného alba Building Nothing, Laying Bricks od Evolv: „This is life! It’s mystic, miraculous, merciless, mischievous, devious, dark, dangerous. But... it’s worth it! Live life, love life!“
TRAVEL JOURNAL 60
TO BE CONTINUED ...