Bizzone 08 13 web by Boomerang Communication CZ

Bizzone

jaro 2013

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu

František Kinský: Podnikání s rodokmenem

Ekonomika dobra Dost lidí si pořád myslí, že když má člověk firmu, peníze se mu samy líhnou v kapse. „Jsme začínající kapela, a když nám dáte 30 000, pověsíme na pódium logo, a navíc si je můžete odepsat z daní,“ čtete třeba v poště a říkáte si, jak slušně odmítnout člověka, který žije v domnění, že vám žádostí o peníze vlastně dělá laskavost daňovou úlevou. Jenže sponzoring samozřejmě není nahodilá dodávka pečených holubů. Proto se taky čím dál víc firem vydává cestou podpory aktivit, které mají hlubší smysl. Ať je to pečlivě vybraná nezisková/charitativní činnost, nebo vlastní projekty spojené se společenskou odpovědností (CSR). Investice do nízkoenergetického provozu nebo ekologické likvidace odpadů prospějí nejen firmě, ale nám všem. Dávat peníze na dobrou věc je zkrátka prima trend. Ale protože většina firem si dneska při nejlepší vůli ani charitu nemůže dovolit dělat čistě pro charitu, zkusíme vám dát v tomhle čísle nějaké tipy, jak sponzorské peníze nerozdávat, ale investovat. Do PR, značky, nebo prostě do staré dobré pověsti. Jarní rozkvět trhu přeje Michal Schindler

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu jaro 2013 Vydavatel Boomerang Publishing, s. r. o., Nad Kazankou 37/708, 171 00 Praha 7 – Troja, tel.: 244 023 201, www.bpublishing.cz pro Vodafone Czech Republic, a. s. Šéfredaktor Michal Schindler Zástupce šéfredaktora Martin Pistulka Editoři Martin Groman, Rudolf Král Grafická úprava Jakub Kaše Foto obálky Matěj Třešňák Tisk Libertas E-mail do redakce: bizzone@vodafone.com Uzávěrka vydání 1. 3. 2013 Datum vydání 29. 3. 2013 Distribuce Česká republika Periodicita čtvrtletník Prodej inzerce Marek Hammerschmied, e-mail: marek.hammer@bpublishing.cz MK ČR E 19935. Údaje jsou platné ke dni uzávěrky. Změny uvedených údajů nebo tiskové chyby jsou vyhrazeny. Kompletní ceník s aktuálními cenami stejně jako kompletní popis podmínek jednotlivých produktů a služeb najdete na www.vodafone.cz.

Infection Jeden ze série snímků z let 2000–2002, které vlastně zachycují meditační terapii jednoho kamaráda a zároveň jsou poctou mému oblíbenému romantickému malíři C. D. Friedrichovi.

Industria, 2005 Fotografie ze série rytířů vznikla v rámci zaznamenávání proměny těžkého průmyslu po roce 1989. Objevuje se tady mé oblíbené téma masky, tentokrát industriální a ochranné.

Václav Jirásek Na fotkách tohohle akademicky vzdělaného malíře je roztomilá jedna věc. Nejdou dost dobře popsat, aniž by ten, kdo se o to snaží, nevypadal jako pitomec. U Jiráska totiž věci většinou nebývají tím, čím se na první pohled zdají být. Ať už fotí dělníky, kostry, nebo moravské čerty, vždycky z toho cítíte alespoň trochu kamufláže, mimikrů a dvojznačnosti. Nad tím, jak to ten lump vlastně myslel, si lámou hlavu třeba návštěvníci Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie Brno, Centra Pompidou v Paříži nebo The Art Institutu v Chicagu. A tenhle rok k nim přibudete i vy, čtenáři Bizzona, protože nám Václav bude fotit titulní strany časopisu.

www.vjirasek.com

Bez názvu, 1992 Inscenovaná fotografie ze série akvárií, která obrazově čerpala z evropského malířství středověku a duchovně z dekadence přelomu století.

Čort, 2003 Opět maska, v projektu dokumentování Mikulášských létání na Valašsku se ze všech mých cyklů objevuje asi nejvíce. Na Valašsku fotografuji od roku 2003 a projekt není stále dokončen.

Bez názvu 2004, 2007 Projekt dokumentace UPSYCHU 516a, který spravuje Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo. Od roku 2003 fotografuji instalace v zámku v Kuřivodech, které jsou z recyklovaného opadu (tzv. šmelcu), a portrétuji členy a další kolaboranty JSD.

str. 6â&#x20AC;&#x201C;21

Sponzoring se vyplatí

koho a proč má smysl podporovat

odpovědné firmy vedou

pomoc od nich dává smysl

Charita musí být profi jinak peníze vyhodíte

Než se rozhodnete někomu nasypat své chechtáky, ujasněte si, co vám z toho kápne. Sponzoring totiž není charita a správně by z něj měly mít prospěch obě strany. Aby to klaplo a sponzorství se vám rentovalo, je třeba taky promyslet, jak dáte světu co nejlépe vědět, že zrovna vaše firma celou tu srandu zatáhla.

Klára Šplíchalová je na dary, charitu, sponzoring a mecenášství machr. Jestli chcete pomáhat fakt smysluplně, ona rohodně ví, jak na to. Sama říká, že ze všeho nejlepší je firma, která se hlásí ke společenské odpovědnosti. Pomoc totiž není jenom super odpis z daní, ale hlavně neméně skvělý pocit.

Jdete po ulici nebo na nákup a už vám pod nosem někdo chrastí kasičkou – na děti, na pejsky, na gábl. Má tahle pomoc smysl? Moc ne. To už je lepší popadnout mobil a poslat DMSku. Nebo ji posílat pravidelně. U nás tahle metoda charity doslova frčí.

Téma Sponzoring text: Petr Holeček, ilustrace: Václav Havlíček

Ukázat svému okolí, že myslím i na jiné věci než na vlastní byznys. Získat oddanost zaměstnanců a respekt konkurence. Připomenout se stávajícím zákazníkům a některé nové přibrat. Sponzoring vám k tomu všemu může pomoct, je to ale svébytný marketingový obor, který má svá pravidla a strategie. Ty by vás měly začít zajímat právě ve chvíli, kdy vám zbyly ve firmě nějaké volné peníze. Můžete s nimi zahrát velké divadlo, ale stejně tak je můžete zbytečně vyhodit z okna.

Téma Sponzoring

Vědět, co za své peníze chtít

Komerční sponzoring spočívá v práci se značkou a v hledání dalších obchodních příležitostí. To jej odlišuje od filantropie.

edna z nejznámějších anglických omáček se jmenuje HP Sauce. Má hnědou barvu, obsahuje vinný ocet a rajčata a hodí se téměř ke všemu. Od roku 2005 ji v Británii zná prakticky každý. Výrobce omáčky tehdy napadl geniální, a přitom prostý tah. Vybral si na ostrovech nesmírně oblíbený snooker (určitá varianta biliáru) a na turnaji Masters sponzoroval hnědou kouli. Super nápad, ale to hlavní eso vytáhli v HP Sauce teprve tehdy, když se jim povedlo přemluvit populární snookerovou hvězdu Jimmyho Whitea, aby si změnila alespoň na jednu sezonu jméno na Jimmy Brown. Celé záležitosti věnovali komentátoři i kamery v přímých přenosech víc času než hlavním sponzorům.

Sponzoring není charita

Nějaké ty investice do sponzoringu uvádí ve svých výročních zprávách skoro každá z firem působících v Česku. U třetiny firem na českém trhu se pak na celkovém marketingovém rozpočtu sponzorství podílí asi 6–10 procenty. Téměř polovina z těchto společností ovšem podle průzkumu agentury Mather říká, že měření návratnosti investic vůbec nevěnuje čas. Plných 40 procent firem pak souhlasí s názorem, že sponzoring je především morální odpovědností firmy a na efektu vlastně ani nezáleží. Průzkum tak ukázal, že české firmy vidí sponzoring spíše jako charitu. Jenže tyhle dva termíny je potřeba odlišovat. Komerční sponzoring spočívá v práci se značkou a v hledání dalších obchodních příležitostí. To jej odlišuje od filantropie, potažmo charity v rámci CSR, kdy dochází k vnitřnímu posilování značky.

Nabídka příležitostí ke sponzoringu je ohromná – od nejrozšířenějších sportů přes umění a filmy až k opomíjené vědě a vzdělání. Jenže právě v tom spočívá úskalí. Je určitě záslužné nechat ušít dresy místnímu fotbalovému klubu válejícímu v krajském přeboru nebo poslat peníze na účet nejbližší základní umělecké školy. Jenže než to uděláte, měli byste se dobře zamyslet nad tím, jestli zrovna ten druh činnosti, který se chystáte sponzorovat, odpovídá typu vašeho podnikání. Jako každá marketingová aktivita i sponzoring totiž musí být zajímavý z hlediska vaší cílové skupiny. „Každá firma nebo značka řeší jiné problémy a má i vlastní cíle. Výrobce cukrovinek bude například chtít nechat děti na nějaké akci ochutnat novinku ze svého sortimentu, zatímco stavební firma se bude spíš snažit budovat celkovou image,“ říká account manager agentury Mather Activation Martin Pešta. Ve chvíli, kdy se vám podaří najít odvětví i příjemce sponzorského daru, který je pro vaši cílovku dostatečně sexy, je úplně v pořádku zajímat se dál, co konkrétně vám může ten který subjekt nabídnout. Teprve podle toho byste se pak měli rozhodnout, co je vaší prioritou. Jestli například potřebujete oslovit samotné sportovce, nebo jejich fanoušky, jestli vám jde spíše o celorepublikový mediální zásah, nebo byste raději podpořili image a vnímání firmy u veřejnosti v daném regionu, zda hodláte kolem sponzorské aktivity vybudovat VIP a zaměstnanecký program...

Neplatit víc, než je zdrávo

Máme tedy nějaké peníze, které můžeme postrádat, našli jsme vhodného adresáta, teď už nezbývá než ty prachy prostě vzít a všechny mu je nasypat… Klasická chyba, opět jsme si spletli sponzoring s charitou. V případě sponzoringu totiž chceme, aby se nám vynaložené finanční prostředky vrátily, a měli bychom velmi dobře zvážit, kolik zainvestujeme. „Klíčem k odpovědi na tuto otázku je stanovení hodnoty sponzoringu. Výsledkem je present value, tedy současná hodnota budoucích příjmů generovaná za předpokladu, že sponzorujete, nebo nesponzorujete. Celkové investice

Být fér a ještě na tom vydělat Termínem společenská odpovědnost firem se označují postupy, kterými firma do své strategie zahrnuje etická, sociální a environmentální hlediska. Zajímavé je, že férové a ekologické jednání nemusí nutně znamenat růst nákladů. Podle průzkumu společnosti PwC mezi významnými globálními společnostmi zhruba třetina firem uvedla, že jim zelená politika zvýšila zisky. Například společnost Nike si ve snaze eliminovat odpad, který vzniká při výrobě, prověřila své procesy a zjistila, že pokud pozmění způsob práce, vyrobí ze stejného množství vstupního materiálu v průměru tři páry bot místo dvou. Zvýšený zájem o své výrobky zase hlásil výrobce hodinek Prim poté, co v rámci společenské odpovědnosti nechal vyrobit speciální edici k veslařským Primátorkám a sérii s výrobním číslem 001 vydražil na podporu zrakově postižených dětí.

Téma Sponzoring

do sponzoringu nesmí přesáhnout present value,“ radí Tim Jackson z analytické společnosti Millward Brown. Ale ani jeho obchodní model není stoprocentní, protože zkoumá pouze hledisko minimalizace reklamních výdajů a nebere v úvahu efekt budování značky v povědomí zákazníků. „Musíme vědět, co přesně naši zákazníci chtějí. Samotný sponzoring je pouze prostředkem k práci se značkou a cílovou skupinou,“ říká Martin Pešta z Mather Activations a uvádí příklad. „V regionech bývá trendem spojení třeba s místním hokejovým klubem. Logo na dresech, videospot na velkoplošné obrazovce na stadionu a VIP sedadla pro obchodní partnery. To je základ, na kterém se dá stavět.“ Podle Martina Pešty to ale nestačí. Při plánování výdajů do sponzoringu by měla

být každá koruna podpořena další korunou na vlastní promo a aktivaci značky ve zvoleném prostředí. „U toho hokejového klubu se dá předpokládat, že obdobnou smlouvu podepíší i další subjekty. Musíme hledat cesty, jak vybočit z řady a vyniknout. Dnešní svět je protkaný reklamními sděleními a spotřebitele je čím dál obtížnější zaujmout. Nechat půvabné hostesky rozdat fanouškům klubové vlajky nebo na horách nabízet v mrazu teplý čaj zdarma jsou cesty k úspěšné aktivaci. Teprve pak to do sebe všechno začíná zapadat,“ vysvětluje Pešta s tím, že právě samotná aktivace sponzoringu je to nejdůležitější. Jednoduše řečeno, nevědí-li zákazníci, že akce je sponzorována, nebude mít pro značku sponzoring žádný efekt.

Nevědí-li zákazníci, že akce je sponzorována, nebude mít pro značku sponzoring žádný efekt.

Nadace je skvělá reklama

Originalita nad zlato

Dobrou strategií pro menší a střední firmy se může ukázat sponzoring jednotlivých umělců, vědců či sportovců nebo méně populárních aktivit, jako jsou třeba orientační běh nebo cyklokros. Nebude vás to stát tolik, jako když zaštítíte své jméno prvoligovým fotbalem nebo hokejem, a budete mít větší prostor pro vlastní práci s cílovou skupinou. „Hitem posledních let se stává spojení s takzvanými kardio nebo masovými sporty. Jde především o klasický běh, cyklistiku a běžecké lyžování. Taková spolupráce má několik zásadních výhod. Nejde o komunikaci k pasivním divákům, kdy je malá skupina profesionálních sportovců jen prostředníkem k cílové skupině. U masových sportů má firma nebo podnikatel možnost hovořit přímo k samotným účastníkům, sportovcům. Našimi výzkumy je prokázáno, že těmto sportům se více než v jiných odvětvích věnují úspěšní a inteligentní lidé. Jde často o manažery, bankéře či podnikatele, kteří tráví hodně času v kancelářích a kardio sporty si kompenzují nedostatek pohybu,“ radí odborník z Mather Activations. Například běžecký seriál RunTour České pojišťovny v loňském roce přilákal v sedmi největších městech Česka více než tři tisícovky amatérských běžců – obyčejných lidí. Celoroční komunikace skrz web nebo zábavnější Facebook, pravidelný direct mailing, partnerství se silnými hráči v oblasti televize, tisku i rádia a přesahy do světa lifestylu, zábavy a volného času. To je zajímavější způsob práce s cílovou skupinou než pasivní loga na stadionech. Navíc zde je efektivnější jakákoli aktivace – ať už jde o servis závodníkům při samotném výkonu, pomoc se sportovní přípravou, poskytnutí technologií, nebo jen obyčejný babysitting. Když se pak aktivní přístup spojí s neotřelou formou aktivace sponzoringu, má firma vyhráno. Dobře to předvádí například společnost Messenger v rámci Prague International Marathon. Jejich kurýři pravidelně projíždějí na kolech cílem těsně před doběhem očekávaných vítězů, vybaveni přesně tak, jak je známe z pražských ulic. S batohem na zádech si užívají zájmu médií i diváků a tím prezentují svou před-

Hitem posledních let se stává spojení s takzvanými kardio nebo masovými sporty.

nost – nejrychlejší kurýrní službu. Podobně se DB Schenker hrdě hlásí k titulu logistický partner Jizerské padesátky, protože dokáže doručit veškerý potřebný servis sedmi tisícovkám běžkařů v náročném horském prostředí.

Správný sponzor nespěchá

Uvažujete-li o sponzoringu, určitě byste si měli určit delší časový horizont. Kýžený efekt může přijít klidně až po roce nebo po pár letech. Dodnes se pražské multifunkční hale říká Sazka Arena, basketbalovou nejvyšší soutěž nikdo neoznačí jinak než Mattonka a spojení značky Gambrinus s českým fotbalem je už také bráno jako samozřejmost. To ale vůbec neznamená, že stačí vydržet se sponzorováním dostatečně dlouho a tento efekt se dostaví automaticky. „Dopředu nikdy nevíme, jaké výsledky bude mít naše snažení. I proto je nezbytně nutné měřit a vyhodnocovat realizované akce, kdy se třeba zdánlivá drobnost může ukázat jako klíčová aktivita. U některých firem je přepočítávání marketingových výdajů na zásah či přínos samozřejmostí, ovšem častěji se setkávám s intuitivním přístupem bez jasného cíle i konečného vyhodnocení. To je špatně,“ zdůrazňuje Martin Pešta na závěr našeho povídání. ¶

Roste počet firem, které jsou natolik odpovědné, že zakládají vlastní nadace. Dnes je jich přes dvě stovky a ročně rozdělují stovky milionů korun. Byť mají v Česku velmi krátkou tradici, která se datuje asi tak od roku 1998, jsou se svými aktivitami úspěšné. Jejich firemní dobročinnost tvoří podle odhadů Fóra dárců přes desetinu tuzemských nadací. Firmy přes vlastní nadace zapojují do dobročinných projektů zaměstnance třeba dnem volna na dobrovolnické práce. „Pro nás je to klíčové. Do našich CSR aktivit jsme zaměstnance zapojili prostřednictvím Dní pro charitu. Počet dobrovolníků, kteří využijí možnosti pomáhat některé neziskovce, přitom každoročně roste. Zapojují se tisíce kolegů,“ říká Klára Gajdušková, ředitelka firemní komunikace České spořitelny. Její firma, stejně jako další velcí donátoři, dokáže okamžitě reagovat v případě rozsáhlých přírodních katastrof, jako jsou například povodně a záplavy.

Vodafone jinak Vedle České spořitelny, ale i Škody Auto, ČEZ a České pojišťovny patří k top firmám s ucelenou strategií sponzoringu a společenské odpovědnosti i Vodafone. Ten v posledních pěti letech boduje s projektem Rok jinak, který spadá pod vlastní Nadaci Vodafonu. Dává šanci profesionálům z různých oborů, vítězům dvoukolového výběrového procesu, aby strávili jeden rok (nebo i kratší dobu) prací pro neziskovku, kterou si sami vyberou. Jejich plat ve stejné výši, jako měli dosud, hradí Nadace Vodafone. Neziskové organizace tak získají na rok motivovaného odborníka, kterého by si jinak nemohly dovolit, dotyčný si zase vyčistí hlavu a udělá v neziskovém sektoru operátorovi jméno. Rok jinak je českou variantou globálního programu Vodafone Foundation World of Difference, který úspěšně funguje ve více než dvaceti zemích po celém světě od Nového Zélandu až po Ghanu.

Téma Jak na charitu text: Petr Holeček, foto: Michael Kratochvíl

Klára Šplíchalová Odškrtnout si kolonku „charita“ nestačí Společenská odpovědnost firem. Toto spojení už začíná fungovat i u českých firem. Přišly totiž na to, že dobrá strategie dárcovství je součástí jejich marketingu. Vedle přímé podpory neziskového sektoru nebo „dobré věci“ pomůže i vlastní firmě – je třeba signálem pro investory, že je podnik dlouhodobě stabilní. Zároveň snižuje náklady, protože jsou zaměstnanci k firmě více loajální.

Téma Jak na charitu

Střílet od boku je málo

Přístup k dárcovství se postupem času mění a veřejnost je otevřená pomoci a solidaritě.

Filantropie je slovo trochu z minulosti. Slyší dnes na něj ještě někdo? Filantropie je slovo z řečtiny a znamená lásku k člově ku. Filantropie a mecenášství se hodně týká dárcov ství. Ano, obě tato slova působí archaicky, jako když do dnešního světa nepatří. Ale my si myslíme opak, protože dělat dobré věci je potřeba stále. A slyší na ně čím dál víc lidí. Může do té lásky k člověku zapadat i sponzoring? Musíme si dávat pozor na termíny, protože každý zna mená něco jiného. Filantropie je spíše filozofický kon cept, mecenášství zase historicky označuje bohatého člověka, dříve často šlechtice, který podporoval nej častěji nějakého talentovaného umělce. V dnešní době znamená mecenášství finančně podporovat nějaký pro jekt ze soukromých peněz. Sponzoring je jiná kategorie. To už není dar, ale poskytnutí vzájemných služeb. Fir ma investuje peníze a za to očekává nějakou reklamu, protislužbu, zmínky v médiích. A pak je tu ještě spole čenská odpovědnost firem, což už je zcela jiná termi nologická úroveň. To je celý koncept obsahující pravidla a chování k různým skupinám lidí. Ať už to jsou klienti firmy, její zaměstnanci, investoři, akcionáři, nebo běžná veřejnost. Definic společenské odpovědnosti firem exis tuje řada a dárcovství sem patří také. I to je úkolem Fóra dárců – pomáhat firmám, aby se v termínech neztratily? Ano, pomáháme firmám najít správnou dárcovskou strategii, tedy jak se v této oblasti chovat odpověd ně. Společenská odpovědnost firem přitom zasahuje do všech procesů firem. Z našeho názvu Fórum dárců ale vyplývá, že sdružujeme organizace, které darují – fi remní i nefiremní nadace a nadační fondy a orientujeme se hlavně na dárcovství. Pomáháme firmám mapovat možnosti pro jejich dárcovství, prostředí neziskové ho sektoru, co a jak je třeba již v tuto chvíli financová no a podobně. Sdružujeme dárce a pomáháme rozvíjet jejich nápady a plány. Dárcovství v dnešní době nezna mená jen vzít peníze z nějakého balíku a někomu je dát. I s poměrně malou částkou se dá udělat hodně.

Takže jak má vypadat firma, která chce být opravdu zodpovědná? Firma by určitě měla sledovat efektivitu svých inves tic. Nemůže to být nahodilá podpora, musí vědět, komu peníze daruje, a hlavně proč. Dnes už firmy do podob ných aktivit zapojují svoje zaměstnance a klienty a dár covství tak není na okraji zájmu. Což napomáhá jeho transparentnosti, protože se více lidí zajímá o to, jaké peníze a kam jdou. Změnilo se nějak vnímání odpovědnosti firem v Česku za posledních deset let? Před zhruba deseti lety, kdy jsem ve Fóru dárců začala pracovat, byly termíny jako firemní odpovědnost docela nové. Dost rychle ale zdomácněly, protože firmy zjistily, že jsou podstatné. Veřejnost to může vnímat jako sou část marketingu, ale na tom v podstatě není nic špat ného. Firmy tu jsou přece hlavně od toho, aby vydělá valy peníze. Jenže je třeba odlišit marketing jako přímou podporu prodeje od komunikace těchto společenských aktivit. V případě, že totiž jde o nahodilou podporu, tak tomu nikdo neuvěří a projekt rázem ztratí kredit. Projevuje se na vnímání charitativních kampaní také stav společnosti a jeho nálada? Určitě. Společenské nálady jsou důležitý lakmusový pa pírek, který ukazuje, co lidé cítí a co očekávají. Je prav da, že u nás je poptávka po společenské odpovědnosti firem ze strany veřejnosti v porovnání se západní Evro pou ještě poměrně nízká. Na druhou stranu je vidět, že firmy jsou ochotné více podporovat témata, která mož ná nejsou na první pohled tak atraktivní, jako například lidská práva nebo znevýhodněné skupiny obyvatel. Vez měte si třeba velmi úspěšný projekt stavební firmy Prv ní chodská stavební, který se jmenuje Schody do živo ta. Komplexně podporuje děti z dětských domovů tím, že jim dá vyučení, zaučení a potom i praxi. Mladí lidé pak na sobě nemají nálepku dětského domova, ale zís kají reference, které jim pomohou sehnat práci a v živo tě se neztratit. Znáte ještě nějaké případy dobré strategie? Výborný je projekt Nadace OKD s názvem Sídliště žije. Podporuje komunitní život na sídlištích, přináší do nich kulturní program a oživuje tak lokality, které nemuse jí na první pohled působit atraktivně. Určitě jsou zajíma vé i příklady z Velké Británie. Firma Cadbury, která vyrá bí sladkosti, zaměřila svůj projekt na děti, aby se hýbaly. Podobně u nás působí Nadační fond Albert, který také podporuje zdravý životní styl dětí.

Určitě ale nemáte jenom dobré příklady. Firmy ještě pořád někdy zaměňují dárcovství za spon zoring nebo ho berou spíše z marketingového pohledu. Také si někdy vyberou ke spolupráci neziskovou orga nizaci, jejíž potenciál nedokážou využít, a vezmou ne ziskovku bez zájmu pouze jako prostředníka, který jim má v jejich projektu zajistit „nějakou tu charitu“ a hoto vo. Tak to ale nefunguje a je to přirozeně k neprospě chu celé věci.

Rovnou z výplaty Co na lidi obecně nejvíce zabírá – existují nějaké trendy, které se mění, a měly by se jich firmy při vymýšlení kampaní držet? V našem projektu Darujsprávně.cz, na kterém spolupra cuje hodně firemních klientů a který se věnuje individu álnímu dárcovství, je dlouhodobě vidět, že lidé se rádi baví. Přístup k dárcovství se postupem času mění a ve řejnost je otevřená pomoci a solidaritě. Zároveň u nás tolik nefungují žádosti o příspěvek, které vyvolávají poci ty špatného svědomí. Je vidět, že aktivity, do kterých se mohou lidé zapojit a osobně si je užít, zabírají nejvíce. Znovu bych v této souvislosti zmínila Nadaci OKD a je jich společný projekt s Nadačním fondem na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením s názvem bezBAR, tedy bezbariérový bar. Jezdí po festivalech i po firemních akcích a obsluhují v něm vozíčkáři s asi stenty. Je to vlastně hrozně jednoduchý nápad, který ukazuje, že zdravotní postižení není důvodem ke spole čenskému vyloučení. Rozhodnu se tedy, že svou firmu udělám společensky zodpovědnou. Jak do toho všeho zapojit vlastní zaměstnance? Firmy dnes mnohdy mají svoje systémy grantů nebo mikrograntů, do kterých se mohou zaměstnanci sami zapojit nebo doporučit neziskovou organizaci, ve které sami působí. Nebo je tu zajímavá možnost zvaná pay roll giving, tedy „darování z výplatní pásky“. Zaměstna nec zadá trvalý příkaz a peníze na charitu putují přímo z jeho výplaty bez dalších starostí. Novináři, když píší o charitě, často mluví o skryté reklamě. Máte s tím špatné zkušenosti? Budu se opakovat, ale svět má před námi náskok. V každém případě se máme kde inspirovat a určitě ješ tě i kam jít. Na druhou stranu i pohled novinářů se mění. Dříve mnohdy dostávali informace o dárcovských pro jektech ze stran PR agentur naformulované produkto vým nebo přímo prodejním stylem. To přirozeně vzbu zuje novinářskou nedůvěru. Jsem ale ráda, že už i u nás jsou novináři, kteří se o tato témata zajímají a nepřistu pují k dárcovství nějak černobíle. To přirozeně přispí vá i ke kultivaci celého prostředí a rozvíjí to jak úroveň zpráv o dárcovství, tak potřebnou transparentnost. ¶

Klára Šplíchalová (37) Pochází z Prahy, vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, ve Fóru dárců pracuje deset let a podílela se na projektech jako Klub firemních dárců DONATOR, Asociace firemních nadací a fondů a dárcovský portál Darujsprávně.cz.

Téma Jak na charitu text: Vratislava Hofmanová, ilustrace: Václav Havlíček

Přispějte na sirotky v Burundi, na zatoulané pejsky, na nemocné seniory, na jídlo pro bezdomovce... Žádosti o finanční pomoc slyšíme na ulici, v médiích, na společenských akcích. Jak ale poznáme, že za naši tisícovku opravdu dostane infuzi podvyživená holčička v Súdánu? Kolik z té tisícovky se někde rozpustí?

Téma Jak na charitu

Při povodních poslali lidé přes DMS téměř devatenáct milionů korun. Z toho dva si vzaly neziskovky na provoz.

harita je byznys jako každý jiný. Ta věta možná zní divně, ale ve sku tečnosti je to dobrá zpráva. Proto že aby byznys fungoval, musí do něj být zapojeni schopní manažeři, kte ří za dobrou práci dostanou slušné peníze. Dob ročinnost, kterou páchá pár nadšenců přesvěd čených, že změní svět, je sice chvályhodná, ale v těchto případech je mnohem menší záruka, že darované peníze budou opravdu užitečné v kon krétním případě.

Z čeho žijete?

Správná charitativní organizace šlape jako pro sperující fabrika a na idealistické snění či cha os v ní není čas. Pozor, když neziskovka či na dace na svých stránkách či v reklamách tvrdí, že všechny darované prostředky využívá výhrad ně na své programy a aktivity. Prakticky to totiž není možné. Každá taková organizace má nákla dy na svůj provoz. Bez této režie nemůže fungo vat. Ideální je, když se tyto náklady na adminis trativu pohybují mezi dvaceti a třiceti procenty ročního rozpočtu organizace. Pokud nadace tvr dí, že veškeré dary jdou stoprocentně třetím oso bám, pro které je charita určena, je vhodné si prověřit, z čeho tedy financuje svůj provoz. Zjistit se to dá z výroční zprávy. Občanská sdružení vydávají často jen zprávu o své čin nosti, ale nadace, nadační fondy a obecně pro spěšné organizace s několikamilionovými obra ty dělají roční audit. Poctivá neziskovka se pozná i podle toho, že si každého nového zájemce hýč ká, takže mu veškeré žádané informace ochot ně poskytne. Chtějte například vyúčtování toho, kolik si měsíčně vydělají kmenoví zaměstnanci, jak nákladný je pronájem jejich kanceláří, kolik je stojí reklama a osvětové kampaně, kolik platí účetnímu, auditorovi... Toto vše by měla mít cha ritativní organizace uvedeno už ve svém statutu. Když se někde nad sdělováním takových infor mací ošívají, pryč od nich. Aféry s rozpouštěním darů tu už totiž byly. Na příklad charitativní nadační fond Pomocná ruka ročně získal od dárců příspěvky ve výši půl mili onu korun. Z toho si 49 procent nechával na pro voz a odměny pro členy správní rady. Ty dělaly přes sto padesát tisíc ročně. Zákon to umožňuje.

O porušení zákona by šlo, kdyby si fond nechá val padesát jedna procent z darů. Naopak zná mé nadace jako například Nadace Terezy Maxo vé nebo Naše dítě si na svůj provoz nechávají necelých 30 procent.

DMS frčí

Vybrat si, kde můžete pomoct, je těžký úkol. V Česku existuje více než padesát tisíc nezisko vých organizací a všechny jsou vděčné za kaž dou korunu. Informace o nich se dají najít na růz ných místech. Pro nejjednodušší ověření, co je kdo zač, stačí internet. Existuje například Evi dence nestátních neziskových organizací, ka talog s názvem Neziskovky.cz, Seznam ob čanských sdružení, Fórum dárců či stránky Darujspravne.cz. „Češi jsou přeborníky v daro vání při katastrofách, rádi přispívají na věci, kte ré jsou srozumitelné, se kterými se umějí ztotož nit,“ říká Klára Šplíchalová, výkonná ředitelka Fóra dárců, společnosti, která vznikla právě pro to, aby vysvětlovala, co která organizace dělá, co se v nich děje s darovanými penězi, a předchá zela tomu, aby charita byla zneužívána. S tím souvisí fakt, že jsme se zamilovali do takzvaných dárcovských SMS. Vidíme v te levizi srdceryvný příběh či nějaké neštěstí a u něj telefonní číslo, kam stačí poslat SMS a tím třicet korun. Jednoduché, rychlé. A správně by u toho měla být rovnou uvedena i informace, kolik z těch třiceti korun ve skutečnosti půjde přesně na zmíněný účel. Je to totiž přesně dáno záko nem. Z třiceti darovaných korun obdrží příjemce pomoci dvacet sedm korun. Projekt Dárcovská SMS je společnou akcí Fóra dárců a Asocia ce provozovatelů mobilních sítí. Česko je první zemí, ve které byl takový projekt spuštěn, a tak se kolem něj samozřejmě časem vyrojily dohady, co přesně se pak s těmi třiceti korunami, posla nými SMS a následně strhnutými mobilním ope rátorem z našeho účtu za telefon, děje. Protože se v něm rychle začaly točit stovky milionů ko run, v roce 2006 vstoupila v účinnost novela zá kona o DPH, která vyřešila problém odvodu daně u dárcovských SMS. Bylo rozhodnuto, že zprá va musí stát rovných třicet korun, z ní jde nezis kovce sedmadvacet korun a ty jsou osvoboze ny od DPH.

Charita jako showbyznys

Aby měla charita opravdu smysl a ti, kteří se do ní pustí, jistotu, že jejich peníze skutečně po máhají, je dobrou cestou vybrat si jednu konkrét ní neziskovku a s ní spolupracovat. „V takzva ném kontinuálním dárcovství máme rezervy,“ říká

Tři zásady, jak darovat bez rizika Ujasněte si, zda chcete pomoci jednorázově na konkrétní věc, nebo spolupracovat na dlouhodobých projektech. Je rozdíl poslat peníze na nákup jídla do tsunami postižené oblasti, nebo každý rok přispívat na provoz hospicu pro nevyléčitelně nemocné. Dokážou v neziskovce konkrétně popsat, kde a jak pomáhají? Nestačí říct: Spolupracujeme na mezinárodním projektu na pomoc nadaným dětem. Je třeba říct: Pro těchto deset dětí, které nemají rodiče, jsme zajistili kurzy angličtiny a studium hudby v Praze. Tady je kontakt na školy, kde si to můžete ověřit. Seznámíme vás s konkrétními dětmi. Pokud vám budou sympatické, můžete je podporovat s námi. Je vám blízký projekt, na který chcete přispět? Setkali jste se osobně s problémem, který chcete pomoci řešit? Mělo by to tak být. Viděli jste, že staré sousedce nemá kdo pomoci, a přemýšleli jste nad tím, jaké to je být ve stáří osamělý? Tak přispějte nadaci, která zajišťuje domácí péči osamělým penzistům.

Klára Šplíchalová. „Tomu se více věnují firmy, ale u jednotlivců zatím není rozšířené,“ vysvětluje. Právě u tohoto způsobu dárcovství je větší jis tota, že si můžeme pohlídat, kam peníze a dary putují, kolik lidí v organizaci pracuje, kdo dobro volně a kdo má za to plat, kolik bylo vynaloženo na reklamu a zda nakonec večírek pro sponzo ry nestál více, než co za rok neziskovka dosta la od dárců. Charita je v některých případech spojená s nablýskaným světem bohatých, mocných či hvězd showbyznysu. Ani toho se však není třeba bát. Ano, působí podezřele, když nadace, kte rá škemrá o každou korunu, pořádá večírek v lu xusním hotelu, na kterém popíjejí šampaňské úspěšní herci, modelky či sportovci. Vezměme si jako příklad jednu z nejúspěšnějších neziskovek svého druhu, Nadaci Terezy Maxové. Ta pořá dá luxusní módní přehlídky, novináře a pozvané hosty krmí vybranými lahůdkami v jednom z nej dražších pražských hotelů. Jenže se jí potvrdilo, že se to vyplácí. Ví, že když se na večírku vyfoto grafuje s šéfy velkých automobilek, pánové pak rádi pustí chlup pro její nadaci. Kdyby jim jen na psala prosebný dopis nebo poslala před jejich firmu studenta s kasičkou, ani by nezaregistro vali, že její nadace existuje. Charita je totiž nejen byznys, ale také showbyznys.

Nejnudnější a vlastně pro nás dárce i nejris kantnější tak vlastně je darovat peníze někomu na ulici. Ono se sice zdá, že právě milé student ky žebrající s kasičkou o pár korun jsou ty nej nadšenější a nejpoctivější, bohužel právě v této oblasti bývá poctivost zneužívána. A na ulici je nejmenší možnost si ověřit, nakolik důvěryhodná organizace o naše peníze usiluje. Tady nedosta neme žádné potvrzení. Ideálně by to mělo vypa dat takto: Když někdo chodí po ulici s kasičkou, musí mít sbírku evidovánu na Seznamu veřej ných sbírek provozovaném ministerstvem vnitra. Ten, kdo po nás dar žádá, musí mít pokladnič ku zapečetěnou, ukázat plnou moc od pořada tele sbírky a kopii jejího povolení od kraje či ma gistrátu. Měl by poskytnout i papír s informacemi o organizaci, která sbírku pořádá. Jenže tady jde většinou o vhození malých finančních částek, takže mnohým stačí milý úsměv žadonící dobro volnice. A nad tím, co se děje dál s naší padesá tikorunou, už pak nepřemýšlíme. ¶

str. 22â&#x20AC;&#x201C;35

Vzkříšení českého kubismu

design

Tak trochu jiný biograf kino

ostrý kluci berou víc hudba

Za první republiky dostali občas vynikající čeští kubističtí architekti chuť se na chvíli vybodnout na honosné budovy a zkusit něco úplně titěrného. Josef Gočár třeba navrhl kubistické nástěnné hodiny, Pavel Janák se zase piplal s obyčejnou cukřenkou. Právě díky nim je dneska český kubismus v užitém umění velice uznávaný pojem.

Na film koukáte z plážového lehátka, popíjíte k tomu drink a na plátně při tom běží artový kousek pro klubové publikum. Netradiční kina, která dokážou přežít v době multiplexů, fungují dnes spíš jako kulturní prostor přitahující širokou základnu fanoušků, kteří sem chodí třeba i jen na pivo. Vždyť taky vlastní bar tyhle kina obvykle z velké části živí.

Rappeři jsou fakt hustý týpci prolezlí krimem s bouchačkama u pasu, šťavnatýma roštěnkama po boku a nadupanou károu pod zadkem. Alespoň to tak tedy vypadá, když se zaposloucháte do textů jejich songů nebo se podíváte na jejich klipy na MTV. Zajímalo nás, jestli jsou to fakt takoví ranaři, nebo to na svoje fanoušky jenom hrajou.

Kultura Design text: Petr Holeček, foto: Profimedia.cz, archiv Modernista

Sice jsme u nás kubismus nevymysleli, ale jako první jsme v Čechách dokázali jeho principy známé z architektury a výtvarného umění přenést do užitého umění. Za první republiky tak vznikly výjimečné kolekce kávových servisů, váz, lustrů, židlí nebo křesel. Bylo jen otázkou času, kdy si těchhle polozapomenutých skvostů někdo všimne a postaví na nich vlastní byznys.

Mezi nejkrásnější kubistické stavby v Čechách patří trojdům na Rašínově nábřeží navržený architektem Josefem Chocholem.

Kultura Design

ačátkem devadesátých let minulého století se originály kubistického nábytku či porcelánu daly v Čechách pořídit za pár korun. Jména jako Janák, Halabala, Hofman nebo Gočár tehdy ještě většině lidí nic neříkala, o to větší žně však v bazarech a vetešnictvích zažívali ti poučení, kteří o českém kubismu něco věděli. Mezi nimi byl i tehdejší ředitel pobočky BMG v Praze Janek Jaros, který hledal zajímavé kusy nábytku do svého bytu. Ani on sám tehdy nemohl tušit, že zanedlouho dá hudební branži sbohem a založí si spolu s obchodním partnerem Alešem Voverkou firmu Modernista zabývající se právě prodejem replik kubistického užitého umění.

Z muzea na pulty obchodu

Jaros nejdřív nakupoval staré kusy nábytku, některé z nich pak restauroval a prodával. Jak přibývalo zájemců a ubývalo originálů v bazarech, přeorientoval se na výrobu replik. „Modernista navázal exkluzivní spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem, které nám umožnilo vybrat to nejlepší ze svých sbírek. Pak bylo třeba najít všechny dědice jednotlivých autorů, mnohdy žijící i v zahraničí, a jednat s nimi o licenčních právech k výrobě,“ popisuje začátky Modernisty konzultantka Johana Růžičková. Mezi prvními reedicemi, které Modernista ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem uvedl na trh, byla slavná keramická dóza s víkem od Pavla Janáka, kubistické hodiny Josefa Gočára (navrhl je pro herce Národního divadla Ottu Bolešku) nebo kovová dóza Vlastislava Hofmana.

Obtížně vyrobitelné poklady

Modernista chce do budoucna rozšířit portfolio i o další výrobky, mnoho nápadů ale končí v šuplíku kvůli vysoké ceně řemeslné práce. „Využíváme několika dílen s vysoce kvalitními truhláři, čalouníky a výrobci keramiky. Ale lidská práce je drahá. Problematické je pro nás například i za-

O repliky sto let starých výrobků je mezi zákazníky pořád zájem, přestože tyhle kousky nejsou vůbec levné.

dávání výroby malé série trubkového nábytku, protože výrobci nejsou ochotni vyrábět konstrukce z trubek v menších sériích,“ vysvětluje Johana Růžičková. Mezi největší poklady Modernisty přesto patří repliky nábytku vyráběného v brněnských UP závodech, především pak polohovací křeslo navržené Jindřichem Halabalou. V konkurenčním Kubistovi se zase pyšní třeba Gočárovým kubistickým lustrem (opět navržen pro Ottu Bolešku). „Jeho originál je dnes součástí kolekce Bauerovy vily od Josefa Gočára. Jako naprosto nadčasové vnímám i vázy Jaroslava Horejce a krásná je i slavná židle navržená Pavlem Janákem, která je navíc praktická, což není u kubistických a art deco předmětů tak běžné,“ řekl serveru designguide.cz majitel obchodu Kubista František Staněk.

Když nemáte na dům, kupte si dózu

Český kubismus představuje v užitém umění tak vyhraněný a originální styl, že prakticky nestárne. O repliky sto let starých výrobků je mezi zákazníky pořád zájem, přestože tyhle kousky nejsou vůbec levné. Například Gočárovy hodiny přijdou na devětaosmdesát tisíc korun, Janákova dóza stojí čtyři a půl tisíce. „Český kubismus je světový unikát a tím pochopitelně láká znalé zákazníky, kteří se zabývají uměním a designem. Málokdo si může koupit kubistický dům, ale kubistická dóza, váza nebo čajový servis jsou díky replikám dosažitelné pro každého,“ uzavírá Johana Růžičková z Modernisty. ¶

Vlastislav Hofman – šálek s podšálkem, 1913, cena repliky: 1290 Kč Mezi lety 1911 a 1920 Hofman navrhl pro družstvo Artěl řadu keramických a kovových dekorativních předmětů v převratném kubistickém stylu.

Vlastislav Hofman – křeslo, 1911, cena repliky: 35 000 Kč Hofman vymyslel tohle křeslo jako součást interiéru pro sochaře Josefa Mařatku.

Kultura Design

Josef Gočár – hodiny, 1913, cena repliky: 89 000 Kč Architekt Gočár navrhl drobných předmětů pouze několik. Hodiny navržené pro herce Otto Bolešku jsou vrcholným dílem raného českého kubismu.

Vlastislav Hofman – dóza, 1920, cena na poptávku Architektura a design podle koncepce autora usilovaly o uvedení hmoty do pohybu a následné zachycení takového bodu v klidu.

Český kubismus představuje v užitém umění tak vyhraněný a originální styl, že prakticky nestárne. 28

Josef Gočár – věšák, 1913, cena na poptávku Stejně jako Gočárovy hodiny a lustr i tento věšák byl navržen do interiéru herce Otto Bolešky, který architekt řešil skutečně od A po Z. Věšák je ručně vyráběný ve dvou variantách – nikl / mosaz.

www.modernista.cz

www.kubista.cz

Pavel Janák – dóza s víkem, 1911, cena repliky: 3490 Kč Architekt Janák viděl šikmou plochu jako prvek k ovládnutí, uměleckému přetvoření a oduševnění mrtvé hmoty.

Pavel Janák – kávový servis, 1911, cena repliky od 1190 Kč Vynikající architekt, pedagog a teoretik Janák se mezi lety 1911 a 1914 vrhnul na keramiku.

Pavel Janák – dóza krystal, 1911, cena repliky od 4490 Kč Žadný jiný předmět nevystihuje Janákovu ranou kubistickou tvorbu lépe než tahle dóza na cukr.

Kultura Kino text: Jiří Holubec, foto: archiv Aerofilms, Ondřej Pelikán

Kinařský byznys se u nás za posledních dvacet let výrazně změnil. Vedle multiplexů, které ovládly hlavně velká města, se tady objevil ještě jeden, mnohem sympatičtější fenomén. Nezávislácká kina, která zároveň fungují jako bar, pití si v nich můžete vzít přímo do sálu a v některých se třeba na filmy díváte z plážových lehátek.

ražské Aero, Světozor nebo Oko, jablonecký Junior nebo třeba olomoucký Metropol, všechna tahle kina mají kořeny v někdejší husté síti klubových kin, kdy u nás těsně před listopadem 89 fungovalo 250 filmových klubů se 100 000 členy. Pak přišla revoluce, nastoupily videopůjčovny a fungující síť klubových kin očekávala, kdy jí Rambo a spol. uštědří ránu z milosti. Díky úsilí kinofilů soustředěných kolem tehdejšího ředitele Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jiřího Králíka a jejich Projektu 100 se tak nestalo. Kina, která chtěla přežít a hrát přitom i artovější kousky, musela ale začít hledat nové cesty, jak si na sebe vydělat.

Kaurismäki to natřel Titaniku

Hlavně ve větších městech patřila kina až do poloviny devadesátých let pod organizaci Správa městských kin, která je po svém zániku předala radnicím. Ty se je většinou snažily pronajmout anebo rovnou zavřít. Pouze sem tam se našel osvícený radní, který razil názor,

že kino je pro fungování města něco víc než ztrátová položka v rozpočtu. Jeden takový se naštěstí vyskytl ve třetím pražském obvodu. Díky němu nepřipadl zdejší opuštěný biograf pánovi s nejvyšší nabídkou, ale partě nadšenců s nápadem. Tak odstartovalo Aero, kino, ve kterém se budete vznášet. „Klubová kina do té doby fungovala trochu jinak než my,“ říká dramaturg Aera Ivo Anderle. „Většinou šlo o skupinu lidí, kteří měli v místním kině jednou za čas vyhrazený promítací večer. My jsme měli kino, které bylo stálým filmovým klubem. Zároveň jsme byli asi první kino, které provozovalo regulérní bar a mělo velmi liberální přístup k divákům. Nikdy jsme neřešili, jestli si do kina někdo přivede psa nebo si vezme pivo do sálu.“ Myslet si ale, že za úspěchem Aera stojí držák na půllitr u sedadla v sále, by bylo hrubé nedocenění celého konceptu, jehož tvůrci zvládají vytvářet projekty od utajených promítání Cinema Royal až po letní filmový tábor Aertěk. Nicméně i díky takovým detailům si Aero během pár měsíců vysloužilo kultovní status

Kultura Kino

Pípa živí umění

Bary v Aeru, Světozoru či Oku přispívají k obratu kina zhruba 30 až 40 procenty a tvoří zásadní část celkových tržeb.

a k překvapení dramaturgů mohlo dokonce z programu úplně vypustit komerční filmy, kterými tady původně chtěli dotovat náročnější klubové snímky. „Mluvíme o době, kdy neexistovalo DVD, na internetu se sdílela jenom hudba a v televizi podobné filmy takřka neběžely,“ upozorňuje Ivo Anderle, když vzpomíná na dobu, kdy na Titanic dorazilo pár lidí, zatímco při přehlídce filmů Akiho Kaurismäkiho praskal sál ve švech. „Tehdy jsme byli jediné místo v republice, kde byla taková retrospektiva k vidění. Kdybychom ji udělali dnes, kdy jsou všechny filmy na DVD a zároveň na internetu, tak i přes daleko větší zkušenosti s PR a reklamou kino nenaplníme. Tím pádem musíme program daleko více otevřít mainstreamové kinematografii a snažit se maximálně oslovit své žižkovské okolí. Přestali jsme se orientovat jen na mladé nadšence zblázněné do artfilmu a stali jsme se lokálním kinem.“

Bez pomoci radnice to nejde

Směr, kterým se vydalo Aero, je pravděpodobně jedním z mála způsobů, jak obhájit existenci kin před nemilosrdným zrakem městských radních, na jejichž rozhodnutí závisí bytí či nebytí místního biografu. Provoz jednosálového kina je totiž ztrátový podnik a nezáleží, zda se bavíme o pětitisícovém městysu nebo o krajském městě se dvěma multiplexy. Výjimku tvoří zavedené instituce typu Oko nebo Aero, které samotný provoz pokrývají z vlastních příjmů a dotace (10 až 15 procent z celkového ročního obratu) směřují do projektů typu práce se seniory nebo výukové projekty pro děti. V ostatních případech platí přímá úměra: čím menší město, tím víc bude kino záviset na podpoře radnice. Pokud už se na radnici najdou peníze, je třeba vytvořit dostatečně atraktivní program, který udrží kino při životě i v malých městech (funguje to tak například v Boskovicích) nebo mu pomůže obstát v konkurenci multiplexů ve větších městech. To se zatím daří třeba již zmiňovanému olomouckému Metropolu. Na programu točí klasické premiéry s programovými cykly typu Artový blockbuster, Fokus Evropa, Filmový klub nebo Metrocool, to vše proložené dokumenty, seriálovými maratony, programy pro seniory a ozvěnami velkých filmových festivalů. Kromě toho se kino využívá i jako divadlo, koncertní sál, výstavní síň a samozřejmě tady nechybí bar.

Možná někde ve světě existuje kino, kde návštěvníci dokážou diskutovat vstoje a louskat k tomu oříšky. V Česku ale potřebuje jednosálové kino bar nebo rovnou hospůdku. Když Ivo Anderle vzpomíná na začátky fungování Aera, tak tvrdí, že zprovoznění baru bylo prvním krokem, který noví provozovatelé podnikli. Ze začátku to prý fungovalo tak, že se po zavíračce vysypala kasa a jelo se na nákup zásob na druhý den. Dnes bary v Aeru, Světozoru či Oku přispívají k obratu kina zhruba 30 až 40 procenty a tvoří zásadní část celkových tržeb. Bary ale nefungují jen jako zdroj financí. Tvoří důležitou část zázemí, určují atmosféru celého podniku, ale především dělají z návštěvníků štamgasty, kteří vytvářejí kolem kina a jeho baru fandovskou komunitu. Jak jsou právě štamgasti důležití, se ukázalo při rekonstrukci Světozoru, během které nabídli jeho provozovatelé stálým hostům možnost adoptovat si v kinosále sedačku. Neznamená to, že by si ji mohli odnést domů a zavinout do peřinky nebo ji mít doživotně rezervovanou. Adoptivní rodičové mají na svém sedadle pouze své jméno, dostávají e-mailový zpravodaj o tom, jak se sedadlu daří, a k tomu spoustu slev, pozvánek a pozorností. Kromě faktu, že jste v jedné společnosti s Hřebejkem či Zelenkou a párkrát do roka je budete mít možnost potkat na premiéře, ale adopce nic zvláštního nepřináší. Současný seznam adoptivních rodičů přesto zahrnuje nějakých dvě stě třicet jmen. Najdete mezi nimi firmy, jako jsou Sony nebo McDonald’s, ale i slečnu Káču nebo pana Gustáva, kteří by asi dokázali utratit pětitisícovku i jinde. Přesto se ji rozhodli věnovat svému oblíbenému kinu. ¶

Kina nové generace jsou otevřená různorodým akcím, jakou byl třeba loňský masopust v Aeru.

Digitální strašák Protože se dnes už filmy nedistribuují na pásech, ale harddiscích, musí i malá kina přistoupit k digitalizaci. Promítání z digitální kopie předpokládá, že audiovizuální vybavení sálu splňuje standard Digital Cinema Initiatives (DCI). Cena za instalaci závisí na spoustě parametrů (hlavně velikosti sálu). Pro představu ale stačí, že nejmenší digitální projektor stojí kolem milionu korun, standardně velký kinosál spolkne i čtyřikrát tolik. Dá se tedy předpokládat, že dnes ještě stále velmi hustá síť malých biografů v Česku razantně prořídne.

Doby, kdy vás po skončení filmu vyhnali z kina, jsou pasé. V barech alternativních kin se paří dlouho do noci.

Peníze z Europa Cinemas Jedním z mála dostupných zdrojů pro malá kina je evropský projekt Europa Cinemas. Jde o program finanční podpory kin, které do promítání zařazují 15 až 30 procent evropské produkce (nepočítají se do toho domácí filmy). V Česku dotace z Evropy dostává pouze 28 kin (9 jich je pražských).

Klasické hlediště je nuda, v kině Oko můžete sledovat film z plážového lehátka nebo ze sedadel fešáckého trabanta.

Kultura Hudba text: Jiří Holubec, foto: Profimedia.cz

Tupac Shakur už asi navždycky zůstane nejvlivnějším a kritikou nejuznávanějším gangsta rapperem. Nechal se prostě včas zastřelit.

Zkoušeli jste někdy z jejich pouliční slangové angličtiny pochytit, o čem zpívají ti sveřepě vyhlížející týpci v kšiltovkách, co poslouchá vaše -náctiletá dcera nebo synek? Z těch vyjetejch lajn, odkráglovanejch fízlů a obtáhnutejch roštěnek se vám možná ještě teď točí hlava. Naštěstí ale tihle řízci nejsou zdaleka tak hustý, jak se tváří.

aprostá většina drsňáků, kteří ve videoklipech má vají naládovanou pěta čtyřicítkou a rapují o tom, jak těžkej je život v lochu, jsou ve skutečnosti jen zpěváci a v trest ním rejstříku mají nanejvýš škraloup za špatné parkování. Je to od nich póza, které nejspíš moc nevěří ani drtivá větši na jejich publika. O to divnější je, že rýmy o násilí a životu v base přitahují tolik po sluchačů. Režisér Byron Hurt ve svém dokumentu Beyond Beats and Rhymes tvrdí: „Hip hop, R’n’B a moderní hudba je prolezlá sexismem, homofobií, adora cí násilí a všemi ostatními nejhoršími ste reotypy, které se pojí k mužské roli v naší společnosti.“ Když se ale podíváte, od kud hip hop pochází, zjistíte, že vznikl jako obranná reakce. Útěk od každoden ní drsné reality vybydlených ghett New Yorku. Kdy se tedy v hudbě, jejíž heslo ještě před několika lety znělo „mír, jed nota, láska a zábava“, ocitl jako hrdina gangster s kvérem ověšený zlatem a po lonahými prdelatými krasavicemi?

Nová doba, nové rýmy

„Texty o gangsterech se objevily oka mžitě poté, co hiphopové labely pře brala velká vydavatelství,“ říká na ro vinu Carmen Ashhurstová, bývalá prezidentka legendárního labelu Def Jam. Hip hop býval kdysi taneční mu zika a MC měl za úkol hlavně hecovat tanečníky. Jenže něco takového neza padalo do marketingových schémat vy davatelů, promotérů a pořadatelů kon certů. Ti si libovali v zajetém rockovém modelu, kterému dominoval zlý chla pík s mikrofonem. A když už ho muse li vytvořit, rovnou mu taky nadiktovali, jak má vypadat a co má říkat. Drsného chlápka prolezlého krimem s bouchač kou za pasem proklatě nízko zavěše ných džínů v původní černošské kul tuře nenajdete. Přišel totiž z kovbojek, ve kterých bílí pionýři Západu bojovali proti rudým divochům. To, že se obyva telům Bronxu, kde hip hop vznikl, běžně přezdívalo Apači, zní v tomto kontex tu bizarně. Stejně bizarně jako fakt, že 70 procent všech jeho posluchačů jsou

dnes bílí středoškoláci, kterým je úplně jedno, že jejich zbožňovaní „gangstas“ si svou drsnou vizáž oblékají jako děl ňas ve fabrice montérky.

Malí, hloupí, ale naši

V českém hiphopovém rybníčku zatím spíš jde o sledovanost YouTube videí než o milionové kontrakty, ale hraní si na drsňáky už tu taky frčí. Příkladem budiž „jediný kvalitní horrorcore rap per u nás“, který si říká Řezník. Spo lu s kolegy Hrobkou a Pitvou zamo řují éter písněmi, ve kterých se mučí svázané holky ve sklepě, vraždí se, fetuje a upalují se bezdomovci. Kvů li klipu „Konečný řešení“ se dokonce celá trojka ocitla před soudem, kde se ukázalo, že trojice řezníků je ve sku tečnosti partička neduživých studentí ků. Soudce je nakonec osvobodil, tak že své umění mohou šířit dál, stejně jako nejnovější český gangsta jménem Smack, který se chlubí, že „vzal mobil / cizincovi, co se opil“. Prostě maník ostrej jak břitva. ¶

Big bossové Ice T Praotec všech falešných gangsterů, který ovšem dokázal do své muziky propašovat nadsázku ve stylu Quentina Tarantina. Ice T rapoval o střílení policajtů, ale zároveň neváhal přijmout roli detektiva v televizním seriále Law and Order. Podobně na to šel i jeho kolega Ice Cube (z legendárního gangsta uskupení NWA), který si s chutí zahrál policistu ve filmu Rampart.

Akon Rapper původem ze Senegalu si na image drsného kriminálníka postavil celou svou kariéru. V jednom interview prohlásil, že mu hrozilo 75 let za katrem, jeho texty se hemží narážkami na vězeňský život a chvástáním o tom, jaký je chlap, že to všechno přežil. Ve skutečnosti ale strávil pouhých pár týdnů ve vazbě za to, že se zapletl do krádeže auta. Žalobce nakonec obvinění stáhl a trestní rejstřík milého gangstera zdobí jen podmínka za nelegální držení zbraně (v kontextu jeho tvorby je to, asi jako kdyby nesebral bobek při venčení pudlíka).

Rick Ross Další velkohubý rapper, který v textech opěvuje svou kariéru gangstera, pasáka a dealera kokainu. Abychom byli fér, William Leonard Roberts (Rickovo pravé jméno) opravdu vnitřek věznice zná. Ovšem pouze díky své rok a půl trvající kariéře dozorce v nápravném zařízení na Floridě. Když se začaly objevovat jeho fotografie ve slušivé uniformě, snažil se mlžit, ovšem jen do doby, než se na webu Smoking Gun objevily jeho kompletní osobní dokumenty včetně výše platu, který mladý oficír pobíral.

Tupac Shakur alias 2Pac Jeho texty byly plné sebelítosti a smutku z těžkého života v ghettu. Ve skutečnosti vystudoval uměleckou školu a ve dvaceti letech si užíval slušně rozjetou kariéru herce a tanečníka ve veselé, alternativně-hiphopové kapele Digital Underground. Poté, co se stal samozvaným gangsterem, se do oplétaček se zákonem dostával celkem často a několikrát se dokonce ocitl i za mřížemi. Nejdelším trestem bylo jedenáct měsíců za znásilnění, ze kterého ho vykoupil šéf labelu Death Row Records výměnou za tříletý nahrávací kontrakt. K největšímu kriminálnímu vyšetřování se ale dostal až jako oběť dodnes nevyjasněné střelby, která je někdy připisována skryté válce mezi hiphopovými producenty z východního a západního pobřeží.

str. 36-43

byznys s rodokmenem

rozhodvor s Františkem Kinským

malé české, ale naše

proč ujíždíme na retrochutích

propadáky, které měly sypat

jenže své tvůrce položily

Zdědit po otci panství se zámkem, kdo by to nechtěl. Tak třeba potomek slavného českého rodu, František Kinský, dost váhal. Dnes by ale neměnil, i když o rychlém zbohatnutí tu nemůže být řeč. Vlastně o žádném zbohatnutí. Byznys s rodokmenem znamená, že všechno musíte udržet, opravit, rozmnožit a předat dalším. Jste jenom správce.

Míša, Kofila, Milena, Ledové kaštany, Fidorka… a to jsme jenom u sladkostí. V Česku i desítky let kupujeme staré, osvědčené značky. V čem je jejich kouzlo? A jsme v tom vůbec výjimeční? Trochu jsme se tomuto fenoménu koukli pod košilku a dost jsme zírali, jak hluboko v tom retru jsme. Bodejť, když to do nás hrnou od dětství.

Kdybyste měli vsadit na fungl nový Ford proti nápadu prodávat kamínek v krabičce s tím, že je to kamínek rodiny Flintstoneových, kdo by u vás vyhrál? Jestli kamínek, máte čuch na ten správný ujetý byznys, který nakonec bude sypat. Kamínky vydělaly šest milonů. V dolarech.

Byznys Rozhovor text: Martin Groman, foto: Václav Jirásek

František Kinský Bojím se, abych to otci nezvrzal

Ještě za komunistů jel František Kinský autobusem do Kostelce nad Orlicí. Chtěl, aby mu řidič zastavil u zámku. „Myslíte u výzkumáku?“ odpověděl šofér. Rodný dům jeho otce a několika generací před ním se změnil ve výzkumný ústav pro chov prasat. František Kinský pak pracoval v televizi, dělal kreativního ředitele v reklamní agentuře. Před lety opustil rozběhnutou kariéru a začal pomáhat otci s nápravou starých škod právě v Kostelci. Aby z výzkumáku byl zase zámek.

Byznys Rozhovor

Pro nás je to rodný dům. Když mě otec vyzval, abych se vrátil, tak jsem začal cítit, že sem patřím. Doporučil byste mi, abych si koupil zámek? Je to přece romantika. Každému, kdo by měl chuť koupit si zámek, bych to ze všech sil rozmlouval. Obdivuji nadšence, kteří si zámek koupí, aby ho dali dohromady. Většinou asi netuší, do čeho se pouštějí. Problém je v tom, že i když to celé běží za vaše peníze, stejně si nemůžete tak docela dělat, co chcete. Narážíte na památkáře? Existuje spousta institucí, které do správy historických objektů mluví. Usměrňují vaše snahy leckdy směrem, kterým vy sám ani nechcete jít. Pak hrozí, že vám celou snahu spíš otráví. Abyste odolal, musíte v sobě mít vnitřní motor, lásku k historickým objektům nebo na tom místě mít kořeny. Naše rodina začala tento dům zachraňovat, protože býval kdysi náš a byl postaven pro mého prapradědečka. Všechny další generace včetně mého otce i mne se v kosteleckém zámku narodily. Pro nás je to rodný dům. Když mě otec vyzval, abych se vrátil napořád, tak jsem najednou v sobě začal cítit, že sem patřím. Najednou? Přišlo to v nějakém konkrétním okamžiku, nebo spíš jako plíživé poznání? Pamatoval jsem si jeden pokoj. Vidím ho včetně zařízení stále před sebou. Když jsem svou vzpomínku probíral s matkou, potvrdila mi, že ten pokoj tak opravdu zařízený byl. Našel jsem si ho v zámeckém staveništi a tam jsem poprvé měl pocit, že jsem tu už někdy byl a že bych v tom pocitu bytí tady měl pokračovat. Byl jsem doma.

Nejhorší je dělení Váš otec tady vyrostl, ten asi nemusel hledat jednu vzpomínku, která by ho vrátila v čase. On nikdy nepočítal s tím, že by se sem vrátil. Když pak přišla možnost restituce, začali jsme řešit, co s tím. Otec jako jediný ze všech svých sourozenců zůstal celou dobu v Čechách, ale nebyl z nich nejstarší. Obrátil se na svého nejstaršího bratra, který žil v Británii, a řekl mu, že by rodina mohla získat Kostelec zpět. Odpověděl: „Ty ses zbláznil, žiju v Londýně, co bych s tím dělal.“ Další bratr odpověděl stejně, akorát s tím rozdílem, že žil v Kanadě. Otec tedy řekl: „Ano, já do toho jdu, ale sám.“ Bratři se svých nároků museli vzdát. A to i pro další generace. Když se majetek začne dělit, skončí to špatně. To zažívá mnoho restituentů. Dostanou-li majetek sourozenci, tak se ještě dohodnou, ale pak nastoupí generace jejich dětí a ty se žení a vdávají a rozvádějí a nastává problém.

Leckdo si to teď představí asi filmově jako návrat starého pána na rodný zámek. To by ten film musel být leda horor. Po roce 1952 byl v zámku zřízen výzkumný ústav pro chov vepřů a v přízemí nějaká prasata skutečně byla. V roce 1990 zde už zůstaly jen propadlé stropy a dům na odpis. Jediné, co drželo na svém místě, byla cedulka Státem chráněná památka. Otci bylo osmdesát, byl penzista. Neuměl si ani představit, kde by vzal prostředky na opravu. Restituoval lesy i s pracovníky, investic nebylo na začátku málo. Nejdřív si říkal, že to je zatracená škoda, ale že se nedá nic dělat, ať dům klidně spadne. Po roce se začalo, díky jeho neuvěřitelnému úsilí, dařit lépe ekonomicky a tehdy si řekl, že to spadnout nenechá. Z čeho opravy zámku a jeho provoz živíte? Sám si asi na sebe přece nevydělá. Na začátku nám pomohl stát. Co do toho vložil, to musel otec dát taky. Půl na půl. Jakmile byl dům staticky zajištěn a měl novou střechu, stát řekl, že toho bylo dost. Od té doby v tom jedeme na vlastní triko. Dostali jsme zpět zemědělskou půdu, tu jsme pronajali. Z toho plyne nějaký menší příjem. Staráme se hlavně o lesy, máme cihelnu a otevřel jsem pískovnu. Z těchto zdrojů financuju veškerý provoz zámku a svůj život. Nevyskakuju si. Ale jde to.

Tepláky na červený koberec nepatří Jak se na váš návrat dívali místní? Vy žijete na kraji Kostelce na zámku, víte, co se říká ve vsi... Ve městě, proboha... Ve městě, pardon. Každý, komu je přes čtyřicet, si tady pamatuje jednu výraznou místní osobnost. Mého dědečka. On nikdy Kostelec neopustil, až do svých 97 let žil na zdejší faře. Měl dva metry. Prostě persona, kterou jen tak nezapomenete. Rádi na něj vzpomínají. Pak se tu objevil otec a taky byl nepřehlédnutelný. Odvedl tady kus práce. Takže zase někdo, koho nemůžete ignorovat. A že si místní asi nemyslí, že na našem návratu je něco špatného, mě přesvědčilo i to, že jsem byl před třemi lety zvolen do zastupitelstva. Zase jsme tu na očích. Četl jsem kdesi, že vám z parku mizely rododendrony, které jste vysadili. Pořád mizí? Nemyslím, že to dělali zdejší, ale opravdu nám tu jeden čas mizely v parku čerstvě vysazené rododendrony. Tak pokud někomu slouží, tak proč ne, hlavně aby se jim dařilo.

Stejnou knihovnu najdete i v pražském paláci Kinských. Jenom o fous větší.

Já vám věřím

Františka Kinského jsme mimo jiné fotili v kostelecké zámecké knihovně. S nadšením o ní vyprávěl. Nejen o knihách, ale i o řemeslnících, kteří ji před lety udělali kvalitně a tak, že bez zásadních oprav vypadá i dnes jako nová. Vyprávěl nám, jak si pro inspiraci na obnovu vzorů na výmalbu stropu jeli nedávno do Rakouska, aby si tam z nabídky katalogu malířské firmy z roku 1836 vybrali dekory, které odpovídají původní výmalbě stropů z doby, kdy byl zámek postaven. Ty katalogy tam pořád ještě mají. Na lešení u stropu během focení pracovali restaurátoři. Když jsme odcházeli, otočil se František Kinský k nim:

„Budete dneska malovat i olivky?“ (To jsou takové kulaté tvary, které připomínají skutečné olivy.) „Ano, dneska budou.“ „Neuděláme nejdřív vzorek, jestli to bude to pravé?“ „Můžeme. Mám vás pak zavolat?“ „Víte co, já vám věřím.“ „A jakou barvou je máme udělat?“ „Já vám věřím, vy si poradíte.“

Kdybychom předtím nemluvili dlouze o zámku, knihovně, řemeslnících a lásce k tomu místu, řekl bych, že je to Františku Kinskému vlastně jedno, jaké bude mít detaily na stropě. Ale bylo vidět, že ví, že lidem, pokud je znáte a víte, co dělají a jak, se má dát také prostor a důvěra.

Byznys Rozhovor

S majetkem máte zodpovědnost. Každý pozná, jestli jste dobrý hospodář, nebo to děláte blbě.

Taky jsem o vás četl, že jste umanutý na správné chování u jídla a že jste bodal svou dceru vidličkou, když měla lokty na stole. Já myslím, že si to vymyslela a ještě navedla svého bratra, aby to taky tvrdil. Ale je pravda, že mám na chování u stolu obsesi, že na tom lpím. Už náš dědeček, když jsme byli s bratrem malí a udělali jsme při jídle něco špatně, třískl dlaní a zařval: „Osle.“ To jste se pak už strachy nenajedl. Co na tom vychování a manýrech máte? Je to ještě podstatné? Mám bratrance a ten je nesmírně oblíbený. A to i mezi mladými lidmi, přitom je mu pětasedmdesát. Je obdivovaný i mladými ženami a dívkami. Víte proč? Kromě toho, že má šarm, má úplně přirozené vychování. I ve svém věku vyskočí ze židle, když ke stolu přijde mladá žena. A to imponuje. A nespočet dalších projevů dobrého vychování, které jsou pro něj přirozené. On se za život setkal se spoustou důležitých lidí. Třeba se třemi ministryněmi zahraničí Spojených států... ...mluvíte o Karlu Schwarzenbergovi? Jistě. A ty ministryně, to jsou de facto druhé nejmocnější ženy světa, a ony se v jeho přítomnosti rozplývají, protože jim na uvítanou políbí ruku. Najednou nejsou vedle něj političky, ale ženy a jsou středem jeho pozornosti. Zdvořilé vystupování otvírá dveře. Když ho v sobě máte, nemusíte se nikde bát, nemusíte se nikde cítit nepatřičně. Možná budete nápadnější, když budete hlučný, těkavý, uřvaný. Snad tím budete chvíli bavit, ale po čase to jde na nervy. Kdežto když jste zdvořilý a chováte se slušně, tak nikdy nikomu na nervy nejdete. Pomáhá to i v byznysu? Jsem přesvědčen, že ano. Dobře se vám jedná. Když jsem ještě dělal v reklamě a vstoupily při jednání do místnosti mladé asistentky managerů, se kterými jsme jednali, tak jsem se při pozdravu samozřejmě zvedl od stolu. A ony koukaly překvapeně. To neznaly. Dívali se na mne, ony i jejich šéfové, jako na exota. Po čase jsem viděl, že se mi ale povedlo trochu strhnout i ostatní. A v mnoha případech ta jednání potom byla přátelštější, i když byla formální a tvrdá, ale byla zdvořilá. Výsledku jsme jistě dosáhli snáze, než kdybychom se s tím člověkem na druhé straně přetlačovali.

Opravdu se takto příkladem dají lidé vychovat? Jistě. Dokonce si pamatuju, že když jsem dělal v dobách dávno minulých v televizi, v hlavní redakci politicko-dokumentárního vysílání, tak jsme točili všemožné okresní a krajské tajemníky, kteří mluvili řečí ptydepe. Zásadně jsem jim říkal pane a vykal. A oni na mne vždycky vyrukovali s tykáním a soudruhem. A já nejsem tykač, já jsem vykač. Ono je to po chvíli uvedlo do takového zmatku, že mi říkali „pane ty“ nebo „soudruhu vy“, ale nakonec se loučili „na shledanou, pane Kinský“. Ono to má svou váhu a smysl. Ostré lokty tedy nejsou rychlejší než slušnost? Možná to tak vypadá. Určitě to hodně pomáhá k rychlému úspěchu, ale mnozí pak jsou překvapeni, když se dostanou do světa. Jakmile vyjedete ven, musíte se naučit kromě jazyka i manýry. Jinak byste byli pro své partnery za burany. Fungují tam pravidla, o kterých někteří nikdy neslyšeli a slyšet nemohli. Doma je neviděli. Ale jakmile se dostali do společnosti v Anglii, Německu, Itálii, Francii, kdekoli na západ od nás, potkali lidi, kteří vychování berou jako samozřejmost. A předpokládají ho. Všichni bychom rádi někdy kráčeli po rudém koberci. Ale to v teplákách nemůžete. To se tam neudržíte. Nebudou vás brát. Mám pocit, že začínáme trochu moc kázat. Za chvíli bychom možná říkali, jak kdysi bylo i v tomto ohledu blaze, ne? Každý jeden z lidí, co tady posledních dvacet let podnikají, jsou selfmademani, všichni. První generace. Stejné to bylo i v době mého pradědečka, kdy se tady s podnikáním v tom moderním slova smyslu začínalo. Styl a podnikatelská dravost byly namnoze stejné. Ale další generace už pochopila, že se musí chovat jinak, aby dosáhla dlouhodobého cíle. Vypracovali se do určité společenské třídy a tam museli začít vystupovat a jednat jinak. Jednat pevně, ale slušně, zdvořile s grácií a šarmem. A to vidíte i dnes, že se vše mění. Vzpomene si někdo ještě na dobu fialových sak, černých kalhot a bílých ponožek? Nikdo. Leccos se změnilo a kultivovalo.

Nečestní odpadnou sami Když ale dneska člověk jako vy opravuje zámek, potřebuje k tomu spoustu odborníků, řemeslníků. Jak si stojí české řemeslo? To, co vám dřív dělal truhlář, dneska udělá leda restaurátor. Ale já mám štěstí, že mám úžasného člověka jak řemeslem, tak charakterem. Čestný člověk to bude dělat pořádně. Vždycky. Takže nemusíte stát lidem tady za zády od rána do večera? Můj otec byl nedůvěřivý a od mnohého ho to ochránilo, já jsem důvěřivý, taky jsem mnohokrát spadl na hu…ústa. Ti nečestní a nepoctiví ale i tak časem odpadnou. Když třeba u nás na zámku někdo udělal nekvalitní práci, přišel rych-

www.zamekkostelecno.cz

Tady musí být nejen rodokmen, ale i fotky mých dětí. Zámek musí žít.

le na to, že já ji nepřevezmu. Tak začal dělat pořádně, když to musel několikrát předělávat. Trochu jsme se vzájemně vyškolili. Ono to má i pro dodavatele prací výhodu – můžou říct, dělali jsme dveře, okna, omítky na zámku, jsme firma, která tohle umí. To je dobrá reference. Baví vás to, takto někoho pořád vychovávat a školit? Ten dům to potřebuje, tak proč bych to nedělal. Od toho tu jsem. Navíc jsem na to celkem zvyklý. Když jsme točili po revoluci reklamy na Barrandově, taky jsme museli školit tamní lidi. Říkali nám: „My jsme dělali na Amadeovi, nás nebudete nic učit.“ Tak jsme jim vysvětlili, že Amadeus byl skvělý film, ale točil se jinak. Tam, když byla na stole sklenička, byla někde ve třetím plánu, nebylo vidět, jestli má uražený roh a je upatlaná. V reklamě je na ni absolutní detail, tak to musí vypadat. A taky se to naučili a měli pak ohromné reference. Proto sem rádi jezdili točit filmaři ze zahraničí, protože věděli, že to umíme a děláme to dobře. A stejně tak, když nejsem spokojený s prací řemeslníka zeptám se: „Udělal byste si práci stejně u vás doma?“ tak to předělá jednou, dvakrát a pak už vše klape, jak má.

Rubáš nemá kapsy Jako potomek rodu, který sahá až někam do 13. století, asi tušíte, že majetek je věc, která celkem vesele těká. Jednou je, jednou zase ne. Jste připravený na to, že to, co tady děláte a co máte zjevně rád, zase někdy bude těkat jiným směrem? Klíč je v tom, že mně to tady nepatří, já jsem správce. Po nějakou dobu to tady spravuju a mou povinností je spravovat rodinné dědictví tak, aby prosperovalo. Aby ho ti po mně mohli dál smysluplně využívat. Vím, že rubáš nemá kapsy. Jak jsem nahý na svět přišel, tak nahý odejdu. Když se třeba vedl spor o restituci mého vzdáleného příbuzného Františka Oldřicha Kinského, mluvilo se, kolik majetku a v jaké miliardové hodnotě by měl dostat. Vždy jsem namítal: „Ale on to přece nemůže odnést.“ Můžete vzít les a jít s ním někam? Nebo dům? To jde s poštovní známkou. S majetkem ale máte zodpovědnost. Jste vidět a každý pozná, jste-li dobrý, nebo špatný hospodář. Samozřejmě vím, že majetek je věc těkavá, zvláště za posledních sto let všechno těká hrozně rychle, ale kdybych to tady měl zvrzat, byla by to pro mne asi větší rána, než kdyby mi ho vzali. Z toho máte největší strach, že to v Kostelci povedete špatně? Ano, jedna z věcí, kterých se opravdu obávám, je, abych to, co úžasně nastartoval můj otec, nakonec nezvrzal. ¶

Kinští z Vchynic a Tetova Staročeský rytířský a později panský šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. František Kinský pochází z kostelecké, hraběcí větve rodu. Po roce 1948 jim stát zámek v Kostelci nad Orlicí i majetek zabavil a dědečkovi Františka Kinského dal 100 korun penze. Kostelečtí Kinští nicméně zůstali i po „vítězném únoru“ doma. Otce Františka Kinského v roce 1949 odsoudili ve vykonstruovaném procesu, ve kterém mu kladli za vinu, že poškodil chod továrny na zinkovou bělobu v Košeci na Slovensku, i když v době, kdy ji řídil, se počet zaměstnanců ztrojnásobil a produkce zdesetinásobila. Na dva roky jej zavřeli. Vězení strávil nejdříve v Ilavě na Slovensku a pak v jáchymovských uranových dolech, tam ovšem zůstal i po propuštění na svobodu. V roce 1992 se natrvalo vrátil do Kostelce. Oba Kinští, Františkův otec i dědeček, se dožili bezmála sta let.

Byznys Retro text: Vratislava Hofmanová, ilustrace: Václav Havlíček

Obchodní řetězec Billa u nás rozjel rádoby českou značkou Vocílka. Penny Market má na výrobcích logo Karlův dvůr. Potravinářský gigant Unilever na českém trhu zabodoval, když vzkřísil nanuk Míša. Rodina Samarasových se dostala na špičku českého byznysu tím, že znovu začala vyrábět limonádu Kofola. Reklamy bez slova „český“ už dneska ani nesmí do telky. Fičíme na vlně české nostalgie. A dá se na ní vydělat.

Byznys Retro

e to jízda rychlá a její směr je jasný. Frčí vše, co zní česky. Přesně opak devadesátých let, kdy uspěl ten, kdo dal svému výrobku cizokrajný, nejlépe anglický název. Za dvacet let Češi vyzkoušeli, jak chutnají všechny Algidy,Toblerone či Wrigley a zase kupují Míšu, Milenu a Pedro. Zatímco v devadesátých letech české firmy zahalily své výrobky do názvů typu Pietro Filipi, Bushman či Moira, dnes hrdě lepí na kdeco nálepku „český výrobek“, byť za ním třeba stojí nadnárodní firma nebo se vyrábí v Číně. „Lidé teď utíkají k věcem, které znají z minulosti a které jim připomínají sice špatné časy, ale zároveň stabilní časy,“ vysvětluje Zdeněk Skála ze společnosti Incoma Research, která se zabývá výzkumem trhu.

Míša našeho dětství

Dejme si na začátek příběh nanuku Míša, tuhle retrovlnu vystihuje skvěle. Stratégové v potravinářském gigantu Unilever se zpočátku hodně rozmýšleli. Koupit, či nekoupit značku Míša? Patřila malé firmě, prodeje byly mizerné, ale každý, komu bylo nad třicet, věděl, o co jde, když se řekne Míša. Míša, to je totiž dětství. Unilever rozhodl, že to s ním tedy zkusí. Marketingová studie zněla jasně: „Hlavní cílovou skupinou jsou především dospělí, jak ženy, tak i muži. Jsou sice otevřeni změnám a novinkám, ale existují pro ně věci, které mají rádi tak, jak jsou, tedy beze změny. A to je i případ názvu Míša. Míšu chtějí mít takového, jakého si pamatují z dětství. Jakoukoli změnu by vnímali značně negativně.“ Výsledek: Míša vede žebříček prodeje zmrzlin. Jeho prodej vzrostl o sedmdesát procent. Má téměř stejný obal jako za dob socialismu, vlastní webové stránky, na nich se popisuje jeho historie, zkrátka retro se vším všudy. Jinak na to šel nadnárodní potravinářský řetězec Billa, který rovnou vymyslel vlastní ryze českou značku. Zvítězil název Vocílka. Vyjadřuje, že jde o uzeniny a maso z českých chovů, na logu se culí obtloustlý maník, zřejmě tak nějak má vypadat český řezník. Vocílku podpořila velká reklamní kampaň, ve které se Billa snažila Čechy přesvědčit, že jim nabízí české výrobky. Tohle všechno není náhoda, za úspěchem české retromanie stojí stovky hodin práce reklamních stratégů, průzkumy veřejného mínění, porady připomínající plánování námořních bitev. Stojí i za současným úspěchem znač-

Je to dětství, kdy táta si dal v zahradní restauraci pivo a děti kofolu. Vsadili jsme na nostalgii.

ky Kofola. Jeden z vlastníků této firmy, René Sommer, nám ho popsal: „Dělali jsme si průzkumy vlastní, nechávali jsme si je také zpracovávat odbornými firmami. Výsledek byl jednoznačný: Kofola je ve vzpomínkách většiny lidí spojená s okamžiky, na které se vzpomíná v dobrém – s čaji o páté, tancovačkami, na kterých se pila kofola s rumem. Je to dětství, kdy táta si dal v zahradní restauraci pivo a děti kofolu. Na nostalgii jsme spoléhali, vsadili jsme na ni.“ Když v roce 2002 koupili značku za více než dvě stě milionů korun od podniku Galena, asi by nikoho nenapadlo, že stará dobrá kofola bude za pár let mezi Čechy oblíbenější než kokakola. Tomu se říká dobrý odhad.

Teenageři to nevytrhnou

Úspěšné tažení Kofoly je výjimečné tím, že zabrala i u teenagerů. Retromanie má totiž cílovou skupinu především u střední generace, tedy u lidí, kterým je nad třicet a všechny ty nanuky Míša a tyčinky Margot si pamatují z dětství. „Není se čemu divit, normy se tvoří v dětství a u jídla to platí také,“ říká lékařka Kateřina Cajthamlová, která se proslavila tím, že v televizním pořadu lidem vysvětluje, jaká jídla jsou nezdravá a nekvalitní. A světe, zboř se, i ona je zřejmě cílovou skupinou retromanie, protože připouští, že si občas dá pytlík klasických socialistických arašídových křupek. Ale nemá se to nikomu říkat. „Naopak mladá česká generace české značky, které mají historii, nebere jako prestižní,“ říká Vladimíra Faltysová, autorka projektu České a kvalitní, který si klade za cíl současnou vlnou nostalgie došplouchnout i k šestnácti až dvacetiletým zákazníkům. „České teenagery moc netáhnou znovu vyráběné české botasky nebo hodinky Prim, ti považují za zajímavější značky zahraniční. Naopak střední generace říká, že by uvítala i návrat dalších dnes polozapomenutých výrobků z minulosti,“ vysvětluje. Okouzlení Čechů retrověcmi si už vyžádalo i soudní spor. Dvě firmy bojovaly o žvýkačku Pedro. Nečekané, že v době, kdy jsou regály přecpané žvýkačkami všech chutí, barev a cizokrajně znějících názvů, bude o sladkou nepříliš vzhlednou růžovou kostku s obrázkem kluka v sombreru takový boj, ale stalo se. Značku Pedro koupila společnost Candy Plus, jenže firma IN Trading si nechala zaregistrovat jako ochrannou známku obrázek kluka z obalu a začala v něm vyrábět žvýkačku Pedrino. Několik let pak trval spor, co je vlastně pravá žvýkačka Pedro, nakonec soud rozhodl, že značka Pedro je Pedro a značka Pedrino se přejmenovalo na Kengino. Pedro je znovu v obchodech včetně velkých supermarketů. Měsíčně jich výrobce Candy Plus prodá kolem tuny. Vlastně mu ani nedělalo žádnou výraznou reklamu. Pedro se vrátilo tam, kde před dvaceti lety bylo, a Češi jej prostě kupují, stejně jako jej kupovali v dětství.

Český favorit

Trend českých značek a chutí nezasahuje ale jenom do potravin. Společnost AAA Auto nedávno vsadila na starou českou značku Mototechna. Původní název Mototechna znají Češi od konce čtyřicátých let 20. století, za socialismu tu nejčastěji znělo slovo „nemáme“. Přesto si úspěšný prodejce ojetých aut tuto značku vybral jako svůj nový vývěsní štít a hodlá pod ní prodávat zánovní vozy, dělat servis a další běžné služby autosalonu. Když polská firma PKN Orlen koupila značku Benzina, začala testovat, zda její české pobočky postupně nepřejmenuje na své značky Orlen a Star. Několik jich dokonce přejmenovala, pak majitelé ale rozhodli, že další už zůstanou tradiční Benzinou. Zkrátka Češi raději tankovali u těch se starým jménem. „Přejmenování Benziny nebyl dobrý nápad, řekl bych, že to byla přímo chyba,“ míní Ivan Indráček, který stojí v čele Společenství čerpacích stanic. „Benzina má obrovskou tradici a řada motoristů u ní tankuje právě proto, že ji považuje za českou značku,“ říká. Ostatně také společnost Procter & Gamble po koupení Rakony začala místo starého dobrého přípravku Jar vyrábět čisticí prostředek s názvem Fairy Ultra, ale protože moc na odbyt nešel, i když byl vlastně totožný, vrátila se k původnímu názvu Jar. Stačilo přidat slogan „nový a lepší“ a Jar je jedním z nejprodávanějších prostředků svého druhu v Česku. A objevují se noví a noví nadšenci uchvácení českou retrovlnou. Například podnikatel Richard Galovič, který koupil značku Favorit. Hodlá znovu Čechům nabídnout kolo, které střední generaci provázelo dětstvím. Jeho cíle jdou tak daleko, že je plánuje nejen prodávat, ale také půjčovat, vybudovat síť kaváren Favorit Café, prostě vytvořit komunitu fandů této značky. Tomu se už říká opravdová posedlost starou dobrou českou značkou. ¶

Nejsme v tom sami Nostalgie je mezinárodní trend. Američané mají zájem o své staré značky, Britové o své, Francouzi o své. Britská socioložka India Knightová ve své studii uvádí souvislost se současnou vlnou ekonomické recese. Společnost se podle ní v té době vrací k hledání vřelosti, domova a pocitu důvěrnosti, a podvědomě proto hledá zboží, které tyto pocity vyvolává. Důkazem je, že řada velkých společností záměrně v limitovaných sériích své výrobky balí do retroobalů z dob minulých. TDK Značka kazet do magnetofonů prodávaných v osmdesátých letech přišla na trh s přístrojem, který je dokonalou kopií přenosného zesilovače z té doby. Obluda se jmenuje TDK Three Speaker Boombox. Vypadá přesně jako přenosný magnetofon, do něhož se vkládala kazeta. Je samozřejmě technicky mnohem lépe vybavený, ale vzhledově je to přesné retro. Persil Ve Velké Británii má nyní slogan Urputný, ale jemný již po sto let a doprovázejí jej obrázky z knížek, které dnešní čtyřicátníci a starší četli jako děti. Bisto Omáčka slavila ve Velké Británii sto let. Za dva týdny se její prodej zvýšil o dvacet procent. Možná za to může fakt, že přesně v těch dvou týdnech šla na trh v balení, jaké si Britové pamatují z dětství. Virgin Atlantic Aerolinky vsadily na reklamu plnou odkazů na osmdesátá a devadesátá léta. Propagují je pánové v neforemných oblecích s vycpávkami a s gigantickým předchůdcem dnešních mobilních telefonů, takzvanou cihlou.

Byznys Slepé uličky text: Jiří Holubec, foto: Profimedia

Mít nápad někdy nestačí. A někdy ani ten nápad zase není až tak super. Pak to může dopadnout opravdu mizerně. Na nejlepší cestě k bankrotu se ocitnete vždy, když přepálíte start a přeceníte síly. Uspět se naopak dá se šíleným nápadem, když je dost jednoduchý nebo dost švihlý na to, aby lidi začal zajímat jako svého druhu přírodní úkaz. Máme pro vás čtyři takové, co měly podle všeho fungovat, ale propadly. A čtyři, co proti všemu očekávání udělaly z autorů milionáře.

Satelitní mobil

V předpotopních dobách, kdy většina telefonů ještě fungovala po drátech (přesně v roce 1997), utratila Motorola pět miliard dolarů na vypuštění satelitního komunikačního systému Iridium, který o dva roky později zbankrotoval, protože na celém světě nasbíral jen 10 000 zákazníků. Samotný telefon stál 3000 dolarů, minuta hovoru pět dolarů. Spojení bylo sice k dispozici na celém světě, ovšem musela při něm být jasná obloha a vy jste měli stát na místě a mířit anténou na satelit, který sviští kdesi na orbitu nad vámi. Navíc měla celá technologie spoustu chyb. Než se je podařilo vychytat, smetla to celé ze stolu rychle nastupující pozemní mobilní síť. Iridium kolem planety krouží dodnes a používají ho v zásadě jen polární badatelé, kteří si ho nemohou vynachválit.

Webdodávka

Zatímco se většina obchodníků učila v 90. letech klikat leda tak na enter, parta amerických podnikavců si řekla, že nebude trvat dlouho a lidé si on-line budou chtít nakoupit všechno, i potraviny. O pár úspěšných prezentací a tučných kapitálových injekcí později se v deseti velkých městech v USA objevily obří sklady potravin a ulicemi začaly kroužit dodávky slibující doručení objednávky do třiceti minut. Exekutivci Webvanu byli posedlí vidinou, že budují druhý Amazon, a utráceli peníze, jako by hráli hru Dostihy a sázky. Zapomněli ovšem na jeden malý problém – nikdo z nich zřejmě neměl tušení, jak funguje obchod s potravinami. Na rozdíl od Amazonu nemůžete potraviny držet ve skladu půl roku a doufat, že si je někdo koupí. A hlavně jsou potravinářské marže velmi, ale opravdu velmi nízké. Náklady

na sklady, flotily dodávek a desítky zaměstnanců z konečného účtu spolehlivě odmázly právě tu položku, kvůli které mladým dravcům investoři půjčili tolik peněz. Zisk. Pár měsíců od startovního výstřelu z firmy odtékaly desítky milionů a nakonec skončila v bankrotu.

Dotcomy

Posmívat se zkrachovalým „dotcom“ projektům není zrovna originální (už jen proto, že jich bylo víc, než lze spočítat), ale několik případů stojí za to si připomenout. Jedním z nich je Kibu.com, který časopis Forbes popisoval jako komunitní portál pro -náctileté holčičky zaměřený na „módu, muziku a kluky“. Na první pohled je něco takového zlatý důl, což si pravděpodobně řekla řada prominentních technologických investorů v čele s Jimem Clarkem (tvůrcem prohlížeče Netscape). O tom, proč vše

Přijde vám Ford citron jako pěkný veterán? Ve své době to byl symbol... krachu. Nekupoval ho skoro nikdo.

Šílené nápady, které zafungovaly Kup si pixel Zasurfujte na stránku milliondollarhomepage.com. V záhlaví najdete recept na vstupenku do klubu milionářů: „Milion pixelů. Jeden pixel, jeden dolar. Staňte se spolumajitelem internetové historie.“ Stránku založil Alex Tew v srpnu 2005, o půl roku později se posledních 1000 pixelů prodalo na eBay za 36 000 dolarů. Alex je za vodou. Flintstounovo tamagoči Za fenomenální úspěch kamenného domácího mazlíka může načasování. Jinak nelze vysvětlit fakt, že pan Gary Dahl dokázal v sedmdesátých letech uvést na trh papírovou krabičku, ve které byl na slaměném pelíšku usazen šutr a vy jste se o něj měli podle přiloženého návodu starat jako o domácí zvířátko. Něco tak šíleného bylo prodejné pouze v době, kdy květinové děti sice vydělávaly, ale duchem ještě dlely ve Woodstocku. Za půl roku vydělala kamenná tamagoči 16 milionů dolarů.

skončilo katastrofou, se dodnes vedou dohady. Převládající názor je, že nikdo, komu není šestnáct, nechápe, co šestnáctileté holčičky vlastně zajímá. Jisté je, že během 46 dnů od opulentní zahajovací párty stihl Kibu.com rozfofrovat 22 milionů dolarů a ještě vyhlásit bankrot.

Ford citron

Propadáky nejsou doménou internetových firem s adolescentním managementem. Nevyhýbají se ani největším gigantům, což dokazuje jeden z nejslavnějších byznys lapsů historie jménem Ford Edsel. Do vývoje, výroby a marketingové kampaně automobilu pojmenovaného podle syna zakladatele Henryho nalila automobilka na tu dobu neskutečných 400 milionů dolarů. Navíc podle všeho neudělala vlastně nic špatně. Cena, marketing, design, provedení...

vše bylo v pořádku. Až na malé mouchy, které nakonec umořily osla. Na cenově dostupné rodinné auto byl moc drahý, na luxusní limuzínu zase moc laciný. Designově byl Edsel bezesporu zajímavý, ale ve vlně nespokojených ohlasů se jeho atypický chladič stal snadným cílem novinářských fórků. Mnozí přirovnávali jeho tvar k dámskému přirození, což v upjatých padesátých letech nebylo zdaleka tak cool, jako se dnes může zdát. K tomu si připočtěte, že se automobil montoval z dílů vyráběných v několika různých fabrikách, což prakticky znemožňovalo výstupní kontrolu kvality. Některé vozy byly dokonce dodány do salonů jen částečně sestavené s návodem k montáži v kufru a na model IKEA ještě tehdy nikdo nebyl zvědavý. Sečteno a podtrženo, nešťastný příběh trval pouze dva roky a v roce 1960 skončil. ¶

Nájemná pipka Rent-A-Chicken kupodivu není rafinovaná seznamka, ale firma, která opravdu pronajímá slepice. Stojí to 250 dolarů, za které si můžete vyzkoušet, jestli jste dostatečně hip na to, abyste chovali kura domácího. V době, kdy světem frčí urban farming a podobné pitomosti, se firmě daří více než dobře. Krotitelé kocoviny Proberete se ráno po mejdanu a zjistíte, že se váš byt přes noc proměnil v pohřebiště prázdných lahví, z koupelny máte záchod, na záchodě spí úplně cizí chlap a za dvě hodiny se vrátí drahá polovička. Dva zkušení pařmeni z amerického Colorada pro tyto případy provozují firmu Hangover Helpers. Přijedou, uklidí, vynesou lahve i hosty a ještě vám přinesou pořádně mastnou snídani a platíčko aspirinů. Po půlroce podnikání o nich vyšel článek ve Forbesu.

str. 50â&#x20AC;&#x201C;59

hue nikam nechvátá cestování

v pokeru se točí miliardy karban

umí na sebe víno vydělat? opravdu se v něm vyznáte?

Vydali jsme se na místo, kde odpočívá poslední vietnamský císař, vaří se tady nejlepší polévka na světě a v okolí jsou na břehu Jihočínského moře krásné písečné pláže. Pokud na povalování se u vody moc nejste, vězte, že kousek dál ve vnitrozemí se nachází jeden z nejkrásnějších národních parků ve Vietnamu.

Oblíbená kratochvíle pistolníků z Divokého západu dobyla díky internetu i Evropu. Česká legislativa zatím pokru moc nepřeje, ale na západ od hranic už se kolem téhle karetní hry vytvořila slušná řádka podnikatelských příležitostí. Kdo by to byl řekl do tak jednoduché hry spočívající v tom, že pár chlápků sedí okolo stolu a mastí karty…

Představa, že koupíte lahvinku super levného vína, strčíte ho na třicet let do komory a prodáte za desetkrát tolik, je asi krapet mimo. Chce se to ve víně přece jen vyznat nebo si dát poradit. Pak můžete něco i vydělat. Po kapkách.

Relax Cestování text a foto: Nga Hoang

Lidi z Hanoje mluví obvykle o Hue, sídelním městě posledního vietnamského vladaře, jako o ospalé díře, kde se zastavil čas. Přitom je jim úplně ukradené, že je tady tolik úžasných architektonických památek, že se město dostalo na seznam světového dědictví UNESCO, v okolí jsou moc hezké pláže omývané Jihočínským mořem a taky jeden z nejkrásnějších národních parků v celé zemi. K tomu si připočtěte fantastické jídlo, za které byste dali všechno na světě, a možná dostanete chuť se sem podívat.

astoupil jsem na vlak v sedm večer. Do Hue se sice dá pohodlně doletět vnitrostátní linkou, ale tu volí jenom srabi. Správný cestovatel si dá dvanáctihodinovou cestu po kolejích. Vlak byl cítit po durianu (asijské ovoce s nepříjemně zapáchající dužinou), každou chvíli se ozývalo skřípění brzd přehlušující vyzvánění mobilních telefonů, neutuchající pláč dětí a kýčovitou vietnamskou pop-music linoucí se ze závěsné televize Samsung. Spolucestující neustále proudili uličkou tam a zpátky, pokaždé když vlak zastavil, aby vysadil nebo nabral další pasažéry, vypukl ve vagonech nekontrolovatelný chaos. Spát se skoro nedalo. Jakmile se slunce vyhouplo nad horizont, celý vagon zaplnila vůně vařené kuřecí kaše. Začínal jsem proklínat sám sebe, že jsem neletěl. Pak jsem se ale podíval z okna a v oslňujícím slunci jsem spatřil zářit smaragdově zelený koberec rýžových polí. Stáda buvolů se ledabyle procházela po pastvinách, po klikatých březích řek se líně kolébaly kachny. Nad hřbitovy se vznášela oblaka kouře z kadidla. Na nádražích byly zaparkované motorky, klíče v zapalování.

Město ve městě

Vlak dosyčel do stanice v osm ráno. Zavazadla jsem si nechal v hotelu a vydal se na obhlídku. Hue je malé a tajuplně tiché městečko. Formálně oblečení kancelářští zaměstnanci se zdržují u kávy mnohem déle, než

by si mohli dovolit jejich kolegové v Hanoji nebo Ho Či Minově Městě. Cyklodrožkaři vozící přes most zákazníky i těžké náklady si za jízdy bohorovně dávají práska z cigarety a neumím si představit nic, co by je mohlo donutit k rychlejšímu šlapání. Už na první pohled mám pocit, že místní lidé jsou ti nejspokojenější, co jsem kdy ve Vietnamu potkal. Po krátké procházce po městě jsem skončil u Citadely, staré císařské rezidence, jakémsi městě ve městě, které se majestátně tyčí na severním břehu Řeky vůní. Rozlehlý komplex obehnaný gigantickou cihlovou zdí a rozsáhlým příkopem byl kompletně postaven poslední dynastií vladařů, která se dostala k moci na začátku devatenáctého století. Citadela má pět vchodů: jeden pro císaře, dva pro hosty a zbývající dva pro slony, koně a vojsko. Uvnitř, obklopeno další zdí a příkopem, se nachází Císařské město. Jak je procházím, dostávám se k další zdi, která vede do Zakázaného purpurového města, kam směl jen císař, jeho žena a milenky.

Rýžové koláčky a kamenní vojáci

Už když jsem cestu do Hue plánoval, slíbil jsem si, že minimálně stejnou pozornost jako památkám a přírodním krásám budu věnovat i místním kulinářským skvostům. Od Citadely jsem proto vyrazil do Hang Me, místa proslaveného rafinovanými banh beo (koláček vyrobený z rýžové mouky, rybí omáčky a strouhaných

Nad hrobkou posledního vietnamského císaře drží stráž jeho kamenná armáda.

Relax Cestování

Už na první pohled mám pocit, že místní lidé jsou ti nejspokojenější, co jsem kdy ve Vietnamu potkal.

s rýží). Zastavil jsem se u stánku s com hen na konci jedné uličky. Majitel Ho Thi Hoa právě obšťastňoval hladové zákazníky poetickou básní o božských škeblích. Zanedlouho už ale i přede mnou stála miska se směsí rýže, salátu, bambusových výhonků, smažených vepřových lupínků a škeblí. Com hen je velice pálivé a nejlépe chutná zastudena, já jsem se ale stejně neudržel a většinu jsem snědl ještě teplou. Proč, to se někomu, kdo tohle jídlo neměl v životě v puse, těžko vysvětluje.

Bun bo hue a tři velké řeky garnátů), banh uot (tenká rýžová palačinka posypaná smaženou šalotkou), banh nam (rýžová směs grilovaná uvnitř banánového listu) a banh it (koláček ze smaženého těsta posypaný vepřovými škvarky). Mezi gurmány legendární stánek tady funguje přes dvacet let, jeho majitel Nguyen Thi Bich Kieu začínal v sedmnácti tím, že jídlo prodával dělníkům přímo na ulici. Posilněn Nguyenovými lahůdkami, vydal jsem se vysoko nad město k místu věčného odpočinku Khai Dinha, posledního vietnamského císaře. Mysticky vyhlížející exteriér hrobky střeží řada kamenných vojáků v životní velikosti, takže to tady vypadá trochu jako v nějaké temnější pohádce od Juraje Herze, kde najednou všichni zkameněli. Poté, co jsem vstoupil dovnitř hrobky, ohromila mě okázalá výzdoba kombinující gotický i čínský styl a zlatá socha císaře sedícího na trůnu. Tu gotiku vysvětluje fakt, že Khai Dinh byl frankofil a byl tedy víc nakloněn evropským vlivům (někteří historici ho označují přímo za loutku v rukou Francouzů).

Pálivé mušle a upálený mnich

Než se slunce schovalo za obzor, odebral jsem se ještě o pár kilometrů dál k půvabné pagodě Thien Mu, která je umístěna na kopci s výhledem na Řeku vůní. Vedle pagody jsem narazil na zahradu bonsají a obrovský tři sta let starý zvon, na který zdejší mniši zvoní stoosmkrát za den, aby nám připomněli sto osm utrpení v lidském životě. Novici se sešli na dvorku, aby si zahráli pétanque, starší mniši tiše zametali nádvoří. Dodnes tu stojí otlučený Austin Westminster, který kdysi řídil slavný buddhistický mnich Thich Quang Duc, který se v roce 1963 upálil po svém příjezdu do tehdejšího Saigonu (dnes Ho Či Minovo Město) na protest proti perzekuci buddhistů v jižním Vietnamu. A taky je tady socha želvy, které když prý pohladíte krk, budete mít štěstí a čeká vás dlouhý život. Jakmile se setmělo, vydal jsem se na pomalou procházku přes podivuhodně osvětlený most Trang Tien, který spojuje oba břehy Řeky vůní, tedy Staré a Nové město. Nohy mě nakonec donesly až do Con Hen, malebné čtvrti na ostrově uprostřed Řeky vůní. Neleží tady žádný císař, není tady ani žádná jiná pamětihodnost, přesto mám ale tohle místo v mapě označené červeně. Je totiž svatostánkem com hen (speciální škeble vyskytující se pouze v pobřežních vodách Hue

Do postele jsem se dostal chvíli před půlnocí a už v půl páté ráno mi zvonil telefon. Volal přítel, který mě přemluvil na výlet za východem slunce nad zátokou Tam Giang. O dvacet minut později přijel na motorce a zběsile na mě mával. „Pospěš si! Nesmíme to zmeškat!“ V černočerné tmě jsme kličkovali uličkami, minuli různá podloubí, až jsme dojeli k zátoce, kde se stékají tři velké řeky. Dřepli jsme si na břeh a klepali se zimou. Jediným naším společníkem byl rybář s cigaretou visící mu z koutku úst, který plul po vodě a tahal z nastražených pastí krevety a ryby. Jakmile se ale slunce vyhouplo nad zátoku, začalo tady být rušno. Motory lodí se překřikovaly s vřískáním kuřat a dětí pobíhajících po břehu. Ženy rybářů začaly prodávat čerstvě nachytané ryby hospodyňkám, které tvrdě smlouvaly o cenu, jako by na ní záviselo přežití celé rodiny. V žaludku už nám kručelo, tak jsme se zastavili u stánku umístěného, podobně jako většina ostatních stánků v Hue, na dvorku před něčím domem. Lačně jsme se pustili do vydatné misky bun bo Hue (místní hovězí polévka s nudlemi). Bun bo Hue je vlastně místní variantou v Čechách čím dál populárnější polévky pho bo, která se vaří hlavně v severním Vietnamu. Ještě výraznější chuť, než má pho bo, dodává bun bo Hue spousta citronové trávy, která se do ní přidává. Po pár hodinách spánku mě takováhle snídaně postavila na nohy. Využili jsme dobrého počasí, nasedli na motorku a vyrazili do zálivu Lang Co, kdysi oblíbeného místa odpočinku královské dynastie. Uháněli jsme okolo monstrózních kamionů odpočívajících u krajnice, míjeli jsme provizorní stánky nabízející rybí omáčku, objížděli jsme houfy uječených dětí v uniformách šlapajících na kolech do školy. Konečně jsme zastavili na místě, odkud je nejlepší výhled na zátoku Lang Co. Pod námi se rozprostíral široký pás sněhově bílé pláže s pískem v barvě vanilkové zmrzliny lemující moře s vlnami zpěněnými jako cappuccino a tyrkysovou vodou, která se třpytila jako diamanty. Za zády nám projela motorka se dvěma mnichy nastrojenými do okrově žlutých rouch. Žít pomalu je vlastně skvělé. ¶ wikitravel.org/en/Hue www.vietnamonline.com

Vstávat na dovolené za rozbřesku je dost velká šílenost, v Hue se to ale vyplatí.

Místní specialita bun bo Hue, vydatná hovězí polévka, která by porazila i vola. Místo posledního odpočinku císaře Khai Dinha vypadá navenek docela skromně, počkejte ale, až vlezete dovnitř.

Relax Poker text: Daniel Morávek, foto: Profimedia.cz

Poker už dávno není jenom hrou mafiánů nebo pistolníků z Divokého západu. Z westernových saloonů a lasvegaských kasin se rozšířil po celém světě a hlavně díky internetu dnes zažívá zlaté časy. Zároveň se ale tak trochu vytrácí jeho kouzlo. Drsňáky s kolťáky za pasem střídají domácí typy ohánějící se tak akorát bezdrátovou myší.

Česku se Texas Holdem Pokeru (nejoblíbenější verzi pokeru, viz boxík na této dvoustraně) pravidelně věnují desítky tisíc lidí a celosvětově poker hraje dokonce více než 100 milionů hráčů. Poker ale není jenom hra pro zkrácení dlouhé chvíle, jde o velký byznys, ve kterém se točí miliardy dolarů. Celkový obrat pokerového byznysu v České republice odhadují odborníci až na 7,5 miliardy korun. Kromě dobrých hráčů na pokeru totiž vydělávají kasina, pokerové kluby, on-line herny, ale i pokerové školy nebo výrobci pokerových pomůcek.

Vzniklo tady celé odvětví

Poker patří mezi velmi dynamicky se rozvíjející obory, neustále se objevují nové poptávky a potřeby hráčů, na které trh reaguje. Kasina a on-line herny na pokeru vydělávají tak, že si strhávají poplatek ze startovného na turnaj nebo z jednotlivých her v případě hry o peníze (tzv. cash game). U turnajů je vstupní poplatek rozdělen vždy na tzv. buy-in (vklad do banku, o který se hraje) a fee (servisní poplatek pro hernu za pořádání turnaje). U cash game kasino vybírá tzv. rake. Jde většinou o pět procent z každého potu (z každé hry, kde bylo vsazeno, vykládaly se karty a nedošlo k remíze dvou či více hráčů). Výše raku je limitována maximální horní hranicí v jedné hře, například 400 Kč. Víceméně stejné je to i u on-line heren.

Dalším, kdo na pokeru vydělává, jsou dodavatelé podpůrného softwaru pro on-line pokerovou hru a dodavatelé evidenčního softwaru pro turnaje, produkční společnosti pořádající pokerové turnaje, vydavatelé pokerové literatury a v neposlední řadě také dodavatelé vybavení (karet, žetonů atd.) a oblečení pro poker. Máte-li pocit, že okolo pokeru není moc co prodávat, jste na omylu. „V nabídce máme kromě klasických pokerových karet a kufříků také zajištění kompletního vybavení pokerové herny, včetně výroby stolů na zakázku, osvětlení a výroby originálních žetonů s logem herny,“ vysvětluje Jan Pokorný, provozovatel e-shopu Pokeria.cz, který na trhu funguje už pátým rokem.

Vsadit na správného koně

Jestli si kromě investování chcete užít taky nějaké vzrušení ze hry, zkuste staking. Funguje to tak, že si vyberete hráče, který je zrovna švorc, zatáhnete za něj startovné a domluvíte se na podílu z případného zisku. Procenta, která z vydělané částky nad vklad dostanete, mohou být různě vysoká, byli byste ale za kafku, kdybyste se nechali ukecat na méně než polovinu. Není nic neobvyklého, že se na jednoho plejera složí víc investorů a podíl na výhře si mezi sebou rozdělí. „Konkrétní příklady z praxe je těžké uvádět, protože dohody jsou přísně interní a na veřejnosti se příliš neprobírají. Velmi úspěšný byl jistě staking Tomáše Junka

Jak danit příjmy z pokeru Co se týká danění příjmů, je třeba rozlišovat, kde hráč peníze vyhrál. Pokud jde o výhru v kasinu v ČR nebo v EU, příjem se danit nemusí. Pokud jde o výhru z kasina jinde po světě, měl by ji hráč zdanit 15 procenty. Problémem však jsou příjmy z on-line pokeru. Pokud by je chtěl hráč přiznat a zdanit, vystavuje se riziku postihu za porušení ustanovení stávajícího loterijního zákona, které zakazuje účast na sázkových hrách provozovaných v zahraničí pod pokutou až 10 milionů korun.

na loňském WSOP, který svůj turnaj vyhrál a získal 661 tisíc dolarů. Startovné v turnaji 1500 dolarů měl hrazené právě formou stakingu na základě dohody o procentech,“ říká předseda Asociace českého pokeru Milan Sláma.

Weby musí být v cizině

Na oblibě pokeru dnes slušně profitují i on-line a tištěná pokerová média, oborová diskuzní fóra a pokerové on-line školy. Ti všichni žijí z reklamy, samotného prodeje v případě tištěných časopisů a affiliate marketingu (provizního systému) v případě internetových serverů. Affiliate marketing funguje na provázanosti on-line pokerových heren a webových stránek, které danou hernu hráčům doporučují. Za každého hráče, který se přes tu kterou webovou stránku do herny zaregistruje, získá provozovatel stránky určitou provizi. U řady webů se do systému mohou zapojit i samotní hráči, kteří tady mohou doporučit své známé a získat za ně provizi. „Kromě přivedení hráče je také důležité udržet a podněcovat jeho zájem o hru třeba prostřednictvím pokerových strategií zdarma a oblíbených diskuzních fór,“ líčí Pavel Stehno z pokerové on-line školy Pokerstrategy.com. Na stejném principu vydělávají i další „české“ weby, jako například Pokerman.cz nebo Pokerarena.cz. Ačkoli mají tyhle servery českou doménu, jejich vlastníky jsou firmy sídlící v zahraničí. Může za to současný loterijní zákon, který zakazuje propagaci a reklamu na herny, které nemají v Česku licenci (proč ji nemají, viz níže). Své o tom vědí například televize Prima a Nova, které dostaly pokutu za odvysílanou reklamu na největší světovou on-line hernu PokerStars.com. Podnikatelům proto nezbylo než přemístit své firmy do zahraničí. Největší české pokerové weby tak oficiálně vlastní třeba firmy z USA, Gibraltaru nebo Seychel.

Texas Holdem Poker V klasickém pětikaretním pokeru (Five Card Draw) dostane každý z hráčů pět karet. Následně proběhne kolo sázek, kdy hráči mohou vsadit, sázku dorovnat nebo navýšit. Následně si mohou vyměnit karty, které se jim nehodí. Poté proběhne další kolo sázek a ti, kdo karty nepoloží, ukážou svůj list. Hráč s nejvyšší kombinací bere celý bank. V některých verzích Five Card Draw probíhá výměna karet dvakrát. V Texas Holdem dostane každý hráč pouze dvě karty. Následně proběhne první kolo sázek. Dealer pak rozdá tři karty na stůl (tzv. flop), které jsou společné pro všechny hráče. Opět proběhne kolo sázek, a pokud zůstane ve hře více než jeden hráč, otočí se další společná karta (tzv. turn). Tento celý proces proběhne ještě jednou (tzv. river). Pokud dojde k dorovnání, ukážou se karty. Vyhrává hráč, který ze dvou svých a pěti karet na stole vytvoří nejlepší pětikaretní kombinaci. Pořadí nejlepších karet je stejné jako u Five Card Draw.

Česká legislativa zatím nestíhá

Od roku 2012 vstoupila v platnost novela loterijního zákona, která dala pokerové branži pěkně za uši. Podle názoru ministerstva financí totiž poker patří mezi sázkové a loterijní hry, na které se vztahuje zákon o loteriích. Kdo chce pořádat pokerové turnaje a hry o peníze, měl by podle ministerstva získat kasinovou licenci, tedy složit za každé herní místo s pokerovými stoly kauci 20 milionů korun. Kvůli této novince skončila s pokerem řada kasin, pro které to bylo ekonomicky neúnosné. Podobně jsou na tom i on-line herny, v jejichž případě je podle oslovených odborníků český loterijní zákon dokonce v rozporu s primárním právem EU. Proti aktuálnímu znění zákona se staví Asociace českého pokeru, která dala celou záležitost k soudu s tím, že poker pod zákonnou definici loterií nespadá, protože jde o dovednostní hru, částečně jí dává z Bruselu za pravdu Evropská komise, jež vrátila loterijní zákon k přepracování. ¶

Relax Víno text: Vratislava Hofmanová, foto: Profimedia.cz

Říká se, že investice do vína je jeden z nejjistějších způsobů, jak rozmnožit peníze. Je to lákavý slogan obchodníků, kteří se tímto druhem obchodu zabývají? Nebo se opravdu vyplatí vrazit úspory do nákupu flašek, pár let si na ně nechat zajít chuť a doufat, že se pak o ně někdo popere?

dyž se začne mudrovat o investicích do vína, poměrně rychle uslyšíte, že nemá cenu, aby do toho šel někdo, kdo o něm ví akorát to, že existuje červené a bílé. Fakt tady uspějí jen nadšenci, kteří tráví hodiny očicháváním luxusních kousků ve francouzských vinotékách? Odpověď je příznivá: Stačí mít víno rád, přidat trochu odvahy zariskovat a natrefit na správné poradce. Pak se obchodování s vínem může stát nejen příležitostí k vylepšení rodinného rozpočtu, ale taky super koníčkem. Je to podobné jako třeba obchodování s uměním. Pro úspěšný začátek je třeba uvědomit si jediné pravidlo: Nefunguje to tak, že koupíme pár lahví, necháme je ve sklepě a za pár let je prodáme za dvojnásobek.

Vydělává zajíc v pytli

Především je třeba seznámit se s výrazem en primeur. Jde o nákup vína dříve, než je stočeno do lahví. Tedy už v době, kdy si ještě šplouchá v sudech. Je to taková hra. Zákazníci objednávají přes obchodníky víno, které zatím zraje. Až bude stočeno do lahví, bude jeho cena vyšší, ale zatím nikdo neví, o kolik. Dobrý obchodník je ten, který to umí odhadnout. Celou tuto loterii popsala při své návštěvě České republiky Sylvie Cazesová, která stojí v čele

organizace Union des Grand Crus de Bordeaux, takto: „Profesionálům umožňujeme na akcích en primeur víno ochutnávat a nakoupit, ale pak ho ještě dva roky schováváme.“ To, jaká pak bude jeho cena, se řídí obvykle tím, kolik lahví daného ročníku jde na trh a jaký humbuk kolem něj vinaři udělají. Je to byznys jako každý jiný, také v něm je hodně příležitostí pro reklamní agentury a různé public relations kouzelníky. Jde samozřejmě také o to, v jaké kondici je zrovna světová ekonomika. Aktuálním příkladem budiž fakt, že největší en primeur byznys nyní rozjeli Číňané. Z francouzské oblasti Bordeaux, která je tradičně největším rájem obchodníků s vínem, nyní ročně putuje do Číny kolem sedmdesáti milionů lahví. Čína se tak stala největším dovozcem francouzských vín a obchodníci, kterým se před pěti lety, kdy boom začal, podařilo nakontaktovat na čínské investory, si teď lebedí.

Vína musejí mít rodokmen

Můžeme samozřejmě nakupovat také víno v lahvích přímo od výrobců, ale to už chce vínu opravdu rozumět. „Myslet si, že nakoupím víno, na deset let jej uložím a pak je nabídnu přes internet, je nesmysl,“ říká Zlatko Míčka, český obchodník s víny. „Už při

Jak před dámu večer postavíte láhev zasviněnou prachem a pavučinou, zjihne.

Co ví zkušený investor Čím starší, čím lepší? Nesmysl. Když se skladuje víno, které není určeno k archivaci, vznikne z něho po letech jen vinný ocet.

nákupu je třeba vědět, jakým způsobem víno prodáte a kdo ho je schopen koupit,“ dodává. Více než patnáct let sleduje vývoj cen vín z Bordeaux a tvrdí, že jejich zhodnocení se pohybuje obvykle na dvanácti procentech. Nepoznamenaly je ani krizové roky. Jenže pozor, takový potenciál mají asi jen dvě procenta všech vín, která se na světě vyrábějí. Jsou to vína, která mají něco jako rodokmen. Prostě se ví, že v této oblasti vína bývají skvělá, tradičně se za ně hodně platí, a protože se ne nadarmo říká „zraje jako víno“, je jasné, že lahev odtamtud bude po deseti letech považována za opravdovou delikatesu a najde se dost těch, kteří ji budou chtít zkusit. A to je ta skvělá chvíle pro investory. Pokud se stane, že se o některý ročník či výrobce vytvoří mimořádný zájem, lahví na trhu ubývá a jejich cena stoupá. Pomyslný strop je deset tisíc lahví, toto číslo obchodníci s vínem považují za hranici dostupnosti. Když je někdo má, může vydělat stovky procent toho, co do nákupu vrazil.

Vínu musí být dobře

Existují weby a vinotéky, ve kterých se dají vína k prodeji nabídnout, ale také například burza v Londýně specializovaná na prodej vín. Pokud jde o ročníky, o které je zájem, obvykle byznys probíhá rych-

le, do dvou týdnů. I tady samozřejmě platí, že čím rychleji se chceme zboží zbavit, tím méně můžeme počítat s co nejvýhodnější cenou. Ideální tedy je, když má obchodník s vínem předem nasmlouvané klienty, například hotely, bary či restaurace specializující se na kvalitní archivní vína, a přesně ví, komu co při prodeji nabídnout. Na závěr ještě jedna podstatná věc. Víno je třeba někam uložit. Kdo si chce říkat investor, nemůže šoupnout bedničku do garáže, někam mezi auto a sekačku. Protože dobře prodat se dá pouze víno s certifikátem profesionálního skladu. Jde o potvrzení, které zaručuje, že vínu bylo dobře. Že s ním nikdo nešplouchal ani neputoval ze slunce do mrazu. Sklady provozují obvykle přímo obchodníci s vínem, tedy ti, kteří radí, do čeho investovat, a v rámci ceny za uskladnění je také pojištění. Nemusí jít o skladování velkého množství lahví, mnohé vinotéky a vinaři nabízejí privátní boxy, ve kterých se dá uložit pár kartonů vína a stojí to jen pár stovek měsíčně. Každopádně je to dobrý způsob, jak předejít situacím, kdy bedničku deset let archivovaného vína určeného k prodeji do luxusní restaurace den předtím vypije manželka s kamarádkami s vysvětlením: „Holky přišly nečekaně, já už nestihla zajet na nákup a ta bedna tam prostě tak ležela ve sklepě, miláčku.“ ¶

Kdo to koupí? Tuto otázku si klade ještě před nákupem. Ideální je spolupráce s odborníkem, který má kontakty na luxusní hotely a restaurace specializující se na archivní vína, a ten v pravý čas obchod zprostředkuje. Víno se má pít Obchodovat s vínem by měl ten, kdo ho také rád pije. Protože největší odměnou je, když si jednu z lahví, do kterých jste před časem investovali, otevřete a ona vám prostě chutná.

str. 60â&#x20AC;&#x201C;82

volání jako denní chleba Formica Group

Na autodromu je to jízda referenční zákazník

medvědům klobásy nenosím Petr Vágner

Když před třinácti lety spatřila světlo světa Formica Group, byl u nás telemarketing a directmarketing v plenkách. Kdekdo věřil na to, že stačí vzít telefonní seznam a volat po všech čertech. A pak se divil, že furt volá, ale kšefty nikde. Dnes se ani v tomhle oboru bez super technologií neobejdete, a tak jsme se mrkli, jak se Formice spolupracuje s Vodafonem.

Provozovat autodrom a hostit na něm závody nadupaných bouráků je snem spousty kluků. Není to ale nic pro slabší povahy ani pro ty, co mají rádi svůj klid. V tomhle podnikání se naopak vyžaduje maximální odolnost vůči stresu, schopnost rychle reagovat a vydržet bez spánku klidně i dva dny. Vypravili jsme se do Sosnové, abychom si tyhle šílence, co do toho jdou, prohlédli na vlastní oči.

S Vodafone Directorem Sales & Care Corporate, SME, Petrem Vágnerem, se dá mluvit. Třeba o rybaření nebo o lezení na skály. Nebo o tom, jak rodilému Kanaďanovi ukázal Kanadu. Třeba nám líčil, jak si vyšel prostě na medvědy a až v terénu mu došlo, že by možná nebylo od věci mít něco na případnou obranu. Ale co, řekl si, žádné voňavé buřty u sebe nemám, tak mi dají pokoj. A dali.

Vodafone Firma roku

text: Jiří Holubec, foto: Petr Kurečka

Zemědělci vystupují obvykle v českých médiích jako věční stěžovatelé. Na nízké výkupní ceny, na dovoz levných potravin z Polska, na nedostatečnou podporu státu... S Davidem Smetanou, vítězem letošní ankety o Živnostníka roku, to ale bylo úplně jiné povídání.

Jsou nářky zemědělců novinářská virtuální realita, nebo je vaše podnikání vážně taková trýzeň? Podle toho, z jaké strany se na něj díváte. Je pravda, že naši práci velmi ovlivňuje počasí. Můžeme si naplánovat, co chceme a jak chceme, ale když začne pršet, tak s tím nic nenaděláme. Záleží ale na životním přístupu. Když budu negativista, tak budu vidět všechno kolem sebe jako špatné a budu závidět lidem, o kterých si myslím, že se mají lépe. Já jsem si ale zemědělství vybral. Dělám ho s láskou a chci, aby ho pozitivně vnímali i ostatní. Proto se na můj statek chodí dívat děti ze školky, proto chci budovat pověst českého zemědělce, aby odpovídala té, kterou mají v západní Evropě. Pečovatele a hospodáře, který se stará o přírodu a krajinu. Opravdu jste už odmalička věděl, že budete zemědělec? To přece není zrovna běžné klučičí přání. Já jsem se tady na statku narodil a prožil jsem zde dětství. Přišel jsem ze školy s tím, že si půjdu zahrát fotbal. Táta na to, že pojedeme pro seno. Přijeli jsme a já, že si půjdu zakopat aspoň na chvíli. Táta ale rozhodl, že musíme ještě jet pro krmení. Než jsme ho přivezli, byl večer a já šel spát. Řekl bych, že takový režim vás mohl od zemědělství spíše odradit...

Asi jsem k němu měl přirozený vztah, protože mě to naopak hrozně bavilo. Místo do Pionýra jsem chodil ke strejdovi, pomáhal jsem mu starat se o zvířata, chovat holuby, dokonce mi ani nevadilo o prázdninách kydat ovcím hnůj. Jak jste začal podnikat vy sám? Statek koupil můj dědeček v roce 1938. Pak přišla válka a po ní komunisti, kteří v roce 1954 dědečka jako kulaka vystěhovali. Statek nám během rehabilitací v osmašedesátém vrátili, takže jsme tady mohli bydlet. No a v roce 1991 jsem si zažádal o restituční vrácení pozemků a inventáře a začal jsem hospodařit. Kdybyste tehdy věděl to, co dnes, udělal byste něco jinak? Tehdy jsem si myslel, že mi bohatě stačí třicet hektarů půdy. Velmi rychle jsem ale zjistil, že dvě stě hektarů by bylo daleko výhodnějších. Pěstování obilí nebo řepky je jednoduché. Na setí máte jednu mašinu, na sklizeň druhou. Nepotřebujete lidi, úrodu vždycky prodáte. Já jsem se ale rozhodl, že nebudu přeplácet nájemníky sousedních polí a radši najdu způsob, jak prosperovat s tím, co mám. A šlo to? Začátky byly všelijaké. Pamatuji si, jak ministr Palas prohlašoval v televizi, že nezná zemědělce, který by se měl

David Smetana S hospodařením na rodinném statku začal v roce 1991. Postupem doby rozšířil zemědělské podnikání o krouhárnu zelí, výrobu zeleninových salátů a vybudoval penzion s konferenčním salonkem pro 30 osob. Je držitelem ocenění Živnostník roku 2012.

po vstupu do EU hůř, a my jsme zrovna zaorávali devět hektarů zelí z jedenácti. Ale překonali jsme to. Dnes už ho nezaoráváte, ale krouháte a vyrábíte proslulé zelné saláty. Jak jste přišel na ně? Saláty připravujeme podle starých rodinných receptů. Víte, já rád dávám lidem nějakou přidanou hodnotu. Samotné zelí samozřejmě dál dodávám velkoodběratelům. Malým zákazníkům ale radši zelí před jejich očima nakrouhám, dám jim k němu kmín a speciální sůl. Nejde jen o to, že u mne dostanou zelí, kterému se to ze supermarketu ani nepřiblíží, ale mají k němu i zážitek, příběh. Mým celoživotním přáním je, aby lidé kupovali české zboží. To se pove-

www.smetanuvstatek.cz

de jen tehdy, když jim nabídnete kvalitu a k ní ještě něco navíc. Jak a proč jste se vůbec rozhodl soutěžit v anketě o Živnostníka roku? Prý jste se přihlásil poslední den... Já jsem se nechtěl přihlašovat, dokud nebude mít moje podnikání úplný příběh. Pořád jsem do něj něco doplňoval. Nové recepty salátů, prodej hotového kysaného zelí, penzion, exkurze dětí z mateřských škol... Pak jsem se tedy stihl přihlásit v poslední den. Když mi volali, že se mám dostavit k předávání cen, tak jsem zrovna expedoval, což není jen tak. Když na to osobně nedohlížíte, může se stát, že vám zavolá zákazník, že se mu zelí nezdá a že chce třetinu slevu. Nakonec jsem vlastně i to předávání stihl na poslední chvíli.

Zdá se, že se vše kolem vás odehrává jako určitý příběh. Máte představu, jak bude pokračovat? On už pokračuje. Od vítězství v Živnostníkovi roku jsme zrekonstruovali sklep na konferenční salonek, začali jsme prodávat balené kysané zelí a máme v plánu chovat lamy alpaky. Mám totiž dojem, že hospodářství bez zvířat trochu chybí život. Rostou mi děti a chci, aby si ke zvířatům pěstovaly vztah. Navíc i pro hosty penzionu budou lamy zpestření.

Letošní ročník soutěží Do Firmy roku a Živnostníka roku se můžete hlásit do konce května, slavnostní vyhlášení celostátních výsledků proběhne 3. a 4. 12. 2013.

Proč zrovna lamy? Protože lidé jsou už zvyklí na to, že u Smetanů musí mít vždycky něco, co jinde nemají. ¶

Vodafone Regionální kanceláře text: Roman Peterka, foto: Jiří Hroník

Indirect prodej Vodafone se v segmentu firemních zákazníků nesoustředí jen na velké firmy a globální korporace, se stejnou pozorností a péčí se věnuje i zákazníkům z kategorie malých a středních firem. Pod pojmem „péče“ se neskrývá jen snaha zlákat co nejvíce nových podnikatelských „dušiček“ do sítí Vodafonu. Jde tu o mnohem víc.

ílem týmu, který má na starosti malé a střední podniky, je přinášet živnostníkům a firmám telekomunikační řešení, která budou vyhovovat jejich potřebám a finančním možnostem. „Chceme jim ale nabídnout i naše partnerství se soutěží Firma roku, kde se podnikatelé mohou zviditelnit a získat tak nové zákazníky. Také máme business kluby – setkání s podnikateli, která pořádáme prostřednictvím našich partnerů pro nepřímý prodej v jednotlivých regionech,“ říká Milena Linhartová, ředitelka prodeje a péče o malé a střední firmy ve Vodafonu.

Mobily a pojistky? To ne

Právě regionální partneři pro nepřímý (tzv. indirect) prodej jsou velmi důležitou součástí péče o byznys klientelu. Jde o externí společnosti, které na základě smluvního vztahu s Vodafonem v tuto chvíli získávají a do budoucna budou pečovat v jednotlivých regionech o portfolio zákazníků ze segmentu malých a středních firem. „Jde o výhradní smluvní vztah,“ upřesňuje Milena Linhartová, která z pozice ředitelky

prodeje a péče o malé a střední firmy celý indirect kanál zastřešuje. „Naši partneři pracují výhradně pro nás, nestojíme o to, aby naše produkty nabízeli například vedle prodeje pojistných produktů a podobně,“ vysvětluje. Partner na druhé straně získává exkluzivitu pro svůj region. „V současné době máme 40 partnerů pro indirect prodej, pro které pracují celkem zhruba tři stovky obchodníků,“ říká Milena Linhartová. Součástí indirect prodeje je i několik kanceláří – jde o místa, kde má partner své sídlo a zároveň jsou tu prostory přístupné pro zákazníky. „Tady mohou nejen podepisovat smlouvy s novými zákazníky, ale probíhají tu i setkání business klubů. Zveme na ně potenciální i stávající zákazníky, abychom s nimi diskutovali o jejich podnikání a o tom, jak bychom jim mohli být nápomocni. Seznamujeme je s našimi novými produkty a službami nebo sezveme zákazníky ze stejné branže, aby se vzájemně seznámili, probrali své radosti a strasti nebo navázali nová obchodní partnerství,“ dodává Milena Linhartová. ¶

Jednu z pražských Vodafone business kanceláří najdete v Jeremenkově ulici.

Vodafone Regionální kanceláře

Partnery hodnotíme hvězdičkami Indirect kanál je určen sice pro menší zákazníky z byznys segmentu (do 50 zaměstnanců), z celkového pohledu však rozhodně o nic méně důležité, než jsou ti velcí. „Malé a střední firmy měsíčně reprezentují zhruba 80 % výkonnosti celé business unit,“ říká ředitelka prodeje a péče o malé a střední firmy Milena Linhartová.

e to ale odlišný druh práce s klientem – zatímco ve velkém segmentu čekají třeba i půl roku na to, než se jim podaří uskutečnit nějaký obchod, pak je to ale velká „rána“ za pár set tisíc, tady musí sehnat na stejný příjem mnohem více zákazníků. „Když se podaří obchod za 40 tisíc, už boucháme šampaňským a slavíme velký byznys, ve velkém segmentu jsou to přitom drobné,“ říká Milena Linhartová s úsměvem. Heslem, na které sází při rozvoji malého segmentu obsluhovaného právě partnery pro indirect prodej, je kvalita služeb. „V posledních dvou letech jsme se hodně soustředili na rozvoj indirect kanálu a celý tento prodejní kanál se nám podařilo posunout nejen ve výkonnosti, ale i v kvalitě o velký kus výš,“ říká Milena Linhartová.

Kde Vodafone business kanceláře už najdete? Česká Lípa

Karlovy Vary

Praha

Příbram

Šumperk

Jak moc se indirect prodej proměnil? Celý prodej se výrazně zprofesionalizoval. Když jsme začínali s rozjezdem nepřímého prodeje, potřebovali jsme co nejvíc partnerů, abychom co nejrychleji obsadili trh. To je na začátku nutné. Zároveň má ale takový živelný rozvoj svá úskalí – vysoká fluktuace na straně partnerů, obtížné řízení příliš rozsáhlé struktury, navíc nebyli výjimkou partneři v podobě jednoho obchodníka na IČO. Časem proto přišel čas na to, takto vytvořenou síť partnerů pročistit a stabilizovat, což jsme udělali, a ještě více prosazovat kvalitu. Jak toto zaměření na kvalitu v praxi vypadá? Samozřejmě, že klademe stále důraz na výkon, ale zároveň se snažíme zabránit tomu, aby se tlak na výkon „zvrhl“ ve snahu obchodníků „bouchat smlouvy“ za každou cenu. Chceme, aby byznys rozvíjeli, aby budovali dlouhodobé obchodní vztahy založené na důvěře – a to je možné jen tehdy, pokud zákazníkům budou nabízet řešení, která jsou pro ně skutečně užitečná, ne se jim snažit prodat něco kvůli provizi. Takový přístup je z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní – zákazník za chvíli odejde, protože nebude s našimi službami a s tím, kolik za ně platí, spokojen a my už ho zpět nezískáme. Proto jsme zavedli tzv. hvězdičkování, v podobném duchu, jako fungují hvězdičky u hotelů nebo třeba michelinské hvězdičky u restaurací, a na základě hodnocení kvality pak máme jedno-, dvou-, tří- a čtyřhvězdičkové partnery. Co všechno se hodnotí, kromě výkonnosti? Posuzujeme i to, jakým způsobem ten který partner rozvíjí své zaměstnance, jak řídí svou firmu, jak do ní investuje, nakolik je spolehlivý, jak působí na zákazníky obchodníci, kteří pro daného partnera pracují, nakolik svou firmu u zákazníka skutečně dobře reprezentují a podobně. Nyní jsme partnerům kromě akvizice nových zákazníků přidali i obnovu smluv, což by je také mělo motivovat k tomu, aby se dívali na obchodní vztahy z dlouhodobější perspektivy. Projeví se vyšší kvalita i na příjmech partnera, nebo může mít jen dobrý pocit z udělených hvězdiček? Zpočátku byli pyšní už na samotnou skutečnost, že se mohou pochlubit certifikátem, který je pasuje na čtyřhvězdičkového partnera, nyní ale přijde na řadu i to, aby se vyšší kvalita promítla i po finanční stránce. Bude to fungovat tak, že s vyšším počtem hvězdiček bude narůstat i výše provize pro partnery.

V současné době je už struktura sítě partnerů pro indirect prodej ustálená? Máme 40 partnerů a zhruba 300 obchodníků, což je stále poměrně vysoké číslo, navíc v něm jsou zahrnuti i malí partneři, kteří mají třeba podobu jednoho jediného samostatného obchodníka, který s námi spolupracuje na IČO. To se tak úplně nekryje s naší představou dalšího kroku v rozvoji partnerské sítě – přechodu na revenue share model, kdy by partneři dostali na starost portfolio zákazníků, o než se budou kompletně starat a budou ho dál zhodnocovat. To mohou dělat jen velcí partneři. Na druhé straně jsou lokality, kde by se velký partner neuživil a kde jeden „ičař“ úspěšně funguje – i díky tomu, že je tam doma a lidé mu věří. To je třeba příklad Šumperku, kde máme jednu obchodnici, která prodává výborně, velkému partnerovi například z Ostravy by se do těchto končin nevyplatilo jít a navíc by tu jeho obchodníci pravděpodobně ani tolik neuspěli, protože zkrátka nejsou zdejší. Budoucnost partnerské sítě vidím v mixu, postaveném z větší části na velkých partnerech, doplněných malými partnery v určitých specifických lokalitách. Partneři pro nepřímý prodej jsou samostatné podnikatelské subjekty, které s vámi spolupracují na bázi smluvního vztahu. Každý má svoji hlavu. Jak se vám to řídí? A víte, že indirect se řídí lépe než direct? S partnery máme jasně nastavené smluvní podmínky, máme zpracovaný manuál, podle kterého fungují, pokud nedodržují naše podmínky, neudržují domluvenou úroveň kvality, můžeme jim uložit sankce, za hrubé porušení smluvních podmínek s nimi můžeme okamžitě rozvázat smlouvu. Partneři pracují výhradně za provizi, nemají své jisté, takže je v jejich vlastním zájmu, aby pracovali co nejlépe a vydělali tím pádem co nejvíce peněz – a byli schopni je vydělávat dlouhodobě. Každý region má navíc svého area managera, který motivuje partnery v regionu k co nejlepší práci, co nejvyšší kvalitě a výkonnosti. ¶

Vodafone Referenční zákazník

text: Jana Bohutínská, foto: Profimedia

Pražská a ryze česká firma FORMICA Group oslavila letos třinácté narozeniny. Z toho zhruba poslední tři roky spolupracuje s Vodafonem a využívá jeho komplexní řešení One Net. Jejím byznysem je direct marketing a telemarketing, který u nás byl, když firma začínala, sám taky v plenkách. Dnes je všechno jinak. Bez moderních technologií si už FORMICA Group neumí poskytování služeb v této branži ani představit. S konkurencí bojuje investicemi do lidí a své služby poskytuje v Česku a na Slovensku.

A teď si slečno představte, že po telefonu budete jednou nakupovat i řídit svou firmu. Když budete chtít, Formica Group vám poradí, jak na to.

Vodafone Referenční zákazník

Byznys hnětený moderními technologiemi

Naše síla je v přátelském a profesionálním přístupu ke klientům.

ako česká firma s jediným majitelem má FORMICA Group na českém telemarketingovém trhu jisté výhody. Především dobře zná domácí mentalitu, což je v oboru nezanedbatelné plus. Také je flexibilní, rychle se rozhoduje a schvaluje změny, protože není svázána těžkopádnou vnitrofiremní byrokracií. To z ní dělá štiku v telemarketingovém rybníku, jejíž služby využívají klienti ze širokého spektra oborů – ať už jsou to třeba firmy poskytující bankovní a finanční služby, zásilkové společnosti či firmy pracující v automobilovém průmyslu nebo energetice.

Síla hlasu a lidé nad zlato

FORMICA Group má 125 operátorských míst, což rozhodně není málo. Kdo by si ale myslel, že na práci v call centru není nic složitého, protože telefonovat umí každý, hodně by se mýlil. Každý typ hovoru, který operátoři vedou, vyžaduje úplně jinou taktiku a různé schopnosti. Třeba prodej po telefonu může být úspěšný jen tehdy, když operátor zvládne zajímavě představit produkt. Nebo si představte, že máte během pár minut přesvědčit odcházejícího a naštvaného zákazníka nějaké firmy o tom, aby si své rozhodnutí rozmyslel. „Po komunikační stránce takový hovor patří k nejobtížnějším, protože musíte změnit klientovo rozhodnutí. Retenční hovory, jak se jim říká, nesmí být nátlakové a v žádném případě výhružné,“ popisuje obchodní a marketingová ředitelka Danuše Kulhánková detaily ze zákulisí tohoto byznysu. Na úplně jinou strategii naopak musí vsadit ten, kdo má ve Formice na starosti vymáhání pohledávek. Takový hovor vyžaduje od operátora sebejistotu, stručnost a jednoznačnost projevu. Umění svého druhu je pak mystery call, tedy telefonát, při němž volající hraje roli fiktivního zákazníka. Provoz zákaznické linky zase vyžaduje, aby operátoři uměli hbitě vyřídit nejen různé klientské žádosti, ale třeba i reklamace a stížnosti. To všechno musí zvládnout jen prostřednictvím síly svého hlasu. Nelze se tedy divit, že si společnost zaměstnance hýčká a vidí v nich bohatství a konkurenční výhodu. Jak se tedy lidé ve Formice mají? Motivují si je tu jak finanční odměnou, tak rozvíjením dobrých vztahů i možnostmi seberealizace a profesního růstu. Systém vzdělávání zaměstnanců zaměřený na podporu profesního růstu firma nedávno inovovala i díky operačnímu programu Praha Adaptabilita.

Když dnes chcete být v telemarketingu na špičce, neobejdete se bez uzpůsobených softwarových aplikací vystavěných na špičkové technologii. „Věříme v kvalitní, dlouhodobé a profesionální obchodní partnerství, které přináší výhody pro obě strany. Moderní technologie a naši zaměstnanci nám umožňují nabízet a dodávat profesionální služby,“ říká Danuše Kulhánková. FORMICA Group se zabývá aktivním i pasivním telemarketingem a dobrý software slouží například tehdy, když má za úkol vyhledávat pro svého klienta nové zákazníky a rovnou s nimi sjednávat schůzky pro obchodní zástupce. Zaměstnanci pak nejen telefonují, ale také v reálném čase aktualizují termíny přes webové rozhraní speciální softwarové aplikace a pomocí esemesek. „Naše síla je v přátelském a profesionálním přístupu ke klientům. I v tom, jak zpracováváme projekty a vyhodnocujeme je za použití unikátní technologie Autonomy, kdy jednou z mnoha přínosů pro naše klienty je zpětná vazba z on-line prostředí, jako jsou sociální sítě, komunitní a firemní weby,“ připomíná s tím, že zpětnou vazbu u nich klient dostane vždy. Od roku 2000, kdy Formica na trh vstoupila, se právě v technologiích uskutečnil značný posun. „V roce 2000 telemarketing na českém trhu začínal, aplikace integrované s CRM systémem pro identifikaci zákazníka a vlastně i CRM samotné bylo hudbou budoucnosti. Dnes jsme již u Automatic Speech Recognition, tedy automatického rozpoznávání hlasu, u materializace služby pomocí kanálu internetového videa a máme nový, virtuální svět sociálních médií. Trh a jeho chování se velmi významně změnily, tak jako se významně změnilo chování nás, koncových spotřebitelů nebo firemních rozhodovatelů, na které telemarketing cílí,“ objasňuje Danuše Kulhánková změny. Klienti dnes velmi oceňují třeba to, že call centrum umí porovnávat témata z informačních nebo help linek se sociálními sítěmi. A jak do moderních informačních a komunikačních technologií ve firmě zapadá OneNet od Vodafonu? OneNet využívá především pro chod interních linek, komunikaci mezi jednotlivými odděleními a možnosti virtuálního faxu. Pro vnitřní procesy upřednostňuje e-mailovou komunikaci. Součástí OneNetu jsou ovšem i barevné linky, které se v každém call centru také bohatě uplatní. Ve výhodách, které OneNet Formice přináší, má její manažerka jasno. OneNet firmě v první řadě snižuje náklady v rámci interních linek společnosti. A nezanedbatelným přínosem je také snadná administrace ústředny. ¶

www.formicagroup.cz

S OneNetem ušetříme Řešení OneNet od Vodafonu zastřešuje telekomunikační a datové služby pro firmy. FORMICA Group na něm oceňuje hlavně: úsporu peněz jednoduchou administraci ústředny možnosti virtuálního faxu, kdy můžete s faxem zacházet stejně snadno jako s obyčejným e-mailem s přílohou

Co všechno umí FORMICA Group Poskytovat celé spektrum telemarketingových služeb ve svém call centru o kapacitě 125 operátorských míst, a to 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Mezi tyto služby mj. patří aktivní prodejní kanály, pasivní telemarketing od poskytování zákaznické podpory až po příjem objednávek, výzkumy trhu, mystery calls, help desková a service desk podpora. Vyrábět dárkové poukázky a karty, a to od návrhu přes tisk a skladování až po prodej, distribuci, rozvoz a související infolinku. Využívají je nejen jednotlivci, ale také firmy jako daňově zvýhodněné odměny pro své zaměstnance. Zpracovávat a vyhodnocovat data unikátní technologií Autonomy, a to přes všechny datové zdroje, včetně poskytnutí zpětné vazby z on-line prostředí, sociálních sítí, komunitních i firemních webů. Poskytovat poradenství a vzdělávat.

Sice jsme machři hlavně na telemarketing, když na to přijde, postaráme se vám ale třeba i o dárkové poukazy a další tiskoviny. Rozjedeme stroje a tradá.

Vodafone Referenční zákazník

text: Jana Bohutínská, foto: archiv Druchema

Herkules, Ovo, Tempo a Skivo. To jsou jedny z historických značek, které patří k největšímu bohatství Druchemy, svého výrobce. Více než šedesátiletá firma přežila porevoluční ekonomické změny a na začátku 21. století se znovu zrodila. Nebyl to zázrak, ale výsledek tvrdé práce a ochoty riskovat.

od názvem Druchema, družstvo pro chemickou výrobu a služby, dnes nacházíme firmu, kterou z velké míry ovlivnily české novodobé dějiny. Druchema zažila i chvíle, kdy měla skutečně namále. „Historie Druchemy sice začíná na začátku 50. let, ale kořeny naší chemické výroby sahají až do předválečné doby,“ vysvětluje Jiří Daněk, předseda představenstva a CEO Druchemy, ve své kanceláři v závodu v pražských Strašnicích. Do roku 1989 měla Druchema provozovny po celé republice a zaměstnávala stovky lidí. Zlé časy nastaly po roce 1989 – družstvo ztratilo provozovny, potýkalo se s restitučními spory, mnohé výroby zanikly, firma prodala majetky a zeštíhlila.

Změny nám zachránily kůži

Novodobá historie Druchemy se začíná psát v roce 1994, kdy do ní vstupuje strategický partner, český Inekon (dnes Inekon Group a stále majoritní vlastník). Finanční záchrana firmu nastartovala pro fungování v nových ekonomických podmínkách. „Ne všechno se ale stále dařilo. V roce 2005 nebyly výsled-

ky vůbec dobré a majitel se rozhodoval, co dál. Zvítězila myšlenka restrukturalizace a v dubnu 2006 jsem přišel já jako krizový manažer s cílem postavit Druchemu na nohy,“ vzpomíná Jiří Daněk. Přivedl si do firmy tým zkušených manažerů. Právě díky schopným lidem se restrukturalizace povedla. Zásadním změnám neunikla žádná oblast ve firmě – proměnilo se finanční řízení, investiční strategie, marketing, obchod i nákup. „Hodně jsme znovu začali propagovat značky, které jsou velkým bohatstvím Druchemy. Vždyť historie mnohých z nich se počítá na několik desetiletí,“ uvádí hrdě ředitel. Druchema vyskočila z červených čísel a dlouhodobě je v zisku, který reinvestuje. Firma, nad kterou se v 90. letech stahovaly mraky, se nyní může chlubit pověstí dynamicky se rozvíjejícího podniku, a to na českém i slovenském trhu. Dnes se například velká část obratu firmy realizuje v řetězcích. „Na krizový režim jsme byli nastavení už v roce 2006. Takže když přišla krize v roce 2008, měli jsme konkurenční výhodu, protože jiné firmy nouzové programy teprve zaváděly,“ vysvětluje

Co Microsoft Office 365 obsahuje? Obvyklé programy Word a Excel, PowerPoint, e-mailového klienta s kalendářem, textový a grafický editor Publisher, který umí vytvářet vizitky, formuláře nebo webovky, Access, což je nástroj pro vytváření databází a práci s nimi, SharePoint – pracovní prostor pro práci s dokumenty, InfoPath, což je nástroj pro podnikové procesy založené na formulářích, a aplikaci Lync pro videokonference. S daty na cloudu je možné pracovat také off-line, tedy bez aktuálního připojení k internetu.

www.druchema.cz

Druchema ve faktech a číslech Družstvo zaměstnává sedmdesátku zaměstnanců. Má roční tržby řádově 100 milionů korun a dva výrobní závody, v Praze ve Strašnicích a ve Zbuzanech. Portfolio Druchemy čítá stovky výrobků mnoha známých značek, z nichž drtivá většina se prodává v obchodních řetězcích a přes oborové velkoobchody do domácností především v Česku, na Slovensku a v Polsku. Sází přitom na budování pověsti kvalitního dražšího výrobce.

Jiří Daněk důvod, proč se firmě poměrně dařilo i tehdy, když ekonomika úpěla. Za rok 2010 Druchema dostala ocenění Úspěšná firma v rámci Národní ceny kvality ČR. A i v roce 2012 její tržby a zisky oproti roku 2011 opět rostly. Firma samozřejmě myslí na to, kam se posunout dál. Chce rozvíjet své produktové řady stylem jako například Ovo: zatímco tržby za tento produkt se dříve pohybovaly řádově v jednotkách milionů korun, dnes jsou to desítky milionů a řada se ze čtyř produktů rozrostla na třicet.

S Vodafonem o krok vepředu

Zajímavostí, které bychom v Druchemě našli, je mnoho. Jednou z nich je fakt, že v průběhu restrukturalizace firma výrazně vsadila na moderní informační a telekomunikační technologie. „Myslím, že v této oblasti dnes převyšujeme běžný standard srovnatelně velkých firem v Česku,“ prozrazuje Jiří Daněk. Když do Druchemy přišel, našel přitom zastaralé hardwarové vybavení a zoufalou počítačovou gramotnost. To se naprosto změnilo. „Když firma nemá dobře zpracované informace a nepracuje s kvalitní-

mi výstupy, nemůže pořádně fungovat. Od toho se náš pohled na IT odvinul,“ bere si slovo IT odborník Jan Král. Rok a půl budoval nezbytnou základní infrastrukturu a zvyšoval počítačovou gramotnost. „Následně jsme potřebovali novou ústřednu a řešili jsme telekomunikace. V tu dobu se objevil nový produkt Vodafonu, OneNet. Udělali jsme výběrové řízení, které Vodafone s přehledem vyhrál. Byl nám totiž schopný poskytnout konvergované služby, sloučit pevné a mobilní linky a pomohl nám snížit náklady. Už během prvního roku o značně zajímavou částku proti původní měsíční platbě,“ vzpomíná Král na roky 2007 a 2008, kdy Druchema zariskovala a rozhodla se pro čerstvou novinku. Odvaha a risk se firmě znovu vyplatily! Nyní, i když se rozrostly využívané služby a počet telefonních čísel, už totiž Druchema uspoří značný podíl z původních nákladů a s Vodafonem spolupracuje už třetí dvouletku (svou pozici přitom musí operátor opakovaně obhájit v tvrdém výběrovém řízení). A protože má Druchema odvahu zřejmě zakódovanou ve své DNA, pozdě-

ji neváhala ani s další novinkou Vodafonu: microsoftím Office 365. „Koketovali jsme s myšlenkou cloudových služeb a pak přišla nabídka Vodafonu. Od začátku se nám na Office 365, což je moderní a bezproblémová technologie, líbily všechny jeho výhody. Ať už to byla velká kapacita schránek, takže zaměstnance už nemusím nutit promazávat poštu a nemusíme ji složitě archivovat, dostupnost služby odkudkoli z počítače nebo chytrého mobilu, fakt, že nemusíme investovat spoustu peněz do softwarového balíku. Vždy jsme se potýkali s nehomogenním softwarovým řešením ve firmě, což se s Office 365 také vyřešilo,“ vypočítává Jan Král některé výhody. Řešení nabízí i určitý benefit pro zaměstnance – vzhledem k tomu že s 365 může každý uživatel využít pět licencí, mohou zaměstnanci jednu z nich použít doma třeba pro své děti nebo práci z domova. Aktuálně zvažují nasazení SharePointu od Office, který umožňuje pracovat s dokumenty v cloudu. Jan Král je navíc pyšný na to, že firma sama zvládla migraci všech dat, což pro ni znamenalo další finanční úsporu. ¶

Vodafone Referenční zákazník

text: Jana Bohutínská, foto: Profimedia

Hays Místní pobočka personální agentury Hays u nás shání zaměstnance pro své klienty už patnáctým rokem. Za tu dobu se s nástupem informačních technologií všechno výrazně zrychlilo a usnadnilo. Personální agentury dnes běžně vyhledávají lidi přes sociální sítě a nabídky volných míst jim posílají přímo na mobilní telefony. Aby to ale všechno fungovalo, jak má, je potřeba mít dobře ošetřené řešení telekomunikačních služeb.

on Hill převzal vedení české a slovenské pobočky Hays v září loňského roku. Pochází z Velké Británie, má českou manželku a do Prahy se přestěhoval z předchozí manažerské mise v Singapuru. „Chtěli jsme se vrátit do Evropy, hodně věcí už jsme v Singapuru postrádali. Já třeba miluji sníh a ten tam nikdy nenapadne. Naopak tamního tropického počasí už jsme si užili dost. Česko mám rád a mám to odsud blízko do Anglie,“ pochvaluje si muž, který může srovnávat uchazeče o práci hned v několika zemích. Jednotlivé trhy si podle něj stále zachovávají svá specifika. „Britští kandidáti jsou oproti českým otevřenější v tom, jakou práci hledají a jaké podmínky si představují. Pro recruitment v Asii je zase typické, že se na všechny otázky odpovídá kladně. Má

to sociální aspekt, všichni jsou pozitivní a chtějí překonávat nové výzvy.“ Hays v České republice sází na oborovou specializaci, soustředí se na pracovní trh v oblastech bankovnictví, nemovitostí, energetiky, IT a telekomunikací, farmacie, retailu, administrativy či marketingu. Firma má v Česku 45 zaměstnanců, 39 z nich pracuje v pražské kanceláři v centru města a šest v brněnské pobočce.

Krize firmy změnila

Velkou roli dnes v recruitmentu hrají sociální sítě, osvědčuje se hlavně profesní LinkedIn, s níž má Hays exkluzivní celosvětové partnerství. „Někteří říkají, že LinkedIn může náš byznys zabít. Realita je ale taková, že bez osobních setkání se neobejdeme,“ uvádí Jon Hill s tím,

že počet volných míst na českém trhu opět narůstá. Chování firem se ale s krizí změnilo. V hledání lidí jsou náročnější, víc si vybírají. „Na obsazení volného místa teď potřebujeme více kvalitních životopisů a firmy si uvědomují, jak drahé je najít vhodného člověka. Také existuje tlak na menší odměny personální agentury, musíme být flexibilní,“ vysvětluje Jon. Tlak na agenturu je přitom z obou stran. Zatímco firmy hledají vysokou kvalitu, kandidáti se zajímají o to, jak se v práci mohou rozvíjet a být kreativní. Z velké části za to může i generační obměna na pracovním trhu, na který vtrhla tzv. generace Y. Jsou to mladí lidé, kteří chtějí v práci flexibilitu, rádi by pracovali s využitím nových technologií co nejvíc z domova a o své kariéře přemýšlejí v mezinárodním kontextu.

www.hays.cz

vizitka Hays Česká republika je na trhu od roku 1998, jako globální firma má 245 kanceláří ve 33 zemích. V Česku pracuje pro 60 procent firem, které se řadí mezi stovku nejdůležitějších na trhu a ke své práci využívá řešení OneNet od Vodafone, jež zahrnuje mj. 100 pevných linek a 54 mobilních čísel, z toho 22 kusů BlackBerry.

„Když najdou dobré místo v Bratislavě, Vídni nebo Singapuru, kde je mimochodem docela velká česká komunita a taky česká hospoda, přesídlí tam,“ říká Jon. „Dnes je proto třeba pracovat s talenty ještě v době, kdy studují. I my v Hays se na studenty zaměřujeme, mohou pro nás pracovat třeba na pozici asistenta ve výzkumu, dostanou trénink, a když ukončí školu, nabídneme jim práci,“ osvětluje personální politiku personální agentury.

Lidé přes mobil

Mezi oborové trendy patří kromě využití sociálních sítí i chytré mobilní telefony. Hays na ně díky speciální aplikaci dává nabídku volných míst a kandidáti zase přes mobil posílají své životopisy. To by samozřejmě nemohlo fungovat bez spo-

lehlivého dodavatele telekomunikačních služeb. „Tím oproti naší předchozí zkušenosti s konkurencí Vodafone opravdu je. Jen na D1 občas ztrácím signál,“ chválí Jon komplexní řešení OneNet, které firma využívá. A připomíná, že obě společnosti spojují britské kořeny, však také Hays v Jonově rodné zemi vyhledává pro Vodafone nové specialisty. „Přes všechny možnosti současných technologií se však nesmí zapomínat na osobní setkání. E-mail ani telefonický hovor vám neprozradí, jak člověk ve skutečnosti vypadá nebo jestli umí pracovat v týmu,“ znovu zdůrazňuje Jon Hill, že technologie nejsou samospasitelné. A co by podle něj měli Češi změnit, aby byli úspěšnější při hledání práce? Měli bychom prý být více otevření a hrdí na svou úžasnou zemi uprostřed Evropy. ¶

Vodafone Referenční zákazník

text: Jana Bohutínská, foto: Profimedia a archiv Autodrom Promotion

Provozovat autodrom je pořádně ostrá jízda, kterou není legrace ukočírovat. Tahle bestie vás nenechá vydechnout. Neustále do ní musíte ládovat finance od sponzorů, vymýšlet pro ni další a další závody, abyste na ně přilákali nové diváky, bez kterých to celé můžete zavřít. V Sosnové u České Lípy, kde jeden takový autodrom stojí, jsme se ale přesvědčili, že přes to všechno tahle jízda všechny zúčastněné zatraceně baví.

Vodafone Referenční zákazník

Při závodě si organizátoři užijí skoro stejně adrenalinu jako závodníci za volantem.

utodrom se začal stavět před 35 lety, oficiálně byl tehdy veden jako otočka autobusů. V roce 1981 se tu poprvé jela speciální zkouška Rally Bohemia, které je v Sosnové stále doma. Až do pádu komunismu ale okruh stagnoval. V roce 1994 přišly první investice, areál byl rekonstruován na multifunkční a tak také funguje po dalších modernizacích dodnes. Jezdí se tu rallye, rallyecross, supermoto, karting a konají se tu i kurzy bezpečné jízdy. Pavel Dušánek, zástupce společnosti Autodrom Promotion, která autodrom provozuje, vzpomíná, jak v roce 2007, kdy do společnosti nastoupil, zápasila Sosnová o přežití. „Situaci jsme tehdy zvládli a dnes jsme na trhu dobře etablovaní, ve svém oboru patříme mezi evropskou pořadatelskou špičku,“ říká spokojeně šéf autodromu, který přiznává, že kravaty a manažerské metody nemá moc v lásce, raději prý jako kluk z vesnice spoléhá na selský rozum a kupecké počty. Není vlastně divu, vždyť základům obchodování se naučil od dědy zelináře, který ho bral jako kluka na trhy. Obchod tak Pavla chytl už odmalička. V osmnácti prodával auta, potom si prošel různé manažerské pozice, až ho zaujala myšlenka bezpečné jízdy. „To byl můj prioritní byznys před tím, než jsem se vrhl se svými partnery v roce 2007 do motosportu,“ popisuje své profesní zázemí muž, který vyrůstal u České Lípy a pracovat na autodromu byl jeho sen. Sám totiž také amatérsky závodí a atmosféra autodromu i motoristického sportu obecně mu učarovala.

Jede se na doraz

Čím Sosnová právě žije? Především přípravami na mistrovství světa Supermoto, které proběhne mezi 21. a 23. červnem a je pro autodrom (vedle 40. ročníku Rally Bohemia) vrcholem letošní sezony. „Je to pro nás návrat do první ligy. Mistrovství světa je nejprestižnější závod, kterého se účastní světové značky a špičkoví profesionální závodníci,“ objasňuje Pavel důležitost závodu, který se může spolehnout na širokou fanouškovskou základnu. Vždyť je taky motosport vůbec nejnavštěvovanějším sportem v Česku. Pavel Dušánek si při závodě se svým týmem užije skoro stejně adrenalinu jako závodníci za volantem. Nikdy totiž neví dopředu, jak to všecko dopad-

ne. Je třeba bleskově reagovat a improvizovat za pochodu, vždycky se totiž něco semele jinak, než by mělo, a standardní postupy řízení pak nefungují. Pavel vzpomíná třeba na rok 2009, kdy přišla už v říjnu nečekaná sněhová kalamita. „Závod nám skončil dřív, než vůbec začal. Měli jsme postavenou dvousetkilometrovou trať, která protínala dva kraje. Všichni závodníci byli na startu a chtěli jet. Přes noc jsme museli vymyslet náhradní trasu, přesunout lidi, zároveň dostát legislativě. To byl husarský kousek.“ I méně extrémní případy ale dávají všem organizátorům pořádně zabrat. O sedmi osmi hodinách spánku v kuse si mohou nechat tak akorát zdát, rekord v týmu drží kolega, který vydržel vzhůru 56 hodin. Ačkoli většině lidí z Pavlova týmu ještě měsíc po závodu trvá, než se jim zase upraví normální biorytmus, stojí tahle práce za to. Když totiž úspěšně skončí závod, vyplavuje se adrenalin a endorfiny, kterým se nic nevyrovná. V Pavlově týmu je dvanáct stálých zaměstnanců, ale třeba na víkend, kdy se jede Rally Bohemia, spolupracuje s ještě asi 2000 dalšími lidmi, jeden den Supermota zajišťuje 300 až 400 lidí. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patří člověk, který dříve řídil velkou firmu se stomilionovými obraty, i zapálený organizátor závodů. „Jsou to individualisté, ale ve chvíli, kdy je třeba, skvěle fungují v týmu. Jinak by to ani nešlo. Každý je ve své oblasti profesionál. Pracujeme spolu léta, tým se neobměňuje. Musíme si vzájemně naprosto věřit.“

Bez mobilů to nejde

Během závodu se veškeré informace scházejí na jednom dispečinku. Všichni zainteresovaní (takže klidně i již zmíněné dva tisíce lidí) přitom musejí být v permanentním spojení. „V jeden okamžik třeba řešíme pět, šest nebo i osm nehod, které jsou od sebe vzdálené třeba padesát kilometrů,“ objasňuje Pavel. Komunikace probíhá přes vysílačky a mobilní telefony, bez kterých by se na autodromu vůbec neobešli, i on-line. „Dění na trati vidíme přes GPS, tedy přes on-line systém dispečinku. Telefonem nebo vysílačkou pak řešíme, jestli je posádka zdravá, posíláme helikoptéry, sanitky, musíme okamžitě zpomalit závod nebo zastavit start a určit náhradní trasu. Věcí, které musíme koordinovat přes mobil, kdy hodně využíváme konferenční hovory, je opravdu hodně.“ Mobil s připojením na internet je podle Pavla Dušánka základ, bez kterého by se při závodech se svým týmem vůbec neobešel. A sám přiznává, že vždy raději věci rychle řeší přes telefon, než aby rozesílal třicet e-mailů. Dodejme, že autodrom Sosnová využívá už čtvrtý rok řešení OneNet od Vodafonu, které zastřešuje jak mobilní, tak pevné linky i připojení k internetu.

Celý areál autodromu se dá rozdělit podle povrchu na 3 samostatné okruhy – asfalt, šotolinu a offroad.

Co umí OneNet od Vodafonu OneNet firmám poskytuje všechny potřebné komunikační služby – pevné i mobilní linky, pevné i mobilní internetové připojení a internetové volání. Výhodou OneNetu je, že má firma jen jediného partnera pro všechny služby (ty jsou vyúčtované jedinou fakturou) a všechny své požadavky může řešit přes jediný kontakt.

Nestačí jen šlapat na plyn

Na autodromu se sice primárně jezdí závody, zařádit si sem ale můžete přijít i vy. Klidně v rámci firemního teambuildingu.

Autodrom Sosnová není ale jen místo, kde se závodí. Pořádají tady také kurzy bezpečné jízdy pro běžné řidiče i pro policii, které rozšiřují o výuku sportovní jízdy. Když si podnikatel koupí nové auto, v Sosnové se s ním může naučit brilantně zacházet. „Když máte silné auto, nestačí umět sešlápnout plyn. Také musíte umět zatočit a zastavit. Majiteli vozu vysvětlíme fyzikální zákony a naučíme ho využívat auto tak, aby z něj měl radost. Každé auto má svoje specifika a lidé si ho z různých důvodů kupují. Když chce někdo jezdit rychle, ukážeme mu, jak jezdit rychle, ale ne nebezpečně,“ vysvětluje Pavel. Když se podnikateli kurz zalíbí, může na autodrom pozvat svoje zaměstnance. Třeba proto, aby se svezli v závodním autě, s dětmi si užili dětské atrakce a své ženské polovičky poslali v areálu do dámského salonku. Na autodromu si také můžete zařídit firemní teambuilding nebo večírek, místní organizátoři klidně zvládnou i zajištění caterignu pro 15 tisíc lidí. Lidé z Autodrom Promotion samozřejmě vědí, že nemůžou podlehnout uspokojení z toho, co se už podařilo, a naopak musejí své služby pořád vylepšovat a rozšiřovat. Autodrom se chystá na rekonstrukci asfaltové dráhy a na zavedení nových motoristických disciplín, které by přilákaly další diváky. Myslí tady i na to, jak připravit odlehčenější show pro diváky, protože závodníci při ostrém závodě nemají na exhibiční kousky čas ani prostor, veškerou svou pozornost musejí upnout k soutěžnímu klání. Ačkoli si Pavel svůj velký sen splnil už tím, že začal pracovat na autodromu, prozrazuje na závěr i další. Ve svém historickém závodním autě Škoda 130 RS by rád jel Rallye Monte Carlo. „Jinak jsem si sny, které jsem měl v různých etapách svého života, splnil,“ uzavírá spokojeně. „Lidé málo sní a dávají si malé cíle. Potom to nemůže fungovat.“ ¶

Vodafone Rozhovor

text: Pavla Lorencová, foto: Michael Kratochvíl

Lezu, protože mám strach z výšek Potkat ho v metru, řeknete si sympatický kluk. Jenže tenhle kluk je zkušený hráč na trhu telekomunikací. Před třemi měsíci změnil místo, a jak sám říká, v práci se rozhodně nenudí. Takže ani neměl čas být nervózní z focení, které ho čekalo. I když modelem by tedy být fakt nechtěl, před objektivem je jako doma a za patnáct minut už si jdeme povídat.

Za svou kariéru jste vystřídal hned několik telefonních operátorů. Je vůbec ještě nějaký, pro kterého byste v minulosti nepracoval? Ale je. Ona to byla vždycky spíš shoda okolností. Přechod k Vodafonu byl dán hlavně chutí vyzkoušet si operátora, který na trhu stále ještě roste. To člověka hodně motivuje, když má prostor pro rozvoj a invenci. Také jsem chtěl vyzkoušet jinou firemní kulturu, která je tu významně přátelštější, více o lidech. Cítím tady větší chuť věci měnit a posouvat dál. Přeložte nám svou pozici. Co máte na starosti? Je pravda, že to zní celkem složitě, realita je však výrazně jednodušší. Mám na starosti přímý prodej firemním zákazníkům, kteří mají 50 a více zaměstnanců. V péči mám jak stávající zákazníky, tak lákání nových. Samozřejmě že na to nejsem sám, pod sebou mám tým šikovných lidí. Chtěl byste se mít za šéfa? To je dobrá otázka… na to byste se ale měla zeptat lidí, co pode mnou pracují. Podle všeho budu náročný šéf. Tak na čem bychom to tak poznali... Jste workoholik, nebo umíte odpočívat? Dobře to ilustruje situace, když jsem dorazil do ateliéru a pan fotograf čekal, že přijdu v kvádru, protože mu prý bylo řečeno, že

mým největším koníčkem je práce. Celý můj tým je v současnosti v období změn, které nás všechny zaměstnávají více, než je obvyklé. Takže chápu, že mě lidé mohou vidět jako workoholika. Až zajedeme nové koleje, vrátím se ke svým 9 až 10 hodinám práce denně. No to není zrovna klídek za pecí. Když pak dojde na odpočinek, svalíte se na kanape, nebo si dáte nějaký ten adrenalin? Většinou nějaký sport, přece jen potřebuju ze sebe ten stres nějak vyplavit. Občas do fitka nebo na squash, třikrát do týdne chodím běhat. Kolik tak dáváte? Jak kdy, deset až dvacet kilometrů, podle nálady. Do čtyřicítky bych rád zvládl jeden speciální závod, běh přes kanadské hory. Musíte uběhnout 150 km během 24 hodin, převýšení pět až šest tisíc metrů. Kdo ho absolvoval, říká, že není ani tak o fyzické námaze, jako o obrovské psychické vůli.

Kanaďanovi jsem ukázal Kanadu Taky děláte zajištěné lezení. Takže riziko, ale s mírou? Odjakživa mám rád hory, časem mě ale pouhé chození přestalo uspokojovat. První kurz jsem absolvoval v Rakousku, kde

Vodafone Rozhovor

nám nejdříve ukazovali fotky toho, co polezeme. To se mnou pěkně hýbalo, ale kousl jsem se a šel do toho. Nakonec to ani nebylo tak hrozné. Když jste se do toho už zažral, kam chcete až dolézt? Letos chci vyrazit do Indonésie. Rád bych si vylezl Gunung Rinjani, druhou nejvyšší z tamějších sopek, je to asi třídenní výšlap. Pak Rakousko a v hlavě mi momentálně uzrává plán vyrazit zase na ryby, pravděpodobně zopakovat Kanadu, kde jsem byl loni. Kanada je úžasná, potkal jsem se tam s kamarádem, kterého jsem dvacet let neviděl. Skoro měsíc jsme stanovali, lezli po horách a rybařili. Čekal jsem, že coby dlouholetý Kanaďan bude vytrénovaný, ale opak byl pravdou. Učil jsem ho ferratové lezení, ale on se bál a moc to nedával. Koupil jsem Lonely Planet a v podstatě sám naplánoval celou cestu. Když jsme se pak na letišti loučili, děkoval za skvělou dovolenou on mně. Jako úplný laik se zeptám: není to trochu nebezpečné toulat se po Kanadě? Divoká zvířata a tak? Já o těchto rizicích moc nepřemýšlím předem, až na místě. Je pravda, že když jsme kempovali u jednoho ledovcového jezera a já si jen tak vyrazil, že si ho obejdu, za chvíli jsem si uvědomil, že je to tam samý medvěd a já u sebe nemám ani pistoli, která zůstala v autě. Pěkně rychle jsem se vrátil. Když se ale chováte tak, jak máte, nenosíte voňavé klobásky v batohu, jídlo zapakujete do igelitu na strom a podobně, není to nebezpečí tak velké. Dostal jste někdy při lezení strach a myslel si, že už nemůžete dál? Mně samotnému se tohle nestalo, naopak jsem pomáhal dolů ze skály jedné německé turistce, která se třásla a nedokázala udělat ani krok, takže jsem viděl, jak nás strach dokáže úplně paralyzovat.

Nikdy nevíte, co zabere Když zrovna nelezete, co vás baví? Takový druhý velký koníček je pro mne rybaření. Někomu může přijít nudné, pro mne je to naopak adrenalin, možná ještě větší než lezení. Sezení u vody je adrenalin? Neříká se rybářům tiší blázni? Pro mne to je otázka přírody. Jsem Pražák jako poleno, ale odmalička mám přírodu

rád. V osmi letech jsem začal chytat a v deseti jsem se rozhodl jít studovat rybářskou školu do Vodňan. To nakonec nedopadlo. Zasáhli rodiče? Spíš s postupem času začaly působit i jiné vlivy. Asi mi došlo, že rybařením se člověk moc neuživí.

Pozice Director Sales & Care Corporate, SME Jak dlouho se věnujete lezení? Zajištěnému lezení tři roky, takže poměrně krátkou dobu, ale chytlo mě to. Jak často si najdete čas? Bohužel jen dovolená jednou až dvakrát do roka. Jaký nejvyšší vrchol jste zdolal? Asi italská Marmolada, nic velkého, není čím se chlubit. Na jaký se chystáte? V hlavě mám Gunung Rinjani, druhou nejvyšší indonéskou sopku.

Tak se pochlubte největším úlovkem... Jednoznačně dvoumetrový jeseter právě loni v Kanadě, měl kolem sta kilogramů. Před ním jsem měl na prutu jiného, který mohl mít i třikrát víc, to bylo ale bez šance, museli bychom ho na prutu dotáhnout až ke břehu. Převalil se a téměř narovnal háček, na kterém visel. Jeseter je mrchožrout, takže jsme tenkrát nechávali tři týdny kazit rybu a pak ji „voňavou“ napichovali na háček, no nikomu bych to nedoporučoval. Zajímavé, jak se všichni ptají na největší rybu, přitom to ale zrovna nebyla ryba, která by mě nejvíce bavila. A to byla která? Nejvíc mě paradoxně baví úplně obyčejné muškaření. Máte tenký, velmi citlivý prut a s tou rybou máte mnohem větší kontakt, než když na silný prut taháte velkou rybu – to je jen o síle. To zní skoro jako umění. To určitě je, koukala byste, jak někteří rybářští mistři vážou mušky, používají třeba peří ptáků z celého světa. Je to fakt věda. Hodně mě chytil i mořský rybolov, žil jsem tři roky na pobřeží USA, takže jsem si rybaření na moři užil. Pomáhají vám koníčky v práci? Napadá mě, že lezení posiluje vůli a systematičnost, rybaření vytrvalost… Myslím, že lezení (a vůbec sport obecně) se dá k práci celkem dobře přirovnat. Nemůžete se sebrat a vyrazit na vrchol jen tak, nějaký čas musíte věnovat přípravám. Když vyrazíte na ferratu (cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jisticími fixními lany), musíte se nejdřív vydrápat ke skále, což vám zabere tři čtyři hodiny. Až pak obléknete výstroj a vylezete si těch třista metrů na kýžený vrchol. Stejně tak je to i v práci, bez důkladné přípravy se úspěch dostavuje jen sporadicky. ¶

UDĚLEJTE ZE SVÉ ZNAČKY

LIBOVOU

ZÁLEŽITOST

Rozhodl jsem se podnikat, abych si dokázal, že na to mám. Zkusil jsem si, jaké to je, pracovat ve dne v noci, a s rostoucí ﬁrmou bylo nevyhnutelné, abych si kolem sebe vytvořil kvalitní tým lidí. Vítězství v soutěži Firma roku mi pomohlo posílit image značky Steinhauser a tím i pozici atraktivního zaměstnavatele. Nyní už na chod ﬁrmy jen dohlížím a vrátil jsem se učit na univerzitu.

Ladislav Steinhauser Spolumajitel ﬁrmy Steinhauser, s.r.o. Firma roku 2011

ﬁrmaroku.cz facebook.com/CeskePodnikani

Projekt pod záštitou a odborným dohledem HK ČR.

FR_inz_sunka_220x280.indd 1

3/27/2013 4:59:06 PM

LBSA_130216_Samsung_Galaxy_S4_white_220x280.indd 1

3/19/13 5:08 PM