Střípky z Panamy (3): okolí Panama City

Střípky z Panamy (3): Střípky z Panamy (3): okolí Panama City okolí Panama City Markéta Rejlková

V březnu 2017 jsem s trojicí mých slovenských kamarádů Milanem Murkem, Zuzkou Murkovou a Cilkou Morócz navštívila Panamu a Kostariku. Samozřejmě, že nás magicky přitahovaly hlavně řeky, kanály, potůčky, jezera... a ryby v nich. Jsou tolik jiné než všude jinde, je tu vysoká míra endemismu a téměř by se dalo říci, že co řeka, to nějaká zvláštnost. Pokusím se prostřednictvím Akvária podělit o své dojmy a zážitky, a to bez časové nebo místní návaznosti jednotlivých dílů.

Tentokrát uděláme zastávky u vody hned dvě, ale obě kratičké. Berte to spíše jako ukázku toho, co můžete čekat, když si vyrazíte autem ven z Panama City a zastavíte u první vody, kterou zahlédnete. Takže půjde o naši úplně první panamskou lokalitu: rybník u cesty. Pochopitelně jsme při jeho prozkoumávání byli natěšení a zvědaví – mohli jsme přitom sázet na jistotu, že najdeme nějaké živorodky. 5. března 2017 jsme tady po deváté hodině ráno naměřili teplotu vzduchu 29,2 °C, voda měla 31,8 °C. pH 6,91, vodivost 2140 μS/cm. Místo leží nedaleko Panama City severním směrem v nadmořské výšce pouhých 17 m. Jde o hlubší rybník se zarostlými břehy a ne úplně snadným přístupem, ale Milan si poradil a do fotonádržky nám donesl pár úlovků.

Kromě krevet a živorodek, které si můžete prohlédnout na vlastní oči, jsme další živočichy neviděli. Ale jistě tam byli. Nebylo možné zde lovit jinak než ve vegetaci nad hlubokou vodou, takže rybky níže ve sloupci unikly.

Naše úplně první panamská lokalita.

Montrichardia arborescens je tropická áronovitá rostlina, se kterou se setkáme velmi hojně ve Střední a Jižní Americe, především blízko Karibiku. A to i tam, kde hladina kolísá: v porostech mangrovů, v ústí velkých řek apod. Dorůstá výšky až 3 m a tvoří husté bariéry na březích sladkých i brakických vod. Místní jí říkají moco moco a pojídají její plody. Druhým protagonistou na fotografii je pak Milan Murko, který sešel dolů na okraj porostů po mrtvém kmeni a zkušeně nalovil naše první panamské ryby.

Blíže neurčená krevetka. Tato (nebo jí podobná) je v Panamě hojná v nejrůznějších typech vod.

Gambusia nicaraguensis, druh obývající brakické vody podél atlantického pobřeží. Je to jediná panamská gambusie.

Poecilia gillii. Všudypřítomná a velmi variabilní živorodka.

Druhou lokalitu jsme objevili po celkem náročném pátrání. Ovšem nešlo o místo, které bychom měli vytipované dopředu a slibovalo nějaké zajímavé rybí druhy. To vůbec ne. Po celodenním výletu a obdivování různých přírodních krás a zajímavostí jsme už měli chuť najít zase nějakou lokalitu. Resp. Milan měl chuť, ba přímo neodolatelnou touhu. Hned poté, co jsme opustili muzeum u slavného panamského průplavu, hledali jsme jakoukoliv vodu. Když jsme přejeli nad zarostlým mostkem, odbočili jsme ze silnice a jali se ten potok hledat. Vyšplhali jsme po prašné cestě do stráně, kde byla jakási skládka, pusto, písek a úplné sucho. Museli jsme se otočit, ale při jízdě dolů jsme propátrávali pozorně okolí, až jsme konečně v křoví objevili strouhu.

Ač mám z této zastávky ve 14:30 poznamenanou teplotu vzduchu 33,2 °C, pamatuji si větší výheň. Cilka se Zuzkou raději vůbec neopustily klimatizovaný prostor auta, my s Milanem jsme se pustili dolů do hustých křovin. Je neuvěřitelné, že tady ve vysychající strouze byly ryby. Teplota vody byla 28,9 °C, pH 7,65 a vodivost 470 μS/cm. Šlo o vodu tekoucí, prosakující svahem a mizící pod nánosem bahna a uschlého listí. O několik metrů níže jsme viděli bažinu se zřejmě větším potokem, ale tak „daleko“ jsme se neproklestili. Lovili jsme rybky ve velmi malých tůních izolovaných od toku.

Tohle místo mi utkvělo v paměti jako jeden z příkladů, kde všude ryby mohou žít. A přitom šlo o tytéž druhy, které jinak obývají i velké řeky.

Ač je ve Střední Americe vody „plno“, někdy ji musíte setsakramentsky hledat.

Bližší pohled na zbytky vody, kde jsme lovili ryby.

Poecilia gillii. Od velmi podobné P. sphenops a dalších molinézií je docela špatně rozlišitelná. Navíc dochází ještě stále k popisu nových druhů, v terénu si proto obvykle vystačíme s tím, že je to „molly“. P. gillii patří k těm mohutnějším, se špičatější hlavou, často s modrým leskem na těle a skvrnou ve hřbetní ploutvi. Tato je velká, ale vybledlá.

Další molinézie – jelikož se obě ryby vyskytovaly spolu na velmi malé lokalitě, jde zřejmě o stejný druh, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Molinézie jsou velmi proměnlivé.

Neoheterandria tridentiger. V minulém čísle Akvária jsme si tuto rybku prohlédli pod vodou, teď jsme ji chytili na typově úplně jiném místě. Všimněte si „zrcátka“ na horním okraji očí, proto jim tak svítí. Na snímku je velká samice.

Neoheterandria tridentiger, mladý samec.