Humanizace ceskeho vezenstvi ocima jeho akteru

například psychologové, vychovatelé či speciální pedagogové) a zástupce z řad managementu jednotlivých věznic.

S uvedenou volbou klíčových aktérů koresponduje název knihy.

Otázkou k diskuzi je, zda za aktéry byrokratické organizace počítat také vězněné osoby. Svůj výběr jsem podepřel Goffmanovým konceptem totalní instituce a Weberovou koncepcí byrokracie.

V případě totální instituce tvoří vězněné osoby jednu ze dvou klíčových skupin aktérů (druhou tvoří jejich dohlížitelé) a v případě Weberova pojetí byrokracie představují odsouzení klienty systému vězeňské správy.

Rozhodl jsem se, že do výzkumu nezahrnu administrativní pracovníky, jelikož je v českých věznicích administrativní část zpravidla oddělována od části s ložnicemi odsouzených (dříve se užíval pojem vězeňská cela, který byl postupně nahrazen pojmem ložnice) a administrativní pracovníci přicházejí do kontaktu s odsouzenými minimálně. Vzhledem k omezeným možnostem jsem tuto skupinu upozadil a zaměřil se primárně na aktéry, kteří se přímo podílejí na vytváření každodenní reality za mřížemi českých věznic. Ve výběru klíčových aktérů tak hrál primární roli jejich vztah k odsouzeným (odsouzení se stali zacilující skupinou), jelikož jsou to právě oni, kteří by měli býti hlavními příjemci humanizace.

Samotný text knihy je rozdělen do dvou částí. V první nabízím čtenářům náhled do odborné diskuze nad vývojem vězeňství v českém i světovém kontextu a nad způsoby pojetí a definování humanizace vězeňství. Zvláštní důraz kladu na optiku sociologickou, jejíž část tvoří vybrané teoretické koncepty, se kterými pracuji. Následuje popis metodologie výzkumu, a ve druhé části poté předkládám interpretaci samotných zjištění a diskuzi vlastních limitů, respektive námětů pro budoucí obdobně zaměřené projekty.

12

I. Vězení v kontextu humanizace

Problém s nejasností výkladu pojmu humanizace jsem zmínil již v úvodní části a dále se mu budu věnovat ve zbytku této knihy. Na tomto místě bych se však rád krátce pozastavil nad další „definiční nejasností“, za kterou pokládám vztah mezi pojmy humanizace a lidská práva.

Pojmy humanizace a lidská práva se často zaměňují a jejich vzájemný vztah není vždy jasně vymezen. Ve většině případů, se kterými jsem se setkal, jsou však lidská práva považována za základ („nástroj“) procesu humanizace6. Pokud je uvažováno o lidských právech, hovoří se často o právech, která jsou písemně kodifikována7 a tato písemná kodifikace poté představuje základ a záruku humanizovaného přístupu (nejen) k vězněným osobám (či obecně k osobám, které jsou jakýmkoliv způsobem trestány).

Lidská práva jsou definována jako soustava dílčích práv a svobod umožňujících (respektive slibujících) zachování a ochranu lidské důstojnosti, tedy jako základní hodnota světa založeného na svobodě, spravedlnosti a míru. Tato stále silně vágní definice dostává jasnějších obrysů ve formě mezinárodních deklarací, smluv a úmluv, které základní lidská práva detailně definují. V tomto Gideon Sjober, Elizabeth Gill a Norma Williams definují lidská práva jako „požadavky jednotlivců uplatňované v rámci různých sociálních a kulturních systémů s cílem posílit lidskou důstojnost.“ Pro lepší ilustraci si zde dovolím uvést doslovnou citaci v originálním znění: „Human rights, as we conceptualize them, are claims made by persons in diverse social and cultural systems upon ‚organized power relationships‘ in order to advance the dignity of (or, more concretely, equal respect and concern for) human beings“ (Sjoberg, Gill, Williams 2001: 25). Pokud je tedy v tomto kontextu chápán proces humanizace jako snaha o posílení lidské důstojnosti, tak lidská práva představují způsob/nástroj dosažení tohoto cíle.

7 V rámci filozofie a právní vědy je dlouhodobě diskutována otázka přirozenosti lidských práv. Aleš Havlíček v této souvislosti připomíná dělení na lidská a občanská práva, jehož základem je zdroj, ze kterého je legitimita práv odvozována. Lidská práva jsou dle něj přiznána člověku jako člověku, jsou tedy odvozována od lidské přirozenosti (Havlíček 2014). „Z pojetí lidských práv jako přirozených rezultuje jejich povaha jako práv univerzálních, jejichž kvalita a rozsah tedy nezávisí na státních hranicích. Na tom je založena idea podřízení jejich ochrany mezinárodním pravidlům a zárukám“ (Boguszak 2004: 225). Nástrojem záruky se stává písemná kodifikace pravidel v rámci klíčových dokumentů, které jsou pro jednotlivé státy závazné.

6

14

smyslu jsou za lidská práva označována taková práva, která jsou uvedena (a zaručena) v klíčových mezinárodních dokumentech a k jejichž dodržování se představitelé jednotlivých států zavázali svým podpisem.

V úvahách některých autorů se tedy jedná o dvě strany téže mince a víra v potenciál humanizace je v podstatě vírou v to, že psaná lidská práva mají natolik velkou sílu, že dokáží v praxi humanizaci zaručit. Co to však je ona humanizace? Pokud bychom se spokojili s tím, že se jedná o praktické naplňování a dodržování psaných pravidel, pak bychom tento pojem nesprávně reifikovali a komodifikovali8. Já si dovolím již na tomto místě uvést, že je, dle mého názoru, nutné humanizaci pojímat šířeji jako určitou změnu způsobu myšlení a přístupu k dané problematice. Kodifikace lidských práv totiž nemusí být vždy dostatečnou zárukou projevů humanizace v praxi, čemuž nasvědčují i některé výpovědi mnou dotázaných respondentů.

Na základě provedeného výzkumu a rešerše dostupných odborných zdrojů se mi jeví, že je pojem humanizace pojímán dvěma základními způsoby: jako ideální stav, nebo jako proces vedoucí k tomuto stavu. Na následujících stranách pracuji s pojetím humanizace jako procesu, který by měl směřovat k předem definovanému cíli9. Ilustrativní vymezení humanizace vězeňství poskytují Vratislava Černíková a Vojtěch Sedláček, kteří uvádí, že „humanizace vězeňství spočívá ve vytvoření vhodného funkčního Na tomto místě bych rád vysvětlil, co míním reifikací humanizace. Za reifikaci pokládám předpoklad, že lidská práva dokáží humanizaci zaručit. Výše uvedený přístup k definování pojmu humanizace ji nejen reifikuje, ale také komodifikuje.

Tím mám na mysli, že jsou abstraktní hodnoty materializovány (komodifikovány), tedy nahrazovány materiálními entitami. Z tohoto pojetí poté vychází víra, že je za proces humanizace označováno to, že mají odsouzení barevné televizory (dále rozvedeno níže), pohodlné matrace na postelích, či větší porce jídla. Příklad s materializací zde uvádím pro ilustraci. Jsem si vědom, že reifikace neznamená nutně pouze materializaci a komodifikaci.

9 Podmiňovací způsob jsem zvolil proto, jelikož mým cílem není stanovit, zda k tomuto cíli vede, nebo nevede.

8

15

legislativního rámce pro uplatňování práv a svobod vězněných a pro naplňování účelu výkonu vazby a výkonu trestu, včetně jejich korektivních mechanizmů přístupných kontrole“ (Černíková, Sedláček 2002: 43–44).

Humanizace by tak, dle řady autorů, spočívala ve vytvoření dostatečně propracovaného legislativního rámce, který zajistí humanizovaný přístup k vězněným osobám a zamezí zneužití moci proti nim (Černíková 1998). Kamila Meclová, bývalá generální ředitelka Vězeňské služby České republiky, popisuje humanizaci vězeňství obdobným způsobem, kdy tvrdí, že „humanizace vězeňství, to je v první řadě dodržování Listiny základních práv a svobod, což je zákon č. 2/1993 Sb.“ (Meclová 2004: 8).

Více teoretické vymezení humanizace přichází z řad zástupců akademické obce, kterými je vnímána jako snaha o polidštění, zlidštění a zušlechťování lidské povahy (Hála 2006) a jako snaha o vytvoření důstojných a lidských podmínek ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody (Mařádek 2005). I těchto snah o zušlechtění lidské povahy a vytvoření lidských podmínek by však mělo být dosaženo vytvořením odpovídajících psaných pravidel.

Tato pravidla mají poté ambici stanovit, kde jsou ony hranice lidskosti a důstojnosti, tedy co je považováno za důstojné a co už důstojnosti člověka odporuje. Ilustrativním příkladem může být určení velikostí ubytovací plochy na jednoho odsouzeného, kdy je ideálem 6m2 a více (Vězeňská služba ČR 2006; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 141), přijatelnou hranicí 4m2 a nepřijatelný je pokles pod 3m2. Hranici lidské důstojnosti tak představují 3m2 ubytovací plochy10.

Detailně se této problematice věnuje tzv. White paper on prison overcrowding vydaný Radou Evropy (dostupný na adrese: https://rm.coe.int/16806f9a8a) v bodech 31 a 32. V bodě 31 předmětného dokumentu je zmíněn významný rozsudek Ananyev versus Rusko. V bodě 32 je následně uveden výčet řady dalších důležitých rozsudků. Daná problematika se odráží také v klíčových koncepčních dokumentech na úrovni České republiky. Například Koncepce vězeňství do roku 2025 uvádí, že „v případě, že na odsouzeného či obviněného připadá ubytovací

10

16

Lidská práva jsou tudíž vnímána jako nástroj realizace procesu humanizace. Toto pojetí jsem zvolil zejména s ohledem na předmět mého výzkumu, kterým je současné české vězeňství.

Vycházím také z analýzy vybraných legislativních a koncepčních materiálů, ve kterých je humanizace prezentována jako proces vedoucí k dosažení vytyčeného cíle, kterým je „aby se české vězeňství stalo skutečně respektovaným systémem v rámci euroatlantických struktur“ (Vězeňská služba ČR 2014: 1), respektive „docílit existence moderního systému vězeňství, odpovídajícího 21. století a srovnatelného s dalšími vyspělými demokratickými státy“ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 3). Významný milník tak představuje rok 1989 a změna politického klimatu v české společnosti, která se promítá i do koncepcí postupného rozvoje a přestavby vězeňství. Od roku 1989 se hovoří a píše o kontinuální snaze humanizovat české vězeňství a přiblížit jej vyspělým moderním vězeňským systémům. plocha alespoň 4 m2, lze mít za to, že žádný problém nevzniká, avšak v případě poklesu pod 3 m2 na osobu, lze důvodně očekávat, že by ESLP takové podmínky téměř vždy označil za nelidské a ponižující, aniž by zkoumal ostatní podmínky zbavení svobody (viz např. Sulejmanovic proti Itálii, č. 22635/03, rozsudek ze dne 16. července 2009). Pokud na odsouzeného připadá ubytovací plocha o velikosti mezi 3 a 4 m2, tento Soud pečlivě zkoumá ostatní podmínky a režim, který ve věznici panuje. Důležité v takovém případě je, aby daná osoba měla možnost pobývat nemalou část dne mimo takto naplněnou celu (viz např. Jirsák proti České republice, č. 8968/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2012), měla možnost pobývat více než jednu hodinu denně ve venkovních prostorách a hygienické podmínky byly na dobré úrovni (viz, a fortiori, Canali proti Francii, č. 40119/09, rozsudek ze dne 25. dubna 2013)“ (Ministerstvo spravedlnosti 2016: 141).

Standardy týkající se velikosti ubytovací plochy vydal a aktualizoval také Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který v dokumentu nazvaném Living space per prisoner in prison establishments: CPT standards (dostupný na adrese: https://rm.coe.int/16806cc449) definuje, že v případě samostatné cely obývané jedním odsouzeným je za standard považováno 6m2 a ve společných celách obývaných minimálně dvěma odsouzenými jsou to 4m2.

Na základě poslední kontroly, kterou Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání provedl v České republice v roce 2018, byla Česká republika kritizována za nedodržování standardů ubytovacích ploch a bylo jí výborem doporučeno vyvinout maximální úsilí k nápravě situace. Vyplývá to z poslední zprávy výboru k návštěvě České republiky vydané dne 9. 4. 2019 pod označením CPT (2019) 07.

17

Procesuální pojetí humanizace budu interpretovat pomocí jeho tří základních fází. První fází je snaha definovat a kodifikovat lidská práva ve formě psaných dokumentů a předpisů produkovaných mezinárodními organizacemi a přijímaných jednotlivými státy.

Druhou fázi tvoří snahy o implementaci psaných ideálů do praxe.

Právě v této fázi je, dle mého názoru, role aktérů klíčová. To je jedním z motivů mého výzkumu, jelikož se domnívám, že pochopení aktérských perspektiv a přístupů je pro studium problematiky humanizace vězeňství přínosné. Třetí fázi představuje následná kontrola toho, jak se naplňování ideálu v praxi daří, respektive se jedná o kontrolu porušování lidských práv zaručených na úrovni psaných dokumentů. První a třetí fáze jsou vykonávány mezinárodními, respektive státními, subjekty. Prostřednictvím tohoto třífázového procesu popíši v následující kapitole vývoj moderního pojetí lidských práv na obecné úrovni (mezinárodní i české) a následně obrátím svou pozornost k oblasti vězeňství.

Za důležité považuji zmínit, že k těmto fázím dochází jak na mezinárodní, tak národní úrovni. Vzhledem k tématu mé knihy se budu věnovat zejména evropskému a českému kontextu. Praxe v českých věznicích je totiž s mezinárodními procesy na evropské úrovni úzce provázána, jelikož evropské dokumenty/předpisy/ pravidla představují pro Českou republiku v mnoha ohledech závazný referenční a implementační rámec.

18

1 Humanizace jako cesta k vysněnému cíli?

Pokud se bavíme o vězeňství jako společenské instituci, či o věznicích jako organizačních jednotkách, jen těžko můžeme z našich debat téma humanizace vynechat. Toto téma je s vězeňstvím historicky úzce spjato. Již Michel Foucault ve svém popisu vývoje způsobů trestání vliv humanizačních tendencí reflektoval (Foucault 2000). Dovolím si však tvrdit, že by Foucault s největší pravděpodobností nesouhlasil s tím, že změna projevů moci vedla ke snížení represe během přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy došlo ke vzniku moderního vězení11.

Během této doby se dle Foucaulta „v Evropě a ve Spojených státech reorganizovala celá ekonomie trestání“ (Foucault 2000: 38). Foucault však jedním dechem dodává, že za změnou stylů trestání nemusí vždy stát touha po humanizaci, ale spíše měnící se potřeby moci (respektive techniky), které se liší ve svých projevech, ale nemění se ve své podstatě.

I přes to, že Foucaultovo dílo nevnímám jako „příběh“ o humanizaci trestání, vnímám jej jako přínosné i pro studium této oblasti. Ve své koncepci pojímá vězení jako instituci ztělesňující moderní mocenské praktiky. Svou 400 stránkovou analýzu rozděluje do popisu čtyř stádií (mučení, trestání, disciplinace, vězení), ve kterých demonstruje měnící se techniky moci, ve kterých se zároveň projevují 11 Počátky novodobých humanizačních tendencí je možné zasadit do období osmnáctého století a éry osvícenství. Již v této historické epoše začaly sílit hlasy volající po spravedlivějším a více lidském trestání. Pod sílící kritiku se dostal trest ve formě krutých a brutálních praktik s cílem způsobovat vězněným osobám co možná největší bolest končící ve většině případů smrtí. I sám trest smrti, do té doby velmi rozšířený (Donnelly, Diehl 2011), začal být zpochybňován jako nesprávný a neefektivní (Foucault 2000).

19

humanizační tendence. Začíná detailním popisem brutální oslavy panovníkovy moci ve formě veřejné popravy Francoise Damiense z Paříže roku 1757 a barvitě líčí rozličné způsoby mučení, které byly při popravě použity (trhání kleštěmi, pálení sírou, olovem, olejem, smůlou, voskem atd.) (Foucault 2000: 33–36). Vedle tohoto šokujícího mechanismu moci staví Foucault denní řád z Ústavu pro mladé vězně v Paříži, který spočívá v sérii přesně naplánovaných aktivit s cílem podrobit tělo disciplinačnímu působení (Foucault 2000: 36–38). Za pomoci dvou odlišných příkladů popisuje nejen dvě odlišné technologie moci (tělo mučené a tělo disciplinované), ale také proces transformace trestání (Foucault 2000).

Humanizační tendence tak nejsou historicky ničím novým. Sám Michel Foucault je příkladem angažovaného odborníka, který nejen podal unikátní analýzu diskurzu trestání s důrazem na centrální pojem jeho úvah (moc), ale zároveň se snažil aktivně vystupovat s kritikou soudobých podmínek panujících ve francouzských věznicích s cílem přispět ke společenské změně12. Foucault však nebyl prvním takto orientovaným odborníkem. V historii můžeme nalézt řadu významných osobností bojujících za změnu způsobů trestání a zacházení s vězněnými osobami.

Za zrušení trestu smrti bojovali před Foucaultem již například Blaise Pascal (Pascal 1995) či italský filozof Cesare Beccaria, který své úvahy publikoval ve stati nazvané O zločinech a trestech (Beccaria 1893). Beccaria se vyhranil také proti mučení. Mučení a trest smrti navrhoval nahradit formalizací trestů v zákonech.

Trest založený na mučení (které bylo často velmi dlouhé) a smrti Michel Foucault je znám svou vysokou angažovaností v radikální skupině GIP (Groupe d‘Information sur les Prisons), kterou v roce 1971 spoluzakládal a jejíž vznik oznámil ve své inaugurační řeči na Collége de France. Cílem působení GIP byla snaha poukázat na podmínky života ve věznicích a „dát hlas“ vězňům, propuštěným a jejich rodinám. Foucault byl však aktivní i v řadě dalších společenských oblastí spojených s bojem proti rasismu, trestu smrti a porušování lidských práv. V 70. letech minulého století byl členem řady levicových aktivistických hnutí a účastnil se veřejných protestů.

12

20

považoval za barbarský a neefektivní, jelikož žádným způsobem pachatele nenapravoval a ani od páchání zločinu neodrazoval.

Aby mohl mít trest „deterenční“ účinek, musí následovat v co nejkratším čase po spáchání zločinu a musí být vykonán na základě předem jasně stanovených pravidel. Beccariu bychom mohli nazvat jako formalistu, který věřil v sílu spravedlivě dodržovaných psaných zákonů. Stejně jako Foucault byl i Beccaria společensky a politicky angažovaný a působil v reformistických hnutích.

Beccariovy myšlenky se staly inspirací pro mnoho trestních reforem, které vedly na konci osmnáctého století ke vzniku trestu odnětí svobody. Ani vznik vězení však Foucault nepovažoval za projev úspěšné humanizace. A nebyl sám. Na Beccariu navázali například Jeremy Bentham (1823), John Howard (1777), Elizabeth Gurney Fry (1827) či Thomas Mott Osborne (1914, 1916, 1924).

Všichni tito autoři měli bohaté zkušenosti s realitou za vězeňskými mřížemi plynoucí z jejich vlastních opakovaných návštěv vězeňských zařízení. Nejvíce věznic navštívil patrně John Howard, který svými „vězeňskými výpravami“ proslul. Počet věznic, které navštívil, se odhaduje v řádu stovek. Podmínky, ve kterých vězni žili, jej šokovaly, a sám začal aktivně vystupovat za zlepšení zejména čistoty a hygieny ve věznicích. Obdobně kritizovala životní podmínky také Elizabeth Gurney Fry, označovaná za „anděla věznic“. Fry navštívila s podporou královny Viktorie ženské věznice v Anglii a Irsku. Po těchto zkušenostech začala sama aktivně bojovat proti přeplněnosti věznic, nevhodným životním podmínkám či materiálnímu strádání vězňů a podílela se na vzniku několika angažovaných hnutí (např. Association for the Reformation of the Female Prisoners in Newgate, British Ladies’ Society for Promoting the Reformation of Female Prisoners).

Elizabeth Gurney Fry kladla důraz zejména na nezbytnost odlišného zacházení s vězni muži a s vězeňkyněmi ženami. Svět mužských věznic pro ni nebyl vhodným prostorem pro nápravu 21

vězněných žen. Sama se aktivně zasazovala za vznik samostatných ženských věznic, ve kterých by ideálním způsobem nápravy byl život v souladu s náboženskými principy a hodnotami.

Odlišný způsob „zažití“ vězeňského světa měl, v porovnání s Howardem a Fry, Thomas Mott Osborne. Osborne se nechal dobrovolně „uvěznit“ na několik dní do věznice Auburn pod pseudonymem Tom Brown a své zkušenosti publikoval v knize Within Prison Walls: Being a Narrative of Personal Experience During a Week of Voluntary Confinement in the State Prison at Auburn (1914).

Z pozice řadového vězně následně kritizoval zejména každodenní dehumanizační procesy (nejčastěji ve formě ponižujících prohlídek a kontrol).

Z české historie je možné po bok těchto osobností zařadit významného reformátora, kněze Františka Josefa Řezáče, který se pokoušel o prosazení humanizace a vzdělávání v tehdejších vězeňských, ale i vzdělávacích ústavech13. Ve svých myšlenkách byl neústupný a snažil se je prosazovat i za cenu velkých obětí. Svou vizi formuloval ve spise Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců (1852), který vydal a distribuoval na své vlastní náklady. Za hlavní principy přestavby tehdejšího vězeňství považoval zlepšení životních podmínek (zejména hygienických) pro odsouzené ve věznicích a jejich vzdělávání, které mělo být individualizované a zacílené na specifické potřeby jednotlivých vězňů14.

13 „V letech 1849–1855 se F. J. Řezáč plně věnoval problematice vězeňství. Vedle povinností vězeňského kaplana ve Svatováclavské trestnici, studoval historii evropského vězeňství, tehdejší vězeňské systémy a podílel se na vypracování plánu školní výuky trestanců, kterou sám prováděl. Uskutečnil také studijní cestu po rakouských věznicích, aby zjistil současný stav a nevyužité možnosti k nápravě trestanců. Došel k závěru, že dobrou organizací trestnic lze předcházet prohlubování kriminálního chování a dosáhnout polepšení trestanců“ (citováno dne 18. 3. 2019 z textu, který je součástí výstavy věnované Františku Josefu Řezáčovi, výstava se nacházela v prostorách Akademie Vězeňské služby České republiky ve Stráži pod Ralskem).

14 I Řezáč měl však v historii českých zemí své předchůdce. Za zmínku stojí humanizační tendence z období vlády Marie Terezie, která roku 1776 zakázala mučení.

22

Ve vzdělávání odsouzených viděl Řezáč jednak potenciál nápravného působení na trestance, ale také možnost rozvíjení prevence. V této souvislosti provázal vězeňská a školská zařízení, kdy se domníval, že vhodným vzděláváním žáků je možné dlouhodobě snížit počet delikventů. Nejvíce kritizoval zejména nehumánnost ve věznicích (přeplněnost věznic a nevyhovující hygienické standardy) a špatné zacházení s odsouzenými ze strany jejich dohlížitelů. Za nezbytné vybavení věznic považoval modlitební místnost a místnost pro vzdělávací aktivity (Řezáč 1852: 27–28)15.

Další významnou osobností byl právník František Kočí (1880– 1946), který během své bohaté kariéry působil jako okresní soudce v Praze, rada Zemského soudu v Praze, poradce tehdejšího ministra spravedlnosti pro oblast vězeňství, ředitel trestnice pro muže v Plzni, státní zástupce v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze či ředitel Komenského ústavu pro mladistvé v Košicích16.

Velký vliv na Marii Terezii měl její rádce Joseph von Sonnenfels, který roku 1775 publikoval spis O odstranění mučení (Sonnenfels 1775). Její syn, Josef II, následně prosazoval nahrazení trestu smrti doživotním žalářem.

15 Ve vězeňském systému devatenáctého století však nebyl moc velký prostor pro zavedení těchto jeho revolučních myšlenek do praxe (Uhlík 1997: 27–33). I přesto můžeme ve vizích Františka Josefa Řezáče vypozorovat kořeny moderních humanizačních tendencí a rozvoje vzdělávání odsouzených v českých věznicích v pozdějších letech. Osobnost Františka Josefa Řezáče a jeho odkaz českému vězeňství je Vězeňskou službou České republiky dlouhodobě uznáván a vyzdvihován.

O tom svědčí fakt, že je František Josef Řezáč vyobrazen na Plaketě Vězeňské služby České republiky (dle ustanovení § 5 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 26/2015 o udělování medaile „Medaile Vězeňské služby České republiky“ I., II. a III. stupně a o zřízení a udělování dalších medailí a plakety Vězeňské služby České republiky a označení absolvovaného studijního programu v rámci vysokoškolského vzdělání).

16 Význam osoby doktora Kočího dokládá také vznik občanského sdružení Společnost Františka Kočího, „jehož cílem je především podrobné zmapování života a díla dodnes opomíjeného předního humanisty a významného penologa první Československé republiky, JUDr. Františka Kočího“ (citováno z webových stránek Společnosti Františka Kočího dne 11. 3. 2019, více informací zde: https://spolecnostfk. webnode.cz/).

23

Doktor Kočí je znám také jako autor Memoranda o otázkách československého vězeňství z roku 1928. Jakožto penolog a modernizátor tehdejšího vězeňství kladl ve své práci důraz na zkoumání příčin kriminální recidivy (zejména, ovšem ne pouze) u prvotrestaných a mladistvých pachatelů. Vyzdvihoval přitom klíčovou roli vězeňského personálu a jeho vliv na nápravu vězněných osob (Paleček 2013: 48–49).

Vybrané osobnosti, které jsem zmínil, se aktivně zasazovaly za změnu podmínek života za vězeňskými mřížemi. Je ovšem důležité si uvědomit, že vězeňství je, jak jsem již uvedl výše, součástí širšího společenského kontextu, a je tak ovlivněno tlaky a tendencemi na celospolečenské úrovni (mezinárodní i národní). Před tím, než se dostanu k popisu moderního pojetí humanizace na úrovni vězeňství, zastavím se krátce u širšího společenského kontextu. Budu se snažit ukázat, že humanizace představuje historicky významné téma nejen v oblasti trestání a věznění. Účel tohoto krátkého historického exkurzu není primárně analytický, ale spíše deskriptivní, s cílem zasadit diskuzi nad humanizací vězeňství do širšího rámce.

Ve své disertační práci jsem nahlížel na lidské dějiny optikou vývoje úvah nad lidskými právy s cílem demonstrovat etablování problematiky lidských práv na poli politických i vědeckých debat, ale zároveň také jako součást občanské angažovanosti. Již po staletí jsme totiž svědky procesu vzniku zla a jeho potlačení, který se v současné době odráží v rétorice porušování/ochrany lidských práv. Jedna ze základních dualit lidské společnosti, „boj dobra proti zlu“, je v moderní společnosti interpretována jako boj za lidská práva, boj za humanitu.

24

Kodifikace lidských práv na obecné úrovni a jejich kontrola v praxi Počátky tohoto boje můžeme datovat do dávné historie17, nicméně za pomyslnou „rozbušku“ zájmu o lidská práva v novodobých dějinách jsou považovány události druhé světové války (Sjoberg, Gill, Williams 2001). V reakci na nacistický holocaust a další neblaze známé události byly mezinárodními organizacemi18 průběžně připravovány a následně přijímány rozličné dokumenty19, jejichž cílem bylo definovat a kodifikovat lidská práva a svobody.

Organizace, které na mezinárodní úrovni definovaly a kodifikovaly lidská práva (tedy aktéři první fáze), poté zřídily v rámci své působnosti také orgány, které mají za úkol dodržování lidských práv kontrolovat, projednávat případné stížnosti a zjištěná porušení sankcionovat20. Mezi nejvýznamnější se řadí Evropský soud pro lidská práva (1959), Výbor pro lidská práva (1976), Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu Významný dokument v tomto ohledu představuje Magna Charta Libertatum z roku 1215.

18 Zejména Organizací spojených národů, Radou Evropy a Evropskou unií.

19 Mezi ty nejvýznamnější je možné zařadit Chartu Organizace spojených národů (1945), Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), Ženevské úmluvy (1864, 1906, 1929, 1949), Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Evropskou sociální chartu (1961), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966 – platnost od roku 1976), Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním (1975), kterou posléze nahradila Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984), Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1987), Chartu/Listinu základních práv Evropské unie (2000) či Lisabonskou smlouvu (2007).

20 Českou republiku zastupuje v řízeních o individuálních a případně kolektivních stížnostech podávaných k mezinárodním orgánům ochrany lidských práv vládní zmocněnec působící na Ministerstvu spravedlnosti. Dle Zprávy za rok 2018 o stavu vyřizování stížností podaných proti České republice k mezinárodním orgánům ochrany lidských práv konstatoval Evropský soud pro lidská práva porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve 14 stížnostech podaných proti České republice.

17

25

zacházení nebo trestání (1987), kancelář Vrchního komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva (1993), kancelář Evropského veřejného ochránce práv (1995) či Rada pro lidská práva (2006), která nahradila Komisi pro lidská práva (1946).

Analogicky k popsanému vývoji na úrovni státních (mezinárodních) organizací vznikala i řada významných subjektů působících ve sféře občanské společnosti. Cílem těchto organizací je kritická reflexe dodržování lidských práv v mezinárodní i státní politice, upozorňování na jejich případná porušování, pomoc jedincům, jímž byla lidská práva upřena či omezena, vzdělávání v oblasti lidských práv a kritická reflexe politických rozhodnutí21. Česká „cesta za lidskými právy“ je vedena v podobném směru jako vývoj prezentovaný výše. Je však zároveň specifická určitou diskontinuitou zapříčiněnou dvěma obdobími nesvobody (nacistická a komunistická nadvláda), která se projevila i na vývoji českého vězeňství, čemuž se budu věnovat níže. S trochou nadsázky si ji dovolím označit za pomyslnou sisyfovskou práci. Proč sisyfovská práce? Jelikož v naší historii nalezneme řadu pokusů o kodifikaci lidských práv22, které však byly na čas přerušeny nástupem nesvobody, a následně docházelo k opětovným snahám o navrácení se k původním humanizačním tendencím. Nejedná se tak o lineární vývoj, ale o příběh začátku, konce23, začátku24, konce25 a opětovného novodobého začátku. Metaforu konce jsem použil s ohledem na téměř totální devalvaci lidských práv po dobu nacistického a komunistického režimu, během kterých neměla Jako příklady takovýchto organizací uvádím Amnesty International (1961), Helsinki Committees for Human Rights (1976), Human Rights Watch (1978), Common wealth Human Rights Initiative (1987), Human Rights Action Center (1994), Human Rights Without Frontiers (2001), Youth for Human Rights International (2001), United for Human Rights (2008).

22 Návrh rakouské ústavy z let 1848–1849, Stadionova ústava (1849), či Ústava Československé republiky z roku 1920.

23 Mnichovská dohoda (1938) a následná nacistická okupace.

24 Krátké intermezzo (1945–1948).

25 Dlouhotrvající komunistická nadvláda.

21

26

lidská práva žádný význam26 (Schwartz, Schwartz 1989; Tomek 2000; Vacek 2004; Synek 2013).

Po roce 1989 však došlo k ustálení tohoto procesu střídání konce a začátku a započala novodobá historie vývoje lidských práv na našem území. V roce 1991 vstoupila Česká a Slovenská Federativní Republika do Rady Evropy a přijala Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Roku 1992 byla vyhlášena Listina základních práv a svobod. Po vzniku samostatné České republiky 1. 1. 1993 vešla v platnost její nová ústava. Česká republika následně přijala mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a se vstupem do Evropské unie roku 2004 přijala její úmluvy týkající se lidských práv. Roku 1998 byla zřízena Rada vlády České republiky pro lidská práva, která se stala poradním orgánem Vlády České republiky pro otázky ochrany lidských práv a základních svobod (významným je Výbor proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání). Rada dále sleduje vnitrostátní plnění mezinárodních závazků České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod27.

Od roku 2002 pamatuje český právní řád také na post člena vlády zodpovědného za lidská práva28. Téma humanizace, respektive ochrany lidských práv, je na vládní úrovni prioritou i v současné 26 I přes odpor části společnosti, který ilustrativně reprezentuje občanská iniciativa Charta 77. Boj signatářů Charty proti komunistickému režimu je dnes prezentován jako boj za lidská práva, za který byli perzekuováni. Roku 1978 byl poté založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož cílem bylo obracet pozornost k případům neoprávněných perzekucí, utlačování a porušování lidských práv.

27 A průběžně také vydává Zprávy o stavu lidských práv v České republice za jednotlivé roky.

28 Tento post nesl v průběhu času různá označení jako místopředseda vlády pro výzkum a vývoj, lidská práva a lidské zdroje (Petr Mareš 2002–2004), ministr/ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny (Džamila Stehlíková 2007–2009/ Michael Kocáb 2009–2010), ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu (Jiří Dientsbier 2014–2016/Jan Chvojka 2016–2017). V roce 2017 byl post ministra pro lidská práva zrušen a koordinací úkolů v oblasti lidských práv a rovných příležitostí byl pověřen ministr spravedlnosti Robert Pelikán. V současné době zastává pozici vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková.

27

době, kdy je v Programovém prohlášení vlády České republiky ochrana základních práv a svobod uvedena jako „klíčová hodnota našeho společenského uspořádání“ (Vláda ČR 2018: 22).

Od roku 2000 existuje v České republice také úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). V České republice působí vedle státních orgánů také celá řada nestátních organizací zabývajících se problematikou lidských práv29.

Kodifikace a kontrola dodržování lidských práv ve vězeňských podmínkách V rámci ochrany lidských práv je kladen zvláštní důraz na osoby omezené na svobodě a jinak sociálně znevýhodněné. Nyní se dostávám zpět k Michelu Foucaultovi, o kterém jsem hovořil na začátku této kapitoly. Jeho kniha nám ukazuje, že oblast trestání, potažmo vězeňství, je jistým lakmusovým papírkem, který je využíván v diskuzích o stavu lidských práv a humanizace v jednotlivých státech. Jinými slovy se z vězeňství stává oblast, ve které je porušování lidských práv ze strany mezinárodních orgánů30 poměrně intenzivně sledováno a kontrolováno31. Česká republika není v tomto ohledu výjimkou (Schwartz, Schwartz 1989).

Historické kořeny současného politického mezinárodního řešení otázky humanizace vězeňství můžeme nalézt již minimálně v 19. století32. Lidská práva byla kodifikována v klíčových mezinárodních Zmínit mohu například Amnesty International, Český helsinský výbor, Člověka v tísni, Ligu lidských práv či Poradnu pro občanství, občanská a lidská práva.

30 Například Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání či Evropský soud pro lidská práva.

31 Řada odborníků a významných osobností nahlížela a nahlíží na vězení jako na „společenské zrcadlo“ (Foucault 2000; Combessie 2001; Becci 2012; Drake 2012), tedy jako na oblast, ve které se odráží stav dané společnosti. Uvedené dokládají například citáty Winstona Churchilla či Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Winston Churchill „Ukažte mi vaše vězeňství a já vám řeknu, jaká je vaše společnost“ (Hála 2006: 7). Fjodor Michajlovič Dostojevskij „The degree of civilization in a society can be judged by entering its prisons“ (Shapiro 2006: 210).

32 Významným byl vznik Italské společnosti pro vězeňství (1860), Mezinárodní trestní a penitenciární komise (1885) či vznik samotné Organizace spojených 29

28

dokumentech, které tak představují závazný rámec i pro kodifikaci lidských práv v kontextu jednotlivých států. Mezi nejvýznamnější dokumenty patří (vedle Listiny základních práv a svobod) Standardní mezinárodní pravidla pro zacházení s vězněnými (známá též jako Nelson Mandela Rules) a tzv. Evropská vězeňská pravidla, která jsou průběžně aktualizována formou tzv. doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy. Aktuálně významným je doporučení z roku 2006, které mělo na formování současného českého vězeňství výrazný vliv. Klíčové subjekty v tomto ohledu představují Organizace spojených národů a Evropská unie.

Níže si dovolím uvést příklad provázání první a třetí fáze, tedy definování pravidel a jejich kontroly v praxi. Ilustrativní ukázkou jsou již výše zmíněná Nelson Mandela Rules, která byla vydána Organizací spojených národů a od roku 1957 jsou průběžně aktualizována a rozšiřována. Organizace spojených národů tak vymezuje základní pravidla, principy a standardy týkající se vězeňství, které mají definovat humanizované trestání, potažmo vězeňství. Vedle těchto písemných standardů (Nelson Mandela Rules) vytváří Organizace spojených národů také návody, jak jejich dodržování v praxi kontrolovat. Odkazuji zde zejména na dokument s názvem „Assessing compliance with the Nelson národů (1945). V průběhu dějin se dále konala řada významných mezinárodních kongresů, na kterých byly vytvářeny a přijímány standardy pro zacházení s odsouzenými. První série spíše soukromých kongresů o vězeňství se konala v letech 1846 (Frankfurt nad Mohanem), 1847 (Brusel) a 1857 (Frankfurt nad Mohanem).

První mezinárodně významný kongres se konal roku 1872 v Londýně, poté následovaly kongresy ve Stockholmu (1878) či Římě (1885), kde byla vytvořena obecná pravidla pro zacházení s vězni, která se stala klíčovým podkladem pro vznik Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni schválených roku 1934 Společností národů. Další kongresy se konaly v St. Petersburgu (1890), Paříži (1895), Bruselu (1900), Budapešti (1905), Washingtonu (1910), Londýně (1925), Praze (1930), Berlíně (1936) a Haagu (1950). Od roku 1955 se v pětiletých intervalech konají pravidelné kongresy o prevenci kriminality, trestní justici a zacházení s pachateli pod záštitou Organizace spojených národů. Konkrétně se konaly v Londýně (1960), Stockholmu (1965), Kjótu (1970), Ženevě (1975), Caracasu (1980), Miláně (1985), Havaně (1990), Káhiře (1995), Vídni (2000), Bankoku (2005), Salvadoru (2010) a Dauhá (2015).

29

Mandela Rules: A checklist for internal inspection mechanism“ (United Nations 2017), který stanovuje podrobný návod, jak v praxi kontrolovat praktické dodržování jednotlivých pravidel, a zároveň je v něm vymezováno, co lze a nelze považovat za dodržení/porušení pravidel.

Jak je z výše uvedeného patrné, v období po druhé světové válce začal imperativ humanity pronikat stále více i do vězeňských systémů, respektive trestních politik, jednotlivých států, které reflektovaly pravidla definovaná na mezinárodní úrovni. Pro Českou republiku jsou klíčová zejména ustanovení o nemožnosti zbavení života, respektive zákazu trestu smrti33, zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení34, zákazu ukládání krutých a nepřiměřených trestních sankcí35, zákazu porušování lidské důstojnosti, respektive nařízení o vykonávání trestu jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného36, či princip rovnosti, tedy zajištění stejných práv všem odsouzeným37, který je podepřen vyhláškou chránící proti neoprávněnému násilí a ponižování lidské důstojnosti38. Česká republika se vzhledem ke svým evropským kořenům zapojila do procesu humanizace trestní politiky a přidružených oblastí, a minimálně od roku 1992 je možné pozorovat postupnou úpravu psaných pravidel39. Kontrolní orgány/subjekty naplňování Dle článku 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

Dle článku 7 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

35 Dle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

36 Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

37 Dle ustanovení § 15 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

38 Dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.

39 Změnou psaných pravidel rozumím postupnou změnu zákonů týkajících se dodržování lidských práv na obecné úrovni, ale i ve specifických vězeňských podmínkách a úpravu koncepčních materiálů Vězeňské služby České republiky a Ministerstva spravedlnosti týkajících se koncepcí rozvoje českého vězeňství (Vězeňská služba ČR 2005, 2014; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016).

33 34

30

procesu humanizace vězeňství v českém kontextu představují zástupci světové i české politiky, české i mezinárodní neziskové organizace a zástupci akademické obce. Významnými mezinárodními orgány jsou Evropský soud pro lidská práva a Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který provádí pravidelné kontroly vězeňských zařízení v České republice (mezinárodně používanou zkratkou pro jeho označení je CPT)40.

Na státní úrovni zajišťuje kontrolu českých věznic s důrazem kladeným na dodržování lidských práv osob omezených na svobodě například Veřejný ochránce práv (ombudsman)41, který od roku 2006 plní funkci nezávislého národního preventivního mechanismu42 vycházející ze zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv43.

V České republice byly provedeny kontroly v letech 1997, 2002, 2006, 2008, 2009, 2010, 2014 a 2018.

41 Jednou z klíčových skupin klientů veřejného ochránce práv jsou lidé omezeni na svobodě, což se týká zejména osob vykonávajících trest odnětí svobody ve vězeňských zařízeních. Z tohoto důvodu vznikl v některých státech tzv. vězeňský ombudsman. V České republice specializovaná pozice ombudsmana věnujícího se pouze oblasti vězeňství neexistuje.

Mezi kompetence vězeňského ombudsmana patří zejména prošetřování stížností osob omezených na svobodě, komunikace s osobami omezenými na svobodě, pravidelné kontroly vězeňských zařízení či prošetřování mimořádných událostí jako jsou například úmrtí odsouzených ve věznicích.

Na základě veřejně dostupných informací je možné nalézt institut vězeňského ombudsmana například v Anglii, Austrálii, Francii, Itálii, Kanadě, Německu, Novém Zélandu, Severním Irsku, USA (např. Kalifornie, New Jersey) či Walesu.

Agenda vězeňských ombudsmanů je zaměřena primárně na stížnosti odsouzených a osob omezených na svobodě. Zavedení speciálního institutu ombudsmana výhradně pro zaměstnance vězeňských zařízení je velmi výjimečné. Jednu z těchto výjimek představuje institut tzv. ombudsmana pro policii a vězeňskou službu (The Israel Ombudsman for Police and Prison Service Personnel), který byl zřízen v Izraeli.

42 Zprávy Veřejné ochránkyně práv jako národního preventivního mechanismu z let 2016 (zaměřeno na věznice) a 2019 (zaměřeno na detenční ústavy) kladou na oblast vězeňství značný důraz. Vedle kontrol Veřejné ochránkyně práv jsou kontroly věznic prováděny také Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR, Ministerstvem spravedlnosti (jakožto nadřízeným orgánem Vězeňské služby České republiky) a příslušným dozorovým státním zástupcem.

43 „Přijetím Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (OPCAT) vznikla České republice 40

31

Na poli neziskových organizací jsou/byly významné zejména Human Rights Watch (Schwartz, Schwartz 1989), International Helsinki Federation for Human Rights (již neexistuje) či Český helsinský výbor. Tyto organizace dlouhodobě monitorují dodržování/porušování lidských práv v českých věznicích a pravidelně o své činnosti informují v závěrečných zprávách.

povinnost zřídit nezávislý orgán, který by vykonával systematické návštěvy v místech, kde jsou osoby omezeny na svobodě. Opční protokol vstoupil pro Českou republiku v platnost dne 9. srpna 2006 a oním nezávislým tzv. národním preventivním mechanismem se od 1. ledna 2006 stal veřejný ochránce práv.

Cílem systematických návštěv je posílit ochranu osob omezených na svobodě před mučením, krutým, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Při provádění návštěv může ochránce a jím pověření pracovníci vstupovat do všech míst v zařízení, nahlížet do veškeré dokumentace včetně zdravotnické, dotazovat se všech osob (jak zaměstnanců, tak pacientů, klientů či vězněných osob) a rozhovory s nimi vést o samotě. Systematické návštěvy jsou prováděny bez předchozího upozornění, vedoucí zařízení je informován přímo na místě. Návštěvy jsou prováděny v jakémkoli denním čase např. i v nočních hodinách či brzy ráno), případně i mimo pracovní dny“ (online, citováno dne 15. 3.

2019 z webových stránek Veřejného ochránce práv, dostupné na adrese: https:// www.ochrance.cz/zakon-o-verejnem-ochranci-prav/).

32

2 Věznice jako vrchol humanizačního procesu a místo implementace ideálů humanizace do praxe?

V rámci třífázového procesuálního pojetí humanizace, se kterým v této knize pracuji, jsou první (definování) a třetí (kontrola/vynucení) fáze jistě důležité. První fázi jsem se snažil v krátkosti přiblížit výše. Jelikož mým cílem není, jak jsem již uvedl, hodnotit stupeň humanizovanosti českého vězeňství, nebudu se příliš detailně věnovat třetí fázi, tedy kontrole, hodnocení a sankcionování. Svou pozornost ve zbytku knihy naopak obrátím primárně ke druhé fázi, tedy implementaci ideálů/principů humanizace do praxe z perspektivy klíčových aktérů vězeňského světa. Úlohu aktérů při implementaci psaných humanizačních ideálů/ pravidel do praxe vidím jako klíčovou, a z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že analýza jejich perspektiv a přístupů je v oblasti zkoumání problematiky humanizace vězeňství velmi důležitá44.

Bez každodenního naplňování psaných pravidel aktéry v praxi by se z těchto ideálů stala pouze procedure without culture. S tímto konceptem jsem se poprvé setkal na konferenci EUROCRIM v roce 2015 v portugalském Portu. Ve svém příspěvku jej tehdy prezentovala představitelka současné kritické kriminologie, Sonja Dominique Clément zastává názor, že problematika lidských práv je stejně tak záležitostí sociologickou, jako legální (Clément 2016). Lidská práva mají sociální význam, který se odráží v žité každodenní „sociální praxi institucí (organizací)“ (Madsen, Verschraegen 2013) a právě analýzou „sociální praxe“ můžeme těmto pojmům porozumět (Griffin 2008). Jestliže tedy, dle Clémenta, právní a politické vědy (legal scholars and political scientists) nahlíží lidská práva z určité abstraktní formální perspektivy, tak úkolem sociálních věd (primárně sociologů) by mělo být akcentovat ve zvýšené míře roli jednotlivých aktérů (Clément 2016).

44

33

Snacken (2015b). V oblasti vězeňství dochází, podle Sonjy Snacken, k produkci a reprodukci procedurálních nástrojů (na úrovni psaných pravidel), které však nemají oporu v praxi a nejsou do ní implementovány (Snacken 2015b). Přístup kritické kriminologie nám však neposkytuje pouze popis stavu, ale také možnosti jeho vysvětlení. Sonja Snacken v této souvislosti přichází s tvrzením, že důraz na lidská práva slouží primárně politickému účelu45 ve formě legitimizace a maskování skrytých nehumánních tendencí nově vytvářených penálních politik (Snacken 2015a).

Obdobná kritika se vyskytuje i v souvislosti s hodnocením nordických vězeňských systémů, které jsou prezentovány a většinově také přijímány jako nejvyspělejší vězeňské systémy na světě46 (Barker 2015).

Zde se nabízí srovnání (propojení) s důrazem profesorky Šmausové na instrumentální charakter obecné trestní spravedlnosti, která pouze symbolicky předstírá boj proti zločinu, přičemž však skrytě přispívá k jeho (re)produkci (Smaus 1998).

46 Příkladem může být celosvětová mediální prezentace, která například norskou věznici na ostrově Bastøy či norskou věznici Halden označuje za nejvyspělejší věznice světa (dovolím si zde neuvádět odkazy na konkrétní novinové články či videoprezentace s ohledem na plynulost textu, na internetu je však možné nalézt takto zaměřených prezentací velké množství). O vlivu norského vězeňství na vězeňské systémy (nejen) v rámci Evropy svědčí také řada projektů financovaných z prostředků Fondů EHP a Norska. V rámci těchto fondů je zřízeno několik programových oblastí. Jednou z těchto oblastí je tzv. oblast Spravedlnost, v rámci které jsou podporovány projekty zaměřené na problematiku vězeňství.

V současném programovém období (2014–2021) je partnerem programu z donorského státu Ředitelství norských nápravných služeb a příjemce podpory tvoří Polsko, Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Bulharsko a Česká republika. V jednotlivých státech jsou realizovány projekty založené na participaci norské strany. Česká republika není v tomto ohledu výjimkou. Již zmíněná věznice na ostrově Bastøy se stala klíčovým inspirativním zdrojem pro projekt tzv. první Otevřené věznice v Jiřicích a bilaterální spolupráce mezi věznicemi pokračuje i nadále. Dalším příkladem projektu v českých věznicích, který je realizován pro vzoru norského vězeňství, je projekt Dobrá v(ú)le. Do řady českých věznic byly umístěny včelařské úly a odsouzení mohou během výkonu trestu za mřížemi získat rekvalifikaci v oboru včelařství.

45

34

Sonja Snacken klade ve svém konceptu důraz zejména na pojem „kultura“ (v originále culture), kterou vnímá jako jednu z podmínek úspěšné humanizace vězeňství a ve které hrají klíčovou roli aktéři vězeňského světa, bez jejichž souznění a ztotožnění se s ideály humanizace nemůže být implementace úspěšná. Já se s touto perspektivou identifikuji, jelikož aktéry vězeňského světa vnímám jako aktivní, zejména s ohledem na schopnost využívat psaná pravidla velmi kreativně (Keller 2007: 76). I v mém výzkumu se ukázalo, že pokud se aktéři českého vězeňství z nějakého důvodu se psanými ideály humanizace (či její procesní stránkou) neztotožní, dokáží si v praxi nalézt způsoby, jak daná pravidla přizpůsobit aktuálnímu kontextu, či je dokonce obejít. V práci toto jednání dále označuji jako „adaptační mechanismy“.

Zmíněné kultuře humanismu se na stejné konferenci věnovala i Hilde Tubex, která za „stavební kameny“ kultury humanismu ve vězeňství označila (1) silné vůdcovství (tedy aktivní a jednotné vedení vězeňského systému), (2) souznění personálu s politikou humanizovaného vězeňského systému, (3) dlouhodobou přípravu a (4) legitimizaci humanizované vězeňské politiky v očích společnosti (Tubex 2015). Zejména body 1 a 2 odkazují k významu personálu pro implementaci ideálů humanizace do praxe. Vliv zaměstnanců věznic na fungování celého systému (včetně kvality poskytovaných služeb a zacházení s vězněnými osobami) je zdůrazňován v řadě výzkumů (např. Kifer, Hemmens, Stohr 2003; Liebling 2004; Coyle 2009).

Význam role personálu a jeho vztahu k nastavené resortní politice je reflektován i na úrovni ústředních orgánů české veřejné správy (v tomto případě resortu spravedlnosti), kdy je v Koncepci vězeňství do roku 2025 uvedeno že „úspěšnost reforem vězeňského systému do značné míry závisí především na personálu, a na tom, do jaké míry se s nimi ztotožňuje“ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 53).

35

V souvislosti se značným významem druhé fáze se z ní stává předmět diskuzí nad stavem vývoje vězeňství, nejen po stránce jeho humanizace. Ve Foucaultově analýze představuje vznik moderního vězení vrcholné vývojové stádium, ke kterému je však Foucault značně kritický. A není sám. Řada autorů se dlouhodobě kriticky vyjadřuje k humanizaci vězeňských systémů napříč celosvětovým spektrem. Odkazují přitom na problematické provázání první a druhé fáze třífázového procesuálního pojetí, tedy právě na implementaci psaných ideálů do praxe. Na úrovni psaných pravidel je patrné, že se řada států hlásí k humanizovanému přístupu k trestání a věznění. V odborné literatuře je tento přístup označován jako tzv. penal welfarism 47 (Garland 2001). Mohlo by se tak zdát, že došlo (či stále dochází) k přechodu ze stádia neopodstatněné represe48 do stádia penal welfarism.

47 Na obecné úrovni rozeznává odborná literatura dva základní přístupy k trestání, které můžeme označit jako represivní přístup a přístup nazvaný jako penal welfarism (Garland 2001). Přístup penal welfarism je založen na výchozí pozici, která pojímá samotný akt uvěznění (tedy odsouzení ke ztrátě svobody) jako dostatečný trest, který by neměl být v průběhu výkonu trestu odnětí svobody dále umocňován.

Na přístupu penal welfarism je založena také moderní ideologie vězeňství, která stojí na dvou základních pilířích, kterými jsou vnímání uvěznění jako (1) adekvátního a dostatečného trestu a (2) vhodného nástroje pro reintegraci vězněné osoby zpět do společnosti (Drake 2012).

48 Protipól k penal welfarism představuje represivní přístup k trestání vycházející z tzv. retributivní (odplatné) a eliminační (vylučovací) teorie (Karabec 2001). Od sedmdesátých let dvacátého století začala sílit kritika penal welfarismu založená na ztrátě víry v jeho rehabilitativní potenciál a došlo k postupnému přechodu od humanizovaného ideálu k modelu založenému na tvrdé represi jakožto odplatě za zločin (Garland 2001). Zastánci represivního přístupu vnímají penal welfarism jako neefektivní a příliš benevolentní přístup k trestání a zacházení s vězněnými osobami. Smysl trestu vidí zastánci represivního přístupu v izolaci (exkluzi) dotyčných jedinců ze společnosti a v možnosti způsobit odsouzeným takovou újmu, kterou považují za adekvátní. Uvěznění samotné totiž jako dostatečný trest za spáchaný přečin vůči společnosti nevnímají (i s ohledem na příliš benevolentní podmínky ve věznicích). Penal welfarism je tak popisován jako příliš vstřícný přístup k jedincům, kteří si pomoc společnosti nezaslouží. Uvěznění tedy představuje spíše prostor pro pomstu, než prostor pro reintegraci. Jelikož uvěznění není dostatečným trestem, tak se odsouzením (umístěním do vězeňského zařízení a dočasnou izolací na místě, kde je možné uplatnit nástroje kontroly a represe) vytváří podmínky pro aplikaci dalších dodatečných trestů. Represe je, z logiky věci, součástí jakéhokoliv vězeňského systému či způsobu výkonu trestu (viz například práce Michela

36

To je dále umocňováno a podporováno prezentovanou oficiální pozicí představitelů jednotlivých politických elit. Obdobná pozice je zastávána i v České republice. Proti represivnímu přístupu se v oficiálních vyjádřeních vymezuje Vězeňská služba České republiky dlouhodobě. Například již v roce 2004 prostřednictvím bývalé generální ředitelky Vězeňské služby České republiky, paní Kamily Meclové (Meclová 2004). Proces humanizace českého vězeňství je ze strany Vězeňské služby České republiky hodnocen pozitivně i v současné době49.

V odborných kruzích se však takto pozitivní hodnocení příliš nevyskytuje a akcentován je spíše opačný vývojový trend, tedy vývoj směrem od penal welfarism k represi. Tento obrat k represi (odvetě, pomstě) je nazýván jako punitive turn (Hallsworth 2000; Garland 2001; Hallsworth, Lea 2011). Zpochybňovány jsou také proklamace o postupném dosahování stále vyšší a vyšší míry humanizace vězeňství50.

Výrazná postava kritické kriminologie, Gerlinda Šmausová, přispěla k analýze trestní spravedlnosti zejména důrazem na skrytou funkci trestního práva, kterou je reprodukování nerovnosti spojené s reprodukcí nerovných struktur moci. Nevnímá tak Foucaulta či Gerlindy Šmausové). Tyto trestní systémy se však mezi sebou odlišují s ohledem na míru užité represe.

49 Jako příklad mohu uvést citaci z Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015: „Rutinní výkon trestu založený na organizování života ve vězení byl překonán, stejně jako prvotní problémy s procesem humanizace“ (Vězeňská služba ČR 2005: 6). Dalším příkladem pozitivní prezentace je kladné hodnocení v časopise České vězeňství, jehož vydavatelem je sama Vězeňská služba České republiky (Blanda, Prunerová 2011: 15).

50 Tim Owen, ve shodě s Garlandem, naopak tvrdí, že od sedmdesátých let dochází k osvojování velmi represivních trestních politik, které umožňují krutější přístup k vězněným osobám (Owen 2007). K podobnému závěru se přiklání i Deborah Drake, která, na základě vlastního výzkumu v nejstřeženějších věznicích Velké Británie, popisuje současný přístup k odsouzeným jako velmi represivní, brutální a založený na principu dehumanizace vězněných. Současnou filozofii trestu vnímá jako odplatu a přístup k odsouzeným jako pomstu za skutky, kterých se dopustili.

Dle jejích závěrů není možné hovořit o humanizovaném vězeňství, nýbrž o imperativu nutnosti způsobit utrpení těm, kteří způsobili utrpení nám (Drake 2012).

37

trestní spravedlnost jako emancipační nástroj posilující lidskou důstojnost a principy ochrany lidských práv, ale přesně naopak.

Poukázala tak na fakt, že pole trestní spravedlnosti, včetně vězeňství, není místem emancipace, ale naopak místem reprodukce skrytých a nerovnoměrně nastavených struktur, jejichž reprodukcí dochází ke stále sofistikovanější reprodukci nerovnosti (Smaus 1994, 1998).

Zastánci kritického přístupu si kladou otázku, k jakému účelu rétorika lidských práv slouží a jaké jsou její latentní a manifestní funkce. Dle mnohých slouží jako „kouřová clona“ bránící kritické reflexi přístupů mocenských autorit k marginalizovaným odsouzeným (např. Drake 2012) a k zamaskování faktu, že vězeňství v oblasti lidských práv ze své podstaty selhává (např. Mathiesen 1990)51.

Selhávání vězeňství je dáváno do souvislosti (mimo jiné) s absencí výše zmíněné kultury humanismu. Jako příklad takto neúspěšné snahy o vytvoření kultury humanismu ve vězeňském prostředí je uváděn vězeňský systém v Austrálii (Pratt, Eriksson 2013).

Bronwyn Naylor označila za dvě klíčové překážky vytvoření kultury humanismu v australském vězeňství perspektivu zaměstnanců a vedení věznic. V případě zaměstnanců se jednalo o nelibost vůči rozšiřování práv odsouzených, respektive vůči zlepšování podmínek pro výkon trestu ve věznicích. V případě představitelů Řada autorů, v čele s Michelem Foucaultem, zastává názor, že vězeňství (jakožto společenský systém) úspěšné být nemůže. Kritický přístup k analýze možností fungování vězeňství má v sociologii dlouhou tradici (např. Šmausová 1993a, 1993b, 1994; Smaus 1994, 1998; Becci 2012; Drake 2012). Již Michel Foucault uvažoval kriticky nad tím, zda vězení může reálně naplnit vytyčený cíl, kterým je náprava odsouzených (Foucault 2000). V rámci kritického sociologického uvažování se k Foucaultově myšlence přidávají další autoři, kteří přichází s tvrzeními o chronickém selhávání vězení jakožto sociální instituce (Cohen, Taylor 1972; Davis 1971, 2003). Thomas Mathiesen uvádí, že je vězení odsouzeno k fiasku a nenaplnění vytyčených cílů. Zároveň však zdůrazňuje, že za tímto selháním stojí celá řada skrytých politicko-sociálních příčin, které efektivitu vězení znemožňují (Mathiesen 1990). Systém vězeňství tedy v této perspektivě nemůže řešit společenské problémy, jen je administrativně (a navíc pouze symbolicky) spravuje (Foucault 2000; Šmausová 1992, 1994).

51

38

vedení australského vězeňského systému se projevil (jako hlavní překážka) strach nad potenciálním zneužitím práv odsouzenými a možnou manipulací se systémem. Bronwyn Naylor tak přišla s tvrzením, že kladení důrazu na lidská práva (spíše proklamativního charakteru) je v australském vězeňství primárně policy framework 52, než skutečnou praxí (Naylor 2015b).

Vězení a lidská práva optikou vybraných sociálně vědních výzkumů V rámci sociologického uvažování je v současné době věnována problematice lidských práv (nejen ve vztahu k trestání a vězeňství) zvyšující se pozornost. Mark Frezzo dokonce hovoří o vzniku subdisciplíny na poli sociologie, kterou označuje jako „sociologii lidských práv“ (v originále sociology of human rights). Frezzo definuje sociologii lidských práv jako pokus pochopit pomocí sociologických teorií a metod „praxi lidských práv“ (Frezzo 2015). Úkolem sociologů by, dle něj, mělo být analyzovat sociální podmínky vzniku a implementace lidských práv, jelikož požadavek na rozšíření lidských práv přichází ze společnosti a stát se v jeho pojetí stává klíčovým subjektem implementujícím lidská práva do praxe a vynucujícím jejich dodržování53. I pro Marka Frezza jsou v tomto ohledu hlavním nástrojem státu psaná pravidla a kodifikované normy (human rights legislation).

V oblasti vězeňství má odborný zájem o lidská práva dlouhou tradici. Již klasické studie Sykese (1958) či Goffmana (1961) reflektovaly problematiku lidských práv, respektive jejich omezení54.

Psaným rámcem bez očekávané odezvy v praxi.

V rámci sociologie lidských práv se dále věnovala pozornost například historii vývoje pojetí lidských práv (Ishay 2008), historii vývoje samotné disciplíny (Frezzo 2011) či konsekvencím mocenských bojů v oblasti implementace lidských práv mezi státem, sociálními hnutími a zájmy jedinců (Armaline, Silfen Glasberg, Purkayastha 2015).

54 V současných výzkumech je tato výzkumná tradice rozvíjena ve vztahu k jednotlivým specifickým tématům jako je přístup vězněných osob k internetu během výkonu trestu odnětí svobody (Scharff Smith 2012) či vliv vězeňské architektury 52 53

39

Sykes toto omezení nazval jako „bolesti uvěznění“ (v originále „pains of imprisonment“). V současné době se problematice lidských práv a vězeňství věnují (mimo již zmíněných autorek jako je Sonja Snacken, Bronwyn Naylor či Hilde Tubex) také výzkumní pracovníci působící na Prison Research Centre na Univerzitě v Cambridge.

Klíčovou představitelkou tohoto mezinárodně uznávaného pracoviště je jeho ředitelka, profesorka Alison Liebling, která se ve svých výzkumech zaměřuje na oblast kvality života ve vězeňském prostředí prostřednictvím konceptu tzv. morálního a sociálního klimatu věznic (Liebling 2004). Důraz klade především na perspektivy vězněných osob a zaměstnanců. Na aktérských perspektivách odsouzených a zaměstnanců je založen také mezinárodně uznávaný a využívaný nástroj pro hodnocení věznic označovaný jako MQPL55.

V současné produkci výzkumů zaměřených na vězení a lidská práva nalezneme i pokusy o mezinárodní komparaci. Častým bodem zájmu je srovnání amerických a evropských vězeňských systémů, kdy ty americké jsou vnímány jako výrazně represivnější (např. Pratt 2000; Garland 2001) v porovnání s těmi evropskými. na každodenní život za mřížemi (Turner 2016; Jewkes, Moran 2015, 2014; Moran 2015; Jewkes 2014).

55 Nástroj byl vyvinut na zakázku zástupců britského vězeňství a v současné době je zde využíván jako klíčový nástroj komparace jednotlivých věznic mezi sebou (Auty, Liebling 2019), či k longitudinálnímu sledování vývoje vybraných věznic (Liebling, Schmidt, Crewe, Auty, Armstrong, Akoensi, Kant, Ludlow, Levins 2015).

Tento nástroj zahrnuje dva dotazníky (MQPL pro odsouzené a SQL pro zaměstnance), přičemž každý z dotazníků zahrnuje přibližně 130 položek. V případě MQPL jsou klastrovány do 5 základních tematických bloků: vztahy, profesionalita, bezpečnost, podmínky a kontakt s rodinou, osobní rozvoj. V případě SQL jsou klastrovány do 4 tematických bloků: management, pracovní spokojenost, autorita a přístup odsouzených (Liebling, Hulley, Crewe 2011).

V České republice je pro hodnocení rizik a potřeb odsouzených využíván nástroj označovaný zkratkou SARPO, jehož součástí je i tzv. dotazník sebehodnocení odsouzených založený na perspektivách a vlastní sebereflexi vězněných osob (Jiřička, Podaná, Petras, Hůrka 2014; Drahý, Hůrka, Petras 2018). Způsob využívání nástroje SARPO je upraven Nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 44/2018, kterým se stanoví pravidla pro zpracování komplexní zprávy a programu zacházení odsouzeného.

40

Jako důvod se uvádí přijetí a implementace výše zmíněných Evropských vězeňských pravidel (Van Zyl Smit, Snacken 2009).

Ve vztahu k Evropským vězeňským pravidlům je pozornost věnována také otázce úspěšnosti jejich implementace a celkového vlivu na vězeňské systémy v jednotlivých evropských státech, například v Anglii (Calavita, Jennes 2013), Francii (Salle, Chantraine 2009), Německu (Feest 1993) či Rumunsku (Damboeanu, Pricopie 2017).

Ve všech uvedených příkladech je hodnocení implementace Evropských vězeňských pravidel do praxe převážně negativní.

Komplexnější mezinárodní komparaci nabízí evropský výzkumný projekt s názvem Long-Term Imprisonment and the Issue of Human Rights in Member States of the European Union zaměřený na srovnání praxe v Anglii, Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Chorvatsku, Litvě, Německu, Polsku, Španělsku a Švédsku (Drenkhahn, Dudeck, Dünkel 2014). Cílem byla reflexe úspěšnosti implementace Evropských vězeňských pravidel z perspektivy vězněných osob doplněná o názory zaměstnanců věznic. Výzkum byl založen na dotazníkovém šetření, do kterého se zapojili muži s dlouhodobými tresty (v minimální délce pěti let). Z výsledků výzkumu vyplývá, že k porušování pravidel (respektive ne úplnému dodržování) docházelo ve všech zúčastněných zemích. „Autoři dospívají k názoru, že evropské vězeňství se nachází někde uprostřed na pomyslné škále mezi útulným koutem a temným žalářem, kdy je však nutné zohledňovat jednotlivá specifika daných států“ (Dirga 2016b: 609).

Na analýze aktérských perspektiv je založen také nedávný výzkum provedený v kontextu rumunského vězeňství. Autorky Cristina Damboeanu a Valentina Pricopie v něm se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky obrací pozornost k sociologické analýze dodržování práv vězněných osob zaručených rumunskou legislativou z perspektivy odsouzených. Jedná se tak o analýzu založenou na dotazníkovém šetření, které probíhalo 41

v 16 rumunských věznicích a zúčastnilo se jej 557 respondentů (Damboeanu, Pricopie 2017: 17).

Pro účely výzkumu byla vytvořena typologie lidských práv zahrnující pět základních skupin: (1) právo na důstojný život (v originále the right to decent life), (2) právo na osobní rozvoj (the right to personal development), (3) právo na společenský život (the right to social life), (4) právo na občanský život (the right to civic life) a (5) právo na bezpečí a osobní integritu (the right to safety and personal integrity)56 (Damboeanu, Pricopie 2017: 19).

Z výsledků vyplývá, stejně jako ve výzkumech zmíněných výše, poměrně výrazně negativní hodnocení implementace a dodržování lidských práv v rumunském vězeňství. 18 procent dotázaných respondentů se domnívalo, že jejich práva nejsou respektována vůbec a 54 procent respondentů vnímalo dodržování jejich práv ve velmi omezeném rozsahu. To znamená, že 72 procent dotázaných zaujímalo velmi negativní postoj (Damboeanu, Pricopie 2017: 281).

Diferenciaci lidských práv osob omezených na svobodě nalezneme i v českém kontextu. Veřejná ochránkyně práv, Anna Šabatová, uvádí, že „se člověk při výkonu trestu sice musí podrobit omezením některých práv a svobod, neztrácí však práva, která mu jako lidské bytosti náleží za každých okolností, zejména právo na lidskou důstojnost a slušné zacházení, na kontakt s vnějším světem a omezeně i právo na rodinný život“ (Šabatová, Svoboda, Matuška, Klumpar 2019: 11–12). Ve Sborníku stanovisek Veřejného ochránce práv: Vězeňství II z roku 2019 poté klade zvláštní důraz na vybrané klíčové oblasti týkající se práv osob omezených na svobodě, konkrétně se jedná o následující témata (řazeno dle obsahu předmětného sborníku): I. Materiální podmínky výkonu trestu odnětí svobody, II. Kontakt s vnějším světem, III. Přemístění do jiné věznice, IV. Stravování a specifické stravovací nároky, V. Povolování a užívání věcí, VI. Šikana, VII. Monitoring návykových látek, VIII. Kázeňské řízení, IX. Kouření, X. Použití donucovacích prostředků, XI. Osobní prohlídky a prohlídky cel, XII. Stanoviska Vězeňské služby, XIII. Umístění odsouzeného do oddělení věznice s ostrahou, XIV. Specifické skupiny odsouzených, XV. Vyřizování stížností, XVI. Zaměstnávání odsouzených, XVII. Zdravotní péče, XVIII. Nahlížení do osobního spisu, XIX. Nakládání s finančními prostředky a XX. Vězeňské prodejny (Šabatová, Svoboda, Matuška, Klumpar 2019).

56

42

Autorky vychází z předpokladu, že způsob, jakým daní aktéři interpretují předmětné fenomény (v tomto případě dodržování vlastních práv během výkonu trestu odnětí svobody), poté následně ovlivňuje to, jakým způsobem se chovají. Interpretace a přikládání významů ze strany aktérů vězeňského světa je tak pro zkoumání problematiky humanizace (respektive lidských práv) významná (Damboeanu, Pricopie 2017: 17).

K tomuto závěru se přiklání i řada dalších studií, ve kterých je akcentována důležitost předávání ideálů a pravidel aktérům vězeňského světa takovým způsobem, který pro ně bude srozumitelný a který budou považovat za spravedlivý (Tyler 2003). Naopak se ukazuje, že pokud se aktéři s prezentovanou politikou a nastavenými pravidly neztotožní, tak se zvyšuje pravděpodobnost uchýlení k nepokojům a narušení klidového stavu a pořádku (např.

Sparks, Bottoms 1995; Butler, Maruna 2009).

Výsledky výše uvedených výzkumů naznačují, že lidská práva představují referenční rámec, ke kterému se aktéři vězeňského světa vztahují a jejich přístup k daným pravidlům následně ovlivňuje každodenní chování a interakce. Lidská práva se tak stávají součástí organizační kultury daného prostředí, tedy věznic, a tím pádem ovlivňují (omezují) jednání jeho aktérů. Aktéři vězeňského světa tak nejednají v nějakém vakuu, ale naopak jednají ve (relativně) vymezených mantinelech.

Již v úvodu této knihy jsem prezentoval vlastní výchozí pozici, kdy lidská práva nevnímám pouze jako abstraktní princip, ale vnímám je jako žitou praxi (Clément 2016; Griffin 2008). Navíc jako praxi, která je žitá vždy v určitém kontextu, v mém případě je to kontext českého vězeňského světa, tedy lépe řečeno, českých věznic. Lidská práva (humanizace) mají sociální význam, který se odráží v žité každodenní „sociální praxi institucí (organizací)“ (Madsen, Verschraegen 2013) a právě analýzou této „sociální praxe“ můžeme těmto pojmům porozumět (Griffin 2008). Kontext 43

organizace je tak přínosnou „čočkou“, skrze kterou lze nahlížet i na problematiku lidských práv/humanizace (srov. Sjoberg, Gill, Williams 2001: 38).

Ve vztahu ke své výchozí pozici jsem se snažil nalézt oporu v teoretických konceptech, které sociologie (či obecně sociální vědy) nabízí. Díky zpětné vazbě oponentek mé disertační práce jsem ji nalezl v konceptech sociologie byrokracie a organizace, které jsem doplnil konceptem totální instituce.

2.1 Vězení jako totální, formální a byrokratická instituce V odborné literatuře se dozvíme mnohé o tom, jak moc je vězeňské prostředí specifické (např. Jones, Schmid 2000) a jakými typickými vlastnostmi se vyznačuje. Jednou z těchto typických vlastností je profilace vězeňských aktérů do dvou základních populací, (1) osob, které jsou vězněné a (2) osob, které nad nimi dohlíží a vykonávají moc a autoritu (Goffman 1961)57. Obě skupiny aktérů sice podléhají témuž systému autority, sdílí společný prostor věznice a zažívají totální charakter věznice 58, nicméně obě skupiny se vůči sobě vzájemně vymezují a vytváří si (do Dle Goffmana je věznice, jakožto totální instituce, obydlena dvěma skupinami aktérů, kteří vůči sobě zaujímají neprostupný vztah (srov. Goffman 1961; Nedbálková 2006a: 20). Těmito skupinami aktérů jsou chovanci (tedy vězněné osoby) a zaměstnanci. Jejich vztah je dán zejména jejich postavením v organizační struktuře a přístupem k moci (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014), z čehož plyne fakt, že jedna skupina má za úkol zamezit v odchodu skupině druhé. Není tak překvapivé, že si obě skupiny vůči sobě navzájem udržují značnou sociální distanci (Goffman 1961; v českém prostředí např. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014).

58 Goffman (1961) popisuje věznice jako totální instituce (organizace), které jsou typické tím, že formálně spravují veškeré aspekty života jedinců po předem určenou dobu. Další významnou charakteristikou totální instituce je její fyzická (ale i symbolická) distance od okolní společnosti, která je v případě vězení symbolizovaná mřížemi v oknech a vysokými zdmi s ostnatým drátem. Díky této fyzické izolovanosti také dochází „pod jednou střechou“ k realizaci činností, které jsou jinak běžně odděleny.

Tyto činnosti jsou vykonávány v přítomnosti ostatních členů, podléhají formálnímu řízení jedné autority a probíhají dle předem stanovených pravidel.

57

44

určité míry) svébytné „módy existence“ zahrnující vlastní normy, zvyky a pravidla. Tyto „módy existence“ jsou v odborné literatuře označovány různými názvy.

Někteří autoři v tomto ohledu hovoří o vytváření vlastních „světů“ (např. Jacobs, Retsky 1975), kultur (Irwin, Cressey 1962) či subkultur (Nedbálková 2006a). Kateřina Nedbálková uvádí, že „subkultura bývá obvykle charakterizována jako skupina lidí, kteří mají něco společného. Tím něčím společným je obvykle míněn soubor hodnot, norem, postojů, institučních praktik a rolí, které charakterizují určitou skupinu v rámci dominantní kultury “ (Nedbálková 2006a: 33)59.

Způsobům utváření a proměnám subkultur je v rámci vězeňského výzkumu dlouhodobě věnována značná pozornost. Obecně bychom mohli přístupy ke studiu vězeňských subkultur schematicky rozdělit do tří základních modelů: deprivační model, importační model a model integrovaný.

Deprivační model vysvětluje vznik vězeňských subkultur jako reakci na socializaci nově příchozích do vězeňského světa a deprivace, kterým během výkonu trestu odnětí svobody čelí. Gresham Sykes za základní deprivace označil omezení svobody, autonomie, možností navazování heterosexuálních vztahů, přístupu ke službám a zboží a ohrožení bezpečnosti (Sykes 1958). Erving Goffman zdůrazňuje otázku autonomie a identity ve vězeňském prostředí, kdy hovoří o tzv. procesech vyvlastnění, mortifikace a kontaminace, které nastávají po nástupu jedince do vězení.

Pro maximalizaci snahy o zamezení dezinterpretace této knihy na tomto místě opět cítím potřebu akcentovat specifikum a zároveň omezení mé práce, kterým je zaměření na mužské věznice. Pokud tedy níže popisuji vězeňské subkultury a v části interpretace mých zjištění se k nim budu vztahovat, tak mám na mysli subkultury mužské. Jsem si vědom mé „genderové slepoty“, která však vychází z povahy dat, která jsem měl k dispozici a z prostředí, které mi bylo zpřístupněno.

Má kniha tak nepřispěje ke studiu specifik ženských vězeňských subkultur, ke kterým obrátily pozornost například David A. Ward, Gene G. Kassebaum (1965), Rose Giallombardo (1966) či v českém prostředí Kateřina Nedbálková (2006a).

59

45

Ve fázích vyvlastnění a mortifikace dochází ke zbavení jedince jeho dosavadní identity a dále dochází k postupné kontaminaci jedincova sebepojetí kontextem nového prostředí, do kterého se dostal. Goffman tímto způsobem popisuje vliv organizačních procedur na vězněné osoby. Stávající role, které jedinec zastával, jsou nahrazovány rolemi novými, dosavadní služby a zboží, které využíval, již nyní využívat nemůže, dosavadní způsoby interakce, na které byl zvyklý, musí nahradit novými, a tak dále. S přibývajícím časem stráveným ve vězeňském prostředí je jedinec stále více „prizonizován“ (Clemmer 1940) a stává se z něj „administrativní jednotka“ a „kolečko“ v rámci vězeňské formální byrokratické mašinérie.

Jestliže je zástupci deprivačního modelu akcentován primárně vliv stávajícího prostředí na nové jedince, tak zástupci importačního modelu zdůrazňují naopak vliv nově příchozích jedinců na vězeňskou subkulturu a její možné proměny. John Irwin a Donald Cressey zpochybňují „totální“ mortifikaci a naopak obrací pozornost k impulzům, které do vězeňské subkultury jedinci přináší z vnějšího (chápejme nevězeňského) světa. Vliv organizačních procedur a vězeňského prostředí není v jejich pojetí tak velký, aby jedince zbavil všech jeho před-vězeňských návyků a vlastností a s tím, jak do vězeňského prostředí přichází jedinci s rozličnou „výbavou“, tak se do prostředí věznic importují nové impulzy, které následně ovlivňují vnitřní transformaci vězeňských subkultur (Irwin, Cressey 1962).

Oba výše uvedené modely byly v počátcích kriminologické teorie považovány za vzájemně opozitní, kdežto v současné kriminologii je tento rozpor stále více překonávám obratem k modelu integrovanému, který je nahlíží jako komplementární a vzájemně se doplňující přístupy ke studiu vězeňského života (Liebling 2004; Crewe 2009). Integrovaný model vychází z předpokladu, že na podobu vězeňských subkultur má vliv jak prostředí, do kterého 46

jedinci přichází, tak také samotní jedinci, kteří dané prostředí, ve kterém posléze žijí, významně ovlivňují.

I v prostředí českého vězeňství se ukazuje, že vliv na populaci odsouzených mají jak faktory endogenní (různé druhy kapitálů, kterými jedinci disponují), tak exogenní. Exogenní faktory představují zejména vliv vězeňské autority/organizace na způsoby utváření hierarchie v populaci odsouzených v českých mužských věznicích (Dirga, Lochmannová, Juříček 2015).

Organizační struktura věznice má sice zásadní vliv na výše zmíněné vymezení dvou základních skupin aktérů vězeňského světa (vězni versus zaměstnanci), nicméně jak naznačuje řada realizovaných výzkumů, tak tyto skupiny nejsou zcela homogenní a dále se vnitřně diferencují. V případě populace odsouzených mužů můžeme nalézt v zahraniční i domácí literatuře různé klasifikace popisující jejich vnitřní dělení (z klasických studií například Clemmer 1940; Sykes 1958; Schrag 1961 a další)60. Ani v českém kontextu se nezdá být populace odsouzených v mužských věznicích homogenní, a je naopak stratifikována do různých pozic (král, šašek, konina) lišících se mírou participace na výkonu moci (Dirga, Lochmannová, Juříček 2015).

Diferenciace populace odsouzených vychází primárně z vnitřních procesů ovlivněných z velké části kapitálem, kterým daní jedinci disponují. Vliv organizační struktury vysledovat můžeme (Dirga, Lochmannová, Juříček 2015), ale v porovnání s vnitřními faktory (kapitál) je jeho význam spíše marginální. Zcela opačná situace však nastává v případě populace zaměstnanců věznic. Ani tato populace se nezdá býti zcela homogenní a hlavní příčinu shledávám ve vlivu nastavení organizační struktury. Organizační struktura věznice totiž definuje jednotlivým skupinám zaměstnanců různé úkoly a svěřuje jim kompetence v různých oblastech, což V případě populace odsouzených žen v ženských věznicích vizte například studie Virginie Heffernan (1972) či Kateřiny Nedbálkové (2006a).

60

47

ve výsledku vede k vytváření vnitřních rozporů a distancí. S vertikálním členěním populace zaměstnanců pracuje například Jan Drahoňovský, který rozeznává následující skupiny zaměstnanců (členěno vertikálně od nejvyšší pozice k nejnižší): ředitel, vedoucí oddělení, odborný personál, vychovatelé, dozorci. Drahoňovský pracoval s modelem vertikálního členění od Hugha Klara, který doplnil o pozici vychovatelů, kteří zastávají specifickou pozici. „Tím, že jsou v civilním pracovním poměru, vyčleňují se z vrstvy dozorců, a zároveň nepatří ani mezi odborný personál (specialisty), od nichž je, krom platové třídy, vydělují i nižší pravomoci“ (Drahoňovský 2015: 34).

Vnitřním rozporům populace zaměstnanců v českých mužských věznicích se budu věnovat ve druhé části knihy. Na tomto místě pouze nastíním, že uvedené vertikální členění ještě více diferencuji s ohledem na vnitřní rozpory v rámci samotného odborného personálu.

Vliv organizační struktury (včetně nastavených pravidel) na vězeňský život je v odborných studiích uvedených výše dlouhodobě reflektován. Organizační struktura má vliv nejen na profilaci jednotlivých skupin aktérů vězeňského světa, ale také na jejich vzájemné interakce.

Adaptace aktérů vězeňského světa na strukturálně nastavená pravidla a byrokratický charakter věznic Dle Jana Kellera představují formální organizace „uměle vytvořený nástroj koordinace aktivit většího počtu lidí za určitým pevně stanoveným cílem“ (Keller 2007: 2). Formálnost těchto organizací spočívá v obdobných principech, na jejichž základě fungují.

K jejich definování přispěl Max Weber při své analýze legálního panství, když si povšiml, že byrokratická správa odvozuje svou legitimitu z obecně platných norem (psaných norem), kterým jsou podřízeni všichni členové organizace. Weber doplnil ještě další 48

typické znaky byrokratické správy: dělba práce, jasné vymezení kompetencí, hierarchické uspořádání pracovních pozic, požadavek odpovídající kvalifikace či neosobnost jednání. Klíčovým prvkem činnosti byrokratických organizací však stále zůstává řízení na základě formálních pravidel a norem. Weber taktéž dodává, že pro dosažení vytyčených cílů je nutná jasná definice cílů a postupů k jejich dosažení (Weber 1997).

Z tohoto úhlu pohledu je věznice nepochybně totální (Goffman 1961), formální a byrokratickou organizací, jejíž fungování je založeno na snaze upravit život za mřížemi pomocí předem definovaných pravidel a způsobů jejich vynucování (Caldwell 1956; Scarton, Sim, Skidmore 1991). Věznice jsou hierarchicky uspořádané organizace (Keller 2007) s výraznými prvky vojenského řízení (Mařádek 2005), o čemž svědčí například status Vězeňské služby České republiky jako bezpečnostního sboru61 a nepřeberné množství vnitřních předpisů, které obsahují jednotlivá pravidla upravující život ve vězení. O tomto budu pojednávat více ve druhé části knihy.

Jakým způsobem se však pojí problematika humanizace, respektive lidských práv, a formální/byrokratický charakter věznic? Jedním z klíčových předpokladů pro efektivní fungování organizace je ztotožnění se jejích aktérů s nastavenou „politikou“ organizace (ideály, principy, pravidla). Tento předpoklad reflektuje ve svém konceptu „kultury humanismu“ i výše zmíněná Hilde Tubex (2015), která uvedla humanizovaný přístup jako jeden ze základních pilířů politik řady současných vězeňských systémů. Česká republika (alespoň na úrovni oficiálních proklamací) není v tomto směru výjimkou. Důraz na humanizaci a lidská práva se dostává do 61 Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se bezpečnostním sborem rozumí „Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace“.

49

jádra oficiálně prezentované politiky českého vězeňství a vytváří tak referenční rámec, ke kterému se aktéři českého vězeňství vztahují a se kterým si spojují (re)produkci psaných pravidel.

Vztah mezi neosobními pravidly organizací a jednáním aktérů reflektoval ve svých úvahách nad vězeňstvím již profesor Morris G. Caldwell, který označil věznice za dynamické relační systémy, ve kterých vzájemně interagují (a vzájemně se ovlivňují) různé skupiny aktérů vězeňského světa, přičemž jsou však jejich interakce ovlivňovány předepsanými pravidly (Caldwell 1956: 649).

V rámci „klasické fáze studia organizací“ (Keller 2007) byl zdůrazňován zejména funkční pohled na byrokratickou správu organizací. Weber například hodnotil byrokratickou správu převážně pozitivně, kdy vyzdvihoval systematičnost, rychlost a efektivitu, kterou přináší. Takovéto nastavení formálních byrokratických organizací je založeno na předpokladu pasivity jejích aktérů (Merton 1957, 2000).

Od „byrokratického úředníka“ se očekává precizní aplikace stanovených postupů bez zapojení vlastní kreativity, dále loajalita a oddanost stanoveným cílům a postupům. Formální byrokratické organizace tak jsou nepochybně typické tím, že svým aktérům snižují možnosti volby, nicméně to však neznamená, že by aktéři byli v rámci formálních organizací zcela pasivní.

Právě reflexe postavení a role aktérů v rámci byrokratických organizací vedla k překonání klasické fáze studia organizací. Řada odborníků si této charakteristiky formálních byrokratických organizací povšimla a obrátila pozornost od funkčního nastavení neosobních pravidel k roli a významu jejich vykonavatelů. Postupně tak začal být stále více akcentován vztah mezi nastavenými pravidly a každodenním jednáním aktérů.

50

Již sám Weber, při odkazu na tzv. iracionalitu racionality, částečně reflektoval aktivní roli aktérů při vlastním definování obsahu psaných pravidel. Weber to nazývá jako „prvek lidského uvažování“.

Weber tak upozorňuje, že ani byrokratická správa nedokáže vždy plně zajistit jednotný výklad pravidel a tím pádem ani jednotný způsob jejich aplikace/dodržování.

Obdobným způsobem argumentoval v 50. letech minulého století Alvin Gouldner, který tvrdil, že nastavení jednoho cíle ze strany byrokratického aparátu nemusí nutně vést k tomu, že se s tímto cílem všichni zaměstnanci (úředníci) ztotožní a budou s ním souhlasit. Gouldner si tak všímal toho, že zaměstnanci nejsou jen pasivní, ale že mohou vyjadřovat odpor (právě na základě neztotožnění se s cíli a pravidly), a tím může docházet ke konfliktním situacím. Gouldner hovořil o „bludném kruhu“ moci a kontroly.

Akcentoval přitom, že neosobní psaná pravidla poskytují zaměstnancům možnost vlastní iniciativy (Gouldner 1954).

Gouldnerovy a Weberovy myšlenky následně rozpracoval Michel Crozier, který pojednával o tom, že jednou z největších slabin byrokratických organizací je právě předpoklad, že dokáží minimalizovat iniciativu úředníků, a víra v to, že nastavená (psaná) pravidla dokáží postihnout veškeré aspekty fungování organizace a veškeré vykonávané činnosti. Crozier tak tvrdí, že existuje řada situací (označuje je jako „zóny nejistoty“), které nemohou být bezezbytku postihnuty danými pravidly (Crozier 1970).

V Crozierově a Friedbergově pojetí je klíčový zejména čtvrtý typ „zóny nejistoty“, který Jan Keller popisuje takto: „oblasti nejistoty, které jsou založeny na využití obecných organizačních pravidel.

Neosobní pravidla jsou v principu samozřejmě určena k potlačení existujících zdrojů nejistoty. Paradoxem je, že tato pravidla nejenže neodstraňují všechnu nejistotu z rozhodování, ale navíc přispívají ke vzniku nejistot nových, kterých mohou využít právě ti, jejichž jednání mělo být pravidly regulováno“ (Keller 2007: 75).

51

Do určité míry (jejíž rozsah je velmi složité určit) tak záleží na aktérech, jakým způsobem (a v jak velkém rozsahu) si pravidla přizpůsobí (Scott 1990).

Pokud tedy Weber vnímal úředníky jako odborné experty s profesionálními zájmy, a Merton je naopak vnímal jako pouhé pasivní vykonavatele pravidel, tak u Croziera se dostáváme k reflexi a důrazu na vlastní iniciativu těch, kteří nejsou jen pouhými vykonavateli, ale aktivními aktéry, kteří dokáží využít slabin systému a pravidla si přizpůsobit (do určité míry) samostatně. Byrokratická organizace jim tedy dává prostor pro vlastní aktivitu a tito úředníci jej využívají. Podle Croziera tak nedochází k naplnění velké obavy Maxe Webera o naprostém dehumanizačním potenciálu byrokratických aparátů. Crozier vychází z teorie konfliktu a tvrdí, že zaměstnanci se pasivně nepřizpůsobují tlakům organizace, ale že jsou naopak velmi aktivní (Crozier, Friedberg 1977). Crozier přitom zdůrazňuje určitou moc (spojenou právě s nejistotou plynoucí ze „zón nejistoty“), kterou tito úředníci disponují a kterou mohou v praxi využít pro dosažení svých cílů.

Aktivní roli aktérů v rámci formálních byrokratických organizací akcentuje taktéž pohled interpretativní sociologie. David Silverman (1970) upozorňuje na riziko reifikace plynoucí z přístupu k byrokratickým organizacím založeném na přehnaném zdůrazňování jejich nadosobního charakteru. Silverman se tak vymezuje proti systémovému přístupu. „Tento přístup tedy nevysvětluje průběh jednání zaměstnanců jako mechanickou reakci na jejich umístění v rámci organizace a na tlaky, které vůči nim směřují. Snaží se naopak ukázat, jak se jejich jednání odvíjí od definic situace a od jejich vlastních cílů formovaných jejich dřívějšími očekáváními, spojenými zpravidla s jejich statusem vně organizace, i od zkušeností, jež si odnesli z minulých interakcí “ (Keller 2007: 83).

Výše uvedené uceleně shrnuje, s odkazem na Michela Croziera, Jan Keller, „členové organizací jednají při hájení svých zájmů 52

vysoce aktivně, ani zdaleka však ne zcela libovolně. Jejich možnosti závisí na kontextech a tlacích organizačních struktur, které využívají velice tvořivým, zároveň však uvážlivým způsobem “ (Keller 2007: 76).

Erving Goffman (1961) označil tento „tvořivý přístup“ v rámci totálních institucí za adaptaci. Rozeznává dvě základní roviny adaptace. Primární a sekundární. Základem primární adaptace je socializace jedince do vězeňského prostředí (zahrnující přijímání formálního vymezení pravidel, způsobů interakcí – „módů existence“). Sekundární adaptace je zaměřena na způsoby reakce jedinců na aspekty prostředí, do kterého jsou socializováni. Ačkoliv nebyly adaptační strategie pro Goffmana klíčové, je možné v rámci jeho konceptu sekundární adaptace nalézt důraz kladený na aktivní roli členů totální instituce.

Tento koncept se ukázal jako příhodný i pro studium českých mužských věznic a ve své práci, inspirován Goffmanovskou terminologií, pracuji s pojmem „adaptační mechanismy“, pomocí něhož se budu snažit přiblížit způsoby, jakými se aktéři českého vězeňství vypořádávají s podmínkami, kterým během výkonu trestu odnětí svobody za mřížemi čelí.

Přístup ke studiu organizací založený na reflexi role aktérů zdůrazňuje určitou moc, kterou disponují (Gouldner 1954; Crozier 1970; ve vztahu k vězeňskému prostředí například Caldwell 1956) a která vyplývá z neschopnosti daných organizací vynutit dodržování pravidel preferovaným způsobem.

Opačným zjištěním přispěli do této diskuze Phil Scraton, Joe Sim a Paula Skidmore, kteří na základě svého výzkumu dospěli k závěru, že vězeňská autorita má natolik velký vliv a moc, že si dokáže vynutit striktní dodržování nastavených pravidel a řádu i přes případný odpor aktérů vězeňského světa. Jedná se tak o vizi nekompromisního aplikování moci a síly (Scarton, Sim, Skidmore 1991).

53

V rámci výzkumu, který je základem této knihy, se ukázalo, že si česká vězeňská autorita (management a zaměstnanci věznice) striktní dodržování pravidel vynutit nedokáže. Pokud tedy Goffman hovořil o adaptaci chovanců (vězněných osob) do vězeňského prostředí a následném vytváření adaptačních mechanismů, tak já k této perspektivě přidávám tvrzení, že je potřeba hovořit také o adaptačních mechanismech vytvářených a využívaných samotnými zástupci oné vězeňské autority.

V průběhu času se pozornost odborníků přesunula od pasivních k aktérům aktivním, přičemž však byla tato aktivita spojována primárně s chovanci, případě odsouzenými. Do pozadí se dostávali zástupci autority, u kterých se předpokládalo, že se s danými pravidly ztotožňují, v praxi je bezezbytku vykonávají a vynucují jejich dodržování. Tento předpoklad se však v mém výzkumu nepotvrdil.

Vycházel jsem z pozic Gouldnera, Croziera a Silvermana, jelikož se ztotožňuji s důrazem kladeným na aktivní roli aktérů organizací a přitom zároveň vnímám nezbytnost reflektovat vliv organizační struktury a nastavených pravidel. Formální charakter věznic, jako organizačních jednotek českého vězeňského systému, se mi neustále připomínal i během terénní fáze výzkumu a můj pobyt za mřížemi českých věznic byl praktickou zkušeností se všudypřítomným tlakem a vlivem psaných pravidel na život aktérů totální instituce. Tímto způsobem se také pokusím na následujících stranách představit metodologii svého výzkumu.

54

3 Vězeňská etnografie jako cesta za hranice totální instituce Vězeňský výzkum, ve své terénní podobě, je výpravou za hranice světa, který je většinové společnosti určitým způsobem utajen.

Etnografové se již desítky let vydávají objevovat vzdálená prostředí, jejichž exotický charakter je dán zpravidla geografickou polohou (Pavlásek 2013). Exotičnost a vzdálenost světů, které výzkumníci hodlají probádat, však nemusí být dána pouze délkou cesty nezbytnou k jejich navštívení. Stejně tak vzdálené mohou být i světy, které jsou nám geograficky blízko a přitom jsou stejně (častokrát i více) nedostupné (Dirga 2013). Vězení tyto charakteristiky jistě naplňuje.

Totální charakter vězeňského světa je jasně patrný na způsobu vytyčení vlastních hranic, které jsou navíc poměrně neprostupné.

Mnozí z nás ve svém životě měli možnost vidět vysoké zdi s ostnatým drátem, kamerami a strážnými věžemi, na kterých hlídkují ozbrojení příslušníci vězeňské služby. Tímto způsobem nám vězeňský svět říká, kde začíná a končí jeho fyzický prostor. Fyzická bariéra je sice jedna z nejvíce viditelných, rozhodně však není jediná. I když výzkumník nemusí urazit tisíce kilometrů, aby mohl vstoupit do zkoumaného terénu, stejně musí absolvovat časově dlouhou a strastiplnou cestu. Nejinak tomu bylo i v mém případě.

Metodologii svého výzkumu se vám pokusím představit prostřednictvím popisu vlastní cesty za hranice vězeňského světa.

Poučen z předchozích výzkumů i zkušeností získaných při četbě studií z vězeňského prostředí, zvolil jsem kvalitativní metodologii.

Konkrétně jsem využil principů metody, která se odborně nazývá 55

jako etnografie. Důvodů jsem pro to měl několik. Jedním z hlavních důvodů pro využití kvalitativního přístupu byl nedostatek relevantních statistických dat, díky kterým bych mohl na své výzkumné otázky odpovědět. Z dostupných zdrojů se mi potřebná data získat nepodařilo. Obrátil jsem se tedy na samotnou Vězeňskou službu České republiky s žádostí o poskytnutí dat, která jimi však nedisponovala. Byl jsem tak postaven před výzvu opatřit si data sám.

S přihlédnutím k cíli výzkumu, který předpokládá interpretaci perspektiv aktérů vězeňského světa, dospěl jsem k závěru, že kvalitativní metodologie bude správná volba. Kvalitativní metody jsou ve vězeňském výzkumu dlouhodobě oblíbené zejména pro jejich využitelnost při studiu aktérských perspektiv (Jewkes 2013) v obtížně přístupném terénu (Mahon 1997; Liebling 1999; Nedbálková 2006b; Waldram 2009; Dirga 2013, 2016; Drake, Earle, Sloan 2015; Lochmannová 2020).

Zároveň je však vězeňská etnografie jako metoda kritizována za omezení plynoucí z krátkodobého a přerušovaného přístupu ke studovanému prostředí. Klasický etnografický výzkum, kdy výzkumník vyrazil do terénu a trávil zde všechen čas se zkoumanou komunitou, je v současných vězeňských podmínkách téměř nerealizovatelný. Moderní výzkumy vězeňského světa, využívající kvalitativní metodologie, svým charakterem odpovídají spíše novým přístupům označovaným jako kvazi-etnografie, mikro-etnografie, mini-etnografie či fokusované etnografie (Knoblauch 2005; Pane, Rocco 2009; Cruz, Higginbottom 2013; Wall 2015). Zpravidla je vězeňský výzkum realizován prostřednictvím opakovaných krátkodobých návštěv věznic. V historii však můžeme nalézt výjimky, pro které dané omezení přístupu neplatí.

56

Od etnografie ke kvazi-etnografii: historie kvalitativního vězeňského bádání Jak už jsem naznačil na předchozích stranách, tak obdobnou cestu za poznáním vězeňského světa urazili již dávno přede mnou mnozí výzkumníci a výzkumnice, kteří k jeho poznání přistupovali z různých pozic. Jejich zkušenosti s vězeňským světem se však lišily také z pohledu užitých výzkumných metod. Historii kvalitativního vězeňského bádání považuji za velmi bohatou a inspirativní.

Americká kriminoložka Barbara Owen použila v devadesátých letech minulého století k označení svého terénního výzkumu v prostředí ženských věznic pojem kvazi-etnografie (Owen 1998).

Předpona kvazi odkazuje k výše uvedené nemožnosti plné participace na životě zkoumané komunity. Pokud provádíte vězeňský výzkum, tak je zpravidla vždy dopředu dohodnuta doba, kterou budete ve vězení moci strávit, a po uplynutí této doby jste z věznice vyprovozeni a můžete se do ní navrátit opět v dalším předem stanoveném časovém úseku. Dělící hranicí mezi běžnou a vězeňskou (kvazi) etnografií je nemožnost strávit ve vězení noc bez přítomnosti některého ze zaměstnanců věznice. Pojmem kvazi-etnografie je tak možné popsat drtivou většinu současných kvalitativních vězeňských výzkumů, přičemž český kontext není výjimkou (srov. např. Nedbálková 2006a).

Pokud se však podíváme na kořeny moderního kvalitativního (etnografického) vězeňského výzkumu, tak zjistíme, že strávit noc ve vězení, a nebýt přitom ani odsouzený ani zaměstnanec věznice, nebylo nemožné. Za otce moderního vězeňského výzkumu je mnohými považován Donald Clemmer. Kořeny kvalitativního vězeňského výzkumu však lze nalézt již u Johna Howarda či Thomase Motta Osborna, který se proslavil svým dobrovolným pobytem za mřížemi věznice Auburn (Osborne 1914). V roce 1913 zde strávil týden jako vězeň Tom Brown a své zkušenosti 57

později uceleně prezentoval laické i odborné veřejnosti. Ačkoliv Osbornovy motivy nebyly čistě výzkumné, tak se stal díky tomuto unikátnímu způsobu poznání vězeňského světa významným, a své přímé zkušenosti s uvězněním poté využil jako reformátor tehdejšího amerického vězeňství i v další související odborné činnosti.

Po několik desítek let se jeho vězeňská výprava stala spíše unikátní v rámci vězeňského výzkumu. Jinými slovy řečeno, zkoumání vězeňského světa založené na plné participaci na životě odsouzených (či v menší míře zaměstnanců) nebylo využíváno.

To však neznamená, že by kvalitativní vězeňský výzkum neexistoval. Spíše naopak. Od čtyřicátých let minulého století se začal vězeňský výzkum (a spolu s tím i vězeňská etnografie) výrazně rozvíjet, k čemuž přispěla publikace Donalda Clemmera The Prison Community (1940). Clemmer prezentoval svůj, dnes již klasický, koncept prizonizace, který opřel o vlastní téměř desetiletou zkušenost s vězeňským prostředím. Na Clemmera následně navázala řada dalších autorů a autorek, kteří přispěli k rozvoji nejen teoretického poznání, ale také k etablování kvalitativního přístupu jako plnohodnotné a významné součásti vězeňského výzkumu (i přes výše uvedená metodologická omezení týkající se zejména přístupu k terénu a participaci na životě komunity). Další výraznou osobností na poli vězeňského výzkumu je Gresham Sykes (1958), který provedl tříletý etnografický výzkum mužských věznic. Rozvoj kvalitativního vězeňského výzkumu podpořil také Donald Newman (1958) kladoucí důraz na pobyt výzkumníka přímo ve vězeňském prostředí (přímá zkušenost se zkoumaným prostředím).

Etnografická metoda, lépe řečeno kvazi-etnografická metoda, se postupně rozvíjela i v průběhu následujících desetiletí a získala uznání díky významným studiím, které na ní byly založeny (např.

Ward, Kassebaum 1965; Lombardo 1981; Zimmer 1986). V současné době je kvalitativní výzkum vězeňského prostředí dále 58

rozvíjen a dochází k bohaté produkci dalších studií z vězeňského prostředí (Cunha 2014; Dirga 2016a).

Kvalitativní vězeňský výzkum se však musel dlouhodobě potýkat s výše uvedenou kritikou omezených možností poznání každodenního života za vězeňskými mřížemi. Tento nedostatek byl částečně saturován výzkumy realizovanými z pozic zaměstnanců věznic. Například již několikrát zmíněný Clemmer realizoval svůj výzkum v roli vězeňského sociologa.

Přístup k vězeňskému prostředí se tak dlouhodobě ukazuje jako jedna z linií kritiky vězeňského výzkumu. Metodologicky je pro mě otázka přístupů do světa za vězeňskými mřížemi zajímavá a velmi nosná. V jednom ze svých předchozích textů jsem tuto myšlenku rozpracoval do typologie vězeňských výzkumníků.

Rozdělil jsem je, dle přístupu do vězeňského prostředí, na outsidery, poloinsidery a insidery (Dirga 2017b).

Mezi outsidery řadím výzkumníky, kteří nejsou součástí vězeňského světa a vstupují do něj vždy pouze krátkodobě (typické kvazi-etnografie). Mezi poloinsidery řadím zejména zaměstnance věznic, kteří ve vězení tráví o poznání více času, přičemž však toto prostředí pravidelně opouštějí a opakovaně se do něj (v rámci svého zaměstnání) navrací. Poslední skupinu potenciálních výzkumníků tvoří insideři. Jakkoliv byl Osbornův pobyt ve věznici Auburn unikátní a přínosný, tak jej stále nepovažuji za plně insiderský, jelikož ve věznici strávil poměrně málo času a byl zde dobrovolně. Za plně insiderský považuji pohled vězněných osob, které ve vězení tráví veškerý svůj čas (po dobu výkonu trestu) a případný odchod z vězení je jim odepřen. Odsouzení nebyli po dlouhou dobu vnímáni jako potenciální výzkumníci, což se změnilo v průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století s rozvojem tzv. Convict Criminology (Dirga 2017b).

Convict Criminology obrací klasickou perspektivu, ve které jsou odsouzení vnímáni jako klíčoví respondenti a staví je do pozic 59

potenciálních výzkumníků. Je to tedy snaha dát vězněným osobám výzkumný hlas62.

Typologie výzkumných pozic je příhodná i pro popis posunu v mé vlastní profesní kariéře. Působení na Ministerstvu spravedlnosti České republiky lze interpretovat jako přesun z pozice outsidera do pozice poloinsidera. Zde bych se krátce zastavil. Navození pocitu, že má pozice poloinsidera je srovnatelná s pozicí zaměstnanců věznic, by bylo mylné. Čas, který ve věznicích obvykle strávím, je v porovnání se zaměstnanci věznic výrazně kratší. Mé poloinsiderství tak stojí primárně na možnosti poznat vnitřní struktury a pochody uvnitř resortu spravedlnosti a také na možnosti pravidelně české (ale i zahraniční) věznice navštěvovat. V porovnání se zaměstnanci věznic tak mám naopak výhodu, že na kratší čas (často opakovaně) mohu navštěvovat více věznic různých typů.

Terénní výzkum jsem realizoval jakožto outsider, kdežto aktuální analýzu dat jsem prováděl již jako poloinsider. Považuji to za velkou výhodu, jelikož jsem mohl komparovat vlastní data s průběžně získávanými zkušenostmi. Domnívám se také, že odlišné zkušenosti prohloubily mou výzkumnou citlivost a vedly k lepšímu porozumění zkoumanému prostředí.

Přínosným se pro mě stalo také porovnání zkušeností s vězeňským prostředím z různých pozic. Žitá zkušenost se ukázala v obou případech jako téměř nepostradatelná (srov. Newman 1958). Ilustrativním příkladem, na kterém bych rád ukázal odlišnost uvedených „Za průkopníka CC je však považován John Irwin (viz Irwin, 1980, 1985, 1987, 2005, 2009), který si v padesátých letech minulého století odpykal pětiletý trest za ozbrojené přepadení pod vlivem heroinu. V šedesátých letech se poté stal studentem Davida Matzy a Ervinga Goffmana a získal titul Ph.D. na univerzitě v Berkeley.

Na práce Johna Irwina poté navázal Richard McCleary (McCleary, 1992), který se stal uznávaným propuštěným kriminologem taktéž na kalifornské univerzitě.

Mezi další velmi výrazné osobnosti řadící se k CC patří například Greg Newbold, který má zkušenosti s pobytem v nápravném zařízení pro mladistvé za pěstování marihuany a který si následně odpykal sedm a půl roku za prodej tvrdých drog (Newbold, 1982, 1989), dále Richard S. Jones (Jones, Schmid, 2000) či Charles Terry (Terry, 2003) “ (Dirga 2017b: 3).

62

60

pozic, je vstup do prostoru věznic. Jako outsider jsem musel pokaždé podstoupit poměrně náročnou proceduru spojenou s řadou formalizovaných úkonů (prokázání totožnosti, kontrola rentgenovým rámem, případné svlékání určitých částí oděvu – nejčastěji bot). Jako poloinsider jsem tyto procedury podstupovat ve většině případů nemusel63. I přes určité výjimky jsem však byl i nadále povinen podrobit se kontrole totožnosti pokaždé, když jsem byl vyzván, a nadále jsem byl v síti formalizovaných vztahů, interakcí a úkonů. Jasně se tak ukázalo, že ani jako zástupce nadřízeného orgánu jsem se z totálního formálního sevření života za vězeňskými mřížemi nevymanil. To mě pouze znovu utvrdilo v přesvědčení, že nahlížení na věznice perspektivou formálních organizací je správné.

Metodologicky výhodné pro mě bylo také komparovat způsoby interakcí se zaměstnanci a jejich výpovědi dle pozice, kterou jsem v daném okamžiku zastával. Předpokládal jsem, že pokud budu v daných interakcích odsouzenými a zaměstnanci vnímán jako zástupce nadřízeného orgánu, tak se mi bude dostávat prezentace „oficiální ideologie“, která se bude odlišovat od výpovědí, které jsem zaznamenával jako ousider. Tento předpoklad se však nepotvrdil a žádné výrazné rozdíly ve výpovědích jsem nevypozoroval.

Způsob poznání vězeňského světa, aneb s jakými daty jsem pracoval Z popisu mého výzkumu, který jsem vám až doposud nabídl, vyplývá, že jsem ve svém výzkumu poznával vězeňský svět ze dvou základních úrovní. Prostřednictvím psaných pravidel, ze kterých bylo možné získat i strukturální aspekty (např. rozdělení pozic, vymezení rolí a kompetencí, preferované způsoby interakcí), ale také prostřednictvím výpovědí aktérů vězeňského světa.

Dle ustanovení § 106 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži.

63

61

K uchopení první úrovně jsem musel pracovat s relativně velkým množstvím psaných formálních dokumentů, které jsem podrobil kvalitativní obsahové analýze. V průběhu mého výzkumu jsem se s nimi postupně seznamoval a vězeňský svět se mi tak, z perspektivy psaných dokumentů, s přibývajícím časem stále více otevíral a zpřístupňoval.

S ohledem na důraz, který na respektování etických aspektů výzkumu kladu, pracuji v této práci jen s takovými údaji, které neohrožují bezpečnost fyzických objektů spadajících pod správu Vězeňské služby České republiky ani aktérů vězeňského světa (zaměstnanci, odsouzení). Pracoval jsem tedy s informacemi obecné povahy64, které však byly pro můj výzkum významné65.

Předmětné předpisy je možné rozlišit dle stupně právní síly do následujících úrovní a typů. Předpisy upravující české vězeňství vychází z mezinárodních standardů a závazků66. Mezinárodní závazky a standardy jsou definovány mezinárodními smlouvami, které mají vůči ostatním právním předpisům nadřazené postavení67.

U jednotlivých informací jsem se vždy snažil zhodnotit, zda jejich případné citování není spojeno s omezením práva na informace (více zde: https://www.vscr. cz/informacni-servis/svobodny-pristup-k-informacim/obecne-informace/, online, citováno dne 2. 1. 2019). Dále jsem nepracoval se zdroji, které by podléhaly utajení nebo obsahovaly citlivé informace.

65 S ohledem na výzkumné účely jsem se snažil pracovat vždy s primárními prameny (z důvodu minimalizace případných dezinterpretací z mé strany), a to i v případě, že dané informace byly volně dostupné ze zdrojů publikovaných například na webových stránkách Vězeňské služby České republiky. Vhodným zdrojem detailních informací o činnosti zaměstnanců Vězeňské služby České republiky, ale také například o jednotlivých věznicích v České republice, je časopis České vězeňství vydávaný samotnou Vězeňskou službou České republiky. Časopis je volně dostupný na webových stránkách Vězeňské služby České republiky.

66 Jak uvádí např. nová Koncepce vězeňství do roku 2025 „Česká republika (ČR) jako demokratický právní stát vychází ze svých mezinárodních závazků, z respektu k lidským právům a svobodám a ze svého úkolu ochránit společnost před pachateli porušování právních předpisů“ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 3).

67 Nadřazené postavení vychází z článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve kterém je stanoveno, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou 64

62

Na úrovni zákonných předpisů se k českému vězeňství dále vztahují různé ústavní zákony a zákony. Mezi nejdůležitější ústavní zákony patří Ústava České republiky 68 a součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina základních práv a svobod69.

Mezi zákony týkající se českého vězeňství patří například trestní řád70 a trestní zákoník71, které upravují na obecné úrovni typologii ukládaných trestů, způsoby jejich ukládání a výkon trestu včetně dělení jednotlivých typů věznic a pravidel pro zařazování do nich.

Na podmínky výkonu vazby a trestu odnětí svobody a na činnosti Vězeňské služby České republiky se vztahují zejména zákony o Vězeňské a justiční stráži České republiky72, o výkonu trestu odnětí svobody 73, o výkonu vazby 74 a výkonu zabezpečovací detence75. Tyto zákonné podmínky jsou dále specifikovány v podzákonných právních předpisech, jako jsou vyhlášky ministerstva spravedlnosti76 a nařízení vlády77.

Detailní úprava jednotlivých oblastí života ve věznicích (a vazebních věznicích) a způsobů interakce mezi aktéry vězeňského světa vychází z vnitřních předpisů Vězeňské služby České součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“.

68 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

69 Součástí ústavního pořádku ČR se stala Usnesením č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky.

70 Zákon č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád).

71 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

72 Zákon č. 555/1992 Sb., zákon České národní rady o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

73 Zákon č. 169/1999 Sb., zákon o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

74 Zákon č. 293/1993 Sb., zákon o výkonu vazby.

75 Zákon č. 129/2008 Sb., zákon o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů.

76 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody a vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby.

77 Nařízení vlády č. 361/2017 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených zařazených do práce ve výkonu trestu odnětí svobody.

63

republiky, které se dělí na nařízení78, pokyny a metodické listy79.

Vnitřní předpisy se vztahují k nejrůznějším tématům od vnitřní diferenciace odsouzených ve věznicích a vazebních věznicích80, přes zacházení se specifickými skupinami odsouzených81, úpravu přijímání a kontroly balíčků82, stravování83, odívání84, kázeňské řízení85, telefonování obviněných a odsouzených86 až po používání zdravotnických prostředků se zvýšeným rizikem pro uživatele87.

Pravidla se vztahují na všechny aktéry vězeňského světa, tedy jak na odsouzené, tak na zaměstnance Vězeňské služby České republiky, a upravují dokonce i náležitosti fyzického vzhledu aktérů vězeňského světa88. S ohledem na případná specifika a možnosti 78 Mezi vnitřní předpisy Vězeňské služby České republiky spadají i nařízení ministra spravedlnosti. Mezi významná nařízení patří Nařízení ministra spravedlnosti č. 5/2005, kterým se mění nařízení ministra spravedlnosti č. 4/1997 o zřízení vazebních věznic a věznic, Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky, Institutu vzdělávání Vězeňské služby České republiky a zotavoven Vězeňské služby České republiky.

79 Dle čl. 4 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 67/2007 o postupu při tvorbě vnitřních předpisů Vězeňské služby České republiky.

80 Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 11/2007, kterým se stanoví zásady při realizaci vnitřní diferenciace odsouzených ve věznicích a vazebních věznicích Vězeňské služby České republiky.

81 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 45/2017 o zařazování, vyřazování a zacházení s velmi nebezpečnými odsouzenými v oddílu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením.

82 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 39/2012 o postupu při povolování, příjmu, evidenci, kontrole a výdeji balíčku obviněným, odsouzeným a chovancům.

83 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 30/2014 o stravování ve Vězeňské službě České republiky.

84 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 6/2012 o vystrojování obviněných, odsouzených a chovanců.

85 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 36/2014 o kázeňském řízení u obviněných, odsouzených a chovanců.

86 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 13/2017 k realizaci telefonních hovorů obviněných, odsouzených a chovanců.

87 Metodický list ředitele odboru zdravotnické služby č. 3/2006 o používání zdravotnických prostředků se zvýšeným rizikem pro uživatele ve Vězeňské službě České republiky.

88 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 74/2007, kterým se upravují pravidla služební zdvořilosti a pořadová příprava ve Vězeňské službě České republiky.

64

jednotlivých věznic jsou ředitelé věznic oprávněni k vydávání tzv. vnitřních řádů věznic89 a časových rozvrhů dne90.

Vedle právně závazných předpisů uvedených výše mají na české vězeňství vliv také právně nezávazné dokumenty, které sice nejsou právně vymahatelné, nicméně jejich vliv je neopomenutelný.

Jedná se především o Všeobecnou deklaraci lidských práv a základních svobod, Doporučení Výboru ministrů při Radě Evropy, zprávy CPT, zprávy Veřejného ochránce práv, zprávy o stavu lidských práv v České republice vydávané Úřadem vlády České republiky, zprávy vládního zmocněnce působícího při Ministerstvu spravedlnosti České republiky či například programová prohlášení Vlády České republiky.

Specifickým typem dokumentů jsou strategické koncepční materiály, do kterých jsou promítnuty principy upravené (a zaručené) ve výše uvedených předpisech91. Cílem takovýchto koncepčních materiálů je stanovení (vytyčení) směru budoucího vývoje českého vězeňství v předem definovaném časovém období. V Koncepci vězeňství do roku 2025 je tento cíl definován jako „vytvoření obecného, dlouhou dobu platného dokumentu státní politiky, který na příštích deset let deklaruje východiska, cíle a konkrétní nástroje pro ČR v oblasti vězeňství, včetně zajištění návaznosti na Příkladem je Vnitřní řád pro odsouzené Věznice Znojmo, který je volně dostupný na webových stránkách Věznice Znojmo (staženo dne 15. 6. 2019, dostupné zde: https://www.vscr.cz/veznice-znojmo/o-nas/vykon-vezenstvi/).

90 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 31/2017, kterým se stanoví zásady pro zpracování a vydání vnitřního řádu věznice pro obviněné, vnitřního řádu pro odsouzené a vnitřního řádu pro osoby ve výkonu zabezpečovací detence.

91 Jedná se o dokumenty rámující jednotlivá období, zejména o Koncepci rozvoje českého vězeňství do roku 2015 (Vězeňská služba ČR 2005), Východiska a záměry nové koncepce vězeňství v České republice (Vězeňská služba ČR 2014) a Koncepci vězeňství do roku 2025 (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016). Příprava Koncepce vězeňství do roku 2015 byla v gesci Vězeňské služby České republiky, která v roce 2014 připravila také východiska pro přípravu nové koncepce pro další období (do roku 2025). Přípravu finální verze nové Koncepce vězeňství do roku 2025 poté převzalo Ministerstvo spravedlnosti.

89

65

předchozí schválenou Koncepci rozvoje vězeňství do roku 2015, propojení s dalšími strategickými a koncepčními dokumenty, zdůraznění širšího kontextu kooperace s jinými subjekty a institucemi, včetně nestátního sektoru, dále pak doplnění důležitých mezinárodněprávních a lidskoprávních aspektů, především dopadů rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), standardů vyplývajících z Evropských vězeňských pravidel, doporučení Výboru OSN proti mučení (CAT) a Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) a Veřejného ochránce práv“ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 4).

Pro lepší porozumění vězeňskému světu a jeho dílčím aspektům jsem do své analýzy zahrnul také řadu velmi specifických dokumentů, jako byly různé manuály a příručky (například k nástrojům MQPL, SQL či v českém kontextu SARPO), nebo kontrolní listy (například Assessing compliance with the Nelson Mandela Rules: A checklist for internal inspection mechanism).

Během psaní této knihy jsem se retrospektivně zamyslel nad tím, zda jsem schopen kvantitativně vyčíslit počet psaných dokumentů, se kterými jsem v rámci analýzy pracoval. Přesného čísla jsem se nedobral, nicméně celkový počet jistě přesahuje hranici jednoho sta, což je dáno byrokratickým a formálním aspektem vězeňského prostředí, které je svázáno ohromným množstvím psaných předpisů.

Cílem provedené analýzy bylo jednak seznámit se s prostředím věznice ještě před vlastním vstupem do terénu, ale zejména snaha zjistit, zda a případně jakým způsobem je pojem humanizace v rámci psaných dokumentů uchopován a jakým obsahem je naplňován. K tomuto referenčnímu rámci se poté v rozhovorech vztahovali moji konverzační partneři. Tím se dostávám ke druhé úrovni, kterou tvořily perspektivy vybraných klíčových aktérů vězeňského světa, tedy odsouzených, příslušníků Vězeňské 66

služby České republiky, odborných zaměstnanců (mezi které řadím primárně psychology, vychovatele, či speciální pedagogy) a zástupců z řad managementu jednotlivých věznic.

Oporu výběru pro mě představovalo Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence, ve kterém jsou definovány role a kompetence jednotlivých aktérů.

V rámci svého kvazi-etnografického výzkumu jsem tak měl možnost během období od ledna do srpna roku 2014 realizovat celkem 47 rozhovorů se zástupci výše uvedených skupin aktérů, přičemž se konkrétně jednalo o 20 rozhovorů s odsouzenými, 15 rozhovorů s vězeňskými dozorci, 5 rozhovorů se zástupci vedení věznic, 3 rozhovory s vychovateli, 2 rozhovory s psychology a 2 rozhovory se speciálními pedagogy92.

Pro kontaktování zaměstnanců věznic jsem zvolil metodu sběhové koule, která se ukázala býti jako vhodně zvolená, jelikož nejen populace odsouzených, ale i populace zaměstnanců věznic, je poměrně nedostupná93. Rozhovory se zaměstnanci věznic (včetně zástupců managementu) se v drtivé většině odehrály mimo prostory věznice, a to buď v restauracích, nebo v domovech Délka rozhovorů byla různorodá (od 30 minut až téměř 3 hodiny) a odvíjela se od kontextu. V případě rozhovorů se zaměstnanci se jednalo o rozhovory v průměrné délce kolem 90 minut. V případě odsouzených byla délka rozhovorů velmi variabilní s ohledem na omezené časové možnosti vyplývající z místa konání rozhovoru, kterým byla vždy střežená část věznice. Nejkratší rozhovor trval 30 minut a nejdelší naopak několik hodin.

93 Jsem si vědom metodologického omezení a možné homogenity mého vzorku způsobené specifiky metody sněhové koule. Na druhou stranu bych ale rád uvedl, že jsem se snažil v rámci možností heterogenitu vzorku posílit důrazem na skladbu skupiny dotazovaných. V případě odsouzených se lišili respondenti jak věkem, tak délkou trestu (od 3 let až na doživotí). Obdobně různorodá byla i skladba populace dotázaných zaměstnanců (nejmladšímu respondentovi bylo 21 let a nejstaršímu 56 let a doba strávená v zaměstnání se lišila od 2 do 17 let).

92

67

respondentů, což záviselo na jejich požadavcích, kterým jsem se vždy přizpůsobil. Zároveň jsem mohl tyto rozhovory nahrávat na záznamové zařízení a poté doslovně přepisovat.

Rozhovory s odsouzenými se naopak odehrávaly vždy pouze v prostorách věznic a to bez záznamu na záznamové zařízení.

Respondenty z řad odsouzených jsem vybíral vždy na základě konzultace s vychovatelem, psychologem či speciálním pedagogem. Rozhovory se odehrávaly nejčastěji v kancelářích zaměstnanců, a to bez přítomnosti dalších osob. Rozhovoru jsem se tak účastnil vždy jen já a respondent z důvodu omezení potenciálních rušivých vlivů plynoucích z přítomnosti další osoby. Rozhovorům s odsouzenými se budu věnovat blíže v další části této kapitoly.

Během následujících let jsem se do vězeňského prostředí opakovaně navracel, avšak již v jiné, než výzkumné pozici. To ale nemění nic na faktu, že jsem díky mým následným návštěvám věznic mohl dále komunikovat s aktéry vězeňského prostředí, stále více pozorovat vězeňský svět kolem sebe a zpřesňovat tak interpretaci dat z roku 2014.

Klíčovým se pro můj výzkum ukázal zisk povolení ke vstupu do vnitřních prostor dvou českých mužských věznic, díky kterému jsem mohl provést také přibližně 70 hodin zúčastněného i nezúčastněného pozorování. Návštěvy první věznice jsem uskutečnil v květnu roku 2014 a návštěvy druhé věznice v červenci téhož roku. Během pobytu ve věznicích jsem měl možnost navštívit všechny části vězeňských zařízení od administrativních budov, přes garáže a ostatní technické místnosti, kanceláře zaměstnanců, prostory s ložnicemi odsouzených až po místnosti určené pro odborné a terapeutické zacházení.

Navštívil jsem například návštěvní místnost, místnosti pro volnočasové a vzdělávací aktivity, vězeňskou knihovnu, posilovnu, tělocvičnu, kulturní místnost, technické zázemí věznice, místnost 68

pro výdej stravy, pracoviště pro výkon zaměstnání odsouzených až po vězeňskou kapli. Měl jsem možnost provést nezúčastněné pozorování kolektivních (výdej stravy, volnočasové aktivity, terapeutická sezení, bohoslužba, pracovní činnosti, vzdělávací aktivity atd.) i individuálních aktivit (aktivity v prostorách ložnic).

Součástí mého pobytu v terénu bylo také zúčastněné pozorování, kdy jsem aktivně participoval na sociálně-psychologickém výcviku odsouzených, v jehož rámci byly simulovány pracovní pohovory, ve kterých jsem zastával roli pracovníka pracovního úřadu, a odsouzení ke mně chodili na simulované pracovní pohovory.

V rámci kvalitativního výzkumu je zvykem poskytnout čtenářům detailní popis studovaného prostředí včetně popisu charakteristik jednotlivých účastníků. Ve vztahu k vězeňskému výzkumu je však tato zvyklost problematizována zejména s ohledem na povinnost zachovat anonymitu a bezpečí všech, kteří se na výzkumu podíleli.

Dodržování etických a morálních zásad považuji za významnou, i když bohužel někdy opomíjenou, součást výzkumu (v případě vězeňského to platí obzvláště). V zahraniční praxi je částí výzkumníků uplatňován přístup k etice označovaný za „procedurální etiku“. Ta spočívá v „získání souhlasu příslušných etických komisí k provedení výzkumu zahrnujícího lidské bytosti “94 (Guillemin, Gillam 2004: 263) před jeho vlastním zahájením. Druhý přístup, který Marilys Guillemin a Lynn Gillam rozlišují, je označován jako „etika v praxi“. Ta je založena na kontextuálním přístupu k řešení etických otázek a dilemat v návaznosti na neočekávané události či informace. Na poli vězeňského výzkumu se jednoznačně ztotožňuji s přístupem etiky v praxi. Není neobvyklé, že se výzkumník stane během svého pobytu ve věznici svědkem události, která Při práci s textem Marilys Guillemin a Lynn Gillam odkazuji na originál textu. České překlady jsem však přebral z překladu tohoto textu, který byl publikován v časopise Biograf v roce 2004 pod názvem Etika, reflexivita a „eticky důležité okamžiky“ ve výzkumu (číslo 35). Autory překladu jsou Jiřina Zachová a Zdeněk Konopásek.

94

69

je mnohdy za hranou nastavených pravidel, či se dozví během rozhovoru s aktéry vězeňského světa takové informace, které by potenciálně mohly ohrozit samotné účastníky výzkumu nebo další osoby. Přesto, že jsou tyto situace poměrně běžné, tak je jen velmi obtížně se na ně dopředu připravit a bylo by naivní se domnívat, že etické záležitosti výzkumu vyřeší získání jakéhokoliv potvrzení od „etické“ komise. Problém bezezbytku neřeší ani vytvoření a přijetí mnoha různých etických kodexů, jejichž dodržováním jsou výzkumníci vázáni.

Za nezbytné považuji flexibilně, a eticky citlivě, reagovat na prostředí a jeho aktéry, což v sobě může zahrnovat celou řadu otázek a voleb, které musí výzkumníci učinit. Marilys Guillemin a Lynn Gillam ve svém textu pracují s příkladem Soni, která se podělí o informaci, že její manžel sexuálně zneužívá jejich dceru. Jak se má výzkumník v takovéto situaci zachovat a jak zareagovat na uvedené sdělení? Opustit toto téma, i když může být pro výzkum nosné, nebo se na něj naopak zaměřit? „A jak – jakými slovy, jakým tónem hlasu? Má vypnout diktafon, nebo ho nechat běžet?

Má teď rezignovat na původní plán rozhovoru, anebo se k němu zkusit vrátit? Má navrhnout, že spolu o té věci budou mluvit, nebo nabídnout nějakou pomoc?“ (Guillemin, Gillam 2004: 264).

S obdobnými „eticky náročnými“ (často však i právně problematickými) informacemi se ve vězení výzkumníci setkávají. Rozhodnutí, která následně musí učinit, se však netýkají pouze realizace samotného rozhovoru, ale také fáze interpretace a prezentace výsledků. Co je eticky přípustné a bezpečné ke zveřejnění a co už by výzkumník zveřejnit neměl? Tato otázka není vůbec triviální.

Procedurální etika v tomto ohledu potřebnou oporu neposkytuje, jelikož „se mnohem víc zaměřuje na to, jak důvěrnost informací zachovat, než na to, za jakých okolností ji případně pro dobro věci obětovat“ (Guillemin, Gillam 2004: 264).

70

Omluvte tedy prosím, že vám žádný detailní popis navštívených věznic poskytnout nemohu. Pokusím se však alespoň v rámci možností navštívené věznice představit a zasadit je do širšího rámce resortu spravedlnosti95. Co však naopak poskytnout mohu, je bližší popis vlastních zkušeností získaných během přípravy a realizace terénní fáze mého výzkumu.

Strukturu vězeňství, respektive resortu spravedlnosti, představím od spodních pater k těm nejvyšším. Svůj výzkum jsem realizoval ve vybraných věznicích, což jsou dle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., zákon České národní rady o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, organizační jednotky Vězeňské služby České republiky, která je správním úřadem zodpovědným za vazbu, zabezpečovací detenci a trest odnětí svobody.

Další organizační jednotkou Vězeňské služby České republiky je dle předmětného ustanovení Generální ředitelství. To je dle ustanovení § 1 odst. 2 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 22/2018, kterým se vydává organizační řád Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky „odborným orgánem, který svou organizační, řídící, kontrolní a metodickou činností zabezpečuje plnění úkolů ostatních organizačních jednotek Vězeňské služby České republiky“. Tuto činnost vykonává Generální ředitelství zejména vůči věznicím, vazebním věznicím a detenčním ústavům.

Vymezení činnosti Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky je uvedeno také ve volně dostupné (na webových stránkách Vězeňské služby České republiky) „Informační brožuře s informacemi o úloze a základní struktuře Vězeňské služby ČR pro rok 2018“ v následující podobě „Generální ředitelství je odborným orgánem pro řízení, organizaci a kontrolu vězeňské služby a pro plnění úkolů v oblasti státní správy vězeňství, člení se na odbory a samostatné úseky“.

Detailní schéma organizační struktury Vězeňské služby České republiky je volně přístupné na jejích webových stránkách (zde: https://www.vscr.cz/o-nas/organizacni-struktura/), nebo ve Statistické ročence Vězeňské služby České republiky za rok 2018 (Vězeňská služba ČR 2019). Ústředním orgánem státní správy pro vězeňství je, dle ustanovení § 11 odst. 3 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, Ministerstvo spravedlnosti, kterému je Vězeňská služba České republiky podřízena. Dle organizačních řádů platných v daném období jsou na Ministerstvu spravedlnosti zřizovány odborné úseky, do jejichž kompetence oblast vězeňství spadá. V minulosti takovým úsekem byla například Sekce trestní politiky, kterou později nahradila Sekce dohledu a justice.

95

71

3.1 Příběh kvazi-etnografického výzkumu v ostrahových věznicích Zárodky mého zájmu o vězeňské prostředí jsem popsal již v předmluvě k této knize. Nyní bych se rád posunul o několik let později na samý práh výzkumu, ze kterého tato kniha vychází. Je potřeba zdůraznit, že jsem jej realizoval v prostředí českých mužských ostrahových věznic, což znamená, že konverzační partnery představovali zaměstnanci pracující v těchto věznicích a zároveň mi byl povolen vstup do dvou takto profilovaných věznic, ve kterých jsem mohl provést rozhovory s odsouzenými a také pozorování ve vnitřních prostorách věznic.

Pojem „ostrahová“ věznice je hovorové označení jednoho typu českých věznic v rámci tzv. vnější diferenciace. Právě vnější diferenciace českých věznic představuje dlouhodobě diskutované téma 96, které vyústilo v legislativní ukotvení nové diferenciace od roku 2017. V roce 2014 rozeznával tehdejší český vězeňský systém, dle ustanovení § 56 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, čtyři typy věznic: věznice s dohledem (tzv. typ A), věznice s dozorem (tzv. typ B), věznice s ostrahou (tzv. typ C) a věznice se zvýšenou ostrahou (tzv. typ D)97.

Například Kancelář veřejného ochránce práv již dlouhodobě prezentovala stanovisko podporující redukci typů věznic v České republice (Motejl, Varvařovský, Blecha, Svoboda, Kosinka, Zdražilová 2010) a v současné době je tato redukce pozitivně hodnocena (Šabatová, Svoboda, Matuška, Klumpar 2019).

97 Do věznice typu A (s dohledem) soud zpravidla zařadil pachatele, kterému byl uložen trest za přečin spáchaný z nedbalosti a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Do věznice typu B (s dozorem) soud zpravidla zařadil pachatele, kterému byl uložen trest za přečin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.

Do věznice typu C (s ostrahou) soud zpravidla zařadil pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem. Do věznice typu D (se zvýšenou 96

72

Pokud tedy odkazuji na „ostrahové“ věznice, tak mám na mysli věznice s ostrahou (tehdejší typ C). Omezení výzkumu na věznice typu C vycházelo (a) ze získání unikátního povolení k realizaci výzkumu ve vnitřních prostorách věznic tohoto typu, (b) z důvodu, že věznice typu C představovaly v době realizace sběru dat nejrozšířenější typ věznic v rámci českého vězeňského systému a (c) byl v nich v daném období zadržován největší podíl odsouzených ze všech typů věznic98.

Vnější diferenciace rozeznávající čtyři typy věznic v současné době již neplatí, jelikož byla v roce 2017 nahrazena novou vnější diferenciací rozeznávající ode dne 1. 10. 2017 pouze dva základní typy věznic: věznice s ostrahou a věznice se zvýšenou ostrahou99. Dle ustanovení § 12a zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se věznice s ostrahou člení (podle stupně zabezpečení) na oddělení a) s nízkým stupněm zabezpečení, b) se středním stupněm zabezpečení a c) s vysokým stupněm zabezpečení.

Do jednotlivých oddělení jsou odsouzení umísťováni na základě vyhodnocení vnitřních a vnějších rizik, k čemuž je využíván výše zmíněný nástroj SARPO100. ostrahou) soud zpravidla zařadil pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterému byl za zvlášť závažný zločin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu.

98 Zdroj: Vězeňská služba České republiky, online, dostupné na: http://www.vscr.cz/ generalni-reditelstvi-19/informacniservis/rychla-fakta/, data aktuální ke dni 1. 1. 2014.

99 Dle ustanovení § 56 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

100 Právě umísťování vězňů do jednotlivých oddělení v rámci věznic s ostrahou bylo jedním z hlavních důvodů pro změnu vnější diferenciace. V původním systému rozhodoval o umístění odsouzeného do jednoho ze čtyř typů soud. V současné době rozhoduje soud o umístění odsouzeného do jednoho ze dvou typů věznic. Pokud je odsouzený umístěn do věznice s ostrahou, tak je již v kompetenci Vězeňské služby České republiky rozhodnout, do kterého z oddělení odsouzeného umístí. Změna vnější diferenciace je samotnou Vězeňskou službou České republiky hodnocena velmi kladně. „Řešení spočívající ve svěření rozhodování vězeňským službám místo soudů je obecně považováno za pružnější a efektivnější, neboť vězeňské služby mají na rozdíl od soudů lepší možnosti k poznání osobnosti odsouzeného,

73

Obě mnou navštívené věznice tedy byly v roce 2014 věznicemi ostrahovými a dle dnešní úpravy odpovídají věznicím s ostrahou s převládajícími odděleními s vysokým stupněm zabezpečení.

Jedna věznice se geograficky nachází na území Čech a jedna na území Moravy, obě na okraji menších měst. Kapacitně se jednalo o (v českých podmínkách) středně velké až velké věznice, kdy jedna věznice se kapacitně blížila k hranici 900 lůžek a druhá věznice se pohybovala kolem 600 lůžek. Obě věznice byly srovnatelné také z pohledu jejich stáří a materiálního zabezpečení.

Bližší informace o přesných datech vzniku věznic zde kvůli zachování anonymity neuvádím. „Jak ses do vězení dostal a jaké to tam bylo?“. Tuto otázku, v různých modifikacích, jsem dostával od svých kolegů a přátel po celou dobu realizace mého výzkumu a tím, že jsem se vždy snažil pečlivě odpovídat, prováděl jsem nenuceně reflexi vlastního výzkumného pobytu za mřížemi, o kterou bych se nyní rád podělil. S ohledem na etiku výzkumu, a zejména z důvodu značné podobnosti mých výzkumných zkušeností v obou věznicích, si dovolím své zkušenosti prezentovat „obecným“ způsobem, přičemž nebudu uvádět detailní informace o tom, ve které věznici se jaká událost odehrála. Jsem si plně vědom z toho plynoucích omezení a nedostatků, nicméně nejsem ochoten je vyměnit za potenciální ohrožení participantů mého výzkumu. Pevně věřím, že toto mé rozhodnutí pochopíte.

Začnu tím, jak jsem se do vězení dostal. Klíčem pro to byl zisk oficiálního povolení ke vstupu do věznice a k realizaci předem dohodnutých výzkumných aktivit. Pokud se o zisk takového povolení snažíte, tak se pro Vás stane klíčovou osobou ředitel či ředitelka věznice, kterou chcete navštívit. disponují příslušnými specialisty (psychology, sociálními pracovníky, pedagogy) a pobyt odsouzeného ve výkonu trestu poskytuje dostatek času pro zkoumání osobnosti odsouzeného“ (zdroj: Vězeňská služba České republiky, online, dostupné na: https://www.vscr.cz/o-nas/zmena-vnejsi-diferenciace/, citováno dne 22. 3. 2019).

74

V rámci etnografického výzkumu byl již několikrát zdůrazněn význam tzv. gatekeeperů (česky „vrátných“), kteří jsou ve většině případů hlavní podmínkou vstupu výzkumníka do zkoumaného prostředí (Hammersley, Atkinson 1995). Vězeňské prostředí není v tomto ohledu žádnou výjimkou, a to ani v českém kontextu (Nedbálková 2006a, 2006b). Věznice jsou v podstatě plné takovýchto vrátných (Kateřina Nedbálková užívá pojem strážci), kteří se snaží neoprávněným osobám zamezit v přístupu, což vyplývá z nezbytných bezpečnostních zásad. První, s kým se při vstupu dostanete do kontaktu, je příslušník Vězeňské služby České republiky, který má službu v prostoru hlavního vchodu věznice. To je doslova první „vrátný“, který střeží vstup. S ohledem na výše uvedené má však vyšší pravomoci ředitel věznice, který by se tak mohl jevit jako klíčový gatekeeper. V jistém ohledu jím opravdu je, jelikož disponuje hlavní pravomocí povolení ke vstupu udělit.

Logickým postupem by tak bylo adresovat řediteli či ředitelce příslušné věznice oficiální žádost o povolení ke vstupu a realizaci výzkumu. To jsem také v několika případech učinil. Připravil jsem dopis s příslušnou žádostí, jejíž sílu jsem podepřel univerzitním razítkem a doporučením příslušných vědeckých kapacit. Výsledek byl však bohužel vždy nepříznivý a z bezpečnostních důvodů mi nebylo povolení v žádném případě uděleno. Pro ilustraci níže uvádím odpověď, které se mi v různých variantách dostávalo.

Vážený pane Dirgo, s ohledem na vnější a vnitřní bezpečnost naší věznice musím bohužel Vaši žádost o realizaci výzkumu zamítnout.

S pozdravem Zažil jsem tak obdobné výzkumnické zklamání, které zažila i Kateřina Nedbálková (2006a, 2006b). Stejně jako ona jsem však nakonec cestu nalezl. Uvědomil jsem si totiž, že ředitelé věznic 75

jsou časově velmi vytíženi a obdobných žádostí musí v rámci své agendy řešit poměrně mnoho. V některých případech se k nim takto doručené žádosti ani nedostanou (to mi bylo v rozhovorech s některými řediteli věznic s odstupem času potvrzeno). Pokud jsem tedy chtěl uspět, tak jsem musel nalézt jinou cestu, respektive nalézt jiné gatekeepery. Ve dvou případech se mi to podařilo a v obou případech to byli moji známí, kteří v daných věznicích pracovali. Díky nim se mi naskytla možnost domluvit si osobní schůzku s řediteli věznic, na které jsem jim svůj výzkum představil a vyjednal konkrétní podmínky realizace. I přes značné úsilí, které uvedení gatekeepeři vynaložili, trval proces vyjednávání povolení ke vstupu (včetně procedur zahrnujících bezpečností školení) v obou případech přibližně šest měsíců.

Pokud se domníváte, že tím bylo byrokratickým formálním požadavkům učiněno zadost, tak se mýlíte. Má vlastní žitá zkušenost s vězeňskou byrokracií a každodenními procedurami naopak začala a formovala mé prvotní seznámení se s prostředím českých věznic, což jsem si do svého terénního deníku zaznamenal následujícím způsobem. „Dnes jsem se poprvé podíval do věznice. Dorazil jsem ve sjednaný čas (8:00) na parkoviště před věznici, zaparkoval a vydal se směrem k hlavní bráně. Už jen samotný pohled na vysoké zdi, ostnaté dráty, mříže a dozorce hlídkující na věžích ve mně vzbuzoval respekt. Od začátku jsem měl pocit, že vstupuji do prostředí, do kterého se nevstupuje každý den. Více než co jiného se mi z mých pocitů ale vybavuje překvapení nad tím, jak moc formálně svázaný pohyb ve vězení je. A to nejen pro mě, ale i pro zaměstnance. Téměř na každém kroku (nemohu si tuto nadsázku odpustit) jsem se musel prokazovat nějakým dokumentem. U vstupní brány to byl občanský průkaz, který jsem musel výměnou za kartičku s názvem „návštěva“ zanechat 76

na bráně. Poté, co jsem prošel kontrolou a rentgenovým rámem, si mě už vyzvednul pan vychovatel, který se mě první den ujal. Společně jsme vyrazili k prvnímu katru, za kterým bylo další stanoviště zaměstnanců, kde jsem se musel ihned prokázat vězeňským průkazem. Průkaz jsem musel nosit vždy na dobře viditelném místě. Stejnou procedurou prošel i pan vychovatel, kterého jsem se pak zeptal, proč se i on musel legitimovat. Odpověděl mi, že pravidla se musí dodržovat a ve vězení musí být vždy přehled, kde se kdo nachází. Na vše jsou ve vězení dané postupy“.

Návštěvy obou věznic probíhaly v podstatě velmi obdobným způsobem. Jednalo se o opakované návštěvy v předem dohodnutém rozsahu (přibližně osm až deset hodin za den) a za předem stanovených podmínek (důraz byl kladen zejména na bezpečnostní a etické aspekty – to znamená, že má účast na aktivitách odsouzených probíhala vždy pouze za souhlasu dotčených odsouzených či zaměstnanců)101.

Ráno jsem se vždy dostavil na hlavní bránu věznice, kde proběhla tradiční kontrolní procedura, po jejímž skončení jsem vyčkal příchodu zaměstnance/zaměstnankyně věznice, které/mu jsem byl pro daný den „přidělen“. Po jeho/jejím příchodu jsme 101 Na tomto místě bych rád ocenil přístup zaměstnanců věznic, kteří mi poskytli maximální podporu a vždy mi trpělivě odpovídali na položené dotazy a v rámci možností mi umožnili přístup téměř do všech prostor věznic. Nedokáži s jistotu říci, zda to bylo ovlivněno mými vazbami na gatekeepery, kteří mi povolení ke vstupu pomohli vyjednat, nebo to bylo dáno zájmem zaměstnanců věznic o můj výzkum. Za důležité nicméně považuji podotknout, že jsem během svého pobytu ve věznicích nikdy nezaznamenal, že by zmíněné kontakty s gatekeepery nějakým způsobem ovlivnily mé interakce se zaměstnanci či odsouzenými. Role uvedených gatekeeperů byla vždy omezena pouze na pomoc při překonání administrativních překážek. Během pobytu v terénu jsem s těmito gatekeepery do kontaktu již nepřicházel a nikdy jsem nezaznamenal ani situaci, kdy by si mě s nimi některý z respondentů spojoval. Nemohu tvrdit, že by o této vazbě žádný z respondentů nevěděl, nicméně já osobně jsem žádný takovýto vliv nepocítil.

77

se společně odebrali do kanceláře, kde jsem vždy znovu osvětlil účel a formát mého výzkumu a domluvili jsme si společný plán pro nadcházející den, který zahrnoval pozorování prostor a aktivit odsouzených, a také jsme společně diskutovali možnosti realizace rozhovorů s odsouzenými (včetně výběru vhodných odsouzených a podmínek průběhu rozhovoru). Část prostor věznice jsme procházeli společně s danými zaměstnanci, a po uplynutí určité doby (pravděpodobně v momentě, kdy vyhodnotili, že nehrozí žádné riziko) jsem se mohl v určitých částech pohybovat samostatně. Jednalo se v některých případech o prostory ložnic odsouzených či společné prostory na daném patře. Opět ovšem zdůrazňuji, že to bylo vždy pouze za splnění potřebných bezpečnostních podmínek.

V průběhu prvotního seznamování se s vězeňským světem a jeho účastníky jsem narazil na další překážku, kterou bylo potřeba překonat. Tentokrát to již nebyla překážka „vnější“ jako v případě zisku povolení ke vstupu, ale naopak se jednalo o překážku „vnitřní“ spočívající ve vlastních pocitech a myšlenkách, které se mě zmocňovaly102. Takovéto prvotní pocity jsem si zaznamenal do svého terénního deníku.

Dnes jsem strávil svůj první den ve věznici a poprvé jsem přišel do kontaktu s odsouzenými. Bylo to v budově XY (pro anonymizaci budu používat zkratku XY, která není skutečným označením žádného jména ani časti věznic) na patře XY. Pan XY mě vzal na patro mezi odsouzené.

Nejprve odemkl katr a řekl mi, abych šel dovnitř, že mi 102 Výzkumník/výzkumnice musí během svého terénního bádání překonávat nesčetné administrativní překážky, ale i vlastní pocity, obavy nad průběhem realizace výzkumu, které Kateřina Nedbálková nazvala jako výzkumnickou depresi (Nedbálková 2006b: 5), či vlastní předsudky a předporozumění (porozumění světu), které ovlivňují nejen to, co v terénu zachytí, ale také to, jakým způsobem pozorování následně interpretuje.

78

nic nehrozí. Odsouzení o mě již věděli a ihned, když se za mnou katr zavřel, tak mě obestoupili a začali mi klást mnoho otázek týkajících se mé osoby a mého výzkumu.

To mi bylo velmi nepříjemné a necítil jsem se dobře. Nevěděl jsem, zda mi něco nehrozí a měl jsem pocit, že kruh, který kolem mě odsouzení vytvořili, se stále zmenšuje.

Postupně s tím, jak jsem se seznamoval s novým prostředím věznic, tak se mé negativní pocity a pochyby stále více vzdalovaly, až se zcela rozptýlily. Naopak musím říct, že jsem se při dalších návštěvách věznic cítil bezpečně, což bylo umocněno přístupem všech aktérů vězeňského světa. S tím se pojí další významná oblast kvalitativního výzkumu, kterou je ustavování vztahu s participanty výzkumu. Ve vězeňském výzkumu je to poměrně specifické, jelikož na ustavení vztahu s aktéry, se kterými interagujete a provádíte rozhovor, nemáte jako výzkumník příliš mnoho času.

Z průběhu rozhovorů s odsouzenými jsem měl zpočátku obavy vyplývající z nejistého přijetí mé osoby ze strany odsouzených.

Samotným průběhem jsem byl následně překvapen. Odsouzení, se kterými jsem měl možnost rozhovory realizovat, byli velmi vstřícní a otevření a v průběhu rozhovoru mi sdělovali i informace, které by je samotné mohly potenciálně ohrozit. Tyto informace jsem si sice zaznamenal (pro účely výzkumu), ale nikdy jsem je neprezentoval.

Běžně se v rámci kvalitativních výzkumů rozhovory s konverzačními partnery nahrávají na záznamové zařízení (v případě, že s tím souhlasí). Mě toto umožněno nebylo a do vězení jsem záznamové zařízení vnášet nemohl. Během rozhovorů jsem si tak dělal maximum poznámek, které jsem poté ihned přepisoval v kancelářích zaměstnanců, ve kterých jsem měl pro dané dny své provizorní místo (stůl a židli). Podobně jako John Howard během svých „vězeňských výprav“, kreslil jsem si i já (mimo poznámek) 79

plánky místností a budov. Jednoduše jsem se snažil zaznamenat vše, co jsem dokázal. Díky podmínkám, které mi zaměstnanci věznic vytvořili, to bylo možné.

Kateřina Nedbálková při popisu své vlastní zkušenosti s výzkumným pobytem ve věznici diskutovala různé módy interakcí výzkumníka s aktéry vězeňského světa (expert, kritik, laik), kdy ona sama pociťovala, že k ní zaměstnanci věznic přistupovali jako k laikovi, tedy s tendencí vše vysvětlovat, ale také s určitou mírou nedůvěry (Nedbálková 2006a: 60). Obdobným způsobem přistupovali na začátku mého výzkumu aktéři vězeňského světa i ke mně. Významným se v tomto směru ukázaly dva stěžejní momenty. Prvním bylo získání gatekeepera, který mě uvede do zkoumané komunity. Tím byl nejdříve zaměstnanec věznice, který mi pomohl v prvotní orientaci, a dále to byl odsouzený, se kterým jsem realizoval první rozhovor. Tento odsouzený poté pravděpodobně informoval ostatní odsouzené o průběhu rozhovoru i o mé osobě, jelikož další odsouzení, se kterými jsem rozhovory realizoval, již o mně věděli a v rozhovorech to zmiňovali. První odsouzený (v dané věznici) mi tedy dodal důvěryhodnosti v očích ostatních spoluvězňů. S tím se pojí druhý moment, kterým byl průběh prvního (ale i ostatních) rozhovorů.

Během prvního rozhovoru jsem často procházel pomyslnou „prověrkou“ či zkouškou (alespoň já jsem to takto chápal), kdy se mě odsouzený ptal na to, jak moc jsem s vězením, a zejména vězeňským slangem, obeznámen. V průběhu rozhovoru se často ptali odsouzení na otázky typu „a tohle znáš“, „víš, co tohle znamená“. Poté, co jsem prokázal, že se dokáži alespoň částečně v terminologii vězeňského světa orientovat, získal jsem si určitou míru důvěry, což pozitivně ovlivnilo realizaci dalších rozhovorů.

Velmi se mi tak vyplatilo studium odborné literatury ještě před samotným vstupem do vězeňského prostředí.

80

Po opuštění střežených částí věznic jsem si opět procházel poznámky z uplynulého dne a do terénního deníku zaznamenával průběh mého pobytu ve věznici, včetně případných analytických poznámek, které sloužily pro účely analýzy, ale také pro účely mého dalšího pobytu v terénu. Pozorování, ale částečně i vedení rozhovorů, se postupně stávalo více selektivním s ohledem na vlastní předchozí zkušenosti a výpovědi aktérů vězeňského světa.

Z důvodu poměrně omezeného (i když v českých podmínkách stále velmi unikátního) času, který jsem měl pro rozhovory i pozorování k dispozici, jsem musel své výzkumné aktivity postupně zacilovat na takové aspekty vězeňského světa, které se stávaly stále více významnými pro můj výzkum (ve vztahu k jeho cíli).

Zvyšující se selektivita pozorování tak byla z mého pohledu nezbytná. Zároveň si však plně uvědomuji, že tím částečně došlo k ovlivnění kvality analyzovaných dat. Ve svém výzkumu jsem byl po metodologické stránce ovlivněn principy grounded theory, zejména v její konstruktivistické podobě (Charmaz 2006). Záměrně uvádím, že jsem jí byl pouze ovlivněn, jelikož si nedovolím tvrdit, že jsem svůj výzkum touto metodou prováděl. Kvůli omezenosti přístupu do terénu by to nebylo možné. V souladu s principy grounded theory jsem však dokázal flexibilně metodologicky reagovat na specifika zkoumaného vězeňského prostředí (srov.

Strauss, Gorbinová 1999) a zároveň jsem si byl vědom nutnosti výše uvedené postupné selekce.

Principy grounded theory rámovaly také mé uvažování o datech, se kterými jsem pracoval a která jsem „spoluprodukoval“. Vycházím z pozice „výzkumníka jako spoluproducenta dat“, který ovlivňuje zkoumané prostředí, do kterého vstupuje, a sám má zároveň omezené pozorovací a interpretační schopnosti. V mém výzkumu se to projevilo následujícím způsobem. Vstupem do vězeňského prostředí jsem jej nepochybně ovlivnil (do jaké míry však nejsem schopný určit). Už jen tím, že se o mé přítomnosti odsouzení 81

i zaměstnanci vzájemně informovali. Dále jsem se účastnil řady výše uvedených aktivit, kdy byla má role v některých z nich poměrně aktivní. Zároveň je nutné zdůraznit, že každý výzkumník má v rámci kvalitativního výzkumu jen omezený prostor pro zachycení aspektů zkoumaného prostředí, což se projevuje v nevyhnutelně selektivním popisu daného prostředí. Vnímám jako vhodné si toto metodologické omezení (nejen) vězeňského výzkumu přiznat a pracovat s ním.

Data, ze kterých vychází argumenty předkládané v této knize, jsou tak nepochybně do určité míry selektivní (vycházející z omezenosti přístupu do terénu, selektivity pozorování, vlivu vlastního předporozumění a emocí v průběhu realizace terénní fáze výzkumu). To však neznamená, že na základě analýzy takovýchto dat není možné vysledovat a popsat trendy na vyšší úrovni abstrakce, než jakou je pozorování v jedné konkrétní věznici. Pertti Alasuuttari přispěl do diskuze týkající se omezenosti generalizace dat v kvalitativním výzkumu důrazem na zmíněnou možnost postupného dosahování vyšších úrovní abstrakce. Upozorňuje, že není nutné se neustále hnát za co nejvyšší mírou generalizace, ale spíše se snažit o propojování segmentů dat, což je v podstatě samo o sobě určitým generalizačním procesem (Alasuuttari 1995), jehož základem je vztahování jednotlivosti (jednotlivého pozorování) k širším souvislostem a strukturám.

Tento přístup se stal jádrem mé analýzy, kdy jsem se snažil na základě kontinuálního kódování propojovat různé segmenty dat s cílem vytvářet tematické kategorie na stále vyšší a vyšší úrovni abstrakce a propojit jednotlivá pozorování se širšími kontextuálními strukturami na základě provedené tematické analýzy (Ezzy 2002). Mou snahou bylo nejdříve pochopit a detailně poznat kontexty jednotlivých věznic (srov. Ngulube 2015) a poté nalézt společné tematické kategorie, které je spojují. Ve druhé části knihy poskytnu příklady takových oblastí, ve kterých bylo možné, na 82

základě dat z omezeného počtu vybraných věznic, poukázat na obecné trendy přesahují hranice daných věznic. Za tyto příklady považuji zejména popis vnitřních rozporů populace zaměstnanců věznic a strukturálně podmíněný způsob šíření represivního přístupu k problematice trestání a vězeňství.

83

II. Různorodá pojetí humanizace českého vězeňství: pohledy z praxe

Následující část práce stojí na výše popsaném kvazi-etnografickém výzkumu. Budu se v ní snažit přiblížit přístupy dotázaných aktérů vězeňského světa k procesu humanizace českého vězeňství (v kapitole páté). Před tím se však budu věnovat analýze pojetí humanizace českého vězeňství na úrovni klíčových psaných dokumentů, ve kterých je prezentována oficiální politika českého vězeňství, směr jeho budoucího vývoje (koncepční uchopení) a ideální způsob naplnění prezentovaných cílů a implementace (nejen) humanizačních principů do praxe. Psané dokumenty tak představují rámec (obsahující ideové vymezení, ideální stav a způsob jeho dosažení), ke kterému se mnou dotázaní aktéři vztahovali.

Považuji tedy za vhodné začít svou analýzu právě na úrovni psaných dokumentů (v kapitole čtvrté) a následně se přesunout k perspektivám aktérským. Při pročítání zmíněných dokumentů jsem na termín humanizace narážel opakovaně, nikdy jsem mu však plně neporozuměl. Definiční potíž, která se k němu váže, pro mě byla zjevná. Jedná se totiž o jakýsi zastřešující pojem, který má rámovat celkový vývoj českého vězeňství v mnoha jeho dílčích oblastech. Pokud tedy byl do „humanizace“ vkládán potenciál sjednotit české vězeňství, tak na základě provedeného výzkumu se ukázalo, že tomu je v mnoha případech spíše naopak.

Asi nás příliš nepřekvapí, že pojetí humanizace prezentované na úrovni psaných dokumentů se liší od toho, jak je pojímána a prezentována samotnými aktéry, kteří se podílejí na spoluprodukci každodenní vězeňské praxe. Pojetí humanizace je však dosti různorodé i napříč jednotlivými aktérskými populacemi, dokonce i uvnitř nich samotných. V praxi poté tato různorodost přispívá k produkci celé řady nezamýšlených důsledků. Popis aktuálního stavu, tedy obsahu různorodých pojetí humanizace českého vězeňství (na úrovni dokumentů i aktérů), považuji sám o sobě za přínosný. Nechtěl jsem však skončit pouze u něj, ale pokusit se předložit i možná vysvětlení (alespoň v dílčích oblastech).

85

4 Bez jednotné definice, ale s důrazem na penal welfarism Dovolím si tvrdit, že není pochyb o tom, že věznice představují formální byrokratické organizace svázané velkým množstvím písemných předpisů upravujících jednotlivé aspekty jejich každodenní praxe 103, přičemž je na úrovni těchto dokumentů na „humanizaci“ kladen dlouhodobě zvláštní důraz.

Humanizace českého vězeňství byla dokonce na začátku éry českého porevolučního vězeňství označována za základ jeho přestavby104. Stěžejním tématem zůstala i v průběhu dalších období (Vězeňská služba ČR 2005, 2014) a svůj význam si v koncepčních dokumentech v rámci resortu spravedlnosti udržela až do současnosti (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016).

Z uvedeného je patrné, že je humanizace na úrovni analyzovaných dokumentů pojímána a označována za proces (Vězeňská služba ČR 2005: 6), jehož cílem je transformace porevolučního vězeňství a dosažení stavu, kdy bude české vězeňství srovnatelné s vyspělými moderními evropskými vězeňskými systémy (Vězeňská služba ČR 2005, 2014; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 3).

Vývoj porevolučního vězeňství je strukturován do jednotlivých etap, které jsou vymezeny koncem platnosti jednoho koncepčního dokumentu a začátkem platnosti nového. Přelomy jednotlivých 103 Důraz na písemnou podobu předpisů a pravidel nalezneme např. v článku 8 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 67/2007 o postupu při tvorbě vnitřních předpisů Vězeňské služby České republiky.

104 „Vězeňství v České republice nastoupilo v roce 1989 cestu radikální transformace. Za základ této cesty byla považována depolitizace českého vězeňství, jeho humanizace, decentralizace jeho řízení a demilitarizace“ (Vězeňská služba ČR 2005: 6).

86

období jsou poté zpravidla využívány k bilancování, a hodnocení předchozích etap se stává základem pro tvorbu nového dokumentu. V analyzovaných koncepčních dokumentech jsem se s takovýmito hodnoceními setkal.

Zajímavým je srovnání z let 2005 a 2014. V roce 2005 byl vývoj českého vězeňství, za jehož základ byl považován proces humanizace, hodnocen výrazně pozitivně. Dovolím si zde přímo ocitovat Koncepci rozvoje českého vězeňství do roku 2015 s výslovným pozitivním hodnocením procesu humanizace. „Transformace vězeňství, jejímž teoretickým základem byla Koncepce českého vězeňství přijatá v roce 1991, využila plně výhody nechat se inspirovat zahraničními modely, vyhnout se chybám a omylům a případně zkrátit některé vývojové etapy. Pro její naplňování byl vytvořen legislativní rámec, podmínky organizační a částečně také materiální. Rutinní výkon trestu založený na organizování života ve vězení byl překonán, stejně jako prvotní problémy s procesem humanizace“ (Vězeňská služba ČR 2005: 6).

Hodnocení z roku 2014 je naopak výrazně negativní. Není zde již výslovná zmínka o procesu humanizace, nicméně až na několik málo výjimek (výkon vazby, depolitizaci, demilitarizaci) byla dosavadní cesta transformace českého vězeňství nahlížena jako neúspěšná (Vězeňská služba ČR 2014). Humanizace mezi pozitivně hodnocenými výjimkami nebyla, tudíž lze předpokládat, že ani proces humanizace nebyl tehdejším vedením Vězeňské služby České republiky nahlížen pozitivně105. Obdobně negativní hodnocení nalezneme i v aktuálně platné koncepci, která uvádí, že „byla provedena evaluace naplnění cílů Koncepce rozvoje vězeňství do roku 2015 a vyšlo najevo, že převážné většiny cílů nebylo za uplynulých deset let dosaženo“ 105 „Po dramatických změnách v devadesátých letech se nenašla dostatečná politická vůle dokončit započaté změny tak, aby se české vězeňství stalo skutečně respektovaným systémem v rámci euroatlantických struktur“ (Vězeňská služba ČR 2014: 1).

87

(Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 4). Předložená hodnocení jsou poměrně jasná.

Co však zůstává nejasným, je jakým způsobem byly dané evaluace provedeny a na základě čeho byly vybrané oblasti hodnoceny.

V případě některých strategických cílů lze kritérium hodnocení odhadnout i bez toho, aniž by muselo být explicitně uvedeno.

Jedná se zejména o kvantitativně nastavené ukazatele. Jako příklady takovýchto cílů uvádím změnu vnější diferenciace věznic (respektive tedy redukci počtu typů věznic) či snahu o zvýšení míry zaměstnanosti vězněných osob (srov. Vězeňská služba ČR 2005: 9).

V případě procesu humanizace se s takto nastavenými ukazateli v rámci analyzovaných dokumentů nesetkáme. Tvrzení, že „prvotní problémy s procesem humanizace byly překonány“ (Vězeňská služba ČR 2005: 6), tak nemá odpovídající oporu. Stejně tak je ale nepodložené tvrzení, že k procesu humanizace nedochází.

Bez jasné operacionalizace oblastí a ukazatelů humanizace jsou takováto hodnocení značně problematická106.

Chybějící opora hodnocení dle mého názoru souvisí s faktem, že v rámci analyzovaných dokumentů není poskytnuta žádná jednotná a ucelená definice pojmu humanizace. Pouze je explicitně uvedeno, že humanizace je proces. Dále lze analyticky odvodit, že je to obecný proces spočívající v „humanizování“ vybraných 106 V rámci naplňování Koncepce vězeňství do roku 2025 došlo ke změně této praxe tím, že na každý rok jsou připravovány tzv. akční plány platné vždy pro nadcházející rok. Tyto akční plány jsou vytvářeny zaměstnanci Ministerstva spravedlnosti a Vězeňské služby České republiky a schvalovány jsou ministrem/ministryní spravedlnosti. V akčních plánech jsou obecné oblasti koncepce rozčleněny do jednotlivých dílčích úkolů, u kterých je určen cíl, kterého má být dosaženo, gestor plnění úkolu, termín dosažení a zejména indikátor plnění úkolu. Po skončení vymezeného období, na které byl daný akční plán určen, dochází k jeho následnému vyhodnocení. Takto nastavená praxe již operacionalizaci jednotlivých pojmů a oblastí obsahuje, netýká se to však pojmu humanizace, který v koncepci ani akčních plánech explicitně diskutován není.

88

(v podstatě ale všech) oblastí vězeňství. Ani nad těmito oblastmi, na které je jednotlivými subjekty kladen důraz, však nepanuje zcela shoda. Lze nalézt některé společné průsečíky jako je oblast bezpečnosti, programů zacházení (včetně vzdělávání a zaměstnávání vězněných osob)107 či poskytování zdravotní péče vězněným osobám. Ostatní oblasti se však v rámci oficiálních dokumentů jednotlivých klíčových subjektů, kterými jsou Vězeňská služba České republiky108, Ministerstvo spravedlnosti109 či Kancelář veřejného ochránce práv110 liší rozsahem i obsahovým zaměřením.

Výraznější shoda naopak panuje v procesuálním pojetí, jehož základem je tvorba/úprava psaných předpisů definujících a zaručujících dílčí lidská práva, jejich implementace do praxe a následná kontrola. Již výše jsem uvedl citace odrážející tento přístup. Na tomto místě bych rád doplnil další citace vycházející z dokumentů připravených Vězeňskou službou České republiky či Ministerstvem spravedlnosti České republiky.

107 Dle ustanovení § 36 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, se program zacházení člení na: a) pracovní aktivity, b) vzdělávací aktivity, c) speciální výchovné aktivity, d) zájmové aktivity, e) oblast utváření vnějších vztahů.

108 V roce 2005 kladla Vězeňská služba České republiky důraz zejména na oblasti bezpečnosti, výkonu vazby a trestu odnětí svobody, poskytování zdravotních služeb či manažerského a administrativního řízení (Vězeňská služba ČR 2005).

V roce 2014 to byly oblasti bezpečnosti, odborného zacházení, ekonomiky či informačních technologií (Vězeňská služba ČR 2014).

109 V návaznosti na předchozí koncepční dokumenty rozlišuje i nová Koncepce vězeňství do roku 2025 devět základních oblastí, kterým věnuje pozornost. Jsou jimi zaměstnávání vězňů, zdravotnictví ve věznicích, vzdělávání, programy zacházení a SARPO, legislativní změny v oblasti vězeňství, řešení problematiky drog a ostatních návykových látek, financování vězeňství, resocializace propouštěných vězňů, návaznost na prevenci a postpéči a bezpečnost ve věznicích (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016).

110 Vybrané klíčové oblasti týkající se práv osob omezených na svobodě, na které klade aktuálně důraz Kancelář veřejného ochránce práv, jsem již popsal na předchozích stranách. Nebudu je zde tudíž znovu uvádět.

89

„Dlouhodobým zájmem Vězeňské služby je trvalé udržení souladu právních předpisů v oblasti vězeňství s požadavky kladenými Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vězeňská služba podporuje flexibilní implementaci těchto principů včetně respektování názorové platformy ze strany vnitrostátních a mezinárodních kontrolních orgánů“ (Vězeňská služba ČR 2014: 3).

Důraz na právní předpisy tvoří základ i aktuálně platné Koncepce vězeňství do roku 2025. „Cesta dosažení cílů této koncepce s sebou nese potřebu zajištění legislativního rámce, neboť řada koncepčních změn musí mít odezvu ve změnách právních předpisů “ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 152).

Analýzou předmětných písemných předpisů je možné dospět k závěru, že jejich jádro tvoří důraz na výše popsané principy přístupu, který je v odborné literatuře označován za penal welfarism. To se ostatně shoduje s trendem na evropské úrovni, kde přístup penal welfarism v rámci psaných předpisů dominuje (díky přijetí klíčových mezinárodních dokumentů popsaných výše, jež byly jednotlivými státy ratifikovány a tyto státy se tak zavázaly k jejich implementaci do vlastních právních systémů).

Tříúrovňová analýza důrazu na penal welfarism na úrovni českých předpisů V rámci obsahové analýzy uvedených dokumentů jsem se rozhodl zaměřit na tři základní úrovně, na kterých je možné principy penal welfarism v rámci českých psaných pravidel detekovat. Za základní úrovně považuji konsekvence (jinými slovy „čeho by se mělo dosáhnout“), interakce (jinými slovy „jak by se toho mělo dosáhnout“) a podmínky (jinými slovy „co k tomu potřebujeme“).

Oporou při stanovení těchto oblastí pro mě byla odborná literatura popisující dílčí aspekty přístupu penal welfarism, který vychází z pozice pojímající trest odnětí svobody jako nástroj (začátek) 90

nápravy (Garland 2001; Drake 2012). Tuto úroveň jsem si v rámci své analýzy označil za tzv. konsekvence.

I v české legislativě je důraz kladen na stejný účel trestu, kterým je úspěšná reintegrace vězněných osob zpět do společnosti a omezení škodlivých účinků věznění. Klíčovou zásadou výkonu trestu odnětí svobody je jednat s odsouzenými tak, „aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem 111“. Doba strávená za mřížemi českých věznic je tak prezentována jako prostor pro takové působení na vězněné osoby, které jim umožní úspěšný návrat do společnosti, čímž se české vězeňství hlásí k odkazu rehabilitační teorie (srov. Karabec 2001). Zároveň se české vězeňství jasně vymezuje a distancuje od tzv. retributivní teorie, tedy od pojetí výkonu trestu jako prostoru pro odplatu (srov. Karabec 2001).

Zároveň by měla být dodržována zásada minimalizace škodlivých účinků věznění, z čehož vyplývá, že dalším charakteristickým rysem přístupu penal welfarism je vnímání trestu odnětí svobody jako dostatečného trestu, který by neměl být během pobytu za mřížemi dále umocňován (srov. Drake 2012). Uvedenou zásadu nalezneme v české legislativě v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

Uvedeného cíle trestu odnětí svobody může být, dle pojetí penal welfarism, dosaženo na základě „humanizovaného přístupu“ k vězněným osobám. Tím se dostávám k úrovni, kterou jsem pracovně nazval jako interakce. Základem je preferovaný způsob výkonu trestu a zacházení s odsouzenými. Předmětné ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí Dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

111

91

svobody a o změně některých souvisejících zákonů dále uvádí, že trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který „respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného“. Uvedené ustanovení je plně v souladu s principy penal welfarism a je dále rozpracováno a specifikováno v dalších zákonných úpravách.

Základní zásadou jsou přiměřené tresty (včetně zákazu trestu smrti112), čímž je zároveň zakázáno ukládat „kruté a nepřiměřené trestní sankce“113. Na zákaz ukládání nepřiměřených a krutých trestů navazuje zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, kdy „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení“114. Nepřiměřeně represivní přístup není vnímán jako adekvátní způsob nápravy odsouzených a jeho použití je dokonce výslovně zakázáno (např. zákaz použití neoprávněného násilí a ponižování lidské důstojnosti115).

Nezbytnou součástí humanizovaného výkonu trestu odnětí svobody je dle přístupu penal welfarism také vytvoření podmínek respektujících lidskou důstojnost a lidská práva vězněných osob.

V české legislativní úpravě je úroveň podmínek tvořena soustavou dílčích práv a svobod vězněných osob, která jsou upravena zejména v hlavě třetí 116 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a dále jsou detailně rozpracována v jednotlivých nařízeních generálního ředitele Vězeňské služby České republiky. Podmínkami Dle článku 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

Dle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

114 Dle článku 7 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

115 Dle ustanovení § 35 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.

116 Hlava třetí se věnuje zajišťování práv vězněných osob v oblastech stravování, ubytování, vystrojování, vycházek, osobní hygieny, osobního volna, péče o zdraví, korespondence, telefonování, návštěv, uspokojování kulturních potřeb, používání věcí a věcí osobní potřeby, nákupu potravin, přijímání balíčků, ochrany práv a oprávněných zájmů a ochrany proti neoprávněnému násilí a ponižování lidské důstojnosti.

112 113

92

jsou tak myšleny dílčí standardy výkonu trestu odnětí svobody definované v předmětných předpisech. Jako příklad jsem výše uváděl vyčíslení velikosti ubytovací plochy na jednoho odsouzeného v závislosti na místě výkonu trestu.

Vězeňství však netvoří pouze psané předpisy, ale také jeho aktéři v každodenní praxi. Již na předchozích stranách jsem upozorňoval na riziko reifikace takového přístupu, který roli aktérů vězeňského světa do značné míry ignoruje/upozaďuje. Výchozím předpokladem se stává bezproblémová implementace psaných pravidel do praxe založená na ztotožnění se aktérů s nastavenými pravidly (ideály), jejich dodržováním v praxi a na případné síle dané organizace dodržování pravidel nejen kontrolovat, ale i vynucovat. Z výpovědí dotázaných aktérů však vyplývá, že k tomuto v praxi spíše nedochází.

V analyzovaných dokumentech je, spolu s výše popsaným hodnocení stavu, možné nalézt i řadu vysvětlení, proč vězeňství v určitých oblastech reformního snažení selhává. Mezi ty hlavní patří nedostatek117 dostatečně kvalifikovaného118 personálu Vězeňské služby České republiky, nedostatek finančních prostředků119 či nedostačující politická podpora pro realizaci připravených projektů a systémových změn120. „V souvislosti s uvedenými záměry je třeba otevřeně přiznat, že VS ČR nemá v současnosti odpovídající kvalifikované personální rezervy“ (Vězeňská služba ČR 2014: 4).

118 „K podstatným slabinám systému patří systém kvalifikačních předpokladů pro úrovně středního a vyššího managementu ve státní správě. V důsledku současného nastavení došlo k bezprecedentní devalvaci vzdělání, a klíčové pozice v jednotlivých úrovních řízení tak mohou být obsazovány zejména s ohledem na osobní sympatie, a nikoli podle reálných schopností daného jedince“ (Vězeňská služba ČR 2014: 2).

119 „Vězeňství tak vzhledem k politickým turbulencím a preferencím bývalých politických garnitur nemělo jasně stanovené cíle odpovídající reálným možnostem státního rozpočtu“ (Vězeňská služba ČR 2014: 1).

120 „Po dramatických změnách v devadesátých letech se nenašla dostatečná politická vůle dokončit započaté změny tak, aby se české vězeňství stalo skutečně respektovaným systémem v rámci euroatlantických struktur“ (Vězeňská služba ČR 2014: 1).

117

93

Mezi možnými příčinami nenaplnění cílů stanovených v předmětných koncepcích je uveden také problém s jejich definičním vymezením. Kritizována byla zejména nejasnost, nekoncepčnost a nereálnost stanovených cílů spolu s jejich nesystémovým naplňováním, která se týká dlouhodobě i vymezení pojmu humanizace.

Politické a resortní špičky tak doposud nedokázaly zcela využít svou definiční moc a vytvořit jasnou a ucelenou definici pojmu humanizace, čímž se tento pojem stal z části prázdným, avšak se značným množstvím různých výkladů, nejasností a vágnosti.

Tohoto problému si je dlouhodobě vědoma i Vězeňská služba České republiky, která přiznává, že koncepční materiály vykazují určitou míru obecnosti/vágnosti a jejich praktická implementace může být problematická. „Koncepci rozvoje českého vězeňství do roku 2015 lze považovat za základní plánovací dokument pro stanovené období (…). Stěžejní otázkou při jejím zpracování bylo stanovení přijatelného poměru mezi obecností a konkretizací vyjádření cílů nezbytných k jejich reálnému dosažení. V tomto smyslu nebyl nalezen jednotný přístup. Podle míry dostupných informací o předpokládaném vývoji je koncepce vědomě na některých místech obecnější a na jiných konkrétnější. Často si proto klade za cíl spíše odpovídat na otázky směrů vývoje českého vězeňství než detailně řešit jeho podobu v příštích deseti letech“ (Vězeňská služba ČR 2005: 30).

Teoretické koncepty označují obecnost a vágnost pravidel za jednu z možných příčin nenaplnění stanovených organizačních cílů. Jistě si zde vybavíte výše zmíněnou Crozierovu a Friedbergovu „čtvrtou zónu nejistoty“, která je založena na zjištění, že obecná pravidla nejistotu nesnižují, ale naopak spíše přispívají k vytváření nejistot nových (srov. Crozier 1970), kterých následně dokáží aktéři organizací tvořivým způsobem využít. Obdobný trend zmiňovali i dotázaní respondenti, kteří působí jako aktivní činitelé (srov. Gouldner 1954; Keller 2007) reagující na kontext vězeňského prostředí (Caldwell 1956).

94

Obecně formulovaným a prezentovaným cílem je snaha humanizovat české vězeňství, přičemž však v klíčových dokumentech absentuje jasná definice toho, co je za humanizaci považováno.

Humanizace se poté stává předmětem různých, a často protichůdných, interpretací ze strany odsouzených i zaměstnanců věznic, což ve výsledku vede k situaci, kdy humanizace nepůsobí jako sjednocují vývojový směr českého vězeňství, ale naopak spíše produkuje určitý štěpící potenciál, který názorově aktéry českého vězeňství oddaluje, místo aby je sbližoval.

Z rozhovorů a pozorování, které jsem měl možnost v prostředí uvedených českých mužských věznic provést, vyplývá, že i přes nepochybnou snahu písemně upravit mnohé oblasti každodenního života za mřížemi existuje stále ještě řada „zón nejistot“, na které respondenti odkazovali a se kterými se musí v praxi potýkat.

Reakcí na vzniklé situace je následně volba různorodých přístupů jednotlivých skupin aktérů a sekundární (re)produkce nezamýšlených důsledků. Jestliže tedy Phil Scraton, Joe Sim a Paula Skidmore (Scarton, Sim, Skidmore 1991) popisovali „moc a sílu“ organizace jako dostatečnou pro minimalizaci nejistot a vynucení dodržování pravidel preferovaným způsobem i přes případný odpor jednotlivých aktérů (tedy, že organizace dokáže minimalizovat „tvořivost“ svých účastníků), tak pro české vězeňství se zdá, že tato premisa neplatí.

V závěru kapitoly bych rád diskutoval jeden rozpor, který jsem na úrovni oficiální prezentace Vězeňské služby České republiky (realizované prostřednictvím psaných dokumentů) detekoval a ke kterému se v rozhovorech vztahovali i samotní aktéři českého vězeňského světa. Tím je rozpor mezi důrazem kladeným na oblast bezpečnosti a na oblast zacházení s vězněnými osobami.

V rozhovorech s dotázanými respondenty byl tento rozpor prezentován jako spor mezi řádem a výchovou. Jeho podstatou je 95

otázka, co je pro výkon vězeňství důležitější, zda bezpečnost, či zacházení. Pokud se vrátíme zpět k analýze pojetí penal welfarism na úrovni psaných dokumentů, tak z toho vyplývá, že k dosažení stanoveného cíle (nápravy vězněných osob) je nutné klást důraz primárně na odborné působení, přičemž však bezpečnost ve věznicích (vnitřní i vnější)121 představuje nezbytnou podmínku pro efektivní zacházení.

Bezpečné prostředí ve věznicích vnímá jako základ pro odborné působení na odsouzené také samotná Vězeňská služba České republiky. „Pouze v bezpečné věznici lze zajistit důstojný život, práci a humánní zacházení s vězněnými osobami. Zajištění bezpečnosti a bezpečí je důležitým předpokladem ke kvalitnímu provádění programů zacházení a dalších aktivit“ (Vězeňská služba ČR 2005: 11). Obdobným způsobem je bezpečnost definována i v aktuálně platné koncepci, která jako jeden ze strategických cílů definuje snahu „zajistit bezpečné prostředí ve věznicích, které vytvoří odpovídající podmínky pro lidské zacházení s vězněnými osobami a pro kvalifikovanou práci s doložitelným příznivým dopadem na úroveň recidivy a tím i na celkový počet vězněných osob“ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 105). Bezpečnost ve věznicích tedy představuje nezbytný základ, na který navazuje odborné zacházení s vězněnými osobami.

Jinými slovy je bezpečnost pojímána jako základ pro využití nástroje (odborné zacházení), kterým bude dosaženo stanoveného cíle (náprava odsouzených, respektive snížení míry kriminální 121 „Vnější bezpečností věznic se rozumí účinné střežení obvodu věznic, vstupů a vjezdů, zamezení průniku nedovolených a nebezpečných předmětů a bezpečné provádění eskort. Zahrnuje také bezpečnostní opatření proti útokům z vnějšku věznic s cílem osvobodit zájmové vězně“ (Vězeňská služba ČR 2005: 11–12). Vnitřní bezpečnost je definována následujícím způsobem. „Technická a organizační opatření realizovaná v rámci vnitřní bezpečnosti jsou nedílnou a nezastupitelnou součástí bezpečnostního systému. Vedle technických prvků, jakými jsou vnitřní signalizace, komunikační prostředky, detekční zařízení apod., je to především uplatňování zásad dynamické bezpečnosti a aktivní tvorba pozitivního sociálního klimatu ve věznici“ (Vězeňská služba ČR 2005: 12).

96

recidivy). Dotázaní aktéři však zpochybňovali fakt, že by byl důraz kladený na odborné zacházení srovnatelný s důrazem kladeným na zajištění bezpečnosti. Řada z nich naopak upozorňovala na fakt, že odborné zacházení je upozaďováno na úkor bezpečnosti.

Vězeňská služba České republiky se tedy, dle dotázaných aktérů, sice hlásí k principům penal welfarism, v praxi však dominuje spíše bezpečnost zajišťovaná prostřednictvím represivních nástrojů.

Oficiální veřejná prezentace Vězeňské služby České republiky tento názor do značné míry podporuje. Je potřeba na tomto místě uvést, že Vězeňská služba České republiky představuje, dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, bezpečnostní sbor122. To však nemění nic na tom, že hlavním cílem výkonu trestu zůstává snaha o nápravu vězněných osob dle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

Hlavním zdrojem mediální prezentace Vězeňské služby České republiky jsou její vlastní oficiální internetové stránky dostupné na adrese https://www.vscr.cz/. Fotografie prezentovaná na úvodní stránce webu Vězeňské služby České republiky123 zobrazuje výhradně uniformované příslušníky Vězeňské služby České republiky, tedy ty zaměstnance vězeňské služby, jejichž primárním úkolem je právě zajištění bezpečnosti124. Zobrazena je zde Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se bezpečnostním sborem rozumí „Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace“.

123 Navštíveno dne 5. 3. 2019.

124 Zaměstnanci Vězeňské služby České republiky se v rámci vězeňského prostředí dělí na dvě základní skupiny označené slangovými výrazy „uniformy“ a „civilové“. Uniformy, neboli uniformovaní příslušníci, jsou příslušníci Vězeňské služby České republiky dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence a dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži. Tito příslušníci jsou také někdy hovorově 122

97

dokonce i palná zbraň, která naznačuje, že je pro výkon vězeňství použití zbraně nezbytné.

Na uvedených internetových stránkách Vězeňské služby České republiky je volně ke stažení také publikace ve formě prezentace s názvem „Informační brožura s informacemi o úloze a základní struktuře Vězeňské služby ČR pro rok 2018“125, která se skládá ze 24 stran/slidů. Nalezneme v ní několik fotografií, na kterých jsou vyobrazeni zaměstnanci Vězeňské služby České republiky.

Ani zde však nenalezneme zobrazeného žádného tzv. civilního zaměstnance, který má ve své gesci odborné působení na odsouzené. Zobrazeni jsou zde opět pouze uniformovaní zaměstnanci, kteří jsou ve většině případů zachyceni v dramatických situacích a se zbraněmi v rukách (jedná se o situace spadající do oblasti zajišťování bezpečnosti).

Vězeňská služba České republiky v této brožuře na straně/slidu číslo 8 označuje bezpečnost za prioritní úkol. Dovolím si zde uvést přímou citaci ze zmíněné publikace. „Prioritním úkolem vězeňské služby je zajištění bezpečnosti střežených objektů věznic a vazebních věznic, a dále zajištění pořádku v budovách soudů, státních zastupitelství, Ministerstva spravedlnosti ČR a v jiných zákonem stanovených místech. Dalším úkolem je bezpečnost všech druhů eskort, minimalizace průniků nebezpečných a nepovolených předmětů do střežených objektů, jako jsou zbraně, omamné a psychotropní látky“. V chronologickém výčtu aktivit realizovaných Vězeňskou službou České republiky je dále zajištění bezpečnosti prezentováno na prvním místě a odborné zacházení na posledním.

označováni pojmy „dozorci“ a „bachaři“. Druhou velkou skupinu zaměstnanců tvoří odborní zaměstnanci, kteří jsou označováni za „civily“, neboli civilní zaměstnance.

Detailní informace k této problematice naleznete v páté kapitole.

125 Volně k dispozici ke stažení na adrese: https://www.vscr.cz/informacni-servis/ ke-stazeni/publikace/.

98

Vězeňská služba České republiky vydala také k 25. výročí jejího založení publikaci s názvem „25 let Vězeňské služby České republiky 1993–2018“ (Kýr, Kafková 2019). Úvodní fotografie knihy je v podstatě téměř identická s fotografií na internetových stránkách Vězeňské služby České republiky. V této knize je však již zmínka i o odborném zacházení. Celkově však v knize opětovně dominuje důraz na bezpečnostní dimenzi výkonu trestu.

Jako dlouhodobý problém se tak jeví, alespoň v perspektivách dotázaných aktérů vězeňského světa, nalezení vhodné vyváženosti mezi důrazem kladeným na bezpečnost a na odborné zacházení.

S ohledem na každodenní praxi ve věznicích označovali dotázaní respondenti tento rozpor za velmi problematický.

99

5 Proces humanizace českého vězeňství v perspektivách jeho aktérů Procesuální pojetí pojmu humanizace, se kterým v knize pracuji, se odráželo i ve výpovědích dotázaných aktérů, kteří k pojmu humanizace také přistupovali jako k procesu, jehož cílem je transformace českého vězeňství založená na určitých idejích a principech. Analyticky jsem tak k rozhovorům přistupoval ze dvou základních úrovní. Nazval jsem je jako „obsahovou“ a „implementační“.

Na obsahové úrovni jsem se zaměřil na emic perspektivy (definice), tedy na to, jak o procesu humanizace moji komunikační partneři vypovídali (jaké pojmy k jeho označení používali) a co považovali za jeho základ. Na této úrovni se primárně vztahovali k ideovému obsahu humanizace tak, jak je prezentován na úrovni psaných dokumentů. Shodně spojovali ideu humanizace s principy penal welfarism. Již na tomto místě však mohu uvést, že ne všichni se s touto ideou ztotožnili.

V rozhovorech se často také vyskytovalo hodnocení procesu naplňování cílů definovaných v rámci psaných dokumentů (implementaci humanizačních ideálů do praxe). Součástí výpovědí o implementaci byl také popis nezamýšlených důsledků, které se v praxi objevují.

Již Alvin Gouldner v padesátých letech minulého století zdůraznil, že nastavení jednoho cíle ze strany byrokratického aparátu nemusí nutně vést k tomu, že se s tímto cílem všichni zaměstnanci (úředníci) ztotožní a budou s ním souhlasit (Gouldner 1954). Ve 100

vztahu k procesu humanizace českého vězeňství lze konstatovat, že mnou dotázaní respondenti ve svých výpovědích reflektovali společný referenční základ, který představovaly výše zmíněné psané dokumenty. Cíl nastavený v rámci resortní politiky byl tak pro dotázané srozumitelný. Většina z nich se s ním ideově ztotožnila, zároveň však značně negativně hodnotila způsob, jakým se v praxi obsah humanizace naplňuje.

Výše jsem již představil strukturu resortu spravedlnosti s tím, že jsem vlastní výzkum realizoval primárně v prostředí věznic, které představují organizační jednotky Vězeňské služby České republiky. Uvedl jsem také, které skupiny aktérů světa věznic považuji za klíčové a svůj výběr jsem podepřel odkazem na předmětné nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky.

Věznice vnímám jako žité světy, ve kterých interagují aktéři spolu s nadosobními psanými pravidly, která pro ně vytváří pomyslný rámec, ve kterém se mohou pohybovat (v případě mříží a zdí se jedná doslova o fyzický rámec).

V této kapitole nabízím perspektivy uvedených skupin respondentů. Pro přehlednost jsem se je rozhodl prezentovat v jednotlivých subkapitolách na základě vytvoření tří základních klastrů – perspektivy zástupců managementu věznic, zaměstnanců a odsouzených. Proč zde hovořím o klastrech? Jelikož se dané skupiny ještě dále vnitřně člení na různé pozice. Například pojem „zaměstnanci“ je velmi obecný a bez bližšího vysvětlení by byl zavádějící. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl představit zde detailně strukturu věznice, respektive jednotlivé zaměstnanecké pozice. S různým postavením v organizační struktuře věznice se pojí i rozdílné role, které jedinci na daných pozicích zastávají, ale také úkoly, které by měli plnit.

Jsem přesvědčen o tom, že pro pochopení, a následnou interpretaci, je tento popis organizační struktury přínosný. Strukturu aktérských pozic v rámci českých věznic jsem uchopil zejména 101

prostřednictvím již několikrát zmíněného Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence, ve kterém jsou jednotlivé pozice popsány a jsou v nich také vymezeny role a úkoly jednotlivých skupin zaměstnanců zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence.

Do klastru managementu věznic řadím126, s ohledem na předmět a cíl mého výzkumu, ředitele věznic127, jejich zástupce128 a vedoucí oddělení výkonu trestu. Ředitel věznice a jeho zástupci zodpovídají za komplexní chod věznice ve všech oblastech jejího fungování (včetně administrativních, ekonomických, personálních, bezpečnostních i odborných oblastí). Jejich zodpovědností je také dodržování veškerých aktivit v souladu s nastavenými pravidly a principy. Odborné aktivity se odehrávají v rámci oddělení výkonu trestu, v jehož čele stojí vedoucí, mezi jehož hlavní úkoly patří: • • •

řídit a zodpovídat za činnost svého oddělení, zabezpečovat komplexně výkon trestu, zajišťovat řízení a kontrolní činnost svých podřízených, mezi které patří dozorčí služba a tým odborných zaměstnanců složený ze speciálních pedagogů, psychologů, sociologů,

Dle Seznamu systemizovaných míst určených pro výkon práce zaměstnanců Vězeňské služby České republiky a Seznamu systemizovaných míst určených pro výkon služby příslušníků Vězeňské služby České republiky. Oba tyto seznamy tvoří přílohy Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 10/2019, kterým se stanoví pravidla systemizace ve Vězeňské službě České republiky.

127 Dle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., zákon České národní rady o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

128 Zástupci ředitele věznice jsou na pozicích příslušníků Vězeňské služby České republiky (1. zástupce ředitele, služební zástupce ředitele a zástupce ředitele) a na pozici zaměstnance Vězeňské služby České republiky zástupce ředitele, který má kompetence v otázkách ekonomických.

126

102

sociálních pracovníků, vychovatelů-terapeutů, vychovatelů a pedagogů volného času.

Poslední bod již mnohé napovídá o odborných zaměstnancích působících na oddělení výkonu trestu. Klastr zaměstnanců věznic však zahrnuje nejen odborné zaměstnance, kteří nejsou ve služebním poměru vůči Vězeňské službě České republiky, ale také příslušníky Vězeňské služby České republiky.

Společným úkolem zaměstnanců a příslušníků je zejména: • • •

plnit povinnosti a úkoly vyplývající z písemných předpisů, zajistit odborné a terapeutické působení, zajistit dodržování práv vězněných osob stanovených zákonem a podzákonnými předpisy.

Vedle společných úkolů jsou však pro zaměstnance a příslušníky ve vnitřních předpisech Vězeňské služby České republiky definovány také specifické úkoly a povinnosti, které do značné míry vymezují jejich roli v systému fungování věznice. Dovolím si začít příslušníky Vězeňské služby České republiky.

Mezi příslušníky řadím inspektora dozorčí služby a dozorce oddělení výkonu trestu (dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence) a zaměstnance oddělení vězeňské stráže (dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži), zejména pak strážní a eskortní službu. Zástupci oddělení vězeňské stráže plní primárně represivní úkoly spojené s vnější bezpečností, mezi které patří například: • • •

střežení věznice a dalších prostor, střežení, předvádění a eskortování vězněných osob, zajišťování bezpečnosti osob a majetku, 103

•

• • •

potlačování vzpoury nebo jiných hromadných nezákonných jednání vězněných osob, při nichž je ohroženo zdraví nebo život osob anebo ničen majetek, zajišťování bezprostředního pronásledování uprchlých vězněných osob, zabraňování neoprávněnému vstupu osob a vjezdu motorových vozidel do střežených objektů, zabraňování průniku nepovolených předmětů do střežených objektů.

V rámci výzkumu jsem realizoval rozhovory převážně s dozorci působícími na oddělení výkonu trestu, kteří plní primárně represivní úkoly spojené s vnitřní bezpečností. Jedná se zejména o: • •

• •

•

zajištění kázně a pořádku, vedení přehledu o odsouzených na vymezeném úseku (včetně specializovaných seznamů zahrnujících např. odsouzené označené jako nebezpečné), provádění kontrol a osobních prohlídek odsouzených a jejich ložnic/věcí (včetně fyzických početních prověrek), kontrolu dodržování časového rozvrhu dne a dodržování podmínek výkonu trestu (včetně fyzického vzhledu a hygieny odsouzených), kontrolu vymezeného fyzického prostoru (zejména uzamykání vstupů a východů).

Z výše uvedeného vyplývá, že primárním úkolem příslušníků je zajištění pořádku, bezpečnosti, kázně a provádění kontrol. Jejich role a úkoly je tak možné interpretovat jako výrazně represivního charakteru.

Odlišné úkoly a nároky jsou kladeny na tzv. odborné zaměstnance, mezi které řadím (dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, 104

výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence) speciální pedagogy, psychology, sociology, sociální pracovníky, vychovatele-terapeuty, vychovatele a pedagogy volného času.

Speciální pedagog oddělení výkonu trestu je odborným zaměstnancem a jeho úkoly spočívají zejména v oblasti pedagogiky a naplňování pedagogických aspektů výkonu trestu. Zodpovídá za odbornou úroveň naplňování programů zacházení.

Psycholog oddělení výkonu trestu je odborným zaměstnancem a jeho úkoly spočívají zejména v oblasti psychologických aspektů výkonu trestu. Dále poskytuje odsouzeným odborné psychologické služby, na vyžádání poskytuje psychologické poradenství zaměstnancům a samostatně také zajišťuje diagnostiku odsouzených.

Sociolog oddělení výkonu trestu je odborný zaměstnanec oddělení výkonu trestu, který zajišťuje výzkumnou a analytickou činnost, která je zaměřena zejména na oblast sociologických aspektů výkonu trestu, a to z hlediska všech zúčastněných (odsouzených i zaměstnanců). Tato pozice však v praxi bývá obsazována jen velmi výjimečně.

Sociální pracovník oddělení výkonu trestu je odborný zaměstnanec oddělení výkonu trestu, který zajišťuje samostatnou sociální práci. Sociální pracovník oddělení výkonu trestu zaměřuje sociální práci s odsouzenými na plynulý přechod odsouzených do řádného občanského života po propuštění.

Vychovatel oddělení výkonu trestu je členem týmu, mezi jehož základní úkoly patří výchovná, vzdělávací, diagnostická a preventivní činnost zaměřená na celkový rozvoj osobnosti. Vychovatel je metodicky usměrňován speciálním pedagogem oddělení výkonu trestu.

105

Vychovatel-terapeut oddělení výkonu trestu je odborný zaměstnanec oddělení výkonu trestu, který realizuje individuální a skupinové terapie v rámci terapeutických programů a ve specializovaných odděleních.

Pedagog volného času oddělení výkonu trestu je členem týmu, mezi jehož základní úkoly patří výchovná, vzdělávací, diagnostická a preventivní činnost zaměřená na celkový rozvoj osobnosti.

Metodicky je usměrňován speciálním pedagogem oddělení výkonu trestu.

Ve velmi odlišném a specifickém postavení, vůči výše zmíněným dvěma skupinám (klastrům), jsou odsouzení. Pokud zástupci managementu věznic představují ty aktéry, kteří částečně nastavují pravidla129, kontrolují a vynucují jejich dodržování, a zaměstnanci jsou vykonavateli pravidel v praxi (srov. Coyle, Fair 2018), pak odsouzení jsou v pozici primárních „příjemců poskytovaných služeb“.

To však neznamená, že by neměli povinnosti. Naopak. Stejně jako na všechny ostatní účastníky vězeňského světa, tak i na odsouzené daná pravidla dopadají a odsouzení se jimi musí řídit.

Práva odsouzených jsou upravena ve druhém díle druhé hlavy zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Povinnosti odsouzených poté upravuje třetí díl druhé hlavy tohoto zákona. Mezi základní povinnosti odsouzených, dle ustanovení § 28 tohoto zákona, patří: • • •

dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce,

129 Prostřednictvím vydávání vnitřních řádů věznic dle ustanovení § 14 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

106

• • • •

plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice.

Z hlediska moci jsou odsouzení, dle uvedených předpisů, v pozici aktérů, jejichž podíl na jejím výkonu by měl být nejmenší, a naopak jsou to odsouzení, kteří mají povinnost strpět výkon moci ze strany vybraných osob, které jsou k tomu zmocněny, tedy ze strany zaměstnanců věznic. Toto mocenské rozložení je však samotnými zaměstnanci věznic zpochybňováno (Dirga, Hasmanová Marhánková 2014).

Pokud se tedy zaměříme na aktéry vězeňského světa, tak je nutné mít na paměti, že se nejedná o žádnou homogenní skupinu, ale naopak se projevuje poměrně značná heterogenita mezi jednotlivými skupinami navzájem, ale i uvnitř nich samotných.

Vysvětlením v některých případech jistě může být vzájemná mezilidská distance mezi jednotlivými aktéry. Jako sociolog jsem se však s tímto možným vysvětlením nespokojil, a naopak jsem se snažil nalézt další. Jedním z nich, se kterým v této práci primárně pracuji, je vysvětlení strukturální. Tím mám na mysli, že určitou míru heterogenity, a případné distance mezi skupinami aktérů, lze vysvětlit analýzou vybraných aspektů a procesů podmíněných nastavením pravidel na úrovni psaných dokumentů. Blíže se budu tomuto možnému vysvětlení věnovat v závěru mé knihy. Před tím však představím perspektivy zástupců jednotlivých aktérských skupin. Přidržím se výše zmíněného „klastrového rozložení“ a začnu perspektivami zástupců managementu věznic.

107

5.1 (Re)produkce a zvládání nejistoty Zástupci managementu věznic, se kterými jsem měl možnost hovořit, interpretovali humanizaci jako proces, jehož základem je rozšiřování „zón nejistoty“ (srov. Naylor 2015a, 2015b), které ve svých dílech popsali Crozier s Friedbergem (srov. Crozier 1970; Crozier, Friedberg 1977). Ti upozorňovali na nezamýšlené důsledky snah o písemnou úpravu všech aspektů fungování organizace spočívající v nemožnosti bezezbytku postihnout celou šíři oblasti, na kterou je daný předpis/pravidlo zaměřen. Dominantní témata ve výpovědích zástupců managementu věznic ve vztahu k procesu humanizace představovaly nejistota, riziko, vágnost, neurčitost, neefektivita a kontraproduktivita.

Slabinou písemných pravidel je částečná vágnost a nejasnost, která byla reflektována i v oficiálních dokumentech Vězeňské služby České republiky a která byla zástupci managementu vnímána jako jejich klíčový rys.

To máte tak, v některých zákonech, koncepcích, nebo dílčích vnitřních nařízeních máte stanoveno, že se například musíte snažit maximalizovat kladení důrazu na lidská práva odsouzených. Nikde se ale nepíše, jak přesně to máte udělat. Hranice přípustného a nepřípustného jsou strašně nejasné a mlhavé. Pak je jasné, že něco udělat lze snadno, ale něco například vůbec ne. Vždyť máte taky každou věznici jinou, ale pravidla jsou pro všechny stejná. Já se jen hrozím toho, až se něco stane a systém se sesype. Už takhle je to v praxi na hraně, někdy až dost za ní (pan Norbert130 – zástupce vedení věznice).

130 Jména respondentů, která v knize uvádím, jsou smyšlená a neodpovídají jejich skutečným jménům.

108

Jak a proč je však vágnost psaných pravidel dávána zástupci managementu do souvislosti s procesem humanizace? Důvodem je pojetí humanizace jako procesu, který přináší vznik mnoha nových písemných předpisů (nový písemný předpis se v této perspektivě rovná nové nejistotě). V tomto bodě se dostávám k hodnocení implementační stránky procesu humanizace ze strany managementu věznic. V souladu s principy penal welfarism by cílem (preferovanou změnou) procesu humanizace měla být podpora naplňování hlavního cíle výkonu trestu odnětí svobody, kterým je, dle platné legislativy, podporovat „takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem“.

V praxi nicméně, dle dotázaných respondentů, dochází k opačnému důsledku, kterým je neadekvátní nárůst byrokracie (byrokracií míní respondenti právě nárůst počtu dílčích předpisů a z toho plynoucích agend – často ve formě vyplňování výkazů a další související administrativy). Ze své pozice v organizační struktuře věznice nevnímají písemná pravidla jako oporu pro svou práci, ale naopak jako potenciálně rizikové oblasti a případné možnosti jejich vlastního selhání. K dopadům procesu humanizace na svou práci jsou tak zástupci managementu věznic převážně kritičtí.

Zajímavým aspektem jejich vlivu na fungování věznic je možnost psaná pravidla (spolu)utvářet a ovlivňovat, a to zejména prostřednictvím tvorby vnitřních řádů věznic ze strany ředitelů131.

Z jejich výpovědí však vyplývá, že je pro praxi tato pravomoc spíše nedůležitá, jelikož vnitřní řády věznic musí vycházet z principů obsažených v předpisech vyšší právní síly a zároveň podléhají schválení zástupců nadřízené autority (odboru výkonu 131 Dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 31/2017, kterým se stanoví zásady pro zpracování a vydání vnitřního řádu věznice pro obviněné, vnitřního řádu pro odsouzené a vnitřního řádu pro osoby ve výkonu zabezpečovací detence.

109

vazby a trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky132).

V rozhovorech se tak objevovala dvě hlavní zdůvodnění vyjadřované distance vůči psaným pravidlům. Za prvé to byl proces tvorby daných předpisů, kdy jsou tyto předpisy tvořeny a přijímány „lidmi bez dostatečné praxe a zkušeností“ (cituji vyjádření jednoho z respondentů). Psaná pravidla (primárně na úrovni koncepčních dokumentů) tak dle jejich názoru nereflektují praxi, ale spíše představují pomyslné „vzdušné zámky“, k jejichž dosažení nejsou v současné době odpovídající zdroje a podmínky. Tím je myšlen zejména nedostatek finančních prostředků (například na výstavbu nových ubytovacích kapacit) a dlouhodobý nedostatek kvalifikovaného personálu. To jsou ostatně problémy, které Vězeňská služba České republiky v oficiálních dokumentech otevřeně přiznávala (Vězeňská služba ČR 2014: 4). Stanovené požadavky tak nejsou, dle zástupců vedení věznic, v souladu s reálnými možnostmi českého vězeňství.

S tím se pojí druhý zmiňovaný problém, kterým je nízká participace zástupců managementu věznic na procesu tvorby uvedených dokumentů. Za výše zmíněné „lidi bez dostatečné praxe a zkušeností“ považují zástupci managementu věznic některé zaměstnance Ministerstva spravedlnosti a Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky, kteří primárně dané dokumenty připravují.

Vedení jednotlivých věznic na přípravě dokumentů nicméně participuje. V Koncepci vězeňství do roku 2025 je například uvedeno, že se na její přípravě podíleli nejen zástupci generálního ředitelství, ale také „manažeři z jednotlivých věznic“ (Ministerstvo 132 Dle ustanovení § 5 odst. 2 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 31/2017, kterým se stanoví zásady pro zpracování a vydání vnitřního řádu věznice pro obviněné, vnitřního řádu pro odsouzené a vnitřního řádu pro osoby ve výkonu zabezpečovací detence.

110

spravedlnosti ČR 2016: 3), což se projevilo i do složení pracovních týmů zodpovědných za přípravu uvedené koncepce. Je tedy patrné, že zástupci managementu věznic nejsou z příprav těchto strategických dokumentů zcela vynecháni. Žádný z mnou dotázaných respondentů však na přípravě koncepčních materiálů nikdy neparticipoval.

Ve výpovědích dotázaných se odrážela také částečná distance vůči obsahu uvedených dokumentů, ve kterých je patrný důraz na rozšiřování práv vězněných osob a požadavek na jejich úplné dodržování v praxi. K myšlence humanizace se stavěli dotázaní zástupci vedení věznic relativně neutrálně, kdy ji nezatracovali, nicméně k ní přistupovali z pozice, kterou jsem pracovně označil za „opatrně represivní“. Tím mám na mysli, že dotázaní by preferovali spíše zajištění maximální bezpečnosti a pořádku na úkor určitého omezení lidských práv. V praxi dle jejich vyjádření ale dochází spíše k opačné situaci, tedy k možnému ohrožení pořádku a bezpečnosti z důvodu rozšiřování práv vězněných osob.

Zástupci vedení věznic se tak plně neztotožňovali ani s obsahovou stránkou procesu humanizace (primární důraz kladou na bezpečnost, a ne na zajištění lidských práv vězněných) ani s implementační stránkou (kdy v praxi nelze pravidla bezezbytku dodržovat). Oporu při snaze nalézt vysvětlení jejich přístupu k procesu humanizace mi poskytla teorie byrokracie a formálních organizací. Jako možné způsoby vysvětlení předkládám pozici v organizační struktuře věznice a strukturální podmínky rekrutování managementu věznic (zejména jejich ředitelů).

Kladení rovnítka mezi pojmy humanizace a riziko/nejistota není z pohledu pozice zástupců managementu v organizační struktuře věznice příliš překvapivé. Jejich klíčovou odpovědností je zajištění přesného dodržování pravidel v praxi, přičemž však nenesou zodpovědnost jen za své činy, nýbrž i za ostatní (své podřízené i odsouzené). Zároveň ale vychází z předpokladu, že vynucení 111

striktního dodržování pravidel v praxi není téměř možné (srov.

Scarton, Sim, Skidmore 1991). Implementace psaných pravidel do praxe tak v tomto kontextu představuje největší zdroj nejistoty, kterou se snaží zástupci managementu v rámci možností minimalizovat.

Jedním ze způsobů minimalizace nejistoty je kladení důrazu na bezpečnost, což se pojí se způsoby hodnocení jejich práce, respektive s projevy jejich pracovního selhání. Způsob hodnocení práce managementu věznic, primárně však ředitelů a ředitelek, je dlouhodobě diskutovaným tématem v rámci resortu. Žádná jasná kritéria pro hodnocení věznic doposud stanovena nebyla.

Ve svém důsledku je absence jasných pravidel hodnocení dalším zdrojem již tak silně pociťované nejistoty, kterou v rozhovoru zdůraznil i pan Jan. „Dnes si nikdo není jistý. Už to není jako dřív, že by místo ve vězeňské bylo jisté (Vězeňská služba České republiky – poznámka autora). Naopak. Když se podíváte na to, jak se točí ředitelé věznic, lidé na generálním ředitelství i samotní generální ředitelé, tak Vám bude jasné, že se nikdo necítí jistý. U nás je fluktuace ve vězeňské snad největší v celé Evropě“ (pan Jan – zástupce vedení věznice).

Dotázaní zástupci managementu věznic se však shodli na jednom hlavním kritériu hodnocení jejich práce, kterým jsou tzv. mimořádné události. Jak v rozhovoru uvedl pan Bedřich, tak „není nic horšího, než když se ve věznici stane mimořádná událost, to si nikdo nepřeje“. Detailně vymezuje okruh mimořádných událostí ve Vězeňské službě České republiky Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 43/2018 o mimořádných událostech ve Vězeňské službě České republiky. Jedná se tedy o kritérium, které jednoznačně spadá do oblasti bezpečnosti. Navíc je to kritérium, které je poměrně jasně operacionalizovatelné a kvantifikovatelné.

112

Operacionalizaci představuje definice mimořádných událostí dle příslušného nařízení a kvantifikovatelnost pak hlášení těchto událostí v daných případech (jednotkách) Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky či Ministerstvu spravedlnosti133.

U odborného působení takto jasné měřítko (ne)úspěšnosti neexistuje. Je tedy o poznání složitější hodnotit věznici jako neúspěšnou z pohledu odborného zacházení. K měření efektivity odborného působení (či k měření efektivity trestní politiky jako takové) je mezinárodně využívána míra kriminální recidivy, která představuje kritérium (ne)úspěchu odborných intervencí. Toto kritérium je však problematizováno s ohledem na nejasné vymezení samotného pojmu recidiva a s ohledem na chybějící jednotnou metodiku výpočtu míry kriminální recidivy (Fazel, Wolf, 2015).

V České republice je relevance kriminální recidivy jako měřítka efektivity dále umocněna chybějícími údaji.

Autorský kolektiv Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v této souvislosti uvádí, že „na rozdíl od jiných zemí není v České republice kriminální recidiva ve vztahu k uloženým sankcím a jejich efektivitě statisticky sledována. Policejní i soudní statistiky sice uvádějí podíl recidivistů na celkovém počtu stíhaných či odsouzených osob, avšak nelze z nich odvodit, jaké konkrétní tresty či jiná opatření byly vůči těmto jedincům v minulosti uplatněny. Samotné sledování recidivy ovšem provází řada metodologických problémů. Zajímá-li nás v principu chování pachatele po uloženém trestu z hlediska možného porušování zákonů, je vždy otázkou, z jakých zdrojů se o něm dozvídáme. Pokud se spoléháme pouze na údaje o registrované kriminalitě, musíme se smířit se skutečností, že relativně velkou část celkové recidivy tímto způsobem nezachytíme“ (Rozum, Tomášek, Vlach, Háková, 2016: 32).

133 Dle ustanovení § 1 odst. 2 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 43/2018 o mimořádných událostech ve Vězeňské službě České republiky.

113

Pokud je hlavním cílem zástupců managementu věznic zabránění výskytu mimořádných událostí, pak je poměrně očekávatelné, že budou v praxi klást důraz v první řadě na represivní nástroje (bezpečnostní prvky) v porovnání s odborným působením. Žádný z dotázaných však nevyslovil názor, že by odborné působení bylo bezcenné. Při komparaci represivního a odborného (či chcete-li výchovného) působení ale jednoznačně preferovali to represivní.

Primární kladení důrazu na bezpečnost je spojeno také s procesem obsazování pozic vrcholného managementu věznic.

Perspektiva dotázaných zástupců věznic mi během analýzy dat v mnohém připomínala perspektivu uniformovaných příslušníků, kterou přiblížím v další subkapitole. Zdá se, že tato podobnost není zcela náhodná. Řada dotázaných zástupců vedení věznic v rozhovorech zmínila svou předchozí pracovní kariéru na pozicích příslušníků Vězeňské služby České republiky. Jejich výpovědi jsem následně propojil se strukturálním nastavením personálních procesů v rámci Vězeňské služby České republiky134, čímž mám na mysli, že pozice ve vrcholném managementu věznice (zejména ředitelů a jejich zástupců) mohou obsadit pouze příslušníci Vězeňské služby České republiky135, tedy ti jedinci, kteří předtím sloužili jako příslušníci (v případě mých respondentů to byli zejména dozorci oddělení výkonu trestu). Výjimku tvoří pouze pozice tzv. ekonomického zástupce ředitele (referent fiskální politiky, rozpočtu a hospodaření), který má ve své gesci primárně agendu spojenou s hospodařením věznice. Důraz na bezpečnost (a do jisté míry perspektiva upřednostňující spíše represivní přístup ve srovnání s přístupem penal welfarism) je tak v rámci českého vězeňství šířen strukturálně tím, že do určitých struktur 134 O podmínkách kariérního řádu v rámci Vězeňské služby České republiky se zmiňuje i Koncepce vězeňství do roku 2025 (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 36–37, 53–54).

135 Tato podmínka vyplývá ze systemizace míst pro výkon služby příslušníků Vězeňské služby České republiky uvedené v Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 10/2019, kterým se stanoví pravidla systemizace ve Vězeňské službě České republiky.

114

mají přístup pouze příslušníci Vězeňské služby České republiky, a je naopak odepřen „civilním“ zaměstnancům. Tento „strukturální aspekt“ managementu věznic byl reflektován i ze strany ostatních skupin respondentů (zejména zaměstnanců).

Pozici zástupců managementu bychom mohli slovy jednoho z nich popsat jako „mezi mlýnskými kameny“. Toto označení se vztahuje k výše nastíněnému rozporu mezi požadavky kladenými na výkon jejich práce a „kapitálem“ (myšleno možnostmi), kterým reálně disponují. Moc, která je managementu věznic přiřazena na základě zastávané pozice, však není dostatečná pro absolutní kontrolu dodržování pravidel (srov. Scarton, Sim, Skidmore 1991).

Ilustrativně uvedenou situaci popsal v rozhovoru pan Bedřich.

Naším hlavním úkolem je, aby věznice fungovala a byla dodržována všechna nařízení, aby nedocházelo k porušování práv odsouzených a byly pro ně zajištěny takové podmínky, které jsou stanoveny v legislativě. Bohužel to ne vždy jde dodržet reálně. Někde se musí slevit, jinde se zase může přidat. I když ono toho přidávání moc není, to se spíše musí ubírat. Ne na vše jsou peníze, také nám chybí tabulková místa pro zaměstnance. To je velmi složitá záležitost. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Problémem je, že se vytyčí určité limity, které jedna věznice splnit může, ale druhá ne. Z toho důvodu pak dochází k určitým kličkám a provizorním řešením, kdy je formálně učiněno požadavkům za dost, ale v praxi to bezezbytku dodržováno není (pan Bedřich – zástupce vedení věznic).

Kličky a provizorní řešení, která pan Bedřich zmínil, představují výše uvedené „adaptační mechanismy“, tedy způsoby, jakými aktéři vězeňského světa reagují na aktuální podmínky ve věznicích panující (srov. Goffman 1961). Tyto adaptační mechanismy jsou součástí strategie minimalizace nejistot a rizik a spočívají 115

v tichém tolerování takových porušení pravidel, která nejsou pro každodenní chod věznice natolik závažná, aby vedla k negativní pozornosti nadřízených orgánů. Jinými slovy je klíčem nalézt takový funkční mód, ve kterém budou splněny základní nároky a bude zajištěn běžný provoz věznice i za cenu případných ústupků od preferovaných standardů a vytyčených cílů.

Jako příklady adaptačních mechanismů ze strany zástupců vedení věznic, které v rozhovorech sami zmiňovali, mohu uvést strategie výpočtu ubytovacích ploch a (ne)zrušení pozice tzv. barákových. Zástupci vedení věznic jsou v praxi nuceni hledat takové způsoby, jak formálně dodržet požadovanou velikost ubytovací plochy i za situace, kdy počet odsouzených neklesá (spíše naopak) a zároveň se ubytovací kapacity nezvyšují, což je způsobeno nedostatečnou výstavbou nových ubytovacích prostor pro vězněné osoby. V praxi je to poté řešeno dílčími technickými úpravami stávajících prostor, které jsou následně oficiálně prezentovány jako dodržení stanovených standardů. Detailně tuto strategii popsal v rozhovoru pan Jindřich.

V České republice je zákonná norma ubytovacích prostor 4 m2, která se posouvá ke 3 m2. Z ministerstva a generálního ředitelství je tlak na vytváření ubytovacích prostor, kde bude na jednoho odsouzeného připadat 6 m2. To je jako hezký plán, ale v praxi je nyní nedosažitelný, protože na to nejsou prostory. Věznice už takhle praskají ve švech, jsou staré, není možné je nijak rozšiřovat a na nové věznice zatím nejsou peníze. Nebo teda jako mluví se o výstavbě nových ubytoven, ale to je otázka několika let. A navíc jich bude tak málo, že se problém nevyřeší. Jo a já jsem teď v pozici, že musím požadavky dodržovat, nesmím normu překročit, ale jak to mám jako dělat? V praxi se to musí řešit tak, že někde vybouráš kousek zdi, nebo zbouráš příčku, čímž se jakoby spojí dvě místnosti a je možné říct, 116

že máme pro odsouzené požadované metry. Ony se ale ty místnosti reálně nijak nespojí. Pokud tam ale je díra, tak je možné je za spojené prezentovat. Když to řeknu blbě, tak jde o to formálně standard dodržet, ale reálně se spíš naopak výrazně snižuje. Ono to ale jinak udělat nejde. Odsouzených přibývá, kapacity jsou stejné. Takže my v praxi oficiálně místo vytváříme, reálně ale žádné není (pan Jindřich – zástupce vedení věznic).

Uvedená strategie není zástupci managementu hodnocena jako pozitivní způsob řešení situace, ale jako nezbytná reakce na rozpor mezi požadavky a reálnými možnostmi. Opačným způsobem je hodnocena druhá strategie, kterou v rozhovorech dotázaní zmiňovali. Tou je zachování pozic tzv. barákových i přes oficiální zákaz této pozice vycházející z právní úpravy. Tato strategie je naopak hodnocena jako snaha o pokračování „dobré praxe“, která se s ohledem na každodenní vězeňský život a fungování věznice osvědčila. Barákoví (označovaní též pojmem brigadýři) představovali zástupce z řad odsouzených, kteří měli možnost ze své pozice vést dialog se zaměstnanci věznic a vyjednat pro odsouzené určité benefity. Výměnou za to byla zodpovědnost barákových za udržování pořádku a kázně ve stanovených prostorech s ložnicemi odsouzených.

Dle § 15 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, přísluší odsouzeným ve výkonu trestu stejná práva za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem. V souladu s principy penal welfarism je tak v současném českém vězeňství kladen důraz na rovnost práv a podmínek odsouzených, což je formálně interpretováno jako zákaz využívání pozic barákových, kteří v porovnání s ostatním odsouzenými podmínky stejné nemají.

117

Praxe využívání barákových je však dlouhodobě pozitivně hodnocena jak ze strany samotných odsouzených, tak ze strany zaměstnanců (včetně zástupců managementu). V českých věznicích je pozice barákových stále udržována (srov. Dirga, Lochmannová, Juříček 2015). Během svého výzkumu jsem se s nimi běžně setkával, a to jak v rámci realizovaných rozhovorů136, tak během mého pobytu ve vybraných věznicích. Zmínku o barákových jsem nalezl i ve svém terénním deníku. „Dnes jsem měl možnost navštívit ve věznici XY cely odsouzených. Můj vstup do prostoru cel okamžitě přitáhl pozornost odsouzených, kteří začali postupně stále více a více vycházet z cel na chodbu. Pan vychovatel, který mě doprovázel, mi vysvětlil, že se nemusím cítit v ohrožení, že je to běžnou reakcí na nový impulz. Okamžitě si nechal zavolat barákového, který se k nám připojil a pomáhal panu vedoucímu s výkladem (místy jsem si připadal jako na přednášce). Jelikož jsem se s termínem barákový nikdy nesetkal, tak jsem se zeptal, co vlastně znamená.

Pan vychovatel spolu s odsouzeným se shodli na tom, že barákový představuje určitou spojku mezi odsouzenými a zaměstnanci věznice. Bylo vidět, že má barákový mezi odsouzenými respekt a díky jeho přítomnosti jsem se cítil bezpečně“.

Zástupci managementu věznic tak ve své každodenní praxi zaměřují pozornost zejména na eliminaci uvedených nejistot a zvyšující se administrativu spojenou s kvantitativním nárůstem dokumentů.

V jejich perspektivách k humanizaci dochází prostřednictvím rozšiřování práv vězněných osob ukotvených v nových písemných 136 V jednom případě byl vybraný odsouzený, se kterým jsem měl rozhovor realizovat, označen za barákového ze strany zaměstnance věznice. K rozhovoru s tímto odsouzeným nakonec nedošlo z důvodu jeho pracovní vytíženosti. V době plánované realizace rozhovoru byl daný odsouzený v zaměstnání mimo prostory věznice.

118

předpisech. Celkově však proces humanizace hodnotí převážně negativně, a to jak na obsahové, tak i implementační úrovni. Reálný přínos nových písemných předpisů pro praxi je, dle jejich vyjádření, zanedbatelný, a situace v českých věznicích se spíš naopak zhoršuje. Negativně hodnotí také tlak na svých pozicích vedoucí k vytváření a využívání adaptačních mechanismů v praxi.

Zaměstnancům věznic, včetně zástupců nejvyššího vedení, je zákonem stanoven společný hlavní cíl jejich práce uvedený výše, se kterým se identifikují. K jeho dosažení však využívají rozdílné způsoby vyplývající do značné míry z pozice, kterou v organizační struktuře věznice zaujímají. Mají tedy legislativně ukotvené rozdílné mocenské postavení a oprávnění.

Přístup dotázaných zástupců vedení věznic byl nejvíce podobný přístupu, který popisovali a v praxi využívali tzv. uniformovaní příslušníci (primárně dozorci oddělení výkonu trestu). Jejich přístup je založen na využívání represivních nástrojů, ve které je vkládána víra v to, že „se odsouzení nebudou chtít do vězení už vrátit“ (citace z rozhovoru s jedním z dotázaných respondentů).

Tato pozice vychází z předpokladu, že se odsouzení po propuštění chtějí do vězení vrátit, jelikož mají ve vězení lepší podmínky v porovnání se životem mimo zdi věznice. A pouze represivním přístupem docílíme toho, že podmínky ve věznicích budou pro odsouzené tak nepříjemné, že se rozhodnou pro život mimo vězení. Perspektiva příslušníků se tak shoduje s principy teorie odstrašení (Karabec 2001). Kladení důrazu na lidská práva v rámci písemných dokumentů je poté příslušníky interpretováno jako vytvoření neadekvátně benevolentních (a „příjemných“) podmínek, které k návratu odsouzených do věznic přispívají. Obdobně neefektivně je jimi vnímána i práce odborného personálu.

119

5.2 Vnitřní rozpory populace zaměstnanců českých věznic Spor o humanizaci. I takto je možné popsat střet perspektiv v rámci skupiny zaměstnanců českých věznic, kteří na mém výzkumu participovali. S ohledem na výše uvedenou diferenciaci klastru zaměstnanců věznic se přidržím nastíněného dělení na dvě základní skupiny, kterými jsou příslušníci (primárně dozorci oddělení výkonu trestu) a odborní zaměstnanci. Obě skupiny v této kapitole detailně představím. Dovolím si nicméně začít obecným nástinem rozporů populace zaměstnanců, který následně rozvedu. Již na tomto místě bych rád upozornil na určitou nekonzistenci v názorech uvnitř populace odborných zaměstnanců, která je způsobena specifickým složením skupiny vychovatelů, kterému se budu věnovat níže.

V čem se příslušníci a odborní zaměstnanci shodují? Obě skupiny se ztotožňují s nastaveným cílem, kterým je náprava vězněných osob a jejich následná reintegrace zpět do společnosti.

Shoda panuje také v poměrně výrazně negativním hodnocení současného stavu českého vězeňství, které dle slov dotázaných nenapravuje, ale pouze izoluje (srov. Karabec 2001). To je spojeno s negativním hodnocením implementační stránky procesu humanizace, tedy s tím, jak je humanizace v praxi realizována.

Perspektivy zaměstnanců se však v mnohem výraznější míře rozcházejí. Klíčový rozpor vidím v rozdílném hodnocení obsahové stránky procesu humanizace. Většina odborných zaměstnanců, v souladu s principy penal welfarism, vidí jako způsob naplnění stanoveného cíle (nápravy) právě humanizaci vězeňství spočívající v odborném a lidském zacházení. Zcela opačný názor vyjadřovali dotázaní příslušníci, kteří naopak vidí jako jedinou možnost naplnění cíle silnou represi spočívající ve snaze odstrašit vězněné osoby od dalšího budoucího pobytu ve vězení.

120

Zajímavým je dále rozpor v názorech na to, zda k humanizaci v praxi dochází, nebo ne. Příslušníci zastávají názor, že k humanizaci dochází a projevuje se to v rozmazávání mocenských hranic (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014), rozšiřování práv vězněných osob a „zpříjemňování“ podmínek pobytu za mřížemi.

Ve svém důsledku to tak, dle slov dotázaných příslušníků, vede ke stavu, kdy odsouzení z vězení odejít buď vůbec nechtějí, nebo se po propuštění chtějí do vězení co nejrychleji vrátit, jelikož na svobodě jsou jejich životní podmínky v porovnání s vězeňským životem horší.

Opačný názor vyjadřovala většina dotázaných zástupců odborných zaměstnanců, kteří humanizaci v praxi nevidí. Vidí pouze nezamýšlené důsledky neúspěšné implementace (implementační stránka) spočívající v nárůstu byrokracie a administrativy, což vede ke stavu, kdy na odbornou práci s vězněnými osobami není dostatek personálu a nezbývá ani čas. Humanizace by dle jejich slov měla posílit pomoc vězněným osobám s návratem na svobodu, což se ale v praxi příliš neděje.

Právě tyto rozpory tvoří jádro sporu o humanizaci, který jsem zmínil výše a který je v praxi aktéry vězeňského světa interpretován také jako spor mezi řádem a výchovou. Tento spor se posléze přenáší i do každodenního vězeňského života a vráží do populace zaměstnanců pomyslný klín, vnitřně ji štěpí a posiluje jejich vzájemnou distanci. Zaměstnanci věznic by měli tvořit soudržný celek, jehož činnost povede ke společně nastavenému cíli. V praxi se však ukazuje, že takováto spolupráce v mnoha případech nefunguje.

Skeptičtí příslušníci Pozice příslušníků je v rámci vězeňství poměrně specifická tím, že dlouhou dobu byli tito aktéři vězeňského světa přehlíženi ve spojitosti s významem pro naplnění hlavního cíle, kterým je 121

náprava vězněných osob (Lombardo 1981). V současné době toto již neplatí a význam jejich působení na vězněné osoby je naopak zdůrazňován (Vězeňská služba ČR 2006; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016; Coyle 2009; Coyle, Fair 2018). Jedná se zejména o dozorce, kteří tráví s odsouzenými v prostorách věznice značné množství času, pravidelně vzájemně interagují a (spolu)utváří morální a sociální klima věznice (srov. Liebling 2004).

Význam dozorců je diskutován i ve vztahu k humanizaci vězeňství, kdy jsou vnímáni jako důležitá součást tzv. kultury humanismu (srov. Tubex 2015). Andrew Coyle tuto myšlenku rozpracovává a tvrdí, že vězeňští dozorci jsou pro vytvoření moderního a humánního vězeňství nezbytní, zejména v oblasti uplatňování principů důstojného a lidského zacházení s odsouzenými v praxi (Coyle 2009). Nenaplnění tohoto požadavku může představovat výraznou překážku procesu humanizace v praxi v případě, že se perspektiva a přístup dozorců rozchází s principy penal welfarism.

Bronwyn Naylor v tomto ohledu popsala kontext australského vězeňství (srov. Naylor 2015a, 2015b), a zdá se, že to české se příliš neliší.

Perspektiva dotázaných příslušníků působících v českém vězeňství byla ve vztahu k efektivitě procesu humanizace značně skeptická. Výkon vězeňství založený na přístupu penal welfarism dle jejich vyjádření nemůže fungovat, jelikož vytváření „humánních“ podmínek je ze strany odsouzených zneužíváno a dlouhodobě se ukazuje jakékoliv ulehčení pobytu za mřížemi jako nevhodné.

Jasně se tak hlásí k potřebě nastolení opačného postupu, tedy k punitive turn (srov. Garland 2001; Drake 2012).

Pan Jaroslav v rozhovoru uvedl, že „cílem pobytu ve vězení by měla být pro odsouzené náprava. To se ale v žádném případě neděje. Vzhledem k tomu, že se 80 % odsouzených vrací zpátky, tak vězeňství efektivní prostě není. Ti lidé jsou narušení a ten způsob, jakým je chtějí napravit, nefunguje. Tím, že budeme odsouzeným 122

stále více a více rozšiřovat práva a budeme jim všemožně ustupovat, tak tím ničeho nedocílíme. Maximálně se budou chtít do vězení vracet (pan Jaroslav – dozorce).

Výpověď pana Jaroslava zrcadlí hlavní charakteristiky, které jsou odsouzeným ze strany příslušníků přisuzovány. Za prvé je to nenapravitelnost většiny z nich (pan Jaroslav ji označil za narušenost). Odsouzení jsou tímto způsobem do značné míry dehumanizováni a jsou vnímáni jako ti druzí, jako potenciální riziko a jako nepřátelé, se kterými je potřeba bojovat137. V rozhovorech s příslušníky se objevovalo tvrzení, že „dozorci a vězni jsou na rozdílných stranách barikády“. Za nenapravitelného je poté považován zejména takový vězeň, který není prvovězněný (srov.

Dirga, Hasmanová Marhánková 2014). To znamená, že se po propuštění z výkonu trestu do vězení znovu vrátil. Právě tendence navracet se do vězení je druhou klíčovou charakteristikou, která je odsouzeným přisuzována. Dle dotázaných příslušníků je to způsobeno vytvářením příliš lidských podmínek, které si vězněné osoby nezaslouží a které je nemotivují k nápravě, a naopak je spíše motivují k návratu do vězení, kde se mají „relativně dobře“ (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014).

Měřítkem neúspěchu procesu humanizace je pro příslušníky míra kriminální recidivy, která se v současné době pohybuje mezi 60–70 %. Dle Statistické ročenky Vězeňské služby České republiky za rok 2018 bylo v českých věznicích ke dni 31. 12. 2018 z celkového počtu vězněných osob celkem 63,1 % opakovaně vězněných (Vězeňská služba ČR 2019: 109). Příslušníci odkazovali k tzv. penologické recidivě, která znamená, že osoba propuštěná z výkonu trestu odnětí svobody během svého dalšího života byla znovu pravomocně odsouzena a opětovně nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody. Recidiva je dále příslušníky 137 Odsouzení jsou vnímáni příslušníky jako osoby, kterým není možné důvěřovat a které se snaží manipulovat se systémem (Dirga, Hasmanová Marhánková 2014).

123

vysvětlována jako selhání systému, v čemž se shodují s odbornými zaměstnanci. Odborní zaměstnanci nicméně vidí selhání systému v tom, že nedokáže poskytnout vězněným osobám dostatečnou podporu a pomoc při jejich návratu na svobodu. Příslušníci zdůrazňují naopak nedostatečnou míru represe.

Tento, pro ně nefungující, model porovnávají s modelem komunistickým, který popisují jako ideální vězeňský systém, který je sice založen na represi, ale tato represe je popisována jako efektivní.

S ohledem na výše uvedenou nenapravitelnost většiny vězněných osob preferují příslušníci zejména „tvrdý a přísný přístup“ (citace z rozhovoru), jelikož odbornou práci vnímají za neefektivní. Je to dáváno do souvislosti s předchozím životem vězněných, kteří dle slov dotázaných příslušníků „nejsou inteligentní, a jediné, čemu rozumí, je násilí a tvrdý režim“. Chtít odborně pracovat s takovýmito osobami je, dle jejich vyjádření, neefektivní, což opět dávají do souvislosti s mírou recidivy.

Ideálem je takové vězení, které je natolik represivní a nepřátelské prostředí, do kterého se nikdo nechce dostat a už vůbec se do něj nikdo nechce po propuštění vrátit. V tomto ohledu hodnotili dotázaní příslušníci pozitivně komunistické vězeňství, jehož pokračovatelem je v jejich očích dnešní Rusko a jeho vězeňský systém.

Já jsem nedávno viděl film z ruského vězení a tam to fungovalo úplně jinak, než u nás. Žádná velká práva, ale odsouzení fungovali. Stejně to bylo i za komunismu. U nás je to teď ale prostě problém. To je právě přesně ono, ta volná morálka těch odsouzených. Tenkrát za komunismu měli odsouzení povinnost postavit se do pozoru, když uviděli příslušníka, smeknout čepici, zahlásit se číslem, celá cela musela vstát do pozoru, dát hlášení. Prostě vojenské vystupování a řízení. Dneska on jde, má ruce v kapse, nepozdraví, nic. Takže humanizace selhala podle mě.

124

Vězeňství za komunismu fungovalo lépe, lidé měli také strach, co si budeme povídat (pan Josef – dozorce).

Dotázaní příslušníci tak hodnotí obsahovou stránku procesu humanizace jednoznačně negativně a nesouhlasí s rozšiřováním práv vězněných osob138. S nelibostí vnímají celkové rozmazávání mocenských hranic (Dirga, Hasmanová Marhánková 2014), které označují za jeden z nežádoucích důsledků procesu humanizace.

V této souvislosti v rámci rozhovorů nejčastěji zmiňovali zavedení kamerového systému, který v jejich perspektivách neslouží ke kontrole vězněných osob, ale ke kontrole jich samotných (srov.

Dirga, Hasmanová Marhánková 2014). Obdobným způsobem hodnotili kladení důrazu na prohlídky fyzických těl vězněných osob, které opětovně interpretují jako kontrolu případného použití násilí ze strany příslušníků vůči odsouzeným.

Vzhledem k „příliš benevolentním“ podmínkám, které se v rámci procesu humanizace pro odsouzené ve věznicích vytváří, nevnímají dotázaní příslušníci samotný pobyt ve vězení jako dostačující trest sám o sobě (srov. s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů). Možností pro aplikaci dodatečných 138 Na jednu stranu se to bere tak, že jim je ubližováno a existuje nějaký kázeňský výbor a takovéto věci, kde si oni stěžují, že nejsou dodržována jejich základní práva, ale na druhou stranu si já myslím, že oni by neměli mít práva žádná, tím, že porušili zákon, tak nemají nárok na to, aby měli nějaká práva. Já si myslím, že ti lidé by se měli napravit, takže nějakým způsobem je vést k tomu, aby se napravili, takže by museli vstát ráno, jít do práce, pracovat osm hodin, aby si vydělali na to, že tam žijí, aby odpracovali ten trest. Takhle to dělané není. Je tam část zaměstnaných, vybírají se lidé, kteří jsou schopní pracovat, protože ti Romové, kteří nikdy nepracovali, tak pracovat nepůjdou, takže jsou na baráku a umožňují se jim aktivity, jako že chodí na fotbal, hrají šachy a hrají košíkovou, ping pong, pouští se jim filmy, takže se mají hrozně špatně no. Oni vymýšlí způsob, jak tam dostanou nějaké drogy, aby se uvolnili. Jak už jsem řekl, tak člověk, který překročil zákon, tak by neměl mít žádná práva. Měl by mít řád, který musí dodržovat a mělo by to být nastaveno tak, aby se tam nechtěl vrátit. Ten člověk by měl pracovat 16 hodin, najíst se mezi tím, umýt se, jít spát unavený a druhý den znova do práce, aby neměl čas vymýšlet různé věci (pan Libor – dozorce).

125

trestů za porušení pravidel ze strany vězněných osob je, dle příslušníků, jen velmi málo. V podstatě se shodují na tom, že jediným trestem je případné kázeňské řízení139, tzv. kázeňák, které však nevnímají jako efektivní140.

Ve výpovědích dotázaných příslušníků je tak skryt nesouhlas s minimalizací jakýchkoliv projevů fyzického násilí, které je jimi prezentováno jako „jazyk, kterému odsouzení rozumí “ (citace z rozhovoru). Fyzické násilí je tak v určitých případech pojímáno ze strany příslušníků jako ospravedlnitelný prostředek zacházení s odsouzenými a jako legitimní součást procesu jejich „nápravy“.

Explicitně to v rozhovoru vyjádřil pan Kryštof.

Myslím si, že by to (určitá míra násilí – poznámka autora) pomohlo tomu, aby pochopili, co mají dělat. Jak se říká, tak jedna facka je někdy víc, než tisíc slov.

Dotázaní příslušníci v rozhovorech určitou nezbytnost fyzického násilí v interakci s vybranými odsouzenými opakovaně zdůrazňovali. Zároveň ale uvedli, že se nejprve situaci snaží řešit slovně, přičemž však část odsouzených tento „jazyk“ neakceptuje a nechápe, a poté je (dle jejich vyjádření) fyzické násilí „pochopitelné“.

Vězení by tak v perspektivách příslušníků mělo plnit zejména funkci odstrašující (srov. Karabec 2001), přičemž uvádí, že dlouhodobě ubývá v českých věznicích „to něco“, co by mohlo tuto funkci plnit (z čeho by měli odsouzení respekt, případně čeho 139 Kázeňské tresty jsou upraveny v ustanoveních § 58–70 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.

Mezi kázeňské tresty spadá důtka, snížení kapesného, zákaz přijetí balíčku, finanční pokuta, propadnutí věci a umístění na uzavřený oddíl, respektive samovazbu.

140 Jo, může se stát, že tam přijdeš, on to nesmí dělat, tak ty jedinou možnost, co máš, tak napíšeš na něj úřední záznam, sepíšeš kázeňský řízení a on si půjde sednout na pět dní třeba na jiný oddíl, a to je celý trest (pan Roman – dozorce).

126

by se báli), 141 a naopak přibývá mnohé, co vězněným osobám vyhovuje. K odstrašující funkci, dle jejich slov, nepřispívá ani tendence přesouvat moc z rukou zaměstnanců do rukou vězněných osob (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014), což ve své výpovědi uvedl i pan Marcel.

Příslušníci vnímají sami sebe jako vykonavatele represe, což logicky vychází z výše uvedeného popisu náplně jejich pracovní činnosti a pozice v rámci organizační struktury věznice142. Zde se dostáváme k hodnocení procesní stránky procesu humanizace ze strany dotázaných příslušníků, kterou interpretují tak, že „s tím jak přibývá práv odsouzeným, tak ubývá práv dozorcům “ (citace z rozhovoru)143. Pro výkon uvedené represe je, dle příslušníků, nezbytná určitá moc nad vězněnými osobami, kterou však v praxi příliš nepociťují, a hovoří naopak o tom, že jako zaměstnanci věznic odsouzeným „slouží“ a sami sebe popisují jako služebnictvo (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014).

Pan Miloš ve své výpovědi odkazoval na rozpor mezi nastavením psaných pravidel a reálnými možnostmi, kterými v praxi příslušníci disponují. Dochází tak ke vzniku řady problematických 141 Pokud chceme s odsouzenými něco udělat, tak musíme zpřísnit trest, protože ten současný trest na ně nemá vůbec žádný vliv. Oni se toho trestu prostě nebojí.

On to vlastně pro ně ani žádný trest není. Současná politika humanizace je zkrátka jednoznačně špatně postavená a bez přísného a tvrdého řádu vězení fungovat nikdy nemůže. V současné době jsou ve vězení horší podmínky pro dozorce, než pro vězně (pan Marcel – dozorce).

142 Pozici vykonavatelů represe měli dozorci i v období komunismu (Schwartz, Schwartz 1989; Synek 2013), ke kterému se v rozhovorech dotázaní příslušníci vztahovali.

143 Co nám ta humanizace přinesla? Akorát se více a více ustupuje vězňům, a ti si dělají ve vězení, co chtějí. Ve jménu lidských práv se nastavují pravidla, která ale nemají na vězně žádný vliv. Naopak. Oni jsou schopni je dokonale využívat a obracet proti zaměstnancům. Tak si třeba vezměte, že ta pravidla jsou napsána poměrně nejednoznačně, a z toho pramení prostor pro odsouzené, kteří nás dozorce mohou obvinit z porušení pravidel. Řekl byste si, že se na základě naší pozice, jakožto strážců pořádku, bude důvěřovat dozorcům, že? Opak je ale pravdou. Ve jménu lidských práv se spíše ustoupí vězni, aby si příliš nestěžoval (pan Miloš – dozorce).

127

situací, ve kterých jsou na příslušníky kladeny nároky, které musí splnit, ale zároveň k tomu nemají dostatečné prostředky, často personální144 (spojené zejména s neúplným dodržováním pravidel při výkonu kontrol). V této souvislosti bylo příslušníky velmi negativně hodnoceno právo vězněných osob podávat stížnost145, které je, v perspektivách příslušníků, vězněnými osobami zneužíváno k manipulaci se zaměstnanci146. Zneužívání možnosti podání stížnosti odsouzenými bylo reflektováno i v rozhovorech se zástupci ostatních skupin vybraných aktérů vězeňského světa (management, odborní zaměstnanci i samotní odsouzení).

V reakci na uvedený rozpor mezi nároky a možnostmi si příslušníci vytváří, a v praxi využívají, adaptační mechanismy spočívající ve snaze povinnou aktivitu vykonat i za cenu případného porušení pravidel, tak jak to popsal v rozhovoru pan Roman (porušení spočívá v postupu vykonání povinnosti, který není plně v souladu s uvedenými pravidly). Aplikace adaptačních mechanismů je tak vnímána jako důsledek procesu humanizace, ke kterému jsou příslušníci kontextem donuceni a který pro ně představuje výrazné riziko.

144 Dám ti příklad, na baráku, kde je 200 odsouzených, jsou 2 příslušníci. Ty nesmíš jako příslušník vstoupit na celu sám, v době, kdy probíhají obědy, tak jeden z těch příslušníků jde s těmi odsouzenými z toho patra na oběd a druhý zůstává na baráku sám a už nemůže zajistit to, že nemůže vstoupit na celu sám. Ale přitom musí projít ten oddíl a zkontrolovat, že tam nikdo nezůstal. Do písmene to dodržet nejde. A tím pádem se vystavuješ riziku, že tě někdo bude stíhat za to, že jsi je porušil (pan Roman – dozorce).

145 Dle ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, smí odsouzený k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení. V rámci vnitřních předpisů Vězeňské služby České republiky je problematika podávání a vyřizování stížností upravena v Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 55/2014 o vyřizování stížností a oznámení ve Vězeňské službě České republiky.

146 Z údajů uvedených v aktuální statistické ročence evidovala Vězeňská služba České republiky v průběhu roku 2018 celkem 1586 stížností ze strany odsouzených, přičemž 31 z nich bylo vyhodnoceno jako důvodných, 36 jako částečně důvodných, 6 jako důvodných z objektivních příčin nebo nezaviněných Vězeňskou službou České republiky a 1513 jako nedůvodných (Vězeňská služba ČR 2019: 186).

128

Vysvětlení přístupu dotázaných příslušníků je možné (do značné míry) nalézt v organizačně podmíněných aspektech výkonu jejich zaměstnání, které tvoří: (1) pozice v organizační struktuře věznice, (2) úkoly, které pro ně z této pozice vyplývají, a (3) důraz v rámci vzdělávání a profesní přípravy kladený na fyzickou sílu a schopnost zacházet se zbraní.

Pozici příslušníků v organizační struktuře věznice a specifikaci z ní vyplývajících úkolů jsem nabídl již na předchozích stranách.

Důraz na bezpečnost a práci příslušníků je dále podpořen výše nastíněným přístupem zástupců managementu věznic. Důraz na represivní povahu práce příslušníků je (re)produkován také v rámci jejich služební přípravy. Obsah služební přípravy příslušníků obsahuje, dle Pokynů k organizaci a provádění služební a profesní přípravy ve Vězeňské službě147, následující klíčové tematické oblasti: 1. Téma: Střelecká příprava a ostré školní střelby, 2. Téma: Tělesná příprava, 3. Téma: Sebeobrana a použití donucovacích prostředků, 4. Téma: Taktika a provedení služebního zákroku pod jednotným velením, 5. Téma: Znalosti právních a vnitřních předpisů upravujících výkon služby, 6. Téma: Činnost vrchního inspektora strážní služby při řešení zadané modelové situace – mimořádné události nebo vyhlášeného stupně krizového stavu, 7. Téma: Taktika a provedení eskort nebezpečných osob, 8. Téma: Pořadová příprava148.

147 Uvedené Pokyny jsou součástí Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 60/2017, kterým se stanoví rozsah služební a profesní přípravy příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby České republiky.

148 Pro účely této knihy zde uvádím pouze obecný výčet tematických oblastí služební přípravy příslušníků. Detailní popis vzdělávání příslušníků a zaměstnanců

129

Z uvedeného výčtu je důraz na témata spojená s výkonem represivních činností ve věznicích patrný. Kladení důrazu na represi se tak do značné míry od příslušníků očekává, jsou v těchto oblastech školeni v rámci služební přípravy a jsou za tyto činnosti také primárně hodnoceni.

Nevyužitý potenciál: nespokojení odborní zaměstnanci Dotázaní příslušníci a odborní zaměstnanci na sebe nahlíželi prostřednictvím vytvořených stereotypů založených na přesvědčení, že odborní zaměstnanci jsou naivní a příliš benevolentní (z pohledu příslušníků), a příslušníci jsou (z pohledu odborných zaměstnanců) naopak přehnaně represivní. Jejich vzájemné perspektivy se lišily zejména v hodnocení obsahové stránky procesu humanizace, proti které se příslušníci poměrně razantně vymezili, kdežto většina odborných zaměstnanců se k ideálům penal welfarism hlásila.

Dotázaní odborní zaměstnanci reflektovali negativní význam odnětí svobody a pobyt za mřížemi popisovali jako trest sám o sobě149 a zároveň jako příležitost pro pomoc vězněným osobám v jejich přípravě na propuštění na základě odborného působení150.

Odsouzené popisovali jako jedince, kteří „udělali v životě chybu“ a snažili se zmírňovat jejich „jinakost“ vyplývající z pozice/označení vězněných osob.

Vězeňské služby České republiky je volně dostupný na webových stránkách Akademie Vězeňské služby České republiky. Ke stažení jsou zde dokumenty s popisem základní odborné přípravy jednotlivých skupin zaměstnanců Vězeňské služby České republiky. Dostupné online na adrese: https://www.vscr.cz/akademie-vs-cr/ informacni-servis/vzdelavani/, navštíveno dne 11. 5. 2019.

149 Dotázaní psychologové například kladli velký důraz na vliv pobytu za mřížemi (omezení svobody a souvisejících možností) na psychiku vězněných osob. Za nejvíce krizové období označovali svátky vánoční, které nemohou vězněné osoby trávit se svou rodinou, přáteli a blízkými.

150 V rozhovorech zastávali dotázaní zástupci odborných zaměstnanců názor, že dnem nástupu vězněné osoby do výkonu trestu začíná její příprava na propuštění.

130

Na rozdíl od příslušníků tak nespatřovali primární důvod spáchání trestného činu v nenapravitelné povaze odsouzených, ale důraz kladli spíše na vnější faktory a životní kontext daných osob.

Ideový spor příslušníků a odborných zaměstnanců se tak do jisté míry překrývá s teoretickým dilematem, které je dlouhodobě součástí sociálně vědní (zejména však kriminologické a penologické) teorie. Jedná se o debatu nad příčinami kriminality, respektive sociálních deviací, mezi které kriminální jednání spadá.

Pozitivistický přístup, který byl nejvíce vlivný v počátcích vývoje klasické penologie, nabízel vysvětlení kriminálního jednání jedinců v jejich biologických predispozicích. Z tohoto důvodu byl tento přístup označen za biologické vysvětlení zločinu.

Jedním z klíčových představitelů tohoto směru byl italský lékař a kriminolog s antropologickými kořeny Cesare Lombroso, který se proslavil jako autor konceptu tzv. rodilého zločince (původně publikován v knize Criminal Man z roku 1876). Kriminální jednání vysvětloval jako důsledek biologických degenerací, které odlišují zločince od „nezločinců“ a které se fyziologicky projevují zejména ve tvaru lebky, čelistech či obličejových asymetriích (Lombroso 2006).

Na Lombrosovy myšlenky později navázal jeho žák Enrico Ferri, který vedle biologického vysvětlení začal postupně klást důraz i na vysvětlení sociologické. Ferri se proslavil svou klasifikací zločinců, které dělil na zločince rodilé/instinktivní, šílené, vášnivé, příležitostné, tradiční a nedobrovolné. První tři typy zločinců jednají na základě biologické podmíněnosti, kdežto zbylé typy zločinců páchají trestnou činnost jako reakci na kontextuální podmínky jejich životů (Ferri 1908, 2010).

S vývojem moderní kriminologie a penologie se vysvětlení příčin deviantního (kriminálního) jednání přesouvalo stále více „mimo“ jedince a důraz začal být kladen na kontextuální, strukturální a mocenské faktory vytvářející na jedince takový vliv, jehož důsledkem 131

je jednání, které je v rozporu s platnými normami (srov. Durkheim 2003; Foucault 2000; Wacquant 2001; Šmausová 1994).

Z teoretického hlediska se přístup dotázaných příslušníků nejvíce blíží přístupu biologického vysvětlení, kdežto přístup dotázaných odborných zaměstnanců odpovídá vysvětlení zdůrazňujícímu vliv vnějších faktorů. Odsouzení jsou jimi tedy vnímáni jako „napravitelní“, jelikož důvody jejich kriminálního jednání vidí ve vnějších příčinách, které je možné minimalizovat (ideálně odstranit) prostřednictvím cíleného odborného působení (pomoci)151.

Efektivitu svého přístupu k možnostem nápravy a práce s vězněnými osobami hodnotí odborní zaměstnanci stejným kritériem jako dotázaní příslušníci, tedy mírou kriminální recidivy. Dotázaní příslušníci argumentovali vysokou mírou kriminální recidivy ve prospěch svého tvrzení o neúčinnosti penal welfarism. Stejný ukazatel, nicméně zcela opačným způsobem, používali i dotázaní odborní zaměstnanci, kteří vysokou míru kriminální recidivy v USA a postkomunistických zemích označovali za důsledek jejich neúměrně represivního vězeňství.

Humanizace vězeňství je určitě správná věc. V zahraničí to funguje, ale postkomunistické země s tím mají problém. Rozhodně si však myslím, že to je cesta správným směrem. Již dávno neplatí, že čím tvrdší vězení bude, tím bude vězně více napravovat (pan Kamil – speciální pedagog).

My (pedagogičtí a terapeutičtí pracovníci – poznámka autora) máme k odsouzeným zvláštní vztah. Ono je naprosto klíčové vnímat vězně jako lidi a tak se k nim i chovat. Pokud se budu k odsouzenému chovat takovým způsobem, kdy mu dám najevo nějaký despekt, nebo mu budu dávat najevo, že jej vnitřně odsuzuji, tak s ním nebudu moct pracovat. On se uzavře a bude konec. Já osobně si myslím, že každý člověk může udělat chybu a je naší prací se snažit těmto lidem pomáhat.

Ono násilí a represe plodí opět jen násilí. To není cesta z kruhu recidivy. Naopak je nezbytné ukázat odsouzeným lidskost, dát jim pocítit vlastní důstojnost a neodsuzovat je (pan Lukáš – vychovatel).

151

132

Fungující zahraniční praxi, na kterou v rozhovoru odkazoval pan Kamil, představují pro dotázané odborné zaměstnance zejména nordické vězeňské systémy v čele s tím norským. Odbornými zaměstnanci bylo norské vězeňství popisováno jako humanizované, a to zejména z toho důvodu, že je založené na snaze vytvářet ve věznicích podmínky co možná nejvíce podobné životu na svobodě a hlavní důraz je kladen na odborné zacházení, přičemž je míra užité represe „maximálně minimalizována“ (citace z rozhovoru).

Celkově byl norský vězeňský systém hodnocen dotázanými odbornými zaměstnanci jako velmi úspěšný a zmiňována byla míra kriminální recidivy na hranici 20 %.

Statistický údaj týkající se kriminální recidivy v Norsku na úrovni 20 % uvádějí i odborné zdroje (Andersen, Skardhamar 2014) a oficiální údaje poskytované zástupci norských nápravných služeb (Graunbøl, Kielstrup, Muiluvuori, Tyni, Baldursson, Guðmundsdóttir, Kristoffersen, Krantz, Lindstén 2010). Pro komparaci českého a norského vězeňství je však tento údaj částečně zavádějící s ohledem na odlišnou metodiku výpočtu (Andersen, Skardhamar 2014; Fazel, Wolf 2015; Rozum, Tomášek, Vlach, Háková 2016). Snaha sbližovat životní podmínky ve věznicích a mimo věznice v Norsku, kterou v rozhovorech dotázaní odborní zaměstnanci reflektovali, se odborně nazývá principem normality, který označila generální ředitelka norských nápravných služeb, Marianne Vollan, za hlavní rys norského vězeňství, které jej činí tak úspěšným152.

Spočívá v pojetí odsouzených jako plnohodnotných občanů, kterým přísluší jejich lidská a občanská práva. Druhým aspektem je tzv. importace spočívající v outsourcingu specializovaných služeb pro vězněné osoby jako je například oblast zdravotní a duchovní péče, vzdělávání či zaměstnávání. Tyto služby jsou 152 Zdrojem je rozhovor, který poskytla Marianne Vollan pro časopis Justice Trends. Dostupné na adrese: https://justice-trends.press/full-rights-citizens-the-principle-of-normality-in-norwegian-prisons/. Navštíveno dne 10. 1. 2019.

133

zajištovány subjekty z lokální samosprávy. Věznice tak slouží jako zprostředkovatel služeb, ne jejich poskytovatel. Norské nápravné služby do tohoto pojetí vkládají potenciál posilování samostatnosti a odpovědnosti vězněných osob.

S tím se pojí i specifická role příslušníků norských nápravných služeb, kteří nejsou vnímáni jako vykonavatelé represe, ale jako „agenti změny“ (citace ze zmíněného rozhovoru s Marianne Vollan). Jejich vzdělávání probíhá v akademii norských nápravných služeb sídlící ve městě Lillestrøm a trvá minimálně dva roky, přičemž je hlavní důraz kladen na profesní etiku a humánní zacházení. Od roku 2019 disponuje tato vzdělávací instituce statusem univerzity, a tím pádem může nabízet svým absolventům vysokoškolské vzdělání (na úrovni bakalářského stupně).

K zisku titulu je nutné absolvovat roční nadstavbu nad základní dvouleté studium153.

V porovnání s českým vězeňstvím tak nejsou příslušníci norských nápravných služeb diferencováni na „represivní“ a „výchovnou“ složku, ale vykonávají obě činnosti, přičemž jasně dominuje důraz na odborné působení. S tímto modelem se dotázaní odborní zaměstnanci plně identifikovali a obdobný vývoj očekávali, v rámci procesu humanizace, i v kontextu českého vězeňství.

Ideální zacházení s vězněnými osobami musí, dle jejich výpovědí, splňovat následující předpoklad: musí být individualizované, k čemuž je potřeba zajistit dostatečné množství kvalifikovaného personálu, a poskytnout odpovídající časové možnosti pro práci. Důraz na individualizaci zacházení je plně v souladu s výše uvedenými psanými pravidly, se kterými se dotázaní odborní zaměstnanci ztotožňují.

153 Uvedené informace jsem získal během návštěvy této vzdělávací organizace v listopadu roku 2018. Zdrojem informací jsou také oficiální webové stránky: http://www.krus.no/.

134

Proces humanizace tak vnímali jako příležitost pro zlepšení podmínek výkonu jejich odborného působení. Tato příležitost však, dle jejich slov, nebyla prozatím využita (jako hlavní důvody uvádí nedostatek financí pro rozvoj vězeňství v České republice a s tím se pojící nedostatek kvalifikovaného personálu)154. Z tohoto důvodu popisovali potenciál procesu humanizace jako nevyužitý155.

Tím se dostávám k hodnocení procesní stránky procesu humanizace českého vězeňství odbornými zaměstnanci. Ti se plně ztotožňují s ideovým obsahem procesu humanizace, ale reálnou implementaci psaných pravidel do praxe hodnotí obdobně negativně jako dotázaní příslušníci. Hlavní problém vidí v tom, že v českém vězeňství nebyly vytvořeny takové podmínky, aby odborné působení mohlo být individualizované, z čehož vyplývá, že není příliš efektivní a pomoc poskytovaná vězněným osobám v procesu přípravy na propuštění je výrazně omezena.

Dotázaní odborní zaměstnanci hovořili o „začarovaném kruhu“, který je založen na nedostatečných investicích do výstavby nových ubytovacích kapacit (případně zcela nových vězeňských zařízení), čímž se pouze umocňuje dlouhodobý problém, kterým je přeplněnost českých věznic (srov. Vězeňská služba ČR 2014; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016; Veřejný ochránce práv 2016; Šabatová, Svoboda, Matuška, Klumpar 2019). Z té poté plynou další komplikace pro odborné působení jako nedostatek prostoru pro odborné aktivity a nevyhovující podmínky. S přeplněností českých věznic se dále pojí nedostatek a přetíženost odborného 154 Pokud je humanizace to, že vyplňuji pětkrát více papírů, než dříve, tak to jsem si tedy pod humanizací představoval něco jiného. Očekával jsem, že se budu moct více věnovat odsouzeným a budu mít na každého více času, budu s nimi probírat jejich specifické problémy. Opak je však pravdou. Mám teď na všechny odsouzené ještě méně času, než jsem měl dříve, a o žádném individualizovaném zacházení nemůže být řeč (pan Bohuslav – psycholog).

155 Takže já jsem určitě pro humanizaci, ale ne v takové podobě, v jaké se odehrává, nebo spíš neodehrává, u nás. To nemá s humanizací nic společného (pan Kamil – speciální pedagog).

135

personálu pro práci s vězněnými osobami (srov. Vězeňská služba ČR 2005: 26; Vězeňská služba ČR 2014: 4; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 44).

V rámci výše zmíněného norského vězeňství připadají na jednoho zaměstnance zpravidla dvě vězněné osoby. V českém kontextu nejsou takovéto počty běžně vyčíslovány. Výjimku tvoří pouze ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém se stanovuje, že „jednomu vychovateli je svěřeno do péče zpravidla nejvýše 20 odsouzených“. V praxi je však reálný počet odsouzených, se kterými musí (respektive by měl) jeden zaměstnanec pracovat, běžně několikanásobně vyšší. Přetížení odborných zaměstnanců je reflektováno i ze strany Ministerstva spravedlnosti (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 49).

Dotázaní odborní zaměstnanci v rozhovorech popisovali situaci, ve které se často ocitají. Na základě důrazu na individualizaci zacházení s odsouzenými (jakožto součásti procesu humanizace) jsou na ně kladeny nároky individualizovaného působení, což musí prokazovat individualizovanými výkazy činnosti. Jsou tedy v situaci, kdy nemohou (fyzicky ani časově) uvedené požadavky splnit156. Musejí tedy volit takové adaptační mechanismy, které jim umožnují alespoň v základní míře realizovat plánované (ale pouze nezbytné) činnosti a zároveň vykazovat svou práci požadovaným způsobem.

Z důvodu individualizovaného zacházení s odsouzenými teď musíme po každé aktivitě v rámci programů zacházení 156 Pro nás (pedagogické a terapeutické pracovníky – poznámka autora) jsou nejdůležitější programy zacházení. Ty by měly být individualizované, tedy, měli bychom se věnovat individuálně každému odsouzenému dle jeho potřeb. To je však nereálné. Jednak na to není z důvodu byrokratizace čas, a pak na to nemáš lidi (pan Kamil – speciální pedagog).

136

vyplňovat hordu spisů a jsme zavaleni papíry. Na nic jiného už nám nezbývá čas. Na prvním místě je správně vyplněný výkaz a opravdová práce s odsouzeným je prakticky nulová. Nejsou lidi, není čas a je jen samá byrokracie (pan František – vychovatel).

Nárůst administrativy dávali odborní zaměstnanci (obdobně jako zástupci managementu věznic) do souvislosti s neúspěšnou implementací psaných ideálů do praxe (procesní stránka procesu humanizace) a označovali ji za nezamýšlený důsledek a paradox procesu humanizace, díky kterému se ocitli v časové deprivaci.

Na teoretické úrovni reflektuje tento jev Jan Keller, který tvrdí, že „zvláště závažným problémem formálních organizací je, že často právě ta opatření, která byla zavedena s cílem zvýšit jejich účinnost, navozují stav, který jejich činnost tlumí, či přímo odvádí od stanovených cílů“ (Keller 2007: 10–11).

Je tedy patrné, že deprivace ve vězeňském prostředí nezakouší pouze odsouzení (srov. Sykes 1958), ale také zaměstnanci. Způsobem, jak částečně minimalizovat uvedené deprivace, je strategie, kterou jsem označil za „neindividualizované (ne)vyplňování výkazů“. V rozhovoru ji přiblížil pan Radek.

Na to prostě není vůbec čas a prostor. Není možné se o každém rozepisovat zvlášť, i když by to tak mělo správně být. Důležitější než papír je praxe a práce s lidmi, tedy jako myslím s těmi odsouzenými. Jenže já toho mám tolik, že abych vůbec byl schopen zajistit alespoň základní fungování těch programů zacházení, tak se nesmím s výkazy moc zdržovat. Běžně se to dělá tak, že máš předpřipravený výkaz, ve kterém je popis dané aktivity v rámci programu zacházení, a vždy k tomu jen připíšeš jméno odsouzeného, nějaké nezbytné údaje a na začátek připojíš třeba jednu větu. I tohle zabere až moc 137

času, takže kdybych to měl vyplňovat opravdu individualizovaně, tak nedělám od rána do večera nic jiného (pan Radek – vychovatel).

Slova pana Radka jsem si mohl ověřit na vlastní kůži během mého pobytu v terénu, kdy se mi naskytla příležitost cvičně si vyplnit jeden takovýto výkaz, což mi zabralo přibližně 20 minut.

Pokud budeme vycházet z odhadovaného počtu 30 až 40 odsouzených na jednoho zaměstnance, tak bych jen vyplňováním výkazů strávil minimálně 10 hodin. V kontextu snah o zachování alespoň základní úrovně kvality poskytovaného odborného působení je možné uvedený adaptační mechanismus považovat za pragmatické přizpůsobení se reálným možnostem.

Pan Bohuslav ve výše uvedené výpovědi zdůraznil snižující se kvalitu poskytované péče vězněným osobám ze strany odborných zaměstnanců, kterou dával do souvislosti s uvedenými kontextuálními podmínkami. V rámci rozhovorů s dalšími odbornými zaměstnanci se však vyskytovaly také zmínky o strukturálně podmíněném procesu, který má, dle části dotázaných, na zacházení s vězněnými osobami vliv. Již výše jsem naznačil, že populace odborných zaměstnanců nebyla zcela jednotná a homogenní, respektive, že se ukázala jako vnitřně částečně diferencovaná.

Tímto procesem je rekrutování vychovatelů z řad bývalých příslušníků (zejména dozorců oddělení výkonu trestu).

Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence rozděluje vězeňský personál interagující s odsouzenými na dvě základní skupiny: příslušníky a zaměstnance157 (viz detailní popis výše).

157 Základem pro toto dělení je rozdílný typ pracovně-právního vztahu. „Vězeňská služba ČR jakožto organizační složka státu zaměstnává zjednodušeně řečeno dvě

138

Zaměstnanci pak představují personální aparát zodpovědný za odborné působení na vězněné osoby. Jednotlivá ustanovení daného nařízení však v podstatě dále skupinu zaměstnanců diferencují na „odborné zaměstnance“ a „členy týmu“. Za členy týmu, u kterých není explicitně uvedeno, že jsou odbornými zaměstnanci, jsou považováni vychovatelé a pedagogové volného času (viz výše). S tím se pojí i rozdílné požadavky na přijetí u daných pozic158. V praxi to, dle dotázaných, vede k situaci, kdy jsou na pozice vychovatelů často přijímáni jedinci bez „odpovídající kvalifikace a profesních předpokladů“159 (citace z rozhovoru).

Zejména dotázaní psychologové hodnotili tento trend značně kriticky a zároveň byla z jejich strany patrná určitá distance vůči skupině vychovatelů. Důvodem nebyla pouze nižší kvalifikace (odbornost) vychovatelů, ale také prezentovaný přístup, jehož nositeli jsou, dle dotázaných psychologů, právě bývalí příslušníci, kteří na tyto pozice přešli po skončení služebního poměru. Represivní přístup se neslučuje s odborným působením a vnitřně jej tak narušuje, jelikož je jednou z podmínek efektivního působení vzájemná provázanost mezi činností všech zainteresovaných skupin. Psychologové se tak, dle svých slov, nemohou na práci některých kolegů vychovatelů spolehnout, a trpí tím pak i jejich vlastní práce.

Kvantitativně se podíl bývalých příslušníků působících na pozicích vychovatelů nedá určit, jelikož žádné relevantní statistické údaje nejsou shromažďovány/evidovány. Z vlastních zkušeností základní kategorie zaměstnanců. První kategorie je ve vztahu k České republice ve služebním poměru a jejich vztah se řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, zatímco druhá kategorie je vůči organizaci v pracovněprávním poměru a tento vztah se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, v platném znění “ (Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 28).

158 Dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 10/2019, kterým se stanoví pravidla systemizace ve Vězeňské službě České republiky.

159 Za profesní předpoklad pro výkon odborného působení bylo pojímán ztotožnění se s principy penal welfarism.

139

však mohu potvrdit, že k případům přechodu z pozice dozorce na pozici vychovatele dochází. Co je tedy důvodem pro to, aby příslušníci skončili služební poměr a pokračovali dále v práci vězeňských vychovatelů?

Jedním z důvodů je získání nároku na tzv. výsluhový příspěvek (v praxi je označován za výsluhovou rentu), který získá příslušník bezpečnostních sborů po 15 letech výkonu služby160. Právě dosažení nároku na výsluhový příspěvek je označován samotnými příslušníky za jeden z hlavních motivů setrvání ve služebním poměru. Zároveň však někteří z nich uvádějí, že si na vězeňské prostředí zvykli a nechtějí jej opouštět, přičemž však nechtějí dále vykonávat práci dozorců, kterou považují za velmi náročnou.

Práci vychovatelů naopak za příliš náročnou nepovažují, a proto se na tyto pozice dobrovolně přesouvají. Několikrát jsem se dokonce setkal s vysvětlením, že si na pozici vychovatele odchází „odpočinout“.

V kontextu procesu humanizace je tento trend obdobně významným, jako je trend obsazování pozic managementu věznic příslušníky. Organizační struktura věznice a související pravidla tak v podstatě vytváří cestu pro reprodukci represivního přístupu, který se přesunem příslušníků (na pozici managementu či na pozici vychovatelů) reprodukuje i do dalších skupin aktérů vězeňského světa.

5.3 Pragmaticky využité zklamání Skupina odsouzených se ve vztahu k procesu humanizace dělila na dvě skupiny, které se od sebe odlišovaly rozdílnými očekáváními. Jedna část od procesu humanizace žádnou velkou změnu neočekávala, kdežto druhá skupina dotázaných odsouzených Dle ustanovení § 157 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

160

140

vkládala do procesu humanizace poměrně značnou naději na zlepšení podmínek výkonu trestu odnětí svobody. Tato část odsouzených posléze také vyjadřovala zklamání nad tím, že jejich očekávání naplněna nebyla.

Musím říct, že je to velké zklamání. Představovali jsme si to jinak (pan Ctirad – odsouzený, trest odnětí svobody na 10 let, potřetí ve výkonu trestu).

Očekávání spojená s procesem humanizace se u části dotázaných odsouzených utvářela na základě ztotožnění se s obsahovou stránkou humanizace, tedy s výkonem trestu na základě principů penal welfarism. S obsahovou stránkou se ztotožnili všichni dotázaní odsouzení, ale pouze část z nich vyjadřovala určitá očekávání spočívající ve zkvalitnění procesu přípravy na propuštění.

V populaci odsouzených je sdílenou žitou zkušeností obava z přechodu na svobodu po době strávené za mřížemi. Moment propuštění je pro určitou část vězněných osob „splněným přáním, na které dlouho čekali“ (citace z rozhovoru). Pro jiné však představuje velké stresové vypětí spojené s nejistou podobou a kvalitou života na svobodě. To potvrzují i výpovědi části dotázaných příslušníků, kteří zmiňovali, že z jejich pohledu se část odsouzených na svobodu dostat ani nechce, protože ví, že jejich život mimo zdi věznice bude kvalitativně horší. Odborně se nazývá stres spojený s přechodem na svobodu jako „šok z propuštění“, přičemž je za krizové období pro propuštěné považováno prvních 6 měsíců po konci trestu (Marešová, Blatníková, Kotulan, Martinková, Štěchová, Tamchyna 2011; Rozum, Tomášek, Vlach, Háková, 2016; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016: 120).

Jak již samotný pojem „šok“ naznačuje, tak stres vyplývá zejména z nepřipravenosti propuštěných osob na nároky života na svobodě.

141

Vězeňský systém (nejen) v České republice je v některých případech kritizován za výrazné omezení autonomie a samostatnosti vězněných osob, což z něj vytváří pomyslný „babysitting“. Samostatnost odsouzených je často omezena ve prospěch zajištění chodu věznice. Jelikož věznice představují formální byrokratické organizace (srov. Keller 2007), tak je omezení autonomie (pohyb, jednání) jejich aktérů ve prospěch celku v mnoha případech nevyhnutelné. Momentem propuštění však „opatrovnictví“161 poskytované Vězeňskou službou České republiky končí a odsouzení musejí převzít zodpovědnost za vlastní život. Cílem výkonu trestu odnětí svobody (tedy penitenciární péče) by mělo být poskytnout odsouzeným maximální možnou podporu a pomoci jim v přípravě na začlenění zpět do běžné populace (srov. s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů).

Krizové oblasti pomoci představuje zejména zajištění ubytování, získání zaměstnaní, řešení dluhové problematiky či udržení pozitivních a funkčních vztahů s rodinou a blízkými (srov. Rozum, Kotulan, Tomášek 2008; Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016).

Jednou z podmínek, aby mohla být tato pomoc účinná, je individuální řešení životní situace vězněných osob (srov. Ministerstvo spravedlnosti ČR 2016). Odborné působení na odsouzené je zajišťováno prostřednictvím programů zacházení 162, které jsou 161 Považuji za nutné na tomto místě uvést, že si odsouzení nemohou dobrovolně vybrat, zda chtějí být „pod opatrovnickým dohledem“, či nikoliv. Představuje to pro ně spíše úděl, kterému se nemohou vyhnout, jelikož jsou součástí věznice, která se řídí nastavenými pravidly. Odsouzení si tak pomyslný „babysitting“ nevolí a ani před ním v podstatě nemohou během pobytu ve vězení uniknout. Na základě vlastních zkušeností z českých věznic se domnívám, že části odsouzeným tento systém vyhovuje a části ne. Přizpůsobit se mu však musí všichni.

162 Dle ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se „k dosažení účelu výkonu trestu věznice stanoví pro každého odsouzeného program zacházení jako základní formu cílevědomého a komplexního působení, jehož cílem je připravit odsouzeného na soběstačný život v souladu se zákonem po propuštění z výkonu trestu.

Součástí působení na odsouzeného jsou rovněž metody a formy práce zaměřené na oblast řešení důsledků a dopadů trestné činnosti na poškozeného“.

142

„ušité na míru“ jednotlivým odsouzeným163. K této myšlence se hlásili i dotázaní odborní zaměstnanci, kteří však byli k možnostem individuální práce s odsouzenými spíše skeptičtí. Obdobně kritičtí byli i dotázaní odsouzení, kteří hodnotili procesní stránku procesu humanizace velmi negativně.

Já jsem třeba čekal, že se změní programy zacházení.

Myslel jsem si, že se budou zaměstnanci odsouzeným více věnovat. Bylo to tak i napsáno v nařízeních. Nakonec to tak ale vůbec není. Čekal jsem, že se mnou bude někdo řešit mojí osobní situaci, že mi poradí co s dluhy, kde a jak můžu sehnat u nás práci a tak podobně. Na to ale není čas a prostor. Při programech zacházení se řeší obecné věci, které známe, ale že by se individuálně někdo s někým bavil, tak to tady je jen výjimečně (pan Ludvík – odsouzený, trest odnětí svobody na 4 roky, poprvé ve výkonu trestu).

Shoda mezi dotázanými odsouzenými a ostatními skupinami aktérů vězeňského světa panovala (pro mě poněkud překvapivě) i ve vysvětlení daného stavu, tedy příčin nenaplnění ideálů humanizace v praxi. Odsouzení nedávali situaci za vinu zaměstnancům, což by se dalo na základě jejich vzájemného postavení v organizační struktuře věznice očekávat, ale naopak zdůrazňovali nedostatek financí, personálu a času na efektivní realizaci 163 Dle ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, obsahuje program zacházení „konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzeného, metody zacházení s odsouzeným směřující k dosažení cíle a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, případně jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti, směřující k vytvoření předpokladů pro jeho soběstačný život v souladu se zákonem“.

Dle ustanovení § 36a odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, lze aktivity programu zacházení kombinovat tak, aby byl sestaven v potřebné míře individualizovaně.

143

programů zacházení164. Hlavní příčiny neúspěšné implementace tak viděli primárně na systémové úrovni.

S ohledem na organizační strukturu věznice a související role jednotlivých skupin aktérů není překvapivé, že větší sociální distance si mezi sebou udržují odsouzení a příslušníci (srov.

Dirga, Hasmanová Marhánková 2014) v porovnání s odbornými zaměstnanci. Méně očekávatelné však bylo, že část odsouzených hodnotila komunistické vězeňství obdobně pozitivně jako dotázaní příslušníci.

Dnes je to jeden velký alibismus skrytý za lidská práva.

Funkcionáři mají strach o čemkoli rozhodnout. Nechtějí riskovat, a proto většinu toho svinstva zametají pod koberec. Za komunismu to byl teror, ale fungovalo to. Dnes je to méně drsné, možná až příliš málo, ale zase se jim to naprosto vymyká z kontroly. Otázkou je, co je horší (pan Martin – odsouzený, doživotní trest).

Výpověď pana Martina v sobě nese nejen kritiku vůči současnému českému vězeňství, zároveň ale také poukazuje na názorovou nejednotnost skupiny dotázaných odsouzených. Populace odsouzených je tak vnitřně diferencována (srov. Dirga, Lochmannová, Juříček 2015), z čehož plynou i rozdílné reakce (adaptační mechanismy) na popisovaný stav procesu humanizace českého vězeňství.

V úvodu této kapitoly jsem nastínil diferenciaci skupiny odsouzených na základě rozdílných očekávání. První skupina téměř žádná 164 Oni (zaměstnanci – poznámka autora) se snaží nám pomáhat, dělají, co mohou, často i nad rámec svých povinností, ale stejně to k ničemu nevede. Když máte jednoho pedagoga na tak velkou skupinu, tak je jasné, že se nic nestihne.

Aby se stihlo co nejvíc práce, tak je čas věnovaný nějakému osobnímu rozhovoru zkrácen na minimum. Prostě nemáte šanci individuálně nic vyřešit (pan Bohdan – odsouzený, trest odnětí svobody na 6 let, potřetí ve výkonu trestu).

144

očekávání nevyjadřovala a zároveň vnímala pozitivně vytváření níže uvedených adaptačních mechanismů a jejich využívání v praxi. Druhá skupina naopak vyjadřovala zklamání plynoucí z nenaplnění daných očekávání a měla o poznání zdrženlivější postoj. Dotázaní odsouzení se celkově shodli na nedokonalosti procesní stránky procesu humanizace a v rozhovorech reflektovali tendence části odsouzených využívat slabiny (respektive příležitosti), které přináší165.

Je to taková hra. Já třeba vím, že když pravidla moc nepřekročím a nebude z toho nic vážného, tak to dozorce nebo vychovatel přehlédne. Oni musí na každý přestupek psát dlouhé hlášení, a to se jim nechce. Nakonec se vždycky nějak dohodneme. No, a když to nestačí, tak je možné také pohrozit stížností. Ne vždycky to vyjde, ale ve většině případů ano. Nám se toho moc stát nemůže. Maximálně dostaneme nějaký kázeňák, který se stejně pak většinou smete ze stolu, aby z toho vedení nemělo problémy. Zaměstnancům hrozí větší nebezpečí. No, a pak se prostě zkouší, kam až je ochotný ten zaměstnanec zajít a co všechno nám projde (pan Rudolf – odsouzený, trest odnětí svobody na 11 let, potřetí ve výkonu trestu).

Pan Rudolf popsal využívání adaptačních mechanismů jako „hru“, ve které však, alespoň dle perspektivy dotázaných odsouzených, vítězí právě oni. Jejich slova potvrzují i výpovědi dotázaných příslušníků, kteří odkazovali na rozmazávání mocenských hranic (srov. Dirga, Hasmanová Marhánková 2014) a přesun moci 165 Je to postavené na hlavu. Humanizace by měla pomoct odsouzeným k tomu, aby se připravili na propuštění, aby je to motivovalo se změnit a už se do vězení nevrátit. Tady je to ale spíš motivuje k tomu manipulovat se vším a všemi. Čím víc se povolují podmínky, tím víc to odsouzení zkoušejí. Tady se člověk celkem dost nudí a má čas přemýšlet, koukat, a tu skulinu vždycky najde. Pak už není složité si něco vynutit (pan Radek – odsouzený, trest odnětí svobody na 12 let, potřetí ve výkonu trestu).

145

z rukou zaměstnanců věznic do rukou odsouzených, který je podpořen celkovou nejistotou a nestabilitou systému, kterou zmiňovali dotázaní zástupci vedení věznic, zaměstnanci i odsouzení.

Z výpovědi pana Rudolfa dále vyplývá, že část odsouzených vnímá možnost podání stížnosti jako způsob, jak podpořit svou výhodnou pozici oproti zaměstnancům věznic166. Někteří odsouzení v rozhovorech poté popisovali příklady dílčích vítězství v této pomyslné hře.

S ostatními na patře jsme se domluvili, že chceme novou televizi. Ta stará už nebyla nic moc. Tak jsme vymysleli, že si podáme žádost o novou televizi, protože Franta z vedlejší cimry má problémy s očima a nevidí dobře na starou telku. Zdůvodnili jsme to tak, že je to porušení jeho lidských práv, a nová televize byla na světě (pan Štefan – odsouzený, trest odnětí svobody na 7 let, podruhé ve výkonu trestu). „Pragmatický přístup“ (jak jej označil jeden z dotázaných odsouzených) však nehodnotí všichni odsouzení pozitivně. Část z dotázaných odsouzených se proti tomuto jednání razantně vymezila, jelikož snahy o manipulaci se systémem a zaměstnanci, dle jejich slov, nevyhovující situaci ještě více zhoršují, a odsouzení tak sami prohlubují problémy, které poté označují za hlavní příčiny jejich nespokojenosti167. Pomyslná vítězství založená na zlepšení 166 My (odsouzení – poznámka autora) o tom víme, že spolu dost bojují. Každou chvíli je tam někdo jiný. Je jasné, že jsou v nevýhodě. My tu budeme pořád, ale oni tu být další den už nemusí, když něco přehlédnou a my na ně podáme stížnost (pan Josef – odsouzený, trest odnětí svobody na 9 let, počtvrté ve výkonu trestu).

167 Vězni mají teď hodně věcí, které ale vlastně ve vězení ani nepotřebují. Vězeň potřebuje pomoc, a ne být zhýčkaný. Ty změny se dějí v tom, že si můžete koupit víc věcí v kantýně, můžete si možná častěji zavolat, můžete se častěji sprchovat a tak podobně, což je v pořádku, ale k přípravě na propuštění vám to moc nepomůže. Na to opravdu důležité už nezbývají peníze. V praxi to pak vede k tomu, že to vězni řeší po svém a těch ústupků jen zneužívají (pan Jaroslav – odsouzený, trest odnětí svobody na 8 let, podruhé ve výkonu trestu).

146

fyzických podmínek nejsou, dle části skupiny dotázaných odsouzených, adekvátní náhradou za neefektivní implementaci principů humanizace do praxe168.

Výše uvedené rozdíly ve schopnosti odsouzených nahlížet sebekriticky na vlastní jednání ukazují skupinu dotázaných odsouzených jako názorově nejednotnou. S ohledem na omezený počet rozhovorů, které jsem s odsouzenými provedl, nejsem schopný určit, která z uvedených skupin odsouzených je kvantitativně početnější. Za pozoruhodné považuji také překryvy ve výpovědích všech dotázaných skupin aktérů, kdy dotázaní respondenti z velmi odlišných pozic reflektovali obdobné fenomény, problémy a úskalí, která každodenní praxe za zdmi českých věznic přináší.

168 Zde se nabízí srovnání s následujícím výrokem Drahomíry Malé. „Humanizace vězeňství, to nejsou barevné televizory, ale působení na vězně, aby se nám po propuštění za chvíli nevraceli zpět“ (Malá 2003: 111).

147

Závěr Proces humanizace českého vězeňství představuje pro jeho aktéry kontroverzní téma vzbuzující ambivalentní pocity a reakce.

Připodobnění k pomyslnému bojišti se zdá býti příhodným. Spory týkající se ideového obsahu či praktické implementace jednotlivé skupiny aktérů názorově vnitřně štěpí a zároveň spoluutváří a prohlubují sociální distanci mezi nimi. Nejvíce patrné je to na vztahu příslušníků a odsouzených (srov. McDermott, King 1988; Scarton, Sim, Skidmore 1991; Sparks, Bottoms, Hay 1996), ale určité projevy nesouladu je možné pozorovat i mezi příslušníky a odbornými zaměstnanci (srov. vztahy mezi aktéry totálních institucí, Goffman 1961).

Různorodost pojetí a přístupů k procesu humanizace navíc posiluje vzájemnou stereotypizaci a v praxi přináší řadu nezamýšlených důsledků. Nahlížení na ostatní aktéry vězeňského světa prostřednictvím vytvořených předsudků se negativně projevuje například v oblasti spolupráce mezi uvedenými skupinami zaměstnanců věznic, která je jedním z hlavních předpokladů plnění společných úkolů169.

Ne vždy je však tato podmínka splněna. Během vlastního pobytu v terénu jsem byl několikrát účastníkem takovýchto situací.

V rámci návštěvy jedné z věznic jsem využil nabídku zúčastnit se „návštěvního dne“. To znamená, že jsem mohl pozorovat průběh návštěv odsouzených170. Návštěvy se v dané věznici konaly 169 Dle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence.

170 Jednalo se o běžné „hromadné“ návštěvy, během kterých u stolku sedí na jedné straně odsouzený, a na druhé straně osoby, které se jí účastní. Dle ustanovení § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, může ředitel věznice nařídit návštěvu v místnosti, kde je návštěvník od odsouzeného oddělen přepážkou, nebo může

148

v předem stanoveném termínu, který připadal vždy na stejný den v týdnu (z důvodu anonymizace záměrně nespecifikuji). V českých věznicích se konají zpravidla v jedné z větších místností, kterými daná věznice disponuje. V některých případech je to tělocvična, v jiných například jídelna.

Návštěvy, kterých jsem se mohl účastnit, se konaly v tělocvičně, která byla pro dané účely uzpůsobena. Na jejich průběh dohlížel vychovatel (pan David), se kterým jsme společně diskutovali náležitosti a podmínky návštěv. Naše místo bylo na vyvýšeném „pódiu“, odkud jsme měli rozhled na celou místnost171, přičemž jsme však neslyšeli, o čem spolu odsouzení a jejich blízcí hovoří.

Nezaznamenal jsem tak žádný projev toho, že by má přítomnost průběh návštěv výrazně ovlivnila. Možné narušení plynoucí z mé přítomnosti jsem předem konzultoval s panem vychovatelem.

Odsouzené předvádí do návštěvní místnosti příslušník Vězeňské služby České republiky, který je po skončení návštěv odvádí zpět na jejich oddíl (prostor s ložnicemi odsouzených). Předvádění vězněných osob je jednou z významných oblastí spolupráce mezi příslušníky a odbornými zaměstnanci, která je předpokladem realizace dané odborné aktivity (vzdělávací, terapeutické atd.).

S ohledem na omezený čas je důležité, aby byli odsouzení na smluvené místo předvedeni včas.

Odsouzený má ze zákona právo přijímat v čase určeném ředitelem věznice návštěvy blízkých osob na dobu 3 hodin během jednoho kalendářního měsíce172. Návštěvu však může v případě potřeby zkrátit. Této možnosti jeden z odsouzených využil a požádal pana vychovatele Davida o možnost návratu zpět na oddíl z důvodu potřeby využít toaletu. Součástí návštěvních místností naopak povolit uskutečnění návštěvy odsouzeného bez zrakové a sluchové kontroly zaměstnanců.

171 Celkem bylo v místnosti 30 stolků, obsazeno jich bylo 19.

172 Dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

149

toalety jsou, v případě potřeby však musí odsouzeného na toaletu odvést pověřený příslušník.

Na základě uvedené žádosti odsouzeného započala komunikace (prostřednictvím vysílačky) mezi panem Davidem a příslušníkem, panem Martinem. Na úvodní žádost pana Davida o odvedení odsouzeného reagoval pan Martin odmítavě s odůvodněním, že nemá čas a odsouzený musí počkat. S tím, jak se zvyšovaly urgence ze strany odsouzeného, zvyšoval se i počet žádostí pana Davida směrem k panu Martinovi, který se nakonec dostavil přibližně po 30 minutách, a odsouzeného na toaletu doprovodil.

Z celé situace jsem pozitivní dojem neměl, což jsem si zaznamenal do svého terénního deníku. Způsob interakce mezi oběma účastníky se mi jevil jako výrazně formální, místy až nekolegiální.

Na situaci jsem se následně pana Davida dotázal s tím, jaké má pro to, co se odehrálo, vysvětlení. Dostalo se mi odpovědi, že je možné, že byl pan Martin v dané chvíli zaneprázdněný, ale že o tom pochybuje. Situace byla s ohledem na potřebu odsouzeného naléhavá. Pan David ji interpretoval jako snahu pana Martina o demonstraci svého mocenského postavení vůči odsouzenému, ale také vůči jemu samotnému. Dle vyjádření pana Davida to nebylo poprvé, kdy se s obdobným chováním příslušníka setkal.

Druhý den jsem měl shodou okolností možnost hovořit i s panem Martinem, kterého jsem se tak na celou událost také dotázal.

Uvedl, že musel v dané chvíli řešit „papíry“ a žádost odsouzeného nevyhodnotil jako naléhavou. Z vyjádření pana Martina jsem cítil nedůvěru vůči dotyčnému odsouzenému, jehož žádost jím byla vnímána jako rozmar a snaha o zneužití „naivity“ pana Davida.

V tomto případě se na podobě interakce mezi panem Davidem, Martinem a dotyčným odsouzeným projevila stereotypizace ze strany Martina, který viděl odsouzeného jako nedůvěryhodného a Davida jako příliš „naivního“. Celá situace se navíc 150

pravděpodobně odehrála na pozadí mocenských bojů, na které dotázaní respondenti v rozhovorech odkazovali.

Nejvíce se skupiny dotázaných aktérů rozcházely v hodnocení obsahové stránky procesu humanizace, a naopak poměrně výrazná shoda panovala v negativním vnímání implementační stránky.

Důraz byl kladen zejména na systémové nedostatky českého vězeňství způsobující stagnaci (nevyhovující stav) v oblastech, které za problematické označuje jak odborná literatura, tak samotní dotázaní aktéři. Na tomto místě bych rád připomněl, že rozhovory s respondenty jsem provedl v průběhu roku 2014 a od této doby byla Vězeňskou službou České republiky připravena a pilotně testována řada inovativních projektů, jejichž cílem je dílčí problematické oblasti řešit.

Pilotní projekty jsou ze své povahy limitovány poměrně malým počtem účastníků (případně věznic, ve kterých se odehrávají) a zároveň se jejich realizace odvíjí od omezených finančních prostředků. I přes to je však vnímám jako pozitivní snahu vypořádat se s potížemi, kterých si je Vězeňská služba České republiky vědoma. Jako příklady mohu zmínit projekt dluhového poradenství ve věznici Znojmo173 či projekt tzv. první Otevřené věznice Jiřice174. Oba projekty přilákaly poměrně značnou mediální pozornost (zejména projekt Otevřené věznice) a celkově byly ze strany tuzemských i zahraničních odborníků pozitivně hodnoceny. Je tedy otázkou, respektive možným námětem pro další výzkum, zda by vyjádření dotázaných respondentů nebyla v určitých ohledech korigována.

173 O projektu na svých webových stránkách informovalo například Ministerstvo spravedlnosti (online, citováno dne 5. 3. 2019, dostupné zde: https://www.justice. cz/web/msp/dluhova-problematika-ve-vykonu-trestu).

174 Bližší informace o projektu „Otevřená věznice“ je možné nalézt například ve Vnitřním řádu pro odsouzené Věznice Jiřice („Otevřená věznice“), který je volně dostupný na webových stránkách Věznice Jiřice (staženo dne 15. 6. 2019, dostupné zde: https://www.vscr.cz/veznice-jirice/o-nas/zakladni-informace/).

151

Na úplný závěr mé knihy si dovolím provést krátkou sebereflexi jejích silných a slabých stránek. Jsem přesvědčen, že je nezbytné kriticky přistupovat nejen k předmětu výzkumu, ale také k vlastní práci. Mou snahou není vnucovat nikomu způsob, jak knihu číst a jak ji interpretovat. Naopak bych rád diskutoval oblasti, které jsem postihnout nedokázal a které by mohly být inspirací pro budoucí sociologická bádání na vězeňském poli.

Na základě provedeného výzkumu mohu potvrdit očekávatelný předpoklad, že české věznice představují totální (Goffman 1961) a formální organizace (Keller 2007) fungující na základě principů byrokratického (Weber 1997) a vojenského (Mařádek 2005) řízení.

Nahlížet na věznice optikou teoretických konceptů sociologie byrokracie a formálních organizací se ukázalo pro můj výzkum jako velmi přínosné. V mnoha případech jsem se přiklonil k vysvětlení popisovaných jevů založenému na strukturálně podmíněných aspektech vězeňského prostředí/systému.

Překvapivé tak není ani zjištění, že příslušníci Vězeňské služby České republiky představovali skupinu aktérů, která vyjadřovala největší preferenci represivního přístupu. Pozicí v organizační struktuře věznice jsou ovlivněny i interakce mezi nimi a odsouzenými. Na základě analýzy psaných předpisů jsem uvedené do jisté míry očekával. Za významné nicméně považuji poukázání na obecný trend reprodukce represivního přístupu v rámci vězeňské organizace (z pozic příslušníků do pozic zástupců vedení či vychovatelů), vnitřní rozpory skupiny odborných zaměstnanců a na vytváření „adaptačních mechanismů“, které byly v praxi využívány všemi dotázanými. Ne vždy se však jedná o preferovaný způsob jednání. Dotázaní zástupci managementu věznic poukázali na fakt, že je pro ně velmi obtížné pravidla v praxi bezezbytku dodržovat či si je vynutit od ostatních aktérů (srov. Scarton, Sim, Skidmore 1991).

152

Zástupci vedení, zaměstnanci i odsouzení se tak jeví jako velmi aktivní ve vztahu k nastaveným pravidlům a dokáží kreativně využít jejich slabin (srov. Crozier 1970, Crozier, Friedberg 1977; Silverman 1970). Jejich aktivita spočívá zejména ve schopnosti využít moc, kterou disponují (srov. Gouldner 1954). Ta je spojena buď s jejich postavením v organizační struktuře (zástupci vedení, zaměstnanci), nebo vyplývá z nemožnosti ostatních skupin aktérů uplatnit jejich moc v plném rozsahu (odsouzení). Moc se tak jeví jako „tekutá“ a přelévá se z jedné skupiny do druhé s ohledem na kontext situace, ve které se jejich zástupci nachází.

Pozornost budoucích výzkumů by se tak mohla obracet ke vztahu mezi byrokratizací a humanizací vězeňství. Z výpovědí dotázaných vyplývá, že na jedné straně postupně zesiluje byrokratizace českého vězeňství a zároveň na druhé straně dochází k nacházení a využívání „mezer“ ve formě popsaných praktik (adaptačních mechanismů). Prozatím se zdá, že byrokratizace humanizaci v určitých momentech/oblastech podporuje, přičemž ji však v jiných zase naopak znesnadňuje. Jinými slovy je vhodné si klást otázku, komu byrokracie slouží (pro koho je protektivní) a u koho naopak selhává.

Cílem této knihy nebylo poskytnout komplexní hodnocení stavu „humanizovanosti“ současného českého vězeňství. Ve vztahu k teoretickému ukotvení mého výzkumu si však dovolím diskutovat několik bodů, které se jeví jako významné a které by tak mohly představovat případné oblasti dalších výzkumných projektů. Za zajímavý považuji v tomto ohledu zejména koncept tzv. kultury humanismu (Tubex 2015). Pokud by některý z odborníků přeci jen o výše uvedené hodnocení usiloval, bude se muset vypořádat se třemi základními úkoly. Operacionalizovat humanizaci českého vězeňství, zhodnotit aktuální stav a podat možná vysvětlení.

K prvnímu úkolu by mohla být inspirací tato kniha a ke třetímu poté výše uvedený teoretický koncept.

153

Hilde Tubex a řada dalších odborníků (srov. Pratt, Eriksson 2013; Snacken 2015a; Naylor 2015a, 2015b) považuje vytvoření kultury humanismu za klíčový předpoklad procesu úspěšné humanizace vězeňských systémů. Výzkumná pozornost by tak mohla směřovat k analýze jednotlivých součástí kultury humanismu v českém kontextu. Z výpovědí dotázaných aktérů českého vězeňství se zdá, že souznění s principy penal welfarism je v dílčích částech významně narušeno. Legitimizace humanizované vězeňské politiky v očích české veřejnosti je nedávnými výzkumy, s ohledem na zdůrazňovanou míru punitivity (Moravcová, Tomášek 2014), také problematizována. Na základě provedených průzkumů veřejného mínění se naopak ukazuje preference výrazně represivních trestů v čele s trestem smrti (Kubátová, Červenka 2014; Čadová 2015, 2018; Tuček 2017, 2019).

Náměty pro budoucí bádání představují také slabiny mého vlastního výzkumu, které vyplynuly z jeho realizace a které jsem se snažil kriticky reflektovat. Jakkoli považuji volbu kvalitativní metodologie za vhodnou, tak ani ta se neobejde bez problémů.

Omezení, kterých jsem si byl od začátku výzkumu vědom, spočívají zejména v zaměření na mužské věznice pro výkon trestu odnětí svobody typu C a ve využití metody sněhové koule pro kontaktování participantů. Uvedená omezení jsem se snažil průběžně na předchozích stranách diskutovat.

Po dokončení samotného výzkumu jsem si však uvědomil další omezení, která jsem do té doby reflektovat nedokázal. Goffmanovskou typologii aktérů totální instituce jsem rozšířil o rozdělení populace zaměstnanců věznic na zástupce managementu, příslušníky a odborné zaměstnance. Jak se však ukázalo, tak ani tato dodatečná diferenciace nebyla dostatečná. Uvedené skupiny zaměstnanců věznic se totiž ukázaly jako vnitřně (názorově) rozdělené. Domnívám se tak, že není vhodné pojímat je jako homogenní, ale naopak věnovat více pozornosti jednotlivým nuancím 154

a rozdílům v souvislosti s jednotlivými pracovními pozicemi, a to již ve fázi přípravy a promýšlení výzkumného postupu. Toto poučení jsem bohužel získal až po skončení terénní fáze.

S tím se pojí další nedostatek spočívající ve ztrátě perspektivy jedné ze skupin aktérů, kteří se pro vězeňský svět ukazují jako (minimálně) srovnatelně důležití. Mám na mysli vězeňské kaplany (členy Vězeňské duchovní služby), popřípadě dobrovolníky působící v rámci Vězeňské duchovenské péče175. Kaplani (i dobrovolníci) se podílejí na přímé práci s vězněnými osobami, přičemž však zastávají zvláštní postavení v rámci organizační struktury věznice176 a jejich vztah k vězněným osobám je popisován jako kvalitativně odlišný v porovnání s dalšími odbornými zaměstnanci (Váně, Dirga 2016). V současné době je význam kaplanů pro vězeňský svět ve zvyšující se míře reflektován (srov.

Váně, Dirga 2016; Beláňová 2018; Beláňová, Trejbalová 2020), čímž se otevírá další pole českého vězeňského výzkumu. Nejen ve vztahu k duchovní péči je jistě vhodné věnovat pozornost také perspektivám zástupců nevládních neziskových organizací, kteří s vězněnými osobami pracují a poskytují jim péči během i po skončení výkonu trestu odnětí svobody (srov. Dirga, Váně 2016).

175 Dle informací dostupných na webových stránkách Vězeňské služby České republiky je „Vězeňská duchovní služba sborem vězeňských kaplanů, které pověřila jejich církev a s jejichž působením vyslovila souhlas Rada pro duchovní službu ve věznicích a ústavech a Vězeňská duchovenská péče nevládní organizací, registrovanou u ministerstva vnitra jako zapsaný spolek“ (online, citováno dne 5. 5. 2019, dostupné na adrese: https://www.vscr.cz/o-nas/duchovni-sluzba/ zakladni-informace-2/).

176 „Kaplani jsou organizačně odpovědni řediteli své věznice, po stránce metodické hlavnímu kaplanovi vězeňské služby a jeho zástupci. Kromě organizování a realizace duchovní služby v místních podmínkách se podílejí rovněž na vytváření a aplikaci výchovných programů, vedoucích k hodnotové změně klientů. Kaplani slouží rovněž svým spoluzaměstnancům a jsou poradci ředitelů svých věznic v oblasti etiky a církevní a náboženské problematiky“ (online, citováno dne 5. 5.

2019, dostupné na adrese: https://www.vscr.cz/o-nas/duchovni-sluzba/zakladni-informace-2/).

155

Knihu, kterou jste nyní dočetli, vnímám jako dílčí příspěvek k rozvoji české penitenciární sociologie a diskuzi nad otázkami humanizace českého vězeňství. Jsem potěšen celkovým rozvojem českého vězeňského výzkumu a pevně věřím, že se z penitenciární sociologie postupně stane respektovaná „sestra“ starších „sourozeneckých“ disciplín, které v českém prostředí představují zejména kriminologie a penologie.

156

Seznam použité literatury Acker, Joan. 1992. „Gendered Institutions. From Sex Roles to Gendered Institutions“. Contemporary Sociology 21 (5): 565–569.

Alasuuttari, Pertti. 1995. Researching Culture: Qualitative Method and Cultural Studies. London: Sage.

Andersen, Synøve Nygaard., Skardhamar, Torbjørn. 2014. „Pick a number: Mapping recidivism measures and their consequences.“ Statistics Norway, Discussion Papers 772: 1–29.

Armaline, William, Davita Silfen Glasberg, Bandana Purkayastha.

2015. The Human Rights Enterprise: Political Sociology, State Power, and Social Movements. Cambridge and Malden: Polity Press.

Auty, Katherine M., Alison Liebling. 2019. Exploring the Relationship between Prison Social Climate and Reoffending. Justice Quarterly.

Barker, Vanessa. 2015. Welafare Nationalism/Penal Nationalism: a Problem for Punishment? Příspěvek přednesený na konferenci EUROCRIM 2015. Porto 3. 9. 2015.

Beccaria, Cesare. 1893. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout.

Becci, Irene. 2012. Imprisoned Religion: Transformation of Religion during and after Imprisonment in Eastern Germany. Surrey: Ashgate Publishing Limited.

Beláňová, Andrea. 2018. „Být kaplanem v Česku: Zdroje nejistoty a nacházení opory.“ Český lid 105 (1): 25–43.

Beláňová, Andrea, Tereza Trejbalová. 2020. „Prvních deset let jsem si s personálem netykal. Pozice kaplana v české věznici“.

Sociológia 52 (1): 5–23.

157

Bentham, Jeremy. 1823. An Introduction to the Principles of Morals and Legislation. Oxford: Clarendon Press.

Blanda, Rober, Markéta Prunerová. 2011. „Jaká bude budoucnost českého vězeňství?“ České vězeňství 2011 (1): 15–16.

Boguszak, Jiří. 2004. „KAPITOLA XII. Vztah práva a státu. Právní stát.“ Pp. 208–238 in Boguszak, Jiří, Jiří Čapek, Aleš Gerloch (eds.). Teorie práva. Praha: ASPI Publishing.

Britton, Dana M. 1997. „Gendered organizational logic: policy and practice in men‘s and women‘s prisons.“ Gender and Society 11 (6): 796–812.

Butler, Michelle, Shadd Maruna. 2009. „The impact of disrespect on prisoners’ aggression: outcomes of experimentally inducing violence-supportive cognitions.“ Psychology, Crime & Law 15 (2): 235–250.

Calavita, Kitty, Valerie Jenness. 2013. „Inside the Pyramid of Disputes: Naming Problems and Filing Grievances in California Prisons“. Social Problems 60 (1): 50–80.

Caldwell, Morris G. 1956. „Group Dynamics in the Prison Community.“ Journal of Criminal Law and Criminology 46 (5): 648–657.

Clément, Dominique. 2016. Human Rights in Canada: A History.

Waterloo: Wilfrid Laurier University Press.

Clemmer, Donald. 1940. The prison community. New York: Holt, Rinehart and Wilson.

Cohen, Stanley, Laurie Taylor. 1972. Psychological Survival: The Experience of Long-Term Imprisonment. Harmondsworth: Penguin.

Combessie, Philippe. 2001. Sociologie de la prison. Paris: La Découverte.

158

Coyle, Andrew. 2009. A Human Rights Approach to Prison Management: Handbook for Prison Staff. London: International Centre for Prison Studies.

Coyle, Andrew. Helen Fair. 2018. A Human Rights Approach to Prison Managem: Handbook for prison staff, Third Edition. London: Institute for Criminal Policy Research at Birkbeck.

Crewe, Ben. 2009. The Prisoner Society: Power, Adaptation and Social Life in an English Prison. Oxford: Clarendon Press.

Crozier, Michel. 1970. The bureaucratic phenomenon. Chicago: University of Chicago press.

Crozier, Michel, Erhard Friedberg. 1977. L‘acteur et le système.

Paris: Le Seuil.

Cruz, Edward V., Ginna Higginbottom. 2013. „The use of focused ethnography in nursing research.“ Nurse Researcher, 20 (4): 36–43.

Cunha, Manuela. 2014. „The Ethnography of Prisons and Penal Confinement.“ Annual Review of Anthropology 43 (1): 217–233. Čadová, Naděžda. 2015. Veřejné mínění o interrupci, eutanazii a trestu smrti – květen 2015. Tisková zpráva CVVM. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Čadová, Naděžda. 2018. Veřejné mínění o interrupci, eutanazii a trestu smrti – květen 2018. Tisková zpráva CVVM. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Černíková, Vratislava. 1998. Sociální ochrana. Praha: Policejní akademie ČR. Černíková, Vratislava, Vojtěch Sedláček. 2002. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie České republiky.

Damboeanu, Cristina, Valentina Pricopie. 2017. Human Rights in Prison: A Sociological Approach. Bucharest: University of Bucharest.

159

Davis, Angela Y. 1971. If They Come in the Morning. London: Orbach and Chambers Ltd. Davis, Angela Y. 2003. Are prisons obsolete? New York: Seven Stories Press.

Dirga, Lukáš. 2013. „Trnitá cesta výzkumníka za poznáním: kvalitativní výzkum ve vězeňském prostředí.“ Pp. 23–30 in Pavlásek, Michal (eds.). Etnologické studie 14: Když výzkum, tak kvalitativní – serpentinami bádání v terénu. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Etnologický ústav AV ČR. Dirga, Lukáš. 2016a. „Možnosti a úskalí vězeňské etnografie: metodologická reflexe využití vězeňské etnografie v českém kontextu.“ Česká kriminologie 2 (1): 1–12.

Dirga, Lukáš. 2016b. „Kirstin Drenkhahn, Manuela Dudeck, Frieder Dünkel: Long-Term Imprisonment and Human Rights.“ Sociologický časopis 52 (4): 608–609 Dirga, Lukáš. 2017a. „Body as a Project: The Relationship Czech Prisoners Have to Their Bodies.“ Sociológia 49 (6): 636–656.

Dirga, Lukáš. 2017b. „Convict Criminology: nový směr vězeňského výzkumu?“ Česká kriminologie 3 (1): 1–10.

Dirga, Lukáš, Alena Lochmannová, Petr Juříček. 2015. „The Structure of the Inmate Population in Czech Prisons.“ Sociológia 47 (6): 559–578.

Dirga, Lukáš, Jan Váně. 2016. „Postpenitenciární péče z perspektivy nábožensky založených organizací.“ Pp. 104–109 in Černíková, Vratislava, Jana Firstová (eds). Postpenitenciární péče: aktuální otázky. Hodonín: Evropský ústav práva a soudního inženýrství.

Dirga, Lukáš, Jaroslava Hasmanová Marhánková. 2014. „Nejasné vztahy moci – vězení očima českých dozorců.“ Sociologický časopis 50 (1): 83–105.

160

Donnelly, Mark P., Daniel Diehl. 2011. The Big Book of Pain: Torture & Punishment Through History. Gloucestershire: The History Press.

Drahoňovský, Jan. 2015. Pobyt ve vězení z pohledu vězňů (Rigorózní práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Drahý, František, Jindřich Hůrka, Michal Petras. 2018. SARPO. Charakteristiky odsouzených v českých věznicích. Deskriptivní studie. Praha: Vězeňská služba České republiky.

Drake, Deborah H. 2012. Prisons, Punishment and the Pursuit of Security. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Drake, Deborah H., Rod Earle, Jennifer Sloan. 2015. The Palgrave Handbook of Prison Ethnography. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Drenkhahn, Kirstin, Manuela Dudeck, Frieder Dünkel. 2014. LongTerm Imprisonment and Human Rights. New York: Routledge.

Durkheim, Emile. 2003. „The Normal and the Pathological.“ Pp. 55–59 in Adler, Patricia, Peter Adler (eds). Construction of deviance: social power, context and interactions. Belmont: Waldsworth.

Ezzy, Douglas. 2002. Qualitative analysis. London: Routledge.

Fazel, Seena, Achim Wolf. 2015. „A Systematic Review of Criminal Recidivism Rates Worldwide: Current Difficulties and Recommendations for Best Practice.“ PLoS One 10 (6), Staženo z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4472929/, [cit. dne 6. 4. 2019].

Feest, Johannes. 1993. „Institutional Resistance Against Prisoners‘ Rights“. The Howard Journal of Criminal Justice 32 (2): 127–135.

Ferri, Enrico. 1908. The Positive School of Criminology Three Lectures Given at the University of Naples, Italy on April 22, 23 and 24, 1901. Chicago: Charles H. Kerr & Company.

161

Ferri, Enrico. 2010. Criminal Sociology. Champaign: HardPress Publishing.

Frezzo, Mark. 2011. „Sociology and Human Rights in the Post – Development Era.“ Sociology Compass 5 (3): 203–214.

Frezzo, Mark. 2015. The Sociology of Human Rights. Cambridge and Malden: Polity Press.

Foucault, Michel. 2000. Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení.

Praha: Nakladatelství Dauphin.

Fry, Elizabeth Gurney. 1827. Observations on the Visiting Superintendence and Government of Female Prisoners. Cornhill: John and Arthur Arch.

Garland, David. 2001. The Culture of Control: Crime and Social Order in Contemporary Society. Oxford: University Press.

Giallombardo, Rose. 1966. Society of Women: A Study of a Women‘s Prison. New York: John Wiley & Sons.

Goffman, Erving. 1961. Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patiens and Other Inmates. New York: Doubleday Anchor.

Gouldner, Alvin. 1954. Patterns of Industrial Bureaucracy. New York: Free Press.

Graunbøl, Hans Monrad, Bo Kielstrup, Marja-Liisa Muiluvuori, Sasu Tyni, Erlendur Sigurđur Baldursson, Hafdís Guđmundsdóttir, Ragnar Kristoffersen, Lars Krantz, Karin Lindstén. 2010. Retur: En nordisk undersøgelse af recidiv blandt klienter i kriminalforsorgen. Oslo: Bjerch Trykkeri AS. Griffin, James. 2008. On Human Rights. New York: Oxford University Press.

Guillemin, Marilys, Lynn Gillam. 2004. „Ethics, reflexivity, and ethically important moments in research“. Qualitative Inquiry, 10 (2): 261–280.

162

Guillemin, Marilys, Lynn Gillam. 2004. „Etika, reflexivita a eticky důležité okamžiky ve výzkumu.“ Biograf 35 (1): 11–31.

Hallsworth, Simon. 2000. „Rethinking the Punitive Turn: Economies of Excess and the Criminology of Other.“ Punishment & Society 2 (2): 145–160.

Hallsworth, Simon, John Lea. 2011. „Reconstructing Leviathan: Emerging Contours of the Security State.“ Theoretical Criminology 15 (2): 141–157.

Hammersley, Marty, Paul Atkinson. 1995. Ethnography: Principles in Practice. New York: Routledge.

Havlíček, Aleš. 2014. „Jsou lidská práva přirozená?“ Reflexe – Filosofický časopis 47 (1): 131–137.

Hála, Jaroslav. 2006. Úvod do teorie a praxe vězeňství. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií.

Heffernan, Virginie. 1972. Making It In Prison. The Square, The Cool and The Life. New York: Wiley & Sons.

Howard, John. 1777. The State of the Prisons in England and Wales: with Preliminary Observations, and an Account of Some Foreign Prisons. Warrington: William Eyres.

Charmaz, Kathy. 2006. Constructing Grounded Theory: A Practical Guide through Qualitative Analysis. London: Sage Irwin, John. 1980. Prisons in Turmoil . London: Little, Brown.

Irwin, John. 1985. The Jail: Managing the Underclass in american society. Oakland: University of California Press Irwin, John. 1987. The Felon. Oakland: University of California Press.

Irwin, John. 2005. The Warehouse Prison: Disposal of the New Dangerous Class. Los Angeles: Roxbury.

163

Irwin, John. 2009. Lifers: Seeking Redemption in Prison. New York: Routledge.

Irwin, John, Donald R. Cressey. 1962. „Thieves, Convicts and the Inmate Culture.“ Social Problems 10 (1): 145–147.

Ishay, Micheline. 2008. The History of Human Rights From Ancient Times to the Globalization Era. Berkeley: University of California Press.

Jacobs, James B., Harold G. Retsky. 1975. „Prison Guard.“ Journal of Contemporary Ethnography 4 (1): 8–29.

Jeřábek, Hynek. 2019. Má sociologická dobrodružství. Lidé, místa, vědecká setkání. Praha: Sociologické nakladatelství.

Jewkes, Yvonne. 2013. „What has prison ethnography to offer in an age of mass incarceration?“ Criminal Justice Matters 91 (1): 14–15.

Jewkes, Yvonne. 2014. „Afterword: Abolishing the Architecture and Alphabet of Fear.“ Pp. 321–329 in Mathiesen T. (eds.). The Politics of Abolition Revisited. Oslo: Norwegian Universities Press.

Jewkes, Yvonne, Dominique Moran. 2014. „Should prison architecture be brutal, bland or beautiful?“ Scottish Justice Matters 2 (1): 8–10.

Jewkes, Yvonne, Dominique Moran. 2015. „The paradox of the ‘green’ prison: Sustaining the environment or sustaining the penal complex?“ Theoretical Criminology 19 (4): 451–469.

Jiřička, Václav, Zuzana Podaná, Michal Petras, Jindřich Hůrka.

2014. „Prediction of Offending: SARPO – The Czech Tool for Assessment of Offenders‘ Criminogenic Risk and Needs.“ Journal of Criminology 1 (1): 1–8.

Jones, Richard, Thomas Schmid. 2000. Doing Time: Prison Experience and Identity Among First-Time Inmates. Stamford: Emerald Group Publishing Limited.

164

Karabec, Zdeněk. 2001. „K problematice trestání a trestů.“ Sociologický časopis 37 (1): 73–88.

Keller, Jan. 2007. Sociologie organizace a byrokracie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Kifer, Misty, Craig Hemmens, Mary K. Stohr. 2003. „The Goals of Corrections: Perspectives from the Line“. Criminal Justice Review 28 (1): 47–69.

Knoblauch, Hubert. 2005. „Focused Ethnography.“ Qualitative Social Research 6 (3) Staženo z: http://www.qualitative-research. net/index.php/fqs/article/view/20/43#gcit [cit. dne 31. 10. 2015].

Kubátová, Marie, Jan Červenka. 2014. Veřejné mínění o interrupci, eutanazii a trestu smrti – červen 2014. Tisková zpráva CVVM. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Kýr, Aleš, Alena Kafková. 2019. 25 let Vězeňské služby České republiky 1993–2018. Staženo z: https://www.vscr.cz/wp-content/ uploads/2019/01/25-let_web.pdf. [cit. dne 5. 3. 2019].

Liebling, Alison. 1999. „Doing Research in Prison: Breaking the Silence?“ Theoretical Criminology 3 (2): 147–173.

Liebling, Alison. 2004. Prisons and Their Moral Performance: A Study of Values, Quality, and Prison Life. Oxford: Clarendon Press.

Liebling, Alison, Susie Hulley, Ben Crewe. 2011. „Conceptualising and Measuring the Quality of Prison Life“. Pp. 358–372 in Gadd, David, Susanne Karstedt and Steven F. Messner (eds). The Sage Handbook of Criminological Research Methods, London: Sage Publishing.

Liebling, Alison, Bethany Schmidt, Ben Crewe, Katherine Auty, Ruth Armstrong, Thomas Akoensi, Deborah Kant, Amy Ludlow, Alice Levins. 2015. „Birmingham prison: the transition from public to private sector and its impact on staff and prisoner quality of life – a three-year study.“ Analytical Summary of National Offender Management Service, 1–8.

165

Lochmannová, Alena. 2020. Tělo za katrem. Praha: Academia.

Lombroso, Cesare. 2006. Criminal Man. Durham: Duke University Press Books.

Lombardo, Lucien X. 1981. Guards Imprisoned – Correctional Officers at Work. New York: Elsevier Science Ltd. Madsen, Mikael Rask, Gert Verschraegen. 2013. „Making Human Rights Intelligible: An Introduction to a Sociology of Human Rights.“ Pp. 1–24 in Madsen, Mikael Rask, Gert Verschraegen (eds.). Making Human Rights Intelligible. Portland: Hart Publishing.

Mahon, Nancy. 1997. „Methodological challenges in studies of prisoners‘ sexual activity and drug use.“ International Journal of Drug Policy 8 (1): 53–55.

Malá, Drahomíra. 2003. Vězeňství po česku. Tišnov: SURSUM. Marešová, Alena, Šárka Blatníková, Petr Kotulan, Milada Martinková, Markéta Štěchová, Miroslav Tamchyna. 2011. Kriminální recidiva a recidivisté (charakteristika, projevy, možnosti trestní justice). Praha: Ediční řada IKSP. Mařádek, Vladimír. 2005. Vězeňství. Ostrava: Ostravská univerzita.

Mathiesen, Thomas. 1990. Prison On Trial: A Critical Assessment.

Winchester: Waterside Press.

McCleary, Richard. 1992. Dangerous Men: The Sociology of Parole. Albany: Harrow and Heston.

McDermott, Kathleen, Roy D. King. 1988. „Mind games: Where the action is in prisons.“ British Journal of Criminology 28 (3): 357–377.

Meclová, Kamila. 2004. „Trest by neměl být aktem pomsty.“ České vězeňství 2004 (1): 8–11.

Merton, Robert King. 1957. Social Theory and Social Structure.

Glencoe: Free Press.

166

Merton, Robert King. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Ministerstvo spravedlnosti ČR. 2016. Koncepce vězeňství ČR do roku 2025. Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky.

Moran, Dominique. 2015. Carceral Geography: Spaces and Practices of Incarceration. Farnham: Ashgate Publishing.

Moravcová, Eva, Jan Tomášek. 2014. „Metodologické aspekty měření postojů české veřejnosti k trestání pachatelů trestných činů.“ Sociologický časopis 50 (4): 495–520.

Motejl, Otakar, Pavel Varvařovský, Marek Blecha, Milan Svoboda, Petr Kosinka, Petra Zdražilová. 2010. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv: Vězeňství. Praha: Wolters Kluwer ČR. Naylor, Bronwyn. 2015a. „Researching Human Rights in Prisons.“ International Journal for Crime, Justice and Social Democracy 4 (1): 79–95.

Naylor, Bronwyn. 2015b. Researching Human Rights in Prisons.

Příspěvek přednesený na konferenci EUROCRIM 2015. Porto 3. 9. 2015.

Nedbálková, Kateřina. 2006a. Spoutaná Rozkoš: (re) produkce genderu a sexuality v ženské věznici. Praha: Sociologické nakladatelství.

Nedbálková, Kateřina. 2006b. „Etnografický výzkum ve vězení.“ Pp. 1–12 in Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni.

Newbold, Greg. 1982. The Big Huey. Auckland: Collins.

Newbold, Greg. 1989. Punishment and politics: The maximum security prison in New Zealand. Auckland: Oxford University Press.

Newman, Donald. 1958. „Research Interviewing in Prison.“ The Journal of Criminal Law, Criminology, and Police Science 49 (2): 127–132.

167

Ngulube, Patrick. 2015. „Qualitative Data Analysis and Interpretation: Systematic Search for Meaning.“ Pp. 131–156 in Mathipa E. R., M. T. Gumbo (eds.). Addressing research challenges: making headway for developing researchers. Noordywk: Mosala-MASEDI Publishers & Booksellers cc.

Osborne, Thomass Mott. 1914. Within prison walls; being a narrative during a week of voluntary confinement in the state prison at Auburn, New York. New York and London: D. Appleton.

Osborne, Thomass Mott. 1916. Society and Prisons. New Haven: Yale University Press.

Osborne, Thomass Mott. 1924. Prisons and Common Sense. Philadelphia: J.B. Lippincott Company.

Owen, Barbara. 1998. In the Mix: Struggle and Survival in a Women’s Prison. Albany: State University of New York Press.

Owen, Tim. 2007. „Culture of Crime Control: Through a Post-Foucauldian Lens.“ Internet Journal of Criminology. Staženo z: http:// www.internetjournalofcriminology.com [cit. dne 12. 8. 2015].

Paleček, Lukáš. 2013. „Memorandum Františka Kočího o Československém vězeňství.“ Historická penologie 2013 (1): 38–59.

Pane, Debra Mayes, Tonette S. Rocco. 2009. „Critical Microethnography: The Search for Emancipatory Methods.“ Qualitative Social Research. Staženo z: http://www.qualitative-research.net/ index.php/fqs/article/view/442/2758#gcit [cit. dne 31. 10. 2015].

Pascal, Blaise. 1995. Pensées. Harmondsworth: Penguin.

Pavlásek, Michal. 2013. Etnologické studie 14: Když výzkum, tak kvalitativní – serpentinami bádání v terénu. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Etnologický ústav AV ČR. Pratt, John. 2000. The Return of the Wheelbarrow Men; or, the Arrival of Postmodern Penality? British Journal of Criminology 40 (1): 127–145.

168

Pratt, John, Anna Erikson. 2013. Contrasts in Punishment: An explanation of Anglophone excess and Nordic exceptionalism.

London: Routledge.

Rozum, Jan, Jan Tomášek, Jiří Vlach, Lucie Háková. 2016. Efektivita trestní politiky z pohledu recidivy. Praha: Ediční řada IKSP. Rozum, Jan, Petr Kotulan, Jan Tomášek. 2008. Účinnost dohledu u osob podmíněně propuštěných. Praha: Ediční řada IKSP. Řezáč, František Josef. 1852. Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců.

Praha: Příloha časopisu České vězeňství 4 a 5/1995.

Salle, Grégory, Gilles Chantraine. 2009. „Le droit emprisonné?

Sociologie des usages sociaux du droit en prison.“ Politix 22 (3): 93–117.

Scott, James C. 1990. Domination and the Arts of Resistance: Hidden Transcripts. New Haven: Yale University Press.

Scraton, Phil, Joe Sim, Paula Skidmore. 1991. Prisons Under Protest. Milton Keynes: Open University Press.

Shapiro, Fred. 2006. The Yale Book of Quotations. New Haven: Yale University Press.

Scharff Smith, Peter. 2012. „Imprisonment and Internet-Access – Human Rights, the Principle of Normalization and the Question of Prisoners Access to Digital Communications Technology.“ Nordic Journal of Human Rights 30 (4): 454–482.

Schrag, Clarence. 1954. „Leadership Among Prison Inmates.“ American Sociological Review 9 (1): 37–42.

Schwartz, Herman, Mary C. Schwartz. 1989. Prison conditions in Czechoslovakia. A Helsinki Watch Report. New York: Human Rights Watch.

Silverman, David. 1970. The Theory of Organizations. London: Heinemann.

169

Sjoberg, Gideon, Elizabeth A. Gill, Norma Williams. 2001. „A Sociology of Human Rights.“ Social Problems 48 (1): 11–47.

Smaus, Gerlinda. 1994. „Physische Gewalt und die Macht des Patriarchats.“ Kriminologisches Journal 26 (2): 82–104.

Smaus, Gerlinda. 1998. Das Strafrecht und die gesellschaftliche Differenzierung. Baden-Baden: Nomos.

Snacken, Sonja. 2015a. „Punishment, legitimate policies and values: Penal moderation, dignity and human rights.“ Punishment & Society 17 (3): 397–423.

Snacken, Sonja. 2015b. Human Rights – The Gap in (Comparative) Prison Sociology. Příspěvek přednesený na konferenci EUROCRIM 2015. Porto, 3.9.2015.

Sonnenfels, Joseph. 1775. Ueber die Abschaffung der Tortur.

Verlag: Orell.

Sparks, Richard, Anthony Bottoms. 1995. „Legitimacy and order in prisons.“ British Journal of Sociology 46 (1): 45–62.

Sparks, Richard, Anthony Bottoms, Will Hay. 1996. Prisons and the Problem of Order. Oxford: Clarendon Press.

Strauss, Anaselm, Juliet Corbinová. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky zakotvené teorie. Brno a Boskovice: Podané ruce a Albert.

Sykes, Gresham M. 1958. Society of Captives: A Study of Maximum Security Prison. Princeton: Princeton University Press.

Synek, Jan. 2013. Svobodni v nesvobodě: náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu. Vyšehrad: Ústav pro studium totalitních režimů. Šabatová, Anna, Milan Svoboda, Jiří Matuška a Martin Klumpar.

2019. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv: Vězeňství II. Praha: Wolters Kluwer ČR.

170

Šmausová, Gerlinda. 1992. „Znovuzačlenění, nebo trvalá marginalizace vězňů? O funkcích trestního práva.“ Československá kriminalistika 25 (3): 225–235. Šamusová, Gerlinda. 1993a. „Dějiny kriminologie.“ Pp. 25–58 in Kuchta J. (eds.). Kriminologie I. Brno: Masarykova univerzita. Šmausová, Gerlinda. 1993b. „Dějiny myšlení a jejich význam pro vězeňství.“ Pp. 192–209 in Hungr P. (eds.). Normativnost a realita práva. Brno: Masarykova univerzita. Šmausová, Gerlinda. 1994. „Symbolické funkce trestního práva.“ Pp. 6–22 in Kratochvíl V. (eds.). Trestněprávní reforma v České republice. Brno: Masarykova univerzita.

Terry, Charles. 2003. The Fellas: Overcoming Prison and Addiction. Belmont, Calif: Wadsworth.

Tomek, Prokop. 2000. Dvě studie o československém vězeňství 1948–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Tubex, Hilde. 2015. How Good Can It Get In a Prison? Příspěvek přednesený na konferenci EUROCRIM 2015. Porto 3. 9. 2015.

Tuček, Milan. 2017. Postoje občanů k trestu smrti – květen 2017.

Tisková zpráva CVVM. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Tuček, Milan. Postoje občanů k trestu smrti – květen 2019. Tisková zpráva CVVM. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Turner, Jennifer. 2016. The Prison Boundary Between Society and Carceral Space. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Tyler, Tom R. 2003. „Procedural Justice, Legitimacy, and the Effective Rule of Law”. Crime and Justice 30 (1): 283–357.

Uhlík, Jan. 1997. F. J. Řezáč – reformátor vězeňství a školství 19. století. Praha: Příloha časopisu České vězeňství 2/1997.

171

United Nations. 2017. Assessing compliance with the Nelson Mandela Rules: A checklist for internal inspection mechanism.

Vienna: United Nations Office on Drugs and Crime.

Vacek, Eduard. 2004. „Stručný nástin vývoje vězeňství od roku 1989 do roku 1995.“ Historická penologie 2004 (1): 10–12.

Van Zyl Smit, Dirk, Sonja Snacken. 2009. Principles of European Prison Law and Policy: Penology and Human Rights. Oxford: Oxford University Press.

Váně, Jan, Lukáš Dirga. 2016. „The Religiosity Behind Bars: Forms of Inmate‘s Religiosity in the Czech Prison System.“ Sociológia 48 (6): 641–663.

Veřejný ochránce práv. 2016. Věznice: zpráva ze systematických návštěv veřejného ochránce práv. Praha: Kancelář veřejného ochránce práv.

Vězeňská služba ČR. 2005. Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015. Praha: Vězeňská služba ČR, Generální ředitelství.

Vězeňská služba ČR. 2006. Evropská vězeňská pravidla. Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům. Příloha časopisu České vězeňství č. 1/2006 (http://vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/ informacniservis/ ke-stazeni-112/publikace/, cit. dne 6. 10. 2015).

Vězeňská služba ČR. 2014. Východiska a záměry nové koncepce vězeňství v České republice. Praha: Vězeňská služba ČR, Generální ředitelství.

Vězeňská služba ČR. 2018. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky 2017. Praha: Vězeňská služba ČR, Generální ředitelství.

Vězeňská služba ČR. 2019. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky 2018 Praha: Vězeňská služba ČR, Generální ředitelství.

172

Vláda ČR. 2018. „Programové prohlášení vlády České republiky (červen 2018).“ Praha: Vláda ČR. Wacquant, Loïc. 2001. „The Penalisation of Poverty and the rise of Neo-Liberalism.“ European Journal on Criminal Policy and Research 9 (4): 401–412.

Wacquant, Loïc. 2002. „The Curious Eclipse of Prison Ethnography in the Age of Mass Incarceration.“ Ethnography 3 (4): 371–397.

Waldram, James B. 2009. „Challenges of Prison Ethnography.“ Anthropology News 50 (1): 4–5.

Wall, Sarah. 2015. „Focused Ethnography: A Methodological Adaptation for Social Research in Emerging Contexts.“ Qualitative Social Research 16 (1). Staženo z: http://www. qualitative-research.net/index.php/fqs/article/view/2182/3728 [cit. dne 31. 10. 2015].

Ward, David A., Gene Kassebaum. 1965. Women’s Prison: Sex and Social Structure. Chicago: Aldine Publishing Company.

Weber, Max. 1997. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Praha: Mladá fronta.

Zimmer, Lynn. 1986. Women Guarding Men. Chicago: University of Chicago Press.

173

Zkratky CAT Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (český překlad Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) CC Convict Criminology CPT European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (český překlad Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) ESLP Evropský soud pro lidská práva GIP Groupe d‘Information sur les Prisons MQPL Measuring Quality of Prison Life OPCAT Optional Protocol to the Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (český překlad Opční protokol k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) SARPO souhrnná analýza rizik a potřeb odsouzených

174

Rejstřík A

I

adaptační mechanismy 35, 53, 54, 115, 116, 119, 128, 136, 138, 144, 145, 152, 153

implementace 18, 33, 35, 36, 39, 41, 42, 85, 89, 90, 93, 94, 100, 112, 121, 135, 137, 144, 147, 148

B byrokracie 9, 12, 44, 76, 109, 111, 121, 137, 152, 153 byrokratická organizace 6, 12, 44, 49, 50, 51, 52, 86, 142 byrokratizace 136, 153

C Crozier, Michel 6, 51, 52, 54, 94, 108

E etnografie 55, 56, 57, 58, 75 Evropská vězeňská pravidla 29, 41, 66

F Foucault, Michel 19, 20, 21, 28, 36, 37, 38

G gatekeeper 75, 76, 77, 80 Goffman, Erving 3, 6, 9, 12, 39, 44, 45, 46, 53, 54, 60, 154 Gouldner, Alvin 51, 54, 100

K Keller, Jan 48, 51, 52, 137 kodifikace 14, 15, 25, 26, 28, 29 koncepce vězeňství 16, 17, 19, 30, 35, 37, 62, 65, 66, 87, 88, 89, 90, 94, 110, 111, 114 kontrola 6, 16, 17, 18, 22, 25, 28, 29, 31, 33, 36, 51, 61, 64, 71, 77, 89, 104, 115, 125, 128, 144, 149 kriminální recidiva 24, 96, 97, 113, 123, 124, 132, 133 kultura humanismu 35, 38, 49, 122, 153, 154

L Liebling, Alison 40 lidská práva 8, 14, 15, 17, 18, 20, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 49, 62, 65, 66, 89, 90, 92, 108, 111, 119, 127, 133, 144, 146

175

M

punitive turn 37, 122

mimořádné události 31, 112, 113, 114, 129 MQPL 7, 40, 66, 176

R reifikace 15, 52, 93

S

N

SARPO 7, 40, 66, 73, 89, 176 Silverman, David 52, 54 Snacken, Sonja 34, 35, 40

Naylor, Bronwyn 38, 39, 40, 122 Nedbálková, Kateřina 3, 4, 45, 47, 75, 78, 80

Š

O

Šmausová, Gerlinda 4, 34, 37

odborní zaměstnanci 11, 48, 67, 98, 102, 103, 104, 105, 106, 119, 120, 121, 124, 128, 130, 131, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 138, 139, 143, 144, 148, 149, 152, 154, 155

T

P

vnější diferenciace 10, 72, 73, 88 vnitřní rozpory 48, 83, 120, 152

penal welfarism 36, 37, 86, 90, 91, 92, 96, 97, 100, 109, 114, 117, 120, 122, 130, 132, 139, 141, 154 policy framework 39 procedure without culture 34 pragmatický přístup 146 předsudky 78, 148 příslušníci 11, 49, 55, 66, 67, 75, 97, 102, 103, 104, 114, 115, 119, 120, 121, 122, 123, 124, 125, 126, 127, 128, 129, 130, 131, 132, 134, 135, 138, 139, 140, 141, 144, 145, 148, 149, 150, 152, 154

totální instituce 6, 9, 12, 44, 53, 54, 55, 148, 154 Tubex, Hilde 35, 40, 49, 154

V

W Weber, Max 12, 48, 49, 50, 51, 52

Z zóny nejistoty 51, 52, 94, 95, 108

176

Summary This publication focuses on the process of humanization in Czech prisons from the perspectives of selected key actors within the prison world. This work is based on the following assumptions: (1) the process of humanization is a key theme in the modern history of the Czech prison system, which affects the current state and future development of the Czech prison system and (2) we know little about actors’ perspectives on this process. Currently, the topic is insufficiently discussed in the context of Czech social sciences.

This paper summarizes the theoretical considerations related to humanization and human rights in prisons and it presents current international research projects and discussions. Theoretically, the work is grounded in the field of penitentiary sociology (also known as the sociology of prison life), the sociology of bureaucracy and formal organizations, criminology, and penology. Different ways of defining this key term for the Czech prison system are analyzed.

In particular, the research focuses on written rules and everyday practices in Czech prisons, following various groups of prison actors, including prison inmates, prison guards, prison educators and psychologists and representatives of prison management.

The arguments presented in this publication are based on ethnographic research within type C male prisons in the Czech Republic. The data corpus includes qualitative interviews with selected actors from the prison world, material gathered through observations inside prisons, and analysis of the relevant documents on the Czech penitentiary system. According to the data, key respondents feel that humanization has a rather ambiguous position in the Czech prison system and that the process of humanization in the Czech prison system is a controversial topic.

177

The definition of humanization differs within and between key groups of prison actors. In addition, actors’ definitions differ from written rules. Thus, in practice, every group of respondents used different adaptation strategies in reaction to the bureaucratic conditions caused by the attempt to implement principles of humanization. This indicates that prison actors are very active and innovative. These adaptation strategies were affected by different roles and positions within the organizational structure of prisons.

Additionally, due to the different perspectives and strategies of the above-mentioned groups, social distance was deepened.

It is thus possible to describe the process of humanization as one that contributes to the (re)production of preconceptions and stereotypes within Czech prisons.

178