Jaroslav Hutka - Utkání se skálou (1.část)
1. úvod Věnováno Emilu Fillovi K sepsání této knihy bych se neodhodlal, kdybych měl na mysli pouze dokument. Motorem mi byl pocit, že StB bude hledat možnost, jak mě za mé zpívání, za mé názory a mé přátele postihnout skrze některý paragraf trestního zákoníku. Mluvilo se o výtržnictví, pobuřování a o hospodářské kriminalitě. Začal jsem toto tedy psát jako OBRANU. 4. srpna 1977 jsem dostal usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 118, za nedovolené podnikání. Tato kniha by měla proto sloužit jako jeden z důkazů k vyvrácení nesmyslného obvinění. Citace uvedené značkou E. F. pocházejí z knihy "O svobodě" od malíře Emila Filly. Je to soubor motáků, které Filla psal v německém koncentračním táboře Buchenwaldu: "... psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul. A snad čtení těchto kapitol může dnes i zítra míti stejný důvod i účinek. Měl jsem vždy všechno jasně rozvrženo, pojmově i slovně vyjádřeno prostě už dávno před tím, než jsem se pokradmu mohl odvážit psát na papír. Tyto kontemplace jsou výplodem 2000 probdělých krutých mocí, kdy místo spánku a snů v polobdělém a polosnovém přemítání vybavovaly se mi nejspletitější otázky a zjevily se jako prosté a zřejmé řešení, jako vidiny a touhy, jako varování a jistoty. V tomto šestiletém prokletí myslím na dvě věci nejvíce: jak vybředne lidstvo ze slepé uličky, a potom: jak se dostane ke své podstatě: svobodě." 2. Jsem člověk, kterého skutečnost bolí svým tajemstvím a nejasnými šiframi, jež se temně a nebezpečně pohybují za kulisami zvyku a považuji za zločinné utajovat před sebou a bližními toto vidění. Slepeckým krokem se pohybujeme do budoucnosti. Slova jsou zrádná, a abychom se dopátrali jejich smyslu, musíme se ohlédnout, kdo je vyslovuje. Řeč jsem dostali a záleží, nakolik morálně jí budem užívat. Jistě bude položena otázka: Kdo zde užívá slova morálnost? A otázky jdou dále. Kdo zde užívá slov, kdo bere do rukou to, co jsme dostali po předcích a jak s tím chce nakládat? Kdo si zde bere právo psát? Píšu z povinnosti neutajovat. Mým cílem
je skutečnost skrze sebe odhalovat, ne zatemňovat, podávat svědectví, nikoli výklad, vidět skutečné, nikoli žádané. Je nezbytné jít nahý, ne pro nahotu, ale pro dotyk. O nahou kůži se jinak otírá křoví a jinak je cítit objetí. A ti ve služebním pancíři? Nemají potřebu hledat souvislosti tam, kde nám duši tříští chaos a pomatenost, znají jen rakovinu účelnosti. A kde se dítě brání křikem, aby přivolalo ochranné ruce matky, tam dítě skutečnosti pláče a křičí ústy básníka, aby přivolalo lidi zpět k tomu, co porodili a z nepozornosti opouštějí. Pláč a křik básníka nesmí být umlčován. Neboť skrze koho jiného má skutečnost vykřiknout? Kde jsou básníci umlčováni, tam se chystá vražda skutečnosti, která má být nahrazena potomkem lži a jediné, co se bude svobodně pohybovat, bude násilí. Ve svých zdech lze žít spokojeně, pokud se nedozvím, co se děje za nimi. Ve chvíli, když za zdí uslyším křik a zjistím, že se stalo cosi strašlivého, vstupuje tato hrůza do mé skutečnosti a touto informací může ztratit můj život smysl. A není to zrádnost informace, ale zrádnost ustrnutí a nevědomosti. Německý národ nebyl zrazen tím, že prohrál válku, ale skutečná hrůza jej dostihla v okamžiku, kdy se dozvěděl, na čem spolupracoval, že slunečná iluze stála na sloupech vraždy. S možností takového znehodnocení své nebo národní nebo světové skutečnosti může počítat každý, kdo se nezajímá o uzavírá do svých zdí. Bezpráví anebo lepší životní možnosti kdekoli na světě se nás hluboce dotýkají. A zde je první z podstatných práv, které si my lidé musíme zajistit: právo vidět skutečnost v takové velikosti, jakou jsme schopni pojmout. Je to právo na informaci, jako záruku smysluplnosti našeho života. Abychom nebyli na zdvořilostní návštěvě u cizích, ale žili ve svém domově. Právo na poznání, že se vyplatí být slušný. Pokud morálnost ztratíme, život se stane vetešnickou hromadou předmětů, které jsou zaměnitelné a slouží pomíjivým tělesným potřebám. V situaci bez morálnosti náš život vlastní ten, komu náležejí předměty a stáváme se otroky. Konflikt mezi básníkem a policajtem se mi donedávna zdál čímsi prehistorickým a praštěným. Zrovna jako mor, negramotnost a pohanská pověra. Moje společnost mě informovala od dětství, že k tomu dojít nemůže, i když moje rodina práva těžko dosahovala a já později jsem se začal motat v jakémsi guláši, který byl pro mne přetažen matoucím závojem degenerace z přecitlivělosti, až tato mlha byla pročísnuta jasným světlem klasického konfliktu -- básník a policajt. Nežijeme jako mraveniště, jako to na první pohled vypadá. Pohybujeme se jako divné bytosti sférami a kruhy, v nichž se vznášíme všemi třemi směry prostoru, bez určení nahoře a dole. Díváme se na totéž z různých stran a vidíme různé. Rosol představy a zkušenosti, do kterého se jako šunka nakládáme, je jednou v mrazáku přesvědčení a zdá se nerozbitným, jindy padne na rozpálenou pánev událostí a my se smažíme. Ale přece jenom je tu slovo, které umožňuje, že dominantou každého jedincova světa je svět společný. A protože cítím smysl svého světa ve světě společném, mluvím a proto píšu i toto. Píšu své, abych po žebříčku slov vylezl do světa lidí. Nevím, kde žiješ ty, který čteš, a jaká je zkušenost tvých stěn nebo tvých hranic, ale povinnost neutajovat je ono právo na informaci, která má být zárukou před deziluzí nad tvou skutečností, pokud máš požadavek, aby skutečnost byla hodna žití. Jsou lidé, kterým je to jedno. Je u nás kruh zpěváků, který nechal ze sebe vylomit Martu Kubišovou, jsou u nás divadelníci, kteří mlčeli při odchodu Vlasty Chramostové, Pavla Landovského, Otomara Krejči, je u nás kruh spisovatelů...atd. To nejsou lidé, kteří žijí jen ve svých stěnách, ale kteří si ještě další stěny dodatečně postavili. Dostali za to svých třicet stříbrných a ani můj příběh je nebude zajímat, protože hodili síť nezájmu i na svůj vlastní příběh. Zůstali u řemesla a vzali si možnost oslovit život. Ale je to neperspektivní obchod. Umění nemá zdroj ve vývoji ornamentu nebo formy nebo materiálního zajištění umělců. Je to neustálé hledání zlatého řezu na trapné nahotě, ke které se vždy současnost dostává. Trvanlivost úspěchu není dána silou
prosazení, ale jen a jen pravdivostí, tou bezbrannou potřebou nebýt tolik marný pod nekonečnem. Nevím, zde žiješ ty, který čteš. Já se ocitl ve sféře básník a policajt. Inu čti. Je to posvátné, protože je to možná jediný most mezi našimi dušemi, po které se k sobě vydáme. Zítra zase vstoupím po mostě slov do tvého příběhu a do tvé duše já, když dospěješ k rozhodnutí rozbourat své stěny a společnou skutečnost obohatit o tvou nezaměnitelnost. 3. Před třemi stoletími, za vlády Rudolfa II., chodil ulicemi Prahy astrolog Jan Kepler a přemýšlel v analogiích o harmonii sfér. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem vycházel z Konviktské ulice z jednoho blbého domu. "Propuštěn", volala uniforma jdoucí za mnou přes vězeňský dvorek na uniformu sedící ve vrátnici. Propuštěn. Nedali mi svobodu, jen větší výběh, a až se jim bude zdát i tak příliš velký, tak mi ho zase zmenší. A hra s různě velkými výběhy je se mnou hrána jen kvůli tomu, že ty jejich výběhy neberu, že uznávám jen ten, co nosím stále sebou a ten nemůže být ani větší, ani menší. Buď je, nebo není. Vyšel jsem do opuštěné ulice. Rozhlédl se. Budou mě sledovat? Vzal jsem to kolem tisícileté rotundy svatého Kříže ke stoleté kavárně Slávia. Bylo za deset minut čtyři 14. května 1977. Praha smrděla lenošivou sobotou. Kepler prý tvrdil, že jelikož je Bůh jediný, tak v každé věci je obsažena jeho jedinečnost, že tedy stačí pochopit jednu věc dokonale a skrze analogii pak můžeme pochopit každou další věc. Já se právě nacházel ve věci propuštěn. Dvě noci, dva dny a sedm hodin je tomu, co jsem byl vsunut do kachlíkové budovy v Bartolomějské 7, do tlamy policejního bloku a teď byl vytlačen adním otvorem, předžvýkán dvěma výslechy a stráven dvěma celami. Než jsem si stačil Keplerovu myšlenku pořádně uvědomit, už jsem seděl v kavárně se svou ženou a se dvěma přáteli a už se na nás dlouhým pohledem z nábřeží zahleděly dvě kamery. Žena Dana kamerám zamávala, ty zrozpačitěly a rozešly se po různých přechodech na různé zelené za svými stále stejnými cíli, naplněnými všemi odstíny šedi. V nové době pojem svobody se skoro výhradně zkoumá na omezeném jevu, a to na státě. Zkouší se víc samostatnost jednotlivce proti státu, nebo ochrana státu proti jednotlivci. Všechny tyto praktické aplikace pojmu a definice svobody, užité na stát, týkají se pranepratrně otázky svobody. Pojem šikovně se zamění s pojmem rovnosti a Kolumbovo vejce stojí na špičce. Poslední účel všech takových vznešených a lichotných hesel míří víc k ochraně většiny, veřejného mínění -- každého tyranství, jen ne k ochraně jedince v jeho nezadatelných právech po odlišnosti, vyhraněnosti, nesourodosti se "svatou" nivelizací a "ctěnou" podprůměrností. (E.F.)
4. Koncem dubna jsme zajeli s Danou do Olomouce povyprávět rodičům, jak to vypadalo na mých třicátých narozeninách. Čarodějnickou noc na První máj jsem propsal textem, který se nepovedl. Neuspokojen jsem usínal v dobu, kdy nepíšící lidé se řadili po celé zemi do rozjásaných průvodů. Vzbudil jsem se, když bylo po všem a v hlavě mi uvízly dva sny. Měl jsem z nich pocit zprávy. V prvním jsem šel po mokrém zelenohnědém ledě zamrzlé Vltavy od Národního divadla ke Karlovu mostu. V půli jsem se zastavil a věděl, že to dál nepůjde, že led se prolomí. Musím se vrátit. Jde o život, musím jinudy. Vše bylo v barvách vybledlého pastelu. Nakonec byl obrázek rozmlžen do ztracena jako ve filmu a octl jsem se v pocitu,
kterému se podle výsledku říká zbabělost, rozvaha nebo nutnost. V druhém snu jsem šel se ženou polemi k jezírku, ke kterému jsem se jezdil v dětství koupat. Vyplašili jsme koroptve, které balistickým pádem zmizely za křovím. Když jsme k jezírku došli, smekli se s cesty dva obrovští bíložlutí hadi, ponořili se do průzračné vody, vlnili se po mizejícím dně a ztratili se v hlubině. Obešla mě jakási vlhká, beztížná nahota hrůzy. Díval jsem se za nimi do hlubiny, které jsem nerozuměl. Takové dva sny. Promítal jsem si je znovu s otevřenýma očima. Otráveně jsem vešel v pyžamu do kuchyně, kde rodiče a Dana pili už svou odpolední kávu. "To nejsou dobré sny. Musíš si dát pozor. Znáš je." "Znám, mami," lhal jsem. "Celý život nám nedali pokoj." "Já vím," řekl jsem pravdu a šel se umýt. Před pár dny mluvili v Ostravě na ideologické konferenci o mně. Nemají mě rádi. Prý je nebezpečí, že se objevím v Severomoravském kraji. Za rodiči snad mohu. Na festival do Valašského Meziříčí už ne. Byli tam. Byli i v Olomouci za ředitelem Parku a kultury ať svým podřízeným mě zakáže. Od podzimka tu nesmím hrát. 17. 11 1976 přišel na olomoucké představení pan Tylšar, kulturní pracovník okresního národního výboru, který býval učitelem v Kozově, vesnici vedle Bouzova. Ptal se mě, jak to, že nemám písemné oprávnění ke zpěvu lidových písní a povolení ke vstupu do Severomoravského kraje. Pečlivě si opisoval údaje z mé občanky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že cenzura byla zrušena a povolení ke zpěvu lidových písní a ke vstupu do nějakého kraje se nevydává, že každý občan má svobodu pohybu a umělecké realizace. Odvětil, že to není pravda. To by si pak každý mohl jezdit, kam chce, a zpívat, co se mu chce. Viděl prý představení Josefa Nose. Jelikož se zul na jevišti, tak proti němu zakročil a poslal stížnost na agenturu. Rázem byl Nos na dlažbě. Po takových řečech se mi zdálo hloupé mluvit o umělecké pravdivosti, síle výpovědi a záměru. To cítilo publikum. On jenom duněl. Když jsem byl na jevišti, hrabal se v zákulisí v mých textech, které jsem nezpíval a dělal si výpisky. O přestávce mi vysvětlovat části těchto mých textů. Nebavil jsem se s ním. Nevím, co v Kozově učil, ale muselo to vypadat. A tento člověk budí v olomoucké kultuře hrůzu. Chodí po představeních a legitimuje hudebníky. Luboši Andrštovi řekl, že svou hudbou debilizuje mládež a několik jiných lichotek. Když v druhé půli Tylšar z koncertu odcházel, musel kolem mne a sálem. Tak jsem ho publiku představil. Nastalo ticho a zazněl ostrý potlesk, když se za pohledu všech a mého mlčení doprodíral k východu. Pak prý stál venku pod oknem a poslouchal. Měl na sobě šedě hnědý starší oblek, trochu ušmudlanou košili a laciné polobotky. Jízlivý úsměv a chování vtíravě důvěrné, pod paží ochmatanou aktovčičku, do které mu zřejmě panimáma dávala svačinku. Pečlivý úředník. Chápe funkci svého úřadu a nechápe jeho smysl. Kolik takových Tylšarů naší kulturou úřaduje?
5. Jeli jsme do Prahy a já dostal chřipku a hroznej kašel. Potil jsem se a četl v knížce plné čísel, co nového na nebi. Uran mi jde podruhé do opozice na Lunu. Z dvanáctého do šestého domu. Potíže v povolání, nachlazení, ale také tajné úklady, kriminály, blázinec, náhlé pomatení mysli, vyhrabávání ošklivých věcí, nebo spíš jejich náhlé zjevení, ekonomické maléry... Takhle všelijak si to je možné představovat, a když je člověk nemocný, tak to vidí ještě hůř. První opozice loni na podzim se neobešla bez návštěvy v Bartolomějské ulici, kde jsem si několik hodin vyprávěl se dvěma neznámými policisty o tom, co zpívám a mluvím a z čeho
žiju. Říkali, ať raději zpívám jenom ty staré lidové písničky: "To vám jde a nepokazíte si tím svou uměleckou dráhu." Že nezpívám pro peníze, je překvapilo. Vytáhli ze složky časopis, kde jsem právě psal, co si myslím o zpívání. "Tenhle článek máte na mysli?" "Ano," odpověděl jsem. Četli ho. Už jim nemusím vysvětlovat, proč zpívám. Pak ale řekli, že když budou dva lidé v sále pohoršeni, tak už je to paragraf 100. Neptal jsem se, jestli už vědí, kteří dva to budou. Dopisy, ve kterých si na mne lidé stěžují, mi také neukázali. Ani mi neřekli, jak se k nim dostala nahrávka plzeňského představení, kde vyprávím, že deska Vandrovali hudci se měla jmenovat Hádala se duše s tělem s lidovým podtitulem: Máme radši pána, který méně platí, Který nás však nechá svobodně zpívati. Publikum se smálo. Oni ne. A prý byli na představení, kde jsem vyprávěl, že když točil Pavel Liška show v Lucerně, tak diváci, aby se dostavili, dostali honorář jako za kompars. Publikum se zase smálo. Prý by mě za to mohl Liška žalovat, i když to byla pravda. A prý mluvím dvojsmyslně, ale oni v tom vidí jen jeden smysl. Tak jsem se snažil vysvětlovat zásady poezie, že ne dvojsmyslně, ale daleko více smyslně, protože poezie staví na podobenství, reflexech a širokosti obrazů, a proto si každý může odnášet svůj dojem podle toho, kým je, ale když si něco odnáší, ještě to neznamená, že to tak bylo míněno a že oni nejsou publikum a nemohou se otevřít působení poezie. A proč už podruhé mě volají oni a ještě nikdy se mnou nechtěl mluvit někdo, kdo pracuje v kultuře. Nad tím by se měli zamyslet. Říkali, že se do kultury nepletou, to není jejich věc, že se zabývají porušováním zákona a tedy pozor na Hlavu I. Nevěděl jsem přesně, o co jde, ale pochopil jsem ze souvislostí, že o vězení. Do té doby jsem znal pouze Hlavu XXII, ale to je kniha. A taky jsem měl do té doby dojem, že když někoho nějaké umění pohoršuje, tak si najde jiné a o to, co se mu nelíbí, se nezajímá. Anebo to vypíská, eventuálně poplivá jako impresionistům první výstavu. Změnilo se to. Jde to žalovat jim. Možná jsou k ochraně té netleskající pohoršlivé menšiny. A vůbec, když se jim zdá, že zpívám špatně, tak ať o tom napíšou do novin, kde se o zpívání píše. Tam zatím, pokud píšou, píšou příznivě. Nebo alespoň na podzim 1976 ještě psali. Pak mi oznámili, že jsem na představení v Čáslavské ulici řekl, když si fandové přimontovali k mému mikrofonu ještě své, že nevím, který mikrofon je do publika a který na StB. Publikum se smálo. Během večera se nás vždy vystřídalo několik zpěváků a nebylo nutno se představovat. Už před půl rokem se jedné dívky ptali, kdo to řekl. Oni nás tehdy ještě nerozpoznávali od sebe, a tak se nakonec rozhodli, že to přišijou mně. Pokrčil jsem rameny. Ale ve skutečnosti jsem to neřek. Vím, kdo to řek a měl pravdu. Uzavřeli to úvahou, že oni se nebudou mazat s tím, aby to řešili. Od toho je národní výbor a instituce, tak ať s tím sami něco dělají. O tom, kdo těm institucím poradí, se nezmínili. To bylo 28. září 1976. V tleskajících a zpívajících sálech nebylo slyšet ty, kteří netleskají. Pak jsem se dozvěděl, že na Supraphonu, v rozhlase, v televizi a na národním výboře byli vždy dva muži, kteří mluvili o mně nehezky. Rádio samo od sebe mě přestalo hrát, televize se už neozvala a v Supraphonu mi řekli, že třetí LP nebude, ani domluvené další singly a LP Šafránu, na kterém mám jednu písničku, začalo hnít na skladě. Přátelský pan Navrátil z Národního výboru města Prahy na nějaké schůzi novinářů o mně mluvil také nehezky a je fakt, že jsem si letos v novinách o sobě už nepočetl. V dalších městech mě přestali povolovat hraní a v pražském R klubu mi s lítostí řekli, že jim to zakázali. 5. října bylo zrušeno představení v Lucerně kvůli zakázanému festivalu v Českém Krumlově a
asi kvůli mně. Přestal jsem být zván do Malostranské besedy. 12. října jsme chtěli se Šafránem udělat náhradní Lucernu, ale řediteli volali policajti (prý jménem Tampír), že to být nesmí, a tak to nebylo. Potichu mi přeruší styk s veřejností a institucemi a až bude všude klid a budu vyhladovělý a ztrápený, dozraju pro proces či jinou kafkárnu. Kdo jim zabrání?
6. Po návratu z Olomouce jsem první májový týden proležel a propotil, zatímco Uran se opíral do mé Luny ze všech sil. 5. května jsem poslal na agenturu potvrzení od doktora, že nemohu na politický pohovor a ať mě pozvou na jiný termín. Do Žďáru nad Sázavou jsem poslal telegram, že jsem nemocný a že nemohu hrát. Netušil jsem, že Netleskající na mne čekali. Pak mi to vyčetli. Já zatím měl kašel a řekl si, že to chce čerstvej vzduch. Tak jsme jeli za Chramostovejma do Podkrkonoší. Dana mi vyčítala, že se pořád musím courat. "Ale když mám blbýho tucha a táhne mě to k nim." "Tak to jedem." Zase jsem ležel, kašlal a potil se. Paní Vlasta se o mě mámovsky starala. Vyšívala klobouk k jedné z těch jejích lamp a vášnivě a živelně vyprávěla o životě, jak ho viděla ze zákulisí i z prken, která znamenají svět. Svět jí zůstal, prkna ne. Těm druhým zůstala prkna. Stáňovi, jejímu muži, se podařilo čas od času skočit jí do řeči a celá chalupa se plnila životem hýřícím barvami, osudy lidí a věcí, životem, který dnes nebyl poháněn motorem jejich povolání. Já se snažil, mezi kašlem a výkřiky nadšení, si představit řadu rolí, které neztělesnila, a řadu filmů, které kameraman nenatočil. Zato mají už několik let čas se hrabat na sklářském smetišti a hledat podstavec ke svým lampám. Stáňa se naučil svařovat konstrukce a mají se rádi. Bohatství vyměnili za možnost dávat světlo několika lidem a bytům. Máme také jednu lampu slíbenou. Světlo jsme ale dostali předem. V úterý 10. května chřipka couvla, ale kašel ne. Tak jsme s Danou vyjeli do České Skalice poslat telegram, že do Nerudovky také nemohu přijet hrát. Vystoupili jsme z embéčka na kraji města. Šli jsme na náměstí toho severočeského města, obklopené někdejšími noblesními baráky, které nepočítalo s automobilovou dopravou. Dnes je trapně neúčelné, šišaté a připomíná kus nemocné tepny. Měl to být původně plac, kam se život města a kraje vysypal z čarovného pytle jako hromada cetek různé ceny, neopakovatelně místní. Mělo to být dobré srdce. Dnes je to špatná tepna. Na ni shlížel 3 x 4 metry portrét Stalina. Díval jsem se udiveně na něj a on se díval mocnářsky nade mne. Dana mě chytila za ruku. Nějak jsem si vzpomněl na kapra, který nám před dvaceti pěti lety na Štědrý večer zamrzl ve škopíku. Bylo to na Bouzově. Čtyři dny před tím tam naši rodinu a náš nábytek dovezli vojáci ve velkém autě, do domečku pod hradem, kde nám uvolnili jednu místnost na úkor policejní stanice, která se musela spokojit s tou druhou. Byla to od nich oběť, jenom matka to nechtěla pochopit. Neměla v sobě otcův architektský um, který dokázal pětipokojový byt stěsnat do jedné místnosti. Na Štědrý večer přišli páni znovu, ne kvůli zamrzlému kaprovi, ale že se budeme stěhovat dál. Otec možná chladně a čistě, jako sníh okolo domečku, začal promýšlet technické detaily, ale matka řekla, že přes mrtvoly. Od té doby byl v rodině matriarchát. Ale byla to legrace. Bratr spal pyšně na skříni, protože se rozhodl že k sestře do postele nepůjde. Ke mně a k našim to nešlo a další postel se nevešla.
Tak měl ležení na skříni a vyšlapoval vzhůru po stupních pianina. Když se spalo, nedalo se chodit, a když se chodilo, nedalo se spát. A tak se mnoho věcí stalo jasných i mně, i když jsem místní jednotřídku začal navštěvovat až za půl roku. Pan řídící mi dával každé ráno lžičku medu a dětem ukazoval obrázek tohodle Stalina. Ptal se, jak se pán jmenuje. Všichni věděli. Mě se neptal. Dívali jsme se s Danou na darebáka Stalina, jediný velký portrét v čele náměstí, a Stalin se díval přes nás. Díky svému výtvarnému vzdělání jsem pochopil, že ať si stoupnu kamkoliv, vždycky se bude dívat přese mne. Jen jedno není jedno -- není pouze jedno, zda člověk parcielní, zločinný člověk si usmyslí, že "bude osudem lidí", že má poslání dělat jiným dějiny, a ve svých zvrhlých zásadách závidět jiným usmyslí si všude jen strojit neštěstí -- není pouze jedno, když nalézá ochotné své spolubližní státi se jeho nástrojem. Není pouze jedno, když svobodný člověk se upokojí, že žádné bláznovství nemá trvání a samo musí zajíti. (E. F.)
7. Koupili jsme pár lahví vína. Stáňa kupuje jenom chleba, máslo, cigarety a občas Vlastě flaštičku rumu, jako v té písničce, co jsem jí napsal k padesátinám. Matka mívala na Bouzově flaštičku slivovice. Poslali jsme telegram a jeli zpět. Nevěděl jsem, že Netleskající tam také čekali. V šestsettrojce s jedním volným místem. Večer hořel krb. Vlasta přečetla jeden text od filozofa Patočky. Hrdinové naší doby: "... a mrtví nám nejen nesmějí být, nýbrž nejsou lhostejni. Jsme zde, abychom převzali to, čím jsou oni. Tímto způsobem oni jsou my. Je opravdu možné přežít jenom tak, že jsme, že tedy v jistém smyslu jsme zemřeli jako oni, zemřeli -- živí jako mrtví, takže to strašné, čeho se všichni běžně bojí, se již odehrálo. Jen za takového předpokladu se cosi mění na samotném dně. Dochází k otřesu, který otřásá dále. Odehrává se cosi neodčinitelného: mrtví jsou naživu, vidíme je před sebou, nemůžeme odvrátit a zamhouřit oči. Tak se může stát, že se něco pohne na dně nejobrovitější masy, která se dosud zdála řízena zákony svého růstu a součtu svých sil. Kde došlo k této změně? ... velké změny přicházejí na holubičích nožičkách. Odehrávají se vskrytu, a to podstatně. Kdyby měly spekulativní ráz, Herodesové by je zadávili v zárodku. Jen to, že nevidí, co se ve skutečnosti děje: že se mění nikoli věci, ale svět, což zachraňuje svět a dějiny před hrabivou rukou manipulátorů..." Jednou si to od ní koupím na desce. Kolik let jsem chodil po ulicích stále rozkopané Prahy a nenapadlo mě, že po těchže ulicích chodí starý pán, který je z těch filozofů, o kterých jsem věřil, že už dávno byli zabiti. Sokrata zabili Athénští. Potkal jsem ho až na jeho pohřbu za řevu motorů závodních motocyklů a helikoptéry, fanfár moderní doby a tichého vrčení kamer, rozesetých mezi hroby. Patočka se zastal českého undergeoundu, který byl odsuzován také za to, že ve své hudbě používá zvuků motorů. Proto motory vyřvávaly svou konkrétní symfonii bezmoci, neboť se zjevil duch, který jim strhnul masku a pojmenoval je. Dějiny se povalí dál po stopách pojmenování a ne prostory, ve kterých byly promítány kilometry filmového pásu,
který byl na pohřbu pořizován množstvím kamer, jejichž výhrůžné objektivy nás pozůstalé očumovaly ze všech stran. Krb dohořel a v popelu blikalo jen pár žhavých světýlek a to nás vyhnalo pod nebe, kde hořely jasné hvězdy. Možná také dohořely a lidstvo se to dozví, až už dávno nebude. Byli jsme malí pod hvězdami a hvězdy byly malé v našich očích.
8. Ráno jsme se setkali u snídaně rozmrzelí a vyprávěli si o špatně prospaných nocích a o škaredých snech. Shodli jsme se, že je něco nedobrého ve vzduchu. Ale vedle Vlasty nelze žít v malátnosti. Ona, nádoba, do které život nalil tolik utrpení, nás sprchovala gejzírem řeči. Vytáhla mě, aby mi ukázala své životní dílo. Jejich chalupa je zakousnutá do pískovcového svahu, jehož horní třetinu tvoří pískovcová skála. Vlastně dvě skály. Z té větší byly těženy pískovcové kvádry, takže vznikl náznak mohutného schodu ukončeného vzadu pískovcovou stěnou. Tady Vlasta kope krumpáčem, hází lopatou a tahá kameny. Staví si své divadlo. "To bude moje divadlo," máchla udýchaně rukou, když jsme vyšplhali nahoru. Pochopil jsem, proč se teď zavírá Národní. Říkají sice, že kvůli rekonstrukci, a snad tomu i věří. Ba ne. Nejsou náhody. Jenom my o všem hned nevíme. "Víš, Vlasto, vlastně ti to závidím. Je to bezvadné mít své divadlo." "Jarku, je. Už teď je to skvělé. Tady mi budou moct všichni ti lidi vlízt na záda. Ale ty přece máš ještě kde hrát?" "Jo, mám, ale je to s podmínkou. Cejtím, že mě brzy poženou. V žádným krajským městě mi už koncert nepovolí a v sále nad dvě stě lidí také ne. S deskama je taky konec. Vlastně to nikdy nezačalo. Vydali mi jenom lidovky. Moje písničky jim smrděj. A fízlové si mě vzali pod lupu." "Až tě definitivně zakážou, budeš moct hrát tady. Budem si dělat kulturu doma. Jako v minulým století." "Tak to je. Před pár lety jsem se začal zajímat o obrození a už ho žiju." "Kdepak, oni jsou dokonalí. Je na ně spoleh. Zaženou tě do kouta a nedají ti ani skulinku ke kompromisu, k nějakýmu váhání. Ne. Karabáčem tě ženou. Na ně se můžeš spolehnout. Žádný ďábelský nabídky. Ven! A najednou zjistíš, že seš svobodnej, jaks nikdy nebyl. Trvá to několik let, jako u mě, ale můžeš se na ně spolehnout." "U mě to běží už tři roky." "Tak to bude brzy konec. Spadneš mezi nás. Je to pád až dolů na dlažbu, ale můžeš si být jist, že dopadneš celej." Díval jsem se do údolíčka a za ně na protější skálu, která vypadala jako spousta bochánků na
sobě, nebo spíš jako kdyby někdo vypustil vzduch z monolitu trčícího až k mrakům a ten se teď scvrknul v nepravidelnou vrásčitou hromadu. Břízy a borovice se vecpaly do všech možných i nemožných skalních mezer, páčily je a silné i slabé kmeny se vklínily do kolmých stěn. Život. Je jemný a zranitelný když vzniká a jak strašný pro skálu, když se v její škvíře uchytí! "Vlasto, musím ti něco prozradit. Mám životní sen." "Ven s tím. Tady můžeš všechno." "Vy máte skálu. To vám fakt závidím. Tu skálu. A já mám děsivou životní touhu. Blbost. Tesat do skály. Je to volovina. No však chápeš. Tam do té malé na druhé straně, abych ti nekazil Divadlo." "Není nic snazšího. Stáňa ti půjčí dlátka, ale chtěl jsi odpoledne do Prahy?" "To je smůla. Mám tam představení, ale aspoň na chvíli. Víš, nechtěl bych se vnucovat, ale mohli bychom přijet třeba ještě zítra? Žádný zdržovačky. Ani byste o nás nevěděli. Já bych tady mlátil do skály a Dana by mohla něco autem objet, když vám sebrali řidičáky." Tak jsem se začal zakousávat do skály. Moje první utkání. Ve třiceti. Neměl jsem odpoledne jezdit do Prahy! Ale podle Keplerových analogií -- jaké oktávy v životě rezonují, když se člověk poprvé pustí do své skály? V tu chvíli jsem ještě nechápal, že to začalo už před lety, skrze obchodníka s bílým masem -- AGENTURU, co nakupuje otroky na pokleslé řemeslo, kteří mají diváka "zabavit, uvolnit a odpoutat". Toto pohřebiště umění ale těžko obcházet. Umělec bez agentury NESMÍ brát plat za výkon. I když pořadatelé jsou ochotni ho platit a publikum ho miluje a on by zaplatil daně, je to obcházení "povinného zprostředkování" a na stůl není položena otázka umění, ale hospodářské kriminality. Agentura je monopolní majitel všech umělců. Výběr si zajišťuje svými zkouškami. Vybere si vhodné porotce a do poslední řady s hlavním slovem si sedne kádrovák a ředitel. Člověk je hodnocen, jak politicky vyhovuje. Je oznámkován a obodován a dostane pevný honorář, ale nejvíc 600 Kčs. Velikost sálu, počet diváků a délka představení nerozhoduje. Umělecké odbory neexistují, takže není možnost se hájit a vzepřít se. Manažer je zakázaný, všechno se musí vést přes agenturu, ale za se o představení nestará. To si musíš sehnat sám a z určeného honoráře zaplatit podíl. Docela slušná forma feudálního vykořisťová. Když se přijde na změnu ve schváleném repertoáru, znamená to vyhazov. Agentura rozhoduje o účesu, oblečení i obutí. Nedodržet agenturní módu znamená také vyhazov. Hudební kritika, ohlas, úspěchy, prodej desek atd. agenturu nezajímají. Všemocní ředitelé nemají často vůbec žádné umělecké vzdělání, mají za sebou morální ostudy, soudy, finanční podvody. Umělci jsou trvale drženi v existenční nejistotě, a když někoho nevyhodí nadobro, tak mu na různě dlouhá období zastavují činnost a tímto finančním tlakem je umělec masírován k poslušnosti. Připomíná to staré Aztéky, kteří vodili zajatce "dobrovolně" na obětní stůl, kde jim bylo zaživa vyrváno srdce. Bylo to jednoduché. Zajatec dostal dřevěnou výzbroj a musel se dvěma po zuby ozbrojenými válečníky tak dlouho bojovat, "až si nepřál nic jiného než umřít. Když je umělec zakázán, nedostane do ruky nikdy nic písemného, takže se většinou nedozví ani důvod, pokud vůbec důvod existuje. Počínání agentury nelze kontrolovat a její povinnosti záležejí jen na její úvaze. Když se smlouvy ztratí nebo nejsou včas vystaveny, tak se hraje zdarma, kdežto oblíbenci mívají i několik honorářů za den. Umělci chodí na povinná školení,
která bývají hloupá, třeba o pohřebních ústavech atd. Často bývá určeno téma (sjezd, výročí atd.) a to se musí realizovat před publikem. Angažovanost, to znamená shoda s momentální politickou linií, je povinná. Progresívnější kapely jsou všelijakým způsobem trápeny, třeba že jejich technici musejí mít stálé zaměstnání, takže kapela nemůže jezdit na vícedenní zájezdy. Agenturní dramaturgové zasahují do programu nesmyslným způsobem. Samozřejmě je zde prostor pro protekci, korupci a jakoukoli jinou nemorálnost. Agentura spolupracuje s policií, s výbory komunistické strany a s národními výbory a jakákoli stížnost, i nepodložená, znamená vyhazov. Při takovém systému není problém kohokoli přistihnout při porušení zákona. Je to jak z blbé knížky. Základní záměr je likvidace umění, ale k čemu jim to bude dobré, nechápu. Přece i plevel musí růst na nějaké půdě. Vysvětlit si to umím jen tím, že existuje u lidí zvláštní stav vytržení, kdy činí věc, která vede k záhubě, a nedokáží se zastavit a bez nejmenšího citového zachvění, v jakémsi tranzu sledují cestu svého zničení. Stává se to alkoholikům, lidem vyčerpaným a zklamaným nebo přesyceným a žijícím v takovém nadbytku, že ztratí smysl pro cokoliv, anebo barbarským uchvatitelům cizích majetků.
9. Ve čtvrtek jsme vstali v Praze v osm ráno. Nemohl jsem dospat, jak jsem se těšil na své utkání se skálou! Už se tam začalo cosi rýsovat. O půl deváté zvonila sousedka: "Každý den tu byli páni a ptali se po vás. Prý jestli nevím, kdy se vrátíte a kde byste mohli být." "Kolik jim asi bylo?" "Mladí. Kolem třiceti." "Moc vám děkuju. A teď, Dano, rychle!" Jenže za deset minut zase zacinkal zvonek. Netuše nic zlého, otvírám. Ve dveřích stál světlovlasý čtyřicátník se širokým obličejem a ukazoval červenou legitimaci. Možná jenom obal. "Potřebovali bychom s vámi mluvit." "Mohu si alespoň vyčistit zuby?" ptám se jak idiot. "Jistě. Já počkám." Zavírám dveře. Muž zůstává na chodbě. Tak jsou zde! Čistím si zuby a kartáček a pastu dávám se zlým tušením do kapsy kabátu. Dana balí řízek a jablíčko. Proč tak spěcháme? Jasně, jsem blbec! Neměli pozvánku, nikam jsem nemusel chodit. Nemají právo mě tahat z bytu! Právo... měl jsem se vzpírat? Zabarikádovat se? Šel jsem jak ovce a ještě bez snídaně. Zůstal jsem marnivě a škodlivě zdvořilý. Bylo mi hloupé je nechat čekat. "Klidně jste se mohl nasnídat. Však jsem vám říkal, že bych počkal," říkal čtyřicátník v prostorné volze, která se tiše odpíchla z místa a pohnula vzad slunečným dnem, který se tak nevinně rozkládal za jejími okny. Ano. Mají dost času. Z naší jednosměrky zatáčeli na hlavní tak jak to dělám já. Přes čáru. "To bychom platili," podotkl sebejistě řidič. Druzí dva se zasmáli a všichni začali pracovat na srdečné náladě. Já byl nespolečenský. Kouřil jsem a díval se z okna. Přemýšlel jsem, kdy zase uvidím Danu. Za dvě hodiny? Za dva dny? Za dva měsíce? Za dva roky? Ve snu se sesmekli dva hadi z mé cesty a zmizeli v hlubině. A Uran bude otravovat ve dvanáctém domě ještě skoro tři roky.
"Tak kdepak jste včera hrál, pane Hutka?" ptal se čtyřicátník nápadně přátelsky. "Nikde. Byl jsem nemocný." Jeli jsme po nábřeží ve štrůdlu pokojných aut. Technické století neběsnilo, jenom trpělivě otravovalo svými výfuky vzduch. Vezou mě do Ruzyně? To by museli zahnout na most. Ne, jedou rovně. Přistáli jsme v Bartolomějské. Vystupovali jsme dva. "Pane Hutka, něco vám vypadlo," řekl mladík mého věku nebo mladší, sedící vedle mne na zadním sedadle. Podával mi zubní pastu. Celou cestu se usmíval. S mužem, který by počkal, až se nasnídám, jsme čekali na výtah. "Tak jsem slyšel, pane Hutka, že se zabýváte politikou?" "To bude omyl. Zabývám se písničkama." "No, já slyšel něco jiného." "Víte, poezie je zvláštní věc. Cosi mezi spontánním životem a strukturou moci, a když se obojí na sebe začne příliš tisknout, tak se v dějinách stává, že se poezie dostane do kleští. Je to nedorozumění a to už se snad nemůže stát," říkal jsem přesvědčivě, ale o závěru myšlenky jsem si nebyl zcela jist. Vyjeli jsme výtahem nahoru, šli po schodech plných dveří a přešli po zasklené krátké pavlači do vedlejšího domu. Zastavili se u dveří 16. "Chvilku počkejte, seženu klíč." Šestnáctý obrázek z Andersenových Obrázků měsíční noci je obrázek mrtvých Pompejí, napadlo mi. Posadili mně do kanceláře. Venku svítilo slunce, ale v pohledu z jejich okna i to vypadalo blbě. Na stěně visel program divadla Na zábradlí a na skříni plakát Hany Zagorové. Nějaký fízl jí vtipně a symbolicky nalepil na pusu nálepku obchodního domu Prior. Přišel pán. Takových pětatřicet, elegantní pohyby i oblek. Detektiv z hollywoodského filmu šedesátých let ve stříbrném oblečení. Žádal jsem o poučení a o jeho jméno. Poučení odbyl jednou větou a co se týče jména, říkal, že mě nemusí zajímat. Stále sem někdo chodil a muž přicházel a odcházel. Z různých hovorů s jeho kolegy jsem pochopil, že se jmenuje Zdeněk. Pan Zdeněk. Usmíval se a hovořil buď s příjemnou převahou, nebo blahoskolnnou jedovatostí. Byl doma, kdežto já byl na policii, a tak jsme viděli svět z jiných perspektiv. Měl snahu, abych přijal jeho objektivní vidění. To se mi nechtělo, protože jak bych potom vysvětlil, že duha je na černobílé fotografii jenom jakýsi čmouh. Tak se mluvilo o mých příjmech s odbočkami všelikams. Byl jistější než já, přesto měl daleko více otázek. Třeba: "Tak s jakou taktikou jste sem přišel, pane Hutka?" "Téhle otázce moc nerozumím." "No, jestli si budete hrát na naivního?" Nebo: "Tak vy se zabýváte politikou?" "To bych neseděl tady." "A kde myslíte, že byste seděl?" "Někde, kde to nese peníze."
"Ano, jistě, peníze," povzdechl si jízlivě a já pochopil, že má na mysli dolary. Ale já ne. Já měl na mysli jeho politiku a jeho peníze. "Taky bych vám nikdy nepovídal, co si myslím, kdybych dělal politiku." "Jste věřící?" To mě rozesmálo. Co by ještě nechtěl vědět? "Ne," ale neřekl jsem to jako Petr, který zapřel Krista, ale jako jedinou možnost zarazit další otázky. Usmíval jsem se. "To jsem rád, že si také myslíte, že věřící nejsou slušní lidé," odvážně zadedukoval nebo možná zaprovokoval. Většinou to nejde rozeznat a možná to ani nerozenávají. Tahají z člověka rozumy, a když se to daří, je to úspěšná provokace, když se to nedaří, je to odvážná dedukce. "Znám věřící, kteří slušní jsou," uzavřel jsem dedukci a stabilizoval provokaci. "Podle čeho, pane Hutka, soudíte že vyhláška ministerstva kultury se na vás vztahuje?" "Podle toho, co jsem dosáhl, a podle článků v novinách." "Prosím vás, noviny!" řekl pohrdlivě, jako by si myslel o jejich novinách totéž co já. "A víte, že nemáte žádné oprávnění k vystupování?" "To nevím." "Tak jak to, že vystupujete?" Ach ta logika! "Promiňte, ale vy tomu nerozumíte. Nemám oprávnění brát honorář za zpívání, ale vystupovat může kdokoliv." "Vy ale berete honorář za zpěv." "Už jsem vám vysvětloval, že za sestavení pořadu z věcí, které jsem napsal." "Ale zpíváte je." "Jistě, ale smlouva je na mé autorské dílo, ne?" "Zajímalo by mě, proti čemu byste protestoval, kdyby byl u nás kapitalismus?" "Neprotestuji. Zpívám písničky." Ale potěšil mě, že mě považuje za rozzlobeného mladého Ira, který musí nadávat a být vždycky proti. Že nenadávám a dokonce se pokouším o cosi jemného a laskavého, bych mu vysvětloval zbytečně. Dějiny nesoudí nikdy, aby braly v počet a ohled okolnosti, v nichž člověk musí tvořiti; všechny překážky a nepřízně osudu nepadají v úvahu při soudu nad dosaženým výsledkem. Nikdo se nebude ptáti v budoucnosti na to, za jakých poměrů bylo u nás povoleno malovat, co všechno se muselo současně odstraňovat a překonávat a jak veliká energie byla spotřebována na dosažení toho stupně výrazu a dokonalosti, která mně byla možná, nikdo se nebude ptáti, kde jsou díla z let bídy, prokletí a potupy; úsudek vydestiluje se jen a jen z materiálu, kterého bylo dosaženo, ať už za jakoukoliv cenu, nebo zapíráním. A právem; neb i já i každý druhý počínáme si stejně vůči svým předchůdcům. (E. F.)
10. Když jsem se ptal, jestli přespím doma, usmíval se a krčil rameny. Zdálo se mi nevkusné se ptát, jestli mě zavřou. Na jídlo mě nepustili, ale nabídli mi, že mi pro něco skočí. Mladý zdravý zapisovač zaběhl pro balíček kávy za osm a vrátil zbytek drobných. Erární prý nemají, a proto musím ze svého. Lhali. Paní Šeré, vedoucí divadla v Nerudovce, udělali. Omylem jí
osladili, a tak jí udělali jiné. Mohli mi ho dát, protože seděla právě o dvě kanceláře vedle. Pouštěli jí moje písničky a zapečetili kanceláře Ústředního domu pionýrů, protože v nějaké skříni ležely smlouvy, které by jim ukázali i bez cirkusu. Paní Šerá moje písničky znala a měla říct, co je na nich špatného. Hlavně o Havlíčkovi Borovském a Sokratovi. Nespravedlnost, která potkala tyto dvě historické osobnosti, se jim zdála jaksi aktuální. Paní Šerá, myslím vysvětlovala totéž co já, že na poezii nelze brát policejní triedr. S kafem mi to ale zavařil Vaculík. Na obou minulých návštěvách mi ho dali. Mezitím uvedl do české literatury podplukovníka Nogu a s kafema je konec. "Já si myslím, že jste mě sen nedovedli kvůli příjmům, ale kvůli něčemu jinému," povídal jsem mezi sepisováním protokolu. "Z čeho tak soudíte, pane Hutka?" "Pán, co mě sem dovezl, povídal u výtahu, že jde o politiku," chtěl jsem to tamtomu zavařit. "Ten měl za úkol vás přivést. To byl jeho úkol a vůbec nemusí vědět, proč jste tady," zase lhal pan Zdeněk s úsměvem, protože pán za chvíli přišel a pustil se do mne, jak si to představuji zpívat o Havlíčkovi a hlavně ta balada o svatém Davidu. To tedy že ne! Jestli prý to náhodou není návod k emigraci. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je to píseň z osmnáctého století, ale to neudělalo dojem. Aj znám já loučku zelenou A na ní lipku sázenou A pod ní seděl David král Svaté písničky sobě hrál Hou hej, radostná novina Přišla tě k němu Maria Hou hej, Davide, ty jen hráš A svoji matku v pekle máš A svatý David neseděl Vzal si housličky k peklu šel A když tam před peklo přišel Svoji matičku uslyšel Hned na své housličky zahrál Svoji matičku ven volal Dušičky se jí chytaly Z pekla ven vyjít nedaly Tak s ďáblem sázku udělal Kdo by z nich pěkněji zahrál
A David tak pěkně zahrál Že matku z pekla ven vyhrál Hou hej, Davide, Davide Budeš-li sloužiti i mě Nebudeš těžce pracovat Jenom v měsíčku sedávat Svaté písničky zpívávat Nevím, kde viděl návod k emigraci. Možná ho pobouřilo, že jakýsi zpěvák se odvažuje volat matku z pekla. Ale ne. Problém je hlubší. Policista cosi tušil, ale nedokázal se vyslovit, proto problém převedl do jemu známých rovin. Ve skutečnosti ho pobouřil obrázek pekla a ďábla. Obecně je peklo tradiční představa trestního zařízení, kam se strkají nenapravitelní. Jakési doživotí po životě. Peklo obhospodařuje ďábel, boží úředník, který má povinnost vyhledávat a posbírat ty, které porušují boží řád, a když ho poruší nenapravitelně, je dána ďáblu nad nimi moc. Nad spravedlivými ďábel moc nemá. V baladě o svatém Davidu je vysloven smysl zpěváka a zpěvu a je zde i obrázek skutečného pekla a ďábla. Peklo zde není podzemní dusná místnost, kam nejsou slyšet hlasy zvenčí a odkud nemůže být slyšen hlas. V této písni je peklem místo, může to být i louka, odkud je slyšet a kam je slyšet. Matka, když slyší Davida, chce odejít, ale dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Ti, kteří na tom byli stejně špatně jako ona, její spolutrpící, ji zabránili v odchodu na svobodu a to je peklo!! Davidovi nezbývá než jít za správcem. Ten je mimo peklo. Soutěží spolu ve hře na housle. David vyhraje a ďábel matku vydá z "věčného" zatracení. To znamená, že ďábel umí hrát dobře na housle, jinak by nemohl soutěžit. Má vyvinutý vkus a cit, protože pozná, že David hraje lépe. Komise tam není a David je neobjektivní, protože hraje o matku. Ďábel je spravedlivý, protože matičku poctivě vydá. Představa ďábla v této písni je představa umělecky nadaného, citlivého, objektivního a spravedlivého vládce nad vězeňskou samosprávou. Celá píseň má svou zvláštní hierarchii hodnot. Nejvýše je svobodný David, která si fidlá pod lipkou, a když o to jde, vysvobodí někoho z pekla. Je mu proto nakonec nabídnuta služba, při které bude pouze zpívat při měsíčku, protože co když bude potřeba zase někoho z pekla vytáhnout? On má odvahu i schopnost. Další kvalita je ďábel, který je spravedlivý a je s ním domluva. Nejníže je peklo, ona vězeňská samospráva. Toto je obsah písně, a to policajta dožralo. Člověk, jehož vlastní úděl je zaviněná otročina celý život, člověk než smyslu důstojnosti člověka, bývá každým svobodným činem svého bližního podrážděn. Každé svobodné umění ve své době dráždilo a popuzovalo. Ale i staré umění -- pokud je to umění -dráždí lidi, jestliže je počnou chápat v plné jeho důstojnosti; I staré umění říká lidem: zde někdo byl a chtěl být svobodný, bezohledný, buřičem pro všednosti názoru, klidnému zažívání, opovrhovatel veškerou pohodlností, biedermeirovstvím. Svobodný člověk dělá díla, která jsou jakoby děšením pohodlného, starého a pomalým rytmem se ploužícího biedermeiru; děsivost trapná pro lidi bez myšlenky a srdce, která kdysi se projevovala ve staré formě balady, anekdoty, tragedie, dramatu a novely (E. F.)
11. Rozzlobený pán odešel a vrátil se pan Zdeněk. "Tak jste měl mozkovou rozcvičku a můžeme pokračovat." Ach ta režie! Mezi věčným couráním a otevíráním dveří jsem zaslechl píseň o svatém Davidu, pouštěnou z magnetofonu. Potom náhodou přišel rozzlobený pán, když zrovna náhodou pan Zdeněk odešel. Pracují proti jednotlivci v týmu. Pochopil jsem, že ten, se kterým skutečně mluvím, má nad sebou takovou tu bedýnku jako v divadelních šatnách, kde s líčící herci připravují na výstup a poslouchají, co se zatím děje na jevišti. Nechci se posmívat, ochotníci se rádi perou, ale ať se nám do řemesla nepletou. Já vím. Martin Kabát obehrál dva potroublé čerty a ti si zavolali Lucifera a odvážný voják prohrál sako, ve kterém zapomněl nějaké úpisy. Pak musel, a to už šlo o život, pro ně do pekla, aby je temným silám vyškrábal z moci. Možná na mě taky jednou pošlou profesionála, ale je zde pekelné pravidlo, že nad nevinnými žádný ďábel moc nemá. To jedině, jako se to stalo Jobovi, musel by dát sám Hospodin povolení. "Pán písničku nechápal." "To nevadí, kde jsme přestali?" tázal se pan Zdeněk mladého zapisovače a on mu přečetl něco ze zápisu. "Vy něco proti mým písničkám máte." "Máte takový dojem?" "Jo. Mám dojem, že tvrdíte, že jsou protispolečenské." "No vidíte, jaké se dějou věci." "Ale víte, mě by zajímala taková věc. O tom, jestli jsou špatné, může přece rozhodnout až soud. Vy jste bezpečnost a vy o tom nerozhodujete. Dokud nerozhodne soud o jejich závadnosti, tak je nikdo za takové nesmí považovat." "Jistě. Takzvaná presumpce neviny." "Aha, takže když mě někde napadne v novinách před tím, než dojde k soudu, tak ho mohu žalovat?" "Ále, vy čtete Chartu 77?" zeptal se pan Zdeněk nelogicky. "Četl jsem ji." "A můžete mi říct, kdo vám ji dával číst?" "To si nepamatuji." "A víte, že jsem si myslel, že si to nebudete pamatovat. Jak se vám líbila?" "To není umělecký text, aby se dalo mluvit o líbení." "Stejně, pane Hutka, stěžujete si na diskriminaci, ale takový Merta a Třešňák potíže nemají," zase lhal. Ale na diskriminaci jsem si nestěžoval, to až on poznal, že se tomu tak říká. Venku svítilo sluníčko a zapisovače vystřídala zapisovačka. Kancelář byla policejní s pokusem zcivilizovat ji nepořádkem. Byl jsem nervózní. To mě překvapovalo, neboť duše ustávala v klidu, ale tělo bylo nastražené. Asi pradávný pud nebezpečí. Možná máme na tento stav v těle zařízený orgán, proto bereme tak samozřejmě, že nás neznámí páni obtěžují svými otázkami. Snad už v pravěké jeskyni se našel nějaký vypravěč, který neandrtálcům neandrtálsky vyprávěl a lidé se zamýšleli nebo bavili a začali ho mít rádi. Tu vůdce tlupy zažárlil. A už tehdy musel mít kolem sebe muže s kopími, kteří zajišťovali bezpečnost tlupy, a tak jednomu naznačil, ať se na vypravěče podívá. Kopitník za vypravěčem zašel poptat se, co
dělá špatného. Vypravěč řekl, že nic, že jenom baví lidi. Kopitníkovi se na tom cosi nezdálo. A jelikož kopitník má kopitnické myšlenky, zauvažoval: Lidi ho mají rádi, to jistě chce být náčelníkem. Povalil vypravěče na zem a mlátil ho kamenem do hlavy, aby se přiznal, že chtěl svrhnout náčelníka. "Umřel," řekl si potom náčelník. "Příště si na něj dám víc pozor." Sedím v kanceláři, jeskyně už nemáme, nikdo mě netluče do hlavy kamenem, ale domů nemůžu. Ani se projít. Mám jen dvě možnosti: mluvit nebo mlčet. Při tom prvním plyne zatím čas zábavněji. Pouze musím mluvit rozvážněji, protože ten naproti není kamarád a to, že mě nemlátí šutrákem do hlavy, je jen shoda okolností. "Vy byste chtěl zavést západní způsob života!" vyhrkl po kopitnicku. "To nevím, jak jste na to přišel." "Soudím podle toho, co zpíváte." "Já jsem možná nejčeštější ze všech zpěváků. Všichni zpívají zápaďácké melodie a je jich plné rádio, kdežto já vycházím z ryze českých zdrojů a tradice a mám problémy." "A o kom zpíváte v té písničce o Havlíčkovi?" "O Havlíčkovi." "A kdy si říkal Havlíček Havle?" "V epigramech." "Vážně? Mně se udá, že ta písnička je o někom jiném." "To je vaše věc, jak to berete." "Nejen já. Všichni tomu tak rozumí. Jenom vy budete tvrdit, že to tak není," usmíval se pan Zdeněk, vklíněn mezi dva stoly, nohy přehozené přes sebe. Seděl pohodlně a kouřil Clee. Já si balil Drum. "Podívejte," snažil jsem se vysvětlovat, "poezie vrhá reflexy a často se stává, že jedna věc připomene úplně jinou, ale na tom poezie stojí. Na podobenství. Proto k ní může každý člověk přilnout zcela osobně, protože v tom může najít reflex svého života. A pokud se vám zdá, že píseň o Havlíčkovi připomíná osud jiné osoby, tak byste neměl soudit píseň, ale zamyslet se nad skutečností, jak je možné, aby jedno připomínalo druhé. A jelikož jste bezpečnost, tak byste se měli snažit napravit skutečnost a ne se zlobit na písničku. To je jako spravovat shnilou podlahu, když voda teče střechou." Pan Zdeněk se usmíval a nevěřil mi. Nakonec to je jeho povolání nevěřit básníkům. Kdyby se básníkům věřilo, měl by pan Zdeněk jiné zaměstnání. Pořád někam odcházel. V poledne odešel na oběd a já si uvařil ze svého pytlíčku kafe. Cukr mi darovali. Den se vlekl a já ho už začal považovat za ztracený. Skála na mne čeká a já se k utkání nedostavím. Možná jsem stále v něm, ale tady je to otrava.
12. Po obědě pana Zdeňka jsem chtěl na záchod. Mladý zapisovač mi šel dělat garde. "Co to máte v kapse?" zeptal se naléhavě pan Zdeněk, když jsem vstal a otočil se zády. Sáhl jsem si. Do prdele, kalendář!
"Takový sešitek." "Ten si s sebou neberte," poručil. Strčil jsem ho kabátu, který jsem měl na opěradle židle. Když jsem čůral, zjistil jsem, že se mi třesou kolena a že jsem nervózní jak pes. "Připadáte mi unavený, pane Hutka," říkal pan Zdeněk. "Jestli si potřebujete odpočinout, dám vám beze všeho otevřít celu. Můžete si tam lehnout a trochu se prospat," učinil návrh. Je to trochu zvláštní druh pohostinnosti, když si mě dovedli jenom na popovídání podle jejich § 19. Až přijde on ke mně, tak mu podobnou nabídku udělám také. Moc úprav ve sklepě by potřeba nebylo. "Ne, děkuju. Já bych to raději dopsal a šel domů." "Myslíte, že půjdete domů?" "Doufám. I když by mi pořád nechcete odpovědět na otázku, jestli si mě tady necháte. Už jsem tady šest hodin a to víte, doma je to hezčí." "Vás se tu nelíbí?" ptal se zklamaně pan Zdeněk. "Moc ne." "A doma se vám líbí?" "Jistě, protože tam jsem doma." "Však se tam ještě dneska podíváme. Slíbil jste, že doklady o příjmech vydáte dobrovolně." "Doklady o příjmech," potvrdil jsem. Asi bude prohlídka. To by bylo blbý jít domů s estébákama a zase s nimi odejít. Začalo mě mrzet, že jsem návrh s celou nepřijal. Stejně mě asi domů nepustí, a tak jsem si mohl v klidu lehnout a nemusel se tady přihlouple otravovat. Z toho může bejt tak kriminál, nic lepšího… *** Právě jste dočetli část z prózy Utkání se skálou, která je součástí právě vydávaných titulů Jaroslava Hutky, které si můžete zakoupit zde, v Galenově vydavatelství a nebo přímo na webových stránkách autora. atllanka.net ***