Crook Magazine #2

2/2014

1

2

Malý kousky svobody Od roku 1984, kdy Stacy Peralta natočil první skejtovej film The Bones Brigade Video Show, se toho změnilo opravdu hodně. Než vydal druhej Future Primitive (pro streetovej skateboarding určující a nezapomenutelnej part Tommyho Guerrera), trvalo to rok a následně další dva k The Search for Animal Chin, kde se mýtická Bones brigáda vydává hledat staříka, se kterým se ztratil duch skateboardingu, a projíždí nejznámější spoty svý doby. Tehdy se objevilo maximálně jedno video ročně a šlo pokaždý spíš o raritu v Peraltově režii.

Skejťáci po celým světě měli dostatek času kopírovat triky, přehrávat si kazety několiksetkrát dokola. Rok 1988 dal dějinám skejtový kinematografie už rovnou tři snímky. Brigáda vydala Public Domain, H-Street zas Shackle Me Not a svoje historicky první video Wheels of Fire pustili ven i Santa Cruz. Poslední zmiňovaný bylo jedním z prvních ryze punkovejch filmů (v soundtracku hrály kapely jako Black Flag nebo Sonic Youth) přesně v duchu filosofie Thrasheru, jehož první číslo vyšlo o pár let dřív začátkem dekády.

Video materiál se od toho roku stává primárně nástrojem pro skejtový firmy – budují si skrze něj vlastní identitu. VHS přehrávače jsou už skoro v každý domácnosti a díky jednoduchýmu kopírování se pásky šíří dál na vlně globálního pirátství. Produkce skejtovejch videí nezastavitelně roste. Roku 1993 založil Steve Douglas a Josh Friedberg první video magazín 411, kterej vycházel každej měsíc na VHS a o několik let pozděj byl zakopanej pod zem internetem.

full-lenght video. Nejsme ani schopný takový množství vstřebat. Když se rozhodnete podívat na něco, zabere vám 15 minut, než se soubor stáhne, další čtvrthodinu, než se na to podíváte, a na Facebooku už se mezitím objeví pět dalších videí. Jak ironicky poznamenal jeden z editorů Kingpin magazínu, pak nemá smysl ani říkat, jak dlouho trvá, než to všechno zapomenete. Temná vize huxleyovský nadprodukce informací a vjemů se dá uplatnit taky ve světě skateboardingu.

Proto unikáme na scénu nezávislejch skejtovejch videí, který nemají sloužit jako reklama, budujou individuální estetiku a nekopírujou trendy. Můžou to bejt japonský filmy, o kterejch píše v tomhle čísle Sergej ve svým svědectví z Fukušimy, nebo undergroundová podívaná Tengu: God of Mischief Collina Reada (to s tím undergroundem myslíme doslova, vzpomeňte si na dnes už legenádrní ollie přes koleje metra Allena Yinga).

Jsou to svébytný díla spojený s fyzickým nosičem – na internetu je mnohdy ani neseženete. Často taky vychází s tištěným zinem. Musíte na ně čekat, hledat je, zajímat se a jít dál než na nejbližší skejtovej web, kde na vás všechno čeká předžvejkaný. Indie scéna nás vrací do dob, kdy v člověku ze skejtovýho videa něco zůstalo.

Miloš Hroch

Přesun skejtovejch médií na internet převrátil způsob, jakým se do tý chvíle vnímal skateboarding. Denně se na nás dnes valí tucet novejch klipů a mnohdy i jedno

3

Kanál Marka Litinského × 8 Olomoucká skejt-punková konspirace × 10 Podivnej magnetismus undergroundu × 12 Sergej Vutuc: Cesta do zóny × 14 Jezusova skejtová archa × 22 Tak trochu jiné Turnerovy deníky × 34 Jim Tumey na východ od průmyslovýho ráje × 36 8 mm široká perspektiva Philipa Evanse × 40 Hardcore punkoví nerdi uctívají kult kafe × 44 Obrazy ke zničení × 50 Lukáš Hutter × 54 Johannes Packalén × 60 Galerie × 64 Černá ovce Ondra Filípek × 76 Honza „Pinin“ Zima × 80 Planety: Jsou tu propasti, které už nikdo nepřekročí × 82 Hüsker Dü: Úsvit novýho dne × 84 Peleton a Or tour po Balkáně × 86 Horylesy × 92 2. číslo vyšlo v říjnu 2014.

Vydává Lógr za podpory Good Night White Pride.

Texty

Miloš Hroch | Jan Tomáš | Sergej Vutuc | Ondřej Vlk | Filip Slivka | Petr Bláha | Radiomír Szajter | Judita | Marek Litinský

Fotky

Filip Slivka | Sergej Vutuc | Nils Svensson | Petr Bláha | Václav Tvarůžka | Matěj Hošek | Justus Hirvi | Will Jivcoff | Ďuri Figura | Jára Sijka | Petr Müller | Loic Benoit | John Nordh | Tom Botwid Cover photo: Jan Rybák

Ilustrace

Štěpán Adámek | Roman Špaček | Lukáš Hutter | Ondřej Vlk Editorial: Štěpán Adámek

Grafický design

Petr Bláha (www.petrblaha.cz)

www.crook.cz facebook.com/crookmagazine 4

Korektura

Robert Candra | Riana Šťáhlavská

5

s like feature Skate ners and li s Pro rt sock ith Van ked w comfo m-pac rtholite om .c sic is ja reas, O V Clas high wear a . Skate.vans new A in rip The all affle g erlays ap und um rubber w Durac g riginal Vans o

6

7

Kanál Marka Litinského Text: Marek Litinský | Ilustrace: Roman Špaček Líťa je stará skejtová páka (snad nám nedá přes držku, až sem přiletí na návštěvu z Portlandu ve Státech, kde žije se svou rodinou), takže skateboarding vidí s nadhledem, místo internetu ho odkojila havířovská kanalizace a je bez debat legendou českýho bazénovýho ježdění. Bude tady psát o tom, co se mu zrovna zlíbí.

Všechno je v pořádku. Ale úplně všechno. Už jen samotný fakt, že držíte druhé číslo Křiváka v ruce, podtrhuje moji velmi oblíbenou a prázdnou frázi, že by mohlo být o hodně hůř. Nikdo skateboarding nekoupil, a to přesto, že hodně lidí prodávalo a dost lidí chtělo koupit. Mega závody a rubriky na webu sponzorované různýma limonádama nepřevzaly skejt z rukou špinavců, pro které tenhle zázrak na kolečkách není cestou ke kariéře, ale spíše námětem na hodně bolestivý, ale jinak velmi zábavný život.

Příliv peněz a popularity nemůže změnit vůbec nic, když přijde řeč na tvrdost betonu ve srovnání s tvrdostí lebky, a jak se poslední dobou ukazuje, není třeba být milionářem k tomu, aby člověk mohl ve skateboardingu podnikat. Jsou produkty, kde to samozřejmě nejde bez hromady kapitálu – takové boty asi nesplácáte v hangáru u strejdy. Teda pokud nemá hangár náhodou na Tchaj-wanu. Na druhou stranu skejtová deska s netradičním tvarem, kolečko s obrázkem pozadí kámošovy mámy nebo třeba i takový časák o nesmyslech se dá udělat svépomocí. Případně s podporou pár kámošů, kteří ví, že nikdo strašně nezbohatne, ale dá se to dělat i bez toho – zájem scény dokazuje, že je tady místo pro všechny. Bývaly doby, kdy to vypadalo

8

docela bídně pro malé skejtové firmičky, které to neměly jednoduché v konkurenci obrů s dostatkem kapitálu na reklamu. Nevím přesně, díky jakému zázraku nebo socio-psychlogickému úkazu to tak je, ale faktem zůstává, že malé a pro někoho třeba i podivné firmy existujou a daří se jim. A to přesto, že zákon trhu je proti nim. Osobně si myslím, že za tím je třeba hledat ono něco, co dělá skejt skejtem. Takhle pravda se projevuje taky v těch nejstarších pohyblivých obrazech skejtu hned po černobílých časácích a zinech – ve starých dobrých skejtových videích.

Doby, kdy kameru mělo pár zazobanců a sem tam nějaká firma, jsou dávno pryč a my jsme už tolikrát slyšeli o smrti klasického videa, na kterém jsme vyrostli. Ať už proto, že teď údajně nejsme schopni udržet pozornost po dobu delší než čas nutný na sehnání papírku, nebo proto, že se firmám prý nevyplatí dělat dlouhometrážní snímky, jak bylo zvykem za starých časů. Naštěstí tomu tak není a video projekty z dílen různých partiček a obskurních značek dokazují, že i přesto, že je super mít kupu lajků pod mikro partem na webu, nic se nevyrovná tomu, když místní šaman – kameraman, střihač a nejlepší brkobalič v jedné osobě – natočí plnohodnotné video.

Pak uspořádá promítačku, kde se všichni sejdou a můžou se poplácat po zádech osobně. Tak to má být. Tohle není byznys. Tohle není sport. Tohle to je každodenní tanec okolo ohně, kde domorodci a kolonizátoři soupeří o šanci na přežití. Takže bacha na kamínek, ať neskončíte držkou v ohni.

×

9

Olomoucká skejt-punková konspirace Text: Miloš Hroch | Foto: Petr Müller

Sedmičlenná SF Crew udržuje v olomouckým podsvětí z vlastních kapes už zhruba pátým rokem prostor s minirampou, kde od minulýho roku kromě výstav a poslechovek vinylů pořádají i koncerty. Jako první tam dělali kravál Remek, Unattended Funeral a Möbius. A od tý doby pokaždý vymalují zdi úkrytu jinak podle kapel, který přijedou.

10

„Fungujeme tam už zhruba pět let. Kluci ještě na začátku v místech, kde dnes stojí rampa, bourali beton. Využití si určujeme my. Iga tu udělal tuny pláten, vyráběli jsme tu objekty na výstavy. Stavíme tu překážky, můžeš tady cvičit, jednu dobu tu parta dělala breakdance. To se mění podle složení lidí, kteří mini zrovna využívají,“ vysvětluje lokál Marek Kroupa. Když dělají koncert, přirozeně je to táhne ke kapelám, ve kterejch hrají skejťáci. Stejně tak ale i ty neskejtový paralelně vytvářejí světy a artefakty, ze kterejch je cítit opravdová láska k věci. To mají všechny kapely společný. Vlastní iniciativu a tvůrčí svobodu. „Kapely, který tu budou hrát, sem patří,“ říká Marek.

S Dialog Crew dělají koncerty všude možně od roku 2008. Všichni, kdo se v ní angažují, mají společný křestní jména a společný zájmy. Začínají vydávat i desky, kontrolujte to na dialogcrew.tumblr.com. Blum s Hankou zas záškodničí všude možně déle, než sahá Markova paměť. Nejenom v Coffee Nerds for Liberation.

Aby naplnili subverzivní význam těch třech písmen DIY i ve skateboardingu, staví taky vlastní spoty. „Rád bych viděl víc lidí, kteří chcou stavět, a nečekajou, co jim kdo dá. Na to je nás málo a nemůžeš od lidí to nadšení očekávat nebo někoho přemlouvat. To přijde. I když se teď počty zvyšujou, s lidma nosícíma longboardy v podpaží asi počítat nemůžeš. V Bibli sis přečetl, že skateboarding ti nikdy nic nedluží, a taky že to je svatá pravda. Mám radost, že tu je aspoň několik lidí, kteří chcou něco ‚vracet do hry‘. Díky tomu uděláme, co půjde,“ rozpovídal se dál o celý skejtový konspiraci.

Snaží se stavět co nejvíc. Mají za sebou taky několik drobnejch zásahů na místech, kde to chtělo jen lehčí úpravy. Domazávají, doplňují beton nebo dřevěný bedny. Poslední větší věc postavili z nuly v Neředíně v Olomouci, kde ovšem neočekávaně zasáhl majitel pozemku, jak to už u těchto organickejch skejtovejch skulptur bejvá. Podařilo se jim ale území uhájit. „Musíme jít dál. Když člověk vidí kolem sebe věci, který si lidi staví a pak třeba i následně legalizujou, nemůže to nezkoušet,“ dodává.

Na otázku, v čem vidí ty organický vlákna spojující skejt s muzikou, odpovídá: „Vždycky mě víc lákala šířka té kultury, než výška ‚sportovních výkonů‘. A právě spontánnost hudby je tak totožná se skejtováním.

Hudba i jízda musí být nenucená a pravdivá výpověď.

Najdeš tu tvrdost, syrovost a agresi, ale i meditaci, naléhavost, lehkost, eleganci, přesnost, rytmus, bolest, vtip, je v tom všechno. Ani v jednom nemusíš řešit škatulky. Obojí je hledání ryzosti, díky kterýmu mě baví žít – mluvím pateticky, ale vidím to tak.“ My tu trochu neodmyslitelnýho patosu odpouštíme. Amen. ×

11

Podivnej magnetismus undergroundu Text: Jan Tomáš | Ilustrace: Štěpán Adámek

O renesanci audiokazety jako nosiče nezávislý muziky toho bylo v posledním roce napsáno hodně, tématu jsme se věnovali i v prvním čísle Křiváka, a to profilem pardubickýho labelu Stoned To Death Records. Každýmu čtenáři je asi jasný, že fenomén návratu MC nebude izolovanou záležitostí českýho undergroundu, je proto podle mě na místě představit si některý vydavatelství za hranicema.

Pro ty z vás, kterým kompletní funkce vydavatelství není zcela jasná: label není jen prostředkem k materiální výrobě a distribuci nahrávek, zejména v nezávislý/ underground muzice slouží jména labelů jako indicie pro hudební nadšence. Některý labely se úzce profilujou na konkrétní lokální scénu a jejich diskografie potom slouží jako takový výkladní skříně nebo galerie daný scény. Jednotící charakter labelu a s ním spojená jeho vlastní umělecká hodnota platí i pro labely, který se vymezujou nikoliv lokálně, ale s ohledem na omezenej žánr (ať už se jedná o širokou oblast typu „psychedelie“, nebo titěrný subžánry, charakterizovaný často spíš jednotným vizuálním a tematickým stylem jako např. „witch-house“ – žánr, kterej před pár lety 12

krátce zazářil v hipster kruzích, aby bleskově vyhořel zpátky do obskurity). Zkrátka, označení labelu na obalu nahrávky slouží jako klíč ke čtení jejího obsahu, záruka kvality i odznak příslušnosti.

Vzhledem k tomu, že celá „kazetová scéna“ je jako mraveniště v mraveništi a objevujou se nový a nový jména, zatímco jiný upadaj v zapomnění, v mejch silách je pouze namátkou vybrat několik zajímavejch labelů.

Sluší se dodat ještě jednu věc: mluvíme-li o renesanci kazet, myslíme tím zvýšenej zájem o magnetickej pásek napříč celou hudební scénou. Od půlky devadesátejch let, kdy CD začalo vytlačovat kazetu z trhu, nepřestaly existovat „ostrůvky“ undergroundu, který pokračovaly

ve výrobě kazet bez ohledu na okolnosti – jedná se zejména o oblasti noise, soundartu, extrémní kytarový muziky – tady zůstala kazeta poměrně stabilním formátem. Znovuvzkříšením kazetový kultury rozumíme převzetí stejnýho modelu labelama z jinejch oblastí a žánrů. Proto si v tuhle chvíli extrémní hlukovej underground dovolíme pominout, stejně jako zájem o MC ze strany velkejch jmen, jako jsou třeba The Flaming Lips nebo Animal Collective.

Burger Records

Nejspíš jeden z největších labelů svýho druhu, s katalogem čítajícím přes 700 vydanejch titulů.

Vypočítávat trefy kalifornskejch Burger Records do černýho je vzhledem k objemu nahrávek poměrně složitý. Ve svejch počátcích (no, mluvíme tady o zhruba prvních 150 releasech) umožnili Burger vyplavat na světlo například dneska tolik populárním garážovejm kapelám, jako jsou Black Lips, Thee Oh Sees nebo Ty Segall. V současnosti se věnuje jak vydávání novejch menších kapel, tak i kazetovejm verzím desek OFF! nebo The Black Angels a reedicím starejch klasik Circle Jerks nebo Television.

Tesla Tapes

Manchesterská značka Tesla Tapes vznikla v rámci hudebního kolektivu Gnod, který několikrát hráli i u nás. Založil ho Paddy Shine aka Dru$s, jeden z hlavních členů Gnod, a slouží hlavně k vydávání hudebních projektů jednotlivejch členů Gnod, případně kapel nebo jednotlivců, se kterejma se Gnod setkali při turné po světě. Takhle se v hledáčku Tesla Tapes ocitli i Lighting Glove a Sister/Body, pražský kapely, který Gnod okouzlili svojí hypnotickou i dekadentní elektronikou. Moderní experimentální psychedelická elektronika v diskografii labelu převažuje – stejně jako Gnod pomalu opustili model psychedelický rockový kapely ve prospěch synťáků, estetiky rave scény a technologickýho vytržení moderní doby. Kromě Gnod a třeba Lightning Glove si dovolim doporučit portugalsko-britskou čarodějku a členku Gnod Marlene Ribeiro vystupující pod jménem Negra Branca.

Root Strata

Not Not Fun

Jako braková encyklopedie a útočiště pro divnosti všeho druhu může působit diskografie Not Not Fun z LA. V určitejch kruzích velmi sledovanej label, jenž má za sebou releasy nahrávek Sun Araw, Eternal Tapestry, Pocahaunted, Blues Control, Umberto nebo Marie Minervy – v případě všech zmíněnejch se jedná o interprety, který se představili i v Čechách. Label není omezenej žánrově, interprety spojuje spíš řekněme post-moderní přístup k hudbě. Ať už vás zajímaj retro horror soundtracky, psychedelický kytarový freakouty, podivný zvukový koláže, nebo prostě pop (se kterým ale nakonec taky nebude něco úplně v pořádku), můžete se každopádně spolehnout, že při procházení katalogem Not Not Fun narazíte na něco, co jste ještě neslyšeli.

Ascetic House

Tenhle label má na svědomí Jes Aurelius, kytarista arizonskejch post-punkovejch divočáků Destruction Unit a na jeho katalogu je to rozhodně vidět. Na Ascetic House vychází hlavně post-punkový kapely s dekadentním étosem a injekcí gotiky, například Iceage, oblíbenci serveru Pitchfork z Kodaně, který si svou dávku popularity užívaj i u nás. Za zmínku stojí akce January Program z ledna letošního roku, kdy během jednoho měsíce na Ascetic House vyšlo 31 nahrávek, tedy každej den jedna. Jednalo se o obdobu subscription programů vinylovejch labelů, kdy si pomocí předplatnýho objednáte dopředu známej počet dopředu neznámejch desek.

Právě třeba na příkladu January Programu Ascetic House lze krásně ilustrovat moc labelu tak, jak byla popsaná výš. Vzhledem ke změně parametrů hudebního byznysu, ke kterejm došlo v posledních deseti letech, zavedený značky vydávající vinyly a CD sázej spíš na jistotu. Proto ne tyhle starý známý jména, ale menší kazetový labely (bez nutnosti velkejch investic) slouží jako skutečný hledači vody – skauti novejch zvuků dneška – a nikdo se skutečným zájmem o moderní hudbu a její aktuální vývoj by jejich relevanci neměl podceňovat. ×

Root Strata ze San Francisca snad můžeme označit za jeden z významnejch labelů v rámci ambientu, drone, psychedelie a nezávislý elektroniky – v jeho katalogu najdeme nahrávky od Harolda Budda, Grouper, Barn Owl, Oneohtrix Point Never nebo Seana McCanna, tedy poměrně prominentních jmen v rámci žánru. Nejedná se o kazetovej label v klasickym slova smyslu, ale v jeho katalogu lze hezky sledovat měnící se trend. Zatímco ve svejch počátcích šéf labelu Jeffre Cantu Ledesma (jinak člen „post-kraut-rock“ kapel Tarentel nebo The Alps, v Praze vystupoval taky sólo před Barn Owl) preferoval vydávání vypálenejch cédeček (CD-Rka), všechny menší releasy labelu od určitý doby neomylně hostí magnetickej pásek.

13

14

Sergej Vutuc: Cesta do zóny Text + foto: Sergej Vutuc

Na začátku byla naděje, že někdo přežil.

Některé věci tam ve vzduchu visí neustále.

Celá pravda se na povrch nejspíš nikdy nedostane, je proto těžké psát o faktech.

O tom, co se přesně stalo při neštěstí ve Fukušimě, o následcích pro lidi, kteří odmítli to místo opustit. Nebo o tom, co to znamená pro skateboarding…

15

Maru a backside disaster ve Fukušimě Zhruba tři roky po Fukušimě jsem si pomyslel, že je načase vycestovat do nějaké nové země – na kontinent, kde jsem ještě nikdy nebyl. Kontinent, o kterém se vypráví nespočet příběhů a polopravd. Před několika lety se začalo objevovat víc a víc skejtových videí z Japonska s osobitým stylem ježdění a estetikou filmu.

Chtěl jsem lokální scénu poznat na vlastní pěst a taky přivézt svoje věci poprvé do Asie.

Ve vzduchu se tam neustále vznáší něco mezi politikou a důvěrou/nedůvěrou. Je těžké věřit politikům, když je celá politická hra postavená na lobby korporací a korupci. Při přemýšlení o tom jsem sáhl do kapsy po telefonu. Seděl jsem ve svém bytě v Německu.

Přistihl jsem se, jak jsem myšlenkami zpátky v Bosně, bývalé Jugoslávii, v osmdesátých letech, kdy jsem tam vyrůstal. Hrál jsem si u nás za domem, když mi máma řekla, ať jdu domů: „Nikdo nesmí jít ven.“ Daleko od nás v severním Rusku se stala nehoda. Vítr ale nemůžeš ovládat. S časem se začaly vzpomínky rozplývat, ale nezapomeneš nikdy. O deset let později jsem na jednom chorvatském tržišti našel velmi levný džem, na zadní etiketě stálo „Černobyl“. Byl jsem jako zmrazený, nemohl jsem se hnout. Všechny tyhle drobné momenty pomáhaly vytvářet to, co jsem si o Fukušimě myslel.

Je 17. březen – den odletu – a já pobíhám mezi temnou komorou a copy shopem. Dodělávám poslední věci.

16

Perfektní příprava pro čtrnáctihodinový let, díky níž jsem většinu prospal. O den později jsem přiletěl do Tokia. Poprvé v Asii, sám na cestě. Proměnil jsem se v japonského turistu a vydal se s foťákem na krku tento stereotyp podrobit zkoušce v ulicích. Nasedl jsem na vlak do Shibuya, kde jsem měl předem domluvený sraz. Adresy jsou v Tokiu většinou jenom čísla a hodně záludných malých uliček bylo zkouškou pro můj orientační smysl. Chodil jsem dvě hodiny kolem bloku.

Když jsem našel to místo, zkontroloval jsem email a náhle se mi otevřely další dveře.

PFK crew z Fukuoka mi nabídli možnost vystavovat stejně jako Maru ze Sendai, který provozuje galerii ve skateshopu. Podíval jsem se do mapy – zase jsem se nemohl hýbat. Úzkost a strach ve mně. Musím projet přes Fukušimu, Sendai je o kousek výš od ní. Na jihu je bezpečno, ne na severu. Z ambasády jsem věděl, že radioaktivita není problém, dokud v oblasti nežijete dlouhodobě. Podle studií není intenzita tak vysoká.

Je ale víc pohledů na věc. Rozhodl jsem se tam jet.

Riskovat svůj život, najít svou vlastní pravdu.

Dlouho před tím jsem měl sen stát se fotoreportérem a s foťákem procházet válečné zóny – snažit se změnit svět skrze fotografie. Fukušima mi tohle připomněla.

Koukám z okna vlaku, vzpomínky letí, v hlavě zmatek,

Kazuma Inada a imaginární nosepick na obstáklu v Osace na Hirošimu přichází temný déšť. Já ale jedu navštívit betonové snílky PFK do jejich vlastnoručně postaveného skateparku mezi džunglí a pláží.

Týdenní lístek na vlak mě později přesunul na sever, abych dokončil svou misi. Naplňují mě smíšené pocity apokalypsy a čisté krásy. Vzpomínám na staré číslo japonského skejtového časopisu SB Journal „HOPE“ s fotkou, jak Maru skejtuje na střeše jedné budovy.

Modrá střecha, v pozadí moře. Mohla by to být krása, kdyby nebylo moře plné odpadků a nebylo to zničené město Soma ve Fukušimě. Z okna se snažím vysledovat následky katastrofy. Cesta do Sendai je plná továren neznámých společností, které tady mají vzbuzovat dojem normálního života.

Maru a já jsme strávili noc rozebíráním morálky a etiky ve skateboardingu, o životě a o naší roli ve společnosti.

O dětech. Válka a neštěstí může změnit váš názor, stejně jako skateboarding formuje váš pohled na beton ve společnosti. Přes noc jsme se konečně dohodli na tom, že den nato brzy ráno vyrazíme na naši cestu.

Auto jsme naplnili rolemi filmů, fotografickou výbavou, lopatami, abychom mohli upravit spoty, a našimi skejty. Na jednom z nich je napsáno Dont Do It. Něco jako znamení nebo varování?

Maruyama Shintaro

Maru, ty pocházíš z oblasti blízké Fukušimě. Při tsunami před třemi lety jsi byl zrovna v Tokiu, hned ses ale vrátil zpátky do Sendai, ke kterému se tsunami díky lesům a dálnici nedostalo. Jak tehdy město vypadalo?

V Tokiu jsem byl shodou okolností kvůli skateboardingu.

Všechno se po zemětřesení zastavilo. Vlaky, dálnice, letadla, všechno. Do Sendai jsem se dostal až tři dny po zemětřesení. Kamarád mi půjčil auto. Normálně to trvá asi 4 hodiny jízdy. Jel jsem tam 20 hodin, protože jsem se musel vyhýbat obrovským dírám v silnici. Rozbrečel jsem se, když jsem se dozvěděl, že moje rodina je v pořádku.

Zemětřesení jsou celkem běžná. Zdá se, že jsem během tří týdnů v Japonsku zažil skoro jedno denně. Byli jste ale nějak připraveni na nukleární katastrofu? Jediný důvod, proč ses vracel, byla tvá rodina, jak jsi už říkal...

Nebyli jsme připraveni na nic. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se něco takového mohlo stát.

Moje dcera se narodila těsně před tím, byl jí rok. Mysleli jsme si nejprve, že se odstěhujeme, ale když nám bylo řečeno, že stupeň radiace není tak nebezpečný, rozhodli jsme se zůstat a dávat si akorát pozor na jídlo a vodu.

17

Kvůli radiaci tady nikdo nezemřel.

Víc lidí spáchalo sebevraždu potom, co byli přinuceni opustit své domovy.

18

Jedním z nejsilnějších momentů bylo, když jsme se ve Fukušimě jeli podívat na rýžovou plantáž. Pro lidi žijící daleko od Japonska musí být těžké představit si, jaké je to žít s radiací. Byl jsi taky prvním člověkem, který se tam vrátil skejtovat a hledat spoty. Říkal jsi, že místní reagovali podrážděně.

Tohle je těžké. Pořád jsou lidi, kteří se tam pokoušejí žít. Možná jsem si to neuvědomil nebo nedokázal představit. Nevím, proč jsem tam jel skejtovat. Nechtěl jsem se asi smířit s tím zoufalstvím, proto jsem na těch spotech jezdil jako normálně.

Laurence Keefe

Laurenci, narodil ses v Anglii a díky skateboardingu ses dostal do mnoha zemí, dlouhou dobu jsi taky žil ve skejtovém městě Barceloně. Pak ses ale odstěhoval do Japonska, těsně před Fukušimou…

Do Japonska jsem přiletěl 11. března, čtyři dny před zemětřesením. Protáhl jsem si skejtovou tour po jižní Asii, rozhodl se tu zkusit najít práci a chvíli tu žít. Neměl jsem tušení, jak moc bylo zemětřesení silný, dokud jsem nezapnul televizi a na BBC to bylo jako hlavní událost. Přemejšlel jsem, jestli se vrátit, ale to vízum byla životní šance. Bylo to hodně stresující, ale zažil jsem tady toho tolik. Nakonec jsem rád, že jsem zůstal.

Když jsem se bavil s přáteli z Chorvatska, kteří v Japonsku žijí, říkali mi, že jídlo si kupují především importované. Hlavně kvůli dětem. Co ty?

Je těžký zjistit, kolik škody radiace nadělala. Dávám si pozor a nejím třeba ryby a piju jenom vodu v láhvi, na druhou stranu si musíš užívat života – někdy si řeknu, že na to kašlu a dám si suši. Nedá se věřit japonské vládě a médiím, když říkají, že jídlo je v pořádku.

Dokonce přijali zákon zakazující vynášet informace týkající se radiace. Západní média zas přehánějí a dělají, že Fukušima je počátkem apokalypsy. Faktem zůstává, že kvůli radiaci tady nikdo nezemřel. Víc lidí spáchalo sebevraždu potom, co byli přinuceni opustit své domovy.

19

Japonsko za sebou má, řekněme, nukleární historii, která se z určitého pohledu opakuje. Nejdřív na jihu v minulém století Nagasaki a Hirošima – města, která se postupem času od druhé světové války přestavěla. Teď se rekonstruuje Fukušima, co si o tom myslíš?

Nikdo neví, jaký bude mít na nás radiace následky. Taky ale nevím, jaký budou mít následky další aspekty mýho životního stylu, který jsou jistě taky špatný a uberou mi pár let. Třeba pití každou noc, nedostatek spánku, nic než pivo a smažený kuře na večeři. Upřímně si myslím, že skateboarding ničí moje tělo víc než radiace, ale pořád to dělám, ne?

Co na to, že žiješ v post-fukušimské éře přímo u místa katastrofy, říkají tvoji rodiče a kamarádi?

Nejhorší věc na tom být tady je, jak se o tebe bojí rodina. Někdo z mejch blízkejch o tom tolik neuvažuje, další mi neustále posílaj články o tom, jak zemřu do třiceti let, což mě taky dohání k úzkostnejm stavům, dokud se toho nezbavím prací nebo skateboardingem.

Zároveň se trochu cejtím blbě, protože se o mě musí strachovat tolik lidí.

Když cestuješ po světě, zjistíš, jak je tahle celá planeta v prdeli, a naučíš se cenit si toho, co máš. Je jednoduchý vidět pozitiva tam, kde žiješ, když máš srovnání. Přes všechny problémy Japonska je to jedno z mála míst, kde tě na ulici nechce nikdo okrást nebo ti ublížit. Lidi se k sobě chovají s respektem, není tady terorismus a kromě tý radiace je jídlo zdravý a dobrý.

Tvoje pozice na skejtový scéně je zajímavá.

Skateboarding je globální fenomén a díky médiím a internetu můžeme sledovat dění v různých částech světa. Ty jsi poznal kus světa, procestoval nespočet zemí se skejtem, jseš součástí projektu Visual Travelling a pořád máš problém se sponzorem na prkna.

Je to jedna z nevýhod neustálýho pohybu. Tak nemůžeš bejt součástí žádnýho týmu pořádně. Je mi to jedno, že nemám sponzora na skejty. FTC se o mě starají a dávají mi desky. Jinak bych nebyl součástí Visual Travelling, kdybych necestoval sám a zůstával na jednom místě. Si nestěžuju!

20

Takahiro Morita

Tvoje skejtový sekvence a videa mají podle mě hodně skrytých sdělení a metafor, od jednoduchého odrážení se ulicí až po rozdílné kombinace médií.

Jak vnímáš následky nukleární energie a smutné japonské historie na život a skateboarding v Japonsku?

Nechápu války, nikdy to nekončí. Přemýšlel jsem o tom hodně, už když jsem byl děcko. Atomovky, které svrhli na Horšimu a Nagasaki, jasně říkají světu a japonskýmu lidu: „Ukončete války.“ Musíme zničit nukleární elektrárny, nemůžeme kontrolovat takový množství energie. Musíme se zastavit a přemejšlet.

Jedni parazitujou na svobodě druhejch jenom kvůli svý chamtivosti. Musíme bojovat za ty, kteří do tohohle světa teprve přijdou, stejně jako za ty, kteří svůj život prožili naplno. Musíme se postavit své chamtivosti.

Vždycky v nás bude. Tvůj strach se přenáší na druhý.

Skateboarding pro mě vždycky byl skvělej mentální trénink. Skáčeš schody, děláš grindy na railech, skejtuješ před lidma. Skateboarding daleko překonává tvý já. Rozšiřuje tvoje možnosti. Chci, aby se lidstvo vzdalo vraždících technologií a vzalo do rukou skejty, aby změnilo svět. Mý video party jsou mý sdělení.

To sdělení ale nepatří jenom mně. Hodně se učím při skejtování s kámošema. Pokaždý, když jedu ulicí, přichází ke mně nápady. Pro mě je skateboarding posvátnej, je v tom magie. „Skejťáci všech zemí, sjednoťte se“ (pozn. Křiváka: volnej překlad „Skaters Must Be United“) je nosný slogan, který prosazuješ ve skateboardingu. Povídej o tom…

Není to jenom zpráva pro skejťáky, ale pro všechny lidský stvoření. Měli bysme tak přemejšlet všichni.

Nemůžeme žít sami, stejně tak nejde skejtovat sám.

Když to můžeš s někým sdílet, je to větší zábava.

Stárneme. Naše těla nebudou fungovat jako dnes napořád. Chci ale žít jako skejťák pořád. K tomu potřebuju přátele. Vzájemně si pomáháme a rozveselujeme se. Vzájemně se respektujeme. Něco jako každodenní nekonečná skejtová sešn i mimo ten konkrétní moment, kdy jseš na skejtu. To jsou ty pravý hodnoty skateboardingu. Lidstvo se nikdy nebylo schopný sjednotit, proto je v současným světě tolik konfliktů. My jako skejťáci budeme mít moc to zastavit.

Možná to bude chvíli trvat, ale ti, kteří znají sílu tý radosti ze skateboardingu, se budou držet za ruce a ukončí konflikty. To přesně chci. Proto musím neustále opakovat, že se skejťáci všech zemí musí sjednotit. ×

Rich Adler při wallie v Tokiu

21

Backside nosepick do fakie přes spinu na Dukle 22

Jezusova skejtová archa: Když zlu uvěříš, ono přijde Text: Miloš Hroch | Foto: Filip Slivka

Lidi vychovaný havířovskou kanalizací si vždycky museli poradit sami. I přes ne zrovna příznivý podmínky pro skateboarding na východní Moravě se protloukli. Na vlastní pěst si stloukávali překážky, betonovej bazén na těrlický přehradě, DIY skatepark na Dukle nebo rampu v mýty opředený Stodole. Asi je to taky důvod, proč většinou naplňujou ten skejtovejma časákama propíranej archetyp „all-terrain skatera“. To je třeba Jurda. Jedním z nich je taky Honza Kesler, kterýmu všichni ze scény říkaj Jezus. Vyniká krásným čistým stylem – ať už je to surfování v bazénu nebo na streetu.

Taky díky jeho tvrdohlavosti a pracovitosti má Picnic pod barákem skejtovej sklep a na Dukle vybudoval spolu s partou regulérní skatepark. První zimu se tam přestěhoval a za světla udržovanýho vrčícím agregátem proskejtoval několik nocí, když nemohl usnout.

Poslední z nich se na Dukle potkal se Satanem a až teď Křivákovi vyprávěl celej svůj příběh.

23

Hraješ automaty?

Jeden máme doma v Picnicu, ale nehraju, nějak mě to nebaví.

Jak je možný, že máte v Havířově krytej sklep, kde můžete přes zimu skejtovat, a v Praze nic takovýho není? Hodně lidí z distribucí a „skejtshopů“ (který prej do skateboardingu něco vracej) tady na konto Picnicu argumentovalo, že to je vysokým nájmem a v Havru je všechno jednodušší.

Měli jsme štěstí, že se nám vedle starého krámu uvolnil super prostor, a když jsem viděl ten sklep, tak jsem hned věděl, co se tam vleze. Nic není zadarmo, ale když má člověk možnosti sehnat levněji materiál a ví, jak to postavit, tak to prostě jde. Stačí chtít. Je mi jich líto, že to u nich nejde, ale ať nebrečí a nějak to vyzvou. Lepší jakýkoli pokus než laciné výmluvy, že to nejde.

Jak dlouho a v kolika lidech jste na Sklepě dělali?

Hrubá stavba trvala cca měsíc.

Sem tam mi přišel někdo pomoct (nebudu vyjmenovávat, abych náhodou na někoho nezapomněl), ale většinu času jsem to stavěl sám.

Byl to hektický čas před Vánocema, Vašnosta jel bomby nahoře v krámu a já dole v podpalubí. Každopádně dík všem, kteří přidali ruku k dílu.

Vypráví se tady taková ta historka, jak jsi pil benzín...

To byla pecka. Stalo se to někdy v létě 2011. Stavěli jsme s Brejdym na Dukle překážky a docházel nám benzín v agregátu, tak jsem ho vyslal na benzínku a řekl mu, ať hlavně koupí taky nějaké pití – bylo vedro jako prase. No a když se Brejdy vrátil, postavil na pyramidu bandasku s meruňkovým ledovým čajem. Den předtím jsem si ten čaj kupoval, byl v akci. Přibíhám s největší žízní, otevírám a začínám z toho velkého hrdla pít. No a až u třetího loku, kdy to ze mě vystříklo

24

Ollie do nejužšího banku v ditchi

25

jak z fontány, mi došlo, že to nejsou meruňky, ale Natural 95. Tak jsem vyběhl ven, vyblil, co se dalo, nasedl do faťana a jel dom. Docela by mě zajímalo, co bych nafoukal, kdyby mě zastavily švestky. Doma jsem si na netu našel, co se má dělat, když se ti něco takového stane, a psali tam, že se hlavně nesmí vyvolávat zvracení, že to může nějak poleptat hrtan a že se má okamžitě volat záchranka. Tak jsem znovu skočil do faťana a jel do nemocnice. Když jsem jim tam řekl, co se stalo, tak vůbec nevěděli co dělat, začali listovat v chytrých knihách, volat na toxikologii, že prý se s tím ještě nesetkali. Tak si mě tam nechali, dali mi živočišné uhlí a poslali mě na oční, protože mi z toho blití úplně popraskalo bělmo. Stalo se to ve čtvrtek a v sobotu se jel Český pohár v bowlu na Těrlicku.

Chtěli si mě tam ještě nechat, ale podepsal jsem revers a přímo z nemocnice jel skejtovat. Vypadal jsem jak zombík s těma očima, ale byla sranda.

Odkojila tě havířovská kanalizace, co ti dala do života a který z tamních nechvalně známejch postav tě ovlivnily nejvíc?

Když jsem někdy ve 12 letech začínal šaškovat na skejtu, tak byla v Hávru velká komunita „starých“ (tak jsme jim říkali) skejťáků, kteří to drtili v centru města na Leninu a před kinem Centrum. Čuměl jsem na ně jak na bohy a s největším respektem. Když se začaly jezdit závody, tak, myslím, že Líťa začal hlásit jako svého sponzora Kanalizace Havířov. No a parta se toho chytla a od té doby je naše crew Kanalizace 736 01. Lidí, kteří mě ovlivnili, je fakt hodně. Jurdu znám od dětství z táborů z Vlkovic, kde jsme brejkovali na dydžinách a ladili první holky, to byly časy. Když jsem začal jezdit, tak jsem skejtoval hlavně s Vašnostou, Hnědákem, Debrecínem, Březňákem, Bubnem, Féďou a dalšíma. Pak jsem se začal bavit i se „starýma“. Bláňa, Hosťa, Líťa, starý Vašnosta, Kája, Béďa, Bobo, Šaulin, Níťa, Rupík, Tomáš Hlava, Peťa 6, Mates a Jura Lucukovi a další psi. Většina „starých“, co zůstali v Havířově, už nejezdí, ale někteří se ještě občas projedou na tajemňáku. Kanalizační parta mě vždycky bavila, díky nim jsem skateboarding tak nějak pochopil a jsem hrdý na to, že jsem z Havířova!

V tomhle čísle hodně píšeme o skejtovejch videích, hlavně z tý nezávislý scény – který byly pro tebe nejzásadnější?

Kdysi bylo super, že skoro nebyl internet. Videa jsme si s kámošema pouštěli na VHSkách a později na DVDčkách. Znali jsme je nazpaměť, věděl jsi, kdo má jakou kapelu a song v profilu, jak jdou triky za sebou, a furt nás to bavilo. Flip – Sorry, The Firm – Can’t Stop, Emerica – This Is Skateboarding, Zero – Dying To Live a další pecky. V dnešní době se na tebe valí každý den ranec nových videí na netu, že to člověk nestačí ani pobrat, natož pak si něco pustit vícekrát. Ale mám v kompu složku videí, která mě fakt baví, např.

Strongest Of The Strange od Pontuse, Almost – Chesse And Crackers, Thrasher videa jako Beer Slave nebo Keg Killer, Antiz Movie, Baker 3, Antihero – Tent City atd. Občas si některé z nich pustím před spaním.

26

S partou jste vybudovali Duklu – mohl bys zkusit popsat vývoj tohohle prostoru?

Bývalý černouhelný důl Dukla leží kousek od Havířova směrem na Orlovou. Součástí areálu je i obrovský kulturák, ve kterém se nám podařilo postavit docela hustý skatepark. Budovu si pomatuju už z dětství, kdy tady moji milovaní rodiče a parta známých měli divadelní akademii. Hráli scénky o tom, jak probíhala revoluce, vojna a další věci, a ze všeho si dělali prdel.

Všichni diváci řvali smíchy. Později se na Dukle začaly pořádat různé teknopárty, drum'n'bass akce, prostě se tam dělaly mega kalby. No a týpek, co tam ty akce dělal, za náma jednou přišel s tím, že už to dělat nebude a že jestli chceme, můžeme tam skejtovat.

Tak jsme tam začali chodit, postavili první bednu, tyčku, bank. Vašnosta koupil agregát, takže jsme měli elektřinu a mohli stavět jak zběsilí. Strašně jsem se do toho zažral, jezdil jsem tam s flexou řezat do sklepa staré trubky a pak jsem to faťanem vozil do sběrny. Za prachy se koupily vruty a jelo se dál. Když se demontoval starý skatepark v Opavě, tak nám volali kluci z Fiveramps, že si můžeme rozebrat a vzít starou spinu, tak jsme narychlo sehnali náklaďák a rampu převezli na Duklu. Zkrátili jsme plošiny mezi rádiusy a postavili ji na pódium, kam sedla jako ulitá. Skatepark jsme dodělali den před Silvestrem 2011/2012, Hájoš namaloval Neckface bubáka na zeď a pak se začaly dít věci. Husté je, že jsme vlastně měli skatepark s Neckfacem ještě dřív než Double Rock skatepark od Thrasheru, kde teď parta má i stejný piknikáč jako my před krámem. Všechno je to tak nějak provázané... Co bude s Duklou dál, je ve hvězdách.

Jeden čas ses tam taky přestěhoval a ve sklepě uviděl Satana...

Asi týden po silvestrovské skejtovačce jsem dostal úžasný nápad, že se na Duklu přestěhuju. Bydlel jsem v té době u rodičů, a tak jsem si řekl, že by byla pecka bydlet zadarmo ve vlastním skateparku. Byl leden, ale bylo docela hezky, tak + 5 stupňů. Začal jsem si na Duklu vozit svoje věci, vybral jsem si největší místnost v horním patře a začal si to tam tunit stickerkama, plakátama, starýma deskama a fotkama. Měl jsem vizi, že z toho postupem času udělám největší krytý D.I.Y. skatepark v Evropě. Furt jsem něco kutal. Měl jsem v hlavě tisíc různých nápadů, až se stalo, že jsem ani za boha nemohl usnout. Ležel jsem na gauči ve spacáku, ale prostě mi nešlo spát, tak jsem se třeba v 5 ráno zvednul, rozsvítil sál a šel jezdit. Připadalo mi, že mě to místo nabíjí nějakou strašně silnou energií. No a to s tím spaním se opakovalo i další noci a do toho se ještě brutálně ochladilo, najednou bylo venku –10 stupňů, uvnitř tak –15. No a hlavou se mi začaly honit psycho myšlenky a souvislosti, že to, že jsem tady, má nějaký hlubší význam. Můj děda kdysi na Dukle fáral a měl velké štěstí v neštěstí, protože když tam byl zával, tak si zrovna ten den vyměnil šichtu s kamarádem a ten tam dole zůstal místo něj. Kdyby ho to tam zavalilo, tak bych se ani nenarodil. Z té zimy, co tam byla, jsem začal věřit tomu, že přijde nějaká katastrofa,

Backside crooked v Havířově na spotě, kde by nikoho z nás nenapadlo skejtovat 27

Frontside feeble ve vyšší části těrlickýho bazénu 28

Jednou v noci, když jsem nemohl spát a skejtoval, tak kombo, z kterého jsem si pouštěl hudbu, začalo divně chrčet, trvalo to asi půl hodiny a byl to čím dál tím hnusnější zvuk.

29

válka, doba ledová nebo nějaký jiný kolaps a že díky Dukle se zachráníme. Za kulturákem je plně funkční atomový kryt pro 600 lidí, který si parta nadšených vysokoškoláků ve svém volném čase dala do kupy, stejně jako my skatepark. Jeden z nich se tam prý později oběsil a neví se proč. Jednou v noci, když jsem nemohl spát a skejtoval, tak kombo, z kterého jsem si pouštěl hudbu, začalo divně chrčet, trvalo to asi půl hodiny a byl to čím dál tím hnusnější zvuk. Nemohl jsem přijít na to, čím to je, a pak to najednou přestalo.

Měl jsem s sebou i kameru a hodně věcí jsem si natáčel.

V pátek třináctého se mi třikrát stalo, že mi kamera se stativem spadla. Buď jsem nějak zavadil o kabel, nebo jsem do stativu poslal skejta, no prostě jsem měl pocit, že něco nechce, abych si to tam točil. Začal jsem být regulérně posedlý, připadal jsem si jako Ježíš, kterého zkouší Ďábel. Několikrát mi v noci došel benzín v agregátu a já musel v největší kose jít kilometry na benzínku. Poslední noc na Dukle byla hodně psycho.

Byl to sedmý den od doby, kdy jsem se tam nastěhoval.

Seděl jsem nahoře v gauči a říkal si, že teď snad příjde sám Satan a bude to na mě zkoušet. No a co se nestalo... Kolem půlnoci slyším klaxon, tak jdu dolů, otevírám dveře a tam stojí Porsche Cayenne a před ním dva týpci a jedna buchta. Ten, kterému patřilo to auto, byl na Dukle už jednou před Silvestrem a ptal se mě, jestli tam nechceme udělat erotickou show. Řekl jsem mu, že to bude skejtový Silvestr a že tam na to asi nikdo nebude zvědavý, ale klidně ať to přijdou zkusit. Pak už se neukázal. Ti dva byli nějaké vyšlehané smažky, vypadali fakt hrozně. No a řekli mi, ať je pustím dovnitř, že si tam chcou něco natočit. Nevím proč, ale pustil jsem je. Přišli jsme ke spině a týpek na mě, ať je tam nechám, že si tam natočí nějaké porno, bylo tam zhasnuto a největší tma. Říkám ok, dělejte si tu, co chcete, já jdu nahoru a tam mi nelezte. Asi za 20 minut ale přišli. Docela nevěřili, všude jsem měl skejty, trička, fotky atd. No a frajer na mě, že si chce něco koupit, ať mu něco prodám, ale já mu řekl, že nic na prodej nemám. Pak se zašili do malé místnosti, odkud se kdysi promítalo, celé si to tam vystlali nějakou stříbrnou folií a začali se tam šoustat a natáčet se. To už jsem si fakt nedal, tak jsem je vyřval, ať vypadnou a ať je peklo spálí. Sbalili si svoji produkci a šli. Později mi kámoš řekl, že ten pornorejža si za něco odseděl 6 roků. Pár hodin po tom, kdy odešli, mi došlo béňo v agregátu.

Venku sněžilo, ale já jsem si vzal tajemňáka a jel do města. V ruce jsem měl foťák a všechno cvakal. Nikde nebyla ani noha, jenom sněžné pluhy jezdily sem a tam. Chtěl jsem se jít někam ohřát, ale všude bylo zavřeno, Tesco, benzínka u vlakáče, všude mrtvo. Tak jsem zamířil do města. Zašel jsem se podívat ke kostelu a hřbitovu u koupáku, kde jsem snad byl jednou v životě, přečetl si pár náhrobků a pokračoval dál.

30

Fakie 360 flip na neskutečným místě v Bohumíně 31

Vysokej wallride ve skejtovým sklepě havířovskýho Picnicu 32

Najednou stojím před základkou a gymplem, kde jsem prožil třináct let svého mládí a kde pracuje celý život moje mamka. Proti mně na nádvoří velká socha havíře se sbíječkou, lampa a ocelovofialové nebe. Z těch fotek, co mám, běhá mráz po zádech. Z bot jsem měl kostky ledu, sednul jsem si na schody před základku a začal vzpomínat na školu. Snažil jsem se přijít na to, proč tu jsem, co tady teď vlastně dělám. Ani nevím, jestli jsem na něco přišel, byla mi hrozná zima. Vrátil jsem se zpátky na Duklu, zabalil se do spacáku a deky, myslím, že jsem i usnul. No a druhý den mě vezli čerti do Opavy.

Pak jsi nějakej čas strávil v sanatoriu... Na co si z toho vzpomínáš? Bylo těžký se zbavit těch hlasů?

Jak ses léčil?

Byl ve mně démon a já jsem to přehnal. Rodině i lidem, které mám hodně rád, jsem řekl fakt hnusné věci. O konci světa, o pornu, že všechno je špatně a že to, co se mi děje, není žádná náhoda. Pomatuju si to všechno moc dobře, bylo to největší zlo. Když mě přivezli do Opavy, tak mi všechno vzali a nadopovali mě práškama. Dali mi seprané staré pyžamo, ve kterém jsem byl celý týden. Parta kolem mě byla taky solidně mimo, každý jinak, ale skoro všichni mluvili o démonech a zlu, které se jim stalo. Celý den chodíš zfetovaný po chodbě tam a zpátky a čas stojí. Všichni byli kuřáci a kouřit se chodilo na záchod. Chodil jsem tam s nima pokecat a začal jsem taky kouřit. Byla to totiž jediná činnost, která se tam dala dělat. Pak mě šoupli na další oddělení, tam nás bylo víc. Někteří lidi mi tam přišli docela normální. S jedním typem jsem hrál furt ping pong, byl o něco starší než já. Skončil tam kvůli piku, ale byl v pohodě. Jezdili za mnou naši, vozili mi ovoce, časopisy, a když jsem měl vycházky, tak jsme chodili do jedné pěkné opavské cukrárny. Byl tam starý doktor, říkali mu dr. House, chodil o hůlce a vypadal jako on, ale bylo mu tak osmdesát. Měl jsem z něho divný pocit, vždycky na sezení nám vštěpoval, že tu nemoc musíme přijmout a že to nejde vyléčit, šel z něho strach. Pak mě přesunuli na poslední oddělení, tam už byly i ženské. Bylo to tam pěkné. Poznal jsem tam týpka, byl starý jako já, a tomu se stalo, že v den jeho narozenin umřel Václav Havel a on měl pocit, že se do něho převtělil. Na zádech měl vykérovaného nějakého démona. Tak jsme tam chodili po chodbě Jezus a Václav Havel. Další týpek byl mladší, takový nenápadný s brýlema, ale též byl chycený. Říkal jsem mu Pavel Ďáblík. Jednou za mnou přišel a dal mi malé rádio, ať si ho pustím, že se tam dozvím zajímavé věci.

Dal jsem mu za to tričko Indy, měl z něho radost, ale to rádio jasem radši nezapnul. Chtěli, abych jim tam udělal přednášku o skejtu, tak jsem si tam dovezl desky, knížku Independent Built To Grind a časáky.

Projížděl jsem se po areálu na tajemňáku a lidi koukali, co je to za blázna. Z těch prášků jsem hodně přibral, furt máš na něco chuť a furt se ti chce spát.

Když už jsem si myslel, že mě konečně pustí domů,

přestal jsem ty prášky polykat a schovával jsem je pod jazyk. Jednou za mnou přiběhl Pavel Ďáblík a dal mi knížku Tajemné úkazy od Paula Rolanda. Podtitul byl „strašidelná místa, zjevení, reinkarnace a spojení se světem živých“ – přeběhl mi zas mráz po zádech a asi za půl hodiny si pro mě přišli dva čerti v bílém, protože zjistili, že nejím ty prášky. Táhli mě přes celý areál léčebny a říkali mi: „Ták ty zmrde, celé si to zopakuješ.“ Den a půl jsem byl přikurtovaný k posteli. Ten pocit, když se nemůžeš pohnout ani poškrábat, to je fakt na zbláznění. Taky jsem dostal sedmkrát elektrošoky do hlavy, nejdříve tě uspí injekcí a pak ti přikládají elektrody ke spánkům, taky bomba procedura.

Připadal jsem si jak krysa v laboratoři, prostě největší hell, jaký jsem kdy zažil, a fakt nikomu bych to nepřál.

Znovu jsem se pak dostal na oddělení dr. House a při našem posledním sezení, na které jsem nechtěl jít, ale on mě přemluvil, jsem ho tak slovně rozebral, že všichni pacienti čuměli s bradou dole na mě a ukazovali palec nahoru. Po dvaceti minutách mě ten starý muž prosil, abych už odešel, že mě nedává. Jestli ještě žije, tak si mě určitě dobře pomatuje. Storek z pakárny mám fakt hodně. Ven z blázince jsem se dostal asi po třech měsících, když naši podepsali revers, chtěli si mě tam nechat ale ještě o týden déle...

Mělo s tím něco společnýho hulení nebo satanská symbolika Thrasheru a kolektivů jako Barrier Kult nebo všechno dohromady?

Tak určitě. Já jsem nikdy nebyl žádný satanista, i když si to o mně potom hodně lidí myslelo. Ale když se člověk nahulí, zaposlouchá se do textů Iron Maiden, Johnyho Cashe a dalších, kteří zpívají o životě, a listuje si třeba Thrasher magazínem, tak ho to vtáhne. Texty jsou hodně o bohu a o ďáblovi, no a jak vypadají skejtové designy a filozofie Thrasheru, Independentu, Creature a dalších značek, víme všichni. A když se ti do toho začnou dít divné věci, jsi na místě jako Dukla, je ti zima a nemůžeš spát, tak je na malér zaděláno. Teď už vím, že budu dělat všechno proto, abych neskončil v pekle, už jsem si zkusil, jaké to tam je. Hodně skejtrů má podobnou zkušenost, sáhli si na dno, ale dostali se z toho a teď jsou z nich lepší lidé, jsou svobodní a svoboda je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí.

Jezus teda Satana nakonec přemohl? Pomohl ti z toho skateboarding?

No mně se něco podobného stalo ještě o rok později, když se měnil mayský kalendář, ale o tom zas někdy příště. Teď věřím, že jsem to přemohl a že se to už nikdy nevrátí. Pomohla mi z toho hlavně rodina, přátelé, moje bývalá holka Klárka a samozřejmě i skateboarding.

Už vím, že je to hlavně o tom, na co člověk myslí. Když budeš myslet negativně a věřit zlu, tak ono přijde.

Takže se snažím myslet a dělat jen to dobré a jsem šťastný za každý obyčejný den na tomhle světě. ×

33

Text: Ondřej Vlk

Vláďo, řekni, co tě teď nejvíc sere?

Peníze.

Jsme na tom stejně – a co pro tebe znamenají?

To, co mě nejvíc sere.

Cítíš se jako umělec – nebo potřebuješ vůbec něco být?

Rád bych se cítil jako svobodný člověk.

Fandím nám.

Na Vladimíra Turnera a jeho věci jsem poprvé narazil, když byl ještě členem podvratné umělecké skupiny Ztohoven – a to bylo v době, kdy ještě nestála za hovno. To už je ale 7 let a díky tofu se později nepřipojil k provokativní onanii a vedl si vlastní kritický dialog se společností – zatím má ale většinou poslední slovo.

Jeho prostředky jsou dokument nebo umění a aktivismus ve veřejném prostoru a protože dobré 34

umění je diverze, tak ještěže máme po té revoluci, co?

Jeho aktivity jsou velmi čisté a čitelné, žádný existenciální pláč nad zlým světem, ale přímá konfrontace, kde je většinou čitelný motiv – nasranost.

Nejlépe ho asi charakterizuje vlastní diptych kérka – tvoř a zlob, už jeho kůže je tedy myšlenková intervence pro každého, kdo si všimne. Já sám se pokaždé sebe ptám, jestlipak jsem byl dostatečně neposlušný, protože dnes už se dá věřit jen nepřizpůsobivým, to je veřejně dostupný fakt. Kdo plyne – hyne.

Od atomového výbuchu v Krkonoších přes prosekávání vlastní cesty veřejným prostorem a zachraňování životů po skalpování a analog VJing – sjížděj jeho audiovizuál na vimeo.com/sgnlr nebo jeho kompletní virtuální život na sgnlr.com. ×

35

36

Jim Tumey na východ od průmyslovýho ráje Text: Křivák | Foto: Will Jivcoff, Filip Slivka | Ilustrace: Roman Špaček

Když nám volal Sergej Vutuc, že do Prahy míří jeho dobrej kámoš z Detroitu, jestli bysme mu mohli pomoct, neváhali jsme ani vteřinu.

Skateboarding na takovejch vazbách stojí a nabídnout místo na zemi a po ránu kafe je to nejmenší. Jima jsme vyzvedli jednou v noci na Hlaváku a už po chvíli bylo jasný, že ve vidění skateboardingu budeme mít hodně společnýho.

Při křižování pražskejch spotů a betonovejch DIY staveb jsme mluvili o továrním Detroitu, galerii, kterou vede s kámošema, východním i západním pobřeží a v neposlední řadě o nezávislý scéně skejtovejch videí.

New deal v Detroitu 37

Industriální zóny, vylidněný čtvrti, opuštěný továrny – Detroit se zdá jako město stvořený pro stavění. Je jich tam hodně?

Neřekl bych hodně, ale pár spotů ve městě máme.

Některý malý jako betonová rychlovka na bariérách, další velký jako skatepark. Provozuju galerii, kde jsou skejtovatelný obstákly podobný sochám integrovaný přímo v prostoru. Je to skvělý místo, kam se v zimě ukrýt. Po celej rok tam děláme výstavy, promítání a mejdany.

Jak moc soudržná je detroitská skejtová komunita?

Scéna teď drží pohromadě. Není nás tolik, ale skejťáci žijící v Detroitu chtějí zůstat a budovat něco s možnostma, který radnice nabízí. Tím myslím, že ti, kteří tady bydlí, včetně mě, jsou tu z vlastní vůle. To město jsme si vybrali. Není to tak, že bysme tu skončili.

Dá se tady opravdu něco dělat a úřady vám vycházejí vstříc, podpora od lokálů a sousedů je taky úžasná.

Není takovej problém začít nějakej kreativní projekt od nuly jako v ostatních městech.

Východní a západní pobřeží se liší v přístupu ke skateboardingu...

Každá scéna je odlišná, každá má svůj vlastní styl.

Na západním pobřeží jsem krátce (asi šest let) žil, v Los Angeles a Phoenixu. Největší rozdíl, kterej jsem zaznamenal, je ve výběru spotů. Nechci, aby to znělo povýšeně, ale je to můj vlastní pohled... Pro západní skejtry je typický chtít skejtovat na spotech, kde už někdo jezdil před nima – viděli to v magazínech na fotkách nebo ve videích. Na východním pobřeží skejtr vždycky hledá něco novýho. Něco, co nikdo před ním neobjevil. Zdá se mi, že na východním pobřeží je víc flexibility pro seberealizaci skrze spoty než na západě.

Nedávno jste se vydali na tour po Evropě, který města tě zaujaly nejvíc?

Jo, tohle byl můj první velkej výjezd ze Severní Ameriky.

Strávil jsem měsíc na cestách po Evropě – Itálie, Vídeň, Česká republika, Německo, Dánsko a Švédsko. Nejvíc jsem si užil Dánsko. Chvíli jsem pobýval v Kodani, a dokonce si to tam o chvíli prodloužil. Líbí se mi, jak je to město velký, ten kontakt s lidma kolem tebe. Přijel jsem sem z hlavního města světovýho automobilovýho průmyslu, je uvolňující nevidět na silnicích tolik aut, mít možnost využít skejt jako dopravní prostředek.

U nás se po městě nedostaneš na kole nebo skejtu, všude musíš jezdit autem, protože je Detroit tak rozlehlej. Lokálové nás přijali dobře a udělali jsme si tady spoustu kámošů. Zajímám se hodně o architekturu, takže tahle tour byla nekonečná série vizuálních podnětů. Při skejtování jsem se kvůli tomu nemohl pořádně soustředit, pořád jsem obdivoval ty baráky kolem sebe.

38

Teď máš srovnání, dokážeš vedle sebe postavit skateboarding v Americe a Evropě?

Skateboarding se zdá stejnej. Rozdíl leží v ulicích a spotech. U nás není skateboarding taková samozřejmost jako v Evropě, zdá se. Potom, co jsem se bavil s lidma, skejt je tady hodně přijímanej a při stavění měst se s ním počítá jako se součástí plánu.

Příkladem jsou třeba všudypřítomný plazy. Když se plaza navrhuje, zahrnou do toho i skejťáky. Je jasný, že evropská scéna je o něco víc rozvinutá a progresivnější než ve Státech.

To se nám skoro nechce zdát, tady si všichni malujou americkej skejtovej sen. Taky to mohlo bejt tím, žes hodně času strávil v Dánsku a Švédsku, kde je scéna o něco rozvinutější a komunikace na ose skejťáci-město opravdu obousměrná. Zapamatuješ si něco z Český republiky?

Mně tady překvapila DIY scéna a v neposlední řadě architektura. Od Sergeje jsem slyšel o spotech, který jste postavili. A nemohl jsem se dočkat, až vaši partu poznám a budu moct na vlastní oči vidět ty místa.

Co tě jako kameramana motivuje k točení skateboardingu?

Točím už nějakejch deset let a upřímně mě nejvíc pohání vidět svoje kámoše, když jsou do něčeho nadšeni, a pak se to povede. Ta atmosféra. Miluju, když mi někdo zavolá nebo pošle zprávu o novým spotu, kterej našel kdesi v odlehlý čtvrti, nebo že má nápad natočit nějakej trik a chce to jít zrealizovat do ulic.

Josh Stewart v jednom rozhovoru pro Jenkem magazín řekl: „Indie skejtový videa jsou nejsmysluplnější věcí ve skateboardingu.“ Máš ale i přesto rád větší projekty? Co je pro scénu přínosnější?

Joshova práce je inspirující a to, co řekl v tom interview, je bez výhrady pravda. Na indie scéně je víc nadšení a víc prostoru pro individualismus. Díky tomu se rodí nový nápady a způsoby, jak svoje pocity vyjádřit skrze objektiv. Něco, čeho velký společnosti nejsou schopný. Ani je to asi nezajímá. Podle mě je životně důležitý, abysme podporovali lokální indie tvorbu, udržovali ji při životě. Posouvali dál kreativitu, zkoušeli nový věci. ×

Backside tailslide v Garáži 39

8 mm široká perspektiva Philipa Evanse Text: Miloš Hroch | Foto: Nils Svensson

Phil Evans, filmař původem z Irska, vždycky kašlal na trendy, chtěl točit podle sebe. Taky se nikdy tolik nezajímal o triky, ale objektivem spíš zachycoval jedinečnou atmosféru skateboardingu. Na estetice analogovejch filmů si vybudoval osobitej styl. Jeho prvním významnějším počinem byl dokumentární snímek Format Perspective o šesti skejtovejch fotografech evropský scény. Před víc než rokem se odstěhoval do švédskýho města Malmö, o jehož skejtový komunitě natočil dokument Coping Mechanism. Teď pracuje na projektu o tamní partě holek jezdících na skejtu. A Phil má údajně taky v rukávu protijed na moderní dobu.

40

Jak ses dostal ke skejtu?

Bylo mi, myslím, patnáct – začal jsem docela pozdě.

Viděl jsem u nás v ulici skejtovat nějaký kluky a strašně se mi to líbilo. Nemohl jsem na to přestat myslet.

Vyměnil jsem se sousedem falešnou kytaru Fender za prkno. Pamatuju si, že to byl model Jeffa Hedgese od Santa Cruz, Rat Bones kolečka Powell-Peralta a jeden Indy truck a druhej Gullwing… Od tý doby jsem skejtem posedlej!

Kdy tě to začalo táhnout k točení?

Mohlo to bejt kolem roku 2002 nebo 2003, kdy jsem si koupil Hi8 kameru. Točil jsem sám sebe (trapný, vím), protože nikdo kolem ve městě, kde jsem vyrůstal, nejezdil. Po tom, co jsem se odstěhoval, jsem potkal další skejtry a začali jsme točit spolu. Klíčovej moment pro mě bylo vidět záběry společně s hudbou. Pak jsem dostal mini DV kameru s rybím okem a natočil jsem video s názvem True Guys s pár kámošema z Dublinu a Bray, kterejm to fakt šlo – recenzi otiskli v britským časáku Sidewalk, to mě dost nakoplo. Mini DV jsem vyměnil za VX 1000 s prvotřídním okem, udělal jsem pár videí a pak mi moje holka koupila Super 8 kameru – záběry vypadaly přesně tak, jak jsem si v hlavě vždycky představoval. Takovýho efektu s VX 1000 nelze docílit, má to úplně jinou atmosféru. Věděl jsem, že už není cesty zpátky. Natočil jsem video No Use celý na osm milimetrů – mělo takový nepopsatelný kouzlo. Po tom jsem přesvědčil Nicka Jensena, aby se mnou šel do dalšího 8mm projektu The Scrum Tilly Lush. Docela se to chytlo – hodně lidí se mnou chtělo točit a ozvaly se i nějaký firmy, který mi daly jistoty, abych se vykašlal na práci a začal to dělat na plnej úvazek.

O tvý práci jsem se dozvěděl díky dokumentu Format Perspective, kterej nabízí alespoň podle mě úplně odlišnej pohled na skateboarding a obrací pozornost na evropský skejtový fotografy…

Koncept se začal rýsovat někdy po dokončení The Scrum Tilly Lush. Tehdy jsem točil s týpkem, kterej se při natáčení strašně vztekal, byl vystresovanej a přenášel to na mě. Jako vtip jsem se obrátil a začal točit kámoše fotografa Stu Robinsona. „Počkat, to by mohl bejt dobrej nápad,“ řekl jsem si. Stu mi ukázal nějaký fotky ze session, kde jsme byli spolu, stejně jako snímky z ghett a squatů okolo Belfastu. Udělal jsem zkušební edit a zdálo se, že to funguje. A začal jsem to rozvíjet…

Kdysi jsi mi říkal, že ti to zabralo dva roky. Co bylo nejtěžší na tom dotáhnout to dokonce?

Byl jsem tou dobou v podstatě nezaměstnanej, nemohl jsem si dovolit pořád cestovat nebo kupovat filmy, ale měl jsem opravdový štěstí. Ozval jsem se Bertrandu Trichetovi po tom, co jsem viděl knížku Dirt Ollies z tour po Mongolsku od Carhartt. Měli jsme točit v Belgii, ale někdo se vloupal do jeho kanceláře a ukradl mu všechnu foto výbavu, museli jsme to teda zrušit.

Hrozně jsem s ním chtěl točit, a tak jsem se zeptal, jestli

Emma Lindgren | frontside rocknroll ho nenapadá nějaká alternativa. On řekl, že jo – tour po Japonsku! Když Carhartt viděli záběry, co jsem tam udělal, chtěli podpořit celej můj projekt. Nejtěžší bylo posledních pár měsíců, který byly neskutečně náročný, deadline tě ale donutí víc se soustředit na práci.

Vlastně docela rád pracuju pod tlakem.

Co ses při práci na Format Perspective naučil?

Naučil jsem hodně o technikách focení, ale důležitější byla jedna věc – cesta za inspirací jednotlivých fotografů. Sledovat vlastní vizi a nenechat se ničím vyrušovat. Taky jsem se naučil bejt víc profesionální, nikdy jsem s nikým na takový úrovni nespolupracoval a obzvlášť ne na filmu a knize zároveň. Musel jsem přidat na tempu a průběžně komunikovat s ostatníma, kteří byli v projektu namočení.

A nápad udělat Coping Mechanism přišel od radnice města Malmö nebo z inspirace tamní scénou?

Do Malmö jsem jezdil roky, rád jsem se vracel zpátky – spoty jsou šílený, parky obrovský a scéna aktivní.

Těsně před tím, než jsem se rozhodl do Malmö přestěhovat, jsem jednou v noci dostal nápad natočit tenhle dokument. Koncept jsem díky fotografovi Nilsi Svenssonovi předal městu a oni díkybohu souhlasili s podporou.

41

Nadprodukce informační doby měla vliv na to, jak vnímáme skejtový videa. Je jich už tolik, že se v tom člověk ztrácí a nedokáže je konzumovat. Jak se na to díváš ty jako kameraman?

Ten problém má dvě strany.

S internetem je saturace skejtovejch klipů tak vysoká, že je těžký filtrovat ty dobrý, a i tak je někdy těžký si jich vážit, když každej den přijímáme tolik informací. Na druhou stranu to dává možnost bejt vidět i předtím ne moc viditelnejm lidem a lokálním scénám. To, že se můžou okamžitě spojit se zbytkem světa, je jedinečný. Není moc videí, na který bych se už dneska koukal dvakrát… Ale pracuju na novým projektu, kterej by mohl sloužit jako protijed na moderní dobu. Nebo aspoň pro mě určitě!

Skateboarding se motá v kruzích, kde se střídají hardcoreový a mainstreamový éry. Ve kterým žijeme teď?

Zdá se mi, že existují dvě úrovně – ta v hlavním proudu a ta udržující tu „starou“ skejtovou kulturu, my žijeme někde mezi. Hlavní je ale žít skateboardingem v přítomným čase – to je důležitější než dějepis. ×

John Magnusson | frontside tuckknee v jeho bazénu za barákem, kam si podle svejch slov občas odskočí mezi vařením večeře pro děti.

42

43

44

Hardcore punkoví nerdi uctívají kult kafe Text: Ondřej Vlk | Foto: Matěj Hošek

Špatný zvuk, ale ne náhodou. Angažovanost, ale ne křečovitá.

Nekompromisní DIY přístup, ale ne bezúčelný. Kapela Remek je další geneze pod záštitou známých matadorů česko-slovenského hardcorepunku. Po deseti letech hrají pořád za cesťáky a mají co říct.

Motivační a agitační texty jen prohlubují frustraci z denního života.

Jestli je pozitivní deviace v punku někdy jen ironií osudu – Remek mají vlastní scénu a ta se jmenuje nadhled.

45

Co jste a co jste byli za kapely?

Remek, Gattaca, Lakmé, Marnost, Dakhma, Jednota, Robert De Niro, Epistaxa, Úl, Šestinohá Sůl, Who Ate My Skate, Kilgore Trout, Voice Inside Simča taky někde hrála?

Marek: Ta by ráda hrála v Peletonu.

Simča: Ne, to nechci, já budu mít svoji hipízáckou kapelu.

Zvlášť Remek a Gattaca hrajou skoro každý víkend a u Lakmé to nebylo jinak, ještě vás ty benzínky baví?

Marek: Mě už to nebaví. Šaman: Baví. Ke stu koncertů Remku Juraj vydal striktně limitovanou publikaci – vyšlo to ve 4 kusech.

V květnu jste vydali bezejmenné LP a odjeli jste s Gattacou evropskou tour, berete to jako dovolenou, poslání, nebo nutnost? Šaman: Musíš tomu štěstíčku jít naproti.

Marek: Jednou z toho něco bude. Šaman: Fejm a swag.

Simča: Já nemám ráda turné.

Marek: Šaman si proti smutku vždycky kupuje Hradecké tyčinky.

Juraj: Ostatní kafe.

Promotéři na tour byli staří jak vaše děcka, ne?

Juraj: V Annecy vo Francúzsku sme například boli nejmladší.

Simča: Tam nám rozkopali efekty.

Marek: Gattaca byla jako Katapult v nejlepší formě.

Do Bluma strkala zadkem pětačtyřicetiletá paní v děrovaném svetříku.

Koho byste chtěli na koncertech? Šaman: To je jedno, hlavně ať nekouřej.

Marek: V Rakousku jsem nějakýmu chlápkovi sebral cigáro a sežral ho, tak nám potom za pár dní došel mail od jeho kamaráda, že to bylo agresivní. Šaman: Ještě máme konflikty se zvukařema, chtějí nám zeslabovat aparát. Zvukaři a kuřáci = mor koncertů.

X let si nahráváte všechno sami, plánujete jít někdy do profesionálního studia? Proč ne? Šaman: Naprosto mi vyhovuje nahrávat s Blumem ve zkušebně Gattaca. Máme nad vším kontrolu, je to pohoda a Blum je jak člen kapely, což je pro mě osobně důležitější než naprosto dokonalej zvuk. Stejně to pak na mixu a masteru zprasíme, tak to není zas tak důležitý. Mixovat a masterovat si to ale necháváme od Willa Killingswortha, jehož práce nám dost vyhovuje.

S profesionálama nemám dobrý zkušenosti, protože často tlačej do hudby svoje představy, jako kdybychom nevěděli, jak chceme znít. Na druhou stranu třeba ve studiu Hostivař u Zdeňka Šikýře, kde jsme nahrávali s Lakmé a Dakhma, to bylo super. Ten se zaměřoval víc na to, co chceme, než na to, co chce on.

46

Marek: Já jsem nahrával u chlápka z Hudby Praha, demo Úl jsme tam dělali, ten byl vtipnej. Říkal, že jsem ho překvapil, že mám dobrej hlas na to, jak jsem hubenej... jinak nahrávání s Blumem je to nejlepší nahrávání, co znám, on to už fakt umí, navíc se u toho tváří úplně profesionálně, takže člověk z toho ani nemusí mít ten DIY pocit, haha.

Juraj: Profi štúdio nie je DIY, pošramotilo by nám to povesť, hehe.

Dost uznávám, že jste se úplně oprostili od agitačních textů, je to tím, že byste sami v DIY scéně chtěli poslouchat něco jiného? Podle mě dnes témata z hardcorepunku patří do mainstreamu.

Marek: Je pěkný, když to není o hovně, ale asi není nutné to mít v textech přímočaře. Ale že jsme vegani, lidi poznaj, protože na koncertě si na zesilovače stavíme tofu.

Myslíte si, že, když vám nikdo nerozumí, čte si někdo ty texty zpětně?

Juraj: Ja si myslím, že ľudia už texty nečítajú, ale pozerajú sa na videa.

Marek: Zrovna tenhle tejden mi psal nějakej chlápek, že mu pomohl text z bookletu, aby se srovnal s něčím svým.

Takže to asi někdo čte, otázka je, co to je za lidi, že jo...

Všechny texty píše Marek?

Marek: Asi jenom já, jen v Lakmé psal něco Šaman. Jo a jeden napsal Lábus.

Marku, tvoje texty jsou dost abstraktní a v celém tom kontextu to působí dost sebemrskačsky – je to terapie?

Marek: No, já jsem prostě smutnej kluk. Šaman: To můžeme potvrdit.

Marek: Když se mám dobře, tak nesedím s deníčkem a nezapisuju si pozitivní pocity.

Takže je tady riziko, že až budeš šťastný, kapela skončí?

Marek: Tak to se ale asi nestane. Šaman: Ale to je i s kytarovýma písničkama, když je člověk veselý, tak doma nesedí s kytarou. Jak říkal Lábus, když jsem si našel holku: „A kurva – teď nebudeme mít žádný písničky.“ Juraj: Ja som veselý stále...

Vím, že děláš náročnou práci, čerpáš ztama inspiraci?

Marek: Jo, povídám si s lidma o problémech. Pracuju ve zdravotnictví. Občas slyším smutný věci, no.

Myslíte si, že se vaše muzika někomu skutečně líbí?

Zajímá vás to vůbec?

Simča: Asi nás to nezajímá.

Marek: Není to primární věc, ale je super, když to někoho baví, ale asi bychom to dělali i tak, i když to nevím...

47

Juraj: Je super, keď niekto v prdeli vo Francúzsku povie, že prišiel kvôli koncertu 300 km a nie si dať pivo... Šaman: Mě zas baví, když si někdo stěžuje, že se mu to hrozně nelíbí, nebo když si hardcoristi stěžují, že máme na nahrávce špatný zvuk.

A přitom ho máte přesně takový, jaký chcete? Šaman: No, právě... A nám to ani nikdo neříká, my to jenom čteme na internetu.

Juraj: Facebook je metla ľudstva. Keby ste chceli byť veselí, tak emigrujte. Ja som už emigroval.

Co si myslíte o penězích v punku? Je hrát za cesťák ten pravý punk – kde je ta hranice?

Juraj: Nech si každý myslí čo chce, ale mne nepríde v pohode, keď peniaze o niečom rozhodujú, a príde mi na hovno, keď majú peniaze motivovať. Šaman: Nedávno jsme se bavili o marketingových strategiích v hardcoru. Spousta kapel teď má sponzoring, mně je to jedno, dokud se mě to netýká.

Ale některý kapely, se kterejma se třeba i potkáváme, maj teď endorsement od Monsteru a podobnejch šmejdů, takže to proniká i do struktur, kde se pohybujeme my, a to už mi vadí. Vyhovuje mi, že se punk snaží vystříhat tlaku reklam a potřeby všechno prodávat a tím vytváří docela svobodný a kreativní prostředí. Sponzoringy začínají bourat tyhle zásadní principy. Podle mě hardcorepunková subkultura dokázala přežít tak dlouho právě kvůli tomu, že si drží nějaký principy. Když se nechá koupit, je konec.

Marek: Můj punk je mít vše pod kontrolou a ne se někoho doprošovat, ale to není možné, pokud ti za to někdo dává prachy.

Juraj: Ruka v ruke s tým ide potom aj nejaká sebaprezentácia vo virtuálním svete. Na jednu stranu 48

to chápem, kapiel je veľa, ale vytvárať marketingovú stratégiu a predávať sa ako tovar je na hovno. Šaman: Je to stejné jako ve skejtu, dřív to jely malé skejtové firmy od skejťáků pro skejťáky, ale pak to začaly kupovat korporace a šlo to do hajzlu, takže nechci, aby se tohle stalo něčemu dalšímu, co mám rád.

A není to pokrytectví? Na jednu stranu odsuzujete, že někdo vydělává na vašem malém idealistickém světě, ale nakonec jdete všichni do práce, kde dostanete peníze. Ty hranice jste si určili sami.

Marek: To jsou naše pravidla, ať si každý dělá svoje pravidla. Šaman: Já si chráním prostor, ve kterém se pohybuju, který do určitý míry spoluvytvářím a ve kterém je mi příjemně a cítím se v něm svobodně.

Marek: Nechceme mezi náma nácky, ale ani Monstry, Coca Coly a podobné jebky. Šaman: Práci dělám, abych se uživil, a beru to tak, že ji dělat musím, ale tohle dělat chci a chci to dělat podle sebe.

Marek: Navíc to nejde úplně oddělit, podívej se na nás, jak vypadáme... Kdyby byl někdo, kdo nám chce dát nějaký sladký limonády, tak se ozvěte. Šaman: Chtěl bych, aby nás sponzorovaly Hradecké tyčinky.

Marku a Šamane – děláte nějaký zin, ne? Co to je zač? Šaman: Jmenuje se to Revenge of the Nerds, vyšla zatím tři čísla, chystá se další a je to takovej náš ventil pro pocit vracet něco punkovýmu prostředí, kde se pohybujeme.

Marek: Mám strašně rád ziny, vždycky jsem chtěl nějakej dělat. Kdysi jsem dělal s kámošema takovej přísnej veganskej zine, ale vyšlo jen jedno regulérní

číslo, druhý už jsme prozevlovali. Pak v dobách Lakmé jsme si se Šamanem říkali, že nám tady chybí zin, co by nás bavil číst, tak jsme si ho udělali. Aktuálně se snažíme slepit čtvrtý číslo, snad to vyjde tohle léto.

Mimo jiné taky spravujete internetové Coffee Breath Records, o co jde? Šaman: Tohle jsme rozjeli s Jurajem a s Blumem (Gattaca). Začalo to tím, že jsme si pořídili takovej ten přenosnej rekordér a nahráli nějaký koncerty.

Přemýšleli jsme o tom, co s tím udělat, tak jsme to začali dávat na net s tím, že lidi za ty nahrávky můžou přes paypal dobrovolně zaplatit a všechny ty peníze pak půjdou na nějaký dobročinný účely. Docela se to rozjelo a nějaký kapely a lidi nám automaticky nabízí svoje nahrávky, který třeba nechtějí vydat fyzicky, ale jen elektronicky. Přímo s plánem vydat to na Coffee Breath vznikly třeba nahrávky od Bonuse, Worldhood nebo Oi Oi Piratoi. Do toho fondu jdou i dobrovolný příspěvky, který lidi posílaj za nahrávky Remek, Gattaca nebo Marnost. Je dobrý vidět, že lidi nějakým způsobem oceňujou práci, která za tím je.

Juraj: Ja osobne nemám moc rád virtuálny svet a s ním spojené aktivity, ale toto mi prišlo ako dobrý nápad niečo robiť, bez toho aby niečo fyzicky vznikalo, čo sa ľahko može premeniť na odpad alebo nepotrebné věci.

Keď to začalo trošku fungovať a ľudia začali dokonca prispievať, tak ma to moc, moc potešilo. Podobné věci sa často nevidia.

Každý rok děláte bikepunkový alleycat v Praze, závod pro koho, jak a proč? Šaman: S Jurajem jsme do toho zapojený. Je to závod po městě, jakoby orienťák, ale na punk, v plném provozu. Je to hlavně zábava, ale taky podpora cyklistický komunity. Dost nám záleží na tom, že na rozdíl od podobnejch akcí nejedem žádný sponzory, zápisný je dobrovolný a celý je to tak nějak volnější.

Juraj: Mňa na tom strašne baví, že potom v cieli sa všetkým vyplaví adrenalín a endorfiny a všetci sú na chvíľku super kámoši a svet je fakt bezstarostný.

Robíme ešte okolo rôzne menšie závody. Super je na tom, že sa proste zabere ulica alebo časť města a vlastne na to ani nepotrebuješ nejaké povolenie. Kým si to strážci poriadku uvedomia, tak je vlastne všetko preč, hehe.

Jezdíte na skejtu?

Marek: Babička odebírala Květy a já jsem si tam ve dvanácti přečetl o skateboardingu a nadchlo mě to.

Hrozně se mi to líbilo, ale nikdy mi to nešlo, takže jsem skončil u ollie velikosti 3 cm, ale naposled jsem jel na skejtu včera, protože jezdím s dětma po cyklostezce, ony na kole, já na skejtu. Takže jezdím celej život, ale nikdy jsem neudělal žádný trik.

Juraj: Ja keby som videl Marka na skejte, tak sa poserem. Páči sa mi, keď jazdia starý ľudia...

Marek: Včera jsem šel z práce, měl jsem skejt a čekal na metro a nějací dva patnáctiletí kluci si povídali: „Pičo, koukni na toho dědka, takovej swagger.“

Simča: Je to strašně nebezpečný. Šaman: Já jsem se jako malej naučil heelflip podle návodu z Boardu, protože jsem se styděl jezdit s ostatníma. Občas skejta ale opráším, včera jsem byl skejtovat.

Marek: Skejtpunk. Dneska jsem viděl 2 lidi na longboardu a byli to ocasové, máme předsudky. Jsou to pičusové. Šamane, učíš na univerzitě, poslouchají tví studenti některou z tvých kapel? A potkáváš je na koncertech? Šaman: Na konci tohoto roku jsem s tím alespoň dočasně seknul, musím se soustředit na jiný věci. Ale pár pankáčů jsem na svých seminářích potkal.

Marku, bereš před koncertem drogy, že jsi tak mimo?

Marek: Aktuálně jsem zase straight edge, 3 roky.

Jo a do kdy?

Marek: No já doufám, že už to lámat nebudu. Měl jsem takové období, kdy jsem se sebou nemohl vyjít a myslel jsem si, že když si dám pivo, bude to lepší, ale moc jsem to pak neovládal. Ale teď už jsem zpátky. Šaman: Pičo sem zpět.

A jak moc nepatřičně se cítíš před tolika lidmi jako extrémní introvert? Šaman: Skvěle, vůbec mi to nevadí.

Simčo, necítíš se provinile jako studentka?

Simča: Ne, jsem na to pyšná a baví mě to. Je to pro mě priorita.

Juraji, necítíš se provinile, když pracuješ v jedné z největších nadnárodních korporaci a hraješ punk?

Juraj: To vieš, že áno. Je to na hovno (pozn. Juraj: na všetko vravím, že to je na hovno). Ale nie sú to pre mňa dva oddelené svety, naopak, mám možnosť vytvárať nejaké prostredie a posúvať hranice inde. Ale je to fakt na hovno a dúfam, že to skoro zmením. Už som dal výpoveď, ale dali mi dva mesiace voľna, tak sa tam ešte na chvíľu vrátim, ale je to dočasné.

Juraji, polož Simče nějakou otázku.

Juraj: Ja by som sa Simči spýtal, přečo hrá v kapele.

Simča: (ticho) Marek: My jsme jí to řekli. Ona totiž neumí říkat ne.

Simča: To je trošku pravda.

Marek: A to měla původně hrát na bicí.

Juraj: Ty jo, to se môžeme ešte vymeniť.

Tebe to nebaví?

Juraj: Mňa baví všetko, ja som rád, že som sa zapojil do sociálnych štruktúr v cudzom štáte. ×

49

Obrazy ke zničení: Pionýři skejtové grafiky Text a foto: Petr Bláha | Ilustrace: Archivy zmíněných umělců nebo značek

Tenhle článek nechce do detailu zmapovat historii skejtových designů. Pokusím se ale upozornit na několik subjektivně vybraných umělců, kteří něčím vybočili, udali nový směr, a ovlivnili tak celou skejtovou estetiku. Možná zjistíte, kdo stojí za grafikami, které ničíte slidy nebo které vám třeba jenom visí doma na zdi.

50

Bulldog z Dogtownu

Když se vrátíme do prehistorie skateboardingu, najdeme zásadní moment, kdy se skejtová grafika stává uměleckým žánrem sama o sobě. Začátkem sedmdesátých let vypadaly skejty v podstatě jako jakýkoli jiný sportovní produkt – logo firmy, dva tři rychlé pruhy a tím to většinou končilo. To ale přestalo bavit Wese Humpstona (1), skejťáka z legendární santamonické Dogtown crew. Na skejty začal ručně malovat vlastní designy a vytvářet legendární křížové Dogtown logo inspirované estetikou gangů v ostrém kontrastu s nudnými designy sportovních značek.

Jde ještě dál a postupem času si sám vyrábí vlastní desky s lepším tvarem pro ježdění bazénů, což vede až k založení značky Dogtown Skates společně s Jimem Muirem. Hlavním motivem zůstává DTS logo ve stovkách obměn. Krize skateboardingu koncem sedmdesátých let značku smete a Wes jde pracovat do tiskárny, ale po letech se k výrobě skejtů vrací a na Dogtown Skates navazuje novou značkou, pojmenovanou podle jeho přezdívky – Bulldog Skates.

1

Klan Phillipsů

2

Prvním úspěchem Jima Phillipse (2) byla výhra v soutěži o nejlepší surfový komiks, který byl otištěn v roce 1962 v Surfer Quarterly. To ho zviditelnilo a jeho ilustrace se v šedesátých letech začaly v surfových médiích objevovat pravidelně. V roce 1975 se stává art directorem značky Santa Cruz a začíná jedna z nejplodnějších spoluprací ve skejtových dějinách.

Od minimalistických typografických cruiserů z úplných začátků se propracoval až k barevným, psychedelickým a složitým grafikám vyvedeným v precizním stylu. Jeho bezpochyby nejznámějším dílem je ikonická modrá křičící ruka. Na jeho práci od roku 1988 navazuje syn Jimbo Phillips. Někdy je obtížné rozlišit, co dělal kdo.

Je ale třeba říct, že práce Jimba mají agresivnější rukopis a některé už Jima jenom kopírují a nic moc nového nepřináší. Jimovy legendární ilustrace se staly součástí popkultury a obecného povědomí, což připomenul i případ z roku 2013, kdy ho módní návrhář Jeremy Scott vykradl a jeho prakticky nezměněné grafiky použil na potisky ve své kolekci.

3

Pán lebek

V roce 1978 zakládají George Powell a Stacy Peralta další legendární firmu – Powell Peralta, která má pod svými křídly hvězdný team Bones Brigade. O design jejich nejslavnějších skejtů se postaral grafik a ilustátor Vernon Courtlandt Johnson (3) (někdy jenom VCJ).

Jeho signature motivem jsou lebky a kostlivci na všechny možné způsoby. Používá precizní kresbu se šrafováním a plochy vyplněné jasnými barvami. Snad nejslavnější design – kostlivec The Ripper – dal jméno i jeho monografii a stejnojmenné výstavě Rip The Ripper. Neméně ikonické jsou i promodely Tonyho Hawka s jestřábí lebkou na maltézském kříži nebo Mika Vallelyho se slonem, které v různých reedicích vychází a úspěšně se prodávají dodnes – Mike V na tom taky postavil svou značku Elephant Skateboards.

51

4

4

5

5

Big Brother

Nejkontroverznější skate časopis všech dob založil Steve Rocco v roce 1993. Přidanou hodnotou kromě klasického skejt obsahu byly třeba praktické návody na sebevraždu nebo postup, jak kvalitně zfalšovat občanku. O tom, jak velký rozruch časopis vzbudil, svědčí i fakt, že ho později koupil Larry Flint, legendární provokatér a majitel Hustleru, kterého můžete znát i z filmu Miloše Formana. V redakci časopisu se sešla unikátní parta, která byla překvapivě plodná, když vezmeme v úvahu, co jim (podle jejich vyprávění) všechno denně prošlo tělem. Rocco založil značky World Industries, Blind a Plan B. Art director Jeff Tremaine a fotograf Rick Kosick spolu s dalšími známými jmény rozjeli show Jackass. Spike Jonze natočil legendární video Blind Video Days, spoluzaložil Girl Skateboards a loni dostal Oskara za scénář vlastního filmu Her. Napsat o celé redakci by bylo na samostatný článek, ale dvě jména jsou z pohledu historie skate designů naprosto zásadní.

Mark McKee (4) je jeden z rekordmanů, na kontě má podle svých slov přes 1000 skejtových grafik. Koncem 80. let byl člověkem, který ukončil nadvládu kostí a lebek a přinesl do designů nápady a vtip. A taky nezbytnou kontroverzi. Nebylo výjimkou, že vydání nového promodelu mělo právní dohru – příklad za všechny je deska Jasona Lee (majitele snad nejvíc různých designů) nazvaná Burger Board, při letmém pohledu nerozeznatelná od grafiky korporace Burger King, která z toho neměla zrovna velkou radost. Mark byl a stále je naprosto univerzální umělec, na jeho designech najdeme precizní malbu, perokresbu, komiksové skicy nebo třeba fotografické koláže.

Sean Cliver (5) je autorem knih o skateboardových designech Disposable: A History of Skateboard Art a The Disposable Skateboard Bible, které vřele doporučuju a které mi pro tenhle článek pomohly dohledat nedohledatelné. Kromě mapování historie 52

6

7

je ale Sean i její zásadní součástí. Pokud jsem psal, že McKeeho designy si libují v kontroverzi a černém humoru, Cliverovy jsou ještě o krok dál. Jeho desky jsou většinou dokonale vypointované a hlavně chytré, často jsou trefnou sociální kritikou. A důležité je, že si drží svůj styl – jeho poznávacím znamením je precizní kresba s černou komiksovou konturou.

Mimozemská konspirace

Psal se rok 1990, svět byl přehlcený dekádou často kýčovitých, zběsile barevných designů a v Ohiu, mimo hlavní skejtové centrum, zakládají Mike Hill (6) a Chris Carter (stejně se jmenuje tvůrce seriálu X-Files, který odstartoval mimozemskou mánii v roce 1993) značku Alien Workshop Skateboards (AWS). Značku, která od začátku byla trochu jinde než ostatní. Jednoduché grafiky plné mimozemšťanů naznačovaly neúplný tajemný příběh, který se skládal z mnoha fragmentů – jednou to byl unesený člověk na operačním sále, jindy vetřelec v papežském hábitu nebo kontrola mysli řízená Bílým domem. Druhou Mikeovou výtvarnou polohou byly jednoduché „formelové“ barevné postavičky, které se na deskách AWS objevovaly hlavně v začátcích. Na značku se nabalovali další umělci a je třeba říct, že u naprosté většiny z nich měl Hill při výběru šťastnou ruku. Pátrejte po jménech Don Pendleton, Anthony Yankovic nebo Greg Hunt (video Mind Field). AWS spojili nádech tajemna, kvalitní vizuální prezentaci a v neposlední řadě skvělý skejtový tým, což jim zajistilo statut kultovní značky, která bohužel po různých změnách majitelů nedávno skončila.

Mašina na hračky

Ed Templeton (7) je jedním ze skejťáků, kteří to s uměním myslí vážně a jsou respektováni i mimo scénu. Jeho záběr je hodně široký, od intimních černobílých fotomomentek až po velké malby. Do historie skateboardingu se ale (kromě ježdění) zapsal založením firmy na desky Toy Machine v roce 1993.

8

Ed stojí za naprostou většinou vizuálních výstupů firmy, od designů desek až po nejdrobnější animace ve videích. V jeho ilustracích se realita prolíná se světem kraborukých monster (říká se jim Sect), Ježíš zakopává válečnou sekeru s Ďáblem a po městě se poflakuje Turtle-boy.

Nová (temná) vlna

Na designech značky $lave (založeno 2007) najdeme všechno, co je podle art directora a umělce Bena Hortona (8) na Americe špatně: násilí, lidi zotročené korporacemi, pokusy na zvířatech, ekonomickou krizi nebo vymývání mozků skrze média ovládaná politiky.

Jeho styl kolísá od anatomicky přesných kreseb zvířat až po zdeformované portréty lidí, to vše ale viděné přes pořádně černé brýle.

Netopýří masky, tagy v metru, pentagramy, oběšená mimina nebo upalování čarodějnic. Ilustrace Kaliforňana veřejně známého jenom jako Neckface (9) jsou v současnosti asi nejdrsnějším uměním ve skejtový branži. Jeho typické oranžové hororové postavičky můžete znát třeba ze stránek a merche Thrasheru, pro který si v roce 2005 dokonce střihnul

9

12

10

kreslenou obálku. Má blízko k Baker partě, pro kterou vytvořil několik sérií démonických skejtů. Jeho skate designům určitě kraluje master piece složený z deseti na sebe navazujících desek, kde najdeme třeba Satana hrajícího basketbal.

Nakonec jsem vybral švédskou značku Polar Skate Co. (kdybych ji vynechal, hodně lidí by mi to asi neodpustilo). Nejzásadnější postavou firmy je DIY guru Pontus Alv (10), který stojí i za částí designů.

Nejzajímavější jsou jeho silné postavy v pózách na pomezí baletu a skejtových triků jako no comply nebo handplant. Stylizací připomínají sochy z období socialismu, které určitě stály i před vaší základkou.

Pontusovým parťákem v byznysu i designu je Stefan Narancic (11), který svými ilustracemi jednou navazuje na antickou mytologii, jindy zase ilustruje cesty vesmírem. Jeho styl je hodně specifický a originální.

Třetím do party je Jacob Ovgren (12), který má náměty a do jisté míry i provedením kresby blízko k umělcům zlaté éry skejtových designů, jako je třeba McKee. Asi nejdrsnější je jeho série poprav koloběžkářů, která si co do syrovosti nezadá ani s Neckfacem. ×

11

53

Lukáš Hutter: Skateboarding je biotop pro tvůrčí svobodu Text: Křivák | Foto: Jára Sijka, Filip Fojtík

Známe se s Lukášem už dlouho, protože jsme oba z jižní Moravy. Potkávali jsme se už dřív, než jsme pochopili, že se za tím dřevem skrejvá svébytná kultura, a každej se začali věnovat něčemu jinýmu mimo skateboarding.

Vždycky jsem obdivoval jeho jistotu na skejtu a taky to, že se nikdy do ničeho nebál jít. To dokázal třeba při jedný tour do Vídně, kde vyzval frontside boardslidem zábradlí z víc než jedenácti schodů. Pokud si to dobře vybavuju. Vzpomínám si taky na shove-it do grindu na zídce, o kterou jsme se s ostatníma báli opřít. To všechno bylo před tím, než začal studovat na brněnský FAVU – dělat úžasný ilustrace a komiksy, z nichž jste mohli zatím v obou číslech Křiváka vidět jeden. Minule Wallride, teď Boneless. Nebylo o čem přemejšlet, když jsme vybírali umělce, kterej zrecykluje starej skejt a použije ho jako prostor pro sebevyjádření tentokrát.

54

Lukáš se snaží využívat víc médií, ale zdá se, že nejvíc přirozenej je pro něj komiks. „Nevím, jestli mě přímo komiksy ovlivňují, spíš se vždycky prvně dívám na tu ilustrativnost. Baví mě Stefan Narančič. Kromě toho, že je skejťák, dělá pěkný jednoduchý grafiky. Jeho smysl pro vynechávání prázdných ploch mu závidím.

No a pak se to z ilustrace dost přelívá do komiksů třeba od Charlese Burnse – starý dřevorytový reprodukční nádech, atmosféra nebezpečí a strachu. Nebo Luke Pearson a jeho abstrahování tvarů. A samozřejmě český komiksový velikán Tomáš Kučerovský, baví mě ta jeho vykreslenost a kvalitní řemeslo,“ odpovídá na otázku, kdo ho ze současný komiksový tvorby baví nejvíc.

Rychle pak dodává, že miluje práci Eda Templetona – snímek Beautiful Loosers a postavičky Toy Machine mu byly největší inspirací. „Umění chápu jako sféru, kde člověk vyjadřuje převážně sám sebe a snaží se prosadit vlastní názor.

Ať už kolektivně, nebo jako jednotlivec,“ říká Lukáš.

Přestože mu škola ukázala nekonečný možnosti grafiky, rozhoduje se teď po jejím dokončení, jestli se nevydá vlastní cestou. Podněty jsou podle něj všude, hlavně v přírodě, stačí otevřít oči: „Třeba teď jsem byl

na půlroční stáži v Belgii v ateliéru animace, kde jsem si uvědomil, jak je důležitý zachycovat věci v pohybu.

Kreslil jsem tam hodně lidi na ulicích a všímal si té dynamiky. Tím se kresba stylizuje a nepůsobí tak zkameněle. Takovej přítomnej futurismus.“ Teď už na skejtu tolik nejezdí, protože se mu stal nepříjemnej úraz. Byl ve špatnej čas na špatným místě.

Zlomil si kotník – narkóza, šrouby zvenku, injekce.

Někdo má to štěstí, že mu to sroste, a je z toho hned venku. Lukáš to schytal na blbým místě. Rok a půl pořád kulhal. Bez skejtu nemůže bejt, ale každej trik ho bolí, proto se už spíš vozí na cruiseru. Užívá si pocit ze samotnýho ježdění. „To ale nic nemění na tom, že bych v budoucnu nechtěl začít znova hrotit, třeba se najde víc času a odhodlání,“ dodává. Skateboarding je pro něj únik od každodenních problémů, cejtí se na něm podle svejch slov jako ryba ve vodě. Užívá si ten pocit, že vůbec může jezdit. A zpětně ho využívá jako nevyčerpatelnej zdroj inspirace: „Skateboarding je pro mě něco jako tanec a biotop pro tvůrčí svobodu, vidím ho taky jako určitou platformu pro svou identitu a sebevyjádření.“

55

Křivej skejt

Psi obchcávají rohy svých teritorií, aby rostlo obilí určený pro hnízdění.

Negativní atmosféra vesmírného prostoru. Černá tam chce utopit bílou a bílá se brání.

56

57

Komiks samota

Kámoš Jan Jokl napsal scénář a já ho přefiltroval do komiksu. Příběh vyobrazuje kontrastní pohled želvoidního starce a mladého páru v šachovnicovém souboji na dění v hospodě. Kresleno tuší a kolorováno tabletem. Tištěno v malém nákladu v roce 2012.

58

Kniha Pražské překážky

Studie knihy, která mapuje skejtové spoty po Praze.

Jednotlivá místa by obsahovala informace o daném místě – rozhovory se skejtry a s živými překážkami (chodci, policie, důchodci), počet a typy překážek v daném místě (bedny, plocha), GPS souřadnice místa a volné stránky, třeba k zapsání vrácených triků. Kniha měla malý formát, aby se vlezla do kapsy. Nápad na knihu vznikl ve škole. Zatím není dotažená.

59

Johannes Packalén: Umění je extenzí anarchie skateboardingu Text: Miloš Hroch | Foto: John Nordh, Tom Botwid

Kdysi jsme vyrazili do Malmö bez jasnýho směru a střechy nad hlavou, ujali se nás tam skejťáci z Jäsunit (ve švédštině to znamená pečení chleba, přenesenej význam ve slangu označuje „bejt zhulenej“).

Jeden z nich – John – nás na tejden ubytoval ve svým bytě, aniž by nás znal.

Poznali jsme všechny spoty a potkali spoustu skvělejch lidí, mezi kterejma byl i Johannes. Když jsme spolu při nočních projížďkách po městě a pozdních večeřích u stánků s falafelem rozebírali skateboarding ze všech možnejch úhlů, rozuměli jsme si. Mluvil taky o svý práci a grafikách, z nichž se některý objevily i jako designy skejtů kolektivu Kaleidoscope, který můžou bejt skejtovým zrcadlem multikulturalismu města. Třeba na pochod Gay Pride udělali speciální edici skejtů v LGBT barvách. Podle Johannese je honba za inspirací a novejma spotama nekonečná – v umění i skateboardingu nachází tolik potřebnou útěchu sebevyjádření.

60

Wallride, Simrishamn | foto: Tom Botwid

61

Wallride nose pop out ve městě Ystad | foto: John Nordh Co tě ovlivnilo mimo skateboarding?

Vyrůstal jsem na Gaste, našem DIY spotě, to mi dalo dostatek motivace a svobody vytvářet, cokoliv jsem chtěl. Tohle mě svým způsobem formovalo – ukázalo mi to cestu k sebevyjádření, abych nikdy neposlouchal nikoho, kdo by mi říkal, co můžu a nemůžu. Umění vidím jako extenzi skateboardingu. Obě dvě jsou to svobodný činnosti, který mi umožňujou hrát si s realitou tak, jak to anarchista ve mně chce.

Studoval jsi umění?

Ne do chvíle, kdy jsem se na skejtu vážně zranil. Několik let zpátky jsem se začal o umění zajímat víc aktivně, bral jsem to jako náhražku za skateboarding. Když jsem nemohl jezdit, proseděl jsem hodiny a hodiny sám doma a přemejšlel, co bych mohl sám se sebou dělat.

Začal jsem kreslit jako šílenec a po několika dnech, kdy jsem pořád neměl dost, jsem v sobě cítil určitej mír, kterej mi předtím dával jedině skateboarding.

Nebo aspoň jsem si to namlouval. Musel jsem v tom pokračovat. Tak jsem přišel k tomu, že bych začal studovat. Mluvil jsem o tom s dobrým kámošem Jakobem Ovgrenem (mimo jiný grafik Polar) a on mi vyprávěl o škole, kam chodil on a o něco později i má holka. Rozhodl jsem se podat si přihlášku.

Bylo to těžší, než jsem si myslel, ale s trochou štěstí a pomocí mojí kamarádky Eve jsem se dostal na grafiku. V tý budově jsem pak trávil deset hodin denně a poskytlo mi to spoustu příležitostí, nejenom to, že jsem si v dílnách mohl vyrábět, co jsem chtěl. Ty dva poslední roky bych nechtěl trávit nikde jinde.

62

Je Malmö dobrý místo k životu?

Když jsem byl mladší, nikdy jsem si nedokázal představit, že bych žil v Malmö. Chtěl jsem větší a dobrodružnější město. Po škole jsem začal cestovat, řekl bych, že částečně kvůli tomu, abych našel lepší místo. Půl roku jsem žil v Melbourne, a když jsem se vrátil, měl jsem v hlavě pořádnej zmatek a nevěděl, kam dál. Pak mi ale dobrej kámoš a parťák z Jäsunit John Österlind nabídl pokoj v jejich bytě v Möllan (centrum Malmö) a od tý jsem Malmö začal zase říkat domov. O pár let později jsem se posunul jen o ulici dál, žiju teď s třema dalšíma úžasnejma lidma. Malmö se rozrůstá, ne jenom město samo a jeho infrastruktura, ale stává se z toho taky místo obrovský rozdílnosti lidí a kultur a ty z něj pro mě dělají ideální místo k žití, práci a skateboardingu.

Mluví se o tom, že Malmö má jednu z nejlepších skejtovejch scén, souhlasíš?

Když toho hodně procestujete, pomůže vám to porozumět, proč má Malmö tak dobrou reputaci. Scéna se pořád rozrůstá, ale město není nijak velké – všichni se navzájem znají. Byl jsem v Melbourne, Barceloně nebo Berlíně, kde je spoustu rozdílnejch crew, který spolu ani tolik neskejtujou. Klíčem k tomu, proč Malmö dostalo nálepku skejtovýho města, je práce lidí tady, kteří do skateboardingu dávají všechno. Třeba John Magnusson a Pontus Alv. Oba dva dřeli pro to, v co věří – jsou důkazem, že ani tak nezáleží na tom, co máš, ale co s tím uděláš. Jsem hrdej na to, že toho všeho můžu bejt součástí. Jestli sem chcete jet, možná budete překvapení nebo dokonce zklamaní. Všechno je

situovaný v malý oblasti a všude se dostaneš na kole, ne všechny spoty jsou ale jednoduchý a tak dobrý, jako třeba kdyby byly z mramoru. Pak je tu počasí… Je to jako mysl šílence – Happy sad Happy sad Happy sad.

Vítejte!

Jezdíš za Kaleidoscope a některý tvoje nápady inspirovaly artwork kolektivu. Je těžký přemejšlet nad designem na skejt, nebo je to jednodušší než cokoliv jinýho?

Kaleidoscope byl můj první sponzor a vždycky mě podporovali ve všem, co jsem dělal, za to jsem vděčnej PJ Gustavssonovi – šéfovi Kaleidoscope. Ptá se nás, co chceme vytvářet a mít za grafiku na skejtu. To je taky tajemstvím, proč se firma rozrostla v to, co je dnes.

Lidi se mě na grafiku často ptají – je pro mě přirozený zapojit se do celýho toho procesu. Je těžký nad tím přemejšlet tak, že by se to mělo dobře prodávat a zároveň zkombinovat s tím, že si za tím musíš stát.

Jedním z příkladů je Pride deska, kterou jsem udělal jako kontra grafiku k dřívějším designům s pinup holkama. Vždycky mě udivovalo, že se to někomu líbí, a já se tím designem pokusil na tuhle otázku odpovědět a říct něco jinýho. Mluvil jsem o tom s Martinem Hallbergem (naším designérem) a jemu se to líbilo. Nakonec to dopadlo dobře. Neustále spolu mluvíme o novejch grafikách, a když mám nějakej nápad, pošlu mu to.

Mám taky rád jedno starší prkno, který Jakke udělal podle mýho nápadu (to bylo před tím, než se stále světoznámým grafikem pro Polar) – je na něm kouzelnej domek se starým foťákem a moje všudypřítomný balóny. Jak jsem se zlepšil v kreslení, je mnohem jednodušší přenést nápad na papír, aniž bys k tomu musel používat slova.

Používáš jiný techniky kromě koláží a kreslení?

Mám rád koláže, protože jsou víc o kompozici než o aktuální obrazotvornosti. Ačkoliv je důležitý, co je na každým obrázku. Musejí bejt vybraný pečlivě. Ve škole jsem objevil dřevořez, do toho jsem se zamiloval. Mám rád ten materiál. Zabere to docela dost času a není tam moc prostoru pro to dělat chyby. Dobrý rozvržení je základ. Poslední měsíce jsem dělal na sochách, kombinuju dřevo a koloruju je mědí – stavím je jako zrcadla. Jak jsem říkal, chvíli trvá, než začnete rozumět materiálu a tomu, jak s ním pracovat. Čas je všechno.

Kde bereš inspiraci? Může tě umění nějak inspirovat ke skateboardingu?

V procesu a práci. Moc volnýho času dělá z člověka lenocha. Když jsem chodil do školy každej den, pracoval jsem pořád a udržovalo mě to při chodu. Teď pracuju se starejma lidma a díky tomu mám spoustu času přemejšlet o věcech, který bych radši dělal místo práce. Možná to zní divně, ale u mě to funguje. V létě se snažím bejt co nejvíc mimo město. Příroda je „heavy“!

Inspirujou mě lidi kolem mě – můj spolubydlící Husni, kterej konečně dostal azyl, Ahmed, co hraje na akordeón, a triky, jak přežít ve městě.

Skateboarding vidím svým způsobem jako moderní tanec. Tanec je určitě umění, pak ve skateboardingu máš fotografii, film a taky cestu, jak využívat město, kterou ostatní civilisti nedokážou jít nebo spíš jet.

Neustále hledáš nový místa, kde skejtovat – kde nikdo před tebou nebyl. Honba za novejma spotama, abys našel útěchu v sebevyjádření, je konstantní a nikdy nekončící. ×

63

Tony Pelkonen | ollie vโ ฏHelsinkรกch | foto: Justus Hirvi

64

Tony Pelkonen | 50-50 | foto: Justus Hirvi

Daniel KolinovskĂ˝ | fs kickturn | foto: ÄŽuri Figura

65

Filip Korbut se proletěl backside lienem v Řepích | foto: Filip Slivka 66

Vejceho frontside v Portlandu | foto: Filip Slivka

Hugo Liard | slappy fifty nahoru v australský Canbeře | foto: Loic Benoit

67

68

Jdeme z Vraha, cesta ale vede dál | foto vše: Filip Slivka

69

Na betonovým hřišti se nám nepodařilo postavit příjemnej rádius. Vyjetej backside smithgrind na zem od Tarzana (jinak se jmenuje Jakub Karel) je jednou z největších vražd, co tam padla. | foto: Filip Slivka

70

Miloš Hroch ve frontside smithgrindu – nedávno jsme tam našli rozpáraný plyšáky trčící z pletiva | foto: Petr Bláha

foto: Filip Slivka

71

Jakub Karlík | 5-0 Brno | foto: Jára Sijka

Daniel Dauš | rock to fakie na skříni během kalby v garáži | foto: Jan Petřík

72

Roman Špaček | wallride | foto: Petr Bláha

73

Rybův skejtovej koncept sežral hodně dřeva | foto: Jan Rybák

74

John Dahlquist v najetým fifty kdesi v Malmö | foto: Nils Svensson

75

76

Černá ovce Ondra Filípek Text + foto: Filip Slivka

Není lehké sehnat černou ovci, protože ti, co netáhnou se stádem, to nemají většinou daleko do baru (jako třeba Havran), nehoní se za uznáním a jezdí sami pro sebe.

Ondřej je čtvrtým kandidátem pro tuto rubriku. Jeho předchůdci se nevypořádali s fotkami ani s rozhovorem, tak padla volba na něj. S tímhle rožnovským pankáčem jsme zavzpomínali na legendární prostor Vrah, který zanechal nesmazatelnou stopu nejenom na české hardcore punkové scéně a kam se spousta skejťáků chodila učit, spíš než aby sedávali do školních lavic.

A on je jedním z nich.

77

Ondra přeskakuje ve Valmezu frontside airem Havrana Studuješ sochařství na pražské AVU, propojuješ svoji tvorbu se skateboardingem?

Zatím jsem si zkoušel jen hru s materiálem a dělal spíš intuitivní věci. Rozhodně to v plánu mám a začínám to promýšlet. Další semestr bych chtěl ještě dodělat jeden šutr a nějaké rozpracované věci. Se skateboardingem se rozhodně umění propojovat dá a dělá to plno umělců, jako třeba vrstvení starých skejtů od Haroshiho a další. Ale zatím přemýšlím nad jinou cestou než jen vrstvit desky a brousit.

Napadá tě nějaká šílená historka z rožnovského podsvětí?

Havran se jednou při betonování ve Valmezu tak ožral, že poté, co se vychcal do právě rozmíchaného betonu, sežral asi třícentimetrového pavouka, kterého honil jazykem po dřevěné lati, zapil to vínem a pivem, pak šel pro vodu do Bečvy a vrátil se s ženským zabláceným tričkem. Vzal si skejta, vjel do bowlu, liskl sebou a nechal za sebou mastný flek. Parta ho polila kýblem vody a on usnul tak na hodinu. Když se probral, marně se snažil vyblít, aby mohl jít do přístavu na další kalbu chlastat dále. Toť jeho heslo: „Život zbabraný, ale rád si vypiju.“ Havran je černá magie!

78

S ohledem na nedávné kecy na internetu, že je v Česku moc bazénů, připadá ti, že kvůli tomu ubývá lidí, kteří skejtují?

Vůbec, právě naopak je super, že se bazény poslední dobou rozrůstají. Podle mě tohle tady chybělo, každý nový bazén je zkušenost. A není to rozhodně na úkor začínajících skejťáků, naopak mi přijde, že to lidi táhne a zajímá.

Je špatné, že v některých skateparcích je méně streetu na úkor bazénu?

To si nemyslím, ale parta z Mysticu se snaží udělat kompromis mezi streetem a bowlem, což je skvělé, ale stejně mají ve finále hejtři plnou hubu keců, že streetová část je menší nebo jim z nějakých důvodů nevyhovuje. Nejlepším řešením by bylo prostě postavit pořádný bazénový park plný boulí, snake run, udělat jeden pořádně hluboký bazén – všude rádiusy – a potom zase pro streeťáky pořádnou plazu.

V poslední době hodně stavíš s partou betonové spoty, jaká je tvoje vysněná překážka, kterou bys chtěl postavit?

No dyť, stavíme s partou – teď hlavně ve Valmezu, kde se začíná rozrůstat peklo. Chtěl bych postavit nějaký

brutální snake run, kde můžeš skákat transfery přes boule a jen si dát sérku backside, frontside znova a znova. Na rožnovském statku se taky stavělo, ale úředníci to moc nerozdýchali.

Popíšeš, jak to tenkrát dopadlo?

V Rožnově jsou všichni úředníci totiž totálně na switch. Je to úplně zabité. Postavili jsme si DIY parčík pod střechou, kam navezli plechové překážky ze starého skateparku (a při tom je zdevastovali), tak jsme je autem roztahali od sebe, aby tam vznikl prostor pro beton.

Nikomu to tam nemohlo vadit, ten prostor je k ničemu a předtím tam byl větší bordel, než když jsme si to vybetonovali. Trvalo asi měsíc a sbíječkami nám to rozsekali.

Zbylou suť po sobě ani neuklidili, udělali ještě větší bordel, než tam byl. Asi se jim líbí rozjebaný beton víc než vyhlazený.

pořádaly koncerty. Byl to začátek.

Poté jsme měli kapelu Kontramatka (já, Jura, Lapy). Hráli jsme celkem sypačky, byl to takový hardcore, thrash, punk rock. Hrozně nás to bavilo. Bohužel jsem odešel na střední do Uherského Hradiště, tak to začalo pomalu zanikat, protože nebyl čas na zkoušení. Pak už jsme si šli jen občas zajamovat. Vrah měl kouzlo, jako ho má celý Rožnov – to je asi ten rozdíl. Je to hlavně o lidech, se kterýma se stýkáš a se kterýma tu komunitu vytváříš. Vrah

je srdcovka a vždycky jsem tam zažil nejlepší koncerty!

Plánuješ do budoucna nějaký další hudební projekt?

Jasné, máme v plánu projekt už delší dobu s mojí přítelkyní, která hraje na kytaru a se Zdenou Biolkem, kterého můžete znát jako výborného kytaristu z Uštkni. Zatím hledáme společně s další partou zkušebnu v Rožnově. Chceme hrát… Však se uvidí. ×

VRAH skončil, jak bys shrnul 14 let jeho existence?

Je to smutná zpráva, bylo to kouzelné místo, které mělo skvělou pověst na punkové scéně nejenom u nás. Kdo nezažil, jako by nebyl.

Těch výborných kapel, co tam hrály, výstav, co se konalo... Sjížděly se tam kapely ze všech koutů světa.

Vždycky jsme si říkali, jak je možné, že do takové prdele (v dobrém slova smyslu) přijedou Agent Orange, Cross Stitched Eyes, Inepsy a mnoho dalších! Byl to brutál, já doufám, že se sežene další místo, kde by Vrah mohl fungovat. Byla to kultura, jak má být. Největší díky všem Vrahounům za to, co dokázali.

Ctib, Martin, Fekál, Leňa, Lochnes, Zajíc, Lapy, Prochy, Kav, Pavla, Cherry. Asi jsem nevyjmenoval všechny, ale kdo ví, ten ví – RESPEKT VÁM VŠEM! Hrál jsi ve dvou kapelách, měli jste pár koncertů na Vrahu a v Garáži. V čem je odlišná rožnovská punková scéna od těch ostatních?

Když mi bylo třináct, měli jsme punkovou kapelu EX-VP, bývalý Veřejný podvod (já, Lapy, Jura, Duke, Barča). Hráli jsme ve staré garáži, kde se před pár lety ještě

Wallride na tajným spotě pod mostem. Tady se spousta lidí ani neotočí.

79

Honza Pinin Zima První kamera: Nějaká levná tříčipovka Panasonic První foťák: Digitální foťák od Sony, kterej táta koupil od svýho kámoše v tý době asi za 30 tisíc. Točilo to i videa ty vole!

Pro tebe zásadní filmařskej piece ve skateboardingu: TWS / Anthology, Alien Workshop / Mind Field Nejlepší kameraman ve hře: Greg Hunt, Russell Houghten

Co to je Rozjetej kamión?

Parta kámošů, který maj skateboarding víceménně jenom jako záminku, proč se sejít a pokecat. Ale ne, občas i skejtujem. ×

Petr Komárek NY pushing, květen 2014

80

Belgickej kameraman Willem Vleugels ve svým officu, Brugy, červenec 2013

Americkej amatér Shawn Hale po backside bluntslidu z 15 schodů na Pankráci, Praha, srpen 2013 81

Text: Radiomír | Foto: Václav Tvarůžka

Když Planety na Sedmičce křtily svoji druhou desku Nekonečná města hudba zapomeneš, Toro řekl důležitou věc: Spousta kapel se může vymluvit, že je to jenom rokenrol – pro Planety tohle neplatí. Vzhledem k tomu, co kapela napůl plánovaně kolem sebe vytvořila, měl naprostou pravdu.

Planety už před časem dalece překročily snad všechny hranice, které před ně kdokoliv pokládal. Ze Slezska se právě díky nim (a taky Leto, potažmo celému MamaMrdaMaso) stala zromantizovaná krajina, kde uhlí chutná jako lékořice a všichni jsou bez práce, ale aspoň šťastní nebo zliskaní. Obě jejich desky patří k tomu nejlepšímu, co se u nás kdy událo. Na Planety začínají chodit i lidi, kteří by třeba na Sedmičku sotva kdy páchli. Jak se to stalo? Ne, vážně nejde jen o rokenrol.

Předem je třeba říct, že Planety nevznikly ze spontánního hraní ve zkušebně, ale měly předem daný koncept, který Orel kdysi popsal jako „smyslové zjevení ideje krásy“. Je tedy důležité si uvědomit, že sdělení, které Planety vysílají, není nahodilé, ale pečlivě konstruované. V kontextu MamaMrdaMaso (ani v kontextu celorepublikové scény) mě nenapadá žádná kapela, kde by se jednota ideologie, diktátu a hudební formy fungovala tak spolehlivě. Právě tahle jednota je jedním z hlavních silových motorů Planet, který se projevuje na obou deskách i v prezentaci kapely na veřejnosti.

První deska přišla bez klepání, o to víc průvanu ale přinesla. Tehdy ještě čtyřčlenná kapela dokázala na svoji stranu dostat skoro všechny, ale co je nejdůležitější, bez ústupků a podbízení. Kdo nechtěl, zpravidla o Planetách nevěděl vůbec nic.

82

Peklo, Peklo, Ráj je ještě čistě slezské album – zeměpisně i atmosférou. Kytary jedou v místní tradici – delay, tremolo a chorus okysličují jinak nedýchatelný slezský vzduch. Peklo, Peklo, Ráj je niterné a úzkostné, křehká surreálná krása se mísí s pevným vědomím toho, kde kdo stojí – není třeba ukazovat si na nepřítele, ale řeku nemůžeš obcházet po obou březích naráz. Texty jsou dokonale nekonkrétní, odkaz Devětsilu na stejné rovině jako klasický romantismus tíhnoucí k dálkám, z dohledu těžební věže. Dokonalý soundtrack k četbě Goreyho knih i k chvílím sebezpytu pod nocí, nad ránem.

Než letos v červenci vyšla druhá deska, Planety utekly z Těšína do Prahy. Zjevný cíl nezakotvit v provinční stabilitě přirozeně vyústil v personální obměnu, která se ustálila v podobě dnešní trojice Orel – Záclona – Lenka.

Nekonečná hudba města zapomeneš je deska, která se vymyká čemukoliv, co kdy v rámci české scény kdo vytvořil. Dala by se prostě popsat jako skvělá nahrávka plná neuvěřitelných písniček, ale připadá mi to degradující. Nekonečná hudba města zapomeneš je dílo s přesahem. Jde o pomník života, ve kterém nejde o nic jiného než o lásku a smrt, dva nekonečné hybatele. Cit lze popsat i bez pudu a fatalismu, a to se právě Planetám povedlo. Jak hudba, tak text dokážou fungovat svobodně samostatně, ale ve vzájemném spojení jedno umocňuje druhé tak, že už určité slovo nebo zvuk nevnímáš jako dřív.

Planety stojí v bezčasí, není třeba je zasazovat do kontextu, nutně srovnávat s minulostí, hledat pomocnou ruku tam, kde si nejsme jistí interpretací.

Výjimečné jsou především tím, že dokážou prodchnout vnitřní krajinu každého jednotlivce jinak, bez zbytečného důrazu na fyzický účinek hudby. Planety jsou kapela se špinavou a přesto křehkou estetikou, ať už se jedná o povinné košile a šaty nebo Orlův ne úplně silný hlas.

Jen těžko se mi daří Planety přirovnat k jiné kapele a popravdě o to ani nestojím. Důležité je pro mě vědomí, že můžu být svědkem fungování skupiny, která přesahuje všechno, co jsem doposud viděl. Zbývá jediná věc – stvořit mýtus a uvěřit v něj. Planety si ho zaslouží. ×

83

Úsvit novýho dne Text: Jan Tomáš | Ilustrace: Štěpán Adámek

Jednou za uherskej rok se v hudbě objeví někdo, kdo svébytností svýho zvuku nebo přístupu a bytím ve správnej čas na správným místě způsobí menší či větší revoluci a umožní vzniknout celý nový odnoži nebo hudebnímu žánru. Hüsker Dü (název vzniknul podle starý dánský stolní hry, znamená „pamatuješ?“ a čte se huskr dů, ne hyskr dý!) takovým způsobem nejen výrazně ovlivnili tvář punkrocku, ale sluší se říct, že společně s dalšíma jménama jako například Mission of Burma i katalyzovali vznik celý obrovský hudební oblasti, který dneska říkáme indie rock.

84

Přechozí věta možná působí jako přehnaný prohlášení a žádná věc na světě se pochopitelně neděje izolovaně.

Právě Bobu Mouldovi a spol. se dá ale přičíst to, že do hardcore punku a undergroundový hudby obecně přinesl zpátky nejen popovou melodiku, ale i určitou intelektuální náročnost a širší škálu emocí, než je nasranost, frustrace nebo revolta – aniž by tím jakkoli slevil z její intenzity.

Ve svejch začátcích byli Hüsker Dü hlavně díky svejm divokejm a nepředvídatelnejm koncertům označovaný jako „nejrychlejší věc na šesti nohách“ apod. a ačkoliv jejich první nahrávky výrazně nevybočujou z hardcore-punku první půlky 80. let, už na nich jsou slyšet záblesky pozdější melodičnosti. S přechodem na dneska kultovní label SST Records, na kterým vyšly např. raný desky Black Flag, Dinosaur Jr. i Sonic Youth, a vydáním EP Metal Circus (1983) a hlavně zásadního dvojalba Zen Arcade (1984) začalo ale být jasný, že tady jde o něco trochu jinýho než agresivní one-two-threefour výplach.

Od počátečních tónů Something I Learned Today, první skladby Zen Arcade, je slyšet, čím si získali svůj význam v dějinách nezávislý hudby. Po kratičkým úvodu Granta Harta a Grega Nortona, rytmický sekce kapely, se připojí dneska už ikonická kytara Boba Moulda, jejíž nezaměnitelnej zvuk je divokej a hlučnej a linky zároveň nesmírně nápaditý, melodický a chytlavý. Při třetí skladbě Never Talking To You Again nebo při pětce Dreams Reoccuring je potom nad slunce jasný, že tohle prostě není další „obyčejná“ punková deska. První z jmenovanejch skladeb napsal Grant Hart, bubeník a nenápadnej, ale velmi schopnej autor mnoha písní Hüsker Dü, a jedná se o čistě akustickou skladbu, ve který jakoby prosvítaly obrysy pozdějších tzv. college rock kapel. Dreams Reoccuring je potom krátká instrumentální hříčka puštěná pozpátku, odkazuje na psychedelickej zvuk Wipers a dotváří zvláštní náladu desky, která na celý svojí délce podobně „zazlobí“ ještě několikrát. První vydání Zen Arcade se vyprodalo během prvních pár týdnů a Hüsker Dü na albu skutečně naplnili svoje ambice vytvořit něco, co přesahovalo známý hranice punkrocku a hudebních žánrů obecně, jak je i Bob Mould mnohokrát vyjadřoval v rozhovorech, který desce předcházely. K tomuhle posunu ve zvuku zároveň nedošlo na úkor jeho intenzity. Živý vystoupení kapely byly i nadále vyhledávaný jako hodně živelná (a často i nekontrolovaná) punková jízda. Energie punkrocku, umělecký ambice nový vlny i chytlavost popu se spojily v jeden celek a zbytek je historie.

Po vydání Zen Arcade začala kapela okamžitě nahrávat jejího nástupce a o šest měsíců pozdějc vyšlo LP New Day Rising. Tahle nahrávka je prakticky esencí všeho, co z Hüsker Dü dělá Hüsker Dü, jak je dneska známe. Směr započatej na Zen Arcade je tady už dá se říct vybroušenej k dokonalosti. Energickej punkovej rytmus, hlasitá a rozmlžená kytara, hudba zároveň melancholická i plná naděje a hity, jako je například

„Hüsker Dü sehráli klíčovou roli v přesvědčení undergroundové scény, že melodie a punkrock nejsou protikladné pojmy.“ Michael Azerrad, Our Band Could Be Your Life, 2001 titulní song (kde se poměrně příznačně pouze jako mantra opakuje název skladby i desky) – tyhle faktory posunuly kapelu blíž širšímu obecenstvu i komerčnímu úspěchu.

Pro firmu SST natočili Hüsker Dü ještě desku Flip Your Wig, která spolu se dvěma předešlýma tvoří něco zlatou trilogii kapely. Potom už následoval odchod a podpis smlouvy na dvě desky u Warner Bros. – Bob Mould a spol. měli pocit, že u SST už dosáhli svýho limitu a od prostředků a distribuce major labelu si slibovali další průlom v kariéře. V tomhle období se začaly ale čím dál víc projevovat důsledky vyčerpávajícího režimu kapely na nekonečným turné i vzrůstající tenze mezi Bobem Mouldem (s velkou slabostí pro alkohol) a Grantem Hartem (s velkou slabostí pro heroin). U Warner Brothers vydali Hüsker Dü ještě dvě kvalitní desky – Candy Apple Grey a Warehouse: Songs and Stories, ve všech členech kapely ale narůstala frustrace a atmosféra v kapele se zřejmě dala krájet. Situace vyvrcholila v roce 1987 sebevraždou manažera kapely Davida Savoye den před odjezdem kapely na severoamerický turné. Hart, Mould i Norton vinili sami sebe i sebe navzájem. Během turné se kapela rozpadla, když Bob Mould zrušil po několika koncertech zbytek turné kvůli boji Granta Harta s heroinem a Hart, kterej s tímhle krokem nesouhlasil, ve vzteku opustil kapelu.

Bob Mould, Grant Hart i Greg Norton dodnes pokračujou ve vydávání desek, ať už sólově nebo v jinejch kapelách. Granta Harta jsme před pár lety mohli vidět na strahovský Sedmičce, Bob Mould dělal předskokana na pražským koncertě Foo Fighters.

Dave Grohl tímhle gestem nepochybně vzdával hold svýmu idolu, bez něhož by pravděpodobně nebylo Foo Fighters, Nirvany ani podstatný části punkový scény DC (ze který Grohl vzešel), tak jak je známe. Ani jeden z členů Hüsker Dü samostatně nezopakoval úspěch a masivní dopad desek domovský kapely (ačkoliv např. dvě desky kapely Sugar jsou moje osobně nejoblíbenější hudba od Boba Moulda). Dotazům na reunion se hlavně Bob Mould (Bohužel? Naštěstí?) rezolutně brání, odkaz kapely ale zůstává živej, a to jak v několika nestárnoucích nahrávkách kapely, tak v podobě celý americký nezávislý scény. Hüsker Dü jsou vedle Black Flag, Wipers, The Replacements nebo Sonic Youth jedním z jejích základních stavebních kamenů. × 85

Peleton a Or tour po Balkáně: Pravou hraju na kotel, levou otvírám rakiji Text: Judita | Foto: Václav Tvarůžka, Filip Slivka

Turné – jeden z vrcholů potravního řetezce bytí v kapele. Vyzkouší sílu přátelství, pevnost nervů, dobrou náladu, odbourávaní alkoholu a schopnosti spát kdekoliv a kdykoliv za jakýchkoliv okolností. Když seš v kapele, je jasný, že dřív či pozdějc musíš někam jet.

86

87

To naše bylo trochu dílem náhody. Vidím na 007 Bernays Propaganda a mám jasno: na jaře pojedem na Balkán. Společníky nám budou dělat Or, matadoři světovejch dálnic a hlavně kamarádi. Dopravním prostředkem volíme věčný bílý transit Ondřeje Ježka, přezdívaný ježkokára. Booking zajišťuje manažerské duo Judita&Váša. Pak už jen nekonečný zimní večery u emailu a je tu duben, Adámek si narychlo dodělává pas („tvoje bába je pas prosimtě!“), my narychlo doděláváme první kazetu a 11/4 se brzo ráno scházíme na Švábkách a poprvý zkoušíme tetris s aparátem.

Rychlej výpad na Brno, nabrat Vášu a už uháníme směr Maďarsko, Szeged, kde nás čekaj v klubu „Jazz Kocsma“. Původní organizátor akci zrušil (přijela mu do muzea Mumie, prý), naštěstí nás zachraňuje nadšenec a spojí náš koncert s kapelou z Budapešti. Bohužel Or hrát nesměj, majitel klubu je „debil“ a Or jsou „moc heavy“. Doufáme, že to zkusíme ještě ukecat.

Jazz Kocsma je docela příjemnej podnik, kavárna jak obejvák. Na stejdži něco vymýšlí dnešní hlavní program. Snažíme se ukecat co s Or, ale majitel je opravdu blbec. Naštěstí záhy dorazí Gábor s jídlem.

Jíme a tiskneme morseovku na obaly kazet, kdyby byl náhodou zájem. Oři si užívají pohodu turismu: návštěvu ulice Somogiy. Než začneme hrát, snažíme se přemístit stolky a židle, aby bylo pod podiem místo. „Hej, to nedělejte, budou sedět, tady lidi nikdy nestojej, věř mi.“ Majitel je sice debil, ale má trochu pravdu.

Když hrajem, nikdo nestojí a některý lidi poskakujou v sedě na starejch pérovacích sedačkách. Gustave Tiger se vyznačujou především šíleně opilou zpěvačkou (a to míchala pivo s vodou) a chlápkem s obřím natupírovaným hárem. Je to docela bizarní podívaná, ovšem místní jsou nadšený (někteří si stoupli!). My jsme před klubem, dáváme příšerný pivo Borszodi a hrozně křičíme.

Gábor bydlí na takový malý koleji v baráku/vile se zahradou a altánkem. Jenže je to kolej katolická, takže cestou potkáváme na plakátech nejednoho Ježíše a spol. Spát máme na zemi v místní knihovně. Bára objeví misál, ale jelikož byl pro změnu v maďarštině, tak dodnes nevíme, co nám z něj vysoudila. Zato obří obraz Ježíše je čitelnej mezinárodně. Blasfemici ukrytí v nitru se trhaj ze řetězů a po tom, co se s obrazem dosytosti vyblbneme, odchází dvě třetiny osazenstva spát do místní kapličky. Je tam hebkej koberec. Náš hostitel není vůbec nadšenej, že většina spala v kapli a rychle odtamtud odsouvá spacáky. Dobrý, Orům se zatím nepodařilo odehrát ani jeden koncert, zato kapli už znesvětili. Couráme se ke klubu, okukujeme dopolední krásy Szegedu a Bára se rozseká o sloupek, až z toho křupne známá lahev z tvrzeného plastu bez BPA. Je mi blbě z hnusnýho piva Borszodi, vyrážíme. Kolona před přechodem je dlouhatánská. Posloucháme Black Mountain, prohlížíme si pasy a sledujem myče oken v barevnejch šusťákovkách. Zevlujou a popíjej kokakolu. Maďaři nás neřeší, přejíždíme přes území 88

nikoho. Fanouš odevzdává srbskejm celníkům pasy.

Chlápek ve slunečních brejlích pronáší obávaný „ATA carnet?!“ a je jasný, že jsme v prdeli. Tohle lejstro, který stojí asi 400 euro a který kvůli tomu pochopitelně nemáme, vyžadujou mimo šengen všichni. Jasný, dá se to nějak ochcat, na což jsme se připravili, ale nejvíc záleží, jak se celník vyspí. Timhle kárnetem dokládáte, že nástroje, co se sotva vešly do dodávky, nemáme v úmyslu prodávat, jen převézt dovnitř a ven. Fanouš říká, že kárnet není. Vybíhám s hezkym seznamem naloženýho aparátu (kterej jsme si jakože „půjčili“), zvacím dopisem do Banja Luky a „Dobar dan“ na rtech.

Celník pookřeje a začne drmolit srbsky, prohlížeje si náš seznam vypůjčených věcí, „Nije ata karnet.“ Tyvole tak to vim taky, že to je jenom kus papíru, ale tak prosimtě! Omílám, že jen projíždíme do Bosny, do Bělehradu nechcem a to posraný Borszodi mi tepe v žaludku i v hlavě. „Što svirate?“ ptá se celník. Rock, pípnu. Chlápek se rozzáří, optá se, jestli něco jako Rolling Stones nebo Cepelíni, oboje mu odsouhlasim, naskakuju do dodávky a mažeme na první benzínku.

Cesta Srbskem je fajn. Pouštíme Esgmeq, smrt tyvole.

Zanedlouho se motáme Bělehradem, napravo se postupně objevujou obří paneláky Novýho Bělehradu, vedle kterejch je i Jižák docela příjemná čtvrť.

Míjíme obrovskou budovu, rozpůlenou vedví při bombardování. V Bělehradě je šílenej provoz, na ulicích

V Inexu funguje ve všední dny školka a den před naším koncertem tam byl benefit na její provoz. Čekáme.

Srbsko patří k těm šťastnejm zemím, kde koncerty začínaj nejdřív v jedenáct. Na to nejsme pochopitelně zvyklý a moc nevíme, jak si krátit čas. Teda víme a zejména bubeníci se v tom vyznamenají. Rakije je otevřena příliš brzy. První hraje dneska Milenko aka Ensh (prej byl párkárt v ČR, mj. na FreeDimu). Stojí na židli a zpívá, zatímco holka pouští podklady. Ovládá všechny základy choreografie: od pověstnýho trhání jablek po náznak „zmizení v odtoku“. Ale jo, docela příjemnej pop. Následujou Replicunts, za moc to nestojí. Ramones pro chudý, nebaví mě to. Postáváme před squatem a pomáháme bubeníkům s rakijí.

Nakonec ale holky zasaděj naší skepsi ránu přímo do srdce. Poslední song je cover, a to ne jentak něco – vystřihnou slušně zahraný Shut the Door od Fugazi.

Nechápu, proč před tím hrály všechny ty blbosti.

jsou lidi a hlavně Pekary, plný baniček, co čekaj, až je sníme. Do squatu, ve kterým hrajeme, se ale nakonec dostáváme načas. Inex Film stojí v industriální zóně, je to bejvalá továrna. Kolem chodí množství toulavejch psů, přecházej rušnou silnici, válej se na trávě. Klasika.

V Inexu maj taky dva psy, původně toulavý, Cecu a Bělču.

Vykládáme do místního infokafé, ve kterým hrozně ječí nějakej starej chlápek s berlema. Jdem do města. Měníme dináry, cíl je zřejmej – vzít šturmem některou z Pekar a dát si pořádnou banici, vyráběnou z ultramastnýho těsta „kore“ (něco jako listový).

Dáváme si variace se sejrem, bramborama atp. a za přítomnosti místních toulavých koček je s radostí zavádíme do žaludku. Jedním z předpokladů pohody je kromě spánku taky správně naplněný břicho. Další zastávkou je KC Grad, bejvalý skladiště postavený poblíž Dunaje (nebo Sávy) roku 1884. Je tam hospoda, pódium a nahoře výstavní síň. Dáváme si předraženýho Jelena na zahrádce. Celou přípravu na koncert završuje nákup rakije (postaraj se o to bubeníci a bude o tom ještě řeč) a piv. Dáme si je na místní památce č. 1 – pevnosti Kalemegdanu – takovým Vyšehradu, ze zídky je vidět na soutok Dunaje se Sávou, silnici atp.

Rozehráváme symfonii pivních lahví, plkáme a Bára s Adámkem přidávaj za každý slovo příponu -ić, jakože je to srbsky. Není.

Nastává čas Or. Je něco po půlnoci a všichni vidíme, že František je slušně vyndanej. Hraje sice jako satan, ale modří už vědí, že to místama loví. Vyndaný jsou ale i všichni ostatní a Oři situaci „chlastání v kapele před koncertem“ ustávaj výborně. Závěrečná Fanoušova etuda na téma: „Pravou hraju na kotel, levou otvírám rakiji“ patří už ke zlatýmu fondu. Or mizí a jdem na to my. Náš výkon bych okomentovala asi tak, že ne každý ožralý bubeník hraje jako František. Venca se možná ve svým stavu dotkl podstaty hry na bicí a setkal se s velikány bubenickýho nebe a to pak přetavil ve svůj pozoruhodnej výkon, ovšem pro mě to bylo čirý utrpení. Nasadíme cover Flipperu a konec.

Klub je prázdnej, my spíme na místě, dáme ještě pár hltů rakije. Radoš, kterej nám s koncertem pomohl, se svěřuje, že jsme první kapela z Čech, který dělal koncert, co neměla v názvu Smrt.

Další den jsme měli jet do Sarajeva, ale jak už to bývá, koncert zrušen (elektřina). Zůstáváme v Inexu, jdem do města. Cíl je „kavárna, kde si dáme kafe z džezvy“. Po procházce po pouličním festivalu v ulici Zmaj Jovina, kde jsou starý veterány a lidi tančící salsu, objevujem příjemný místo jménem Fíček. Vedem řeči a popíjíme kafe. Snažim se demonstrovat typickej způsob věštění z kávový sedliny, ale nějak to neodhadnu a místo esoterickýho zážitku je to spíš ostuda.

S cigaretkou Drina aka Apnia vyrážíme do bejvalýho nakladatelství BIGZ, kde teď není nic, jen hromada zkušeben a v osmým patře jazzovej klub s terasou.

Vnitřek BIGZu je celej vyplněnej graffiti, streetartem a jinejma vzkazama. Těsně před cílem potkáváme totální výjev: tři holky s trvalejma. Osmdesátky! Sedíme na terase, koukáme na řeku a dálniční mosty.

Ráno je krásný, nabíráme směr Bosna. Čekaj nás dvoje hranice, tudíž dvoje sraní s celníkama.

Srbskochorvatský nějakým způsobem jdou, i když Chorvati se moc netvářej. Chytračíme u mapy, kde všude se tady bojovalo, jsme totiž v župě u Vukovaru.

89

Pokračujem do Orašje, spolíháme na zapadlost orašskýho přechodu. Snad tu budou celníci dostatečně mimo a pustěj nás dovnitř. Chlápek opět prosí o ATA papír, s Fanoušem otevíráme kufr. Chlápek jede svoje „nije ATA karnet“ a čumí do seznamu. Že jsou všechny věci polepený s podepsaným papírkem Rekomando (simulace zapůjčení), je mu úplně ukradený. Bere si zvací dopis, seznam a naviguje nás, ať odstavíme ježkokáru. Pak do toho papíru hleděj ve třech. Nevim, co tam vyčetli, ale nakonec nás pouštěj. Snad to byl náš použitej vzhled a bizarně vyskládaná dodávka, co je přesvědčilo, že kontrola bude spíš nuda. Tak jo. Jsme konečně v Bosně.

Kodrcáme se po okreskách, míjíme malebný domky, zemědělský zvířata i zemědělský stroje, kopce. Míjíme ale i co chvíli opuštěný/vypálený/ostřílený baráky. Není se čemu divit, příští rok to bude teprv 20 let od uzavření Daytonský dohody. S přihlídnutím k současnýmu stavu Bosny se tyhle krajinný prvky asi jen tak nezmění.

Cesta vede podél řeky, přemýšlíme o koupání, ale voda je dost špinavá.

V Banja Luce hrajem v bejvalý největší továrně, tzv. Incelu. Nemáme staženou mapu pro tohle město, Váša naviguje podle nejvyššího komína. Úvaha byla správná a po poměrně nebezpečným přejezdu uzoučký lávky jsme tam. Lana, která mluví česky, protože žila nějakou dobu v ČR (proč asi), je na místě za chvíli. DKC Incel je v bejvalý tovární jídelně, vnitřek je zvláštní, mix diskotéky na lyžáku a – jídelny. Za pódiem zpoza hadrů vykukuje obrovská digestoř. Procházíme se po areálu Incelu. V neuvěřitelný vejšce se tam plácaj poloodpadlý plechy, je to hodně apokalyptický, jak krajina ze Jdi a dívej se nebo Ivanova dětství. Moc se neporozhlídneme, přichází hlídač a pakuje nás pryč.

Ne že by na nás něco mohlo spadnout (to bude asi každýmu jedno), ale protože jsme příliš blízko nějakýho skladu (aha).

Než začne koncert (klasika v jedenáct), zuří neuvěřitelná bouřka. František mizí s nahrávačem do tmy a deště zaznamenat nějaký zvukový „atmošky“.

Dnes hrajem sami, my i Or zatím nejlepší set turné.

Hraje se nám tam krásně, po koncertě nás vyzpovídá holka, co vede blog o hudebním dění v Banja Luce.

Jsme docela opilí a Venca doporučuje čtenářům poslech Madonny – Music.

Další den vstáváme tak pozdě, že se to stydím napsat.

Za místní měnu jménem konvertibilní marka (o níž nám dá Adámek výbornou přednášku, a to hned třikrát) nakoupíme snídani a jdeme obhlídnout BL. Město je trochu jak Beroun, moc toho tu není. Na náměstí jsou hodiny, co se zasekly na čase, kdy došlo k největšímu zemětřesení. Stalo se to v roce 1969 a zbořilo to největší místní budovu s příznačným názvem Titanik. Místní nás berou do nejlepší Pekary v BL, projdeme pevnost Kastel a břeh říčky Vrbas. Jednou z nejšílenějších věcí je místní psychiatrická léčebna. Nachází se u Vrbasu.

90

Je to několik desítek „bungalovů“ za plotem. Takovej hodně temnej dětskej tábor. Řekla bych, že se v takovým prostředí pacientům spíš přitíží. Místní smečky psů se toulají podél silnic a honí auta, kolikrát je to dost o život. Usedáme ještě do klasický kafany (hospody). Místní vyprávěj o životě v Bosně, kterej není, především pro mladýho člověka, vůbec snadnej.

Nějaký podrobnosti o únorových nepokojích se ale nedozvídáme.

V osm jsme nastoupený u baráku. Nakládáme aparát a mizíme do Chorvatska. V plánu je moře, za všech okolností. A snídaně. Projíždíme Bosnou, krásnejma horskejma scenériema, deštěm a záhy i sněhem. Žádný příhodný místo na snídani, ze který se s postupujícím časem stává oběd. Jsme trochu demotivovaný hladem

a příšernou zimou. Kolem nás jsou docela slušný závěje a sněží ještě víc. (Nutno dodat, že ježkokára a topení nejsou úplně blízký entity, takže v jednu chvíli jsou všichni oblečený snad do veškerýho oblečení, který maj s sebou, což ale není tak těžký, když čekáte vlahý balkánský jaro.) Míjíme krajinu změněnou válkou, podél cesty jsou znatelný díry po granátech a bombách a samozřejmě baráčky s dírama po kulkách.

V odpoledních hodinách už jsme v Chorvatsku.

Vyjíždíme z mojí sféry vlivu, odzvonilo všem přednáškám o Titovi, rozpadu Jugoslávie i Bosně pod správou R-U, Adámek dává k dobru historický výklad o Benátsku, které se nacházelo v krajině, kterou jsme za silného větru klesali k moři. V opuštěné benzínce nacházíme přístřeší a snídáme/obědváme. Morálka rychle stoupá

a plni odhodlání – a konečně i jídla – jedeme k moři.

Narážíme na první kemp a zajíždíme ke kamenité pláži.

Sto kuna a můžem tu být přes noc. „Da da.“ souhlasíme a než Fanouš zaparkuje, Adámek v trenkách pádí směr moře. Chorvatští dědové ve vaťácích (je asi 15 stupňů, šílenej vítr a voda má stupňů maximálně 7) lomí rukama, co je to za blázna. Když do vln během deseti minut naskáčem všichni, už se jen tak pochechtávají.

Vždyť jim to musí bejt jasný, když sme suchozemskej národ.

Ráno si dáme pochopitelně mořský repete, dědky už to vůbec nepřekvapuje. Naopak, dostáváme šest pohledů cca z roku 1993 s vypodobněným kempem během sezóny. Nasedáme už po stý do dodávky. Cílem je zapadlá vesnice v severním Slovinsku proslulá jako 91

Beltinci. Zde má dojít v místním omladinském centru Štefan Kovač Marko Ambasada k akci s krycím názvem ČEŠKI ČEMAŽ HARCDORE ČETRTEK. Ze Slovinska si skoro nic nepamatuju. Nejedeme dlouho a skoro celou dobu spím. Snad jenom to, že na hranicích se dozvídáme, že viněta pro Slovinsko je pro ježkokáru příliš drahá a tak volíme smrtelnou cestu po okreskách. Vesnička si podává ruku s vesničkou. Krásný. Cejtíme, že do Rakouska je to už nebezpečně blízko. Nechci bejt zlá, ale Beltinci jsou taková moje noční můra. Malá ospalá dokonalá vesnička s přesně zastřiženejma živejma plotama. Než dorazí organizátoři, stihneme každej napsat pohled a nádavkem jedno společný dílo pro náš domácí label.

Pěknej prostor, mládežnický centrum. Na dvorku je na zdi obří portrét Marxe (tuším od nějakýho Makedonce, co byl v Beltincích na návštěvě).

Ráda bych napsala, že se začali pomalu scházet lidi, ale není to pravda. Je čtvrtek, musí se končit v deset (na což tu nejsou zvyklý) a česká česnečka asi netáhne. Prý 92

vzdorujou restrikcím ze strany policie, který se nelíbí, že v mládežnickým centru pořádají akce a chtějí za to peníze na vstup, proto ten divnej název. Místo ceny vstupu tam bylo napsáno, kolik teda stojí ta polívka.

Hod konvertibilní markou před obchoďákem určil první Peleton. Začínáme, koukají se na nás jen Váša a Adámek (František celou akci zvučí), kluk, co koncert dělá, kluk, co otvírá u ledničky piva, a dva cizí chlápci schovaný u gauče. Pak přijdou ještě dva lidi, my dohrajem, od gaučáka dostaneme s Bárou bonbon a Oři na to můžou vlítnout. Možná to zapříčinila ta brzká hodina, na Or už je v místnosti asi 10 cizích lidí, ovšem bojej se stoupnout si blíž než šest metrů od pódia. Or hrajou jako o život, ale jestli to dopadá na úrodnou půdu, nevíme. Po koncertě party – repujem volně – myšleno slovensky – se Zackem de la Rocha, objevujem cd s nejlepšíma hitama z 80. let. Kolem půlnoci si jdou všichni lehnout až na mě, musím se družit s místníma, hovořit srbsky a hlavně pít likér Marshall, na jehož etiketě je obrázek Tita (ten je taky nad barem). Na tom likéru je dobrá jenom ta etiketa.

Vídeň. Klidně se přiznám, Vídeň nemám vůbec ráda, a tak se ani moc netěším, i když hrajeme v EKH a koncert dělá můj bejvalej spolubydlící, kterýho jsem neviděla věky. Cesta je opět bez dálniční známky po okreskách. Z počátku po dokonale upravenejch, malebnejch, kytkama ověnčenejch a prázdnejch (je Velkej pátek) vesničkách docela jde, semtam padne nějakej vtip na Fritzla a naše oblíbený RakouskoUhersko, ale po asi třech hodinách to začíná bejt dost otravný. Šetřivost končí, Váša běží na benzínce pro dálniční známku a Adámek pro první lahváč.

Vyložíme věci v EKH, ubytujem se a Adámek se ještě stihne nechat zavřít ve sklepě. Vedeme řeči, děláme turisty, probíráme světový věci: co to přesně bylo rakousko-uherský vyrovnání, proč by Adámek měl pít dnes pomalejc a jakou si dáme s Bárou zmrzlinu.

Na EKH se pro změnu začíná až po jedenáctý. Prostor na hraní je absolutní černá díra, s náma hraje takovej šílenec, co si říká Redhead Army, ječí do mikrofonu a pouští si nějakej rambajz z iPodu. Většina lidí přišla kvůli němu. Party se opakuje, k tanci se střídaj Pixies

s Offspring a Talking Heads. Vše končí Nirvanou. Můžou bejt čtyři, když si jdem lehnout.

Ráno volá Miloš, jakej je stav. Pořád nakoupíno.

Adámek sčítá svůj včerejší pivní úspěch na 15 kousků.

Cestou ustanovujeme jako mezicíl zastávku na smaženej sýr. Doma je holt doma. Trochu poprchává a vůbec je to celý takový dojemný. Konec příběhu.

Vítání, předávání dárků, první střípky příběhů z cest.

Dotisknem s Bárou další várku obalů, pomalu se staví aparát přímo v rampě. Přijížděj kluci z Hlinomazu.

Celá akce probíhá v komorní atmosféře, ale o to je to lepší. Hlinomaz bouří jako o život, Banán plive všude kolem sebe i na sebe. Pak Or. Třešničkou je cover Smells like Teen Spirit úplně na konci. Kluci se na tom domluvili jentak mezi řečí v autě. Je to skvělý, nejeden zamačkává slzu (přeci jen, kdo na Nirvaně nevyrůstal, žejo). Uzavíráme my. Pamatuju si, že líp se mi nikdy nehrálo, že Töhötöm to pokřtil rakijí, co jsme přivezli, že všem chutnala a že to celý skončilo na obří valný hromadě v hluku. A tam bych to taky nechala.

×

93

94

95

96