NL / AMSTERDAM BIJLMERMEER

Proměna satelitního města Bijlmermeer v jihovýchodní části Amsterdamu patří mezi nejznámější příklady regenerace modernistického sídliště v Evropě. Jeho urbanistická forma se stala jednou z nejvýstižnějších formulací principů Aténské charty. Město budoucnosti se nicméně změnilo v jednu z nejproblematičtějších evropských čtvrtí vůbec. Příběh pádu Bijlmermeeru ale není možné chápat jako přímý důkaz pádu modernismu a k jeho pochopení je třeba znát řadu specifik, která měla na budoucnost sídliště výrazný vliv.

Bijlmermeer pochází z 60. let z doby ekonomického rozkvětu Evropy a dynamického rozvoje měst. Od roku 1951 byly v západní části Amsterdamu realizovány čtvrtě na principu zahradních měst. Sloetermeer, Sloterwaart, Geuzenweld a Osdorp už ale brzy po svém vzniku nebyly hodnoceny jako úspěšné realizace a projekt Bijlmermeeru se tak stal jejich modernistickou antitezí.

Oddělení rozvoje města a stavební společnosti

Plánovaná kapacita sídliště 18 000 bytů měla poskytnout domov až pro celou 1/7 obyvatel Amsterdamu (60 000 obyvatel). Čtvrť byla zřetelně odtržená od města a vystavěna na plochách, které v původním plánu rozvoje města z roku 1935 nebyly určeny jako plochy pro bydlení. Oddělení rozvoje města pracovalo na návrhu v letech 1962 – 66 a zřejmě se díky dobrému marketingu i rozhodnosti a přesvědčivosti urbanistů CIAMu nesetkávalo s výraznou kritikou z řad veřejnosti ani představitelů města. Částečná kritika nicméně probíhala v rámci projekčního týmu – projekt Siegfrieda Nassutha pro jeho sociální aspekt nejostřeji kritizovala architektka Jakoba Mulder a vytvořila vlastní variantní návrh, který pracoval s mnohem menším měřítkem domů a větší diverzitou bydlení. Se svým projektem v rámci týmu neuspěla a Oddělení rozvoje města opustila. Výsledná podoba Bijlmermeeru byla v podstatě prací úzké skupiny lidí, pro kterou byly komentáře nežádoucí a snaha o multidisciplinární zázemí by byla jen zbytečným časovým zdržením.

Na výsledné podobě sídliště se výrazně projevil i fakt, že již v roce 1964 byly uzavřeny smlouvy se dvěma stavebními společnostmi, které byly garanty stavební technologie a jako takové už nedopustily řadu následných změn. S ohledem na vývoj jejich technologií byly upraveny dispozice domů, v průběhu výstavby došlo k výráznému nárůstu nákladů a stavební firmy redukovaly například počty výtahů. Mnoho bytů tak bylo spojeno přes dlouhé pavlače.

Cílová skupina

Tvůrci bijlmermeerského sídliště plánovali byty zejména pro střední třídu a vystavěli tak čtyř až pětipokojové byty ve vysokém standardu. Jejich plán ale nevyšel hned z několika důvodů. Urbánní politiky okolních měst Almere, Purmenrend a Lelystad nabízely žádanější bydlení v rodinných domech, které by ubytovaly až 60 % obyvatel Amsterdamu. Mylný byl i odhad demografického vývoje. V roce 1963, kdy byl plán téměř dokončen, měl Amsterdam téměř 870 tis. obyvatel, v roce 1984 se i v důsledku vynálezu antikoncepční pilulky počet obyvatel snížil o 20 % a došlo k výraznému nárůstu jednočlenných rodin.

Počátek stigmatizace

Do poloprázdného sídliště se stěhovala pouze jedna skupina jednočlenných domácností - homosexuálové, kteří byli v Amsterdamu diskriminovaní a ve čtvrti odtržené od města našli útočiště. Následná imigrační vlna, která přišla společně se zavedním příspěvku na bydlení tak zacílila do volných a nepříliš populárních bytů Bijlmermeeru. V roce 2000 více jak 70 % obyvatel sídliště nebylo holandského původu, v roce 2009 jen 126 osob z 1000 bylo zaměstnaných. Kriminalita a vandalismus se staly novým obrazem Bijlmermeeru.

Proměna sídliště

Autoritativní přístup k návrhu sídliště se projevoval posléze i ve vztahu k připomínkám obyvatel, kteří chtěli své prostředí zlepšit. Řada jejich návrhů byla zamítnuta, protože nevyhovovala celkovému konceptu. Tvůrci Bijlmermeeru si neúspěch svého projektu nechtěli dlouho připustit. Obyvatelé postupně utvořili několik sdružení a prosadili alespoň zahrádky, nové výtahy a barevné nátěry betonových ploch. V roce 1986 nakonec vláda vytvořila skupinu Budoucnost Bijlmermeeru (Toekomst Bijlmermeer), která sestavila 5 možných scénářů transformace sídliště, z nichž 4 počítaly s výraznější demolicí. Možnosti demolice byly dlouho diskutované, vzniklo i několik skupin z řad obyvatel, kteří se stavěli proti jakémukoliv zásahu do jejich sídliště. V roce 1992, kdy do jedné z budov narazlilo letadlo a média zacílila svou pozornost na hrůzy Bijlmermeeru, už vláda na nic nečekala. Bylo rozhodnuto o výrazné transformaci sídliště, která měla v plánu demolici poloviny stávajících budov, diferenciaci standardů bydlení, redukci volného prostoru a změnu dopravního systému. Přes pokračující kritiku obyvatel ale většina z nich plán obnovy v roce 2001 schválila. Řada z nich nalezla nový domov v obecních bytech v jiných částech města, který jim byl přednostně udělen bez čekací listiny. Novým marketingovým heslem proměny Bijlmermeeru se stala „Barevná budoucnost jihovýchodu“ (“The colourful perspective of Southeast”). Skutečná etnická diverzita sídliště byla redukována na marketingovou metaforu multikulturalismu za účelem znovu přilákat střední třídu, pro kterou bude tato umírněná forma setkání rozličných kultur atraktivní. demolované objekty