HOST 7/2021

host literární měsíčník září 2021 109 Kč

*7

Hradecký Radši do blázince než pod vlak Umění a společnost: Blob job, knihovna Jana Kaplického

Kritická diskuse Vřeteno Jakuba Königa

Téma: David Mitchell, nejproměnlivější autor generace

Editorial Miroslav Balaštík

Sebemrskačství je oblíbenou figurou českých intelektuálů. Demonstruje jednak sílu intelektu, který je schopen jít sám proti sobě, jednak je sebeobviňování považováno za jakýsi druh očisty. Kdykoli tedy intelektuál hovoří jako „my“, je třeba se mít na pozoru, neboť jde zpravidla o ty ostatní. Koneckonců tyto řádky jsou toho důkazem. Počínaje tímto číslem Hosta proto otevíráme novou rubriku — Polský úhel Aleksandera Kaczorovského, z jehož perspektivy nejsou Češi „my“, ale „oni“.

Bohužel jedna tradiční hostovská rubrika tímto číslem končí. Chci proto poděkovat profesorce Zdence Rusínové, že pro nás tolik let psala Jazykovou glosu, a současně upozornit „nás“ Čechy, že to neznamená, že si teď můžete beztrestně mluvit, jak se vám zachce.

Ateliér

Josef Vojáček, Autoportrét, 2021

Ateliér Josef Vojáček Vize a osvity

Myšlení Josefa Vojáčka (nar. 1957) inspirují směry procesuálního umění, arte povera či minimal artu … Fotografova tvorba se odvíjí z krajinných výseků a nalezených zátiší.

Nechybí jí klasický vztah k zobrazovaným námětům, zavedeným žánrům se nicméně vzdaluje. Jednak budováním neobvyklých věcných a tvarových souvislostí v iluzivním prostoru obrazů, jednak proměňováním motivů v aktéry víceznačných dějů.

Za ozvláštnění i tvůrčí metodu tu platí prolínání různých plánů snímků, dosahované pomocí zrcadlení a dlouhých, případně

vícenásobných expozic. Vznikají tak obrazy, připomínající koláže promyšleně vrstvených fragmentů, jedná se ale vždy o jediný záběr …

Svůj první fotografický cyklus nazval autor Obrazy (1981—1983) a dosud na něj navazuje zájmem o čas a jeho plynutí. Nezůstal ovšem u stejných látek. Od omšelých textur přenesl pozornost ke koncepční práci s příležitostně instalovanými pásy igelitu a celofánu, s vodními hladinami, čočkami a tabulemi skla coby ohnisky odrazů. V jejich průsvitech a vlání lze spatřovat proud světla, znázorňující symboliku niterných prožitků vidění. (Josef Moucha)

2

b

Básnířka čísla

Foto Dirk Skiba

Básnířka čísla Kateřina Rudčenková Kateřina Rudčenková píše poezii, prózu a divadelní hry. Vydala čtyři básnické sbírky Ludwig (Klokočí — Knihovna Jana Drdy, 1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (Klokočí, 2001), Popel a slast (Klokočí, 2004) a Chůze po dunách (Fra, 2013), za niž získala cenu Magnesia Litera 2014, knížku povídek Noci, noci (Torst, 2004) a divadelní hru Niekur (Větrné mlýny, 2007), za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka 2006 a kterou v roce 2008 uvedlo pražské Divadlo Ungelt. V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy, roku 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně.

Scénické čtení její hry Čas třešňového dýmu bylo realizováno v New Yorku, Berlíně, Paříži a ve Fort-de-France. Účastnila se překladatelských workshopů v Maďarsku a ve Španělsku a mnoha mezinárodních literárních festivalů. Její básně byly přeloženy do dvaceti jazyků, knižní výbory z její poezie vyšly v Rakousku, Srbsku a Řecku. Nejnovější divadelní hru Příběhy z pohřbu (2019) uvádí divadelní spolek Antonín Puchmajer.

Žena putující krajinou

Co jsem to na cestách tohle léto doufala uvidět? Šťastná, že jdu, že moje tělo jde, udivena, kolik dalších lidí je také na cestě.

Nekrmila jsem kachny, které se sjížděly, štvala mě samozřejmost jejich očekávání.

Muži vyvolávali stejnou reakci.

Podkrovním oknem staré chalupy jsem zdravila kopce vydechující páru.

Spala jsem sama v místnosti s deseti postelemi jako maximalistická Sněhurka.

Nikdo mě neznal, v mezilidském kontaktu jsem se prokazovala jen občankou.

Takovou se postupně stala má existence — žena putující sama a mlčky krajinou.

4

Zprávy

Reklama na prodej The Wall Street Journal upozornil na nový fenomén na šedém trhu: rostoucí obchod se signálními výtisky (advance reading copy). Jde o kopie připravovaných knih, často v nehotovém stavu, které se týdny a měsíce před vydáním v rámci propagace rozesílají novinářům, kritikům, spisovatelům a vybraným osobnostem. Jde o starou praxi, která však s nástupem influencerů, sociálních sítí a internetových celebrit nabyla na významu i na objemu. Také prodej signálních kopií není nic nového. Doposud však šlo převážně o sběratelské objekty — rostoucí obchod se signálními výtisky je něco nového: prodávají se knihy, které ještě nevyšly. Oproti dřívějšku mají navíc propagační kopie atraktivní grafické zpracování a kvůli sociálním sítím se tisknou a distribuují ve větších nákladech. „Jedním z účelů signálních výtisků je vyvolat v lidech pocit, že jsou v exkluzivním klubu,“ přibližuje Adam Howard z nakladatelství Scribner Publications. „Ale to, co se děje kolem knihy Sally Rooneyové, je ve svém měřítku nevídané.“ Právě v souvislosti s novým románem populární mileniálské spisovatelky se o nelegálním prodeji propagačních výtisků mluví nejvíce.

Novinka s názvem Beautiful World, Where Are You (Krásný světe, kdepak jsi) byl marketingovou událostí od svého počátku: například jen málokterá kniha se může pochlubit slavnostním odhalením obálky, knihkupci mluví o nevídaném zájmu i v předcovidových měřítkách. A součástí propagace, která se v pandemickém roce odehrávala na sítích s ještě větší intenzitou, bylo i rozesílání signálních výtisků.

A přestože je na nich jednoznačně uvedeno, že je jejich další prodej zakázán a formálním vlastníkem je stále nakladatel či autor, prodávaly se propagační výtisky knihy Krásný světě, kdepak jsi na platformách jako eBay za stovky dolarů. Dokonce i plátěná taška, v níž byly kopie rozesílány,

se draží za desítky dolarů. A přísně střežená novinka už tak koluje měsíce před vydáním mezi čtenáři.

Sally Rooneyová a její román nejsou jedinými oběťmi nového trendu. Novou knihu chystá na říjen také americký prozaik Jonathan Franzen. Signální výtisky jeho románu Crossroads (Křižovatky) se prodávají stejně jako ty od Sally Rooneyové za sto a více dolarů. Otázkou teď je, zdali proti nelegálnímu přeprodeji signálních výtisků nakladatelé něco podniknou — nebo se z něj stane položka marketingového rozpočtu.

Až se vyčerpá právo Britský knižní trh možná brzy pocítí dopady brexitu: zemi mohou podle profesních organizací a autorských spolků „zaplavit“ levné kopie knih ze zahraničí. Přes dva a půl tisíce spisovatelů, překladatelů a ilustrátorů proto podepsalo otevřený dopis, který vyzývá britské úřady k zachování stávajících zákonů. „Británie je světový lídr ve vydavatelské oblasti a v současnosti exportuje více knih než jakákoli jiná země na světě,“ vysvětluje šéf nakladatelské organizace Publishers Association Stephen Lotinga. Export podle údajů Publishers Association vytváří až šedesát procent příjmů britského knižního průmyslu.

Hlavním exportním trhem je pro britské nakladatele Evropská unie.

Spojené království jako člen Evropské unie podléhalo stejným přísným pravidlům o duševním vlastnictví jako zbytek Evropy. Díky tomu můžou mít tamní nakladatelské domy pod kontrolou domácí i zahraniční prodeje: podle evropské dohody o autorském právu se uvnitř Unie mohou volně prodávat legální kopie autorských děl za cenu, kterou si mezi sebou dohodnou autor, nakladatel, distributor, prodejce a případně další subjekty. Zvnějšku Evropské unie však kopie těchto děl na evropský, potažmo britský trh nesmí. To se ovšem může v pobrexitové situaci změnit. Spojené království už totiž nebude podléhat evropským pravidlům. „Úřad pro duševní vlastnictví v současnosti zvažuje zavedení režimu vyčerpání autorských práv ve Velké Británii. Pokud se rozhodne přijmout mezinárodní rámec pro vyčerpání, nakladatelé nebudou moci kontrolovat prodeje zahraničních vydání svých knih ve Spojeném království — a tím pádem přijdou o domácí tržby,“ píše se v klíčové pasáži dopisu.

Pod dopis připojil podpis například nobelista Kazuo Ishiguro, Bernardine Evaristová, Hilary Mantelová nebo Philip Pullman.

Koncept „vyčerpání autorských práv“ ve zkratce znamená, že jejich držitel po prvním prodeji hmotného nosiče (v tomto případě knihy) ztrácí kontrolu nad jeho distribucí a prodejem. Zavedení podobného pravidla — které platí například ve Spojených státech — by tak s velkou pravděpodobností znamenalo zpětný přeprodej mezinárodních vydání na britském trhu, a tím pádem snížení cen knih, výdělků spisovatelů i nakladatelů, a tudíž celkový útlum knižního byznysu, který bude mít menší chuť pouštět se do rizika vydávat začínající autory, náročnější knihy nebo realizovat nákladnější projekty.

Jediný, komu by podle Publishers Association taková změna prospěla, by byli obří online prodejci. „Oslabení autorských práv by bylo zničující pro příjmy autorů a celý britský knižní průmysl,“ dodává Lotinga. „Znamenalo by to méně knih od méně autorů pro méně čtenářů.“ -zst-

Výročí

Básnířka a překladatelka Jana Štroblová oslavila osmdesát pět let

Jemná, čirá, hluboká Daniela Fischerová

Milá moje Jano, (pozdě, pozdě!) v tom průvodu gratulantů přicházím pozdě, všechno podstatné o Tobě už bylo napsáno a světu sděleno. Odkazuji čtenáře na moc pěkný hovor s Tebou v posledních Souvislostech (2/2021), vedl ho Jiří Pelán a je tam skoro všechno, nač bych se Tě bývala byla ptala já.

Ale protože vlak „bývala byla“ dávno ujel, musím jít jinudy. Zbavena tíhy faktografické mám volné ruce k osobnímu dopisu. (zábory) Nedávno jsme si mailovaly o takzvaných literárních záborech.

To je zajímavé téma a stálo by za prozkoumání. Něčí hlas je tak nepřehlédnutelný, tak svůj, že zaprvé naklonuje řadu epigonů, slabší odvary téhož, a zadruhé vyřadí ze hry nemnoho

dalších, kteří dobrovolně zmlknou pro přílišnou podobnost. O těch prvých se dozvíme snadno, o těch druhých většinou ne. Když vyšly Tvé první sbírky, byla jsem ještě napůl dítě, náruživě jsem je četla a s jistotou jsem věděla: „Aha, tak nějak bych chtěla psát básně, ale nebudu. Ta cesta už je prošlapaná a Štroblová to vždycky bude umět líp.“ To je rubová strana goblénu literatury.

Nezatížila jsem českou poezii jednou snaživou napodobitelkou a čtenářská radost mi zůstala. (síť tří slov) Kdysi, když jsem učívala studenty tvůrčího psaní „dělat figuru“, nabízela jsem jim chytit ji do sítě tří přídavných jmen. Zkuste to a zkoušejte tak dlouho, až budete mít pocit, že přesnější už to nebude. Jana: jemná, čirá, hluboká. Jana: pečující, slušná, dětská. Nějak z toho zvláštně

8

čouhá adjektivum dětská, ale já Tě tak opravdu vidím, Jano. Máš v sobě cosi navěky dětského a Tvoje poezie, která s věkem pořád víc houstne tématy stáří, loučení a konce, na tom nic nemění. I když mluvíš o tíze nemoci, o svém dnešním bolení a omezení, zničehonic se zasměješ jako malé dítě.

(Mimochodem: víš to o sobě?) (pečující) Strávily jsme spolu léta letoucí v PEN klubu a široko daleko nebylo člověka, který by tak trpěl utrpením zvířat. Pro Tebe má všechno živé právo na důstojnost.

Ovšem, my spisovatelé se k tomu slovy hlásíme všichni, ale jen Ty jsi byla praktická a činná, pořádala jsi sbírky, vymýšlela jsi akce a neúnavně jsi pozvedala hlas. Mnoha tvorům jsi podstatně zlepšila život. To není málo a to ať Ti není nikdy zapomenuto.

Výročí

Foto Vojtěch Kemenny

(žiješ ráda?) Kdysi jsme spolu Tvé verše, „přestože jsou rýmované“. přestane číst. Bylas to Ty, kdo mě pracovaly na první učebnici občanské Ano, ale Ty jsi jedna z minima těch, požádal o tento pohled, ráda vyhovím. výchovy posametových let. Dotazy kdo opravdu „umí rým“ — to zrcaMáš v horoskopu naprosto přesnou autorům jsem kladla já a Tys odpodlení zvuku ve zvuku, náhodně­ konjunkci Slunce a Venuše. Kdo už by vídala: Které své vlastnosti si vážíte ‑nenáhodnou vrstvu řeči, kde slovo měl chápat humor podobenství, ne-li nejvíc? Umanutosti. Které vlastnosti samo hledá ozvěnu. Tvé rýmy jsou básníci? Venuše je — jako v antickém druhých si vážíte nejvíc? Spolehlivosti. živé, přesné, neobnošené. Proč má panteonu — princip krásy, milosti Kterou svou vlastnost snášíte nejhůř? dnes tolik lidí dojem, že rým je proa slasti. A ovšem umění a ovšem Těžkomyslnost. Žijete ráda? Navzdory středek zastaralý, vhodný tak pro děti poezie. Jsi skrznaskrz prostoupená časté smůle strašně ráda. — Ještě to do deseti let? Mám chuť říct: „Protože jejími kvalitami, slovníkem této hry platí? Je to třiadvacet let. se to musí umět a oni to neumějí.“ symbolů jsi dcera Afrodítina. Tradiční Stojím za Tebou oběma nohama, význam stupně Tvého narození zní: (obhaj rým) Ptám se: „Není něco, Jano! Obhajuju rým. „Dělník dobývá z hlušiny diamant.“ co bys po mně chtěla vzkázat světu?“ Kdo aspoň trochu vidí do tématu, „Ano,“ napadá Tě. „Postav se za mě (blouznění básnivé aneb Dcera žasne. A kdo tomu nevěří, ten ať tam a obhaj rým.“ S humorem vyprávíš, Afrodítina) Už zbývá jen odstavec, neběží. Jano, ať Ti Venuše dlouho že Ti napsala čtenářka, jak se jí líbily a kdo se štítí květnaté řeči nebes, nechť jasně svítí. Jsem vděčná, že Tě znám.

Jana Štroblová (nar. 1. července 1936 Praze) je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků. V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy (od roku 1969 Albatros). Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého (a později Českého) rozhlasu.

V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Za své básnické dílo obdržela v Bratislavě v roce 2011 Cenu Jána Smreka a v Praze Cenu Františka Hrubína (také za sbírku Neviditelné obrazy). Překládala především z ruštiny a slovenštiny, podílela se však za jazykové spolupráce odborníků i na překladech arabské, čínské, tibetské či maďarské poezie.

Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové. (Zdroj: Wikipedia)

9

S Danielem Hradeckým o napětí mezi póly, o chlastu a o domově

Radši do blázince než pod vlak Ptala se Alžběta Luňáčková Fotografie David Konečný

„Mnohdy to vyžaduje větší díl odvahy jeskyni opustit než vstoupit do její tmy,“ píše Daniel Hradecký ve sbírce 64. V posledních letech neklidně kmitá mezi poctivým pitím a poctivým psaním, mezi svobodným pohybem po krajině a nucenou nehybností v léčebně, mezi plachou pokorou a nabubřelou povýšeností. Je Hradeckého literatura promyšlenou metodou, nebo záležitostí synchronních jevů, které zachytává jako chmýří v povětří? Oplocovat a ohraničovat Daniela Hradeckého není žádoucí. Hradecký opouští jeskyni, zabydluje nové prostory a věří, že dohlédne až na Mars.

Osobnost

Nelze přehlédnout, s jakou dynamikou kolísáš mezi svými dvěma kontrastními podobami. Na jednu stranu přemrštěně pozitivní vnímání svého textu a jeho sebevědomá prezentace, na druhou stranu nejistota, shazování a zatracování se, rezervovaný přístup k možnosti ukázat se společně se svým dílem. Na jakém místě tohoto spektra se nyní nacházíš?

nezařaditelného, nepolapitelného ve tvé černobílosti. Jednou plachý a pohroužený do sebe, jindy excentrický, přesvědčivý ve své vlastní show. Vždy ses nacházel na jednom z těch pólů. Ten zážitek nebyl nikdy namixovanou šedí.

Mezi póly je napětí, a jakmile dojde k vybití napětí, nemůže se už nic dít.

Takže na jedné straně černá, na druhé bílá, plus a minus, mezi tím je pole — a na poli, kde kmitají částice, něco vyrůstá. Pouze díky napětí se může rozsvítit žárovka. Ale já o tom takhle teoreticky samozřejmě nepřemýšlím, protože to prožívám, a prožívání toho napětí není nic příjemného. Jedině tak u mě ale může cokoli vzniknout.

Když to napětí vybiju, což se dá udělat třeba alkoholem, tak napětí zmizí a je to subjektivně fajn, ale nevznikne žádný produkt.

Je to směs, jejíž složky nejsem s to oddělit. Jsem amalgamovaný panáček.

Ne že bych na tom nepracoval, ale nejspíš by to chtělo nějakou alchymii, a to alchymii v doslovném smyslu, tedy práci na sobě — neměníme rtuť ve zlato, ale proměňujeme se my.

Ale já se nacházím ve stavu směsi, často ve skupenství ionizovaného plynu, takže ty složky jsou tam obě zároveň. A z jejich dynamického sváru, permanentního agónu, vznikají texty, kterým věřím i nevěřím. Sobě také Kromě sbírky XXX/Jezero současně věřím i nevěřím. Jedině vznikaly tvé knížky ve střízlivosti. v této dynamice lze fungovat a něco Texty do Jezera jsi však skládal vytvořit. Je to energie, kterou pak a seřazoval pod vlivem alkoholu. můžu zhodnotit.

Nepřináší ti alkohol větší míru Na tvých autorských čteních jsem tě odjakživa vnímala jako

spontánnosti, oproštění od tvrdé reality? Neodplouvá s ním sebekontrola a přísná autocenzura?

12

Jezero nebylo vůbec spontánně psané.

Přesně jsem věděl, co dělám. Nešlo ani o vybití energie chlastem. Já jsem k tomu ten alkohol krátkodobě použil, v podstatě to nebyla ani recidiva.

Chtěl jsem se uvolnit a být v tom textu trochu odvážnější, ale všechno jsem měl už předem připravené. Byla to matematická akce, výpočet. Při korekturách Tří kapitol jsem si vždycky koupil plechovku piva, ale nepsal jsem nic zásadního, text už byl dávno hotový. Pít při práci může dvacetiletá nula, padesátiletá nula ne.

Střízlivé psaní pro tebe tedy není matematickou akcí, kalkulem?

Rozhodně ne, chytám to z povětří a pak se to svévolně děje. Nechci říct, že jsem pouhý zapisovatel, vím, co dělám, a navíc se tím zabývám už dost dlouho na to, abych byl i dobrý řemeslník. A když dělá dobrý řemeslník stůl, nic necenzuruje. Cenzura je soud.

Jak působí chůze, rytmická záležitost, na proces tvého psaní? Ovlivňuje rytmiku tvých básní nebo próz?

Určitě to souvisí. Původně jsem o tom teoreticky a s odstupem neuvažoval — dočetl jsem se o chůzi jako

Osobnost

o rytmu verše u Vladimíra Vokolka a posteriori, ale vzal jsem si to za své.

Při mém chození se utváří spíš nápady a koncepce, které si rovnou zapisuji, takže někomu občas stojím i v cestě.

Ale konkrétněji bych ten proces popisovat nechtěl, aby to ode mě neuteklo, aby si to neřeklo: Aha, tak ty jsi nás popsal, to je tedy hezké, tak nazdar. Některé věci prostě jsou, a je to dobře. Není to metoda, o které bych se někde dočetl a začal ji uplatňovat — napřed byla chůze. Chodit jsem začal v abstinenci po prvních léčbách. Předtím jsem chodil taky, ale z hospody do hospody. Potom jsem v chůzi pokračoval, abych se nezbláznil, protože abstinence není žádná sranda — trvá to léta, než se s ní člověk naučí správně zacházet. Takže jsem začal chodit víc a zjistil jsem, že to funguje. Chůze má podobné účinky jako jóga, je to kontemplace, meditace. A funguje automaticky, nemusím do toho vkládat žádnou další energii nebo vědomost. Krom toho je chůze, na rozdíl od sportu, přirozená věc. Máloco je tak přirozeně prospěšné a zároveň dostupné jako chůze. Jsem rád, že jsem ji objevil.

A jaký je tvůj vztah k samotě? Neptám se na opuštěnost, ale na dobrovolné uzavírání se do suterénních bytů, osamělé výpravy po krajině nebo únik před lidmi, kteří ti nerozumí.

Opravdu jsem někde řekl, že mi lidé nerozumí? Tak to je ovšem další nedorozumění. Každé nedorozumění ostatně vnímám jako svoji chybu, svůj nedostatek. Třeba nerozumím já jim a netuším, co vlastně chtějí. V samotě je mi každopádně lépe, ať už v pokoji, nebo v přírodě, protože nemusím na druhého člověka reagovat. Můžu si dělat, co chci, uvolnit se, vést samomluvy, být nadšený, chovat se divně.

Mezi lidmi to možné není. Cítím se stísněně, neustále čekám, že se mě někdo na něco zeptá, něco po mně bude chtít. Obávám se, že se druhý nějak zatváří a mě to zasáhne. Nebo že se nějak zatvářím já, a to zasáhne jeho. Takže pořád cítím nebezpečí nesprávného jednání nebo nepříjemného důsledku. Trnu úzkostí, že něco způsobím a bude to špatně.

Když chodíš, nehroužíš se jen do sebe, jsi zvyklý rozhlížet se kolem. Nalézáš tímto způsobem verše, dopisy, trosky deníků?

V psychiatrických nemocnicích poté trávíš několik měsíců s třemi desítkami spolupacientů na malém uzavřeném prostoru.

Jak se ti píše mezi lidmi, kteří na komunitách a terapiích neustále produkují slova, na která se musíš soustředit? Máš se kam skrýt?

Nacházím spoustu papírů a musím přiznat, že lidi píšou, ale jsou to jen nákupní seznamy nebo telefonní čísla. Ale už jsem narazil i na několik dopisů, z nichž dva jsem použil ve Třech kapitolách, dopis otci z vězení a dopis, který naprosto dehonestuje nějakou ženskou. Spíš ale nacházím jen seznamy a prázdnoty, to mě vždycky rozesmutní — jdu po nějakém papíru, a ono je tam chleba, paštika, pasta na zuby.

Lidi jsou úžasní, jak neustále myslí, bohužel však nepřemýšlejí.

V blázincích pokud možno netvořím.

Nechodím do nich dobrovolně, ale protože nemám jinou možnost. Mohl bych eventuálně pokračovat v alkoholové recidivě, a tak se zabít, nebo přiznat porážku, stáhnout ocas a jít se léčit. Pobyty v léčebnách podstupuji extrémně nerad, ale uznávám, že bude dobré ještě nějaký ten pátek žít, usilovat o život. Vždycky mám v hlavě rozpracované texty a v srdci nějaké ty životní iluze a naděje, bez kterých si ani neuprdneš, proto půjdu zatím vždycky radši do blázince než pod vlak.

Pít při práci může dvacetiletá nula, padesátiletá nula ne 13

Nacházíš v příbězích svých spolupacientů motivy pro vlastní tvorbu?

Ano, pacienti mi poskytovali motivy pro psaní, aniž tušili, a já jsem si je bral, aniž bych o tom věděl. Odnášel jsem si z léčby ranec kamení, a když jsem ten ranec posléze vysypal, nějaký ten užitečný, důležitý kamínek jsem přece jen našel. Zapracoval jsem ho, hodil se mi do mé stavby. Ale samozřejmě jsem k tomu nepřistupoval záměrně.

Kromě literatury se věnuješ výtvarné tvorbě a hudbě. Přináší ti tyto aktivity něco, čeho se ti v literatuře nedostává?

Výtvarničení je pustá kompenzační aktivita. A stejně tak hudba, prostředek na cvičení mozku a duše.

Křížovkami se cvičí mozek, ale provozováním hudby se kultivuje duch.

Spolupráce obou těch složek je taková celostní terapie. Zapojíš do toho dokonce i tělo — prsty na hmatníku musí taky něco dělat, a ještě to pouštíš ven, takže se toho účastní i vesmír. Rozhodně bych nic nevymyslel, kdybych jen ležel připoutaný na lůžku.

Netajíš se tím, že toužíš po literárních oceněních.

Příležitosti v podobě autorských čtení, které se vážou k nominacím, pro tebe ale nejsou komfortní záležitostí. Jak se vyrovnáváš s tímto zápasem?

Přál bych si, aby si mé dílo žilo vlastním životem bez mé přítomnosti. Třeba na nedávném Měsíci autorského čtení jsem s vypočítavou nadsázkou tvrdil, že jsem psal s vidinou Litery, a lidi si mysleli, že to myslím vážně, a když jsem naopak opravdu byl vážný, lidi si mysleli, že si dělám legraci. Už to je na těch veřejných prezentacích nepříjemné.

Zároveň si užívám, když mé texty zafungují v prostoru, lidi odcházejí pobavení, mají dojem, že jsou obohacení, že slyšeli něco neotřelého. A tak si samozřejmě bahním v tom, že se mi to třeba povedlo, že jsem jim vytřel zrak nebo vypálil rybník. Odcházím spokojený — je to na záznamu, je to na YouTube, takže kanonizované, a jsem rád, že to mám za sebou.

Osobnost

že nechci středostavovský život.

Literaturou si ale reálně nevydělám ani na ten základní, a to mě štve. Chtěl bych nějaké minimum.

Dokážu si představit, že bych bydlel na Meziboří, kde je nájem čtyři tisíce se vším, kdybych byl ten prozaik, ale to já nejsem. Nicméně teď mám rozepsanou velkou prózu, větší, než jsem původně očekával. Když jsem byl v Litvínově na pohřbu mámy, opět se mi něco spojilo dohromady. Hned jsem si to napsal, říkal jsem si: to je přesně ono, na to jsem čekal celá léta!

Přišel jsem na to.

Takže po románu ve verších Silážní jámy, který chystá k vydání nakladatelství dybbuk, budeš připravovat další román?

Po Silážních jámách vyjde ještě Na cvičišti, sbírka přibližně šedesáti krátkých textů. A poté ten takzvaný román.

Dlouho jsem nevěděl, co s ním, teď už mi to po těch letech skřípe a proměňuje se to, ale nechávám to ještě uležet.

Nebude tam žádný prekariát, všichni se na to ptají, úplně mě tím znechutili.

Já nechci být zafixovaný v jednom

tématu. Tomu se člověk musí nějak vymknout. Ten román bude tak vzteklý! Ale vzteklý tak, aby to dobře zapůsobilo. Zatím sice nevím, jak se na ten Mars dostanu, ale vím, že letím na Mars. Netuším, jakou raketou, jestli dvěma raketami, jestli horkovzdušným balonem, ale důležité je, že přesně vím, kam mířím. Celkem má moje jak hotové, tak předpokládané dílo deset položek, zatím jsem vydal sedm knížek, přijdou Silážní jámy, Na cvičišti a nakonec román. A hotovo.

Nevím, co bude dál. Vojta Staněk, můj redaktor a anděl v jednom, ze mě doloval, jak budu pokračovat, tak jsem nadhodil eseje. Mám deset tematických esejistických okruhů, nápadů, ze kterých by se mohla připravit knížka, jen kdybych věděl, jak mám ty eseje psát. Obávám se, že to bude opět žánr, který se mi vyjasní až v průběhu práce. Momentálně se upínám k tomu románu — vím, že když nebudu chlastat, odvedu dobrou práci, protože budu mít možnost věnovat se nějakému projektu. Není to samospásné, ale bude mi to pomáhat udržet se naživu.

Josef Vojáček, Posouvání krajiny, 1986

považuji Litvínov, Mostecko, severní Čechy. Domů přijíždím vždy přes Prahu Portou Bohemicou — přemyslovské Čechy jsou strašné, tam je prázdno, ale jakmile se vynoří Středohoří, zpozorním. Spatřím vrcholek kostela v Terezíně, na druhé straně uvidím Litoměřice, Radobýl, pás těch kopců, projíždí se bránou Čech podél Labe, tam už to mám prochozené x-krát. A domov je tam, kde to mám prochozené. Proto je i Ústí moje milované město. Ale oblíbil jsem si to všude, kde jsem pobýval delší dobu. A když potom přijíždím do Litvínova, tedy do Krušných hor, na které se upínám, to už je extrémní pocit domova. Ale nedávno jsem se vracel z Bratislavy, a to už jsem zase vyhlížel Brno. Máma byla čerstvě po smrti, a já jsem přesto tahal z kapsy telefon, abych jí zavolal, že už jsem doma. Trvalo měsíc, než jsem se začal cítit v Brně celistvě i s duší. Kdekoli se bezpodmínečně potřebuji cítit doma. Ale jak už jsem někde říkal: Kdyby ses narodil v popelnici, tak se k té zcela konkrétní popelnici vždy budeš vracet. Vím,

17

Švenk

Smolný zářijový pich Šimon Šafránek

V září nás snad a možná čeká nastiňuje název snímku, který babí léto. Co už víme teď, čeká brilantně míchá žánry, když těžko nás také pořádně horký filmový myslitelným způsobem kombinuje měsíc. A nejenom proto, že predrama, poezii a ironickou komedii. miéru bude mít rumunský vítěz Odehrává se v současné Bukurešti z Berlinale Smolný pich aneb Pitomý za časů korony — lidé na ulicích porno od režiséra Radu Judeho. mají nasazené roušky a režie s jeDo kin se v září chystá třicet jedna jich výtvarnými motivy záměrně filmů. To je o jeden víc, než má ten a vtipně pracuje. měsíc dní! Přitom nejde o žádné Emi (Katia Pascariu) je učitelzapomenutelné kusy. Na start se kou na dobré škole. Ve volném čase řadí několikrát odkládaná bonpak natáčí se svým manželem amadovka Není čas zemřít, stejně jako térské porno, které režisér Radu množství tuzemských nadějí: Atlas Jude ukazuje s osvěžující přímostí. ptáků od Olma Omerza, Marťanské Hned od začátku můžete přemýšlet, lodě Jana Foukala, Zrcadla ve tmě jestli je to, co vidíte, ještě hezké, Šimona Holého anebo dokumennebo už nevkusné. Schválně, kam tární Láska pod kapotou Mira Rema. vás váš vlastní mozek pustí!

K tomu přidejte festivaly Febiofest Problém je, že nahrávka, která a Finále Plzeň. měla zůstat soukromá, se dostane Zahanbit se nedají ani onlina internet. A tak nic netušící nové kanály, ke kterým se během Emi volá ředitelka školy, aby se covidové pandemie obracela večer dostavila do školy na schůzi. divácká pozornost především: Emi zatím tráví čas na pochůzkách na Netflixu si premiéru odbude po hektické Bukurešti a Radu Jude pátá série kriminálního seriálu snímá děj observačně, s citem pro Papírový dům a třetí řada komespolečenskou neurvalost, agresi diální Sexuální výchovy, HBO před- a sexuální narážky. Všechno staví taktéž třetí sezonu upírské to dobře známe i z tuzemského komedie Co děláme v temnotách. prostředí.

Co s tím? Vidět všechno?

Po čtyřiceti minutách Jude Vyrazit raději do lesů? Doporučuju přepřahá: jsme svědky patnáctinavštívit kino alespoň dvakrát. minutového encyklopedického Smolný pich aneb Pitomý porno je exkurzu, během něhož režie znejisfilm skoro stejně zábavný jako jeho ťuje obecenstvo v chápání původtitul. Společenská satira vypráví ních významů hesel typu „pravda“, o tom, co se stane, když na ve„porno“, „ruina“. Formálně přísná řejnost unikne soukromá videokapitola uvozuje školní setkání, nahrávka. Co je na ní zachyceno, kde je Emi vystavena ukázkovému

18

pokrytectví. Režisér se Smolným pichem vyhrál letošní Berlinale, přitom už před šesti lety tam získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii za drama Aferim! (2015) a mezitím vyhrál Karlovy Vary s kusem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (2018).

Kdo jsou barbaři? Všichni mimo vaši twitterovou bublinu? Pak doporučuju snímek slovenského režiséra Mira Rema Láska pod kapotou. Jde formálně o dokument, který ale stylově i dramaticky toto zařazení výrazně přesahuje. Sledujeme osud padesátníka z moravského venkova, který miluje autokros. Sám ale závodit nemůže, tak alespoň staví a opravuje auta pro svou partnerku, která je pak v rámci závodu rozbíjí.

A on znovu opravuje. S vědomím, že to hezké v životě už prožil. Miro Remo scény vynalézavě obrazově i zvukově posouvá, výrazově přehání. K ruce má navíc jedinečného střihače Šimona Hájka, který drží vyprávění v rukou pevně jako volant závodního auta na prašných moravských cestách.

Autor je režisér a filmový publicista.

„Brodiovská série“ Kate Atkinsonové

Detektivky, co vlastně ani detektivky nejsou Michal Sýkora

Jedním ze způsobů, jakým se literární teoretici snaží odlišit literaturu nového milénia od předchozí éry postmodernismu, je přes definování vztahu k takzvaným „populárním žánrům“. Zatímco postmodernisté si v rámci charakteristického míchání vysokého s nízkým sebevědomě „literárně“ žánry přivlastňovali, v jednadvacátém století autoři začali propůjčovat status „literatury“ přímo žánrům.

K věci

Jako příklad autorů „vysoké literatury“, kteří pronikli do populárních žánrů, lze uvést Philipa Rotha, jenž ve Spiknutí proti Americe (2004) inovativně zabrousil do kontra­faktuální historie, Cormaca McCarthyho, který v románu Tahle země není pro starý (2005) využívá postupů kriminálních thrillerů, nebo Johna Updika s Teroristou (2006) jakožto svérázně pojatým politickým thrillerem.

Do tohoto výčtu samozřejmě lze zařadit celou řadu dalších spisovatelů včetně Britky Kate Atkinsonové, která po čtveřici úspěšných próz překvapila Neuzavřenými případy, jež vzhledem k tomu, že jejím hlavním hrdinou byl soukromý detektiv Jackson Brodie, byly vnímány jako spisovatelčin příspěvek k detektivní literatuře. Román zaznamenal úspěch a Atkinsonová na něj bezprostředně navázala dalšími knihami se stejnou postavou.

Jenže … Považovat „brodiovskou sérii“ jen za detektivky je projevem poněkud zmechanizovaného způsobu vnímání literatury. Atkinsonovou totiž odpověď na otázku „kdo to udělal“ očividně zajímá ze všeho nejmíň. Vlastně se dá říct, že ji zajímá všechno okolo vyšetřování zločinu, až na to vyšetřování. Jsou to detektivky pro čtenáře, kteří detektivky nečtou, nebo je čtou jen zřídka. Příznivci přímočarého pátrání a složitých záhad musejí prožívat těžkou žánrovou frustraci. Je to totiž přesně ten druh románu, kdy pátrání (jakožto klíčový žánrový prvek) vlastně jen zastřešuje témata společenská či psychologická. Takže není výjimkou, že hrdinové na konci příběhů zůstávají v nevědomosti a pravdu o tom, co se stalo a proč, znají pouze čtenáři.

Nepodstatná pátrání

Neuzavřené případy (2004) poprvé představily bývalého vojáka a policistu Jacksona Brodieho, nyní soukromého detektiva v Cambridgi, který je postupně najat k prošetření tří starých, ve dvou případech neuzavřených, případů: zmizení tříleté dívky ze zahrady, k němuž došlo v roce 1970, nemotivovanou vraždu dcery místního právníka, která si přivydělávala v otcově firmě, z roku 1994, a do třetice smrt mladého farmáře z roku 1979, kterého zabila jeho

manželka, vyčerpaná a frustrovaná žánrových klišé. Je úměrně svému z péče o novorozeně. Tři nesouvisející věku konzervativní, je úměrně svému rodinné tragédie se při vyšetřování věku atraktivní pro ženy a v autě se proplétají, ale spíše jen náhodou, za jízdy dojímá nad country slaďáky. než že by mezi nimi byla souvislost.

Není proto divu, že se Atkinsonová Spojuje je to, že pozůstalí po obětech rozhodla jej neopustit. trpí neutišitelným pocitem viny.

Další román série se v českém Skutečnost, že u (prvních dvou) vydání jmenuje Něco za něco (2006, zločinů nebyl nikdy odhalen pachatel, originální název by šel s ohledem jim brání najít klid a smířit se s trana syžet přeložit Jeden správný skutek; gickou smrtí blízkých. A stále přemýš- každopádně český podtitul „Pořádná lejí o tom, jestli by zločinu nemohli staromódní detektivka“ vzhledem zabránit, kdyby bývali něco udělali k povaze románů Kate Atkinsonové nějak jinak. Jackson s nimi hluboce zavání klamáním spotřebitele). soucítí, protože jemu samému v dětZ Cambridge se tentokrát přesuneme ství zavraždili sestru a pachatel nikdy do letního Edinburghu uprostřed nebyl vypátrán. Po smrti jejich matky uměleckého festivalu, kam Jackson se sestra Niamh starala o otce a dva přijel podpořit svou přítelkyni herečku mladší sourozence. Jednou večer se Julii (s níž navázal vztah v předchozím bratru Francisovi nechtělo jít Niamh románu), která hraje v představení naproti k autobusu — a v tu noc natolik alternativním, že mu spolu Niamh cestou domů někdo znásilnil s diváky nerozumí ani sami herci. a zavraždil. Její tělo nalezli až po dvou Atkinsonová zdařile evokuje atmosféru dnech ve vodním kanálu. Francis pak, historického města přecpaného turisty, zmučen výčitkami svědomí, po půl návštěvníky festivalu a pouličními roce spáchal sebevraždu. Brodieho umělci. Na začátku příběhu stojí osobní historie tak představuje čtvrtý drobná dopravní nehoda. Jednomu neuzavřený případ. Detektiv jeho řez účastníků, Terenci Smithovi, ale pošení neobjeví, ale právě tato zkušenost volí nervy a zaútočí na druhého, Paula jej motivuje k přijetí zdánlivě beznaBradleyho, baseballovou pálkou; nejdějných zakázek. spíš by ho býval byl zabil, kdyby nezaVlastní Brodieho pátrání sáhl Martin Canning, ustrašený autor není důležité, autorka se zaměřuje banálních detektivek, jenž žije ve svém na hrdiny a jejich vnitřní život. vlastním světě, ve kterém je pro svou Kapitoly jsou vyprávěny z hledisek hypotetickou manželku mužným jednotlivých postav a — jak už to hrdinou a idolem. Tento Canningův u takového postupu bývá — navzájem jeden správný skutek rozpoutá vlnu se doplňují a zvýznamňují. Brodie událostí (vzhledem k narůstajícímu nakonec v pátrání uspěje, ale řešení počtu mrtvých až černo­humorných), není podstatné. Klíčové jsou citlivé, které Atkinsonová popisuje se zlosoucitné a empatické portréty lidí, myslnou ironií. Násilník Smith kteří se stali „pozůstalými“. A soucit je totiž bodyguardem místního nakonec vzbuzují i sami pachatelé. podvodného developera Grahama Neuzavřené případy právem Hattera, jehož ovšem zkosí infarkt zaznamenaly čtenářský i kritický při milostných hrátkách s ruskou úspěch. Román stojí na plasticky dominou. Po náhle zmiznuvším vykreslených postavách a jemné Hatterovi (kromě manželky nikdo ironii, výborně pracuje s atmosférou neví, že leží v kómatu v nemocnici) jde Cambridge, je čtenářsky vstřícný, finanční policie, mezi jeho kumpány ale nepodbízivý. Jackson Brodie je se stupňuje panika a … Děj druhého mimořádně sympatický hrdina: je „brodiovského“ románu se vzpírá mu pětačtyřicet, má za sebou rozvod, stručnému převyprávění. Splétá se bývalá žena mu hodlá odvést dcerku v něm několik dějových linek a téměř na Nový Zéland, je rázný, současně vše se v něm děje náhodou. Sled empatický, laskavý a vždy ochotný náhod postupně nabírá až absurdních pomoci, protože věří, že jeho prací rysů, protože jednotlivé postavy se je pomáhat lidem stát se lepšími, v událostech vůbec neorientují, jsou a nikoli je trestat. Je to člověk z masa jimi jen vlečeny a marně se jim snaží a kostí, nikoli chodící přehlídka porozumět. Příběh je opět vyprávěn

21

K věci

z několika hledisek a čtenář je jediný, kdo v tom zmatku má aspoň trochu přehled. Sledujeme neurotického spisovatele Canninga, pak Jacksona, který během výletu za město najde v moři tělo utonulé dívky, ale než jej stačí dostat ven, dívku odnese odliv, detektivní inspektorku Louisu Monroeovou, která je pověřena prošetřit Jacksonův ne-nález, ale místo toho řeší problémy se svým pubertálním synem (který se také stane náhodným svědkem Canningova udatného dobré zprávy? (2009). Vedle Brodieho skutku), a Glorii Hatterovou, postarší příběhu dominuje šestnáctiletá osiřelá manželku zmíněného podvodného dívka Reggie Chasová, jež pátrá, kam developera. Každá z postav je pečlivě i se svou dcerou zmizela doktorka charakterizována: díky stálým průHunterová, která ji zaměstnávala jako nikům do jejich vědomí známe jejich chůvu a která pro Reggie byla ztělesminulost, skrytá traumata, přítomné něním dokonalé matky žijící v harudálosti jsou poměřovány minulými monické rodině, což dívka sama nikdy zážitky. Ještě víc než v prvním románu nezažila. Reggie se v úvodu náhodou je zde detektivní zápletka jen záminocitne u železniční nehody, během kou pro průzkum povah a vztahů mezi níž je zraněn i Jackson a Reggie mu postavami. Atkinsonovou primárně zachrání život. Společně se pak vydají zajímá, jak jedna náhodná událost do- po stopách doktorky Hunterové, aby káže změnit osud postav, náhle život zjistili, že její minulost i přítomnost převést na jinou kolej a jiným směrem. zdaleka nejsou tak bezmračné, jak se Hrdinové mají své plány, ustálené roztomile všetečná Reggie domnívala. zvyky, své povahy — a všechno se Jakkoli má příběh tempo a zápletka náhle v důsledku „jednoho dobrého je napínavá a nechybí v ní nečekané skutku“ Martina Canninga změní. zvraty, Atkinsonovou opět primárně A na závěr si Atkinsonová nechala zajímá důkladný průzkum vnitřního ještě ironický zvrat, kdy se na scénu života postav. Zaměřuje se na to, vrátí Paul Bradley, jemuž na začátku jak minulost ovlivňuje přítomnost spisovatel zachránil život. a budoucnost a jak každá volba má Je sice pozitivní, že se v druhém své důsledky. „brodiovském“ románu Atkinsonová rozhodla nerecyklovat úspěšný Jackson Brodie televizní model, nicméně oproti Neuzavřeným případům zdaleka nepůsobí Něco Zhruba v té době se „brodiovské série“ za něco tak sevřeně a chaos, jemuž jsou ujala televize BBC. Seriál Neuzavřené postavy vystaveny, bezpochyby může případy (2011), v šesti epizodách některé čtenáře frustrovat. Navíc ne přinášející adaptace všech tří rovšechny dějové linky jsou dostatečně mánů, vypíchl, co je na Atkinsonové pospojovány, což ovšem odpovídá nejlepší: sympatické a zajímavé, přesto autorčině náhledu na chod světa. normální postavy. V televizní verzi I když je tentokrát jednou z důležitých Jacksona výborně ztvárnil charismapostav románu profesionální politický Jason Isaacs. Brodie není zmítán cistka, Atkinsonová se opět věnuje stereotypními démony (i jeho rozvespíš tomu, co se děje za vyšetřováním dený stav, u jiných policistů zdůrazzločinu, mezi jeho jednotlivými ňující jejich vykořeněnost, zde působí fázemi. Policisté jen tak tlachají, řeší prostě všedně), není alkoholik, není soukromé problémy a vlastní vyšetřopromiskuitní, a i když nese jisté rysy vání se odvíjí jaksi mimochodem. „tuhého chlapíka“ (jak Josef Škvorecký Metodu několika zdánlivě nesoukdysi charakterizoval soukromé visejících příběhů, které se postupně detektivy), není hrubý ani cynický. skládají v celek, ale stejně se úplně Jeho kouzlo a obliba spočívají právě nepropojí, Atkinsonová znovu použila v jeho neschematičnosti a obyčejnosti, v následujícím románu Kdy přijdou v jeho nekomplikované laskavosti, jež

Využívání detektivního žánru k dělání „literatury“ by dnes sotva mělo někoho překvapovat

22

se projevuje už v prvním románu tím, že znovu a znovu přijíždí na zavolání potrhlé babky Binky Rainové hledat její zaběhnuté kočky. Jackson je poctivý sympatický chlápek, který má jen nezvyklé povolání.

Produkce děj situovala do Edinburghu, zdůraznila postavu inspektorky Louisy Monroeové a zejména příběhy žánrově pročistila.

Televizní Neuzavřené případy jsou tak posunuty ke konvenčnějším detektivkám, přesto zdařile vystihují kvality originálu. V roce 2013 BBC ještě odvysílala druhou řadu, sestávající ze tří devadesátiminutových epizod, přičemž první byla adaptací čtvrtého románu s Brodiem a zbylé dvě pracovaly s původními scénáři.

Zmíněný čtvrtý román Vstala jsem časně, vzala psa (2010), nazvaný podle básně Emily Dickinsonové, se odehrává v Leedsu ve dvou časových rovinách, během pár dnů v současnosti a v roce 1975, kdy došlo ke zločinu, který ovlivnil současné jednání bývalé policistky Tracy Waterhousové.

Román nezaznamenal takový ohlas jako předchozí knihy, což byl možná důvod, proč Atkinsonová na celých devět let svého hrdinu opustila a věnovala se jiným příběhům. Sama Atkinsonová ovšem tvrdí, že Brodieho opustila, protože jí skvělý výkon Jasona Isaacse postavu zcizil a ona k Jacksonovi musela znovu najít cestu. Šmouhy na Velkém nebi

V roce 2019 vrátilo populárního hrdinu do hry Velké nebe.

Atkinsonová opět splétá několik souvisejících i nesouvisejících příběhových linií, tentokrát umístěných do severního Yorkshiru, do přímořského městečka Whitby a okolí. Jackson Brodie zde pečuje

b

Básnířka čísla Kateřina Rudčenková

Klauzura

Šikovná ryba

Mohla bych ti vyprávět, co jsem dělala ty měsíce od doby, kdy jsme se viděli naposled (viděla jsem tě zezadu na palubě lodi, ty mě ne; tam pod židlí celkem všední dívky, která tě zjevně přitahovala, seděl roztomilý psík).

Dobrá, stalo se to, zbláznila jsem se.

Můj nový byt se proměnil na akvárium obrostlé řasou a já v něm pomalu ztrácela dech, ale žábry nikde.

Nový výhled přes sklo začal být po dvou měsících starý, přesto jsem zatím nikde nezapustila kořen, na rozdíl od mých rostlin, které překvapivě prospívaly.

Mohla bych ti vyprávět, jak jsem po čtyřech měsících neodvratných myšlenek na tebe a bezdůvodné euforie z nich plynoucí už nedokázala dál spát se svým mužem, budoucnost s ním se posléze rozmlžila a nemohla zpátky nabýt obrysy, a musela jsem ho proto opustit. Kvůli těm obrysům, ne kvůli tobě.

Ano, na sklonku první půle života jsem se zbláznila.

Můj nový muž byl tak blízký, osahaný, spanilý, a přece ne a ne stát se důvěrným. Žádný slib.

Dosáhla jsem bodu, od nějž už nebylo možné znovu odpočítávat nový začátek.

Přítomnost řekla, že se odmítá stát stejně pádnou jako minulost, ale já věděla, že stejně budeme vzpomínat se slzičkami.

Mohla bych ti vyprávět, jak jsem pak chodila po městě a všude po ulicích tě hledala, v době, kdy jsi byl na měsíc daleko v nejvyšších horách, několikrát jsem tě uviděla, našla a zase ztratila, protože ses na mě pokaždé díval prázdným pohledem.

Žila jsem stále dál, aniž bych stárla, unavena žitím.

Toužila jsem po drogách a odmítala jakoukoli závislost.

Ostatní říkali: takhle se nedá žít. Musíš si někoho vzít jako my, mít děti, aby se ti podobaly a zabraly tvůj prostor, musíš žrát zrní a zrát dle pravidel v rozumných etapách.

Nevěděla jsem, jak na to, nepřišlo mi to vůbec přirozené.

Jen krev ze mě tekla sama, ta si cestu našla.

Vyprávěla bych ti, jak jsem tě — ještě stále za tvé horské nepřítomnosti — jednoho večera nakonec skutečně nečekaně našla na té samé palubě co posledně, jen v podpalubí, jak ses tam na mě dlouze a chtivě zadíval a jak jsme ještě týž večer odešli ze společnosti spolu.

Vyprávěla bych ti, jak od toho, co jsem tě viděla naposled, žiju v klauzuře uprostřed města, chodívám na hřbitovy, sedávám nad úhlednými rozptylovými loučkami a učím se rozlišovat túje, cypřiše a jalovce, pomalu a nepozorovaně si zkracuji vlasy a chystám se na pomalý a nenásilný odchod do kláštera.

Ano, zbláznila jsem se, božství mě prostupovalo ve spánku, nedokázala jsem rozlišit, co jsem skutečně já, co vesmír, co do mě vložili druzí z vlastní bezradnosti. Srdce bilo samo, nedýchala jsem. Ztrácela jsem cit v rukou, voda mě lákala a ničila.

Slíbila jsem svým rybám výlet k moři, ostatně moři jsem to slíbila už dávno.

Zbláznila jsem se z nejasných souřadnic, z nespojitosti nesourodých večerů.

Celé hodiny jsem stála hlavou dolů, abych se srovnala sama se sebou.

Rašily mi šupiny, což bolelo jako první zuby.

Potřebovala bych vědět, říkala jsem svému milému, proč si myslíš, že jsem šikovná ryba.

25

Jak se kocourkovští snažili postavit novou Národní knihovnu

Blob job Roman Čerbák

Národní knihovna sídlí v budově bývalé jezuitské koleje Klementinum. Sídlí tam už pár stovek let a nejspíš ještě nějakou dobu bude. O změnu se pokusil v roce 2005 tehdejší ředitel Vlastimil Ježek, který se vyjádřil, že v Klementinu nelze knihovnu provozovat. O rok později byla vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž, další rok byl představen vítězný návrh od studia Future Systems architekta Jana Kaplického.

Tento moment odstartoval smršť událostí, jejichž zpětná rekonstrukce nás vede od drobného šlendriánu s nedrobnými následky, soudními spory až k politickému boji a aktivismu person, které jím vždy ostentativně pohrdaly.

Foto archiv Kaplicky centre

Umění a společnost 1989—2019

S nedostatkem prostoru se prý knihovna začala potýkat již brzy po roce 1989, z toho důvodu byl v roce 1996 zprovozněn centrální depozitář v Hostivaři. I ten časem přestal dostačovat, takže když nevyšla stavba nové knihovny, byl v roce 2014 rozšířen o novou přístavbu. Vyřešil se tak elementární provozní problém knihovny, kam pořád dávat nové knížky, když disponujete právem dvou kusů „povinného výtisku“, nicméně neodpadla logistická komplikace přesouvání knih mezi Klementinem a Hostivaří. I z tohoto důvodu není myšlenka na stavbu nové knihovny ani dnes úplně mrtvá.

Národní knihovně novou budovu přejme a zároveň doufejme, že se to na případný druhý pokus povede lépe a že bude vše probíhat profesionálněji.

Právě nedostatek profesionality lze celé akci vytknout na prvním místě.

Architektonická soutěž o návrh, která byla na knihovnu v roce 2006 vyhlášena, je zákonný způsob, jak vybrat zpracovatele projektové dokumentace. Objektivně je to

proces komplikovanější a delší než výběrové řízení. Ovšem mezi těmito dvěma způsoby je diametrální rozdíl.

Zatímco soutěž je (měl by být) transparentní proces, ve kterém vybírá porota z více konkrétních návrhů na základě kvality, výběrové řízení podobu a kvalitu výsledku vůbec nezná, podle dřívější podoby zákona se navíc vybíralo pouze na základě nejnižší ceny. V tomto světle bylo tehdejší rozhodnutí uspořádat na takto významnou stavbu mezinárodní soutěž správné, chtělo by se říci, že jediné přijatelné. Komplikace nastaly špatně promyšleným a chybně formulovaným zadáním ohledně umístění skladů, které snad ani nikdo nezkontroloval — což je u instituce knihovny, kde člověk předpokládá, že se ví, proč je čtení důležité, obzvláště podivné. Ponaučení, které nás stálo přibližně dvacet šest milionů korun (náklady na soutěž), tak zní: než něco podepíšete a pošlete do světa, pořádně si to přečtěte a promyslete, ideálně se poraďte s odborníkem, který dané problematice rozumí.

27

↑ Vizualizace knihovny na pražské Letné

Rozpoznatelný rukopis

O co šlo? Soutěžní podmínky jsou rozděleny na závazné, které musí zpracovatel návrhu dodržet, a doporučené, se kterými lze nakládat volně. Na to, kolik bylo kolem zpackané soutěže napsáno, je podstata problému triviálnější, než by se dalo čekat. Návrh Jana Kaplického porušil závaznou podmínku zadání, která uvádí, že sklady konzervačních fondů nesmí být umístěny pod zemí.

Vzhledem k provozu a prostorovým nárokům knihoven je to s podivem, selský rozum velí zrovna tyto sklady pod zem umístit, takže se na závaznost této podmínky řada soutěžících v oficiální lhůtě na dotazy k zadání ptala a zadavatel podmínku vždy potvrdil jako závaznou. Těžko zpětně spekulovat, proč tomu tak bylo, kdo za zadavatele odpovídal a zda byla odpověď konzultována s odborníky

Foto archiv Kaplicky centre

Umění a společnost 1989—2019

↑ Architekt Jan Kaplický

či porotci. Nejspíš ne a nezdá se, že by tato podmínka byla dobře zvolená, nicméně umístěním skladů pod zem ji ateliér Future Systems jednoznačně porušil a získal před poctivějšími (nebo při čtení zadání pečlivějšími) zpracovateli velkou výhodu.

V roce 2008 k tomu vydala prohlášení i Česká komora architektů: ČKA konstatuje, že při porušení soutěžních podmínek je soutěžní porota povinna z právního hlediska, jakož i hlediska slušnosti a respektu k práci všech zúčastněných architektů, vyloučit soutěžní návrh, který porušil podmínky soutěže z řádného posuzování, a to již v prvním kole soutěže. Obecná soutěžní pravidla v takovém případě umožňují, aby soutěžní

návrh mimořádné kvality byl posouzen mimo soutěž, popřípadě odměněn, nikoliv ovšem oceněn.

Může být dokonce v souladu s obecnými soutěžními pravidly doporučen k realizaci, což však vyhlašovatel výslovně vyloučil odkazem na ustanovení § 23 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který umožňuje uzavřít smlouvu o provedení zakázky pouze s vítězem (vítězi) architektonické soutěže (viz bod 2.3 soutěžních podmínek).

Dále ČKA zdůrazňuje, že: […] soutěžní podmínky jsou dle soutěžních pravidel UNESCO a UIA nabídkou smlouvy, kterou jsou vázáni všichni zúčastnění; soutěžní podmínky ukládají soutěžní porotě povinnost vyloučit z posuzování návrhy, které jsou v rozporu se závaznými

28

podmínkami soutěže; soutěžní podmínky stanovují výslovně, že odpovědi na dotazy soutěžících jsou nedílnou součástí soutěžních podmínek.

Toto jsou objektivní skutečnosti, které ostatně o mnoho let později v roce 2015 potvrdil i odvolací soud, když dal za pravdu stěžovatelům, již se umístili na třetím místě. Při správném postupu poroty měl být návrh studia Future Systems vyřazen, ze třetího místa ateliéru HŠH by se tedy bylo bývalo stalo druhé, a knihovna tak musela zaplatit rozdíl v odměně mezi druhým a třetím místem, což bylo s úroky a náklady na řízení zhruba tři miliony korun.

Otázkou je, proč soutěžní porota Kaplického návrh nevyřadila. Zde se nabízí jen spekulace: předsedkyní poroty byla známá architektka Eva Jiřičná, shodou okolností dřívější životní partnerka Jana Kaplického.

b

Básnířka čísla Kateřina Rudčenková

Inanniny smaragdové oči

I Žila v podsvětí.

Za krkem nosila živého lenochoda. Živila se mršinami, zabývala se vším, co společnost odvrhla, byla užitečná.

VII Holé tělo jí obepínaly zelené šaty, na holých rukou obtočené zlaté náramky, přitiskla k ní své tělo.

Ty přece víš, že vesmírná energie si umí najít i jiné způsoby, jak se projevit, než skrze lidské životy a smysly.

II Jednoho dne ji bohyně zavedla do podsvětí.

Podívej, zde stojí zástupy těch, již k tobě cítí úctu.

Zde žijí i ženy připraveny k smyslným rozkoším.

VIII Nezapomeň na smyslnost a umění, připomínala jí bohyně každý den.

Uvolni se, nebuď tak zatraceně strnulá.

Podívej, tady na útesu sup cupuje tvé mrtvé tělo a ty cítíš úlevu.

III V jedné z místností ležel ve skleněné rakvi mrtvý manžel, jeho kostra.

Následuj smaragdovou cestu, řekla jí Inanna, darujíc jí smaragdový prsten.

IX Smyslná průvodkyně duchovním světem říká, buď vnímavá k chvále, hezky se oblékej.

Lazebníci v jejím království těší ženy svýma velkýma rukama.

IV Myslela tím Smaragdovou desku Herma Trismegista?

Co je nahoře, je i dole. Ale proč?

X I ve spánku ji toužící muž tajně drží za nohu zatímco ten její, prost žádosti, před ní pojídá koblihy.

V Sledovala svou mysl po vzoru tibetských buddhistů, za trhanci a tasemnicemi myšlenek, co vyvstávaly, svíjely se, mizely, se rozprostírala odvěká planina, pláň ticha a klidu.

VI Zavedla ji do lázní a do zadní komnaty, kde ji nikdo nesměl rušit.

Tady máš knihovnu všeho vědění.

Napiš o mně, kladla jí na srdce.

A hlavně, nezapomeň na smyslnost.

34

Téma

Téma David Mitchell Ilustrace Veronyka Jelinek

Jedním z hvězdných hostů letošního Světa knihy je britský spisovatel David Mitchell. Název jeho zřejmě nejslavnějšího románu Atlas mraků lze vztáhnout i na toto téma.

Mitchellovo dílo je mimořádně proměnlivé, ale dohromady tvoří jednu nebeskou báň, na níž postavy přecházejí z knihy do knihy jako andělé z jedné sféry bytí do druhé.

Nejproměnlivější autor generace

Fikční vesmír Davida Mitchella Petra Diestlerová

David Mitchell je autor plný rozporů.

Odvážně experimentuje s formou i žánry, a přece jsou jeho romány čtenářsky přístupné. Ve svých prózách propojuje vysoké a nízké, jsou to literárně vybroušené texty se složitou narativní strukturou, a přitom strhující příběhy, které čtou lidé ve vlacích. Daří se mu oslovovat dvojí publikum — to, které oceňuje literární novátorství, a zároveň to, které si vychutnává klasické vyprávění.

Téma

David Mitchell (neplést s britským Rostoucí makroromán komikem stejného jména) vydal svůj první román v roce 1999 a jeho Přídomek „mladý“ pomalu přestává dosavadní literární kariéra dělá dojem platit, Mitchell je ročník 1969. Narodil i na ty, kdo ho nemají rádi. Na kontě se v Southportu v severozápadní má osm románů (sedm z nich vyšlo Anglii, vyrostl v Malvernu v hrabství i česky), dvě libreta, několik scénářů, Worcestershire, vystudoval na Kentské řadu povídek a esejů a dva překlady univerzitě anglickou a americkou litez japonštiny (ve spolupráci se svou raturu a poté literární komparatistiku. manželkou Keiko Yoshida). Pětkrát Čtrnáct let strávil mimo Británii, jako byl nominován na Man Booker Prize učitel angličtiny pro cizince nejprve (z toho dvakrát v užších nominacích), krátce na Sicílii a později, v letech a nikdy ji nezískal. V roce 2007 ho 1994—2002, v Japonsku. V současčasopis Time zařadil mezi sto nejvlivnosti žije s manželkou a dvěma dětmi nějších osobností na světě. Účastní se v Clonakilty v irském hrabství Cork. uměleckého projektu Future Library, Pokud „mladý“ přestává platit, což je soubor knih, které si budou „britský“ doopravdy nebyl nikdy, neboť čtenáři moci přečíst až v roce 2114. už prvotina ukázala, že jeho texty jsou Mitchellovy romány se rozebírají velmi globální, a to nejen prostorem, na univerzitách a konají se o nich v němž se odehrávají, ale především vědecké konference s mezinárodní tematicky. účastí, kde se hojně používá slovo Názory na to, zda je nejlepším postmoderní. spisovatelem své generace, se různí, V roce 2003 byl zahrnut do senicméně rozhodně je jeho talent znamu dvacítky Nejlepších mladých nejproměnlivější. Se stejnou suverenibritských spisovatelů, který pravidelně tou dokáže napsat historickou fresku publikuje literární časopis Granta. jako hororový příběh, strukturně A to v poměrně silné konkurenci — propracovaný román překračující ve stejném čísle se společně s ním obje- nesmírné vzdálenosti v čase i prostoru vila jména jako Zadie Smithová, Hari jako komorní semiautobiografické Kunzru či Sarah Watersová. K této vyprávění omezené na jedinou anggeneraci postmileniálních autorů lickou vesnici. z britských ostrovů lze připojit ještě Je to vynikající vypravěč, který Rachel Cuskovou, Nadeema Aslama s lehkostí dokáže měnit způsoby či Jona McGregora, kteří všichni vyprávění a přeskakovat z jednoho ve svých dílech zkoumají svět z trochu žánru do jiného, a stále přesvědčivě. jiných hledisek a jinými způsoby než Žádný z jeho románů se nepodobá ti, kdo vstupovali na literární scénu předchozímu, a přesto jsou vzájemně v osmdesátých letech dvacátého století. propojené. Mistrně střídá styly,

39

mnohdy v rámci jednoho díla, variuje úhly pohledu i vypravěčské hlasy.

Vytváří multižánrové, časově neohraničené, mnohohlasé fikční univerzum, nebo, jak tomu sám říká, „makro­ román“ či „überknihu“, v níž každý nový přídavek ovlivňuje vnímání těch předchozích.

Propojení mezi knihami dosahuje mimo jiné i tím, že některé jeho postavy (ale i zvířata, předměty, umělecká díla a jiné rekvizity) migrují z jednoho románu do druhého, takže postava, která se mihla v epizodní roli v jedné knize, dostane v jiné větší prostor nebo se tam objeví ve zcela jiných souvislostech a kontextu.

Jak Mitchell řekl v roce 2020 v rozhovoru pro Entertainment Weekly: Rád svoje romány propojuji těmito hyperlinky. Stejně jako písničky na elpíčku, jako je třeba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, se tak stávají něčím víc, než je souhrn jejich částí. Hlavním pravidlem je, že pokud by čtenář nikdy nepřečetl žádnou jinou z knih, které jsem kdy napsal, a už nikdy nepřečte nic, co ještě napíšu, každá kniha mu pořád musí dávat smysl jako samostatný román. Ale pokud dodržuju tohle pravidlo, pak mám volnost k tomu, abych transplantoval postavy a události z jiných textů v mém zvolna rostoucím korpusu.

Nicméně vzájemné odkazy mezi knihami nejsou samoúčelná hříčka

Návrat k Mitchellovu debutu Hybatelé

Proč se věci dějou tak, jak se dějou Michal Sýkora

Už v době svého vydání v roce 2004 byl Atlas mraků Davida Mitchella některými kritiky oslavován jako moderní mistrovské dílo, nápadité a originální, a přitom čtenářsky vstřícné. Byla by ovšem škoda, kdyby ostatní Mitchellovy knihy zůstaly ve stínu jeho nejslavnějšího románu.

Zapadnout by určitě neměl komorje náhoda, nebo zásah Boží. O tom nější a výrazně autobiografický Black jsou v podstatě všechny Mitchellovy Swan Green z roku 2006 (česky jako romány — jak to říká mladík Caspar, Třináct měsíců), líčící zrání třikterý v pátém příběhu během dlouhé náctiletého kluka v Británii začátku cesty vlakem v Mongolsku čte Vojnu osmdesátých let. A také debut a mír: Kniha je to o tom, „proč se věci Hybatelé (1999), který Mitchellovi dějou tak, jak se dějou“. Ale protože přinesl první literární ceny, ale rovněž je ta kniha dlouhá, odpověď na tu kritické výhrady, že příliš podléhá otázku ještě nezná. vlivu Harukiho Murakamiho. Jakkoli První část „Okinawa“ je monoknihy, jimiž se Mitchell pokusil logem Kvazara, který provedl plynový přímo navázat na Atlas mraků, půsoútok v tokijském metru a nyní je bily jako recyklace a v případě Domu na útěku. Vypravěčem druhé části za zdí (2015) dokonce i jako zklamání, „Tokio“ je mládenec Satoru, který Hybatelé, v nichž předznamenal prodává v obchodě s gramofonovými metodu a témata svého nejslavnějšího deskami. Do obchodu mu zavolá románu, stále zůstávají svěží a překva- Kvazar, který se domnívá, že telepiví. A právě Mitchellův oslnivý debut, fonní číslo je tajný kód sekty, v jejímž česky vydaný už roku 2005, si v násle- jménu útok spáchal. Satoru už byl dujících řádcích připomeneme. na odchodu, kvůli telefonu se vrátil Hybatelé nabízejí devět příběhů a následně do obchodu vstoupila v devíti žánrech vyprávěných devíti dívka. Dají se spolu do řeči, zamilují vypravěči důmyslně propojených se do sebe a společně se rozhodnou v celek. Lidské osudy v nich jsou odjet z Japonska. „Často jsem si na to jako kulečníkové koule: narážejí pak vzpomněl: kdyby ten telefon do sebe a vychylují se z původní v tu chvíli nezazvonil a kdybych se dráhy. Náhodné setkání nebo událost nerozhodl, že se vrátím a zvednu ho, může změnit osud. Vše předznamenic z toho, co se stalo potom, by se nává vstupní motto od Thorntona vlastně nestalo,“ píše Satoru. Právě Wildera o hledání „příčiny všech tento typ úvah o „kdyby“ hraje příčin“ a o tom, zdali tou příčinou v románu podstatnou roli.

43

V třetí části „Hongkong“ se workoholický investiční makléř Neal Brose, jehož aktivity se pohybují na samé hraně legálního, náhodně setká s mladým párem z druhé části, nahlédne svůj život z jiné perspektivy a uvědomí si vyprázdněnost své existence ve srovnání s jejich láskou.

V dalších částech putujeme s románem stále víc na západ, přes čínské vnitrozemí, Mongolsko, Petrohrad až do Londýna. Mitchell ukazuje, jak zvládá různé žánry i pastiše oblíbených autorů: love story ve stylu Murakamiho (druhá část), rushdiovský magický realismus (čtvrtá část), kriminální historku o padělatelích obrazů (šestá). Vše vyvrcholí v sedmé londýnské části, kdy s vypravěčem Marcem prožijeme v úseku čtyřiadvaceti hodin moderní velkoměstskou odysseu, v níž se objevuje či zmiňuje řada figur z předchozích částí. Marcův den je protkán úvahami o smyslu lidské existence a o její naprosté náhodnosti. Lidé jsou podle něj jen koktejl genů a výchovy, který namíchala slepá barmanka Náhoda. A právě při jedné z takových úvah zachrání na ulici ženu, kterou málem srazil nepozorný řidič taxíku. Na místě se ocitl jen

Téma

aby prostě „nařízl mostní nosník a pak nechal ty zlé, ať se zabijí sami, když na most vkročí …“. Tou dobou se k Zemi blíží kometa a Krotitel dá na Bartovu radu … V epilogu „Metro“ se kruhově vrátíme na začátek.

Japonský sektář Kvazar, který celá ta léta přežil, provede další plynový útok.

Fanoušci Atlasu mraků již jistě identifikovali společné rysy: multižánrovost, seskládání románu z několika samostatných, ale nápaditě Pracuje na výzkumu kognitivních provázaných příběhů. Práci se žánry zbraňových systémů, ale odmítne Mitchell podřizuje ústřední myšlence se na výrobě inteligentních raket románu. Zatímco Atlas mraků, jehož s vlastní umělou inteligencí dál sjednocujícím tématem je boj hrdiny podílet a uprchne. Během svého útěku, proti kořistnictví, barbarskému který sledujeme v rámci retrospekničení všeho, co agresory přesahuje, tivní linie jejího vyprávění, se setká se uzavírá pozitivním vyzněním, s několika postavami z předchozích nevtíravým apelem na to, udělat svět částí, přičemž setkání s dívkou Sherry lepší, Hybatelé končí apokalypticky: z pátého příběhu ji přivede k myšlidstvo samo spěje ke zkáze, je to lence vytvořit takový systém, který neodvratná cesta, protože i dobré vlastně zbraním sám zakáže použití. úmysly mají ničivé důsledky …

Zde už se, stejně jako v následujícím „Evoluce a dějiny jsou kulečníkem příběhu „Noční vlak“, dostáváme elementárních částic,“ říká Mo do žánru sci-fi. Devátá část sestává Muntervaryová v osmém příběhu. z přepisu nočního rozhlasového V Hybatelích propojení spočívá v nákontaktního pořadu. Moderátora hodě a osudu, které lidské směřování Barta Segundu v něm opakovaně vychylují z dráhy. V románu lze oslovuje umělé vědomí zvané Krotitel, vysledovat sérii náhodných kroků které vytvořila Mo. Krotitel se snaží od Kvazarova telefonátu až po zkázu zlepšit život na Zemi, ale lidstvo samo Země — a také si lze tvůrčím způsomu to sabotuje, a tak řeší dilema: má bem modelovat alternativní varianty, být pasivní a nechat lidi, aby se sami jež by mohly začít ve chvíli, kdy by se zabíjeli, anebo zasáhnout? Bart mu Satoru nevrátil zvednout telefon … poradí, aby dal věcem volný průchod, Mitchellovi hrdinové touží po svobodě a/nebo se snaží najít pravdu o sobě či světě kolem sebe.

Lidé a jejich příběhy jsou nejzajímavější tehdy, když je pohání nějaké pozitivní poslání. Mnoho postav z Hybatelů se znovu objevuje v dalších Mitchellových knihách (tyto intertextové hříčky eviduje příslušné heslo na britské Wikipedii). Pokud u pozdějších Mitchellových románů čtenáři pociťují jistou frustraci z toho, že se autor sem tam opakuje, tak v Hybatelích řadu motivů najdeme v zárodečné podobě. Z dnešní perspektivy se tak Mitchellův debut jeví nejen jako jasný doklad autorova talentu, ale také je na něm poutavé, že Mitchellova pozdější témata zde najdeme v zárodečné, syrové podobě.

Lidé a jejich příběhy jsou nejzajímavější tehdy, když je pohání nějaké pozitivní poslání shodou okolností, z nichž řadu ovšem vytvořili jiní lidé. Nakonec skončí v kasinu, kde vyhraje, a to jej přivede k rozhodnutí vzít si svou dívku Poppy.

Právě Poppy Marcovi řekne, že se příliš zabývá příčinami a nemyslí na následky. Po londýnské epizodě román pokračuje dalšími třemi částmi, které právě o následcích pojednávají.

První dvě třetiny Hybatelů tak jsou o příčinách, o řetězcích „kdyby“, zbylá třetina je o důsledcích — a to jak celého sledu náhod, tak jediné chvíle Marcova života, kterou on sám ani nepovažuje za podstatnou: Ještě nikdy jsem nikomu život nezachránil. Ne že by to byl nějak zvláštní pocit. Jako když si vyzvedám fotky z minilabu: nejdřív lehké vzrušení, ale nakonec v podstatě zklamání.

Zachráněnou ženou je vypravěčka osmého příběhu Mo Muntervaryová.

Autor je spisovatel a anglista.

44

k Eva Klíčová

Jakub König Vřeteno. Román z propasti Paseka, Praha 2021

Kau-lunské (Kowloon) opevněné město, skutečnost, která se stala předobrazem dystopických fantazií. Čínská enkláva uvnitř hongkongského Kau-lungu, čtvrť­‑slepenec zhruba čtrnáctipatrových domů, které prorostly živelnou výstavbou, uvnitř protkány uzounkými temnými uličkami, šachtami, v patrech pospojovanými závratnými stezkami z improvizovaných lávek a teras, s načerno rozbujelou elektroinstalací, selhávající kanalizací. Struktura přeplněná lidmi i všemožnou havětí z hmyzí či hlodavčí říše. Místo s vlastními tvrdými zákony primitivního kapitalismu, lidské hnízdo plné prostituce, drog, bezpráví. Vizuálně působivé lidské mraveniště bylo v devadesátých letech, poté co se poloostrov vrátil pod čínskou správu, zdemolováno. Zároveň ale přežilo — jako jakýsi reálný prototyp dystopických urbánních vizí, cyberpunkové estetiky, záblesku jedné z verzí budoucnosti uhnětené z ruin dnešního světa a nadvlády technologií. Věděl o něm William Gibson (mimo jiné se o něm zmiňuje v eseji

Kritiky

Srdečné pozdravy z univerzální dystopie o Singapuru Disneyland with the Death Penalty), svého možná prvního zhmotnění se pak dočkal ve filmové adaptaci románu Do Androids Dream of Electric Sheep? Phillipa K. Dicka čili v Blade Runnerovi Ridleyho Scotta z roku 1982, v akčním filmu s Jackiem Chanem Crime Story si zahrály jeho již před demolicí vysídlené prostory, přímo na něj odkazuje japonská videohra z roku 1997 Kowloon’s Gate — a pak mnoho dalších včetně těch současnějších (například Call of Duty. Black Ops).

Další kopii Kau-lunského opevněného města, jeho simulakrum, odvozeninu, inspiraci — snad dnes už i nevědomou, přefiltrovanou dekádami popkulturních citací — najdeme v románu výtvarníka, textaře, hudebníka (kapela Kittchen nebo projekt­‑deska­‑kniha Zvíře jménem podzim) a tvůrce autorských knih Jakuba Königa Vřeteno.

Jakkoli se vřeteno dostalo do názvu — v románu jde o jakýsi vířivý hudební nástroj, jeho funkce je pouze volně motivická. Naopak skutečné tělo románu tvoří post­‑apo město tvaru kráteru, propasti se stěnami pokrytými hustě vrstvenou aglomerací, město­ ‑stát­‑svět patrových vrstev, platforem, jež kopírují sociální status skupin obyvatel a legálně bez znalosti tajných modliteb jsou neprostupné, město, jehož součástí jsou voštinové struktury bytových jednotek, vším prorůstající, částečně skrytá utajená infrastruktura, kterou obsluhuje nejnižší kasta sirotků … S hlavním hrdinou, chlapcem na prahu puberty, tímto městem probíháme, prolézáme, padáme jím a schováváme se v jeho různorodých

50

a mnohdy nečekaných strukturách a zákoutích. Navzdory všem postavám a jejich naznačeným osudům se tak román zhmotňuje především popisem urbánní struktury a postupným odkrýváním toho, jak to celé funguje.

Přestože pro Königův román­‑město je charakteristická jistá punková živelnost, může připomenout další český literárně architektonický projekt Urbo Kune z roku 2015 a stejnojmenný román — architektonický experiment Miloše Urbana. Ve výtvarných vizualizacích města navrhovaného jako využití kráteru lomu na Zbraslavi se analogicky objevují nejen struktury voštin, ale i různá patra — lamely s funkčně oddělenými segmenty stavby futuristického městodomu. Zdá se tedy, že utopie i dystopie spojuje představa olbřímího sídliště, slepenec prostupných organických struktur, labyrint i mraveniště v jednom. Co si ale s — z podstaty vizuálními — nápady, které právem zúročují filmy a hry, může počít literatura?

Děj a mystérium

Román se rozbíhá zvolna, jednoduchou, ale tak nějak archetypálně silnou zápletkou, která chlapeckého hrdinu vyláká z obytné platformy do těch dalších, kam jde hledat pravdu o zmizelém otci a také zachránit vojáky unesenou sestru. Tyto dějové motivace se však rychle vytrácejí, řídnou a čtenářská zvídavost poněkud osiří se svou snahou tedy aspoň rozkrýt fungování města­‑kráteru, případně si objasnit jeho apokalyptickou genezi (jen málo se naznačí během

k

Kritika v diskusi

Lyrické sci-fi pro jazykové nerdy Eva Klíčová (ed.) — Ivan Adamovič — Klára Vlasáková — Marek Lollok

Lyrické sci-fi, trochu také sociální román nebo young adult, závan foglaro­-Prašiny nebo jitření komiksové vizuality.

Postmoderní smetiště inspirací jako by vydalo dalšího pohrobka všeho možného, co jste kdy četli a možná už i zapomněli. Přesto je docela sympatický, a dokonce talentovaný.

Osudem Vřetena Jakuba Königa je proto v této diskusi diskuse o mnoha dalších knihách a žánrech nebo i hledání jeho čtenáře. Nakonec ale přijde smíření.

52

k Jan Váňa

Pavel Bareš Meta Host, Brno 2020

Vedle populární sci-fi ságy Kronos (Host, 2017 a 2019) se Pavel Bareš rozhodl svoje nadšení pro fantastiku přetavit do společenského románu ze současného Česka. Meta je chytře a zručně napsaná, vtipná, místy napínavá a velmi vtahující kniha, jejíchž tři sta třicet tři stránek čtenářské publikum zhltne jako malinu. A to i přesto, že se v ní autor pouští do nelehkých společenských témat jako sexuální násilí, nálepkování, a především určitá generační křehkost či ztracenost, příznačná pro skupinu, již samotná hlavní hrdinka označuje jako „mileniály“. Forma připomíná deník psaný jednou osobou, byť často bez časového určení a chronologického pořádku.

Hlavní hrdinka Lenka, které její kamarádi neřeknou jinak než Lenny, vypráví příběh o sobě a svém soukromém detektivním pátrání několika posledních týdnů. Děj se tedy odehrává výhradně z pohledu vypravěčky, což umocňuje autenticitu příběhu a zároveň umožňuje postupnou gradaci napětí, jak se

Kritiky

V ženské superhlavě skrze vypravěčku dozvídáme nové a nečekané souvislosti.

Vypravěčka hned na začátku vykládá karty na stůl, když nám sděluje, že je nositelkou superschopnosti, tedy takzvaných „mimik“, což jí umožňuje měnit s určitou mírou náročnosti svou podobu. Řadí se tím mezi takzvané metajedince, tedy lidi se super­schopnostmi, kterým se zkráceně říká „mety“. Mety dovedou zvláštní kousky, které obvykle známe z filmů a komiksů o superhrdinech: umí vyvolávat oheň a zapalovat věci kolem sebe, teleportují se, disponují nadlidskou silou a odolností, přeměňují se a tak dále. Rozdíl oproti typicky superhrdinským narativům spočívá v tom, že v Barešově fikčním světě se „hrdinové“ se svými metaschopnostmi vyrovnávají veskrze nehrdinsky, tedy jako běžní lidé. Někteří se skrývají, někteří pomáhají, jiní se snaží ze svých schopností vytřískat peníze, třeba jako youtubeři nebo instantní celebrity.

A existuje i celá řada takových, kteří by nejradši své schopnosti vyměnili za úplně normální, všední život.

Kniha začíná tímto myšlenkovým cvičením: „Kdybyste mohli mít nějakou superschopnost, jaká by to byla?

A co byste s ní dělali?“ Na příbězích Barešových superhrdinů můžeme vidět, že odpovědi nejsou zdaleka tak intuitivní, jak by se mohlo zdát. Zvlášť, pokud se pokoušíme je promýšlet v širších společenských a kulturních souvislostech. Mety si totiž s sebou na každém kroku nesou punc jinakosti, který je vylučuje z běžné společnosti a stigmatizuje je coby potenciální celospolečenskou hrozbu. Každá meta se musí registrovat, a tím se dostává pod pečlivý dohled svého okolí. Bareš se tak pokouší o důslednou integraci fikčního prvku superhrdinství do jinak veskrze realistického světa, v němž platí nám dobře známé zákony a morální normy.

56

Svět superhrdinů jako sociální laboratoř

Střetávání nadpřirozeného a realistického zde funguje jako sociální laboratoř. Fantastické, tedy superhrdinské, aspekty zasahují do všedních interakcí, které běžně považujeme za zcela samozřejmé. Tím je zároveň obnažují a poukazují na jejich problematičnost.

Podobný postup uplatnili například Colson Whitehead v oceňovaném románu Podzemní železnice (Jota, 2018) nebo Matt Ruff v románu Lovecraftova země (Baronet, 2018), když skrze fantastično (podzemní vlakovou dráhu protínající Spojené státy americké nebo lovecraftovskou černou magii) nechali v plné síle vyjevit hrůzu a bizarnost rasové segregace Afroameričanů. Bareš přitom fantastično využívá především k prozkoumání mýtů a stereotypů panujících ohledně sexismu, sexuálního obtěžování a násilí na ženách.

Lenny sama je mladá dobrodružná hledačka a tyto otázky promýšlí a v různých příhodách reflektuje.

Uvědomuje si, že násilí a moc nejsou statické, jednoznačně definované veličiny, ale že se naopak jedná o jevy velice proměnlivé a situované. Násilí se zde neodehrává v přehledných surových podobách, ale v plíživých formách manipulace, lží, citového vydírání či stalkingu. „Superschopnosti“ jsou pak zvětšovacími skly, skrze něž nahlížíme násilí fikční a paralelně jej srovnáváme s tím skutečným, odehrávajícím se v našem světě mimo román.

Autor v tomto ohledu nezapře své sociologické vzdělání, o čemž svědčí i přímá citace slavné knihy sociologa Ervinga Goffmana, do češtiny trochu nešťastně přeložené jako Všichni hrajeme divadlo (Nakladatelství Studia Ypsilon, 1999). Bareš používá titul Goffmanovy knihy jako název první části a zároveň ústřední motto celého

k Ondřej Sládek

Martin Hilský Shakespearova Anglie.

Portrét doby Academia, Praha 2020

Jméno anglisty a našeho nejvýznamnějšího znalce díla Williama Shakespeara Martina Hilského je poměrně dobře známé i mimo literární kruhy. Jeho překlady Shakespearových děl jsou založené na detailní znalosti nejen samotných textů, ale také stavu jazyka a dobové poetiky, historického a kulturního kontextu, v rámci něhož vznikly.

Bez reflexe tohoto „okolí“ by jeho překlady Shakespearovy řeči jen stěží působily tak současně a přirozeně.

Na to, že při překládání Shakespeara je třeba zvolit jiný přístup, než je obvyklé například při překladu soudobé britské prózy nebo dramatu, upozornil Hilský již v knižním rozhovoru s Ludmilou Koreckou Když ticho mluví (2007).

Uvedl v něm: „Překladatelsky je to pouť do zcela odlišné krajiny. Práce na překladu Shakespeara vyžaduje jinou techniku, jiné znalosti, jiný způsob interpretace, všechno je jinak.“ Jakkoli šlo o náročnou pouť, Hilský ji zvládl obdivuhodným způsobem.

Kritiky

Strojem času do Shakespearovy Anglie V souhrnné podobě jeho celoživotní vždy pracoval, samostatnou a kompřekladatelskou a badatelskou činnost plexní pozornost mu však věnoval týkající se Shakespeara představují až nyní. tři rozsáhlé knižní publikace, které Oním kontextem se myslí nejen vydalo nakladatelství Academia. hlavní historické, politické, ekonoV roce 2011 vyšel vůbec poprvé mické a náboženské události, které v jednom svazku český překlad celého se odehrály v Anglii v šestnáctém Shakespearova díla (Dílo; celkem a sedmnáctém století, ale také feno1 667 stran velkého formátu). Již o rok mény týkající se každodenního života dříve Hilský vydal „doprovodnou“ obyčejných lidí. Je zjevné, že historie výkladovou publikaci nazvanou má v Hilského pojetí podobu komShakespeare a jeviště svět (2010). V ní binace makrohistorie s mikrohistorií.

Shakespearova dramata a básně Stejně velkou pozornost věnuje totiž interpretoval v širším kontextu angjak velkým historickým událostem, lické a evropské renesance. V loňském jako byla anglická reformace a proti­ roce pak vyšla rozsáhlá monografie reformace, vláda Alžběty I. nebo Shakespearova Anglie. Portrét doby, Jakuba I., tak osudům konkrétních která svým způsobem završuje jeho lidí, ať už samotných strůjců zmídosavadní shakespearologické bádání. něných velkých událostí, nebo jen Překladatelská virtuozita a injejich prostých (někdy nechtěných) terpretační umění, které Hilský účastníků. uplatňuje jak v psaných textech, tak Kniha je rozčleněna do čtyř hlavv mluvených projevech, je pověstná. ních částí. První tři („Lidé a společSpojení „Hilský a Shakespeare“ je cosi nost“, „Každodenní život“, „Imaginace, jako značka dobré, respektive výborné mentalita, řeč“) mají formu historickvality, která rozhodně stojí za pozorkého vyprávění, čtvrtá („Kdo je kdo“) nost. Ne náhodou za svou práci získal je svým způsobem slovník osobností řadu domácích i zahraničních ocenění. Shakespearovy doby. Jednotlivé části K tomu nejnovějšímu patří vyhlášení jsou dále děleny na kapitoly a podjeho publikace Shakespearova Anglie kapitoly. Kromě toho publikace obsaKnihou roku v rámci Magnesie huje užitečné historické kalendárium, Litery 2021. seznam použité literatury, nechybí ani jmenný a věcný rejstřík.

Politika, náboženství, lidé První část nazvaná „Lidé a spoUvedenou monografii lze stručně cha- lečnost“ obsahuje celkem dvanáct rakterizovat jako práci, která čtenáři kapitol. Hilský v nich nastiňuje vývoj nabízí ucelený pohled na dobu, kulanglické společnosti v průběhu dané turu a společnost, v níž Shakespeare epochy, poutavě představuje různé žil a tvořil. Hilský se tak zaměřil společenské vrstvy a skupiny. Svůj na kontext, se kterým sice při výkladu výklad odvíjí od popisu klíčových jednotlivých Shakespearových děl historických a náboženských událostí

58

r

Všechno cajk, jsem rybíz ★★★★★ Kateřina Kirkosová

Novela pohybující se v zóně tabu

Hana Lundiaková Co je ti do toho Větrné mlýny, Brno 2020

Čtvrtá kniha rockerky Hany Lundiakové, Co je ti do toho, je opět dobře rozpoznatelná stylem založeným na bezprostředním synestetickém vnímání světa, drze přímočarých synekdochách, kontrastech a s probublávajícími tématy, která se rozpínají mezi vesmírem, sexem, imaginací, officem, sídlištěm a rodinou. Je znovu také provokativní a existenciální, ale překvapivě i trochu zklidněná a zvláštně zharmonizovaná.

Vypravěčkou je třiatřicetiletá žena.

Má malého syna, školou povinného, tak akorát mezi roztomilostí a prostořekostí. Dále má manžela, věkem pár let přes čtyřicet, který je bez práce.

Recenze

Jí sice připadá jako grafik skvělý, ale strhávajícím příběhovým uzlem. jiným asi už za horizontem, „včetně Velmi důležitý — a to je ta harmostarých průměrných nápadů“. Jeho ak- nizující linie — je vztah vypravěčky­ tuální celodenní náplní tak je makat ‑matky k synovi. Ten je velmi kamana biku a díky tomu se sám ze sebe rádský, otevřený a přímý. Na rozdíl nezbláznit. Vypravěčka má také blíže od lidí, co šišlají na děti a učurávají nespecifikovanou práci v kanceláři, z nich blahem, aby demonstrovali která je důležitá z hlediska zaplacení svou blízkost, vypravěčka umí na rosloženek, ale jinak v ní vzbuzuje vinu dítěte přestoupit celkem samoopakované návaly hnusu z „hladce zřejmě, neokázale, ale funkčně, tedy designové“ firemní kultury. převzít jeho bezelstnou a divotvornou Když vodí syna do školy, potkává radost, bezprostřední postoj ke světu. kluka s vlasy na kohouta a se sluNepouští přitom nutně svou pozici chátky v uších, co pravidelně přichází dospělé (matky, opory, toho, kdo si ví dvě minuty po zvonění. Čím častěji rady), přepíná se nebo jede obě polohy se míjejí, tím zřetelněji se dochvilně tak nějak bez námahy a vůbec zamyšopožďující se kluk přesunuje z perilení, reflexe, intence: a tak se zde řeší ferie její pozornosti do centra a stává i celý ten mrazivý vesmír školy: obědy, se efemérně nutkavou hádankou, zatrpklé družinářky, výprava na poštu kterou vypravěčka nemůže jen tak bez spojená s hledáním mezitím ukrapovšimnutí nechat chodit kolem sebe. dené koloběžky a tak podobně.

Proč vždycky přijde pozdě? Fénuje V pořadu ArtCafé na Českém si vlasy? Loudá se demonstrativně? rozhlasu, věnovaném ne/slučitelnosti Ví o tom jeho rodiče? Zároveň, přece uměleckého provozu a rodičovství, ho nebude přímo oslovovat s tak Hana Lundiaková mimo jiné říká, obskurními dotazy, nic jí do toho že Co je ti do toho je kniha o mateřství není, je to cizí kluk, navíc žák školy, a mateřské lásce, která je v literatuře kam vodí svého syna … Takže zbývá zobrazena buď jako sentimentální, nenápadně pokukovat a přemýšlet nostalgická, sladká, případně není si pro sebe. Nebyl by to ale román, vůbec. A že ji chtěla zpracovat jinak, kdyby náhoda ty dva nějak přece pro někoho možná kontroverzně. jen nesblížila — a to dokonce tak, Že jde o knihu o mateřství, to mne, že mezi paní z korporátu a teenagerem přiznávám, při čtení vůbec nenapadlo. z rodiny s násilnickým otcem dojde Rodičovské situace nejsou hloupé na romanci včetně sexu. ani didaktické, nejsou popisné ani „Toto není Lolita naruby!“ píše rozmělněné v maminkovské reflexi, nakladatel v anotaci v závěru knihy. ale přesto: jak do koncepce knihy Věkový rozdíl mezi Tominem a vyo mateřství zapadá divoký vztah pravěčkou je úvodem zkonstatován, s Tominem? Má nenápadně podale dál ho Lundiaková netematizuje, trhovat, že i matka má jiné potřeby nereflektuje ani moc nepřipomíná. než jen radostně opečovávat svá Vztah „ženy v Kristových letech“ kouzelná dítka? Nebo se skrz zjevně a o dvacet let mladšího kluka je emocionálně zanedbaného Tomina vášnivý, obsesivní, jakoby mimo čas říká něco o jeho matce, která nedokáže a prostor, vytržený z každodennosti. ochránit děti před jejich agresivním Nikdo nikoho neprovokuje, nesvádí, otcem, nebo je naopak chrání — nemanipuluje. Pro oba zúčastněné umožňuje jim sociálně a ekonomicky zřejmě jde o nějakou formu úniku, ale zajištěný život, byť emocionálně je to spíš skrývání radosti z nepravdědrastický — tím, že svého váženého podobného souladu, ne ostentativně manžela přese vše neopustila a nenonkonformní kratochvíle, žalostně stala se chudou ztrhanou samoživitelkrátkodeché rozptýlení. Není to vztah kou? Nebo nejjednodušeji — ale pro pro ostatní lidi, aby se mohli pohoršo- mne jen s nápovědou z rozhovoru — vat, dojímat nebo diskutovat, existuje se sděluje, že mateřství teprve spouští jen pro ně. Je to obsese. bezbřehou imaginaci, která umožňuje Krom toho, vztah mezi náctiletým slyšet světlo a hmatat zvuky, hluboké Tominem a vypravěčkou­‑milenkou prožití i banálního, to, co je na knize není jediným tématem knihy, spíš a možná na tvorbě Hany Lundiakové divoce pulzujícím a pozornost lehce nejzajímavější?

60

r

Zpátky do světa, kterej znáš ★★★ Jakub Pavlovský

Comingoutová novela

Eva Pospíšilová — Klára Pospíšilová Pátá minuta je o nás Větrné mlýny, Brno 2020

Recenze

většinová, nemusí být ani dnes tak úplně jednoduché. Situaci komplikuje třeba i to, že jste kapitán úspěšného basketbalového týmu a nadějný plavec … Úspěšný sportsman a gay?

Vztahová krize na sebe proto nenechá dlouho čekat: „Nechci znít pateticky, anebo zle, ale možná bys měl jít.

Zpátky do světa, kterej znáš,“ vyhrkne najednou netrpělivý Kai. Autorky svou novelu postavily tak, aby ukázaly, jak heteronormativní společností jsme — jak silný je tlak většiny a jak svět stále není moc připraven na přijetí jinakosti. Celé téma je však napěchováno do poněkud předvídatelného děje včetně klišé, kdy jeden z hrdinů je z bohaté a druhý z chudé rodiny či do jejich vztahu vstupují různé další „nevyřešené“ rodinné vztahy. V knize Pátá minuta je o nás sice dobře funguje pravidelné a téměř přesné střídaní kapitol, díky němuž má příběh až příkladný spád, v kombinaci s poněkud obvyklým mixem zápletek to ale zároveň budí dojem trochu emočně vykalkulovaného triviálního čtiva, a to včetně sentimentálních „zaláskovaných“ intimních scén.

Naopak dobře a uvěřitelně popsané jsou středoškolská atmosféra a přátelské vztahy. Z ne úplně jasných důvodů je kniha situována do anglosaského prostředí, což celou tu LGBT agendu odsouvá do vzdálených reálií cizích jmen, moře, meziškolní řevnivosti, skákání po střechách a sledování BBC, jako by byl coming out na české vesnici či v reáliích nudného moravského maloměsta něčím nepatřičným a snad málo dramatickým.

Dva kluci, které spojuje moře.

Jeden ho nenávidí a druhý miluje.

Dva různé světy, které se prolnou, a je to láska na první ránu pěstí. Těmito slovy je v anotaci uvedena Pátá minuta je o nás, první společná kniha autorek Evy a Kláry Pospíšilových, již původně napsaly a publikovaly v online podobě. Po třech letech se příběh dostal na papír.

Ethan Payne a Kai Nerison, Daniela Mrázová hlavní hrdinové navštěvující znepřátelené střední školy, se potkají na party, ideálním místě pro seznámení se Temné deníky ze staré Evropy s holkou. Jenže záhy je všechno jinak a zdánlivě heterosexuální kluci se „Jsem zvědavá na lásku. A přece chce začnou scházet spolu — a pro jistotu něco ze mě ven! Možná jednou napíšu tajně. Přijmout sexualitu, která není román, ačkoli líp mi jdou úplně

Životem k utrpení ★★★★

62

Jan Erik Vold Deník Ruth Maierové. Příběh židovské dívky v Evropě pod nadvládou nacistů přeložila Kateřina Krištůfková Edika, Praha 2021

krátké útvary. Myšlenky! Ale to je všechno hloupost!“ „Jediná útěcha je položit si ruku na čelo. Hledat klid ve vlastní bolesti.“ Mezi těmito dvěma úryvky je více než šest a půl roku a stovky popsaných stran. Šest a půl roku života dívky, která se z napohled bezstarostného žabce mění v sečtělou vyzrálou bytost hluboce vnímající lidské utrpení. Hustě vysázený fascikl, který se konečně dostává i k českému čtenáři, obsahuje deníky a korespondenci židovky Ruth Maierové, narozené v roce 1920 ve Vídni. Když jí bylo třináct let, zemřel jí otec (pocházející z moravských Žarošic), kterého měla velmi ráda. Blízký vztah měla i s o dva roky mladší sestrou Judith. Ruth si od dětství psala deník a podle všeho popsala osm poměrně silných sešitů; ne všechny se však dochovaly. Zásadní změnu do jejího života přinesla kromě otcovy smrti anexe Rakouska hitlerovským Německem v roce 1938. V tu chvíli bylo zjevné, že protižidovské nálady v Ruthině vlasti dostanou zelenou a rodina musí pryč. Jako první odjela sestra Judith — do Británie, kde se později shledala s matkou a babičkou. Ruth na konci ledna 1939 zamířila do Norska, kde žila u rodiny otcova kolegy telegrafisty

r

literární kritik a novinář Iulian Ciocan ruskou anexi Krymu z roku 2014 a následný konflikt v doněcké oblasti na Ukrajině. Fikce, kterou měla agresivní Putinova zahraniční politika zničit, byl jeho rozepsaný román nesoucí příznačný název — A ráno přijdou Rusové.

Ciocan nicméně knihu dokončil a o rok později i vydal. „Invaze Rusů tady byly a asi i nadále budou,“ konstatuje lakonicky v rozhovoru pro web iLiteratura.cz. Román navíc pokrývá více než jen fiktivní obsazení Moldavska separatisty z Podněstří a ruskými vojáky. Tato — ještě stále — dystopie je totiž románem v románu, dějem rukopisu, s nímž v půlce devadesátých let obchází nakladatelství a vlivné známé hlavní protagonista knihy A ráno přijdou Rusové, čerstvý absolvent Marcel Pulbere. Krátký román se tak tematicky i časově napíná: mezi období transformace a blízkou, spekulativní budoucnost, mezi společenskou a kulturní satiru a geopolitické obavy.

Ciocan ani v posledním románu neuhýbá od svého stylového modu operandi. Děj se opět horečnatě dere vpřed, odevšad vykukují čechovovské postavičky — tu prodavačka konzerv, která sní o lepším, jinde diplomatický literární kritik, který udělal kariéru díky tomu, že nikdy nikoho nenaštval, a podobně — a vše obklopuje rozvrzaný, upocený Kišiněv, kde není práce, peníze a možná už ani naděje. Vyprávění se tu však nerozpadá do reje mikropříběhů, jak se to stalo u předchozí autorovy knihy, Srdcové dámy.

Román A ráno přijdou Rusové se od počátku do konce drží dvou načrtnutých rovin a jejich hrdinů.

Jako zajímavější a literárně nosnější se přitom jeví osudy studenta Marcela Pulbereho. V případě dystopické linky ruské okupace možná realita opravdu zničila fikci — nejen v ohledu na ruskou agresi z roku 2014, ale na celkovou komplexitu a mnohost rovin vedení hybridního

Recenze

konfliktu, ať už jde o špionážní akce GRU, nebo syntetické kulturní války, vyráběné někde v suterénech paláců moskevských oligarchů. To však není důsledek nedostatku imaginace Iulia Ciocana, nýbrž historickou situací Marcela Pulbereho, autora této temné vize: ačkoli musí žít a živořit v transformačním blátě postsovětského prostoru, nejtemnější budoucnost si dokáže představit jenom jako klasický konflikt z dvacátého století …

Tato mimorománová okolnost a nechtěná pointa tím přidává další vrstvu už tak dost napěchovanému vyprávění z Kišiněva půle devadesátých let. Pulbere se vrací ze studií literatury v Rumunsku a kromě rukopisu si veze i naivní představy o uplatnění na trhu práce. Stačí však chvíle a už přeprodává konzervy na náměstí, neúspěšně se hlásí na místo referenta či se nevěřícně zaučuje na univerzitním pracovišti, kde si korupce a cynismus nezadají se státní byrokracií. Iulian Ciocan v rozhovoru sice tvrdí, že román není autobiografický, nicméně míra detailů, sarkasmu i parodických úšklebků směrem k moldavskému literárnímu a kulturnímu provozu devadesátých let naznačuje vlastní bohatou zkušenost s daným obdobím.

Román A ráno přijdou Rusové proto lze číst i jako komentář k transformaci a směřování moldavské, potažmo postsovětské společnosti — zvlášť vezme-li se v potaz skicovitá nebo žádná psychologie postav, spíše epizodní, skečovité vyprávění a zalíbení v detailu.

Kompromisy, které musí Marcel na své cestě za štěstím dělat, i naznačená nesamozřejmá budoucnost Moldavska však přidávají tomuto komentářovému čtení na nejednoznačnosti: dělají z textu román.

Ciocan nesoudí, pobaveně sleduje rej postaviček, jejich pinožení i pokusy vtisknout všemu tomu bordelu nějaký smysl a připomíná, že nikdo nestojí mimo společnost nebo politiku, že historie může být všechno, jen ne definitivní a uzavřené vyprávění. Skutečnost možná ničí fikci — ale fikce a imaginace zase činí skutečnost uchopitelnou a žitelnou.

64

Vybombar­ dovaná Pohádka máje ★★★ Jiří Trávníček

Román příznačný pro dvacáté století: láska, smrt & ironie dějin

Tadeusz Konwicki Černá kronika lásky přeložila Helena Stachová Pistorius & Olšanská, Praha 2021

Hned několikero druhů nostalgie se skrývá v Černé kronice lásky Tadeusze Konwického (1926—2015). Je tu nostalgie za ztraceným časem mládí, který na sebe bere podobu příběhu čisté lásky čerstvého maturanta Víti a dívky Aliny, lásky, jaká umí být jen v tomto věku. To vše podtrženo jarem, pučením, loukami, řekou. Dále je tu nostalgie za ztraceným územím Vilna, kde se děj odehrává, tedy nostalgie skrznaskrz polská (ztracené kresy).

Autor sám pochází z těchto míst a píše s vědomím, že už se do nich nikdy — jako do „svých“ — nevrátí. Nostalgie za neodvolatelností dějin. Poslední den prázdnin Vítek odjíždí z místa na studie. Milenci usnou u řeky, Alina na schůzku přišla v bílé svatební sukni. Usnou a ráno je budí zvuk sirén

r

Lovecraft měl problém se sexem, a to jak ve skutečnosti, tak ve svém díle, kde je třeba si sexuální pozadí rituálů jen domýšlet. Moore se rozhodl všechen sex do díla vrátit a udělat z něj jeden z klíčových motivů příběhu, především v postavě agentky Merril Brearsové, která se na začátku příběhu vrací z léčení ze závislosti na sexu.

Burrowsova malba má blízko k mainstreamu a k dílům spojeným se scenáristy, jako jsou Garth Ennis a Warren Ellis, s nimiž sám spolupracoval. Oba příběhy mají specifickou panelovou skladbu. První se celý odehrává v jednotné mřížce, kdy je každá strana rozdělena na dva úzké vertikální panely, což působí vysoce ozvláštňujícím dojmem. Z této mřížky se vystupuje jen ve chvílích, kdy se odhalí tajemný svět a halucinace převezmou vyprávění. Druhý příběh zase pracuje s jednotnou mřížkou, kterou tvoří čtyři horizontální panely, které občas ozvláštní půlstránkové či stránkové panely dokreslující atmosféru, pomlky nebo přechody v ději. Stejně dobrá je v komiksu i práce s barvami a barevnými motivy, které například předznamenávají zlomové události.

Lovecraftovo dílo není samo o sobě až tak literárně cenným — fascinující je však na něm to, jak inspirovalo jiné autory. Borgesovu povídku „There are more things in life“ (kterou podle Manguela Borges napsal, protože Lovecrafta nemohl vystát), Burroughse, ale třeba i Joea Hilla a Gabriela Rodrigueze, které inspiroval k sérii Zámek a klíč, nebo Johna Carpentera, jenž natočil lovecraftovsko­‑kingovský horor In the Mouth of Madness, stejně jako mnoho dalších.

Alan Moore je rozhodně jedna z nejdůležitějších osobností komiksového světa. Jeho komiksy spadají mezi ty, které se podílely na povýšení komiksu na umění, a to přesto, že se v nich neustále věnuje populárním žánrům, jako jsou sci-fi, horor nebo detektivka. Pravdou je, že Neonomiconu chybí mnohovrstevnatost,

Recenze

esejističnost, propojenost a univerzálnost, které známe z jeho nejoslavovanějších děl, a na rozdíl od Strážců nebo Z pekla nám stačí k jeho přečtení výrazně méně času. Je to jen rozcvička před Providence. Možná trochu návnada. A určitě ne špatná.

Hryzání bezzubými dásněmi ★★ Dominik Bárt

Sbírka nenaplněného očekávání

Janele z Liků Hryzla Euromedia Group, a. s. — Odeon, Praha 2020

Druhá sbírka Jany Hradilové pod pseudonymem Janele z Liků vydaná po devíti letech od prvotiny Ze starých mýdel nese název Hryzla. Jedním z jejích hlavních témat je zobrazování prázdného prostoru mezi mluvčí a okolním světem. Život a smrt se zahryzávají do lyrické mluvčí, lyrická mluvčí se zahryzává naopak do života i smrti.

Motto sbírky užívá archetypální barokizující dichotomii světla a tmy: „Ve tmě je každé

66

světlo vedoucím.“ Světlo, tedy vše živé — nikoli pouze jako jednoznačné opozitum k mrtvému, ale jako cokoli, co má potenci, co je aktivní, co dělá člověka člověkem —, jako naděje, jež nás vede tmou, tedy pasivitou a smrtí, neboť smrt znamená ustrnutí. Tma představuje prapůvodní zásvětní stav a prostor, do kterého se vrhá světlo­‑život.

Vztah těchto pólů je předmětem básní, jejž lyrická mluvčí empiricky mapuje: „bílá barva černou nikdy neukryje.“ Tma jako vzpomínky, vše uplynulé, již neaktivní, leč na nás žijící stále mající nepřekonatelný vliv: „vzpomínky / skryté ve tmě / ve studených / prázdných ulicích / jaro nezastihne.“ Básně se nesou silnou nostalgií. Minulost, od níž se nelze odtrhnout, představuje úděl, jemuž se mluvčí snaží vzepřít (třeba i konečně jeho přijetím) a narušit dichotomii světlo—tma a život— smrt. Hryznout — tedy otisknout se v bytí.

Do tohoto existenciálního jádra sbírky je včleněno téma tělesnosti.

Vypovídá se o (ne)možnostech těla, kde začíná a končí — ale zejména je tematizováno propojení těla s duší a onen úděl, jejž toto propojení s momenty slepé úzkosti přináší. V závěru sbírky je téma ironicky, až cynicky smířeně uzavřeno: rozpor těla a duše po smrti mizí, až po smrti zbývá pouze definitivní tělesnost: „i já se jí [vědě — pozn. D. B.] posmrtně vydám tělem / budou se na něm trápit medici / co vedle mé vyhřezlé pánve posvačí / […] / budou se učit skutečnému vztahu / k hmotě.“ Budou se trápit na něm, tedy ne na mně. Ať je vztah duše a těla jakýkoli, rozdělením jednoty duše—tělo já končí, zbývá pouze tělo. Závěr tak konotuje etické a kulturní pozadí vnímání tělesnosti a duše.

Přes existencialistické ambice sbírky patří mezi její nejsilnější básně ty, kde se autorka vyjadřuje lakonickou údernou civilní lyrikou, tedy — velmi zjednodušeně řečeno — na prvních dvaceti a posledních deseti stranách knihy, kde to hryže. Zde je lidská každodennost stručnou glosou, místy ozřejmována až hyperbolicky aforistickou ironií, například: „Rozejít se v dobrém / je jako umřít /

b

Básnířka čísla Kateřina Rudčenková

Hovory s želvou

Máme krásná ňadra

Vyšla jsem z Inannina útěšného podsvětí na zemský povrch, prošla jeskyní, z ní na pláž a tam potkala želvu.

Tys mé zvíře, má pomocnice? ptala jsem se.

Ano, řekla želva, jsem.

Protože příliš pláču, zoufalá, dnes mě Inanna vede do skalní podzemní kaple zasvěcené jí, zelenooké bohyni, se zelenými vitrážemi, jediný paprsek procházející stropem dopadá na mé čelo.

Lehla jsem si vedle ní do písku.

Milé zvíře, co se od tebe mám naučit?

Komu se zodpovídáš? ptá se mě.

Rodině? Společnosti?

Příště už jedině božskému a mně.

Že s nehybností nejdál dojdeš, řekla želva.

Na pozadí klidné hladiny se dějí propady a bouře, ale po hodině utichnou.

Stačí nevěřit myšlenkám jako skutečnosti, stačí je rozehnat větrem a pozorností jako mraky.

Ach, děkuji, to už mi tuhle říkal i lenochod, občas ho nosím za krkem ke studni a dávám mu pít.

Od té doby žila s lenochodem za krkem a s želvou na prsou.

Máme s bohyní krásná ňadra.

Ona v nehmotném světě, já v minulosti.

I v nečinnosti je možné být efektivní, řekl tehdy lenochod a usnul na odchodu.

Smaragdová kaple

Ve skalní kapli s okny, v nichž září zelené vitráže zasvěcené bohyni Inanně, sleduji vlny svého vědomí, které nesouvisle těkají a potácejí se jako opilé opice.

Zelený paprsek z nadzemí pronikající střechou se mi dotýká čela, v tomto chrámu neviditelného světla nabývám klidu, s nímž se pak pohybuji ve světě viditelném.

Imaginárním penisem těšícím nahou bohyni ze zásvětí nabývám pozemské síly.

70

Beletrie

Království Lidmila Kábrtová

I když byla Květná neděle, počasí jako by to ani v nejmenším nezaznamenalo. I teď, první dubnový týden, venku proletovaly sněhové vločky a podle zachmuřené oblohy bylo jasné, že dnes to už o moc lepší nebude.

Eliáš si povzdechl, tušení ho nezklamalo. Zvon na kostelní věži právě odbil sedmou večer a opravdu se to od rána nezměnilo. Vlastně bylo spíš ještě hůř než v půl osmé ráno, když za sebou zamkl dveře fary a spěchal odsloužit první ze tří dnešních mší. Prozíravě si na sebe vzal zimní prošívanou bundu, ale stejně se v první moment otřásl chladem, jak na něj zaútočil ledový vítr, trochu přerostlé vlasy mu vletěly do očí a obyčejnou béžovou kasuli a červenou štólu, které nesl přehozené přes paži, musel rychle přidržet druhou rukou, aby je nesebral vichr. Dole v nížině bylo určitě o hodně líp, jenže co se dá čekat tady v podhůří. Kopce rád neměl, ale vybírat si nemohl. Do nižších oblastí se většinou přesouvali starší kněží, a pokud ne rovnou do nížin, tak alespoň někam do větších měst.

• • •

Eliášových dvaatřicet nebyl žádný věk. Mohl být rád, že se ocitl tady, a ne rovnou v horách, a městečko s necelými třemi tisícovkami obyvatel také vypadalo líp než ves v tom nejzapadlejším koutě diecéze. Věděl minimálně o třech místech, kde to mohlo být o dost horší, než to měl teď.

První mše se dnes protáhla. Byla v hlavním kostele jeho farnosti a po čtení evangelia o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma děti přečetly pašijový příběh. On, stejně jako jeho farníci, seděl a naslouchal. Teprve potom se zvedl a přešel k ambonu. Promluvu míval vždycky napsanou dopředu, nerad kázal spatra, ale obvykle se jí nedržel úplně přesně. I dnes tomu tak bylo.

„Když Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, přicházejí s ním zástupy jeho věrných a provolávají mu slávu. Křičí, že do města vjíždí král… Ale napadá vás, co si asi tak o jeho vjezdu myslí místní, Jeruzalémští? Co si myslí o někom, kdo jede na oslu, a ne na pořádném koni? Co si povídají o tom, že ho oslavují venkované, chudáci a prosťáčci, kteří možná nikdy předtím neviděli velké město?“ Eliáš se nadechl a pohlédl do lavic. Viděl skloněné hlavy, jen pár lidí na něj hledělo zpříma. Pokračoval: „V Janově evangeliu se v téhle souvislosti můžeme dočíst i to, jak Ježíš později hovoří s Pilátem o království, o němž horují jeho příznivci. Ježíš Pilátovi říká: ‚Moje království není z tohoto světa,‘ a snaží se mu vysvětlit, že tomu nelze v kategoriích tohoto světa porozumět. Ale z toho, jak to říká, je jasně patrné, že Ježíš ví, že ani lidé, kteří ho provázejí, mu vlastně nerozumějí. Že si ti lidé opravdu myslí, že on je ten král, vládce, který jim teď a tady přinese nové království. Jenže Ježíš to vnímá úplně jinak… V jeho očích je totiž prvním a velkým ne ten, komu se slouží, ale ten, kdo slouží ostatním, kdo je služebníkem všech.“ Na konci liturgie Eliáš cítil, jak ho i přes tlusté ponožky a zapnutou bundu prostoupil chlad. Mše v dalších dvou kostelech byly naštěstí o něco kratší. Požehnal větévky kočiček, které si lidé donesli, krátce s několika z nich pohovořil před kostelními vraty a vrátil se na faru.

Jeho předchůdce na biskupství chválili. O kostely pečoval, uměl sehnat peníze, sponzorské příspěvky. Farnosti se dařilo, navíc na něj nikdy nepřišla žádná větší stížnost.

Proto když Eliáš prvně vkročil na faru, zůstal v šoku.

Ačkoli tady ten kněz žil deset let, dům vypadal, jako by sem jen jednou za čas někdo zabloudil, přespal a pak šel zase dál. Oprýskané zdi, rozklížená nedovírající se okna s vydroleným kytem, vyviklané elektrické zásuvky, kuchyň plná mastnoty. Kamínka našel jen v jediné místnosti.

Elektrický přímotop.

72

Beletrie

Nejdřív nechal vyčistit a opravit komín, koupil krbová kamna na dřevo a okna aspoň zakytoval. To muselo pro první okamžik stačit. Věděl, že to další přijde postupně.

Zato však nepřicházeli lidé. Na faře se zastavovali jen zapsat mešní intenci, domluvit křtiny, pohřeb. Formality.

Rychle přijít, vyřídit potřebné, říct S Pánem Bohem a zavřít za sebou dveře.

Jako první se zdržel starý Matějček, který si chtěl domluvit mši za nemocnou ženu. Našel Eliáše, který jeho zaťukání neslyšel, jak klečí na podlaze a prsty zkoumá parkety. Někde se jen rozestupovaly, ale sem tam byla i jasně patrná propadlá místa. „To chce přeložit,“ řekl stařík a Eliáš překvapeně vyskočil. Matějček už ale klečel na podlaze tam, kde před chvílí Eliáš, a znalecky dřevo osahával. „No, špatné nejsou …

Jak říkám, tyhle vyndat, srovnat podklad, zpevnit a pak je tam můžete zas vrátit. Ty ještě něco vydržej …“ „Myslíte?“ Eliáš si přiklekl k němu. „Bodejť. Je to buk, byla by škoda to vyhazovat …“ pohlédl na Eliáše. Kněz se tvářil rozpačitě. A tak mu Matějček nabídl, že mu s tím pomůže, pokud bude chtít.

A že může přijít i se zetěm, ten se v podlahách vyzná.

Eliáš váhavě přikývl, stařík mu za pár dní donesl seznam, co všechno je potřeba nakoupit, a pak se v daný termín skutečně objevil nejen se slíbeným příbuzným, ale i se dvěma dalšími postaršími muži. Všichni v pracovních šatech a s nářadím. Zpočátku Eliáš jen udiveně hleděl, jak chlapi trpělivě rozebírají podlahu, parkety kus po kuse čistí a odkládají je na hromadu, ale pak se zeptal, co z nářadí si může půjčit, a klekl si k nim. Než v průběhu mnoha odpolední celou podlahu rozebrali, vyrovnali podklad, zpevnili vše deskami, na ně znovu vyskládali už očištěné parkety, přebrousili je a nalakovali, dávno si

s Eliášem tykali. A už si ho ani nedobírali při vzpomínce na to, jak se mu na začátku báli nářadí svěřit, aby si neublížil, protože po pár prvních nezdarech se Eliáš ukázal jako celkem zručný. Letitý fortel chlapů sice mít nemohl, ale práce za ním zůstávala čistá a dobře udělaná. A to stačilo.

Potom se to celé nějak rozkřiklo po okolí a dveře na faru se začaly otevírat čím dál častěji. Ti, kteří se tu dřív jen otočili, aby vyřídili to nejnutnější, zůstávali na kus řeči, další se s ním zastavili před kostelem, nejdřív se jen zdvořile zeptali na rekonstrukci a její průběh, potom přešli i k tomu osobnímu. Eliáš nejen kázal a spravoval farnost, ale nevadilo mu ani pomoci místním s papírováním na úřadech nebo s cestou k lékaři. Jen to, že nemá rád tyhle kopce, jim nikdy neřekl.

A ještě jednomu se Eliáš vyhýbal. Jak z různých náznaků pochopil, předchozího kněze tu lidé rádi neměli.

Sice si na něj nestěžovali, protože plnil, co musel, ale také ho nijak nevyhledávali. Na kostely ve farnosti dbal, ale jinak hlavně hlídal, kolik se vybralo do kasičky, a kromě pár úředních hodin byla fara na zámek.

Zato Eliáše začali místní zakrátko zvát na obědy, na večeře, na oslavy. Pokud mu donesli kus koláče nebo zavařovačku s polévkou na faru, s poděkováním to přijal, ale z čehokoli dalšího se vždy omluvil.

• • •

Foto Jan Sýkora

I teď tu měl koláč s tvarohem, švestkami a drobenkou.

Voněl. Cítil ho. Obloha už dávno celá zčernala, zvon odtloukl desátou večerní, ale on seděl potmě. Stačilo by pár kroků, stisknout vypínač, breviář se už dávno domodlil, mohl by si vzít knihu a číst si.

Lidmila Kábrtová (nar. 1971) vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a později také obor marketingová komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Několik let se věnovala žurnalistice, pak se zaměřila na oblast public relations, v níž pracuje už více než dvacet let.

Je autorkou rozhlasové hry pro děti Šedivák, za jejíž scénář získala ocenění v soutěži Českého rozhlasu, napsala také několik her v projektu Českého rozhlasu 3 Vltava — Minutové hry. Knižně debutovala experimentální prózou Koho vypijou lišky (Host, 2013). V roce 2018 vydala sbírku povídek Místa ve tmě, za kterou získala hlavní cenu Nadace Český literární fond.

Letos jí vyjde kniha Čekání na spoušť, román v osmi příbězích o špatných rozhodnutích, nepochopení i naději.

73

Beletrie

Ale jemu se hlavou honil celý dnešek, kázání, dovádění malých dětí při mši, lidé povídající si před kostelem, kteří čekali na jeho pozdrav a na to, že s nimi prohodí pár srdečných slov. Myslel i na to, že příští týden o Velikonocích mu do kostela i na faru nejspíš donesou mazance, piškotové beránky i nádivku s kopřivami a potom budou smutně hledět, protože on jejich pozvání do rodiny na oběd zase odmítne. A těch pozvání bude hodně.

Nemohl ta pozvání přijmout. Už ne. Už to celé nechtěl zažít znovu.

někdy přijde, v semináři je na stěhování z farnosti do farnosti připravovali, ale stejně ho to překvapilo. A jakmile se podíval do mapy, zděsil se podruhé. Jeho nová farnost byla sto kilometrů odtud. Příliš daleko na to, aby jeho farníci mohli jezdit na mše za ním. Příliš daleko na to, aby on mohl přijet třeba na oslavu osmých narozenin Terezky Krátké, na sedmdesátiny Aloise Wernera nebo na zlatou svatbu Hoffmanových. Kdyby jel, nestihl by svoji práci tady.

Věděl, že takových dekretů od generálního vikáře ještě pár v životě dostane. Někde ho nechají rok, jinde pět nebo deset let a pak ho zase pošlou jinam. Sice to s ním dopředu zkonzultují, ale většinou nebude moc z čeho vybírat a vždycky to bude někam dál a daleko.

Poprvé na to připravený ještě nebyl. Teď už bude.

Doufal v to.

• • •

Inzerce

Tohle byla jeho druhá farnost. V té první byl čtyři roky.

Přišel tam hned po vysvěcení jako kaplan, místní ho takřka okamžitě přijali za svého a on zapadl do jejich rodin jako milý a vždycky vítaný host. Nejen křtiny, svatby, pohřby, narozeniny a svátky, ale i obědy prostě jen tak nebo veselé posezení u táboráku. Maškovi, Novotných, Paukerovi, Němečkovi, Veselých, Tejklovi, Hepnarovi a mnozí další. Zvali ho opakovaně a znovu, těšili se na něj dospělí i děti. A on se těšil na ně.

Když mu tehdy na biskupství řekli, že ho posílají na nové místo, zprvu tomu nechtěl věřit. Věděl sice, že to

• • •

Byla tma a on myslel na království, o němž hovořil, a na lásku, v niž věřil. Ale i přesto mu chvílemi hlavou zněla antifona, kterou dnes četl při modlitbě v breviáři.

Ten verš vyňatý z Písma svatého, který se recituje před žalmem a po něm. „Ochrání tě svými perutěmi; nemusíš se bát noční hrůzy.“

PROSTOR revue

115

8/21

Berg / Brzáková / Dvořáková / Fischerovi/ Formánková / Halík / Homfray / Hořejší / Jandourek / Jirousovi / Joch / Kadlec / Klíčová/ Klimeš / Konrádová / Kroupa / Langhammerová / Lipová / Mertin / Motýlovi / Myšková / Němečková / Ondreička / Outrata / Padevět / Pavlica / Pojarová / Prášek / Schwarz Koutská / Sidenberg / Sladký / Stehlík / Šipka / Štrobl / Šťastné / Topolovi / Uhlová

SIEGFRIED HERZ JON HASSELL / KOREJSKÝ HUDEBNÍ TYGR THE CURE / VELVET UNDERGROUND / FIALOVÍ ĎÁBLI

Předplaťte si UNI magazín, a nově získáváte i elektronickou verzi časopisu a přístup do kompletního archivu.

Objednávejte na

www.magazinuni.cz

74

O nemoci Virginia Woolfová

Esej Virginie Woolfové „O nemoci“ byla poprvé publikována v roce 1926 v časopise New Criterion založeném T. S. Eliotem. Autorka se zamýšlí nad tím, jak nemoc dokáže zcela změnit vnímání světa kolem nás, a bere čtenáře na procházku chaotickou myslí nemocného, jenž si při četbě bez ladu a skladu vybavuje jeden obraz za druhým. Právě v době pandemie, kdy byli i zdraví lidé nedobrovolně upoutáni na pomyslné lůžko, nabývá do češtiny poprvé přeložený esej na relevanci.

Esej

Přemýšlejme chvíli nad tím, jak často je člověk nemocen, jak nesmírnou duševní proměnu s sebou nemoc přináší, jaké neobjevené oblasti se odhalí, když se zdraví náhle zhorší, jaké pustiny a pouště duše se odkrývají při sebemenší atace chřipky, jaké propasti a trávníky poseté jasně barevnými květinami se zjeví při mírném zvýšení teploty, jaké prastaré a pevně zakořeněné duby jsou v nás neduhem vyvráceny, jak kráčíme z kopce do jámy smrti, cítíme nad hlavou hukot ničivé vody a procitáme obklopeni anděly a harfenistkami, když sedíme v křesle u zubaře a jeho slova „vypláchněte si ústa“ si pleteme s pozdravem, jímž nás na prahu nebe vítá boží stvoření. Je zvláštní, že i přes všechny tyto úvahy, k nimž jsme často donuceni chorobou samotnou, hlavními tématy literatury zůstávají láska, válka a nenávist. Člověk by si skoro myslel, že určitě existují romány o chřipce, epické básně o tyfu, ódy opěvující zápal plic, lyrické básně o bolesti zubů, ale není tomu tak!

Tedy až na pár výjimek — De Quincey se o něco takového pokusil ve Zpovědi anglického poživače opia, pak snad ještě Proust v jednom či dvou dílech Hledání ztraceného času.

Literatura působí dojmem, že se zajímá hlavně o lidskou duši a že tělo, plát průhledného skla, za nímž duši jasně vidíme, je až na občasnou touhu či chtíč v podstatě takové zanedbatelné nic. Opak je však pravdou. Tělo se projevuje celé dny i noci, jednou otupěle a pak zase ostře, vybarvuje se a barvu opět ztrácí, v červnovém teple se rozpouští jako vosk a ve tmě února naopak tvrdne jako lůj. To stvoření v něm se pouze dívá skrz průhlednou stěnu a nemůže se

↑ Virginia Woolfová

od ní oddělit, podobně jako nůž od ochranné pochvy nebo hrášek od lusku. Musí si s tělem projít všemi neustálými změnami, vydržet horko i chlad, zakusit pohodlí i nepohodlí, hlad i nasycení, zdraví i nemoc, až do nevyhnutelné konečné katastrofy, kdy je tělo roztříštěno na padrť a duše ho, jak se říká, opustí. O těchto každodenních strastech těla však nemáme žádné záznamy. Píše se pouze o dobrodružstvích mysli, jejích pohnutkách, ušlechtilých záměrech a o tom, jak nám napomohla zcivilizovat celý svět. Tělo naopak ignorujeme, nepíše se o něm ve filozofických traktátech, na zasněžené pláni nebo na poušti do něj kopeme jako do starého koženého fotbalového míče, jen aby nám pomohlo něco dobýt nebo objevit. Ty ohromné války, které vede spolu se zotročenou duší v soukromí ložnice proti útokům horečky nebo melancholie, necháváme bez povšimnutí. Je však nasnadě, proč se tak děje.

Postavit se tomuto tématu tváří v tvář by si totiž žádalo odvahu krotiče šelem, robustní filozofii a moudrost pramenící ze samého jádra země. Bez těchto předpokladů nás tělo, stvůra a zázrak v jednom, i jeho bolest brzy donutí uchýlit se k nějaké formě mysticismu, či naopak pomocí rychlého mávání křídel vyletět do transcendentálních výšin. Čtenář by pravděpodobně řekl, že románu o chřipce chybí zápletka, stěžoval by si na absenci lásky — avšak neopodstatněně, protože nemoc často bývá jen přestrojená

77

Esej

láska a hraje podobnými kartami. Nemoc si v lecčems nezadá s boží mocí, nechává nás hodinu po hodině čekat s nastraženýma ušima, dokud nezaslechneme zaskřípění schodů, a dodává tvářím nepřítomných nový význam (který je nám při dobrém zdraví navýsost jasný). Mysl mezitím o nositelích těchto tváří spřádá tisíce příběhů a romancí, na což při dobrém zdraví nemá čas, ba ani pomyšlení. Nakonec však nemoc v literatuře nemůžeme popsat především kvůli nedostatečnosti jazyka. Angličtina, která dokáže postihnout Hamletovy myšlenky i learovskou tragédii, nemá slova, jimiž by popsala obyčejnou zimnici nebo bolest hlavy. Rozvinula se pouze jedním směrem. Zamilovaná školačka může své pocity zachytit slovy Shakespeara nebo Keatse, ale když má své bolesti doktorovi sdělit trpící pacient, najednou mu jazykové výrazy dojdou. Nemá se čeho chytit. Musí si vymyslet slova vlastní, vzít si do jedné dlaně svou strast a do druhé zvuk (tak, jak to možná dělali lidé stavějící babylonskou věž) a uplácat z nich nové výrazy. Možná vytvoří něco směšného. Nakonec který rodilý Angličan si může dovolit si se svou řečí zahrávat? Jazyk je pro nás posvátný, a tudíž je odsouzen k zániku, jemuž mohou zabránit snad jen Američané, kteří jsou v jazykové tvořivosti pokrokovější, nebojí se upustit od starého a možná by naší řeči opět pomohli rozvíjet se a plynout správným směrem.

Nicméně nepotřebujeme jenom nový jazyk, primitivnější, smyslnější, nemravnější, ale též nové uspořádání vášní.

Lásku musí nahradit teplota 39,5 °C, žárlivost zase bolestivý houser, postavu darebáka nespavost a hrdinu bílá tekutina sladké chuti — ano, princ s motýlíma očima a opeřenýma nohama neboli Chloral.

Vraťme se však k chorým. „Ležím v posteli s chřipkou“ — co nám tato zpráva sděluje o zkušenosti nemocného a o tom, jak se jeho svět náhle změnil, veškerý ruch obchodu utichl a z hluku slavnosti se stala melodie kolotočářů zaslechnutá z širé dálky? Jak se změnili přátelé, někteří zkrásněli a jiní se proměnili v šerednou ropuchu, zatímco se veškerý ruch života vzdálil a zeslábl, podobně jako když se ze břehu moře díváme na loď v dálce. V jednu chvíli má člověk pocit, že se nachází na vrcholu kopce, kde nepotřebuje pomoc jiných lidí ani boha, ale vzápětí už se plazí naznak po podlaze a byl by vděčný i za kopanec od posluhovačky. Tuto zkušenost nemocný nemůže nikomu předat, a jak už to s těmito hloupými záležitostmi bývá, jeho utrpení u druhých pouze vyvolává vzpomínky na vlastní chřipku, bolest a strast, nad nimiž v únoru předcházejícího roku sami neplakali, ale teď se jim z čirého zoufalství a soucitu s nemocným derou slzy do očí.

Soucit však mít nemůžeme. Moudrý Osud jasně říká ne. Pokud by si jeho děti na svá už dost smutkem zatěžkaná bedra měly přibrat ještě představy bolesti druhých, přestaly by stavět budovy, ze silnic by se staly travnaté stezky, nevznikala by nová hudba ani obrazy. Do nebeských výšin by se ze země ozýval jeden hlasitý nářek a lidé by se třásli hrůzou a utápěli v zoufalství. Nyní máme vždy po ruce nějaké rozptýlení — flašinet v rohu nemocničního pokoje, obchod s knihami nebo cetkami poblíž vězení či továrny, skotačivý kousek kočky nebo psa, jenž nám zabrání popsat strany tučných knih mizérií starého žebráka. To vše nás s vynaložením určitého úsilí nutí odložit velkolepé projevy soucitu, které výše zmíněné instituce bolesti a vojenské disciplíny, a zároveň vyprázdněné symboly strasti, vyvolávají. Soucit dnes rozdávají pouze upadající a zchátralé existence, převážně ženy (v nichž se již překonané zvláštním způsobem spojuje s anarchistickým a novým), jež stojí na okraji lidské společnosti, a tudíž mají čas pouštět se do fantastických a nezištných dobrodružství. Například C. L., která sedí u krbu v zatuchlinou páchnoucím pokoji lazara a jednoduchými pohyby tvořivých rukou vyrábí krbovou zábranu, bochník chleba, lampu, pouliční flašinet a také propínací šaty, o nichž sní všechny prosté staré dámy toužící po eskapádách.

Pak také zbrklá a velkorysá A. R., která obrátí londýnské trhy naruby, jen aby vám sehnala obří želvu, po jejímž rozptýlení zrovna toužíte, nebo lehkovážná K. T., která se ráda obleče do hedvábí a peří, napudruje se a namaluje jako na audienci u královského dvora, ale nakonec tráví dlouhý čas v pokoji nemocného, kde svými klevetami rozcinká lékovky a napodobováním druhých v nemocném doslova zažehne oheň. Těmto bláznivým kouskům však již odzvonilo, dnes civilizace směřuje k jiným cílům. Co bychom si teď počali s želvou a loutnou?

Musíme však přiznat (mimochodem nemoc je skvělým zpovědníkem), že během nemoci oplýváme až dětskou upřímností. Říkáme vše, dokonce i pravdy, které bychom za plného zdraví s ohledem na naši dobrou pověst raději drželi v tajnosti. Například o soucitu, bez toho se obejdeme. Svět, kterým rezonuje každý sten a kde jsou lidské bytosti natolik propojené společnými potřebami a obavami, že škubnutí v zápěstí jednoho vmžiku cítí i ostatní; svět, kde vaše jakkoli prapodivné zkušenosti zcela jistě zakusili i druzí a kamkoli se v něm v duchu vydáte, určitě tam již byl někdo před vámi — to je pouhá iluze. Vždyť neznáme naše vlastní duše, natož duše druhých. Lidé se spolu nevodí celým životem za ruce. V každém z nás se ukrývá nedotčený panenský les, sněhová pláň, kde nenalezneme

Říkáme vše, dokonce i pravdy, které bychom za plného zdraví raději drželi v tajnosti 78

S Ondřejem Fibichem o broušení diamantů, pověstech a spodních vodách

Na Šumavě se člověk rychle odnaučí nadávat na počasí Ptal se Radek Štěpánek Fotografie Antonín Bína

Básník a spisovatel Ondřej Fibich vydal letos v létě knihu Cesty k Šumavě. Kniha mnoha tváří vypráví o osobním vztahu k pohoří, které hrálo důležitou roli v životech i dílech mnoha spisovatelů, ale je i výpovědí o minulosti a budoucnosti území mezi dvěma světy. Povídali jsme si o ní na zámku Kratochvíle, jihočeské renesanční perle v rybniční krajině.

Nebyla to náhoda, právě o duchu tohoto zámku kdysi napsal Fibich básnickou skladbu Andělé Kratochvíle, jejíž text později zhudebnil skladatel Mikuláš Troup, syn zdejšího kastelána Vojtěcha Troupa. Když se člověk dobře dívá, Šumava je odtud na dohled.

Rozhovor

Ondřeji, kdy jsi Cesty k Šumavě začal psát?

Vlastně už v roce 1980, kdy jsem poprvé navštívil ve Strašíně pátera a básníka Františka Daniela Mertha.

Strašín je mystické místo, které vždy přitahovalo úžasné lidi ze široka daleka, proroky, poustevníky nebo misionáře, a mně se stalo branou k Šumavě. František Daniel Merth sice nebyl klasický šumavský básník, který by měl ve svých motivech hory a prožíval krajinu způsobem, jak je obvyklé, ale byl to člověk, který se z dolu, v němž doloval uran, dostal doslova na kopec a k širokým výhledům. Pro mě to bylo zajímavé setkání s tím, jak člověk ve svém životě může prožívat hloubku a výšku. A jak mezi tou hloubkou a výškou vzniká nějaké pnutí, které je zároveň měřítkem času. Protože čas, jak já ho vnímám, není linie, ale jakási vlnovka. Známe to samozřejmě všichni z každodenního života, že jsou dny šťastné a dny průserů. Po tomto setkání jsem se začal Šumavou vážně zabývat.

Vnímám ji nejen jako prostor, ale i jako ideu, bytost, místo, které stojí mezi Čechami a světem. Už tenkrát

jsem si k ohledávání tohoto prostoru začal dělat první poznámky a jeho prostřednictvím začal poznávat taky sám sebe.

Postupem času jsi se Šumavě stále více přibližoval. Já tě poznal jako antikváře a vydavatele ve Strakonicích, teď už jsi ale na Šumavě „celý“. To všechno v knize najdeme?

tak nedostal, jsem člověk, který si donekonečna věci žmoulá na koleně a těžko je dává z ruky.

Podle čeho jste knihu sestavovali?

Na první pohled je dost různorodá, jsou tam pověsti, eseje, vyprávění, popisy cest, a dokonce i fotografie …

Měl jsem štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi pomohli, a tak se snad podařilo dát dohromady knihu silnou nejen obsahově, ale i svým celkovým knižním výrazem.

Extrémní podmínky z člověka tak nějak vymačkávají to nejlepší, už v Bibli přece stojí, že drcené olivy nejlépe voní. A Šumava je extrémní Na to celkové vyznění a jakési místo. Přitahovala si mě stále víc „matení tělem“ jsem se chtěl zeptat. a já tu knihu psal čtyřicet let. Je to Loni jsem si totiž povídal s Josefem takové moje augustinovské „Vyznání“. Kroutvorem, který průběžně vydává Člověk stárne, prochází zklamáním, knihy glos a esejů především traumaty … A to se hodí i k té Šumavě, o Novohradských horách, částečně která také svým způsobem stárne, ale zabíhá i na Šumavu. Přijde mi, a těch traumat v krajině i v příbězích že kráčíte po podobných cestách, lidí je tam zapsáno nepřeberně. Jsem tvá knížka je ale úplně jiná právě tím rád, že se tu knihu podařilo dát mnohoznačným výrazem, formátem, dohromady. Naštěstí jsem dal ten člověk úplně neví, co vlastně otevírá … text k přečtení svému dlouholetému Na počátku stála fotografka Ivana kamarádovi Vladimíru Justovi, který Řandová, s níž jsem po Šumavě mě přesvědčil, že stojí za to ho vydat. chodil celá léta. Ta do knihy pořídila Jeho popud je naprosto zásadní a jsem snímky, u jejichž vzniku jsem osobně rád, že ke knize napsal i zajímavý byl a prožil je v reálném čase. Chtěli doslov. Bez něj bych se k tomu asi jen jsme jich umístit devět na jednu

87

Rozhovor

stránku. Ale když jsme to pak dávali dohromady v Horažďovicích s grafikem a sazečem Petrem Kolářem, zjistili jsme, že aby fotky nebyly velké jako poštovní známky, bude muset mít kniha velký formát. Začíná mystickými vizemi, u kterých mě napadlo, že když ta kniha vypadá jako nějaký starý foliant psaný ručně, zvolíme podle toho i font písma a knihu vysázíme dvousloupcově. Celkové vyznění pak dotáhl ilustrátor Petr Štěpán, který dotvořil okraje pro popis vizí ve svém vlastním stylu, v tomto případě zvolil malbu benzínem. Co se týče textů, měl jsem pocit, že by kniha měla fungovat jako jakýsi brevíř, že si ji člověk otevře na jakékoli stránce a najde tam ohlas ke své momentální životní situaci, něco, co ho bude inspirovat a přinutí ho obrátit k něčemu svému a vnitřnímu. Toho vnějšího a zprostředkovávaného je totiž kolem nás hrozně moc. Pokusil jsem se knihu napsat mnohovrstevnatě, jako směr různých stylů. Takový styl mi vyhovuje, vždycky jsem pracoval ve velkých celcích. A vlastně poprvé jsem si to vyzkoušel, když jsem psal knihu Rytíři svatého Jana aneb Duše jihočeské krajiny kolem Radomyšle.

Tam jsem poprvé objevil takový mnohostrunný, alchymistický přístup komunikace s krajinou a jejím geniem loci a zprostředkoval jej i čtenářům.

Napadá mě, že ten formát jako by kopíroval i samu Šumavu, která je také různorodá a každý den se zjevuje v jiné podobě.

Osvěcování z mnohých stran pro mě vytváří tu plasticitu, že se vše neodehrává v jediném šedivém tónu. Je to, jako když se brousí diamant, každá jednotlivá ploška zmnožuje pohled a dodává jinou barvu do celého spektra.

Poslední roky přímo na Šumavě žiješ. Jak ji vnímáš teď?

Před lety jsem dokonce zjistil, že mám i ve své rodině z maminčiny strany předky, kteří na Šumavě žili, konkrétně to byli Rakušané a pocházeli z Českého Krumlova. Dokonce nám po malíři Wilhelmu Fischerovi zbyly i nějaké obrázky, které maloval na pohlednice. Jakýsi skrytý spodní proud mě na Šumavu tedy asi táhl vždycky. Když jsem se tam opravdu přesunul, začal jsem tam žít hodně tělesně. Myslím si, že spiritualita je totiž hodně spojená s tělesností.

V jednom eseji píšu o tom, jak házet s lopatou — myslím si, že práce je základem lidské spirituality vůbec.

Není to nějaký ezoterismus a pohyb po obláčcích, ale právě přilnutí k zemi. Když člověk hází celou zimu lopatou sníh a musí přijmout počasí vždycky, jaké je, rychle se odnaučí nadávat na počasí, protože pokaždé tam je nějak a živly tam kralují.

Jde jen o to, se jim přizpůsobit.

Já jsem tam přilnul hodně k vodě a každý den jsem se chodil koupat do Hamerského potoka. Na Horské Kvildě jsem dal tu knihu vlastně nahrubo dohromady.

látky, kterou sbíral. Jeho texty budou právě proto vždycky hrozně silné.

Běžní učitelé či faráři se snažili lidové zdroje vždycky jaksi umravňovat.

To je jedna špatná věc. Druhá špatná věc je to, že se ta vyprávění snažili beletrizovat. Dále tak rozmělňovali silné krátké útvary, které se původně vyprávěly po těch chalupách. Je ale rozdíl mezi pohádkou, která může být i rozvláčná, a pověstí. Ta je krátkým úderným sdělením o setkání člověka s něčím nevyzpytatelným z tohoto či onoho světa. Někteří lidé tedy sice pověsti zaznamenali, po svém je ale také znehodnotili.

Když snadno získatelné prameny chybějí, kde pověsti hledáš?

Snažil jsem se dostat k původním zdrojům. Od jistých dob máme skvělý vynález, totiž obecní kroniky. V nich se dá spousta věcí najít v autentické podobě, protože je naštěstí nepsali nějací intelektuálové. Na Šumavě potom byli i tři velikáni Jungbauer, Kollibabe a Watzlik. Snažím se čerpat z jejich rukopisů i z toho, co vyšlo, v Kašperských horách třeba profesor Kollibabe zanechal v rukopisech obrovské množství materiálu. To jsou opravdové poklady. Člověk nad nimi Věnuješ se sbírání pověstí, některé taky pochopí, jak moc je Šumava z nich ostatně v knížce lidé také důležitá jako jazykové rozhraní. Třeba najdou. Zažil jsi ještě nějaké v záznamech u Watzlika existuje pamětníky, kteří by je předávali od Nýrska strašidlo, které se jmenuje postaru, při vyprávění? Český muž, což ukazuje na to neV lidovém folklóru jde o to, že přejíustálé potýkání se rozdílných živlů máš nějaké tradice a zároveň by ses českého a německého. Czesław Miłosz měl i nějak tradičně chovat. Zkrátka v jedné ze svých přednášek mluví jen přebíráš štafetu. Já osobně zažil o tom, že o holocaustu nejde vydat už jen pár desítek pověstí předávaných plnohodnotné svědectví, a vysvětluje, ústně, naposledy se takhle vyprávělo že nejlépe ho dokázaly zachytit děti, při černých hodinkách za protektorátu, protože jsou bezprostřední a nikdo když se zatemňovalo. Je strašně zajíby od nich něco takového nečekal, mavé, jakým způsobem přistupovali navíc mají chudé výrazové prostředky k pověstem obrozenci, pro mě je třeba a o to silnější pak výpověď je. Třeba Karel Jaromír Erben dodnes hrozně Deník Anny Frankové. Mám stejnou silný, protože ctil tu vnitřní mytologii zkušenost. Narazil jsem totiž na pány Daňka a inspektora Dyka, kteří sbírali slohy dětí. V Rakousku­‑Uhersku totiž existoval fenomén, že v jeden stejný čas vždycky děti v celém mocnářství psávaly sloh na téma „Co vám vyprávěli vaši rodiče a prarodiče za místní pověst?“. A pak to od nich učitelé vybírali. Daňkovi to bylo málo, tak vše beletrizoval, čímž to rozmělnil a sebral tomu sílu. Já se

Od jistých dob máme skvělý vynález, totiž obecní kroniky

88

Volně přeloženo

hledat. Internetový vyhledávač je ekonomizaci uplatňují všude božský nástroj, když s ním umíte na světě ruští turisté. Věta zacházet. Stejné je to s Wikipedií „Gde Těsko?“, která bez úvodu (do které opravdu nemůže psát, poněkud zaskočí, navádí k podobně kdo chce, co chce. Jestli si to stručné odpovědi: „Těska nět.“ Karolína Stehlíková pořád ještě myslíte, tak to zkuste).

To je všechno sice hezké, I hyperpohodlné fulltextové namítnete, ale co je to platné, když vyhledávání může přinést velmi někteří lidé (zvláště ti hovořící sporné výsledky, neumí-li hledající nám neznámými jazyky) mluví tak nalezené informace usouvztažnit. rychle, že nechápete, jak to jejich V důsledku nám tak lenost brání krajané stíhají. Omyl — nedávné věci do hloubky pochopit. výzkumy (tým byl tentokrát Jak tohle všechno souvisí ukázkově mezinárodní) dokazují, s jazykem? I při používání jazyka že nezávisle na tom, jak rychle neustále optimalizujeme. Říká se v průměru hovoří mluvčí různých Člověk je od přírody líné stvotomu jazyková ekonomie a optijazyků, procesují přibližně stejné ření. Nedávno to potvrdili vědci. malizujeme na úrovni lexikální množství informací, což souvisí Kanadští. Tým profesora Maxe (velkým kytovcům říkáme velryby, s našimi kognitivními schopDonelana před šesti lety dokázal, občanskému průkazu občanka, jisté nostmi, které jsou univerzální že základ lenosti je fyziologický. politické straně ódéska a plzeň­ (39 bitů za sekundu je prý takový Naše tělo, respektive mozek, který skému pivu plzeňské nebo plzeň), lidský standard). Rozdíl je v tom, ho řídí, neustále optimalizuje i když mluvíme. To je typické třeba kolik má který jazyk slabik a kolik vynakládanou energii. Výzkumný pro angličtinu (stažené tvary), ale jich spotřebuje. Čím méně slabik, tým napasoval dobrovolníky čeština to umí také — „Kams tím více informací v jedné slabice. do důmyslného robotického dala oči, děvčico,“ komentuje Lízal Mimochodem věděli jste, že rozdíl exoskeletu, který zásadně ztěžoval před Maryšou jejího nápadníka. v počtu slabik mezi angličtinou běžnou chůzi, aby zjistil, že mozek Často zkracujeme při přepisu a japonštinou je v řádu přibližně se na ni v tu chvíli vykašle a volí vysloveného, s čímž mají bohaté 7 000 : 700? jiný způsob pohybu, byť by měl zkušenosti audiovizuální překladaEmotikony jsou také způsob ušetřit naprosto nepatrné množství telé. Promluvy jednotlivých postav optimalizace? Ne. Smajlíci vznikli energie. Hypotézu, že člověk minise z různých důvodů zkracovat původně z interpunkčních malizuje fyzické i mentální úsilí, musí. Dvaačtyřicet znaků na řádek znamének a dalších znaků ASCII aby ušetřil, formuloval nicméně a podmínky časování titulků vám jako přídatné vyjádření emočního ve své knize Human Behaviour takový Netflix nadiktuje, ještě než náboje textu. Jejich funkce je tedy and Principle of Least Effort. se pustíte do práce. pragmatická, ale také organizační An Introduction to Human Ecology Otázka je, zdali za jazykovou a členící. Do určité míry jsou americký lingvista George Kingsley ekonomii považovat i zestručňování obdobou mimiky, gest, intonace Zipf už v roce 1949. Příhodně vycházející pravděpodobně spíše a dalších zvukových prostředků. nazvaný princip nejmenšího úsilí z národní povahy. Věta „Promiňte, A emoji? Tak to je jiná. Emoji se prověřoval Zipf pomocí statistické nerozuměl jsem, co jste říkal. Mohl chovají podobně jako logografické analýzy vybraných lingvistických byste to prosím zopakovat?“ zní písmo, jednotlivé vizuální symboly fenoménů, až zformuloval několik norsky nejčastěji „Hæ?“ (Něco se pojí s významem a jejich hlavní tezí, pro které se vžilo označení jako pražsky protáhlé „Cožééé?“). výhodou je, že mohou částečně Zipfovy zákony. Ať už jde o frekPodobně nevinné konstatování fungovat mezinárodně. Chce to vence výskytu jednotlivých slov, „Nezlobte, že jsem do vás vrazila. trochu cviku, ale po zážitcích nebo o zvedání nohou, vyplývá Jsem to ale nešika,“ se norsky vyjáz posledního roku následující z toho jediné — nepředřeme se. dří exklamativním „Oi!“ („Jejda!“). doporučení jistě dešifrujete: Je tedy lenost evolučně Nejzábavnější je univerzální výhodná? Hm, je tu jeden problepoužití zájmena du (ty), které matický aspekt, kterého si všímají vyslovené s otazníkem znamená lidé spravující informace (třeba „Prosím vás, můžu vás na minutku knihovníci). Člověk, který něco obtěžovat?“ Tímto způsobem se hledá, tenduje k co nejpohodlnějna vás v Norsku klidně obrátí šímu způsobu zjišťování. Jakmile i náhodný kolemjdoucí a bude nalezne alespoň minimálně u toho udržovat seversky vstřícný Autorka je skandinavistka, akceptovatelné výsledky, přestává dvoumetrový odstup. Podobnou překládá severskou dramatiku.

O jazykové optimalizaci

91

b

Básnířka čísla Kateřina Rudčenková

Tady červený lom

V březnu, měsíci březosti samic a rašení bříz

A také když jsem obcházela kraj, když jsem už poněkolikáté obdivovala tytéž přírodní úkazy, bála jsem se smrti.

Že spali nazí, aby se mohli kdykoli během noci znovu spojit, ve spánku se jim bez jejich vědomí proplétaly sny, když procitli, aby se k sobě mohli přitisknout co největší plochou těla a obtočit liánami údů, vše bylo zase vlhké a kypré, voněli potem, jenž uspával, žili chvíli na zámku, chvíli v džungli, pak zase na zámku, pak zase v džungli, šťastně zalehnutá jeho tělem cítila, jak ji dokonale měkce vyplňuje, úplněk se jí přitom díval do očí, někdy oknem, někdy mezi větvemi.

Pozorně sledoval záchvěvy slasti v její tváři jako chvění sasanek těsně pod hladinou, když se pak dívali do očí a vyslovovali jméno toho druhého, třetí oči jim také žhnuly a nebylo se za co omlouvat.

Sperma a spousta pěkných slov jako blín, spal jako miminko, toque de queda, zákaz vycházení, prosím nerozpojujte se v době pandemie, zůstaňte, kde zrovna jste.

Napadlo ji, že právě on by byl tím nejlepším otcem, soudě dle jeho úsměvu a trpělivosti s chybami druhých. Řídila se radami bohyně, nezapomínala na smyslnost, vagína se stala jako obvykle hladovou tlamou šelmy.

Šla jsem sama, spatřila otakárka s kresbou březové kůry na křídlech, oba nás nahřívalo slunce, bála jsem se smrti. Šla jsem se steskem, že už tudy nikdy nepůjdu.

Tady červený lom, vzpomínka, jak jsme stejnou cestou procházeli prvně s M., po letech podruhé, těsně před rozchodem, zkonstatovali proměnu míst, tady drobný potok — odkazy k větším útvarům, jevům. Že to tu vše bude proudit beze mě i bez tebe i bez křídel s březovou kresbou, pořád stejná píseň a pořád psát, že nechci, že musím, že bojím, že toužím.

93

Curriculum vitae prokletého básníka Ch. B.

Spleen a ideál Viki Shock

„To Ďábel na drátkách tak pohybuje námi. / V odporných předmětech vidíme půvab, žel, / a denně ujdeme kus cesty do Pekel, / bloudíce bez děsu čpavými temnotami,“ napsal v Květech zla, své skandálně proslulé sbírce, Charles Baudelaire. Stvořitel moderní poezie, vzor dandyů a dekadentů, jehož prakticky celý život poněkud nedůstojně vláčely drátky rodinných poměrů, se narodil před dvěma sty lety.

Historie

Básníkovu otci Josephu­‑Françoisi Baudelairovi bylo tehdy, 9. dubna 1821, již téměř dvaašedesát. Tento vystudovaný filozof a teolog se za revoluce musel zříci kněžského povolání, takže se živil jako učitel a vychovatel.

Později získal místo vyššího úředníka v senátu, oženil se a zplodil syna Alphonse. Osm let poté ovdověl.

Devátého září 1819 si v Paříži bere svou druhou, o čtyřiatřicet let mladší manželku Carolinu Archimbaultovou­ ‑Dufaÿsovou, matku autora Květů zla. Básníkův otec se na stará kolena stal slušným nedělním malířem a pořídil si i pěknou sbírku umění.

Otec malého Charlese miluje a vodívá ho do Lucemburské zahrady, kde mu ukazuje sochy a hovoří o kráse zašlých časů. Matka ho zase učí angličtině, již si záhy velmi oblíbí. Konec rané idyly nastal v únoru 1827, kdy otec umírá.

Ani ne šestiletý Charles se o to více upíná na matku. Pocit dokonalé harmonie mezi nimi trvá rok a tři čtvrtě.

Poté přichází šok v podobě matčiny svatby. Charlesovým otčímem se stává major Jacques Aupick, devětatřicetiletý voják a důstojník Čestné legie vyznamenaný válečným křížem a zároveň šikovný oportunista, jenž je dobře zapsán u vrchnosti za jakéhokoli režimu.

První léta soužití s Aupickem jsou pro Charlese celkem snesitelná, zvláště když major v červnu 1830 odjede na rok a čtvrt bojovat do Alžíru. Po jeho povýšení na podplukovníka a návratu do Francie se na podzim roku 1832 celá rodina stěhuje do Lyonu. Především se ale Charlesův otčím rozhodne múzicky založeného chlapce poslat na kolej, aby navykl vojenské disciplíně a odpoutal se od matčiny péče.

Jedenáctiletý Charles zpočátku bere vše statečně, často píše rodičům i staršímu bratru Alphonsovi, jenž mezitím vystudoval práva. A na lyceu to není úplně špatné. Kromě francouzštiny vyniká v angličtině, učí se latinsky a řecky a z mrtvých jazyků začíná překládat verše klasiků. Poezie mu učaruje. Brzy začne s prvními pokusy o vlastní básně. Navíc se v něm projeví po otci zděděný talent pro kreslení. V Lyonu stráví tři léta a zažije tam i pětidenní povstání dělníků, jež je krvavě potlačeno vojáky v čele s jeho otčímem. Ten je odměněn za své služby povoláním

do generálního štábu v Paříži. Charles se tedy s rodiči stěhuje zpět do Paříže.

I tam je však nucen bydlet na koleji.

Výsledky jeho studia jsou kolísavé.

Období premianta střídají spleenovité nálady spojené s úpadkem zájmu o učivo a nevalný studijní prospěch.

Pár měsíců před maturitou je čerstvě osmnáctiletý Charles ze školy vyloučen. Důvodem je nevydání spolužákova psaníčka všímavému kantorovi.

Než aby Charles kompromitoval kamaráda, psaní rozžvýkal a spolkl.

Manželé Aupickovi jsou šokováni.

Mladý poberta nakonec přestoupí na jiné gymnázium, kde se lopotně dopracuje k maturitě, zatímco jeho otčím je o den později povýšen na brigádního generála. Paní Aupicková má z úspěchů obou pochopitelně radost. Černá ovce

Někdy v té době nabývá Charles první sexuální zkušenosti s prostitutkou z rodu Davidova, pro oční vadu přezdívanou Šilhavá Sára. Tento zážitek jej pohnul k napsání několika básní, z nichž jedna se později objeví v Květech zla: Když s hroznou židovkou za noci bledojasé tak jako mrtvola u mrtvoly jsem spal, já u té nevěstky potichu snít se jal o krásce, které radš má touha odříká se.

Na Šilhavou Sáru získá básník památku v podobě kapavky, kterou mu pomáhá léčit jeho starší bratr, jenž má konexe u známého lékárníka, a je dokonce možné, že od ní chytil i syfilidu, která se později stala příčinou jeho trýznivého umírání a předčasné smrti.

Rodiče však o této lapálii nevědí, naopak usilovně dumají o možné budoucí kariéře čerstvého maturanta.

Jeho nápad věnovat se literatuře je zamítnut jako čirý nesmysl. Na bratrovu radu se tedy zapíše na právnickou fakultu. Bydlí na koleji, kde s přáteli zakládá literární kroužek Normandská škola, chodí do divadel, horuje pro tvorbu Victora Huga a Théophila Gautiera, holduje alkoholu a stává se rozmarným dandym, na fakultu však ani nepáchne. Bohémským životem si nadělá slušné dluhy, přičemž o jejich diskrétní zaplacení žádá bratra, jen

95

aby se nic nedozvěděli rodiče. Alphons to však odmítne a naopak uvědomí generála Aupicka. Mezi otčímem a adoptivním synem se schyluje k otevřené konfrontaci.

Jak uvádí François Porché v básníkově biografii (Bolestný život Baudelairův, Orbis, 1934), na jedné slavnostní večeři u Aupickových byl Charles za svůj neslušný projev před mnoha hosty generálem drsně okřiknut. Mladík prý reagoval slovy: „Pane, vy jste mne těžce urazil, to zasluhuje trestu, a já si budu klásti za čest — vás zaškrtit!“ Následný básníkův pokus o realizaci vyřčeného se ovšem nezdaří.

Baudelaire byl generálem sražen k zemi, kde dostal nervový záchvat. Rodinná rada následně rozhodla, že mladý rozhněvaný muž se musí vzdálit co nejdále od domova, aby konečně dospěl.

Dva měsíce po svých dvacetinách tak černá ovce rodiny vyplouvá z Bordeaux na obchodním trojstěžníku do Indie.

Kapitán lodi mladíkovi marně domlouvá, aby se vzdal svého úsilí stát se literátem. Jemu se ale plavba stává inspirací. Například báseň „Albatros“ je inspirována skutečnou událostí, kdy kapitán postřelí mohutného opeřence.

Ten, než na palubě ztýrán zemře, stane se pro posádku „žertovným“ rozptýlením. I Charles se jako básník cítí být obdařen perutěmi, jež však překážejí praktickému životu. Životu, který také ztělesňuje jeho otčím, ten, jenž mu uloupil matku a který jej tolik ponížil.

Po pětidenní bouři u Mysu dobré naděje zakotví plachetnice se zlomeným stěžněm na Mauritiu. Tam se Charles seznámí s několika básníky, a hlavně s rodinou správce a plantážníka Bragarda. Právě jeho půvabné černošské manželce věnuje obdivný sonet „Jedné kreolské dámě“: Nazlátlá pleť jí žhne, mé čarodějce vrané, v zurčivém hrdle má sta písní vznešených, ztepilá vznáší se, lovkyně na číhané, klid ve svém úsměvu a pevnost v očích svých.

Mauricijskou fascinaci černoškami Charles Baudelaire o několik let později vrchovatě naplní v osudovém vztahu. Tentokrát se však rozhodne nastoupit na zpáteční cestu.

Foto Étienne Carjat

Historie

však matku neobměkčí. Konečně tedy, nemaje jiné volby, jak přijít k penězům, začíná psát pro časopisy pod jménem Baudelaire­‑Dufaÿs jakožto výtvarný kritik. Zrecenzuje dva ročníky velké prestižní výstavy Salon 1845 a 1846; texty vyjdou i v podobě samostatných brožurek, prodávají se však nevalně. Publikuje také literární stati, eseje a úvahy, pokouší se o povídky. V roce 1846 tiskne časopisecky na pokračování Mladého kouzelníka, což je plagiát bezvýznamného textu jednoho britského autora (Baudelaire text pouze přeložil z angličtiny a trochu upravil). O něco větší ohlas má drobná novela Fanfarlo, jejíž hlavní hrdinka je inspirována tehdy populární a temperamentní tanečnicí Lolou Montèsovou, kolem níž se stále točilo plno nápadníků (navzdory obecně rozšířenému omylu, že předlouhou Fanfarlo byla Jeanne Duvalová). Přesto se ani v tomto případě nejedná o nic světoborného a básník má dál prázdnou kapsu.

Květy zla

Černá Venuše

↑ Portrét Charlese Baudelaira, kolem roku 1862

Do Francie se marnotratný syn vrací v únoru 1842. V dubnu téhož roku je plnoletý, přebírá dědictví po svém otci, tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš, které by mu při střídmých způsobech ozdobo nocí mých, čím krutější mohlo vystačit do konce života, a stěse zdáš, huje se do vlastního bytu na ostrově když kupíš za sebou ty míle bez Svatého Ludvíka. Básník je konečně milosti, nezávislý na svých příbuzných a slidělící ruce mé a modré nesmírnosti. buje si, že začne usilovně psát. Jenže trpí nejen prokrastinací, ale i touhou Mezitím básníkova rodina s hrůzou po krásných věcech: moderních sleduje, jak za necelé dva roky šatech, zdobném nábytku, obrazech, dokázal rozházet polovinu dědictví. starožitnostech. Ke své smůle objeví A tak je v září 1844 rodinnou radou i hašišový klub a stane se uživatelem rozmařilcovi ustanoven soudní laudánových čili opiových kapek. opatrovník, jenž mu bude po zbytek Dandy se nyní stává dekadentem. života vydávat omezenou měsíční Navíc jej uhrane herečka (a mulatka) apanáž. Baudelaire je tím nepříjemně Jeanne Duvalová, Černá Venuše, jež se zaskočen. Navíc ho stíhá několik Charlesovi stává múzou: lichvářů, jimž podepsal směnky.

Začíná období skrývání se po hotelích Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe i neustálé žebrání u matky o peníze. v dáli, Ani demonstrativní sebevražda ty velké mlčení, ty vázo temná žaly, povrchovým bodnutím se do hrudi

96

Během revoluce roku 1848, která Francii opět změnila na republiku, je Baudelaire, tento bytostný estét, viděn na barikádách se zcela novou a krásnou puškou, z níž však sotva vystřelil. Podobně časopis Veřejné blaho, který v revolučním nadšení založil s přáteli, končí už po druhém čísle. Po zjištění, že ani státní převrat jej nezbaví dluhů a věřitelů, básník na věci veřejné rezignuje. Stále udržuje nekonvenční poměr s Jeanne, stále píše nové básně a zároveň přepracovává již napsané. Jeho otčím se zatím stává velvyslancem a cestuje po světě s matkou. S matkou, která je básníkovi jediným ženským ideálem … na rozdíl od nevěrné Černé Venuše či prostitutek, s nimiž jí byl zase nevěrný on. Ideál mu však stále odvádí v dáli otčím, o co více nenáviděný Charlesem, o to více ctěný společností.

Tou dobou Baudelaire objevuje dílo Edgara Allana Poea a je jím zcela uchvácen. Píše o něm stať do novin a začíná jej překládat. Poeovy povídky vycházejí nejprve časopisecky a mají velký úspěch, Baudelaire se skrze ně stává slavným a má tak zajištěn i jistý menší příjem. Mezitím se vrací domů

Hostinec

Hostinec Roman Polách

Jako by tomu osud chtěl, vybral jsem z množství básní, které přišly přes léto na redakční mail, ty texty, které provokují tím, že buď destruují navyklé básnické pořádky, nebo naopak příliš lpí na básnické tradici, ale cítím za nimi jistý talent. I život je vlastně takovou dialektikou — žijeme ve společenských, ekonomických či jiných konceptuálních normách, vůči kterým se občas musíme vzepřít, abychom byli individualitami, a tak je tomu i s poezií. Tradice je naprosto v pořádku, ale překračujme ji bez přehnané piety!

Jan Pezda Kulturista

Noční city

Veganovo jitro

Býval jsem obtočený spletí svalů jako teplou náručí matky.

Ambice vyskládané do pekáče buchet, co snídáš v kuchyni egolásky.

Ojediněle.

Parkplatz nákupního domu znečištěný svitem lamp opovrhuje nocí jak osvícenec dobou temna

Za minutu dvanáct se mi povedlo hladce spolykat biokultury co pojaly úmysl kolonizovat tělo mlaskavě zabydlují mé útroby množí se kluzce v boji o život hromadná soulož jako ve filmu pro dospělé bakterie založil jsem uvnitř sebe civilizaci živoucí dějiště niterný svět nové střevní pornokracie co vládne a chrání

Úbytek na váze mého těla.

Chceš, abych ukrojil i já z tebe.

V bezcitné dietě vztahu mám rád jen sebe, přízemní karvinské jatky.

Přijde ti plytký jak aerodrom nebo city bezpáteřního básníka Nečekáš tu na rozbřesk čekáš na akční vyskladnění jednoplotýnkového vařiče Abys ráno svému děcku sehřál mlíko z vychladlého cecku

Básně Jana Pezdy jsou více než provokativní — tematicky zcela vybočují z čehokoli, co jsem kdy v poezii četl. Básník­‑kulturista! Ale proč sakra ne — máme tu básníky­‑chodce, básníky­ ‑environmentalisty, básníky­‑fotbalisty, tak proč vyřazovat z dosahu poezie i tu propocenou dřinu? Můžete například psát o jarním výbuchu

lásky, o tetelivých odlescích léta, ale téma z vás básníka neudělá. Jan Pezda je silný sebeironik, který ale umí jaksi drtivě zobrazovat, o čemž svědčí například krásný obraz „klobásy ocele“ z básně, která se nám sem bohužel nevešla, ale jeho sebeironickou poetiku plnou nezvyklosti si můžete pročíst v básních výše.

100