Malý pohled do života žábronožek

Dospělý jedinec žábronožky. Při bližším pohledu je vidět různá zralost vajíček v ovisaku.

Malý pohled do života žábronožek Malý pohled do života žábronožek

Jiří Libus

Žábronožky jsou živočichové, kteří v mnohém připomínají listonohy, takže jim věnuji kratší pohled, abych se oproti předcházejícímu článku zbytečně neopakoval. Akvaristé znají povětšinou žábronožky solné (Artemia salina, i když pod tímto jménem se mohou ukrývat i podobné druhy, jako např. severoamerická A. franciscana), které se hojně používají jako krmivo pro potěr akvarijních ryb. Prodávají se buď jako vajíčka určená k líhnutí, nebo odskořápkovaná vajíčka určená k přímému krmení. V tom prvním případě akvaristé v podstatě ihned čerstvě vylíhnuté nauplie zkrmují (dokud žábronožka nespotřebuje své energetické zásoby). Jen malé procento akvaristů nechává žábronožky solné vyrůst, odkrmují je fytoplanktonem či jiným drobným krmivem a zkrmují až dospělce.

Podobně jako listonohové jsou i žábronožky velmi starou živočišnou skupinou, která v nezměněné podobě žije na Zemi přibližně 200 milionů let. Dnes známe asi 300 druhů v osmi různých čeledích.

Oproti listonohům jim chybí pevný štít a povrch těla je kryt jen tenkou chitinovou kutikulou. Na hlavě se nachází dvě velké oči, které jsou podobně jako u krevet na stopkách. Kromě nich mají na hlavě i velmi drobné naupliové očko, které jim napomáhá v orientaci ve vodě. Na hrudi mají žábronožky 11 párů končetin, které se narozdíl od listonohů pohybují synchronně. Při plavání tedy žábronožky vypadají, jakoby tančily v nějakém rytmu. Zadeček je devítičlánkový a bez končetin. Na posledním zadečkovém článku jsou na fotografiích patrné dva štěty (koncovité přívěsky). První dva články zadečku nesou u samců dva penisovité orgány a u samic „kapsu“ na vajíčka, tzv. ovisak.

Většina druhů se rozmnožuje pohlavně za přítomnosti obou pohlaví – jsou to tedy gonochoristé. Pouze u artemií (tj. rod Artemia) můžeme pozorovat partenogenezi podobně jako u našich mšic. Jde o vývoj jedince z vajíčka, které nebylo oplozeno, takže život novému jedinci dává samotná samice.

Žábronožky obývají sladké i slané vody. Nežijí při dně, ale plavou výše popsanými trhavými pohyby ve vodním sloupci a končetinami filtrují stravitelné částice z vody. Jejich potravu tedy tvoří fytoplankton a různý organický odpad. Při páření se shlukují do hejn podobně jako hmyz do rojů. Po páření se vajíčka vyvíjejí v ovisaku a zrají několik dnů. Poté jsou podle zralosti téměř každý den vypouštěna do vodního sloupce a padají ke dnu. V periodicky zaplavovaných loužích vajíčka přečkají suchou fázi a s příchodem dešťů se zase další rok líhnou. Vajíčka jsou schopna přečkat sucho, mrazy, průchod trávícím traktem a u některých žábronožek dokonce i působení ohně. Samozřejmě v případě těchto extrémů je pak potřeba počítat s velmi nízkou líhnivostí.

Postup líhnutí vajíček sladkovodních žábronožek je stejný jako u listonohů. Hlavním rozdílem při chovu těchto dvou typů lupenonožců se odvíjí od přístupu k potravě. Zatímco listonoh sbírá aktivně potravu ze dna a dokáže i lovit, žábronožky filtrují rozptýlenou drobnou potravu z vodního sloupce. Je tedy potřeba je dokrmovat zelenou vodou, prachovým krmivem nebo např. „mlhou“ vytvořenou z drti krmiva pro ryby a kvasnic. Zralá vajíčka opět zapadnou do substrátu a jsou u některých druhů schopna se vyvíjet a ihned líhnout. U jiných druhů vyžadují suchou periodu, bez které se nelíhnou.

V České republice žijí čtyři druhy žábronožek (v minulosti pět). Všechny jsou ohrožené a chráněné zákonem.

Detail očí a hrudních končetin.

Detail ovisaku se zralými vajíčky.