Kořeny, nebo listy

Kořeny, nebo listy? Kořeny, nebo listy?

Martin Langer

Ponořené vodní rostliny přijímají živiny listy i kořeny. Příjem listy je pasivní a úměrný koncentraci dané živiny ve vodě. Teprve následně rostlina rozhodne, zda danou látku potřebuje či nikoliv, a v druhém případě ji opět vyloučí.

Kořeny jsou orgány určené k aktivnímu získávání živin. Rostlina tvorbou a činností kořenů reaguje na své potřeby a podle toho živiny přijímá. Ani v kořenech však vždy nedokáže zabránit vstupu látek nepotřebných či škodlivých.

Rostlina bere živiny tam, kde jsou dostupné. Místo příjmu tedy nezáleží na jejích preferencích. Výskyt živin ve vodním sloupci a v substrátu (sedimentu) závisí na jejich fyzikálních a chemických vlastnostech. Některé jsou přítomné převážně ve vodním sloupci, jiné se shromažďují v sedimentu. Záleží to v prvé řadě na schopnosti adsorpce na látkách, které jsou součástí substrátu.

Sírany (SO4 2-), molybdenany (MoO4 2-), chloridy (Cl-) a dusičnany (NO3 -) na žádné z látek tvořících sediment neadsorbují, a jsou tedy ve vodním sloupci zastoupeny stejně jako v sedimentu. Poněkud složitější je to s dusičnany. Ty v přírodě vznikají nitrifikací a podstatný objem nitrifikace se odehrává ve svrchní, aerobní vrstvě sedimentu nebo v rostlinami okysličované rhizosféře. Proto rostliny v přírodě dusičnany přijímají často kořeny. V akváriích to moc neplatí, protože míváme nehorázné množství dusičnanů ve vodě již z kohoutku anebo jimi hnojíme.

Amonium (NH4 +) adsorbuje na křemičitém písku slabě, mnohem lépe na nerozpuštěných organických látkách v sedimentu (detrit). Takže i když naměříme ve vodě nulové amonium, je pravděpodobné, že v substrátu nějaké máme. To ale není důvod k alarmu. Takové amonium rybám neublíží, rádi je přijmou mikrobi nebo rostliny a zbytek zvládnou nitrifikační mikrobi přeměnit na dusičnany.

Fosforečnany (PO4 3-, ve skutečnosti častěji dihydrogenfosforečnany, H2PO4 -) jednak ochotně vytvářejí sraženiny s většinou kovových kationtů (nejčastěji Ca2+ a Fe3+), a jednak je po nich mezi všemi organismy veliká sháňka, takže je zejména mikrobi rychle asimilují. Další osud fosforu, ať již ve sraženinách nebo v organické hmotě, je převážně vázaný na sediment. Což znamená, že rostliny přijímají fosfor nejčastěji kořeny.

Vápníku (Ca2+) a hořčíku (Mg2+) většinou ve středoevropské vodě plave habaděj, takže jejich eventuální adsorpce nebo tvorba sraženin v substrátu nemá praktický význam. Jiná situace je ve velmi měkkých vodách. Jsou-li v sedimentu obsažené jíly, což je v přírodě pravidlem, zadržují vápník a hořčík díky své kationtové výměnné kapacitě. Na takových místech naměříme vodu skoro bez vodivosti, a přesto rostliny potřebný vápník a hořčík kořeny získají.

V případě draslíku (K+) záleží na tom, jaké jíly jsou v sedimentu obsaženy. Většina jílů zadržuje draslík spíše špatně, organická hmota velmi špatně. Sraženiny draslík nevytváří (všechny jeho běžné soli jsou rozpustné). Takže draslík je živinou, která plave ve vodním sloupci a je rostlinami přijímána převážně skrze listy. To lze do jisté míry změnit obohacením substrátu některým ze zeolitů. Ty zadržují amonium a mnohé kovové kationty včetně draslíku. Opět ale záleží na zvoleném druhu zeolitu.

Bor se vyskytuje a je přijímán rostlinami jako kyselina boritá (H3BO3) a dosti dobře adsorbuje na detritu, jílech a sraženinách přechodných kovů. Bor se vždy chová svérázně a nevím o nikom, kdo by obsah boru v akváriu měřil. Takže s rezervou: bor se zřejmě drží převážně v substrátu.

Železo nepotřebuje k tomu, aby se stalo nedostupným, nic jiného než okysličenou vodu. Během sekund vytvoří nerozpustné a pro rostliny nepřijatelné oxidy a hydroxidy. Proto je hnojení železem spojeno se známými problémy.

Další přechodné kovy – mangan (Mn2+), zinek (Zn2+), měď (Cu2+) a nikl (Ni2+) – vytvářejí sraženiny zejména s fosforečnany (PO4 3-) a uhličitany (CO3 2-). Všechny dobře adsorbují na železných (hydr)oxidech a na detritu. Neuvíznou-li ve filtru, skončí v substrátu a v jeho anaerobním pásmu se z vazeb opět uvolňují společně se železem. Tam je rostliny přijímají svými kořeny.

Jsem na rozpacích, když v pěstitelských návodech čtu slova „živný substrát“. Často se to uvádí u rostlin se sklonem tvořit silné kořeny. Jenže mohutné kořeny neznamenají, že rostlina dává přednost příjmu živin kořeny. Je to adaptace; buď k ukotvení v silném proudění, nebo k příjmu CO2 ze substrátu, nebo k příjmu živin kořeny tam, kde je ve vodním sloupci živin málo, anebo jde o rostliny, které od počátku „plánují“ vyrůstat nad hladinu. Současně platí obecné pravidlo, že rostliny se chovají ekonomicky – čím méně živin, tím více investují do kořenů. „Živný substrát“ snad hezky zní, ale co to je? Adsorpční schopnosti substrátu je možné posílit přídavkem jílů nebo zeolitů. Ale i když založíme dno pouze z čistého křemičitého písku, po pár týdnech provozu je v něm spousta detritu. Tím je rozdělení živin na volné a vázané v substrátu prakticky dokonáno. Některé živiny v substrátu neudržíme děj se co děj, zatímco jiné tam směřují v každém případě.

Bezpočet akvaristů vyzkoušelo, že vysoký obsah dusičnanů a dalších živin ve vodním sloupci nemusí vést k problémům, zejména pokud je spojen s častými výměnami vody. Oproti tomu nadbytek živin v substrátu je zřejmě mnohem nebezpečnější. Představa, že v substrátu bude volně a nečinně