DOMÁCÍ DÍLNA
2016—2017
DOMÁCÍ DÍLNA
Martin Stöhr
Jak padá tma, ožívají armády komínů, sténají mosty, nýty, řeka plyne jak Boží vůle. Den končí melancholickou procházkou. Periferie je chlapský revír. V torně dvě žárovky, sny o zdroji. V prodejně Domácí dílna je šťastný i romantický muž.
Apokalypsa nau, apokalypsa nou! Přeme se o stránky v atlasu světla Za okny duben, nejlepší z nemožných Kapesní zahrádky obránců míru Voda je vzala, časy se vsákly, voli vypili Dnes se zas bojíme, že z čistého nebe Že z pitomých rozkazů, že odkudkoli V kartouzách lásky ke svým nezletilcům A tak ty tu spíš, zbýváš si pod sakurou Polykáš večery, dny, týdny, insomnii Bojíš se, až se tvé krvi utrhne krev Pod krovem pelech miláčka sepraného Přivoň si, přitiskni, paklíč je v kapesníku A zavolej Zlato, mi řekni, až zapálíš Řím!
OMLUV MNE, ŽE NEPŘIJEDU k rukám p. h. ty, petře, omluv mne, vždyť víš — sám ze zlínských pasek ale zrovna dneska v kumštu já na paseku nepřijedu… mám schůzku s panem dřevojanem musím synům upéct pizzu za oknem mi umírá bazalka, máta javorek na dvoře prudce žloutne a v židenicích sklízející slunečníky petře, nebuď tetřev, nevab mě! nepiš mi: černé město se těší… nepiš mi nic takového mám podzim, petře, nepíšu! já pozoruju vlaky, pohyby světla ale nic nepíšu, sotva přepisuju leda toho hanče do notýsku: člověk se teprve tehdy stává spisovatelem když napsat větu mu připadá nemožné
jen s měchatou, obskurní kamerou víš, teď, před koncem léta jen se svým, petře, srdcem na trní byl jsem tak sladce sám a pohleď, dovezl jsem v kufru věty: pálava v jezerním obklíčení lomy a spodní vody hrádek sirotčí, hora stolová operační hodiny špaččích letek střelba na vinicích v cukřence protéza paní nadlesní dva motýlky na stehnech cinknutí lžičky v kávě kýchnutí kohouta postulát synchronicity listí jak zmáčené letáky marného festivalu čas poutníka týraný auty vůně hořká, ořechová a podzim — dokonalý holožír
a teď vylez na ten posed a teď čekej laňku básně — pane hajný, podejte mi péro a co s tím chcete dělat? bože, vole, nic… dával jsem si tam petře candáta v takové osamělé výletní přišly tam dvě, v letních šatech jedna měla vytetované motýlky zezadu na snědých stehnech když natočíš nejdelší osten ježka tak aby vyčníval z klece nejširším jeho otvorem a posuneš ježka do poloviny výšky klece ona si nasouká černé punčochy vždy do tří čtvrtin svojí kýty a motýlci jí je podrží
a ona se pak jedním pohybem svlékne a ty, pokud nezešílíš podej mi index a já ti to napíšu jsem docent na melancholické fakultě do noci svítím na katedře smutku naposled jsme se spolu ožrali v noci, u nás na smyčce tramvají lavička, hvězdy, lahváče, petře! takové ty pindy v podnebesí otevři mi úvěr na ten čas — já ti to nikdy nevrátím… teď mám v práci vlaky, mátu, bazalku světlo, co mírně uvadá za tmy monitoruju překladové nádraží to bys nevěřil, jak to tam skřípe a sténá
je fakt sucho, v noci tu tak divně lítaj letadla balaštík bere lampu a chodí se na balkon bát tak blbej teda nejsem, bojím se víceméně sebe v kumbále, kde je lux, žije též netopýr jak ho vypudit? žárovka je povolena proto aby ho nebudila a nedráždila z kumbálu je dílna srdcekaza a nikdo už nenapíše tak něžné komuniké na míru přesně pět let od sametu seděli jsme večer v šeré ponorce nahoře u piva dřímal allen ginsberg už tehdy nezajímal nikdo nikoho dali jsme si směsné nosy za dvě dvacet stoly se smály takové volovině mírná dekadence v mezích naivity věřili jsme, že jednou nasednem na vor a dobudem ohňovou zemi
jenže tam, kde byli tenkrát lvi — darmo, darmo něco říkat, petře ten zelený sektorový gauč měl tata ještě v ostravě kterýsi prosinec po šichtě se vrátil z práce zmordovaný lehl si na něj a usnul vzbudil se v pět jako vždycky a zase běžel do vítkovic prozřel až v rušných ulicích a to je tak všechno, co vím… je tolik slov a tolik netopýrů taky jsem myslel, že prošla noc omluv mě, že nepřijedu neboť ta noc trvá
NOČNÍ HALAS remix Říkám si pořád Poezie a je to jen hrstka orlích per Přibude kůrka štěstí údivu zkroušenosti a nic víc Říkám si pořád Láska a je to jen milodějný kyslík tmy Přibude trocha studu zlacení samoty a nic víc Říkám si pořád Život a ozvěnou slyším Sbohemdání Veliký noční šramot Ani zbla víc...
GLORY HOLE
vyjížďka jako vždy super — podzim řeka rybáři a listí za oknem cukrárny hipsterka nad mobilem ksicht jak noha v palečnici sleze z kola a taky to zapne když tomu uvěří vidí že je před ním papundekl: nabízíme pohřební věnce takové to porno… nemůže si vzpomenout jak se jmenuje takové to porno s přepážkou když se to strká do díry za kterou se tetelí kurvy s břitvou
V. Slívovi, P. Královi Píšou mi psaní básničtí páni A já z duše lesa sám si nic nenesa Smiluj se b-že smiluj se nebesa! Kde jste modré hory moje líbezné? Nejde se dát zpět je neděle tma pět Jenom smutná záře mojí kanceláře
Text Omluv mne, že nepřijedu, vznikl v roce 2016 pro literárně-hudební Paseku básníka Petra Hrušky, cyklus, který pravidelně pořádal v ostravském klubu Les. Replika „v kumbále, kde je lux…“ pochází z prezidentských poznámek Václava Havla. Text Noční halas je remixem básně Nic víc Františka Halase ze sbírky Ladění. Text Glory Hole vznikl v říjnu 2017 a zachycuje chvíli, kdy jsem se v Bílovicích nad Svitavou seznámil s výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Martin Stöhr
pf — 2018
Martin Stรถhr