Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU

LITERÁRNÍ A DUCHOVNÍ VÝCHODISKA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. XVII

Anna Housková a Vladimír Svatoň (eds.)

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století

Anna Housková a Vladimír Svatoň (eds.)

Ediční řada Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, řídí doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.

Tato kniha vznikla v rámci grantu GAČR 14–01821S Pokus o renesanci Západu.

Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století, 2014–2016

Lektorovali: prof. PhDr. Petr Kyloušek, CSc. doc. PhDr. Jiří Pechar

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. XVII Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století Uspořádali Anna Housková a Vladimír Svatoň Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016 Editors © Anna Housková, Vladimír Svatoň, 2016 Redakce: doc. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D.; PhDr. Pavel Šidák, Ph.D. Obálka a typografie: Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Obraz na obálce: Giorgio de Chirico, Červená věž, 1913 (Peggy Guggenheim Collection, Venezia) Obraz na předsádce: Gerhard Munthe, Nápadníci, 1892 Vyrobila: Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2016 ISBN 978-80-7308-674-9

OBSAH

11 Úvodem Proměny paradigmatu 19 Od naturalismu k symbolismu: Literární kritika podle Émila Zoly (Eva Voldřichová Beránková) 33 Symbolismus jako východisko francouzské avantgardy (Moe Binarová) 47 Hypertextualita v dekadenci (Marie­‑Françoise Melmoux­‑Montaubin)

57 Hádala se duše s tělem? Idealismus kontra realismus v italské próze fin de siècle (Alice Flemrová)

73 Od parnasismu k symbolismu: Básník Gabriele D’Annunzio (Jiří Pelán) 113 Španělsko, 1900: Renesance modernity (Juan A. Sánchez)

133 Nedostatečnost hrdinů měšťanské epochy: Thomas Mann a Hugo von Hofmannsthal (Štěpán Sirovátka) 145 Mladá Vídeň: Umělecké hnutí Vídeňské moderny (Milan Tvrdík) 175 Nietzsche ve Skandinávii konce století (Martin Humpál)

193 Krize evropské kultury: Filosofie dějin v ruském symbolismu (Vladimír Svatoň) 213 Dlouhá cesta k modernismu v USA (Eva Kalivodová) 243 Úzkosti civilizace (Šárka Grauová)

261 Obrana poezie – žánr hispanoamerického modernismu (Anna Housková) 277 Putovalo mé srdce: Topos cesty v hispanoamerické modernistické próze (Dora Poláková) 289 Žánr eseje a hispanoamerická kultura (Lucie Núñez Tayupanta)

Osobnosti a děje doby 299 V Daríově galerii podivínů: Eugénio de Castro (Gema Areta Marigó)

315 Existenciální Rubén Darío: Úzkost přelomu staletí jako životní síla modernismu (Denisa Škodová)

327 Manuel González Prada a indiánská otázka (Lucie Núñez Tayupanta)

337 Neúnavný poutník: Literární cesty E. Gómeze Carrilla (Dora Poláková)

353 Na čerstvém vzduchu: Kapesní knížka Edwarda Thomase (Justin Quinn)

373 Jazyková skepse v pohádkách Hanse Christiana Andersena (Helena Březinová) 385 Proust a literatura: Prchavostí minulých let proti „poraženectví srdce“ (Eva Blinková Pelánová)

397 Před Sainte­‑Beuvem a po něm: Epistemologický zlom v Proustově životě i v dějinách francouzské literární kritiky?

(Eva Voldřichová Beránková) 417 Mýtus mrtvého města v portugalské próze (Silvie Špánková)

441 Symbolistický básník Giovanni Pascoli (Jiří Pelán)

475 Italské drama: Permanentní krize a hledání (Tereza Sieglová)

489 Ezoterismus v italské kultuře a literatuře (Mauro Ruggiero)

Setkávání s avantgardou

505 Antonio Machado a Jorge Guillén: Rozcestí (Juan A. Sánchez)

523 Knut Hamsun – průkopník techniky proudu vědomí (Martin Humpál)

533 Od úzkosti z bytí k odvaze se smát: Raná tvorba Alda Palazzeschiho (Alice Flemrová) 563 Borgesovi předchůdci (Anna Housková)

573 Zastíněná tvář modernity: Marina Cvetajevová na přelomu „pražského období“ (Vladimír Svatoň) 587 Panorama

629 Kalendárium 645 Manifesty 677 Bibliografie

735 Ediční poznámka 737 O autorech 745 Summary

ÚVODem

Konce století bývají zlomové. Naše kniha nabízí mnohostranný pohled na literární situaci na přelomu 19. a 20. století v euroamerické oblasti, sleduje společné tendence celého kulturního regionu i národní různosti.

Představitelé literárních a kulturních proudů v této době volili sami pro identifikaci svých snah množství termínů, k nimž přibyly termíny ražené pozdější literární a kulturní historií: symbolismus, vitalismus, dekadence, fin de siècle, l’ art pour l’ art, secese, impresionismus, novoromantismus, modernismus, generace 98 (ve Španělsku), Jugendstil, umění stylu (Stilkunst v Německu), česká moderna, adamismus, klarismus (v Rusku) atd. Každý z těchto termínů vyzvedá určité aspekty nebo lokální konstelace široce založeného duchovního hnutí a každý z nich postihuje určitou „verzi západní kultury“. Někdy jde pouze o odlišné užití stejného názvu pro různá období, což se týká zejména označení „modernismus“: v anglofonních literaturách, ale i třeba v literatuře brazilské je spojeno s avantgardou, zatímco v hispánských literaturách je modernismus názvem literárního proudu konce 19. a počátku 20. století. V knize proto preferujeme název „epocha symbolismu“, neboť evokuje ústřední vizi těchto mnohostranných, ale vnitřně spřízněných snah: jejich společným východiskem je touha po revizi principů novověké kultury, nejen literárních, ale veškerého životního i myslitelského stylu západních společností.

Chtěli jsme rozpoznat tuto situaci a přehodnotit navyklé pohledy trvající v dějepise národních literatur. Náš pokus nemohl mít tudíž podobu jakýchsi paralelních literárních dějin, nešlo nám o mapování všech významných jevů a autorů, ale o interpretační sondy do dané epochy.

V poslední třetině 19. století (a někde od jeho poloviny) prochází euroamerickou kulturou široký proud myšlenek, jež zakládají principy inspirující kulturu ve století dvacátém. Filosofie se rozchází s pozitivismem a empirismem, formou eseje má blíže k básnictví; sílí zájem o specifičnost a pluralitu kulturních regionů, neomezovaných však národními hranicemi. V životním chování se objevuje snaha uniknout zavedeným stereotypům (exotismus, bohéma, provokace, dandysmus) a koncipovat „život jako umělecké dílo“ (takové bylo vyústění Wagnerova projektu „Gesamtkunstwerku“). Myšlení a literatura přelomu 19. a 20. století se vyznačuje heterogenností, převahou tušení a vizí, vnitřními rozpory, ba jistou vágností. Rozporný je sám vztah těchto snah k moderní epoše:

11

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU

odmítaly jejího utilitárního ducha, ale zároveň je okouzlovaly technické vymoženosti (kontakt se světem, cestování, poezie velkoměsta). Vždy však z nich vyzařuje energie k obnově životních forem.

Tuto změnu postihl již ve dvacátých letech José Ortega y Gassset, jenž měl talent diagnostikovat generační a epochální změny teprve začínající, dosud nereflektované. Sledoval zvrat evropské perspektivy na přelomu 19. a 20. století, kdy se „obrovsky rozšířil historický horizont. Rozšířil se natolik, že stará evropská zřítelnice, navyklá na kruh svého tradičního obzoru, jehož byla středem, nyní už nemůže vtěsnat do jednoho jediného úhlu pohledu nesmírná náhle přidaná teritoria.“1 Proměňuje se pohled na svět v přírodních vědách, do popředí se dostávají obory jako prehistorie, etnologie a dodejme též komparatistika. Požadavkem doby je, aby „naše současnost ve všech vědách – a nejen v nich – vycházela z plurality, která je faktem“.2 Ortega rozvinul svou tezi o změně na přelomu století z estetického hlediska v proslulém eseji „Odlidštění umění“ (La deshumanización del arte, 1925), kde zdůraznil vědomí autonomnosti umění, „odlidštěné“ soustředění umění na svou esenci: v poezii na slova, „skutečné protagonisty lyrického tažení“,3 na rozdíl od „lidsky“ citového romantismu. Tato úvaha bývá někdy mylně spojována s avantgardou, Ortega však přisuzuje novou estetickou senzibilitu právě umělcům konce 19. a počátku 20. století jako Cézanne, Mallarmé, Proust, Pirandello.

V tomto období krize a obnovy lze nalézat určité podobnosti s evropskou renesancí, jak usuzovali hispánští spisovatelé. Slovo renesance v názvu knihy je ovšem užito metaforicky, tak bylo užito mj. pro „renesanci“ v literatuře severoamerické. Analogii mezi renesancí na počátku novověku a pokusem o obnovu na počátku současné epochy je možno pojímat jako cyklickou schopnost západní civilizace k vlastní revitalizaci, přičemž tento pohyb, potřeba radikální obnovy, má často spornou podobu a umožňuje různé interpretace. Projevoval se již ve středověkých chiliastických hnu1 2

3

12

Ortega y Gasset, José. „Las Atlántidas“ (1924). Obras completas, sv. III. Madrid: Revista de Occidente, 1966, s. 307.

Tamtéž, s. 303.

Ortega y Gasset, José. La deshumanización del arte. Madrid: Revista de Occidente, 1964, s. 43. Viz též Friedrich, Hugo. Struktura moderní lyriky. Od poloviny devatenáctého do poloviny dvacátého století. Přel.

F. Ryčl. Brno: Host, 2005.

Úvodem

tích, v utopiích během prvých staletí novověku, v díle J.-J. Rousseaua a zejména v epoše romantismu.

Literatura na přelomu 19. a 20. století byla považována za „přechodné období“ a nebyla jí věnována taková pozornost jako starším epochám či proudům od renesance po romantismus, anebo jako hojně zkoumanému následujícímu období avantgard. Nadto byla dosud studována převážně v rámci národních literatur a nebyla vzata v potaz její evropská (či spíše euroamerická) dimenze. Je však třeba, aby komparatistika (a literární historie vůbec) překročila pouhé zkoumání přímých závislostí a kontaktů mezi spisovateli různých národů, kauzální (genetické a biografické) souvislosti literárního dění. Musí vzít v potaz vzájemnou souhru pohledů, definovat zásadní problém „kontextu“. Směrodatná byla pro nás slova Jana Mukařovského: … ve vztahu ke společnosti uplatňuje se umělecká struktura jako celek. Vztah mezi uměním a společností se jeví empiricky krajně proměnlivým: tak např. vidíme v 19. stol. umělecké směry jako realismus, naturalismus, impresionismus, symbolismus atd. šířit se Evropou od národa k národu, ač stav společenské organizace je u jednotlivých z těchto národů různý, ba dokonce i vývojově nestejně pokročilý. Jistá společnost, ať vrstva nebo i celý národ, může také samu sebe „poznat“ v díle myšleném z jiného prostředí, po případě i zcela cizím, zřetelněji než v dílech vlastních.4

Zkoumání literární minulosti vyžaduje schopnost spatřit v rozmanitosti jevů též aspekty společného směřování i přínos jedné národní kultury pro život druhých národů. Za stěžejní otázku srovnávací literární vědy označil Claudio Guillén právě problém „jednoty a různosti“.5 Z kapitol této knihy vyplývá řada společných motivů: požadavek, aby umění nezaujímalo služebné postavení vůči publicistice a společenským teoriím, vědomí nedostatečnosti jazyka a touha překročit jeho logické obsahy, zdůraznění větné melodie a hláskové instrumentace v poezii, uvolnění verše i strofických 4

5

Mukařovský, Jan. Kapitoly z české poetiky, díl I. Praha: Svoboda, 1948, s. 20. Principiálně se dotkla otázky literárního kontextu Růžena Grebeníčková v referátu „Zur Frage des s. g. historischen Kontextes in der vergleichenden Literaturgeschichte“. In La littérature comparée en Europe orientale.

Eds. I. Sötér, K. Bor, T. Klaniczay, G. M. Vajda. Budapest: Akedémiai Kiadó, 1963.

Guillén, Claudio. Mezi jednotu a růzností: Úvod do srovnávací literární vědy. Praha: Triáda, 2008, s. 23–32.

13

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU

útvarů, vnitřní monolog a proud vědomí v románu, hra s mnohoznačností postav i příběhů (stín, zrcadlo, dvojnictví), svérázný „humorismus“ (jenž byl pokračováním „romantické ironie“ s její polemikou vůči jednoznačnému výkladu veškerých skutečností), vědomí umělosti, ba přízračnosti životních forem a snadných přechodů mezi jejich protikladnými polohami, mezi snem a skutečností, fikcí a realitou. Ve filosofii, jak již bylo zmíněno, odklon od neosobní systematičnosti ve prospěch osobního názoru v eseji. Člověk nebyl chápán jako bytost sevřená sociálními či biologickými souřadnicemi, jeho život souzněl s živly světa i kosmu. Kosmos byl vnímán jako dynamický a proměnlivý celek, a nikoliv jako inertní soubor předmětných entit (v tom se znovu aktualizovala „přírodní filosofie“ romantismu).

Zaměřujeme se na oblast západní kultury, přičemž jádro tvoří kapitoly o literaturách v románských jazycích, věnujeme samozřejmě pozornost literaturám anglofonním, germánským a severským. Autoři připisují zvláštní význam kulturám na pomezí Západu, neboť sousedství s jinak založenou kulturou inspiruje radikální vidění kultury vlastní. Toto poznání se promítlo do kapitol o latinskoamerické duchovní situaci a o kultuře ruské.

Ruská kultura vyrůstala od počátku z antických kořenů, avšak z jejich varianty řecké a byzantské, méně latinské. Dědictví Římské říše se projevovalo v západní Evropě formováním moderního právního státu, ve světě ruské kultury nad „zákonem“ měla převládat „láska“ a „milost“ (svědčí o tom zejména romány F. M. Dostojevského). Český slavista Frank Wollman typizoval tento rozdíl v pojmech západní „civility“ (právních požadavků) a slovanské „christianity“ („touhy po přímé bohovládě“).6 Z této vize vyvozovali ruští myslitelé představu, že Rusko může vyřešit rozpory moderní civilizace, nebo že může založit civilizaci novou na euroasijských základech. Tradičně kritický vztah k moderní civilizaci způsobil, že ruská kultura byla k přijetí duchovního klimatu na přelomu 19. a 20. století připravena neméně než literatury evropského Západu.

Na druhém pomezí dovádí Amerika do specifických poloh kulturu Evropy, jejíž expanze včlenila tento kontinent (na rozdíl od jiných kolonií) plně do svého civilizačního okruhu. Koncem 19. století se ujala „idea, 6

14

Wollman, Frank. K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské. Brno: Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně, 1936, s. 37 an. Též Wollman, Frank. Slovesnost Slovanů. Praha: Vesmír, 1928, s. 234–235.

Úvodem

že Latinská Amerika a Amerika anglofonní představují dvě odlišné a asi nesmiřitelné verze civilizace Západu“.7 Příslušnost Latinské Ameriky k Západu je v její sebereflexi samozřejmostí, ostatně sám přívlastek latinská poukazuje k jazykovému, právnímu, kulturnímu dědictví Říma. Má zde osobitou podobu danou pětisetletou koexistencí přesazené tradice iberské i černošské s domorodou tradicí indiánskou. Právě zkušenost kulturní plurality a vnějšková aplikace pokroku vede zdejší myslitele k zostřené vnímavosti k problémům modernity.

Stěžejní část knihy je rozdělena do tří částí. Prvá se soustřeďuje na zásadní rysy literárního sebeuvědomění dané epochy, jeho rozrůzněné projevy, ale zároveň společné kořeny. Druhá část je zaměřena na konkrétní proměny poetiky koncem 19. a počátkem 20. století a charakteristické profily jejich tvůrců. Třetí část pojednává o vztazích symbolistické obnovy a následujících proudů. Pochopení epochy symbolismu jako zakládající pro celé dvacáté století reviduje pohled na období avantgard: ukazuje se, že spisovatelé k nim řazení navazují na zásadní impulsy proudu přelomu století, zejména na estetizaci slova, pojetí jazyka jako autonomní vrstvy. Nadto existují paralelní proudy a tvůrci, kteří se vyznačují těsnější vazbou k literatuře epochy symbolismu, pokračují v jejím směru a k avantgardním programům zaujímají často kritický vztah; tato linie „skryté“ modernity, jejíž význam není zatím literární historií doceněn, v některých oblastech převažuje nebo dává nálepce avantgarda jiný obsah. To by však byl námět pro další výzkum.

Knihu uzavírají doprovodné texty: panorama literárních proudů v jednotlivých regionech, společné kalendárium klíčových událostí a ukázky z dobových programových textů.

Naším cílem bylo přispět k diskusi, ve které je přehodnocována literární a duchovní epocha na přelomu 19. a 20. století a rýsuje se poznání jejího významu pro sebereflexi a revitalizaci moderní západní kultury. Tuto problematiku předkládáme českému akademickému prostředí i kulturní veřejnosti jako první ucelenější komparatistickou prezentaci daného období.

7

Vladimír Svatoň a Anna Housková

Paz, Octavio. Los hijos del limo. Barcelona: Seix Barral, 1986, s. 133.

15

SUMMARY

Attempts at the Renaissance of the West: The Literary and Intellectual Resources of the Turn of the 20th Century Introduction This book offers a multi­‑faceted perspective on the world of Euro­‑American literature at the turn of the nineteenth and twentieth centuries, and explores not only national differences but also those trends that were common to the whole cultural region.

To provide an identity for their endeavours, the protagonists of the literary and cultural movements of the period c.hose for themselves a variety of terms, to which other terms and coinages were added later on in literary and cultural history: Symbolism, Vitalism, Decadence, fin­‑de­‑siècle, L’art pour l’art, Art Nouveau (Secession), Impressionism, Neo­‑Romanticism, Modernism (in Hispanic America a term applied to literature from the end of the nineteenth century), Generation 98 (in Spain), Jugendstil, The Art of Style (Stilkunst in Germany), The Czech Modern Movement, Adamism, Clarism (in Russia), and so on. Each such term emphasises a certain aspect or local constellation of a more broadly based spiritual movement and captures a certain “version of Western culture”. Sometimes there is a different use of the same name for different periods, as with the term “Modernism”: in Anglophone literatures, and also, for example, in Brazilian literature, the term is associated with the Avant­‑garde; while in Hispanic literatures, Modernism is a name for a literary trend at the end of the nineteenth century and the beginning of the twentieth. In the book, we therefore prefer the term “epoch of Symbolism” as it evokes the central vision of these quite varied but internally related endeavours.

Their common starting point is a desire to revise the principles of the contemporary culture, not only of literary culture but of every aspect of the thinking and lifestyle of western societies. It was our desire to recognise this situation and re­‑evaluate the familiar views that tend to perpetuate throughout the history of various national cultures. We were not looking to create a parallel literary history, or to map every significant author and phenomenon; our concern was rather to make a series of interpretative probes into the epoch in question.

745

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU

Towards the end of the nineteenth century a broad current of thinking passed through Euro­‑American culture and established principles that would inspire much of the culture of the twentieth century. During this time, philosophy departs from Positivism and empiricism; in its essayistic form it is now closer to poetry, and there evolves a strengthening of interest in both the specificity and plurality of cultural regions, although no longer restricted by national borders. In terms of a general approach to life there is an attempt to escape established stereotypes (exoticism, bohemianism, provocation, dandyism) and for life itself to be conceived as a “work of art” (as with Wagner’s “Gesamtkunstwerk” project). The thinking and literature of the turn of the nineteenth and twentieth centuries is characterised by heterogeneity, inner contradictions, indeed by a certain vagueness, and by a prevalence of visions and premonitions. How these cultural endeavours relate to the Modern epoch is itself contradictory: the artists generally rejected its utilitarian spirit but were at the same time enchanted by all of the technical conveniences (contact with the wider world, travelling, the poetry of the city). They always, however, emanate a sense of urgency concerning the renewal of life forms.

In this period of crisis and renewal we can detect certain similarities with the European Renaissance (although the word “renaissance” in the title of this book is used metaphorically). The analogy between the Renaissance at the outset of the Modern epoch and the attempts at renewal at the beginning of this epoch could be perceived as a function of the cyclical ability of western society to revitalise itself; this continual motion, this need for radical renewal, allows for various interpretations, however.

Up to now, the literature from the turn of the nineteenth and twentieth centuries has tended to be studied in terms of national literatures, and the pan­‑European (or rather Euro­‑American) dimension has not been taken into consideration. There is a real need, however, for literary comparatistics (and literary history in general) to go beyond the mere study of direct dependences and connections between writers from various nations and the causal (whether genetic or biographical) relations of literary phenomena, and to consider, rather, the mutual interplay of perspectives and to define the fundamental problem of “context”. The writing of Jan Mukařovský was key to our thinking on this matter: “… in relation to

746

SUMMARY

society, an art structure asserts itself as a whole. In empirical terms, the relationship between art and society appears extremely changeable: and so, for example, in the nineteenth century we can see artistic movements such as Realism, Naturalism, Impressionism and Symbolism spreading across Europe from one nation to another, even though the way society is organised in each of these nations is different, indeed may even be at a different developmental level. Any given society, be it an entire nation or a particular class or section within a nation, can also “recognise” itself in the work that springs from thinking carried out in other contexts – perhaps even those that are completely foreign – more clearly than it can in its own.” (Chapters from the Czech poetics, 1948) The study of the literary past requires the ability to notice among a variety of phenomena aspects of a common direction and also the contribution that one national culture makes to the life of other nations.

It was this very problem of “unity and diversity” that Claudio Guillén cited as the principal question of comparatistics. A number of common motifs appear in the chapters of this book: the requirement that art not take an ancillary position in relation to journalism and social theories; an awareness of the inadequacy of language and a desire to transcend its logical contents; an emphasis on the melody of sentence and phonic instrumentation in poetry, freeing up verses and strophic structures; an inner monologue and stream­‑of­‑consciousness in novels; playing with the ambiguity of characters and narratives (shadows, mirrors, doubling); a characteristic “humourism” (a continuation of “Romantic irony” with its rejection of the unambiguous interpretation of all realities); and an awareness of artificiality, of the ghost­‑like nature of life forms, and of the effortless transition between opposite states – dream and reality, fact and fiction. In philosophy, we see a turning away from impersonal systematisation in favour of expressing personal opinion through the medium of the essay. Man is perceived as not being bound by social or biological co­‑ordinates. His life is in harmony with the elements of the world and the wider cosmos, and the latter is perceived as a dynamic and changeable whole rather than an inert array of tangible entities.

Our focus is on western culture; the core chapters of the book concern literatures in Romance languages, but we also consider Anglophone, Ger-

747

POKUSY O RENESANCI ZÁPADU

manic and northern literatures. The authors pay particular attention to cultures along the fringes of the Western world, as contact with cultures that are differently oriented inspires a radical (re-)perception of one’s own culture. This realisation is reflected in the chapters on Russian culture and on the spiritual climate in Latin America.

The book is divided into three main sections. The first concentrates on the principal features of the literary self­‑awareness of the epoch in view – both its variety of expressions and its common roots. The second section focuses on specific transformations in the poetics of the end of the nineteenth century and beginning of the twentieth, and on the characteristic profiles of their authors. Section three explores the relationship between the Symbolist renewal and the movements that succeeded it. Arriving at an understanding that the epoch of Symbolism becomes a cultural key for the whole of the twentieth century revises our view of the period of the Avant­‑gardes. It becomes clear that the writers classified as such carry forward the principal inspirations of the movement at the turn of the century, especially the aestheticisation of the word and the conception of language as an autonomous layer.

The book concludes with some supporting texts: an overview of literary trends in particular regions; a common almanac of key events; and examples from the programme texts from each movement.

Our aim was to contribute to the discussion in which the literary and spiritual epoch at the end of the nineteenth century and the beginning of the twentieth is being re­‑evaluated, and through which its significance for the revitalisation and self­‑reflection of modern western culture is coming more clearly into focus. We present this volume for consideration by the Czech academic community – and a wider cultural readership – as the first comprehensive comparatist presentation of the period in question.

Transforming the Paradigm From Naturalism to Symbolism: The Literary Criticism of Émile Zola Zola’ s thinking and theoretical work can be divided into three distinct periods. The first, from 1866 to 1871, is dedicated to the progressive assertion

748