www.moderni-dejiny.cz
Poměry v internačních táborech pro Němce v létě 1945 (z korespondence Přemysla Pittera)1 TEXT 1: září 1945 Stanovisko křesťanovo je za všech dob a událostí neproměnné. Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utiskovaných, na straně trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes znovu mnoho nevinných lidí trpí. Pro náš národ je to horší o to, že bezpráví, násilí a křivd se dopouštějí tentokráte členové našeho národa. Napodobením toho, co dělali esesáci, snižujeme se na jejich úroveň. To je nehodno národa Husova a Masarykova a příčí se naší duchovní tradici. Proto aspoň ti, kteří se nazývají křesťany, (...) mají povinnost nemlčeti, ale být svědomím národa. (Posel z Milíčova domu 1945, září, s. 6, Archiv Pedagogického muzea Jana Amose Komenského /dále PM JAK/) TEXT 2: 23. července. 1945 Pokud jsou internovaní umístěni v místnostech (třídách, tělocvičnách), spí většinou na holé podlaze2. Je obvyklým jevem, že spí churaví starci, malé děti, nemocní a zdraví pohromadě, namačkáni jeden vedle druhého. V klášteře U kapucínů, který byl změněn ve věznici, mají v kobkách tři lůžka nad sebou. Kobky jsou přeplněny, vzduch vzhledem k malým zamřížovaným okénkům je špatný. Strava se skládá ráno a večer z černé kávy, v poledne z řídké bramborové polévky a 20 dkg chleba. Děti dříve vůbec nedostávaly mléko… Úmrtnost dětí je velká. Kojenci umírají napořád, neboť matky nemohou kojit. Zjistili jsme dále, že se dosud užívá drastických způsobů vyšetřování. V Raisově škole leží bývalá vrchní sestra z Bulovky Julie Nowaková. Záda a hýždě jsou jedna velká krevní podlitina, takže zraněná trpí velkými bolestmi. Zjistili jsme, že tato značná zranění byla způsobena při výslechu v YMCA ve čtvrtek 19. t. m. (ze zprávy Přemysla Pittera o inspekci v internačních táborech v Praze pro zemský národní výbor) TEXT 3: 23. července 1945 Nejhorší to bylo na Sokolském stadionu na Strahově, kde tisíce lidí muselo spát na holé zemi pod širým nebem bez přikrývek. Těžce nemocní a děti leželi na parném slunci v nevýslovné špíně plné hmyzu. Nejen záchody, ale i cesty k nim byly pokáleny nemocnými úplavicí. Nemohli se dále dovléci a zůstávali ležet ve vlastních výkalech. Našli jsme mezi nimi i starého pana profesora, přítele prvního prezidenta T. G. Masaryka, který jej kdysi pozval z Německa na pražskou univerzitu. Tyto ostudné jevy znesvětily místo, které bývalo jevištěm skvělých sokolských sletů. (ze zprávy Přemysla Pittera o inspekci v internačních táborech v Praze pro zemský národní výbor)
1
Veškeré texty jsou citovány ze studie Tomáše Pasáka: PASÁK, Tomáš: Iniciativa Přemysla Pittera při záchraně německých dětí v roce 1945 a jeho odmítavý postoj k nehumánnímu zacházení s Němci v českých internačních táborech, in: Cesta do katastrofy. Československo-německé vztahy 1938 – 1947. Referáty z třetí konference česko-německé historické komise, konané ve dnech 7. – 9. října 1992 ve Štičině u Prahy (edd. Ivona Řezáčová a Václav Kural), Ústav mezinárodních vztahů, Vrútky, b. d. (1993), s. 155 – 163 2 K 8. 7. 1945 bylo v Praze internováno 8941 osob, z toho 1426 (1313 německých, 81 českých a 32 jiných národností) dětí do 14 let. Pasák, c. d., s. 159
www.moderni-dejiny.cz TEXT 4: 6. června 1945 U Masarykova nádraží byly na několika místech shluky lidí a elektrika musela jeti zvolna. Proč? U pošty na chodníku ležela na zemi hodně stará hubená žena – bělovlasá, snad zabitá nebo vysílená – nevím: lidé se smáli, kluci z elektriky jí nadávali, pak přihnali k ní dva staré muže, ti ji zvedli a revoluční gardisté je za jásotu lidu hnali jako honící psi před sebou na nádraží… Dnes ve středu ráno jsem šla do nemocniční pokladny do Klimentské ulice, od Poříčí vedli do YMCA dva sešlé starce a asi osm stařen… Sotva se vlekli. Lidé jim spílali, pošťuchovali, gardisté museli lid odhánět.. jedna stařena padla a tu lidi se osopili na gardistu, který ji zvedl … Smutný průvod se zastavil a tu jedna, snad ze strachu, udělala svou potřebu. Lidé si toho všimli … A tu musela se ona stará žena vrátit, vzít ze země lejno a dát si je do kapsy. Její muž se pro ni vrátil, poněvadž slabostí sotva stála a tu je lidé, než došli ke svému transportu, div neutloukli. Kluci 10 – 12 letí si vedli nejhůře. (A. Šenfluková v dopise P. Pitterovi, 6. 6. 1945, PM JAK) TEXT 5: 1. října 1945 Jan Glutz z Brna (je položid) byl českými strážemi během čtyř dnů zvolna utlučen. Když omdléval, byl vždy polit vodou. Jednomu na půl ochrnutému byla výstřelem do úst rozdrcena přední půlka hlavy. Důvod: že prý chtěl utéct. Kartotéka ukazuje, že 80% dětí zemřelo hlady. Dr. Hegemanová byla českou stráží zbita bičem, ježto si otevřela v noci okno… když během týrání řekla „Cožpak nevěříte v boha?“ zkopala ji stráž do břicha (žena byla v osmém měsíci těhotenství) se slovy: „Já ti toho pánaboha vyženu.“ (dopis P. Pittera A. Pecháčkové do Strážnice 1. 10. 1945, PM JAK) TEXT 6: 1. října 1945 Před naším domem (Milíčův dům – na Žižkově v Praze) lidé tloukly dvě Němky čtyři hodiny, pak je polili benzínem a za živa upálili. Na to hleděli i naše děti. To vůbec nebyly výjimky! V hloubětínském táboře museli stát lidé před výslechem až šest hodin v červencových vedrech před baráky a když padli, byli mláceni pažbami, stráže do nich kopaly, dávali jim škatulky od sirek na nos, a komu spadla toho odvlékaly do umývárny a řezaly do krvava. To všechno dělali naši lidé. A kdo to byli, které takto mučili? Snad esesáci či gestapáci? Níkoli, ti skoro všichni utekli již před kapitulací anebo odešli klidně podle ujednání kapitulačního s celými rodinami a vojskem. .. A kdo byli ti, co zůstali a takto strašně pykali za viny šílených nacistů? Ženy, děti, starci, stařeny, lidé, kteří byly v Německu vybombardováni a k nám se nastěhovali jako „národní hosté“. Dále spousty chudých vesničanů ze Slezska, kteří museli prchat před blížící se válečnou frontou. Dále lidé, jejichž byt se někomu líbil a na něž stačilo nedoložené udání nějaké hokyně, které se teď ukazuje jako vylhané. Na těchto lidech a jejich celých rodinách se vybíjeli pudy a vášně českých nacistů s páskami revoluční gardy a jiných podobných útvarů … A jeďte se ještě podívat na Hagibor a budete v pekle, kde hlady umírají dospělí i děti ve špíně a v zamořených barácích. (dopis P. Pittera A. Pecháčkové do Strážnice 1. 10. 1945, PM JAK) Přemysl Pitter: biografická poznámka3: Protestantský kazatel, pacifista, sociální pracovník. Za druhé světové války podporoval židovské děti, po květnu 1945 člen sociální komise zemského národního výboru. V této funkci navštěvoval internační pro Němce v Praze a kritizoval nelidské podmínky v těchto táborech. Kvůli této kritice byl ze své funkce odvolán. Proslul především péčí o české, židovské a německé děti.
3
viz např http://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/883/PREMYSL-PITTER.html/
www.moderni-dejiny.cz Metodické poznámky pro učitele Cílem textového souboru je tematizovat utrpení českých Němců během tzv. divokého odsunu od června do srpna 1945. Česká veřejnost (a to i odborná) má stále tendence násilí proti sudetským Němcům banalizovat a bagatelizovat. Jeho tematizace není projevem nějakého „sebemrskačství“ nebo „malé národní hrdosti“, ale prostě úctě k pravdě. Sklon zveličovat vlastní utrpení a „snižovat“ utrpení ostatních národů není ostatně českou „výsadou“. Tyto texty mají upozornit na souvislost poválečného násilí s tehdejší společenskou atmosférou. Toto násilí bylo mj. projevem teze o kolektivní vině, kterou česká politická elita v květnu a v červnu 1945 otevřeně hlásala. Záměrně jsou užity texty českých autorů, aby se předešlo obviňování z převzetí sudetoněmecké propagandy. Z textů vysvítá všeobecnost brutálního násilí vůči Němcům a mravní selhání velké části Čechů, kteří se tohoto násilí účastnili či mu přihlíželi. Zároveň se na tomto konkrétním případě může otevřít obecné téma zodpovědnosti jedince, otázka nakolik může a má ovlivňovat veřejné dění, i když se tím vystavuje riziku konfliktu s většinovým míněním. Možné otázky: 1. Souhlasíte s Pitterovým srovnáním českého chování vůči Němcům v textu 1 s esesmany? 2. Co vedlo Čechy k takovémuto způsobu jednání? Lze jejich jednání pochopit? A omluvit? 3. Co vypovídá text 6 o postojích veřejné moci vůči lynčujícímu davu?