Příběh nesplněných nadějí a krutého konce V létě 1942 kdy se německé armády probily do oblasti Rostova na Donu, na Kavkaz a ke Stalingradu, došlo k situaci, kdy kozáci kteří díky své věrnosti Rusku, carovi a víře utrpěli od bolševického režimu strašlivé ujmy dospěli k názoru, že je zde možnost zbavit se nenáviděného režimu. Tito svobodomyslní lidé, kteří stovky let sloužili samoděržaví jako strážci hranic, bojovali v první linii s Turky a Tatary, zastavovali ještě v 17. století útoky kočovníků z východních stepí a vedli postupnou kolonizaci širokých sibiřských prostor, přišli mimo životy a bídu snad o vše. Po převzetí vlády bolševiky v listopadu 1917 proběhla v Rusku první vlna emigrace příslušníků šlechty, bohatých průmyslníků a členů carské vlády, kteří pochopili výsledky revoluce. Emigrovali do Finska, Estonska, Polska, Rumunska, Československa a Jugoslávie, ale i do Německa a Francie.
Celkový počet emigrantů se odhaduje na více než 3 miliony osob. Mezi těmi, kteří postupně utíkali z Ruska byli po porážce generála Denikina a barona Wrangela také důstojníci Dobrovolnické armády, zejména kozáci. Velká část kozáckých elit z jednotlivých vojsk, tak nakonec přišla i o to, co kozáci považovali za svátost nejsvětější – o vlast. Pro ty, co zůstali ve svých občinách však začaly zlé časy. Během občanské války v Rusku 1917-1920 bylo zformováno šest republik: Kozáci na Donu, Kubáni, Těreku, Orenburgu, Uralu a Astracháni. Republiky byly likvidovány bolševiky s extrémní krutostí a kozáky samotné bolševická moc týrala k nevydržení. Jejich atamané byli za boj v řadách bělogvardějských armád popraveni, oni sami pak přišli o půdu, kterou obdělávali mnoho generací. Jejich popi tedy pravoslavní kněží byli pozabíjeni a kostely ve kterých bolševici oprávněně viděli centra duševního odporu byly vypáleny. Nejhoršího zločinu se na nich bolševický režim dopustil tím, že vědouc jak kozáci myslí a jak se rozhodují v občinách pod kuratelou starých zasloužilých kmetů, tyto kmety a jejich rodiny během jednoho měsíce v roce 1921 nechali popravit. Tím kozáky zbavili kontinuity s minulostí. Kozáci od svého vzniku po dlouhá staletí vytvářeli na Dněpru, Donu, Kubáni a později na Sibiři, svébytnou společnost. Byli vždy oporou carské vlády a aktivně se zúčastňovali bojů za rozšíření vlády Ruska o sousední území, zejména na Kavkaze, Sibiři a ve Střední Asii. Kozácké jednotky byly používány pro svoji věrnost vládě při potlačování povstání, stávek a bohužel i při pogromech na Židy. To poslední se jim nakonec vrátilo způsobem, který nikdo nemohl předvídat. Ale to až na konci této práce. Vztah k půdě, víře a carovi formoval i jejich záporný poměr k sovětské vládě. Po upevnění sovětské moci emigranti a také ti, kteří zůstali v Rusku přišli o půdu, vlast i víru. Měli společné důvody k nenávisti k sovětům. Jenže vývoj světových dějin až do r. 1941 jim nedával naději na změnu. Po vyhrocení mezinárodní situace v r. 1941 došlo k napadení SSSR hitlerovským Německem. Postupně byla obsazena Ukrajina, Donbas i Kubáň a severní Kavkaz. Objevila se naděje. Proč? Němečtí velitelé měli velké sympatie pro kozáky, ačkoliv nesouhlasili s jejich politickými ambicemi na vybudování vlastního státu, Kazakie. Jejich statečnost, obecně známá nenávist k Sovětům a jejich boje proti sovětským partyzánům přinášeli dobrý výsledek. V roce 1942
existovaly kozácké jezdecké formace v Mohylevu pod vedením sovětského majora Kononova, který přešel k Němcům při první příležitosti s velkou částí svého pluku a sloužil při ochraně komunikací proti sovětským partyzánům. Historie vzniku tohoto kozáckého celku byla zajímavá a tak pár vět. Již počátkem srpna 1941 shromáždil major Ivan Kononov, velitel 436. pluku své jednotky a vyzval je k přechodu na německou stranu. Souhlasili všichni v výjimkou komisaře. A tak celá jednotky cca 2 tisíce vojáků, přešla dobrovolně do německého zajetí, aby tu nabídla své služby v boji proti bolševikům. Sám Kononov byl donský kozák, člen komunistické strany od roku 1927, jenž bojoval v zimní válce, kde dostal řád Rudého praporu. Němci nabídku Konovova a jeho vojáků přijali a Kononov se zvláštní plnou mocí začal objíždět zajatecké tábory a vyzýval všude kozáky ke vstupu do osvobozenecké armády. Do měsíce byl schopen postavit Kozácký oddíl 600 - Kosaken Abteilung 600, později přejmenovaný na 120. kozácký pluk, respektive 5. pluk donských kozáků. Kononova Němci povýšili na plukovníka a později i na generála. Vytvoření kozáckého pluku prošlo denním rozkazem velitele pozemního vojska.
Kozácké oddíly vznikaly od léta 1941 takřka po celé délce fronty. Nejčastěji byly označovány jako kozácké setiny – vytvářeli je jednotliví velitelé armád, divizí i menších jednotek bez oficiálního schválení vrchním velením. 6. října 1941 povolilo vrchní velení wehrmachtu týlovým velitelům při jednotlivých skupinách armád vytvářet v rámci zabezpečovacích divizí kozácké jednotky. Od konce ledna 1942 tento souhlas získali i velitelé armád a sborů. Nejvíce kozáckých útvarů si vytvořila skupina armád Mitte 1. února 1942 dal Adolf Hitler výslovný rozkaz k
využívání kozáků při bezpečnostních povinnostech v týlu. Jako první ze slovanských jednotek dobrovolníků dostali kozáci vlastní insignie a od června pro ně byly zřízeny zvláštní důstojnické a poddůstojnické hodnosti. Když se v létě 1942 fronta dostala na Kavkaz a k Volze, německé armády zabraly území obývané po stovky let kozáky. Německé armády stály na linii Kavkaz, Těrek, Volha, Voroněž. Příchod wehrmachtu brali tito jako požehnání. Vlastními silami si vyřídili účty s exponenty bolševického režimu. Ze skrýší se vytahovali šavle, píky a staré nagany. Objevily se desítky mosinů a malé děti leštili lojovými plátýnky mosazné nábojnice.
Začaly se šít kalhoty se širokými lampasy. Této situace využila část představitelů kozácké emigrace v Německu a nabídla své služby Hitlerovi. Na obsazená území byli vysláni představitelé kozáků ataman Krasov, generál Škuro, generál Krasnov, kteří organizovali kozácké jednotky pro boj s bolševiky po boku Němců. Podařilo se vytvořit několik jednotek kozáků, které byly zařazeny do německé armády. Odhaduje se, že se celkem zúčastnilo bojů proti sovětské vládě v řadách německé armády asi 800 000 občanů SSSR, zařazených do různých formacích a služeb, u policie, v okupační správě i ve vojenských jednotkách. Nábor kozáků k boji proti Sovětům byl zaštítěn Kozáckým národním osvobozeneckým hnutím, které chtělo postavit nezávislý kozácký stát. V létě 1943 byla zformována 1. kozácká divize pod velením generála von Pannwitze. Měla šest jezdeckých pluků. Krátce poté byla divize rozšířena na XV. SS Kossaken Kavallerie Korps, který měl údajně až 50 000 lidí. Tyto jednotky byly na území SSSR používány k ochraně komunikací a týlu, ke střežení zajateckých táborů, pro boj s partyzány. Sbor byl přemístěn na území okupované Jugoslávie kde zuřila nepřehledná válka mezi Titovými partyzány a německou okupační správou. Do toho se zabíjeli mezi sebou Chorvaté a Srbové. V Jugoslávii si von Pannwitzův sbor vysloužila neoblíbenost místního obyvatelstva i stížnosti chorvatského spojence. Chaos situace, kdy se pravoslavní Srbové vybíjeli s katolickými Chorvaty, byl paradoxní v tom, že pravoslavní kozáci měli katolickým Chorvatům s tímto pomáhat.
Ale vraťme se zpět do Sovětského svazu. Lidé z měst a vesnic v kozáckých oblastech vítali Němce květinami a pozdravy, zpívali své národní písně. Kozácké formace Rudé armády přecházely k Němcům, byly formovány nové, v tradičních uniformách a vyzbrojené šavlemi, puškami, noži a pistolemi, které byly léta ukryty. Jeden z nejstarších a nejznámějších atamanů, Kulakov, který byl od roku 1919 považován za mrtvého, vystoupil z úkrytu a shromáždil stovky kozáků k triumfální jízdě do Poltavy. Tento mimořádný muž žil od roku 1921 až do dne vystoupení z úkrytu, pod stodolou svého dřevěného domu ve vykopané jámě o rozměrech 8 čtverečních metrů a vydržel se tam ukrývat 21 let. Tisíce kozáků ze zajateckých táborů nabídli své služby proti Sovětům. Dokonce zbytky národa Kalmyků, který měl 60 – 80.000 lidí, zformoval a vybavil 16 jezdeckých eskader, které bez milosti čistily stepi od zbývajících sovětských jednotek. Generál Köstring, který znal dobře Rusko a v srpnu 1942 se stal guvernérem Kavkazu, si myslel, že sní nebo sleduje velký historický film. Taková byla kozácká pomsta za roky teroru napřed ČEKY a potom NKVD. V roce 1942 se kozácké jednotky zapojovaly do bojů po boku dříve zřízených kalmyckých
eskadron. Těch bylo nakonec celkově jak jsem již uvedl 16 po 100 až 150 šavlích a jejich bojové nasazení a hlavně nebýval krutost šokovala i jejich německé velitele. Po krátké době s těmito jednotkami kozáci odmítli spolupracovat pro neskutečná zvěrstva, která Kalmykové páchali na zajatcích a civilistech. Kozácké jednotky sloužily jako průzkumné oddíly, bojovali proti sovětským partyzánům a podporovali policejní složky. Ve své podstatě jejich působení nebylo nějak výrazné ale byli loajální a na rozdíl od Vlasovců v nich Němci neviděli podlidi. Porážka 6. armády u Stalingradu a následný protiútok Rudé armády proti Listově skupině armád v prostoru Kavkazu hrozil tím, že kozácká území projdou stejným martýriem jako za občanské války. Po domluvě s německými orgány došlo k soustředění všech kozáckých setnin v prostoru města Cherson. Když se Rudá armáda přiblížila i sem, byly jednotky soustředěné v oblasti Chersonu odeslány do Polska k zformování samostatného svazku a to 1. kozácké jezdecké divize. Hlavním centrem soustředění kozáckých běženců ustupujících ze své země s německou armádou, se stal ve městě Kirovograd organizační komitét nazvaný Štáb pochodového atamana Donského vojska generála S.V. Pavlova. V červenci 1943 zde bylo asi 3 tisíce kozáků, ze kterých byly zformovány dva nové pluky – nesoucí názvy: 8.kozácký pluk a 9. kozácký pluk.
Každý pluk měl tři jezdecké eskadrony po 260 šavlových jezdcích, tři setniny karabiníků po 110 vojácích podporujících boj šavlových jezdců, kulometnou setninu a dělostřelecký oddíl. Bylo plánováno otevřít důstojnickou školu a tankistickou školu, ale to se pro postup sovětských vojsk nepodařilo realizovat. Na podzim 1943 se pod velením Pavlova nacházelo už 18.000
kozáků, včetně žen a dětí a tak se toto seskupení nazývalo Kozácký stan. Mimo dále uvedených kozáckých celků se činnosti na frontách účastnily další í kozácké jednotky, jež Němci neposlali do západní Evropy či Itálie. Například tankový kozácký prapor se sovětskými kořistními tanky. O jeho činnosti jsem nic bližšího nezjistil. Na přelomu let 1943/44 se část kozáckých jednotek přemístila do Francie, aby bránila Atlantický val před očekávanou invazí Spojenců. Jako první odjel na západ výcvikový a doplňovací pluk a potom další jednotky, které nepatřily do Pannwitzovy divize. Např. kozácké pluky 633 a 800 bránily Brest stejně jako pluk 360. Jeden kozácký pluk pomáhal v létě 1944 potlačovat povstání ve Varšavě. Na Ukrajině působily od počátku roku 1944 čtyři kozácké ochranné prapory s čísly 68, 72, 73 a 74.
Ale poznovu vraťme se k sovětskému území. Německé velení přiznalo generálovi Pavlovovi titul - Pochodový ataman všech kozáckých vojsk. Po krátkém přebývání v oblasti Podolí začala kozácká bojová i lidská anabáze. Kozácký stan v březnu roku 1944 začal v souladu s postupem sovětských vojsk svoji cestu na západ do Sandomira a odtud byl po železnici převezen do Běloruska. Zde velení wehrmachtu přidělilo kozákům 180 tisíc hektarů zemědělské půdy v okolí měst Baranoviči, Slonim, Novogrudok, Jelňa a Stolica. Na tomto místě byli běženci seskupeni dle příslušnosti k různým vojskům. Byla přijata a realizována široká reorganizace kozáckých vojenských jednotek. Vzniklo 10 pěších pluků o 1.200 mužích. Ty byly začleněny do vyšších celků takto: - 1. a 2. donský pluk byl soustředěny do 1. brigáda plukovníka Silkina, - 3. donský, 4. svodno-kozácký, 5. a 6. kubáňský a 7. těrecký do 2. brigády plukovníka Věrtelova - 8. donský, 9. kubánský a 10. těrecko-stavropolský do 3. brigády plukovníka Medynského Sestava brigád se v následujících měsících několikrát změnila. Každý pluk měl ve své sestavě 3 pěší prapory, minometnou a protitankovou baterii. Byly vyzbrojeny sovětskými trofejními zbraněmi, doplněnými německými.
Domanov, podzim 1944. Hlavní úlohou kozáků byl boj s partyzány a ochrana týlových komunikací Armee Gruppe Mitte. 17.6.1944 byl při jedné protipartyzánské operaci zabit ataman Pavlov. Jeho nástupcem se stal vojskový staršina (dále plukovník a generálmajor) T.I. Domanov.
Podesaul velitelského pěšího divizionu Pochodového atamana T.I. Domanova 1944-1945. V červenci 1944 s novou sovětskou ofenzívou právě v Bělorusku byl Kozácký stan vytlačen z Běloruska a soustředěn v oblasti Jedunskaja Volja na severu Polska. Rudá armáda v rámci operace Bagrationvšk začala ohrožovat i tento prostor. Kozáci si o svém osudu pokud by byli zajati nedělali žádné iluze a dosáhli toho že byli přemístěni do severní Itálie. Zde byla kozákům přidělena oblast v podhůří Alp s městy Tolmezzo, Gemona a Ozopo. Kozácký stan podřízen Vyššímu veliteli SS a policie Adriatického pobřeží SS-Obergruppenführer O. Globocnikovi.
Vojenské části Kozáckého stanu podrobeny pochodového atamana o dvou divizích.
reorganizaci
a
vytvořily
Skupinu
1. kozácká pěší divize kde byli soustředěni kozáci ve věku 19 až 40 let soustřeďovala 1. a 2. donský, 3. kubáňský a 4. těrecko-stavropolský pluk, které byly začleněny do 1. donské a 2. svodné pěší brigády, štábní a dopravní rotu, jezdeckou eskadronu a eskadronu vojenské policie a tankový oddíl. 2. kozácká pěší divize kde byli soustředěni kozáci staršího ročníku narození, tedy ve věku 40 až 52 let, se skládala ze 3. svodné pěší brigády, která zahrnovala 5. svodno-kozácký a 6. donský pluk a 4. svodné pěší brigády, která zahrnovala 3. obranný pluk, 3 prapory staniční sebeobrany - Donský, Kubánský a Svodno-kozácký a osobní oddíl plukovníka Grekova. Kromě toho byly v sestavě Skupiny tyto jednotky: - 1. kozácký jezdecký pluk složený ze šesti eskadron: 1., 2. a 4. donská, 2. těrecko-donská, 6. kubáňská a 5. důstojnická, - tamanský jezdecký pluk mající 5 eskadron, - 1. kozácké junkerské učiliště ve složení:2 pěší roty, rota těžkých zbraní a dělostřelecká baterie, - samostatné diviziony – důstojnický, vojenské policie a velitelský pěší a - Speciální kozáckou výsadkovou a odstřelovačskou školu - někdy se označuje jako Osobní skupina Ataman. Byla maskována jako autoškola. K vojenským částem Kozáckého stanu patřila i oddělená skupina Savoia, která přišla z východní fronty s jednotkami italské 8. armády v roce 1943.
Kozák samostatné skupiny Savoia 1944-1945
Hlavní výzbroj těchto formací pozůstávala z těchto prostředků - 900 různých kulometů - sovětské Maxim a Děgtarjev, německé MG-34 a Schwarzlose, české
vz. 36, italské Breda a Fiat, francouzské Hotchkiss, anglické Vickers a Lewis a americké Colt, - 95 minometů různých ráží - sovětské a německé, - 30 sovětských 45 mm protitankových kanónů, - 4 polní děla 76,2 mm a - 2 lehká obrněná auta ukořistěná partyzánům a nazvaná Donský kozák a Ataman Jermak. Ruční zbraně byly hlavně pušky sovětského původu a dále německé a italské automatické zbraně a pušky. Ve výzbroji kozáků bylo také velké množství Panzerfaust a anglických granátometů ukořistěných partyzánům. K datu 27.dubna 1945 bylo v Kozáckém stanu 31 463 lidí, z toho: - 1.575 důstojníků a 592 představitelů, - 16.485 poddůstojníků a vojáků, - 6.304 nevhodných pro vojenskou službu, - 4.222 žen a 2.452 dětí do 17 let. Z tohoto počtu bylo 1 430 kozáků emigranty z Občanské války a ostatní byli sovětští občané. Pro malou schopnost boje s pravidelnými jednotkami a sníženou spolehlivost, byly kozácké jednotky nasazeny proti partyzánským brigádám Garibaldi, Badoglio a Tito, k trestným výpravám proti obyvatelstvu, které podporovalo partyzány, ke střežení týlu a komunikací. Jako posádka bylo vybráno město Tolmezzo, kde byl vytvořen Hlavní stan kozáckého vojska a organizována kozácká stanice se samosprávou, společnými kulturními zařízeními, divadlem, školou, junkerským učilištěm, pěveckým sborem a museem. V dubnu 1945 postoupila 8. britská armáda na sever k podhůří Alp. Došlo k těžkému bombardování Tolmezza, a tak Hlavní stan kozáckých vojsk vydal rozkaz k odchodu do Rakouska. Následoval strastiplný pochod kozáků s rodinami, majetkem, s povozy a velbloudy přes alpský průsmyk do prostoru města Lienz, které se ocitlo v britské okupační zóně a rozložili se v údolí řeky Drávy mezi městy Linec a Oberdrauburg. Pochod se uskutečnil ve dnech 30.dubna – 7.května 1945. V bývalém zajateckém táboře Pegetz se usadilo asi 15000 kozáků s rodinami. Po kapitulaci Německa se stali nežádoucími běženci. Dne 20. května odevzdali zbraně britským jednotkám. Ve dnech 30.dubna – 7.května 1945 překročil celý kozácky stan za stálé drobné bojové činnosti vysokohorské alpské průsmyky do Rakouska a rozložili se v údolí řeky Drávy mezi městy Linec a Oberdrauburg, kde kapitulovali před Angličany. Už po oficiální kapitulaci přišly z Chorvatska části 15. jezdeckého kozáckého sboru německého generála von Pannwitze, aby též kapitulovali před Angličany. Sovětská vláda měla značný zájem zmocnit se všech uprchlíků, kteří žili v okupačních zónách spojenců, zejména čelných představitelů jako byl Vlasov, Krasnov, Škuro, kníže Sultan-Girej a další. Na Jaltské konferenci v únoru 1945 bylo dohodnuto, že do SSSR budou vráceni všichni sovětští váleční zajatci a další odvlečení občané SSSR, kteří s návratem budou souhlasit. Dne 21. května 1945 velitel 5. britského sboru sir Charles Keightley uzavřel dohodu s představiteli sovětského NKVD ze skupiny SMERŠ při štábu maršála Tolbuchina, který obsadil část Rakouska, o vydání všech kozáků sovětským vojskům. Chování a přímo podlost anglických velitelů a štábů dodnes nebere hlava.
Pod záminkou "konference" o posouzení společných akcí proti bolševikům s polním maršálem Alexandrem bylo z lienzského tábora odvezeno 2146 kozáckých velitelů, z toho 12 generálů, do města Judenburg, kde na hranici sovětské okupační zóny na mostě přes řeku Mur byli předáni sovětským jednotkám. Část kozáckých velitelů byla na místě postřílena, část odvezena na Sibiř do trestaneckých táborů - GULAGu. S hlavními představiteli kozáckého vojska atamanem P. N. Krasovem, generálem A. G. Škurem, generálem knížetem Sultanem-Girejem, generálem C. N. Krasnovem, generálem T. I. Domanovem a německým generálem H. von Panwitzem byl zorganizován v Moskvě soud a 17. dubna 1947 byli všichni na základě vynesených rozsudků popraveni pověšením.
Helmuth von Pannwitz Tragický osud většiny kozáků a jejich rodin se dovršil 31. května 1945, kdy styčný důstojník britské okupační správy major Davis oznámil v táboře, že všichni budou vydáni sovětským orgánům a odsunuti do sovětské okupační zóny. Dne 1. června 1945 byl tábor Pegetz obklíčen jednotkami palestinské brigády 8. britské armády. Tato brigáda byla zřízena na území Palestiny z vojáků židovského původu, kteří zde byli použiti jako odplata za činnost kozáků při pronásledování Židů na území SSSR podle hesla "Divie et impera" česky Rozděl a panuj. Tak kozáci zaplatili za svůj antisemitismus a podíl na holocaustu. Zvěrským násilím, přes zoufalý odpor bezbranných lidí, pomocí tyčí, bodáků a střelných zbraní byli kozáci, ženy, děti a starci, většinou zranění nebo v bezvědomí, naházeni na nákladní auta a odváženi k nákladnímu vlaku. Aby unikli nespravedlivému vydání do sovětských rukou, zabíjeli muži své rodiny, zoufalé ženy se vrhaly s přivázanými dětmi k tělu do řeky Drávy, muži si podřezávali hrdla nebo si lehali pod pásy britských tanků. Na ty, kterým se podařil útěk do lesů, byli pořádány štvanice za účasti místních Rakušanů. Přeživší účastníci násilného vyklizení tábora vypovídají, že mnoho mužů v britských uniformách používalo ruský žargon. Je to vysvětlitelné, vždyť v Palestině bylo mnoho emigrantů z SSSR, kteří bojovali v řadách britských jednotek. Proč tato jatka? Britové předpokládali, že když se zbavili důstojníků, vše již půjde hladce. V tom se však zklamali. Byla vytvořena nová táborová správa z poddůstojníků. Druhý den proto začala násilná repatriace. Zpočátku byli kozáci, včetně žen a dětí pouze surově biti pažbami a probodáváni bodáky, později do nich bylo najížděno tanky a stříleno. Takto přišlo v táboře o život asi 250 lidí. Během předávání byla sloužena pravoslavná mše, vojáci se však neštítili napadnout kněží, zničit oltář a rozdupat starobylé ikony. Mnoho lidí spáchalo s celou rodinou sebevraždu. Je zaznamenáno, v jednom vagónu měl jakýsi kozák v kabátě zašitou žiletku. Když na zastávce otevřeli Sověti vagón, vyvalil se na ně proud lidské krve. Všech 40 lidí si tou jednou
žiletkou podřezalo žíly. Vydání vojáků XV. sboru se odehrálo v podobném stylu pouze s tím rozdílem, že proti těmto lidem použili Britové ještě plamenomety. Zajatci byli posláni do štýrského Judenburgu a poté dál na Východ. Všichni tam ale nedojeli. Např. plukovník Kulakov byl ubit při výslechu na správě NKVD v dolnorakouském Badenu. Spolu s XV. sborem byl posláno do Sovětského svazu i 700 Němců, včetně velitele Helmutha von Pannwitze, Velikého atamana všech kozáckých vojsk, který svoje vojáky odmítl opustit. Jak si svého velitele kozáci vážili snad ukáže to, že tento německý generál byl samotnými kozáky jmenován Velkým atamanem – nikdy v dějinách se nestalo, že by tento titul mohl dostat nekozák a ještě k tomu cizinec. Podařilo se mi sehnat fotografii tohoto německého velitele, který se stal prvním mezi svými kozáky:
A takto možná vypadal některý z jeho kozáků.. Nikdy se nepodařilo osvětlit, kdo za tyto události nese zodpovědnost, protože tehdejší velitelé si ji po zveřejnění příběhu přehazovali jako horký brambor. Za hlavní viníky se považují Harold Macmillan, poradce maršála Alexandera a náčelník štábu V. armádního sboru Tobby Low, pozdější lord Aldington. Macmillan se stal koncem 50. let britským ministerským předsedou, kterým byl do roku 1963. Na sklonku života měl ohledně vydání kozáků do SSSR co vysvětlovat. Low se stal šlechticem, byl také politik a obchodník. Macmillan házel až do své smrti vinu na maršála Alexandera. Low se v 90. letech soudil s ruským spisovatelem A. Tolstým, který ho označil za hlavního viníka a soud vyhrál. Pro oba dva pány však nebyl problém zamést za léta svého účinkování ve vysokých funkcích stopy. Lowovi deníky však vypovídají o tom, že o budoucím osudu kozáků v SSSR jednoznačně věděl. V úvodu této práce jsem zmínil o jednotce majora Kononova. Ta se stala součástí 15. sboru generála Helmutha von Pannwitze. Nebudeme se zabývat jeho vojenskou cestou ale podíváme se na její závěr.
Během dubna 1945 odjel Kononov do severní Itálie, kde se v Tolmeccu setkal s pochodovým atamanem Kozáckého stanu generálmajorem T.I. Domanovem. Koncem dubna se Kononov naposled setkal s von Pannwitzem a obdržel od něho příkaz navštívit Vlasova, který se v té době nacházel v Čechách u 1. divize ROA. Setkali se v Kozojedech 5.5.1945 v době zásahu vlasovců pod vedením Buňačenka v Praze. Vlasov měl obavy o osud svých vojáků, kteří měli kapitulovat Spojencům bez jakýchkoliv záruk. Kononov opustil štáb mezi 8. a 10.5. Chtěl najít své kozáky v Rakousku, kam se probojovali z Chorvatska a Slovinska, kde se vzdali 6. tankové divizi 8. britské armády. Příslušníci Kononovské brigády byli násilně repatriováni do sovětské okupační zóny britskou 46. pěší divizí 28. a 30. 5. 1945 z tábora u Klagenfurtu. Velitel brigády Borisov spáchal sebevraždu, uprchnout se podařilo jen několika kozákům. Kononov přešel do americké zóny. Představitelé sovětské repatriační komise a hlavního velení Smerš ho hledali v mnoha běženeckých táborech. Hledali ho marně tak v nepřítomnosti tohoto odsoudili k smrti zastřelením. Nakonec se stal jediným generálem kozáckých sil a Vlasovovy armády z bývalých důstojníků Rudé armády, kterému se podařilo uniknout násilné repatriaci. V letech 1946-48 se Kononov skrýval u Mnichova, neregistroval se v žádném táboře, kde bylo mnoho vlasovců. V únoru 1948 mu pomohl americký historik ruského původu Boris Nikolajevskij odejít do Austrálie, kde se zapojil do antikomunistického hnutí. 15. září 1967 Kononov zahynul při automobilové nehodě. Zde je zobrazení tohoto zajímavého člověka a vojáka:
Samotné vydání kozáků bylo velmi cynicky komentováno v Moskvě, kde si dělali legraci ze slabosti Britů a říkali, že kdyby si řekli o britského krále, Churchilla a arcibiskupa z Canterbury, také by je Britové vydali.
Jak to celé vyhodnotit? Když vypukla přepadením Sovětského svazu ta část 2. světové války, jež se nazývá sovětskou
historiografií Velkou vlasteneckou válkou, vnímali ji takto i ruští kozáci, kteří na území SSSR ještě přežili. Za svoji vlast však nepovažovali macešský Sovětský svaz, ale velkou matičku Rus a za tu se rozhodli bojovat. Původně to neměli lehké, neboť německá politika s nimi nepočítala. Podle Rusů byli kozáci jen sběhlými poddanými, podle novější historiografie jejich základ tvoří potomci kočovných kmenů Polovců, Pečeněhů, Skythů a dalších. Já ve své práci o Chazarech jsem vyložil jiný pohled, který kozáky jak se zdá lépe zařadil do vývoje národů a národností žijících v Rusku. Německá rasová teorie či "věda" musela vymyslet termín, kterým by Kozáky arizovala a přišla s pojmem "východních Gótů". Přestali tak být podlidmi a mohli být přijati do svazku německých zbraní. Na německou stranu jich přešlo hodně a tvořili celou řadu uskupení. Jejich boj nebyl bojem za nacismus, ale bojem proti Stalinovi a bolševismu. Dnes je však dost těžko rozlišit jemnosti nuancí, je však jisté, že z hlediska vývoje světového konfliktu a jeho konce bojovali prostě na nesprávné straně. zdroj Více se dočtete zde: Tichý Don a Kozáci