Kronika františkánů by elfus elfus

Pavla Budilovรก, ed.

Editor: Mgr. Pavla Budilová Grafická úprava a sazba: Jitka Šedivá Žandová, Diskant, s.r.o. Plzeň Foto: archiv farnosti, provinční archiv konventu P. Marie Sněžné v Praze Foto obálka a str. 7, 8 a 131: Jaroslav Šedivý Autor kreslených pozvánek: bratr Lukáš P. Bradna OFM Tisk: Tiskárna Kuchařovice Vydala Komunita bratří františkánů v Plzni a Římskokatolická farnost Plzeň–Severní předměstí, Komenského 17, 323 13 Plzeň Tel: 377 521 123, email: plzen@ofm.cz, www.frantiskani-plzen.farnost.cz L. P. 2011 ISBN 978-80-254-8800-3

rantiškáni v Plzni 1293–2010 Pavla Budilová, ed.

Děkuji Pavle Budilové za čas a trpělivost, kterou věnovala sestavení této publikace, v níž je zachycena historie života naší farnosti a bratří františkánů v Plzni. bratr Didak

Obsah Úvodní slovo I. Svatý František - „Zázrak“ z Assisi..............................................................9 II. Historie františkánů v Plzni ( PhDr. Jaroslav Douša).............................11 III. Pět set padesát let od příchodu reformní větve františkánů observantů do Plzně 1460–2010 (Petr Regalát Beneš, Th.D.)..............16 IV. Františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie.............17 V. Bratři františkáni vzpomínají.....................................................................21 Vzpomínky bratra Benedikta Holoty............................................................................21 Vzpomínky bratra Stanislava Juříka.............................................................................25 Vzpomínky bratra Michala Pometla.............................................................................26 Květná neděle 1983–akce VÍR....................................................................27 Soudní přelíčení v roce 1983.........................................................................28 Terciáři v Plzni...............................................................................................31 Památník obětem zla – Meditační zahrada Luboše Hrušky........................31 Volby v Plzni...................................................................................................31 VI. Podzim 1996 – příchod bratří františkánů do Plzně, vznik nové farnosti............................................................................................32 VII. Život farnosti...................................................................................................40 Zápis v kronice leden–květen 1998 ........................................................................40 Některé momenty v rané historii farnosti....................................................................46 Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 1999–2001..................................................49 Zápis v kronice červen–srpen 2002..........................................................................59 Očima farníků - aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 2003–2004..................................................61 Zápis v kronice září–prosinec 2005 .........................................................................75 Očima farníků - aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 2005..............................................................79 5

Desetileté výročí farnosti – podzim 2006................................................................82 Očima farníků - aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 2006–2009..................................................87 Františkánské misie – říjen 2009.............................................................................105 Postřehy z misijního týdne..........................................................................................109 Vánoce 2009.................................................................................................................111 Zápis v kronice leden–květen 2010 .......................................................................112 Očima farníků - aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 2010............................................................116 Zápis v kronice červen–září 2010...........................................................................119 Očima farníků - aneb co všechno odnesl čas výběr z příspěvků do farního věstníku 2010............................................................122 Zápis v kronice září–prosinec 2010........................................................................133

VIII. Seznam bratří františkánů...................................................................141

Přejaté citované texty jsou ponechány bez úprav.

Vážení a milí, text, který držíte v rukou, je skromným pokusem pootevřít dveře a nahlédnout do historie života plzeňských františkánů v průběhu osmi století. V krátkém historickém přehledu vám chceme přiblížit příchod františkánů do Plzně ve 13. století, jejich působení zde a především novodobou historii a život farnosti Plzeň – Severní předměstí, v níž jsou bratři františkáni duchovními správci. K sepsání této publikace nás povzbudila tři výročí, která jsou spjata s historií i současností františkánského řádu v Plzni. Řád menších bratří sv. Františka oslavil v dubnu roku 2009 významnou událost, která se stala historickým počátkem františkánského řádu - uplynulo 800 let od ústního schválení Františkovy řehole papežem Inocencem III., světová františkánská rodina si toto výročí připomněla zasedáním mimořádné kapituly v Assisi za přítomnosti generálních ministrů všech františkánských řádů a kongregací. Brzy po schválení Františkovy řehole se začal františkánský řád z Itálie rychle šířit do dalších evropských zemí včetně zemí českých. V dubnu 2010 si plzeňští františkáni připomněli další výročí – uplynulo 550 let od okamžiku, kdy papež Pius II. dal na podnět českého krále Jiřího z Poděbrad svolení, aby byl plzeňský konvent, do té doby obývaný minority (mírnější odnoží řádu, konventuály), darován observantům – františkánům přísnějšího směru, tj. dnešnímu Řádu menších bratří - OFM. Od tohoto data působili františkáni s malými přestávkami v Plzni až do roku 1950, kdy byli

zvůlí totalitního režimu násilně vyhnáni z kláštera a došlo k přerušení činnosti řádu. Naše mladá farnost spolu s františkánskou komunitou si na podzim roku 2011 připomene 15 let od opětovného příchodu bratří františkánů do Plzně a založení farnosti Plzeň – Severní předměstí plzeňským biskupem Františkem Radkovským. Na přání otce biskupa přišli bratři františkáni do Plzně v září roku 1996 a vznikla nová farnost, jež měla od počátku misijní charakter. Z kláštera a kostela Nanebevzetí Panny Marie v historickém jádru Plzně kde po mnoho staletí františkáni pobývali se přesunuli na sever města do samého 7

středu panelového sídliště na Lochotíně. Otec biskup svěřil bratřím do pastorační péče toto mnohatisícové sídliště; netradiční formou pastorace a svou blízkostí lidem se františkánům podařilo zasít semínka víry i do zdánlivě nevěřícího prostředí. Bratři spolu se svými laickými spolupracovníky vytvořili živé a otevřené společenství, které přitahuje a vydává svědectví o životě církve, jež není zbudována z kamenů, ale z lidských srdcí. Františkánský konvent je zasazen přímo doprostřed sídliště, bratři přebývají v zrekonstruovaném objektu bývalé mateřské školy, který je zároveň pastoračním a duchovním centrem farnosti; vžil se pro něj název Domeček. Kaple sv. Františka z Assisi i ostatní prostory Domečku, kromě klauzury, jsou otevřeny všem příchozím. Pravidelné nedělní bohoslužby slouží bratři

v Lochotínském pavilonku (bývalém lázeňském objektu), který má farnost v dlouhodobé výpůjčce od města Plzně a je využíván také k různým společenským akcím, příležitostně jsou slouženy bohoslužby i v kostele Všech svatých v Plzni na Roudné. Zatím nemáme vlastní kostel, ale s pomocí Boží a podporou biskupství plzeňského bychom se rádi do jeho stavby pustili. Naše malé ohlédnutí do minulosti, které je sestaveno z historického přehledu, vzpomínek bratří, zápisů z farních kronik a příspěvků do plzeňského farního věstníku chce být nejen vzpomínkou, ale zároveň poděkováním všem kněžím, řeholníkům i laikům a všem nezištným a obětavým spolupracovníkům Řádu menších bratří, kteří v Plzni již více jak sedm set let šíří a uskutečňují ideály zakladatele řádu, svatého Františka z Assisi.

Bratr Didak Robert Klučka OFM moderátor farnosti

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Sv. František: Chvalozpěv stvoření - Píseň bratra Slunce

I. Svatý František - „Zázrak“ z Assisi …Bratr Masseo chtěl zkusit, jak je svatý František pokorný a jakoby s posměchem řekl: „Proč za tebou, proč za tebou, proč za tebou? Proč všechno jde za tebou a každý člověk jakoby tě toužil vidět a slyšet a poslouchat tě? Nejsi krásný podle těla, nemáš velké vědomosti, nejsi vznešeného rodu; čím to tedy je, že všichni lidé jdou za tebou?“ Sv. František všechen rozveselen v duchu, pozdvihl tvář k nebi a drahnou dobu tak zůstal s myslí pozdviženou k Bohu, pak přišel zase k sobě, poklekl a vzdával chválu a díky Bohu. A potom s velikou horlivostí ducha se obrátil k bratru Masseovi a řekl: „Toto mám od očí Boha Nejvyššího, které na každém místě pozorují dobré i zlé, protože ty nejsvětější oči neviděly mezi hříšníky nikoho bídnějšího a nedostatečnějšího ani hříšnějšího než mne, proto vyvolil mne, aby zahanbil vznešenost, velikost, krásu, statečnost a světskou moudrost, aby se poznalo, že vše pochází od Něho a jen Jemu patří všechna čest a sláva na věky“. Když bratr Masseo slyšel tak pokornou odpověď, poznal bezpečně, že je svatý František utvrzen v pravé pokoře. (Kvítky 10, FP 1838 ) Svatého Františka, muže evangelijního ducha pokory a chudoby, duchovního otce největší řeholní rodiny na světě, zakladatele tří řádů – Menších bratří – františkánů, sester sv. Kláry – klarisek a Třetího sekulárního františkánského řádu, to jest mužů i žen všech stavů a povolání, žijících ve světě, není třeba dlouze představovat. Je podivuhodným zjevem, prosťáčkem Božím, žebrákem, toužícím být poslední… „I v temných dobách byli zlí lidé. Bylo sobectví, hrabivost, ziskuchtivost, byly války, byla nemravnost. Ale i v takových rozbouřených dobách se rodily duše pro pokání a nabízely se k službám nebi. To byly tiché hodiny Boha na zemi. V těchto tichých hodinách Boha bylo třeba obnovit svět. František se vydal na tuto křížovou výpravu. Tážete se: jak ? s jakým vojskem ? jakou propagandou ? – vždyť vojsko se musí platit, i propaganda je velmi drahá a on penězi pohrdl. Vzdor 9

tomu tuto výpravu podnikl. Vykročil tak jako Kristovi učedníci: per pedes apostolorum – bosýma nohama...“ R. Dilong Svatý František se narodil v roce 1181(2) v Assisi v rodině bohatého obchodníka s látkami Pietra Bernardone. Ačkoliv si otec přál, aby ho ve svém povolání následoval, František, křtěný jako Giovanni (Jan), se ubíral jinými cestami. V mládí dával přednost zábavám, veselí a hýření a toužil stát se rytířem. V bitvě proti městu Perugii chtěl získat rytířství a vydobýt si slávu. Byl však zajat a rok strávil ve vězení, kde prožil utrpení, nemoc a zmar svých snů. Tady ale začíná první etapa jeho obrácení. Po propuštění z vězení se vrací domů s podlomeným zdravím a znovu se přiklání ke starému způsobu života. Prodává látky, obchoduje a žije rozmařile. V roce 1206 v polorozbořeném kostelíku sv. Damiana poblíž Assisi, před ikonou – obrazem Ukřižovaného se František modlil a Kristus k němu promluvil: „Františku, jdi a obnov můj dům, neboť se rozpadá“. V tomto bodě ve Františkovi dozrává obrácení a svůj život odevzdává zcela do rukou Krista. Začíná opravovat zchátralé kostely, ale pak pochopil, že tím rozpadajícím se domem je církev. Radikálně mění svůj dosavadní život, zříká se dědictví, majetku a rozchází se s vlastním otcem, který se staví proti jeho nově nalezené cestě. Na svátek sv. Matěje v únoru 1208 právě poté, co dokončil opravu kostelíka Panny Marie Andělské - Porciunkule, slyší číst evangelium o rozeslání učedníků: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty, ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy“. Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. Když vstoupíte do domu, řekněte: „Pokoj vám.“ Mt 10:7-12 Tato slova Františka natolik oslovila, že od tohoto okamžiku začal žít životem chudého putujícího kazatele a hlásat zvěst smíření, pokoje a dobra. Brzy mu Pán posílá první bratry, kteří chtějí žít stejně jako on a František poznává, že ho Pán volá k životu ve společenství bratří. Když se jich sejde dvanáct, putují spolu s Františkem do Říma, aby požádali papeže o schválení své první řehole, podle níž chtějí žít. Jsou to stručná pravidla bratrského společenství, inspirovaná citáty z evangelií. Papež Inocenc III. v roce 1209 Františkovi jeho řeholi ústně schválí a tím jsou položeny základy nového řádu. Roku 1212 se k životu podle evangelia po vzoru svatého Františka připojila také sv. Klára z Assisi, která pocházela ze šlechtické rodiny Favaronů. Spolu se svojí sestrou Anežkou a dalšími dívkami z bohatých rodin založila sesterské společenství Chudých paní při kostelíku sv. Damiana, tak vznikl tzv. Druhý františkánský řád - klarisky. V této době se zrodilo také „bratrstvo kajícníků“ z Assisi, jež tvořili lidé, žijící jak ve stavu svobodném, tak i v manželském, a kteří uskutečňovali Františkův ideál, aniž by opustili běžný způsob života. Tak vznikl Třetí řád, dnešní Sekulární františkánský řád.

U městečka Greccio vytvořil František v roce 1223 první „živý Betlém“. Když do blízkého lesa nechal dovést živá zvířata a do připravených jeslí uložil Jezulátko, slavil poté s ostatními bratry vigilii vánoční noci. Ztvárnil tak chudobu a nevýslovnou pokoru Božího Syna, narozeného v jeslích na slámě. V roce 1224 na hoře La Verna, kam se František uchýlil, aby započal čtyřicetidenní půst ke cti sv. archanděla Michaela, jsou mu vtisknuta stigmata a touto viditelnou pečetí se stal zcela podobným Kristu. 3. října 1226 umírá František ve své milované Porciunkuli, kapli Panny Marie Andělské, nemocný a takřka slepý, obklopen svými bratřími. V roce 1228 papež Řehoř IX. prohlásil Františka za svatého. František byl živým obrazem Ukřižovaného, František byl modlitbou. Proto k sobě tolik zvedal svět. V tom je jeho velikost a sláva.

 Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno… Sv. František z Assisi: Chvalozpěv stvoření - Píseň bratra Slunce

II. Historie františkánů v Plzni Ve 13. století vznikly čtyři nové velké řády: františkáni, dominikáni, augustiniánští eremité a karmelitáni. Sv. František z Assisi byl první církevní osobností 13. století, ačkoliv nebyl ani papežem, ani biskupem, ani knězem, ani nenáležel k vynikajícím osobnostem teologické vědy. V roce 1209 potvrdil papež Inocenc III. Františkem předloženou řeholi a povolil Františkovi a jeho druhům kázání směřující k nápravě morálky. František se zavázal, že papeži zachová vždy poslušnost a úctu a svému slibu zůstal vždy věrný. První Menší bratři sv. Františka přišli do Čech kolem roku 1225 a jejich nejstarším sídlem byl klášter sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Františkánská myšlenka našla odezvu i na nejvyšších místech. Anežka Přemyslovna (nar. kolem 11

r. 1211), dcera českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské zasvětila Františkovu ideálu celý život a dosáhla pověsti světice. Roku 1874 byla prohlášena za blahoslavenou, v listopadu 1989 byla svatořečena. Minoritský řád se v českých zemích rychle rozšířil. Asi v roce 1239 utvořily české a polské kláštery provincii česko-polskou (trvala do r. 1517), pak se čeští minorité osamostatnili a moravské kláštery byly připojeny k rakouské provincii. Plzeň byla jako královské město založena nejpravděpodobněji mezi léty 1291 až 1295, protože tato data uvádějí nezávisle na sobě tři přípisky v rukopisech z 15. století. O založení nového centra západních Čech nejsou žádné přímé zprávy. Už při založení města byly zřízeny také kláštery františkánů a dominikánů, pravděpodobně v roce 1293 se v Plzni usadili konventuálové – minorité. O počátcích kláštera františkánů – minoritů máme velmi málo zpráv. Prameny mlčí jak o stavbě konventu, tak i kostela Nanebevzetí Panny Marie, i když byly v předhusitské době spolu s kaplí sv. Barbory vystavěny. O kapli sv. Barbory napsal kronikář konce 16. století M. Šimon Plachý z Třebnice, že byla údajně nejstarší stavbou v Plzni, a podobně se o ní zmiňuje pověst napsaná v rodině Stehlíků v 17. století. První přímá písemná zmínka, která mluví o minoritském klášteře, je z roku 1336. Kolem roku 1350 byla dokončena stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie. V polovině listopadu 1419 přivedl kazatel Václav Koranda skupiny husitů v čele s Janem Žižkou a město Plzeň se na několik měsíců stalo centrem husitství. Minoritský i dominikánský klášter byly vybity a mniši vyhnáni. Když však koncem března roku 1420 Žižka se svými stoupenci odešel z města do jižních Čech, vrátili se do Plzně opět uprchlí katoličtí měšťané a mniši. Jejich hlavní starostí bylo opravit klášter, který byl hodně pobořen a který ještě během dalších čtyř obléhání krajského města husity (poslední obléhání skončilo v květnu 1434) hodně utrpěl. Při žádném obléhání se husitům nepodařilo Plzeň dobýt. V řádu existovaly dva směry. Jeden - zachovávající původní přísnost chudoby (observanti) - a druhý, který si volně vykládal regule řádu a připouštěl majetek, ovšem pro celý konvent (konventuálové). Papež Pius II. nařídil 13. února 1460, aby plzeňský klášter minoritů byl odevzdán observantům, tj. františkánům, jak se za to přimlouval český král Jiří z Poděbrad i město Plzeň. Král ustanovil plzeňskou městskou radu správcem klášterního majetku. Začala také obnova klášterních budov poškozených za husitského obléhání. V době politických a náboženských zápasů v naší zemi za vlády krále Jiřího z Poděbrad (panoval 1458-1471) byly v jednom období v klášteře ukryty písemnosti a klenoty pražské kapituly sv. Víta, protože katolická strana se obávala, že v Praze by tyto památky nebyly v bezpečí. Počet mnichů kolísal, v roce 1524 vydal král Ludvík nařízení, že františkánských mnichů nesmí být více než deset. V 16. století se klášter dostal do úpadku. Z vizitační zprávy Felciana Ninguardy ze srpna roku 1574, který prohlédl klášter, se dozvídáme, že zde tehdy žili jen dva 12

bratři. Krizi se podařilo postupně překonávat. V roce 1594 se tehdejší kvardián P. Jiří Dresler zúčastnil tažení vojska do války proti turecké armádě, a to jako polní kazatel ve válce. V této době a až do roku 1618 se mnoho prostředků a sil věnovalo různým stavebním úpravám. Jednou v dějinách se Plzeň stala hlavním městem. Od 14. září 1599 do 4. června 1600 zde s většinou svého dvora sídlil český král a císař Rudolf II., který sem uprchl před morovou nákazou z Prahy. Přítomnost stovek lidí navíc a k tomu návštěvy různých zahraničních delegací u císaře kladly značné nároky na zásobování, ubytovací kapacity, ale i na nové reprezentační kapacity. K ubytování panovníka v Plzni došlo i pro jedinečnou strategickou polohu mezi Prahou a Norimberkem, jež měla zásadní význam pro obchod i pro tok informací. A tehdy se vyslanec papeže, papežský nuncius ubytoval v Plzni ve františkánském klášteře (přicestoval asi 25. prosince 1599). Legát Filip Spinelli byl hned po příjezdu „kvartýrován se dvorem svým do kláštera bosáckého a podle obyčeje města jest také přivítán v neděli na den sv. Štěpána...“ Jde o nepřímý důkaz, že klášter již překonal svou vnitřní krizi, když byl půl roku schopen zajistit pobyt nuncia a jeho doprovodu. Panovník prodělával těžkou osobní a zdravotní krizi, o níž psal Spinelli zprávy do Říma, ale Rudolf měl i v Plzni období, kdy si počínal zcela normálně. Bylo velmi důležité, že papežský nuncius měl u františkánů dobré pracovní zázemí. S počátkem nezdařeného českého stavovského povstání proti Habsburkům (1618-1620) přišla katastrofa. Po vypuknutí povstání 23. května 1618 zůstala Plzeň věrná císaři, a proto ji 19. září začali obléhat vojáci generála Arnošta Mansfelda. Ti se pokoušeli o průlom městských hradeb především v místech za františkánským klášterem, takže jeho budovy byly velmi poškozeny. Při generálním útoku 21. 11. 1618 opanoval Mansfeld město, které bylo poprvé ve svých dějinách vojensky dobyto. Klášter byl poničen natolik, že mniši žádali Mansfelda, aby směli z Plzně odejít do Bavorska, ale ten jim odchod zakázal. Na opravy se mohlo pomýšlet až po odchodu okupační armády počátkem dubna 1621. Okupační vojáci řádili 22. listopadu 1618 a v dalších dnech tak, že z kostela a kláštera zůstaly ve skutečnosti zříceniny. Sochy byly sestřelovány, oltáře rozbity a cennější věci odcizeny. K těmto dnům se také váže jedna z pověstí: při dobytí Plzně mansfeldskou armádou byl nejvíce postižen františkánský klášter, který se rázem změnil v hospodu a hernu. Mimo jiné se vypravuje, že dva vojáci hráli kostky o peníze a při tom popíjeli víno. Jeden z nich prohrával, neměl už další mince, začal proto řádit jako zběsilý, rouhal se Bohu. Uchopil konvici plnou vína a hodil ji po dřevěné Spasitelově soše tak rázně, že jí urazil hlavu. Kristova hlava padající k zemi zasáhla rouhačovu lebku tak prudce, že se voják skácel mrtvý k zemi. Událost hluboce zapůsobila na ostatní žoldnéře, takže se na posvátných místech přestali dopouštět surovostí. 13

Opravy klášterních budov pokračovaly pomalu. V obtížných podmínkách třicetileté války (1618-1648) to ani rychleji nebylo možné. Kromě bídy a nebezpečí dalších útoků nepřátelských armád také řádily epidemie, v roce 1634 např. všichni františkánští mniši zemřeli při morové nákaze. Přes četné problémy byl opraven kostel a 6. června 1636 vysvěcen. Po válce nastaly lepší časy. Od roku 1650 se stal součástí kláštera i noviciát, čímž počet řeholníků vzrostl až na 30 členů. V roce 1688 pracovalo v Plzni 11 kněží a 6 bratří, roku 1746 žilo ve františkánském klášteře 27 kněží a 9 noviců. V roce 1740 bylo postaveno nové křídlo kláštera, noviciát. Tím byla dokončena barokní přestavba kláštera, který tehdy nabyl konečnou půdorysnou podobu. Součástí kláštera byla i knihovna. Sv. František z Assisi ve svém učení nepožadoval, aby kláštery byly bez knih, varoval však před přepychem. Bratři neměli v knihách hledat krásu, ale jen slova Boží. Především v době po roce 1620 přibývalo svazků i v Plzni, v roce 1692 byla pro knihovnu upravena zvláštní místnost, kde v roce 1766 bylo již 2 722 svazků. Nejcennější část tvoří 187 prvotisků (to je více než např. v Praze ve františkánském konventu Panny Marie Sněžné). V rámci reforem císaře Josefa II. měl být františkánský klášter v Plzni zrušen, ale nedošlo k tomu. V roce 1786 bylo totiž rozhodnuto, že zde budou slouženy německé mše pro plzeňské Němce (939 lidí) a Češi budou navštěvovat mše v kostele sv. Bartoloměje (5 509 lidí). Plzeň potkaly v minulosti různé katastrofy, z nichž časté záplavy a povodně leckdy doléhaly i na klášter. Zvláštním okamžikem se stal 6. únor 1835, kdy po úderu bleskem shořela v noci a brzy ráno věž chrámu sv. Bartoloměje a byly poškozeny i některé další části kostela. Gotická Plzeňská Madona z konce 13. století byla tehdy přenesena do františkánského kláštera. „Když 11. února kostel vyčištěn byl, byly odpoledne k 3. hodině nejsvětější ciborium a socha Matky Boží v slavném průvodu z františkánského kostela do arciděkanského chrámu přeneseny... celá Plzeň této vážené slavnosti se účastnila.“ Čas od času se prováděly větší nebo menší opravy budov, zejména v novější době ve 20. století. Přitom se – již také dříve – objevovaly různé zajímavé detaily nebo pozoruhodné nálezy. Například dne 14. června 1894 byla při opravě kaple sv. Barbory objevena rozsáhlá fresková výzdoba. S jejím restaurováním se začalo v létě roku 1900. Velkým mezníkem se stal rok 1918, kdy skončila čtyřletá 1. světová válka a na troskách habsburské monarchie vznikla Československá republika. Dvacetiletí (do vzniku druhé světové války r. 1939) míru završilo vnitřní proměnu Plzně v průmyslové centrum. I nadále město Plzeň plnilo funkci střediska, v němž působila školská a osvětová zařízení a které žilo bohatým kulturním a společenským životem. V roce 1930 měla Plzeň téměř 115 tisíc obyvatel. O rozvoj náboženského života v tomto dvacetiletí se v naší zemi velmi zasloužili 14

členové mužských řeholí, kteří působili jako vychovatelé, kazatelé, exercitátoři a jako spisovatelé. Církev mohla klidně pracovat a náboženský život se prohloubil. Veřejnost si to například uvědomila na I. katolickém sjezdu v Praze v roce 1935. O práci františkánů v Plzni jsme z této doby našli jen málo zpráv, ale i ony vypovídají o duchovním životě. Působily zde např. dvě mariánské družiny – františkánská Mariánská družina mužů a jinochů od roku 1909 a redemptoristická Mariánská družina paní a dívek od roku 1910. Muži zorganizovali a s úspěchem 9. a 10. června 1934 realizovali sjezd Mariánských družin z celých Čech v Plzni. Několik informací jsme také nalezli ve farním věstníku, který se tehdy jmenoval Vždy věrná Plzeň – pod ochranou Plzeňské Matky Boží. V červnu 1937 věstník zveřejnil např. i „Zprávu o činnosti farní charity a laického apoštolátu III. řádu sv. Františka v Plzni za 1. čtvrtletí 1937“, ze které vyjímáme několik údajů: Chudým bylo rozdáno 14 299 polévek, 914 bochníků chleba atd., chudým rodinám dodáno 322 nadílek různých potravin, 90 lidem byly darovány různé kusy oděvů atd., a závěrem citát: „Práce v charitě si vyžádala 1 668 hodin a konaly ji tři sestry Charitky; k tomu připisuje práci laických spolupracovníků a pomocnic. Duchovních cvičení se v postních středách účastnilo 57 mužů.“ V těžkých letech 2. světové války (1939-1945) a německé okupace bylo mnoho křesťanů vězněno a také popraveno, protože nacistická moc vystupovala proti církvi v Německu stejně jako v ostatních zemích. V roce 1945 okupace skončila, ale již od převzetí moci v roce 1948 komunisté začali církev pronásledovat. V roce 1950 byl zřízen tzv. Státní úřad pro věci církevní a bylo započato s pokusem o likvidaci církve. Byly zrušeny všechny kláštery a řeholníci internováni. Poslední zápis z kroniky plzeňských dominikánů zní: „13.-14. dubna 1950, v noci přemístěni všichni redemptoristé a františkáni (3 kněží a jeden bratr). Neznámo kam. Bohoslužby u františkánů převzali dominikáni...“ Dominikáni však byli také uvězněni. PhDr. Jaroslav Douša



III. Pět set padesát let od příchodu reformní větve františkánů observantů do Plzně (1460–2010) Dnešní františkáni působící v Plzni jsou následovníky reformní františkánské větve tzv. observantů, která vznikla ve střední Itálii po polovině 14. století. Do českých zemí uvedl františkánské observanty svatý Jan Kapistrán v letech 1451 až 54 při své misi na sever od Alp. Již v době této mise vznikly na Moravě a ve Slezsku první observantské konventy (na dnešním našem území to byl konvent v Brně roku 1451, poté v Olomouci a Opavě roku 1453), krátce poté byl založen konvent v Jemnici (1455). Několik let po Kapistránově smrti po pohnuté vítězné obraně Bělehradu proti Turkům (1456) se observanti usadili v Plzni (1460) jako na prvním místě Čech, ve značné části jinak ovládaných utrakvisty. Někteří starší autoři zmiňují tradici, podle níž Jan Kapistrán během své protihusitské misie v českých zemích Plzeň navštívil a kázal v křížové chodbě konventu z kazatelny, která je po něm nazývána. Kazatelna však nese datum až 1543. Zde je však třeba především uvést, že na základě soudobých pramenů, zvláště od Kapistránových životopisců, kteří jej na cestě doprovázeli, i na základě dalších složitých okolností, které Kapistránovi bránily vydat se od hranic hlouběji do nitra Čech, je jasné, že tato tradice se nezakládá na pravdě. Známe ostatně i další města, která si uchovávají stejnou tradici, ale Kapistrán se tam ze stejných důvodů nemohl dostat (např. Telč, Jindřichův Hradec, Kadaň). Pro založení observantského konventu je prvním zásadním dokumentem papežská bula Pia II. Inter caetros Ordines z 15. února 1460. Slavíme tedy 550 let od oficiálního usazení se reformní větve františkánů v Plzni, kde s přerušeními působí až dodnes. Pokud jde o postup a motivace založení, můžeme najít dvě verze. První, jednodušší verzi, uvádějí pozdější autoři, inspirováni zřejmě výlučně papežskou bulou. Ti píšou, že se v roce 1460 měšťané Plzně obrátili na krále Jiřího z Poděbrad se žádostí, aby přenechal zdejší františkánský konvent bratřím observance, kteří už po nějakou dobu bydleli mimo město u jistého muže, jehož jméno moderní autoři překládají Jan Hládik či Mládek („in domo... Johannis Hladronis“). Jiří z Poděbrad souhlasil a požádal o svolení papeže. Bula potvrzuje podíl krále na celé záležitosti; papež v ní krále dokonce nazývá „nejdražší syn“. Podíl Jiřího na založení dalšího observantského kláštera téhož roku v utrakvistické Praze svědčil o krátkodobě 16

dobrém vztahu krále s Římem. To však nemění nic na tom, že jej papež po dalším vývoji událostí 23. prosince 1466 exkomunikoval. Druhou, pozoruhodnou verzi však přináší nejstarší provinční kronika, Chronica Fratrum Minorum, jejíž údaje jsou obvykle dosti přesné a v níž je jako důležitá postava zmíněn „odpadlý řeholní bratr“. Ten, „aby mohl být laskavěji a ochotněji připuštěn k pokání, s peněžními prostředky a pomocí jakéhosi plzeňského měšťana dorazil do města Říma a získal list, aby mohli tento konvent dostat bratři observanti; a tak se stalo.“ Každopádně papež předal plzeňský konvent reformní větvi observantů, kteří mohli zaručit vedení přísnějšího řádového života. V listu z 28. dubna 1460 král Jiří dává svolení k předání konventu observantům. Kvůli přísnější praxi chudoby observantů byl majetek patřící ke klášteru se svolením krále dán městu a se svolením Václava z Krumlova, „děkana a administrátora pražské arcidiecéze“, král ustanovil „zmocněnce a stavitele“, kteří se měli ujmout „ruin tohoto kláštera“, majetku patřícímu ke klášteru, kterým byla „opuštěná ves Borek“ u Nebílov a výnosů z Nebílov a nějakých domů v Plzni. Tím měla být zároveň zajištěna obživa bratří. Minorité museli buď vstoupit k observantům, nebo konvent opustit a přemístit se do jiného minoritského konventu. Podobný postup se zakrátko opakoval u minoritského kláštera v Chebu, kde však předání vyústilo do sporů, protože minorité se začali rázně bránit. „(...) Fratres ejusdem Ordinis de Observantia, qui in domo quadam Joannis Hladronis existunt, extra dictum Oppidam, ex quorum vita & exemplo a predicationis verbo animarum salus augeretur...“ Bullarium Franciscanum, ns II, 383. Dva potvrzené opisy buly v pražském archivu však uvádějí jméno „Hladlronis“. Národní archiv, Praha, fond ŘF, sign. 31; 32.

Petr Regalát Beneš Th.D. OFM

IV. Františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie Františkánský kostel a klášter patří mezi nejstarší stavby v Plzni a přes všechny pohromy v době husitských nepokojů a na počátku třicetileté války, se zachoval v podstatě ve své původní raně gotické podobě, která je v Čechách dochována jen vzácně. 17

Do kostela se vchází branou z ulice, zdobenou tepanou mříží z roku 1925, v hořejší části brány jsou tři písmena „OFM“ (Ordo Fratrum Minorum – Řád bratří menších). Od brány vede ke kostelu ulička ohraničená dvěma zdmi, v jejichž výklencích stávaly sochy Čtrnácti svatých pomocníků, z nichž některé jsou dnes umístěny v kapli sv. Antonína Paduánského. Samotný kostel se skládá ze dvou prostorů takřka stejné délky, z trojlodí dlouhého 21 metrů a z kněžiště (presbyteria) délky 23 metrů. Oba prostory si zachovaly gotickou křížovou klenbu, přestože byly časBetlém s postavami v životní velikosti v kostele Nato válečnými událostmi poničeny. nebevzetí P. Marie pochází z roku 1939, poprvé byl Podlaha lodi byla zvýšena v průbě- v kostele postaven až po 2. světové válce. hu let o jeden metr, do kněžiště se dříve vystupovalo po schodech. Kněžiště bývalo osvětleno devíti okny, tři okna byla později zazděna, když k jeho severnímu boku byla přistavěna v roce 1611 kaple Nejsvětější Trojice. V kapli je oltář, na němž stávala v dobách totality socha Černé Panny Marie z Hájku (po rekonstrukci byla navrácena zpět do Loretánské kaple bývalého františkánského kláštera v Hájku) a náhrobek zakladatele kaple Jana Skribonia z Horšova. K severní boční lodi přiléhá osmiboká kaple sv. Antonína Paduánského ze 17. století s kopulovitou klenbou a štukovou výzdobou, která je uzavřena cennou barokní mříží. Ve druhé polovině 60. let minulého století bylo kněžiště upraveno a opatřeno novým oltářem a ambonem, tak, aby vyhovovalo závěrům II. Vatikánského koncilu. Nejcennější památkou kostela je hlavní barokní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie (kopie obrazu P. P. Rubense) ze 17. století. Nad ním je menší oválný obraz, který znázorňuje Nejsvětější Trojici. Nad svatostánkem je umístěna dřevěná gotická socha tzv. Františkánské madony z 15. století, z období „krásného slohu“, je napodobeninou kamenné Plzeňské Madony z chrámu sv. Bartoloměje, na oltář byla umístěna v roce 1692. Oltář zdobí několik soch světců a světic - sv. Kláry, sv. Alžběty, sv. Františka, sv. Bernardina Sienského, svatých Bartoloměje a Marka. V roce 1696 byly na hlavní oltář umístěny obrazy s ostatky svatých, které ve stylu rokoka bohatě vyzdobily znojemské klarisky. Naproti severní boční lodi se nachází rokoková kazatelna, na jejíž stříšce je sv. František jedoucí v ohnivém voze (tento zázrak popisuje ve Františkánských 18

pramenech Tomáš z Celana - 1 Cel, 47, FP 405), je dílem Lazara Widmana. Pod stříškou je dřevoryt, představující největší postavy františkánského řádu – sv. Františka a sv. Antonína Paduánského, který drží v ruce Nejsvětější svátost. Další postavy patří sv. Bonaventurovi a sv. Janu Kapistránovi. Vnější strana kazatelny je zdobena třemi obrazy s výjevy ze života sv. Františka – první zobrazuje sv. Františka, který sytí hladové loupežníky poté, co zanechali svého nepoctivého řemesla, uvěřili a vstoupili do řádu, prostřední relief znázorňuje zázrak v městečku Gubbio, kde sv. František zkrotil zuřivého vlka, ohrožujícího jeho obyvatele a poslední obraz představuje sv. Františka jako pokorného a uctivého obdivovatele všeho krásného v Bohem stvořené přírodě. V jižní lodi kostela se nachází rokokový oltář sv. Jana Nepomuckého, oltář i sochu světce dal v roce 1698 zhotovit plzeňský měšťan Tomáš Riebenecker. Tento typ oltáře, stejně jako oltář v kapli sv. Antonína, se nazývá tzv. český oltář a byl rozšířen v západních Čechách a v Bavorsku. Pozůstatkem bývalého oltáře sv. Anny je cenný reliéf, umístěný po pravé straně od vchodu do kostela, na něm je zobrazena sv. Anna Samotřetí, která přijímá od Panny Marie Ježíška, pochází z období kolem roku 1525. Na kůru kostela se nacházejí jediné velké varhany s koncertní dispozicí v Plzni a širokém okolí, které beze změn vydržely od roku 1935 až do dnešních dnů. Firma Rieger z Krnova postavila tehdy zcela nové varhany a zasadila je do historické barokní skříně, varhany jsou třímanuálové s pedálem o 40 hlasech. Ještě v 60. letech minulého století byly využívány ke koncertům i rozhlasovým nahrávkám, ale po roce 1973 byly zásahem komunistické moci koncerty zrušeny, varhany nebyly udržovány a začaly pomalu chátrat. Současný stav varhan už neumožňuje náročný koncertní provoz, proto probíhá sbírka na generální opravu - formou sponzorských darů jednotlivců i firem, veřejnou sbírkou či výtěžky z benefičních koncertů. K jižní lodi kostela je přistavěna jednopatrová budova kláštera s dobře zachovanými gotickými ambity (křížovou chodbou), kolem čtvercového Rajského dvora, na několika místech se v ambitech dochovaly pozdně gotické fresky. K východní straně ambitu přiléhá kaple sv. Barbory z období pozdní gotiky - původně kapitulní síň kláštera - s hvězdovou klenbou ukončenou středovým pilířem a s dobře zachovanými freskami ze života svaté Barbory, pocházejícími z období po roce 1460. Na klenbách je, kromě jiného, namalována nebeská kapela s dobovými hudebními nástroji. Do kaple byly v 60. letech minulého století přeneseny i fresky ze zrušeného dominikánského kláštera, do té doby uchovávány v muzejním lapidáriu, je na nich zachycen nejstarší pohled na Plzeň. Kaple sv. Barbory je zapsána na seznamu památek Unesco a je nejstarší částí kláštera, stála pravděpodobně mnohem dříve, než byl postaven klášter. V ambitu kláštera se zachovalo malé skriptorium (místo pro písaře knih) a vzácná pozdně gotická kamenná kazatelna, tzv. Kapistránka (podle pověsti z ní kázal sv. Jan Kapistránský) s jemnou plastickou výzdobou z roku 1543. 19

Zahalena tajemstvím zůstává postava člověka, který minority do Plzně pozval a zřejmě s nimi sdílel i první roky života v Plzni. Možná se jedná o obdobnou postavu jako byl bl. Hroznata v Teplé nebo jeho sestra Vojslava v Chotěšově. Luxusní zařízení ústředního topení v areálu kláštera z přelomu 13. a 14. století by svědčilo pro její přítomnost, Menší bratři žili v té době podstatně asketičtěji. V samotném klášteře je krásný refektář (jídelna), který v nedávné době sloužil jako výstavní síň Diecézního muzea, které bylo po několika letech provozu uzavřeno, jeho znovuotevření je plánováno v nejbližší době. Františkánský klášter v Plzni je jedním z mála klášterů v Čechách, které Interiér gotické kaple sv. Barbory v křížové přežily josefinské reformy. Užitečnost chodbě františkánského kláštera kláštera shledal patrně i Josef II., který jej zařadil mezi nemnohé kláštery, které ušetřil zrušení. Činnost kláštera pokračovala dál, až do roku 1950, kdy v noci ze 13. na 14. dubna byl konvent rozehnán zásahem komunistické moci při „Akci K“ (kláštery): „ Ve jménu Páně! Roku 1950 dne 13. dubna uprostřed noci v celých Čechách, Moravě a Slezsku byli všichni řeholníci zadrženi, všeho zbaveni a odvezeni do kláštera v Broumově. V tom čase byli v Plzni: P. Metod Řezníček - kvardián, P. Benvenut Mitošinka, P. Jiří Mazanec. Celý klášter byl dán k dispozici studentům, většinou bez vyznání, kteří věřícím, navštěvujícím kostel, prováděli mnohá výtržnictví. Kostel Panny Marie Nanebevzaté stal se filiálním. Rektorem kostela byl Josef Limpouch, katecheta a po jeho uvěznění byl rektorem kostela Alois Černý, toho času plzeňský arciděkan. Krytina věže kostela byla v havarijním stavu. Byla obnovena nákladem dobrodinců a opatřena hromosvodem. Kaple sv. Antonína (okna) a kaple Nejsvětější Trojice byla zcela obnovena. Také v sakristii byly opraveny skříně. Bohu díky. O. A. M. D. G.“ Zápis uchovaný ve věži kostela, L. P. 1950 20

Krátkou dobu sloužil jako internát učňovské mládeže a poté byl přidělen Západočeskému muzeu pro pracovny a depozitáře. To zde setrvalo až do změny režimu v roce 1989 a návratu budov řádu. V roce 1991 klášter převzali františkáni a později jej předali biskupství plzeňskému, které bylo v Plzni založeno v roce 1993. Františkáni své působení přesunuli z historického jádra Plzně na sever města – na sídliště Lochotín. V roce 1995 začaly v klášteře náročné rekonstrukční práce. Jako první se do zrekonstruovaného objektu nastěhoval farní úřad katedrály sv. Bartoloměje, arciděkanství a později také zárodek Diecézního muzea, jehož expozice však byla zpřístupněna jen krátce. V současné době jsou v podkroví byty pro potřeby biskupství, sídlí zde Diecézní centrum mládeže a byla zahájena oprava zbývajících a nejcennějších částí kláštera pro účely Muzea církevního umění plzeňské diecéze, které vzniká ve spolupráci se Západočeským muzeem.

V. Bratři františkáni vzpomínají Každý františkán – jako voják Kristův – má jen jednu zbraň: granát svého srdce. Ten hodí, zalehne a čeká... Jaký bude užitek z mého jména… (Ž 30, 10) Benedikt V. Holota, Nebyl jsem hrdina

Vzpomínky bratra Benedikta Holoty OFM ( 5. 8. 1922 - Nebřeziny u Plas)

V roce 1942 jsem se jednou vracel ze Škodovky, kde jsem pracoval v konstrukci dělovky. Byl už večer a šel jsem se ještě projít do města. Zašel jsem ve Františkánské ulici do našeho kostela a tam byla nějaká pobožnost. Pod tíhou starostí a nejistot jsem se ke konci bohoslužby sesypal. Položil jsem ruce na lavici, na ruce hlavu a byl jsem „mimo“. Všichni lidé už odcházeli. Nakonec přišel bratr Vavřinec, kostelník, už pozhasínal, svítilo jen poslední světlo. Když šel kolem mne a viděl mě tak zhrouceného na lavici, velkým kostelním klíčem zabouchal do lavice: „Mladej pane, zavíráme.“ Zvedl jsem hlavu. Když viděl, jak jsem ve tváři strhaný, povídá: “Copak se vám stalo, copak byste potřeboval?“ V té době jsem prožíval ten nejtemnější úsek konverze: pustotu. Vyhrkl jsem na bratra:„ Bratře, křest!“ Bratr mě vybídl, abych za ním šel a odvedl mě do domečku Sester Apoštolátu, kde se konala příprava dospělých na křest. To bylo moje nesmírné štěstí. V průběhu přípravy jsem chodil 21

k sestrám vždycky po práci večer. Byla už tma. Připravovala mě sestra Běla. Jednou večer jsem vyšel z ruchu Františkánské ulice do ticha uličky, která vedla ke dveřím kostela. Jak jsem zavíral těžkou železnou mříž – je tam dodnes – hlasitě zaklapla. Ale to nebylo normální zaklapnutí železných vrat. Bylo to zadunění, o jakém píše svatý Jan: „jako hukot mohutných vod.“ Bylo to silné, duchovní zaklapnutí, které mi řeklo: „A konec se světem – doopravdy!“ A v tu ránu se mi strašně vevnitř ulevilo. A tak jsem po čase odložil všechno, prostě jsem se ze světa ztratil. Pro časté nálety na Plzeň člověk nevěděl, jestli se z práce vrátí domů. Jednou večer – rodiče byli mimo Plzeň – jsme byli se sestrou sami doma. V noci přišel nálet. Seběhli jsme do sklepa, hodili jsme na sebe deku a seděli jsme na starých prkýnkách. Hvízdot padajících bomb nás tak pohltil, že jsme snad byli oba dva mimo sebe. Hvízdot se stále zesiloval – a zaznívaly detonace. Byla to chvilka velikého napětí. Pak rána těsně vedle našeho domu. Ale nebyla to bomba, jenom veliký kus betonu. Některé bomby byly časované. Když jsem šel do města, každou chvilku se ozvala někde exploze. Byla to velká zkouška pro nervy. Za takových okolností jsem chtěl být pokřtěný co nejdříve. Tak jsem s tím křtem ani do Velikonoc nečekal. Otec Remig mi sice nabízel: „Vydrž to do Velikonoc.“ Já jsem se bránil: “Bojím se jít na věčnost nepokřtěný!“ Pokřtěný jsem byl na slavnost sv. Josefa, přeložené na 20. březen 1944. Křest jsem přijal v krásné gotické kapli sv. Barbory. Ten den přijel nečekaně do Plzně otec Stanislav Juřík. Sestra Běla mi doporučila, abych požádal o křest jeho. Byl to první živý františkán, kterého jsem ještě jako septimán reálky, s velkým uleknutím, viděl. Ráno cestou do školy. Jeho vysoká, usebraná tvář, velká tonsura ve vlasech a provaz se třemi uzly na mne mocně zapůsobily. „Jeden z mnichů“ – pomyslel jsem si. „Co takový mnich má za život? Děti u 1. svatého přijímání spolu s P. Josefem Hopfingerem Všechno musí a nic nesmí. (1937) To musí být něco tak hrozného, jako být zaživa pohřbený.“ Tak jsem tenkrát uvažoval. Z toho vteřinového setkání jsem se nemohl vzpamatovat. Stále se mi vracelo na mysl: „Jeden z mnichů – ale proč bych jím měl být také já?“ Co se týče vstupu do řádu a přijetí kněžství – můj první zpovědník otec Remigius Janča moje rozhodnutí zanechat svět světem, kterým mě oslovilo zabouchnutí dveří, začal rozvíjet „Vždyť ty bys mohl také jít duchovní cestou a být řeholníkem 22

a knězem.“ Já jsem se velice vzpíral: „Já – takovej střípek – takovej lotřík?“ – a moc jsme se spolu hádali: „Jak bych se mohl modlit ve mši svaté ty modlitby o čistotě duše?“ Ale otec mě stále přesvědčoval o Božím milosrdenství, o odpuštění, takže jsem mu nakonec uvěřil. Dlouho jsem nemohl věřit, že bych mohl být řeholník. Toho řeholP. Josef Hopfinger s posvěcenými zvony v kostele Nanebevzetí níka, to jsem po čase poPanny Marie (květen 1937) bral, ale knězem, to jsem nedokázal pochopit. Po křtu jsem chodil ministrovat otci Josefu Hopfingerovi. To byl podle výroku tehdejšího provinciála otce Jana Kapistrána Vyskočila ten nejzbožnější františkán poslední doby. Mši svatou sloužil ráno v 5 hodin pro nás, co jsme pracovali ve Škodovce, největším zbrojním závodu v Čechách. Jezdil jsem každý den ráno na kole z naší ulice, která byla na okraji města, směrem k proslulé borské věznici, ministrovat otci Josefovi. A z kostela - šup do továrny. Tak jsem to dělal až do konce války. Když se po válce v Plzni ohlašovala přednáška františkána Jana Evangelisty Urbana, na téma: „Cesty k víře“, to už jsem byl pokřtěný, ale otce Jana jsem ještě neznal. Na stanici Sester Apoštolátu přišla sestra Beata Lobkowiczová, která byla právě na návštěvě rodného šlechtického sídla v Křimicích. Studovala tenkrát na doktorku práv. Když sestry otci Janovi hlásily, že přednáška bude v Měšťanské besedě, největším plzeňském sále, a že sál bude nabitý lidmi – otec myslel, že přijde tak 30 – 40 lidiček – tak to měl připraveno – řekl: „Dejte mně hodinu času.“ Za tu hodinu celou přednášku přepracoPři návštěvě své rodné vísky Nebřeziny u Plas navštívil val, a když stál na pódiu, P. Benedikt Holota své spolubratry Bartoloměje a Junipera klidně a přesvědčivě mluvil. v Plzni v Domečku (2009) 23

Celé auditorium nedýchalo. Dlouho se potom diskutovalo o jeho přednášce. Jistě – nebrali to všichni. Byli i takoví, kteří si řekli: „Poslechneme si tě jindy!“ Ale já jsem hltal každé jeho slovo. O takovou přednášku o víře jsem jakživ nezavadil. V roce 1945 jsem vstoupil do třetího řádu a při jednom setkání terciářů v klášteře v Hájku u Prahy v roce 1947, kde otec Jan Urban měl několik rekolekčních přednášek – přednášela i sestra Amáta, představená Sester Apoštolátu – jsem otce Jana o přestávce požádal o vstup do prvního řádu. Byl to krátký rozhovor. Dodnes vidím jeho oči plné otcovské i bratrské lásky zároveň, které se na mě chviličku zadívaly, a pak řekl: „To je krásné bratře, že v tak těžké době vstupuješ do Františkova řádu.“ A dal mi požehnání. To požehnání v sobě nosím dodnes. Bylo tak otcovsky a bratrsky teplé, že jsem si řekl: „Jestli budu jednou knězem, tak budu také tak žehnat.“ Ale musím se přiznat, že ta jeho poznámka o těžké době mě přece jenom znervoznila. Na podzim v roce 1947 jsem v Kadani oblékal františkánský hábit. Často nevím, mám–li plakat nad vlastní slabostí nebo se radovat nad Božím milosrdenstvím. Spíš dělám to druhé… Benedikt V. Holota, Nebyl jsem hrdina

Bratr Benedikt Holota s Mons. Emilem Soukupem, mše svatá v kostele Nanebevzetí P. Marie na Slavnost Panny Marie Andělské – Porciunkule (2010)

Vzpomínky bratra Stanislava Juříka OFM (18. 9. 1909 Veselá u Slušovic–26. 4. 2005 Choryně)

„Ale potom jsem se v tom roce 1935 vrátil do Prahy a páter provinciál Josef Hopfinger tehdy zrovna ukončil svoje provinciálování a vzal si mě jako mladého kněze po studiích s sebou do Plzně, kde jsem se stal jeho vikářem. V Plzni jsem byl dva roky. Už z Plzně jsme dělali misie na různá místa. V té době jsem ale musel jít na vojnu, odbýt si tzv. náhradní vojenskou službu a ta byla pětiměsíční. Když jsem se vrátil, ještě nějaký ten měsíc jsem působil v Plzni. Po roce 1948 jsem byl uvězněn, po návratu z vězení, v době, kdy jsem byl bez státního souhlasu, jsem bydlel u svého bratra na Veselé (u Zlína). Tehdy mě navštívila StB a musel jsem s nimi do Slušovic na obecní úřad, tam mě vyslýchali, hlavně se mě tázali na můj život v Plzni, chtěli pořád vědět, proč tam jezdím. Já jsem potom totiž občas navštívil Plzeň, proto se mě ptali hlavně na Plzeň. A proč a ke komu tam jezdím a tak dále. A já povídám: „Když se tak ptáte, tak víte, ke komu tam jezdím. To vy dobře víte.“ Také jsem jim jasně řekl: „Tak já nesmím nikam, když jsem propuštěn z vězení? Já nejsem svobodný, abych navštívil svoje přátele? Oni nic. Nepodepsal jsem jim ani ten protokol, že to nemá cenu, oni už to brali.“ Po roce 1968 byl bratr Jiří Mazanec určen za duchovního správce františkánského kostela Nanebevzetí Panny Marie, neměl však kde bydlet, tak se ho ujala Milka Velecká, terciářka a nabídla mu podnájem. „Když jsem to zjistil, zajel jsem do Plzně a zajistil jsem bratru Jiřímu kaplanku na arciděkanství, kde jsme spolu později bydleli.“

Pěvecký chrámový sbor Cyrilská jednota před katedrálou sv. Bartoloměje, bratr Stanislav Juřík uprostřed zpěváků, třetí zprava Jana Benešová-Štierová (konec 60. let minulého století)

Po druhém zatčení na základě udání falešných snoubenců (pod záminkou přípravy na manželství na mě nastrčili pár mladých „fízlů“), jsem byl uvězněn v roce 1972–73 v Plzni na Borech, neměl jsem státní souhlas a nikdo neměl odvahu mě přijmout jako kněze, až mě pozval slušovský farář, ten se za mě zaručil a hned mě zapojil do práce.

Vzpomínky bratra Michala Pometla OFM (18. 10. 1935 Přibyslav)

Bratr Michal byl vysvěcen na kněze v roce 1974, ale byl bez státního souhlasu a pracoval v nemocnici sv. Anny v Brně. Tam získal mnoho zkušeností, později zhodnocených při pastoraci. Sokolovský arciděkan, který potřeboval kaplana, se za něj zaručil a tak v roce 1975 dostal státní souhlas na dobu jednoho roku a začal působit v Sokolově. Nebylo mu dáno mnoho prostoru k duchovní práci, ale dostal dovolení opravit kostel v Královském Poříčí a dělal všechny možné pomocné práce, ale přece jenom se časem zapracoval natolik, že své dary uvedl do pastorace. Šel na to františkánsky rafinovaně. Pan farář měl u sebe na faře matku své hospodyně, která byla nemohoucí a potřebovala stálou péči a bratr Michal ve dne pracoval a v noci měl otevřené dveře do pokoje k nemocné, často měl noční službu, a tak se stal pro ni téměř nepostradatelným. Farní hospodyně, farářova neteř, byla na kaplany velmi přísná, chránila svého strýčka, aby ho kaplani nepřivedli do konfliktu se státní policií, stále je kontrolovala, aby věděla o každém jejich pohybu. Z fary viděla do okna sakristie, a tak nejednou Michalovi vytkla, že mše svatá už skončila před několika minutami a kde že se to zdržel, nepřála si, aby se stýkal a mluvil po mši s lidmi. Ale zmíněnou službou u nemocné Michal získal přece jenom jistý respekt a nepatrnou moc. Nemocné v nemocnici i doma navštěvoval dvakrát týdně, ve středu a v neděli a opět si dokázal poradit tak, aby Bratr Michal Pometlo se mohl setkávat s mladými lidmi. Každou středu udělal s "pometlem" důkladnou návštěvu u nemocných a v neděli již jen v poklusu oběhl nemocné se svatým přijímáním a pak se z nemocnice vytratil a šel na návštěvu k lidem, kde se shromáždili mladí. Měl pro ně katechezi či povídání, pak se s nimi rozloučil a oni pokračovali dále v setkání a bratr Michal se vracel na faru 26

jako kdyby celý ten čas strávil u nemocných; farní hospodyně nic netušila o jeho tajných návštěvách. Tehdy se setkal bratr Michal i s Josefem Žákem, ten mu ministrovával. V únoru 1979 přichází bratr Michal jako kaplan do Plzně k arciděkanovi P. Janu Kozlíkovi, který ho zapojil do práce. Ta měla třítýdenní periodu: první týden byl kaplan přidělen do krematoria (někdy odešel v 9 hodin ráno a vrátil se v pozdních večerních hodinách), druhý týden byl na arciděkanství v kanceláři a třetí týden sloužil mši svatou v kostelích, kde bylo třeba. Současně byl ustanoven administrátorem farnosti Litice. „V Liticích byla rozpadlá střecha věže kostela, projekt střešní konstrukce věže vypracoval projektant - železář. Objevený tesař odmítl podle takového projektu stavět, ale nakonec odevzdal nádhernou tesařskou práci. Materiálu však bylo nedostatek, proto musela být snížena celková výška věže. Když jsme věž obnovili, říkal nám Luboš Hruška, že jsme to ošidili, protože vždycky viděl věž kostela ze své zahrady v Doudlevcích a nyní vidět není…“ Bratr Michal pokračoval v některých aktivitách, které před ním vedli jiní kaplani. Každý čtvrtek míval u františkánů v kostele Nanebevzetí Panny Marie bohoslužbu pro děti, kterou zpestřoval biblickými obrázky a mši svatou pro mládež. Jeho pokoj na arciděkanství byl stále otevřený a často se stával překladištěm, takovou úschovnou a kdo potřeboval tu kterou věc, tak si ji mohl vzít. Utíkali se k němu mladí lidé a půjčovali si u něj knihy, jeho pokoj byl otevřen pro všechny lidi stejně jako jeho srdce.

Květná neděle 1983 – Akce Vír Na Květnou neděli, 27. března 1983 proběhla v bývalém Československu akce Vír, zaměřená proti františkánům. Bylo při ní zatčeno 15 františkánů a františkánek, 250 osob bylo tehdy vyslýcháno a podrobeno domovním prohlídkám. Bratr Michal byl zrovna v kanceláři, když do ní vstoupil muž s aktovkou a když ji otevřel, byly v ní dva výtisky Rudého práva, poté se legitimoval jako policista a předložil povolení k domovní prohlídce a také prohlídce všech míst, kde Michal působil. Bratr Michal mu řekl, že mu ukáže jen svou místnost, ale společné místnosti, které spravuje arciděkan, ty může ukázat jen s jeho svolením a šel tuto návštěvu ohlásit. V tento čas probíhala zrovna vikariátní konference, na níž se setkávají kněží z vikariátu. Když jim oznámil, co se děje, kněží se pomalu vytratili. Michal si všiml, že jeho spolubratr Jiří Mazanec už není na svém obvyklém místě a že jeho místo je uprázdněné, vytušil, že ho již policie zatkla. Začala prohlídka Michalova pokoje a byla velmi pečlivá, papír po papíře, listina po listině. V pracovním stole měl bratr Michal i určitý finanční obnos za intence, tyto peníze mu dala policie do rukou a on je položil na knihovnu na sešit, v němž měl zapsaná jména těch, kdož si půjčovali knihy. Když policista dokončil prohlídku pracovního stolu a přesunul se dál, Michal ho požádal, zda-li si může peníze polo27

žit na pracovní stůl a když dostal svolení, položil peníze i se sešitem na stůl – tím zachránil před postihem ty, jejichž jména byla zapsána v sešitě. Bratru Michalovi přeběhl mráz po zádech, když měl ukázat místnost, v níž probíhaly katecheze, přípravy snoubenců a výuka náboženství. Místnost byla velká a uprostřed stál dlouhý stůl se židlemi. Michal otevřel dveře a stoupl si tak šikovně, že zastínil skříň za dveřmi, ve které se ukrývaly pomůcky a materiály, které by StB určitě zabavila a jistě by přitížily i ostatním. Policisté nahlédli do místnosti a neviděli nic než stůl a židle, proto odešli. Pak jej policie převezla do Litic na faru, kde také nic nenašli, jen obrazy, které tam zanechali při odsunu Němci a které si nemohli vzít s sebou. Místnost byla velmi vlhká a obrazy plesnivěly, za to dostal bratr Michal výtku a zápis do protokolu, že se nestará pečlivě o svěřený majetek.

Soudní přelíčení v roce 1983 Při soudním přelíčení, kdy byli společně souzeni bratr Jiří Mazanec a bratr Michal Pometlo, položil předseda soudu Michalovi otázku, za co byl souzen před dvaceti lety a než stačil Michal odpovědět, přerušil jednání. Po přestávce měl soudce před sebou velký stoh spisů ze soudního procesu v roce 1962, při němž byla souzena skupina kněží a věřících z Michalova rodiště – Přibyslavi. Soudce znovu položil otázku, na kterou sám odpověděl tím, že přečetl jednu větu ze spisu z procesu v roce 1962: "...a navzájem se utvrzovali v přesvědčení, že socialismus nebude trvat věčně…(což už dávno před nimi prohlásil V. I. Lenin).“ V roce 1962 byly rozsudky ve skupině obžalovaných od 1 roku do 4 let. Bratr Michal vzpomíná teď už s úsměvem na soudní přelíčení v roce 1983, poněvadž už nemělo takovou razanci jako proces před dvaceti lety a i metody výslechu byly podstatně mírnější. Domažlický církevní tajemník, pod jehož kompetence spadal bratr Jiří Mazanec, (působil tehdy jako administrátor v Holýšově), požadoval zaplacení cestovného ke svědecké výpovědi u soudu, což činilo asi 17 Kč. V soudní síni povstal pan Luboš Hruška a nabídl se, že cestovní výlohy církevnímu tajemníkovi zaplatí. Byl to úsměvný okamžik při soudním jednání. Oba bratři, Michal Pometlo i Jiří Mazanec byli odsouzeni, M. Pometlo na šest měsíců, J. Mazanec na osm, trest si odpykávali ve věznici v Plzni na Borech, později jim byl trest změněn na podmínku. Náhle Takzvaná „františkánská přišla překvapivá zpráva, že jsou propuštěni, že jdou dvojčata“, bratři Jiří Mazanec domů. „Šel jsem po chodbě věznice, dříve jsem se mu- a Stanislav Juřík sel otočit ke zdi, když kolem mne někdo procházel, teď (počátek 70. let 20. století) 28

jsem se směl dívat a když jsem pohlédl nahoru nad sebe, po vězeňské chodbě už šel Jirka, kterého také propustili…“ „Když se náš obhájce dozvěděl, že nás propustí, snažil se sehnat naše přátele, kteří by nás přivítali před věznicí – všichni ale byli v té době na dovolených a před branou čekal na nás jen dominikán P. Dominik Duka, nynější arcibiskup pražský …venku bylo horko, pustili nás na svátek sv. Bonaventury (15. července), my jsme měli teplé bundy a svetry, zavřeli nás na Květnou neděli…“ Mnozí farníci říkali bratru Michalovi po návratu: „Dosud jsme vždycky Velikonoce slavili, v tomto roce jsme je opravdu prožili…“ Teprve po návratu z vězení se oba dozvěděli podrobné okolnosti svého předčasného propuštění. Michal připomněl, že tato další vězeňská zkušenost mu pomohla k hlubšímu vztahu ke Kristu a k modlitbě. Bratr Michal vzpomněl taky na některé provokace, které zažil ve zpovědnici, když k němu přišli lidé a ptali se ho, zda mají jít k volbám a koho mají volit. Michal tyto otázky přešel a nemluvil o nich. Měl totiž živou zkušenost s naším bratrem Stanislavem Juříkem, který v Plzni jednou mluvil s falešnými snoubenci a ti mu vyprávěli vtipy o režimu a pak ho nařkli a udali StB, že jim ty vtipy povídal Stanislav… no a šel tehdy do basy“. Bratr Michal si všiml, že se občas v kostele objevují vojáci, a tak zaúkoloval děvčata, aby si jich všimla a pozvala je na večeři a pak i do společenství, která se scházela tajně po domech, a tak se podařilo podchytit mnohé vojáky, kteří by se pravděpodobně ztratili v nevěřícím prostředí. Podobným způsobem se podařilo umožnit návštěvu kostela a mše svaté jednomu studentu teologie, když si ho na vrátnici vyžádala dívka. „V kostele Nanebevzetí Panny Marie hrála na varhany paní Růženka Ficenecová, obětavá osoba, která se ploužila jednoho dne na mši svatou; manželům Hruškovým, kteří viděli, že se jen tak tak pohybuje kolem zdi kostela směrem na kůr, říkala ...„ jen ať vzkážou do sakristie, že už jde“…ale Luboš Hruška ji musel vynést po schodech na kůr, mezitím zavolali sanitku a když ta zahoukala před kostelem, Růženka vydechla naposled. Po mši jsem to šel oznámit Láďovi Beníškovi, bývalému varhaníkovi u redemptoristů, který Růženku dobře znal, díval se zrovna na televizi a přivítal mě se slovy: „Co sem lezeš, když koukám na televizi?“ „Růženka zemřela, teď při mši svaté u varhan,“ řekl jsem mu. Otočil se beze slova zády k obrazovce a rozplakal se… Také slavení velikonoční vigilie v ranních hodinách bylo zavedeno v kostele Nanebevzetí Panny Marie za působení bratra Michala…„protože maminky s malými dětmi nemohly přijít do kostela ve večerních hodinách, posunuli jsme vigilii na ráno. Když už svítalo a rozednilo se, vycházeli jsme z kostela, potkávali jsme ty, kteří šli na nedělní mši a před námi byl celý volný den…“

Terciáři v Plzni Františkánští terciáři vytvářeli zázemí kněžím a starali se o jejich potřeby a u nich se často scházely skupinky na katecheze a vzdělávání. Některé stařenky měly radost, že i ony byly u výslechu na policii. Mezi nezapomenutelné osobnosti plzeňského duchovního života patří paní Libuška Světlíková, terciářka, která vykonala mnoho dobrého pro františkány (a nejen pro ně), zahrnovala je rozličnými dary, hmotnými i duchovními, bratru Michalovi doslova „vnutila“ své auto.

Památník obětem zla – Meditační zahrada Luboše Hrušky Pan Luboš Hruška chtěl postavit na své zahradě veliký kříž na památku obětem zla a když o tom mluvil s bratrem Michalem, tak ten mu to vymlouval s tím, že při první příležitosti mu ho policie shodí, že se na to musí jít trochu jinak a navrhl, aby na zahradě vybudoval křížovou cestu podle evangelií a pan Luboš souhlasil. Michal Pometlo znal dobře akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi (rodného města br. Michala), který přislíbil, že sochy vytesá. Pan Hruška sehnal kamenné kvádry a sochař začal pracovat. Když se bratr Michal a pan Hruška jeli spolu podívat na první sochy, byl pan Hruška zklamán a celou cestu do Plzně spolu moc nemluvili. Asi po třech týdnech Luboš bratru Michalovi zavolal, že dostal fotografie prvních hotových zastavení a že si je zamiloval, hned začal s přípravou soklů pro sochy. „Luboše to stálo mnoho nervového vypětí, fyzické práce a o finanční stránce ani nemluvě…“ Když ale Bůh požehná, všechno jde, a tak po nemalých obtížích s instalací soch se dnes můžeme těšit z nádherné zahrady, která nám připomíná oběti zla i ty, co zlo působili.

Volby v Plzni Bratr Michal se účastnil voleb, ale měl již svou zkušenost s volbami, a proto si bral s sebou vždy tužku, aby mohl vyškrtat všechny kandidáty. Jeho zkušenost mu velela, že často chybí za plentou tužka a když tam tužka je, tak chybí plenta. Tenkrát u voleb chyběla tužka, Michal pohotově vytáhl svoji, ale potíž byla v tom, že plenta byla jen symbolická a všichni v komisi viděli, že Michal dělá čistku. Odezva přišla velmi záhy, přibližně za měsíc byl bratr Michal „za odměnu“ přeložen do pohraničí, kde byla rozpadající se fara a kostel, což by tolik nevadilo, s tím by si Michal poradil, ale nebyli tam žádní lidé. Zachránila ho opět ruka Boží, když se kněží sokolovského vikariátu dozvěděli, že byl bratr Michal přeložen do pustého místa bez lidí, přesvědčili sokolovského církevního tajemníka, aby ho přijal na uprázdněné farnosti v Lokti a okolí. Z Lokte pak byl povolán zase zpět do Plzně, po listopadové revoluci se v roce 1990 podílel spolu s P. Františkem Lobkowiczem na zřízení biskupství plzeňského, na čtyři měsíce v roce 1993 byl jmenován správcem arciděkanství v Plzni a poté byl 30

vyžádán řádovým představeným do Prahy, kde se stal kvardiánem františkánského konventu u Panny Marie Sněžné, poté řadovým členem řeholního společenství.



Mše svatá s požehnáním Meditační zahrady a křížové cesty, vytvořené akad. sochařem Romanem Podrázským, hlavní celebrant – P. Vít Tajovský, opat želivského kláštera, koncelebrují P. Karel Pilík, P. Antonín Hýža, P. Adrian Zemek, bratr Michal Pometlo, bratr Stanislav Juřík, P. Jiří Mošna (1991)

Pan Luboš Hruška se svým věrným spolupracovníkem bratrem Michalem v Meditační zahradě

VI. Podzim 1996 – příchod bratří františkánů do Plzně, vznik nové farnosti Otec biskup František pozval do Plzně bratry s tím, že by měli vybudovat jakousi misii na padesátitisícovém sídlišti Lochotín, kde dosud nefungoval žádný katolický kostel. Otec biskup měl představu nějaké netradiční pastorace. Náš představený s tímto návrhem souhlasil, neboť františkáni mají v Plzni sedmisetletou tradici. Druhým důvodem bylo, že když bratr Michal Pometlo odcházel z Plzně na přání představeného do Prahy, slíbili františkáni otci biskupovi, že po čase se místo jednoho vrátí do Plzně bratři dva. Na místo dvou přišli hned tři mladí bratři - bratr Jeroným Jurka (byl jmenován představeným nové komunity), Šebestián Smrčina a Jiří Pechar. Otec biskup koupil pro tuto komunitu bratří panelový byt 4 + 1 na sídlišti Vinice. V neděli 1. září 1996 večer přijel jako první do Plzně bratr Jiří, a to na kole z Prahy, aby druhý den ráno mohl nastoupit civilní službu na biskupství. Hned následující den, 2. září, přijel Jeroným z Liberce. První dny věnoval vybalování a zařizování bytu (něco jsme podědili po bývalém obyvateli P. Adamu Lodkovi), vrcholem jeho činnosti byla koupě pračky. Tentýž den jsme byli pozváni na večeři k sestrám salesiánkám, které se přistěhovaly na „Vinici Páně“ zároveň s námi, rovněž v počtu tří a do paneláFrantiškánská komunita ve farním bytě na Vinicích – bratři Jeroným Jurka, Šebestián Smrčina a Jiří Pechar, podzim ku, ale až do 12. poschodí, asi 1996.

V Lochotínském pavilonku se kromě bohoslužeb konaly i společenské akce farnosti. (Maškarní bál 1997)

Bratr Šebestián, moderátor nové farnosti

Mikulášská nadílka s bratrem Jiřím ve škole (1997)

Zasněženou cestou se po nedělních bohoslužbách vracejí z Pavilonku do farního bytu bratři Jeroným, Jiří a Šebestián. (1997)

Zpívání vánočních koled. Bratr Šebestián a Ilona Karlíková v LDN na Lochotíně (1997)

Nikdy není pozdě - křest v Domově důchodců (1997)

Mše svatá v přírodě. Bratr Jeroným na své „zamilované“ Šumavě (1997)

V Lochotínském pavilonku se schází farnost na nedělní bohoslužby.

Dvojkolo, které si bratr Jiří vypůjčil od svého spolužáka, se stalo vítanou atrakcí celé farnosti. Společenství mládeže v lomu Velká Amerika u Karlštejna (1997)

Boží muka s Jirkou Těthalem a Járou Strakou - rodiny na Šumavě (1998)

Zárodek skautského oddílu na prolézačkách na zahradě v Domečku (1998) Kdo je kdo? - aneb první letní tábor dětí na Prusinách (1997)

půl kilometru od nás. Plzeň je zvláštní tím, že v ní žije spousta řeholníků (salesiáni, dominikáni, františkáni, nově Koinonia Sv. Jana Křtitele z Itálie) a téměř žádné řeholnice. Po večeři přišel otec arciděkan Šťastný a snažil se nám předat co nejvíce práce ve farnosti. Mně a sestrám předal učení náboženství na devíti základních školách. Jeroným se páteru Šťastnému bránil úspěšněji, takže bratři kněží převzali jen Domov důchodců, kde každý pátek slouží mši svatou, Léčebnu dlouhodobě nemocných a Fakultní nemocnici na Lochotíně, kde navštěvují nemocné, nikoli však bývalý františkánský kostel, věznici, krematorium a zpovídání v katedrále. Tato sebeobrana bratří je nutná, chtějí-li si uchovat určitý misijní ráz své činnosti a nechtějí-li sklouznout do tradiční farní pastorace. 16. září přijel z Uherského Hradiště bratr Šebestián, na jehož počest jsme pozvali sestry salesiánky k nám na večeři. Jeho příjezdem dostalo vybavování bytu nový spád a brzy byl objednán nábytek za poslední peníze, které jsme si do Plzně přivezli. 23. září odjel Šebesta do Polska na konferenci o misiích na sídlišti, pořádanou francouzskými kněžími. Po čtyřech dnech se vrátil povzbuzen, prý to viděli všichni podobně, že je třeba věnovat se co nejvíce lidem, kteří by pak pomáhali vytvářet živé farní společenství. 3. října nás otec biskup František představil starostovi a místostarostovi Plzně 1, Lochotína, s nimiž jsme jednali o možnostech našeho budoucího působení. 4. října proběhlo podobné setkání mezi námi, biskupem a našimi představenými. Byla zřízena nová (kvazi) farnost Lochotín, jejímiž faráři jsou společně Jeroným a Šebestián, který je moderátorem, tzn., že by měl společnou činnost řídit a zastupovat právně farnost. 3. listopadu slouží bratři první mši svatou v Lochotínském pavilonku, který si za tímto účelem pronajímáme na celé nedělní dopoledne (za 300,- Kč). Po mši vždy hodinku posedíme a popovídáme u kafe. Napoprvé přišlo asi 40 lidí, postupně jich přibývalo, až na Nový rok bylo cca 110 lidí. Víc už se do Pavilonku nevejde, proto uvažujeme o zavedení druhé nedělní mše. Empírový pavilonek, dříve nazývaný „Síň přátelství“, který je nyní památkově chráněným objektem, připomíná zajímavou historii plzeňského lázeňství. Je jedinou stavbou z komplexu lázeňských budov postavených na Lochotíně kolem roku 1835 plzeňským purkmistrem M. Kopeckým, která přežila stavbu silnice na Lochotín. Kronika bratra Jiřího, zapsal bratr Jiří

 39

VII. Život farnosti Zaznamenávání událostí do kroniky je nedílnou součástí života farnosti i řeholního společenství, zápisy z kronik jsme vybrali tak, aby zachytily celoroční aktivity farnosti v průběhu několika let.

Zápis v kronice od ledna do května 1998 28. prosince – 3. ledna - s Malým spolčem v Labuti, z toho, co jsme prožili, stojí za zmínku: pěší výlety na Ostrůvek a na Dianu, můj životopis, výlet mikrobusem do Řezna k P. Möstlovi, bazén v Tachově, sardele, Silvestr u táboráku v lese... 8. ledna - poprvé v roce zasedala farní rada. 16. - 18. ledna - Ilona, Marta a čtyři Pražáci s bratrem kapucínem Romualdem a naším Dominikem prožili františkánské „Chýšky“ v Prusinách. 30. ledna jsme po složitých diskusích byli všichni tři na Salesiánském plese, ovšem v hábitech, abychom nemuseli tančit. 6. února farníci již tradičně uspořádali v Pavilonku Maškarní bál pro asi 50 dětí. 6. - 7. března jsme s katechumeny na Prusinách, bratr Jeroným má promluvu o 1. přikázání, Šeba o modlitbě, já o Eucharistii; následující neděli jsou katechumeni při nedělní mši svaté přijímáni za čekatele křtu. V pátek 13. března odjíždíme s Šebou a s Malým spolčem na jarní prázdniny do Abertam. Někteří se pokoušíme běžkovat, ostatní bobují. V neděli podnikáme pěší výpravu na Klínovec, já s Jasoni z něj sjíždím na bobech do Jáchymova a autobusem se vracím domů. Šeba s Drsoni pokračuje dále do Vejprt, kde večeří s naším známým knězem Pavlem a na cestě zpět přespávají v seníku. Do Plzně se vracíme 17. března, cestou si prohlížíme Karlovy Vary. 28. března se účastníme rekolekce v Praze. 2. dubna jeli bratři žebrat peníze do Řezna, abychom měli na zaplacení poslední faktury za rekonstrukci školky. Já jsem na druhý den na ekumenickém setkání duchovních u otce biskupa, další den na setkání mládeže s otcem biskupem (cca 40 dětí a 30 organizátorů), vedu biblickou skupinku (tříčlennou). Po setkání se jedeme projet na kole. Ve Svatém týdnu máme ranní chvály od 7 hodin u Všech svatých na Roudné. 9. dubna na Zelený čtvrtek je ve 20 hodin mše svatá v Pavilonku a pak přenášíme Nejsvětější svátost do kostela Všech svatých, kde adorujeme do půlnoci. Na Velký pátek máme v 15 hodin křížovou cestu v Meditační zahradě a v 18 hodin obřady u Všech svatých. 40

Křest dospělých při Velikonoční vigilii v Pavilonku (1998)

Bratr Jiří se společenstvím vysokoškoláků

Tito všichni byli na farní dovolené v Josefínu. (1998)

Josefinum v Českém lese - farní dovolená rodin s bratrem Šebestiánem (1998)

„Velký náčelník“ bratr Jeroným na letním indiánském táboře dětí na Prusinách (1998)

Jedeme na tábor ! (1999)

V říjnu 1998 na svátek sv. Františka z Assisi bylo slavnostně vysvěceno duchovní a pastorační centrum farnosti - tzv. Domeček za přítomnosti otce biskupa Františka Radkovského.

Ruská klasika na maškarním bále (1999) Bratr Jeroným na dovolené v Horní Blatné nahradil dětem dobře mámu i tátu. (1999)

Maškarní bál v bolevecké sokolovně - tři bratři františkáni a tři malí bratři Šlajsovi v převleku za františkány (1999)

Vigilie Bílé soboty začala ve 22 hodin, při ní přijali křest: Míla, Honza, Martina, Martin Poupin, Michal. Agapé končilo až ráno. Na Velikonoční pondělí proběhlo opět Veselé velikonoční odpoledne pro děti. 19. dubna přijela delegace z řezenské farnosti sv. Wolfganga, přivezli půl milionu korun a prohlédli si byt. 1. května se s Šebou na dvojkole vydáváme na skautskou výpravu do Řezna. Jelo nás 50 Čechů a 35 Němců (vzájemně spolu moc nekomunikovali, možná byla jazyková bariéra příliš silná), rozdělených do osmi skupin. V naší skupině bylo Malé spolčo a tři německá děvčata, která měla tak trochu smůlu. První den jedeme přes Všeruby do Furthu, kde spíme ve Sporthalle (s bazénem) a večeříme v restauraci. Druhý den jedeme podél řeky Regenu až do salesiánského střediska v Regensburgu, před nímž nás ale chytil pořádný liják. Po mši, večeři a promítání jedu s Šebou a Jirkou L. spát k Ulimu a další den do Plzně, kam dorážíme dřív než ostatní skauti autobusem. 5. května byla letos (a možná vůbec) poslední biblická hodina. 14. května jsme kolaudovali naši školku, spontánně padlo rozhodnutí ji dále nazývat „Domečkem“. 21. května na Slavnost Nanebevstoupení Páně se stěhujeme do Domečku (již předtím v něm sem tam někdo spal) a poprvé se schází náš sněmovní kroužek. 24. května v neděli v 6 hodin ráno odjel Šebestián s autobusem farníků na jednodenní zájezd do Řezna. Následující týden, jako přípravu na Slavnost Seslání Ducha svatého se chodíme s farníky modlit ranní chvály do kostela Všech svatých. 25. května jsme dostali od provincie počítač, abych na něm mohl psát řádové Zprávy. Večer nám zase po roce přišly popřát „k svátku“ maminky, tentokrát i s husitskou farářkou Martou. 28. května se loučíme s bytem na Vinicích poslední mší svatou. Byt bude zatím dál sloužit farnosti (patří ale biskupovi); od nového školního roku zde budou bydlet vysokoškolačky, které nám pomáhají ve farnosti a bude se tam scházet vinické společenství mamin. Jednou měsíčně tam bude mše svatá. V pátek 29. května začínají plzeňské Dny víry – účastníme se programu u dominikánů, potom v katedrále – v neděli na Slavnost seslání Ducha svatého tam mají biřmování naši biřmovanci (Jitka, Marta, Stázka...), odpoledne máme pro ně a jejich rodiče pohoštění u nás v Domečku. Následující den slavíme poprvé v Domečku mši svatou – Jeroným se jí ale neúčastní, protože je až do pátku v Liberci, kde zastupuje Petera. Kronika bratra Jiřího, zapsal bratr Jiří

 45

Některé momenty v rané historii farnosti 13. dubna 1997 – na nedělní mši rekordní účast 160 lidí. 5. října 1997 – jsme zavedli druhou nedělní mši v Pavilonku – v 11 hodin, první je v devět. 7. prosince 1997 – proběhla u nás po nedělní mši volba do farní rady – má osm členů (včetně nás tří), měla by pomáhat faráři v plnění jeho úkolů. 19. června 1998 na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Páně, jsme přenesli svatostánek z Vinic do Domečku v Komenského ulici č. 17 na Lochotíně a zřídili zde kapli sv. Františka z Assisi. Společnou adorací začínáme rekolekci - uvědomili jsme si, že přestěhování do nového farního domu je pro nás také šancí „začít znovu“, proto chceme zhodnotit dva roky života v bytě na Vinicích. Pokud jde o hodnocení: zdá se nám, že život malé komunity v paneláku je sice možný a asi lépe odpovídá duchu chudoby a solidarity s „obyčejnými lidmi“, ale pro farnost je nevyhovující. Shodli jsme se také na tom, že ty dva roky byly trochu provizoriem a hledáním, že teď uvítáme více soukromí a řádu, a že už nám ani tak nejde o to rozjet další aktivity, jako spíše „zabrat v modlitbě“… Ještě v říjnu 1998 jsme vážně uvažovali o tom, že bychom se pokusili od města přikoupit kus zahrady a tam postavit kapli, v níž by se konaly nedělní bohoslužby místo Pavilonku. Dostali jsme už i dva architektonické návrhy a našli člověka, který by si vzal celou stavbu na starost. Nakonec jsme se však rozhodli odložit stavbu na neurčito, protože bychom tím předběhli zdravý vývoj farnosti (nejdřív by měl vzniknout určitý tlak „zezdola“) a sami bychom se příliš orientovali na věci stavební, na úkor věcí pastoračních a duchovních. 3. října 1998 otec biskup František slavnostně otevřel náš nový farní dům (Domeček). Na otevírání přijel mimo jiné mikrobus bratří z Prahy, kteří poněkud s rozpaky zhlédli úvodní scénku Šebestiána, Ládi a Jirky Podlipného. Následoval Den otevřených dveří. Večer jsme si sami v klidu připomněli Transitus. 4. října 1998 nás přijel navštívit P. Möstle z Řezna, se zástupci farní rady od sv. Wolfganga, jehož sošku nám velkoryse darovali, na rozdíl od peněz, o které jsme je ve své finanční tísni prosili (koupě, rekonstrukce a vybavení Domečku nás přišlo na necelých 5 milionů korun, které jsme získali od dárců, většinou z Německa, jen 350 tisíc korun jsme si museli půjčit od farnosti sv. Bartoloměje v Plzni). Nezbude nám tedy nic jiného, než půjčku postupně splácet jako farnost sami. Proto jsme napsali farníkům dopis, který si mohli vzít na nedělní mši a vyhlásili jsme v něm tři sbírky na tento účel (vybralo se 70 tisíc korun). Navíc jsme se pokusili zavést nový model financování farnosti – aby se každý rozhodl, kolik chce pravidelně měsíčně přispívat na provoz našeho farního domu (nejlépe trvalým příkazem; měsíční náklady činí asi 25 tisíc korun, tedy 250 korun na dospělého). Ohlas byl různý, ale od nového roku 1999 se sejde měsíčně asi 20 tisíc, takže jsme v podstatě soběstační. Kronika bratra Jiřího, zapsal bratr Jiří

Několik zápisů z Kroniky bratra Jiřího, které svědčí o velké náklonnosti františkánské terciářky paní Libušky Světlíkové, kterou chovala a chová vůči františkánům a nejen jim: „Na Štědrý den máme ráno mši v Domově důchodců, přišlo také několik rodin s dětmi, které udělaly stařečkům a stařenkám velkou radost. Přes den jsme uklízeli a připravovali Pavilonek a kostel na bohoslužby. Večer jsme zbaštili kapra, kterého nám již tradičně dělá paní Světlíková – dobrodinka našeho řádu už od nepaměti… (1997). Na Štědrý den Šeba jako každý rok vyzvedá od paní Světlíkové hotovou štědrovečerní večeři - kapra… (1999). Štědrý den je zároveň neděle, takže máme mše v Pavilonku. V 16 hodin se jdeme společně projít na Mikulku, přes zamrzlý Bolevák (trochu jsme se báli) a pak už v tichu a modlitbě skrz sídliště domů. Kapra s příslušenstvím jsme dostali nejen tradičně od paní Světlíkové, ale i od dalších, takže ještě teď nám trochu mrazák heká…(2000). Na Štědrý den máme ráno mši v Domově důchodců, v poledne jedeme všichni bráchové k paní Světlíkové, která nám opět usmažila kapra…(2001). Na Štědrý den máme nejdříve v 9.15 hodin mši v Domově důchodců, po páté hodině vyrážíme s bráchama na obvyklou štědrovečerní procházku, po níž následují nešpory, kapr od paní Světlíkové, rozbalování dárečků…(2002).“ Plán pravidelných týdenních aktivit farnosti ve šk. r. 1999/2000 Den Aktivita Hodina

Vede

Mše v Pavilonku Sport

Jeroným a Šebestián Jiří nebo Šebestián

Vlčata „Roháči“ 16 - 17.30 Mladší katechumeni 16 - 17.30 Starší katechumeni 19 - 20.30 Katechismus (Hovory o víře) 19 - 20.30 Modlit. karmelitán.setkání (Kralovická 7) 19 - 21.00 Vinické společenství (farní byt) 20.30 – 22

M. Kaše (+ M. Svoboda) Jiří (+ Jana Krkošová) Šebestián + Aleš Borecký Jeroným

Výuka náboženství 1. stupeň 15.00 - 15.45 Světlušky „Tryskošneci turbo“ 16.00 - 17.30 Adorace 19.00 - 20.00

Ilona Kašová

Út

9.00 a 11.00 15 – 17

Marie Ventová Josef Kaše

M. Kerblová, I. Karlíková Jiří

St Čt Pá

Lochotínské společenství VŠ spolčo na kolejích „Šafránek“

20.00 - 22.00

Šebestián

20.00 - 21.30

Jiří

Vlčata „Bílí Vlci“ „Malé“ společenství mládeže „Malé“ společenství mládeže Šebestiánovo spolčo Jeronýmovo společenství

16.00 - 17.30 16.00 - 17.30 16.00 - 17.30 19.00 - 20.30 19.00 - 20.30

J. Storzer (+ M. Svoboda) H. Šmydková, K. Kadlecová Elva Frouz Šebestián Jeroným

Náboženství na 8. a 4. ZŠ - 1. stupeň

13.40 - 15.15

Jiří

Růženec Návštěva LDN Mše v DD Lochotín

9.00 13.30 - 15.30 15.45 - 16.30

M. Bočková, A. Šlajsová Jiří, Šebestián Jeroným nebo Šebestián

Setkání k modlitbě za děti (Kralovická 7)

20.00 - 22.00

Marie Ventová

Hanka Plavcová (Hapla) s bratry v čajovně v Domečku.

Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 1999–2002/

Psaní příspěvků do plzeňského farního věstníku, který informuje o dění římskokatolické církve v Plzni, se stalo tradicí už od počátku založení farnosti. První příspěvky z farních akcí, které mnohdy vtipně dokumentují a dokreslují zápisy do farních kronik, jsou z roku 1999. Některé příspěvky jsou podepsány plným jménem, jiné zkratkou nebo jméno přispěvatele zcela chybí.

Bylo-nebylo, říjen 1999 Volejbal, fotbal, chlebíčky, sladkosti, káva… tím vším jsme oslavili první narozeniny farního domu v Komenského ulici. Významnou událost v životě našeho dítěte jsme si připomněli na videu a ještě jsme stačili obdivovat skvělou pantomimu Orchestr. Nechyběl samozřejmě ani pravý narozeninový dort. Všechno nejlepší! FV - listopad 1999

Bylo-nebylo, listopad 1999

Na Svátek Všech svatých se v kostele na Roudné sloužila mše svatá. Po ní Kinder spolčo zahrálo pantomimu Orchestr, která pojednávala o Stvoření, Ukřižování a Vzkříšení. Potom byly pro děti připravené soutěže. Dospělí se mezitím ohřívali u ohně a opékali vuřty . ZemLach, FV – prosinec 1999

Bylo-nebylo, prosinec 1999

Studený déšť za okny a vrstva ledu na chodníku příliš nelákaly ven, ale přesto se 25. prosince odpoledne sešly u Lochotínského pavilonku tři stovky lidí. Pro ně připravil anonymní umělecký soubor živý betlém se zpěvem koled a četbou z Písma. Přestože náledí zabránilo několika čtyřnohým členům souboru dostavit se na místo konání, jejich part s přehledem zvládla černá kozička, a tak mělo představení velký úspěch. Umělci byli odměněni vysokým oceněním jejich práce všemi diváky ve věku od 0 do 99 let. FV – únor 2000

Kdo vlastně jsme? - Poutníci - 45. skautský oddíl v Plzni Poutník, člověk bez přístřeší, nelpí na věcech ani na lidech, putuje. Z čeho žije? No, buďto je blázen a nešťastný člověk anebo žije z Božího milosrdenství, závislý na Bohu a přece dokonale svobodný. Náš 45. plzeňský skautský oddíl přístřeší má. Dokonce přímo v Domečku. Máme tam svoji klubovnu, kde se každý týden schází čtyři družinky dětí – dvě světlušek a dvě vlčat. V každé je 8–11 dětí ve věku 8 až 11 let, většinou z farnosti, ale někdy 49

se připojují i jejich kamarádi. Je to cháska nepokojná, rozverná, někdy příšerně křičící, ale ještě upřímně dětská. Děláme spolu každý měsíc výpravu a v létě tábor. Při klubovně máme taky svůj prostor na bedny se skautskými „krámy“ a dokonce vlastní záchod. V Domečku se schází spousta lidí, kteří jsou ochotni nám nějak pomoci. Bydlí tam i náš duchovní náčelník. Proč jsme si tedy dali jméno „Poutníci“, když jsme tak zabezpečeni? Asi proto, že i když toho hmotného máme hojnost, vystihuje ten název podstatu toho, o co nám jde – nejen naučit se žít v přírodě na vlastní pěst a znát ji, naučit se žít s lidmi a znát je, ale hlavně žít z Božího milosrdenství a být závislí na Něm. A vést k tomu i ty svěřené světlušky a vlčata, i když se v podstatě ještě sami musíme hodně učit. Jsme všichni teprve na cestě – poutníci. Kam? MTF, FV – únor 2000

Radost až do noci – večer pro dospělé, leden 2000 V sobotu 22. ledna se v Lochotínském pavilonku konal farní večer farnosti Severní předměstí s přívlastkem „pro dospělé“, na němž se sešla převážně generace rodičů. Díky obětavosti hlídaček mohly děti zůstat doma, a protože den předtím se konal večer speciálně pro mládež, nebyly problémy s rozdíly v pojímání zábavy a všichni si ji mohli dosyta užít. Na začátek, aby rozhýbala bránice i myšlenky účastníků (protože jak známo, my starší třiceti let přeci jen již potřebujeme delší rozehřívání), připravila dvojice Martin Fojtíček + Elva Frouz(ová) nefalšované vysílání katolických televizních novin se zprávami z farnosti i ze světa. Mezi nejzajímavější patřilo potěšující oznámení, že při současném trendu bude v roce 2010 průměrný věk naší farnosti asi -5 let a také živý rozhovor s františkánem Azbestiánem Bučinou (alias Šeba) na koruně komína, bohužel přerušený náhlým odchodem odvážného mnicha do nižších pater stavby. O udržování dobré nálady se pak v průběhu večera úspěšně starala známá hudební skupina Red Heads, jejíž výkon dokonce přivedl několik párů na improvizovaný taneční parket. V přestávkách došlo i na překvapení, neboť nás navštívil druhdy věčně živý soudruh Lenin a také na praktické organizační záležitosti, když byla na smetiště dějin odvedena farní rada končící své funkční období. Vyvrcholením programu bylo vyhlášení cen tomboly, profesionálně moderované manžely Linkovými. Favority mezi cenami „hmotnými“ byly velmi pěkné maňásky v podobě bratří františkánů, mezi cenami „nehmotnými“ pravděpodobně privilegium číst po celý měsíc čtení na nedělní mši svaté. Večer pak pokračoval volnou zábavou, během které byl čas jak pro hudbu k tanci i poslechu, od improvizovaně utvářené kapely, tak pro pokračování mnoha rozhovorů a diskusí. Končili jsme až pozdě v noci a myslím, že hlavní účel večera – dát farnost trochu víc dohromady – se již projevil na nedělních mších, svíčkařské dílně pořádané Fojtíčky i na volbách do farní rady konaných před týdnem. Přemek, FV – březen 2000

Už je po zápase – rodinky na fotbalovém hřišti v Horní Blatné (1999)

Společenství mládeže na Ostrůvku u Tachova (1999)

Veselé velikonoční odpoledne na zahradě v Domečku (1999)

Podzimní farní drakiáda na Vinicích s přehlídkou draků (1999)

Maškarní bál pro děti, březen 2000 Milé děti! Jestlipak víte, jak se jmenuje sedm trpaslíků? Cože? Vy už si to nepamatujete? Počkejte, já Vám tedy napovím: Prófa, Štístko, Stydlín, Dřímal, Rejpal, Kejchal a samozřejmě Šmudla. Právě tahle sedmička byla k vidění v pátek 3. března na maškarním plese v bolevecké sokolovně, kde se s chutí pustila do tance (a občas i do zpívání) spolu se spoustou skřítků, berušek, pirátů, vojáků, princezen a dalších postav pohádkových i nepohádkových a dokonce i s jedním pivem. (Byl to opravdový gambrinus, i když vypít by se asi nedal). Moment, co to říkáte? Ale ano, ovšemže tam byla i Sněhurka, vždyť co by bez ní ubozí trpaslíčci dělali! Proháněla se sálem na kolečkových bruslích s mikrofonem v ruce, provázela nás celým odpolednem a uváděla soutěž, v rámci níž byly některým ukládány úkoly typu: „Nakrm svého souseda buchtou!“ „Zahraj si kohoutí zápas!“ nebo „Obal kamaráda toaletním papírem!“ Naše uši i duši přitom všem hladila stoprocentní kapela „Národ sobě“, zatímco o uspokojivý stav našich bříšek se postaraly maminky, které přichystaly spoustu chlebíčků a koláčů. Bylo nám zkrátka moc dobře a těšíme se, že se za rok sejdeme zase. Kejchal, FV – duben 2000

Jak jsme jeli do Prahy, březen 2000 Víte, o tom, jak jsme jeli do Prahy vám tady psát nebudu, ovšem v Praze to bylo úžasné. Totiž na podzim byla u nás na návštěvě františkánská pražská farnost a my jsme teď na oplátku jeli navštívit je. Část mládeže dorazila již v sobotu, aby mohla obdivovat krásy známých památek i neznámých zapadlých uliček. V neděli přijel autobus plný našich farníků, abychom společně s pražskou farností Panny Marie Sněžné slavili dětskou mši svatou. Po ní nám domácí připravili bohaté občerstvení, jež některé z nás opravdu příjemně potěšilo. Mnozí dokonce s místními farníky navázali přátelský kontakt. Odpoledne jsme si mohli dle své chuti vybrat z různorodého programu. Sportovní nadšenci s nadšením přijali nabídku na odvetu ve volejbalu, kterou jsme opět (stejně 53

jako v Plzni) s přehledem vyhráli. Ti, kteří ještě neměli pohybu dost, si mohli zahrát fotbal či zaplavat ve fascinujícím, luxusním, ovšem poněkud malém bazénu. Pro nesportovce byla naplánována prohlídka Prahy s průvodcem. Po odpoledním kafíčku se všichni naskládali do autobusu a za setmění již rozeznávali vyčnívající komíny nad Plzní. Jíťa, FV – duben 2000 …nebo-li jak kdosi napsal do našeho deníčku: Bylo to super! Bylo tady jídlo, jídlo, jídlo, pití, jídlo, pití, WC, jídlo, trošičku duchovna a jídlo a pití a Véna na koni a Karlák a Praha a také jídlo. Jo. Ještě tu bylo jídlo a abych nezapomněl tak taky lidi a pití.

Víkend animátorů v Českém ráji, květen 2000 (Anima = duše. Animátor = oduševňovač)

...vlej do duše svého služebníka radost, k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši. /Ž 86/ Nevím, jak to přesně vzniklo, ale prostě pár lidem z farnosti, ačkoli nevěděli do čeho lezou a kolikrát ani proč, byl dán štempl „Animátor.“ Takový člověk potom stráví spoustu času tím, že se modlí za nějaké jiné lidi - většinou tlupu více či méně vzrostlých „dětí.“ Taky to souvisí s tím, že jeden den v týdnu chodí do Domečku trávit s tou tlupou nějakou tu hodinu, trne, aby mezitím něco nezbouraly, snaží se být jim oporou a předat nějakou tu moudrost ve snaze ukázat, kam to vlastně máme směřovat. Budete se možná divit, ale tato činnost, soustavně týden co týden prováděná, může člověka docela vyřídit, pokud nemá kde brát, pokud neví, proč to dělá. A tak za účelem povzbuzení klesajících a snad i hledání nových cest a ryzejších motivů se tito animátoři 1x za půl roku sjedou, aby spolu byli. Znamená to, že odjedou spolu různě velký kus „Za Plzeň“, chodí spolu na procházky, povídají si, lezou po skalách, hážou po sobě bahno, dělají souboje štětkou od záchodu, lámou cizím lidem smetáky, zpívají do bomby na plyn, dobývají hrady, hrajou volejbal, sedí v noci pod hvězdnatým nebem, čtou knihu „Poustevník“, dělají si ze sebe blázny, jedí příšerně dobré jídlo, co vaří Jiřího maminka, atd., atd. Většinou z toho mají velkou radost, což se projeví nespavostí a blbnutím i za noci, takže potom přijedou domů fyzicky totálně vysíslí. (Pozn.: „vysíslí“ = ještě více než vyřízení. Z kyjevského nářečí.) A další týden začíná. MTF, FV – červen 2000

Kdo vlastně jsme? - Broučci

Ve farním věstníku jste se již mohli dočíst, že každé pondělí od 16:00–17:30 se scházejí v Domečku „mladší katechumeni“. To musíme trochu upřesnit: Jsme skupin54

ka – někdy tak malá, že jsme si začali říkat „Broučci“ a která se schází už druhý rok, ale katechumeny jsme měli mezi sebou všeho všudy tři. Ostatní se připravují na první svaté přijímání nebo na biřmování nebo jen tak čekají, až trochu vyrostou. Jako u Karafiátových Broučků i u nás se o ně (4 broučky a 6 berušek ve věku kolem 14–15 let) stará tatínek (bratr Jiří) a maminka (Janinka), ale především se snažíme nezapomínat, že máme společného nebeského Tatínka, ke kterému se můžeme modlit. Jak už víme, dal nám Desatero, svátosti a také spoustu svatých, o kterých si broučci a berušky mezi sebou vyprávějí. Jezdíme spolu také občas na víkend. Naposledy jsme byli běžkovat (a hrát ping -pong) v Horní Blatné, v červnu se chystáme na vodu. Loučíme se s Vámi naším pozdravem: „Zdař Bůh!“ FV – červen 2000 Plán pravidelných týdenních aktivit farnosti ve šk. roce 2000/01 Den Aktivita

Vede

Mše svatá Sport (v zimě tělocvična)

9.00 a 11.00 16.00 - 17.00

Regalát nebo Šebestián Jiří nebo Šebestián

Skaut – nejmenší holky Skaut – nejmenší kluci Příprava na biřmování Katechumeni Katechumeni Hovory o víře Modlitební společ. dospělých (Kralovická 7)

15.30 - 16.30 16.30 - 17.30 16.00 - 17.00 19.00 - 20.30 19.00 - 20.30 19.00 - 20.30

Petra Vahalíková Jiří Pošar, Zdenoušek Martin Fojtíček Šebestián, Jana Fojtíčková Regalát, Zdeněk Martin Fojtíček

19.00 - 21.00

Marie Ventová

výuka náboženství 1. stupeň Skaut „Chechtíci‘‘ Skaut „Roháči‘‘ „Setkání s filozofií‘‘ Schólička (farní byt) Adorace Vinické společenství (farní byt)

14.00 - 15.00 15.00 - 16.30 16.30 - 18.00 16.00 - 17.30 17.00 - 18.00 19.00 - 20.00

Anička Šlajsová Zdeňka, Petra ‚‘Malej‘‘ Jiří Váně, Václav Fiala Elva Hanka Šmydková Jiří

20.30 - 22.00

Josef Kaše

Lochotínské společenství VŠ spolčo na kolejích „Šafránek‘‘

20.00 - 22.00

Šebestián

20.15 - 22.00

Jiří

Út

Hodina

St Čt Pá So

Náboženství na 4. ZŠ (1.- 3. třída) Skaut „Bílí Vlci‘‘ Společenství mládeže „Kruťaj-Ťuťaj‘‘ Příprava na 1. sv. přijímání (farní byt) Společenství mládeže „Kinder spolčo‘‘ Společenství mládeže „Himbajs‘‘ „Společenství na Roudné‘‘ Společenství mládeže „Slonisko‘‘

13.00 - 14.15 16.00 - 17.30

Kristýnka Josef (+ Michal Svoboda)

16.00 - 17.30

Elva, Hapla

17.30 - 18.15

Martina

19.00 - 20.30

Kristýnka, Míša Zemenová

19.00 - 20.30 19.00 - 20.30

Ilča Jana Růžková

19.00 - 20.30

Elva

Skaut „Lišky‘‘ Skaut „Berušky‘‘ Společenství mládeže „Broučci‘‘ Společenství mládeže „Ostrůvek‘‘ Společenství mladých manželů Společenství Noe

15.00 - 16.30 16.30 - 18.00

Toník, Noli Donka, Ronča

16.00 - 17.30

Jiří, Jana Mrkosová

16.00 - 17.30

Stázka

19.30 - 21.00 19.30 - 21.00

Jan a Věrka Klailovi Elva

Růženec Mše svatá v DD

9.00 15.45 - 16.30

Maruška Bočková, Anička Š. Regalát nebo Šebestián

Setkání k modlitbě za děti (Kralovická 7)

20.00 - 22.00

Marie Ventová

Farní zabijačka, 17. února 2001 Proběhla na faře v Ledcích velmi úspěšně, přestože obě objednaná prasátka ji šťastně přežila. To, že se nedostavil řezník, přičítáme za vinu některým vegetariánsky založeným farnicím, které se prý v modlitbě spřáhly i se svatým Františkem. No – budiž jim odpuštěno – přípravný tým pohotově zareagoval a opatřil si dostatečné suroviny pro skvělou zabijačkovou polívku a guláš, které se hojně rozdávaly a přesto ještě spousta zbyla do Domečku (budiž to františkánům přáno!). Navíc se rozlévalo „něco na zahřátí“, zpívalo a hrálo, takže o spokojenosti přítomných rodin nemusí nikdo pochybovat. 56

Prusiny – weekend katechumenů

FV – březen 2001

Prusiny nás přivítaly nádherným západem slunce, který dával tušit, že pobyt zde bude prosycen čímsi neobyčejným. Šebestián nám nedal moc času na aklimatizaci a hned se soustředil na naše nitro. Tedy vydali jsme se na úžasnou cestu do nitra nás samých. Za průběžných citací duchovní literatury, rozjímání nad těmito texty a našimi vlastními úvahami, jsme sestupovali hlouběji a hlouběji. Rychlost onoho sestupování byla jištěna modlitbou…, modlitbou, jež nám pomáhala, abychom neztratili směr a zbytečně neplýtvali slovy a myšlenkami, neboť cílem bylo ticho, abychom mohli lépe slyšet Boží volání ve svých životech. Aby naše víra byla posazena na nejhlubších základech našich životů. Pokud nám zůstala po rozjímání ještě nějaká ,naše, slova, pak noční Křížová cesta nám je stoprocentně vzala, takže po jejím skončení už nikdo nepromluvil, jen modlitba vyšla z našich úst. Za ticha jsme šli spát. V sobotu ráno po duchovní rozcvičce opět modlitba a rozjímání nad rozličnými tématy lásky a víry. V poledne přestávka, v níž si začalo to vše předchozí ,sedat, na své místo, tam, kam mělo - v našem nitru. Odpoledne vždy jeden z nás bděl na modlitbách za celý katechumenát v kapli. Zde jsme se setkali většinou poprvé tváří v tvář s tajemstvím Nejsvětější Svátosti. Toto setkání nás hluboce zasáhlo. Zde byla radost. Večer jsme po krátkém úklidu fary, kdy jsme se modlili prací, vyrazili na noční putování za Hospodinem, které bylo zřejmě skutečně Pánem poznamenáno, jelikož dopadlo vše jinak, než mělo a všichni shodně citují, že to bylo pro jejich duchovní cestu požehnané putování. V neděli po mši svaté v kostele sv. Jakuba Většího bylo cítit, že ticho, jež nás přesahuje, naplnilo naše srdce…a tato naplněná srdce měla k sobě velmi blízko a byli jsme bratři nejen slovem, ale i srdcem. Šli jsme pěšky do Plzně a naše duše byly prosyceny radostí. Toto vyprávění je jen slabým ,odvarem, toho, co jsme zažili spolu na Prusinách. Luděk, FV – duben 2001

Květen 2001 s růžencem Každý pátek kolem deváté hodiny ráno se scházíme (většinou maminky v domácnosti a často spolu se svými malými dětmi) v Domečku k modlitbě svatého růžence. Tyto modlitby jsou míněny hlavně za naši farnost a za všechny, kdo v ní žijí. Koncem dubna jsme přemýšlely, jak nastávající máj strávit v těsnějším spojení s naší nebeskou Matkou a jakým způsobem zapojit celou farnost. Rozhodly jsme se iniciovat - stejně jako v loňském roce - modlitby sv. růžence na zvláštní úmysl na každý květnový den. Chtěly jsme prostřednictvím Panny Marie prosit Boha za naši farnost a za dění v ní i v našem městě. Kdo se cítil oslovený, pomodlil se každý den jeden desátek růžence s libovolným 57

tajemstvím na úmysl tohoto dne. Úmysly modliteb na jednotlivé dny byly vytištěny a byly k dispozici v Lochotínském pavilonku a v Domečku. Snažili jsme se do svých modliteb zahrnout nejen věřící, ale i ty, kteří žijí v naší farnosti a o Bohu příliš nevědí nebo vědět nechtějí. Od 25. května jsme tyto modlitby rozšířili o Svatodušní novénu. Modlitbu každý konal v jemu příhodném čase, buď sám či s rodinou, možná i s přáteli. Snad se nám tedy takto zrodila krásná a prospěšná tradice. Bohu díky. Věra Kopicová, FV – červen 2001

Ohlédnutí za táborem, červenec 2001 Třetí týden v červenci jsem byla na táboře v Ostrůvku u Tachova. Cílem našeho tábora bylo obejít Svět za 10 dní. Hráli jsme různé noční a bojové hry. Velmi dobře nám zde vařil pan kuchař Michal Slivka. Spali jsme v chatkách po čtyřech. Téměř každý den jsme mohli spát venku nebo v chatce. Lovili jsme taky různé bobříky. Například bobříka odvahy, mlčení, hladu, odolnosti, ušlechtilosti a mnoho dalších. Poslední den večer každé družstvo dostalo brambůrky, limonádu a různé sladkosti. Druhý den po snídani jsme odjeli domů. Katka, 11 let, FV – září 2001

Farní dovolená na oblíbeném místě – na Ostrůvku u Tachova (2001)

Obnova betléma v kostele Všech svatých, prosinec 2001 V letošním roce se podařilo odborně zrestaurovat poškozený obraz betlémské krajiny. Toto zajímavé rozměrné dílo (Kamila Kepková, 1937) bude v kostele poprvé vystaveno – spolu s dochovaným torzem betléma – již v nadcházející vánoční době. Sdružení aktivistů a přátel kostela děkuje touto cestou všem, kteří zatím pomohli a zejména pak své člence – paní Dr. Haně Gerzanicové – za zajištění restaurátorských prací. Jakákoliv další pomoc i podněty jsou vítány. Josef Kabát, FV – prosinec 2001

 Zápis v kronice od června do srpna 2002 O víkendu od 31. května máme v Plzni Dny víry. Naše farnost (mládež) má na starost program pro děti v Bolevecké sokolovně. Hráli jsme si na východ z Egypta. Příprava byla dosti náročná (i vzhledem k závěru školního roku), proto jsme cítili povinnost se organizátorům alespoň trochu odvděčit a vzali jsme je následující neděli do restaurace na večeři. Dny víry byly zakončeny společnou poutí na Prusiny v neděli ráno. U nás v kostele pak byl ještě koncert Ztracené kapely. Večer začínala Rohožková kapitula ve Starých hutích u Uherského Hradiště. Součástí byla pěší pouť na Velehrad v pondělí ráno, odpoledne Regiho (br. Regaláta) přednáška o Bernardinském slunci, večer fotbal a adorace. V úterý přednášel Peter Záň ze slovenské provincie o pojmu kontemplace v Bibli. Následoval Šebestiánův dotazník a diskuse ve skupinkách. Po obědě byly krátké informace a odjezd. Ve středu 5. června nás „naše paní psycholožka“ pozvala na večeři do restaurace a řekla nám, jak vidí naši komunitu po sérii individuálních rozhovorů. Její „práce na nás“ se již pomalu blíží ke konci, jsme jí vděčni za mnohé, zvláště za pomoc ve vzájemné komunikaci. Ve čtvrtek 6. června večer přijel Didakovi tatínek (přivezl nám vlastnoručně vyrobenou knihovnu) a v pátek si udělali výlet do Teplé za bratrancem, který je premonstrát. Paschal odjel k mamince, která slaví šedesátiny. Od 7. června jsem na „Prvním ekumenickém víkendu mládeže“, na bývalé faře ve Skapcích u Stříbra se sešlo asi 30 mladých lidí z různých křesťanských církví (ECM, KS, ŘK), aby se seznámili, popovídali, pomodlili, umělecky tvořili a vyšli si na procházku. Co do věku tvořili dvě skupiny. Většina účastníků měla míň než 15 let, většina organizátorů kolem třicítky. Povídání zahájil Jindra Fencl úvahou na téma „ S čím se mladý křesťan musí vypořádávat v dnešním světě“ a v následné debatě mluvili mnozí velmi osobně o své zkušenosti s vlastními rodiči a o tom, co je povzbuzuje v životě z víry. Spokojenost byla veliká a je touha v podobných ak-

cích pokračovat. Škoda jen, že za katolickou církev přijeli tři organizátoři a žádný účastník. V neděli odjel Didak do Kostelního Vydří na exercicie před kněžským svěcením. Dával jim je novopečený biskup Kája Herbst, moc si ho pochvalovali. Také Paschal odešel v pondělí do Prusin na týden do poustevny. V neděli 16. června poprvé začínáme komunitní večer půlhodinovou modlitbou, chtěli bychom, aby se to stalo pravidlem. Ve středu 19. června v kostele na Roudné koncertuje Eva Hanychová, i s „mužíčkem“ u nás zůstali na večeři. V sobotu 22. června mají v pražské katedrále sv. Víta kněžské svěcení bratři Didak, Filip a Augustin, v neděli pak dojemnou společnou primici u Panny Marie Sněžné. V pondělí 24. června máme poslední předprázdninové setkání mládeže. V úterý 25. června promoval Didak a Paschal vedl bohoslužbu v rámci oslav 10 let existence křesťanské třídy v 90. mateřské škole na Lochotíně. Ve středu 26. června má Didak hezkou primici v našem kostele Všech svatých, po níž následuje před Domečkem krásná „Zahradní slavnost“, jež na rozdíl od loňska nemá jen ukončit školní rok, ale hlavně přivítat nového kněze a druhého (br. Regaláta) z farnosti propustit. To dalo námět i dvěma scénkám. Nechyběla hudba a pohoštění, bohužel také ani „ostřelovač“ z praku v sousedním panelákovém okně a zásah policie (někdo si stěžoval, ale policajti byli „v pohodě“), po němž jsme se ve 22 hodin přesunuli do Domečku. Poslední předprázdninový víkend je v Holostřevech hudebně-dramatický festival Holostok. Františkány jsem tam zastupoval chvíli já, pokud jde o tanec, tak jistě víc než dostatečně. 1. července jsme s Didakem navštívili bratra Pavla v Radnici. 2. července odjíždím na dětský tábor do Domaslavi, ale protože na naší zahradě se začíná stavět skautská klubovna, vracím se zpět již druhý den. 3. července odjel Didak k mamince, druhý den Regi s Vinaři na chatu Evy B., třetí den já s Prusiňákama do Prostějova na primici Augustina. Po noclehu v Moravské Třebové jsme vyrazili na Didakovu primici do Těšetic, chtěli jsme se vyhnout objížďce, tak jsme jeli několik kilometrů po poli a nakonec jsme se jí stejně nevyhnuli. Večer jsme se s Paschalem vrátili do Plzně. 11. července – odjíždím k trapistům do Nového Dvora oslavit svátek sv. Benedikta, kdy měli slavnostně uzavřít klauzuru, ovšem stavební práce se asi o měsíc opozdily. Pak pokračuji do Horní Blatné, kde již tradičně dělají Broučci program pro děti, aby se rodičové alespoň na chvíli mohli věnovat rekreaci – a volejbalu zvláště. Druhý den tam má Regalát mši, podnikáme „obligátní“ výpravu do rašelinišť a třetí den se již vracíme do Plzně. 14. července – bez jídla a bez peněz - s malou skupinkou Frmolu (Františkánské mládeže) vyrážíme na již druhý ročník „Žebrání“. Tentokrát jdeme ze Stříbra podél 60

Mže přes Svojšín, po pěti dnech končíme v Tisové, odkud se autobusem vracíme do Plzně (na něj jsme mít peníze směli), kde akci slavnostně zakončujeme večeří v nově otevřené pizzerii kousek od Domečku. O dva dny později zahajujeme s Didakem, Paschalem a Jeronýmem naši bratrskou cestu na Ukrajinu, přespáváme u bratří v Prešově, Žitomiru a Ternopilu, dále v Kyjevě a třikrát pod stanem při přechodu Polonin. Cestou platíme policajtům několikrát oblíbených deset hřiven. Do Plzně se vracíme 2. srpna. 4. srpna odjel Didak do Mileva na skautský tábor a Paschal na Ostrůvek na dovolenou rodin s dětmi. Na svátek sv. Dominika se setkáváme u dominikánů s Didakem a Juniperem. Na sv. Kláru začínáme na Prusinách s Františkánskou mládeží (je nás pět z Plzně a tři z Prahy) tzv. Poustevnický týden. Druhý den intenzivně prší a večer začínají ve vesnicích pod Prusinami povodně. Druhou půlku týdne tedy pomáháme postiženým. 14. srpna obnovoval Juniper sliby, proto přijel Vianney. Druhý den s ním jedu do Žďáru na závěr celostátního setkání mládeže. Spali jsme spolu s asi patnácti dalšími kluky ve třídě na zemi. Jedním z hezkých zážitků bylo jít s Vianneyem na pivo, což se mi do té doby nepoštěstilo. 19. srpna mělo začít týdenní celostátní Setkání františkánské mládeže na Gruni u Moravské Třebové, ale vzhledem k povodním jsme ho přesunuli do Prahy. Asi v deseti jsme pomáhali vyklízet zatopené objekty. Po večerech pro nás měli přednášky bratr Regalát a opavská sestra Lucie Cincialová a velmi milé povídání o měsíčním „žebrání“ ve Florencii bratr Dominik, který také pro nás většinou sloužil mši. Bratr Juniper nám mezitím v Plzni vymaloval kapli a farní byt – návštěvy takových bratří jsou vždy velmi vítané! 25. až 30. srpna se sedm mladých bratří, mezi nimi i já s Didakem zúčastnilo exercicií „O duchovním uzdravení“ P. Eliase Velly OFMConv v olomouckém semináři. Škoda jen, že se jeho poutavá vyprávění musela překládat z angličtiny, takže promluvy byly příliš dlouhé. Kronika bratra Jiřího, zapsal bratr Jiří

Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 2002–2004/

Milí farníci, před nemnoha dny postihly naši zemi ničivé záplavy. Postižena byla i část naší farnosti – Roudná, místo, které je nám zvlášť drahé, místo, kde stojí náš chrám, místo, kde mají domovy mnozí z našich blízkých….. Moc bych si přál, abychom tyto události vzali jako výzvu k otevření svého srdce pro všechny, kdo jsou v nouzi hmotné či 61

duchovní. Způsob a možnosti pomoci obětem už musí hledat každý sám. Jsem však přesvědčen, že Pán počítá s každým z nás. Vždyť k čemu by byl otevřený kostel pro zavřená srdce? Jako povzbuzení ať nám je pozdrav P. Prokopa OSB z arciopatství Břevnov. Váš bratr Paschal OFM, FV – září 2002 Milé sestry a milí bratři ze Severního předměstí! Události posledních dnů nás duchovně i osobně zcela neočekávaně spojily! Když jsem na konci sedmdesátých let minulého století sloužil jako vojín základní služby v Plzni na Slovanech, znal jsem Lochotín a okolí jen z doslechu, bydleli tam totiž někteří naši důstojníci, které jsme měli svážet v případě poplachu… Když jsem se v té době stal břevnovským benediktinem a studoval dějiny našeho břevnovského kláštera, dovídal jsem se o zastavení spolubratří-benediktinů spolu se sv. Vojtěchem na Doubravce a v okolí. Když jsem nyní v posledních dvou letech častěji projížděl Plzní směrem na Kladruby u Stříbra, netušil jsem, že někde tam vpravo od hlavní silnice je Roudná, nádherný kostel… Nyní jste byli první, kteří se nám ozvali poté, co jsem nechal výzvu na Diecézní charitě, že bychom rádi konkrétně pomohli některé záplavami postižené farnosti. Snad se probudilo to dávné svatovojtěšské propojení plzeňsko-břevnovské! Od chvíle, kdy jsme výzvu dali, se denně při konventních i farních mších svatých modlíme za Vás. Denně jeden z našich otců slouží mši svatou na Váš úmysl (většinou jsem to já). Nejste v těchto chvílích sami, i když se třeba osobně neznáme. Rádi bychom v následujících dnech a týdnech poslali právě k Vám určitou finanční pomoc, aby mohla být rozdělena těm nejpotřebnějším. Jsme připraveni i poslat a zprostředkovat cokoliv jiného potřebného. Vím, že to bude třeba jen malá kapka v tom moři potřeb, které nyní vyplují na povrch, až se život na Roudné bude dostávat opět do normálních kolejí. Ale jak řekla kdysi Matka Tereza, když jí namítali, že její snaha nepostihne celou bídu Indie: „Bez té kapky by to moře lásky nebylo úplné.“ Chceme směrem k Vám vysílat tuto malou kapku. Věříme, že pomůže a povzbudí. A věříme, že pomůže navázat také další osobní kontakty k oboustrannému užitku. Vám všem – zvláště na Roudné – vyprošuji především hodně sil a pevné naděje. Pravá křesťanská naděje není nějaký laciný optimismus, že něco dobře dopadne, ale pevné přesvědčení, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to právě vypadá! Na všechny pamatuje a žehná. P. Prokop Siostrzonek OSB, převor břevnovský, FV – září 2002 62

Červnová „barevná“ zahradní slavnost. Mši svatou na Roudné slouží bratr Lukáš, který přichází jako novokněz do farnosti. (2003) Zahrada v Domečku září všemi barvami – „barevná“ zahradní slavnost (2003)

Rodinky na dovolené ve Svatém Janu pod Skalou (2003) Amáta s františkánskou mládeží (FRMOLem) na společném setkání v Hřešihlavech (2003)

Byli jsme na farním výletě, září 2002 Na sv. Václava vyjel mikrobus a jedno osobní auto od Lochotínského pavilonku směrem na Chodsko. V útrobách vozidel byste našli farníky Severního předměstí všech věkových kategorií (chyběla pouze mimina). Všichni jsme se nějak znali, jedni méně, jiní více – takže příležitost k bližšímu poznání. Takto poskládané osazenstvo výletníků zahájilo svou pouť společnou modlitbou. Předem domluvený první cíl bylo Klenčí – kostel sv. Martina. Měli jsme s sebou bratra Paschala, takže nic nebránilo, aby se konala slavnostní poutní mše k poctě sv. Václava. Bratr Paschal nás všechny zaujal krásným kázáním o sv. Václavu. Dokonce bylo z řad dětí postaráno i o velice výraznou postavičku ministranta. Klenečský pan farář nás po mši pozval na faru na malé občerstvení, odkud bylo jen pár kroků k muzeu Jindřicha Šimona Baara, zdejšího rodáka. Zdatnější turisté se pak vypravili ztéci Čerchov, zbytek se pěšky vyšplhal na Výhledy ke spisovatelovu pomníku. Po menších zmatcích s přistavením mikrobusu jsme se nakonec v Caparticích sešli. Odtud vedla cesta do Kozinova statku v Újezdě a vyvezli jsme se na Hrádek, na jehož vrchu ční socha slavného rebela. Před námi se rozprostřely čisté a jasné kontury Šumavy a Českého lesa v záři krásného slunečného pozdního odpoledne. Na místě jsme chvíli poseděli v příjemné chodské hospůdce, kde nás zastihla zpráva, že nás naši zdatní turisté očekávají u pece. Byli trochu ušlí, ale plni zážitků, neboť se jim poštěstilo z vrcholu Čerchova spatřit Alpy. Celou dobu nás provázela pohoda a radost – znamení, že jsme mezi sebe přijali toho nejlepšího a nejbezpečnějšího průvodce, takže Dík! „ Íčko ale teky mušíme poděkuvát Jarmile a Kopicovejm, kerý to pro nás šecko tak pěkně naštymuváli.“ Jana B., FV - listopad 2002

Muzikál o sv. Františkovi, leden 2003 V neděli večer 19. ledna byl Domeček plný zvědavých diváků různého věku a různého očekávání, někteří dokonce přijeli až z Prahy. Bratři františkáni totiž promítali italský muzikál o životě sv. Františka. Jako velmi silná osobnost ve filmu vystupoval Františkův otec Pietro Bernardone, bohatý obchodník s látkami, který byl zahleděný do svého světa obchodu, moci, majetku a peněz a počínání svého syna nechápal. Zajímavou postavou byla žebračka, která u Františkova otce sloužila a s upřímným, prostým srdcem mu vyprávěla o některém Františkově jednání, které ji oslovovalo. V muzikálu bylo hezky vykresleno setkání sv. Františka s vlkem, jehož František napomínal, aby změnil své zlé jednání. Celý film byl prostoupen hezkými melodiemi a tancem, zejména, když tančily a zpívaly sestry sv. Františka. Neméně působivé bylo také setkání sv. Františka se smrtí, kterou nazývá milou sestřičkou. Na závěr sv. František diktoval bratrovi Lvovi modlitbu chvalozpěv na slunce, kterou složil ke konci života. 65

Za hezký, poučný a též veselý večer děkujeme bratrům františkánům, zejména Regalátovi a Dominikovi, kteří přijeli z Prahy a italský film skvěle dabovali, a také panu Váňovi, jenž zajišťoval plynulý chod promítacího přístroje. Za děvčata z farního bytu Jana R., FV - březen 2003

Farní pou do Prahy, 28. září 2003 Už několik týdnů před „dnem D“ se v Pavilonku při ohláškách imrvere (pořád) vyhlašovalo, že se koná farní pouť. Sešli jsme se v neděli 28. září brzy ráno na nádraží. Ačkoli se jednalo o farní pouť, jelo nás jen devět (třeba se ostatním nechtělo vstávat?). Cestu vlakem jsme strávili příjemným povídáním, pozorováním krajiny a telefonováním. V Praze jsme se svezli metrem k Zámeckým schodům, po nich vycapkali na Hrad až do katedrály sv. Víta. Tam už začínala poutní mše, po které byla možná krátká adorace jednotlivců před ostatky sv. Václava. Nicméně se nám po mši polovina výpravy ztratila, takže přes Staré Město do františkánského kláštera nás pokračovalo jen pět. Po cestě jsme se od Amáty dozvěděli spoustu zajímavých věcí ohledně zdejších staveb a architektury. Ve františkánském klášteře jsme slupli něco na zub, sedli opět na metro, dojeli na Smíchovské nádraží, nastoupili do vlaku a frrrrr domů. Až v Plzni jsme zjistili, že ztracená část výpravy jela ve stejném vlaku jako my, akorát v jiném vagóně. Myslím si, že pouť se vydařila a kdo nejel, o hodně přišel. Jan Boček, FV – listopad 2003

Poutní slavnost u Všech svatých na Roudné, listopad 2003 Před svátkem Všech svatých si několik dobrovolníků usmyslilo připravit hry pro děti. Uspořádané to bylo tak, že každý byl určitou postavou jednoho ze světců a každá z těchto postav byla prostředníkem k dětskému obveselení. V daný den, 1. listopadu, se sešli na Roudné, aby připravili jednotlivé disciplíny. Když bylo vše hotovo, mohli se jen těšit na dětské rozzářené tváře, které mají radost z každé maličkosti. Všichni jsme se pobavili – rodiče zasmáním, děti připravenými soutěžemi. Po skončení programu, určeném menším z nás, pokračovalo odpoledne divadelním představením, hraném dětským souborem - „O Danielovi v jámě lvové“. Poté následovala mše svatá, na kterou přijela vzácná návštěva – plzeňský biskup František Radkovský a bratr Michal Pometlo. A jak už to na tomto světě bývá, všechno krásné musí jednou skončit a tak skončil i tento den. A my, naplněni v srdcích Duchem svatým, se mohli vydat do svých domovů s dobrým pocitem, že jsme udělali dětem radost. Kamil Weber, FV – prosinec 2003 66

Velkou sněhovou nadílku si v Beskydech užívalo společenství mládeže. (2003)

Pozvánka na slavnostní otevření Kavárničky (říjen 2003)

Dívčí skupinka „Rychlé šipky“ na farním večeru mládeže (2003)

Markétka Frouzová a Hanka Plavcová (Hapla) na farní zabijačce v Ledcích (2003)

Kající pou ke Kristu Králi – Prusiny, listopad 2003 Den před liturgickou Slavností Krista Krále, za sychravého a mlhavého rána, z Černic vychází asi 30 mlčících postav – poutníků. Směřují do Prusin svými kroky a svou duší směřují ke Světlu, kterým je Kristus. Na počátku nám bratři františkáni rozdávají úryvky z Písma sv. na podnět k rozjímání. Mysl stále ještě odbíhá…ušli jsme pouze pár kroků. Všude je ticho, klid a mlha. Lepší počasí nám Pán asi dát nemohl. Ticho postupně vchází do našich myslí, do našich kroků, do našich duší. Co se odehrává pak v nitru každého z nás je už Tajemství, o kterém nelze dost dobře psát – pokud člověk nechce oslabit sílu okamžiků, při kterých se srdce lidského dotýká sám Král, jehož Srdce kraluje všem srdcím našim. Ke konci putování jsme se pomodlili křížovou cestu a při ní rozjímali o slabosti lidské a velikosti Boží. Po celou dobu putování se nám neustále otevíraly nádherné průhledy do okolní krajiny, z mlhy vystupovaly kopce a stromy a po chvíli se zas do mlžné náruče vracely v tichu a jaksi důstojně, jako by ani trošku nechtěly rušit naše rozjímání. A tak i samo stvoření nás vybízelo k putování do nitra. A pak se před námi vynořil prusinský kostelík a nás uvítal ve dveřích bratr Didak a pozval nás do fary a ke stolu. Stále vše probíhalo v onom blahodárném tichu. Poté byl už čas na svátost smíření, adoraci, či procházku podzimní krajinou. 69

V podvečer jsme se všichni sešli v tichu na faře. Všichni otevřeli svá srdce, která pak vydala plody tohoto putování za naším Králem. Pán se nás dotýkal opravdu velmi, velmi rozmanitě. Například mne mimo jiné oslovil i skrze Tatru 815 a jejího řidiče… rozjímal jsem cestou o úryvku z Písma, když tu onen řidič spustil na mne klakson – chtěl odbočit do míst, kudy jsem právě šel… uskočil jsem… a v tu chvíli mi Pán tím ostrým zvukem vytesal do mysli: „Buď bdělý a pozorný…“ Možná proto mne pak z úryvku na rozjímání na faře zaujal tento: „V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu“ (Kol. 4,2). Onen úryvek totiž dorámoval můj celkový dojem z pouti, svátosti smíření i pobytu na Prusinách. Vše bylo velmi prosté a tiché. L. Josef J. K., FV– leden 2004

Jak se žije v Holostřevech II Přišel podzim, pak zima. Čekali jsme, že s nimi přijde samota a ticho. To se tak úplně nestalo. Zatím každý víkend u nás bylo živo – ať už díky akcím (třeba na „Schóle ve stodole“ nebo „Promítání u kamen“ přijelo vždycky kolem padesáti lidí), nebo hosté jezdili „jen tak“. Byli u nás senioři z farnosti v rámci své pouti, společenství K2 na podzimních prázdninách, studenti na Setkávání s filosofií a pak spousta jednotlivců a rodin, většinou na víc než jeden den. Jsme rádi, vždyť také proto tu jsme. Jen je někdy těžké uhlídat, o co jde hlavně: Být společenstvím, dokonce komunitou, žít z Boha a pro něj. Od zimy jsme také čekali, že právě v tomhle nás prověří – a to se děje. Pročišťují se motivace, vztahy, uspořádání času. Někdy to bolí. Jsme v příběhu, jehož konec neznáme. Děkujeme každému, kdo je s námi modlitbou nebo jinou pomocí. Elva, Komunita Noe, FV – leden 2004

Adventní duchovní obnova mládeže, listopad 2003 Dne 28. 11. 2003 v 16.00 hodin jsme se všichni setkali na plzeňském hlavním nádraží. To už na nás čekali tři animátoři, a to Amáta, Hapla a Elva. Vlak neměl žádné zpoždění, a tak jsme za chvilku stáli před farou v Plané u Mariánských Lázní. Nastaly horečné chvilky, kdy se všude stěhovalo, vybalovalo, nosilo atd. Po všech těch úporných pracích jsme se všichni společně sešli v útulné místnosti a hráli plno seznamovacích her (sice to nebyla naše první duchovní obnova, ale pár „nováčků“ se tu našlo. Nejzajímavější bylo sestavování zákoníku, podle kterého jsme se měli následující dny chovat. Každý mohl navrhnout svoji představu určitého zákona (což by měli začít dělat i ve škole), a proto byla konverzace chvílemi sabotována návrhy typu: „No, já myslím, že bysme se neměli vyhazovat z okna!?!“, ale nakonec jsme zákoník úspěšně sestavili. Po večeři jsme se chystali na „Hřeb večera“. Noční hra, při které jsme pobíhali v setmělé Plané a podle mapy sbírali dobré vlastnosti v podobě papírových kartiček. Samozřejmě tu nechybělo Zlo, které nám v tom bránilo. Úspěšně donesené dobré vlast70

nosti se pak lepily na kartónové krabice, představující kamenné bloky, z kterých se měl postavit chrám. Každý se vcítil do role Izraelity a každý se na stavbě chrámu nějak podílel. O to byl větší náš smutek, když přišli Babylóňané, náš chrám spálili a nás odvedli do otroctví. Každá pracně vydřená dobrá vlastnost byla na prach. Příští ráno jsme se sešli na ranní modlitbu a tam jsme se také dozvěděli o náplni dnešního dne. Putování za hvězdou. Dobře jsme se nasnídali a mohli jsme vyrazit. Velmi se mi líbilo duchovní občerstvení na způsob křížové cesty, kdy jsme se vždy někde zastavili a Amáta nám přečetla příběh, nad kterým jsme se měli zamyslet. Někdy po odpoledni jsme dorazili na očekávané místo. Všude bylo sice mokro, ale někdo rozdělal oheň, kolem kterého jsme se tiše rozesadili. Pak jsme po jednom vešli do nedaleké jeskyně, kde byl maličký Ježíš, u kterého každý zapálil svíčku a pustili ji po vodě jako výraz své lásky. Nakonec jsme tam šli všichni najednou a modlili se a zpívali vánoční koledy. Následoval rychlý oběd v podobě buřtů a cesta zpátky, která nebyla tak náročná, protože jsme jeli autem. Po krátké večeři následovala další hra. Takhle bych mohl pokračovat až do nedělní mše, ale tady nešlo jen o to, zahrát si hry. Tady šlo o to, abychom se více přiblížili Bohu, abychom mu otevřeli své srdce dokořán a byli připraveni na příchod Spasitele. Jak vidíte, duchovní obnova není jen samé modlení a zase modlení. Duchovní obnova je také od toho, abychom zapomněli na ostatní starosti a dokázali se soustředit na jediné. Na Boha. Duchovní obnova je krásná a užitečná věc, kterou by měl každý člověk zažít na vlastní kůži. Ondra Těthal , FV – únor 2004

Farní dovolená na Ostrůvku, léto 2004 Rádi bychom poděkovali všem, kteří uspořádali letošní farní dovolenou na zámečku Ostrůvek u Tachova. 71

Hudební vystoupení Lídy a Honzy Glacových na dovolené na Ostrůvku (2005)

V prostředí krásné Boží přírody jsme mohli prožít týden s rodinami bohatými na děti. Mohli jsme denně zažít hemžení drobotiny v jídelně, na trávnících okolo zámečku, nebo je vidět, jak je pečovatelky ze Smečky odvádějí na hry a vycházky, zatímco rodiče měli možnost účastnit se duchovní obnovy. Po připravených úvodech do jednotlivých témat (Krize manželství, Svátost manželství a Jak rozvíjet manželské vztahy) jsme si v malých skupinkách mohli sdělit svoje zkušenosti. Často jsme žasli, jak nás Pán v našich rodinách bohatě obdarovává. Uvažovali jsme i o možnostech spolupráce tak, aby nikdo nebyl v nouzi. Chtěl bych poděkovat i za neobvyklé služby pohlídání dětí všech věkových kategorií členům Smečky, maminkám za přípravu jídelníčku, panu Muchovi za krásné přednášky o vesmíru a podívanou velkým hvězdářským dalekohledem, který přivezl s sebou, bratru Didakovi za starostlivost o všechny, zejména o ty, kteří onemocněli nemocí neviditelnosti, medvídkovi Pú a ostatním zvířátkům, která připravovala večerníčky pro děti i dospělé a konečně Pánu Bohu, který to vše bohatě požehnal. Vděční Honza a Lída Glacovi, FV – září 2004

Farní dovolená v Horní Blatné, srpen 2004 Letos se nás na farní dovolenou do domu sv. Wolfganga v Horní Blatné sjelo 10 rodin, spolčo Broučků a duchovní vedení – bratři Paschal a Jiří. Tedy celkem asi 45 maminek, tatínků, mládeže, dětí a dětiček, od –náctiletých až po půlroční miminko. O duchovní stránku našeho pobytu se staral bratr Paschal. Každý den nám žehnal jídlo a naše konání, sloužil mši svatou v krásném blatenském kostele sv. Vavřince a byl k dispozici každému, kdo potřeboval jeho kněžské služby. Pod jeho vedením jsme také jeden večer rozjímali při svíčkách na téma „mužská spiritualita“(kupodivu k tomuto tématu se více vyjadřovaly ženy…) a vydali se na celodenní asi 20 km dlouhé putování do pohraniční osady Jelení, která byla zcela zničena a na místě bývalého kostela stojí dnes kamenný oltář. Tady jsme prožívali slavení eucharistické oběti s bratrem Paschalem a Jiřím přímo pod širým nebem. Celou pouť s námi absolvovaly i nejmenší ratolesti, ať už se vezly v kočárcích, nebo byly neseny na zádech či na „koníčkovi“. Skvělé jídlo pro nás pro všechny připravovala Anička Šlajsová, která zvládla vařit, šířit dobrou náladu a ještě se postarat o svoji rodinu. Patří jí velké poděkování, taky za každodenní moučník ke kávičce, na kterou jsme se těšily nejvíce my, maminky, protože v tuto chvíli přebíralo naše ratolesti společenství Broučků a postaralo se o jejich program. Jezdili společně na kolech, hráli hry na hřišti, v přírodě a nejoblíbenější částí programu byla „Hodina pravdy“. Kdo už byl v Horní Blatné, asi ví, že se tam jezdí taky sportovat - pod vedením erudovaných sportovců (Jiří, Míša Štembera, Vláďa Štaif) se hraje volejbal na plácku za farou: hrají maminky, tatínkové, Broučci, všichni, kdo chtějí a mohou hrát, a taky fotbálek na blatenském hřišti, ten má pod svým vedením Honza Šlajs. 73

Kdo měl zrovna chuť, vyšel si na túru na Blatenský vrch, Vlčí jámy nebo na nedaleké skalní útvary zv. „Strašidla“, aby se pokochal krásou Krušných hor. Svoje kouzlo má na dovolené taky večerní posezení u vínka nebo něčeho „lepšího“, které končí před půlnocí nebo se protáhne do pozdních nočních až ranních hodin, protože je pořád co povídat… Na závěr dovolené jsme si dopřáli táborák a pro fajnšmekry se grilovalo i masíčko a buřtíky. Letos jsme mohli pozorovat dokonce i reje perseidů (padající hvězdy), kterých jsme na jasné noční obloze napočítali desítky, zatímco děti se osmělovaly na noční bojové hře v lesích u Blatenského vrchu a naslouchaly nočnímu životu lesa… Radost a pohodu na dovolené nám nezkazilo ani práškovací letadlo, které několik dní neúnavně vzlétalo a přistávalo, vzlétalo a přistávalo…aby poprášilo nedaleké lesy. Z farní dovolené jsme se vrátili plni zážitků, osvěženi na duchu a na těle, děti bohatší o nové zkušenosti a dá-li Pán Bůh, sejdeme se v Horní Blatné zase příští rok. Pavla Budilová, FV – říjen 2004

Drakiáda, říjen 2004 Dne 17. října se uskutečnila Farní drakiáda. Protentokráte se konala na dětském hřišti na Košutce. Vítr i účast byly dostačující. Teta Anička pro jistotu zřídila „Dračí ambulanci“(batoh s pomůckami na opravení spadlých a rozbitých draků) a k večeru jsme zapálili oheň – „dračí krematorium“. Vedle něj stál přívěsný vozík s občerstvením. Opékaly se buřty a bylo veselo. Místo opravdu bylo bezvadné. Když se někdo už nechtěl zabývat drakem, mohl se jít pobavit na dětský koutek. Klárka K., FV – prosinec 2004

Výstava u františkánů v Praze, listopad 2004 V sobotu 6. listopadu navštívilo dvacet lidí včetně dětí z naší farnosti v čele s bratrem Didakem výstavu „400 let příchodu bratří františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze“. V pražském františkánském klášteře se nás ujal bratr Regalát a nejprve nám ukázal knihovnu. Jako spoluautor výstavy nás velmi podrobně seznámil se všemi důležitými osobnostmi, událostmi a místy, které jsou zobrazené na výstavních panelech. Bratr Jeroným nám sloužil mši svatou v kapli. Bratr Didak nás občerstvil výborným klášterním čajem a kávou a ukázal nám refektář kláštera. Ve zbývajícím čase do odjezdu vlaku jsme v dešti proběhli Staroměstské náměstí a Karlův most. Domů jsme se vraceli s pocitem hezky prožitého poutního dne. „Díky Bohu, také dobrým lidem, víra v naší vlasti jistě nezahyne“. FV – prosinec 2004

Zápis v kronice od září do prosince 2005 Na začátku školního roku nebylo moc času. Bratři se vrátili z Polska a hned tu byla diecézní pouť do Teplé, 2. až 3. září. Narychlo byla domluvena společná pouť na kole. Sraz byl v 15 hodin u Pavilonku. Ne že by nás bylo zrovna hodně, celkem tři jezdci. Stojí za to jmenovitě vypsat účastníky pro budoucí generace, aby byly na ně hrdé. Michal Šlajs, Kamil Weber a bratr Didak, jako doprovod „automobilový“ Růža a Pepa. Celou cestu udával tempo Michal a my jsme mu moc nestačili, ale vždycky na nás počkal. Jeli jsme po vedlejších cestách. 58 kilometrů jsme ujeli za 3 hodiny a průměrná rychlost byla 20 kilometrů za hodinu. Musím přiznat, že jsem měl dost a to nás čekala mše svatá s otcem biskupem. Po ní byla večeře a adorace a tím byl zakončen před půlnocí páteční večer. Sobota ráno – snídaně, společný růženec, vycházka na premonstrátský hřbitov a mše svatá, které předsedal papežský nuncius Diego Causero. Odpolední program byl rozdělen na skupiny – děti, mládež, dospělí, každý si mohl vybrat, co se mu zamlouvalo. Naši chlapci šli na prohlídku, zcela soukromou, klášterního podzemí a náhodou se objevili až na půdě. Program jim utekl, ale oni byli plni zážitků a myslím, že nelitovali. Cesta zpátky byla již autem, nenašel se už nikdo, kdo by si troufal jet na kole. Shodli jsme se, že pouť byla skvělá a moc se nám líbila. 11. září nás navštívil otec biskup František a sloužil nedělní mše svaté v Pavilonku. Původně jsme domluvili jen mši v 9 hodin, ale on chtěl pozdravit všechny naše farníky, a tak je překvapil i na jedenácté. Mluvil moc pěkně o odpuštění. 16. září vyprávějí řeholníci o své práci, o svém povolání v Plasích, v bývalém cisterciáckém klášteře. 17. září – Slavné sliby bratra Junipera OFM spojené s prohlídkou Prahy. 1. října proběhlo celodenní setkání farní rady v Holostřevech, kde jsme mluvili o budoucnosti farnosti. Bylo to pěkné setkání. Myslím, že jsme byli zase o trochu více vtaženi do „farního“ života a ověřili jsme si, kolika lidem na naší farnosti záleží a kolik jich s ní spojilo svůj život. Plánovali jsme i společnou vycházku, ale déšť nám v tomto úmyslu zabránil. 3. října jsme se již tradičně setkali v kostele Všech svatých na Roudné při vzpomínce na smrt sv. Františka, na jeho přechod z pozemského života do života věčného. Na zemi ležel hábit, v místech Kristových ran hořely červené svíčky na připomínku Františkova spodobení s Kristem. Přečetli jsme úryvek o smrti sv. Františka a smutku jeho bratří, kteří plakali, že je jejich otec opustil a zanechal samotné. 4. října jsme slavili Slavnost našeho Otce zakladatele v kostele Nanebevzetí Panny Marie u františkánů spolu s dominikány. Připadá nám, že tato slavnost není slavností celé naší farnosti, jako by nevnímali sv. Františka o nic více než jako ostatní velké světce. Možná je to i tím, že málo svědčíme a mluvíme o sv. Františku. Celá 75

slavnost okolo oltáře byla prodloužena díky štědrosti terciářů, kteří nás po mši pozvali ke společné slavnostní hostině. 14. až 15. října proběhla v Domečku duchovní obnova pro ženy. Začínala již v pátek večer adorací a úvodním slovem P. Mira Martiše. Téma bylo „Maria jako žena“. Asi šest žen přes všechno nepohodlí spalo v Domečku a měly soukromou celonoční adoraci. Účastnic bylo 25. Veliký dík patří Aničce Šlajsů a Jarce Straků, které připravily a vyzdobily velice mile celý Domeček. V sobotu odpoledne byla křížová cesta na Roudné na hřbitově a mši svatou jsme slavili v kostele Všech svatých. Program končil v Domečku společnou reflexí o tom, co jsme prožili. P. Martiš na závěr nám všem požehnal misijním křížem a rozeslal nás, abychom vyšli s Pánem. 1. listopadu slavíme poutní Slavnost Všech svatých na Roudné, tentokrát přijal naše pozvání P. Emil Soukup. Pro děti začal program v 16 hodin, přišlo jich okolo třiceti a hry si pro ně připravilo spolčo – Ostrůvek. Hudba byla skvělá, jen děti trochu vyváděly, já jsem měl strach, co na to bude říkat P. Emil – takový hluk a rámus, ale on si pochvaloval živost dětí a měl z nich upřímnou radost a také své kázání zaměřil na děti. Má obava byla zbytečná, ale stejně si myslím, že tam byl randál. 4. až 6. listopadu - Hřešihlavy - setkání animátorů skautů. Tentokrát byli přítomni i ti, kteří teprve začínají – Josef Váně, Martin Těthal, Honza Boček, Sabča, Severka, Sojka, Eliška, Žabka… Páteční večer byla inventura družinek, jak se mají, co potřebují, jak jim to jde atd., v sobotu dopoledne se probíraly technické věci a povídalo se. Oběd připravila Verča a my jsme si pochutnali a to jsme ještě netušili, co bude večer – večeře byla super, Džordžík Verče velice pomáhal. Odpoledne byla vycházka k řece Berounce, kde kluci naházeli pár kamenů do řeky a pak jsme se vydali zpátky. Večeře super, super, velice slavnostní, několik chodů, dostalo se nám i víno. Po večeři bylo moje povídání o službě a hned poté jsme se podívali na film Misie, kde se také výrazně svědčí o službě. O půlnoci jsme šli do kostela a tam animátoři přijali pověření ke službě. Pak ti starší šli spát a mladší si ve spacácích povídali až do 4.30 hodin do rána. Ráno byla mše svatá v kostele, kde jsme vyplašili velikou sovu, která si prorazila cestu skrz okenní tabule a vyletěla ven. 6. až 11. listopadu - Velehrad - duchovní cvičení bratří. V Plzni za nás zaskočil bratr Jeroným. Duchovní cvičení vedl P. Vojtěch Kodet, účastnilo se kolem 80 kněží, tak nás to zaujalo, že jsme se hned přihlásili na příští rok. Krásné bylo podzimní počasí a také vycházky do lesa. Bratr Bartoloměj se po skončení zastavil u maminky ve Starém Městě, bratr Didak se na jednu noc otočil v Olomouci u rodičů. Sobota 19. listopadu - Kající pouť za Kristem Králem na Prusiny. Sraz v 9 hodin na návsi v Černicích. Účastníků bylo asi 35, na začátku cesty dostali obálku s citáty z Písma, nad kterými mohli cestou rozjímat, od poloviny putování byla společná modlitba křížové cesty. Krajina byla pocukrovaná sněhem a byla zima, mnozí se těšili do tepla fary. Po příchodu jsme dostali již tradičně teplé párky s chlebem, čaj či kafe. Odpoledne byla možnost jít ke svátosti smíření, adorovat v kapli s vysta76

venou Nejsvětější svátostí, všichni dostali za úkol pro své povzbuzení číst z Janova evangelia ze 14 až 17 kapitoly a slova, která na ně zapůsobila, si měl každý napsat na papír na cestu domů. Mše svatá nebyla tentokráte v kostele, protože jsme neměli klíče, a proto jsme slavili mši svatou v kapli. Společná reflexe byla povzbudivá. Mnozí chválili křížovou cestu, jiní silentium, odcházeli jsme vnitřně posilněni. 27. listopadu v neděli při deváté bratr Didak pověřoval a uděloval požehnání všem služebníkům ve farnosti: animátorům dětí, skautů a mládeže, farní a ekonomické radě, i těm, kteří slouží starým a nemocným lidem, muzikantům atd...a nakonec jsme s bratrem Lukášem poklekli a prosili o přímluvnou modlitbu celé farní společenství. Ke službě modlitby se zavázali i ostatní farníci, kteří nemají službu ve farnosti, slíbili, že se budou modlit za služebníky, a tak podpírat jejich ruce. 1. prosince jsme pohřbili našeho bratra Ráfka, který sloužil nejprve na Velehradě nemocným a postiženým lidem a postupem času se sám stával pacientem. Mše svatá byla v bazilice na Velehradě. Ostatky byly převezeny na hřbitov do Starého Města, kde Tonda Klaret koupil nový hrob, ve středu hřbitova u kříže. Sešlo se mnoho bratří, loučení bylo velmi skromné a tím samým krásné a prosté. Po pohřbu jsme se sešli u bratří v klášteře, kde jsme posílili bratra tělo a vydali se na zpáteční cestu. Z Plzně jsme se účastnili všichni, Didak, Lukáš a Bartoloměj a vzali jsme bratry z Prahy do mikrobusu. 4. prosince jsem byl pozván na slavnostní oběd k Sašce Novákové, která přijala křest v Pavilonku 18. září při deváté mši svaté. Bylo to krásné setkání nejen s ní, ale i s její rodinou. Večer 4. prosince nám bratři Bonaventura, Jakub a další poutník Jirka Friček vyprávěli o svém putování do Santiaga de Compostely (jeden měsíc putování a ušli okolo 500 kilometrů) doprovázeného promítáním fotek. V Domečku se sešlo okolo patnácti pozorných posluchačů. 9. až 11. prosince byla duchovní obnova mládeže, tentokrát jsme měli dvě skupiny. Skupina starších byla ve Starém Sedlišti na faře, která je velice luxusně vybavena. Tuto skupinku asi dvaceti mladých lidí vedl Elva a dobrý sekundant byl bratr Lukáš, téma bylo „Úvod do křesťanské kontemplace“. Tato skupina pracovala velmi mnoho s tichem a hledala Boha v sobě samém. Podle některých účastníků to bylo dosti náročné a neobvyklé. Neumíme žít v tichu a v něm hledat Boha. Všude kolem nás je rušno a neklid a pro mnohé je ticho něčím rušivým. Druhá skupina mladých byla v Holostřevech. Téma bylo „Vyryl jsem si Tě do dlaní“, tyto mladé vedli Mišutka, Stázka, Mája, Martin a Didi. Mladých bylo okolo dvaceti ve věku od 14 do 17 let. I tito mladí si při závěrečné reflexi posteskli, že bylo mnoho ticha, podle mě tam ale žádné nebylo. Začali jsme naši duchovní obnovu modlitbou růžence v kostele i přes velikou zimu (růženec světla). Během dne byly další aktivity, výtvarné i písemné, hodně se diskutovalo o tématech rolí ve společnosti a je-li možno se z těchto rolí posunout do jiných. 77

Nejsilnější zážitek však byla sobotní modlitba před františkánským křížem. Hořelo před ním několik svící, stále se hrálo na kytaru a zpívalo, mladí si mohli vzít svíci a přijít za kýmkoliv a poprosit o modlitbu. Orant si vzal svíci, položil svou ruku na rameno příchozího a modlil se v tichu za něj, pak mu svíci vrátil a on odešel zase na své místo. Zakusili jsme, co je to přímluvná modlitba. Naši duchovní obnovu jsme zakončili společnou mší svatou v kostele sv. Mikuláše v Holostřevech a hned po ní jsme jeli vlakem domů. Společnou přípravu pro menší děti ke svátosti smíření vedla před Vánocemi Amáta ještě spolu s několika animátory a my bratři jsme zpovídali. Tato společná příprava se nám osvědčila a chodí na ni hodně dětí. Děti vidí, že nejsou samy, kdo se zpovídají, zažijí také společnou přípravu, kdy společně zpytují svědomí, jsou tak doprovázeni a vedeni i k pravidelnosti. Vánoce – velmi silným okamžikem bylo zpívání v LDN, kde naši mladí obcházeli pokoje a přáli těmto lidem a rozdávali jim namalovaná přání. Mnohým lidem se v očích zaleskly slzy. Bratr Bartoloměj sloužil dopoledne mši svatou v Domově důchodců, kam přišli i rodiče s malými dětmi. Tradiční mše svatá o půlnoci v kostele Všech svatých byla nesena velmi krásným až posvátným tichem. Hudba byla velmi svižná – kytary, bubínky, flétny, klávesy vnesly velmi něžnou atmosféru do tohoto krásného chrámu, stojícího uprostřed starého hřbitova. Nás bratry obdarovali farníci mnoha dárky, přáními, cukrovím a štědrovečerní večeří. Bratr Lukáš předsedal bohoslužbě na svátek sv. Štěpána v kostele Všech svatých. Farní kronika, zapsal bratr Didak

Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 2005/

Farní večer mládeže opět šokoval, leden 2005 Datum přírodní katastrofy zvané Farní večer mládeže, která každoročně propuká v Lochotínském pavilonku, letos meteorologové správně stanovili na 28. ledna 2005. Podezřelá individua se shromáždila ve zmíněné budově a spustila své kejkle. Na úvod vystoupili bratři Bartoloměj (františkán) a Marek (salesián) a přiznali se k tajnému spiklenectví, uzavřenému za účelem uspořádání celé akce. Vzápětí se na podiu objevila konferenciérka Hapla a s mírným zpožděním konferenciér Elva, který byl svým nohsledem Crosbym na pódiu proměněn v doslova „hustýho pankáče“, jak se vyjádřil. První, avšak nikoliv nejhorší skupinou večera byla „Gumová duše“. Sestava opět přesvědčila svými mladistvými tenory a neotřelými písněmi s dovedně skrytým křesťanským obsahem. Během koncertu došlo k zajímavému jevu, kdy skupina nastoupila bez bubeníka, ale odcházela už s ním, neboť se náhle z davu vynořil jeden adept. Tomu, aby mezi koncerty vzniklo trapné ticho, se vší silou snažila zabránit komunita Noe se svým skečem „Noe a potopa“. V neotřelém obsazení (Elva: Noe, Markétka: jeho žena, Jiří: Jiří, Hapla: holubice) alegorickým jazykem odhalili šokující skutečnosti ze zákulisí komunity Noe. Roční jubileum přišla oslavit skupina Slyšíme ryby, její první koncert se konal před rokem právě zde. Interpreti rozpoutali pod pódiem pověstné křepčení a mumraj. Účastníci si ještě ani nestačili odpočinout, když je zastihla skupina Žerzej, stálice našeho farního rockového nebe. Přes své vyčerpání posluchači nedokázali přestat v tanci. Davovou hysterii zmírnilo až následující vystoupení „České štrůdelní společnosti“, která předvedla živý klip k prostonárodní písni Štrůdl. Diváci, zmatení jejím výkonem, se v následující přestávce mohli uklidnit konzumací této lahůdky. Večer uzavřela skupina SAD, což je krycí název spolku „Synové a dcery“, hrající klasický rock´n´roll. Posluchači byli opět k neudržení, někteří se dokonce odvážili obávaných seskoků z pódia. 79

Stopy celé akce se podařilo překvapivě rychle zahladit, takže se vše obešlo bez trvalých následků. Ministr blbnutí ČR schvaluje: farní večer způsobuje vesmírné turbulence. -cj-, FV – duben 2005

„Námořní“ zahradní slavnost, červen 2005 Konala se letos ve středu 29. června na svátek sv. Petra a Pavla. I z tohoto důvodu předcházela důkladná a náležitá příprava každého dle svých sil a schopností. Je známo, že například svatý František z Assisi se na znamení úcty a lásky k těmto dvěma apoštolům modlil a postil čtyřicet dní. Začínalo se již tradičně v 17.30 hodin v kostele Všech svatých na Roudné. Slavnou mši svatou celebroval milý bratr Jeroným OFM. Pak pokračovala slavnost v námořním stylu na zahradě u Domečku. Kdo chtěl, mohl přijít i v dobovém kostýmu třeba ryby nebo chobotnice – ve svobodě. Naši svatí přímluvci a pomocníci v nebi (všichni svatí) se postarali o skvělé počasí, piráti byli mírumilovní a plní lásky jako svatý Pavel, mezi všemi mořskými živočichy a bytostmi vládl pokoj, dobré jídlo a hudba, vtipné scénky ze života na moři a pokud přece jen mezi tím vším dobrem zůstala v srdci touha nejen po tichu, v kapli ve svatostánku čekal Ten – od Něhož, skrze Něhož a pro Něhož to vlastně všechno bylo. S námořnickým pozdravem AHOJ! Zdenka a Zdenička, FV – září 2005

Rodinná dovolená v Horní Blatné, červenec 2005 „Noční tmou se pomalu pohybuje několik postav, všichni s podivem drží zapálenou svíci a obezřetně se rozhlížejí, jako by něco nebo někoho hledali. Ze tmy se pomalu vynořuje bílý přízrak, všechny postavy zůstanou jako zmrazené, jen jeden včas nezadržel svůj pohyb a přízrak má již zase svoji další oběť. Nekompromisně sfoukne svíci a rozvážným krokem pokračuje nepravidelně po prostorách kostela dále. Ostatní postavy se dají opět do pohybu a spěchají na pomoc zhasnuté oběti, aby ji vysvobodili…“ Toto není žádná hororová povídka, ale jen hra na Osud, která byla součástí letošního pobytu na farní rodinné dovolené v překrásném prostředí Krušných hor v Horní Blatné. Jako již tradičně se rodiny začaly sjíždět v sobotu po poledni a jak jsem později zjistil, všichni plni obav, jaké nás bude čekat počasí. Slunečné nedělní odpoledne v nás probudilo velkou chuť vyrazit do přírody, a proto mnozí navštívili nedaleký Blateňák nebo Strašidla. Na středu jsme si však naplánovali celodenní výlet, kterého se zúčastnili opravdu všichni. Nejdříve jsme se motoráčkem nechali zavézt do nedalekých Potůček, odkud naše cesta vedla na Červenou Lišku, jež nás však překvapila zamčenými dveřmi. Nedalo se nic dělat a po menším občerstvení jsme se vydali na Mílov a Mílovskou spojkou na Háje, kde jsme na břehu říčky složili k odpočinku svoje uvadlá těla. Říčka zde vytvořila překrásné zákoutí, které samo vyzvalo k prožití mše svaté. I ohromně velký balvan svou rovnou plochou nabídl Didakovi místo pro kamenný oltář. I když voda nebyla zrovna moc teplá, všichni ji využili ke svému osvěžení a mládežníci hbitě postavili i malou kamennou hráz. Po podrobnějším prostudovaní celé naší trasy v klidu domova jsem podle starších mapových podkladů zjistil, že toto místo nese název Boží Požehnání. Opravdu nám zde bylo velice dobře, ale ještě nás čekala namáhavá cesta zpět do Horní Blatné přes Bludnou a Blatenský vrch. Mnozí jsme s otevřenou náručí uvítali otevřenou hospůdku „U Medvěda“ a více než chutná večeře nás zlákalo vychlazené pivečko. Ani únava po dlouhé chůzi a celodenním sluníčku nás však neodradila, abychom ani tento den nevynechali náš tradiční podvečerní „volejbálek“, po kterém vždy následoval večerní (noční) rozbor našich zážitků a duchovní výživa pod vedením bratra Didaka, při které jsme se mohli zastavit a zamyslet nad slavným dílem malíře Rembrandta van Rijn -„Návrat ztraceného syna“. Vrcholem však byla jeho čtvrteční noční hra pro dospělé, o které píši hned na začátku. Připomněla nám, že „Osud“ je k nám opravdu jednou takový a podruhé zase jiný a že celá ta naše rodinná dovolená byla v rukách Božích - počasí se nám opravdu vydařilo, duchovně se o nás krásně staral bratr Didak. Našim ratolestem se věnovala Amáta se svým spolčem Klubkem. Celý týden putovali společně s dětmi po dobrodružných cestách a pomáhali Amerigovi Kolumbovi na jeho nebezpečných výpravách. Za naše plné a spokojené žaludky děkujeme paní kuchařce Mařence. Myslím si, že toto byla jedna z těch nejpovedenějších společných dovolených, že jsme si ji opravdu „plně“ prožili a za to děkujeme Pánu. Míša Štembera, FV – říjen 2005

Desetileté výročí farnosti - podzim 2006 Na desetileté výročí vzniku farnosti jsme se připravovali už od června 2006. Na zahradě v Domečku se konala ve středu 28. června „Zahradní slavnost“. „Téma slavnosti předjímá 10. výročí založení naší farnosti, proto nechť se kulatost jakýmkoliv způsobem promítne do va- šeho zjevu. Těšíme se na vaši kreativitu“ – stálo na pozvánce. Počátkem října dostali farníci k rozjímání texty z Písma, zaměřené k jednotlivým tématům duchovní obnovy farnosti, kterou vrcholila oslava desetiletého výročí trvání farnosti. Na každý týden připadalo jedno téma, k němuž se vztahoval citát z Písma (Společenství, Nejsvětější Trojice, Život je duchovní cesta, Buďte světlem). Zároveň byli všichni vybídnuti k intenzivní modlitbě za farnost. Při této příležitosti oslovil bratr Didak, moderátor farnosti, všechny farníky tímto dopisem: Moji milí, u příležitosti malé oslavy, kdy si připomínáme 10 let trvání naší farnosti, vás chci tímto listem oslovit a vybídnout k ohlédnutí zpět do doby milosti počátku tohoto nového farního společenství. Mnozí z vás byli při zrodu naší farnosti, mnozí z vás jste přišli do tohoto společenství později a stali se jeho nedílnou součástí. Toto naše zastavení a ohlédnutí se zpět na společných 10 let života se mnohým může zdát úsměvné. Ale my, kteří vnímáme toto naše farní společenství jako sloup a oporu pro život s Bohem a v církvi, jsme naplněni velikou vděčností a jásotem. „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.“(Lk 1,46-47). My se ohlížíme nazpět, abychom zahlédli stopy našeho Boha, abychom zahlédli mnohá dobrodiní a vzdali za to Bohu veliký dík. Nemůžeme se však jen dívat zpátky, ale musíme upřít svůj zrak dopředu, posílit svou víru a důvěru v Pána a vyjít do nových dnů. „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost, ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“(Žid 12,14 -15) Svatý František na sklonku života vybízel a povzbuzoval své bratry:“Bratři, začněme znovu, vždyť jsme ještě nic neudělali“. Kéž to nejsou jen pouhá slova, ale ať je uskutečníme svým životem natolik, aby Kristus byl oslaven v nás a oslavil se skrze nás. Zároveň vás prosím o intenzivní modlitbu za farnost a její potřeby. Zkuste se modlit v rodinách, ve společenství i soukromě. Pán Vám uděl svůj pokoj, bratr Didak

Program zahradní slavnosti doprovodila skupina Slyšíme ryby ve stylových kostýmech. (2005) Rodina Kopicových v námořnickém (2005)

Bratr Lukáš kraloval na dovolené rodin na zámku Lázeň v Chudenicích (2005).

Jana Pachnerová uprostřed svých malých svěřenců – výuka náboženství v přírodě (2005) Bratři františkáni na společné dovolené v divokém polském pohoří Běščady (2005)

Skauti vstupují do Hvězdné brány, letní skautský tábor v Milevu. (2006)

Z této hromady uzávěrů z PET-lahví musíme vytvořit název naší družinky - David Budil na skautském táboře v Milevu u Kladrub. (2006)

Při příležitosti oslav 10. výročí vzniku farnosti byl v Pavilonku při slavnostní mši svaté posvěcen nový oltář a ambon generálním vikářem P. Adrianem Zemkem. Pozvání přijal také tehdejší provinční ministr P. Jan Maria Vianney Dohnal, P. Václav Škach, bratr Jeroným Jurka. Oltář i ambon vyrobil Didakův tatínek pan Josef Klučka. V prosinci 2006 byl v Holostřevech vysvěcen na trvalého jáhna Robert Frouz (Elva).

Hlavní program proběhl 27. až 29. října, kdy jsme si připomínali deset let od založení naší farnosti, celé triduum s námi prožíval i bratr Vianney, náš provinční ministr. V pátek 27. října jsme slavili mši svatou v kostele Všech svatých a poté jsme v Domečku měli večer Chval a zpěvů. V sobotu 28. října začala duchovní obnova v našem bývalém klášteře ve Františkánské ulici, v současné době sídla arciděkanství. Témata byla Společenství (br. Didak), Nejsvětější Trojice (Amáta Wenzlová), Život je duchovní cesta (Josef Kaše). Po ukončení duchovní obnovy jsme symbolicky vyšli z tohoto kláštera v tichém průvodu přes město a došli až ke kostelu Všech svatých na Roudné. Po cestě jsme se modlili za město - symbolickou cestou jsme chtěli naznačit, že kořeny františkánství nejsou přeseknuty, ale prorostly na jiné místo, z františkánského kláštera a kostela Nanebevzetí Panny Marie až do sídliště Lochotín. Slavnou mši svatou celebroval bratr Vianney, s promluvou na téma - Buďte světlem. V neděli při mši svaté nám požehnal v Pavilonku dlouho očekávaný nový oltář a ambón generální vikář P. Adrian Zemek. Oltář i ambón zhotovil tatínek bratra Didaka, pan Josef Klučka. Na slavnost Všech svatých 1. listopadu 2006 jsme pozvali na poutní mši svatou ke Všem svatým na Roudné P. Miroslava Martiše. Na závěr jsme od něj dostali požehnání misijním křížem. Památku Všech věrných zemřelých jsme již tradičně slavili na Boleveckém hřbitově v kapli sv. Vojtěcha za hojné účasti lidí. Farní kronika, zapsal bratr Didak

Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 2006–2009/

Farní dovolená v Chudenicích, léto 2006 Za devatero horami a devatero potoky na louce, vonící mateřídouškou stojí zámek obklopený stromy úctyhodného stáří. V zámku nebydlí princezna. V zámku bydlí tátové a mámy, co se mají rádi a s nimi spousta dětí a taky tety, strýcové, snad i děda s babičkou – zkrátka celá velká rodina. A protože tátové nemusí do práce a mámy nemusí vařit, celý den si hrají s dětmi nebo chodí na procházky a jezdí na výlety do okolí. Všichni se radují z toho, jak nás má Pán Bůh rád, děkují mu za to a taky si o tom spolu povídají. Při mši svaté pod starým dubem dětské štěbetání utichne, ale jinak o sobě dávají naši nejmenší vědět, že právě jim patří Boží království. Já jsem tam opravdu byla, přijela jsem po křivolakých úzkých silničkách tak rychle, že mě zajíci předbíhali a správně jsem odbočila na sedmi křižovatkách, takže jsem nezabloudila a všechno jsem viděla na vlastní oči. Ujišťuji vás, milé děti, že tohle není žádná pohádka, ale pravda. 87

Farní dovolená se uskutečnila v Chudenicích na zámku Lázeň. Součástí programu byla i duchovní obnova s bratrem Bartolomějem – výklad modlitby Páně, každodenní mše svatá, celovečerní adorace Nejsvětější svátosti. Pane Ježíši, pomoz nám, prosím, ať pokoj a dobro zůstává v našich srdcích i potom, co se vrátíme domů. Ať jsme požehnáním pro všechny lidi kolem nás. Děkujeme Ti za krásný čas strávený v Chudenicích. FV – říjen 2006

Duchovní obnova pro ženy, říjen 2006 Duchovní obnova pro ženy proběhla 6. a 7. října 2006 v Domečku bratří františkánů na Lochotíně. Zúčastnilo se jí na tři desítky žen. Téma: „Boží přítomnost v praktickém životě“. Přednášel P. Vítek Zatloukal. A takto ji prožívala jedna z účastnic: Když jsem v pátek večer vstoupila do Domečku, moc jsem se těšila. Bylo to takové slavnostní. Vyzdobené stoly, večeře, zahájení. Pak adorace. Ale hned ráno se na mě vrhly všechny starosti, které jsem si přitáhla z domova. Jako kdyby Bůh najednou „přestal fungovat“. Taky mě mrzelo, že jsem na ranní chvály přišla pozdě. Měla jsem chuť utéct, ale neudělala jsem to. Třeba mě během dopoledne něco napadne. A nenapadlo mě vůbec nic! Poslouchala jsem přednášky. Pak byl oběd. Výborný oběd! Kdybych uměla psát básně, napsala bych „ódu na guláš“! Na Roudnou jsem šla pěšky a v příkopu u cesty jsem trhala kytky na oltář. Z křížové cesty mě první zastavení tak zaujalo, že už jsem dál nepokračovala. Pak jsem stála přede dveřmi „mého“ kostela Všech svatých a vzpomínala jsem na doby, kdy ty dveře byly roky zamčené – moje dětství a mládí. A potom při mši svaté – najednou jsem se přestala bát. Byla jsem doma. Měla jsem radost. Při závěrečné reflexi v Domečku jsem se dívala kolem sebe – ženy, maminky, bratři františkáni – zdálo se mi, že vidím obraz, který je na zřítelnici Božího oka. („Oči Hospodinovy hledí na spravedlivé“, Žalm 34, 16). Tohle jsem napsala jako vzkaz pro ženy, které si netroufají zúčastnit se duchovní obnovy, třeba proto, že tam nikoho neznají, co tam budou dělat… Možná se nám podaří odložit svoji dosavadní představu o Bohu, abychom se s ním mohly znovu setkat. A Pán nám posílá naproti anděly. FV – prosinec 2006

Koncert Scholy od redemptoristů, červen 2007 Začátkem června se konal v kostele Všech svatých na Roudné koncert Scholy od redemptoristů s názvem „Annus ecclesiae“ pod vedením pana ing. Antonína Švehly. Přišla jsem těsně před začátkem, takže to vypadalo, že už si nebudu mít kam sednout,

ale volné místo se ještě našlo. Seděla jsem vzadu a neviděla jsem všem účinkujícím do tváří, ale chtěla bych napsat o tom, co mě zaujalo nejvíce: Byla jsem příjemně překvapena vysokou uměleckou úrovní (zatím jsem znala vystoupení scholy jen z „cédéčka“, vůbec se to nedá srovnávat s živým vystoupením), jistě k tomu přispělo i prostředí starého kostela a nádherná akustika, ale nejvíce mě zaujalo, že můžu vidět, jak ta hudba vzniká. Z tváří hudebníků a zpěváků jsem četla jejich vztah k Ježíši Kristu, u každého jiný a u každého jinak krásný. Oni to hráli a zpívali tak, že se vlastně modlili i skrze tu hudbu. A kdo si někdy alespoň trochu zkusil zazpívat ve sboru, jistě by ocenil - při vší náročnosti programu - laskavé vedení pana sbormistra. Vždyť víra se děje právě v této laskavosti. (Gal 5,6: „. . .víra, která se uplatňuje láskou.“) Jak říkal v průvodním slově Milan Christov, církevní rok zobrazuje celý život Ježíše Krista. A tento koncert byl o životě Ježíše Krista v nás, v jeho Církvi, od Adventu až po neděli Krista Krále. Jako by s námi naslouchaly této hudbě i moje babička a teta, které mě sem vodily v době, kdy byl tento kostel dlouhá léta zamčený! P.S.: Asi se to při koncertě nehodí, ale vyhrabala jsem v kabelce propisovačku a na okraj programu jsem si napsala: Láska je klíč, kterým odemykáš smutné, studené linky notové osnovy našeho života, abychom mohli správně přečíst všechny noty a z listu zazpívat chvalozpěv k Tvé chvále, Pane Ježíši! Irena Burešová, FV – červenec, srpen 2007

Celostátní misijní kongres dětí v Brně, říjen 2007 3. celostátního Misijního kongresu dětí v Brně v sobotu 6. října 2007 se zúčastnilo na 1200 dětí. Z Plzně nás jelo 18, od nás z Domečku jeli Helča a David, Jára, Honza a Jirka, Tereza a já, ze starších dětí Kačka, Vojta a Tomáš. Naše auto řídil bratr Bartoloměj. Do Brna jsme přijeli už v pátek večer. Na spaní jsme měli jednu třídu gymnázia. Druhý den už byl program. V jednotlivých kostelích byly znázorněny různé kontinenty. Nejlepší byla Austrálie. Museli jsme plnit různé úkoly. Třeba chodit na chůdách, střílet z luku, skákat v pytlích nebo chytit do kleští hada, ale i ten byl dřevěný. Nejtěžší bylo podojit kozu na řezání dříví. V „Africe“ jsme zase lezli nahoru na věž a bylo to těžké, protože jsme jako trojice byli připoutáni k sobě. Odpoledne byla mše svatá v katedrále sv. Petra a Pavla. Líbily se nám písničky, nejvíc hymna kongresu. „Pošli mě, půjdu já“, ta se líbila všem, začátek vždycky zpíval malý, asi šestiletý chlapeček. Přivezla jsem si na památku šátek a svůj misijní pas s razítkem, kam se mi podepsal Diego Causero, apoštolský nuncius. Jsem ráda, že se nás sešlo tolik dětí. V Brně se mi moc líbilo. Janička Burešová, FV - listopad 2007

Krátké spojení, listopad 2008 V pátek 21. listopadu 2008 v 18 hodin proběhlo v Lochotínském pavilonku „Krátké spojení“. Cílem bylo, aby se mohlo setkat co nejvíce mladých lidí z plzeňských farností a účast byla příjemně vysoká. Okolo sto třiceti mladých tančilo i zpívalo na kapely od salesiánů, františkánů, redemptoristů i dominikánů. Mládež z klubu vysokoškoláků si připravila vtipnou scénku, stejně tak i spolčo Klubko od františkánů. Díky patří všem, kteří pomáhali s přípravou tohoto večera a i všem, kteří přišli. M&M, FV – únor 2009

Pověřování a požehnání služebníkům farnosti, listopad 2008 „Chvalte služebníci, chvalte Hospodina, jeho jméno, Haleluja... “ Již tradiční pověřování a požehnání služebníkům farnosti na Slavnost Ježíše Krista Krále připadlo na neděli 23. listopadu 2008. Při mši svaté v 9 hod. se v Pavilonku sešli všichni služebníci, kteří jsou pověřenými zástupci farnosti a kteří dobrovolně, s radostí a hlavně ve svém volném čase pracují ve farní a ekonomické radě, animují společenství mládeže, vyučují náboženství, zpívají a hrají při bohoslužbách, pomáhají nemocným a starým lidem v LDN nebo domácnostech, uklízejí Pavilonek, připravují květinovou výzdobu, sportují s dětmi, vedou skautské družinky atd., atd. Zkrátka, sešli se všichni, díky jejichž práci a službě může farnost dobře fungovat. Jednotlivé skupiny služebníků se vždy shromáždily před oltářem a z rukou kněží - bratrů Didaka a Bartoloměje přijaly oficiální pověření ke službě na dobu jednoho roku a oba dva vztáhli své ruce, aby se nad nimi modlili a udělili jim své požehnání. Zároveň se celá farnost zavázala, že se bude modlit a děkovat za ně Pánu, aby dobře vykonávali svoji službu. Poté poklekli u oltáře také všichni bratři františkáni, aby i oni přijali od svých farníků přímluvy, modlitby a prosby k výkonu a vytrvání ve své službě pro naši farnost. Celou slavnostní bohoslužbu doprovázela hudba a zakončili jsme ji velkým potleskem, protože, jak prozradil bratr Didak, Bartoloměj si zrovna v tento den připomínal své narozeniny ... Pavla Budilová, FV – únor 2009

Adventní duchovní obnova pro ženy v Domečku, prosinec 2008 Do tvých starostí, smutků, úzkostí přišel ten, kdo má tě rád a z nich tě vyprostí… „Je čas Adventu, očekáváme Ježíšův příchod. Těšíme se, že přijde ke každému z nás, ale mnohdy nepřichází. Jsme smutní, mrzutí, plni obav a starostí. Abychom dokázali mít vnímavé srdce pro Boha, je třeba se ztišit od každodenního shonu a hluku. Otevřít své srdce Pánu a přijmout ho do svého života, jako ho přijala prostá dívka z Na90

Zahradní slavnost, tentokrát na téma Hlava dělá člověka, osvěžila přehlídka účesů společenství Cesta. (2007)

Bratr Bartoloměj v křesťanské třídě 90. MŠ při bohoslužbě slova pro děti i jejich rodiče (2007)

Společenství mládeže v Českém ráji (2007) Při vaření oběda je každá pomoc vítána - farní dovolená ve středisku sv. Wolfgang v Horní Blatné (2007) Po třídenním společném putování bratři dobyli alpský vrchol Zugspitz. (2007)

Mokré letní vandrování mládeže podél řeky Střely (2007). Přemek Brada se svým dítkem na farní dovolené v Soběšicích na Šumavě (2007).

Letní dovolená v Soběšicích – odpočívající Věrka Klailová a Renata Balašová - Smíšek (2007)

Animátoři mládeže na formačním víkendu u Černého jezera na Šumavě (2007)

Zdatní horalé vedeni bratrem Juniperem se radují z alpského sněhu. (2008)

zareta - Maria. Když odpověděla na Boží nabídku své „fiat“, neměla před sebou jistou budoucnost. Její snoubenec Josef ji mohl opustit. A přece neodmítla stát se Matkou Božího Syna. Bůh touží po člověku, který je jeho stvořením. Touží milovat každého z nás, ne každý mu však otevírá své srdce. Na někoho stále ještě čeká. Bůh posílá svého Syna, aby ukázal svoji lásku k nám. A tento Spasitel světa bere na sebe všechny naše hříchy a vysvobozuje nás ze smrti. S přibližujícími se Vánocemi přibývá světla, tma ustupuje. Boží Syn přichází na svět. Při každé mši svaté tohoto Spasitele Ježíše uctíváme.“To je jen několik myšlenek z promluvy br. Bartoloměje na duchovní obnově, která proběhla 5.–6. prosince v Domečku na téma Advent, Vánoce, mše svatá. Bratři Didak a Bartoloměj sloužili jako zpovědníci, bratr Juniper promítal film Velké ticho (Il grande silenzio) z prostředí kartuziánského kláštera ve Francii. Každá z nás, které jsme se v Domečku na duchovní obnově sešly, měla možnost od pátku do soboty osobního ztišení v modlitbě, při adoraci u kříže a v kapli, při svátosti smíření, při mši svaté, při shlédnutí zajímavého filmu i při vzájemném setkávání. Vše probíhalo při posvátném tichu-silentiu. Děkuji všem, kdo se na této duchovní obnově podíleli, zvláště bratřím františkánům, Jarce Strakové, Ireně Zetochové a Janě Bendové. Odnesla jsem si z tohoto setkání velké duchovní zážitky. Pánů Pán, králů Král byl nám bez rozdílu všechněm darován. Bohu díky. Jana Pachnerová, FV – leden 2009

Postní duchovní obnova farnosti, únor 2009 Na začátku postní doby v sobotu 28. února jsme mohli společně prožít Postní duchovní obnovu vedenou P. Angelem Scaranem z Prahy–Stodůlek. Obnova probíhala ve farním sále ve Františkánské ulici. Mezi dvěmi na sebe navazujícími přednáškami byla možnost zpovědi a navštívení biskupské kaple. Na závěr pak byla mše svatá, sloužená bratry františkány, kteří tuto celou obnovu měli na starost. A starají se moc krásně. S P. Scaranem je snadné stát se pozorným posluchačem, protože jeho přednášení je velmi působivé a pravdivé. Čerpali jsme z textu Lk 9, 22-25 a Iz 50,4-9. O čem je tedy půst? Omezit to, co je nám milé, ale nutně to k životu nepotřebujeme. A tyto chvíle vyplnit smysluplnější činností. Například rozjímat nad ukřižovaným Kristem… Odhodlat se nést kříž. On nesl kříž dobrovolně i nedobrovolně. Skrze utrpení blíže k Bohu. Ježíš říká: zemřel jsem pro Tebe, Tebe, konkrétního člověka. Kdosi řekl: Ježíš nezemřel obětováním svého těla a své krve. Kdyby se vydal celý, sám sebe, ale lásku by neměl, jeho oběť je zbytečná. Hodnota kříže je uvnitř. Tajemství je říct Bohu Ano. Lidskému darování dojde brzy palivo. Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Budeš vydán posměchu. Opravdu chceš? Hodně lidí má z Krista opraváře, záchranáře, lékaře. On je ale také proměňující, vymítá zlé duchy, káže evangelium. Jak poznám, že jdu jen za svým pozemským ideálem? To, co mě trápí, to, kvůli čemu v noci nespím, to je můj ideál.

Můj život běží mimo evangelium, nebo rovnoběžně. Děláme všechno, zvládáme všechno, ale jen ne sami sebe. Je to falešná existence, falešné potřeby, nemoci. Co znamená nést každého dne svůj kříž? Kříž je pro nás obvykle spojen s něčím těžkým. Má nemožná povaha, nemoci, manžel, domácnost, nechápající okolí. Kříž není snášet všechno těžké. Pro Židy znamenal kříž smrt. Nesnesitelné utrpení, bolest, sebevydání až do krajnosti, být prokletý. Křesťan chápe symboliku kříže jinak. Kříž proměňuje v dobré… Modlitba odevzdanosti - „Chci to, co chceš Ty, protože to chceš Ty.“ Tvým největším nepřítelem jsi ty sám. Uzavřen do domečku svého egoismu. Co znamená „zapři sám sebe“? Zapomeň na svá zranění. Na svá trápení. Na své vlastní plány. Na svou fasádu zdánlivé identity. Odkrýt své pravé, nefalšované já a takto předstoupit před Boha. Odkrýt svou nemohoucnost, nechápavost.. Když kroužím kolem svého falešného já, druzí se o mě musí postarat. Jsem chudák, nedoceněný, neužitečný, v církvi, která je chybující, špatná..a Bože, pomoz mi. Teď jsem tady JÁ, tak něco dělej! Je nutné odhalit tohoto narcistického člověka. Někdy zdánlivě dřeme pro druhé, ale nemáme z toho užitek, protože to neumíme dělat nezištně. Učednictví na míň než na sto procent je pořád s pocitem těžkostí, se smutkem. Umět být nepohodlný prorok, otevřený pro naslouchání. Na začátku je to cesta úzká, která se ale rozšiřuje do plnosti života. Bez potlesku, bez popularity… Linda Weissarová, FV - duben 2009

Ministrantská brigáda v klášteře v Hájku u Prahy, duben 2009 V dubnu jsme byli na ministrantské brigádě v Hájku u Prahy. Z naší farnosti jsme tam byli čtyři ministranti, bratr Juniper a bratr Didak. Z Prahy přijel bratr Filip s ministranty a se psem. Vyklízeli jsme chodbu plnou starého nábytku, který jsme potom spálili. Štěpán P., 9 let, FV – červenec, srpen 2009 Cesta do Hájku byla trochu dlouhá, ale zábavná. Když jsme přijeli, měli jsme volno. Celé volno jsme si hráli se psem. V sobotu jsme pracovali a to tak, že jsme pálili nábytek. V neděli jsme šli do kostela a jeli domů. Pavlík B., 8 let, FV - červenec, srpen 2009

Dětský den, červen 2009 V Domečku na zahradě byl 1. června Dětský den. Moc se mi tam líbilo, protože se tam lezlo po provazech a br. Juniper nám cvrnkal do provazů a taky se mi líbilo, když jsem poznávala zvířátka. Líbilo se mi tam taky jezení rýže hůlkami, jako to dělají v Číně a taky čínské znaky, které jsme zpaměti měli malovat na papír. Líbilo se mi brát pusou špagety a dát je do sklenice, to bylo v Evropě a taky chození po „bobku“ v džungli jako v Africe a lovení rybiček... A skládali jsme puzzle, z nich jsme složili Sochu svobody - to představovalo Ameriku. Poznali jsme při soutěžích celý svět, ale všechno jsem nestihla.

V únoru 2008 bratr Didak sfoukl 40 svíček na narozeninovém dortu.

„Myslím, že mne nikdo nenajde“ Martin Pachner v Soběšicích (2008)

Petr Náhlík obklopen dětmi na farní dovolené v Soběšicích (2008)

Kající pouť za Kristem Králem na Prusiny (2008). Tradiční pověřování a požehnání služebníkům v Pavilonku na Slavnost Krista Krále. (2008).

Společný výlet na běžkách na Šumavu se velmi vydařil. (2009)

Na konci byla mše svatá - byl úplně plný Domeček a občerstvení a odměna pro každého, kdo soutěžil. Byl to krásný den. Anička Budilová, 7 let, FV – červenec, srpen 2009

Honza hraje swing…, červen 2009 V pátek 5. 6. v 19 hodin se v Lochotínském pavilonku konal 1. taneční večer. K tanci nám krásně a příjemně hrál Honza Váně. Sešlo se nás na 30 a jak bylo na pozvánce SVAČINU S SEBOU, každý přinesl něco, s čím jsme se navzájem podělili a občerstvovali během přestávek. Víno a nealko bylo za symbolické ceny. Nálada byla příjemná a tanec jsme si opravdu užili. Tančilo se do ranních hodin. Tato zpráva má sloužit jako navnadění a pozvánka na další večer, který se bude konat na konci září. Dáme včas vědět a neváhejte . . . Za nadšené tanečníky Martina Jakoubková, FV – červenec, srpen 2009

Modlitební putování s ostatky svatých, červen 2009 Modlitební putování s ostatky svatých z františkánské farnosti začalo v podvečer na začátku prázdnin v Domečku. Boží lásku, která je nám zvěstována, tu největší, jakou poznal svět, jsme šli jako misionáři roznášet ve dvojicích do všech koutů sídliště, aby ti, co hledají a bloudí, našli cestu zpět. Cestu pravdy, lásky, naděje a víry. Na této cestě jsme vyprošovali s bdělou pomocí svatých, které jsme nesli na svých rukou, aby byly světlem naplněny i ty nejtemnější kouty a na každém našem kroku zůstala stopa lásky. Před cestou jsme poklekli před Nejsvětější svátostí a dostali jsme požehnání od bratra Didaka. Přes polovinu oblohy se černal velký bouřkový mrak a burácení hromu po blescích, které se mísily s oslňujícím západem slunce, v mnohých vyvolávalo nejrůznější pocity, které museli statečně zvládat. Nakonec se hrozivě vypadající bouře změnila jen ve vytrvalý, mírný déšť. Po závěrečné tiché adoraci jsme se podělili o zážitky z cesty a s noční tmou města se vrátili všichni šťastně zpět domů. Linda a Hanka, FV – září 2009

Putování mládeže po Alpách, srpen 2009 Prvních 14 dní v srpnu se vydalo přes 40 mladých z naší farnosti na putovánído rakouských Alp. Šest dní jsme strávili na cestách v horách rozděleni do několika skupin. Všichni zažili spoustu dobrodružství. Naše nejmladší skupinka pod vedením bratra Didaka našla jednu noc ubytování v luxusním chlévě, z nedostatku jídla jsme usmažili pár kobylek, skamarádili se (někdy i zblízka) s horskou faunou (tj. krávy, ovce, koně, svišti) apod. Plně jsme se sytili krásou a velikostí hor, modlili se breviář, slavili společně mše svaté a plni dojmů jsme se všichni ve zdraví vrátili do rakouského městečka Schwazu, kde nám místní bratři františkáni poskytli ubytování. Další dva 99

dny jsme strávili převážně v tichu a modlitbě při duchovní obnově, kterou vedl Mons. Josífek Žák. Díky všem, kteří nám toto putování umožnili, i těm, kteří se za nás modlili. Anička R., FV – listopad 2009

Ozvěny ze skautského tábora Letošní skautský tábor 45. oddílu Poutníci, na motivy „Stavby kanadské železnice“, byl zahájen za přítomnosti majitele stavební společnosti pana Václava Fialy. Dne 5. 7. 2009 začal podnik, který do té doby neměl obdoby. Každý z účastníků obdržel před odjezdem pracovní smlouvu, bez které pak neměl šanci stát se obyvatelem města Littlefield a tím i právoplatným členem společnosti. Obrovské úsilí mnoha dělníků začalo ve městě Jacksonville. Tři menší podniky se vydaly za dobrodružstvím, přes veškeré překážky, skály, řeky, putovaly a za vydělané dolary pokládaly pražce pouští, lesem, překonaly i zákeřného tchoře, propast, poradily si i s indiánskou vesnicí a nezalekly se ani před jeskyní, kde přebývali jedovatí hadi. O důležitých událostech na stavbě informovaly stavebníky littlefieldské noviny a zároveň zpříjemňovaly chvíle odpočinku zajímavými články a soutěžemi. Stavba nebyla přerušena ani za nepříznivého počasí a dobrodruzi, kteří se nebáli a statečně se pustili vzhůru do neprobádaných končin, byli na konci své cesty právem odměněni. Za veškeré prožité chvíle patří velký dík všem roverům, kteří věnovali svůj čas k přípravě letošního tábora a také bratru Didakovi za jeho podporu a to nejen duchovní.

Recenze:

Verča, FV – září 2009

Maggi - Dobrý hostinec. Kuře na paprice. Zvenku vypadal výrobek poměrně dobře. Poté, co jsme ho přesně podle návodu připravili, jsem poněkud změnil názor. Těstoviny byly rozvařené, maso nikde a omáčka měla chemicky červenou barvu. A také tak chutnala. Až poté mi napadlo kouknout se na složení: někde vzadu se krčilo 1,3 % sušeného kuřecího masa, zato chemických přísad bylo opravdu hodně. Vzhledem k obrovskému přebytku tohoto jídla se mnohým z nás udělalo blivno. Tento výrobek bych doporučoval spíše na krmení prasat. El Jajgl, FV – září 2009

Přišli na nás!! Tohle byl titulek v našich táborových novinách. Kdo? No vlastně byla to hygiena. Letos tak jako jindy na nás přišla kontrola. Eliška obcházela všechny táborníky a učila je tuto větu: „Zuby si čistíme v modrém barelu na čištění zubů a na záchod chodíme zásadně jen na latríny .“ Dobře všechno dopadlo, hygiena odešla spokojená a tábor vesele pokračoval. Během tábora jsme šli na dvoudenní výpravu. Byla to sice dlouhá cesta, ale stihli 100

jsme to. Spali jsme v seníku, který byl asi kilometr od tábora. Vlak nám přejel cín a tím jsme si označili kolejiště. V táboře Sedmikrásky zjistily, že nemají cín, a tak jsme jim náš půjčili. A ony nám příští den myly ešusy. Závěrečný oheň nemohl být, protože pršelo. Tak jsme byli v Saloonu a místo ohně byla plynová lampa. Tedy Saloon je jídelna, jenomže téma tábora byl Western, takže jsme z jídelny udělali Saloon. Tábor byl fakt SUPEEEEER!!! Pavlík a Toník, FV – září 2009 Bahno, bahno, bahno... hodně to čvachtalo. Taky bylo strašný, když jsme se s krosnami dovlekli do Sříbra, abychom si dali přejet cín vlakem a ona byla výluka. Dobrý byl soud s velkými (bandité). Sice lhali ostošest a trest jim byl udělen poměrně mírný na to, že nám ukradli Nutelu! Ale byla to sranda. Zvlášť ulítlé výpady Jajgla (El Jajgl). Anebo stopování banditů. To jsme se při útěku přerazili o drát a Josef ho snad i přetrhl... Z kázání br. Didaka o zápalkách: „Vydalo se 12 zápalek do světa, našla je nějaká parta a všech dvanáct škrtla a tak zapálila oheň... “(poučení, že máme držet pospolu). Pepa na to: „Z toho si příklad neberte, skauti musí zvládnout zapálit oheň na jedno škrtnutí“. Helča a David, FV – září 2009

Dáda Burešová s Aničkou Rajtmajerovou žasnou nad alpskou květenou (2009)

101

Alpský vrchol Rastkogel - 2762 metrů (2008)

V neděli 5. 7. 09 náš skautský oddíl Poutníci odjel za doprovodu bratří františkánů Didaka a Junipera na čtrnáctidenní skautský tábor. Jelo nás asi šedesát. Naším úkolem bylo „postavit“ po skupinkách kanadsko – pacifickou železnici. Šest z nás slibovalo na skauty a dva na vlče a světlušku. Jako budoucí skauti jsme museli mimo jiné 24 hodin držet oheň, při kterém jsme potom slibovali. Počasí se nevyvedlo tak jako jindy, protože skoro pořád pršelo. Přesto byl tábor skvělý. Kačka a Anička, FV – září 2009

Duchovní obnova pro ženy, listopad 2009 13. a 14. listopadu se konala duchovní obnova pro ženy na téma „Chvála Boží a sv. František“. Velmi nás oslovila přednáška P. Dominika o rozdílu mezi děkovnou modlitbou a modlitbou chval. Povzbudivé pro nás bylo ujištění, že chvála Boha je nejmocnější zbraň proti malomyslnosti, v ní je podstata naší důstojnosti, jedinečnosti a sebevědomí. Ve druhé přednášce nám P. Dominik přiblížil Chvály Boží sv. Františka věnované bratru Lvovi, ve kterých klade důraz nejen na bázeň před velikostí a nedozírností Boží, ale také na Jeho něhu, milosrdnost a spasitelnost. Součástí duchovní 102

obnovy byla také soukromá adorace, silencium a možnost svátosti smíření. Moc hezká byla křížová cesta na hřbitově u Všech svatých. Závěrem nám P. Dominik sloužil mši sv. v Domečku. Moc děkujeme P. Dominikovi a františkánům vůbec za jejich pohostinnost. Jaruško a Ireno, bylo to prima. Světla Kilbergrová, Jana Peroutková, farní kronika – listopad 2009 Plán pravidelných týdenních aktivit farnosti ve šk. roce 2009/10

Den Aktivita Hodina

Vede

Didak, Dominik, Juniper

Mše svatá v Pavilonku Sportování, 31. ZŠ

9.00 - 11.00 16.00

PO „Chlupatý sbor“ – minischolička 15.30 - 16.15 Společenství „MY“ 16.00 - 17.00 „Lvíčata“ 16.15 - 17.15 1. rok přípravy k 1.sv. přijímání 16.30 - 17.20 Roveři 17.00 - 18.30 Mše svatá 17.30 - 18.00 Společenství „Cesta“ 18.30 - 20.00 „Vinaři“ 19.30 - 21.00 Modlitební setkání (Kralovická 7) 19.30 - 21.00 ÚT Společenství seniorů, 2x měsíčně 9.30 - 11.30 Mše svatá v LDN 14.00 Skaut „Veverky“ 15.30 - 16.30 2. rok přípravy k 1. sv. přijímání 16.30 - 17.20

Jana Pachnerová, Jana Černá, Jana Peroutková Míša Kopečková, Josef Rajtmajer Jana Pachnerová, Láďa Stránský Mišutka, Lukáš Týnovský Honza Boček, Eliška Storzerová Didak, Dominik Mišutka, Crosby, Jakub Juniper Marie Ventová Juniper Didak, Dominik, P. Petrašovský M. Bočková, Polárka Vojta Linka, Dáda Burešová

103

Skaut „Antilopy“ 17.00 - 19.00 Mše svatá 17.30 - 18.00 Adorace 19.00 - 20.00 Vinické společenství (farní byt) 20.00 - 21.30

Severka, S. Štemberová Didak, Dominik Didak, Dominik, Juniper

ST Skaut „Pampelišky“ 15.30 - 16.30 Skaut „Divočáci“ 16.30 - 18.00 Skaut „Draci“ 16.30 - 18.30 Mše svatá 17.30 - 18.00 „Malé spolčo“ 18.00 - 19.15 Katechumeni 19.15 - 21.00 Biřmovanci 19.15 - 21.00 „K2/Slonisko“ 19.15 - 21.00 ČT Skaut „Medvědi“ 15.30 - 16.30 Společenství „Delfíni“ 16.00 - 17.00 „Slovíčko“ – předškolní děti 16.30 - 17.20 Skaut „Gepardi“ 17.00 - 18.00 Skaut „Sedmikrásky“ 17.15 - 18.30 Mše svatá 17.30 - 18.00 Společenství „Klubko“ 18.30 - 20.00 Mše svatá, farní byt, 1. čt v měsíci 18.00

Eliška Storzerová Ondra Těthal, Travex Josef Váně, Šimr Didak, Dominik Maruška, Kamil, Růža Dominik, Míša Kopečková Didak Elva, Hapla

Společenství „Homeless“ Modlitba chval, 1. čt v měsíci „Manželata“, 1x měsíčně (v bytě manželů)

David Řežábek, Chris Foye Kačka Linková, Tomáš Křížek Jana Černá, Kristina Lišková Vojta Linka, Jáchym Váně Sojka, Žába Didak, Dominik S. Štemberová, Dominik Didak

18.30 - 20.00 20.00 21.00

J.a V. Klailovi

PÁ Růženec 9.00

Jana Černá, Pavla Budilová

104

Mše svatá v DD 15.45 - 16.30 Izraelské tance, modlitba tancem 16.30 - 17.30 Fotbálek pro kluky, Gymnáz. Fr. Křižíka 16.30 - 17.30

Didak, Dominik Jana Řezníčková, J. Telánová Honza Šlajs

Františkánské misie – říjen 2009 V září 2009 začala příprava na blížící se největší událost roku - Františkánskou misi. Této přípravě předcházela už v měsíci květnu návštěva bratra Jakuba Sadílka OFM, koordinátora celé plzeňské mise a sestavení misijního týmu a průzkum zájmu a ochoty farníků podílet se na misijních přípravách. Bratr Dominik v měsíci září s pomocí jedné farnice obešli a obvolali všechny střední školy v Plzni a nabízeli v rámci misijního týdne přednášky s křesťanskou tematikou. Kromě toho farníci pilně rozšiřovali letáčky po celém sídlišti, v tramvajích a na plakátovacích plochách byla předplacena reklama. Mise byla zahájena na svátek sv. Františka v neděli 4. října 2009 slavnostními nešporami a přímluvnou modlitbou o vedení Duchem svatým po celou dobu konání mise v kostele Všech svatých na Roudné. Před nešporami se setkali misionáři, farníci a bratři a při společné procházce na „Mikulku“ se vzájemně seznámili a představili. Misijní tým tvořili bratři františkáni všech věkových kategorií, sestry z františkánských kongregací a dalších nejméně dvacet laických spolupracovníků. Tento tým se během týdne obměňoval, misionáři, z nichž mnozí byli až z Moravy, postupně přijížděli a odjížděli. Vše velmi schopně organizoval a koordinoval bratr Jakub. Celá mise byla zaměřena na hledající, tázající se po pravdě, po smyslu života, po Bohu, jejím cílem bylo oslovit různé skupiny obyvatel na území farnosti a do veškerého dění zapojit taky farníky. V pondělí 5. října mší svatou v Domečku otec biskup František Radkovský slavnostně zahájil misi, v homilii mj. připomenul: „...moje diecéze misie potřebuje, protože jsme skutečně misijním územím, je tu nejméně praktikujících katolíků a za poslední čtyři roky jsme zaznamenali jejich pokles o deset procent...“ a po ukončení mše svaté požehnal misionářům jejich úsilí. Bratr Michal Pometlo, který dlouhá léta působil v Plzni jako kaplan, s úsměvem dodal, že se u oltáře schází pět „Františků“, pět nositelů jména František a po skončení mše svaté předal otci biskupovi malou pozornost k jeho sedmdesátým narozeninám, které oslavil počátkem října - v rychlosti načrtnutou drobnou kresbu. Každý misijní den byla ráno v Domečku sloužena mše svatá, po ní následovala krátká reflexe předchozího dne a poté se misionáři rozešli. Jedna skupina misionářů každý den navštěvovala Léčebnu dlouhodobě nemocných a Domov důchodců, 105

aby svým zpěvem a svou přítomností přinesla radost a útěchu starým a nemocným lidem. Další skupina misionářů se věnovala „pouliční“ evangelizaci, misionáři chodili po dvojicích a zastavovali lidi na ulici, hráli a zpívali před supermarkety, rozdávali letáky, brožurky, modlili se s těmi, kteří otevřeli svá srdce a byli přístupni dialogu. Také jim nabídli možnost zastavit se v Domečku, kde byla po celý týden k dispozici „modlitební a přijímací“ služba. Kavárna a čajovna s možností občerstvení fungovala v Domečku po celý den. Večerním programem a modlitbou v Pavilonku končil každý misijní den, střídaly se dokumenty, přednášky, hudební vystoupení, pantomima, osobní svědectví. V pondělí 5. října byla v Pavilonku přednáška na téma „Kdo je Ježíš Kristus“, své osobní svědectví podal br. Bonaventura a P. Jan Böhm, obě svědectví na posluchače velmi zapůsobila. Přednášce předcházelo promítání o Izraeli. Úterní večer, 6. října, vyprávěli o svém putování do Santiaga de Compostely bratři Bonaventura a Jakub, poté se svým svědectvím „Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem“ vystoupil Jan Boštík, upoutaný po úrazu na vozíček. V úterý a ve středu večer byla v Domečku připravena „Škola křesťanské meditace“, kterou uváděli trvalý jáhen Robert Elva Frouz a Lucie Jonášová. Po oba večery byl o ni velký zájem. Ve středu 7. října se dopoledne vydala do křesťanské třídy 90. MŠ na Lochotíně skupinka bratří a sester, vedená bratrem Michalem Pometlem, kde byli velmi srdečně přivítáni. Bratr Michal se podílel během svého působení na vzniku této třídy, učitelky ho přijaly s velkou radostí. Ve školce zanechal po sobě nesmazatelnou stopu v podobě zápisu a kresby do kroniky a také ztvárnil na zeď v jedné místnosti kázání sv. Františka ptáčkům. Večerní program – sestra Františka vyprávěla v Pavilonku o misijním působení českých sester v Paraguyajském pralese, poté následoval hlavní program - “ Modlitba jako rozhovor“, kdy se bratr Dominik a Michala Kopečková podělili o své zkušenosti s modlitbou. Ve čtvrtek 8. října probíhal v Domečku Den otevřených dveří. Provinční ministr bratr Jeroným ochotně vysvětlil zájemcům původ a symboliku tzv. Hladového plátna (Hungertuch), které zdobí kuchyň v Domečku. Nabídl knihy s františkánskou tematikou, osobní rozhovor. Příchozí měli možnost prohlédnout si farní kroniky, krátký dokument o františkánech z cyklu ČT – Zasvěcení, občerstvit se, popovídat si. Paralelně probíhal průvod misionářů a farníků s františkánským křížem od kostela Všech svatých na Roudné až k Domečku. Večerní program ve čtvrtek 8. října – přednáška „Bůh a zlo“ – bratr Didak přednesl na téma „Odpuštění“ úvahu nad obrazem Rembrandta „Návrat ztraceného syna“, se silným osobním svědectvím vystoupil bratr Juniper a na závěr se ke svému návratu ze sekty zpět k Bohu a ke katolické církvi vyznal pan Petr. Páteční večer – 9. říjen – pantomima a po ní sestra Dominika, psycholožka a její přednáška „Ježíš – lékař duše i těla“. Po přednášce následovalo svědectví a modlitba za uzdravení. 106

Slavnostní mší svatou zahájil misie otec biskup František Radkovský za přítomnosti plzeňských bratří, bratra Jakuba Sadílka – koordinátora misií, bratra Michala, Jeronýma a bratra Vianneye (2009). Františkánské misie začaly ve farnosti společnou nedělní procházkou misionářů na Mikulce, říjen 2009. Bratr Michal Pometlo s misionářkou Andreou z Moravy.

107

Hnědá je nejlepší – františkánská rodina na zahradě v Domečku (misie 2009) Evangelizace před supermarketem na Lochotíně (2009)

108

Na páteční podvečer přijal pozvání do Domečku Václav Hron z římskokatolické farnosti sv. Václava v Praze na Smíchově, aby představil a přiblížil našim bratřím a několika farníkům „Alfa“ kurzy, zaměřené na evangelizaci, s jejichž přípravou a výsledky má mnohaleté zkušenosti. Po celý týden tým misionářů navštěvoval v dopoledních hodinách střední školy se svými přednáškami s křesťanskou tematikou, které si školy předem objednaly podle svého uvážení a schopností studentů. Zde bratři františkáni, ale také další pozvaní hosté přednášeli a odpovídali na otázky „Kde je Bůh, když lidé trpí?“, „Co je to celibát, jeho význam ?“, „Proč lidé věří ?“ Celá mise vyvrcholila sobotním dopoledním programem pro děti, návštěvou Domova důchodců, večerním průvodem se světly a koncertem v Pavilonku - „Rockovými pašijemi“ pod vedením Martina Pachnera. V neděli 11. října se při mši svaté v 9 hodin v Pavilonku farnost rozloučila s misionáři poděkováním a malým dárečkem a celý misijní týden byl slavnostně ukončen. Františkánská mise byla bezesporu pro celou farnost nejdůležitější událostí roku 2009. Celkově přinesla mise cenné plody, jednak v podobě probuzeného vědomí farníků o jejich poslání hlásat evangelium, v podobě několika konkrétních obrácení a pak v podobě mnoha kladných ohlasů a reakcí z řad oslovených lidí i žáků na školách – jejichž další zrání je v rukou Božích.

Postřehy z misijního týdne Mnoho z nás hodnotilo velkou souhru a jednotu v týmu, zvláště krásnou spolupráci uvnitř františkánské rodiny i mezi bratry… Program jste měli vymyšlený dobře, bylo to krásně vyvážené. Duchovně mě to posunulo dál, pár krůčků blíž k Bohu, ale taky k vám františkánům, které jsem téměř vůbec donedávna neznal. Přeji vám, ať i následující roky, kdy budete dělat další mise, vám vycházejí s pomocí Boží a osloví zejména ty, kteří Ho hledají. Ještě jednou dík z mé strany, ať se Tobě Jakube i všem ostatním bratřím a sestrám daří. S pozdravem Jano, Plzeň Někteří, co se při představování jevili jako nezkušení, při službě neuvěřitelně rozkvetli a byli velkým požehnáním (potvrzuje se, že člověk pozná své dary od Pána, až položí ruku na pluh). Evangelizujeme nejen druhé, ale i sebe sama a také spolupracovníky svým přístupem! Milan, Plzeň Vrcholem naší mise bylo sobotní zpívání lidem v LDN-ce, kde nás bylo (zpívajících) přes dvacet. Zpívaly nejen děti, ale i dospělí, a co jsem vůbec nečekal i děti z diagnos109

tického ústavu, pro které to musel být ohromný zážitek, soudě podle jejich reakcí. Tak nezbývá než dodat upřímné Bohu srdečné díky a vzpomenout v modlitbě na ty, kteří naši lásku nejvíce potřebují. Pán vám všem žehnej. Juniper Jozef Oravec, OFM Moje vlastní zkušenost... Z počátku jsem měla ostych na ulici, protože nejsem zrovna typ na oslovování lidí, ale již po chvíli to z člověka spadlo a byla jsem velmi mile překvapena tím, s čím se člověk setkal, kontakty s lidmi byly krásné, někdy byl člověk opravdu překvapen otevřeností a radostnou sdílností druhé strany, ať už věřících či nevěřících. Překvapilo mě to o to více v ateistických Čechách. Zuzka, Olomouc Přestože jsem byla především v týmu, který všem tvořil modlitební zázemí, nakonec jsem se vydala s evangelizátory i do ulic a léčebny dlouhodobě nemocných. Přiznám se bez mučení, že mi to na ulici nějak nešlo... Buď jsem si vybírala pro evangelizaci nevhodné lidi nebo na to prostě nemám dar... Z profese novináře přitom nemám žádný ostych oslovovat cizí lidi... tady to ale bylo o něčem jiném, prostě mi to nešlo. Někteří oslovení byli docela drsní. Nejlepší byl jeden děda, který měl devadesát a vyčítal nám, proč raději poctivě nepracujeme. Když jsem mu řekla, že jsem si na misie vzala týden dovolené, tak jsem mu vzala vítr z plachet… Lenka Fojtíková, Veselí na Moravě Dobrý den, vážený bratře Dominiku, konečně se mi podařilo shromáždit veškeré reakce mých studentů na přednášky, které se Vaším prostřednictvím konaly na naší škole. Nedá mi to, abych se o ně s Vámi nepodělila, neboť byly veskrze kladné. Někteří z chlapců se poté, co jsem jim vysvětlila, jakou akci jsem pro ně domluvila, tak trochu obávali, ze půjde o jakýsi „nábor“ do církve, ale po přednáškách byli s jejich obsahem velmi spokojeni. Bylo velmi obdivuhodné, že jste na akce zajistili lektory, kteří byli schopni vyrovnat se bez problémů i s méně ukázněnými žáčky, či kteří měli velmi pozitivní a optimistický vztah k životu i přes to, co je v životě potkalo, jako byl pan lektor, který s dětmi hovořil o zážitku klinické smrti. Studenti si velmi chválili sestru Františku a její spolupracovnici Janu, jako velmi zajímavé ohodnotili přednášející, kteří s nimi hovořili o životě v celibátu, a zejména ocenili velmi otevřený přístup k otázce Kde je Bůh, když lidé trpí? V následných hodinách mi potom říkali, že v duchu očekávali, že se z otázky nějak „vyvlečete“, ale Vaše odpověď je přiměla k úvahám, které se naneštěstí rozvinuly až v následujících hodinách. Naneštěstí proto, že jsem na ně již nemohla natolik dobře reagovat. Proto - pokud by se Vaše nabídka v následujících letech opakovala - budeme mít o podobné akce opět zájem a slibuji, že se pokusím zajistit větší prostor ve výuce, pokud mi to kolegové dovolí... Ještě jednou Vám za všechny děti i kolegy moc a moc děkuji, přeji vše dobré v životě a hodně úspěchů ve Vaší práci a těším se na případné další setkání. H. Koubková, středoškolská profesorka, SPŠ strojnická, Plzeň

110

Vánoce 2009 V rámci přípravy na vánoce tentokráte bratr Ginepro nezapomněl na důležitou akční složku farnosti – ministranty, kteří se podílí významnou měrou na hladkosti průběhu liturgické slavnosti. Proto pro ně uspořádal formační setkání, které slavilo veliký úspěch a stále roste počet těchto malých služebníků oltáře. Další událostí, která zpestřila předvánoční atmosféru a stala se malým světýlkem v srdci sídliště (obrazně i doslova) je Didakův počin vystavení jesliček na terase Domečku. Zadali jsme několika ženám z farnosti, aby se porozhlédly po nějakém hezkém obrázku svaté rodiny a ten jsme nechali zvětšit a vyřezat do téměř životní velikosti. V lucerničce sv. Josefa plálo betlémské světlo, které si k nám lidé ze sídliště přicházeli zapalovat. Vánoční mše svatá byla opět v kostele Všech svatých na Roudné. Pro rodiny s malými dětmi byla na Štědrý den odpoledne a potom pro ostatní začínala o půlnoci. Kostel byl úplně plný, přišel zhruba stejný počet nových návštěvníků jako těch pravidelných a všichni prožili celou mši svatou ve veliké úctě a naslouchání. K slavnostnosti a kráse liturgie přispěla nemalou měrou schola, složená z mládeže farnosti. Od rána v Domečku nacvičovali a do mrazivého kostela přišli Každoročně zavítá do Pavilonku svatý Mikuláš s anděly a naještě 2 hodiny předem, aby děluje dětem dárečky, čerti mají vstup zakázán. (2009) vše nainstalovali a secvičili se. Hudební doprovod obstarali rovněž nadaní mládežníci s elektronickými varhanami, elektrickými kytarami, flétnami a bubnem. Ke štědrovečerní večeři jsme letos pozvali pár osamělých duší, mladých i starých, které neměly s kým slavit Vánoce.

 111

Zápis v kronice od ledna do května roku 2010 V lednu se udály mimo běžný provoz farnosti dvě víkendové akce: formační víkend animátorů skautů, kterým asistuje bratr Didak, v Hojsově Stráži a formační víkend animátorů farních společenství, se kterými strávil krásný víkend na chalupě v Dešenicích bratr Dominik. V únoru byla nejzávažnější událostí anketa o stavbě kostela a farního centra na sídlišti Lochotín. Jejím cílem bylo získat zpětnou vazbu názoru farnosti před posledním rozhodnutím o stavbě prostor potřebných pro život farnosti. Od prvního impulsu, který dal pan biskup, když při své mši v pavilonku vybídl farnost, aby uvažovala o postavení kostela, Na terase Domečku se podařilo postavit zcela nový betlém, který se stal pro farníky, ale i obyvatele okolního proběhl dlouhý proces hledání sídliště, symbolem vánoční naděje a světla. a formování představy o tom, jaké (Vánoce 2009) jsou konkrétní potřeby farnosti a bratří a jaké parametry by měl kostel i přilehlé prostory splňovat. Anketa byla posledním krokem před tím, než moderátor, br. Didak, měl říci poslední slovo. Hlasovala naprostá většina farníků v aktivním věku a z nich ¾ byly pro stavbu. S touto informací odjel br. Didak na týden do maringotky, kdesi v šumavských lesích, aby se postil a modlil za radu v rozhodnutí a na příští nedělní mši přednesl delší úvahu, kterou během tohoto pobytu sestavil, ve které oznámil rozhodnutí pustit se do projektu stavby farního centra s kostelem, avšak jako součást budování duchovního chrámu, kterým farnost je především. Poslední neděli před postní dobou oslavil bratr Ginepro svých 45 let života a přišla mu poblahopřát a poveselit se s ním celá farnost i široké okolí, včetně bratra Jeronýma. Stoly se prohýbaly a Domeček praskal ve švech a ozýval se jásotem a zpěvem až do pozdních nočních hodin. Dárků bylo víc než pod vánočním stromkem (a to je co říct!) a tím nejvíce vytouženým byla elektrická pekárna na chleba a jiné pochutiny. Dosud se nám však nepodařilo zpracovat zbylé potraviny, takže ji Ginepro neměl ještě možnost vyzkoušet. Na začátku postní doby se bratr Dominik zúčastnil Duchovní obnovy pro mladší 112

Bratře Junipere – všechno nejlepší k narozeninám! - a přijmi od nás domácí pekárnu na chleba (únor 2010)

Na maškarní bál pro děti zavítala návštěva z jižního pólu a z dalekého západu. (2010)

Bratři Didak a Dominik s Mons. Emilem Soukupem slaví 45. Juniperovy narozeniny. (2010)

113

Rodiče bratří františkánů, kteří přijeli na „SRPŠ“, mile překvapil na nedělní mši v Pavilonku otec biskup František Radkovský. (2010) Společenský večer pro dospělé s výukou country tanců se už tradičně konal v Pavilonku. (2010)

114

kategorii mládeže (10–15 let), která se konala v Holostřevech pod vedením místní komunity Noe. Po začátečním zápasu o ukáznění dětí a zajištění alespoň základní pozornosti se přece jen podařilo něco zasít. Kromě přednášek o třech základních kamenech postní doby (půst–modlitba–almužna) byly na programu také názorné zážitky, jako byla zamčená fara večer v okamžiku příjezdu a pak večeře o chlebě a vodě. Dále pečení chlebových placek a zabití a zpracování kapra, kterými si děti měly vyzkoušet, že jídlo neroste na regálech v supermarketu. Kromě toho měli dvě vycházky do přírody s jistými duchovními úkoly. V současné době je bratr Ginepro už čtvrtý týden ve stavu nemocných se zákeřným bacilem. Dominik s Didakem se těší na týden s bratry v Alpách. V postní době od 25.–27. února prožili bratři Didak a Dominik svou pravidelnou měsíční rekolekci v klášteře kapucínů v Sušici, kde byli vřele přijati. Rozjímali nad listem provinciála a kázáním pana papeže o svatém Františkovi „gigantovi svatosti“. Bratr Ginepro byl ještě stále nemocen. 28. února–6. března 2010 odjeli tito dva bratři s ostatními bratry z jiných domů na tradiční lyžování u bratří v rakouském Schwazu. Tentokráte s námi jel i bratr Antonín Kejdana, a dodával tak naší skupině důstojnosti. Vedl rozhovory s místními bratry a poznal místa, kde jeho předkové bojovali za Rakousko-Uherska. Někteří bratři chytli druhý dech a podávali obdivuhodné sportovní výkony. Často jsme byli nejlepšími lyžaři na svahu – a někdy tam byl i někdo jiný… 9. března proběhla na biskupství schůzka mezi biskupem a jeho spolupracovníky a naší farní „akční skupinou“, připravující stavbu nového kostela a farního centra. Schůzka proběhla ve velmi otevřeném duchu. Pan biskup přislíbil svou plnou podporu a zaštítění projektu svou autoritou. Následující víkend - 12.–13. března nás navštívil bratr Klaret a vedl tradiční postní Duchovní obnovu pro ženy v Domečku zakončenou křížovou cestou na hřbitově kostela na Roudné a mší svatou. Ohlasy byly velmi příznivé. Ve čtvrtek 25. března se bratr Dominik zúčastnil v Chotíkově akce Velikonočního zdobení, na které si místní ženy a děti s pomocí našich zkušených farnic, paní Lachmanové a Šlajsové, mohly vyrobit velikonoční výzdobu do svých domovů. Nakonec měl místní akolyta pan Kaše povídání o smyslu Velikonoc a bratr Dominik udělil všem požehnání. Velikonoční triduum 1.–3. dubna jsme prožili v gotickém kostele naší farnosti na Roudné. Po všechny tři dny byl kostel plný. Také v našem Domečku bylo dost plno. Mládež nacvičovala liturgické zpěvy a kromě toho s námi trávili tento posvátný čas dva mladíci z farnosti jako osobní duchovní přípravu na oslavu Vzkříšení a pomáhali nám s přípravami. Při velikonoční vigilii pokřtil trvalý jáhen naší farnosti Elva tři školní děti, které sám připravoval a bratr Didak jednu svou dospělou katechumenku. Kromě toho přistoupili k prvnímu svatému přijímání čtyři dospělí křesťané, které jsme předtím v postní době přijali do katolické církve. 115

Následující víkend po triduu 9.–11. dubna strávil bratr Dominik ve Stodu u Plzně s katechumeny a s těmi, kteří k nám přišli z jiné církve a přijali o Vigilii poprvé eucharistii a sdílejí spolu s katechumeny přípravu, která bude pro ně vrcholit svátostí biřmování. Tématem společně prožitého času bylo lépe se poznat, povídání o modlitbě a BANG! (pro nezasvěcené – jedná se o novou karetní hru). Kromě toho jsme se naučili zprovoznit plynový kotel a vyšli si na Křížový vrch s poutním kostelíkem, který byl několikrát zbořen a zase postaven a momentálně zrovna stojí. Bratr Didak ve stejné době podnikl výpravu s animátory skautů do Prahy po stopách výsadkářů z heydrichiády, cestovatele Vojty Náprstka a dalších. Bratři je prý přijali se vší velkorysostí, takže se osvědčili a doplatí na to… Bratři Ginepro a Dominik se zúčastnili prvního Setkání řeholních bratří tří františkánských řádů - 25.–28. dubna v kapucínském klášteře v Praze na Loretě, organizovaného především br. Jakubem OFM. Jeho obsahem bylo vzájemné poznání bratří a sdílení způsobu svého prožívání řeholního života a různých pracovních náplní. Bratři si setkání pochvalovali a dohodli se na pokračování. Do organizačního týmu vybrali bratry Ginepra OFM, Maxmiliána OFMCap a dobrovolně bratra Bohdana OFMConv. Včera – 2. května jsme se s bratrem Didakem dobře bavili na farním Maškarním plese pro děti. Takřka celé dvě hodiny jsme všichni protancovali v rytmu nejnovějších dětských „trháků“. Didak byl za tučňáka a já za kovboje. Farní kronika, zapsal bratr Dominik

Očima farníků– aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 2010/ Duchovní obnova mládeže Staré Sedliště 26.–28. února 2010 Ve Starém Sedlišti u Tachova se nás v pátek večer sešlo asi 35, věkově od 15 do 30 let. Duchovní obnovu vedl P. Petr Hruška z Chebu, a protože tématem byly Tři barvy lásky, hned večer nám promítl film Ohnivzdorný (Fireproof), který natočili američtí baptisté a který nás uvedl do situace. Caleb Holt pracuje jako hasič a jeho život je plný vzrušení. Neoddychne si ani doma. Se svou manželkou Catherine se začínají navzájem odcizovat a asi jediným způsobem, jak zachránit rozpadající se manželství, je dát na radu Calebova otce a podstoupit 40denní experimentální terapii, které se říká Výzva lásky. Jejich vztah je uzdraven. Celou dobu duchovní obnovy nás provázela Velepíseň lásky (1 Kor 13). Ještě večer jsme si udělali testík Ovoce Ducha (srov. Gal 5,22–23), ve kterém nám 116

vyšlo, které z ovoce Ducha Svatého máme v sobě nejvíce a nejméně zastoupené. Na 64 otázek jsme museli odpovídat rychle a pohotově. Potom jsme si vyhodnotili odpovědi a zjistili, jak moc jsme trpěliví, radostní, pokojní, věrní, dobří, laskaví, mírní a sebeovládající se. Ale i kde máme mezery a kde na sobě můžeme ještě zapracovat. Z dalšího vzorečku nám vyšlo zastoupení třech barev lásky, spravedlnost, pravda a milost. Druhý den jsme si povídali o tom, která barva co znamená a jak se projevují lidé, kteří mají v dané barvě silné nebo slabé zastoupení. Dále jsme si ujasnili vztahy mezi třemi druhy lásky: eros, filia (přátelství) a agape (láska dobropřejná, darující). Protože bylo celý víkend krásné počasí, měli jsme možnost pobýt i venku a kromě procházky kolem fary nás P. Hruška učil hebrejské tance. Večer vrcholil mší, kterou jsme pomáhali připravit například tím, že jsme pekli domácí hostie z mouky a vody. Během mše probíhal tzv. ovocný trh, kdy jsme se vzájemně obdarovávali ovocem Ducha Svatého. A tak jsme od ostatních dostali lístečky nebo drobné dárky s nápisem: Děkuji Ti za Tvou radost nebo Vážím si Tvé trpělivosti. Na závěr mše jsme byli pomazáni olejem radosti. V neděli jsme dokončili téma Škola lásky, reflektovali duchovní obnovu a naplněni ovocem Ducha Svatého jsme odjeli do Plzně. Moc děkujeme P. Hruškovi, průvodci na cestě Školou lásky a Marušce Linkové za skvělé vaření. A pokud se chcete něco dozvědět o našem programu, koukněte na web: www.skolalasky.farnostcheb.cz Jirka Friček, FV – duben 2010

Kterak jsme Velikonoce nejen přežili, ale hlavně prožili, duben 2010 Věřící jsme oba dva již bezmála dvacet let a z evangelikálního prostředí jsme do Římskokatolické církve konvertovali vlastně teprve nedávno. A právě ty letošní Velikonoce byly pro nás v mnohém jiné – krásnější, plnější, barevnější. Samozřejmě jsme již dávno byli seznámeni s podstatou tohoto významného svátku – smrtí a vzkříšením Božího Syna, našeho Pána Ježíše Krista. A velmi dobře si uvědomujeme, že utrpení kříže pro nás Ježíš podstoupil z převeliké lásky k nám a poslušnosti Bohu Otci. To, co na nás zapůsobilo zcela nově, neotřele, byla důstojnost, vážnost, hloubka, ale i radost v průběhu oslav tohoto svátku. Mohli jsme si tak novým způsobem připomenout a spolu s ostatními prožít nádhernou slavnost ustanovení Večeře Páně, mytí nohou, obrazně odejít s Pánem do Getsemanské zahrady, uvědomit si hrůzu blížícího se nesmírného utrpení a vnitřním zrakem uvidět tu nesmírnou bolest mučení na kříži až ke smrti a přitom si hluboce uvědomit, že toto všechno se stalo kvůli nám, kvůli našemu provinění, kvůli mému hříchu… Abych já, abychom my všichni, kteří věříme v Jeho jméno, byli spaseni, zachráněni pro věčnost v Boží přítomnosti. A pak hluboké a dlouhé ticho hrobu. A přece nakonec slavnost Vzkříšení, kdy shromáždění propuká v radostnou chválu Bohu s upřímným a radostným díkůvzdáním za život věčný! 117

Vždyť bez vzkříšení Ježíše Krista bychom my všichni ještě byli mrtvi pro náš hřích. Ale pro tento mocný Boží skutek smíme věřit a Duch Svatý nám to jen potvrzuje, že jsme v Kristu očištěni od našich vin a smířeni Kristovou obětí s Nebeským Otcem a tedy i živi pro Něj! Pro nás dva to vše ještě bylo umocněné svátostí prvního přijímání těla a krve Kristovy – jak nádherné zakončení tak slavného svátku! Jsme rádi, že se tyto důležité oslavy odehrávaly v kostele Všech svatých na Roudné, kde nejen krásná výzdoba tohoto kostela, ale i zima přispěly k upřímnému a hlubokému prožití těchto svátků. Petr a Bohdana, FV – květen 2010

Návštěva národního ředitele Papežských misijních děl ze Zambie, květen 2010 Milí přátelé misií, ve dnech od 22. do 30. května 2010 navštívil Českou republiku národní ředitel Papežských misijních děl (PMD) v Zambii, P. Bernard Macadani Zulu. Návštěva se uskutečnila na základě pozvání národního ředitele PMD České republiky, P. Jiřího Šlégra, který hosta ze Zambie doprovázel. Protože dárci z naší vlasti již delší dobu podporují projekty PMD na pomoc chudým a trpícím lidem v Zambii, byla návštěva národního ředitele P. Zulu, který ze Zambie pochází a místní situaci velice dobře rozumí, dobrou příležitostí k osobnímu setkání. P. Bernard kromě Prahy, Špindlerova Mlýna, Lelekovic u Brna a Polné u Jihlavy (Misijní den dětí) navštívil také Plzeň (v pondělí 24. května). Program v našem městě byl zahájen na Plzeňském biskupství společným obědem a povídáním s Otcem biskupem Františkem a prohlídkou katedrály sv. Bartoloměje. Odpoledne jsme našim hostům ukázali Meditační zahradu a kapli sv. Maxmiliána Kolbeho v Doudlevcích. Krásné počasí a rozkvetlé keře podpořily zvláštní atmosféru tohoto místa. Poslední místo, které P. Zulu a P. Šlégr v Plzni navštívili, byla farnost Severní Předměstí, kde se zúčastnili setkání s dětmi z Misijního klubka, s jejich rodiči a s bratry františkány. Tato beseda byla velice srdečná,

118

plná zpěvu (jak afrického, tak českého) a děti se zde dozvěděly něco o tom, jak se žije v Zambii - co tamní děti jedí, jak se modlí, jaké mají hudební nástroje... Setkání bylo ukončeno společnou mší svatou v Domečku za doprovodu dětské scholičky. Návštěva P. Zulu přinesla všem, kteří se s ním mohli setkat, poznání jiného způsobu života.Věřící v Zambii si víry, kterou získali jen před nedávnem, velice váží a snaží se ji předávat dál. Také jsou velice vděčni za pomoc, kterou jim skrze Papežská misijní díla poskytujeme nejen v materiální, ale i duchovní oblasti. Mirka Svobodová, FV – červen 2010

Zápis v kronice od června do září 2010 O prázdninách jsme v Plzni, jako každý rok, vyhlásili farní prázdniny, čili mše svaté se omezily na nedělní, včetně těch anticipovaných (v pátek v Domově důchodců a v sobotu v Chotíkově). Ve všední den byli totiž téměř celé prázdniny všichni bratři a velká část farníků někde v akci. Kromě obvyklého týdnu u rodičů jsme se rozdělili do různých prázdninových farních a jiných akcí. Bratr Didak se spolu s několika mladými z farnosti zúčastnil Katolické charismatické konference v Brně a pochvaloval si hlavně zpovědní službu, kterou tam vykonával. Pak se také vydal na Puťák s kandidáty. Od 18. července do 1. srpna bratři Ginepro a Didak strávili 14 perných dní na skautském táboře, přeneseném v čase do vrcholného středověku. Potom jsme se rozdělili do dvou skupin tzv. „farní dovolené“. To znamená, že se dohodne několik rodin z farnosti a jedou na společnou dovolenou, kterou s nimi stráví někdo z bratří a společně se modlí a mají také možnost účasti každý den na mši svaté.

Biřmovanci se svými kmotry před plzeňským biskupstvím (červen 2010)

119

9.–14. srpna byl bratr Didak byl s rodinami s většími dětmi na faře v Horní Blatné. 2.– 7. srpna bratři Dominik a Ginepro byli s rodinami s menšími dětmi (nejmenšímu byly 3 týdny) na zámku Kongregace Ježíšovy (bývalé Anglické panny) ve Štěkni. Bratr Ginepro využil ústroje z tábora a u Žižkova pomníku, vztyčeného na památku bitvy u Sudoměře, si zahrál na rozlíceného husitu. Některé děti kolem něho od té doby chodily v uctivé vzdálenosti a v jeho přítomnosti byly nebývale hodné. Od 9. do 14. srpna se bratr Dominik s Gineprem zúčastnili františkánských exercicií pro mládež na Vranově u Brna. Vrcholem prázdnin byla výprava do rakouských Alp, kde nás velkoryse přijali bratři ve Schwazu do bývalého studijního domu, Míša Zemenová, Dáda Burešová a Vojta Linka připravili děti který bude bohužel od k 1. svatému přijímání (červen 2010) příštího roku přebudován na dům s pečovatelskou službou a nebude možné ho dál takto využít. První týden byl určen pro rodiče z naší farnosti 15.–21. srpna. Konečně tak byly vyslyšeny „stížnosti“ farníků, že se dělají samé akce pro mládež a pro jejich rodiče nic. Výprava byla rozdělena na dvě skupiny, „jasoně“ a „drsoně“, podle toho, jak moc si věřili. Ti první měli základní tábor v klášteře ve Schwazu a podnikali jednodenní výlety do hor a ti druzí vyrazili hned první den nahoru a strávili tam celé čtyři dny. Podle původního předpokladu měla mít první skupina méně náročný program, kterýžto předpoklad se ovšem hned první den ukázal jako mylný. Zatímco „drsoni“ ušli nejvýše 15 km (i když, pravda, s velkými batohy), „jasoni“ se nakonec, vlivem jistých nepředvídatelných okolností, se kterými pochopitelně velitel výpravy, bratr Dominik, nemohl nijak počítat, dostali na celých 23 km a převýšení 1000 m nahoru i dolů. Původní předpoklad „malého okruhu po vrstevnici“ nebyl tedy skutečně zcela přesný a účastníci si pro sebe vyrobili pracovní (zcela nevhodný) termín: „Dominikova vrstevnice“. Ostatně ti druzí vůdcové si nevedli o mnoho lépe, jelikož v jejich skupině se ustálil pojem Gino-metrů, které se také dost lišily od uznávané mezinárodní jednotky vzdálenosti. V dalších dnech se ovšem odhady vylepšily a účastníci byli z dovolené, kromě únavy, také velmi nadšení a občerstvení na duchu.

120

Hop - a je tu družinka Antilop, pohoda na dvoudenním výletě během skautského tábora v Milevu (2010)

Jedeme domů - společné foto ze skautského tábora v Milevu (červenec 2010)

121

Druhý týden – od 22.–27. srpna, poté, co farníci odjeli, přijeli za námi další bratři z Čech, br. Jakub s juniory a br. Lukáš. Přestože výkony by se daly stěží řadit mezi „drsoňské“ a koneckonců se neodvažuji činit ani srovnání s udatnými „jasoni“ z minulého týdne, pohoří Rofan, kterým jsme procházeli, bylo nádherné a celou dovolenou jsme korunovali výstupem ke kapličce Panny Marie Sněžné na vrcholu Kellerjoch, kde jsme sloužili mši svatou za naši provincii. Na přelomu srpna a září odjeli bratři Didak a Dominik na „služební cestu“ v rámci definitoria k moři do chorvatského Zaostrogu. I když vál silný a studený vítr, moře bylo ještě dostatečně teplé a slunce dost silné – kromě toho průzračnému azurovému chorvatskému moři se nedá jen tak odolat. Takže jsme se každý den koupali a slunili a mise byla splněna. Jeden den jsme také zajeli do nedalekého Medugorje, kde jsme natočili rozhovor pro místní rozhlasovou stanici a pomodlili jsme se růženec na Podbrdu. Největším zážitkem pro mě byla pokorná přítomnost sv. Jakuba Staršího, který stojí v pozadí presbytáře, ve stínu, se třemi kyticemi u nohou, ačkoli je patronem celého kostela, zatímco všichni poutníci se tlačí v boční lodi u sochy Panny Marie Lurdské obklopené záplavou květin. To je veliký vzor křesťanské pokory. Farní kronika, zapsal bratr Dominik

Očima farníků – aneb co všechno odnesl čas /výběr z příspěvků do farního věstníku 2010/

Katolická charismatická konference 2010 v Brně, červenec 2010 Na katolickou charismatickou konferenci jsme se letos poprvé vypravili jako farnost. Bratři františkáni nás vřele přijali na své faře v Husovicích, ke které patří atypický kostel, kde měl mj. bratr Didak (a v době našeho pobytu i bratr Bonaventura) primici. Mottem letošní konference byl úryvek z Lukášova evangelia o milosrdném Samaritánu: „Uviděl ho a byl pohnut soucitem.“ Program začínal každý den v 9 hod. ranními chválami, které vedla konferenční kapela Chapela nebo Komunita Blahoslavenství. Hlavním hostem konference byl P. Jacques Philippe z Francie, který se věnuje exerciční činnosti po celém světě. Nad příběhem o Samaritánovi jsme se zamýšleli nejen z pohledu, jak mám být já milosrdný k ostatním - prakticky i v rovině odpuštění a přijetí, ale i že mám dovolit ostatním a především Bohu, aby prokázali milosrdenství mně, zraněnému a hříšnému. Když nechám Boha, aby ošetřil a uzdravil mé rány, odpustil mé hříchy a nechám se milovat víc, budeme šťastni já i on, a to nejen do smrti. 122

Závěrečná modlitba za uzdravení byla právě o smíření se a přijetí sebe samého, s ostatními a o odstranění všech našich mnohdy tajných výčitek vůči Bohu. Konference mi přinesla naději a ujištění o Boží lásce, a jsem si jist, že nejsem sám, proto ji všem vřele doporučuji. Josef Rajtmajer, FV – září 2010

Zahradní slavnost, aneb Z filmu i pohádky – šup sem a zase zpátky, červen 2010 Co myslíte, jsou křesťani „na hraní“? Ti malí možná, ale velcí? No, uvidíme! Ve středu 23. června po děkovné mši svaté v kostele na Roudné to všechno propuklo. Večerníček skončil jako normálně, kolem sedmé, ale co se nestalo: pohádkové postavičky mu utekly do Plzně na zahradu bratří františkánů, aby se tam trochu poveselily a setkaly také s kamarády z některých filmů. Štaflík a Špagetka, motýl Emanuel a Maková panenka, Rumcajs a Manka, Křemílek a Vochomůrka, víla Amálka a lesní skřítek, tygřík a lev, Lotrando a Zubejda, Bílá paní, Pat a Mat, Ferda Mravenec, vodník, kašpárci a princezny a mnoho dalších - ti všichni se přišli spolu se Třemi mušketýry (hádejte, kdo to asi byl?) ohlédnout za školním rokem a prožít spolu pár chvil. A přišel i samotný Večerníček - a s dvojníkem! Po celé zahradě byla rozmístěna stanoviště, kde si malí i velcí mohli povídat, malovat, nechat se vyfotit nebo hrát hry jako pingpong, fotbálek či petanque. Společné pobývání obohatilo představení o třech medvídkách, kterým nestačila chaloupka (nebo Domeček?). Chodilo k nim na návštěvu moooooc zvířátek. A tak uvažovali, co s tím. Stavět nebo nestavět??? Stavět! Když se postavy a postavičky dost napovídaly, naběhaly, dosyta najedly a možná i občerstvily v příjemné čajovně/kavárně, k poslechu začala hrát skupina CASHEL. Samozřejmě to neznamená, že tam povídají a poslouchají dodnes. Přišla chvíle, kdy se i Večerníček zvedl a musel domů. No, a tak se také ostatní zase vrátili zpátky, do filmu nebo do pohádky. A co dodat? Děkujeme všem, co se na přípravě i průběhu podíleli a také účastníkům, kteří přispěli svými maskami nebo přítomností. Skončím vyjádřením jednoho ze Tří prasátek: „ Byla to pohádka!“ Marie Beďačová, FV – říjen 2010

Rok bratří františkánů „Nejen my jsme svěřeni vám, ale také vy jste svěřeni nám.“ S touto myšlenkou jsme ve farnosti začínali slavit Rok kněží. V našem případě Rok bratří, jak jsme si jej přejmenovali, protože ne všichni naši bratři františkáni jsou kněžími. Tímto celoročním svátkem, který vyhlásil Svatý otec, jsme se rozhodli je provázet nejen podporou hmotnou, ale i duchovní – abychom si tak i my znovu připomněli, že 123

přítomnost bratří a jejich služba není samozřejmostí, ale darem, o který i my máme pečovat. V průběhu školního roku jsme vytvořili „modlitební štafetu“, během níž jsme si po týdnech předávali „službu“. Každý týden se jedna rodina či společenství z naší farnosti za bratry a na jejich úmysl modlila denně modlitbu Anděl Páně. Navíc měli modlitebníci v tomto čase jedinečnou příležitost prokázat bratřím i nějaké hmotné dobro – tak byli bratři obdarováni nejen pozváními na kulinářské či kulturní akce, ale třeba i novou pračkou. Rok kněží byl slavnostně ukončen slavností Nejsvětějšího Srdce Páně, naše oslavy Roku bratří ale teprve vrcholí. O následujících nedělích budou za bratry obětovány mše svaté a naše společná modlitba bude uzavřena na konci školního roku novénou ke sv. Janu Marii Vianneyi. Příležitost k slavnostnímu zakončení si jistě ani my nenecháme ujít a nezbývá než našim bratřím františkánům a celé jejich rodině i nadále vyprošovat Boží požehnání.

Kačka H., FV - červenec, srpen 2010

Modlitba tancem Vzdát chválu a zažít uzdravení, v modlitbě si odpočinout a zároveň protáhnout tělo …Prosit za sebe i za druhé a stále si uvědomovat laskavý Boží pohled na nás… Jak tohle vše skloubit? V každodenním shonu, v hlučném a přetechnizovaném světě se modlitbou gestem a tancem snažíme zakoušet Boží přítomnost a Jeho radost z každé z nás. Vzájemně pak sdílet tuto radost, ale i běžné starosti, s prosbou o přímluvnou modlitbu. Naše gesta a tanec vyjadřují to, co každodenně žijeme – tady jsem, tohle mi nejde, tohle Ti nabízím a za tohle prosím… Zároveň nahlížíme i do kuchyně izraelských tanců, tedy těch, které vznikaly v průběhu posledních třiceti let. Už se takhle scházíme ňáký ten pátek (tedy každý pátek od 16.30 ve františkánském Domečku v Komenského 17), kde je každý nový zájemce vítán.

Noli, FV - červenec, srpen 2010

Letní setkání Kána pro manželské páry, červenec 2010 Letos se celá naše rodina již počtvrté vydala na týdenní manželské setkání „Kána“. Toto setkání probíhá v klášteře v Tuchoměřicích u Prahy a je pořádáno pod záštitou komunity Chemin Neuf (http://www.chemin-neuf.cz). V roce 2007 jsme coby účastníci setkání prožili týdenní duchovní program pro manželské páry. Po letech naplněných každodenní péčí o děti to byl pro nás vzácný a požehnaný čas. Čas, kdy jsme mohli znovu objevit jeden druhého, setkat se spolu a setkat se s Bohem. Naše manželství jsme vnímali jako šťastné a spokojené, neprocházelo žádnou závažnou krizí, ale přesto jsme domů odjížděli s vědomím, že nás Pán zve, abychom v našem vzájemném vztahu s Jeho pomocí dále rostli. Účastníkem setkání Kána lze být pouze jednou. Otevřenost a nasazení lidí, kteří nám svojí službou umožnili prožít toto setkání, nás oslovilo natolik, že zapojení se do 124

této služby jsme vnímali jako přirozené pokračování naší cesty. A Bůh si pro nás i ve službě připravil velká obdarování. Ačkoliv jsme vždy chtěli sloužit kde je třeba, letošní nabídka služby u nových manželských párů nás zaskočila. Vedení malé skupinky manželů v průběhu celého programu, je něco, co není vůbec blízké našim povahám a nikdy bychom o tom ani neuvažovali. Když jsme ještě navíc byli požádáni, abychom si připravili přednášku o modlitbě v páru, odjížděli jsme na Kánu víc než jen rozechvělí. Nám samotným se to totiž moc nedaří a mluvit z naší pozice o tom, jak je dobré, aby se manželé spolu modlili, nám přišlo zhola nemožné. V průběhu týdne jsme si oba prošli různými vnitřními stavy a boji až nám nakonec nezbylo nic jiného než dát vše do Božích rukou (dobře, že to tak dopadlo, že nám to došlo). A tak jsme zakusili na vlastní kůži, že Bůh se dokáže oslavit i v naší slabosti. Velkým obdarováním byla pro nás možnost vidět zblízka, jak se Pán dotýká jednotlivých manželských párů. Jsme vděční Bohu, že nás pozval na tuto cestu a že si nás vede krok za krokem, přestože to někdy není podle našich představ a stojí nás to více sil než čekáme. Radim a Hanka Tlustí, FV - září 2010

Jasoni a Drsoni v Alpách, srpen 2010 Několik roků pořádali bratři františkáni pro mládež letní alpské putování. Letos se rozhodli nabídnout tento zážitek také jejich rodičům a ostatním dospělákům. Sešlo se nás 28. Spolu s bratry Didakem, Dominikem a Gineprem jsme 15. srpna odpoledne odjeli do rakouského městečka Schwaz nedaleko Innsbrucku, abychom tam prožili nezapomenutelný týden uprostřed nádherné přírody. Někteří po dlouhých letech, jiní poprvé, mnozí vybaveni svými starostlivými a zkušenými dětmi. My, Jasoni, připraveni na jednodenní výlety, teplé večeře a měkké postele v přístavbě kláštera místní františkánské komunity, Drsoni odhodlaní strávit čtyři dny v horách. Druhý den po ranních chválách a mši svaté stálo před budovou kláštera šestnáct Drsoňů obtěžkaných velikánskými krosnami v čele s Didakem a Gineprem a patnáct Jasoňů s batůžky pod vedením Dominika. Na první trasu jsme vyrazili všichni společně z parkoviště ve výšce asi 1400 m. Po prvním stoupání se Drsoni oddělili, nasadili ostré tempo a zmizeli. Až po několika kilometrech jsme je dostihli při odpočinku a byli od nich pohoštěni výborným čajem. Pak už se nám postavičky s obrovskými krosnami na zádech pomalu ztrácely z dohledu na protějším svahu. A náš pohodlný „ jasoňský“ výlet se díky úspornému značení proměnil v třiadvacetikilometrovou túru s převýšením 1000 m a nejvyšším bodem 2379 m. I když se zdálo, že po první nečekaně a neplánovaně náročné vycházce, ze které jsme se vrátili promočení a notně zmožení, nikdo nebude mít mnoho chuti a sil k dalšímu putování, šlo se další den znovu. S ovázanými koleny, zalepenými puchýři a dopingem v podobě prášků proti bolesti. Dominik pro nás připravil krásnou trasu vedoucí kouzelným údolím ke stylové horské chatě. Cestou byl ke koupi domácí sýr od majitelů všudypřítomných krav. (Zvuk kravských zvonců 125

nás provázel po celou dobu našeho putování). Třetí den bylo nutné opravit píchlé kolo u jednoho z aut, a tak mohly ženy využít volné dopoledne k návštěvě muzea slavného českého rodáka, předního světového výrobce broušeného křišťálu zn. Swarovski. V nedalekém městě Wattens založil tento pán v devatenáctém století svou firmu. (Lesklá krása ve spojení s moderním uměním však, v mých očích, nemohla překonat nádheru okolních hor). Odpoledne jsme se vyvezli lanovkou do výšky 1887 m a odtud putovali k malé dřevěné kapličce Panny Marie Sněžné na vrcholku hory Kellerjoch ve výšce 2344 m. Čtvrtý den, po předešlých třech umáčených, vysvitlo slunce, a tak se nám na túře ve výškách kolem 2000 m otevíraly výhledy neskutečně krásné...i když uzounké chodníčky, prudké srázy a lana k přidržování – to byla pro mnohé z nás náročná zkouška odvahy. Někteří si na závěr dopřáli ještě trochu adrenalinu a vyzkoušeli let rogalem, zavěšeném na laně z vrcholku skály... Večer se vrátili Drsoni. Přinesli s sebou spoustu zážitků, pár šrámů a někdo i rozbité boty! S vděčností snědli připravený guláš, společně jsme slavili mši svatou a pak dlouho vyprávěli... Poslední den patřil společné pouti do Georgenbergu. Cesta vedla „Vlčí stezkou“ - překrásnou soutěskou po dřevěných chodníčcích, schůdkách a mostech kolem dravé říčky. U venkovního oltáře bratři Dominik a Didak sloužili mši svatou. Večer jsme se loučili s uplynulým týdnem zpíváním a povídáním. Těžko psát o všech zážitcích. O nádherných výhledech do údolí i na okolní skály, vystupující z bílých mraků. O vodopádech, jezírkách i tenkých potůčcích průzračné vody. O hudbě kravských zvonců na travnatých svazích. Nebo o nevšedním a tak milém společenství. Během několika dnů společného putování jsme se mohli trochu víc poznat a zakusit vzájemnou pomoc, přestože každý musel překonávat své vlastní obtíže. Cítím vděčnost za každého zvlášť – za podanou ruku, nabídnutou dobrotu, povzbudivé slovo nebo vtip ve chvíli, kdy nikomu už nebylo moc do smíchu. A taky obdiv. Vždyť my, Jasoni, jsme za pět dnů měli v nohách 60 kilometrů vysokohorským terénem... a to mezi námi byli i šedesátníci. Drsoni by jistě přidali ještě mnoho „drsnějších“ zážitků, mezi kterými by nechybělo krupobití, sněžení, nocleh na slámě... Nejmladší z nich vyjádřila svůj obdiv k mnohem starším kolegům: „Jsou fakt dobrý.“ Každý den při ranní bohoslužbě zazněla prosba „za naše Drsoně“ a vím, že i oni na nás denně pamatovali. Díky za to všechno bratřím františkánům! Komunitě ve Schwazu za poskytnutí příjemného ubytování. Didakovi, který se s velikou obětavostí staral o své Drsoně, včetně vaření. Ginepro spolu s ním připravoval každodenní túry – a tak začali Drsoni počítat převýšení na trase v „džinometrech“ ( 1 „džinometr“ = asi 7 běžných metrů ). Dominikovi, pečujícímu o nás, Jasoně, od ranní bohoslužby přes celodenní výlety po společné večery při pěkném filmu. Dlouho nám asi zůstane v paměti pojem „Dominikova vrstevnice“. Záhy jsme totiž pochopili, že věta: „Bude to takový krátký výlet po vrstevnici“ ve skutečnosti znamená – jde se do kopce! Myslím, že nikdo nelituje. Bylo to krásné. Bohu díky! Milada a Milan Christovovi, FV - říjen 2010 126

Jasoni a Drsoni v rakouských Alpách (2010)

Jasoni s bratrem Dominikem se vypravili na vrchol Kellerjoch...

...Drsoni zdolali vrchol Rastkogel v nadmořské výšce 2 762 m

Cesta je cíl...

...ale ani pak to není špatné...

128

Putování dospěláků - Drsoňů po Alpách, srpen 2010 Po vzoru některých našich ratolestí, které už Alpy zažily, jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, co obnáší putování po Alpách s batohem, spacákem, karimatkou a nejistotou, kam večer složíme hlavu. Proto v týdnu od 15. do 21. srpna 2010 se vydalo 28 lidí z naší farnosti spolu s bratry františkány do rakouských Alp. Rozdělili jsme se na Jasoně a Drsoně. Naši skupinu Drsoňů vedli zkušeně bratři Didak a Ginepro, po úspěšném zdolávání alpských vrcholků, jejichž výšku a převýšení jsme udávali v nově zavedených jednotkách – ginometrech (podle Ginepra, 200 ginometrů rovná se asi 1000 m), jsme zaslouženě odpočívali. Nejvyšší vrchol, který jsme zdolali, byl Rastkogel (2762 m), na který někteří vyšplhali po čtyřech, rychle jsme se vyfotili a běželi zase dolů, za deště a krupobití. Po vysilující cestě jsme navečer spočinuli v horské chatě, rádi se prohřáli horkým Jägertee (grog), vděčně přijali nocleh v teple a suchu, seznámili se s příjemnou hostitelkou, poté se pomodlili radostně nešpory, pozvali paní hostitelku na slavení ranní mše svaté, získali od ní lepidlo na boty... Po všechny dny jsme procházeli krásnou přírodou, doprovázeni zvoněním zvonců pasoucích se krav, slyšeli a dokonce zahlédli sviště, za střídavého počasí jsme vytahovali a zase balili pláštěnky, spali v salaši, horské chatě, pod stany, sbírali borůvky, modlili se ranní chvály a nešpory, slavili mši svatou, společně vařili a jedli z kotlíku, povídali si, četli, ošetřovali puchýře, občas muži vykouřili společně doutníček, lepili jsme rozmočené boty... Čtvrtý den putování jsme lanovkou sjeli do údolí poté, co jsme zdolali alpský vrchol Kellerjoch (joch – kopec, vrchol) s kapličkou P. Marie Sněžné a přitom se krásně opálili. Pěšky jsme došli do kláštera ve Schwazu, kde jsme byli ubytováni každý ve své cele, s Jasoni jsme si vyměnili zážitky, po výborné večeři, uvařené Jasoni na naši počest, jsme únavou doslova padali do postele. Poslední den jsme všichni společně, Jasoni i Drsoni, vyrazili na výlet, tentokrát nedaleko Schwazu, do přírodní rezervace „Vlčí soutěsky“ s vodopády a jezírky s průzračně čistou vodou a slavili mši svatou na nejstarším poutním místě v Tyrolsku-Georgenbergu. Při mši nám br. Didak v kázání připomenul, že si všechny zážitky máme uschovat do „schránky pokladů“ a otevírat ji, až se dostaneme zase do svých vyjetých kolejí, abychom si připomenuli vše krásné, co jsme v Alpách zažili. Poslední večer při vínku, dobrotách, zpěvu, vzpomínání a sdílení utekl jako voda a nezbývalo než jít spát a ráno se rozloučit a vydat se na cestu domů. Toto a ještě mnoho jiného jsme zažili a byli a jsme naplněni vděčností a díky za vše, co jsme mohli prožít. Za Drsoně napsali Budilovi, FV - listopad 2010

Něco málo z „alpského deníčku“:

 „Večeři pro Drsoně připravili Laďka Vopatová a Syrovátkovi, je to kuskus se zeleninou, výborné mňam, mňam, ale ještě v pondělí říká Gino na horách, že ta „rýže“ byla pěkně rozvařená…“ 129

 „Bizoni“ - zasněně konstatuje Didak, když vidí stáda krav…  První noc spíme v dřevěné salaši, máme zajímavý systém toalet: Muži chodí vlevo za salaš a ženy vpravo, a většinou se tam sejdeme…  „To noční chrápání, to bylo strašné, celá salaš se otřásala…“  Krávodrom - to je jen slušný název pro to, do čeho se snažíme nešlápnout...  „Uzavřete všechny vzpomínky a zážitky do schránky pokladů, a pak ji otevírejte, až se dostanete do svých vyjetých kolejí“ - z promluvy bratra Didaka při poslední mši svaté sloužené pod širým nebem v Georgenbergu...

Zvon svatý Vojtěch v kostele Všech svatých na Roudné, říjen 2010 V průběhu roku 2008 se zrodil nápad, jak zvelebit kostel Všech svatých na Roudné. Paní dr. Hana Gerzanicová, rodačka z Roudné, která se po mnoha letech vrátila z exilu v Austrálii zpět do Plzně a velmi aktivně se zapojila do plzeňského kulturního života, nabídla, že pro Roudnou nechá odlít nový zvon, jako památku a poděkování svým rodičům. Stávající zvon, zasvěcený Všem svatým, který pochází z roku 1650, by podle vyjádření odborníků musel projít náročnou opravou, aby se na něj mohlo zvonit. Proto byl ve zvonařské dílně paní Tomáškové - Dytrychové v Brodku u Přerova odlit nový zvon - svatý Vojtěch, o váze 120 kg, je laděn v tónu f2 a je na elektrický pohon. Jeho kmotry se stala dcera paní Gerzanicové - Raphaela Hons a pan Josef Kabát. Do Plzně byl zvon přivezen 26. května a poprvé si jej farníci, ale i všichni návštěvníci kostela Všech svatých mohli prohlédnout při plzeňské „Noci kostelů“v pátek 28. května. Zde čekal až do podzimu na instalaci a také na sehnání zbývající finanční částky, potřebné k jeho zavěšení. V neděli 3. října, v předvečer svátku sv. Františka z Assisi, konečně nastala dlouho očekávaná událost - požehnání a zavěšení zvonu Svatý Vojtěch. Slavnostní mše svaté, které předsedal otec biskup František Radkovský a koncelebrovali bratři Dominik a Didak, se zúčastnili rodáci z Roudné, paní dr. Gerzanicová, starosta Městského obvodu Plzeň-1, pan Jiří Uhlík, (ÚMO Plzeň-1, který přispěl na jeho instalaci), další zastupitelé města a dobrovolní aktivisté. Ve své homilii otec biskup krátce připomenul historii farnosti Plzeň–Severní předměstí a počátky působení františkánů na tomto rozsáhlém území. Povzbudil farníky, aby neustávali ve svém úsilí o postavení nového kostela. Připomenul, že „ ke křesťanské kultuře neodmyslitelně patří jak hudba, tak i hlas zvonů, které v minulosti ohlašovaly radostné, ale i bolestné události v životě člověka. Tato jeho funkce tady je a zůstane, díky vám…“ Otec biskup slavil v tento den své 71. narozeniny, proto mu bratr Didak za všechny přítomné krátce poblahopřál, předal kytici a ani paní Gerzanicová neodešla s prázdnou, rovněž pro ni byla připravena velká kytice krásných květů. Poděkování přednesl i pan Josef Kabát za všechny aktivisty, kteří pečují o kostel a hřbitov. Mši svatou svým zpěvem doprovodil sbor Vox imperfecta. Nový zvon byl požehnán po slavnostní mši svaté, každý ze 130

Žehnání zvonu svatý Vojtěch biskupem Františkem Radkovským v kostele Všech svatých na Roudné. (říjen 2010)

131

Donátorka pí. PhDr. Hana Gerzanicová, rodačka z Roudné Pouť seniorů po stopách architekta Josefa Hlávky do Lužan s P. Ludolfem Kazdou a bratrem Juniperem (září 2010)

132

zúčastněných dostal koláček a kdo chtěl a mohl, počkal na první slavnostní zvonění. Po ukončení obřadu byl zvon vytažen na zvonici otvorem v klenbě uvnitř kostela a odborně nainstalován firmou Bouchal, první krásné zvonění se rozléhalo Roudnou a přilehlým okolím přesně ve 12 hodin. Každému, kdo se na této události, která je právem nazvána „událostí století“ podílel, patří veliké poděkování a mnozí odcházeli s hřejivým pocitem, že se podařila krásná a bohulibá věc. Pavla B., FV - prosinec 2010

Zápis v kronice od září do prosince 2010 Nový školní rok ještě zcela nezačal a už tu byla první pouť – diecézní pouť do kláštera v Teplé. Bratr Juniper jel do Teplé již v pátek, aby se mohl zúčastnit večerního programu. Bratři Didak, Dominik a Jeroným přijeli o den později rovnou ze sluncem vyhřátého Chorvatska. 5. září odjíždí Didak spolu s bratrem Juniperem na exercicie na svatý Hostýn, které vede bratr Šebestián. O týden později - 12. září nás svou návštěvou poctilo definitorium. Stalo se již plzeňským zvykem přivítat definitorium v pizzerii nedaleko Domečku, kde jsme si dali „kvalitní“ českou pizzu, ze které některým bratřím nebylo dobře. Na druhý den bratr Juniper připravil pro definitory kuře na paprice se smetanou, což bratři přežili bez újmy na zdraví. V sobotu 18. září odjíždí bratr Juniper na svou apoštolskou cestu do nedalekého Ostrova nad Ohří a do Sokolova povzbudit místní terciářskou skupinu. Aby toho cestování nebylo málo, v pondělí se celá komunita vydává na další - tentokrát provinční pouť do Chebu. Vyrážíme již brzy ráno, abychom se se svými bratry setkali již v půl osmé na poutním místě Maria Loreto nedaleko Chebu. Na Slavnost svatého Václava bratr Juniper spolu se společenstvím Modlitby otců už v 5.30 hod. ráno odjíždí do nedalekého trapistického kláštera do Nového Dvora na mši svatou. Ve čtvrtek 30. září se seniory putuje po stopách slavného českého architekta Josefa Hlávky do nedalekých Lužan poblíž Přeštic na prohlídku nejen krásného zámečku, kde Josef Hlávka bydlel, ale také ke společnému slavení mše svaté v kapli, kterou sám Josef Hlávka projektoval. Po mši svaté nám poutníkům byl umožněn poslech slavné mše od Antonína Dvořáka Missa in D major zvaná Lužanská, kterou Dvořák složil v roce 1887 při příležitosti vysvěcení této kaple. Byl to pro všechny moc krásný zážitek, který jsme završili návštěvou opraveného kostela ve Vícově nedaleko Přeštic. V sobotu 2. října se koná Celostátní misijní kongres dětí, kterého se zúčastňují bratři Didak a Juniper. Didak má své stanoviště, kde prověřuje znalosti přicházejících dětí, zatímco Juniper s fotoaparátem obchází jednotlivá stanoviště a vše dokumentuje.

133

Na druhý den v neděli 3. října slavíme spolu s otcem biskupem Františkem Radkovským výjimečnou událost - žehnání zvonu svatý Vojtěch v kostele Všech svatých na Roudné, v pravé poledne ve 12 hodin se poprvé rozezněl hlas tohoto zvonu a také otec biskup František v tento den slavil - bylo mu právě 71 let. Večer jsme si společně s našimi farníky připomínali Transitus našeho svatého otce Františka z Assisi v kostele Všech svatých na Roudné. V pondělí bratři Dominik a Didak slaví spolu s lidem Božím Slavnost svatého Františka v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kázání již tradičně mají dominikáni, tentokrát P. Vojtěch Soudský. Bratr Juniper slouží dívčí katolické škole celý týden na soustředění v Broumově. Pomáhá a pečuje zejména o postižené dívenky na invalidním vozíku. Na celodenním výletě v Adršpašských skalách se spolu s jednou učitelkou uvolňuje způsobem nevídaným - sportovním „Rallye Adršpach“, k veliké radosti dvou vozíčkářek a uskakujících turistů. V pátek se vrací do Plzně a večer odjíždí na Slovensko do Partizánskej Lupče, kde ho čeká setkání rodiny z tatínkovy strany.V úterý ráno je ale opět na svém místě v Plzni. 5. října odjíždí z Plzně bratr Dominik do Liberce, aby se připojil k františkánským misiím pořádaných bratrem Jakubem a jeho týmem. Původně to neměl v úmyslu, ale nakonec jel a byl rád. Jeho původní zařazení jako přednášejícího na středních školách se nakonec neuskutečnilo, v Liberci byl o přednášky mnohem menší zájem než v Plzni. Pomáhal tedy, kde se dalo, hlavně při stavění trampolíny pro děti, s ozvučením na večerní programy a zapojil se do přímluvné modlitby. Jeho práce nebyla přímo misionářská ve vlastním slova smyslu, ale přesto cítil působení Ducha svatého během celé akce na lidi kolem i na misionáře a byl to pro něj asi nejsilnější zážitek Po skončení misií prožívá chvíle ztišení - exercicie v Liberci. 22. října bratr Juniper za doprovodu 8 ministrantů odjíždí na ministrantskou brigádu do Hájku u Prahy. Setkání mělo perfektní atmosféru a bylo nás celkem 32 ministrantů a 8 bratří. Hrály se nejenom hry, ale také se pracovalo, společně se modlil růženec, sloužila mše svatá apod.. Díky Bohu za ty kluky, které nám náš Pán svěřuje. Plzeňské ministrantské „Rychlé Rotě“ se v Hájku moc líbilo a už se těší na jarní brigádu. V týdnu od 23. do 30. října se bratr Didak vypravil do Itálie na pouť po stopách svatého Františka spolu se 13 animátory mládeže z naší farnosti ve věku od 16 do 30 let a dvěma maminkami, které ve farnosti vypomáhají při přípravě na svátosti. Nejprve strávili dva dny v Assisi a pak se přesunuli do Rietského údolí a procházeli poustevny, spojené s významnými událostmi z Františkova života, poslední den strávili na La Verně. Každý den navštívili místa, připomínající jednu etapu Františkova života a jeho cesty víry a v návaznosti na ně vybrali na každý den motto, vztažené na svůj vlastní život, o kterém ten den rozjímali. Pouť byla nesena Duchem svatým a v některých okamžicích to byly velmi hluboké zážitky. Někteří mladí lidé z naší františkánské farnosti se překvapivě poprvé setkali se sv. Františkem a podle jejich reakcí, jím byli dostatečně osloveni. K nemalému překvapení ještě neviděli muzikál „Forza, venite gente“ o sv. Františkovi a ani nevěděli, že film existuje. Proto jsme se dohodli, že to 21. listopadu napravíme a prohloubíme jejich františkánskou formaci

134

Páteční růženec - růže od bratří františkánů jako poděkování maminkám za pravidelnou modlitbu růžence, na kterou se scházíme od založení farnosti dodnes.

promítnutím tohoto filmu. Nepřítomnost obou bratří nahrazuje bratr Regalát, který přijel do Plzně. 1. listopadu nás s novokněžským požehnáním a sloužením mše svaté navštívil bratr Bonaventura. Moc dlouho se nezdržel, byl v Plzni se svou maminkou a ještě téhož večera se vracel zpět do Brna. 11. listopadu začíná pravidelná rekolekce, kterou společně prožíváme v nedalekých Štěnovicích. Blíží se konec celého církevního roku a s ním slavnost Krista Krále, ale také již tradiční pouť na Prusiny. Letos nás šlo něco málo přes třicet. Jako vždy je tato pouť kající, v mlčení, rozjímání s možností dalšího duchovního rozhovoru nebo svátosti smíření. Letos nám náš Pán opravdu moc přál, protože počasí bylo excelentní, lepší jsme si už nemohli přát. V neděli v den slavnosti Krista Krále jsme při mši svaté v 9.00 hodin pověřovali služebníky naší farnosti, kterých nebylo málo, Bohu díky za každého služebníka v naší farnosti. Odpoledne bratr Juniper odjíždí na týden do poustevny v Hájku u Prahy, kde se modlí na úmysly našeho provinčního ministra. V pátek 26. listopadu - asi 30 služebníků farnosti, kteří uklízejí Pavilonek a také slouží v Domově důchodců (přivážejí nepohyblivé lidi na vozíčku na mši svatou) byli sami nebo se svými partnery, s bratrem Didakem a sestrou Barborou na divadel-

135

Setkání mládeže se Sv. Otcem Benediktem XVI. ve Staré Boleslavi (září 2009) Ministranti při návštěvě papeže Benedikta XVI. zaujali místa poblíž hlavní tribuny. (září 2009)

136

ním představení - muzikálu - Kráska a zvíře v plzeňském Komorním divadle. Byla to odměna za jejich celoroční službu. Lístky obstarala Jaruška Straková a všechny pozval bratr Didak. Moc se jim představení líbilo. Nový církevní rok začal pro naši komunitu celkem netradičně. Byli jsme pozváni některými našimi farníky na večeři a po večeři na bowling. Co dodat, skvělé uvolnění a skvělá zábava. Ale dobu adventní jsme již prožívali po vzájemné domluvě postně, a to v poledne jen o polévce, pokud někdo z našich farníků nepřinesl nějaké hmotné dobro, které vyžadovalo okamžitou konzumaci (i to se nám několikrát stalo, ale postní předsevzetí to nenarušilo) a ve středu a v pátek bez masa. S počátkem doby adventní začaly i v naší farnosti adventní obnovy. V pátek 3. prosince proběhla duchovní obnova žen v naší farnosti, kterou vedl P. Pavel Petrašovský na téma Povolání v životě ženy. V pátek večer se sešly ženy v Domečku ke společné adoraci kříže a pokračovaly soukromou adorací v kapli, která trvala do ranních hodin. V průběhu dvou přednášek P. Petrašovského zaznělo několik velice duchovně přínosných vět.: „Když dělám běžné domácí práce, sloužím Pánu stejně dobře, jako sestra žijící v kontemplativním řádu. Jenom na klidné hladině vody lze vidět sám sebe. Nemám žádné jiné ruce, než ty vaše“... Kladně byla také hodnocena křížová cesta sestavená převážně ze zjevení Pána Ježíše sv. Faustýně. Obnova vyvrcholila mší svatou a společným sdílením při závěrečné reflexi. Ženy farnosti společně načerpaly duchovní sílu a odhodily „zátěž“ na začátku adventu. Bohu díky. Tentýž pátek večer byl v Měšťanské besedě na druhém společenském plesu sociálních služeb bratr Juniper spolu s mnohými dalšími oceněn Andělem roku 2010. Bylo to oficiální poděkování primátora města Plzně všem těm, kdo se věnují lidem v nouzi. Bylo oceněno téměř 200 lidí. V sobotu 4. prosince se na 4. ZŠ odehrával každoroční volejbalový turnaj. Naše farnost postavila do boje dvě mužstva, která sice statečně bojovala, ale ze skupiny nepostoupila. Bylo to jen o „fous“. V neděli 5. prosince proběhlo v Pavilonku už tradiční Mikulášské nadělování, na které nikdy nemá přístup čert, ale jen andělé a Mikuláš. No, a co dodat, dětí bylo jako smetí, když tam čert nesměl ani vstoupit. Ale ze všeho nejvíce měly děti radost z dárečku, které jim svatý Mikuláš s anděly přinesl. V úterý 7. prosince měl bratr Dominik v rámci pořadů plzeňské pobočky České křesťanské akademie přednášku na téma Naděje u církevních otců. Dlouho a pečlivě si ji připravoval a přednesl ji v učebně na biskupství asi před 50 posluchači, a to i z naší farnosti. Během následujícího týdne pomáháme děvčatům z farního bytu se stěhováním nového nábytku. O víkendu 10.–12. prosince pokračujeme duchovní obnovou mládeže. Mládež je rozdělena do tří skupin. Ta nejmenší skupina ve věku od 10-12 let se sešla na faře v Holostřevech v počtu 12 dětí a animátoři. Didakova představa byla, aby zažili společenství, hry a nějakou společnou modlitbu. Celý tým animátorů se do toho

137

opřel s vervou a celou duchovní obnovu připravili velice akčně. V pátek si povídali o modlitbě a co pro nás znamená. Poté napsali každý dopis Bohu a šli do kostela hrát hru se svíčkami. Na závěr se společně pomodlili a předložili na oltář své dopisy a ty pak symbolicky spálili a šli spát. Druhý den se nesl v duchu otázky - jaký je náš nebeský otec? Nejprve jsme popisovali svého tatínka - kluci, holky - svou maminku, z toho vytvořili ideální maminku, ideálního otce a pak jsme si povídali o tom, že náš nebeský otec má všechno toto obojí. Nato jsme navázali příběhem o Marnotratném synovi, který pak děti po skupinkách divadelně ztvárnili. Den utekl jako voda a my jsme jeli obnoveni domů. Dětem se obnova moc líbila a už se těší na obnovu postní. Bohu díky. Střední skupina byla ve věku od 14-16 let a sešlo se jich asi třicet. Obnovu na faře v Jesenici vedli manželé Štěpánka a Jirka Syrovátkovi, Denisa Hudíková a bratr Didak. Téma bylo synové z podobenství o Marnotratném synovi. Nejprve se zamýšleli nad starším synem, který je jim blízký tím, že zůstal doma a všechno zachovával a přitom byl velmi nespokojený a snad i záviděl svému mladšímu bratru, ale neměl odvahu odejít z domu. Odpoledne se probíral příběh mladšího syna a to po zkušenosti, kterou udělali s buzolou v ruce, když museli jít jednotlivě 30 minut stále na sever a neuhýbat ze směru, který určovala ručička kompasu. Někteří přišli po kolena mokří, poté, když překonávali potok. Na závěr duchovní obnovy byla přímluvná modlitba, kdy se modlili hodinu a půl. V neděli měli společnou mši s místními farníky, pak následovalo balení a oběd ve vlaku. Nejstarší skupina ve věku od 17-30 let byla na faře ve Starém Sedlišti a k jejímu vedení byli přizváni i bratři z Prahy a Školské sestry sv. Františka. Téma této obnovy souviselo se snahou bratří vybudovat nový kostel v Plzni, proto se společně zamýšleli nad darem společenství Církve v našem křesťanském životě. Prosili Pána o obnovu našeho srdce a našich vztahů, abychom se mohli stát živou součástí Božího chrámu. První večer prožili modlitbou před křížem ze San Damiana, kde se spolu se sv. Františkem ptali: „Co chceš, Pane, abych udělal?“ Následující den je čekaly dvě přednášky, sdílení ve skupinkách a působivé svědectví bratra Elvy z komunity Noe. Večer byl naplněn chválou, prosbou o Ducha svatého a společně pak Pánu odevzdávali překážky, které by mohly blokovat budování společenství. Každý z nás se stává kamenem v Boží stavbě, proto na závěr vystavěli oltář z cihel, na kterém pak byla sloužena závěrečná mše svatá. Díky všem účastníkům za jejich otevřenost a přejeme jim věrnost v budování chrámu jejich srdce i toho nového kamenného v Plzni. V pondělí 13. prosince v samém středu adventu uprostřed vánočních příprav zavítal vpodvečer do naší farnosti - do Lochotínského pavilonku Teatr Víti Marčíka se svým divadelním představením - Setkání před Betlémem. Pavilonek byl zaplněn do posledního místečka, malí, mladí i velcí se nechali unášet vtipnými, nápaditými, vánočně laděnými hudebními a hereckými výkony, které nám všem přiblížily příběh o narození Ježíška. Na podiu se pekly perníčky, které provoněly celý Pavilonek, rozdávaly se dárky a nad tím vším se vznášela veliká radost z toho, že se nám narodil Kristus Pán… Po představení se ještě dlouho nikomu nechtělo odejít, zklidnění

138

a ztišení v rušné předvánoční době mnohé naplnilo radostí a pokojem a touhou, aby to nikdy neskončilo. Ve čtvrtek 16. prosince začíná nám bratřím ve Štěnovicích pravidelná rekolekce, kterou pro nás připravil bratr Didak na téma „milosrdenství“, to abychom si také uvědomili, že toto milosrdenství nemáme jen přijímat, ale především rozdávat. Žijeme totiž v době, kde vládne spíš „nemilosrdenství“ než milosrdenství. Největším skutkem milosrdenství je totiž odpuštění, které člověka nejen uzdravuje, ale také obnovuje vzájemné vztahy. S blížícími se svátky Narození Páně přibývá také počet kajícníků u nás v Domečku. Bratři zpovídají, co jim síly stačí a ještě pomáhají jiným kněžím ve zpovědnici. Kajícníků mnoho, kněží-dělníků na vinici Páně - málo. 23. prosince odváží bratr Juniper několik nadšených muzikantů z Chrástu u Plzně do Holostřev, aby tam mohli uskutečnit Českou Mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Vezl s sebou také světlo Betlémské, ale nedovezl, protože v jedné ze zatáček v obci Kyšice spolujezdec neodborně přidržel lucerničku se světlem Betlémským, což způsobilo, že světlo zhaslo. Bratr Juniper proto musel zajet až do nedalekého Tachova pro světlo nové, které tentokrát zdárně dovezl na místo určení, do Holostřev. 24. prosince nám všem v Domečku začíná asi nejtěžší práce z celého roku. Již v 10.00 hod. máme mši svatou v Domově důchodců, kde bylo jako vždy hodně plno, poté v 11.30 hod. se začíná zpívat lidem v LDN-ce. Tam se nás sešlo něco málo přes 30 lidí. Rozdělili jsme se do čtyř skupin a naplňovali mnohá srdce velkou radostí, ze které budou nemocní čerpat po celý další půlrok. V LDN-ce je celkem šest pater a na jednom patře okolo 45 lidí. Stojí to ale za to. V 16.00 hod. jsme měli další mši svatou pro rodiče s dětmi, tentokrát na Roudné, zazpívala při ní dětská scholička. Pak začal obvyklý rituál naší komunity, modlitba za město Plzeň na Mikulce, potom jsme šli na Bolevecký hřbitov, kde jsme pamatovali na zesnulé, po návratu ze hřbitova jsme chystali večeři, kterou nám naši farníci připravili. Po večeři jsme pod stromečkem rozbalovali vše, co nám Ježíšek skrze naše farníky nadělil. Po malé chvilce odpočinku sloužil bratr Dominik ve své farnosti Chotíkov ve 22.00 hod.mši svatou. Didak sloužil spolu s Juniperem o půlnoci mši svatou v kostele na Roudné. Co více k tomu dodat, spát jsme šli o půl třetí ráno, abychom alespoň trochu načerpali nových potřebných sil. Pak už byla „pohodička“. Mezi vánočními svátky jsme byli všichni mimo Plzeň, Dominik navštívil nejdříve rodiče a pak putoval za bratry do Liberce, kde spolu se Školskými sestrami a bratry si užívali lyžování, sněhu apod... Didak spolu se skauty vzal lyže a zamířil do okolí Vrchlabí na skautskou základnu, kde strávili společně Silvestra a taktéž užívali lyží a sněhu. Juniper odjel do Liberce navštívit bratry na Perštýně, také navštěvoval místní farníky, kteří ho rádi pozvali na návštěvu. V Plzni jsme se opět všichni tři sešli až 2. ledna 2011. Farní kronika, zapsal bratr Juniper

139

Naše ohlédnutí do historie bratří františkánů v Plzni a především jejich působení v naší farnosti je u konce. Nechtěli jsme přepsat celou farní kroniku a uveřejnit všechny příspěvky, ale naším záměrem bylo přiblížit vám v několika vybraných letech život a různorodé aktivity našeho farního společenství. Přejme si, aby nám všem tyto stránky přinesly radost a pokoj do srdce. Pokoj a Dobro přejí bratři františkáni Didak, Dominik a Juniper

Ať ti Pán žehná a ať tě chrání; ať ti ukáže svou tvář a smiluje se nad tebou, ať k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem. Požehnání sv. Františka bratru Lvu 140

VIII. Seznam bratří františkánů (zmíněných v textu a jejich působení v Plzni)

Úřad, služba v řehol. Úřad ve farnosti komunitě

Období působnosti v Plzni

duchovní asistent SFŘ katecheta

1948-1949

P. Josef J. Hopfinger

kvardián

1935-1949

P. Metod Řezníček

kvardián

1950

P. Stanislav F. Juřík

P. Remigius Janča

vikář

1935 -37, 1968-72

P. Jiří J. Mazanec

kaplan

1949 -50, 1968-72

P. Michal F. Pometlo

kaplan

1979 -83, 1990-93

P. Jeroným F. Jurka

vikář filiál. domu

1996-2000

Bratr Jiří J. Pechar

člen řeholní komunity, laický bratr

1996-2003

P. Šebestián P. Smrčina člen řehol. kom.

moderátor farnosti 1996-2001

P. Regalát P. Beneš

duchovní asistent SFŘ

2000-2002

P. Paschal P. Novák

člen řeholní komunity

2001-2004

P. Didak R. Klučka

kvardián (do 2009), vikář

P. Lukáš P. Bradna

duchovní asistent SFŘ

2003-2006

P. Bartoloměj P. Černý vikář, duchovní asistent SFŘ

2004-2009

moderátor farnosti 2001-

Bratr Juniper (Ginepro)J. Oravec

člen řeholní komunity, laický bratr

2006-

P. Dominik D. Valer

kvardián, duchovní asistent SFŘ

2009-

Leg.: Kvardián

představený, strážce řeholního domu

Vikář

zástupce kvardiána

Moderátor farnosti

farář, právní zástupce farnosti, řídí a moderuje farnost

Duchovní asistent SFŘ

duchovně doprovází členy třetího (sekulárního) františkánského řádu

141

Použitá literatura: Bělohlávek, Miloslav: Plzeň – průvodce. Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1991. Beneš, Petr Regalát OFM, Hlaváček P., Kašpar J., Křečková J.: Historia Franciscana – katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004), Praha, 2004. Březina, F. Ferdinand OFM: Stručné dějiny františkánského kostela a kláštera v Plzni. J. R. Port, Plzeň, 1904. Dilong, Rudolf OFM: Světec z Assisi. ŘÁD. Praha, 1992. Douša, Jaroslav: Františkáni v Plzni, nepublikovaný text, 2009. Františkánské prameny I.: Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1999. Hlouch, Josef: Minutěnka. KNA, Kostelní Vydří, 2002. Holota, Benedikt V. OFM: Nebyl jsem hrdina. KNA, Kostelní Vydří, 2002. Houška, Petr Alkantara OFM: České františkánství. Praha, 2005. Kolektiv autorů: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha, 1998. Perugini, Luigi OFM: Chvalte a Dobrořečte – Modlitby sv. Františka. Éditions du Signe, Strasbourg, France, 2008. Short, William J. OFM: Chudoba a radost. Františkánská tradice. KNA, Kostelní Vydří, 2003. Soukup, Jan: Otevře se diecézní muzeum ve františkánském klášteře v Plzni. Plzeňský deník – příloha Kultura 3/1998, 1998. Soukup, Jan: Františkáni v Plzni, nepublikovaný text, 2009. Tobola, Ambrož OFM: Památník františkánského kostela a kláštera v Plzni. Plzeň, 1937. Vlček P., Sommer P., Foltýn D.: Encyklopedie českých klášterů. Libri. Praha, 1997.

Na vydání této publikace finančně přispěli:

Nadace 700 let města Plzně ÚMO Plzeň 1

Sousoší rodičů sv. Františka v Assisi v obležení animátorů mládeže z Plzně „Podaří se jim vychovat také z nás svaté Františky?...“

ISBN 978-80-254-8800-3