Crook Magazine #1 by Crook Magazine

1/2014

každodenní revoluce Křiváka nosí pankáči. Je to taky skejtovej trik. Crooked grind. Zároveň jsou i lidi, který jezděj na skejtu a čas od času vytáhnou křiváka ze skříně. Když jdou na koncert, třeba na Sedmičku. Tak to dělá Ivo Prášek, černá ovce prvního čísla. Je to propojený. Jedním ze základních prvků skejtovýho videa je hudba. Nedávno jsem vzpomínal na part Anthonyho Pappalarda z Habitat Mosaic, který vyšlo v roce 2003. Ke mně se to dostalo až o rok později. Samozřejmě na VHSce. Úplně poprvý jsem tam slyšel Dinosaur Jr., v Mosaic měl Anthony písničku Forget the Swan. Skoro o deset let pozdějc jsem ji slyšel na jejich koncertě v Praze. Byl jsem z toho naměkko. Žijeme v pevnym přesvědčení, že na skateboarding se má nahlížet v širším kulturním kontextu. Vytváříme si vlastní svět podle našich pravidel. Skateboarding je pro nás každodenní revoluce. Je to seberealizace. Něco, co dává smysl. A všechno to se pokusíme přenést na papír. Miloš Hroch

Crook [křivák] magazine #1 Kanál marka litinského × 8 diy or die: kazety a ziny × 10 na dedinu dobre × 14 sergej vutuc × 20 recenze: tim remis × 22 peter molec × 24 štěpán adámek × 34 černá ovce: ivo prášek × 42 galerie × 48 napadlo vás někdy se před skejtováním pomodlit × 64 NIC × 70 Petr hlaváček × 74 ondra filípek × 76 mario rubalcaba × 78 horylesy × 83 www.crook.cz facebook.com/crookmagazine 4

1. číslo vyšlo v únoru 2014. Vydává Lógr za podpory Good Night White Pride. 666@crook.cz TEXTY

FOTKY

ILUSTRACE

Roman Špaček | Sergej Vutuc | Lukáš Hutter | Štěpán Adámek | Ondřej Vlk

GRAFICKÝ DESIGN

Petr Bláha (www.petrblaha.cz)

Korektura

Filip Sýkora | Juliana Fischerová

ÂŠ 2013 Vans, Inc. Photo: Anthony Acosta

kanál marka litinského T: Marek Litinský | I: Roman Špaček Tak a je to tady. Nový časák a nový sloupek, nad kterým jsem váhal do chvíle před pěti sekundama. Pochyb jsem měl spoustu, ať už to je fakt, že moje plky nikoho nezajímají, přes všeobecné pochyby o důležitosti psaného slova na papíře v době internetu, či třeba takový menší detail – já sám jsem na skejtu neudělal ollie skoro rok. Po tom, co jsem si přetrhnul vaz v koleně, jsem začal jezdit na kole, abych se jakože připravil na operaci. Před týdnem jsem načal šestý tisíc kilometrů, operace se odkládá na leden. Tím pádem asi nejsem skejťák, protože na skejtu jezdím jenom pro pivo a ani to ne tak často, protože hubnu, aby mi to šlo lépe do kopce. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že povedu takové kecy, tak bych se mu zle vysmál. Ale člověk míní, život mění. Na druhou stranu mi to dalo možnost odstupu od skateboardingu a tím pádem se mi trošku změnil pohled na celou problematiku. Já vím, že tohle by mělo být o skejtu, ale já vás s tou cyklistikou budu otravovat o trochu déle. Kola jsou o hodně starší než skateboard, jezdí na nich mnohem víc lidí a tím pádem by se člověk nedivil, že třeba tady za velkou louží existuje okolo dvaceti různých časopisů o kolech. Naproti tomu o skejtu vychází asi tři různé plátky, které se dají koupit v trafice a pár undergroundových počinů, kde se člověk může dočíst o skutečném skateboardingu, bez toho aby měl pocit, že je všechno jenom reklama na nejnovější produkt. I někteří cyklisti zjistili, že dá rozum nepsat o závodech, nejnovějších modelech čehokoliv a vůbec se nezajímat o to, jestli to je „cool“ nebo „in“ jezdit na kole s blatníky. Hlavně že to jezdí. Většina ostatních časáků o kolech je klasicky naplněná snůškou zpráv o nejnovějších karbonových krámech, o tom, které elasťáky jsou nejvíc super a který feťák jel nejrychleji do kopce. Kam tímhle vším směřuju? Je naděje, že se tenhle nový časopis nebude snažit tlačit do hlavy skejtové komunitě image skateboardingu jako závodního cirkusu ala Street League, který nemá se skejtem nic společného. Ale že bude spíš časákem pro část skejtové partičky, která na nějaké závody může zvysoka srát, nejnovější trendy jsou jim upřímně u piči a místo snahy přizabít se ve střízlivosti, se budou snažit rozsekat pod vlivem čehokoliv.

Líťa je stará skejtová páka (snad nám nedá přes držku, až sem přiletí na návštěvu z Portlandu ve Státech, kde žije se svou rodinou), takže skateboarding vidí s nadhledem, místo internetu ho odkojila havířovská kanalizace a je bez debat legendou českýho bazénovýho ježdění. Bude tady psát o tom, co se mu zrovna zlíbí. ×

DIY or die: kazety a ziny PŘIJMOUT A NASÁT STONED TO DEATh records T: Jan Tomáš | I: František Kára

Minulý léto se na český nezávislý hudební scéně objevil label Stoned To Death Records. Během krátký doby o sobě dal poměrně zásadně vědět, a to nejen díky zvolenýmu formátu (všechny nahrávky na MC kazetách). „Kazety vydávám proto, že je to skvělý médium, který ti snadno umožní něco udělat, aniž by na tebe lehla nějaká zátěž nebo stres, obvykle spojenej s vydáváním o hodně nákladnějších vinylů nebo jinejch formátů. Navíc pro něj mám slabost už od dětství, kdy sem si nahrával různý kompilace a přehrával cédéčka na kazetu na poslech walkmanu při hodinách a pozdějc do auta,“ dodává Jakub (většině lidí ale známej jako Lilek). Zapsal se hlavně díky vydání několika skvělejch nahrávek, který by v tu dobu vyšly jen v digitální formě nebo v horším případě vůbec – anebo nahrávek zahraničních kapel, který by se k většině lidí v ČR vůbec nedostaly. Ať už se jedná o startovací nahrávky novejch oblíbenců českýho indie publika jako jsou Planety, Black Tar Jesus nebo ██████, nebo o desky lidí, který Lilek potkal na 10

turné a stali se z nich kámoši, jako v případě Residual Echoes nebo Xaddax. V katalogu labelu je i za krátkou dobu už poměrně slušná řada hodně zajímavejch jmen. Na labelu vycházej kazety od kapel z Chile, Brooklynu nebo beskydskýho podhůří, a to v docela široký paletě hudebních odstínů, nejčastějc ale v temně zelený barvě psych/garage. Stoned To Death Records je tak jeden z významnejch českejch zástupců renesance kazetový kultury, která poslední dobou opět mává se zažitým schématem fungování hudební scény. Kromě vydávání kazet Lilek provozuje vlastní booking a tourservice agenturu Seek Harbor Booking a pořádá koncerty v rodnejch Pardubicích i Praze – čili převážnou část svýho času věnuje muzice a, i když by to takhle možná neformuloval, DIY modelu je podle všeho oddanej za hrob: „Snažím se, aby pro mě DIY neznamenalo, že věci se můžou dělat ladebyle a odflákle, vlastně nechci používat DIY jako omluvu toho, že něco nefunguje tak, jak má. Je to ale každodenní souboj.“ ×

Přehled katalogu Stoned To Death Records STD#1 Xaddax: Counterclockwork Brooklynská porce noise-rockovýho jedu – jinak koně labelu Skin Graft, kterej je pevnou zárukou kvalitního pořád-ještě-hudebního teroru.

STD#2 Planety: Peklo, Peklo, Ráj

První nahrávka kapely, na kterou tu spousta lidí čekala jako na smilování. Temná mlha slezskýho kraje se valí ze srdce popovýho songu.

STD#3 Black Tar Jesus: Who’s The Freak When Days Are Bleak

Jeden z nejnadanějších singer-songwriterů v Čechách a jeho první deska s kapelou ve směsi lo-fi/garage/psych. Zatažený závěsy, kola osamělýho kouře a neobvyklej cit pro melodii.

STD#4 ██████ (nic): Demo

Plzeňský miláčci hardcore publika. Screamo stěna s nádechem black metalu a gradujícíma plochama post-rockovejch kapel, mediátoři katarze. Rozhovor najdete uvnitř tohohle časáku.

STD#4d Hejsci: Live At Bunkr / Oct‚ 12 Undergroundový kouzlo setkání. Improvizovanej přenos z vojenskýho bunkru.

STD#5 Microvomit / Deceased Squirrel on the Phone: split

Dadaismus, hranej nezájem, geniální demence. Magnetický jiskření na trase Brno/Český Budějovice.

STD#6 Dusty Bible & The Canadians: Live On Dom Keller‘s Time

STD#8 Black Tar Jesus: Other

Další lo-fi popový deníky z pardubickýho obýváku. Pěna dní, sladký zapomnění, špetka rulíku do čaje s medem.

STD#9 Purling Hiss: Paisley Montage Původně sólo projekt kytaristy z Birds of Maya, dnes už regulérní kapela z Filadelfie, psychedelický hlukový maso na kostře rocku.

STD#10 Residual Echoes: Barking At Hendrix

Nevydaný tracky kalifornskejch vyznavačů, svatý psychedelický nudle. Drogy, houně, kytary.

STD#11 The Holydrug Couple: Estudio Uno

Neboli THC, garage duo z Chile, hypnóza pouště, vítr a asfalt.

STD#12 Rabbits: S.O.S. (Singles Other Shit) Punkrock se sludge zvukem a lehkou připomínkou gotickejch kapel, portlandská dekadence s úšklebkem na rtech.

STD#13 Laundered Syrup: Self-Titled

Věčnej průsečík Black Sabbath a Mudhoney s poplivanym trikem a demižonem beskydský pálenky.

STD#? Tomáš Palucha: špinavá hra Pražský milovníci zasněnýho tranzu, tep noci, když koledníci šli už spát.

Garážová emulace dřevního delta blues z Nottinghamu.

STD#7 Václav Klaus / Hlinomaz: split

2x pražskej hardcorepunkovej lumpenproletariát, rychlá zpráva o stavu společnosti.

Samizdat v informační době T: Miloš Hroch Fascinace tištěným médiem, nekonvenční přístup k jazyku, nepravidelná periodicita, určitá dávka grafomanie a především motivace. Vydávání fanzinů v minimálním nákladu pro úzký okruh lidí funguje i v době, kdy všechny informace najdete na internetu. Dá se mluvit o novodobém samizdatu, jelikož ziny nevyužívají moderních distribučních kanálů. Šíří se především offline. Z ruštiny převzatý výraz samizdat se skládá ze dvou slov sam a izdat, která v češtině znamenají vydávat sám. Má to mnohem víc společného s etikou a sebeorganizací hardcore punkové scény, kde právě nejvíc takových nadšeneckých publikací vzniká, než by se na první pohled mohlo zdát. Mezi prvními u nás po revoluci od podzimu 1991 tisknul Martin Valášek punkový zin Malárie. Od roku 1993 až do současnosti vychází díky Filipu Fuchsovi Hluboká orba. Experimentálnější je pak Trhavina – časopis mentální pyrotechniky, na jejíž čtvrté číslo se čeká už druhým rokem. Miroslav Blažek, který stojí za zinem Smrt, ve své diplomové práci uvádí, že jenom mezi lety 1987 a 2007 tu přibližně vyšlo na 200 takových titulů. Podle Banána z kapel Lahar nebo Pustina jsou v rámci scény stejně důležité jako hudební nosiče: „Pomáhá to definovat tu scénu obecně, je to věc, která tam patří. Stejně se můžeš ptát, jakou má cenu dělat kapelu, která zajímá deset lidí, tak asi stejnou cenu má dělat zin, kterej si koupí dvacet pět lidí.“ Internet neměl na tvorbu zinů v konečném důsledku zásadní vliv,

způsob šíření zůstal prakticky neměnný. Změnil se akorát obsah. Recenze jsou na ústupu, větší prostor se dává například tour reportům. Dnes vydává podzemní promotérská skupina Hluch svůj zin Hlučál, Richard Lapúnik z rožnovského Vrahu tiskne Středověk nebo Šaman s Markem Zemanem z kapely Remek dělají Revenge of the Nerds. Petr Hlaváček zas skládá čistě vizuální ziny, mimo jiné taky z fotek z koncertů. Dělají to, protože se jim to tak líbí a vyrostli na tom. Banán hodnotí současný stav vydání takto: „V posledních dvou letech těch časáků vyšlo relativně dost, je jich teď víc než třeba před pěti lety. Internet to negativně ovlivnil v tom ohledu, že přestaly skoro existovat. Teď to lidem začalo trochu chybět, stejně jako se vracejí kazety.“ Individuální přístup představuje naprostou tvůrčí svobodu – možnost stavět na vlastních názorech a dělat to po svém. „Amatérismus“ ale nemusí být podle Šamana vždy výhodou: „Je spousta zinů, u kterých mi přijde, že je to nevýhoda. Lidi si s tím nedají tolik práci. Přijde jim, že je dobrý to vydat, ať je tam cokoliv. Udělají rozhovor, kterej má čtyři otázky typu „jak se jmenuje vaše kapela“ nebo „kolik jste nahráli cédéček“. To si teďka může najít každej sám. A pak tam jsou tři fotky z koncertů, pět recenzí a dva veganský recepty. Je super, že to někdo udělá a dá si s tím práci, ale mě osobně už to nebaví číst. Mám rád, když k tomu lidi přistupujou zodpovědně.“ V případě, že se vám zin, který držíte v ruce, nelíbí, při nejmenším vás to může donutit udělat to lépe. ×

Kdyby vás tohle téma zajímalo, rozhodně si sežeňte druhý číslo Trhaviny. Psáno pro Radio Wave.

Stará asfaltová plocha, čiary ihriska vyblednuté z basketbalového koša sú trosky. Skupina mladých ľudí sa na horúcom slnku pečie pri miešačke. Nie sú to bohvieaký robotníci. No pracujú s radosťou. Miešajú kubíky betónovej zmesi, z ktorej sa pod vplyvom sofistikovaných nástrojov a šikovnej ľudskej ruky stávajú betónové vlny. T: Dávid Šima | F: Dávid Šima, Ďuro Figura

Richard Ruxo Kotora | bs feeble

Martin Chominec | frontside nosebluntslide Toto je sen, ktorý sa však odohráva inde než na východnom Slovensku – v Margecanoch. U nás je to, ako keby sme žili v paralelnom vesmíre, kde všetko plynie presne opačne. Skejťáci bombujú kopce dohora. My sedíme s 3500 eurami zavretý v dusnej izbe. Čakáme na ďalšie stretnutia, púšťame našu kreativitu na špacír, ale nič sa za mesiac nepohne. Skatepark vyzerá na obrazovke krásne. Vplyvom veku a vrstvenia životných skúseností by si človek v tomto prostredí mohol myslieť, že to najťažšie je zohnať peniaze na skatepark. Keď sa mu aj tieto múry podarí prekonať, čakajú naňho ešte omnoho tvrdšie nátury. Egoistické monetárne chtiče skryté za verejnoprospešné aktivity. Vzťahy, ktoré začne človek chápať až po dlhšej dobe. Oni tvrdia, že až keď vyrastie. Dospeláci sú deti, ktoré nenávidia to, čím sa stali. Takto negatívne to celé začalo. No vďaka trpezlivosti a množstvu kompromisov sme sa pustili do roboty. Začiatkom augusta sme nakúpili prvý materiála a postavili 16

múry. Použili sme kvalitné betónové tvárnice, železnú armatúru a zapli malú miešačku na 220V. Takáto miešačka vám vyrobí 2 furíky a môžete plniť novú. Vďaka bohu, že sme ju potom vystriedali za našu Milku, ktorá statočne grcala 4–5 fúrikov. Postup pri každej prekážke bol nasledovný. Postaviť základové múry, vyrezať starý asfalt, vyplniť tvar prekážky stavebným odpadom, vytvoriť drevený šalung, previazať ho so železnou armatúrou a to najlepšie nakoniec – betónovanie. Každá z týchto prác mala niečo do seba. Do It Yourself ti klamlivo naznačuje, že si niečo môžeš urobiť sám. No pravda je taká, že vždy si odkázaný na iných ľudí a preto si tých ľudí váž. Naša partia mala len malé skúsenosti so stavbou týchto rozmerov. Preto, sme si na pomoc zavolali starého a váženého majstra. Jeho osobnosť najviac vystihuje veta: „Rob tak, aby si za dva dni viac spravil, ako za jeden.“ Je zo starej školy a pozná iné techniky práce. Pri pozorovaní jeho práce človek

pochopí, že nikto sa učený nenarodí a inteligencia je správny postoj k veci. Betónovali sme si podľa vlastného tempa a tešili sme sa s toho, ako nám skatepark vyrastá pred očami. Pri stavbe sme sa snažili vyvrátiť mýtus o spojitosti fajčenia kvetov konope a lenivosti. Aj v tomto prípade záleží iba na postoji človeka, pretože nám gandža dodávala chuť a energiu do práce. Toto Vám potvrdia najmä chlapci od miešačky, ktorý pálili vždy keď nevládali. Stavbu sme ukončili tesne pred otvorením. Poslednou prekážkou bol americký obrubník, na ktorý sme si jednoducho vytvorili plechovú formu a vyliali ju betónom. Keď už ťa ani to nepresvedčilo, že postaviť si to s kamošmi je ta najlepšia vec, tak si beznádejný prípad. Ďakujeme všetkým kamošom, majstrovi, hantlagerom a rodinám. Svet nezmeníš. Najprv zmeň svoje okolie, to je tvojím celým svetom.

treba Drec× 17

Sergej Vutuc 21

TIM REMIS: 10” T: Radiomír | F: Matěj Hošek Hrozně často říkám, že je potřeba mít svoje hrdiny. Lidi, co vás postrkují dál. Osobně, nebo nepřímo. Co se týče hudebního světa, fungují u mě dvě kategorie – svět nedotknutelných, enigmatických osobností typu Morrisseyho, kde si jste vědomi podřízenosti a propasti, která mezi vámi je, a svět každodenních hrdinů, hmatatelných, povědomých a lidských. To však neznamená, že by snad byli méně zajímaví. Tim Remis pochopitelně patří do druhé přihrádky. Doma v Americe má ženu a dvě děti, řídí tiráky a autobusy, drží basu ve Sweet Cobra a na dovolenou do Karibiku si jen tak nezajede. Místo toho se čas od času vydává na starý kontinent, aby odbubnoval turné s Auxes Davea Laneyho. A mimo to stihne sólo turné po Česku.

Jestli jste byli alespoň na jednom z jeho koncertů (buď v roce 2011, nebo 2013), a měli možnost se s Timem potkat, víte, že je to stejný cíťa jako vy. K příležitosti turné s Aran Epochalem vyšel v roce 2011 (myslím už těžko sehnatelný) split, na sektě Silver Rocket si můžete zdarma stáhnout živák z Bárky, ale nejhezčího pomníčku se Tim dočkal loni: bezejmenný desetipalec vyšel jako druhý release Lokal Rekorc a narovinu, v roce 2013 moc krásnějších desek nevyšlo. Dlouho jsem si říkal, jde o obyčejnou desku, na kterou brzo zapomenu. Teprve, když jsem po x posleších dal šanci klidu a znova se k ní po několika týdnech vrátil, se mi povedlo se dostat na dřeň, k principu, k důvodu a k podstatě. Tohle si popravdě zažívám s každým písničkářem, protože přijít na to, že je ta nebo ta písnička dobrá nebo geniální, není ani náhodou jednoduchá věc. Timovy skladby jsou intimní a jednoduché, ale neuvěřitelně silné. Kromě toho má deska zvláštní, až dusivou atmosféru. Kromě banja a slov totiž slyšíte ticho. V každé sloce rytmus a tón banja na zanedbatelný okamžik odezní – a nezbude nic, než ticho. Jasně, je to těžko uchopitelná a těžko představitelná věc, ale právě tyhle momenty z téhle malé desky dělají obrovský zážitek. A z Tima zase hrdinu. ×

T: Miloš Hroch | F: Alberto Polo

Slovák Peter Molec by neměl jít příkladem současný generaci jenom svým skateboardingem, ale především taky názorama a charakterem. Když jsme Křiváka dávali dohromady, zkusil jsem mu napsat, jestli by toho taky nechtěl bejt součástí. Malej časopis o skejtu, žádný vyhlídky do budoucna. Taky jsem mu psal, že vůbec nevíme, jestli to vytiskneme. Odpověděl, že do toho jde a že se zrovna vrátili z Řecka, kde byl s Antiz skateboards, a má dostatek matroše. Spojil mě s fotografem Albertem, kterýmu se ten nápad taky líbil, i přestože se vůbec neznáme. Ani jeden za to po nás nic nechtěl, i když všechny ty fotky mohly jít do Kingpinu nebo kterýhokoliv jinýho evropskýho magazínu. Vážíme si toho.

switch frontside smithgind v AthĂŠnĂĄch

Řekni nám víc o Antiz tour do Řecka... Na tour sme boli veľká parta. Menovite Julien Bachelier, Dallas Rockvam, Remy Taveira, Samu Karvonen, Roland Hirsh, Teemu Pirinen, Gabriel Engelke, ja, fotograf Alberto Polo, kameraman Ludovic Azemar a lokál jazdec a sprievodca Thanos Panou. Výlet sme mali naplánovaný dlhšiu dobu. Všetci sme sa tam tešili, lebo sme vedeli, že Thanos je spoľahlivý sprievodca a má pre nás pripravené skvelé spoty. Spoty, na ktoré nás zobral, som nechápal každý den. Jazdili sme po okrajových častiach Atén, kde je miliarda najlepších spotov, ktoré vôbec neboli v nejakých EU videách. Zažili sme strašne veĺa vecí, ale hned prvá je asi to, že sme mali prenajatú garsónku, čo bola jedna izba o rozmeroch 4 x 5 metrov plus terasa, ktorá bola väčšia ako celý byt. Tam sme sa všetci naskladali a pravá hobo tour začala. Nezasvätení nevedia ako prebieha každá Antiz tour. Povinná výbava je spacák a karimatka. Vždy sa spí pankovo, kde sa dá. Tak sme to spravili aj teraz, všetci sme sa poskladali, kde bolo voľné miesto. Vonku bolo ešte krásne teplo aj v noci, a tak sme časť party spali na streche domu. Len druhú noc sa to susedom začalo zdať divné, keď videli na streche pobehovať cudzích ľudí so spacákmi a karimatkami. Došla domáca a nechápala, že v tom malom priestore sme naskladaní o dvanástich ľuďoch. Nakoniec sme urobili kompromis a 5 z nás išlo bývať k Thanosovi a bolo po problémoch. Najväčšie vraždy nejdem prezrádzať, lebo všetko bude v novom ANTIZ videu na konci roka 2014! Tešte sa všetci. Je něco, co ti na současným skateboardingu vadí? Vadia mi korporácie, ktoré skupujú najznámejších jazdcov a vyzerajú, že sú skvelí. Malé deti potom všetky chcú mať také boty ako má ich idol, ktorý jazdí za pseudo skejtovú značku. Nechápu to, že táto „skvelá“ spoločnosť zlikvidovala X menších značiek, ktoré vlastnili skejťáci, ktorí to robili z lásky ku skateboardingu. Niekto môže namietať, že tieto značky majú veľký tím a podporujú veľa ľudí. Stačí si uvedomiť, že ak takáto mega korporácia má jeden tím, kde je povedzme 13 jazdcov, ktorých podporuje. Na oplátku, keď si spočítame, že kvôli tejto „parádnej“ korporátnej značke zaniklo 5 značiek vlastnených skejtbordistami a keď každá značka mala len 5 jazdcov, tak je to 25 ľudí, ktorí prišli o živobytie. Je to len príklad, ale stačí sa zamyslieť. DON’T DO IT. Musí to bejt vyloženě zlo? Můžou bejt korporace, když dají firmě volnost, i něčím prospěšný? Žiadna korporácia nedá voľnosť tej ktorej značke. Tým nenažraným sviniam každý mesiac ide len o čísla, o rastúce čísla. Môžu sa tváriť, že tá ich action sport značka je úplne voľná, ale nie je to tak. Vždy je hore niekto v obleku, ktorý o skateboardingu nemá ani páru a je mu úplne ukradnutý. Každý, koho má v tom danom tíme, mu je ukradnutý. Sú to len čísla, a keď tieto čísla neprodukujú väčšie zisky, tak sa ich proste jednoducho zbavia. gap to frontisde nosegrind 28

„Vtedy sa čakalo rok, kým vyšlo nové video a celú tú dobu sme pozerali tie videá, čo sme mali. Vedeli sme ich naspamäť. Každý trik, každú pesničku, kto na ňu jazdí.“

switch frontside tailslide 30

switch frontside 32

Proč jsi přestoupil od Zero k Antiz? Prestúpil som, preto lebo v Zero sa nič nedialo. Bol som v teame nejakých 5 rokov, ale za ten čas sa skoro nič neudialo. Mal som skvelé skejty, ale nechodilo sa na žiadne tour. Vďaka kríze sa z toho všetkého, čo sa na začiatku sľúbilo, že sa bude robiť s tímom, nič nestalo skutočnosťou. Antiz som mal rád a obdivoval od prvého ich videa Antizapated z roku 2003. Poznal som dosť členov teamu a hľadal som nejakú partu, kde by som sa cítil ako, že tam patrím. Spýtať sa v Antiz mi prišlo ako úplne prirodzená vec. Parta často cestuje a vždy sa pracuje na novom videu. Mal som tam dosť kamošov, tak som sa spýtal, či by bola nejaká možnosť sa dostať do teamu. Tesne pred tým som začal aj distribuovať Antiz na Slovensko a do Čiech, takže som bol v kontakte s Hugom a Juju, ktorý sú vlastne celý mozog Antiz. Dohodli sme sa, že môžem jazdiť za flow. Nemohol som byť šťastnejší ako vtedy. Rok a niečo po tom, keď som stretol celý team a boli sme na pár tour, sa všetci z teamu zhodli, že ma priberú oficiálne do AM teamu. Antiz je veľká rodina kamošov a tour s nimi sú skvelé a plné neuveritelných zážitkov. Myslíš si, že ohlížení se dozadu má smysl? Zajímat se o historii skejtu a učit se z ní. Myslím, že určite áno. V minulosti sa toho veľa odohralo a mali by sme sa poučiť z našich chýb, alebo zobrať aj inšpiráciu z minulosti. Jasné, že netreba na minulosti lipnúť a ostať na tom zaseknutý, ale môžme sa na chybách minulosti poučiť. Člověk není schopnej všechno, co se na internetu v důsledku „globalizovaný skejtový scény“ denně objeví, zhlídnout. Přináší to s sebou určitý odhmotnění a zahlcenost. Byly lepší videa na VHSkách? VHS bolo najlepšie! Teraz je každú minutu nejaké nové video na nete. Každý si ho pozrie raz a to je celé. Hneď sa na to zabúda. Vtedy sa čakalo rok, kým vyšlo nové video a celú tú dobu sme pozerali tie videá, čo sme mali. Vedeli

sme ich naspamäť. Každý trik, každú pesničku, kto na ňu jazdí. Teraz sa niekoho spýtaš a netuší, kde tá pesnička bola, a nieto ešte, že kto na to jazdil. Je to chorá doba toto. Neviem, kam to speje, ale dúfam, že raz to bude znova viac čistejšie. A to ani nehovorím o časopisoch. Nikomu sa nechce čítať, keď je interview, tak to musí byť natočené, lebo ľudom sa nechce čítať. Za chvíľu zabudneme úplne čítať alebo čo? Všetko core, čo bolo, mizne z tohto sveta. Sme chorí. Jednou z povinností současnýho sponzorovanýho skejtra je mít svou FB FAN PAGE a spravovat ji. Co si o tomhle fenoménu myslíš? Nenávidím Facebook. Jeden z nástrojov kontroly ľudstva. Priority se měněj, všichni stárneme. Jak máš nastavenej hodnotovej žebříček ty? Čeho ještě chceš ve skateboardingu dosáhnout? Doba je ťažká pre každého a nieto ešte pre skejtbordistu. Ja mám taký vek, že potrebujem zarábať peniaze, aby som prežil. Nebývam u rodičov, kde by som dostal najesť a strechu nad hlavou zadarmo. Takže sa treba dobre obracať, aby bol človek schopný sa nejako postarať o seba a o druhých. V skateboardingu by som chcel dosiahnuť to, aby som sa stále dokázal učiť nové triky a mať z toho stále radosť ako doteraz. Jazdiť, lebo je to neskutočne skvelá vec. Ja skateboardingu ďakujem za strašne veľa vecí. Ľudia, čo neskejtujú by to len ťažko pochopili. Nedá sa to vysvetliť, ale myslím, že každý kto skejtuje, to tak cíti. ×

„Nenávidím Facebook. Jeden z nástrojov kontroly ľudstva.“ 33

Štěpán Adámek: Choďte na koncerty T: Miloš Hroch | F: Filip Slivka Výtvarník, kterej dokazuje, že i plakát na koncert je samostatnej žánr. Prostor pro vyjádření. Nikým neomezovaná svoboda. V digitálním věku, kdy se všichni ztrácíme v kódovací řeči jedniček a nul, bere do rukou klasický nástroje – štětec, tuš a vodovky. Živí se grafickým designem, ale svoji volnou tvorbu od práce dogmaticky odděluje – sem počítač nesmí. Výjevy jsou výsledkem volnýho asociačního automatismu, jehož spouštěčem je muzika. Štěpán taky od roku 2011 koncerty pořádá – pod vlajkou party Turbo Jugend Praha. Má kořeny ve skateboardingu, začínal v osmdesátejch letech a moc dobře si pamatuje doby, kdy před strahovskou Sedmičkou stála rampa. Na tenhle prostor nikdy nezanevřel, a tak skoro všechny koncerty dělají s TJ Praha právě tam. Tenhle rok byla vrcholem sezony psychedelická jízda s Planetama a Föllakzoid z Chile.

Pro Křiváka ručně vytvořil design na skejt, kterej jsme seřízli z klasický osmičky do tvaru ryby. Deska už nějakej skateboarding zažila a byla před rozkladem. Takhle jí Štěpán dal novej význam a postavil ji do absolutně odlišnýho kontextu. Maloměšťáctví, potřeba si na někoho ukázat, chlast, prášky.

Vzdor proti zažitýmu pořádku a kultu průměrnosti, kterej skateboarding jako kontrakultura skrejvá, je přístup, jenž ho provází ve všem, co dělá. Ilustroval knížku Aran Satan: Mluvící člověk – soubor básní Adama Nenadála. Štěpán má dceru Ninu. Žije v Praze, ve středu pije pivo na Nádražce, jezdí na skejtu a chodí na koncerty.

černá ovce IVO prášek Ze skateboardingu je byznys. Tohle se stalo už dávno, když to se skejtem začínalo, ale v době velkých závodů jako Street League a diskuzí o vstupu skateboardingu na olympiádu, je potřeba si to připomínat. Jít proti. Se stádem netáhnou černé ovce. Jednou z nich je i bazénář Ivo Prášek. T: Křivák | F: Filip Slivka | I: Roman Špaček 44

backside nosegrab 45

Na skejtu se s tím nesereš. Když se rozbiješ jak hovado, co ti dává sílu zvednout se a zkoušet to znova? Painkillery nebo kořalka. Nebo oboje. Po nějaké chvíli taky vztek a zlost. Jaké je to po kobce bydlet v kryptě? Nadstandard! Mám pocit, že jsem tam, kde patřím… Ve sklepě, bez oken, bez lidí, bez požehnání. Cítím, že žiju. Nedávno jsi byl s partou v USA, o čem budeš kámošům vyprávět za dvacet let? Marginal Way! Orcas Island, Portland, Burnside, Windells, Lincoln City, Klamath Falls, Hood River, Yakima. Většinu míst jsem znal z videí nebo fotek, tak jsem si pokaždé říkal: „Joo, ten a ten tam udělal to a to… To mě baví, zkusím to taky!“ A ono nic, třeba jsem ani nenašel lajnu, abych si někam najel. Musel jsem skejtovat jinak. Najednou mi připadalo, jako bych se učil všechno od nuly. To byla šleha! Už to nebylo o smithgrindu a vydřeném flipu, ale o vození se. Dropnout, projet parkem a v rychlosti se vrátit tam, kde jsem začal. Brett odjel do Ameriky a na tobě je teď správcovství Poorboy skateshopu. Jaký máte „byznys plán“ s výhledem na další kvartální období? Byznys plán? Rychle otočit zboží, které máme a Brett hned posílá čerstvé z Kalifornie. Plánujete vstoupit na burzu? To je naše priorita! Taky jednáme s tvůrci stolní deskové hry Monopoly a možná pošleme pár samolepek do vesmíru. Co si pamatuješ z letošních Duší na Střelnici v Rožnově? Eeeeeee polskou partičku, pak jen takové střípky. Deku, kořku, víno, brka a potom, jak mě Miky táhne domů, mezizastávku v Železe… Aaaaaaaaa, vím, že jsem tam byl, to stačí. Jaký máš plán na příští zúčtovací období? Plán? Ten se nemění už několik let – bavit se! Jezdit to, co mě baví. Tam, kde mě to baví. S lidmi, co mám rád. Mrknout se na nějaké pořádné bazény, projet se ve velké rampě. Jo a taky se kvalifikovat na olympiádu! ×

kickflip do banku

frontside invert

F: Filip Slivka pokud není vole uvedeno jinak

Slíva frontside layback 5-0 F: Ondřej Filípek

Narušené dítě 51

Matyáš TyVolek dejchá vzduch v Radotíně

Daniel Dauš a nosepick na neutrální půdě

Mára Štrunc polejam do fakie F: Petr Bláha

Silver Rocket Summer Summa na Točníku

Setkání svobodných duší

Familera Miranda v konírně

Náplavka

Tibor Nemeš polejam F: Ryba

Sergej Vutuc frontside wallride

Daniel Dauš backside tailblock Beauty Bowl Curych 58

Sid backside lipslide F: Sergej Vutuc

Igor Haneฤ รกk drop v Lublani F: Peter Mercell

Ondra Lรถbl switch frontisde tailslide Stuttgart F: Ryba 61

rรกno v Portlandu

noc v Beastu

Fabio Martin zametaฤ na dodรกvce v horรกch

Pokusím se o něco jako „kulturní překlad“ toho, co může skateboarding znamenat v prostředí největšího ostrovního státu světa. Týká se to Bali, Jakarty, Yogyakarty a Lomboku. Skoro všude jinde v Indonésii je skateboarding úplně okrajová záležitost. Jak vidíme skateboarding MY a jak ho vidí ONI? Rozdíl mezi MY a ONI je základním problémem antropologie a já bych chtěl načrtnout, jakým způsobem může antropolog vidět skateboarding v pavučině významů, kterou tvoří. T + F: Jakub Jarolím

frontside crail 65

Globální skejtová subkultura? V Indonésii jsem byl poprvé v roce 2010 a od té doby jsem tam strávil celkem dost času. Proč a jak jsem se tam dostal, není důležité. Vždycky si s sebou beru skejta. Díky skateboardingu jsem se seznámil s Andrém, byla to moje indonéská spojka, ale hlavně kámoš. André je z Bali a skejtuje. Ukázal mi spoustu míst, kde se dá jezdit. Na základě toho, o čem mluvil a nemluvil a jak to dělal, jsem si vytvořil obraz kulturních rozdílů, který se budu dál snažit popsat. Jednou jsem byl vyzvednout Andrého ve skateshopu, kde pracoval, a seděl tam s ním jeden kámoš, kluk okolo dvaceti. Hrdě mi ukazoval fotku na zdi, kde byl vyfocený v objetí Lizarda Kinga a Sammyho Bacy. V první chvíli mě překvapilo, že Bali je velice častým cílem velkých skejtových týmů. V naprosté většině případů ale tihle profíci z Bali ani nevytáhnou paty. Přišlo mi ale především zvláštní, že tenhle kluk, který je abstinent a vyjádřil dost jasně odpor k drogám, se chlubí obrázkem, kde je ve společnosti dvou ikon alkoskateboardingu a občasných vandalů. To mě opravdu fascinovalo. V místním skateparku nebo v klubech, kam místní skejtři chodili, bylo k vidění spoustu lidí převlečených za Dustina Dollina nebo Aliho Boulalu. Když jsem ale tyhle stejný lidi pak potkal na závodech, ve skateparku nebo večer ve městě, pili vanilkové mlíčko nebo limonádu a jen ti největší zvrhlíci si dali cigáro. Nejsem samozřejmě blázen, abych si myslel, že existuje něco jako globální subkultura skejtrů a v ní se opakují vzorce chování. To je mýtus a klišé, které vědomě šíří lidé, kteří ze skateboardingu chtějí profitovat. Jinými slovy, mnozí z nás se snaží chovat tak, aby dávali co nejvíce najevo, že jejich hlavní identitou je být skejtrem bez ohledu na kulturně-geografický kontext.

V kontaktu s tak radikálně odlišnými kulturami, jako ty indonéské bezpochyby jsou, vám ale dojde, že to, co vaši osobnost utvářelo tím nejzásadnějším způsobem, byl fakt, že jste součástí západní evropské civilizace, která stojí na křesťanských hodnotách. Dejme tomu, že skateboarding je nějaký kulturní jev, který vznikl v kultuře A a nějakým způsobem se dostal do kultury B. Podle modelu, kterým nad kulturami uvažujeme, není z principu možné, aby dostával skateboarding v kultuře B stejné významy jako v kultuře A. Zkrátka kultura B si vezme jen něco a to, co se nehodí, si přizpůsobí nebo vytěsní. Příklad: skateboarding je mezi mladými na Bali prostě „cool“, ale nezřízeně se ožrat je sociální sebevražda. Nemluvě o tom, dát si na veřejnosti brko – za to dostanete v lepším případě 5 let natvrdo a v tom horším rovnou kulku. Podle mého názoru je indonéský skateboarding prost atributů kontrakultury, rebelie nebo vzdoru. Neskrývá v sobě to, co ortodoxní skejtři považují za jeho kořeny a jakýsi fundament. Zdá se, že ONI prostě jezdí, protože je to zábava a je to „cool“. MY jezdíme, ONI si hrajou Myslím si, že málokterý skejtr by si byl ochotný přiznat, že když si jde zajezdit, tak si vlastně hraje. Mně osobně přijde kombinace hrubosti a určitý infantilnosti skateboardingu přirozená a otevřeně přiznávám, že si při ježdění občas připadám, jako kdyby mi bylo pět. Přesto, jak jste si jistě všimli výše, o hraní nepadlo ani slovo. U nás spíš říkáme, že jdeme jezdit, drtit triky, hrotit to nebo já nevím co. Možná to souvisí s určitým stigmatem skateboardu coby hračky nebo výstřelku, se kterým se skateboarding musel vypořádat. Abych uvedl na pravou míru, proč se nad tím zamýšlím – je na místě menší

jazykový exkurz. Slovo „main“ znamená v indonéštině „hrát“ a používá se v tom nejobecnějším smyslu. Hrát na housle, hrát karty, provozovat sport. „Main main“ dokonce znamená vyrazit si někam na večírek. Tohle slovo tedy zahrnuje všechny činnosti, které neděláte s nějakým utilitárním účelem, ale pro zábavu nebo prostě jen tak. V tomto smyslu je to přesně to, co pro mě vystihuje skateboarding. Dělám to, protože mě to baví. Pochopit tenhle rozdíl mi ale pomohl pokus o skateboarding na ostrově Sumba, což je zapadákov všech zapadákovů. Sumbani, kteří žijí na pobřeží, si zvykli na to, že občas přijede nějaký šílenec se surfem a riskuje život v nesmyslných vlnách. Moc tomu nerozumí. Proč si tam ale někdo přiveze skejt, který vlastně k ničemu není, pro ně byla dokonalá záhada. Sumba je naprosto jiný svět než Bali, i když je oddělují jen dvě hodiny letu. Dvojnásob než na Bali zde platí, že cokoliv, co děláte, děláte s nějakým účelem. Pokud tomu tak není, tak si hrajete. Proč náboženství do indonéského skateparku patří Napadlo vás někdy pomodlit se před tím, než si jdete zaskejtovat? Jamie Thomas to určitě dělá, ale pro mě je představa modlícího se skejťáka dost zábavná. Jednou jsem vyrazil s partou Balijců na místní legendární street spot. Jel jsem tam už podruhé a hned po první session jsem dostal instruktáž ohledně toho, jak se chovat, kdy tam jít a kdy ne. Šlo o opuštěný zábavní park a na místě, které je opuštěné, se brzy usadí duchové. Tak to na Bali, a potažmo v celé Indonésii, je, bez ohledu na to, které náboženství vyznáváte. Přes den na vás nemohou, ale v noci si s vámi mohou dělat, co se jim zlíbí. Může to ale být nebezpečné i přes den, když se správně nepomodlíte. Šel jsem si tam zaskejtovat s jedním z mála místních

profíků a ten mi vyprávěl, jak si tam loni zlomil nohu, když dělal 5-0 grind 360 flip ven na zídce. Dlouho prý přemýšlel, co udělal špatně, a pak mu došlo, že se zapomněl pomodlit. Říkal mi, že když jde do skateparku, modlit se nemusí, protože tam duchové nejsou ani v noci. Když jde ale jezdit na podobné místo, pokaždé se nejdřív pomodlí a od té doby, co to tak dělá, se mu nikdy nic nestalo. Po nějakém čase jsem vyrazil na závody do jednoho z místních parků. Večer před tím jsem se byl projet s Andrém a ten mi řekl: „Vím, že se nemodlíš, tak se dneska večer pomodlím za tebe, abys to vyhrál.“ Druhý den jsem vyhrál rampu, ale ve streetu jsem byl marný jako obvykle. André za mnou přišel a říká: „Vidíš, funguje to. Kdyby ses pořádně modlil, vyhrával bys všechno.“ Náboženství je věc, která v kulturním prostředí jako je Indonésie od začátku do konce determinuje to, co jste ve všech sociálních interakcích. Je to první věc, na kterou se cizince zeptají, pakliže zrovna nenosí viditelný symbol nějakého náboženství. Je tedy logické, že prostupuje vším včetně skateboardingu. Slyšel jsem třeba o spolku muslimských skateboardistů nebo o muslimském punku, což je evidentně protimluv. Ateismus nebo fakt, že nepřináležíte žádnému náboženství, je výrazem toho, že nemáte žádné morální hodnoty. Jste tedy nekontrolovatelným zlem. Ateismus je zde výsadou úzké skupiny intelektuálů. Nemám žádného Boha, který by jezdil na skateboardu, jak se mě snažil přesvědčit slogan jedné české firmy. ONI mají Boha, který je všude a pořád. Dává význam všemu.

Skateparkový fašismus Kdysi jsem se bavil s jedním kamarádem, který jezdí na BMX o tom, proč se navzájem nesnáší skejtři s bikerama. Tyhle žabomyší války nazýval skateparkovým fašismem. Tenhle pojem rád používám, ale když jsem si byl zaskejtovat v jednom soukromém parku na Bali, dostal pro mě úplně jiný význam. Přijeli jsme s Andrém na místo a první věc, co mě zaujala, byla cedulka s nápisem: „Entry – Foreigners 40 000 IRP, Local 20 000 IRP.“ Po několika měsících v Indonésii už jsem si dávno zvyknul, že existuje „harga turis“ (turistická cena) a „harga biasa“ (normální cena). V praxi to znamená to, že když jste bílej, tak je všechno několikanásobně dražší. Existují sice finty, jak se alespoň přiblížit běžné ceně, ale není to tak jednoduché. Jen tak mimochodem, jezdit taxíkem za stejnou cenu jako lokálové jsem se naučil až po třech letech. Všude jinde mi tenhle způsob obchodu přišel normální, ale myslel jsem, že MY skejtři tohle nemáme zapotřebí. Místo toho jsem ale zjistil, že u nich nejsme MY skejťáci globálně, ale rozlišují MY a ONI skejťáci v jejich kulturním kontextu. Není nutný být za každou cenu korektní, takže mě

to zkrátka nasralo a rozhodl jsem se, že s těmito fašisty učiním malý experiment. Šel jsem za chlápkem u vstupu a dal mu 20 000 IRP, což byla cena pro lokály. On na mě, že musím doplatit ještě 20 000 IRP, protože 20 000 IRP je cena pro Indonésany. Začal jsem teda indonésky, že jsem domorodec a budu platit teda jen půlku toho, co cizinec. Řekl mi, že přece nemůžu být Indonésan, protože jsem bílej. Tato zdánlivě banální příhoda ilustruje, jakým způsobem je v Indonésii při běžných interakcích chápaný pojem cizinec. Nechci se pouštět do úvah o indonéském nacionalismu, protože to je naprosto specifická a velice složitá záležitost. Indonéská společnost považuje kategorizaci jedinců na základě jejich fyziognomických znaků – tedy vzhledu – za naprosto legitimní způsob třídění lidí. Platí to ve vztahu jak k Indonésanům, tak Neindonésanům. V Evropě bychom to možná nazvali rasismem, ale v indonéské praxi je to o něco složitější. Opět tedy platí: ani ve skateparku není důležité, že jste prostě skejtr. Jinakost vaší kultury si zpravidla uvědomíte až v momentě, kdy se setkáte s kulturou, která je naprosto odlišná. ×

„tenhle kluk, který je abstinent a vyjádřil dost jasně odpor k drogám, se chlubí obrázkem, kde je ve společnosti dvou ikon alkoskateboardingu a občasných vandalů.“ 69

Tahle kapela lidi od začátku provokuje. Mix blackmetalu s hardcorem a melodickejma pasážema, za který by se nemusely stydět ani devadesátkový emíčka, hodně lidí z ortodoxní metalový scény špatně rozdejchávalo. Aby toho nebylo málo, nijak se nejmenujou. Na to, co to má všechno znamenat, jsem se zeptal jejich zpěváka Dodáče. T: Petr Bláha | F: Matěj Hošek

wedonthaveaname.bandcamp.com we-dont-have-a-name.blogspot.com

Co jste zač? Naše kapela se jmenuje ██████. Čteme se jako Nic. Jsme z Plzně. Hrajeme něco, čemu se říká post-black metal nebo atmosférický black metal namíchaný s prvky screama. Je nás 5 a jsme jeden hezčí než druhý. Co na vás říkaj „pravý“ blackmetalový kapely a lidi z týhle scény? V Čechách je naše kapela pro tuhle scénu opravdových blackmetalistů trnem v oku. Na webech, kde se objevila recenze na naši desku, se rozpoutaly dost vášnivé diskuze o tom, jestli tam máme co dělat. Hudebně jsme pro ně, myslím, nepřijatelní. V podstatě nejsme vůbec v kontaktu s blackmetalovým podsvětím. Vycházíme spíš z hc kultury a naše cesty se prostě míjejí. V zahraničí je to jiný, lidi jsou otevřenější. Ten název vás dostal až do žebříčku nejmíň googlefriendly kapel na světě – měli jste kvůli němu někdy problémy? A jak vás lidi nejbizarněji překřtili? Ohledně názvu jsme nikdy v zásadě problémy neměli, jen na Creepy Teepee si zvukař myslel, že kapela je škrtnutá. Když jsem tenkrát ideu našeho názvu vykládal Pepovi Bolanovi, řekl, že je to super nápad, ale mám si uvědomit, že nám lidi název vymyslej sami, a tak se taky stalo. Obdélníci, čtverečci, proužci, kostičky a tak. Tomu jsme tedy museli zamezit. Na netu taky některé stránky nejsou ochotné obdélník akceptovat, tak se prostě vymyslel název Nic. Na fórech se lidi dělí na dvě poloviny: půlka tvrdí, že je to super název a druhá, že nejhorší na světě. Nejpodivněji nás asi pojmenoval kdysi někdo z Es, když o nás prohlásil, že jsme černoprdelníci.

Právě nahráváte nový věci, je v nich nějaký posun oproti prvnímu EP? Nové věci jsou už téměř nahrané. Oproti prvnímu EP jsou nové věci, řekl bych, vyhranější a hlavně melodicky propracovanější. Asi bude patrný lehký posun víc ke screamu. Další věc je ta, že nahrávka už vznikla ve studiu, a tudíž se zvukově od našeho dema taky posune o něco dál. Vydání nových věcí je už jasné. Jedna krátká věc vyjde v Čechách na kompilaci a dvě delší věci by měly do konce roku vyjít v Americe na splitu s kapelou ze Států – Old Soul – jako 12“. Hodnotíš zpětně vydání první desky na vinylu a kazetách jako dobrý krok? Vydání první nahrávky na obou nosičích bylo pro mě z počátku trochu dobrodružství, protože šlo o poměrně velkou investici, u které jsem si nebyl jistý návratností. Pomohl nám kamarád Míra Pátý (Day After), který to zafinancoval. Měli jsme zase obrovské štěstí, které se na nás od začátku nějak pověsilo, a desky se prodávaly opravdu dobře. Kazety nám vydal kamarád Lilek (Stoned To Death Records). Téměř všechno je už prodané, takže musím říct, že k mému údivu se tenhle tah opravdu povedl. Přijde mi, že ve vaší kapele je každej hudebně zaměřenej trochu jinak, je něco, na čem se shodnete všichni? Hudební rozptyl máme opravdu široký. Shodneme se na spoustě kapel. Většina těch, které máme rádi všichni, ale nemá nic společného s hudbou, kterou hrajeme. Asi to bude nějaké staré francouzské screamo, nějaké ty postmetaly, různé alternativní kapely jako Kayo Dot a podobně. A bilance na závěr – nejzásadnější desky za rok 2013? Momentálně jsem nadšený z nové desky Kayo Dot, jinak Sed Non Satiata, Low, Murder by Death, Savages, Deafheaven, Made by the Fire, Manon Meurt, Swans, Nate Hall, Light Bearer… ×

petr hlaváček ráno po koncertě na helle. Zkouška sirén, kontroll, argonaut, helmut vutuc lampshade.

ondra filípek citová lobotomie, dno zlatý klece, vstupujeme do utopie, k rovnoprávným věcem, citová lobotomie, dno zlatý klece, vstupujeme do utopie, k rovnoprávným věcem, do další fáze, do další fáze, do další fáze… Ondra Filípek navštěvuje punkový koncerty na Vrahu od třinácti. Potkává se tam se svou učitelkou na hudební výchovu ze základky Lenkou, která hraje na bicí v rožnovský kapele Uštkni. Tenkrát jí tam říkal dobrý den.

Mario Rubalcaba: Ideový pouto T: Jan Tomáš | F: archiv OFF!

Hned na úvod bych měl říct, že skateboarding a (hardcore) punk vnímám jako dvě nerozlučně spjatý sub/kontrakultury. Obě vznikly na přelomu 70. a 80. let v USA a obě fungovaly víceméně jako azyl pro jednotlivce, pro který hodnoty, řád a praktická morálka „většinový“ společnosti byly nepřijatelný a nezajímavý. Nebo pro jednotlivce, jejichž hodnoty, řád a praktickou morálku nepřijímala většinová společnost. Když jsem jako puberťák pozoroval skejťáky na Ulricháku v Hradci Králové, asi právě to mě na nich fascinovalo a zřejmě právě to mě i o několik let později dostalo k hardcore muzice.

80. let zůstávaj i dneska pořád stejně platný. Právě v těch spodních proudech je ideový pouto skateboardingu a hc/punku stejně zřetelný, jako bylo kdysi.

Za těch víc než 30 let obě subkultury narostly do obřích rozměrů, protnuly se s dalšíma prvkama a nevyhnutelně i s byznysem – na konci 90. let byl každej druhej teenager v Čechách aspoň „nosič“, dnešní náctiletý kids zase často volí stejnou image, jako kdysi měly nebezpečný typy kolem newyorkskejch hardcore kapel. V obou kulturách ale stále existuje spodní proud, kterej funguje pořád na stejnejch základech jako před lety. Styl a časy se mění, ale principy, který hrály klíčovou roli pro generaci začátku

Už od pěti let ale Mario taky hrál na bicí. Když nějakýmu znalci hardcore/nezávislý hudby řeknete jeho jméno, je dost pravděpodobný, že mu v hlavě naskočí hned několik jmen. Během devádesátejch let se z Maria Rubalcaby stal díky jeho energickýmu a originálnímu stylu hry jeden z nejuznávanějších bubeníků „na scéně“. Rubalcaba hrál s nespočtem zásadních (a dost různorodejch) kapel – několik z nich (na všechny není v tomhle časáku ani zdaleka dost místa) si teď uvedeme.

Mario Rubalcaba je krásnou ukázkou týhle mystický svatby dvou kultur. Narodil se ve Vistě v jižní Kalifornii a stal se součástí tehdejší skate scény spolu se svejma kamošema, jako byli třeba Danny (a Damon) Way nebo Matt Hensley – dnes notoricky známý skejtový legendy. Sám Rubalcaba jezdil za Alva Team a později pracoval pro Black Box, skatepark a distribuční firmu ze San Diega.

411

Snad první, v Evropě víceméně zapomenutá, kapela Maria Rubalcaby. V době, kdy se hrál na západním pobřeží prakticky výhradně ostrej rychlej hardcore, 411 vstřebávali vliv melodičtějších, rockovějších kapel z DC scény (label Dischord Records) a připravovali tak půdu pro určitou revoluci v underground hardcore muzice, která je dneska známá jako San Diego sound. Název kapely a obal LP This Isn’t Me, kterýmu vévoděj rozdrbaný vansky, hovoří sám za sebe.

CLIKATAT IKATOWI

Tahle kapela je jednou z vlajkovejch lodí zmiňovaný revoluce ve zvuku i celkovým stylu hardcore. Než přišla vlna San Diego kapel, hardcore často znamenal agresivní a přímočarej styl. Ale kapely jako Heroin, Antioch Arrow nebo Clikatat Ikatowi se trochu nechaly ovlivnit například kapelou Nation of Ulysses (opět Dischord Records, Washington D.C.) nebo scénou kolem Joy Division – už to nebyly vyholený hlavy, ale často divný patky obarvený načerno, košile a podobně. Ano, až tady mají svůj původ pozdější vizáže mainstreamovejch šašků jako My Chemical Romance nebo v současnosti Bring Me The Horizon. Nešlo ale jen o image, San Diego scéna rozbila hlavně dogmata o tom, jak má hardcore znít. Kapely z týhle oblasti vstřebávaly spoustu hudebních vlivů odjinud a emoce, který z jejich muziky šly, se rozhodně neomezovaly na vztek a agresivitu. I proto se v týhle souvislosti začíná mluvit o emo hardcore – žánru, ze kterýho se x let na to stalo něco úplně jinýho. Clikatat Ikatowi jsou se svým chaotickým a zároveň tajemným soundem dodnes jednou z nejvýznamějších kapel týhle vlny. Mario Rubalcaba o sobě zároveň dal vědět jako skvělej a originální bubeník. A lidi se dokonce na bicích z desky Orchestrated and Conducted by Clikatat Ikatowi učili, jak hrát pořádně a jinak.

THE BLACK HEART PROCESSION

Další kapela ze San Diega, která funguje dodnes, i když už bez Maria Rubalcaby. Muzika The BHP se hc/punku ničím nepodobá, ačkoliv je pevně zapuštěná v nezávislý scéně San Diega – vzniknuvší na troskách v určitejch kruzích kultovní kapely Three Mile Pilot, od začátku hráli zvláštní melancholickej mix indie-rocku a šansonu, kterej působí jako sůl do ran zlomenýho srdce. Se svýma deskama si získali fanoušky po celým světě a několikrát hráli v Praze.

EARTHLESS

Tady už jsme v současnosti – u Mariovy odbočky do sféry psychedelickýho jamu. Dlouhý vlasy, nekonečný kytarový sólo, zelenej list a všeobjímající vesmír, ve kterým se vznášíme. Nahrávku Earthless vydal na svým labelu dokonce Volcom, takže víte, odkud vítr vane.

SPIDER FEVER

Další z Mariovejch kapel, kde ale pro změnu nehraje na bicí, nýbrž na kytaru a zpívá. Hudebně jde o jednoduchej svižnej punkrock – Rubalcaba je založil nejspíš pro radost v mezičase kolem turné OFF! a z jejich nahrávek je to rozhodně slyšet. Spider Fever nejsou žádnou převratnou kapelou, ale jednoduchou punkovou muziku hrajou s drivem, kterej u o 20 let mladších kolegů často hledáte marně.

OFF!

Aktuálně nejdůležitější želízko v ohni – s OFF! dosáhl Mario Rubalcaba zřejmě „nejmainstreamovějšího“ úspěchu, což zpětně může působit až paradoxně, vzhledem k tomu, že OFF! je z Mariových kapel dost možná ten největší old-school. Ortodoxní variace na west-coast hardcore legendy jako Black Flag nebo Circle Jerks (zpěvák obou zmíněných kapel Keith Morris je koneckonců frontmanem právě i OFF!). Hardcore dinosauři zdá se na starý kolena našli mezeru v hudebním byznysu (mezeru, kterou předtím částečně objevili např. Ceremony a několik dalších kapel) a rozhodli se ji využít. Přidejte obaly od Raymonda Pettibona, autora ikonickejch obalů desek Black Flag nebo Sonic Youth plus podporu celebrit typu Jack Black nebo Anthony Kiedis a partnerství se společnostma jako magazín Vice nebo Vans, žalobu od repelentu OFF! – nová hvězda je na světě. V případě OFF! se ale můžeme uklidnit tím, že tohle rozhodně není klasická rychlokvaška, vyhnaná do výše obratným marketingem – nýbrž skupina lidí, který tomu, kde jsou teď, věnovali celej život, hlavně v dobách, kdy to znamenalo jít skutečně tvrdě proti proudu. Mario Rubalcaba je jedním z nich. S trochou nadsázky lze říct, že dneska je na vrcholu kariéry, 25 let po tom, co o sobě dal poprvé vědět jako skromnej skejtr ve Vistě v jižní Kalifornii. ×

HOT SNAKES

Svým způsobem all-star kapela, kde se sešli členové dnešních Obits nebo Rocket From The Crypt (koncem 90. let hodně populární rock’n’roll/rockabilly kapela, ve který Mario Rubalcaba ostatně hrál taky). Chytlavej a energií nabitej rock s typickým kalifornským šmrncem a citem pro melodii a hlavně jejich deska Audit In Progress, na který Mario hraje neuvěřitelně úsporným a úžasným stylem, je dneska podle mýho skromnýho názoru už zlatej fond rokenrolu. 79