Studijní cesty šlechticů z českých zemí by Call Brak

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Studijní cesty šlechticů z českých zemí na reformované školy v Německu a Švýcarsku na přelomu 16. a 17. století Magisterská diplomová práce

Vendula Juřicová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Tomáš Knoz, Ph.D.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

Brno, 14. května 2008

Své díky bych chtěla věnovat doc. PhDr. Tomáši Knozovi za vedení a konzultace této práce. Za cenné rady dále děkuji PhDr. Martinu Holému a Mgr. Tomáši Malému. Svým rodičům děkuji za jejich trpělivost a podporu při studiu.

OBSAH:

Úvod ............................................................................................................................... 5

Prameny .......................................................................................................................... 8

Institucionální typy škol ............................................................................................... 12

Konfesionalizace vzdělání............................................................................................ 20 4.1

Paradigma konfesionalismu ..................................................................................... 20

4.2

Nadkonfesijní křesťanství ........................................................................................ 22

4.3

Konfesionalismus v institucionální rovině ............................................................... 23

4.4

Role konfese v osobní rovině ................................................................................... 32

Vzdělání šlechtice - od humanistického po kavalírské ................................................ 48 5.1

Humanistický ideál vzdělání šlechtice podle Johanna Sturma................................. 49

5.2

Výuka na gymnáziích illustre ................................................................................... 51

5.3

Univerzity ................................................................................................................. 57

5.4

Kavalírské vzdělání .................................................................................................. 59

Společníci při studiích .................................................................................................. 62

Závěr............................................................................................................................. 69

Literatura ...................................................................................................................... 71

1. ÚVOD Práce se zaměřuje na školy gymnaziálního typu a univerzity1 v protestantských oblastech reformovaného vyznání na území Říše a Švýcarska. Důvodem pro tuto volbu je jedno z kritérií, které zastávali také rodiče vysílající své potomky na studijní cesty, a tím je příslušnost studenta k určité církvi. Ve sledovaném období poslední třetiny 16. a počátku 17. století získávala konfesionalizace vzdělávacích institucí stále rostoucí význam v teritoriálních i celoevropských souvislostech. Konfese související s politickou orientací zemí, resp. jejich panovníků, se přenášela na kulturní a vzdělávací rovinu, kde objevila živnou půdu pro formování a zajištění svých cílů. Požadavky, pramenící z konfesionálně politických záměrů, které zemské vlády kladly na vzdělávací instituce, ovlivňovaly charakter výchovy a vzdělání na těchto institucích. Na opačné straně to byla volba rodičů a poručníků, kteří své potomky těmto školám svěřovali. Náboženské prostředí, z něhož studenti z Čech a Moravy pocházeli, si udržovalo mnohokonfesní charakter ještě v poslední třetině 16. století, čímž se odlišovalo od konfesní situace formující se v teritoriálních státech na území Říše. Josef Válka2 definuje náboženské vědomí v 16. století mezi šlechtou na Moravě jako stav nadkonfesijního křesťanství a rakouský historik Thomas Winkelbauer3 označuje toto náboženské specifikum Moravy a sousedních zemí dokonce jako vývojové opoždění v modernizaci religiozity v raném novověku. Mnohé příklady studijních cest skutečně ukazují, že ačkoli se šlechtic hlásil k určitému vyznání, tzn. nebyl bez konfese, nepřevážila tato skutečnost nad jeho komplexními studijními zájmy. Velký význam musí být přiznán studentovu vychovateli - preceptorovi , který ho provázel při studiích i po dobu několika let. Výchova a vzdělání zprostředkované preceptorem se odvíjela na osobní rovině každodenního kontaktu.Vlastní vzdělání se realizovalo pouze prostřednictvím studenta a na jeho osobě záleželo, jakým způsobem rodinné i institucionální podněty výchovy vstřebal pro svůj budoucí život. Další vymezení této práce je sociální povahy, neboť náš zájem se bude vztahovat pouze na šlechtu, potažmo také na erbovníky. Získané vzdělání se pro 16. století stalo klíčem 1

Srov.definovaní typů navštěvovaných škol v 3.kapitole této práce Institucionální typy škol, s.7-15. Srov. například Josef Válka, Doba náboženské koexistence a tolerance, Přerov 1995. Podrobněji pojednáno na s. 17 této práce. 3 Thomas Winkelbauer, Nadkonfesionální křesťanství v 2.polovině 16.století na Moravě a v sousedních zemích, Dějiny Moravy a Matice moravská: problémy a perspektivy, s. 138. Podrobněji v kapitole Konfesionalizace vzdělání – Nadkonfesijní křesťanství této práce, s. 17.

k proniknutí do vyšších sfér společenské hierarchie. Neurozené osoby mohly být pro své individuální schopnosti z podnětu šlechty nebo samotného panovníka nobilitovány. Zde se dostáváme k důležitosti významu získání vzdělání, jako společenské hodnoty, která se těšila velmi vysokému ocenění. Stala se jedním z hodnotících kritérií sociální úrovně soupeřící s vrozenou - dědičnou výlučností šlechtice. Proces vzdělání šlechty prošel během 16. a 17. století vývojem a proměnami. Na jedné straně ho můžeme sledovat z pohledu vzájemného působení hierarchie sociálních skupin a jejich konkurence ve společensko-politické realizaci. V reakci na sociální proměny a relativizaci pojmu urozenost současně vidíme, že rodová vznešenost zdaleka zpochybněna nebyla a hledá formy svého ostentativního vyjádření. Ty jsou formulovány ve specifičnosti stavovského vzdělání.4 Záměrem této práce je postihnout na příkladech studentů cestujících za vzděláním do zahraničí různost forem vzdělání, s nimiž byli konfrontováni. Jejich studia zasadíme do souvislostí rodinného prostředí i podmínek nábožensko-politické a kulturní „atmosféry škol“, na kterých se nechávali zapisovat. Současně budeme mapovat studijní program, který během cesty naplňovali, vyučovací metody a společenské prostředí. Protože nemáme možnost rekonstruovat přesnou studijní osnovu šlechticovy výuky na základě individuálních pramenů, musíme se opřít o všeobecné studijní řády škol, které navštěvovali. Skutečnost, že šlechtická výuka probíhala dosti individuálním způsobem a nepodléhala přísnému dodržování školního řádu, vyplývá z jejich vztahu k akademickým titulům. Aplikovatelnost školních řádů na průběh vyučování šlechtice se tímto omezuje. Přesto víme, že s výukou šlechty se počítalo, tedy především v humanitním a juristickém vzdělání, od poslední třetiny 16. století na všech evropských školách, z nichž některé získaly v historiografii přídomek šlechtické pro vysokou frekvenci imatrikulovaných tohoto stavu.5 Využitelnost školních statut je tedy diskutabilní spíše v otázce intenzity a kvality studijních výkonů šlechtice než na úrovni obsahové stránky osnov.

K sociálnímu pohledu na studia šlechticů srov. Gernot Heiss, Bildungsreisen der östrreichische Adeliger in der frühen Neuzeit, in: L. Bobková, M.Neudertová (vyd.), Cesty a cestování v životě společnosti, s. 251-268. Táž, Bildungsverhalten des niederösterreichischen Adels im gesellschaftlichen Wandel: Zum Bildungsgang im 16. und 17.Jahrhundert; Bericht über Absich, Vorgangsweise und Ergebnisse der Gruppenarbeit zum Thema „Der Niederöstereichische Adel um 1600“ in: Grete Klingenstein, Heinrich Lutz (vyd.), Spezialforschung und „Gesamtgechichte“. Beispiele und Methodenfragen zur Geschichte der frühen Neuzeit (= Wienere Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 8), Wien 1981, s.139-157; táž, Ausbildung im Konflikt der Konfessionen.Konfession, Politik und Erziehung, in: tamtéž, s.13-63. 5 Tato označení jsou typická pro historicko-statistické studie návštěvností jednotlivých univerzit na území Svaté říše římské. Pojem adelige Universität užívá například Alfred Kohler, Bildung und Konfession. Zum Studium der Studenten aus den habsburgischen Ländern an Hochschulen im Reich (1560-1620), tamtéž, s. 64 -123.

Vztahy Čech a Moravy ke kalvínskému prostředí západní Evropy v poslední třetině 16. a prvních desetiletích 17. století byly v historiografii tematizovány různými koncepcemi. Ve svém principu se vztahují k vysvětlení politické a náboženské situace v zemi, která vyústila do protihabsburského povstání, jeho porážku a důsledky, které tak zásadně proměnily obraz pobělohorské společnosti. Kontakty s kalvinisty se odehrávaly intenzivně prostřednictvím studijních cest na konfesionálně spřízněné zahraniční školy. Pobyt na školách kalvínských a vztahy k teologickým i politickým prominentům tohoto vyznání jsou historiografií nahlíženy jednak v rovině náboženské blízkosti a porozumění obou stran, hlavně však jako pramen zdůvodňující radikalizaci smýšlení části českých nekatolíků vůči svému panovníkovi, vedoucí k otevřenému vystoupení v podobě povstání nekatolických stavů. Výslovně jsou zde myšleni příslušníci a příznivci Jednoty bratrské, jejichž frekvence cest do kalvínských škol byla hojná, stejně jako jejich zastoupení mezi hlavními aktéry povstání. Tento pohled odpovídá taktéž výpovědím pramenů z katolické strany, které se přímo vztahují k protihabsburské rebelii.6 Myšlena je v nich politické radikalizaci studentů přicházejících z kalvínských, nebo tzv. reformovaných škol. Studijní cesta však nebyla pro šlechtice pouze politickou školou života, ale komplexním programem vzdělání. Během dlouhého, měsíce i roky trvajícího pobytu v zahraničí se formovala osobnost mladíka výchovou, vzděláním, ale především získanými zkušenostmi a tvorbou vlastních názorů. Na šlechtická studia v zahraničí zde bude nahlíženo jako na součinnost osobních a širších sociálních okolností, které provázely jeho studijní přípravu pro život. Časové vymezení této práce odpovídá politicko-náboženských okolnostem, které do směru a podoby studijních cest významně zasáhly. Dolní časovou hranicí je polovina 70. let 16. století, kdy dochází k přimknutí Jednoty bratrské ke kalvínské konfesi a rozvíjí se tradice české bratrské i obecně nekatolické šlechty podnikat studijní cesty do Švýcarska a na německé reformované školy. Porážka nekatolické strany na Bílé hoře roku 1620 a zákaz protestantských vyznání v zemi se vztahoval také ke studiím na zahraničních, jmenovitě kalvínských školách. Rok 1620 stanovuji také jako hranici pro tuto práci, protože studia, která pokračovala ve dvacátých letech 17. století, se už vztahovala k zcela jiným reálným životním podmínkám české a moravské nekatolické šlechty.

Památník Viléma Slavaty cituje Otakar Odložilík, Jednota bratrská a reformování francouzského jazyka, Philadelphia 1964, s.115; dopisy kardinála Dietrichštejna a císaře Ferdinand, kde zmiňují zhoubný vliv kalvínských škol na projev odporu proti vrchnosti uvádí František Hrubý, Etudiants Tchèques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale à la fin du 16 et au début du 17 siècle, Brno 1970, s.308 a 310.

2. PRAMENY Podoba cest a studií šlechty v zahraničí je sledována na dvou odlišných typech pramenů. Jako prameny institucionální povahy využíváme matriky univerzit a pedagogií.7 Zaznamenávají jména šlechticů a jejich společníků, kteří se nechali jako studenti na příslušnou univerzitu zapsat. Urození příchozí mají u jména uveden šlechtický predikát, v basilejských matrikách navíc označení nobiles. Zavedení jména v matrice ovšem nevypovídá o tom, zda šlechtic na univerzitě skutečně studoval nebo jen využíval spolu se svou družinou status studenta. Osoby, s nimiž šlechtici putovali po studiích, jsou v matrikách označeni jako preceptor (učitel) nebo ephorus (vychovatel), jejichž funkce se v podstatě překrývají, dále ministri (páže) a famulus (služebník). Preceptor býval většinou nejhorlivějším studentem celé skupiny, pokud měl již svá studia ukončena, zapisoval se pouze honorius causa. Zda se studií účastnili i další členové družiny je možné zjistit jen porovnáním s matrikami jednotlivých fakult nebo jiných škol. Je také běžné, že jména skutečných posluchačů univerzitního studia se v matrice neobjevují. Pro charakter šlechtických studijních cest je typické, že některými univerzitními městy pouze projížděli, jinde se zdrželi alespoň pár měsíců. Jejich zájem o univerzitní studium byl čistě individuální bez motivace k dosažení akademických titulů. Z tohoto důvodu je záznam v matrice pouhým údajem o přítomnosti studenta, který neposkytuje kvalitativní informace ani o délce jeho pobytu na univerzitě. Komparací s matrikami dalších škol je možné sestrojit si alespoň časovou řadu jeho univerzitního itineráře a posoudit, která z navštívených škol byla z hlediska délky pobytu těžištěm jeho zahraničních studií na 7

S.Stelling-Michaud, Le Livre du Recteur de l’academie de Geneve (1559-1878), kritické vydání I. 1959, II. 1966 Ženeva; Hans Georg Wackernagel, Die Matrikel der Universität Basel, I.díl, 1951, II.díl 1956, Basel. Gustav Toepke, Die Matrikel der Universität Heidelberg, von 1386- 1661, Heidelberg 1884, 1886, 1893. výpisy z matrik pořízené českými badateli: Karel Sita, Studenti z českých zemí na Basilejské universitě v době reformace, Theologická Příloha Křesťanské revue (Th Př) 1954, s.14-19. Jaroslav Vítězslav Šimák, Studenti z Čech, Moravy a Slezska na německých univerzitách v XVI. a XVII. stol., ČČM 79, 1905, s.290-297, 419-424; 80, 1906, s.118-123, 300-305, 510-539. (Herborn, Greiswald, Marburg, Erlang, Frankfurt n.O., Lipsko); Ferdinand Menčík, Studenti z Čech a Moravy ve Vitemberku 1502-1602, Časopis Muzea Království českého 71, 1897, s.250-268; Karel Hrdina, Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině, Věstník České Akademie nauk, ročník 28-29, Praha 1920, s.32-66. Obsahuje doplňky k výpisům z matrik J.V.Šimáka. K metodickému využití matrik jako pramene například Ingrid Matschinegg, Universitäre Massenquellen, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (vyd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie ( 16-18. Jahrhundert). Ein exemplariches Handbuch, Wien-München 2004 (= Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung. Erzäzungsband 44) s. 715-724. Pro zjištění jmen šlechtických studentů zapsaných na zahraničních univerzitách pojednávaných v této práci jsou, dostačující výpisy z matrik pořízené českými badateli. Seznam studentů v Ženevě pro léta 1576-1626 uvádí Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s. 15-16 a Luděk Rejchrt, Bratrští studenti na reformovaných akademiích před Bílou horou, Acta universitatis Carolinae – Historia universitatis Carolinae Pragensis 13, 1973, s. 79-80. Odkazy k údajům v matrikách budou v dalším textu vypuštěny, s odvoláním na citace uvedené v této poznámce.

školních institucích nižšího nebo vyššího typu. Zápisy v matrikách pedagogií přispívají k zasazení školy do celého kontextu studií uvedením čísla třídy, do níž se student zapisoval. Využití pouhých matričních záznamů je problematické také pro posouzení role konfese při volbě destinací studijních cest, sledované v této práci. Konfesionalizace na institucionální rovině nekorespondovala automaticky s osobním postojem ve věcech víry a skutečnou roli v náboženské výchově měly jen některé ze škol, které student navštívil. Matriky jsou v řadě studií využívány pro statistická zjištění o návštěvnosti univerzity, sociálním poměru mezi měšťanskými a urozenými studenty, nebo jsou zkoumány z hlediska návštěvnosti v době konfesionalismu.8 O postavení studenta nebo jeho finanční náklonnosti vůči univerzitě vypovídá uvedená suma, kterou za sebe a svou družinu zaplatil. Další indicií zápisů je země, případně město, odkud pochází. U zápisů v matrikách pedagogií je cenným údajem stupeň třídy, do které student vstupuje. Návštěva této školy je poté lépe zasaditelná do kontextu celého průběhu jeho studií. Rozlišení matrik univerzitních a pedagogií v Herbornu a Marburgu umožňuje zjistit, zda byla škola těžištěm jeho nižších či vyšších studií, a poskytnout nepřímou informaci o jeho konfesním postoji.

Kvantitativní záznamy v matrikách výrazně korigují prameny individuálního charakteru - dopisy.9 Spojují v sobě osobní složku sdělení a společenské znaky, které představuje formální, stylistická a rétorická podoba dopisu.10 Dopisy jsou především prostředkem sociální komunikace, i když v prvé řadě zasahují pouze osobní plán jako rozhovor mezi dvěma osobami. Slouží k udržování kontaktů a vyjadřují vztah mezi korespondujícími osobami. Poznáváme jej v oslovení a závěrečných pozdravech, v obsahu i stylistice. Mnoha vztahům založeným na korespondenci nebylo umožněno mluveného slova a 8

Obecně k návštěvnosti německých univerzit Franz Eulenburg, Die Frequenz der deutschen Universitäten von ihrer Gründung bis zur Gegenwart, otisk vydání z roku 1904, Berlin 1994. Z náboženského hlediska sledují návštěvnost zahraničních univerzit v desetiletích před Bílou horou Jiří Pešek – David Šaman, Studenti z Čech na zahraničních univerzitách v předbělohorském čtvrtstoletí, Ústecký sborník historický 1983, s. 173 – 218. 9 Základní zdrojem pramenů osobního charakteru užitých v této práci, je korespondence studentů na reformovaných univerzitách v západní Evropě sestavená v edici Františka Hrubého, Ètudiants tcheques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale à la fin du 16 et au début du 17 siècle, documents, Brno 1970. [K vydání připravila Libuše Urbánková-Hrubá]. Edice obsahuje korespondenci především z provenience Univerzitní knihovny v Basileji. Je členěna na dopisy Karla st. ze Žerotína ze Žerotína z let 1568-1616, dále korespondenci vztahující se ke studiím ostatní české a především moravské šlechty na protestantských školách v západní Evropě a třetí okruh tvoří dopisový materiál ke vztahům Jednoty bratrské se švýcarskou reformovanou církví. K zahraničním studiím šlechty představuje nejucelenější materiál korespondence Karla staršího ze Žerotína. Srov. dále František Dvorský, Dopisy Karla st. ze Žerotína 1591-1610, In: Archiv Český, Praha 1904; Vincenc Brandl, Spisy Karla st. ze Žerotína, Brno 1870-72. Ke katolické konfesionalizaci vzdělání šlechty po roce 1620 F.Hrubý, Moravská korespondence a akta z let 1620-36,I-II., Brno 1937. 10 K charakteru dopisu jako pramene a jeho využití srov. Baetrix Bastl, Formen und Gattungen frühneuzeitlicher Briefe, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (vyd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie, s. 801-812.

psaný projev představoval jedinou formu komunikace pro jakékoli typy sdělení. Podle antické definice je dopis rozhovorem, odehrávajícím se bez osobní přítomnosti sermo absentis ad absentem,11 přičemž je nepřítomnost mluvčího vyvažována grafickým zachycením jeho slov. Vedle toho je nutno podotknout, že některé informace byly podávány ústně. Důvodem byly bezpečnostní opatření při tajném nebo kompromitujícím typu sdílených zpráv nebo se využilo možnosti živého psaní, jak označil Oldřich z Kounic poselství Jakubu Gryneovi o průběhu své italské cesty. Vlastní náplní dopisů zůstaly převážně jen projevy vzájemné náklonnosti a přátelství. Formální stránka dopisu je záznamem specifické formy komunikace osob, majících mezi sebou jasnou formu příbuzenského nebo jiného společenského vztahu. V jejich obsahu se odlišuje část veřejná a osobní. Pro korespondenci v 16. století bylo běžné, že obsah dopisu, především mezi vzdělanci, byl určen pro čtení několika osobám. Podobně to bylo také s tzv. doporučujícími psaními, které byly studentům na cesty vydávány. Korespondence vedená z cest a škol s domácím prostředím ovšem zdaleka nepředstavuje bohatý informační materiál k průběhu a náplni šlechtických studií. Vyplývá to už z charakteru dopisu jako hlavního předmětu v učebních osnovách písemných rétorských cvičení. Dopisy studentů svým preceptorům a rodičům jsou často složením citací antických autorů a rétorských obratů v přiměřeném stylu, kterými studenti projevovali své pokroky v humanitním vzdělání. Psaní obsáhlých dopisů vyžadoval po studentech Karel starší ze Žerotína. Kromě cvičení stylu a řeči ovšem zdůrazňoval také vyjádření vlastních názorů studenta z cest, které do běžných školních osnov imitace řečnických vzorů korespondence nespadaly. Žerotínská korespondence je nejobsáhlejším zdrojem materiálu k této práci. Instrukce Karla staršího preceptorům a studentům jsou také cennými náhledy do představ šlechtice o významu studií a jejich formě pro osoby urozeného stavu. Humanistické smýšlení Karla staršího o roli vzdělání a náboženství v životě šlechtice nelze ovšem zdaleka přijmout za průměrný názor šlechtice své doby. Opírá se o křesťanské hodnoty, vážnost a důstojnost pěstovanou vzděláním, podle kterých koncipuje studia svých svěřenců a příbuzných. Stavovské a osobní hodnoty, které stály za vzděláním, byly u každého šlechtice nastaveny individuálně. Pro sledované období se zachovalo také několik památek deníkových záznamů.12 Svá peregnatio academia, putování evropskými zeměmi, návštěvu dvorů, sídel, měst, dojmy a

Tamtéž, s. 802. Petr Maťa, Tagebücher, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (vyd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie, s. 767-780. 12

postřehy zachytili v deníkových záznamech také někteří ze studentů, resp. preceptorů, kteří procházeli reformovanými oblastmi a tamními školami. Zápisky z cest trvajících několik měsíců i let uchovávaly věčnou vzpomínku na nesčetná místa a jejich pamětihodnosti, tříbily pisatelovi zážitky a dojmy. Vedle kuriózních příhod, účastech na ceremoniích a audiencích na cizích dvorech zaznamenává pisatel i obyčejné každodenní situace, fyzickou kondici, drobnosti, které někdy tak zásadně ovlivní plánovaný chod věcí. Z míst, kterým zde bude věnována pozornost, si vedli své deníkové záznamy například Žerotínové Karel starší a Ladislav Velen, Zdeněk Brtnický z Valdštejna13 a preceptor skupiny studentů Matyáš Borbonius. 14 Deníky byly historiky využity pro rekonstrukci cest nebo monografie životů jejich pisatelů. Deníky obou Žerotínů se staly podkladem k monografiím Františka Hrubého a Otokara Odložilíka. 15 Ačkoli nám zpřístupňují informace, musíme počítat s historikovou vlastní interpretací záznamů, uvědomovat si působnost koncepce, které určuje výběr a zasazení výroků pramene do rámce vlastního myšlenkového záměru, k doložení určité koncepce historické studie. Vzhledem k omezení výpovědi matričních zápisů a nejisté doručovací lhůtě korespondence, nám deník poskytuje ideální časové zaznamenání událostí, postřehů a dojmů k jasnému datu a místu. Záznamy v denících na sebe navíc navazují v relativně blízké časové souslednosti, z čehož je možné rekonstruovat jeden ucelený úsek z života pisatele deníku. Bývalí studenti z kalvínských škol psali také zpětně po návratu z cest, a to i po několika letech, paměti, ve kterých zaznamenávají vzpomínky na svá studia. Paměti podléhají proměnám názorů na zažité zkušenosti, přicházejícím s odstupem času a zbavujícím pisatele vlivu bezprostředního dojmu. Od subtilností v deníkových záznamech se liší svým nadhledem a vytyčením těch událostí, které i po čase zůstaly zapsány v paměti studenta. Pamětním suvenýrem z cest byly podpisy, které studenti sbírali do honosně vypravených knížek od osob, s nimiž se na cestách setkali. Památníky čtyř studentů přítomných na gymnáziu ve Štrasburku představil František Hrubý. 16 Přímo v souvislosti se studii ve Štrasburku jsou tyto zápisy jedinečným dokladem o přítomnosti šlechticů na škole, pro niž jsou ztraceny matriční zápisy. Podpisy v památních jsou doprovázeny devízami jejich autorů, případně jsou opatřeny malůvkou rodového znaku nebo alegorického výjevu. Otázka konfesní příslušnosti majitele památníku je na základě podpisů těžko doložitelná. Obecně se dá říci, že pokud v jeho cestách převažovaly školy kalvínské, budou tomu nasvědčovat také 13

Srov. Otakar Odložilík, Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka, s. 52-54. Gustav Gellner, Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků, Praha 1938. 15 Otakar Odložilík, Karel starší ze Žerotína, Praha 1936; F.Hrubý, Ladislav Velen ze Žerotína, Praha 1930; 16 F.Hrubý, Moravské památníky z doby předbělohorské, Časopis Matice moravské 49, 1925, s.196-223. 14

podpisy osob, s nimiž se setkal. Ve Štrasburku se ovšem setkávala protestantská šlechta jak kalvínského, tak luterského vyznání. Prestiž zápisu v deníku se posuzovala podle postavení šlechtice nebo váženosti vzdělance, ne tak podle vyznání. Žádaný byl projev náklonnosti dokonce i od osoby vysokého katolického preláta, kterého si nechal podepsat Jan z Vartemberka.17 Studia šlechty a jednotlivé aspekty jejich cest jsou rozmanitým jevem, který vyžaduje kombinaci všech uvedených typů pramenů. Vyhneme se tak plošně zobecňujícím výpovědím statistického charakteru v matrikách, které nejsou schopny mnohost podob šlechtických studií zachytit. Na druhou stranu máme pro jednotlivé osobní příběhy studentů, zachycené fragmentárně v dopisech a denících, pevnou strukturu gymnázií a škol, prostředí školních osnov a řádů, jakkoli už ze strany šlechticů opomíjených. Zachované formy pramenů o cestách jsou odrazem také neustálé skutečné konfrontace osobního a veřejného v životě šlechtice, oboustranného vlivu institucí a jedinců.

3. INSTITUCIONÁLNÍ TYPY ŠKOL Školy navštěvované šlechtickými studenty při studijních cestách, tzv. peregnatio academia, byly rozdílného institucionálního typu. V itinerářích jejich cest jsou vedle univerzit mnohé školy nižšího typu, které často sehrávaly při zahraničních studiích šlechtice stejnou či důležitější roli. Studijní cestu proto nemůžeme charakterizovat pouze jako peregnatio academia - návštěvu univerzit, ale je třeba si definovat, na jakých ostatních typech škol studenti v zahraničí pobývali. Navštěvované školy se lišily svou strukturou a přístupem ke vzdělání, což hrálo roli při výběru a délce studií, respektive celkového pobytu v městě, kde škola sídlila. Rozdílnost škol, které si do studijního plánu volili, souvisela s úrovní vzdělání, kterou šlechtic před zamýšlenou cestou dosáhl. V rodné zemi měl možnost soukromé výuky s domácím preceptorem, zámeckou školu18 nebo návštěvu některé z konfesionálních škol latinských. Míra dosaženého vzdělání u šlechtice nebyla vázána na získání akademického titulu, není tedy měřitelná podle školních řádů, ale závisela na zájmu a osobních 17

Gustav Gellner, Životopis lékaře Borbonia, s. 34. Zámecká škola nebyla institucí, ale volným sdružením šlechtických synků ze spřátelených rodin, kteří se společně pod vedením soukromého preceptora vzdělávali, k šlechtickým školám Marie Koldinská, Šlechtické školy v předbělohorských Čechách, in: Lenka Bobková (vyd.), Život na šlechtickém sídle v 16.-18.století, Ústí na d Labem 1992, s. 217-222. Táž, Každodennost renesančního aristokrata, Praha 2001. Moravské latinské školy navštěvovali také děti Dolnorakouské šlechty. Příkladem je syn Richarda von Strahenberg, Kašpar, který byl poslán do bratrské školy v Ivančicích nebo Fridrich von Hardegg. Srov. Gernot Heiss, Bildungsverhalten, s. 147. 18

předpokladech studenta, postoji rodičů a schopnostech preceptora či vychovatele. Mnozí urození studenti před zápisem na univerzitu prošli při pobytu v zahraničí částí gymnaziálního vzdělání. Osnova gymnaziální výuky byla propedeutickým základem pro studium na vysoké škole. Studijní cesta se tedy mnohdy neomezovala pouze na univerzity, ale zahrnovala také školy nižšího typu. Pro jasnější orientaci v typech škol a výši vzdělání, kterou poskytovaly, si musíme nejprve definovat, jaké instituce bylo možné při studijní cestě navštívit . Označení jednotlivých škol, které působily během 16. a počátkem 17. století na území Německa a Švýcarska, ovšem není jednoznačné jak v soudobých pramenech, tak v dnešní literatuře. Setkáme se s akademií, gymnáziem, pedagogií, vysokou školou, univerzitou.19 Rozlišení se stejně jako dnes vztahuje na výši poskytovaného vzdělání a právní postavení školy, podstatné hlavně pro udělování akademických titulů. Cílem studií většiny šlechticů nebylo získat univerzitní titul, jako u osob neurozených. Z tohoto hlediska se tudíž zdá být nepodstatné, zda byla škola univerzitou s plnými privilegii k udělení akademických hodností nebo institucí s omezenými privilegii. Vzhledem k právnímu postavení kalvínství v Říši, měli studenti tohoto vyznání omezené možnosti k získání doktorských titulů. Institucionální forma škol závisela na okolnostech jejího založení a právním podepření školních statut, které bylo v nejvyšší instanci v případě univerzit závislé na papeži a císaři. Univerzity byly v soudobé německé terminologii nazývány také Akademien nebo Generalstudien20. Instituce držící plná univerzitní privilegia mohla udělovat absolventům akademické tituly na všech čtyřech fakultách až po doktory svobodných umění, teologie, práv a medicíny. Univerzity byly původně institucemi katolické církve, naplňovaly její záměry a byly jí taktéž financovány. Na území Říše jich bylo ve 14. a 15. století založeno čtrnáct. Z později reformovaných kalvínských univerzit k nim patřily univerzita v Basileji a Heidelbergu.21 Založení univerzity v Heidelbergu22 roku 1386 spadá do období papežského schizmatu. Část profesorského sboru z Paříže, která kvůli schizmatu odešla na jiné evropské univerzity, byla přijata falckým kurfiřtem Ruprechtem I., který založil v blízkosti svého dvora 19

Anton Schindling, Humanistische Hochschule und Freie Reichstadt, Gymnasium und Akademie in Strassburg 1538-1621, Wiesbaden 1977. Schindling užívá zažitého pojmu gymnázia illustre i poté co dostala škola privilegia povyšující ji na vysokoškolskou instituci. 20 Rainer Christoph Schwinges, Universitätbesuch im Reich vom 14. zum 16. Jahrhundert: Wachstum und Konjungturen, Geschichte und Gesellschaft 10, 1984, s.5-30. 21 Univerzitou se rozumí taková vysoká škola, která má privilegia udělovat akademické tituly doktorům svobodných umění, teologie, práv, medicíny. 22 Gerhard Hinz, Die Geschichte der Universität Heidelbeg, Heidelberg 1961.

univerzitu potvrzenou římským papežem Urbanem VI. Papežská bula z roku 1385 byla podpořena rozhodnutím kurfiřtské rady roku 1386 a otevření nové univerzity s plnými privilegii tím bylo oprávněno. Basilejská univerzita byla založena až roku 1460 Piem II. v návaznosti na církevní koncil, který zde sídlil a výrazně ovlivnil tamní ekonomický a kulturní život.23 Univerzita zaručovala trvání kulturního mezinárodního zájmu o Basilej i v době po skončení koncilu.24 Poslední univerzity, které vznikly v souladu s tradicí papežských privilegií na území Německa, byly v 70. letech Trevír, Mainz a Tübingen, roku 1502 Wittenberg a 1506 Frankfurt nad Odrou.25 Univerzita ve Wittenbergu byla v řadě svých předchůdkyň ojedinělá způsobem získání univerzitních statut. Papežská privilegia jí byla udělena až poté, co byla škola otevřena kurfiřtem. Na tuto událost může být nahlíženo jako na jeden z prvních projevů slábnutí svrchovanosti papežské autority nad vysokými školami v oblasti teologické i správní. Univerzita ve Wittenbergu je prvním příklad pozdější běžné praxe při zakládání vysokých, tzv. zeměpanských škol v 16. století na území Německé Říše.26 Dalším přelomovým okamžikem ve vývoji škol na území Říše v 16. století bylo v návaznosti na Wittenberg zavádění církevní reformy na univerzitách. Vedle reformování stávajících škol, byly zakládány kurfiřty a říšskými městy nové vysoké školy. Univerzitám starého založení byla po reformaci jejich privilegia ponechána, ovšem financování a správní záležitosti se přenesly na světskou moc. Intenzivně se začaly objevovat ambice říšských teritoriálních států a měst na založení vlastní univerzity nebo alespoň vysokých škol. Přiznání plnohodnotných privilegií ze strany papeže bylo v případech protestantských založení nemožné a z politicko-náboženských důvodů je odmítal přiznat také římský císař. Úsilí založit univerzitu sledovalo budování teritoriálního státu, resp.říšského města s vlastní církví, teology a juristy. Zakladateli přinášela univerzita prestiž a reprezentaci mezi 23

Ukončení církevního koncilu znamenalo pro Basilej ohrožení její ekonomické prosperity, kterou v době konání koncilu získala. Město požadovalo po papeži práva na každoroční pořádání trhů, přislíbení nového koncilu a založení univerzity. Založení univerzity podpořilo vnitřní politiku říšského města Basileje, umožňovalo vzdělání vlastních úředníků. Také přísun studentů ze zahraničí znamenal zvýšení počtu obyvatel a přínos z výdajů, které budou při pobytu ve městě vynakládat za stravu, ubytování a zábavu. Přítomnost studentů – cizinců ve městě na druhou stranu vzbuzovala obavy u obyvatel. Aby nedocházelo k častým střetům mezi studenty a místními, byly za tímto účelem vydávány městské vyhlášky o zákazu tasení zbraní a porušování obecného klidu ve městě. 24 Ve stejné souvislosti byla založena univerzita roku 1456 v nedalekém Freiburgu v Breisgau. Freiburg, patřící k habsburské doméně, ovšem zůstal univerzitou katolickou. 25 Peter Baumgart, Die deutsche Universitäten im Zeichen des Konfessionalismus, in: Alexandr Patchovsky Horst Rabe, Die Universität in Alte Europa, Konstanz 1994, s.147-169. 26 Týž, Srov. Peter Baumgart, Universitätsautonomie und landesherrliche Gewalt im späten 16.Jahrhundert, in: ZHF 1, 1974.

ostatními kurfiřty, pro univerzitní město to znamenalo své ekonomické výhody. Všechny nově založené univerzity,27 nižší univerzity28 a reformované starší založení,29 které vznikly v souvislosti s reformací a mají evangelický charakter, byly v zásadě zeměpanského typu.30 Církevní reformace univerzit samozřejmě zpochybnila svrchovanost římského papeže, ale pro legitimitu univerzit ani nyní nepostačovalo založení zemským vládcem, udělení dotací a statut. Pokud se nová škola nemohla z důvodu náboženských principů obrátit na papeže, potřebovala alespoň potvrzení římského císaře, aby dostala privilegia udělovat univerzitní tituly. Wittenberg , jak již bylo řečeno, žádal o papežské privilegium zpětně až poté co byla univerzita otevřena kurfiřtem.Udělení privilegia ještě nebránily teologické rozpory a tak byla univerzita 1507 potvrzena papežem. Filip Hessenský se musel s žádostí o privilegium pro luteránskou univerzitu v Marburgu založenou 1527 obrátit už na císaře. Byla mu však zamítnuta z nábožensko-politických důvodů. Plná privilegia získal Filip Hessenský roku 1541, kdy si ho Karel V. jako hlavu Šmalkadské jednoty potřeboval naklonit na svou stranu. Malá privilegia byla udělena luteránské Jeně, (plná už 1557) a univerzitě v Giessenu 1607.31 Ta však záhy získala plná, protože Rudolf II. podpořil tuto konkurenční luteránskou univerzitu proti Marburgu, kde se 1605 přestoupilo na reformované vyznání. Bylo pro něj výhodnější tolerovat luteránskou školu před kalvínskou. Reformované kalvínské školy neměly až do roku 1648 v Říši právní uznání. Reformovaná vysoká škola v Herbornu, založená nassavským hrabětem Johannem VI. roku 1584 mohla mít pouze status gymnasium illustre, stejně jako Štrasburk a Altdorf.32 Vysoké školy, které z politicko-konfesionálních důvodů nezískaly univerzitní privilegia nebo na ně po desetiletí čekaly, byly označovány jako gymnázia illustre nebo akademie.

Nekompetentnost nových kalvínských a některých luteránských vysokých škol udělovat v plné míře akademické tituly, byla řešena na konfesionálně spřízněných univerzitách, kam chodili studenti odpromovat.33 Na univerzitách v Basileji a Heidelbergu byla i po zavedení reformace ponechána plná univerzitní privilegia. Na basilejskou univerzitu

Generalstudium v hessenském Marburgu 1527; Königsberg 1544; Jena 1548/58; Helmstedt 1576. Nižší univerzity v říšských městech Štrasburku a Altdorfu-Norimberk, v Nassavsku Herborn. Užívá se také pojmu vysoké školy nebo semi-univerzity. 29 Basilej 1532; Tübingen, Greifswald, Lipsko; Frankfurt nad Odrou; Heidelberg; Rostock (až 1564). 30 To platí také pro katolické nově založené školy i pro starší, reorganizované podle katolické reformy. 31 Malá privilegia neumožňovala udělovat doktorské tituly. 32 Gerhard Menk, Von der Hohen Schule zum theologische Seminar Herborn (1584-1984), Herborn 1984. Štrasburk se sice přiklonil v 80. letech k ortodoxní luteránské doktríně, nicméně plná statuta získal až 1621. Altdorf byl vyznání luteránského, ale mírného a sympatizoval s kalvinismem. 33 K promocím přicházeli studenti především do Basileje. 28

přicházelo mnoho studentů k promocím. Organizační struktura reformovaných univerzit zůstala v základním principu dělení do čtyř fakult stejná. Proměnila se jejich sociální skladba,34 konfese a podřízenost teritoriální vládě. Specifický vztah posledních dvou aspektů univerzit a vysokých škol, počínaje 16.stoletím, bude pojednán v následující kapitole. Absence privilegií ovšem jinak neovlivňovala strukturu těchto škol, které měly ambice poskytovat vzdělání a pěstovat vědu na úrovni univerzit. Nově vznikající protestantské školy bylo důležité zabezpečit materiálně35 a získat pro etablování profesorských stolic významné soudobé učence, kteří by svou autoritou škole zajistili široké uznání a samozřejmě co největší počet studentů. Kolísavost soudobého označení jedné instituce současně jako gymnázia illustre (akademického gymnázia) – gymnázia (latinské školy) nebo akademie (univerzity) vyplývá z její struktury, rozpínající se od osnov latinských nižších škol až po univerzitní fakulty. Hlavní kostru gymnázií illustre tvořilo rozdělení do tříd od decimy po primu, charakteristické pro nižší školy zvané latinské. Členění do tříd mělo dva stupně: classes inferiores (decima a tercie) a dvě nejvyšší třídy (sekunda a prima). Osnovy posledních dvou tříd se mnohdy, podle úrovně gymnázií illustre, překrývaly s výukou na artistických fakultách. Výuku ve třídách zajišťovali preceptores, ve Štrasburku podle ideální situace pro každou třídu jeden. Na akademických gymnáziích (illustres) byly nadto zastoupeny také profesorské stolice. Ve Štrasburku byli profesoři filozofie, práva, medicíny, teologie. Do učebních osnov byla podle požadavků na praktický život ve státní správě zahrnuta historie, politická teorie, právo. Přednášky zajišťovali jednotliví profesoři, nesouvisely s osnovami běžných gymnaziálních tříd, ale s pokročilejším univerzitním vzděláním.36 Gymnázium ve Štrasburku bylo založeno roku 1538. Jednalo se o městskou školu, humanistický typ akademického gymnázia neboli gymnázia illustre. S ambicemi na univerzitní status usilovalo o udělení privilegií, stejně jako obdobné akademické gymnázium v Altdorfu.37 Částečná univerzitní privilegia, s omezeními v promocích a samosprávě, získal Štrasburk 1566 a Altdorf 1578, plná privilegia od císaře Ferdinanda II. až roku 1621 Štrasburk a o rok později Altdorf.38 V počtu učitelských stolic a studijní nabídky se již dlouho předtím nelišily od plně privilegovaných univerzit. Jejich úroveň dosvědčuje vysoká 34

Nové školy nebyly zaměřeny na výchovu duchovních pro reformovanou protestantskou církev, ale nově měly především poskytnout vzdělání pro úřednickou složku státní a městské správy. 35 Finanční prostředky pocházely většinou ze sekularizovaného majetku katolické církve. 36 Srov. Anton Schindling, Humanistische Hochschule. Podrobně o vzdělávacích osnovách štrasburského gymnázia v kapitole Vzdělání šlechty této práce, s.47n. 37 K Altdorfu srov. Heinrich Kunstmannn, Die Nürnberger Universität Altdorf und Böhmen. Beiträge zur Erforschung der Ostbeziehungen deutscher Universitäten, Köln-Graz 1963. 38 V Altdorfu bylo zakázáno udělovat tituly na teologické fakultě, protože škola byla na území katolického pána.

frekvence příchodu studentů. V korespondenci studentů je škola ve Štrasburku označována jako akademie. Strukturou podobné gymnáziím illustre v Říši byly vysoké školy vznikající v téže době ve Švýcarsku.39 Reformace v Curychu s sebou přinesla nový typ vysoké školy, tzv. prophezy pro reformované oblasti Konfederace. Propheza iniciovaná v Curychu Zwinglim se zaměřením na výklad Bible a katechismus byla především školou teologickou. Obdobné školy vznikaly se zaváděním reformace v Bernu (1528) a Lausanne (1537). Školy v Lausanne a Bernu ovšem nebyly přímou kopií Curychu, aplikovaly také štrasburská školní statuta Johanna Sturma, měly širší základ v humanistickém vzdělání než propheza. Zakládání teologických škol bylo nezbytné pro vznikající novou organizaci reformované církve. Důsledkem církevně politického napětí mezi Bernem a Ženevou o predestinaci a exkomunikaci z církve odešli roku 1558 všichni profesoři školy z Lausanne a množství jejich studentů pod vedením Theodora Bezy do Ženevy, kde následujícího roku s Kalvínem založili Schola Genavensis.40 Systém švýcarských vysokých škol byl napodobován také hugenoty ve Francii. Vliv, který měla za hranice Švýcarska škola v Lausanne, přešel od konce 50. let na Ženevu. Ve Švýcarské konfederaci neměl tento typ škol žádnou konkurenci , protože vycházel ze státního zřízení teritoria, na kterém byla škola založena. Nebyl tedy vázán na královská, resp. císařská privilegia, jak to bylo nutné například v Altdorfu, Štrasburku nebo francouzských hugenotských školách. Co se týče struktury, byla u těchto škol obdobná německým gymnáziím illustres. Pro švýcarské vysoké školy byla typická obvykle jedna profesura pro artes (latinu, dialektiku, gramatiku, rétoriku), pro filozofii (etika a logika), další pro matematiku a fyziku a důležitá byla profesura řečtiny a hebrejštiny, spjatá obvykle s teologií.41 Profesuru teologie, nejvýznamnější na akademii, zastávaly někdy i dvě osoby. V Ženevě byla roku 1572 jako na jediné z nových švýcarských škol zavedena jurisprudence.42 V druhé polovině šedesátých let zde byly také neuskutečněné snahy o profesuru medicíny. Proslavená byla ovšem nedaleká lékařská fakulta v Basileji. Medicína nepatřila mezi studijní obory šlechticů, ale profesně se jí věnovali mnozí z jejich vychovatelů a průvodců na cestách, kteří v Basileji promovali.43 39

Jürgen Sydow, Die reformierte Hohe Schulen und ihre schweizerische Stadtstaaten, in: Erich Maschke Jürgen Sydow (vyd.), Stadt und Universität im Mittelalter und in der frühen Neuzeit, Sigmaringen 1977, 45-67. 40 Srov. Amedeo Molnár, Rok 1559 v Kalvínské reformaci, Křesťanská revue 26, 1959, s. 145-149. 41 Vliv koncepce švýcarských škol typu akademie v Ženevě se projevil také na univerzitě v Basileji, jejíž artistická fakulta získala spíše propedeutickou podobu. Srov. Jürgen Sydow, Die reformierte Hohe Schulen, s. 58. 42 Vyučoval zde známý francouzský právník Francois Hotoman. Jedním z jeho prvních žáků z českých šlechticů byl pán z Náchoda: F.Hrubý, Etudiants, s. 201. 43 Byl to například Matyáš Borbonius a Matyáš Timin.

Studium na švýcarských vysokých školách probíhalo podle přísného studijního plánu s pravidelnými disputacemi a testimonii, ale nebyly udělovány univerzitní tituly.44 Ženevská akademie a gymnázium illustre ve Štrasburku ovlivnily statuta mnohých nově vznikajících škol. Vyhledávaným vzorem pro protestantské školy byla statuta štrasburská, jejichž přitažlivost pro nově zakládané instituce vystihuje označení od autora těchto statut, Johanna Sturma, škola rétorská. Výuku poskytovanou na běžných latinských školách usiloval zaměřit účelově pro výchovu úředníků a budoucích vládnoucích vrstev z řad šlechty. Pro studium na univerzitách byla vyžadována propedeutická příprava na gymnáziích. Studenti přicházející na univerzity z latinských škol měli rozdílné úrovně v dosaženém vzdělání. Filozofické fakulty pak musely suplovat propedeutické vzdělání potřebné pro univerzitní studia. V poslední třetině 16. století se prosazuje u všech typů protestantských vyšších škol jasnější diferenciace mezi propedeutikou a univerzitním studiem. V součinnosti s vlastní univerzitou jsou zakládána gymnázia nebo tzv. pedagogia, která mají zajistit požadovanou výši vzdělání pro studium vysokoškolské. Studenti mohou z primy přestoupit přímo na univerzitu, vzdělání je alespoň pro dané město sestaveno do uceleného systému. Pedagogia odpovídají svými osnovami latinské škole - gymnáziu. Vysoká škola či gymnázium illustre v Herbornu je představitelem této nové institucionální formy škol. Byla založena 1584 a konečnou podobu instituce dostala roku 1590. Její struktura se více než o Ženevskou akademii, spřízněnou konfesionálně, opírala stále o typ gymnázia illustre ve Štrasburku.45 Také Herborn měl svou univerzitní část propojenu s třídami partikulárních latinských škol. Už v zakládacích statutech se ovšem projevil trend jasně institucionálně vymezit gymnaziální výuku od univerzitních studií. Dokladem je například zvláštní vedení matrik pedagogia a vysokoškolských studií.46 Institucionální podoba Herbornské vysoké školy byla prototypem dalších nově založených kalvinistických akademií v Říši až do roku 1648, kdy byly vestfálským mírem konečně právně uznány jako univerzity. Také akademie založené původně podle štrasburského modelu se transformovaly podle Herbornu.47 Příkladem je gymnázium illustre v Brémách.48

V případě Ženevy mohlo sloužit jako dostačující svědectví o studijních výsledcích podané Theodorem Bezou nebo jinou autoritou tamního profesorského sboru. 45 Gerhard Menk, Von der Hohen Schule, s. 22-23. 46 Matriky pedagogií uvádí K.Hrdina, Studenti z českých zemí; výpisy z univerzitních matrik vyhotovil J.V.Šimák, Studenti z Čech, Moravy a Slezska. 47 Gerhard Menk, Die Hoheschule Herborn im 16. und 17. Jahrhundert, s. 23. 48 Otakar Odložilík, Jednota bratrská a reformovaní francouzské jazyka, Philadelphia 1964, s. 96.

Uvedené školy představovaly pouze jednu stránku vzdělání, které šlechtic při své studijní cestě získal. Ve sledovaném období byly na území Říše pokusy o založení škol specializovaných na rytířské vzdělání. Není ovšem žádného přímého dokladu o tom, zda by některý z našich šlechticů navštívil rytířskou akademii v Rýnské Falci. Idea těchto akademií dává dobře nahlédnout do představ o šlechtickém vzdělání a pojednána bude v této souvislosti později. Při volbě studijní cesty byla u šlechticů sledována různá kritéria. Tomu, co jim mohla škola nabídnout, přizpůsobovali šlechtici délku svého pobytu. Pedagogia či gymnázia illustre doplňovala doma získanou úroveň humanitního vzdělání především v latině slovem i písmem, která byla potřebná pro další univerzitní studia, která se specializovala na výuku práv, případně teologie. Zahraniční studijní cesta se nevztahovala pouze na peregnatio academia ve smyslu návštěv univerzit. Instituce nižšího typu popsané výše byly pevnou součástí šlechtických studijních cest a v podobě pedagogií se staly také institucionální složkou při univerzitách.

S uvědomováním si důležitosti vzdělání v mentalitě šlechticů souvisí zakládání nových škol na vlastních statcích. Mezi protestantskou šlechtou v Čechách a na Moravě mělo na budování vlastních škol vliv také založení vyššího vzdělání katolické církve, která otevřela jezuitskou kolej v Olomouci a v Praze. Katolická církev si uvědomovala význam vzdělání pro výchovu členů „své strany“, ať už v obsazování církevních či dvorských úřadů, nebo v jednoduchém přijetí katolické víry jako ideových základů společného postupu. Zámožnější šlechtici reagovali budováním vlastních škol. Příkladem je založení Ivančické školy příznivci Jednoty bratrské ze strany šlechty. Ačkoli se jedná v našem pojmosloví o školu konfesionální, není soupeřem škol katolických. Moravská bratrská šlechta si taktéž uvědomovala nutnost vzdělání pro vlastní potomky, aby jim umožnila konkurovat v získávání zemských úřadů a zajistila jim tak budoucnost. Škola byla sociálně smíšená pro studenty neurozené i se šlechtickým konviktem. Vedle zakládání bratrských nebo luterských partikulárních škol pojal Karel starší ze Žerotína záměr zbudovat na Moravě gymnázium vyššího typu. Zamýšlel napodobit švýcarské gymnázium v San Gallen.49 Bratrská škola v Ivančicích strukturovaná statuty zkušeného pedagoga Esroma Rüdingera poskytovala vzdělání rozdělené do tříd, s jakým se setkáváme na pedagogiích a nižších gymnáziích. Žerotínův úmysl pravděpodobně sledoval vyšší cíle. Jedním byl charakter školy konfesně reformované, na což ukazuje zájem o statuta 49

F.Hrubý, Etudiants, s. 85-87.

švýcarského gymnázia. Dále usuzuji, že škola měla poskytovat vyšší vzdělání vysokoškolského typu, jaké známe ze semi-univerzit Štrasburku, Herbornu či Altdorfu. V obou bodech se však jedná o pouhé spekulace, vyvozené ze stavu škol v Českých zemích, které nejsou další Žerotínovou korespondencí ani skutky doložené. O statuta San Gallenské školy žádal Amanda Polana z Polandsdorfu, toho času už profesora v Basileji. Žerotín chtěl Polana získat pro moravskou církev (v korespondenci tak nazývali Jednotu bratrskou), aby se podílel na formování školy a postavil se jako rektor do jejího vedení. Polan Žerotínovu nabídku přesídlit na Moravu odmítl s odůvodněním, že jeho služba církvi má své místo v Basileji. Vyšší škola švýcarského typu, tedy jasně konfesně diferenciovaná také v rámci protestantských církví, představuje odlišný model než například pražská univerzita, vedená v duchu české konfese v širokém spektru vyznání. V prostředí českých zemí by znamenala kalvínskou alternativu pro vyšší institucionální formu bratrského vzdělání.

4. KONFESIONALIZACE VZDĚLÁNÍ Konfesionální vymezení škol bylo jedním z určujících kritérií při sestavení programu studijní cesty. Při výběru škol v průběhu 16.století mělo ovšem toto hledisko rozdílnou váhu. Při sledování konfesní problematiky musíme rozlišit jinou státoprávní a náboženskou situaci v zahraničí, tedy v Říši, a v Českých zemích. Z toho plynou také odlišné podmínky pro zakotvení konfesionalismu ve společnosti. Cílem této kapitoly je sledovat jaký význam skutečně konfese, k níž se hlásila škola a naopak kterou vyznával student, v sestavování studijního programu sehrála.

4.1 Paradigma konfesionalismu Vývoj univerzit, resp. vyšších škol a proces vzdělání v 16. a na počátku 17.století na území Říše se v německé historiografii střetává s paradigmatem konfesionalismu v dějinách raného novověku.50 Konfesionalismus se projevil, v důsledku reformačního procesu, rozpadem jednotné katolické církve a vznikem nových křesťanských konfesí - církví, kdy každá usilovala o své absolutní prosazení ve společnosti, v níž nebylo myslitelné existovat 50

Koncept konfesionalismu se v německé historii vyvíjel od 80.let 20.století opřený především o teorie historiků Wolfganga Reinharda a Heinze Schillinga. Podrobněji k oběma autorům jejich koncepcím Anna Ohlídalová: Anna Ohlídalová, Konfesionalisierung: ein Paradigma der Historischen Frühneuzeitforschung und die Frage seiner Anwendbarkeit auf Böhmen.

pouze jako část celého systému.51 . Vymezování jednotlivých konfesí s sebou neslo budování vlastních církevních struktur a institucí. Konečným důsledkem byla paralelní existence nábožensko-kulturních systémů odlišných v nauce, ritech, spiritualitě , ale i v náboženstvím ovlivňované kultuře každodennosti. 52 Podle Heinze Schillinga, jednoho z tvůrců koncepce konfesionalismu, se jedná o fundamentální společenský proces, který hluboce zasáhl veřejný a soukromý život v Evropě. Společenské proměny, k nimž v důsledku konfesionalizace došlo, zasáhly sféru církevně-náboženskou, podnítily změny ve státní politice a sociálních strukturách, proměny mentalit a kultur53. Proces upevňování konfesí na území Říše je kladen do vzájemné závislosti s formováním raně novověkých teritoriálních států

a formováním

disciplíny poddaného obyvatelstva. Počátky konfesionalismu na území Říše jsou spojeny s propuknutím reformace, jejím šířením a oboustranně konkurenčním chováním mezi protestantskou a katolickou stranou. Jako výše popsaný globální společenský proces, který zasáhl chod státních institucí i veškeré procesy veřejného a soukromého života, se konfesionalismus mohl realizovat pouze v dlouhodobém horizontu. Dokončení konfesionalizace je autory koncepce viděno jednak v kratším horizontu, to je polovina 17.století v teoriích Heinze Schillinga nebo v delším časovém rozpětí až do 18.století u Reinharda. Obě varianty vylučují předpoklad plné konfesionalizaci, tedy na osobní úrovni, v Říši už na přelomu 16. a 17.století. Období poslední třetiny 16. století a prvních desetiletí 17.století je ovšem oběma souhlasně považováno za vrchol konfesionalismu v Říši. 55 Teorie konfesionalismu Heinze Schillinga a Reinhadta vznikla primárně pro německé prostředí a také v této práci s ní bude zacházeno pouze ve vztahu k vyznání ve sféře vzdělávacích institucí na území Říši, potažmo v Basileji. 56

Anna Ohlídalová, Konfesionalisierung, tamtéž, s. 21 a 28, pozn. 21. tamtéž, s.19. 53 tamtéž. 54 Srov. Heinz Schilling (vyd.), Die reformierte konfesionalisierung in Deutschland-Das Problem der „ zweiten Reformation“, 1986. 55 Anna Ohlídalová, Konfessionalisierung, s.19-20. 56 Použitelností paradigma konfesionalismu podle struktury Reinharda a Schillinga pro české dějiny raného novověku se v poslední době zabývala Anna Ohlídalová, Konfesionalisierung, s.19-28. Naráží na několik skutečnosti, které vylučují české země z podmínek prosazení konfesionalismu stanovených pro německou oblast. Opakuje v zásadě zjištění Josefa Války a Thomase Winkelbauera v literatuře citované v pozn. 60 a 61, s.18 této práce, týkající silné politické pozice stavů vůči panovníkovi a multikonfesního charakteru společnosti představovaného Českou konfesí, pěstovaného na úrovni stavovské regionalismu. V citované studii shrnuje také hlavní body kritiky teorie konfesionalismu. Proti zobecňujícímu makrohistorickému zdůrazňovaní role vrchnosti a institucí zdůrazňuje jednak význam činnosti jedinců při prosazování jednotného vyznání a především dopad konfesionalismu na mentalitu člověka. 52

4.2 Nadkonfesijní křesťanství Problematiku konfesí v českých zemích a především specifičnost náboženské situace na Moravě v 16.století popsal Josef Válka pojmem nadkonfesijního křesťanství.57 Jeho definici převzal a dále rozvedl s ohledem na studia v sousedních, především rakouských zemích, historik Thomas Winkelbauer.58 Náboženské smýšlení na Moravě v druhé polovině 15. a v 16.století označují zejména ve šlechtických kruzích jako obecně biblické, nedogmatické, konfesně nesvázané křesťanství.59 Ke kodifikaci tohoto stavu mělo dojít uznáním české konfese de iure, hájené zástupci stavů na jednáních s císařem roku 1575. Česká konfese byla společnou náboženskou platformou protestantských vyznání a jako taková je odrazem konfesního jevu naprosto opačného charakteru, než se projevoval ve státech na území Říše v poslední třetině 16.století přijímáním ortodoxních kalvínských a luterských konfesí. Thomas Winkelbauer označuje charakter Konfessio Bohemica dokonce jako ekumenický, podporující harmonickou koexistenci různých vyznání.60 Příčiny trvání náboženské koexistence na Moravě v 16.století jsou vztahovány k tradici konfesní plurality, která nastala po husitských válkách a byla uhájena v druhé polovině 15.století. Politická situace na Moravě představovala faktickou vládu panského stavu, považujícího svobodu vyznání za vlastní právo a svobodu šlechty.61 Z tohoto důvodu ani nemůže být přijata zásada konfesionalismu o prosazování jednotného vyznání panovníkem, jak je běžné pro dějiny Říše. Na Moravě se také neprojevovaly náboženskopolitické rozdíly tak výrazně jako v Čechách, které byly pod bezprostředním vlivem dění v sousedních německých státech, především Sasku. Tak byla také náboženská pluralita na Moravě uhájena i po porážce stavovského povstání v Čechách v letech 1547-8. Náboženskou svobodu užívala na Moravě nejen Jednota bratrská, která zde přenesla centrum svého působiště z Čech, ale také ostatní formy nekatolického vyznání –sekty, které měly ochranu na panstvích moravské šlechty. Nadkonfesijní smýšlení bylo vlastní samozřejmě také české 57

J. Válka, K otázkám úlohy Moravy v České reformaci, in: Studia comeniana et historica 15, 1985, sv. XXX, s. 68-80; Týž, Doba náboženské koexistence a tolerance, Přerov 1995; Svobodě vyznání na Moravě a pozdějším proměnám náboženského klimatu se věnuje Josef Válka také v Dějinách Moravy, Morava reformace renesance a baroka, Dějiny Moravy II.díl,Brno 1995, zvl. s.13n. a 48n. Také s odkazy na další literaturu k tématu. 58 Thomas Winkelbauer, Österreichische Geschichte 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht, Teil 2, , Wien 2003, zvl.s. 106-111 k problematice šlechtické reformace [Adelsrefomation]. Týž, Nadkonfesionální křesťanství v 2.polovině 16.století na Moravě a v sousedních zemích, in: Dějiny Moravy a Matice moravská: problémy a perspektivy, s. 131-146. 59 tamtéž. 60 T.Winkelbauer, Österreichische Geschichte, s. 20. 61 „aby jeden každý mohl pánu Bohu svobodně a pokojně slúžiti podle toho, což by za dobré podle zákona a naučení páně poznal.“citováno podle J. Válka, Dějiny Moravy, s. 49.

šlechtě. Příkladem je vyznání Adama Slavaty z Chlumu a Košumberku, stoupence Jednoty bratrské, které uvádí Thomas Winkelbauer. Adam Slavata považoval luterány , bratry i kalvinisty za křesťany, patřící všechny do jedné katolické církve.62 Pozice nadkonfesijního křesťanství v Čechách i na Moravě slábla od poloviny 16.století s rostoucím konfesionalismem v Evropě. Situaci kolem roku 1600 charakterizuje Winkelbauer jako změnu duchovního a kulturního paradigma, slovy Josefa Války pronikání „averzního fundamentalismu“, 63 mezi katolickou dvorskou stranou a protestantskou stavovskou opozicí, který se dovršil vojenskými událostmi roku 1620.64 Hájení konfesních svobod v Čechách se od poslední třetiny 16.století stalo pevnou součástí stavovské politické opozice proti panovníkovi. Na Moravě přetrvávala uvolněnější situace, kterou Winkelbauer označuje za anachronismus k náboženskému vývoji v Evropě.65 Karel starší ze Žerotína byl zastáncem oddělení víry od politiky a zachování mírové koexistence, která panovala na Moravě až do konce 16.století. Jeho nadkonfesijní postoj se promítl také do struktury cest šlechticů, které podporoval na zahraničních studiích. Z představitelů škol, na které studenty posílal se setkáváme s podobným názorem u Johanna Sturma, rektora štrasburského gymnázia illustre. Proti luterské ortodoxii usiloval o zachování společného vyznání s reformovanou církví ve městě Štrasburk. Svým povoláním byl snad nadneseně řečeno humanista, nikoli ortodoxní teolog.

4.3 Konfesionalismus v institucionální rovině V souvislosti se studiem šlechticů na vysokých školách v Říši můžeme sledovat prosazování a fungování konfesionalismu na jeho institucionální úrovni. Od 20.let 16.století začaly vysoké školy zaujímat stanovisko k reformaci, kterou buď přijaly nebo se přimkly ke katolické církvi. Vysoké školy v Evropě se tím rozdělily na instituce katolické a nekatolické a jejich návštěvnost začala být ovlivňována náboženským vyznáním. Zatímco strana katolická byla po tridentském koncilu jednotná ve své doktríně, mezi protestanty byly příznivci Kalvína, Zwingliho, Luthera, a to jen jmenujeme-li hlavní směry. K teologické shodě mezi jednotlivými směry nedošlo a protestantský svět zůstal roztříštěn mezi různé formy vyznání, které se prosazovaly na říšských a západoevropských školách. 62

T. Winkelbauer, Nadkonfesionální křesťanství, s.140. J. Válka, Doba náboženské koexistence, s. 6. 64 T.Winkelbauer, Nadkonfesionální křesťanství, s. 138. 65 T. Winkelbauer, tamtéž.

Od 70.let 16.století se v německé historiografii mluví o jevu tzv. druhé reformace, což je pojem označující jasnou diferenciaci mezi protestantskými vyznáními ve smyslu přijetí nebo zamítnutí reformovaných konfesí na území Říše, respektive na jejím pomezí v Basileji. Tento jev se promítnul na všech školách, které se ke kalvinismu klonily. V Basileji, Heidelbergu a Marburgu se reformovaní prosadili, ve Wittenberku byli rázně zamítnuti. K luterství se přidal také doposud reformovaným nakloněný Štrasburk a Altdorf. Charakteristické pro tuto druhou reformaci je ortodoxnost protestantských konfesí, která nepřipouští kompromisy, které do té doby stíraly hranice mezi luterány a reformovanými66. Tento proces jasnější diferenciace protestantských vyznání se projevil zcela zřetelně na vztahu Jednoty bratrské, jejích členů a příznivců z řad šlechty vůči univerzitě ve Wittemberku v polovině 70.let 16.století. Jak bylo zmíněno již v předchozí kapitole, spadaly vzdělávací instituce v nekatolických zemích pod financování a kontrolu státu. Nad univerzitami a latinskými školami patřícími před reformací pod autoritu katolické církve převzala patronát světská moc. Současně jí byly v průběhu 16. století zakládány hojně nové školy s ambicemi na status univerzity. Německá historiografie definuje tento proces jako budování zeměpanského charakteru vysokých škol v rámci upevňování teritoriální moci státu, který je provázaný s procesem konfesionalismu. 67 Univerzity se v 16.století stávají klíčovými institucemi panovníka v prosazování jednotného vyznání v zemi.68 Úsilí kurfiřtů a říšských měst o zřízení vlastních zemských univerzit nebylo jen otázkou prestiže, ale podmínkou širších politických záměrů. Univerzity si uchovávaly v rámci tradičních privilegií charakter svobodné instituce s částečnou autonomií,omezenou samosprávou, se soudními pravomocemi a vlastním právem udělovat akademické tituly. Obecně se však projevovala větší závislost na světské moci, a to nejen finanční, která do chodu univerzit výrazně zasahovala. Především šlo o vyhlášení statut a formulování univerzitní ústavy,69 na jejímž základě se povolávali profesoři, vedla disciplinární řízení, jurisdikce, kontroloval učební program. Dohled nad dodržováním statut 66

Na univerzitách ve Wittenberku a gymnáziích ve Štrasburku a Altdorfu byly do přijetí luteránské konfese silné kalvínské sklony. Konfesní otevřenost těchto škol přitahovala zájem studentů jak luterského tak kalvínského vyznání. 67 Peter Baumgart, Die deutsche Universitäten im Zeichen des Konfessionalismus, in: Alexandr Patchovsky Horst Rabe, Die Universität in Alte Europa, Konstanz 1994, s.147-169. 68 W. Reinhard stanovil jako hlavní podmínku při prosazování konfesionalismu, spolu s efektivní činností církevní organizace, prosazování konfese „směrem shora“ vrchností. Tyto dva jevy jsou také hlavním předmětem komparací pro studium průběhu konfesionalismu v Říši. Srov. Anna Ohlídalová, Konfesionalisierung, s.21-22. 69 Srov. Peter Baumgart, Universitätsautonomie und landesherrliche Gewalt im späten 16.Jahrhundert, in: ZHF 1, 1974.

prováděli vizitátoři z vnějšího prostředí nebo osoby přímo z univerzity, které k tomu získaly pověření.70 Řád univerzity i průběh výuky se tím každopádně dostal pod kontrolu vnější vrchnostenské moci. Postoj univerzity ke svým studentům i profesorům mohl být tedy nadkonfesijní jen do té míry, jak to bylo umožněno zakladatelskou instancí, která měla právo upravovat školní statuta.Důsledné zavádění konfese z vrchu předpokládá, že ortodoxnost vyznání bude zajištěna především mezi duchovními a vládnoucí složkou, úředníky, pedagogy. Udělování státních úřadů včetně profesorských stolic bylo v rostoucí míře vázáno na konfesijní přísahu. Pro zachování nadkonfesijního stanoviska univerzit znamená povinnost přísahy na konfesi závažná omezení . Toto opatření vyvolalo nucené odchody některých profesorů a s nimi také jejich studentů na jiné školy.

4.3.1 Heidelberg

Každá univerzita procházela vlastním vývojem daným místními specifiky a tradicemi. Výjimečné postavení mezi německými vysokými školami měla první kalvínská univerzita v Heidelbergu.71 Reformace Melanchtova ražení byla roku 1558 na univerzitě zavedena v období krátké vlády Ottheinricha (1556-1559). Již několik let poté, roku 1563 přijala univerzita kalvínské vyznání nového kurfiřta Fridricha III., zformulované v tzv. Heidelberském katechismu. Kurfiřtova konfesijní politika dostala církev i univerzitu do izolovaného postavení v rámci lutersky orientovaného zbytku protestantských zemí Německa. Relativní izolace Falce v druhé polovině 16.století byla na druhou stranu vyvažována mezinárodním charakterem její politiky. Zásadní pro utváření mezinárodní dimense falcké politiky byla aktivní pomoc nábožensky pronásledovaným souvěrcům ze západní Evropy, materiální pomoc a vojenská podpora francouzským hugenotům a nizozemským stavům. Po konfesijní stránce se její význam podobal soudobé důležitosti Ženevy. Pro kulturní rozkvět pozdního humanismu na heidelberské univerzitě byla její mezinárodní otevřenost velkým přínosem. Zachování reformované konfese v zemi bylo ohroženo nástupnickým řádem, kterým mohl být dosazen kurfiřt (nebo jeho zákonný zástupce, pokud nebyl dospělý) jiného vyznání. Tak došlo k novému konfesionálnímu převratu ve Falci už za nástupce Fridricha III., přísného luterána Ludvíka VI.(1576-1583). Na univerzitě byla uzavřena teologické fakulty. Její profesoři přešli na školu mezitím nově založenou kurfiřtovým bratrem 70

V Ženevě byl úřad vizitátorů odmítnut. Chod tamní akademie byl pod dohledem ženevské církevní správy. Srov. Die reformierte Hohe Schulen und ihre schweizerische Stadtstaaten, in: Erich Maschke - Jürgen Sydow (vyd.), Stadt und Universität im Mittelalter und in der frühen Neuzeit, Sigmaringen 1977. 71 Gerhard Hinz, Die Geschichte der Universität Heidelbeg, Heidelberg 1961, s. 23-25 a 140-187.

Janem Kazimírem v Neustadt an der Hardt. Po té co Jan Kazimír nastoupil do úřadu kurfiřta, došlo k poslední změně konfese zpět na reformovanou. Tento stav se podařilo až do začátku třicetileté války ve Falci udržet. Hlavním principem byla nástupnická politika v Heidelbergu. Z pozice kurfiřtského administrátora musely být vyloučeny všechny osoby, které na ni měly nástupnický nárok, ale odmítly by uznat reformované vyznání v zemi a jeho výlučné postavení nad ostatními konfesemi. Pokud byl právně stanovený nástupce luterského vyznání, usiloval Heidelberg o potvrzení reformované konfese v zemi, na univerzitě i ve výchově následníka trůnu předtím, než by osoba na místo falckého administrátora nastoupila. V případě, že budoucí administrátor odmítl kalvinismus potvrdit, přijímala se opatření formou testamentu, která přenesla nástupnictví na jinou osobu.72 Náboženské specifikum Heidelbergu v Říši pozitivně ovlivnilo jeho postavení coby centra kultury a vzdělanosti provázané s vlivy Francie a Nizozemí. Především byl Heidelberg residenčním městem kurfiřta a dvůr, vláda i univerzita působili na jednom místě. Všechna tři dějiště byla navíc úzce personálně provázána. Politická i duchovní elita byla přijímána do služeb dvora a univerzity neomezeně na svůj původ, zásadní bylo její vyznání. Političtí rádci a vlivné osobnosti heidelberského dvora měli svůj původ pouze v malém počtu ve Falci. Rádci z řad šlechty i vzdělanců, diplomaté, pocházeli z oblasti celého Německa, univerzitní profesoři většinou ze západní Evropy.73 Přítomnost dvora a univerzity v jednom městě měla významný vliv na mezinárodní přitažlivost Heidelbergu pro urozené studenty. Vzdělanci zde nacházeli mnoho potencionálních mecenášů pro podporu vydávání svých děl. Také Heidelberská knihovna Bibliotheca palatina byla mezi vzdělanci velice ceněna a přitahovala jejich pozornost74. Heidelberg tím vším vyvažoval své nevýhody oproti blízké univerzitní a obchodní metropoli Basileji. Byl relativně malý, na konci 80.let počítal asi šest a půl tisíce obyvatel. Také ze sociálního hlediska se lišil od blízké Basileje, profitující jako jedna z důležitých křižovatek obchodu mezi Itálií a Západní Evropou, z přítomnosti bohatých kupců a kulturního transferu probíhajícího mezi jižní a zaalpskou Evropou.

Gerhard Hinz, Die Geschichte der Universität Heidelbeg, Heidelberg 1961, s. 150-187. Kontakty heidelberského dvora především na západoevropské vzdělance ukazuje korespondence Michela Lingelsheima, rádce a vychovatele na kurfiřtském dvoře: Axel E.Walter, Späthumanismus und Konfessionspolitik. Die europäische Gelehrtenrepublik um 1600 im Spiegel der Korrspondenz Georg Michael Lingelsheims, Tübingen 2004. 74 Bibliotheca Palatina byla založena za kurfiřta Ottheinricha III. 73

4.3.2 Basilej

V prvních desetiletích po zavedení reformace v Basileji (1529) se vliv městské vlády na univerzitu výrazně neprojevoval. V Basileji koexistovala univerzita reformovaná v mírném luteránství s katolickým představeným. Basilejský biskup, říšský katolický kníže, dostal na reformované univerzitě úřad kancléře. Každých deset let musel biskup znovu potvrdit nejdůležitější privilegium basilejské vysoké školy a sice právo propůjčovat tituly. Tato struktura vysvětluje, proč nemohla Basilej po přijetí reformace zaujmout jednoznačně vyhraněný postoj vůči římské církvi, jako například německé zemské školy.75 Nadkonfesijní postoj Basileje podpořil už tak výrazný mezinárodní charakter její univerzity. Největší zastoupení měli studenti z Říše a středoevropského prostoru včetně Čech a Moravy.76 Pozitivní vliv na silnou mezinárodní návštěvnost zapříčinila i její geografická poloha na okraji Říše, posílená připojením Basileje roku 1501 ke švýcarské konfederaci. Z politickonáboženského hlediska to Basileji umožňovalo udržovat si odstup od říšského dění a zachovávat distanc mezi různým konfesními a politickými tábory. Basilej zastupovala reformovaný humanismus via media až do druhé poloviny 16.století, kdy byla univerzita s konečnou platností zahrnuta do Confessio Helvetica posterior77. Přijetí reformovaného vyznání v Basileji se váže k osobě Jana Jakuba Grynea, antisty (správce) basilejské církve, kterého známe z korespondence moravské šlechty, především Karla staršího ze Žerotína. Jeho předchůdce v úřadě antisty Simon Sulzer usiloval horlivě o prosazení luterství v Basileji. Také Gryneus byl nejprve luteránský teolog, doktorát získal v Tübingen. V prvních letech svého působení jako farář v Röteln v sousedním bádenském markrabství se však přiklonil k reformované církvi. Při povolání do basilejské církve se mu jako striktnímu odpůrci luteránství podařilo zabránit zavedení luterské Formula Concordiae. Roku 1586 nastoupil na místo Simona Sulzera profesuru Starého zákona a do úřadu basilejského antisty, v němž konečně prosadil kalvínské vyznání. Zákaz podpisu konkordie (přihlášení se k luterství) platil na univerzitě především pro její stipendisty a vztahoval se také na kontakty se saskými teology. Kalvínské vyznání v Basileji hájil tak pečlivě, že požadoval při rekonstrukci Münsteru v druhé polovině devadesátých let , aby byly odstraněny nejen všechny nové, ale i 75

Marc Sieber, Die Universität Basel nach Einführung der Reformation, in: Alexandr Patchovsky-Horst Rabe (vyd.), Die Universität in Alte Europa, Konstanz 1994, s. 69-85. 76 Edgar Bonjour, Die Univerität Basel von den Anfängen bis tur Gegenwart, Basel 1971, s.230n. Srov. s údaji v matrikách vydaných v edici Hansem Georgem Wackernagel, Die Matrikel der Universität Basel, sv.I. a II., Basel 1551 a 1956. K dějinám univerzity, vývoji fakult a univerzitních řádů Rudolf Thommen, Geschichte der Universität Basel 1532-1632, Basel 1889. 77 Jedná se o společnou dogmatickou bázi reformovaného Švýcarska pro kalvinisty a zwingliány uzavřenou roku 1566.

staré malby78. Sakrální výzdoba a rituály byly nejmarkantnější vnější projevem konfesní odlišnosti, srozumitelné také těm, kteří si neuvědomovali teologické články. Jeho bývalý žák Oldřich z Kounic si byl dobře vědom těchto rozdílů protestantského a katolického prostředí, když psal Grynaeovi ze svých italských cest. O Římu, který byl pedagogy a rodiči obáván pro teatrálnost církevních obřadů, mladý Kounic poznamenal, že památky města shlédl bez veškeré pompy79. Grynaeovi ortodoxní církevní požadavky se setkaly s nevolí basilejské městské rady a byl za ně pokárán. Basilej těžila jako křižovatka z obchodu mezi Itálií a západní Evropou a obávala se důsledků striktních náboženských nařízení. Gryneus byl pro svou ortodoxii vystavován v Basileji i mimo ni častým útokům ze strany luteránů. Zadostiučinění jeho reformním snahám dal Grynaeovi administrátor rýnské Falce Jan Kazimír, který ho roku 1584 povolal do Heidelbergu. Poté co ztratila Falc po dobu vlády luterského kurfiřta (1576-83) své výlučné postavení v politickém a konfesionálním systému Říše, začal Jan Kazimír s opětovným zaváděním reformovaného vyznání. Původní záměr, zavést kompromisní řešení, se samozřejmým zvýhodňováním reformovaných, se odvíjel také cestou univerzitních disputací, k nimž byl právě Gryneus přizván. Neúspěšnost takového postupu vedla nakonec k systematickému obsazování nejvyšších úřadů církevní i politické správy reformovanými. Personální změny zasáhly vedle dvora a církve opět i univerzitu. Gryneus byl jmenován Janem Kazimírem profesorem a jeho přičiněním mu byla udělena stolice teologie. Vedle nových preceptorů mladého kurfiřta, budoucího Fridricha IV., Otty von Grünrade a Jiřího Michaela Lingelsheim se podílel Grynaeus na jeho výuce v reformovaném katechismu a historii.80 Grynaeův pobyt v Heidelbergu se protáhl až do roku 1586, jeho působení zde přispělo k upevnění vztahů města Basileje se sousedním kurfiřtem, který znamenal pro přijetí kalvinismu v Basileji důležitou zahraniční oporu ze strany Říše. Basilejská univerzita byla útočištěm nábožensky pronásledovaných osob podobně jako Heidelberg nebo Ženeva. Od 70.let 16.století byla ovšem také vyhledávána jako přední promoční místo pro studenty z Říše i jiným zemí, jak ukazují zápisy matrik81. V Basileji promovalo několik preceptorů našich studentů. Někteří zde již dříve studovali, jiní se zde nechávali zapsat až k závěrečným zkouškám. Pokud přišli pouze k promocím, předcházel jim kratší zápis na jedná z fakult, kde chtěli získat akademický titul. O vykonaných zkouškách 78

R.Thomann, Gechichte, s. 190n; Andreas Staehlin, Professoren der Universität Basel, Basel 1960. Etudiants, s. 189. 80 K činnosti Michala Lingelsheima na kurfiřtském dvoře Axel E. Walter, Späthumanismus und Konfessionspolitik, zvl.s. 91-160. 81 Srov. H. G. Wackernagel, Die Matrikel. 79

svědčí také gratulační básně na počest odpromovaného a často tiskem vydaná závěrečná disputace, kterou na škole veřejně přednášel.82Basilejský knihtisk byl s univerzitou úzce propojen a díky obchodnímu charakteru města měl široký mezinárodní dosah. V korespondenci jsou basilejští profesoři často žádáni, aby opatřili výtisky různých knih svým kolegům nebo studentům. V Basileji se vydávala díla teologů, právníků, politiků, lékařů, pronásledovaných pro kalvínské vyznání ve svých zemí. Koncentrace těchto osob a šíření jejich myšlenek mělo pozitivní vliv na rozvoj pozdního humanismu v Basileji podobně jako tomu bylo v Heidelbergu.83 Basilej však narozdíl od kurfiřtské univerzity projevovala od konce 16.století podobnou politiku v obsazování profesorských stolic jako Štrasburk. Profesura se stávala dostupná pouze místním vzdělancům, odchovancům basilejské univerzity, zahraničním uchazečům se tato možnost postupně zcela uzavírala. Stejnou situaci sledujeme ve Štrasburku. Dokladem o této situaci je například dopis Amanda Polana, kde si na tamní omezení vzniklé přijetím ortodoxní luterské konfese stěžuje.84 Postup přijímání profesorů nebyl pouze důsledkem odmítání jiných konfesí, ale stal se běžnou praxí při zajišťování profesorských stolic místním občanům. Taková univerzitní politika bránila aktivní konfrontaci s vývojem a názory široké protestantské vysokoškolské obce.

4.3.3 Marburg a Herborn

Od roku 1605 měli kalvinisté na území Říše k dispozici druhou univerzitu s plnými privilegii, Marburg.85 Větší pozornost ze strany české a moravské šlechty byla věnována blízké vysoké škole v Herborn a Štrasburku na cestě mezi Heidelbergem a Basilejí. Herbornské gymnázium bylo založeno až v 80.letech 16.století, ale tyto záměry se objevovaly už od předchozího desetiletí. Gerhard Menk zasazuje založení této školy do zcela zřejmých konfesionálně politických důvodů hessenského vládce. Zakladatelem vysoké školy byl Jan

Tiskem vydané závěrečné disputace uvádí pod jmény studentů Josef Hejnic – Jan Martínek, Rukověť humanistického básnictví I-V, Praha 1966. 83 Strohm Christoph, Späthumanismus und reformierte Konfession,Tübingen 2006. K projevům pozdního humanismu v Basileji Kaspar von Greyerz, Lazarus von Schwendi (1522-1583) and Late Humanism in Basel, in: The Harvest of Humanism in central Europe, St.Louis 1992, s.170-197. 84 F.Hrubý, Etudiants, s. 257-259. K Amandu Polanovi Ernst Staehlin, Amand Polanus von Polandsdorf, Studien zur Geschichte der Wissenschaften in Basel 1955. Týž, Die Lehr- und Wandjahre des Amandus Polanus von Polansdorf, Basler Zeitschrift für Geschichte und Altertumskunde, Basel. 85 K přijetí reformované konfese v Hesensko-kasselsku alespoň Gerhard Menk, Die » Zweite Reformation « in Hessen – Kassel. Landgraf Moritz und die Einfuhrung der Verbesserungspunkte, in: Heinz Schilling, Die reformierte Konfessionalisierung, s.154n.

VI.86 Hessensko- Dillenburský, bratr Viléma Oranžského a Ludvíka Nassavského. Plány Ludvíka Nassavského otevřít v Nassavsku kalvínskou univerzitu vzaly za své s jeho smrtí na Mooker Heide 1574. Nedlouho po něm zemřel falckrabě rýnský Fridrich III. a kalvínská strana ztratila načas důležitou a tou dobou jedinou univerzitu v Říši Heidelberg. Založení vysoké školy v Hessensku se nabízelo už v polovině 70.let přijetím tzv. kryptokalvínských profesorů vyhoštěných z Wittenbergu, kteří by mohli na nové univerzitě v Herborn zastoupit profesorské stolice. O skutečné nutnosti založení vlastní akademické instituce se ovšem Jan VI. přesvědčil podle Menka až po zkušenostech z Nizozemí, kde zastával v Geldern v druhé polovině 70.let úřad místodržícího.87 K otevření univerzity došlo roku 1584 a do konce 80.let se formovala její definitivní institucionální podoba. Předními postavami heidelberských vzdělanců, kteří podporovali státní politiku Jana VI. byli právník Jan Althusius a teolog Wilhelm Zepper. Jejich teoretická univerzitní díla měla být ve skutečnosti vyjádřením konfesionálně politických záměrů Jana VI., které usiloval uvést do praxe. Zahraniční zájem o herbornskou školu přiměl Jana VI. k rozhodnutí přenést roku 1594 akademii do Siegen, kde zamýšlel rozšíření její kapacitní možnosti a zpřístupnění oblastem Porýní a Vestfálska. V letech 1598-1600 pak existovali dvě větve, v Siegen i Herborn. Jan VII. Nassavsko-Siegenský, syn předchozího, pojal v souvislosti s přenesením školy do Siegen záměr, transformovat ji na školu stavovskou, orientovanou hlavně na právní vzdělání. Uskutečnění tohoto projektu podporoval právník Jan Althusius, který byl však roku 1600 povolán Janem VI. zpět do Herborn. Herbornská škola byla opět sjednocena, což se projevilo na vzrůstu její návštěvnosti v následujících letech. Projekt stavovské školy, silně militantního charakteru pro Siegen prozatím padl a ani při pokusech v pozdějších letech se ho nepodařilo realizovat.88 Tento záměr je ovšem dokladem o nových tendencích v protestantském stavovském vzdělání. Projekt rytířských akademií pochází z Francie od hugenota François de la Noue. Ohlasy na něj v prostředí kalvínských dvorů jsou důsledkem politicko-náboženské spolupráce reformovaně orientovaných panovníků, s kterou dochází ke kulturním transferům mezi francouzskými, německými a nizozemskými dvory.89 Paradoxem je, že první skutečná rytířská akademie na území Říše byla založena katolíkem Albrechtem z Valdštejna na jeho panství v Gürow v Meklenbursku. Zda měla 86

Kalvínské vyznání přijal v druhé polovině 70.let. Srov Gerhard Menk, Von der Hohen Schule, s.5n. Tamtéž, s. 22. 88 Tamtéž, s. 23-27. 89 Srov. Norbert Conrads, Ritterakademien der Frühen Neuzeit, Göttingen 1982, zvl.s. 105-152, kde srovnává způsoby přijetí idey rytířské akademie na dvorech v Kassel, Siegen, Selz, Heidelberg, Tübingen a v severském Sörö. 87

prvotní podnět ve francouzské teorii rytířské akademie, zde není možné nijak dosvědčit. Blízký příbuzný Albrechta z Valdštejna, pán z Vchynic ho však s touto ideou mohl blíže seznámit prostřednictvím spisku, který mu věnoval jeho bratr. Pojednává se zde právě jednu z kapitol La Noueova díla.90 Rytířská akademie podle francouzského konceptu měla být založena v rýnské Falci Janem Kazimírem. Jedná se o onu kalvínskou školu, která vznikla jako odštěpení heidelberské univerzity po zavedení luteránství v zemi.Tato instituce není bohužel v korespondenci ani jiných pramenech našich studentů reflektována. Škola neměla pravděpodobně mezinárodní charakter jako univerzita a specializovala se teritoriálně na vlastní osoby z Palatinátu. Škola mohla být také sociálně smíšená jak pro šlechtu tak pro výchovu neurozených úředníků státu s prvořadou podmínkou výuky v heidelberském katechismu.91 De la Noue ovšem skutečně na heidelberském dvoře pobýval a jeho podnět při formování této školy se nabízí jako velmi pravděpodobný, právě vzhledem k důležitosti, která byla vzdělávacím institucím přikládána. Ve svém díle kritizuje některé zvyklosti ve výchově šlechtice a předává vlastní rady pro získání takových vzdělání, které šlechtic využije při svém společenském postavení v politické kariéře. Doporučuje šlechticům studijní cesty do Německa a Itálie. Itálii považuje za daleko prospěšnější, ovšem zdůrazňuje, že kvůli tamním mravům by měl mladík nejprve pobývat v Německu, aby se utvrdil v morální výchově. Ačkoli byl de la Noue hugenotského vyznání, vyzdvihuje celkový přínos cest pro výchovu šlechtice, do které spadá také návštěva katolické Itálie.92

4.3.4 Štrasburk

Štrasburk byl v první polovině 16.století orientován kalvínsky a udržoval kontakty s Jednotou bratrskou.93 Už od 60.let se projevuje v přijímání profesorů teologie tendence k luterskému směru. Od začátku 70.let se prosazují systematické přednášky podle augsburské konfese. Přijímání ortodoxní luterské konfese zvané Konkordieformel na konci 70.let přiostřilo ve Štrasburku diskuse o vztahu tamní církve k reformovaným. Štrasburský teolog Johann Pappus usiloval, aby byla Konkordie přijata za platnou konfesi pro církev i školu ve Štrasburku. Proti tomu vystoupil ostře rektor školy Johann Sturm, který zastával zachování společné konfese s reformovanými.Diskuse o konfesi se přenesly v ostré formě do školních 90

tamtéž, s.136-143. tamtéž, s. 96-97 92 tamtéž, s. 29n. 93 Amedeo Molnár, Na rozhraní věků – Cesty reformace, Praha 2007. 91

disputací. Pappus se snažil přijmout k podpisu Konkordie městskou radu, která ovšem s ohledem na sousední reformované Švýcarsko odmítla. Prosazení hlavní pozice ortodoxního luteránství se povedlo až po sesazení Johanna Sturma z pozice rektora roku 1581 a dosazení Johanna Pappa na místo předsedy církevního konventu Štrasburku. Oficiálně byla Konkordie ovšem uvedena v platnost až s novým církevním řádem z roku 1598.94

4.4 Role konfese v osobní rovině Pokud bychom vztáhli konfesi jako zobecňující pravidlo výběru škol při vzdělání šlechty v poslední třetině 16.století a na počátku 17.století, ignorovali bychom závažné momenty jejich cest a hlavně komplexnost s jakou byl program studií sestavován. Proto zde oddělujeme striktní vymezení konfesního stanoviska na školách a osobní přístup šlechtice, který se s konfesionalismem na institucionální úrovni při studiích střetával a individuálně této skutečnosti přizpůsoboval svou cestu za vzděláním. Motivy, které rodiče studentů při studiích jejich potomků sledovali jsou rozmanité a odpovídají jejich osobnímu postoji ke vzdělání a jeho významu pro život šlechtice. Zahraniční studijní cesta propojovala u většiny studentů několik rovin vzdělání. Před samotnou návštěvou univerzit bylo zcela běžné doplňovat humanistické vzdělání na gymnaziálních typech škol. Samotná univerzitní studia se většinou neomezovala pouze na jednu školu, ale podle finančních a časových možností navštívil šlechtic za své cesty i několik univerzit, na nichž se nechal imatrikulovat. Studijní itineráře bohatých, ale i méně zámožných studentů zahrnují seznamy škol a šlechtických dvorů napříč protestantskou ale i katolickou Evropou. Vezmeme-li v úvahu, kolik rovin studium šlechtice zahrnovalo, stává se konfese příliš svazující faktorem volby. Každá škola, kterou během své cesty prošel, hrála v systému jeho studií jinou roli, kterou je třeba posoudit, chceme-li z konfese navštívených škol vyvodit náboženskou orientaci šlechtice a jeho postoj ke konfesní odlišnosti na protestantských školách. Při výběru zahraničních škol hrálo roli několik faktorů. Konfese rodičů z nich byla pro jistou část vzdělání zcela zásadní, v kontextu celé studijní cesty šlechtice nikoli jediným hlediskem volby. Musí být tedy usměrňována dalšími okolnostmi, které figurovaly při realizaci studijních cest. Zde se opíráme o schémata cest a skupiny osob, které do nich byly zapojeny, sestavené z korespondence, matrik, památníků a deníkových záznamů.95 Z těchto záznamů vyplývají hlavní témata, která se promítala do podoby šlechtických studií. 94 95

Anton Schilling, Humanistische Hochschule, s. 361-370. Srov pozn.7, s. 4 a pozn. 9, s.5 této práce.

Rozhodování o cestě se odehrávalo v paralelním působení konfesní spřízněnosti, rodinné tradice, stavovské sounáležitosti, za spolurozhodování „pánů a přátel“96. Další okolnosti byly finanční možnosti rodin, související se vzdáleností jednotlivých škol a požadavky na vzdělání dané stavovskou hierarchií. Prameny osobní povahy jsou k tomuto jedinečným zdrojem, ovšem oporu v nich máme pouze u hojněji dochovaných fondů, jakými jsou například sbírky Žerotínské korespondence.97 Nezodpovězenou otázkou u mnohých zůstává, jakého vyznání šlechtici skutečně byli a do jaké míry si byli vědomi rozdílů v náboženských naukách křesťanských. Vyznání rodičů se také nemuselo shodovat s vyznáním jejich potomků. Studenti vyjížděli za hranice ve věku, kdy si mohli těžko plně uvědomovat rozdíly mezi protestantskými konfesemi. Prostředí, kam byli na studia vysíláni zaujímalo jasnější konfesijní vyhranění než byli zvyklí z domácího prostředí. Vědomí konfesní odlišnosti a sounáležitosti se muselo mladým šlechticům budovat během jejich studií. Důležitou roli měl preceptor, který je také v průběhu cest vyučoval katechismu a směřoval do určité míry pozornost mladých cestovatelů k událostem a osobám, s nimiž se na cestách a zastávkách ve městech setkávali.98 Ačkoli byl preceptor vyslancem rodičů studenta, resp. studentů, nepodléhala jeho pedagogická činnost přímému dohledu rodičů a měl tedy volnost ve formování vědomí mladíků. Samozřejmě, že každý preceptor měl jinou váhu osobní autority u studentů, která se projevovala na jeho výchovných výsledcích. Zjistit oficiální vyznání šlechtice a porovnat jej navíc z jeho vnitřním smýšlením o víře je u mnohých těžko zjistitelné. Mezi jmény šlechtických studentů v matrikách reformovaných univerzit neznáme zdaleka ve všech případech víru, v níž měli být z vůle otce či poručníků vychováni, případně ke které se sami v pozdější době hlásili.Česká nekatolická šlechta se hlásila od roku 1575 většinou k České konfesi, která zahrnovala vyznání staro a novoutrakvistické. První z nich se v mnohých ohledech blížilo, až na záležitost kalicha, ke katolictví. Novoutrakvisté směřovali k luterství, s nímž v podstatě splývali. Početná skupina šlechticů byla členy Jednoty bratrské nebo alespoň tajně sympatizovala s reformovaným vyznáním. Veřejně se k Jednotě hlásila pouze část jejích stoupenců, ostatní její příznivci se raději začleňovali do široké skupiny podobojí.99 96

Martin Holý, Výchova a vzdělání české a moravské šlechty v 16. a v první třetině 17.století, Folia historica bohemica 21, Separatum, Praha 2005, s.121. 97 Srov. pozn.9, s. 5 této práce. 98 Popis cesty a působení preceptora Matyáše Borbonia v jeho deníku: G.Gellner, Životopis lékaře Borbonia. 99 František Hrejsa, uvádí, k jakým konfesím se hlásila šlechta v době jednání o Českou konfesi roku 1573: Česká konfese, Praha 1950, s. 273n: K předním novoutrakvistů patřili Jaroslav Smiřický ze Smiřic, Jindřich z Valdštejna na Dobrovic. z rytířů Bernard Hodějovský z Hodějova.Ačkoli se většina protestantských stavů

V prostředí smíšených protestantských vyznání vytvořeném Českou konfesí a potvrzeném Porovnáním z roku 1609100 je nemožné šlechtickou obec rozdělit na skupinu luteránů a kalvinistů jako v případě jasně konfesně diferenciovaných vysokých škol na území Říše. Luděk Rejchrt označuje šlechtické rody uvedené v basilejské a ženevské kronice za bratrské nebo mající blízko k této církvi.101 Podobně se vyjadřuje také Otakar Odložilík. „ Ačkoli nebyli všichni šlechtici , kteří studovali na reformovaných školách vyznání bratrského, udržovali se šlechtou bratrské církve blízké vztahy přátelské a uzavíraly svazky příbuzenské. Ve veřejných věcech postupovali jako spojenci.“ 102Dále se odkazuje se na poznámku polského šlechtice Ondřeje Reje z Naglowic o stavu kalvínské strany na Moravě, která „nebyla organizována, jedni se hlásili k bratřím, druzí k luteránům“.103 Rej srovnával situaci na Moravě s náboženskými poměry na západoevropských reformovaných dvorech, kde sám pobýval. Struktura studijních cest nám pomáhá v některých případech objasnit, do jaké míry si byli šlechtici vědomi konfesních rozdílů protestantských zahraničních univerzit a zda jim podřizovali svou studijní trasu. Studenti, u kterých můžeme na základě pramenů usuzovat o jejich postoji ke konfesionalizaci škol není mnoho. Pouhé zápisy v matrikách nás neinformují o významu, který daná instituce ve vzdělávacím systému studenta znamenala. Podoba studijních cest se lišila podle společenského postavení šlechtice. Studia příslušníků panských rodů byla co do počtu navštívených škol nejpestřejší. K této sociální skupině máme dochovány také ve větší míře prameny osobní povahy, které rozšiřují výpovědi matrik. Především se dovídáme proč student na jaké škole pobýval, co bylo náplní jeho vyučování a jaké jiné aktivity během studií prováděl, s kým se stýkal, kam se ubíraly jeho další cesty. Obraz o jeho konfesním postoji vůči školám, aristokratickým dvorům i jednotlivým osobám,

hlásila k podobojí, nebyla forma jejich vyznání zdaleka jednotná. Mezi novoutrakvisty se promítaly vlivy zahraničních církví augsburského vyznání (především saská církev), filipismu i gnesioluterství. Patřili zde také příznivci Jednoty bratrské jako Jindřich z Valdštejna. K bratrské šlechtě v Čechách patřil Václav Hrzán z Harasova, Albrecht Berka z Dubé, Heřman z Bubna, Václav Švihovský z Rýzemburka, Karel a Adam Krajířové z Krájku, Ctibor Sluszký z Chlumu , Diviš Slavata z Chlumu a na Košumberku. Poslední z nich byl prozatím neoficiálním členem. 100 V Porovnání, které mělo být původně uznáno jako zemský zákon, se čeští bratři dohodli se stranou podobojí, vyznávající českou konfesi, na společné organizaci konzistoře, univerzity i dalších institucí.srov. Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s. 101. Pro Moravu platil pro zachování náboženských svobod pouze ústní slib císařova bratra Matyáše. 101 Luděk Rejchrt, Bratrští studenti na reformovaných akademiích před Bílou horou, Acta universitatis Carolinae – Historia universitatis Carolinae Pragensis 13, 1973, s.43-82. 102 Odložilík, Jednota bratrská, s.68 103 Cit. podle téhož, s.95.

které potkával to výrazně koriguje. Studia sledovala různé účely a podle toho se konfese pro volbu školy stávala klíčovou nebo šla zcela stranou.

Schémata sledovaných cest příslušníků zejména moravské vyšší šlechty ukazují některé společné tendence, které můžeme označit jako nadkonfesijní přístup ke vzdělání. V řadě škol, které šlechtici za studií navštívili, jsou instituce jak obou hlavních protestantských konfesí, tak školy a země katolické. Jako příklady těchto cest uvedeme studia iniciovaná dvěma členy a aktivními obhájci církve bratrské, Fridrichem z Náchoda a na Dunajovicích a Karlem starším ze Žerotína. Oba stáli u počátků budování aktivních kontaktů s reformovaným Švýcarskem, které se pěstovaly formou studijních cest moravské i české šlechty na tamní akademii a univerzitu. Než přistoupíme k rekonstrukci významu konfese při cestách a studiích v pojetí těchto persón, nastíníme krátce počátky zájmu české a moravské šlechty o kalvínské školy. Kontakty české a moravské šlechty s Ženevou, Heidelbergem, Basilejí jsou spojeny obratem orientace Jednoty bratrské k reformované církvi v 70.letech 16.století. V polovině tohoto desetiletí došlo na Wittenberské univerzitě k zavržení tzv. kryptokalvínství a přijetí ortodoxního luteránství. Jednota bratrská se přiklonila na stranu reformovaného vyznání, kam umírněné kalvínství pěstované ve Wittenberku spadalo. Mezi profesory, kteří byli z Wittenberku propuštěni a dokonce pronásledováni patřil Esrom Rüdinger. Na Moravě byl přijat do azylu bratrskou šlechtou a působil jako rektor Ivančické bratrské školy.104 Univerzita ve Wittenberku patřila k častým studijním destinacím české a moravské šlechty. Roku 1536 se zde nechal zapsat Adam Budovec z Budova, 1569 jeho syn Václav, 1555 Jan ze Žerotína. V době těsně před konfesijním přimknutí Jednoty bratrské ke kalvinistům studovali ve Wittenberku Michal a Albrecht Slavatové z Chlumu a Košumberku, dále Karel z Valdštejna na Hostinném a Miletínku a Jindřich z Valdštejna na Sádku a Brtnici, Zikmund Helt z Kmentu a na Velkém Meziříčí, Zikmund Smiřický ze Smiřic. Michal Slavata zvolený rektorem přednesl řeč o husitství, která byla vydána v díle Jáchyma Cameraria o Jednotě bratrské105. V doprovodu Fridricha z Náchoda přicestovali roku 1572 ke studiím jeho syn Jan Jiří spolu s Jindřichem ze Zástřizl a Přemkem ze Žerotína a na Losíně.Cestoval s nimi ivančický senior Ondřej Štefan. Téhož roku následoval pan Zdeněk, bratr Karla z Valdštejna 104

Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s. 15; Amedeo Molnár, Českobratrská výchova před Komenským, Praha 1956. 105 Jáchym Camerarius, Historica narratio de fratrum orthodoxorum ecclesiis in Bohemia, Moravia et Polonia..., Heidelberg 1605.Citováno podle F. Hrubého, Etudiants, s. 116, pozn.2.

na Hostinném.106 Univerzita ve Wittenberku byla v době studiích těchto šlechticů ještě stále otevřená tzv. filipistům, tedy směru klonícímu se k reformovanému vyznání typu Kalvínova. Studovali zde šlechtici sympatizující jak s luterským, tak kalvínským směrem nekatolického křesťanství. S potomky všech těchto studentů nebo s jejich blízkými příbuznými se setkáváme v dalších desetiletích v matrikách basilejských a ženevských, případně na školách v Marburgu a Herbornu. Kalvínské prostředí Švýcarska bylo mezinárodní spojnicí pro bratrskou církev na Moravě i v Čechách, kterou její šlechta podporovala a navazovala síť kontaktů mezi teology, vzdělanci i šlechtici stejného vyznání.107 Širšího významu studijních cest pro budování kontaktů si však patrně bylo vědomo pouze málo šlechticů a to ti, kteří aktivně podporovali bratrskou nebo obecně reformovanou církev.108 Na návštěvnosti Basileje a Ženevy, případně Heidelbergu, se vůči ostatním reformovaným střediskům vzdělání v Říši projevuje tradice k tamním školám, církvím, jejich představeným. Početně zastoupený je zde rod Žerotínů, z Náchoda, Kounicové, z Hodic a další.109 Motivy bratrské šlechty jako byl Žerotín nebo Fridrich z Náchoda pro volbu Ženevy a Basileje byly primárně náboženského charakteru. Nadkonfesijní přístup obou šlechticů ke vzdělání není totožný s pojmem nekonfesionálního. Prvním studentem šlechtického původu, který studoval po luterském převratu ve Wittenberku na akademii v Ženevě byl syn Fridricha z Náchoda, Jan Jiří, zapsaný ještě roku 1572 ve Wittenberku. Směr jeho studií byl propojen s aktivitou Jednoty bratrské, která začala do Heidelbergu a Ženevy posílat své mládence za kněžským vzděláním.110 V Basileji se tradice studií moravských a českých šlechtických rodů

106

K počátkům kontaktů jednoty bratrské s reformovaným Švýcarskem. Srov. Otakar Odložilík, Jednota bratrská, zvl.s. 3-17. 107 Srov. korespondence Karla staršího ze Žerotína s J. J.Grynaeem, Amandem Polanem, Theodorem Bezou a dalšími: F.Hrubý, Etudiants, s.37-172 108 Vedle Žerotína a Fridricha z Náchoda například moravský hejtman Fridrich ze Žerotína, Václav Budovec z Budova. Odkazuji zde na jejich korespondenci s reformovanými nejen ve Švýcarsku , ale celé západní Evropě. Srov. F. Hrubý, Etudiants. Podle korespondence vydané Juliem Glücklichem, Václava Budovce z Budova korespondence, Praha 1908, popsala vztah Václava Budovce k reformované církvi Noemi Rejchrtová, Václav Budovec z Budova, Praha 1984. 109 Ke studijní tradici rakouské reformované šlechty v Ženevě Alfred Kohler, Bildung und Konfession. Zum Studium der Studenten aus den habsburgischenLändern an Hochschulen im Reich (1560-1620), in: Grete Klingenstein – Heinrich Lutz (vyd.), Spezialfirschung und „Gesamtgeschichte,“. Wiener Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 8, s.64-123. 110 Jan Jiří byl do Ženevy otcem vyslán na doporučení bratrského seniora Ondřeje Štefana. Srov. Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s. 14 a F.Hrubý, Etudiants, s.201.

začíná zápisem Karla staršího ze Žerotína roku 1580. Pocházel taktéž z rodiny, která byla výraznou oporou Jednoty bratrské mezi jejími členy a příznivci z řad šlechty.111 Od poloviny 70. let vzrostl všeobecně přísun šlechty na půdu univerzit.112 Intenzivní návštěva kalvínských škol v Basileji, Heidelbergu a Ženevě souvisela se zájmem o kontakty s kalvínským prostředím a současně s uvědoměním si potřeby vyššího vzdělání šlechty, za nimž na univerzitu putovala. Fridrich z Náchoda vyslal na další studia na kalvínské školy syna Jaroslava Bohuchvalada a Oldřicha z Kounic, jemuž byl poručníkem. Cesta se ubírala od roku 1585 přes Altdorf a Heidelberg, do Basileje se zapsal Oldřich roku 1586 sám. Po dobu pobytu na univerzitě byl ubytován u Grynaea, který se téhož roku vrátil z dvouletého působení na dvoře, církvi a univerzitě falckého kurfiřta v Heidelbergu.113 V Basileji se dlouho nezdržel a na jaře následujícího roku se vydal přes Ženevu, kde několik dní pobyl v domě Theodora Bezy, odtud vyrazil do Francie na univerzitu v Orléans. Celá cesta přes Švýcarsko do Francie se uskutečnila kvapně v průběhu roku 1587, kdy se také navrátil ke Grynaeovi do Basileje. Na konci října téhož roku odesílá Oldřich svůj list basilejskému teologovi z Milána, první hlavní zastávky na cestě Itálií.114 Podle datací další korespondence pokračoval na jaře v cestě do Padovy a Benátek a na jih do Říma a Neapole.115 Fridrich z Náchoda byl s cestováním svého svěřence nespokojen. Kladl důraz na Oldřichův pobyt u Grynaea, kde měl strávit alespoň dobu jednoho roku. Pán z Náchoda tím sledoval náboženskou výuku mladíka, ve víře konfesně spřízněné s vyznáním bratrským. Oldřichovo vlastní pojetí studií a nerespektování vůle poručníka vybočuje z představ Fridricha z Náchoda, který by jistě nezavrhoval cestu do Itálie, ovšem ne na úkor času stráveného v Basileji. Na počátku společné cesty Oldřicha s Jaroslavem Bohuchvaldem stojí gymnázium illustre v Altdorfu, škola luterská, nepodléhající ale náboženské ortodoxii. V cestě Oldřicha z Kounic, ačkoli ji proti vůli poručníka přizpůsobil svým představám intenzivnějšího cestování proti dlouhodobým studiím na jednom místě, je náznak základní schématu členění cesty, která byla systematičtěji dodržována u studentů další generace, například Oldřichových vlastních dětí.116 První etapou zahraničních studií je

111

Otcem Karla staršího byl Jan starší ze Žerotína. Podpořil založení a podílel se na financování bratrské školy v Ivančicích. Srov. Otakar Odložilík, Karel st. ze Žerotína, Praha 1936. 112 Srov. statistické údaje o návštěvnosti univerzit Franz Eulenburg, Die Frequenz der deutschen Universitäten von ihr Gründung bis zur Gegenwart, otisk vydání z roku 1904, Berlin 1994; A. Kohler, Bildung und Konfession, s. 64-123. 113 Srov. dopisy Oldřicha z Kounic, ve kterých vzpomíná na svůj pobyt v Grynaeově domě: F.Hrubý, Etudiants, s.175. 114 F. Hrubý, Etudiants, s. 185 115 tamtéž, s. 185-189. 116 Fridrich a Jan studovali ve Štrasburku a Herbornu s preceptorem Janem Opsimathem, Jan je poté v Ženevě. Mladší Karel a Maxmilián byli zapsáni v Marburgu s vychovatelem Janem Richtrem ze Sudic, původem z Opavy. Nejmladší syn Lev Vilém byl převychován u jezuitů: F.Hrubý, Etudiants, s.192-194.

studium na jednom nebo více gymnáziích, následuje etapa pobytu na univerzitě nebo akademii a závěrečnou fázi představuje cestování a krátkodobé zápisy na dalších univerzitách včetně návštěv na aristokratických dvorech, nazývané také jako kavalírská cesta.117 Takto systematicky rozčleněné cesty inicioval především Karel starší ze Žerotína. Jeho postoj ke studiím vystihuje mezi českou a moravskou šlechtou ideální model nadkonfesijního přístupu ke vzdělání, zdůrazňujícího současně výchovu v teologických principech vlastní konfese. Preference kvalitního vzdělání před otázkami náboženské ortodoxie je jasně zřejmá na návštěvnosti štrasburského gymnázia, potažmo dalších gymnázií illustre, která se přihlásila v poslední třetině 16.století k striktnímu luteránství a rázně odmítla konfesní koexistenci s reformovaným vyznáním118. Karel straší zastával pevnou formu humanistického vzdělání v latině, řečtin a rétorice. Studia na štrasburském gymnáziu, která sám absolvoval, se následně stala pevnou součástí většiny studijních cest, které inicioval119. Žerotínův příbuzný zvaný Karel mladší byl převzat do výchovné péče své ho strýce poté, co ho jeho otec Kašpar Melichar ze Žerotína na Nových Dvorech, sám vyznání nekatolického, poslal na jezuitskou kolej do Prahy. Hlavním důvodem byla pravděpodobně starost o finanční zabezpečení, která mu tímto odpadla.120 Karel starší svého jmenovce se souhlasem jeho otce převzal pod svou péči a staral se o všechna jeho následující studia.121 Pod Žerotínovým dohledem byl Karel mladší poslán nejprve na gymnázium do Srbiště.122 Odtud odešel roku 1597 na univerzitu do Lipska, ale už následujícího roku je ve Štrasburku. Krátkodobé zápisy na univerzitách byly při dlouhých cestách napříč Evropou běžné nejen při kavalírské, ale i během gymnaziální-školní fázi studií. Od roku 1598 studoval Karel za dohledu preceptora Jakuba Guetlina ve Štrasburku, prošel zde poslední třídy gymnaziální výuky a byl poslán na studia do Basileje, 117

K definici termínu kavalírské cesty u českých šlechticů na konci 16.století Martin Holý, Výchova a vzdělání, s.178. 118 Luterskou konfesi přijal dále z tradičně navštěvovaných škol Břeh (Brzeg) a Altdorf. Gymnázium v Altdorfu mělo svým protestantským vyznáním vůbec netradiční postavení v katolické části Německa. Přijetí luterské konfese přispělo k povýšení školních statut ze strany císaře. Náboženská atmosféry školy zůstala vůči filipismu smířlivá. Šlechta i představitelé pozdního humanismu v českých zemích udržovali se vzdělanci živé vztahy. Z dedikací literárních děl známe například Konráda Rittershusia. Altdorf ležící u Norimberku těžil ze strategické polohy na jedné z důležitých tradičních kupeckých cest. Přes Norimberk se ubíraly studijní cesty do Heidelbergu, Štrasburku a Švýcarska. Šlechtici mající těžiště svých studií v jihozápadním Německu a Švýcarsku se zde zapisovali jen krátce.Příkladem je Oldřich z Kounic a Jaroslav Bohuchvald z Náchoda. Pouze krátce se zdržel také Jiří Vratislav z Mitrovic se svou družinou, který byl už téhož roku ve Štrasburce , kde strávil na studiích dvě léta. 119 Žerotín pobýval ve Štrasburku na studiích na konci 70.let 16.století. Roku 1580 zde vyšel tiskem jeho veřejný proslov De camparanda vera gloria srov. F.Hrubý, Etudiants, s.109. 120 Srov.Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s.42. 121 „ Od časů Mistra Jana Husi nebylo v našem domě papežence a po sedmdesát uplynulých let naši předkové slynuli jako obráncové slova Božího v této zemi. Velice by mě bolelo, kdyby se někdo z nás měl zbaviti tohoto přirozeného stavu a osvědčiti se jako nehodný té milosti a cti, kterou bůh prokázal našemu rodu.“ Z listu Karla staršího Jindřichovi z Ebersbachu cituje Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s.39. 122 Etudiants, s.238, pozn. 1.

kde strávil na univerzitě další dva roky. Po desíti letech studií byl povolán zpět domů.123 V plánu bylo uskutečnit ještě závěrečnou fázi studia cestou do Itálie, která se však pravděpodobně neuskutečnila kvůli hlášeným nepokojům z Vlašské země. Basilej přebírala v sérii jeho studií roli náboženské výuky. Karel byl na kratší cestu Švýcarskem vyslán už během štrasburského pobytu, aby se seznámil s tamními teology reformovaného vyznání Gryneaem a Bezou. V instrukcích Karlově preceptoru je nařízeno, aby přivedl svěřence také ke stolu Páně ve švýcarských chrámech, kde se obřad podobal bratrským řádům.124 Podobná schémata cest zjišťujeme také u jiných šlechticů bratrského vyznání. Starší synové Oldřicha z Kounic studovali taktéž ve Štrasburku s Janem Opsimathem a v gymnazijním vzdělání pokračovali v Herborn. Fridrich se odtud opět vrací na jih do kalvínské Ženevy. Vysláni zde byli také bratři Slavatové, vyznání bratrského125. Basilej a Ženeva byly voleny nejen jako destinace univerzitního vzdělání, ale měly poskytnout mladým šlechticům náboženskou výchovu v konfesi blízké bratrskému vyznání . Podle obliby návštěvnosti Štrasburku a dalších luterských gymnázií je zřejmé, že konfese nebyla v posledních desetiletích 16.století klíčem k volbě nižších škol. Od poloviny prvního desetiletí 17.století rostl zájem také o nové reformované školy v Herbornu a Marburgu. K přitažlivosti této oblasti přispělo přestoupení lantkraběte Mořice Hesensko-kasselského na reformované vyznání. Jiří a Kristián z Valdštejna byli vůbec první členové vyšší šlechty, kteří studovali v Marburgu po jeho přechodu na kalvínské vyznání. Pocházeli z větve poličanské z východních Čech, rodina se hlásila patrně k podobojí, ale sympatizovala s jednotou bratrskou nebo reformovanými.126 Linie škol, která následovala po jejich odchodu z Marburgu odpovídá studijní trase většiny urozených studentů zapsaných na této škole nebo v sousedním Herbornu. Pokud studenti pokračovali, orientovali svůj cíl na Rýnskou Falc, Basilej a Ženevu, případně do nizozemského Leyden. Na pokračování ve studiích se projevila také finanční stránka věci. Školy v Herbornu a Marburgu vyhledávali 123

Pod dohled Karla staršího se dostal kolem roku 1593, do Slezska byl pravděpodobně vyslán po kratší studijní přípravě doma. 124 F.Hrubý, Etudiants, s. 242 „ (...) je rozhodnuto, aby Karel v Basileji přijímal při svátostné večeři, když bude o nedělích vysluhována, a tebe vybízím, abys ho poučil, že to není dáno zvykem, ale z ustanovení Kristova jsou zbožní navštěvováni spásonosným dobrem duší“ [ volně přeloženo z lat.dopisu]. 125 Korespondence rodiny Slavatů z Chlumu srov. taktéž F.Hrubý, Etudiants, s. 208-213. Péči o vzdělání bratrů Diviše a Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberku převzal po smrti jejich otce Karel straší ze Žerotína. Diviš Slavata, student ve Štrasburk píše Grynaeovi, že Karel starší ještě sám neví jak naloží s jejich dalším studiem po vykonání promočních zkoušek. Srov. F.Hrubý, Etudiants, s. 208. Mladý Slavata mohl navázat osobní kontakt před s Grynaem při podobné krátké cestě Švýcarskem jakou uskutečnil Karel mladší nebo s ním vedl korespondenci, aniž by se poznali, jak také mladý Karel z Kounic ze studií v Marburgu: srov. F.Hrubý, Etudiants, s. 193. 126 Jejich otcem byl Karel z Valdštejna, spolužák Michala Slavaty ve Wittenberku.

především studenti z Čech a Slezska. Sociálním postavením patří většinově k erbovním měšťanům a nižší šlechtě, s příslušníky panských rodů se zde setkáváme spíše výjimečně127. Zájem ze strany vyšší šlechty byl především o přípravné vzdělání pro univerzitní studia, tedy o pedagogia. Po jejich ukončení přestupovali na univerzity. Někteří pokračovali krátce na stejné škole nebo střídali Marburg a Herborn. Prolínání studií na obou školách také korespondovalo s charakterem zahraničních studií, která preferovala poznávání cizích zemí před trvalým pobytem na jedné vzdělávací instituci. Naprostá většina příslušníků vyšší šlechty putovala dále do jihoněmecké a švýcarské oblasti. V Ženevě jsou doloženi dva bratři z Hodějova, Bohuchvald Berka z Dubé a Lipé, Jan z Kounic, Kristián a Jiří z Valdštejna Fridrich a Zdeněk z Hodic128. Pro Valdštejny, Kounice i pány z Hodic byla Ženeva vázána tradicí studia jejich otců a příbuzných. Basilejská matrika zaznamenává daleko větší přísun studentů z Herbornu a Marburgu, a to hlavně z řad rytířské šlechty a erbovníků. Vrátíme-li se nyní ke gymnázium ve Štrasburku jako dokladu nadkonfesijního výběru nižších škol pro vzdělání šlechtice, klonící ho se k reformovanému vyznání, jeví se nově navštěvovaná kalvínská pedagogia a univerzity jako alternativa výchovy k luterskému Štrasburku v konfesně jednotném prostředí. Itineráře studentů, začínajících své cesty v prvních desetiletích 17.století na kalvínských univerzitách a pedagogiích, dostávají z pohledu konfesních kritérií zásadně odlišnou podobu, než měla studia české a moravské šlechty sledovaná v posledních dvou desetiletích 16.století. Oldřich z Kounic posílá do Herbornu jako doplňkovému gymnáziu ke Štrasburku své dva nejstarší syny Jana a Fridricha. Mladší Maxmilián a Karel už ovšem mají těžiště svých gymnazijních studií zde. Štrasburk se pro ně stává pouhou zastávkou na cestě do Basileje k Jakubu Grynaeovi. Kalvínským nižším školám dal přednost také Jiří z Hodic, který poslal na gymnázium v Brémách s pokračováním v Herbornu své syny Jana a Fridricha. Konečnou destinací byla Ženeva. Brémy byly zvoleny po konzultaci s jeho blízkým přítelem Karlem straším ze Žerotína. Osobně se znal s duchovním zakladatelem tamní reformované školy a církve. Vyslání synů významného moravského stoupence reformované církve za podpory Karla staršího ze Žerotína přispělo k budování kontaktů bratrské šlechty s reformovanými v západní Evropě.129 Návštěva konfesně spřízněných škol se nevylučuje s nadkonfesionálním, obecně křesťanským smýšlením studenta, resp. jeho rodičů či poručníků. Šlechtic nebyl bez konfese, hlásil k určitému vyznání, majícímu v rámci křesťanství svá specifika v nauce i rituálech.

127

Z Čech jsou to Hodějovští z Hodějova a Valdštejnové, z Moravy Kounicové, z Hodic, z Kunovic. doprovázel je Jan Litomíl z Litomyšle, člen Jednoty bratrské a spolužák Jana Amose. 129 Srov. Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s. 96.

128

Studia reformě orientovaných šlechticů na kalvínských školách jsou tedy samozřejmá z důvodu náboženské výuky, která byla pevnou součástí vzdělání šlechtice. Neimplikují ovšem závěr, že student přebíral náboženskou ortodoxii, ve smyslu konfesí uplatňujících se na rovině vzdělávacích institucí v Říši a Švýcarsku, za vlastní konfesní smýšlení. Konfesní sjednocování studijních cest, sledované od začátku 17.století v souvislosti se studii v Herborn a Marburgu, je také odrazem situace vyššího školství reformovaného vyznání na území Říše s přesahem sítě kalvínských vzdělávacích institucí do Švýcarska, Francie a Nizozemí. Charakteristická multikonfesní návštěva gymnázií illustre v poslední třetině 16.století souvisela s reálnou situací rozvržení luterských a reformovaných nižších škol v Německu a Slezsku. Přiklonění Štrasburku, Altdorfu nebo Břehu od filipismu k ortodoxnímu luterství nebránilo ani bratrské šlechtě v návštěvě těchto gymnázií. Před studii na domácích bratrských školách upřednostnili zahraniční vzdělání, i přesto že se odehrávalo v prostředí jiné konfese. Karel starší ze Žerotína i jeho bratranec Ladislav Velen stále lpěli na tradici Štrasburku. I v době konfesního vypjetí v Evropě zde studovali od roku 1619 Velenovi synové Jan a Bartoloměj.130 Soudím, že pádným důvodem k volbě Štrasburku byla blízkost kurfiřtského Heidelbergu a rovněž Basileje, mezi nimiž leží Štrasburk na půl cesty.

Do Basileje a Ženevy zavítali také studenti, jejichž otcové zde nezamýšleli pro své potomky náboženskou výchovu, protože se sami hlásili k vyznání luterskému. Působila zde rodová spřízněnost nebo přátelství, které je vázalo k osobnostem jako byl Žerotín nebo Budovec, majícím k těmto školám a jejich představeným vybudovány pevné osobní vazby, kterých se využívalo v prostředkování studií dalším šlechticům. Z rodu Žerotínů studovali v Basileji Jan Jetřich a Přemek ze Žerotína, synové Jana st. na Losíně vyznáním luterána. Prošli taktéž univerzitní přípravkou ve Štrasburku, v prostředí svého vyznání. Pro výše popsané cesty bratrské šlechty znamenala univerzitní studia v Basileji těžiště jejich náboženského vzdělání. Bratři Žerotínové se ovšem nechali zapsat v Basileji z jiného důvodu a tím byla rodinná přízeň s Karlem starším. Jeho Jméno bylo klíčem k získání přízně přední profesorů i měšťanů basilejských.131S doporučujícím dopisem Amanda Polana se také vydali na poznávací cestu Švýcarskem. Návštěva této země se nevázala jen na záměr poznání švýcarské reformované církve. Pro zvídavé studenty představovalo Švýcarsko a návštěva

130

F.Hrubý, Etudiants, s. 281-284. Srov. zápisy v památních basilejských měšťanů uvedené H.G. Wackernagelem v edici basilejských matrik jako doplněk k zápisům některých studentů. 131

tamních měst lákavou příležitost k cestování. Přemek i Jan Jetřich zůstali i po návratu ze studií vyznání luteránského. Podobně byl na studia do Štrasburku a Švýcarska vypraven Jan Bruntálský z Vrbna s Věníkem Skochem Čertorejským z Čertorej. Jejich preceptorem byl bývalý služebník Žerotínů, Jakub Guetlinus. Zikmund Čertorejský, otec Věníka studoval sám v Basileji. Jan Bruntálských vycestoval jako luterán, po návratu domů se veřejně přihlásil k reformované konfesi. Příkladem nadkonfesijního studenta měřitelného svou zcestovalostí byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna132. I tento student nestál na reformované , ale luterské straně protestantů. Ačkoli se nezapsal do ženevské ani basilejské matriky, patřila kalvínskému prostředí značná část jeho cesty včetně návštěvy u Theodora Bezy. K této zastávce se váže dopis vystavený od Petra Brederoda Bezovi, v němž o Brtnickém píše, že ačkoli je luteránem je to člověk neobyčejných kvalit.133 Otázka po konfesním hledisku při výběru škol má své nepochybné opodstatnění ve vztahu k náboženské výchově šlechtice v rámci jeho komplexních studií. Skutečnému studiu teologie se ovšem šlechtici obecně nevěnovali. Výjimečným příkladem je Jeroným Šlik, hrabě z Holejče a Pozounu. Šlik pocházel z luteránské, resp.novoutrakvistické rodiny. Jeho studia v zahraničí patří k ukázkovým cestám zámožnějšího šlechtice, který projel celou západní Evropou včetně britských ostrovů. Šlik započal svou zahraniční cestu v Lipsku roku 1573, pokračoval na luterském Marburgu 1576 studiem teologie134. Průvodcem a preceptorem na obou školách mu byl Pavel Přáza, který jako aktivní účastník jednání o Českou konfesi studia na čas přerušil.135 Roku 1578 odcestoval hrabě Šlik z Marburgu přes německá knížectví rovnou do Anglie, kde na univerzitě v Oxfordu obhájil v květnu 1579 titul bakaláře teologie. Získání akademického titulu nebylo podmíněno studiem na škole, kde se o něj student ucházel, záviselo pouze na složení příslušných zkoušek. Tak bylo umožněno studentům z kalvínských neprivilegovaných vysokých škol v Německu, aby své doktorské zkoušky vykonali například v Basileji. Jeroným Šlik pokračoval v dalším teologickém vzdělání v Ženevě a Basileji, o získání doktorského titulu neusiloval.Vážně se však ucházel o přijetí do jednoty bratrské, nikoli jako pouhý řadový člen, ale jako duchovní. Jeho žádost o post duchovního byla bratrskými seniory zamítnuta. Rozvahy o další kariéře přizpůsobil Šlik své společenské pozici a stranou šla také jeho dosavadní orientace na reformovanou církev. 132

F.Hrubý, Etudiants, s. 219-229. F.Hrubý, Etudiants, s. 224. 134 V Marburgu byl zvolen pro rok 1577/8 rektorem. Na univerzitách byli rektoři voleni z řad studentů jednak dobrého prospěchu, především ale výtečného původu. Z našich šlechticů byl dále v této funkci například... V Basileji ani Ženevě se s touto funkcí nesetkáváme. 135 Srov.Otakar, Odložilík, Jednota bratrská, s. 18-19. 133

Bakalář teologie se stal dvorním radou Wittenberského vévody Ludvíka a vrátil se k luterskému vyznání. Jeho předchozí náklonnost k Jednotě a reformované církvi mohla být dána jednoduše vlivem ženevské akademie, kde v závěru svých studií pobýval. V řadě škol, které za svých cest navštívil byla jedinou skutečně kalvínskou institucí. I v Basileji, kde se ještě před odjezdem ze Švýcar zapsal nebyla pozice mezi luterány a kalvinisty vyjasněná. Ze Šlikova lavírování mezi luterskou a kalvínskou vírou a současně z nejasné náboženské atmosféry škol, na kterých studoval usuzuji, že jeho konečný přestup k luterství není projevem kariérní vypočítavosti na úkor osobního přesvědčení. Skutečnost, že se jako člen hraběcího rodu vydal na dráhu teologických studií svědčí o tom, že měl o protestantskou teologii opravdový zájem a nepřistupoval k víře laxně. Ke konfesním rozdílům luterství a kalvinismu nevzhlížel jako rozhodný student teologie jedné či druhé strany, ale co by křesťan vyznání nekatolického. Z mála jmen vyšších šlechticů uvedených přímo v matrikách některé z fakult narážíme dále na Jaroslava Smiřického ze Smiřic a Adama Budovce z Budova na studiích teologických v Basileji. Přístup Adamova otce Václava Budovce ke studiím teologie a rovněž ke konfesijní volbě škol se v bodu ortodoxie reformovaného vyznání zásadně liší od příkladu hraběte Šlika. Adam Budovec byl ze studií v Čechách poslán rovnou na univerzitu v Basileji. Pro své náboženské vzdělání měl těžit z pobytu v domě Jakuba Grynaea a poslechu přednášek systematické teologie Amanda Polana. S oběma byl otec Václav v přátelském styku. K jejich působení na mladého Adama se vyjádřil tak, že pod jejich vlivem v učení o pravé ortodoxní zbožnosti udělal nemalé pokroky.136Sám Adam podotknul k záměrům svého otce, že byl od nejútlejšího mládí veden k teologickému studiu a otec mu prý nedovoloval , aby trávil příliš času čtením pohanských spisovatelů.137 Adamovi byla z náboženských důvodů také odepřena kavalírská cesta do Itálie, kterou zamýšlel podniknout se svým spolužákem Jaroslavem Smiřickým ze Smiřic. Kvůli špatnému zdraví nevyjel Adam Budovec ani na studia práv a návštěvu dvorů do Francie. Výběr francouzské univerzity konzultoval Václav Budovec s Karlem straším ze Žerotína. Žerotín navrhl oddanému kalvinistovi, aby poslal svého syna na univerzitu v Bourges v katolické oblasti, kde se mluví čistou francouzštinou. Zda dal Budovec přednost jazykovému vzdělání před kalvínskou vírou nevíme, syna povolal z obav o jeho zdraví zpět domů už z Basileje.138 Kavalírské cesty po završení studií v Basileji nebo Ženevě či Heidelbergu z dosavadního výběru konfesně spřízněných škol na úrovni protestantského vyznání vybočují.

136

citováno podle Noemi Rejchrtové, Václav Budovec z Budova, Praha 1984, s. 28. Tamtéž. 138 Otakar, Odložilík, Jednota bratrská, s.66. 137

Šlechtic vyrážel za poznáním cizích zemí, navštěvoval dvory a příležitostně pobýval na univerzitách. Zápisy na vysokých školách v této fázi cest jsou zdaleka kratší než předchozí studia, která strávil obvykle na jedné až dvou konfesně spřízněných univerzitách. Ze Švýcarska se ubíraly cesty jak do katolické Itálie, tak do nábožensky komplikované Francie. Studijními přednostmi obou zemí byly jazyky, užívané ve dvorském prostředí a právní vzdělání na francouzských a italských univerzitách. Zámožní šlechtici jako Smiřičtí, Žerotín, Kounicové nebo Lichtenštejn si mohli dovolit procestovat jak Francii tak Itálii.Z Francie pokračovaly cesty přes reformované Nizozemí až do Anglie. Situace kolem náboženských válek ve Francii byla ze strany nekatolické šlechty sledována a byla běžným námětem dopisů vyměňovaných s Ženevou. Karel starší ze Žerotína měl po vlastních zkušenostech z cesty na pomoc navarrskému králi kontakty mezi hugenotskou šlechtou ve Francii. Nejvýraznější osobností ke které vedly cesty nekatolické šlechty byl Philip du Plessis Mornay v Saumuru139. Na své kavalírské cestě Francií se zde zastavil například Jiří Vratislav z Mitrovic140. Žádanou destinací byl samozřejmě královský dvůr v Paříži. Přístup byl ovšem podmíněn vlastními kontakty nebo doporučujícím psaním osobnosti, která byla u dvoru známá. Jaroslav Smiřický měl ambice proniknout při své cestě také do těchto míst a obrátil se s prosbou o doporučení tradičně na Žerotína. Co se týká poznání dvorského prostředí neměl Žerotín o francouzském příkladu z vlastních zkušeností dobré mínění a charakterizoval jej tak, že dvůr je sám zmatek. Pro účelovost šlechtického studia preferoval přiměřenou volbu vhodných míst jak pro dvorské, tak právní vzdělání a vysoce si cenil jazykové vybavenosti šlechtice. V těchto ohledech hrála konfese nevýznamnou roli. Ve vlastním náboženském přesvědčení se měl mladý šlechtic utvrdit během delšího pobytu v reformované Basileji a Ženevě natolik, že cesty do center katolictví v Itálii, stejně jako návštěva katolických univerzit ve Francii(Bourges) už neměla jeho víru ohrozit.141 Uvedené příklady vlivu konfese na přístup ke studiím se týkaly vesměs příslušníků vyšší šlechty. Studia šlechticů rytířského původu jsou doložena například v korespondenci rodu ze Zástřizl. O vzdělání svých dvou příbuzných v Basileji a Ženevě se postaral Václav starší Morkovský ze Zástřizl, stoupenec jednoty bratrské. Cesty Václava mladšího za vzděláním byly se ve svém rozsahu podobaly studiím šlechticů z bohatých panských rodů. Roku 1591 byl zapsán ve Vídni a odtud poslán na gymnaziální studia do Břehu. Ze stejného města pocházel i jeho vychovatel Jan Paludius, s nímž se odebral roku 1595 přes Basilej do

139

Phillip du Plessis Mornay a Karel Žerotín v letech 1611-1614, s.39-69. F.Hrubý, Etudiants, s.201, pozn. 2. 141 O.Odložilík, Jednota bratrská, s.66. 140

Ženevy.V domě Theodora Bezy se zdržel dobu ne delší než půl roku, během které mu však Beza svěřil vydání svých básní.Václav Morkovský se zapsal také na univerzitě v Orléans. Pro nedostatek pramenů nemůže rekonstruovat studia nižší šlechty obvykle dál, než nás vedou zápisy v dochovaných matrikách. Z jejich výpovědi vyplývá, že studijní trasy nižší šlechty se specifikovaly úžeji na školy jednotné konfese, v porovnání se schématy cest vyšších šlechty. Toto zjištění ovšem podléhá omezením , která matriky pro sledování studií přinášejí a výsledný a obraz o konfesním postoji mezi nižší šlechtou zkresluje.142 Všichni studenti reagovali při volbě studijních tras na nabídku gymnaziálního a univerzitního vzdělání, které bylo k dispozici v blízkosti hranic českých zemí i ve vzdálenějších končinách západní a jižní Evropy. Méně zámožní studenti řešili finanční náročnost cestování omezením počtu navštívených škol. V jejich itinerářích nejsou časté kavalírské cesty po západní Evropě nebo Itálii. Možnost účastnit se dalekých cest jim umožnila služba v družině bohatšího šlechtice. S Karlem starším ze Žerotína cestoval po Itálii s Petrem Pražmou z Bílkova příslušník drobné šlechty Jiří Vranovský z Doubravice. Podobných příkladů nacházíme více nejen ve službách Žerotínů, na které se v této práci nestále odkazujeme. Cestování vázané službou sledovalo ovšem trasu škol volených osobou, která stála v čele družiny. Konfesní otázka jde v případě šlechtice vstupujícího do služby pážete stranou před možností, vyrazit za studiemi a poznáváním cizích zemí. Skupiny osob vyjíždějící společně do zahraničí se setkávali z důvodů vzájemné přízně, vyplývající z osobních nebo společenských vazeb mezi jejich rodinami. Všichni příslušníci družiny nemuseli být stejného vyznání, rozhodně se zde však stíraly konfesní hranice. Pro formování družin studentů z šlechtických nekatolických rodin na Moravě se na tomto místě odvolávám k charakteristice Josefa Války o nadkonfesijním smýšlení této společenské vrstvy, zastupované především Karlem starším ze Žerotína143. Vzhledem k významu náboženské výchovy na švýcarských školách pro bratrskou šlechtu, nemůžeme současně vyloučit, že za podporou studentů vysílaných do reformovaných zemí, nesledovali také vědomé posílení pozic vlastní bratrské církve. Ze zřetele se tím ovšem neztrácí účelnost šlechtických studií, která vylučovala konfesní hranice vůči katolíkům i mezi protestanty. Na zahraniční školy vyráželi také nižší šlechtici a příslušníci erbovních rodů, kteří cestovali na vlastní náklady nebo pobývali v družinách vyšší šlechty pouze omezenou dobu. Jejich cesta je tak více ovlivněna systematickým studiem, vázaným k trvalejším pobytům na jedné škole. 142 143

Srov. kapitola Prameny této práce. Srov. pozn. 60., s. 18 této práce.

Velký počet studentů z erbovních rodin měšťanského původu (na prvním místě Praha) je zapsán na pedagogiích a posléze univerzitách v Herbornu a Marburgu. Jména těchto studentů uvedených v univerzitních matrikách už obvykle nenacházíme v matrikách dalších kalvínských ani luteránských škol, nanejvýš v nejbližším Heidelbergu. Konfesní podoba skladby jejich cest se tedy jeví jasně reformě orientovanou. Vzhledem k tomu, že pouze výjimečně se v těchto matrikách vyskytuje student, který je doložen současně na luterských školách, byla volba studia v Herborn a Marburgu podmíněna nejspíše náboženskou výchovou ve spřízněné konfesi. Spíše než konfesionalizaci přístupu ke vzdělání v řadách erbovních měšťanů, vypovídá tato skutečnost o výhodnosti návštěvy dvou pedagogií a univerzit (resp. vysoké školy a univerzity) položených nedaleko sebe. Studia erbovníků a většiny příslušníků drobné šlechty se odehrávala na gymnaziální úrovni, na kterou navazovala krátká studia univerzitní. Takovéto vzdělání umožňovalo zastávat úřednickou funkci při zemských a městských úřadech, ve správě šlechtických statků. Sociální postavení ovšem stoupalo s prestiží dosaženého úřadem a jeho získání záviselo na konkurence schopnosti, podmíněné vzděláním. Proto zejména erbovníci směřovali také k plnému univerzitnímu vzdělání, zakončenému bakalářským nebo vyšším titulem. Jako příklad můžeme uvést příslušníky rodu Šotnovských ze Závořic. Daniel Škréta Šotnovský prošel školami v Herborn, Basileji a francouzském Nîmes a ukončil vzdělání jako doktor práv. Jeho příbuzný Jindřich se stal lékařem a usadil se ve Švýcarsku.144 Záměrem této kapitoly bylo upozornit na projevy konfesního kritéria při studijních cestách nekatolické šlechty z Českých zemí na kalvínské univerzity v poslední třetině 16.století a následujících dvou desetiletích před Bílou horou. Pozornost se upřela především na šlechtu moravskou a to z důvodu dostupnosti většího množství pramenů ve formě korespondence vydané Františkem Hrubým. U české šlechty jsme až na výjimky odkázáni pouze na matriky a doplňující fakta z deníkových záznamů a památníků. Multikonfesní charakter šlechtické obce a vůbec společnosti v Čechách a na Moravě, vylučuje jakákoli obecná tvrzení o konfesním charakteru jejich studijních cest. Pokud bychom chtěli zjistit skutečný význam konfese při studijních cestách, museli bychom znát vyznání jednoho každého studenta, respektive osoby, která ho na studiích podporovala. Nejenže jsou tato zjištění pro historika nedosažitelná, důležitější je otázka, zda je vůbec dotazování po přesné konfesi v náboženském milieu Čech a Moravy relevantní. Pro příslušníky moravské bratrské šlechty zastoupené Žerotíny Janem st., Fridrichem a Karlem st. a rovněž Fridrichem 144

J. Hejnic – J. Martínek, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě od konce 15. do začátku 17. století, sv. V., Praha 1966 – 1982, s. 279.

z Náchoda, byla volba kalvínských univerzit spjata s účelem výchovy v náboženské konfesi příbuzné Jednotě bratrské. Současně studovali šlechtici z těchto rodin na zprvu konfesně smířlivých, od konce 16.století ovšem luteránsky ortodoxních nižších školách. Na své kavalírské cesty se vydávali nejen do zemí protestantských, ale prestižní zkušeností byla cesta na italské univerzity a návštěva tamních měst a dvorů. Komplexní program jejich studií zahrnuje vždy pevný bod náboženské výchovy v prostředí reformovaném. Podobnost jejich studií souvisí také s blízkými vztahy mezi těmito rody. Různorodá forma šlechtického vzdělání v 16. století zabraňuje aplikaci schémat studijních cest zjištěných u těchto šlechticů, plošně na ostatní příslušníky stejného společenského stavu, pro které se nedochoval dostatek informací. Tak mohly být naznačeny pouze některé tendence, s jakými studenti přistupovali ke konfesní diferenciaci škol. Závěrem je ještě nutno alespoň krátce zmínit zásadní přelom ve vzdělání na zahraničních protestantských univerzitách, způsobený porážkou stavovské nekatolické opozice na Bílé hoře roku 1620. Jako první byli vypovězeni ze země příslušníci Jednoty bratrské a patenty z let 1627 a 1628 také ostatní obyvatelé, kteří odmítli přestoupit na víru svého panovníka, tedy katolictví. Výchova sirotků, dětí emigrantů a nekatolíků obecně se stala zásadním bodem rekatolizačního programu katolické církve. Na Moravě přešlo poručnictví nad sirotky ( a polosirotky) pod olomouckého biskupa, zastávajícího pravomoci zemského hejtmana.145Vzdělávání mladých šlechticů na kalvínských školách v zahraničí bylo trnem v oku nejen katolické církvi, ale také politické moci, která viděla ve studiích v kalvínských centrech jednu z hlavních příčin rebelie proti vrchnosti Widersezlichkeit gegen der ordentlichen Obrigkeit 146. Aby zamezil kardinál Dietrichštejn výchově sirotků na kalvínských školách, kde podléhají škodlivému jedu rebelie a povstání,147 doporučoval císaři, aby z těchto politických příčin požadoval po poručnících jako podmínku pro vycestování sirotků do cizích zemí a na školy vlastní souhlas. Současně mají být všichni sirotci rebelů dáni na výchovu do jezuitské koleje v Olomouci, než bude rozhodnuto o jejich dalším osudu. V zahraničí se na školách toho času nacházeli například synové Ladislava Velena ze Žerotína v Ženevě, v dopise kardinála je uveden dále sirotek z Buchlovic, Jan Melchior Bořita

145

Hejtman byl vrchním poručníkem sirotků v zemi, nad ním byl postaven panovník. z dopisu císaře Fredinanda kardinálu Dietrichštejnovi, František, Hrubý, Etudiants, s. 310. 147 „Etlicher verlassner Waisen, welche aussen Lands, fürneblich aber in calvinischen Schuelen erzogen werden und tarin underschiedliche schädliche Gifte der Rebellion an sich ziehen (...).“ Srov. František Hrubý, Etudiants, s. 309. Dále dopisy kardinála Dietrichštejna ohledně přivedení sirotků ke katolické výchově srov. František Hrubý, Moravská korespondence a akta z let 1620-36 ,I-II., Brno 1937.

146

z Budče a Wolfgang Hoffmanna z Grünpüchl.148 Ve zprávě z roku 1625 sledující studia na nekatolických školách jsou jména Václava Žalkovského, Jana z Hodic a Karla ze Zahrádek na školách v Herbornu a Basileji.149 Na nekatolických školách v západní Evropě se nechávali zapisovat mnozí z českých emigrantů. Status studentů jim poskytoval ulehčující podmínky pro pobyt ve městě. Frekventovaná byla například univerzita v Leyden. Setkáváme se zde se jmény šlechticů, kteří pobývali na univerzitních studiích už před mnohými lety a jistě nepomýšleli na to , že by se na akademickou půdu ještě vrátili. Jsou to například bývalí žáci herbornského gymnázia bratři Rosínové nebo pán z Kounic.150 Po bělohorských konfiskacích a celkově tíživé finanční situaci doma i rostoucí drahotě v zahraničí se stávalo neúnosným financovat zahraniční studia. Karel starší ze Žerotína přebral po emigraci Ladislava Velena zodpovědnost nad studii jeho synů Jana, Karla a Bartoloměje.151 Zpočátku zajistil Janovi a Bartolomějovi studia v rozsahu jaká byla pro Žerotíny typická. Z Ženevy byli vypraveni do Paříže, kam poslal po odprodeji části svých statků také nejmladšího Karla, brzy na to však musel Karel dotace svým příbuzným zastavit. Poslední ze svých příbuzných , kterého vyslal na zahraniční studia byl jeho vnuk Karel Bruntálský z Vrbna. Jeho cesta ze studií ve Slezsku se ubírala roku 1632 přímo do Itálie.152

5. VZDĚLÁNÍ ŠLECHTICE - OD HUMANISTICKÉHO PO KAVALÍRSKÉ Ve vzdělání šlechtice se prolínají dvě roviny. Jednou je vzdělání školní, resp. univerzitní, druhou tvoří soubor dovedností a znalostí, které příslušejí pouze osobám urozeného stavu. Poměr obou složek studijního programu se proměňoval v průběhu 16. století podle obecných tendencí ve vzdělání šlechticů a individuálního přístupu jejich rodičů. Kvalita vzdělání, kterou šlechtic při studiích nabyl, závisela vedle těchto aspektů především na jeho vlastních intelektových schopnostech a motivaci studovat. Studijní

148

Fr. Hrubý, Etudiants, s. 309, pozn.2-4. sirotkem z Buchlovic je podle Františka Hrubého myšlen pravděpodobně Jan Václav ze Zástřizl, syn Václava ml. ze Zástřizl, který přestože studoval u Theodora Bezy přestoupil na katolické vyznání. V své závěti se přiznává k tomu, že byl Bezovým věrným žákem. Srov.Etudiants, s. 332, pozn.1. 149 Tamtéž, s.310, pozn.2 150 K osudům studentů z reformovaných škol dále odkazuji na Otakara Odložilík, Jednota bratrská; Týž: Povstalec a emigrant, Londýn 1944. 151 F.Hrubý, Etudiants, s. 279-304. 152 Antonín Haas, Karel Bruntálský z Vrbna, Praha 1947, s. 76n.

výsledky šlechticů se, jako u každého běžného studenta, diametrálně lišily, jeho píle ovšem nebyla v naprosté většině motivována získáním akademického titulu jako u osob neurozených, případně i erbovníků. Titul doktora medicíny, práv či teologie umožnil jeho držiteli výrazný vzestup na společenském žebříčku a mnohdy přispěl také k jeho nobilizaci, kterou přinášela služba u přední zemské šlechty nebo na panovnickém dvoře. Mnozí z nobilitovaných sloužili během vlastních studií jako vychovatelé šlechtických synků. Vzpomenout zde může Václava Lavína z Ottenfeldu, preceptora a lékaře Žerotínů, Amanda Polana z Polandsdorfu, doktora teologie a vychovatele v témž rodě. Vzdělání se stalo v 16. století znakem urozenosti člověka. Humanisté odlišovali urozenost rodovou a získanou vlastním přičiněním studii.153 Šlechta mohla v proměnách společnosti 16. století těžko uhájit výlučnost svého stavu pouze na podkladě urozeného původu. Gernot Heiss cituje výrok Zikmunda von Herbersteina: „es sei dem Adel nid genug... von adelichen und tugentlichen voreltern geborn (zu) sein“.154 Vzdělání dosáhlo takového významu, že se stalo podmínkou sociální i ekonomické existence šlechty. Gramotnost byla nutná pro rozšiřující se správu vlastních statků a šlechtického podnikání. Na úrovni zemských úřadů hrála v nejvyšších postech první roli přece jen urozenost a zámožnost šlechtice, a nikoli míra dosaženého vzdělání, nižší pozice v zemské správě ovšem připadaly osobám vzdělaným, schopným zvládat byrokracii úřadů.

5.1 Humanistický ideál vzdělání šlechtice podle Johanna Sturma Nejvyšší normu ve vzdělání urozených osob představovala knížecí zrcadla.155 Jejich autoři se v nich přímo obracejí na panovníky se záměrem vychovat nejlepšího vládce. Pro druhou polovinu 16. století byla důležitou a vlivnou koncepcí vzdělání panovníka teorie Johanna Sturma. Rektor štrasburského gymnázia kladl obecně velký důraz na výchovu vládnoucích vrstev, nejen panovníků, ale šlechty vůbec. Tradičně je ve spisech o vzdělání urozených osob dotčeno téma urozenosti, pocházející od předků, a pomíjivosti bohatství, krásy a zdraví, které člověku věčnou slávu nepřinesou. V dílech, která byla šlechticům přímo dedikována, není napadána úroveň jejich

153

Hellmuth Rössler- Günther Franz, Universität und Gelehrtenstand, Limburg 1970. Gernot Heiss, Bildungsverhalten des niederösterreichischen Adels, s. 144. 155 Bruno Singer, Die Fürstenspiegel in Deutschland im Zeitalter des Humanismus und der Reformation, München 1981, s. 271-285.

154

vzdělání. Naopak jsou vznešeně chváleny ctnosti dobrého vladaře a obhajován význam vzdělání. Sturm své úvahy nesměřuje panovníkovi, ale jeho vychovateli. Osoba preceptora se stává ve výchově zrcadlem svému žáku, musí mít proto odpovídající charakter, který Sturm vyjadřuje popisem ctností a přiměřeného chování. Na tomto místě zmíníme některé aspekty Sturmovi humanistické výchovy, jejíž ozvuk nacházíme také ve smýšlení Karla staršího ze Žerotína. Jedním nejdůležitějších je názor na náboženskou výchovu. Vychovatel musí být religiosus, ovšem ne svou profesí, ale tak, jak by každý správný křesťan měl být. K pravému náboženství patří, vedle iracionální složky, také vědění o Bohu, tedy teologické znalosti. Pátrání po opravdové podstatě božství také brání tomu, aby se člověk, i přes své jinak neobyčejné vzdělání, stal ve věcech náboženství obětí špatných zvyklostí a tradic, které mohou plynout ze špatné výchovy. U židovství a islámu postrádá principy humanity, které má v sobě uchováno křesťanství. Náboženství Turků považuje za přísné a způsob jeho prosazování je sám o sobě odrazem jeho nepravosti.156 Sturm ovšem přiznává, že také v historii křesťanství docházelo k omylům, a dostává se k soudobým náboženským konfliktům v křesťanském světě. Náboženské vzdělání, a vzdělání vůbec, je ve Sturmově pojetí zcela nadkonfesionální (samozřejmě jen na úrovni křesťanského světa). Sám Sturm byl reformovaného vyznání, ovšem otevřený soužití ostatních konfesí. Knížecí vychovatel, na jehož příklad se odvolává, byl katolíkem.157 Humanistickou vzdělanost a ovládnutí Cicerova řečnického umění považoval za prostředek k vyřešení i takových soudobých problémů, jako bylo náboženské vyrovnání konfesí. Humanisticky otevřená religiozita se v jeho pojetí nesnesla s fanatismem v náboženské konfesi.158 Pro výchovu vládce, respektive šlechtice, ve věcech politických a etice považoval za nanejvýš vhodnou historii. Příklady z dějin poskytují podle Sturma budoucímu vládci a politikovi poznání všech vzorů etického chování, a tím obrovskou moudrost. Pro výuku dějin bylo na štrasburském gymnáziu, vedeném Johannem Sturmem, zřízeno profesorské místo. Vychovatel má vyvážit vzdělání duševní, mravní výchovu a fyzické cvičení těla, která považuje za naprostou nutnost.159 Celé vzdělání má být patřičně rozvrženo podle věku, duševní a tělesné zdatnosti. Vzdělání má být pro studenta hlavně účelné, proto je důležitá metodická stránka učení. Špatné chování a nevzdělanost mladíka považuje za chybu 156

Tamtéž, s.278. Jednalo se o Konrada Heresbacha, tamtéž, s. 272. 158 Tamtéž, s.279. 159 Tamtéž,s. 277. 157

vychovatele. Sturm se v charakteristice vychovatele opírá částečně o Cicera, jehož ideálu antického řečníka se má vychovatel podobat. Specifickou vlastností vychovatele je moderatio, vyvážená povaha bez sklonů k afektům. Své žáky smí trochu plísnit, ale s mírou, chválit má také s mírou. Vždy musí mít na paměti, že pro svého žáka je vzorem. Sturmovo dílo je všeobecným ospravedlněním a vyjádřením významu vzdělání. Nepopisuje konkrétní výchovu vládců, ale svou představu o člověku a jeho tvárnosti výchovou. Jeho dílo je dokladem humanistické pedagogiky, pohledu na svět a člověka.160 Pročítáme-li dopisy Karla staršího ze Žerotína, nacházíme v nich podobný ideál humanitního vzdělání šlechtice - člověka. Žerotín studoval ve Štrasburku ještě v době působení Johanna Sturma na pozici rektora (sesazen 1581). Zažil souboj univerzitních disputací mezi nadkonfesním Johannem Sturmem a ortodoxně luterskou stranou, který vyústil nuceným Sturmovým odvoláním. Sturm usiloval o mírové soužití všech křesťanských konfesí, a zachování štrasburské konfese na bázi lutersko-kalvínské. Chápání konfese jako obecně křesťanské souviselo také s tím, že mnozí lidé nerozuměli skutečným teologickým rozdílům jednotlivých vyznání. Sturm, jako osoba vysoce vzdělaná, si je plně uvědomoval, neodsuzoval ale ostatní křesťanské konfese. „(...) konfesionalizace nemusí vést k likvidaci Jednoty křesťanského lidu, uvědomí-li si tento lid, že je přese všechny rozdíly v kultu lidem křesťanským.“161

5.2 Výuka na gymnáziích illustre Realizace humanistického vzdělání šlechty byla dle Šturma posláním štrasburského gymnázia. Následující přehled osnov výuky rozdělené do deseti tříd pochází ze statut, které pro Štrasburské gymnázium sepsal. Jedná se o běžnou osnovu aplikovanou na tzv. latinských školách, gymnáziích illustre nebo pedagogiích. Studium na gymnazijní části Štrasburské vysoké školy bylo rozděleno od decimy po tercii (classes inferiores) a poslední dvě třídy. Pro celý studijní plán sestavený Johanem Sturmem byla společným základem rétorika. V prvních třech třídách (decima, nona, oktáva) se měl student cvičit ve čtení a psaní, latinské abecedě, začít s vytvářením latinské slovní zásoby, deklinacemi, konjugacemi a základy větné stavby. Začátečníci se měli pouze nasloucháním a opakováním nazpaměť učit exempla, z nichž pak vyvozovali pravidla jazyka.162 První latinské texty ke čtení byly vyznání víry, Otčenáš, deset 160

Tamtéž, s. 280. Josef Válka, doba náboženské koexistence a tolerance, Přerov 1995, s. 6. 162 Anton Schindling, Humanistische Hochschule, s.178, tabulka učebního rozvrhu pro jednotlivé třídy. 161

přikázání a některé modlitby. K další četbě pro začátečníky patřily krátké latinsky psané dialogy ze školního prostředí. Vyučovacím jazykem byla zpočátku němčina, v níž měli preceptoři žákům učivo řádně vysvětlit, a poté se postupně přecházelo na latinu. Nejdůležitějším úkolem nižších tříd bylo osvojit si co nejširší latinskou slovní zásobu. Aby se žáci učili slova od počátku stylisticky používat a rozumět jejich věcnému obsahu, měli si podle Sturma vést od decimy až po primu své „commentariolus“, libri exemplorum, jakési slovníčky a poznámkové knížky. Podle výkladu preceptora o nových slovech, ustálených slovních obratech a loci imitatione dignita si žáci zpracovávali systematické tabulky, které se řídily podle loci communes. Toto systematizování považoval Sturm za obzvláště důležité pro výuku budoucího rétora.Pro memorování loci communes byly pro studijní účely sestaveny tabulky, které byly tematicky rozděleny (například de Deo, de natura, De homine). Loci communes byly výňatkem z moudrosti antických autorů a jejich seznamy měly pomáhat ke snadnějšímu zapamatování a jejich správnému používání.163 U každého zápisu do školního sešitu muselo být poznamenáno k jakému literárnímu nebo stylistickému druhu slovo či použitý výraz patří. Pro rétorické cvičení se jasně odlišoval styl básnický a historický, ve kterém byl výraz proveden. Prostřednictvím loci communes byly ve Štrasburku zpracovány především řeči Cicera. Řečník se měl naučit použít pro vyjádření jedné věci několik možností výběru slov a stylového provedení, vždy dle cíle kterého chtěl projevem dosáhnout. Studium Cicera od nony po tercii bylo se opíralo o Sturmovi edice Cicerových dopisů.164 Obsahová stránka dopisů, politické či soukromé záležitosti nehrály pro studium žádnou roli. Pro školní účely byly vybírány ukázky velice nenáročných obsahových sdělení, aby byly srozumitelné a využitelné hlavně pro jazykově-stylistické účely. Ve školních cvičeních byly dopisy rozebírány po mluvnické a etymologické stránce slovo od slova, až poté mohla být vyložena historia (námět) dopisu. Literární styl dopisu byl náplní výuky vyšších tříd. K Ciceronovým dopisům byly od šesté třídy přidávány díla latinské poezie, aby se žáci naučili rozlišovat rozdíly v literárních formách.Učebnice poezie Volumina poetica obsahovala verše Ausonia, Catulla, Claudiana, Cornelia Galla, Horacia, Juvenala, Lukana, Lukrecia, Martiala, Ovidia, Plauta, Seneky, Terencia, Vergila a jiných, mimo to také starokřesťanské

163

Schindling uvádí obsáhlou literaturu zabývající se zásadním významem nauky o loci communes pro chápání vědy v humanismu, s. 185 pozn. 25. 164 Po Sturmovi pokračoval v edici Cicerona Melchior Junius, přítel Karla staršího, kterým k němu poroučel studenty vyslané do Štrasburku.

zpěvy. Výuce poezie jako takové se štrasburská škola nikdy záměrně nevěnovala ve větší míře. Hlavním předmětem vyučování byla řečnická próza. Studenti se ale cvičili v převádění poezie do latinského řečnického stylu.165 Šlechtici se běžně pokoušeli o skládání drobných veršovaných děl. Hojně zastoupeným dokladem jsou carmina gratuloria, blahopřejné básně vztahující se k vysokoškolským studiím, zejména k dosažení akademické hodnosti.166 S postupujícím věkem se měli žáci od pouhého gramatického rozboru přenést k otázkách řečnického stylu a morálních významů loci communes. Rétorický styl a morální exempla byly pevně spjaté, personifikované Cicerem. Morální soud byl, stejně jako řečnické umění, dán v jasně stanovených pravidlech. Výuka etiky se vázala na psaný text a preceptor nebyl při výkladu oprávněn interpretovat jej podle toho, co ho náhodou napadlo. Hlavním cílem totiž bylo osvojit si imitaci Cicera. Základní metodická pomůcka loci communes byla prostředkem k tomu, jak porozumět klasickým textům a napodobit je v jejich stylistické stránce a řečnické obratnosti jazyka. Vedle latiny byl v humanistickém vzdělání kladen velký důraz na řečtinu jak v univerzitním, tak už i v gymnaziálním vzdělání.167S vyučováním řečtiny se začínalo v sextě. Řecká gramatika měla být probírána až do konce classes inferiores. Proti kvantitě výuky řečtiny se zdvihla kritika, která zastávala v prvé řadě řádné osvojení a procvičování latiny. Sturm si cenil řečtiny pro její využití v přímém studiu pramenů i pro řečnictví a usiloval o stejnou vyváženost pozornosti věnované oběma jazykům. Studium řečtiny se zakládalo hlavně na četbě řeckých autorů, především Démosthena a rozboru jeho stylu. K procvičování řečtiny a latiny se prováděly mezi těmito dvěma jazyky překlady.

165

Anton Schindling, Humanistische Hochschule, s. 191-195. Srov. J.Hejnic – J.Martínek, Rukověť , sv. I-V. Jednalo se o sborníky dvou nebo několika autorů věnované rovněž dvěma nebo více studentům. 167 Karel st. ze Žerotína vzkazoval preceptorovi Karla ml., ať se s chlapcem nevrací domů dříve než bude tento jazyk ovládat. Vidíme jak důležitý význam řečtině přikládal, že byl ochoten vydržovat svého příbuzného ve škole ještě déle, jen aby věnoval plnou péči tomuto jazyku. Studium práva může odložit na jinou dobu.srov.F.Hrubý, Etudiants, s.250. Je zcela jasné, že šlechtic nepotřeboval ovládat řečtinu pro státní službu, a nevyžadoval ji rozhodně ani hospodářsko-správní chod jeho statků. Na příkladu Karla staršího vidíme, jak se v jeho přístupu ke vzdělání a jeho hodnotám zrcadlí názory humanismu. Ovládání řečtiny bylo považováno v měřítkách humanisticky vzdělaného člověka jako jeden z pilířů jeho pochopení celého kompendia světových znalostí. Znalost řečtiny umožňovala jít ad fontes, a to především v náboženství. Řečtina byla znamením úrovně vzdělání a přeneseně tak společenské úrovně, pro kterou byla vzdělanost jedním z kritérií. Pro šlechtice samotného to představovalo zdůraznění jeho vznešenosti. Karel starší měl plnou důvěru ve školní program štrasburského gymnázia, resp. Akademie, a odpovědnost za mladé žáky ve studijních rozhodnutích přenechával tamní profesorům a třídním preceptorům. K systému výuky, který osobně poznal, neměl výhrady a považoval ho pro svou přísnost a důslednost za zcela vyhovující. Instrukce zasílané vychovatelům a připomínky určené přímo studentům je měly pohánět k větší pilnosti. Ke studiu dával Žerotín své osobní rady, jak pracovat se získanými vědomostmi. V tomto můžeme jeho názory odkázat k humanistické tradici štrasburského gymnázia. 166

K výkladu teorie rétoriky se přistoupilo až v tercii.168 Náplní nižších tříd bylo naučit žáky především praktickým znalostem latiny a řečtiny. Základem byla slovní zásoba, frazeologie a překlady, pouze náznakově se výuka týkala teorie rétoriky. Metodický přístup Johanna Sturma usiloval o praktické využití získaných gymnaziálních znalostí, zaměřených na jazykovou výbavu žáků. Latina a řečtina totiž neměly sloužit k ničemu jinému, než osvojení si všeobecných vědomostí a rétorických dovedností. V praxi považoval právě rétorské schopnosti za předpoklad pro vykonávání státních úřadů a zastávaní vládních pozic. Mnemotechnickými pomůckami měly řečníkovi (ať úředník nebo panovník) být loci communes také ve vykonávání své skutečné funkce.169 Způsobem cvičení, kdy si měl student trénovat latinu nebo případně řečtinu a především rétoriku, bylo psaní dopisů. Ze studií bratrů Jana Jetřicha a Přemyslava ze Žerotína se zachovaly sešity se školními cvičeními ze Štrasburku nadepsané exercitia scholastica a exertationes literariae. Jedná se o dvoujazyčné latinsko-německé překlady, většinou smyšlených dopisů situovaných do doby klasické antiky.170 Karel st. ze Žerotína vyžaduje dlouhé a popisné dopisy od studentů, které považuje za cvičení jazyka a slohu.

Školní rok se překlenoval na velikonoce. Na Velikonoční pondělí se museli všichni studenti včetně šlechty účastnit ústních zkoušek, které probíhaly v rámci slavnostního veřejného „actus scholasticus.“ 171Na zvolené téma měl být žák schopen rozprávět s učitelem na úrovni znalostí, které odpovídaly jeho třídě. Rozhovor se odehrával podle naučených citátů antických a křesťanských autorit. Dále byl dotazován na pravidla a poučky, které se měl nazpaměť naučit. Po zdárném složení zkoušky postoupil student do vyšší třídy. V posledních dvou třídách se konaly také neveřejné zkoušky na podzim, které umožňovaly přestoupit do následující třídy nadaným žákům už dříve. Zkrácené studium posledních dvou tříd bylo obvyklé a mohlo trvat jeden až necelé dva roky. Ukončení první třídy samozřejmě nezáviselo pouze na studijních výsledcích, ale odvíjelo se od dalších cestovních plánů. Počet let strávených na gymnáziu se tedy obvykle rovnal počtu tříd, kterými zde student prošel. Průměrně se pohyboval kolem dvou až třech let podle toho, zda už žák zvládl základní znalosti čtení a psaní na jiné nižší škole doma nebo v zahraničí. Žerotín vyslal do Štrasburku Jiřího z Náchoda a na Lysicích ve věku dvanácti let. Svému služebníkovi Jakubu Guetlinovi 168

Srov F.Hrubý, Etudiants, s.238-239 Karel ml. píše Grynaeovi, že „(...)postoupil z třetí do druhé třídy , v níž se čtou výtahy z dialektických a řečnických cvičení Jana Sturmia, Filipiky, Ciceronova řeč M.Caeciliovi a Institutiones mathematicae Konráda Dasypodia“ [ volný překlad latinského textu]. 169 Srov.Anton Schindling, Humanistische Hochschule, s. 182. 170 F. Hrubý, Moravské památníky z doby předbělohorské, s. 207. 171 srov. například zkoušky Karla ml. a Diviše Slavaty F. Hrubý, Etudiants, s. 248 .

sdělil, že chlapec umí základy čtení a psaní, ať tedy sami rozhodnou, do které třídy ho poslat.172 Výuka ve Štrasburku probíhala smíšeně a šlechta se účastnila různých možností vyučování. Alternativou ke školnímu vyučování byly šlechtické konvikty vedené místními preceptory. Karel ml. ze Žerotína se procházel také soukromou výukou s Melchiorem Juniem, s nímž měl především cvičit stylistiku psaní a řečtinu.173 Studium ve Štrasburku bylo přitažlivé pro vysokou návštěvnost urozených studentů. Scházeli se v konviktech a společných domech, také ke společným studiím. Taková setkání podněcovala ctižádost a soupeření založené nejen na rodové urozenosti, ale především na zkušenostech z cest, význačností míst a osob, které studenti navštívili. Důležitým měřítkem byla znalost jazyků, mezi šlechtou ve štrasburských kruzích byla preferována francouzština.174 Studenti měli na takových setkání zakázáno bavit se mezi sebou rodnou řečí. Na půdě gymnázia byla povolena němčina pro nejnižší třídy, starší studenti byli nuceni hovořit latinsky. Žerotín na Štrasburku oceňoval důslednost učebních osnov a přístupu profesorů, sám si ovšem v dopisech ověřoval jak studenti pokročili v gramatice i stylistice textu. Ve všech deseti třídách se vyučovalo od pondělí do soboty. Dopolední výuka v létě probíhala od šesti do sedmi, s hodinovou pauzou od osmi do devíti. V zimě se začátek posunul na osmou a končilo se v deset. Odpoledne byla výuka po celý rok rozdělena do dvou bloků, od poledne do dvou a od třetí do čtyř. Maximální počet vyučovacích hodin v jednom dni byl pět. Na sobotu a neděli připadlo navíc speciální vyučování náboženství a církevní hudby. Od konce 80. let byla na škole prosazena luteránská ortodoxie, výuka katechismu pro žáky gymnázia byla tedy vedena v přísném luterském duchu. Náboženskou výuku studentů reformovaného vyznání měl na starosti jejich vlastní preceptor. Studenti také krátce navštěvovali Basilej nebo Heidelberg, aby byli přítomni církevním ritům konfese, k níž se hlásili.175 Podle délky studií, které strávili potomci členů Jednoty bratrské ve Štrasburku, nepovažovali jejich rodiče přítomnost na konfesně odlišné škole jako újmu pro náboženskou výchovu svých dětí. Ve Štrasburku navíc nebylo luterství až do roku 1598 oficiální, a také poté zde měly prostor projevy jiných církví. S ohledem na to, že škola i město žilo z bohaté návštěvnosti urozených zahraničních studentů, postavené na tradici školy vybudované 172

F.Hrubý, Etudiants, s. 250. Srov. F.Hrubý, Etudiants, s. 251. 174 F. Hrubý, Etudiants, s. 281-284. 175 Příkladem jsou cesty Karla ml. ze Žerotína do Basileje v letech 1600-1601, srov. F. Hrubý, Etudiants, s. 242246. 173

Johannem Sturmem, nemohlo si dovolit projevy konfesní striktnosti proti veškerým projevů reformované nebo katolické víry. Ve šlechtickém studiu znamenala výuka od nejnižší po první třídu důležitou část humanitního vzdělání. Ze zápisů v matrikách pedagogií (Herborn, Altdorf) víme, že studenti přicházeli na školy vždy s určitou mírou znalostí a podle toho se nechávali zapisovat do tříd. Pro urozené studenty nebyl obsah studijního plánu pro jednotlivé třídy závazný a jeho naplnění nebylo zřejmě pro mnohé vůbec důležité. Pro podobu šlechtického vzdělání neexistovaly závazné normy, podle kterých by bylo možno jeho průběh hodnotit. Nástin studijních osnov musí být, vztažen ke skutečné podobě studií šlechty, brán spíše jako orientační přehled toho, s čím se šlechtici při výuce setkávali a co bylo považováno za normu pro postup do vysokoškolských poslucháren. Přednášek na univerzitách se ovšem příležitostně účastnili i pokud nebyli na univerzitě nebo příslušné fakultě vůbec zapsáni. Preceptor je přiváděl k poslechu univerzitních disputací a příležitostně i výuce mimo pole běžného zájmu šlechtice, například v rámci medicíny.176 Porovnání se zápisy v Herbornu a Altdorfu a počet strávených let na studiích ve Štrasburku vypovídají, že šlechtici vstupovali z nejnižších do páté, mimořádně šesté třídy.177 Na gymnáziu setrvali až do veřejných čtení první třídy, obvyklým byl také přestup mezi gymnázii. Studijní cesta šlechtice měla obsáhnout pokud možno více škol. Tak bylo také gymnaziální vzdělání rozčleněno mezi dvě i více institucí. Dvojicemi ke Štrasburku byl Altdorf, cestoval-li student z jihu, nebo pedagogia v Marburgu a Herborn pro severní cestu. Na gymnaziální výuku ve Štrasburku a pedagogiích vůbec navazovalo studium vysokoškolské. Štrasburk nabízel jako semi-univerzita přednášky z práva, teologie, medicíny, filozofie. Zvláštní profesura byla zastoupena také pro výuku historie a politické teorie.178 Historie byla stále především sbírkou morálních a politických exempla et praecepta minulosti. Martin Bernegger, profesor etiky přednášel jako první ve Štrasburku politickou vědu podle Justa Lipsia. Politické myšlení nebylo omezeno na obor etiky, více k němu přispěla teologie, rétorika, historie, právo. Mělo odpovídat samému vlastnímu chápání této vědy na štrasburské vysoké škole, založenému na rétorickém principu, který slouží politické praxi. Rétorická cvičení proto bylo doporučováno provádět na politických tématech z minulosti, určena byla zvláště pro ty studenty, připravující se na kariéru ve veřejném životě, 176

G.Gellner, Životopis lékaře Borbonia, s.38. například Jinřich Slavata byl na školu poslán už do 6.třídy, na Velikonoce roku 1601 postoupil do páté. Karel mladší v téže době ukončil své studium ve Štrasburku veřejnou promoční řečí, za níž dostal čestné ocenění. Na promočních projevech byl také Ludvík Fridrich, vévoda Wirtemberský, jeho přítomnost preceptor Jakub Guetlin zvlášť zdůrazňuje. srov. F.Hrubý, Etudiants, s.249. 178 Anton Schindling, Humanistische Hochschule, s.271n. 177

například na pozici soudce. Systém loci communes při tom sloužil pro argumentační vzorce a pomůcky. Vyučovány zde byly především etická maxima politiků a knížat. Velice omezená pozornost byla věnována existujícím státním formám.179

5.3 Univerzity Po vystoupení z první třídy měl šlechtic možnost zapsat se rovnou do univerzitních matrik stejné školy, pro urozené studenty byla žádanější peregrinace na další školy. Cestování po univerzitách a zápisy na do jejich matrik byly dvojího charakteru. Jednak pro forma, k využití výhod studentských práv ve městě a k prestiži, kterou návštěva univerzity znamenala. Byly to ovšem i skutečné studijní důvody, proslavenost univerzity nebo některého z jejich pedagogů. Nejen u nižších škol, ale také při univerzitách existovaly šlechtické konvikty, kde se konala soukromá výuka - rozpravy s univerzitními profesory. Profesoři věnovali urozeným studentům patřičnou pozornost a soukromá setkání, rozhovory a výuka měly na utváření jejich názorů silný vliv. Dedikovali urozeným studentům a mecenášům svá díla, vydávaná v univerzitních městech tiskem.180 Pro šlechtice byla podpora vzdělanců odznakem prestiže. Z míst intenzivního knihtisku a oběhu knih prostřednictvím procházejících kupců jako byla Basilej se tato díla dostávala do různých částí reformované Evropy a roznášela také povědomí o mecenáších vzdělanosti. Vzdělanci si mezi sebou také doporučovali, kterému studentovi bude vhodné dílo věnovat, věděli, kde padnou jejich snahy na úrodnou půdu. Věnování s sebou přinášelo pro jeho autora finanční podporu studentova otce.181 Univerzita byla místem , kde docházelo k vyrovnávání sociálních rozdílů.182 Škála studentů sahala od nemajetných - pauperes až po nejvyšší aristokracii. Všechny spojovala stejná statuta univerzity, sociální rozdíly studentů však zůstaly vždy jasně patrné. Poukazují na to už zápisy do univerzitních matrik. U jmen urozených studentů jsou uvedeny jejich šlechtické predikáty a suma, kterou přiměřeně svému stavu při zápisu škole odvedli. V Ženevě byla zvlášť vedena rektorská kniha studentů a kniha pro zápisy urozených osob vstupujících na univerzitu. Podle edice basilejských matrik rektorských a zvláštních matrik 179

Tamtéž, s. 382-3. Srov. J.Hejnic - j.Martínek, Rukověť, sv.I-V. 181 Srov. F.Hrubý, Etudiants, finanční podpora k vydávání děl od Žerotínů nebo Václava staršího ze Zástřizl. Jiří Zikmund ze Zástřizl odkoupil spolu se strýce Václavem st. knihovnu Theodora Bezy, k tomuto dopisy F.Hrubý, Etudiants, s.343-346. Obsah této knihovny je dnes nezvěstný. 182 Laetitia Boehm-Johannes Spörl, Universität und Adel, Eine soziostrukturelle Studie zur Geschiche der bayerischen Landesuniversität Ingolstadt 1472-1648, Berlin 1974. 180

jednotlivých fakult zjišťujeme, že šlechta se pouze výjimečně zapisovala ke studiu na některé z vybraných fakult. Upřednostňovali fakultu artistickou, juristickou a teologickou. Lékaři sice u šlechty požívali velkou vážnost, ale samotné studium medicíny a její praxe bylo pro urozené studenty nedůstojné a neodpovídalo stereotypu kariéry aristokrata. Se studiem medicíny se ale setkáváme u nejnižších šlechticů, erbovníků. Služba lékaře na některém z dvorů byla vysoce prestižní záležitostí nejen pozdního humanismu. Artistická fakulta sloužila jako propedeutika pro studium na zbylých fakultách. Její úroveň se překrývala s classes inferiores na gymnáziích. Z tohoto důvodu se ke konci 16. století přijímal model spolupráce gymnázií a univerzit jako propojené vzdělávací instituce, aby výuka na artistické fakultě na gymnázia navazovala a nikoli jejich roli přebírala. Ve srovnání s měšťanským vzděláním v zásadě platí, že se lišilo ve formě, ne však výrazně v obsahu. Pro šlechtu připadala navíc nauka týkající se vlastního stavu - etika a dějiny.Doba studia byla kratší, šlechtic neskládal běžné zkoušky a účastnil se pouze veřejných čtení a občas disputací. Hlavní oblasti vzdělání byly právo, politická teorie a náboženská nauka. Studium neprobíhalo důsledně, ale šlechtic se učil podle citací autorit argumentovat na vybrané téma. Tím pokračoval v rétorské výuce gymnázií na vyšší úrovni. Volba univerzit souvisela také s výukou jazyků. Například Štrasburk byl dvojjazyčným městem, kde šlechtic začínal s výukou francouzštiny. Před návštěvou Francie putovali šlechtici na Ženevskou akademii, kde v procvičování jazyka pokračovali.183 Žerotín dokonce ve Francii upřednostňoval pro univerzitní studium katolickou oblast před reformovanou, a to pouze z důvodu čistoty francouzského jazyka, který se měl student naučit. Řádné jazykové vzdělání pokládal za užitečnější než studium na konfesně spřízněné univerzitě v Nîmes.184 Šlechtici se vzdělávali na stejných institucích jako osoby neurozené. Navštěvovali latinské školy - gymnázia a univerzity. Rozdílem oproti vzdělání měšťanskému byly šlechtické konvikty zřizované v blízkosti normálních škol, které poskytovaly ovšem výuku vedenou stejnými preceptory a nebo profesory jako přednášeli na univerzitě. Obsah výuky a téma rétorických cvičení se zaměřovala více ke problematice šlechtického stavu, etice, dějinám a právu, základ v latině a rétorice byl stejný. Systematické humanistické vzdělání nebylo u šlechty běžným fenoménem. Příklad studií Karla staršího ze Žerotína a mladíků, které na studiích podporoval, a proto také bedlivě kontroloval, je spíše výjimkou. Z české

183

Karlu staršímu ze Žerotína zde Beza věnoval příručku francouzské výslovnosti, srov.O.Odložilík, Jednota bratrská, s. 21-22. 184 Tamtéž, s. 66.

aristokracie na kalvínských školách se můžeme s podobným model setkat dále u Adama Budovce či Jaroslava a Jana Albrechta Smiřických. Cílem šlechtického studia nebylo získat akademický titul, protože již samotný jejich šlechtický původ zaručoval společenské postavení. Vzdělání však bylo pro raně novověkou šlechtu nezbytné, aby obstála v státní sféře, byla konkurence schopná. Z hlediska šlechtické etiky a sebereflexe utvrzovalo vzdělání vznešený stav.185

5.4 Kavalírské vzdělání Školní vzdělání a putování po univerzitách provázela neustále druhá podstatná složka výchovy, a to šlechticovo stavovské vzdělání. Mladík se měl učit zformovat šlechtické vystupování, přiměřené chování ve společnosti jiných šlechticů i neurozených osob, způsobům na dvoře. Návštěvy panovnických dvorů při studijních cestách byly vyhledávaným místem pro zkušenosti s dvorským životem a kavalírské vzdělání. Česká a moravská nekatolická šlechta navštěvovala především protestantské dvory v Německu, Francii nebo Anglii. Bylo by však mylné se domnívat, že konfese jim bránila navštívit také katolickou Itálii, která byla dvorským životem proslavena. Jeden z vrcholů dvorských ceremonií představovala papežská kurie ve Vatikánu. Kavalírská cesta po Itálii byla důležitá také pro bratrskou šlechtu, jak ukazují cesty Žerotínů nebo Oldřicha z Kounic. Pro studenty reformovaného vyznání byl hlavním německým dvorským centrem Heidelberg. Další dvory v blízkosti kalvínských škol byly například v Marburgu, sídle landkraběte Hesensko-kasselského, dále v Solms, Siegen či Nasavě.186 V Heidelbergu mělo jako v ostatních centrech reformovaných univerzit dobré jméno rodu Žerotínů. U dvora zde pobýval například Ladislav Velen nebo Jan Jetřich ze Žerotína. Zvláště druhý z nich měl možnost zažít dvorskou zkušenost par excellance. V průvodu falckého kurfiřta se účastnil návštěvy anglického dvora. Šlechtická výchova se uskutečňovala také mimo dvorské prostředí, setkáváním urozených studentů na školách a cestách. Studenti si vedli památníky, do kterých si nechávali podepisovat osobnosti, s nimiž společně studovali, navštívili jejich dvůr nebo se zkrátka 185

Srov studia Václava Morkovského ze Zástřizl na téma šlechtické urozenosti: F.Hrubý, Etudiants, s.236. Své dílo De viro nobili konzultoval s Polanem i Grynaeam. 186 Srov. zápisy v památníku Jana Opsimatha o návštěvě Solms, Nasavy a Siegen: Gustav Hrubant, Památník Jana Opsimathaz let 1598 – 1620. Časopis Matice moravské 40, 1916.

někde na cestách setkali. Památníky vedené bratry Žerotíny a Petrem Sedlnickým z Choltic ve Štrasburku dosvědčují, jaká byla koncentrace šlechty v tomto městě, která přispívala k obecné přitažlivosti štrasburského gymnázia mezi urozenými studenty.187 Zastávky na významných šlechtických sídlech v průběhu studijních cest byly samozřejmou součástí studijní cesty aristokrata. Přijetí příchozího šlechtice bylo usnadněno doporučujícím psaním. Doporučení mohlo být určeno pouze k jedné osobě při dvoře nebo na univerzitě. Taková psaní často vydával Žerotín na cesty svým příbuzným nebo jiným osobám, které se vydávaly do zahraničí a potřebovaly si předem zajistit kontakty a přijetí v cizím prostředí. Jejich platnost se omezovala pouze na dobrou pověst a povědomí o jeho vydavateli. Širší platnost měla psaní vydávaná univerzitními profesory, kteří zastupovali celou instituci. Jejich působnost jim ovšem otevírala cesty pouze přes svět vzdělanců, případně jejich mecenášů. Prestižní doporučení získal hrabě Šlik na anglickém dvoře, s nímž se mohl ucházet o přijetí na všech dvorech evropských vládců.188 Ke šlechtickému vzdělání se počítala kromě politické výchovy na dvorech také tzv. šlechtická exertitia. Rytířské vzdělání pozdního středověku jako honba, turnaje, zápasy, se proměnilo v aktivity vnímané dnes spíše jako sportovní, tedy závody v běhu, skákání, plavání, jízda na koni, vyučování šermu.189 Karel mladší ze Žerotína se přes svého preceptora dovoloval u svého strýce, aby se mohl při studiích ve Štrasburku věnovat také tělesným cvičením. V odpovědi Karel starší proti tomuto nic nenamítá, ale přeji si, aby se tak dělo s mírou. Fyzická cvičení měla být podle Žerotínova názoru prováděna s ohledem na celkové rozvržení studia a výchově ke ctnostem, především mírnosti. Důvodem k jeho opatrnosti byl také zdravotní stav Karla mladšího, který trpěl onemocněním nohou, a za svých studií byl léčen předními basilejskými lékaři. Tělesná cvičení neprováděl student se svým preceptorem, ale pod vedením zvláštních učitelů, kteří za šlechtici docházeli.190

V druhé polovině 16. století ještě neexistovaly instituce poskytující výlučně vzdělání šlechticům, které by jim přizpůsobily plně své školní řády. Většina škol nižšího typu byla sociálně smíšená, pro univerzity to platilo absolutně. S tím, jak se vzdělání stalo běžnou součástí výchovy šlechtice, začalo se proměňovat výrazněji do podoby, která odpovídá výlučnosti šlechtického stavu, a odlišovalo se tak od běžného školského vzdělání. Výlučně 187

František Hrubý, Moravské památníky. Památníky bratrů Žerotínů jsou nezvěstné. V zemském archívu Opavě, pobočka Olomouc, se zachovaly ze studií Žerotínů pouze jejich cvičební sešity. 188 Otakar Odložilík, Jednota bratrská, s.18. 189 Petr Maťa, Svět české aristokracie, s.301-327. 190 G. Gellner, Životopis lékaře Borbonia, s.49: Bobonius také zmiňuje jakého si učitele válečnictví Piktora.

stavovský způsob výchovy se prosadil až v 17. století. Na přelomu 16. a 17. století probíhalo vzdělání ještě ve dvou naprosto odlišných formách, na pedagogických ústavech nižších a vyšších škol a na dvorech. Osnovy výuky na latinských školách, gymnáziích a artistických fakultách podléhaly v teoriích šlechtického vzdělání v poslední třetině 16. století kritice. Především to byl humanistický model vzdělání založený na latině a řečtině.191 Tendence k vlastním formám šlechtického vzdělání, které by nespočívaly na modelech humanistických latinských škol sledujeme na panovnických dvorech v Německu. Nemáme ovšem doklad o tom, že by se některý z našich šlechticů na takovémto pokusu o rytířskou akademii podílel svou účastí. Idea šlechtického vzdělání, která zde měla být realizována, byla zaměřena daleko účelněji pro skutečnou kariérní dráhu šlechtice. Militantní složka výchovy se zdaleka neslučovala s humanistickou ideou výchovy k mírnosti a řečnické obraně slovem, jak čteme u Johanna Sturma. Zcela pragmaticky se obracela k realitě, s kterou se měl šlechtic ve státní službě setkat. Povinnost obrany vlasti nebyla samozřejmě humanisticky smýšlejícími mysliteli odsuzována na vedlejší kolej. Problematika turecké hrozby byla aktuálním tématem také při vyučování ve Štrasburku. Karel starší ze Žerotína povolával svého bratra Jana Diviše ze zahraničních cest urychleně zpátky do vlasti, která byla ve válečném ohrožení. Zcela zásadním rozdílem rytířských akademií od latinských škol bylo, že vedle výuky o povinnostech a etice šlechtického stavu měla být vyučována skutečná strategie vojenství.192 Rytířské akademie měly v institucionální formě shrnovat všechny momenty šlechtické výchovy, v nichž se urození odlišovali od běžného studenta. U jazykového vzdělání byl vypuštěn požadavek řečtiny, snížila se doba strávená výukou latiny. Do popředí se dostaly jazyky užívané mezi panovnickými dvory. Jazyková vybavenost byla samozřejmě velkou předností šlechtice a předpokladem pro kariéru na mezinárodní úrovni, a jako taková byla ceněna ve vzdělání šlechtice také po celé 16. století. Je těžké doložit zobecňující charakteristiku ke studiu šlechty na pramenech, protože obvyklá schémata ve vzdělání mají mnohé výjimky určené samozřejmě individuálními možnostmi šlechtice (věk, intelektové schopnosti, zdravotní stav), podmínkami v rodině, přáním otce nebo rozhodnutím poručníka, případně poručníků, které nemusí být jednomyslné a mohou vzniknout vleklé spory o vzdělání sirotků (nebo polosirotků).193 191

Norbert Conrads, Ritterakademien der Frühen Neuzeit, Göttingen 1982, kritika soudobého stavu vzdělání šlechty, s.30n. 192 Příkladem jsou pokusy o založení šlechtické akademie militantního charakteru v Siegen srov. Norbert Conrads, Ritterlich Akademien, s. 105-152. 193 Politicko-konfesně zapříčiněný byl spor o výchovu Perchtolda z Lipé, kterého vyslal Karel st. na studia do Štrasburku. Katolická strana usiloval o získání sirotka, který měl dědičnou hodnost maršálka království českého. Korespondence o místě jeho pobytu ve Štrasburku byla dokonce vedena tajně z obav, že by byl Perchtold

Šlechtic ke svému vznešenému původu musel nabýt znalostí, které ho opravňovaly k vykonávání úřadu ve správě země, odbornou kompetenci. Pro rostoucí profesionalizaci správy a úřednického dvora v 2. polovině 16. století nestačil jen vznešený původ, ale odborná kompetence a zkušenosti. Studiem na univerzitách získával teoretické znalosti práva, na dvorech poznával skutečnou politickou praxi evropských knížat a panovníků. Vzdělání mělo šlechtici přinést potřebné vědomosti k tomu, aby byl schopen zvládnout nároky svého úřadu. Současně procházel šlechtic stavovským vzděláním, které ho odlišovalo od jiných stavů a zviditelňovalo jeho privilegované nároky na vládu, bylo demonstrací legitimity jeho moci. Získání zemského a dvorského úřadu znamenalo samo o sobě také vážnost a důstojnost. Jeho skutečná funkce mohla být druhořadá.194

Po ukončení studijních cest se měl šlechtic především ujmout správy svých statků a poté mohl nastoupit do úřadu nebo služby. Uplatnění šlechticů studujících na kalvínských univerzitách ve službách panovnického dvora naráželo na konfesní problém, který se nejprve v Čechách a posléze na Moravě začíná projevovat také v držení zemských úřadů. Na konci 90. let přebírá katolická dvorská strana důležité zemské úřady v Čechách, na Moravě se jí podařilo proniknout na vrchní pozice v zemi do roku 1604.195Pro kariérní dráhu na dvoře habsburského panovníka se příslušnost ke katolické církvi stává od konce 16. století závaznou podmínkou. Karel z Lichtenštejna přestoupil z kariérních důvodů ke katolictví roku 1599. Vychováním byl nekatolík, základní vzdělání získal na Ivančické škole.196 Studenti z kalvínských škol, kteří zůstali věrni svému vyznání, po bitvě na Bílé hoře vstupovali do služeb dvora falckého kurfiřta Fridricha V. S mnohými se setkáváme ve vojenské službě hlavně švédských a dánských vojsk.

6. SPOLEČNÍCI PŘI STUDIÍCH Význam vyššího studia šlechty stoupal od poloviny 16. století a v jeho poslední třetině se stal v podobě zahraničních cest téměř nezbytnou složkou životní přípravy šlechtice.197 katolíky z města odebrán. Nakonec byl ze Štrasburku na příkaz císaře předčasně odvolán. Srov.Fr.Dvorský, Dopisy Karla st. ze Žerotína, s.165; F.Hrubý, Etudiants, s.93. 194 Srov. Gernot Heiss 195 Thomas Winkelbauer srovnává se situací o deset let dříve, kdy patřily všechny zemské úřady nekatolíkům. 196 Thomas Winkelbauer, Konfese a konverze, Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17.století, ČČH 2000, s. 477-539. 197 Gernot Heiss, Bildungsreisen der östrreichische Adeliger, s. 251-258.

Cesty šlechticů za hranice země spojené s návštěvou univerzit a aristokratických dvorů se v literatuře překrývají s pojmem kavalírský cest. Označuje se tak „závěrečná fáze studií urozených osob, cestujících za poznáním kultury jiným zemí, navázáním nových kontaktů, zdokonalením se v tzv. rytířských ctnostech a získáním zkušeností z evropských dvorů“.198 Vzrůstajícím trendem ve vzdělání šlechty obecně se kavalírská cesta stává od poloviny16. století, v prostředí českých zemí se její model v těchto desetiletích teprve vytváří. Relevantní použití tohoto pojmu se vztahuje ke studijním cestám 17. století, kdy dostaly forma i obsah vzdělání šlechtice ustálenější formu.199 Sledované cesty na nekatolické vzdělávací instituce ukazují, že šlechtic procházel v zahraničí nikoli jen závěrečnou fází, ale téměř celým svým studiem. Jak bylo uvedeno už v předchozích kapitolách, z imatrikulací šlechtických studentů na reformovaných školách v Říši se těšily v hojné míře gymnázia a pedagogia. Cestám na německé školy často předcházela mezi šlechtou i neurozenými osobami také studia na gymnáziích ve Slezsku a Lužici.200 Doba strávená na institucích nižšího vzdělání přesahovala běžně, hlavně u nižší šlechty, čas strávený putováním po univerzitách či dvorech, tedy tzv.kavalírskou cestu. Podle individuálních okolností byl na studia posílán alespoň jeden člen rodu. Jen na kalvínských zahraničních školách nacházíme z příslušníků nekatolické moravské šlechty uvedené v soupisu Františka Hrubého201 většinu panského stavu. Z početnějšího seznamu moravských rytířů je to ovšem poměr daleko menší. Kalvínské univerzity se nacházely ve vzdálených částech Německa. Cesta a vydržování potomka na studiích vyžadovaly finanční zázemí, které by bylo únosné také pro živobytí zbytku rodiny. Z nižší moravské šlechty přichází na studia do Švýcarska r. 1596 Albrecht Bukůvka z Bukůvky jako páže Jana z Vartemberka v Basileji. Čtyři roky poté se do země vrací v doprovodu bratrance Albrechta Rohovlada Bukůvky na akademii ženevskou. Mají také vlastního preceptora basilejského původu J. J. Burckhardta. Mladší bratr Albrechta, Bernard, přišel do Basileje s Janem Malaskou a Oldřichem Zahrádeckým ze Zahrádek. Zahrádečtí a Bukůvkové patří k málu moravských rytířských rodů, s jejichž více členy se setkáváme na několika kalvínských vysokých školách. Václav Zahrádecký přišel do Marburgu ve společnosti svého příbuzného, příslušníka panského stavu Karla Zahrádeckého a rovněž vyššího šlechtice Jana Hodického

198

Martin Holý, Výchova a vzdělání, s. 178. Martin Leibetseder, Die Kavaliertour. Adlige Erziehungsreisen im 17. und 18. Jahrhundert, Köln 2004. 200 Martin Holý, Význam vedlejších zemí České koruny pro vzdělání české a moravské šlechty v předbělohorské době, s.410-425. 201 František Hrubý, Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání, s. 143 - 158, ČMM 46, 1922, s.196-223.

199

z Hodic a dále s rytíři Onši z Březnice a Václavem Žalkovským ze Žalkovic. Do Basileje pokračovali pouze Jan z Hodic a Karel ze Zahrádek. Příklad moravské rytířské šlechty ukazuje, že ve srovnání s panským stavem byla její účast na zahraničních cestách na kalvínské školy zdaleka menší. Většina si mohla cestu dovolit pouze ve skupině dalších rytířů nebo v doprovodu panského studenta, k němuž byla vázána službou pážete nebo famula. Pážecí služba v družině výše postaveného šlechtice představovala nejen možnost vycestovat na studia, ale také způsob stavovského vzdělání. Sociální složení skupin urozených studentů, kteří se spolu nechali zapisovat na zahraničních školách má rozdílnou skladbu. Stejného společenského postavení byly skupiny studentů z erbovních rodin nebo nižší šlechty. Na cestách a univerzitách s nimi pobýval zpravidla pouze preceptor. Příkladem je skupina pěti pražských měšťanských synků z erbovních rodin, které vyučoval v Herbornu Jan Opsimath. Společenská hierarchie mezi členy skupiny určovala jejich vzájemné vztahy a úroveň stavovského vzdělání. Zvláště mám na mysli návštěvy dvorů, místo při pořádání slavnostních hostin při výjimečných příležitostech jako setkání a loučení, svatební, promoční a jiné slavnosti. Ne všem členům družiny, ač se jednalo o šlechtu, byl umožněn stejný typ vzdělání a samozřejmě úroveň jejich rodové vznešenosti také odlišnou formu vzdělání předpokládala. Přední vystupování urozenějších členů skupiny sledujeme například v deníku Matyáše Borbonia na popisech společenských setkání jeho studenta Jana z Vartemberka při cestě a studiích v zahraničí. Albrecht Bukůvka, rytíř ve službě Vartemberka, vynikal ve studiích před svým pánem, při audiencích a návštěvách významných osob ustupoval do pozadí. Na cesty spolu vesměs vyjížděli studenti nějakým způsobem spřízněni, příbuzní, synové pánů a přátel, osoby propojené rodinnými kontakty. Často bylo na studia posíláno několik příslušníků jednoho rodu, nebo bylo-li to věkově možné, také členové nejužší rodiny, bratři. V takovém případě muselo být vzdělání vedeno přiměřeně věku mladíků, nebo byli posíláni za svými příbuznými později. Studijní cesty bratrů se také mohly postupem času rozdělit. Starší a ve studiích pokročilejší se vydali na další etapu studia (například z gymnázia illustre na univerzitu), zatímco mladší dokončili propedeutické vzdělání potřebné pro studia na univerzitě, ucelenou etapu ve vzdělání. Na studia do Herbornu a Marburgu vyrazilo v krátkém časové sledu pět chlapců z rodu Hodějovských z Hodějova. Až v univerzitním prostředí vznikaly kontakty sahající za hranice rodinné přízně a dosavadních přátel a osob otci studenta doporučených. Do družin se dostávali jako preceptoři, vychovatelé či služebníci různé osoby na doporučení známých a síť osob, které se potkaly na společné studijní cestě bývala rozmanitá. Proto je těžké specifikovat regionálně oblast našeho 64

zájmu na Čechy a Moravu, protože studenti do svých družin přijímali, nebo se naopak stávali společníky cizích studentů, s nimiž se po cestě seznámili. Jako družina vyráželi společně z domova nebo se setkávali teprve na cestách. Pobyt ve společenství dalších urozených mladíků byl součástí stavovské výchovy. Při studiích šlechtice v zahraničí byl nejdůležitější osobou jeho preceptor. Hlavní povinností bylo dohlížet na šlechticovo vzdělání ve školách i během cest a dbát o patřičnou výchovu mladého pána. S ohledem na věk a zkušenosti šlechtice bylo jeho povinností zajistit také každodenní potřeby, jako například ubytování, a dbát o zachování šlechticova zdraví.202 Najmutí preceptoři pobývali nějaký čas se svým žákem v sídle jeho otce, aby si na sebe dostatečně zvykli a připravili se na studijní cestu. V jiným případech byl alespoň žák doprovozen svým vychovatelem na školu, kde měl studovat a kde ho také čekal nový preceptor. V družinách zámožnějších studentů přecházely povinnosti nesouvisející s výukou na hofmistra, který zajišťoval celkový plán a průběh cesty. Preceptory se stávali zpravidla studenti neurozeného původu, kteří získali vlastní zkušenosti a kontakty na zahraničních školách a mohli se o ně při provázení šlechtice opřít. Služba vychovatele mnohým finančně umožnila pokračovat na univerzitách v dalším vzdělání. Preceptory se velmi často stávali studenti medicíny nebo lékaři, ale patřili sem i teologové, právníci, studenti svobodných umění. Lékaři ve službách šlechtických vychovatelů byli například Václav Lavín, Matyáš Timin, Adam Huber, Kašpar Doranavius, Matyáš Borbonius. Preceptoři často pocházeli ze zahraničí. Původ vychovatele musel být ovšem volen s ohledem na jazykové schopnosti studenta. Někteří studenti vyjížděli za hranice českých zemí, aniž by uměli německy nebo latinsky a se svým preceptorem museli mluvit rodnou řečí. Vychovatelé české a moravské šlechty byli často rodáky ze Slezska. U Žerotínů to byl Vavřinec Cirklerus z Goldbergu, z Opavy pocházeli Amand a Jindřich Polanus, Matyáš Timin, Michal Linsner, Jan Steinberger. Preceptor Diviše Slavaty byl Jan Weydner ze Šprotavy, u Jana Skrbenského z Hříště sloužil Daniel Staudius ze Zhořelce. Adama Budovce provázeli Simeon Věrník a Jan Gebhardt také ze Slezska, a tak bychom mohli pokračovat u dalších studentů. Vychovatel studenta býval v průběhu pobytu v zahraničí rodiči podle potřeb měněn. Stávalo se tak většinou, když student končil jednu etapu vzdělání a čekaly ho cesty na jiné školy, do dalších zemí. Takovýmto přelomem bylo zpravidla dovršení studií na pedagogiích 202

Dopis Karla staršího Jakubu Guetlinovi ohledně zdravotního stavu Karla mladšího ze Žerotína srov. Etudiants, s. 244-245.

či gymnáziích, po kterých následovaly návštěvy univerzit a případně delší studijní cesty po evropských zemích. V takovém případě už rozlišujeme vychovatele od průvodce po cestách. Preceptory a průvodce měnil Žerotín při cestách do Itálie. Důvodem mohlo být také odmítnutí stávajícího vychovatele pokračovat ve své funkci. Ze služeb Žerotínů odešel příbuzný Amanda Polana Jindřich, který byl krátce preceptorem Perchtolda z Lipé.203 Bohuchvald Berka z Dubé přijal nového preceptora po skončení studií v Hesensku, který ho provázel na kalvínských univerzitách v Heidelbergu a Ženevě. Preceptor pocházel z Herbornu a pravděpodobně zde nebo v Marburgu studoval a služba vychovatele mu umožnila putovat za dalším vzděláním. Bratři Bernard a Jan Jiří Hodějovští z Hodějova si najali při odchodu z Herbornu na studia v Basileji Petra Tita ze Slezské Bytomi a bývalého preceptora Jana Filického z Filefalvy zanechali se svými mladšími příbuznými.204 Osoba, která studenta doprovázela, musela být schopna pohybovat se v cizích zemích. Žerotín využíval svých kontaktů v zahraničí, aby studentům zajistil průvodce po cizích zemích a dvorech, kteří byli znalí tamních poměrů a byli přijímáni na šlechtických dvorech. Petru Brederode odkázal mladého pána z Kunovic,205 který se chystal na školu do Herbornu. Brederode patřil do jedné z předních nizozemských šlechtických rodin, byl právníkem a politikem, a zastupoval nizozemské stavy na falckém dvoře. Výběru preceptora se přikládala velká důležitost a odvíjel se zpravidla od doporučení, která získal. Zajištění vhodného preceptora bylo konzultováno s osobami, které se pohybovaly v kruzích vyššího vzdělání, s příbuznými, přáteli a známými. Na Moravě se obraceli otcové mladých šlechticů o radu ke Karlu staršímu, který měl přehled o vzdělaných osobách vhodných do této služby. V záležitosti preceptora pro svého potomka mu psal Jeroným hrabě z Thurnu. Žerotín mu doporučil Staudia původem Zhořelce,206 kterému již dříve přislíbil, že mu poskytne možnost většího vzdělání. Předtím si však měl uchazeč o službu ujasnit, co by mělo být jeho budoucím povoláním, a obšírně o tom Žerotínovi napsat. Dalším významným šlechticem, který využil Žerotínových zkušeností a kontaktů při studijní cestě svého syna, byl rakouský šlechtic Richard ze Starhenbergu. Původně usiloval o získání preceptora z bratrského sboru v Ivančicích Jana Vettera, kterého mu však tamní senior odmítl propustit a doporučil místo něj Pavla Fabricia. Kašpar Starhenberg na bratrské škole 203

Srov. F.Hrubý, Etudiants, s. 245. Rukověť II, s. 144. Filický pocházel od Kežmaroku a dostal se na studia ve Zhořelci. Po příchodu do Prahy se seznámil s Adamem Huberem, provozovatelem gymnázia. Přes něj se patrně seznámil s Hodějovskými. Wackernagel, s .68. 205 Fr. Dvorský, Dopisy Karla st. ze Žerotína 1591-1610, in: Archiv Český, Praha 1904, č. 1626, dopis z 5. prosince 1609. 206 Jeho bratr Daniel Staudius byl preceptorem v družině Jana Skrbenského z Hříště, která se zapsala v Basileji v září 1601. Staudius zde promoval jako doktor práv. 204

v Ivančicích studoval a odešel odtud s preceptorem Fabriciem na kalvínskou školu v Herbornu. Žerotín se naopak spoléhal na doporučení svých přátel na zahraničních univerzitách. Na Amanda Polana se obrátil několikrát s žádostí, aby v Basileji vybral vychovatele pro přicházející studenty. Ne vždy se podařilo získat preceptora, který by studenta doprovázel už z rodného domu. Jan z Náchoda, teprve dvanáctiletý, byl do Štrasburku doprovozen svým poručníkem, protože nebyla nalezena vhodná osoba, které by byl doprovod chlapce svěřen. Jakub Guetlinus, který tam ve stejnou dobu pobýval s Karlem mladším ze Žerotína, byl pověřen opatřením preceptora přímo ve Štrasburku. Karel starší sice předával preceptorům důvěru nad výchovou jejich svěřenců, ale přesto se nechával o výsledcích studenta a činnosti preceptorů informovat navíc profesory škol, kteří byli žádáni na oba dohlédnout.207 Vztahy mezi studentem a jeho vychovatelem nebyly vždy dobré. Preceptor nedohlížel pouze na školní studia, ale domlouval dospívajícímu mladíkovi ve věcech jeho chování a povinností. Samozřejmě se dostavovaly vzájemné konflikty a rozepře, které jsou pochopitelné už s ohledem na každodenní společné soužití. Pokud byly rozepře vážné, byli o nich informováni příbuzní studenta přímo z univerzity (Žerotínové). Na chování svého svěřence Jana z Vartemberka si stěžuje v deníku Matyáš Borbonius. Preceptorství se obvykle nestávalo zaměstnáním na celý život. Výchova studenta v zahraničí zavazovala k neustálému cestování, které trvalo měsíce až roky. Obvykle se preceptor vzdal úřadu po skončení určité etapy cesty, respektive studií, kterou se uzavírala často také jeho vlastní studia. Věnoval se poté profesi, kterou vystudoval nebo pokračoval v pedagogické činnosti ve škole. Vavřinec Cirklerus se stal rektorem školy v Břehu, Kašpar Dornavius na gymnáziu ve Zhořelci, oba původem lékaři. Cirklerus byl v Břehu také vychovatelem synů vévody Jiřího II., který ho ovšem s označením kryptokalvinisty po svém přijetí luteránské víry ze školy vypověděl. Cirklerus se obrátil na Moravu a byl přijat jako domácí preceptor u Diviše Slavaty a Jiřího z Valdštejna. Za hranice se už se studenty nevydával. Lékař Adam Huber, vychovatel Heltů z Kementu a z Velkého Meziříčí, vyučoval na pražské univerzitě lékařství, a navíc založil soukromou školu pro urozené studenty. Jeho syn Jan Hubert z Rysempachu studoval v Basileji jako společník v družině Jaroslava Smiřického ze Smiřic a jeho preceptora Kašpara Dornavia. Dornavius působil v letech 1600 1602 jako učitel na Huberově gymnáziu v Praze. Někteří preceptoři zůstávali ve službách svých pánů jako lékaři nebo se nechali doporučit do služeb jiného šlechtice. 207

Dopisy Grynaeovi a Tobiáši Pommerovi.

Preceptoři teologického vzdělání se stávali duchovními Jednoty bratrské. Příkladem je Simon Věrník, původem ze Slezska, který byl kaplanem na dvoře Petra Voka z Rožmberka. Šlechtici jako Žerotínové, Smiřičtí, Kounicové, Valdštějnové nebo Budovec měli k dispozici zpravidla vlastního preceptora. Vychovatel Karla mladšího ze Žerotína Jakub Guetlinus měl ve Štrasburku z pověření Žerotína na starosti také Jindřicha Slavatu, a posléze jeho bratra Diviše, za což mu Žerotín přidal na platu. Jaroslav Smiřický a Adam Budovec byli vypraveni ve stejném roce do Basileje, každý se svou družinou a preceptorem. S Budovcem se zapsali dokonce dva preceptoři. Simeon Věrník na fakultu teologickou a Jan Gebhardt, student práv. Budovcovi společníci v družině a na teologické fakultě Jan Labanský z Labanic a Kryštof Flek měli navíc svého společného preceptora. Počet vychovatelů v Budovcově družině je ve skupinách cestujících studentů výjimečný. Obvykle se najímal jeden preceptor, který na cestách vyučoval všechny studenty v družině, ale v matrikách je zapsán jako vychovatel pouze některých. Matyáš Borbonius je v basilejské univerzitní matrice uveden jako ephorus (vychovatel) Jana z Vartemberka a Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl. Jejich společník Albert Bukůvka z Bukůvky s poznámkou v matrice „minister“ je v Borboniově deníku jako jeho žák chválen za studijní úspěch na univerzitě.208 Podobným případem je družina Jana Skrbenského z Hříště, s kterým se zapsali bratři Adam a Markvard Věžníkové z Věžníku a Jan Katarýn z Kataru, z družiny nejchudší, ale rovněž příslušník rytířského stavu. Jméno vychovatele je vztaženo pouze ke Skrbenskému. Studenti z méně bohatých rodin byli posíláni na studia i s jedním preceptorem na pět osob. Synové z pražských erbovních rodů bratři Rosínové, Jan Linhart z Najemperka, Jan Lipnický z Přibenic, Matyáš Jibický z Jizbice a Pavel Kutnauer měli po dobu tříletého studia společného v Herborn preceptora Jana Opsimatha. Provázel je na pedagogiu, a po jeho zakončení už pokračovali ve studiích samostatně. U měšťanských studentů nebylo pravidlem jako u vyšší šlechty mít po delší dobu studia svého soukromého preceptora. Obvykle pokračovali, stejně jako studenti Opsimatha, v univerzitním studiu samostatně. Společenský status a majetkové zajištění rodiny studenta bylo hlavní podmínkou, určující délku a formu zahraničních studií. Takzvaná kavalírská cesta s sebou nesla další náklady, které převyšovaly výdaje běžných studií na univerzitách. Rodina financovala cestovné, průvodce a služebníky, reprezentativní ošacení pro návštěvu dvorů a vůbec rozpočet zatěžující život v sídelních městech evropských panovníků. Z moravských panských rodů se dlouhých cest mimo Německo a Švýcarsko účastnili téměř všichni Žerotínové a páni

208

G.Gellner, Životopis lékaře Borbonia, s. 47.

z Kounic. Obsáhlou cestu popsal ve svém deníku Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Z českých panských rodů patřili mezi velké cestovatele Jaroslav a Jan Albrecht Smiřický. Univerzitní města Heidelberg a Basilej, stejně jako Štrasburk na půl cesty mezi oběma, leží na důležité dopravní spojnici - Rýnu. Především v Basileji, ale také v obou ostatních městech se v druhé polovině 16. století vydalo množství cestovních příruček. V Basileji to byla například Viléma Gratarola,209 která přímo popisovala nejběžnější cesty vedoucí přes Basilej do Říma, Tridentu, Milána nebo Benátek, opačným směrem přes Štrasburk a Trevír například do Antverp. Příručky kladly různě důraz na praktické rady k cestování (stravování, jak předcházet únavě a nemocem apod.) nebo na popisy měst a jejich okolí. Pro zajištění péče o zdraví šlechtice na cestách byli jako hofmistři nebo preceptoři často voleni lékaři nebo studenti medicíny. Ideovou obhajobou cest byl význam zkušeností, kterými se člověk při cestách učí a také životní povinnost křesťana. V praxi se myslelo na osoby jimž byla kniha dedikována, tedy na šlechtice.

7. ZÁVĚR Záměrem této práce bylo postihnout některé z aspektů studijních cest šlechty z českých zemí na reformované školy ve Švýcarsku a Německu. Prolínání institucionální na jedné a individuálně pojímané formy vzdělání na druhé straně nechává vyniknout nesouladu mezi nabídkou škol a komplexními studijními záměry šlechticů. Do pozdního humanismu přetrvávající ideál všeobecné šíře vzdělání, které je založeno na ovládnutí klasické latiny a řečtiny ve formách projevu antického řečnictví, měl silnou odezvu v názorech na studium Karla staršího ze Žerotína. Osoba tohoto šlechtice provází příkladem svého přístupu ke vzdělání celé námi sledované období. Jeho důslednost pro humanitní vzdělání nedostihuje na tomto poli ideálů Johanna Sturma, nároky na vzdělání šlechtice v této oblasti však zdaleka přesahuje. Rodová vznešenost, která byla ještě v 1. polovině 16.století zpochybňována ve srovnání s vážností získanou vzděláním, si na jeho konci začíná hledat vyjádření v institucionální podobě specificky stavovského vzdělání. Školní výuka se do jeho struktur začlenila v omezeném rozsahu, než jaký vyžadovaly principy všeobecného humanitního vzdělání 16. století. Až na výjimečné případy, které svým jedinečným příkladem systematického humanitního vzdělání zastupuje Žerotín, přistupovala šlechta při studiích vůči 209

De regimine iter agentium, vel peditum, vel navi, vel curru, seu rheda etc. viatoribus peregrinatoribusque (sic) utilissimi libri duo, Basel 1561. Srov. Suzette Grün, s. 7.

osnovám gymnaziálního vzdělání selektivně. Univerzitní vzdělání se rovněž přizpůsobovalo komplexnímu záběru studijních cest a soustředilo se na předměty související s budoucí kariérou šlechtice, obvykle v zemském nebo dvorském úřadě. Stavovská hierarchie se mezi šlechtou projevuje už v průběhu studií, a to i přesto, že školy jsou jedinými společenskými institucemi, kde se stírají sociální hranice a je umožněn všeobecný přístup k získání znalostí. Na vzdělání důležité ve veřejném životě jak měšťanů tak urozených, byly pro reálné uplatnění těchto osob kladeny jiné požadavky. Charakter nebo prestiž úřadu, do kterého mohla být osoba dosazena, závisela od jejího sociálního statutu. Společenská prestiž se zvedala s dosaženým vzděláním, a tak také častěji příslušníci erbovních rodin a případně i nižší šlechta dovádí svá studia až k udělení akademických hodností. Vyšší šlechta realizuje stavovskou složku výchovou na aristokratických dvorech Evropy a setkává se současně s politickým vzděláním v praxi. Většina evropských panovnických dvorů zaujímala v poslední třetině 16. století politicko-konfesionální stanovisko a striktní náboženské konfese se prosazovaly rovněž na vzdělávacích institucích. Teologické fakulty byly povinny vyučovat duchovní nauku podle prosazené konfese a zaváděna byla omezení proti jiným vyznáním víry. Konfesionální přístup univerzitních pedagogů se individuálně různil. Na mnoha protestantských školách panovala až do posledních třech desetiletí 16. století smířlivá atmosféra lutersko-kalvínské koexistence, označována jako filipismus. Skutečné proniknutí konfesionalismu do podvědomí jedinců nenastalo současně s oficiálním nařízením jednotného vyznání víry. Tak se také volba české a moravské šlechty pro studia na reformovaných školách nemůže označit za konfesionální diferenciaci na rovině vzdělání. Konfesní spřízněnost škol je volena s ohledem na náboženskou výchovu šlechtice, studenta, která zastává ve vzdělání křesťana důležitou úlohu. Důraz jaký student nebo jeho rodiče, kladli na rozdíly v nauce a ritech konfesí, je ve sledovaném období záležitostí čistě individuální. Sahá od nadkonfesijního postoje ke vzdělání, jaký shledáváme zejména u moravské bratrské šlechty, až ke lpění na zachování konfesijního prostředí v celém průběhu vzdělání. Oba póly se projevují u příslušníků stejného vyznání, jsou znatelné mezi reformovanými, luterány i katolíky.

8. LITERATURA Edgar BONJOUR, Die Univerität Basel von den Anfängen bis tur Gegenwart, Basel 1971. Laetitia BOEHM - Johannes SPÖRL, Universität und Adel, Eine soziostrukturelle Studie zur Geschiche der bayerischen Landesuniversität Ingolstadt 1472-1648, Berlin 1974. Paul BURCKHARDT, Geschichte der Stadt Basel von der Zeit der Reformation bis zur Gegenwart, Basel 1957. Norbert CONRADS, Ritterakademien der Frühen Neuzeit, Göttingen 1982. Strohm CHRISTOPH, Späthumanismus und reformierte Konfession, Tübingen 2006. Franz EULENBURG, Die Frequenz der deutschen Universitäten von ihr Gründung bis zur Gegenwart, otisk vydání z roku 1904, Berlin 1994. Manfred P. FLEISCHER (vyd.), The Harvest of Humanism in central Europe, St.Louis 1992. Gustav GELLNER, Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků, Praha 1938. Antonín HAAS, Karel Bruntálský z Vrbna, Praha 1947. František HREJSA, Česká konfese, Praha 1950. František HRUBÝ, Etudiants Tchèques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale à la fin du 16 et au début du 17 siècle, Brno 1970. František HRUBÝ, Ladislav Velen ze Žerotína, Praha 1930. František HRUBÝ, Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání, s. 143 - 158, Časopis Matice moravské 46, 1922. František HRUBÝ, Moravské památníky z doby předbělohorské, Časopis Matice moravské 49, 1925. Gerhard HINZ, Die Geschichte der Universität Heidelbeg, Heidelberg 1961. Gernot HEISS, Ausbildung im Konflikt der Konfessionen.Konfession, Politik und Erziehung, in: Grete Klingenstei - Heinrich Lutz (vyd.), Pezialforschung und „Gesamtgechichte“. Beispiele und Methodenfragen zur Geschichte der frühen Neuzeit (= Wienere Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 8), Wien 1981. Gernot HEISS, Bildungsreisen der östrreichische Adeliger in der frühen Neuzeit, in: Lenka Bobková - Michaela Neudertová (vyd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995. Gernot HEISS, Bildungsverhalten des niederösterreichischen Adels im gesellschaftlichen Wandel: Zum Bildungsgang im 16. und 17.Jahrhundert; Bericht über Absich, Vorgangsweise und Ergebnisse der Gruppenarbeit zum Thema „Der

Niederöstereichische Adel um 1600 in: Grete Klingenstei - Heinrich Lutz (vyd.), Pezialforschung und „Gesamtgechichte“. Beispiele und Methodenfragen zur Geschichte der frühen Neuzeit (= Wienere Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 8), Wien 1981. Jaroslav Gustav HRUBANT, Památník Jana Opsimatha z let 1598 – 1620, Časopis Matice moravské 40, 1916, s. 123-130. Josef HEJNIC – Jan MARTÍNEK, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě od konce 15. do začátku 17. století, sv. I - V., Praha 1966 – 1982. Karel HRDINA, Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině, Věstník České Akademie nauk, ročník 28-29, Praha 1920. Martin HOLÝ, Výchova a vzdělání české a moravské šlechty v 16. a v první třetině 17.století, Folia historica bohemica 21, Separatum, Praha 2005. Alfred KOHLER, Bildung und Konfession. Zum Studium der Studenten aus den habsburgischen Ländern an Hochschulen im Reich (1560-1620), in: Grete Klingenstei - Heinrich Lutz (vyd.), Pezialforschung und „Gesamtgechichte“. Beispiele und Methodenfragen zur Geschichte der frühen Neuzeit (= Wienere Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 8), Wien 1981. Heinrich KUNSTMANNN, Die Nürnberger Universität Altdorf und Böhmen. Beiträge zur Erforschung der Ostbeziehungen deutscher Universitäten, Köln-Graz 1963. Marie KOLDINSKÁ, Každodennost renesančního aristokrata, Praha 2001. Marie KOLDINSKÁ, Šlechtické školy v předbělohorských Čechách, in: Lenka Bobková (vyd.), Život na šlechtickém sídle v 16.-18.století, Ústí na d Labem 1992. Martin LEIBETSEDER, Die Kavaliertour. Adlige Erziehungsreisen im 17. und 18. Jahrhundert, Köln 2004. Amedeo MOLNÁR, Rok 1559 v Kalvínské reformaci, Křesťanská revue 26, 1959. Amedeo MOLNÁR, Českobratrská výchova před Komenským, Praha 1956. Amedeo MOLNÁR, Na rozhraní věků – Cesty reformace, Praha 2007. Erich MASCHKE - Jürgen SYDOW (vyd.), Stadt und Universität im Mittelalter und in der frühen Neuzeit, Sigmaringen 1977. Ferdinand MENČÍK, Studenti z Čech a Moravy ve Vitemberku 1502-1602, Časopis Muzea Království českého 71, 1897. Gerhard MENK, Von der Hohen Schule zum theologische Seminar Herborn (1584-1984), Herborn 1984. Petr MAŤA, Svět české aristokracie, Praha 2004. 72

Otakar ODLOŽILÍK, Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka, Philadelphia 1964. Otakar ODLOŽILÍK, Jednota bratrská a reformování francouzského jazyka, Philadelphia 1964. Otakar ODLOŽILÍK, Karel starší ze Žerotína, Praha 1936. Alexandr PATCHOVSKY - Horst RABE (vyd.), Die Universität in Alte Europa, Konstanz 1994. Jiří PEŠEK – David ŠAMAN, Studenti z Čech na zahraničních univerzitách v předbělohorském čtvrtstoletí, Ústecký sborník historický 1983, s. 173 – 218. Josef PAUSER – Martin SCHEUTZ – Thomas WINKELBAUER (vyd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie ( 16-18. Jahrhundert). Ein exemplariches Handbuch, WienMünchen 2004 (= Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung. Erzäzungsband 44). Hellmuth RÖSSLER - Günther FRANZ, Universität und Gelehrtenstand, Limburg 1970. Luděk REJCHRT, Bratrští studenti na reformovaných akademiích před Bílou horou, Acta universitatis Carolinae – Historia universitatis Carolinae Pragensis 13, 1973. Noemi REJCHRTOVÁ, Václav Budovec z Budova, Praha 1984. Andreas STAEHLIN, Professoren der Universität Basel, Basel 1960. Anton SCHINDLING, Humanistische Hochschule und Freie Reichstadt, Gymnasium und Akademie in Strassburg 1538-1621, Wiesbaden 1977. Bruno SINGER, Die Fürstenspiegel in Deutschland im Zeitalter des Humanismus und der Reformation, München 1981. Ernst STAEHLIN - Amandus POLANUS von POLANSDORF, Studien zur Geschichte der Wissenschaften in Basel, Basel 1955. Heinz SCHILLING (vyd.), Die reformierte konfesionalisierung in Deutschland-Das Problem der „Zweiten Reformation“, 1986. Karel SITA, Studenti z českých zemí na Basilejské universitě v době reformace, Akademie nauk, Praha 1920. Rainer Christoph SCHWINGES, Universitätbesuch im Reich vom 14. zum 16. Jahrhundert: Wachstum und Konjungturen, Geschichte und Gesellschaft 10, 1984. Andreas STAEHLIN, Professoren der Universität Basel, Basel 1960. Jaroslav Vítězslav ŠIMÁK, Studenti z Čech, Moravy a Slezska na německých univerzitách v XVI. a XVII. stol., ČČM 1905 a 1906. Rudolf THOMMEN, Geschichte der Universität Basel 1532-1632, Basel 1889. 73

Josef VÁLKA, Doba náboženské koexistence a tolerance, Přerov 1995. Josef VÁLKA, K otázkám úlohy Moravy v České reformaci, in: Studia comeniana et historica 15, 1985, sv. XXX, s. 68-80. Josef VÁLKA, Morava reformace renesance a baroka, Dějiny Moravy II. díl, Brno 1995. Axel WALTER, Späthumanismus und Konfessionspolitik. Die europäische Gelehrtenrepublik um 1600 im Spiegel der Korrspondenz Georg Michael Lingelsheims, Tübingen 2004. Thomas WINKELBAUER, Konfese a konverze, Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17.století, Český časopis historický 2000. Thomas WINKELBAUER, Nadkonfesionální křesťanství v 2. polovině 16.století na Moravě a v sousedních zemích, Dějiny Moravy a Matice moravská: problémy a perspektivy, Brno 2000. Thomas WINKELBAUER, Österreichische Geschichte 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht, Teil 2, Wien 2003.

Edice korespondence

Vincenc BRANDL, Spisy Karla st. ze Žerotína, Brno 1870-72. František DVORSKÝ, Dopisy Karla st. ze Žerotína 1591-1610, in: Archiv Český, Praha 1904. František HRUBÝ, Moravská korespondence a akta z let 1620-36, I-II., Brno 1937. Libuše URBÁNKOVÁ-HRUBÁ (ed.) - František HRUBÝ, Etudiants tchèques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale à la fin 16 et au début du 17 siècle, (vyd.), Brno 1970.

Edice matrik Hans Georg WACKERNAGEL, Die Matrikel der Universität Basel, Basilej 1951, 1956.