kulturně-společenský magazín | Červenec - Srpen 2019 | zdarma
S sz
sv
Z
V jz
jv
J
Na zkušenou do světa
TYCO
Editorial Respekt k odlišnostem HYNEK ŠNAJDAR / šéfredaktor Od doby, co jsou otevřené hranice a Češi mohou svobodně cestovat, využívá těchto příležitostí řada lidí, zejména mladých. Ti vyrážejí do světa, aby se zdokonalili v jazyce, pracovali a nabrali užitečné zkušenosti, pochopili mnohdy velké kulturní rozdíly a odlišnosti, naučili se toleranci a respektování druhých. Tuto jedinečnou šanci nezahodili ani Trutnované, kteří se vydali do světa, aniž by na to byli nějak zvlášť dopředu připraveni. Brzy se ale v novém a cizím prostředí adaptovali a svoje rozhodnutí nyní považují za zcela správné. Ať je to studentka, která navštěvuje školu v Anglii a učila angličtinu v Maroku, nebo třeba pilot, jenž procestoval celý svět s významnými osobnostmi na palubě či lékařka, jež se na zkušenou vypravila do Anglie a Bahrajnu a další. Společným jmenovatelem jejich cest jsou úcta a respekt k odlišnostem v zemích, které navštívili a žili v nich.
KAREL VAŠÍČEK / str. 6 9
JANA KAPLANOVÁ
KATEŘINA GÜNTHEROVÁ
str. 10 13
str. 16 19
ROBERT FÜRBACHER
PŘECHOD PIRINU A RILY
str. 30 31
str. 32 33
Vydavatel: TN Média s.r.o., Branická 213/53, 147 00 Praha 4, IČ: 28847229, MK ČR E 19626, Sídlo redakce: Horská 634, 541 01 Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, 733 353 695, e-mail: monika@trutnovinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Veronika Prchlíková, Michal Kriegler, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a.s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Titulní strana: Miloš Šálek, archiv Trutnovinek
masné & mléčné výrobky Voletinská 252, Poříčí Po - Pá 7.00 - 15.30 So - Farmářská tržnice www.anguso.cz
21.30 20.00
12.00
15.30 18.30
17.00 14.00 00.30
23.00 15.00
ANKETA
Pracovali byste v zahraničí? Iva Bednářová, ředitelka v mateřské škole Záleželo by na tom, v které zemi. Čím jsem starší, tím víc o tom přemýšlím jinak. Ve dvaceti bych jela hned. Podařilo se mi ale získat dobrou pracovní pozici, tak to zatím zkusím tady. Ráda bych se v životě podívala do Tibetu, využít vzdělání, zkušenosti a přiložit ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Pavla Holubová, dentální hygienistka Cestování je pro mě nejlepší investicí a k tomu určitě i práce v zahraničí patří. Z mého pohledu je to zkušenost, díky které si osvojíte jazyk, poznáte nové přátele, kulturu a získáte větší rozhled ve své práci. V mé profesi je důležité se pořád vzdělávat a posouvat se dál. U nás je to stále obor, který nemá tak bohatou historii, a tak zkušenosti nasbírané „venku“ jsou rozhodně k nezaplacení. Lukáš Materna, projektant S mojí angličtinou bych udělal díru do světa. (smích) Myslím, že každý by měl (třeba už během školy) vyrazit na nějakou dobu do zahraničí. Poznat a naučit se, jak to chodí jinde, spolehnout se na sebe a cestovat. Nebát se poznat cizí zemi a jazyk. Trochu snahy a domluvíte se všude. Kateřina Svobodová, studentka Jako studentka průmyslovky bych po ukončení studia určitě do ciziny za prací šla. Chtěla bych poznat jinou zemi a něco si vydělat. Byla by to pro mě skvělá možnost si zlepšit jazykové znalosti, poznat nové lidi, jejich zvyky a kulturu. Nejvíce mě láká Kanada a severské země. 5
5
PILOT
Letadlo pohladím a poděkuji mu HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV KARLA VAŠÍČKA
K letadlům ho přivedl děda. Když studoval na trutnovském gymnáziu, začal docházet do aeroklubu. Pak už byla jeho cesta jasná. Trutnovský rodák Karel Vašíček (47) začal studovat Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích, stal se stíhacím pilotem, aby později přesedlal na dopravní letadla. Jak říká, na palubě letadla, které řídil, seděl papež Benedikt XVI., generální tajemník NATO Georg Robertson i někdejší prezident Václav Klaus. Když pomineme vysněná klukovská povolání, jako jsou kominík, popelář či řidič, patří mezi ně i pilot. Chtěl jste jim jako kluk být? Chtěl jsem být prezidentem, Karlem Gottem a asi také kosmonautem. Pilot v této řadě, pokud si vzpomínám, zastoupen nebyl. Kde lze tedy najít začátky vašeho zájmu? Kdo vás nasměroval? K letadlům jsem se dostal díky dědovi z tátovy strany. Bohužel brzy umřel, bylo mi sedm let. Do té doby jsme spolu nejdříve pouštěli draky, pak pro mě vyrobil model letadla TU 154. Vzpomínám si, že jsem z toho byl úplně unešený. Vůbec jsem ale netušil, že to bude mít nějaký vliv pro moje budoucí rozhodnutí stát se pilotem. To se poprvé začalo rýsovat v páté třídě základní školy, kde jsme měli letecký kroužek. V té době jsem měl ale řadu dalších koníčků, jako například sport nebo muziku. Krystalizovat se to začalo v sedmnácti letech na gymnáziu, kdy jsem docházel do aeroklubu a začal jsem s plachtěním na bezmotorových letadlech. Tehdy jsem si uvědomil, že by to mohlo být moje 6
budoucí povolání. Jediná cesta, jak se k němu dostat, byla přes vojáky. Neprošel jsem ale u první zdravotní prohlídky a byl jsem zklamaný, že ze mě pilot nebude. Touha ale byla veliká. Po roce jsem díky bylinkám zdravotní prohlídkou prošel a po gymnáziu jsem svoje kroky směřoval ke studiu na letecké škole. Jak na vaše zájmy reagovali rodiče? Moc se jim to nelíbilo, hlavně mamce. Po čtvrtém ročníku v roce 1989 přišla revoluce. Radikálně se změnily podmínky a na školu brali pouze dvanáct budoucích pilotů. Byl jsem mezi nimi. Kdy to bylo a kde jste školu absolvoval? Po přijímacích zkouškách jsem v roce 1990 nastoupil na Vysokou vojenskou leteckou školu Slovenského národního povstání v Košicích. Jakou měla úroveň? Myslím, že dobrou. Trutnovský gympl mě připravil tak dobře, že s matematikou a fyzikou jsem tam neměl žádné problémy a procházel jsem dobře. Na
konci prvního ročníku jsme začali létat na letadlech Zlín 142. Přes zimu jsme se věnovali teorii a zbytek roku jsme létali. Předtím jste byl členem aeroklubu, to vám asi pomohlo, ne? Moc jsem toho předtím nenalétal. Létal jsem na větroních L-13 Blaník a krátce předtím, než jsem nastoupil na školu, mě nechali létat na sportovním letounu Zlínu 142. Proč jste si vybral nadzvuková letadla? Na školu jsme už byli přijímaní jako nadzvukoví piloti. Z těch dvanácti přijatých nás skončilo osm jako stíhací piloti. Létali jsme postupně na letadlech L–29 Delfín, L–39 Albatros a několik z nás mělo možnost se proletět na MiG-21. Vaše sestra mi říkala, že jste v době studia zažil nějakou velkou tragédii. Co se stalo? Bohužel, je to pravda. Na vysoké škole na internátě jsme bydleli čtyři kamarádi na jednom pokoji. Už z nich žiji jenom já. Rok po vysoké škole se zabil první z nich v letadle Zlín Z-42, pak se v roce 1996 zabil můj nejlepší kamarád Luboš Šigut v Su–22 a třetím byl Petr Vašíček v letadle L-159 v roce 2001. V prvním případě šlo o leteckou chybu při akrobacii nad barákem, kde bydlel. Bohužel zahynul přímo před očima rodiny. Luboš se zabil při návratu z cvičení a Petr dělal testy kanonu a při akrobacii s celým vybavením nezvládl jeden manévr. Jak vás to zasáhlo? Nevzalo vám to motivaci k létání? Když jste stíhací pilot a je vám kolem dvaceti, máte pocit, že jste nesmrtelný. Také tam byl ten hloupý pocit, že jsme letecká elita a že to umírání k tomu patří. Já jsem pokračoval jako stíhací pilot do roku 1996. Měl jsem ale vztah, tak jsem si řekl, že ze své přítelkyně nechci udělat vdovu a přešel k vládní letce do Prahy.
Měl jste někdy strach o život? Dostal jste se do krizových situací? Strach je v letectví důležitý faktor. Pokud ho člověk nemá, tak se zabije. Musí se ale dobře zvládat. Do kritických situací se pilot stíhačky dostává často. Já jsem například o chlup minul vrtulník. Pilot na to nesmí pořád myslet, musí být ale stále ve střehu. Dnešní stíhací letouny jsou však už velmi moderní, dobře technologicky i bezpečnostně vybavené, takže piloti se do příliš nebezpečných situací nedostávají. My jsme ještě létali na letadlech, která nebyla tak vybavená. Byl to takový letecký punk. Lze se na kritické situace připravit? Na létání je krásné to, že na spoustu věcí se dá připravit. Třeba i tak náročná věc, jako je létání ve skupině, je bezpečná, pokud se připraví do detailů. Existuje ale také řada nepředvídatelných faktorů, které nelze ovlivnit, jako jsou počasí, technická závada, selhání lidského faktoru a další. Pilot musí stále pracovat sám na sobě a zvyšovat výkonnost. Musel jste někdy nouzově přistát? Když jsem letěl s prezidentem Klausem na pohřeb papeže Jana Pavla II., nad hranicí Rakouska a Itálie na challengeru prasklo přední sklo. Protože jsem vezl prezidenta, je v tomto případě k dispozici záložní letadlo. Tak jsem Klausovi navrhl, že se otočíme a přistaneme v Praze, kde oni přestoupí na jiné letadlo. Prezidentovi se to nelíbilo, chtěl tu závadu vidět a když se ke sklu přiblížil, tak explodovalo a střepy se dostaly do motoru. V tu chvíli byl Klaus z kabiny pryč. Zahájili jsme nouzové klesání a přistáli v Mnichově. Po chvíli přiletělo náhradní letadlo, delegace přestoupila a pokračovala do Itálie. Jaké pocity zažívá pilot při velkých rychlostech? Je to směs adrenalinu a obrovské euforie. Pilot musí mít ale trasu v hlavě. Nemá čas se v osmisetkilometrové rychlosti dívat do mapy nebo na navigaci.
PILOT
Co bylo potom, když jste skončil jako stíhací pilot? Po revoluci bylo málo pilotů pro dopravní letectvo. Využil jsem jednoho konkurzu, podal si žádost a přešel jsem k dopravce. Stále pod hlavičkou armády jsem začínal u malých letadel ve Kbelích a dopracoval jsem se až k airbusům, Z armády jsem odešel v roce 2009. Jaké jste dosáhl hodnosti? Skončil jsem jako podplukovník. Potom jste přešel k civilní dopravě, což bylo spojené s cestami do zahraničí. Když jsem byl ještě v armádě, vstupovala republika do NATO a byla to hektická doba. Tehdy jsem hodně létal s vojáky do Bruselu. V roce 1998 vládní letka spadla pod armádu, začal jsem létat pro vládu a mělo to najednou úplně jiný rozměr. Letadla měla větší dolet a zvětšoval se tak můj akční rádius. Létal jsme po všech kontinentech světa. Když jste přiletěl na nějaké místo v cizině, měl jste čas tam chvíli pobýt? Kde vás to nejvíce vzalo za srdce?
Tvrdím, že mám druhý domov, a dokáži si představit, že bych tam žil, kdybych nemohl bydlet v Čechách, v Santiagu de Chile. Je tam hodně obyvatel evropského typu, kteří do Chile utekli v různých klíčových evropských etapách. Mají tedy podobnou náturu jako my. Kromě toho je tam úžasná příroda s krásnými horami Andami, kde je ideální plachtařské prostředí. A já jsem srdcem plachtař. Prý jste také absolvoval lety například s papežem Benediktem XVI. Kdy to bylo a kam jste letěli? Tenkrát jsem létal na airbusu a byl šéfpilotem. Když naši republiku v roce 2009 navštívil papež Benedikt XVI., řídil jsem letadlo na jeho zpáteční cestě do Itálie. Měl jste možnost se s ním osobně setkat a mluvit? Samozřejmě. Podávali jsme si ruce. Byl také v kokpitu a zajímaly ho věci okolo létání. Vtipné bylo, že týden před jeho návštěvou se řešilo, kdo a kde bude v letadle sedět. Papežovo místo bylo vepředu po směru letu a před ním nesměl nikdo sedět. Tak jsem oznámil, že jdu domů, protože jsem v pilotní kabině přímo před papežem. Brali to s humorem. To asi nebyla jediná osobnost, kterou jste vezl. Určitě nebyla. Vezl jsem někdejšího generálního tajemníka NATO George Robertsona, tehdejší české premiéry Klause a Zemana, s nimiž byla docela velká legrace. Zemana jsem měl rád, když byl ještě premiérem. Byl velmi inteligentní a vtipný. Dnes k němu jako prezidentovi mám velké výhrady, měl by užívat důchodu. Klaus byl podobný případ, rád na něj vzpomínám. Máte větší pocit zodpovědnosti, když s vámi letí takové osobnosti? Nemyslím na to. Jednou se měl Klaus ptal, zda si vážím toho, že ho vezu. Řekl jsem mu, že ani ne. Pro mě je důležité, abych dobře doletěl mohl jít pak na pivo a koukat se na hezké holky. Moje bezpečnost je jeho bezpečnost. Prezident Klaus měl občas tendenci ovlivňovat posádku do něčeho ji tlačit, ale dal si říci a na zemi mi nic ve zlém nevracel. Máte nějaký rituál, než usednete do kokpitu? Do kokpitu ne, ale mám rituál, když vystupuji. Letadlo vždycky pohladím a poděkuji mu, že byl let bezpečný a bez problémů. 8
STACHELBERG
Co všechno musíte znát a ovládat, abyste mohl svou profesi spolehlivě vykonávat? Je třeba rozlišovat, zda jde o stíhací nebo dopravní piloty. U dopravního pilota je to v osmdesáti procentech o znalostech a ve dvaceti procentech o létání, u stíhacího je to obráceně. Předpokládám, že musíte být i jazykově vybaven. Umím dobře anglicky. I když jsem neměl nikdy rád ruštinu, tak ji ve své profesi teď hodně využívám, protože v současné době létám pro klienta z Ruska. Věnujete se výcviku budoucích pilotů? Protože jsem instruktor na letadlech, na nichž jsem létal, tak cvičím i piloty. Nyní dělám instruktora pro maďarské vojenské piloty a moc mě to baví. Máme velmi úzkou spolupráci při létání s airbusem ve vojenském prostředí. Existuje věková hranice dokdy může pilot létat? V civilním letectví do pětašedesáti let při plném zdraví. To je samozřejmě podmínka. V armádě byl limit pětapadesát let. Já osobně bych chtěl létat maximálně do šedesáti a pak už si lety jenom vybírat jako volný pilot. Čím se v současné době zabýváte? Už deset let létám pro jednoho ruského vlastníka letadla a dělám mu šéfa týmu. Máme firmu v Německu a ve Švýcarsku pobočku, kde jsem zaměstnán. Jsou na vás rodiče pyšní, že jste pilot? Mamka určitě. Táta podle mě ještě více, ale on to nikdy nepřizná.
KAREL VAŠÍČEK · narozen 8. října 1971 v Trutnově · vystudoval trutnovské gymnázium · absolvoval Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích · byl stíhacím pilotem · dosáhl hodnosti podplukovníka · je pilotem dopravních letadel · je rozvedený, má syna (18) a dceru (22) · žije v Praze
9
9
LÉKAŘKA
Medicína je tvrdá a zodpovědná práce
HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK
Dětské oddělení Oblastní nemocnice v Trutnově od ledna letošního roku vede jako primářka zkušená lékařka v oboru pediatrie Jana Kaplanová. Této profesi se věnuje řadu let a má také dlouholeté zkušenosti ze zahraničí. Devět let působila v nemocnicích v Anglii a dva roky v Bahrajnu. „Toto angažmá považuji za důležité a obohacující. Kolegům doporučuji, aby využili případných nabídek na práci v zahraničí. Je to velký přínos,“ říká. Odkud pocházíte? Kde jste vyrůstala? Narodila jsem se v Pardubicích a vyrůstala jsem v Hradci Králové. Měla jsem krásné dětství. Proč jste si jako svou profesi vybrala právě medicínu? Nechtěla jste být původně něčím jiným? Tatínek je vášnivý doktor a já, jako jeho holčička, jsem vždycky chtěla být také lékařkou. Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným. Absolvovala jsem Lékařskou fakultu v Hradci Králové a jsem doktorka. Otec vás k bílému plášti vedl? Ne. Měla jsem volné pole působnosti a mohla jsem se rozhodnout podle svého. 10
Jak se vyvíjela vaše profesní dráha? Vždy jsem chtěla být pediatr. Pracovala jsem 20 let na dětské klinice v Hradci Králové jako pediatr a neonatolog. Pak jsem byla třičtvrtě roku na stáži v Anglii a poté začala pracovat jako učitel mediků. Byly začátky těžké nebo šlo vše hladce? Lehké to určitě není. Medicína je tvrdá a zodpovědná práce v noci, o víkendech i svátcích. Ale zároveň jsem přesvědčená, že v tomto oboru neexistují překážky, které by se nedaly překonat. Zastavme se na chvíli ve vašem zahraničním angažmá. Kam jste se vypravila?
Poté, co se naše republika stala členem Evropské unie, jsem to chtěla zkusit v zahraničí. Asi tam sehrál roli fakt, že otec působil v letech 1967 a 1968 jako lékař ve Velké Británii. Vím, že celý život na to vzpomíná s láskou a vděkem, jak to ovlivnilo jeho profesní život. Tak jsem to také chtěla zkusit. V lednu roku 2005 jsem si zažádala o registraci, což je poměrně dlouhý proces. Musela jsem tam jet a vysvětlit, co chci dělat a proč tu konkrétní práci, v mém případě pediatrii. Kromě doloženého vzdělání, jsem jim představila svoji praxi v oboru. Po celém zdlouhavém administrativním procesu jsem od Britské lékařské komory dostala registraci a začala shánět práci. Kam jste nastoupila? V první fázi pobytu jsem pracovala v kardiologickém centru, kde to bylo náročné. Byly tam totiž těžce nemocné děti a práce to byla hodně obtížná. Setrvala jsem tam šest měsíců. Potom jsem přešla na novorozenecké oddělení v Kentu, asi hodinu od Londýna. Tam jsem byla rok. Později jsem si zažádala o konzultantské místo, a to jsem získala v nemocnici v severním Londýně. Celkově jsem v Anglii pracovala devět let. Jaká je úroveň tamního zdravotnictví? To se celkově těžko posuzuje a může se to lišit, stejně jako u nás. Když má člověk štěstí, a já jsem ho měla, pracuje v dobré nemocnici. Podařilo se mi získat kontakty na další dobrá pracoviště. Profesně jsem tam byl velmi šťastná a medicína tam byla na vysoké úrovni.
Jací byli vaši kolegové? Úžasní. Mám tam dodnes hodně kamarádů. O Angličanech se říká, že jsou konzervativní. Myslíte si to také? Na to je těžké odpovědět, protože Londýn je velice multikulturní město. V nemocnici, ve které jsem pracovala, byla spousta cizinců, například z Itálie, Jihoafrické republiky, Belgie a dalších zemí, což modifikuje to prostředí. Moje sekretářka byla echt Angličanka, ale úžasná paní, která mě zvala domů. Na typické Brity jsem narazila relativně málo. Pak jste se přemístila do Bahrajnu, který leží v Perském zálivu. Tedy do trochu odlišného prostředí. Ta nabídka přišla čistě náhodou přímo z té země, kde jsem pak byla dva roky. Jednou po těžké pracovní noci jsem šla domů a zazvonil telefon. Volal mi pán z agentury, která se stará o zařazení lidí do medicínských profesí. Ptal se mě, jestli bych to tam nechtěla zkusit. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale jak jsem byla unavená, řekla jsem mu, ať zkusí zavolat později. On zavolal a já jsem kývla na zajímavou nabídku. Jaká je to země? Je to malá země, která má asi 1,6 milionu obyvatel. Na to, že je muslimská, je velice liberální, lidé jsou tam přátelští. Život je tam zcela jiný než v Saudské Arábii, kde jsou kulturní zvyklosti výrazně jiné. Ale přece, musela jste se jako Evropanka vyrovnat s nějakými kulturními odlišnostmi?
LÉKAŘKA
Pokud ano, tak zcela minimálně. Asi je to dané tím, že jsem byla ve styku s poměrně bohatými lidmi, kteří měli vzdělání z Evropy či Ameriky. V podstatě byli osvícení. Nesetkala jsem se s problémem. Nastoupila jste do nemocnice? Pracovala jsem pro olejářskou společnost v soukromé nemocnici. Nedostala jsem se prakticky do styku s chudými lidmi. Tím je ta moje tamní zkušenost trochu určená. Nemocnice fungovala velice dobře. Pracovala jsem také pro ministerského předsedu i jeho rodinu a pro krále. Všichni byli vzdělaní, hovořili anglicky.
Nepřemlouvali vás, abyste tam zůstala? Přemlouvali, ale rodina mě potřebuje tady. Doporučujete kolegům jít na zkušenou do zahraničí? Určitě. Bavím se o tom s kolegy a doporučuji, aby využili případných nabídek k práci v zahraničí. Potom jste se vrátila domů. Kam? Měla jsem domluvenou práci v jednom zdravotnickém zařízení v Praze, kde jsem působila jako praktický dětský lékař. Je to sice fajn práce, ale pro člověka působícího více než třicet let v nemocničním prostředí, to nebylo úplně to, co by mě naplňovalo. A co vás zaválo do Trutnova? Přátele v Hradci Králové, kde jsem působila, mě přesvědčovali, abych to zkusila v nemocnici v Trutnově. Hledali tam zkušeného pediatra, který by vedl dětské oddělení. Tak jsem sedla do autobusu a vypravila se do Trutnova. Vybrali mě a nastoupila jsem 21. ledna letošního roku. Primářkou dětského oddělení jsem tedy necelého půl roku.
Co jste v Anglii a Bahrajnu dělala ve volném čase? Londýn je úžasné město plné galerií a divadel, které jsem navštěvovala. Mám ráda aktivní pohyb, tak jsem chodila běhat do parku. Londýn je místo s tolika možnostmi, člověk ani nemůže všechno stihnout. V Bahrajnu jsem docházela do golfového klubu, sportovala. Vede se tam velmi společenský a pohodlný život. Byla vaše praxe v zahraničí něčím přínosná po návratu do vlasti? V Británii jsem měla možnost spolupracovat s českými kolegy na vysokých postech. Byli velice vstřícní. Měla jsem tedy možnost vidět velmi dobrou medicínu. Britové mají velice strukturované postupy, snaží se vycházet ze skutečných dat a nikoli dojmů. To všechno bylo pro mě neskutečně medicínsky přínosné. V Bahrajnu jsem zase měla prostor vidět, že věci lze dělat lépe a jinak. Bylo to velmi motivující. Měla jste v obou zemích důvěru tamních kolegů? Zpětně si uvědomuji, že mě svým způsobem „sledovali“. Musela jsem je přesvědčit, že stojí za to mě zaměstnat. Když se mi to podařilo, měla jsem neuvěřitelně volnou ruku v rozhodování. 12
V jaké kondici oddělení bylo, když jste nastoupila? Bylo funkční a určitě by fungovalo, i kdybych tady nebyla. Jediné, co potřebuje, je větší personální stabilitu. Kvalita oddělení je ale jinak dobrá. Schází zdravotnický personál? Máte málo atestovaných lékařů, kteří mohou samostatně pracovat? Z důvodu, které mi nejsou moc jasné, nejsou běžně k dispozici vzdělaní a zkušení atestovaní pediatři ve věku čtyřicet až pětačtyřicet let. Kolik by jich bylo u vás potřeba? Aby oddělení fungovalo skutečně dobře, bylo schopné zajistit akutní péči, pečovat o novorozence s nároky, které dnes medicína má, určitě by byli potřeba dva až tři atestovaní lékaři. Byla jste v cizině. Jaká je tam v tomto směru situace? Situace je podobná v celé Evropě. Medicínu moc lidí dělat nechce, protože to je těžká a zodpovědná práce, která bere hodně času. V Británii je ale pořád dost lidí, kteří medicínu dělat chtějí. A pokud to nejsou Angličané, je tam dost lékařů z jiných zemí. Co si mám představit pod pojmem dětské oddělení? Pěkné a dobře vybavené místo pro děti s adekvátním počtem lůžek. Místo s kvalitní péčí, které slouží spádové oblasti. Místo s pokoji, kde mohou být maminky se svými nemocnými dětmi.
Je pro vás osobně výzva vést takové oddělení? Určitě. Práce mě baví a těší. Bylo by fajn překlenout určité období a najít mladé lidi, kteří by byli schopní a perspektivní, aby se udržela úroveň oddělení. Jaký rozdíl je mezi dětskými a dospělými pacienty? Děti neřeknou, jaký mají problém, jsou příliš malé. Při léčbě na oddělení je třeba získat důvěru dítěte i rodičů. Je to hodně psychologická záležitost. Dospělí už spíše sázejí na rozum, tak většinou řeknou, co je trápí. O to je to jednodušší. Co vám vaše profese přináší a co vám naopak bere? Přináší mi dobrý pocit, když vidím, že jsou tady kolegové spokojení a oddělení se progresivně vyvíjí. Samozřejmě je to časově náročná práce, je to velká zodpovědnost a občasný stres. Neměla jste za tu krátkou dobu, co jste zpět v Čechách, cukání vyrazit zase do zahraničí? Měla, například v Praze mě práce, mnohdy doprovázená byrokratickými nesmysly, moc netěšila.
JANA KAPLANOVÁ · narozena14. srpna 1960 v Pardubicích · vystudovala Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové · absolvovala studium všeobecné medicíny · její specializací je pediatrie a kardiologie · pracovala dvacet let na dětské klinice v Hradci Králové · devět let působila jako pediatr ve Velké Británii a dva roky v Bahrajnu · po návratu ze zahraničí pracovala dva roky ve zdravotnických zařízeních v Praze · od 21. ledna letošního roku je primářkou dětského oddělení trutnovské nemocnice · je vdaná, má jednu dceru · žije v Trutnově
WIKOV
Otto Wichterle inspiruje dodnes. Průmyslovka ponese jeho jméno Tisíce otázek by dnes měli představitelé dvou významných institucí na českého vědce a vynálezce Otto Wichterleho. Pro Martina Wichterleho by šlo o setkání rodinné, Josef Matyáš by ho uchopil jako příležitost k inspiraci. Majitel Wikovu i ředitel průmyslovky však mají svorně radost z faktu, že jméno zakladatele molekulární chemie ponese od 1. září 2019 další škola. Střední průmyslová škola Otty Wichterleho. Střední škola průmyslová, textilní a polygrafická se sídlem v Hronově dostane v nadcházejícím školním roce nový, čestný název. Proč jste zvolili jméno právě Otty Wichterleho? Josef Matyáš (J.M.): Naše škola má budovy ve třech obcích a v jejím názvu jsme se chtěli místu sídla vyhnout. Hledali jsme geografickou souvislost nebo významnou osobnost. Nápad spojit školu s panem Wichterlem padl kdysi při debatě s učiteli na dni otevřených dveří. Teď ten čas nastal. 14 komerční sdělení
Profesor Wichterle je se školou určitým způsobem propojen, navíc jde o světoznámou osobnost. Zvláštní je, že v republice nenajdete mnoho škol, které nesou jméno tohoto významného vědce, takže když jsem oslovil pana Martina Wichterleho, přijal návrh spolu s manželkou Otty Wichterleho velmi pozitivně. Martin Wichterle (M.W.): Samozřejmě máme v rodině velkou radost. Včetně mé babičky, která zanedlouho oslaví 102 let.
Obě instituce, Wikov a průmyslovku, spojuje ale i něco jiného než jméno slavného vynálezce. J.M.: Ano, dlouhodobě úzce spolupracujeme především v oblasti strojírenství, máme co nabídnout také na poli polygrafie. Naši studenti vykonávají ve Wikovu praxi, někteří jsou zařazeni do jeho stipendijního programu a mnozí ve světoznámé fabrice vyrábějící převodovky pracují. Musím říct, že jde o partnerství, kterého si velice vážíme. Které další obory u vás lze studovat? J.M.: Škola vznikla spojením původní průmyslovky v Hronově (nyní tam sídlí ředitelství školy, pozn. red.) a škol ve Velkém Poříčí a Červeném Kostelci. Z celkové nabídky všech oborů jsou v útlumu obory ekonomické a veřejnosprávní, ostatní, jako strojírenské, elektrotechnické, textilní, oděvní, průmyslové a polygrafické, pokračují. Nabídka se rozšiřuje o obory nové. Čím může podle vás odkaz Otty Wichterleho inspirovat dnešní středoškoláky? J.M.: Pan profesor byl známý skromností, obrovskou pracovitostí a zapálením pro vše nové. Nelenil do své práce zapojit i vlastní rodinu, když bylo potřeba. Nebál se prosazovat své myšlenky i přes nepřízeň doby a tehdejší politické vedení. Byl ochoten naslouchat ostatním a hledat inspiraci všude, kde našel příležitost. Pokud by jen část těchto vlastností měla současná generace žáků, studentů a vědců, bylo by to úžasné. M.W.: Třeba tím, jak dokázal prosadit inovativní myšlenky základního výzkumu do praxe. Pak nesporně také širokým rozhledem myšlení, které je v současnosti stále žádanější. Kterých jeho vlastností a činů si nejvíce vážíte? J.M.: Výsledky jeho práce na poli makromolekulární chemie jsou naprosto jednoznačné a lidstvo je bude ještě dlouho využívat, jen si je možná nespojí s touto osobností. Bez vysoké inteligence spojené s pracovitostí a zapáleností pro vědu by asi nic z toho nebylo. Profesor Wichterle již jako dítě vyhrál boj s téměř jistou smrtí, přesto se nebál bojovat proti všem životním úkladům a dokázal něco, co jen málo českých vědců. Před takovými lidmi se hluboce skláním. M.W.: Bez ohledu na nesmazatelnou stopu, kterou na poli vědy zanechal, si nejvíce vážím skutečnosti, že se nenechal ohnout komunistickým režimem.
Kdybyste se ho mohl dnes na něco zeptat, co by vás zajímalo? J.M.: To je těžká otázka, protože nás dělí rozdíl generace a dnes žijeme v trochu jiné době. Možná bych spíše chtěl strávit nějaký čas v jeho přítomnosti, abych se inspiroval jeho osobností. Co si přát lepšího, než strávit čas s géniem, který se za něj ale nikdy nepovažoval. M.W.: Těch otázek by byly tisíce… Co popřejete studentům před koncem školního roku? J.M.: Prožijte skvělé prázdniny, naberte síly do dalšího studia. Těm, které čeká nástup k prvnímu zaměstnavateli, přeji pokoru, ale také chuť ke změnám. M.W.: Ať si vyberou a najdou práci, která je bude bavit. Ať jsou odvážní a nebojí se prosadit.
Zbečník 356, 549 31 Hronov Tel.: +420 491 488 111 | Fax : +420 491 488 412 www.wikov.com
15
STUDENTKA
Několik dnů jsem se rozhlížela Třiadvacetiletá Kateřina Güntherová z Trutnova studuje na univerzitě v Anglii učitelství angličtiny. Kromě toho, že pobývá v této zemi, vypravila se také na měsíc do afrického Maroka, kde měla možnost srovnávat kulturní rozdíly mezi tamním obyvatelstvem a Evropany. „Evropané si myslí, že je tam hlad, Maročané si zase představují, že jsou v Evropě všichni bohatí,“ řekla studentka. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV KATEŘINY GÜNTHEROVÉ
Co vás přivedlo k tomu, abyste vyrazila na zkušenou do zahraničí? V Anglii studuji učitelství angličtiny, tak se snažím své znalosti poslat dál. Jela jsem na měsíc do Maroka nejen na praxi do kempu, ale chtěla jsem také poznat novou, pro mě nepříliš známou kulturu. Nebylo to ani tak o nějaké pomoci, protože Afrika ji nijak extrémně nepotřebuje, ale spíše o výměně kulturních zvláštností a zkušeností, na což je zaměřená i organizace, přes kterou jsem tam působila. Jak jste se k pobytu v Maroku dostala? Už před několika lety jsem se stejným způsobem dostala do Německa, bylo mi osmnáct let a byl to způsob, jak si procvičit angličtinu. Na internetu jsem si našla workcamp zaměřený přímo na učitelství. Maroko jsem si vybrala kvůli cenové přístupnosti letenek, a kromě toho se mi to hodilo časově. Co předcházelo cestě? Měli jsme předodjezdové setkání v pražské neziskovce, která cestu zajišťovala, a tam jsme byli 16
informováni, co máme dělat, kdyby se nám něco přihodilo, jak se tam máme adaptovat a padla také slova o kulturním šoku. Mluvilo se i o stereotypech tamních obyvatel. Současná situace na mnoha místech bezpečná není. Neměla jste předtím, než jste sedla do letadla nějaké obavy o svou bezpečnost? Naštěstí se mnou letěla ještě jedna Češka. Více jsem se bála té cesty letadlem než pobytu v Maroku. Organizace nám zajistila bezpečnost, jinak by nás tam nepustila, kdyby nám něco hrozilo. Co bylo náplní cesty? Přesným účelem bylo učitelství angličtiny pro děti ve věku od osmi do osmnácti let. Také jsem se zaměřila na stereotypy, které tam panují vůči Evropě, a na ty naše vůči Africe. Většina Evropanů si představuje černoušky s nafouklými bříšky v zemi, kde je totální hlad, nedostatek vody a je nutná finanční pomoc. Tak tomu v Maroku ale vůbec není. Maročané si zase mysleli, že v Evropě jsou všichni bohatí a ti, co nejsou, dostávají peníze od státu. Snažila jsem se tyto stereotypy, které panují na obou stranách, odstranit.
Kde jste bydlela? Dostala jsem se do města Kenitra v severozápadní části Maroka, kde jsme byli ubytovaní v tamních rodinách. Já jsem bydlela v početnější rodině, staral se o mě jejich syn, který byl stejně starý jako já. Všude se mnou chodil, protože doprovod domorodce je tam pro bílého návštěvníka určitě výhodnější a bezpečnější. Tamní muži jsou vůči ženám poněkud otravní. Ženy v rodině jsou doma a chodí většinou zahalené. Pracují muži. Lidé jsou tam soudržnější, jako kdyby byli součástí jedné rodiny. Najednou se v tamní rodině objeví mladá dívka z Evropy. Jak vás přijala? Řekla bych, že je fascinovalo, když mě uviděli. Pořád si mě prohlíželi. Jejich syn mě vodil po městě a se mnou se všem chlubil. Lidi jsou tam velmi komunikativní, narozdíl od nás, kde je větší uzavřenost. Všichni na ulici se mezi sebou baví o všem možném. Je to tam hodně otevřené. První dva týdny pobytu jsem měla dojem, že k té rodině chodí hodně návštěv, měla jsem pocit, že se na mě chodí dívat. Později to trochu zesláblo. Co je zajímalo především? Věděli, kde je Česko? To ani ne. Myslím, že nevědí, kde naše země leží. Děti se zajímaly o studium v Evropě, protože si myslí, že je tady dobrý vzdělávací systém. Maroko je muslimská země a nepije se tam alkohol. Byli tedy dost překvapení, že pijeme a ptali se nás, jaké to je. Oni pro změnu zase hojně kouří hašiš. Také je zaskočilo, že si nepovídáme na ulicích jako oni.
rodiče. Jinak je tam školství doprovázené tělesnými tresty, je tam i hodně násilí mezi dětmi. Když se ale snažily, tak je výuka angličtiny bavila. Zajímalo místní, jak se žije u nás? Starší to docela zajímalo. Snažila jsem se jim vysvětlit, jako to u nás chodí, jaké máme zvyky a podobně. Říkala jsem jim, že se u nás hodně pije pivo, máme tradice, které se od těch jejich hodně liší. Vyprávěla jsem jim také o Anglii, kde studuji. Jaká je z vašeho pohledu životní úroveň v Maroku? Obyvatelé jsou chudší než u nás. Málokdo se honí za nějakou kariérou. Hodně lidí pobývá v dost stísněných podmínkách. Používají turecké záchody, v obydlích scházejí koupelny. S hygienou je to trochu špatné, lidé se chodí mýt do veřejných koupelen. Napustí si tam plný kbelík vody a drhnou se hrubou houbou. Jací jsou Maročané lidé? Co je zajímá? Jsou především silně věřící a mají všechno založené na víře. Chlapi jdou ráno do práce, ženy jsou doma, uklízí a vaří, děti jdou do školy. Maročané jsou vitální, mají hodně energie. Jsou velmi přátelští.
Čím se pracovně zabývají muži? Většinou prodávají zboží ve stáncích. Nevím, jak je to uživí, protože těch nakupujících zase tak moc není. V menších městech, jako byla právě Kenitra, nejsou vůbec supermarkety jako je to běžné u nás. Když jste tam dorazila, byl to pro vás kulturní šok? Několik dnů jsem se musela fakt rozhlížet všude kolem. Je tam strašně moc kaváren, všichni sedí v jedné řadě a koukají do ulice. Byl tam i problém s komunikací, protože angličtina tam moc nefrčí. Kdo byli vaši žáci při výuce angličtiny? Děti z města, které byly rozdělené do skupin. Jednu třídu starších dětí jsem vedla úplně sama a šlo to velmi dobře. S mladšími, kterých bylo třicet, jsme byly dvě. První dny byly děti vykulené, tak to ještě šlo, pak se to zvrtlo a vůbec nás neposlouchaly. Když to šlo do extrému, musely jsme informovat
Jsou k vnějšímu světu tolerantní? Mladí lidé většinou jinou víru tolerují. Starší se nás snažili přesvědčit o tom, že korán je prostě nejvíc a je to ta jediná správná cesta. Šla jsem s jedním tamním studentem surfovat na pláž. Oznámil mi, že ho maminka nabádala, aby mě přesvědčil, abych se dala na islám. Pohybují se na sociálních sítích? Počítače jsem tam neviděla, jen telefony. 17
STUDENTKA
Zažila jste něco nepříjemného? Ten kluk z rodiny, u které jsem bydlela, jednou večer seděl na chodníku. Přišel k němu jiný a chtěl ho bodnout nožem. Kolem byli ale další kluci, kteří útočníka totálně zbili, že musel do nemocnice. Účastnila jste se přímo rodinného života? Snažila jsem se s maminkou vařit, chtěla jsem se naučit u nich tradiční kuskus. Tatínek neuměl anglicky, ale domluvila jsem se s ním gestikulací. Byl hrozně hodný. S dětma v rodině jsme přes telefon hráli různé hry, to je bavilo. Hodně nás zvaly ostatní rodiny na různé svačinky, chtěly nás hostit. Myslím si, že jsme si padli do oka. Jaké zážitky při tom pobytu byly pro vás nejzásadnější? Asi nejsilnější byl výrok marocké maminky, která mě řekla: Bůh mi dal dva syny a konečně i dceru. Myslela tím mě. Vyloženě mě brali jako člena rodiny. Jsem s nimi stále v kontaktu. V té rodině, kde bylo hodně lásky, jsem pochopila větu: Užívejte každého dne…
měla kulturní šok doma. Zatímco tam to pořád žije, tady ticho a nic. Doporučila byste i dalším lidem, aby něco podobného absolvovali jako vy? Kdo má odvahu, chce poznat jinou kulturu a získat přehled o světě, tomu bych to určitě doporučila. Vraťme se ale zpět do Anglie, kde studujete učitelskou angličtinu. V kterém jste ročníku a jak vám to jde? Zrovna jsem dokončila bakaláře, byla to teda celkem náročné, protože to bylo více méně zaměřené i na kriminální lingvistiku a anglický jazyk obecně. Každopádně se usilí vyplatilo, dostala jsem závěrečnou jedničku a ještě si tu udělám magistra, protože to tu je jen na rok a zdá se mi to více praktické než vysoké školy v Čechách. Jakou úroveň má tamní univerzita a vzdělání v Anglii obecně? Jde hlavně o to, aby se studenti naučili kriticky analyzovat data z různých zdrojů, protože řešení problémů je nedílná součást života, a také příklady z praxe. Úroveň už ale pak zaleží na univerzitě a oboru, žádná ale není lehká. Našla jste si tam již určitě řadu přátel. Jaký je rozdíl mezi Čechy a Angličany? V čem je zásadní? Ano, ale nejen Angličany, jelikož je tu vysoká imigrace, jsou tu lidi z celého světa. Nejdříve jsem bydlela s Poláky, pak s Pákistánci a teď s přítelkyní, která je Angličanka. Všichni se tu tolerují, ať už bílí, černí nebo žlutí, a Anglie vám otevře oči v tom, že jsme všichni jen obyčejní lidé. Oproti Čechům kladou Angličané velký důraz na rozdíl mezi elitou a dělnickou třídou. Každopádně tu jsou ale všichni velmi zdvořilí, a na Čecha to může působit až uměle, velmi si zakládají na prosím, promiň a děkuji.
Co vás ještě zaujalo? Mladší lidé vstávají dost pozdě, třeba v jedenáct. Život se pak ve městě rozjíždí tak kolem šesté večer a pokračuje do tří do rána. Muslimové drží ramadán, čekají proto na noc, aby se mohli najíst. Měla jsem také jeden zvláštní zážitek. V naší ulici někdo umřel. Pak ho tam přivezli a asi hodinu se s ním všichni loučili. Pak sice nebožtíka odvezli, ale pohřeb trval další tři dny. Jaké to bylo po návratu domů? Po měsíčním pobytu v tak odlišném Maroku jsem 18
Spatřujete také kulturní rozdíly? Rozdílů je opravdu spoustu. Angličané často chodí do restaurací, ať už na to mají nebo nemají, jsou hodně materialističtí a rádi si dopřávají. Nezakládají si tolik na rodině jako Češi, hodně času tráví v práci, aby si pak mohli dopřát a pak zase jezdí na bootsale, kde prodávají své věci, co už nepotřebují, takže to je takový koloběh. Na výlety moc nejezdí, kvůli práci, počasí nebo penězům, to si radši jednou za čas odletí na plážovou dovolenou. Jsou ale zase velmi otevření vůči změnám, názorům a málokdo by si dovolil utlačovat jakoukoliv menšinu.
Hodně se toho už řeklo o tak zvaném brexitu, tedy vystoupení Anglie z Evropské unie. Jak tuto věc vnímají vaši angličtí vrstevníci? Přejí si to? Řekla bych, že více mých vrstevníků je pro setrvání v EU, dává jim to možnost cestovat, poznávat další lidi a cizinci jim nevadí a překvapivě ani špatná angličtina. Každopádně Londýn s jeho okolím je velice přelidněný, což je pro místní trošku frustrující. Někteřé si také myslí, že imigranti „kradou“ pracovní místa, což není pravda. Cizinci mají většinou minimálně placené práce, které by většina Angličanů stejně odmítla, obzvláště ve skladech.
Určitě chci směřovat na východ do rozvojových zemí, kde je hodně panenské přírody a lidé jsou milí, neohlížejí se na čas a nezakládají si na materiálních věcech. Závěrem bych ale chtěla všem doporučit, cestujte, co to jde, tím nemyslím do Egypta do rezortu. Pokud vám nebrání zdraví a nemáte na krku malé děti, vždycky to jde. Dá vám to víc, než byste se domnívali, i kdyby to jen znamenalo vzít krosnu a jít na týden do Rumunska.
Vrátíte se po studiu do Trutnova, nebo máte namířeno jinam? Jednou bych se určitě chtěla vrátit domů, do Trutnova. Mám tam rodinu a je to místo, kde se cítím doma. Ale na to ještě dost času. Po studiu chceme s přítelkyní cestovat jak po Evropě v přestavěné dodávce, tak po Asii.
· narozena 14. dubna 1996 v Trutnově · absolvovala obchodní akademii · studuje na University od Bedfordshire v anglickém Bedfordu učitelství angličtiny · anglický jazyk vyučovala jeden měsíc v Maroku · žije v Trutnově
Jak vidíte vaši budoucnost v poznávání kultur jiných států?
KATEŘINA GÜNTHEROVÁ
Hledáme techniky v oboru elektro Hardware Developer Elektronik Více info a kontakt: tel.: 724 384 164 e-mail: tereza.jaegerova@siemens.com
Siemens, s.r.o, odštěpný závod Nízkonapěťová spínací technika
siemens.jobs.cz/trutnov
ALVAZO
Gastronomický zážitek se vším všudy Moderní středomořská kuchyně, která si bude zakládat na čerstvých surovinách a tradiční receptuře, oživí již brzy trutnovskou gastronomickou scénu. Ve Skřivánčí ulici se v červenci otevře grill & restaurant Alvazo, který však nebude jen zážitkem pro chuťové buňky. Pozornost upoutá i nápaditým designem interiéru, a tak celkově by si hosté měli užívat příjemnou atmosféru stylového podniku. Za nápadem nové restaurace jsou tři spolumajitelé chorvatského původu, bratři Alfred a Valentin Laci a Zoran Bilić. Pokud zaměříte svou pozornost na úvodní písmena jejich křestních jmen, tak se hnedle dovtípíte, jakouže to hříčkou vznikl název Alvazo. „Restauraci jsme se rozhodli otevřít, protože chceme uplatnit naše zkušenosti z gastronomie a našim hostům chceme nabídnout skutečný gastronomický zážitek. Ne, aby se jenom najedli, ale opravdu si pochutnali,“ říká Zoran Bilić, jenž se deset let pohyboval v gastronomii ve španělském Tenerife. Jeho dva společníci pro změnu dvanáct let úspěšně provozovali jednu z trutnovských restaurací a vlastnili restauraci na chorvatském pobřeží. „Chceme skloubit naše zkušenosti a znalosti, abychom tady vytvořili něco, co není tak časté,“ poukazuje Bilić. 20 komerční sdělení
V nabídce restaurantu Alvazo najdeme především velice kvalitní steaky a grilovaná masa dle tradiční receptury, ale také čerstvé ryby a mořské plody i další zajímavé pokrmy. Ty mají jak skvěle chutnat, tak potěší svou prezentací na talíři. O gastro zážitek se bude starat tým kuchařů, v jehož čele stojí právě chorvatští bratři Alfred a Valentin s tím, že hlavní způsob připravování surovin se bude odehrávat na grilu. Zahnat žízeň pomůže výčep s Plzní a Kozlem. Na své si přijdou i milovníci kvalitního alkoholu, kávy nebo vína (česká, italská, jihoamerická, francouzská, portugalská). Alvazo osloví hosty jak standardním sortimentem, tak v nabídce bude mít i zajímavější věci, pokud by si chtěl někdo dopřát něco lepšího. „Je ale potřeba říct, aby se mezi lidmi
nezačaly šířit fámy, že naše restaurace bude nějaké drahé místo a leknou se toho. Naopak budeme přístupní všem,“ zdůrazňuje Zoran Bilić a doplňuje, že chystají i obědová meníčka. Filozofií podniku je od počátku vytvářet přátelskou atmosféru díky milému a pozornému personálu a také prostředí, ve kterém se budete cítit výborně ihned po příchodu. Restaurace, která se nachází kousek od kruhového objezdu s Rýbrcoulem, poskytne v budoucnu komfort ve třech patrech budovy, kam se díky výtahu a bezbariérovému přístupu dostanou bez potíží i vozíčkáři. Hlavní prostor restaurace je ve druhém patře. Místnost s kapacitou asi šedesáti míst je rozdělená na dvě části. V otevřené sekci se posadíte k hezkým kulatým stolům, druhý sektor vytváří boxy, které poskytnou větší pocit soukromí, přičemž obě části propojuje dlouhá lavice podél stěny pod okny. Podle potřeby bude možné stoly různě formovat. Ve druhém patře jsou i kuchyň a sociální zařízení.
Podstatné je i zmínit, že před restaurací je k dispozici parkovací plocha pro cca 20 aut, která se uvolní po firmě GOS, jež se stěhuje do Poříčí. V klidu si sem tak můžete zajet na romantickou večeři ve dvou, rychlý oběd, pracovní schůzku, nebo v létě jen tak na skleničku. „Nemyslím si, že lokace restaurace by měla být handicapem a jestli by pro někoho měla být případnou překážkou, chceme ji odstranit tím, že ta gastronomie bude stát za to,“ nechává se slyšet chorvatský gurmán. „Líbí se nám, že místo nemá historii a nevleče se s ním žádná minulost. Máme čistý štít a od prvního dne budeme tvořit naši reputaci. Vím, že to bude znít jako fráze, ale nechceme podcenit nic gastronomii, suroviny, obsluhu, interiér, atmosféru... Chceme, aby to všechno hrálo dohromady,“ přeje si Zoran Bilić.
Místnost v prvním patře je o trošku větší a měla by být multifunkční. „Rádi bychom tam vybudovali salónek nebo dva, jeden větší, druhý menší. Konceptem jsem se už zabývali, ale ještě to není úplně zralá myšlenka. Mohla by tam hrát živá hudba, nebo by místo sloužilo pro pořádání různých školení a konferencí,“ vysvětluje Zoran Bilić s tím, že uvést do provozu první patro budovy plánují na podzim. Až příští léto se pak otevře třetí patro, kterým je myšlena terasa na střeše. „Není to jen můj subjektivní pocit, ale bude vypadat úžasně. Na jednu stranu je krásný výhled na Černou horu a na druhou je vidět město,“ popisuje Bilić.
Alvazo bude otevřené denně od deseti dopoledne do deseti hodin večer s tím, že od pátku do neděle bude otevírací doba prodloužena. Pokud jste sběratelem gastronomických zážitků, milujete dobré jídlo a stylové prostředí, pak by pro vás Alvazo mělo být tou správnou volbou.
21
UČITELKA
Vyrovnaný člověk může žít všude HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK
Od malička tíhla k německému jazyku, který vystudovala na vysoké škole. Později ji to zaválo do Německa. Strávila dva roky v Pirně a dva a půl roku v Königsteinu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Jana Viková, učitelka němčiny na Základní škole kpt. Jaroše v Trutnově, si pobyt u našich sousedů nemůže vynachválit. „Když se naskytne příležitost, nebudeme váhat a pojedeme do Německa znovu,“ prozradila. Kdo nebo co vás přivedlo k německému jazyku? Jezdili jsme s rodiči za naší rakouskou tetou, která bydlela kousek od Kremže. Jiný jazyk jsem pak brala jako přirozenou součást běžného života – i v rámci rodiny. Čím vám němčina učarovala? Nemůžu říci, že by mě něčím konkrétním učarovala. Přišla mi spíše jako nejjednodušší volba ke studiu. Cesta nejmenšího odporu. Češi často říkají, že je to jazyk, který zní tvrdě. Jak to vnímáte vy? Mně přijde pěkný, je to asi tím, že jej mám zažitý i jinak než z učebnice. Když čtu knížky nebo nějaké básničky, které se krásně rýmují, je to paráda a hezky to zní. Například písničky od Marlene Die-trich. Je ale pravda, že s tím mají problém děti ve škole, nechtějí se němčinu zprvu moc učit a některé říkají, že je to škaredý jazyk. Když se nám učitelům podaří jejich postoj časem změnit k lepšímu, jsme samozřejmě rádi. V čem je nejtěžší? Nemyslím si, že pro Čechy je němčina nějak vý22
razně obtížná, protože oba národy používají latinku, gramatické struktury jsou podobné, jsme Evropané, máme k sobě historicky blízko, podobně vaříme... Když jsem ale v Německu chodila do knihovny na kurzy němčiny a viděla tam Japonky či Korejky, lidi z úplně odlišné kultury, které si dělaly poznámky tím svým písmem, vůbec jsem nechápala, jak jsou schopny se ten jazyk naučit. Po čase to ale skvěle zvládly. Kdy a kde jste němčinu vystudovala? Studovala jsem němčinu a češtinu na Technické univerzitě - pedagogické fakultě v Liberci. Byl tam živý kontakt s němčinou, protože často přijeli studenti z nedaleké Žitavy. Byla jsem tam od roku 1998 do roku 2003. Kde jste všude jazyk učila? Po vysoké škole jsem dostala nabídku dělat jazykového asistenta na základní škole v německé Pirně. Pracovala jsem sice ve škole, ale měla status studenta a dostávala stipendium. Učila jsem češtinu na německé škole a teď je to naopak. Teprve po návratu jsem nastoupila do Základní školy kpt. Jaroše v Trutnově, kde učím němčinu dodnes.
Vraťme se do Německa. Kdy a kde to bylo? V Pirně jsem bydlela dva roky. Pomáhat německému učiteli bylo přínosem, jelikož je čeština pro cizince opravdu náročná. Před pěti lety jsme s rodinou odjeli do v Königsteinu u Frankfurtu. Manžel tam byl firmou vyslaný na dvouletý projekt. Jak jste se tam cítila? Dobře. Bylo zajímavé pozorovat, jak se jinak žije ve východní a západní části Německa, které dlouhou dobu bylo rozdělené. Mentalita lidí ve východní části je více podobná té naší, západní region je jiný, ovlivněný jiným hospodářským vývojem. Jak vás Němci přijali? Myslím, že vřele. Bydlela jsem v Pirně v domě u staršího manželského páru. Bylo to fajn, cítila jsem se u nich jako doma. Prodávala jsem pivo a chodili jsme krást jablka a hrušky. Jezdili jsme na výlety, třeba do Polska. Chovali se ke mně skvěle. Čím se liší Němci od Čechů? Třeba svou pověstnou důkladností?
Rozdíly jsou více vidět v západní části Německa. Němci jsou úžasní v organizaci různých věcí, hodně všechno plánují. Většinu toho potřebují mít písemně a s dostatečným předstihem. Když jde člověk s akutně nemocným dítětem v horečkách k doktorovi, tak se ptají, jestli máte předem domluvený termín... Ze školy volají už v 8.02, že dítě nepřišlo a co se děje. My více improvizujeme, jsme uvolněnější, spontánnější a kreativnější. Zaregistrovala jste i nějaké kulturní odlišnosti? Bydleli jsme v lázeňském městě Königstein ve starém secesním domě. Připravovali jsme sousedům české chlebíčky a vozili pivo Krakonoš... Sousedka byla Francouzka, pod námi byli Němci z východní části, pak tam bydleli Italové, další sousedka, která měla babičku ze Slovenska, žila s Indem a jenom úplně nahoře bydlel německý pár z Hesenska. Tam se prolínaly všemožné kultury a hodně kosmopolitní to bylo i v samotném městě. Takže v tomto multikulturním mumraji jsem odlišnosti mezi Čechy a Němci moc neregistrovala. V Königsteinu žila přibližně třetina cizinců, což se v kon-
Ě V O N
OTEVÍRÁME MOB: 605 735 232
PARTNERSKOU PRODEJNU
PETŘÍKOVICKÁ 186, 541 03 TRUTNOV
UČITELKA
krétním životě už značně projeví. Ve školce jsme měli třeba afghánské, italské, ukrajinské kamarády. Pořád jsme si navzájem vyměňovali zkušenosti a ukázalo se, že různé cesty mohou vést k stejnému cíli. Často je přínosem, když si člověk zpochybní to, jakým způsobem dosud žil. Změnit zemi, jazyk nebo kulturu není na škodu, otevřou se nám nové úhly pohledu. Třeba debata o očkování byla vlastně úsměvná. V Německu jste byla celkem čtyři a půl roku. Chtělo se vám pak zpět do Čech? Byla to taková křivka. Člověk si do cizí země přinese nějaké zažité zvyky a máte tendenci vše porovnávat. To trvá tak půl roku. Pak se to postupně změní a najednou začnete oceňovat novou realitu, v novém prostředí. Ve třetí fázi už pochybujete, jestli jdou věci doma tím správným směrem. Moc se nám zpátky do Čech nechtělo.
práce... v základu se to neliší. Když je člověk vyrovnaný, tak může žít téměř všude. Samozřejmě musí překonat jazykovou bariéru a najít dobré přátele. Máte tam přátele, s nimiž se stále stýkáte? Přátel máme hodně, voláme si s učiteli z Pirny, děti občas napíší do Königsteinu – polským kamarádům. Máme také přátele Hanne a Arna, kteří bydlí kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Jako dvanáctiletá bydlela Hanne společně s rodinou ve Svobodě nad Úpou a znali se s mými prarodiči. Po válce museli odejít. Oba jsou už v seniorském věku, píšeme si s nimi, voláme si a párkrát jsme je i navštívili. Kontakt se udržel už čtvrtou generaci. Jak dlouho učíte na ZŠ kpt. Jaroše v Trutnově? Čtyři roky, pak jsem byla deset let na mateřské a teď jsem ve škole asi tři roky. Jste ráda, že učíte právě v této škole? Jsem spokojená, panuje u nás rodinná atmosféra, problémy řešíme společně a máme liberálního ředitele, který nám dává dostatek prostoru k práci. Už jste se v Trutnově usadila natrvalo, nebo byste se ještě ráda vypravila do německého jazykového prostředí? Určitě - když se naskytne nějaká příležitost. Naše děti němčinu ještě nezapomněly, takže bychom neváhali a jeli.
JANA VIKOVÁ Co se vám v Německu líbilo? Rodiče tam své děti už odmala učí zodpovědnosti. Češi jsou v tom jiní, pořád čekají, co se jim řekne. V Německu už od školky děti vedou k samostatnosti. Nutí je, aby se samy rozhodly a pak byly za své chování a činy zodpovědné. Lidé jsou pak více sebevědomí, dokáží ve společnosti dobře fungovat, nebát se a stát si za svým. Zároveň jsou Němci hodně pozorní vůči svému okolí a lidem. To u nás hodně chybí. Příjemné také bylo, že nás Němci jako národ hodnotí často velmi pozitivně. A co vám pobyt u našich sousedů dal? Uvědomila jsem si, že je vlastně jedno, kde člověk žije. Byla jsem také na Kanárských ostrovech jako au pair. Žití samotné je vlastně všude velmi podobné. Ráno musíte vstát, nasnídat se, umýt se, jít do 24
· narozena 22. srpna 1980 v Hradci Králové · vystudovala Obchodní akademii v Trutnově · absolvovala pedagogickou fakultu na Technické univerzitě v Liberci, obory čeština a němčina · žila čtyři a půl roku v Německu, v Pirně a Königsteinu u Frankfurtu nad Mohanem · učí němčinu v Základní škole kpt. Jaroše v Trutnově · je vdaná, má tři děti · ráda sportuje, čte a brousí dřevěný nábytek · žije v Trutnově
www.kasperkovo.cz/kariera /KasperKovoSro
vyrobme PŘÍŠTÍ sochu společně Budujeme nové laserové řezací centrum s automatickým skladem a pracoviště s nejmodernějšími ohraňovacími lisy. Startujeme v září 2019 a bez šikovných kolegů se neobejdeme. Staň se členem skupiny KASPER už nyní.
piš s námi budoucnost
TEL.: +420 499 827 163 MOB.: +420 731 192 923
MAIL: d.papikova@kasperkovo.cz web: www.kaspergroup.cz
ASISTENT VE VÝUCE
Učení mi přineslo spoustu poznatků Střední průmyslové škole v Trutnově a úpickému gymnáziu se podařilo prostřednictvím komise J. W. Fulbrighta získat na celý školní rok 2018/2019 asistenta do výuky angličtiny z USA. Byl jím třiadvacetiletý Newyorčan Nicholas Azulay, který Trutnovinkám pár dní před návratem domů za oceán poskytl, ve spolupráci s učitelem Janem Matějcem, rozhovor o deseti měsících života nejen v Trutnově. Poprvé v České republice se objevil v létě 2017, kdy díky univerzitnímu programu strávil měsíc v Praze. MICHAL BOGÁŇ, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK
Teď to bylo celých deset měsíců českého života. Čím vás to obohatilo? Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Měl jsem možnost setkat se s mnoha milými a velkorysými lidmi. Zjistil jsem spoustu informací o místní kultuře a historii. Měl jsem tady příležitost užívat si přírodu, mám rád procházky po horách, to mě hodně bavilo. Získal jsem nadšení pro učení a našel jsem si tady spoustu skvělých přátel. Co nejzajímavějšího jste tady objevil? Veřejná doprava je velice zajímavá. (smích) Ale nejlepší věc na České republice mi přijde, že je to mnohovrstevnatá země a mísí se tady to staré a nové, tedy historie a moderní život. Platí to jak pro kulturu, politiku i všechno ostatní. Zjistil jsem také, že Češi jsou velmi štědří a pohostinní lidé. Mohl byste říct něco o vaší rodině a životě, než jste přijel do Trutnova? Narodil jsem se a byl jsem vychován v oblasti kolem New Yorku, kde žije spousta různých kultur
26
a lidí mluvících různými jazyky. A žijí tady i všichni členové mojí rodiny, která je z maminčiny strany z větší části irská a ze strany otce je původní, tedy indiánská, a částečně portugalská. Naše rodina je velká a je dobré, že všichni žijeme poblíž, tak se můžeme často navštěvovat. Mám mladší sestru. Velkou součástí mého života je hudba. Jinak jsem vystudoval na univerzitě a pak přijel do Česka. Co vás nejvíc překvapilo po příjezdu do ČR? Nebyla to jedna velká věc, ale hodně malých věcí. Velmi mě překvapilo, že když vstupujete k někomu do domu nebo školy, tak se přezouváte. A například také to, že české tradiční jídlo je velmi odlišné od toho amerického, ale je vynikající. Proč jste si pro stipendium vybral pobyt v Trutnově? Bylo to na základě mého univerzitního kurzu v Praze před dvěma roky. Poznal jsem Prahu, líbila se mi, ale chtěl jsem poznat i život z jiné stránky, proto jsem zažádal o stáž přes program J. W. Fulbrighta. (Ten v letošním roce obdržel 170 přihlášek ze škol po celé ČR a na školy umístil 32 asistentů. Asistenti si Českou republiku vybírají z 66 zemí, které jsou v programu zapojeny - pozn.). Jsem velice vděčný za to, že jsem mohl být v Trutnově. Dělat asistenta ve výuce jste se rozhodl, abyste poznal český život, nebo se zlepšil v učení?
Byly to obě věci. Chtěl jsem zažít zkušenost života v cizí zemi s cizím jazykem a vždycky jsem chtěl i učit. Chtěl jsem si to vyzkoušet a získat zkušenosti, proto jsem se tohoto programu zúčastnil a jsem s ním velice spokojený. Co pro vás obnášela činnost asistenta v hodinách? (odpovídá za něj učitel Jan Matějec) Je to tak, že v hodinách musí být vždy český učitel a stážista dělá jen asistenta. Ze začátku se asistent učí, rozhlíží se, co a jak ve škole funguje a postupem času se zapojuje více a více, až částečně přebírá hodiny, i když ten učitel je tam pořád. Ke konci už je ovšem asistent schopný učit celkem plnohodnotně. Ale nezkouší, ani nepíše se studenty testy. Je opravdu jen přes konverzaci, aby studentům předvedl a naučil je něco o americké kultuře. Nick dělal hodně prezentací v PowerPointu na různá témata - historie, jídlo, kultura, hudba, literatura… Jak se vám učilo? Bavilo mě to a spoustu jsem se toho naučil. Učení je vlastně jakási výměna zkušeností mezi učitelem
a žáky. Na jednu stranu jsem studentům vyprávěl o kultuře v Americe, ale zároveň se od nich učil o české kultuře a historii. Za tuto interakci jsem nesmírně vděčný a přineslo mi to spoustu poznatků a zkušeností. Jsem rád, že jsem touto výměnou zkušeností mohl podpořit výuku angličtiny. Co svého jste se snažil vnést do výuky? Myslím, že jsem do hodin přinesl svou osobnost, energii a americký úhel pohledu na různé problémy. Učit o Americe pro mě byla výzva, protože já jsem jeden Američan, ale Američanů jsou stovky milionů. Je to ohromná země s obrovským množstvím kultur a dokonce i jazyků. Na většině míst v USA jsem samozřejmě nebyl, protože to není fyzicky možné, a tak to pro mě byla výzva nějakým způsobem reprezentovat Ameriku a ukázat její rozmanitost. Myslíte, že jste bavil studenty? Zdálo se mi, že studenty hodiny baví a vždycky ke mně přistupovali s respektem. (na jeho slova naváže učitel Matějec) To můžu potvrdit z hodin, které jsem
V lékárně Na Horské, Horská 64, Trutnov Po–Pá 7:30–18:00, So 8:00–12:00
Bezplatné DERMOKOSMETICKÉ poradenství v lékárně Dr.Max
KRÁSA VE SVÉ NEJČISTŠÍ PODOBĚ Nechte se okouzlit pleťovou kosmetikou, která se zrodila ve Francii ve spolupráci s předními odborníky z kosmetického světa.
V lékárně v Albertu, Žižkova 515, Trutnov Po–Ne 8:00–20:00 hod.
sleva
30 %
OBJEV TE KOUZLO JEDNOTLIV ÝCH ŘAD NUANCE
Sleva 30 % platí pouze pro držitele Karty výhod Dr.Max pro všechny kosmetické přípravky značky Nuance. Akce platí pouze pro držitele Karty výhod Dr.Max do 31. 7. 2019 nebo do vyprodání zásob.
ASISTENT VE VÝUCE
JAK SE MI UČILO S AMERICKÝM ASISTENTEM Když mi kolegyně z úpického gymnázia navrhla, že bychom mohli společně zažádat o umístění asistenta ve výuce angličtiny na našich školách, zdálo se mi, že by byla škoda této příležitosti nevyužít. Líbila se mi představa, že studenti budou jazyk čerpat přímo od zdroje a věřil jsem, že americký asistent přinese do našich hodin novou energii a neokoukaný přístup. Dobrá věc se nakonec podařila a po roce společné práce s Nickem můžu říct, že svého tehdejšího rozhodnutí nelituji. Je sice pravda, že jeho zaučování zpočátku znamenalo pro učitele z obou škol práci navíc, ale díky vynaložené snaze si studenti ověřili, že se dokážou anglicky dobře domluvit a dozvěděli se spoustu zajímavostí nejen o americké kultuře a historii, ale také ze života běžného Newyorčana. Spolupráce s Nickem byla radost a děkuji všem, kteří se na zajištění jeho pobytu u nás podíleli. Jan Matějec
viděl. Studenti byli vždy rádi, když Nick přišel. Poslouchali a komunikovali s ním. Jak jsou na tom studenti průmyslovky s angličtinou? Myslím, že jejich angličtina je fantastická. Byl jsem s nimi normálně schopen komunikovat, což mě překvapilo a byl jsem z toho nadšený, protože já jsem se třeba sám devět let učil francouzštinu a v podstatě nic neřeknu. Je skvělý, že se vaši studenti dokážou anglicky úplně v pohodě domluvit. Když porovnáte školní prostředí - české a americké. V čem je rozdíl? Největší rozdíl je v tom, že tady máte specializované střední školy - obchodní, technické, zatímco v Americe tohle není, protože většina středních škol je zaměřená obecně, jako jsou v Česku gymnázia. Ale zdá se mi, že si to americké školství začíná uvědomovat, jak je technické vzdělávání důležité, zejména v oblasti informačních technologií a vědy. A srovnání po fyzické stránce, když vezmete vybavení tříd, atmosféru ve škole… Co se týká vybavení, tak mi to přijde srovnatelné, stejně jako atmosféra ve škole, pokud se bavíme o nějakém vztahu učitele a žáka. Rozdíl je ve velikosti škol. Já jsem studoval na střední škole, která měla 1600 studentů, což je na USA stále malá škola. 28
Co si myslíte o Trutnovu? Myslím si, že Trutnov je skvělé místo pro život, cítím tady takový pocit sounáležitosti občanů. Je tady skvělá umělecká a hudební komunita. Jsem rád, že jsem se do ní mohl zapojovat. Je úžasné, kolik událostí se děje kolem Jazzince. Úžasné místo je Uffo. Jsem vděčný, že jsem mohl chodit do lidové školy umění a že jsem se mohl zapojit do kapely My Band a hrát s ní na koncertech. A co nějaké další aktivity kromě hudby? Rád jsem chodil běhat na Gablenz, odkud jsou nádherné výhledy. Bavilo mě ochutnávat různá jídla. Naučil jsem se lyžovat, je skvělé mít hory takhle blízko. Minulý víkend jsem vyrazil ve dvě ráno na Sněžku podívat se na východ slunce. Líbí se mi, jak se tu lidé věnují různých outdoorovým aktivitám. Jaké plány máte do budoucna? Teď se vrátím do New Yorku a budu hledat práci. Dokážete si představit, že byste si našel práci v ČR? V tomto okamžiku ne, ale nikdy neříkej nikdy. Umím si představit, že bych v České republice dokázal žít. Je to velmi krásné místo pro život.
NICHOLAS ANDREW AZULAY · narozen 16. dubna 1996 v New Jersey · je svobodný · na univerzitě Villanova vystudoval titul z politických věd · školní rok 2018/2019 strávil na trutnovské průmyslovce a úpickém gymnáziu jako asistent ve výuce angličtiny · v budoucnu by chtěl pracovat ve vzdělávací instituci jako například učitel či v nějaké neziskové organizaci · má rád muziku a hraní na bicí, miluje učení a objevování nových míst a setkávání se s novými lidmi a kulturami · nemá rád kočky, cereálie a když se studenti smějí druhým studentům, že udělali nějakou chybu, jelikož si myslí, že odpovědět špatně na nějakou otázku, je stejně důležité jako odpovědět správně
MALÍŘ
V cizí zemi jsem našel svoji vlastní cestu
HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV ROBERTA FÜRBACHERA
Dlouhých pětadvacet roků žil v Holandsku. Trutnovský malíř Robert Fürbacher se po této pouti, která začala v roce 1983, vrátil domů, do Podkrkonoší v roce 2008. A proč se vlastně ocitl v zemi tulipánů? Jeho matka si totiž tehdy vzala Holanďana, zůstala tam a syn Robert ji pak následoval. Bylo mu pouhých třináct let. „Abych se tam dostal, musel jsem dva roky předstírat, že tam nechci zůstat. Když jsme s babičkou přejížděli vlakem hranice, tak jsem si pro sebe řekl, že už nikdy nepojedu zpátky. Babička s tím nebyla obeznámená, tak pro ni nastala náročná situace. Naštěstí to po jejím návratu do Československa pro ni doma proběhlo hladce,“ vzpomíná Robert, který se svou matkou žil v obci Berkel en Rodenrijs nedaleko Rotterdamu. Lidé kolem jeho mamky ho v Holandsku přijali dobře. Byli to velmi tolerantní a kreativní lidé, kteří hodně cestovali. Horší to bylo pro trutnovského kluka v jazykové oblasti. „Zpočátku jsem vůbec ničemu nerozuměl a neuměl jsem ani slovo. Nechytal jsem se a komunikoval jen s mamkou. Ona mně hned řekla, že pokud chci v Holandsku žít, musím se řeč naučit. Naštěstí byli kolem mě trpěliví lidé, 30
kteří mi v tom pomohli. Učil jsem se hlavně poslechem. Trvalo mi půl roku, než jsem se domluvil a rok, kdy už jsem mluvil plynule, horší to byl s psaním,“ vrací se do dávné minulosti Fürbacher. Hned na počátku své emigrace si Robert uvědomil, že už patrně nikdy neuvidí své trutnovské kamarády. Myšlenky na ně v sobě mentálně zablokoval, protože s nimi v té době nebylo možné komunikovat. „Později, když jsem se zase do Trutnova dostal, potkával jsem staré kamarády a nepoznal je. Někteří si pak mysleli, že se ze mě v Holandsku stal arogantní blbec. Nechápali, že když jsem prošel na svůj věk poměrně stresujícími okamžiky, musel jsem v sobě tu minulost zablokovat, abych mohl v nové zemi žít. Byl to spíše pud sebezáchovy. Všechno bylo tak jiné, že jsem se do minulosti nevracel,“ vysvětlil.
Časem mezi své vrstevníky v Holandsku zapadl a neměl žádné problémy v tamní škole. Zatímco v Československu byl průměrným žákem, v nové vlasti patřil mezi nejlepší. „Jejich školství bylo totiž tehdy na dost nízké úrovni. To, co jsme probírali v Československu ve třetí třídě, oni v šesté. Nemusel jsem se skoro nic učit, šlo to samo,“ směje se Robert. Mimo školu trávil hodně času na místním koupališti, hrál s kluky fotbal a v té době už dost intenzivně kreslil. O tom, co se děje v socialistickém Československu měl vyloženě zprostředkované informace. „Po čase jsme se seznámili s písničkářem Jardou Hutkou, který byl v Holandsku v emigraci. Díky němu jsme měli dost informací,“ uvádí trutnovský malíř, který občas čelil nepříjemnému pocitu, že už nikdy svoji vlast neuvidí. „Byl to pocit, jako kdyby mně vzal někdo přístav a odstřihl moje kořeny. Hlavně po pubertě jsem se k tomu vracel. Kdo zůstane u nás, tak nikdy neprožije své češství tak, jako při pobytu v cizí zemi,“ myslí si Robert. Jak přibývaly roky pobytu v Holandsku, začal Fürbacher stále více vnímat rozdíly mezi tamními obyvateli a Čechy. „Holanďané jsou velmi egoističtí, soustřeďují se více na sebe než na druhé. Mají ohromný odstup, a navíc nejsou pohostinní. Vzájemné návštěvy, jako u nás, tam nejsou běžné. Není to tam zvykem. Kdyby bylo na mně, tak bych si sám tuto zemi k životu nevybral,“ prozradil
A možná právě tyto rozdíly mu pomohly ukázat nové hodnoty života. „Pobyt v Holandsku mi dal od dětství velkou možnost se rozvinout a najít si svoji vlastní cestu. Doma jsem byl bez možností a v Holandsku se mi vše otevřelo bez omezení. Mínus možná byli lidé, nebylo to úplně podle mého gusta,“ vypráví Robert, který se domů začal vracet po roce 1989 a připravoval se na návrat do Trutnova. To se stalo v roce 2008, kdy za Holandskem definitivně zavřel dveře. Čtvrtstoletí v cizí zemi s jinými kulturními zvyky však nelituje. „Člověka emigrace totálně změní. Nezná řeč, zvyky, kulturu a musí si poradit. Začal jsem být vlídnější, mírnější, tolerantnější a pochopil jsem věci, o nichž jsem předtím neuvažoval. Každému bych to doporučil. Teď se mi to doma hodí, vážím si toho, co tady máme,“ dodal. 31
DOVOLENÁ NA HORÁCH
Přes Pirin a Rilu s plnou polní Nic těžšího jsem zatím v životě neušel. To musím zmínit hned na začátku. Skoro sto třicet kilometrů za šest dní. V horách, nahoru dolu. S třináctikilovým batohem na zádech. Letošní bulharská dovolená s Potápkou, Zajdou, Pafkou a Pušmikem v pohořích Pirin a Rila mi po loňském horském debutu na korsickém treku GR20 zase o kousek posunula hranice a taky otevřela oči, že tam, kde žiju, se máme docela fajn. MICHAL BOGÁŇ
Naše dobrodružství začíná v pátek po obědě dlouhou cestou autem z Trutnova do Bratislavy. Odtud nás za hodinu a čtvrt přenese nízkonákladovka Wizzair do Sofie. Jsme tam po půlnoci, metro jede až v půl šesté, a tak to zalomíme na letišti v jednom zapadlém koutu. Oči ale pořádně nezamhouříme. Spánek se pak snažíme dohnat ve vlaku, kterým cestujeme čtyři hodiny na jih do vesničky General Todorov. Tam poprvé ochutnáme pirinské pivo, hranolky se sýrem a šopák, což pak jíme skoro pořád, když se dostaneme někam do „civilizace“. A samozřejmě u toho na talíři nesmí chybět balkánská pochoutka - kebabčata (čevabčiči). Sluníčko pálí, tak se jdeme „zchladit“ do místních přírodních termálů. Po návratu na vlakáč smlouváme s místními kumpány o tom, jestli by nás autem nevzali do Melniku (asi 20 km). Nabídku 40 lev nejdřív odmítají, ale když se zvedáme k odchodu na vlak, kývnou a cestu máme i s „výkladem“ o okolních vinařstvích. V Melniku jsme tak poměrně brzy. Je čas na relax 32
v parku, navečer vyrazíme na výlet nad město, které je prohlášené kulturní památkou, (proč, to uvidím, až druhý den), ochutnáme zdejší vyhlášené víno a uleháme pod širák v parku. Ráno se tematicky fotíme u zídky s bulharskými barvami a náš trip startuje - vzhůru ke skalnatým pískovcovým pyramidám, jedné z nejvýznamnějších atrakcí Bulharska. První den je naplánovano asi 27 kilometrů pochodu po stezce „Walk Of Peace“. Navštívíme ženský klášter u vesničky Rozhen a potom už jen a jen stoupáme do Pirinského národního parku. Značení Bulhaři nemají úplně ideální, ale GPSka nás vždy vrátí na správný směr. Je vedro, ale jednou nás zkropí i déšť. Večer přicházíme na místo, kde podle mapy má být nějaký srub. A je tam a je zachovalý, takže stany nestavíme. S pondělním probuzením se nám otevírá vybarvená balkánská příroda, kráčíme údolím podél řeky a nabíráme výškové metry. Překonáváme první sníh a po skalách míříme plni sil do prvního sedla. „Lyžař“ Pušmik pak sjíždí dlouhé sněhové pole a sestupujeme k velkému jezeru, kde zjišťujeme, že
vůbec nemáme být! Vlastní chybou jsme se dostali do vedlejšího údolí. Neplánované prodloužení trasy znamená hodinu a půl navíc do kopce a z kopce. V patách máme bouřku. Přečkáváme ji na chatě Tevné jezero, kde padá otázka, jestli ještě dnes jít dál, protože k další chatě Vichren jsou to 4,5 hodiny. Ale držíme se plánu, i když tohle rozhodnutí nakonec bolí a přicházíme až o půl osmé. Večerní siestu si zpestřím teplou sprchou. A jde se do hajan, je před námi královská etapa: Výstup na Vichren, nejvyšší horu Pirinu. Vyrážíme brzy ráno. Z nadmořské výšky 1970 metrů šplháme do 2914 dvě a půl hodiny. Závěr mi připomíná vrchol Sněžky, ale dvakrát takový, zahalený do mlhy. Takže nahoře jen pár fotek a pádíme dál. Na řadu má přijít nejnebezpečnější část výpravy s ocelovými lany - hřeben Končeto. Ale popravdě, už předtím i potom jsme zažili větší vzrůšo bez jištění. Při dlouhém sestupu k chatě Javorov si užíváme kochačky a ti otužilejší i koupačku v jezírku. Středa je ústupový dnem z Pirinu, kdy padáme asi 17 kilometrů do Razlogu, abychom v údolí nakoupili zásoby a ještě odpoledne začali ukrajovat první kilometry z přesunu do Rily. Poprvé táboříme ve stanech. Naším čtvrtečním cílem je chata Makedonia. Osmihodinový pochod začíná zostra. Vršky Rily jsou sice docela příjemné, ale jen do té doby, než začne bouřit a spustí se liják. Takhle blízko se kolem mě ještě neblýskalo. Se Zajdou proto poslední dva kiláky skoro běžíme, zbytek si nachází úkryt v kleči a pod převisem. Když se všichni setkáme na chatě, dochází k družbě s třemi bulharskými horaly a panem domácím. Jelikož je na místě kytara, o zábavu je postaráno. Padne pár piv i rakijí. Pátek přináší poslední den těžkého výšlapu se čtyřmi vrcholy přes 2650 metrů. Dřina, ale taky úžasná panoramata! A sestup k Rybným jezerům, další pýše bulharské turistiky. Odtud nás už pak „jen“ čeká procházka po cestě do vesnice Kirilova polyana. Stany stavíme u lesa, bohužel v nedaleké restauraci zrovna probíhá rodinná oslava, takže balkánské karaoke nás „baví“ asi až do tří do rána. Na sobotu je plán jasný: ráno klášter v Monastery a pak zasloužený odpočinek v Saparevě Banye, což jsou takové zmenšené Karlovy Vary. Večer pořádná hostina a nocleh na tribuně fotbalového stadionu. V neděli v poledne nasedáme do autobusu, pak do vlaku, metra, letadla, auta a do Trutnova vjíždíme po druhé v noci. Za rok do Makedonie. 33
PROMĚNY TRUTNOVA
Dům čp. 34 v místech Kauflandu
ONDŘEJ VAŠATA, MUZEUM PODKRKONOŠÍ
Na snímku pořízeném Janem Veselým v Horním Starém Městě jsou zachyceni francouzští mladíci, které nacistické Německo pravděpodobně totálně nasadilo na nucenou práci na Trutnovsku. Fotografie vznikla 9. května 1945, tedy v den, kdy do regionu dorazila Rudá armáda, která zde ukončila druhou světovou válku. Za mládenci s vlajkou 34
tzv. Svobodné Francie vidíme dům čp. 34. Tato původně přízemní chalupa byla dodatečně ve své střední části zvýšena o jedno patro. Dům, který se nacházel v Dlouhé ulici, prošel po druhé světové válce dalšími stavebními úpravami. Na počátku 80. let byl zbořen a dnes je na jeho místě hypermarket Kaufland.
Z MUZEJNÍCH SBÍREK
Oldřich Blažíček: Kytice (olej na plátně) VLASTIMIL MÁLEK, MUZEUM PODKRKONOŠÍ
Mezi zajímavými výtvarnými díly najdeme v trutnovské muzejní sbírce mj. působivý olej na plátně s motivem květin ve váze. Obraz má bez rámu rozměry 76 x 91 cm a je datován rokem 1927. Jeho autorem je akademický malíř Oldřich Blažíček (1887–1953), jenž patří k předním představitelům tuzemské moderní krajinomalby. Studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze u prof. Dítěte a Maška, později na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Schwaigera. Vedle krajinomalby se specializoval též na malby chrámových interiérů a působil dlouhá léta jako profesor malby na ČVUT v Praze. Do muzejní sbírky byl obraz získán po druhé světové válce převodem z Okresního národního výboru v Trutnově.
KNIHA POHÁDEK
V hlavní roli pohádek je Bohouš z Luční boudy Unikátní kniha pohádek Bohouš z Luční boudy, za níž stojí autorské trio Klára Sovová, Radka Brůžková a pes Bohouš má oslovit malé i velké čtenáře. Kniha, která už byla přeložena do polštiny, obsahuje pět kapitol a Trutnovinky nyní čtenářům nabízejí ukázku zkrácené verze jedné z nich: Jak se Bohouš učil vařit pivo. Luční bouda, jejíž majitelkou je spoluautorka knihy Klára Sovová, totiž vaří své vlastní pivo Paroháč. pít pivo. Jak známo, u lidí se tohle smí až od osmnácti let. Bohouš se hrdě postavil a ohlásil: „Mně brzy budou tři roky, a to je jako u vás lidí dvacet let, takže jsem dospělý a hrozně rád bych to naše pivo ochutnal!“
V pátek ráno si bernardýn Bohouš jako obvykle pochutnával na plné míse těch nejlepších granulí značky Brit. Jak si tak pomlaskává, jde okolo pan Josef, o němž Bohouš ví, že je tady na Luční boudě sládkem. Už zjistil, že má na práci vaření piva, ale právě ho napadlo, že vlastně vůbec neví, jak celá ta výroba probíhá. A tak neváhal, udělal psí oči a zaškemral: „Pane Josefe, mohl bych se s vámi podívat, jak se to naše pivo vlastně vaří?“ „Na to tady používáme dvě veliké varny, vidíš, to jsou tyhle dva obrovské měděné hrnce. Naše pivo se jmenuje Paroháč a svoje jméno dostalo podle krkonošských jelenů, které na podzim vždy posloucháš na verandě u boudy. Ze sladu, což je naklíčený pražený ječmen, se vařením uvolní cukry a my to pak ještě dochutíme kvalitním chmelem.“ „Mňam, cukry,“ skočil mu do vyprávění Bohouš a zamlaskal. Bohouš se olizoval a slintal jako pravý bernardýn, a tak se ho pan sládek zeptal, jestli už vůbec může 36
Pak musel pan Josef na chvíli odejít a Bohouš zůstal sám. Jak se tak po pivovaru procházel, uviděl tam roztočená piva. Neodolal pokušení a pil jedno za druhým tak dlouho, dokud se mu nezamotaly tlapky a on se natáhl jak dlouhý tak široký na podlahu, kde v mžiku usnul. Ráno se vzbudil s příšernou bolestí hlavy. Paničce ho bylo líto, a tak mu dala studený obklad a šla s ním na zdravotní procházku kolem Luční boudy. Bohouš si při tom slavnostně slíbil, že příště bude toho Paroháče pít vždycky jen k jídlu a hodně opatrně… Celou pohádku si přečtete v knížce Bohouš z Luční boudy nebo na www.trutnovinky.cz. (hyš, ks, rb)
MLSÁME SE ZU_UM
Lehký celozrnný mrkváč ZUZANA MOTYČKOVÁ
Lehký je ne snad proto, že by byl hotový raz dva, ale spíš proto, že ani po větším kousku nebo dvou nebudete mít dost. Jako jeden z mála neobsahuje oříšky, takže se nemusíte bát se o něj podělit i s oříškovým alergikem. A pokud by vám tam přece jen nějaké to křupnutí chybělo, klidně si ho naservírujte navrch.
Těsto · 3 šťastná vajíčka (od slepic z volného výběhu) · 80 g třtinového cukru · 200 ml rostlinného mléka (může být i kravské) · 100 ml olivového oleje · 140 g celozrnné špaldové mouky · 1 a půl lžičky skořice · půl lžičky sody · 1 lžička bezfosfátového kypřicího prášku · 40 g ovesných, špaldových nebo pohankových vloček · 140 g mrkve · kůra z poloviny 1 bio citronu (nebo 1 lžička bio sušené citronové kůry) Tvarohový krém · 250 g měkkého tvarohu · 150 g řeckého jogurtu · 45 g třtinového cukru · citronová kůra dle chuti (druhá polovina z citronu na těsto) · 100 ml vody · 3 g agar (což je něco jako rostlinná želatina, takže můžete nahradit želatinou podle návodu)
Připravte si dortovou formu o velikosti cca 24 cm. Předehřejte troubu na 180°C, a to na vrchní i spodní ohřev, aby se korpus rovnoměrně propekl. Ve větší míse rozšlehejte vajíčka s cukrem do pěny. Přidejte mléko a olej, zase trochu prošlehejte. Potom přidejte prosátou mouku, skořici, sodu a kypřicí prášek. V tenhle moment je lepší, pokud jste dosud používali metlu, vyměnit ji za stěrku. Všechno důkladně promíchejte a pak už jen přidejte najemno nastrouhanou mrkev, vločky a citronovou kůru. Těsto přesuňte do formy. Pokud máte nějakou, která nemá nepřilnavý povrch, tak ji nejprve vyložte pečicím papírem nebo vymažte olejem a vysypte třeba kokosem nebo pomletými vločkami. 37
PROGRAM
Z filmu: Spider-Man: Daleko od domova
KINO VESMÍR PROMÍTÁ: 8. 7. 9. a 10. 7. 11. 7. 12. 7. 12. 7. 13. 7. 13. a 14. 7. 14. 7.
19.30 19.30 19.30 17.00 19.30 19.30 17.00 19.30
15. a 16. 7. 19.30 17. 7. 19.30 18. 7. 19. a 20. 7. 19. a 20. 7. 21. 7. 21. 7.
19.30 17.00 19.30 17.00 19.30
Mrtví neumírají Srážka s láskou Pavarotti Uzly a pomeranče Spolujízda Uzly a pomeranče Willy a kouzelná planeta The Cure: Anniversary 1978 - 2018 Live in Hyde Park London Kořist Spider-Man: Daleko od domova Neviditelné Lví král Bez věcí nad věcí Lví král (3D) Devadesátky
5. 8. 19.30 Dětská hra 6. a 7. 8. 19.30 Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw 8. 8. 19.30 Diego Maradona 9. a 10. 8. 17.00 Toy Story 4: Příběh hraček 9. a 10. 8. 19.30 Je mi fajn s.r.o. 11. 8. 17.00 Toy Story 4: Příběh hraček (3D) 11. 8. 19.30 Late Night 12. a 13. 8. 19.30 Noční můry z temnot 14. 8. 19.30 Rocketman 15. 8. 19.30 Devadesátky 16. a 17. 8. 17.00 Hodinářův učeň 16., 17. a 18. 8. 19.30 Tenkrát v Hollywoodu 18. 8. 17.00 Tlapková patrola 19. 8. 19.30 V lásce a válce 20. a 21. 8. 19.30 Ibiza 22. 8. 19.30 Free Solo Info na www.uffo.cz 23. a 24. 8. 25. 8. 17.00 Toy Story 4: Příběh hraček 25. 8. 19.30 Tenkrát v Hollywoodu 26. 8. 19.30 V lásce a válce Info na www.uffo.cz 27. a 28. 8. 29. 8. 19.30 Bílý bílý den 30. a 31. 8. 17.00 Angry Birds 30. a 31. 8. 19.30 Přes prsty 38