Trutnovinky - magazín leden 2018 by Zbyněk Kačer

kulturně-společenský magazín | Leden 2018 | zdarma

Navěky lyžařem

Editorial Senioři na lyžích HYNEK ŠNAJDAR / šéfredaktor Je leden a zima jde do druhé poloviny. Zároveň Trutnovinky vydávají svůj první letošní magazín. Není vyloženě tematický, jak už jsou čtenáři zvyklí, ale? Zimní období, blízkost hor a sněhové radovánky jsme na lednových stránkách nemohli pominout. A v Krkonoších jsou moc zajímavé postavy spojené s lyžováním. Mládí i střední věk mají dávno za sebou, jsou to senioři, pro které je lyžování vášeň na celý život. Oba jsou z Janských Lázní. Jeden má skoro devadesát, druhý téměř osmdesát. Přesto každý den sjíždějí zasněžené svahy. „Naposledy jsem stál na lyžích dnes ráno. Sjel jsem šestkrát sjezdovku na Černé hoře,“ chlubí se ten mladší. Jan Hainiš je zároveň kovaný sběratel. Lyží, sání, bruslí, sněžnic i pohlednic či svatých obrázků… Starší, devětaosmdesátiletý Aleš Hrabě měl sice zdravotní pauzu, ale už zase brzy vyrazí na lyže. Inu, nezmaři.

ALEŠ HRABĚ / str. 6 10

SIMONA SKOČDOPOLOVÁ

VÝŠLAP NA ŠPIČÁK

str. 12 15

str. 16 17

JAN HAINIŠ

TUTV

str. 22 25

str. 26 27

Vydavatel: TN Média s.r.o., IČ: 28847229, MK ČR E 19626, Sídlo redakce: Horská 634, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, 733 353 695, e-mail: monika@trutnovinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Veronika Prchlíková, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a.s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Titulní strana: Miloš Šálek.

ANKETA

UTG FO SRUOLOC

Běžky nebo sjezdovky? David Kasper, výkonný ředitel Mám rád obojí. Rád se svezu a dám si do těla v podvečer na dobře upravené trati na běžkách nebo sjíždím sjezdovky za mrazivého zimního počasí. Užívám si ale i hlubokého prašanu na snowboardu! Tedy těžká otázka… takže mě aktuálně lákají a budu zkoušet skialpy. Ale je pravda, že jsem od loňska prostě propadl běžkám. Lucie Ábelová, úřednice Pořádně neumím ani na jednom, už 17 let jezdím na prkně. Běžky jsou ale záležitostí, kterou bych si chtěla více osvojit. Jsou mnohem svobodnější a je to větší makačka, takže jakási alternativa k běhání. Pro letošek tedy běžky. A pro zimu příští klapnou snad i skialpy. Lukáš Vácha, hokejista Já osobně jsem doma více na sjezdovkách. Mám rád rychlou jízdu, dlouhé oblouky a prázdné sjezdovky. Proto rád jezdím do Alp, kde jsou ty nejlepší podmínky. Ale také běžky jsem si v poslední době oblíbil, a to hlavně díky trutnovským tratím na Paradráze. Takže když mám volný den, rozhoduji se, jestli chci rychlost a adrenalin nebo naopak vyrazím na pohodový výlet na běžkách. Každopádně obě tyto aktivity jsou v zimě tím nejlepším odreagováním. Jan Kisý, provozovatel penzionu V Trutnově žiju celý život, a tak obě tyto aktivy mě doprovázejí od útlého dětství. S přibývajícím věkem se proměnily jízdy „šusem“ z kopce dolů v pokusy o zajetí obloučků. Upocené proklínané běžky na výcviky v příjemné procházky po našich horách. Obě tyto aktivy mají své specifické kouzlo. U běžek se mi ale celé dětství někam schovávalo, a tak se ho snažím nalézt až v posledních letech. 5

NAVĚKY ROZHOVOR LYŽAŘEM

Jezdí se mi teď lépe než dřív „Vždycky jsem říkal, že do devadesáti budu jezdit na lyžích a od devadesáti začnu na snowboardu, takže už se mi ten čas krátí,“ smál se Aleš Hrabě do telefonu, když jsme si domlouvali náš rozhovor. Čiperný stařík z Janských Lázní oslaví 90. narozeniny příští měsíc. Narodil se 11. února 1928. Důvod k interview by byl už jen jeho úctyhodný věk, jenže tento „šlechtic“ vedl i velmi pestrý život. A hlavně je to fakt velká rarita, že ho stále můžete potkávat, jak brázdí na lyžích sjezdovky na Černé hoře. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

„Ale letošní sezonu jsem na lyžích ještě nebyl,“ upozorňuje mě a fotografa Miloše hned na začátku, když jsme za ním přijeli na návštěvu do jeho domu. Ten poznáte tak, že má netypicky zahnutou střechu a stojí jako poslední po levé straně u silnice ve směru na Hoffmanky, než vjedete do lesa. „Jsem teď v takové menší krizi,“ svěřuje se, že má za sebou určité zdravotní patálie, po nichž se cítí fyzicky oslabený. „V říjnu jsem skoro dva týdny ležel na kapačkách,“ upozorňuje. V prosinci pak ještě trpěl se zuby, protože mu trhali kořeny. 6

Denně je zvyklý chodit tři až pět kilometrů a každé ráno intenzivně čtvrthodiny cvičí. Ruce, nohy, všechny možné cviky. „Prostě dělám, co je v mé moci,“ říká, jak si snaží zachovat kondičku. Sníh z chodníčku od silnice si také stále vyhazuje sám. Jenže stát na lyžích a sjíždět černou sjezdovkou je přeci jen trošku jinačí záběr na fyzičku. A ta mu momentálně chyběla. „Myslím, že na lyže se postavím až někdy koncem prosince, kdy už se nebudu tolik zadýchávat,“ předpovídá senior. Většinou na svah Černohorské nebo Anděla vyráží ráno, dokud tam nejsou lidi, a vydrží lyžovat od

půl deváté do půl jedenácté. „Dělám dlouhé oblouky, to mě baví,“ přibližuje svůj styl a doplňuje, že nyní se mu jezdí dokonce lépe než dřív, protože zvládá oblouky do obou stran stejně. V minulosti měl problém zatočit doprava. Před padesáti lety si totiž při lyžovačce se synem zlomil nohu. A to tak, že špičku měl vzadu a patu vpředu. „Když mi to léčili, dávali mi na výběr mezi sádrou a tím druhým způsobem léčby. Sádru jsem nechtěl. Když jsem se pak ale na nohu měl po nějaké době poprvé postavit, tak mi v tom ruplo, kost mi sjela a já měl o 2,6 centimetru kratší nohu,“ vypráví o svém hendikepu, s nímž pak žil a lyžoval skoro čtyřicet let. Než se dohodl s panem doktorem Lipenským, který mu při operaci 19. září 2013 dal nové koleno a zároveň mu nohu prodloužil takřka na stejnou délku jako druhou. „Já jsem takový statistik, nechci vás zdržovat, ale tady se můžete podívat, kolik jsem toho najezdil,“ zvedne se a ze skříně vytáhne sešitek. V tom má

do tabulky pečlivě zapsané údaje o tom, kolik kilometrů denně najezdil i na kolik ho vyšla lanovka. V ročním souhrnu si také můžete přečíst, že v sezonách 2004/2005 a 2005/2006 nalyžoval přes 1500 kilometrů. Předloňskou zimu strávil na svazích 28 dní, absolvoval 133 jízd a najezdil 341 kilometrů. Někde je i poznámka. Třeba 17. 2. 2007 - žena srazila, ruka zlomená.

Možná zrovna z té doby pochází i jeho fotka, vedle které má zarámované a pověšené na zdi další dvě - janskolázeňského kamaráda Jana Hainiše

NAVĚKY LYŽAŘEM

a reprezentanta Ondřeje Banka. Na všech třech pomlácených lidech vidíte, že lyžování občas pořádně bolí. Když se dále rozhlížíte po místnostech, připadáte si jako v malém muzeu. A zjistíte, že většina věcí se vztahuje k baseballu a softballu. Proč? Muž, který na svět přišel ve stejném roce jako legendární hokejista Gordie Howe, nebo kdy Walt Disney vymyslel Mickey Mouse a k obloze se vnesla první vzducholoď Zeppelin, je totiž zakladatelem baseballu a softballu v Československu!

Aleš Hrabě se narodil v Bašnicích u Hořic. Mimochodem v den, kdy byly zahájeny 2. Zimní olympijské hry ve švýcarském Svatém Mořici. Maminka měla vystudovanou konzervatoř a učila na klavír. Tatínek byl inženýr chemie a pracoval v tamním cukrovaru, který teprve nedávno zbourali. Ještě měl i o čtyři roky staršího bratra Ivana. „Rodiče nás od malička brali na hory, jezdili jsme na Hofferovy boudy (dnešní Portášky - pozn.),“ vzpomíná. Otce poté přesunuli do cukrovaru v Modřanech, takže rodina se stěhovala. Později odtud dojížděl do Prahy na gymnázium a Karlovu univerzitu. Plánoval, že se stane lékařem. „Ze studia mě však v roce 1949 vyhodili z politických důvodů.“ Důvod? Jako student jezdil na brigádu na dříví do Janských Lázní. „Bydleli jsme v hotelu Kavkaz, ale jak začala sezona a přijeli hosté, museli jsme jinam. Řekli nám, že zajatecký tábor u Hofmanky je prázdný. Tak jsme tam šli a já jsem tam našel kompletní oblečení anglických vojáků,“ prozrazuje. A jelikož v té době žádné pořádné oblečení neby-

lo, producíroval se v Modřanech v tomto „battle dresu“, což samozřejmě dráždilo soudruhy. „Ale já jsem ani žádný velký antikomunista nebyl, normálně jsme se chodili bavit na jejich tancovačky,“ brání se. Radnice ale o něm napsala, že je reakcionář první třídy a z medicíny byl vyhozen. Rehabilitační komise, která vznikla po roce 1989, však vyloučení prohlásila za neplatné a Aleš Hrabě dodatečně získal titul. Po vyhazovu z vysoké školy, protože byl dobrý kreslíř, se přes známosti bratra dostal k práci v rozhlasu, ač nejdřív ho nechtěli vzít kvůli „škraloupu“ v papírech. „Nejsem věřící, ale ten můj Anděl strážný měl se mnou dost práce,“ usmívá se. K práci mu pomohlo, že byl „ymcař“, tedy že se účastnil na Sázavě táborů Young Men´s Christian Association, největší mládežnické organizaci na světě. „Tak nad tím zápisem mávli rukou a vzali mě.“ Pracoval tam dva roky, než přišel „průšvih“ číslo 2. V té době už fungoval jako lyžařský instruktor a s bráchou založili v Mladých Bukách oddíl. „Učil jsem hodně lidí. Znáte Limonádového Joea? Tak třeba jeho manželku,“ chlubí se. Stará roubenka však potřebovala opravit střechu, a tak se pro eternit rozhodli zajet na jih Čech. Seznam lidí, co vyrazili do zakázaného pásma, se však dostal až na vnitro. „A Hrabě by prý mohl utéct, takže pro mě poslali vůz,“ povídá. Zase lítal v problému a zase si hledal zaměstnání. Naštěstí opět „zapracoval“ jeho Anděl strážný. Jak byl po válce strašný bordel ve vysílačích, kdy si každá země vzala nějakou frekvenci a poté se to tlouklo, nebylo nic slyšet (fungovaly i rušičky), vznikla v Bruselu mezinárodní rozhlasová organizace. Podle tzv. Kodaňského plánu se rozdělily kmitočty evropských rozhlasových vysílačů, a protože bylo potřeba kontrolní středisko a Brusel leží u moře, padla volba na Československo. „Tak mi generální řekl, ať se zkusím zeptat tam. Já jsem se ale bál, co když se mě budou ptát, proč jsem odešel z medicíny. Ale on řekl, že ve správní radě budou stejně cizinci, tak ať povím, že ze studijních důvodů,“ vypráví. On ho poslechl a vzali ho na místo, kde si mimo jiné polepšil z patnácti stovek na pět tisíc korun. V kontrolním středisku mezinárodní rozhlasové a později i televizní organizace posléze pracoval 40 let, po deseti se vypracoval na pozici ředitele.

„Byla to taková manažerská práce. Nebyl jsem žádný velký odborník, měl jsem jen celkový rozhled. Vždy jsem ale zastával názor: když je blbý vedoucí, musí se obklopit chytrými lidmi,“ vykládá pan Hrabě. S manželkou Blaženkou se znali 62 let, manželé byli o čtyři roky méně, žili ve Vršovicích a zplodili jednoho syna. Do Janských Lázní, kde od roku 1954 pobývali jeho rodiče, se přestěhovali až na důchod. Teď už je to čtvrtstoletí. Sedm posledních let zde už žije bez své ženy. „Sám si vařím, sám si peru,“ neopouští akčního dědu stále humor. A co ten baseball? O tom by dokázal mluvit dlouhé hodiny. Tak jenom stručně. Odpalovat a chytat se naučil jako kluk na letních táborech mezi válkami. „Líbilo se mi to, měli jsme i partu v Modřanech, kde jsem je to učil hrát.“ V roce 1963 založil sekci pálkované při ČSTV. I když bylo mnohdy těžké sportovním jednotám vysvětlit, že se nejedná o imperialistický sport. „Na jednom zasedání jednoty, 9

NAVĚKY LYŽAŘEM

kam jsem se nechal pozvat, abych to pomohl prosadit, soudruzi říkali, že americká hra se tady hrát nebude. Sáhl jsem do tašky, ukázal jim zvětšenou fotku z novin a řekl: Soudruhu, kdyby to byl americký sport, myslíš, že by Fidel Castro zahajoval kubánskou ligu? On mávl rukou a řekl, no tak dobře,“ vzpomíná s úsměvem čestný předseda a první člen síně slávy českého baseballu a softballu.

POMALÉ ČTENÍ, NEČITELNÉ PÍSMO PROBLÉMY S I/Y POTÍŽE S MATEMATIKOU ŠPATNÉ ZNÁMKY TRÁPÍ SE VAŠE DÍTĚ PŘI UČENÍ A NEUMÍTE MU POMOCI? OZNAČENÍ: DYSLEKTIK, DYSGRAFIK, …

602 146 882 Studijní centrum BASIC Hradební 12 541 01 Trutnov

Je ale zajímavé, že závodně on sám nikdy baseball nehrál. „Jezdili jsme na turnaje pro neregistrované. V rozhlase se vyhlásilo nebo vyšlo v novinách, že bude turnaj a lidé si mohou přijít zahrát. Přijeli jsme tam dvě družstva, předvedli jsme jim, jak se to hraje, pak jsme veřejnosti půjčili vercajk a dělali jsme rozhodčí,“ přibližuje jednu ze svých činností. Jako člen reprezentačních výprav také hodně cestoval, i když určitě ještě více díky své práci, navštívil asi 32 zemí. Zúčastnil se například mistrovství světa v Oklahomě 1968. Ze zámoří si přivezl baseballové pálky a míček podepsaný prezidentem Richardem Nixonem. Zrovna, když nám z poličky na zdi vytahuje cenné artefakty, mezi nimiž má i přání od prezidenta Ludvíka Svobody, ozve se zvonek u dveří. „To byl jen soused, on má i klíče, kontroluje mě každý den, jestli nejsem mrtvej,“ prohodí jen tak, když se vrátí. Na prahu devadesátky se ale stále těší dobrému zdraví, takže odřídit cestu do Prahy pro něj není problém! „Co mě trápí? Teď zrovna špatně spím. Odpoledne bych usnul, ale v noci se mi nechce,“ povídá. A prý už si také řadu věcí nepamatuje, což přisuzuje tomu, že vždy se raději snažil pracovat na fyzičce než na hlavě. „Když někdo v padesáti tvrdí, jak už má problém si něco zapamatovat, tak v devadesáti je to přeci jen trošku horší,“ zůstává během celého rozhovoru naladěn na pozitivní vlnu. Kdepak, tomuto pánovi to neustále pálí a jen tak nic ho nerozhodí. „Jen ty sociální dávky mě strašně dráždí, když vidím, jak někdo dře za almužnu a někdo si jen tak pobírá 24 tisíc,“ odpovídá mi, když jsem mu položil závěrečný dotaz, jak se mu žije v této době. „Ale já jsem spokojený.“ 10

www.klaradosenatu.cz Už mám dost hloupých politiků a špatných zákonů.. Klára Sovová

Zadavatel: Nezavíslá iniciativa (NEI), Zpracovatel: Extender s.r.o.

kandidátka do Senátu

Klára Sovová kandidátka do Senátu

Volby do Senátu 5. - 6. ledna 2018

INSTRUKTORKA

Dítě nemá mít pocit, že se učí lyžovat

MICHAL BOGÁŇ FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

Přes polovinu svého života učí lidi, jak stát na lyžích a sjet kopec. Holka z nížiny, narozená v Chlumci nad Cidlinou. Simona Skočdopolová, majitelka lyžařské školy Pomeski v Horní Malé Úpě a nyní již i dvojnásobná maminka, však hory poznávala od útlého věku. „Už jako mimina ve fusaku nás rodiče brali do Krkonoš, a když později koupili chalupu ve Velké Úpě, bylo vymalováno úplně,“ vzpomíná s úsměvem 39letá žena, že v zimě se pak odsud již v podstatě nehnuli. Jak jste se vy sama naučila lyžovat? Naučili mě to rodiče, oba byli výborní lyžaři. Milovali hory. Každý víkend nás brali na hory lyžovat. Hodně jsme jezdili do východních Krkonoš, přímo tady nad Velkou Úpu, do Strážného, všude tam, co bylo tenkrát dostupné, kdy ještě třeba fungovaly chalupy ROH a podobně. A takhle vzniknul i ten můj vztah k horám. Takže jste byla předurčena k tomu stát se instruktorkou lyžování? Nevím, jestli přímo instruktorkou, ale každopádně 12

jsem byla předurčena k tomu, že hory prostě budou můj život. Pro holku z nížiny? Jsem z generace, která utíkala na hory. Už na střední škole jsem zameškala spoustu hodin. V té době lyžařské školy teprve začínaly, já jsem byla v pubertě, a když se kolem mě mihli instruktoři v těch fešáckých mundůrech, tak jsem valila oči. U mě nehrozilo, že budu mít nějaké pop music idoly, já se dívala na jiné. Tenkrát bylo učení lyžování na horách strašně úžasné zaměstnání. Měli jsme par-

tu lidí, které si toho strašně vážili. Chtěli jsme tady být. A já jsem se rozhodla, že tuto práci chci dělat. Už tenkrát? Jo, bylo mi patnáct a já jsem věděla, že chci být v zimě na horách a tahle práce pro mě bude super. Učit lyžovat jsem začala už na střední škole. Naopak kvůli lyžím jsem pak několik škol nedostudovala. Vždy jsem někam nastoupila, ten podzim jsem zvládla, pak na horách napadlo, já jsem odjela a na semestr už se třeba nevrátila. Fakultu tělesné výchovy a sportu se specializací na tělák pro tělesně postižené jsem vystudovala až později při normální práci. Je nás pár z té generace, že opravdu zbytek svého života přizpůsobovali tomu, aby mohli být na horách. Ano, jedna věc je si to přát a druhá věc je opravdu podniknout ty kroky. Kudy vedly ty vaše? Přes známé, kteří pracovali v lyžařských školách, jsem se dozvěděla o kurzech, které musím udělat. Samozřejmě už předtím jsem chodila brigádničit. Udělala jsem si kurz Asociace profesionálních učitelů lyžování (APUL), což byla jedna z prvních asociací, která tady udělovala licence. Ten základní vstupní kurz byl C, získala jsem papír a mohla jsem začít učit. A potom, jak to člověka chytne a je v té partě na horách, tak jsme si dodělali vzdělání až po nejvyšší licenci. A následoval klasický postup od nejnižšího žebříčku instruktora až po tenhle domeček, co je už teď dva roky náš. (roztáhne ruce) Neberte to ve zlém, ale přijde mi to tady takové malé. Stačí to? Rozhodně to stačí. Já nejsem žádný megaloman a vyhovuje mi malá škola. Tím nechci v žádném případě urazit větší školy. Jakmile ovšem zaměstnáváte víc lidí a jede to ve větším objemu nejen v lyžařských školách, tak se z toho stane fabrika. Já tady znám v podstatě všechny klienty, kteří přijdou. Víme, jak se jmenují jejich děti. Nepotřebujeme reklamu, lidé si nás předávají ústně. Jsme v krásné horské vesnici. Nějaké horské středisko, kde je milion roleb, skútrů a každá větší firma si tam potřebuje nafouknout obrovskou příšernost, to není nic pro mě. Dobře, vy jste tedy šéfová a kolik lidí máte ještě pod sebou? My vlastně máme ještě druhou kancelář, která je v areálu U Kostela. A instruktorů na celou sezonu včetně brigádníků máme kolem dvanácti.

Co všechno musí člověk splňovat, aby se mohl stát učitelem na svahu? Musím říct, že postupem času se nároky strašně snížily. Když jsem začínala já, tak instruktor musel umět i výborně lyžovat. Dokonce na kurzech probíhaly konkurzy, kde třetina lidí vypadla, že nejsou pro tu práci dobří. Počkejte. A teď jako instruktor nemusí být výborný lyžař? Instruktorem se klidně může stát i člověk, který není začátečník, ale prostě normálně sjede sjezdovku. Jelikož to ostatní, jak máte stát na lyžích, co je důležité pro učení a jak máte učit, vás naučí na kurzech a školeních. Naopak, když si někdo o sobě myslí, že je strašný borec a je až příliš utopený v těch svých dovednostech, přitom tam seká jednu chybu za druhou, dost těžko se toho pak zbavuje. Znám to z kurzů. Mnohem lépe se vždy pracovalo s lidmi, kteří přišli tabula rasa, a člověk si je postupně upraví tak, aby fungovali správně. Když se ale vrátím k té předešlé otázce, dnes je první předpoklad, aby instruktor uměl dobře komunikovat s lidmi. Hlavně s dětmi, jež tvoří na českých horách asi 80 procent klientely. A také to tady musí mít rád, to je základ. Ideální ještě je, když umí aspoň jeden světový jazyk, pro případ cizí klientely.

V současné době je prý na našich horách nedostatek instruktorů. Jak to? Je obrovský nedostatek instruktorů. Letošní rok je úplná krize. Není to ale náhoda, zájem o tuto práci postupně klesá. V posledních třech letech je to markantní rozdíl. Myslím si, že částečně to souvisí s tím, že v republice je obecně nulová nezaměstnanost. A další důvod je podle mě ten, že se trošku změnila mentalita mladých lidí. Ti už v mladém 13

Nabíráme! pojďte pracovat pro největšího zaMěstnavatele tohoto regionu!

Výrobní závod Continental Automotive Czech Republic s.r.o. Trutnov přijme kolegyně a kolegy na pozice: seřiZOVAČ a OPeRáTOR dO VýROBy

Na co se můžete těšit? Mzda seřizovač až 28.000 Kč Mzda operátor až 22.000 Kč doprava zdarMa*

Program zaměstnaneckých výhod v hodnotě 5.400 Kč Rodinný program 4.000 Kč Příspěvek na stravování Příspěvek na penzijní připojištění až 700 Kč Týden dovolené navíc A mnoho dalších výhod a benefitů * platí pro svozové linky Kamienna Góra - Lubawka - Královec - Žacléř - Lampertice - Bernartice - Zlatá Olešnice - Trutnov Rudník - Hostinné - Chotěvice - Pilníkov - Trutnov Červený Kostelec - Rtyně v Podkrkonoší - Batňovice - Úpice - Trutnov

ám přidáme od 1.1.2018 V ladní mzdy až 12% do zák volejte zdarma 800 800 552 Pište na personalni.trutnov@continental-corporation.com Více informací na www.continental-kariera.cz

INSTRUKTORKA

Používáte k výuce nějaké pomůcky nebo si vystačíte jen s kopcem a lyžemi? To je strašně zajímává otázka. Záleží na praxi školy.

věku hledají takové ty jistoty a pohodu, například kancelářskou práci, než aby prostě chtěli být každé roční období někde jinde. Tři měsíce na horách a pak tři měsíce někde na vodě u cestovky. To byl třeba náš sen a cíl. Teď už takové lidi nepotkávám. Je zájem o lyžařské školy? Myslím, že zájem pomaličku stoupá. Nemůžu mluvit za všechny školy, ale konkrétně v našem regionu zájem stoupá. A to hlavně v posledních letech u české a polské klientely. Ostatních cizinců, co se týká východních Krkonoš, je minimum. Německá vlna skončila před patnácti lety, holandská před deseti.

Tak konkrétně, jak to funguje u vás? Naše škola se snaží využívat maximum pomůcek. Malé děti se snažíme učit hravou formou, říká se tomu úkolová metoda. To znamená, že dítě nemá mít pocit, že se učí lyžovat, ale má to být pro něj hlavně zábava. Nevysvětlujeme žádné technické věci. Snažíme se nastolit vnější podmínky tak, aby dítě, když je udělá, splnilo ten technický požadavek, který chceme. Příklad. Když chci, aby zatočilo, tak mu nevysvětluji, jak má přenést hmotnost a jaké koleno pokrčit, ale vymyslím na to hru. Takhle se snažíme učit a takhle si myslím, že by měli učit dobří instruktoři. Naučit děti lyžovat přirozeně, do ničeho je nenutit. Vím, že je to individuální záležitost, ale dá se průměrně říct, za jak dlouho se dítě naučí lyžovat? Záleží, co myslíte tím lyžovat. Pro nás je základní stupeň lyžování, kdy dítě dokáže zastavit, zatočit, kontrolovat rychlost a sjede kopec. Samozřejmě modrý. Myslím, že tříleté dítě se může naučit sjet kopec třeba za tři hodinky.

Řekla jste, že 80 procent klientely v lyžařských školách u nás tvoří děti. Naučí se lyžovat každé dítě? Pokud to není vyloženě typ, který nevyhledává sporty, anebo je na něj ještě moc brzo, tak naučíme. Stačí, když ho zajímají hory a sníh.

Vaše děti umí lyžovat? Ten menší je ještě malý, ale tomu většímu jsou čtyři roky a ten lyžuje naprosto perfektně. Myslím si, že minimálně v Krkonoších je to nejlepší čtyřletý lyžař. (usmívá se)

Lyžovat učíte přes dvacet let. Jak se za tu dobu změnila výuka? Mění se technologické postupy, ale to je také dáno tím, jak se změnila forma výuky. Dříve probíhala převážně skupinová výuka, nyní se to postupně ubírá směrem k privátní výuce, že máte jednoho dva lidi. Minimálně v těch menších školách už skupinky tolik nejsou, v těch větších se to ještě drží.

Zajímalo by mě ještě, co dělá lyžařský instruktor, když není sníh? Jak se uživí? Já teď dělám maminku na mateřské dovolené, ale vždycky jsem pracovala pro cestovky, které mají letní provoz. Hory, divoká voda, takže vlastně pořád v pohybu. Většina lidí to takhle má, v zimě lyžují a od jara do podzimu dělají pro cestovky. Anebo u nás pracují lidé, kteří třeba přes léto kácejí stromy, dělají na stavbách, tesaři…

Když se ještě vrátíme k dětem, jak při výuce fungují jako element rodiče? My máme takové nepsané pravidlo, že když přijmeme do školy dítě, tak rodiče co nejrychleji odesíláme pryč. Nesmí být na kopci vidět. Můžou pozorovat, ale nesmí být pozorováni. V projevu dítěte totiž vždy nastane obrovská změna, když tam rodič je nebo není. To platí nejen u lyžování. Nemůžu mluvit za všechny, ale většinou, když je tam ten rodič, mívá to nějaký blbý efekt. 15

BONDYHO POCHOD

Výšlap na Špičák připomíná narození národního klasika Co má básník, filozof a národní klasik Egon Bondy společného s výstupem na Královecký Špičák? Zdánlivě nic, ale zároveň nečekaně hodně. A to díky Petru Kotyzovi, členovi sdružení Trutnov – město draka, jeho kamarádovi Přemkovi Lvovi a dnes už početné skupině nadšenců. HYNEK ŠNAJDAR FOTO: ARCHIV PETRA KOTYZY

Píše se rok 1996. Je 20. ledna, tedy den klasikových narozenin. Petr s Přemkem se tehdy rozhodli, že vytvoří novou tradici. Výstup na Špičák, jako pocta a oslava národního svátku státního klasika. „Vycházeli jsme při tom z Bondyho antiutopistického románu Invalidní sourozenci, který jsme rádi četli. 16

Udělali jsme to však tak trochu naopak. V tom románu invalidé slaví den klasikova pohřbu, zatímco my den jeho narození. Navíc byl tenkrát ještě klasik naživu,“ řekl Kotyza. Jak si usmysleli, tak udělali. Jeli do Královce na nádraží, odtud šli do lomu, pak vystoupali přes Vraní hory na Špičák, kde v souladu s románem si symbolicky připili Urquellem, který měli rádi inva-

lidé z románu. Potom přes Kozlík a Mravenčí vrch sešli do Bernartic. Vzali to přes Křenov nahoru na Vobešlovku, Babí a skončili v dnes už neexistující restauraci u Texlenu. Tam celý ten svátek uzavřeli. To byl první ročník a tradice byla na světě. V následujících letech začalo poutníků přibývat, dnes už jich je pravidelně okolo sedmdesáti. Vytvořil se z toho obřad. „V Královci na nádraží mám vždy úvodní projev. V něm připomenu, kdo je národní klasik, jeho život a dílo, eventuálně přečtu nějakou jeho báseň. Pak se slavnostně spočítáme a vyrazíme do lomu, kde se společně vyfotografujeme, a lezeme na Špičák. Nahoře čtu z knihy Invalidní sourozenci klasikovu závěť – Dopis občanu Lopatkovi. U vysílače se chytíme za ruce, vytvoříme kruh a za zpěvu písně My jsme jeden kruh bez začátku, bez konce, ho obejdeme. Potom zařveme Už nikdy, už nikdy, už nikdy…,“ představuje obřad zakladatel tradice. Součástí dlouhého pochodu je i nošení vlajky. Kotyza k tomuto účelu od druhého ročníku nosí husitskou vlajku, jako připomínku husitských poutí na hory. „Také někteří ostatní při pochodu mají různé vlajky, například se v průvodu objevila československá, anarchistická či dokonce mongolská,“ usmívá se. Cíl cesty býval v minulosti v hospodě ve Voletinách, nyní poutníci končí v restauraci Kotva v Trutnově. Motto tohoto svátku je citace klasikovy závěti v Invalidních sourozencích: „Z pohřbu se stane pravý státní svátek… neboť každý ví, že Buddha nevěděl, co chce, Ježíš chtěl něco, o čemž nevěděl, co to je, Lao’c věděl, že je nejrozumnější nechtít nic, ale stejně se toho nedržel, ale já vím, co chci a chci, co vím: totiž, aby měl každý svátek, a to přinejmenším ka-

ždý den.“ Proto tomu putovnímu obřadu poutníci říkají státní svátek národního klasika. A věděl vůbec Egon Bondy, co se v souvislosti s jeho osobou v kopcích na Trutnovsku každoročně na jeho narozeniny děje? „Klasika jsem navštívil 14. července v roce 1998 v Bratislavě, kde tehdy žil. Ukázal jsem mu fotografie z prvních ročníků výšlapu na Špičák a sdělil mu, jak se to vztahuje k jeho románu. Náramně se mu to líbilo a projevil přání se pochodu osobně zúčastnit. Začátkem října toho roku jsem mu napsal dopis. On mně 26. října 1998 odpověděl,“ vrací se do minulosti Kotyza. Bondy v dopise píše, že trochu jako léčba šokem na něj zapůsobila zpráva, že by měl být očekáván k 23. 1. 1999 za účelem vylezení na velehoru. „Věru se bojím, že bych obzvláště na sněhu při tom výkonu či těsně po něm na místě zdechl. Pamětníci potvrzují, že jsem býval statný chodec a nějakých 40 kilometrů mi nedělalo zvláštní problém. Ale to bylo, když mi bylo padesát a dnes jsem vskutku značně fyzicky zchátral. To žel ani vy, ani já nemůžeme brát na lehkou váhu a lámat to přes koleno. Pokud neposlouží technika, tak to nezvládnu. O cestě dolů ani nemluvě. Zkusil jsem to letos v létě a moc jsem se z toho nezaradoval. To víte, že by to bylo fajn a nepochybuji, že by bylo o čem si povídat, ale holt: vemte rozum do hrsti a vzdejte to.“ Takže se toho nakonec nezúčastnil a už nezúčastní. „Vždy jsme mu ale z výstupu posílali zprávu,“ tvrdí organizátor oslavy. A v tradici se bude pokračovat i letos. V sobotu 20. ledna se poutníci opět vydají k poctě Bondymu na Špičak. O tom, jak to bude s tímto pochodem v příštích letech, Kotyza příliš nepřemýšlí. „Dokud vody nezatopí zbytek pevniny, tak by se to mohlo konat,“ dodává.

WIKOV

Medaile potěší. Ale pro ni jsme to nedělali Příkladná spolupráce, zvládnutý rozpočet, dodržení harmonogramu, radost z ocenění. Když mluví Zbyněk Berger, generální ředitel Wikovu o nedávné přestavbě průmyslového areálu, neskrývá úsměv. Až pojedete přes Hronov, vemte to kolem fabriky. Slepenec budov se proměnil v moderní, velkorysý objekt. Nevzhlednou panelovou zeď, za kterou se závod na výrobu převodovek schovával, nahradil transparentní plot z tahokovu. Město se spojilo s fabrikou. Wikováci letos dostali nové prostory, Vám na poličce přibyla medaile… Současnému Wikovu se podařilo, oč se snažili od roku 1978 naši otcové, tedy odstranit či opravit staré a vystavět nové objekty. Celý hronovský areál je dnes vzdušnější, přívětivější pro práci i pro oko. Ocenění Stavba roku Královehradeckého kraje 2017 si velmi vážíme. Ale upřímně, pro medaili jsme se do tak rozsáhlé akce nepouštěli. Oficiální zpráva organizátorů soutěže je strohá Vítězem se stal administrativně provozní objekt v areálu strojírenské firmy Wikov v Hronově. Jak se vám to poslouchá? 18 placený článek

Pozitivní zprávy vnímám vždy příjemně. Jsem rád, že investice, jejíž realizace byla velmi náročná, je oceněna nejen zaměstnanci firmy. Celý projekt generelu se nenesl pouze v duchu přestavby administrativní budovy. Šlo o výraznou změnu vzhledu společnosti a výrazné zlepšení sociálních podmínek našich lidí. Mluvíme o investicích v řádech milionů korun? V řádech stamilionů. Celkově jsme proinvestovali 120 milionů. Podotýkám, že bez jakýchkoli dotací. Když zůstanu u čísel, vybudovali a zrekonstruovali jsme kanceláře, chodby a kuchyni s jídelnou s celkovou plochou 3200 m2. Generel areálu vznikl

v roce 2014, v letech 2015 až 2017 podle něj pracovali architekt Tomáš Hradečný, projekční kancelář INS a generální dodavatelé, firmy Průmstav a Stating. Všechno šlapalo jako dobře namazaný stroj? Příkladnou spolupráci mezi architektem, projektanty a dodavateli stavby bych skutečně rád vyzdvihl. Byli jsme překvapeni, jak se podařilo vyvarovat překážkám, které mohly mít vliv na zpoždění projektu a navýšení ceny investice. Nejsložitější byla skutečnost, že akce probíhala de facto za plného provozu. Nesměla se ale významně dotknout výroby, lidé se museli neustále stěhovat a zároveň plnit své pracovní povinnosti. Architekt to přirovnával k dětskému hlavolamu Patnáctka. Tomu, který přesouvá malé čtverce ve velkém čtverci? Přesně. Pohybujete jednotlivými kameny tak dlouho, až se všechny dostanou na správné místo. Ve Wikovu to znamenalo vybudovat nové sklady, přemístit celé oddělení údržby včetně skladů, postavit šatny pro 400 zaměstnanců. Nato zdemolovat starou výrobní halu. Až poté mohlo přistoupit k přestavbě objektu stávající kancelářské budovy a dostavbě kancelářského křídla. Na závěr se stavělo úplně nové parkoviště s kapacitou 140 míst. Jako třešnička na dortu byly provedeny finální parkové úpravy. Hezky jste si „pohráli“ také s interiéry budovy. Kdo stojí za nápady umístit k recepci historické vozy nebo instalovat v zasedací místnosti stěnu z mechu? Instalace veteránů Wikov, patřících do sbírky Martina Wichterleho, byla součástí zadání projektu.

Kreativní řešení vzešlo od architektů studia IXA Tomáše Hradečného a Benedikta Markela. Sami však říkají, že řada detailů nebo konkrétních materiálových řešení vznikla až během diskusí nad projektem s naším koordinačním týmem. V něm se činili kolegové Jan Havel a Martin Myšák. Hronov a Wikov teď k sobě mají blíž než kdykoli dřív. To je snad největší benefit všech změn. Chceme být nejen zaměstnavatelem místních lidí, ale taky spolutvůrcem veřejného prostoru. K oběma rolím přistupujeme maximálně odpovědně. Titul Stavba Královehradeckého kraje roku 2017 je příjemným bonusem.

Zbečník 356, 549 31 Hronov Tel.: +420 491 488 111 | Fax : +420 491 488 412 www.wikov.com

neděle 28. 1.

čtvrtek 11. 1.

Divadlo a hudba: Divadlo Palace, Praha UFFO ** 19:00 hodin ** VYPRODÁNO ** předplatitelé vstup na abonentku DH

MILUJU TĚ, ALE...

pondělí 22. 1.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo Lampion, Kladno Představení pro děti od 7 let UFFO ** 18:00 hodin ** vstupné 120 Kč, se slevovou kartou 96 Kč

NEKONEČNÝ PŘÍBĚH

neděle 21. 1.

Cestopisný večer Radky Tkáčikové kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

INDONÉSIE

pondělí 15. 1.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo b Představení pro děti od 3 let UFFO ** 15:00 a 17:00 hodin ** vstupné 80 Kč, se slevovou kartou 64 Kč

MALÝ PÁN

neděle 7. 1.

Činoherní divadlo B: Divadlo Ungelt, Praha UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku ČDB, ostatní – vstupné 390, 365, 340 Kč

4000 DNŮ

sobota 6. 1.

Výstava Partner Galerie UFFO: GRUND a.s. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Státního fondu kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma

KATEŘINA ŠEDÁ: HANA A RADEK – SVATEBNÍ CESTA DO ČERNOBYLU RNDr. Josef Štych: Ekologie nebo ochrana přírody? Pořadatel: Český červený kříž a UFFO kino Vesmír ** 14:30 hodin

pondělí 15. 1.

AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU

do 23. 1.

středa 31. 1.

čtvrtek 1. 3.

Koncert na stání UFFO ** 20:00 hodin ** vstupné v předprodeji 390 Kč, v den koncertu 450 Kč

JELEN A HOSTÉ

čtvrtek 22. 2.

Moderátorem večera je Leoš Mareš Pořadatel: město Trutnov a UFFO UFFO ** 20:00–02:00 hodin ** vstupné 480 Kč

8. REPREZENTAČNÍ PLES MĚSTA TRUTNOVA

sobota 10. 2.

PŘIPRAVUJEME

Koncert UFFO ** 19:00 hodin ** VYPRODÁNO

FRANTIŠEK NEDVĚD A KAPELA TIE BREAK

Leden

Generální partner:

Hlavní partneři:

aneb Na tohle teď není ta pravá chvíle Činoherní divadlo A: Činoherní studio Bouře, Praha UFFO ** 19:00 hodin ** VYPRODÁNO ** předplatitelé vstup na abonentku ČDA

TEĎ NE!

neděle 14. 1.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo AHA Představení pro děti od 3 let UFFO ** 15:00 a 17:00 hodin ** vstupné 120 Kč, se slevovou kartou 96 Kč

PŘÍHODY FERDY MRAVENCE

sobota 13. 1.

Delikatesy: Svalbard Company Novocirkusové představení mezinárodního uskupení UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Delikatesy, ostatní – vstupné 410, 385, 360 Kč

ALL GENIUS ALL IDIOT

Logistický partner:

Vernisáž 30. 1. od 18:00 hodin Partner Galerie UFFO: GRUND a.s. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Státního fondu kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma

JAROSŁAW SEBASTIAN PASTUSZAK A MICHAL MACKŮ

31. 1.–13. 3.

Cestopisný večer Ctibora Košťála kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

CHORVATSKO A BOSNA TROCHU JINAK

pondělí 29. 1.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo Lokvar Představení pro děti od 5 let UFFO ** 17:00 hodin ** vstupné 80 Kč, se slevovou kartou 64 Kč

AUCASSIN A NICOLETTA

Partneři:

www.uffo.cz

Změna programu vyhrazena!

Předprodej vstupenek: Turistické informační centrum Trutnov pondělí–pátek 9:00–17:00 hodin, sobota 9:00–12:00 hodin tel. 499 818 245

Předprodej a rezervace vstupenek: Inforecepce UFFO pondělí–sobota 8:00–19:30 hodin tel. 499 300 999, e-mail: info@uffo.cz

Koncert UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 170 Kč

VLADIVOJNA LA CHIA & 4TRIO

SBĚRATEL

Vášeň na celý život V Krkonoších, konkrétně v Janských Lázních, žije více než sedmdesát let. Přes svůj věk je tento velmi čilý senior vášnivým lyžařem a také sběratelem, jak říká, všeho možného. Jan Hainiš má ve své sbírce sto párů lyží, rozmanité sáně, ale také patrně největší sbírku pohlednic Janských Lázní v republice. Jste krkonošský patriot? To jsem. Mám silný vztah k této oblasti, k místu, kde žiji, tedy k Janským Lázním. Narodil jste se tady nebo jste se odněkud přistěhovali? Ne, ne… Žili jsme ve Vysokém Mýtě. Protože otec byl státní zaměstnanec na poště, tak v roce 1945 po odsunu Němců, tady byly potřeba lidí. Musel tedy na umístěnku nastoupit do Janských Lázní. Vyhlédl si domek a my jsme se s maminkou a bratrem o rok později přestěhovali za ním. Chodil jsem do první třídy. Od té doby tady žiji. 22

HYNEK ŠNAJDAR FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

Vaše příjmení naznačuje německé předky. Je to tak? Není. Moje příjmení není české ani německé, takže německé předky nemám. Jaké bylo vaše dětství, kam jste chodil do školy? Od první do páté třídy jsem chodil v Jánkách, na druhý stupeň jsem přešel do Svobody nad Úpou. Po škole jsem se v Eramu v Trutnově vyučil elektrikářem. Co jste v životě dělal? Elektrikáře. Když se nám narodil syn, šel jsem pracovat tady do Státních lázní jako elektrikář – údržbář. Váš život na horách je spjat s lyžováním. Pamatujete si na začátky? Když jsem chodil do základní školy, přistěhovali se někdy v roce 1946 do Janských Lázní mladí manželé Vojtěchovi. Ona byla učitelka a on ředi-

tel školy. Oba byli fandové do lyžování, takže ve městě všechny děti musely umět lyžovat. Potom se dělaly školní a okresní závody. Tak jsem se dostal k lyžování i já. Tady už byla v té době lanovka, jinde to tak nebylo, a to byla výhoda. Zdejší lyžaři byli špičkou v republice. Byl tady velmi dobrý oddíl a my jsme začali jezdit vrcholově. Byli jsme nejmenší tělocvičná jednota v republice, která jezdila první ligu. Dosáhl jste nějakých úspěchů? Byl jsem okresní i krajských přeborník ve slalomu i sjezdu. Jako junior, to mně bylo sedmnáct let, jsem byl přeborník republiky ve sjezdu, tím jsem se dostal do národního týmu. Nepobyl jsem v něm ale dlouho, protože jsem musel jít na vojnu. Nastoupil jsem do Dukly Liptovský Mikuláš a po roce mě převeleli do Bratislavy. Po čase si nás vyžádala Dukla Jaroměř, kde jsem byl do konce vojny. Po vojně jste ještě závodil? Samozřejmě. Pořád jsem jezdil vrcholově první ligu. Závodil jsem několik let za Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, dokonce 23

řicet roků. Řekl jsem si, že si udělám takové lyžařské muzeum. Jak je velká vaše sbírka? Myslím, že mám ve sbírce tak sto párů lyží. Které jsou nejcennější a které nejzajímavější? Nejzajímavější? Je to pouze jedna lyže z páru, kterou jsem získal od nějakého pána z Hradce Králové. Je z roku 1895 a má rákosové vázání. Pak mám lyže z roku 1898, čili z konce 19. století. jsme vyhráli první ligu. Lyžoval jsem závodně do pětatřiceti let. Jak se za ty roky změnily lyže? Zcela. Je to dnes úplně o něčem jiném. Když jsem ještě závodně jezdil, vystřídal jsem spoustu značek lyží, většinou zahraničních. Kdy a proč jste začal sbírat lyže? Přivedla mě k tomu láska k lyžování, je to tak čty-

Nesbíráte však jenom lyže, ale také sáně. Mám dětské sáňky, dále dva metry dlouhé pro více lidí, kočárové sáně na zápřah, zemědělské, na kterých se sváželo dřevo, boby a podobně. Můžete vypíchnout jedny, na které jste pyšný? Jedny jsou teď na výstavě v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Jsou z roku 1905. Ty jsem dokonce přivezl až od Prahy. Mám ale spoustu dalších vzácných kousků.

SBĚRATEL

Kde jste k takovým kouskům přišel? Většinou na burzách po republice. Tam lidi vozí věci, které najdou na půdách včetně lyží, sáněk… Mám několik oblastí, kam vyrážím za úlovky. Jedna z největších je v Praze, jezdím také na Buštěhrad, jinak inzeruji na internetu. Sběratelů orientovaných na vybavení pro zimní sporty je hodně. Ceny ale za ty roky astronomicky stouply.

Dá se říci, že více než polovinu věcí z mé sbírky. Například dětské sáně, oblečení ze začátku dvacátého století na figurínu lyžaře, lyže, bob, staré lyžařské vosky, brusle, lyžařské boty a další věci. Když se řekne tady ve městě Jan Hainiš, jak vás vnímá veřejnost? Nejsem jen sběratel a lyžař, ale i předseda zdejšího Klubu důchodců. Jsem tady poměrně známá postava. Myslím, že moje sběratelské úsilí oceňují a jsou zvědaví, jaké mám nové přírůstky. Kdy jste stál naposledy na lyžích? Dnes ráno na svahu Černé hory, sjel jsem ji šestkrát. Když je příznivé počasí lyžuji každý den. Co vám lyžování dává? Fyzickou kondici, radost a dobrý pocit.

Jaký je to pocit, když přijdete na burzu a uvidíte něco, čemu nemůžete odolat? To se mi rozbuší srdce. Když to ještě koupím levně, je ten pocit ještě lepší. Nesbíráte ale jenom lyže a sáně, že? Je toho víc. Sbírám lyžařské brusle, sněžnice, odznaky, pohlednice, svaté obrázky, modlitební knížky, žehličky… Lyžování a sběratelství je vášeň na celý život.

Které místo v Krkonoších máte nejraději? Nejraději mám samozřejmě Janské Lázně, kde žiji. Líbí se mi město, blízko jsou sjezdovky. Pro mě ideální místo k životu. Jsem rád, že Správa Krkonošského národního parku hory dobře udržuje, všechno se tady opravuje. Možná akorát je výstavba trochu překotná. Proč by do nejvyšších hor měli jezdit lidé? Jsou tady dobře značené a krásné turistické cesty pro pěší i cyklisty, běžecké tratě, je tady Sněžka, nejvyšší hora v republice, je tady co vidět a zažít. Je to zkrátka krásné místo.

Není to náročné na prostor? Je, ale prostory na to naštěstí mám. Kromě toho sbíráte pohlednice z Krkonoš. Pochlubte se? Aniž bych se chlubil, mám asi největší sbírku pohlednic Janských Lázní v republice. V roce 1985 tady v kolonádě byla celostátní soutěžní výstava pohlednic. Sjeli se sběratelé z celé země včetně Slovenska a já jsem ji vyhrál. Mám pohlednice od roku 1889 většinou do roku 1960. V dávných dobách se pohlednice vyráběly různými technikami, například litografií. Mají historickou i estetickou cenu. Také je získávám na burzách. Mám také lázeňské listy z roku 1882, kde je napsáno, kdo, odkud, kdy a kde se tady ubytoval. Sbírám veškerou dokumentaci o historii Janských Lázní. Nyní probíhá výstava v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, která skončí 7. ledna. Co jste jim tam půjčil?

JAN HANIŠ · narozen 21. října 1939 ve Vysokém Mýtě · v roce 1946 se s rodinou přestěhoval do Janských Lázní · vyučil se elektrikářem, celý aktivní život se věnoval této profesi · závodně lyžoval, je mistr republiky ve sjezdu · sběratel lyží, sání, pohlednic a mnoha dalších věcí · je ženatý, má jednoho syna · žije v Janských Lázních

ROZHOVOR

TUTV

Nový internetový pořad oživí portál Trutnovinek Před Vánocemi jsme na webu Trutnovinek zveřejnili několik videí s logem TUTV. O co jde? Jedná se o nový projekt internetové televize respektive diskusního pořadu, kterým chceme oživit a doplnit naše stávající mediální aktivity. MICHAL BOGÁŇ

„Neklademe si vysoké cíle. Nechceme se nervovat s pravidelností a podobně. Když budeme chtít doplnit aktuální téma magazínu, tak třeba pozveme hosta z titulní strany. Anebo, když se stane něco aktuálního, tak zareagujeme. Zajímavé bude spojení s Východočeskou televizí, kde vybrané díly také poběží,“ vysvětluje majitel Trutnovinek Miloš Bartoň, co si slibuje od zavedení nového informačního kanálu. TUTV vzniká za spolupráce s Východočeskou televizí, kde se zrodila i úvodní znělka. Formát pořadu bude zcela jednoduchý - rozhovor mezi moderátorem a hostem u jednoho stolu. Délka jednotlivých dílů se bude pohybovat od 5 do 10 minut. Co se týká pravidelnosti vysílání, tak periodicitou si nesvazujeme ruce. „Budeme se ale snažit, aby vyšly tři až čtyři díly za měsíc,“ hlásí Miloš Bartoň. 26

K prvnímu natáčení jsme si do našich nových firemních prostor v budově Komerční banky pozvali petříkovického muzikanta Olina Dlouhého a trutnovskou olympioničku Evu Vrabcovou Nývltovou. Jako moderátor se naproti nim usadil Richard Stavrovski. „Ale nebude naším jediným moderátorem, bude jich více,“ upozorňuje šéf Trutnovinek, že se budeme rozhodovat dle pozvaných hostů i témat. Seriál šesti rozhovorů s kandidáty do Senátu tak třeba uváděl šéfredaktor Hynek Šnajdar. „Vzhledem k tomu, že na kampaň byl jen měsíc, tak jsem chtěl našim čtenářům respektive divákům kandidáty představit. Svým způsobem se Trutnovinky na jeden týden staly veřejnoprávním médiem,“ vysvětloval s úsměvem Miloš Bartoň, proč jsme se pustili do předvolebního seriálu. Basáka a manažera kapely Benjaming´s Clan v jedné osobě Olina Dlouhého jsme si pro změnu pozvali jako prvního, protože před jedenácti lety jsme právě s petříkovickou skupinou - tehdy ještě Benjaming‘ s Band - dělali na vypůjčenou kameru náš první amatérský rozhovor v klubu New End. Za kamerami při natáčení stáli zkušení lidé z branže - Miloš Šálek a Libor Tohola. Vysílač

Konkurence internetových tv pořadů je velká. Jakou sledovanost by si strůjce nápadu Miloš Bartoň přál, aby měl náš pořad? „Stejně tak jak Trutnovinky nekonkurují celostátním médiím, ani tady nebudeme konkurovat internetovým pořadům. Ten klíč u nás je vždy v regionu, v Trutnově a okolí. A to je ta naše výhoda. S tím samozřejmě souvisí i sledovanost. Bude odpovídat regionu ale samozřejmě i zajímavosti hosta. Rádi bychom měli sledovanost v tisících,“ odpověděl na závěr. 27

Kanál

Frekvence

Hradec Králové - Chlum

666

Náchod - Dobrošov

658

Kutná Hora - Rozhledna

658

Pardubice - Slatiňany

690

Svitavy - Hřebečov

666

Ústí n. O. - Andrlův Chlum

666

ŽENA A MĚSÍC

Všechno přemůže láska Když se v Trutnově řekne profesor Antonín Just, jen málokomu jeho jméno nic neříká. Přestože je v kmetském věku a je mu už 96 let, je stále velmi činorodý, lze ho potkat na řadě kulturních akcí. V minulosti byl tento Čestný občan města a držitel historicky první Kulturní ceny města, hlavně dlouholetým kronikářem Trutnova. Této činnosti se věnoval neuvěřitelných 58 roků, za což získal titul Čestný kronikář města. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: JIŘÍ PETR

Zatímco jsou známy jeho publikace 700 let Trutnova, Trutnov známý, neznámý, Sakrální stavby – kostely či Trutnov na dobových pohlednicích zasvěcených městu, méně se ví, že má také básnické nadání. Je autorem sbírek Přicházím, Žena a Ještě ohlédnutí a nyní mu byla vydána básnická knížka Žena a Měsíc trefně ilustrovaná letos v září zesnulým malířem Josefem Vikem z Havlovic. Just se v této sbírce vrací k poezii svých mladých let, jeho verše jsou laskavým, někdy i nostalgickým ohlédnutím za šedesáti lety společného života s manželkou Toničkou. „Ozývalo se mládí, tak jsem začal psát básně. Potom jsem se věnoval jiným věcem a říkal jsem si, 28

že až budu starý, tak se k poezii vrátím,“ prozradil Just, který veršovanou sbírku věnoval nejen ženě obecně, ale především své manželce a velké celoživotní lásce. „I když se může zdát, že společně prožitých šedesát let je mnoho, tím, že všechno, co je pěkné, utíká moc rychle, tak nám to připadá nakonec i málo. Tonička pro mě byla inspirací, rádcem, vším,“ svěřil se Just, jehož žena odešla před čtrnácti lety. Nezastupitelným prvkem autorových veršů není pouze žena, ale také měsíc. „Na něj se díváme někdy s láskou, někdy s obavami. Mým přáním bylo, aby se žena a měsíc vzájemně prolínaly,“ říká autor, který v knize neexperimentuje s volným veršem, ale lyricky a poeticky pro čtenáře sdělně otevírá svůj dosavadní život a vztah k ženě.

Básník Just v předmluvě knihy vzpomíná na dobu, kdy byl v roce 1942 poslán Němci na nucené práce a o rok později při bombardování zraněn. Zotavoval se doma. Na práce se rozhodl nevrátit, dva roky se skrýval a poezie mu dodávala sílu. Právě v té době zahořel láskou k dívce jménem Tonička Neumannová. „Dodnes vzpomínám na naše noční procházky, na chvíle, kdy jsme se spolu častokrát zahleděli na nebe korunami stromů, jimiž prosvítal Měsíc,“ prozradil a dodal, že s důvěrou u něj hledali společně naději a víru na konec války… a také na šťastnou společnou budoucnost.

V roce 1947 se stali s Toničkou manželé. „Přímou i nepřímou pomocí mi byla oporou poté po celý náš společný život. Naplňovala pravdivost úsloví básníka Ovidia už před 2000 tisíci lety: „Omnia vincit amor“ – „Všechno přemůže láska.“ Nedílnou součástí básnické sbírky jsou barevné a výstižné ilustrace malíře, grafika, tvůrce plakátů i knižních ilustrací, rovněž držitele Kulturní ceny města Trutnova a dlouholetého Justova přítele Josefa Vika z Havlovic. Ten bohužel zemřel v pondělí 4. září ve věku pětaosmdesáti let. 29

I v lednu tiskneme, jako by se nechumelilo...

www.pratr.cz

VZPOMÍNKY KAPELNÍKA

Kapelník zasažený hudební múzou HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

„Stále přemýšlím o tom, co jsem, co jsem byl, a jestli je o tom třeba vůbec psát. Nakonec jsem se rozhodl to zkusit sepsat,“ uvedl na začátku předmluvy své knihy Vzpomínky kapelníka celoživotní muzikant Josef Vlk z Trutnova, který svůj pestrý hudební život mimo jiné na řadu let spojil i s Městskou dechovou hudbou Krakonoška. Ve svém opusu, který rozdělil do několika chronologických kapitol, zdůraznil, že hudební múza při něm stála už v útlém věku. Tento náchodský rodák vzpomíná například na dobu, kdy jeho otec muzikant – harmonikář s kapelou, v bytě, v němž v Broumově bydleli, zkoušel. „Měl jsem tři roky, prý jsem před nimi stál a dirigoval,“ usmívá se budoucí kapelník.

obyčejný kluk, který v sedmi letech začal chodit do houslí. Přehrál devět sešitů Jana Maláta, hudebníka, skladatele a pedagoga, na desátý nezbyl čas, a to právě zavinil klarinet. Ten jsem si přidal ve třinácti. Když mi bylo čtrnáct, zkusil jsem to po několika lekcích na saxofon a na podzim 1953 založil na průmyslovce první kapelu. Kdo na něco hrál, tak v ní byl,“ vrací se na začátek kariéry Vlk.

To však byly začátky jen velmi dětsky roztomilé, které ale nic nenapovídaly o budoucnosti muzikanta tělem i duší. Ale jen do času. „Byl jsem

Ten chtěl jít původně na konzervatoř, ale nakonec se mu hudba stala zásadním životním koníčkem a celý život profesně zasvětil železnici. Předtím se

na vojně chytil dechovky, potom byl v Praze u hradní stráže, kde založil malý big band. Do roku 1987 hrál v Broumově v kapele Metronom, pak byl profesně přeložen do Trutnova. Hned se zapojil do dechové hudby Krakonoška, hrál na klarinet a všechny saxofony. Deset let byl jejím kapelníkem a dirigentem, do minulého roku řídil malý K band. Napsat vzpomínky na svou bohatou muzikantskou kariéru ho napadlo v roce 2013. „Tehdy jsem dostal smutnou zprávu z Brna, že umřel můj kamarád ze školy Fana, první bubeník, kterého jsem v životě měl,“ vzpomíná Vlk, který sice s knihou váhal, ale pak se do ní s chutí a podrobně pustil. O svou třiašedesátiletou kapelnickou praxi, kterou shrnul na 158 stranách včetně fotodokumentace, se nedávno v souvislosti s vydáním knihy podělil v komorním duchu v Městské knihovně v Trutnově. V knize to vzal z gruntu od nástupu do školy, přes středoškolská studia, vojnu, stěhování, zápisy z valných hromad, vzpomínky na Krakonošku, hudební přátele až po místa spjatá s jeho životní dráhou. Knihu plnou zajímavých reflexí dokončil v září minulého roku, aby v listopadu spatřila světlo světa.

Zvláště rád vzpomíná právě na trutnovskou dechovou hudbu. Kapitola nazvaná Hraje vám Krakonoška je podle něj oznámení stručné a jasné. „Kolik úsilí, obětavosti a poctivé práce v sobě tato tři slova skrývají. Jsou to stovky hodin věnovaných nácviku skladeb a činnosti kolem souboru,“ píše ve svých vzpomínkách Josef Vlk, kapelník z Trutnova. 31

OBJEV

Štěstí přeje připraveným, je třeba si všímat detailů Občas si udělá badatelský výlet. Letos v září se vypravil do Národního archivu v Praze. Měl tam totiž vytipovaný spis, který se týkal hraničního sporu mezi panstvím Žacléř a Trutnov v šedesátých letech 16. století. Archivář Pavel Zahradník, pracovník Státního okresního archivu v Trutnově, ještě netušil, že při tom ve fondu Stará manipulace učiní zásadní objev. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: PAVEL ZAHRADNÍK

„Našel jsem list, v němž v roce 1568 trutnovští radní s purkmistrem potvrzují povinnosti a práva libečského rychtáře Hanse Peiskera podle urbáře trutnovského panství z roku 1544,“ vrací se do nedávné minulosti Zahradník. Jeho všímavost 32

a smysl pro detail ho však záhy přivedly k onomu objevu. Na druhé straně listu byla přitištěná malá vosková trutnovská pečeť okrouhlého tvaru o průměru tři centimetry, kterou zatím nikdo nikde nepublikoval. Na kopii dokumentu pečetní obraz tvoří pozdně gotický štít s doleva hledící korunovanou saní. Saň jednoznačně odkazuje k městskému znaku, jehož centrální figurou je právě drak. „Zajímavé je, že v této pečeti je saň korunována korunkou se třemi vrcholy. Korunka zřejmě odkazuje na skutečnost, že Trutnov byl královským věnným městem. Legendu pečeti tvoří pouze tři velká písmena S M T - Sigilum minus Trutnoviensis, tedy Pečeť menší trutnovská,“ vysvětluje Zahradník.

Podle něj tato pečeť připojená k listině se lidem ve starých dobách, kdy málokdo uměl psát a číst, stala znamením. Jím se přesvědčovali, že dokument je pravý a že osoba či korporace, jež pečeť přitiskla či přivěsila, potvrzuje a souhlasí s tím, co je v textu zaznamenáno. „Nahrazovala tedy náš dnešní podpis či dnešní razítko,“ upozornil šťastný nálezce.

loviny spuštěná mříž. Po stranách brány stojí dvě čtyřhranné věže s římsami oddělenými okny a střechou s makovicemi. Nad bránou mezi věžemi letí doleva havran s prstenem v zobáku. Před branou leží doleva obrácená saň - drak s vyplazeným jazykem a dvakrát vzhůru stočeným ocasem. Nad štítem je květ se dvěma lístky a po stranách štítu jsou ornamenty.“

Z podoby nalezené menší pečeti lze usuzovat, že vznikla kolem roku 1500. „Byla vyryta jiným rytcem, než typář velké pečeti dochovaný v trutnovském archivu. Malá pečeť může odkazovat na původní městský znak, který mohl být jednodušší a obsahovat pouze figuru saně,“ přemítá Zahradník, který se domnívá, že tak zvaný typář této malé pečeti byl pořízen dříve, než typář velké pečeti.

Zahradník přiznal, že o existenci malé trutnovské pečeti vůbec nevěděl. „Když jsem ji objevil, zajásal jsem a udělal si pracovní fotky pečetě i textu,“ vzpomíná. Pak se obrátil na archeologa Ondřeje Tůmu z Muzea Podkrkonoší, který pečeť podle fotek překreslil.

Při naší návštěvě v archivu nám byl tento typář představen. „V pečetním poli je na štítu znak města Trutnova: brána se třemi stínkami a střílnami pod cimbuřím. V otevřené bráně je do po-

„Občas se stane, že objevím něco, co jsem původně nehledal. Vypadá to sice jako náhoda, ale štěstí přeje připraveným. Je potřeba si všímat i detailů. Tentokrát mi padl mi do oka drak, symbol Trutnova,“ dodal Pavel Zahradník, který o svém nálezu napsal do letošní ročenky O našich pokladech, vydané sdružením Trutnov – město draka.

PROMĚNY TRUTNOVA

Domy v lokalitě „Na Svobodě“ ONDŘEJ VAŠATA, MUZEUM PODKRKONOŠÍ

Na fotografii pořízené na přelomu let 1927/28 jsou zachyceny dva bytové domy na Horním Předměstí v blízkosti nynější základní školy v ulici V Domcích. V popředí vidíme rozestavěný bytový dům (čp. 219 a 220) v dnešní Žižkově ulici a za ním již omítnutý bytový dům (čp. 221 a 222) v ulici Ke Trati. Jejich stavba v lokalitě „Na Svobodě“ (Freiung) byla zahájena 17. června 1927 a k jejímu dokončení došlo následujícího roku. V každém domě bylo cel-

kem 24 bytů, skládajících se z kuchyně a jednoho pokoje. Celkové náklady na výstavbu domů, jejichž vlastníkem bylo město Trutnov, dosáhly částky 1 488 684 Kč. Na starém snímku zaujme též stodola po levé straně domu čp. 219-220, která dokládá, že ještě v první polovině 20. století měla tato část Trutnova zemědělský charakter. Dnes oba bytové domy od sebe odděluje rušná Krkonošská ulice a kruhový objezd na náměstí Svobody.

Z MUZEJNÍCH SBÍREK

Laténská spona z Javorníku ONDŘEJ TŮMA, MUZEUM PODKRKONOŠÍ

V roce 2014 získalo Muzeum Podkrkonoší v Trutnově do sbírek unikátní bronzovou sponu. Artefakt byl získán od zástupce obce Rudník, a přestože je známa přibližná poloha nálezu, podrobnější nálezové okolnosti scházejí. Spona pochází z katastru Javorníka v Krkonoších a byla objevena na mírném jižním svahu zemědělsky obdělávané plochy. Z předmětu se dodnes dochoval pouze plasticky profilovaný lučík s patkou. Vinutí a jehla jsou odlomeny. Délka lučíku je 55 mm a jeho maximální síla činí 9 mm.

kolik málo fragmentů keramiky pochází z Královédvorska, např. z katastru Choustníkova Hradiště či Velkého Vřešťova. Nejvýraznějším nálezem tohoto období tak zůstává dnes již ztracený nález zlatých mincí typu Athéné alkis před rokem 1908 z okolí Trutnova. Ojedinělost nálezu javornické spony pak lze spojovat s přesuny keltského obyvatelstva nebo s prospekcí nových zdrojů nerostných surovin.

Focení maturitních plesů Vyberte si svůj foto balíček

Spony se v pravěku objevují v bohaté škále velikostí i tvarů již od mladší doby bronzové. Účel těchto předmětů byl poměrně jednoznačný, neboť sloužily ke spínání oděvu. Kromě této funkce však můžeme zvláště u honosnějších kusů říci, že působily rovněž coby ozdoba či dokonce šperk. Typologicky jde o laténskou sponu nespojité konstrukce s kuličkou na patce. Laténským obdobím nazýváme mladší dobu železnou (400-0 př. n. l.) spojovanou ve střední Evropě s keltským osídlením. V Čechách to byl konkrétně kmen Bójů. Vzhledem k tomu, že z lokality ani jejího okolí neznáme jiné doklady laténského osídlení, je dosti pravděpodobné, že se jedná o tzv. ztrátový předmět. Přestože nám tento ojedinělý nález nedokládá stabilní osídlení, svědčí o pohybu keltského obyvatelstva v našem regionu.

cena: 130 Kč

cena: 2500 Kč

BASIC

STANDARD

cena za studenta do 15ti studentů

cena za třídu od 16ti studentů

včetně fotokoutku

1x maturitní fotograf doba focení 5-6h 1X DVD

1x maturitní fotograf doba focení 5-6h 1x DVD

INDIVIDUAL

Co je to fotokoutek? Mobilní fotoateliér, kde Vás vyfotíme. Nemusíte se bát máme spousty rekvizit a navedeme vás, jaké emoce do fotografie vyjádřit. Je to snadné a hlavně zábavné! Fotografii IHNED vytiskneme.

cena: 5000 Kč cena za třídu

1x maturitní fotograf doba focení 5-6h

FOTOKOUTEK s tiskem fotografií

AZ-fotosluzby.eu

Obecně lze říci, že širší oblast Trutnovska je na nálezy mladší doby železné velmi chudá. NěMatěj Škraňka info@az-fotosluzby.eu

Václav Kracík kracik@az-fotosluzby.eu

........................................................................ zajistíme také natáčení maturitního plesu www.atelierfilmu.cz

........................................................................

INEX SPEDITION

Čtvrtstoletí? Pořád je to o těch správných lidech Jestli si zakladatel a jednatel trutnovské společnosti INEX SPEDITION někdy spočítal, kolikrát kamiony s červeným X objely zeměkouli, nevíme. Možná před 25 lety, kdy první nákladní vozidlo LIAZ s návěsem za nepředstavitelné peníze koupil, netušil, co ho čeká. O to víc chce Josef Dvořák vyseknout poklonu celému týmu úspěšné rodinné firmy. Řídit silný kamion, poznávat daleké země, najít kolegy od fochu. Tak romantické byly důvody, proč jste v roce 1992 přemluvil rodinu, aby… …aby mně a kamarádovi dali do zástavy nemovitosti? (smích) Ano, tak nějak to bylo. Ve svých 22 letech, s 200 kilometry na tachometru kamionu ČSAD jsem si začal plnit velký sen. Za 1,6 milionu korun jsme pořídili kamion, nasedli a za pochodu, tedy za jízdy, se učili. První cesty vedly do Německa, Rakouska 36 placený článek

a Holandska, podívali jsme se i do Moskvy a tehdy válkou zmítané Jugoslávie, kam jsme vozili humanitární pomoc. Dnes ovšem nemáte jeden tirák a jednoho parťáka. Co se stalo? Objevil jsem svět. V Německu mi učarovaly fungující rodinné firmy, vždycky přátelské a ochotné. V roce 2003, kdy už jsem zaměstnával několik řidičů,

přišel další sen – vybudovat společnost s 50 kamiony, vlastním areálem, kancelářemi, skladovacími halami a odstavnými plochami. Taky se splnil. Poohlédli jsme se v Trutnově po nových prostorách a nakonec zakotvili v Poříčí, bývalém areálu technické a stavební podpory podniku KARA, hned vedle dnešního KASPER KOVO. V roce 2005 jsme začali s výstavbou nového dopravního a logistického areálu. Proč jste rozšířili podnikání o logistiku? Byla to nutnost a zároveň chuť rozvíjet nové trendy. Skladování a logistika zboží mají v současném globalizovaném světě velkou budoucnost. Dnes máme šest skladovacích a logistických hal v Trutnově a Mladé Boleslavi s kapacitou 4500 palet s uskladněným zbožím našich zákazníků. Před námi je stavba další haly, dobudování infrastruktury, obměna a navýšení vozového parku. Mění se v INEX SPEDITION také lidé? Mění i nemění. Máme v týmu řidiče, technika, účetní, kteří s námi pracují de facto od začátku. Přibíráme samozřejmě i nové kolegy a kolegyně. Vysoké požadavky máme na každou pracovní pozici, ale řidiče si hýčkáme mimořádně. Jsou to právě oni, kdo reprezentují naši firmu dennodenně na silnicích a také přímo u našich zákazníků. Těm, kteří přicházejí a nemají potřebná řidičská oprávnění a zkušenosti nabízíme takzvanou akademii. Setkají se během ní s dispečery, lektory a techniky. Mají čas seznámit se s úskalími, ale i krásami této profese. A řekněme si upřímně, šoféřina není povolání z nejlehčích. Co potřebují, aby byli spokojeni? Každý řidič je originál a tak k němu přistupujeme. Mluvíme s nimi o preferovaném typu vozidla, destinacích, časovém omezení. Zároveň vysvětlujeme, že ne vždy se jejich přáním můžeme zcela přizpůsobit. Někdo chce mít o víkendech volno, jiný nerad jezdí do Velké Británie kvůli imigrační krizi. Naše firma má zákazníky, kteří vyváží své zboží do bližších destinací, jako jsou Německo, Holandsko, Belgie a zároveň také do vzdálenějších zemí – Španělsko, Portugalsko a zmíněné Velké Británie. Nemůžeme si dovolit našim klientům říct, že zboží včas a v požadovaném termínu nedodáme. Kdy zažíváte největší radost? Když se všichni vrátí v pořádku domů. Když jednají

fér. Těch okamžiků je mnoho. Letos k nim přibylo i velké ocenění a úspěch v podobě 4. místa v soutěži Firma roku v Královehradeckém kraji vyhlašovanou pravidelně ekonomickým deníkem Hospodářské noviny. Jaké budou oslavy čtvrtstoletí INEX SPEDITION? Střídmé. (smích) Kus práce je za námi, ale ještě pořád máme cíle, kterých chceme dosáhnout. Budeme pokračovat v rodinné tradici, upevňovat přátelskou atmosféru, rozvíjet nápady kolegů a kolegyň na zlepšení chodu firmy. Nabízet práci, která je sice náročná, ale potřebná a krásná. Za tu dosavadní všem děkuji. Více informací se dočtete v lednu na www.trutnovinky.cz

INEX SPEDITION s.r.o. Žitná 541, Trutnov 3 www.inexspedition.cz/

PROGRAM

Z filmu: Čertoviny

KINO VESMÍR PROMÍTÁ: 2. a 3. 1. 4. 1. 5. a 6. 1. 5. a 6. 1. 7. 1. 7. 1. 8. a 9. 1. 10. 1. 10. 1. 11. 1.

19.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 19.00 10.00 19.00 19.00

12., 13., 14. 1. 12. a 13. 1. 14. 1. 15. 1.

16.30 19.00 19.00 19.00

16. 1. 17. 1. 18. 1. 19. a 20. 1. 19., 20., 21. 1.

19.00 19.00 19.00 16.30 19.00

21. 1. 22. 1. 23. a 24. 1. 24. 1. 25. 1. 26., 27., 28. 1. 26. 1. 27. a 28. 1. 29. 1.

16.30 19.00 19.00 10.00 19.00 16.30 19.00 19.00 19.00

30. 1. 19.00 31. 1. 19.00 38

Manželka a manžel 120 BPM Ztracen v džungli Kolo zázraků Ferdinand Ztracen v džungli Insidious: Poslední klíč Splněná přání Kvarteto Motörhead: Clean Your Clock Čertoviny Velká hra Zmenšování Indonésie (cestopisný pořad) Ztracen v džungli Thelma Borg/McEnroe Coco Zoufalé ženy dělají zoufalé věci Coco (3D) Krkonoše Místo splněných přání Tři loupežníci S láskou Vincent Dukátová skála Všechny prachy světa Cizinec ve vlaku Chorvatsko a Bosna trochu jinak (cestopisný pořad) Labyrint: Vražedná léčba Labyrint: Vražedná léčba (3D)

DOTAZNÍK

Volte Kláru Sovovou do Senátu Na Trutnovsku proběhnou 5. - 6. ledna doplňující volby do Senátu. Kandidovat se rozhodla i záchranářka, majitelka Luční boudy a pivovaru Paroháč Klára Sovová, kterou představujeme v trochu odlehčeném rozhovoru. Z čeho jste měla v poslední době největší radost? Samozřejmě z narození vnučky. Jsem nesmírně pyšná čerstvá babička a radost mi to dělá vlastně pořád. Svého syna jsem měla ve velmi mladém věku, takže už jsem skoro zapomněla, jaká legrace to s miminky je.

Pivo nebo víno? V nížinách převažuje červené víno, na horách zkouším různá piva, abych taky poznala konkurenci pivovaru Paroháč ☺ A už jsem se naučila pivo ochutnávat, díky našim sládkům poznám spoustu chutí a ocením kvalitu.

Co vás vždycky dojme? Když vidím nějaký dobrý lidský skutek, který není kalkulem. Třeba když se lidi složili na peníze pro děti z teplické školy, na které útočili nějací blázni přes internet.

Jaký je váš největší podnikatelský úspěch? Určitě záchrana a obnova Luční boudy, protože v roce 2003 nikdo nevěřil, že se dá rekonstrukce a provoz ekonomicky utáhnout. Ale já si stála za svým a díky spoustě skvělých lidí z Krkonoš i Podkrkonoší se to nakonec povedlo. Z hlediska byrokracie je to pak úspěšné a legální založení pivovaru Paroháč, protože tolik papírování jsme nečekala ani v nejhorších snech. Co uděláte jako první v případě Vašeho zvolení do Senátu? Poděkuji všem, kdo mi dali hlas, tím, že budu až do konce ledna na Luční boudě čepovat pivo zdarma. A pak se pustím do boje s hloupými politiky a špatnými zákony.

Více o kandidátce najdete na www.klaradosenatu.cz.

ZADAVATEL: NEZAVISLÁ INICIATIVA (NEI), ZPRACOVATEL: EXTENDER S.R.O.

placený článek 39