Michal Pařízek – Uprostřed příběhu

MICHAL PAŘÍZEK

uprostřed příběhu

PP — 1

Michal Pařízek

Full Moon Forum 2020

6—7

je to jako droga TEXT KAREL VESELÝ

Sedím na Ferdinandově kolonádě a právě vrcholí poslední den Moody Moon Noize festivalu, díky kterému jsem se zase po roce podíval do Mariánských Lázní. Něco kolem tří stovek lidí se motá kolem, povídají si, popíjejí nebo si jdou dovnitř poslechnout hudbu. Je právě polovina divného léta, v němž se kvůli hygienickým nařízením konají jen podobně malé akce, a všichni se trochu děsíme, co bude dál. Teď jsme ale tady a nálada je báječná.

Pozoruju Michala, jak se prochází se sklenicí střiku a cigaretou v ruce. Je vidět, že toho na něj za poslední dobu bylo dost – příprava festivalu a pak tři dny večírkového veselí, kterému se těžko říká ne. Když ho potkám, říkám mu, že je to nejlepší festival léta, on se jen usměje. Jestli někomu děkovat, že jsem tady, tak jedině jemu. Nejde jen o tenhle festival. Bylo to přesně před pěti lety, kdy mi zavolal, jestli nemůžu v redakci Full Moonu pomoci poté, co přišla o Apačku. Blbé souvislosti, já vím, ale váhal jsem jen chvíli. Z pár měsíců se staly roky a mně se teď hlavou honí, co všechno jsem díky Full Moonu během té doby prožil. Bylo toho hodně...

Michala jsem znal ještě předtím, než se stal mým šéfem. S chutí jsem četl jeho texty, bylo z nich jasné, že má hodně načteno a umí skvěle psát. Obdivoval jsem jeho široký žánrový rozstřel – od rockové či soulové klasiky přes postpunk až k nové vlně jazzu. A to ani nemluvím o mimohudebních tématech. Na poměry tehdejšího Full Moonu byl jeho styl vlastně trochu staromilský – žádné laciné efekty, osobní odbočky ani jiskřivá květomluva. Michalovo psaní mi připomíná zlatou éru hudební žurnalistiky, která se už pěstuje jen v té hrstce papírových časopisů z Británie, které ještě přežívají. Jeho texty jsou poučené, ale čtenáře nikdy nepoučují, spíše nás jako autor nenápadně vtáhne do svého světa a pak nám ukáže všechny ty báječné věci, které bychom v hudbě mohli slyšet. Kolikrát jsem si musel desku, o níž jsem si myslel, že ji dobře znám, pustit znova a objevit v ní s Michalovou pomocí něco nového.

Po letech v branži mi dochází, jak je hudební – nebo obecně kulturní – publicistika nesmlouvavá. Na rozdíl třeba od zpravodajství totiž čtenář z textu velmi záhy vycítí, jestli autor desku (nebo třeba knihu), o níž píše, skutečně miluje, nebo jen efektně skládá slova do vět a věty do odstavců. U Michala jsem o tom prvním nikdy neměl

12 — 13

ani na chvíli pochybnosti. A v tomto sborníku je nespočet důkazů. Stačí nalistovat kteroukoliv stránku a tu vášeň hned pocítíte. To je něco, co se nedá zfalšovat.

Psaní je pokus o dialog s někým, kdo zrovna nemůže být s námi. Vždycky jsem to tak měl. Recenze a články jsou jako dopisy psané naslepo, které mi pomáhaly najít lidi, se kterými bych se mohl bavit o hudbě. Ta má nádhernou funkci propojovat lidi, rýsovat sítě přátelství a na Full Moonu je to skvěle vidět. Vždycky byl něco víc než časopis. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že by nikdy nemohl existovat bez komunity lidí, kteří jsou zbláznění do hudby a potřebují, aby to mohli s někým sdílet. Full Moon jako velký dopis přátelství, který se tvrdohlavě objeví, kdykoliv je na obloze úplněk. Často říkám Michalovi, že moc pracuje, že by měl zvolnit a někdy odpočívat.

Mám o něj strach, na druhou stranu ho chápu, být v centru téhle věci je droga. Nedá se to jen tak opustit. A to vlastně ani na chvíli. Ostrůvek idealismu v chladném světě, zřídlo naděje tam, kde ji většina už opustila. Vím, že bez něj by se tahle „loď bláznů“ jen těžko udržela na vodě.

U Ferdinandky právě dohrává poslední kapela, ze sálu se trousí lidi a nejspíš se jim, stejně jako mě, honí v hlavě věta: „Tak zase za rok.“ Kupuju si poslední pivo, hledám cigaretu a přemýšlím, kdy to dneska zabalím na hotel. Podívám se na nebe a tam září mezi hvězdami výstavní úplněk. Všechno je v pořádku.

PROFIL ROSALÍA RECENZE IGGY POP – POST POP DEPRESSION REPORT AMERIKA V BRÉMÁCH ROZHOVOR FRANTIŠEK SKÁLA REPORT EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN ROZHOVOR BEAK> ROZHOVOR BOY WONDER & THE TEEN SENSATIONS REPORT KAMASI WASHINGTON TÉMA JOE STRUMMER FRONTSTAGE #64 KULT THE POP GROUP – Y ROZHOVOR LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ ROZHOVOR BARRY ADAMSON RECENZE DOWNTOWN BOYS – COST OF LIVING REPORT MENT 2019 ROZHOVOR BAT FOR LASHES ROZHOVOR JOHN DORAN FRONTSTAGE #87 PROFIL ISAAC HAYES ŠEJKR #43

vášeň pokora barcelona PROFIL ROSALÍA (ES)

O tom, že se řada interpretů na současné hudební scéně obrací k folklóru, kořenům nebo svému kulturnímu dědictví, se mluví již několik let, příkladů můžeme najít celou řadu, taková Katarína Máliková bude k tématu mít jistě také co říci. Do podobného ranku bychom mohli zařadit také vycházející katalánskou hvězdu jménem Rosalía, která s nebývalým úspěchem redefinuje žánr flamenco. Jenže charakterizovat její album El mal querer pouze jako součást nějakého aktuálního trendu, by bylo chybou. Rosalía svými postoji a tvorbou přepisuje nejen schémata poněkud puristického žánru, žebříčky a statistiky, ale také letitá klišé (nejen) španělské společnosti. „Hodně dlouho jsem neslyšel něco tak zranitelného, syrového a zničujícího,“ říká o setkání s debutem Rosalíe James Blake, který si katalánskou hvězdu pozval k hostování na svou novinku Assume Forms. „Tahle píseň pro mě nebyla nikdy vyloženě o umírání, spíš o nějaké nedobré osobě, která se snaží polepšit a pokaždé selhává.“ Bonnie „Prince“ Billy svou skladbu I See A Darkness vnímá poněkud jinak než většina světa, která ji zachytila až zasaženou uhrančivým dotykem Johnnyho Cashe na albu American III: Solitary Man. I See a Darkness nedávno oslavila dvě dekády od vydání a existuje v mnoha různých verzích, jedna z těch nejdojemnějších se objevila předloni právě na Rosalíině prvotině Los ángeles. Podání katalánské zpěvačky se přibližuje spíše autorově interpretaci než temnému Cashově vyznění, snad díky tradičními technikami školenému hlasu, který rozeznívá značné množství emocí a skrz řečenou temnotu nezadržitelně probleskuje světlo. Rosalía Vila Tobella navíc poněkud desperátský morytát zasazuje do úplně jiného kontextu, maskulinní prostředí narušuje často a ráda. V klipu k hitu Pienso en tu mirá z alba El mal querer se v prostředí odstavných kamionových parkovišť a mezi desítkami zlověstných střelných zbraní rodačka z katalánské vesnice Sant Esteve Sesrovires pohybuje přirozeně, sebevědomě a s elegancí, což podtrhují závěrečné záběry, ve kterých hrdě pózuje na kabině převráceného trucku.

Přirozenost, se kterou Rosalía dokáže kombinovat kulturní kánon své země s globálními současnými tématy, je obdivuhodná: „Vyrostla jsem v malé vesničce v Baix Llobregat, v industriální oblasti, jejíž atributy patří do mé představivosti, po-

dobně jako imigranti, kteří jsou běžnou součástí života na jihu Španělska, nebo mše, kam mě brala babička každou neděli. Toto jsou věci, které mě celý život obklopují, zážitky, ze kterých vycházím.“ Pětadvacetiletá umělkyně pracuje s odkazy, které jsou pro Španělsko typické, třeba choreografie zmíněného klipu pracuje se symbolikou býčích zápasů, ale zároveň také logicky patří ke generaci, která se svým zázemím necítí nijak omezena, jak potvrzuje v rozhovoru pro Dazed: „Mám za to, že moje generace je výjimečná tím, jak je spojená se svými kořeny a zároveň se vším, co se děje ve světě mimo Španělsko. Internet je klíčem ke všemu.“ Listopadové album El mal querer je obecně hodnoceno jako jedna z nejlepších nahrávek loňského roku, do první desítky ji zařadily servery Pitchfork, The Line of the Best Fit nebo rádiová stanice NPR. Za souzněním fanoušků, kritiků a také zpěvaččiných kolegů do velké míry stojí Rosalíin nesporně výrazný talent, ale jistě také svéhlavost, se kterou ke své tvorbě, zdánlivě neměnným pravidlům a dost možná i celému světu přistupuje. El mal querer dokonale propojuje flamenco odkaz s minimalistickou a poměrně radikální elektronickou produkcí Pabla Díaze-Reixy, známého jako El Guincho, nebezpečně třaskavou směs ještě doplňují R&B ozvěny. „Naučila jsem se tradici, naučila jsem se všechna ta pravidla,“ říká Rosalía v nedávném rozhovoru pro Rolling Stone, ale obratem přidává: „Jenže potřebuju taky ukázat, jak vnímám flamenco tady a teď, v kontextu toho, kdo jsem, kolik mi je, a doby, ve které žiju. Podstata je pro mě důležitá, ale svoboda stejně tak.“ Flamenco je, podobně jako další tradiční styly, obklopeno mnoha schématy a pravidly, v jeho případě je to ale ještě mnohem složitější – za jediné pravé a původní bývá považováno podání gitanos z Andalusie. Rosalía sice vystupováním v různých tablaos (místa, kde se zpívá nebo tančí flamenco) v Barceloně a okolí strávila téměř celou dekádu před vydáním debutu, ale pro puristy byla (díky lokalitě a původu) diskvalifikována de facto předem. Přesto ale můžeme její debut Los ángeles (ne město, ale andělé) označit za poměrně tradiční album, které využívá sice přístupnějších, někdy snad i popových, postupů, ale zpěvaččin hlas tady zní pouze ve striktním doprovodu kytary a nezbytného rytmického tleskání. Rosalía dnes říká, že měla v úmyslu „vyrovnat se svým hudebním dědictvím, uctít flamenco v co nejtradičnějším smyslu a minimalistickém zvuku“, ale už v rozhovorech k debutu často dávala patřičně nahlas najevo, že tradiční cesta určitě nebude tou její.

20 — 21

„Hudba nemá tolik společného s tvou krví, původem nebo okolím, není přece možné ji hodnotit podle území,“ nechala se Rosalía slyšet v deníku El Mundo a pokračovala ještě otevřeněji: „Flamenco není vlastnictvím gitanos. Ve skutečnosti nepatří nikomu, není nic špatného na tom s ním experimentovat“. Španělsko je jednou z bran na evropský kontinent a právě mísení vlivů, kultur a národů má podle mladé umělkyně na flamenco zcela zásadní vliv: „Kultura židovská nebo španělská, blízkost Afriky, cikánské vlivy – právě díky tomuto mixu je flamenco takové, jaké je. Není o rase nebo území, ve flamencu je přítomno všechno – duchovní síla, oddanost, statečnost, pokora, život, láska, boj i smrt.“ Rosalía má svůj názor podložený dlouholetým studiem, flamencu zasvětila polovinu života a momentálně ho studuje na vysoké škole. El mal querer je inspirované okcitánskou novelou Flamenca ze 13. století, Rosalía zasadila legendární tragický příběh do současných souvislostí a zároveň jde o završení bakalářské práce, na které pracovala více než dva roky. Dost možná jediná vysokoškolská práce, která kdy stanula na vrcholu komerčních žebříčků. ŽÁDNÝ MUŽ Všechno začalo jednoho letního dne před školou. Tehdy třináctiletá Rosalía sice milovala hudbu odmalička, sama vzpomíná na Justina Timberlakea nebo Beyoncé, ale v den, kdy z rádia v nedalekém zaparkovaném autě zaslechla nahlas puštěnou nahrávku skřípavého a mocného hlasu Camaróna de la Isla, se její život obrátil naruby. Právě de la Isla, jedna z největších moderních legend flamenca a dlouholetý souputník Paca de Lucii, býval, co se týká oživení a modernizace nedotknutelného žánru, podobně sveřepý jako nyní Rosalía. Dnes slavné album La leyenda del tiempo (1979) hřmí rockovými riffy a zatěžkanými klávesovými plochami a ve své době bylo nemilosrdně odsouzeno. Pro oba flamenco znamená pevný základ, ze kterého se odrážejí k novým obzorům, zážitkům a emocím. „Bez flamenca by moje hudba postrádala smysl, zamilovala jsem se do něj ve třinácti a od té doby ho nepřestala zkoumat. Je to rámec, v němž se při své tvorbě pohybuji,“ vyznává se Rosalía pro magazín Dazed a doplňuje: „Ráda bych našla přirozený můstek mezi moderním elektronickým zvukem a tradičním odkazem.“ Pochopitelně nejde jen o hudbu, Rosalía tradice pokouší také v rámci vizuální stránky, módy nebo tance. Na koncertech střídá taneční botky na vysokých jehlových podpatcích s pohodlnými teniskami Nike Air Force 1, bujnou flamenco gestikulaci

rozvíjí o přímočaré urban prvky, a co se týče oblečení, tam se tradiční černou a rudou nenechá omezovat už vůbec. Kostýmy jí obvykle navrhuje sestra Pili, pohybovou přípravu má na starosti americká herečka, tanečnice a choreografka Charm La’Donna, která pracovala třeba se Selenou Gomez nebo Kendrickem Lamarem. Provokující vizuální identita alba El mal querer zase pochází z dílny španělsko-chorvatského umělce Filipa Custice: „Říkala jsem mu, jak extrémně důležité je pro mě ukázat již na obalu přímočarou ženskost – proto ta nahota, která je ale čistá, proto světlo kolem mé hlavy.“ Podobně jako videoklipy je také obal alba plný symbolů a odkazů, které se vztahují ke zpěvaččinu zázemí a dospívání, zásadní pro Rosalíu je právě zdůraznění nepřehlédnutelné ženské síly a sebevědomí.

Rosalía bude jednou z hvězd letošního ročníku barcelonského festivalu Primavera Sound, který v prosinci překvapil nejen brzkým odhalením line-upu, ale hlavně jeho podobou – v programu budou mít poprvé v historii navrch ženské umělkyně. Rovnost a nezávislost jsou také hlavními tématy pětadvacetileté Katalánky: „Způsob, jakým tvořím hudbu, odráží způsob, jakým uvažuji. Nebudu utíkat z boje, dokud neuvidím stejný počet žen a mužů při nahrávání, ve studiu nebo ve vedení firem. Nepřestanu, dokud nebudou všechny tyto ženy uznávány stejně, jako jsou zcela přirozeně uznáváni muži.“ S výzvou iniciativy Keychange a podobnými aktivitami nemusíme rovnou a bez námitek souhlasit, ale nadšení a zápal, které v tomto ohledu Rosalía prosazuje, rozhodně budí respekt. V rozhovorech zmiňuje umělkyně jako Kate Bush, Missy Elliott nebo Björk, které jí „vydláždily“ cestu, a přesto, že na obou albech pracovala s výraznými producenty, tak zásadní autorský i producentský podíl patří jí samotné. Album El mal querer končí skladbou A ningún hombre, ve které říká: „Nedovolím žádnému muži, aby diktoval mou budoucnost, soudit mě může jedině bůh, pouze jemu jsem povinna poslušností.“ Skutečnost, že Rosalía se svým kulturním dědictvím pracuje kreativně, ve snaze přiblížit jej svojí generaci, neznamená, že by se pokoušela narušit jeho podstatu: „Nikdy jsem neměla žádný plán B, vždy jsem tak nějak intuitivně cítila a věřila, že zpívání bude mým posláním, bez ohledu na to, na jaké by to mělo být úrovni. Měla jsem velké sny, ale kdyby to mělo dopadnout tak, že bych zpívala v nějakém malém baru v Barceloně, tak bych to dělala se stejnou vášní.“ Právě vášeň a do jisté míry i pokora, může být klíčem k jejímu mocnému kouzlu, snad právě proto okouzlila britského

22 — 23

solitéra Jamese Blakea (společná píseň Barefoot in the Park patří bezesporu k vrcholům Assume Forms), proto stojí na spolupráci s ní pomyslnou frontu také další zvučná jména jako Arca, Pharrel Williams nebo Oneohtrix Point Never. Rosalíi navíc podlehl také věhlasný režisér Pedro Almódovar, který ji, spolu s Penélope Cruz a Antoniem Banderasem, obsadil do nového filmu Dolor y gloria.

Vášeň, pokora, láska. Rosalía emocemi nijak nešetří, naopak na ně beze zbytku sází: „Lidé poznají, když písně vycházejí z pravdivé podstaty. Nezáleží tolik na tom, jakým jazykem zpíváš, publikum dokáže vycítit, zda jde o něco opravdového, nebo ne.“ Trocha velkých slov neuškodí, vášnivá gestikulace a přehnané emoce ostatně k flamencu patří a Rosalía navíc svému publiku důvěřuje: „Občas mám pocit, že lidé publikum podceňují. To by se stávat nemělo.“ Zatím to vypadá, že tato důvěra je vzájemná. Že by to bylo skutečně tak jednoduché? vydáno ve Full Moonu #94, 2019

poslední vůle RECENZE IGGY POP – POST POP DEPRESSION

Když na sklonku sedmdesátých let vymetal kuchařský elév Anthony Bourdain newyorské punkové zapadákovy a bláznil při produkci Ramones, The Dead Boys nebo The Voidoids, jistě nemohl tušit, že o pár desítek let později bude před televizními kamerami zpovídat Iggyho Popa, který byl pro tuhle scénu cosi jako bůh. Vysoká škola gastronomie se na hudební vkus neptá; Bourdain si během bezesných nocí vypálil spoustu chuťových buněk, ale určitě neztratil šarm, vtip a nadhled, kterými oslňuje ve svých televizních pořadech. Kuchařských show je daleko víc, než potřebujeme, ty jeho ovšem z řady rozhodně vyčnívají. Alkohol zde teče proudem, hoduje se u pouličních stánků, v bufetech a bistrech, a když se na cestě za kulinářským dobrodružstvím ocitne v Macau, neváhá strávit polovinu epizody v kasinu za hracím stolem. Zážitková turistika, vedle které působí Gordon Ramsay nutící se do nadávek komicky – z Bourdaina vulgarity prýští tak přirozeně, že si jich ani nevšimneme. S Iggym Popem mají společného mnohem víc než vřelý vztah k „francouzštině“, loni se punkový kmotr stavil v pořadu Parts Unknown natáčeném v Miami, nyní se Bourdain objevuje v promo videu k novému albu Post Pop Depression. Michelinská hvězdička propíchnutá sichrhajckou. Konec punku. Zase?

Je velká zábava pozorovat zaručené úvahy a hodnocení, které se okolo Post Pop Depression jenom rojí – jde prý o pokračování berlínského období, sympatické rozloučení s Davidem Bowiem a podobně. Vchod u čísla 155 na berlínské Hauptstrasse je určitě stále obložen květinami, ale posílat Iggyho Popa nazpátek do Schönebergu, to by ho asi skutečně pobavilo, nejen vzhledem k tomu, že je dávno spokojeně usazený na Floridě. Vážně svět potřebuje návrat idiota? Přemýšlejte sakra trochu, Iggy Pop je jedním z mála žijících amerických klasiků, a kdyby P. T. Barnum ještě provozoval svoje American Museum, mohl by být jeho hlavní atrakcí. Každý sval z horní poloviny Popova těla je dávno veřejným majetkem, stejně jako vystouplá pravá kyčel nebo šukací dovádění na reproduktorech. „It’s ART, darling,“ okomentoval Pop debaty o vystavování svého nádobíčka před studenty newyorské Academy of Art a britský umělec Jeremy Deller, který celou session pro Brooklyn Museum připravil, to zhodnotil jednoznačně: „Jeho tělo je zásadní pro pochopení rockové hudby a jejího místa

24 — 25

v americké kultuře. Zažilo toho mnoho a mělo by být zdokumentováno.“ Na albu Post Pop Depression mluví Iggy Pop o podobných věcech, jen trochu jinak.

Je jistě velmi lákavé, logické a strašně, ehm, snadné uvozovat Post Pop Depression smutnou událostí z 9. ledna letošního roku, jenže z každého tónu (a slova) na albu jednoznačně vyplývá, že tenhle dopis na rozloučenou byl napsán daleko dříve. Na posledních albech, které Iggy Pop pod svým jménem vydal, najdeme spoustu indicií, k tomuto kroku směřoval už dlouho, a jestli ho v něm něco definitivně utvrdilo, tak naddimenzovaný comeback The Stooges, které před třemi lety pohřbil vhodně nazvanou kolekcí Ready to Die. Někdejším spoluhráčům hned několikrát oplatil gesto, které mu kdysi věnoval David Bowie nahráním vlastní verze China Girl. Staré brachy bylo třeba trochu zabezpečit, proto každý večer nechával na pódiu duši, ale srdce bylo proti. Přišel čas zamířit vpřed, čas se obléknout. American Valhalla, jedna z nejlepších písní na Post Pop Depression, končí slovy: „I’ve got nothing but my name… I am nothing but my name.“ Je třeba ještě nějaké další razítko? Jim Osterberg se svým jménem nehodlá hazardovat. Mohl by ještě pár let inkasovat za dovádění s punkovým cirkusem, ale jednoduše ho to nebaví.

K novince je nutno přistupovat jako k poslední vůli – nehledejme odkazy na předešlá díla nebo období, uvažujme o ní jako o podtržení bohaté a zábavné kariéry.

Bylo to skvělé, ale bylo toho dost. Iggy se loučí ve velkém stylu, pochopitelně trochu vzpomíná a rekapituluje, ale s velkou citlivostí, rozvahou a vtipem. James Brown, Jim Morrison, David Bowie a další – všichni jsou tak trochu tady, vždycky byli a vždycky budou. Není třeba zapírat, ale ani zbytečně jmenovat. Přizvání Joshe Hommeho je možná překvapením; Iggy Pop byl pod slupkou idiota vždycky trochu intelektuál, který miluje poezii, umění a narodil se s „jazýčkem“ na vybraná vína a pokrmy. Homme je jednoduchý kluk s krkem navždy zrudlým od kalifornského slunce, zvyklý pracovat pro celek, bez nutnosti zbytečně exhibovat. To se pro Post Pop Depression ukazuje jako možná vůbec nejdůležitější devíza. Sám přiznává, že si se skladbami původně nevěděl rady, coby milovník berlínských alb nakonec přišel s poměrně strohým zvukem, který dostatečně dobře reflektuje Popovu neokázalou touhu po bilancování a přitom je tak akorát svébytný a určující. Neméně důležitý je vklad Deana Fertity a bubeníka Matta Helderse (Arctic Monkeys). Právě Fertita si podle všeho s Popem hodně dobře porozuměl a mladík z ostrovů se hvězdné společnosti nezalekl, naopak, většinu skladeb ženou dopředu právě jeho strohé bicí.

DEPRESE NEHROZÍ Baví decentní, ale výtečně použité klávesy (In the Lobby), vkusně aplikované efekty na zpěvu nebo dívčí sbory, střední tempa se v žádném případě neomrzí, nepostrádají energii ani šmrnc. Možná největší kouzlo alba ale spočívá v křehké rovnováze mezi chlapáckými riffy a vyváženými vokálními party. Ve skladbách jako German Days, Sunday nebo Chocolate Drops působí Hommeho kytara zprvu trochu jalově, ovšem záhy jí Iggyho hlas dodá úplně jiný rozměr. Snad jako by chtěl říct, vidíte, tohle jsem já a takhle umím pracovat. Je vůbec pozoruhodné sledovat, s jakou chutí si Iggy Pop zpěv užívá, jak dokonale ho promýšlí. Hraje si s tempem i intenzitou, sám sobě zpívá kontrapunkt, pracuje s ohromnou mírou napětí, a když se do toho v nemnoha momentech rozhodne opřít (pasáže ve Vulture nebo v závěrečném statementu Paraguay), tak po zádech spolehlivě běhá mráz. V tomhle ohledu je Post Pop Depression jedním z jeho vrcholných děl, díky zřejmému nadhledu, chytrosti a hlavně zkušenosti, se kterou svoje silné stránky dokáže uplatnit.

Pokud by to ještě někomu vážně nedošlo, tak v několika málo rozhovorech, které k novému albu poskytl, to Iggy Pop řekl zcela otevřeně – tohle je skutečně poslední album. I proto je zajímavé sledovat, kolik otazníků a narážek po jeho poslechu visí ve vzduchu, zatímco dveře pro Popovy následovníky zůstávají pootevřeny. Jako by se s trochou nezbedného pobavení, ale nikterak ve zlém ptal: „Takže končím, kdo z mladých pušek zvedne tuhle rukavici?“ Nepoučuje ani nekádruje, jen je prostě zvědavý. Vzhledem k tomu, kolik času a energie věnoval kolaboracím s mnoha mladšími generacemi, si to poněkud škodolibě povytažené obočí asi může dovolit a s takovým rozloučením, jakým je Post Pop Depression, dvojnásob. Deprese nehrozí, bude čas na dlouhé procházky po pláži, jako ve zmíněném pořadu Parts Unknown, kde spolu s Anthonym Bourdainem sledovali oceán a posléze u krevet a sklenky bílého probírali zdravé jídlo. Dva někdejší piráti, které dohnal čas, ale jim je to úplně jedno. Užívají si každý moment, každou sklenici vína. Nedávný rozhovor pro magazín Mojo končí Iggy Pop slovy: „V určitém okamžiku je, myslím, dobré dát si večeři, odzátkovat láhev vína a na všechno ostatní zapomenout.“ Dobrou chuť, Jime! vydáno ve Full Moonu #59, 2016

26 — 27