Pax Bílý had
8 ˙ ˙
BI´ LY´ HAD
åsa larssonová & ingela korsellová henrik jonsson
brno 2017
Krejčovský dvůr
Himlabacken
Škola
Mariefredský kostel
Dům Estrid a Magnara
Zámek Gripsholm
Vitormen
Copyright © Åsa Larsson and Ingela Korsell, 2017 Illustration © Henrik Jonsson, 2017 Cover picture © Henrik Jonsson
Cover design © Henrik Jonsson, Lena Thunell
Published by agreement with Ahlander Agency Translation © Marie Voslářová, 2017
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017
ISBN 978-80-7577-146-9
248. kapitola
Veselé Vánoce, ty malá podrazačko!
Iris se probudí. Sedí a někdo ji někam veze. Dali ji na invalidní vozík? Vozík se zastaví.
Iris se pokusí rozhlédnout, ale hlavou jí projede bolest
z oslňujícího světla stropních zářivek. Opatrně přivře oči
na úzkou štěrbinu. Jako v mlze uvidí naleštěný dřez. Vedle
stojí lahvičky s tekutým mýdlem a dezinfekcí. Páchne to
tam jako v nemocnici.
Zase oči zavře, odkašle si a promluví:
„Kde to jsem?“
Bolí ji celé tělo a jazyk se jí ve vyschlých ústech lepí na
patro.
9
Veselé Vánoce, ty malá podrazačko!
Pokusí se pohnout, jenže zjistí, že je k vozíku připoutaná.
„Jsem v nemocnici?“ zachroptí. „Měla jsem nějakou ne-
hodu?“
Za sebou uslyší pohyb. Podpatky na podlaze. KLAP-
-KLAP-KLAP.
„Haló! Prosím, odpovězte! Proč jsem připoutaná? Mám
zlomenou páteř? Já… nic nevidím. To světlo je strašně silné.“
Ozve se cinknutí tabletu, který se zapíná.
Potom se rozezní známá melodie. Rolničky, rolničky, kdo-
pak vám dal hlas.
Iris zaplaví vlna neblahého tušení. Koho napadne pustit
pacientovi, který se probere po nehodě, místo odpovědi ko-
ledu? Něco tu nehraje. Přemůže se a otevře oči. Pohledem se zastaví na svých rukou a nohou. Je k vozíku přilepená
několika vrstvami stříbrné lepicí pásky.
Ne, neměla jsem nehodu, pomyslí si. Tohle není nemoc-
nice.
Za ní si někdo pobrukuje puštěnou písničku.
Rolničky, rolničky, na na ná na náá…
Mozek se Iris rozběhne na plné obrátky. Snaží se roz-
pomenout.
Vybavuje si, jak ji obklíčili ti šílenci s rouškami na puse.
Ale ona jim vyklouzla. Někdo ji vlákal do úzké mezery mezi 11
bílý had
dvěma domy. A potom… matně si pamatuje, že ji ten někdo zatáhl do auta.
V tu chvíli se podpatky přiblíží. Osoba uchopí madla
vozíku. Otočí ho.
Iris přimhouří oči. Stojí před ní postava v rudých šatech
a bílém zdravotnickém plášti. Teď si Iris vzpomíná. To tahle
ženská ji nacpala do auta. Ale co se dělo potom? Paměť má jako černou díru.
Žena se k Iris nakloní. Jejich obličeje jsou tak blízko, až
se málem dotknou nosem.
Černá čarodějnice! pomyslí si Iris. Unesla mě černá čaro-
dějnice.
„Konečně jsi vzhůru,“ řekne žena a v koutku úst jí pohrává
mírný úsměv. „Slavit svátky ve dvou je mnohem zábavnější.
Veselé Vánoce, ty malá podrazačko.“
12
249. kapitola
Nemůžeš mi nic udělat, chápeš?
Iris sebou hází a snaží se vyprostit, ale nejde to. Prsty má
tak pevně přilepené, že jí připadá, jako by byly zalité v betonu.
Žena se jí vysměje do obličeje. Potom znovu chytí madla
na zadní straně vozíku, roztočí Iris a zpívá si přitom Vánoce,
Vánoce přicházejí, šťastné a veselé!
Místnost se s Iris zamotá. Nemůže provádět magické
pohyby prsty. Ale vychrlí na černou čarodějnici řadu kleteb a zaklínadel. Vkládá do slov veškerou svou energii.
Pokusí se uvolnit si prsty osvobozovací formulí. Nic se
nestane. Vyzkouší zaklínadlo, které by mělo ženu v plášti 13
bílý had
srazit na zem. Snaží se ji ochromit, způsobit, aby se na ni
zřítil strop. Jenže nic z toho nefunguje.
„To je mi ale taneček!“ volá žena a divoce točí vozíkem.
„Vánoční tradice vážně zbožňuju. Měly bychom si opatřit stromeček.“
Vozík narazí do zdi. BUM.
Najednou jako by černou čarodějnici na křepčení přešla
chuť. Protáhne koutky, o krok couvne a posadí se na kancelářskou židli.
Iris vykřikne poslední zaklínadlo, ale to už si žena roz-
hodně založí ruce v bok a krvavě rudými ústy zamumlá několik krátkých slůvek.
Iris okamžitě ztratí hlas. Z pusy už jí nevyjde ani pípnutí,
úplně oněmí.
„Teď mě dobře poslouchej,“ prohlásí žena a odhalí zuby
jako vlk, který s hrozivým zavrčením cení tesáky. „Mám ochranné zaklínadlo proti všem zákeřnostem, které si ten
tvůj mrňavý krysí mozeček dokáže vymyslet. Nemůžeš mi nic udělat, chápeš? Kývni, jestli rozumíš, co říkám.“
Iris kývne. Nenápadně se rozhlíží. Ne, tohle není ne-
mocnice, nějaká ordinace to ale bude. Uprostřed místnosti stojí lehátko pro pacienty. Na zdi visí bílý plakát s černými
písmeny, která se s každým dalším řádkem zmenšují, ta-
kový se používá při kontrolách zraku. A černá čarodějnice 14
Nemůžeš mi nic udělat, chápeš?
má na náprsní kapse bílého pláště jmenovku. Velkými písmeny na ní stojí: „ŠKOLNÍ ZDRAVOTNICE MARGARETA
MELANDEROVÁ.“
Ordinace školní zdravotnice, pomyslí si Iris.
A už chápe, co je její únoskyně zač. Alrik s Viggem přece
vyprávěli, jak podezírali z výroby mlíkosaje školní zdravotnici. Dokonce tehdy předstírali, že u ní v bytě pátrají po uprchlých pavoucích. Potom zjistili, že mlíkosaje vytvořila
ona, Iris. Z toho vyvodili, že školní zdravotnice je nevinná.
Pořádně se spletli.
Jak jí jenom přezdívají? Maggie Migréna!
„Máš pro strach uděláno,“ poznamená Maggie Migréna.
„To musím uznat. Myslela jsem si, že když jsi mi přestala odpovídat na zprávy, uteklas z města. Nejspíš by to bylo
lepší. Lepší pro tebe.“
Zavrtí hlavou a pohrdavě se na Iris zadívá.
„Začalo to tak pěkně,“ pokračuje. „Dělalas, co jsem ti
řekla, našlas mylingovo tělo a vzala mu nůžky, zdrogo-
valas Alrika Dellinga a vypustila mlíkosaje. Ale potom
ses přidala k těm dvěma staříkům, co hlídají knihovnu.
Dvojka zoufalců. Upřímně, co sis myslela? Že si tě nenajdu?“
Iris se ani nepokouší odpovědět. Tiše sedí a ze všech sil
se snaží, aby jí z očí nevyzařoval strach. 15
bílý had
„No jistě,“ usměje se Maggie Migréna a udělá gesto smě-
rem k ní. „Prosím, mluv si, ale nepokřikuj na mě zaklínadla a nedělej rámus. Nesnáším hlučné spratky.“
„Jaká dvojka zoufalců?“ odsekne Iris tak sebejistě, jak je-
nom dokáže. „Líbí se mi na straně těch, co mají knihovnu.
Dostala jsem se dovnitř. Na rozdíl od tebe.“
„Budeš se divit, ale pleteš se,“ odpoví Maggie Migréna
a v jejím pohledu se objeví cosi zasněného.
„Jako malá jsem tam byla. A brzy se tam vrátím. S tvou
pomocí. Bude to vlastně tvůj vánoční dárek pro mě. Ale
nejdřív…“
Předkloní se a prohledá Iris kapsy. Vytáhne mobil a jed-
nu fotografii.
„Kdopak je tohle?“ zeptá se a ukáže na snímek. „Ty a…
tvoje mladší sestra? Jakpak se asi jmenuje?“
Iris zamrazí. Ano, fotka zachycuje ji samotnou, jak objí-
má mladší sestřičku.
Proč jsem si ji schovávala? pomyslí si. Měla jsem ji spálit.
„Odpověz!“ přikáže Maggie Migréna a zamává Iris foto-
grafií před obličejem, až ji s ní cvrnkne do nosu.
Iris zatne zuby. Radši umře, než by řekla Maggie Migréně,
jak se jmenuje její sestra.
„To je jedno,“ usměje se Maggie Migréna záludně. „Brzy
mi to povíš. A tvůj mobil se mi taky bude hodit.“ 16
Nemůžeš mi nic udělat, chápeš?
Migréna odmotá Iris pásku z palce, přimáčkne jí ho
k displeji a odemkne mobil. Potom z něho napíše zprávu.
„A je to! Tví kamarádi právě dostali pozdrav na rozlouče-
nou,“ poznamená. „Aby tě nehledali. Ale teď je ten správný
čas na trochu vánoční zábavy, co říkáš? Co takhle nějaké… paměťové hry?“
Maggie Migréna vytáhne z kapsy zdravotnického pláště
knihu. Iris si přečte název. Jmenuje se Byliny a léčivé rost-
liny.
„To mám od stupidního bráchy těch dvou staříků,“ vy-
světlí Migréna. „Potom jsem ho poslala, ať se proletí. Chu-
dáček Henrýček. Šlo mu to vážně…“
Kdákavě se rozchechtá a osuší si pár slz smíchu pod oči-
ma, načež pokračuje:
„…Létání mu šlo vážně mizerně. Každopádně mě přesta-
lo bavit snažit se do knihovny dostat zvenku. Ozývá se tep
času a já už lidi vyděsila všemi možnými způsoby. Jenže to
staré ochranné zaklínadlo pořád funguje. Náhodou ale vím,
že pod podlahou knihovny spí jedna nestvůra. Spala tam už předtím, než knihovnu vybudovali. Leží uvnitř ochranného
valu, chápeš? Takže když ji vzbudím, budu moct knihovnu otevřít zevnitř.“
Maggie Migréna poklepe na obálku knihy dlouhým na-
lakovaným nehtem.
17
bílý had
Vtom ze svazku něco vypadne. Na podlahu. Ozve se
CINK!
Iris se na předmět zadívá. Je to penízek. A pozná ho.
Viggova děravá kouzelnická mince!
18
250. kapitola
Viggo Delling je zrádce!
Viggova kouzelnická mince! pomyslí si Iris a hledí na děravou minci, která se vykutálela z knihy Byliny a léčivé rostliny. Maggie Migréna penízek sebere, několikrát jím otočí
v ruce, vzápětí ji přestane zajímat a odloží ho na pult. Potom dál listuje knihou.
Mince leží na pultu a třpytí se. Viggo s ní přece neustále
zkouší ty své triky. Jak se dostala do knihy, kterou někdo
ukradl z magické knihovny?
Iris přemýšlí, až se jí kouří z hlavy. Maggie Migréna
tvrdí, že knihu získala od Henryho Nazdárka, jenže Iris
ví, že Henry v tajné knihovně nikdy nebyl. Ale Viggo ano. 19
bílý had
Mockrát. Určitě má něco společného s tím, jak se Maggie
Migréna k té knize dostala. Viggo Delling je zloděj a zrádce.
Jinak to není možné.
„V té knize se píše, jak nestvůru pod knihovnou probu-
dit,“ ozve se Maggie Migréna. „Problém je v tom, že pří-
slušné magické formule jsou zašifrované. Nedají se pocho-
pit! Abych text rozluštila, potřebuju šifrovací klíč. A ten znáš ty.“
Nestvůra? uvažuje Iris. Šifrovací klíč?
„Bylas v knihovně,“ pokračuje Maggie Migréna. „Po stro-
pě se tam táhne dlouhý pruh písmen. To je šifrovací klíč.
Když mi ho nahlas odříkáš, písmenko po písmenku, tak tě pustím.“
Iris se zhluboka nadechne.
Nikdy mě nepustí, pomyslí si.
Maggie Migréna se k ní nakloní a zasyčí jí do ucha. Jak-
mile Iris ucítí teplo Migrénina dechu na krku, otřese se.
„Fajn, určitě je ti jasné, že tě nepustím. Ale když mi dáš
ten klíč, nechám naživu tvou sestru. Až převezmu knihovnu, zabiju strážce i jejich přátele.“
Iris ze všech sil přemýšlí. Vzpomíná si, že se v knihovně
po stropě vine pruh písmen, ale ta písmena netvoří žádná slova. Jak by si je mohla pamatovat? Zavrtí hlavou.
20
Viggo Delling je zrádce!
„To nejde,“ řekne. „Jsou to jenom náhodně seřazená pís-
menka, nedávají smysl.“
Maggie Migréna přimhouří oči.
„Lžeš,“ prohlásí. „Máš mladý a zdravý mozek. A taky
mimořádnou paměť, znáš z hlavy spoustu zaklínadel a za-
říkávadel.“
„Nelžu.“
„Bla bla bláá,“ odsekne Maggie Migréna. „Takže to udě-
láme jinak. Koneckonců jsou Vánoce a ty by si měl člověk užít.“
Maggie Migréna přinese velikou cestovní tašku, která
stála schovaná pod psacím stolem. Otevře ji, uvnitř leží
spousta líčidel a tub s krémy. Nádobky ale vypadají hodně
opotřebovaně.
„Moje čarodějnická lékárna,“ pronese Maggie Migréna
hrdě. „Tohle je šikovný způsob, jak ji zamaskovat. Copak by se žena obešla bez hromady šminek?“
Maggie Migréna se natáhne pro velikou kartonovou
krabici, která leží na stolku na kolečkách. Krabice je napěchovaná injekčními stříkačkami. Vybere jednu z nich, zapíchne ji do jakési kosmetické lahvičky a nasaje kalnou
žlutou tekutinu.
„Své směsi a lektvary skoro nevyužívám,“ poznamená
Maggie Migréna a poklepe prstem na injekci. „Ale před 21
bílý had
nedávnem jsem měla to potěšení otrávit pár palačinek ve
školní jídelně, jen je pak bohužel snědl nesprávný kluk.“ Maggie Migréna odstraní Iris z jedné ruky pásku.
„Jako školní zdravotnice tady pracuju od jara,“ pokraču-
je, „a maskování fungovalo skvěle. Ale starat se o haranty, co sem chodí a fňukají, jak je bolí hlava nebo že si udělali
bebíčko, je šílená nuda. A co teprve vyhořelí učitelé a ty je-
jich věčné stížnosti. Víš, léčit a utěšovat není tak úplně můj
styl. Ale jen počkej! Ode dneška už to nebudou žádné ná-
plasti a prášky proti bolení hlavy!“
Maggie Migréna jí píchne injekci a Iris zatne zuby. S hrů-
zou přihlíží, jak jí jehla proniká kůží a žlutošedá tekutina
mizí v žíle.
„Co to je?“ zalapá po dechu. „Cos mi to dala?“
„Trochu séra pravdy,“ odpoví Maggie Migréna spokoje-
ně. „Můj vlastní recept. S tímhle v těle člověk nemůže lhát.“
Maggie Migréna se opře o opěradlo židle.
„Takže… kdo je ta holka na fotce a jak se jmenuje?“
Iris otevře pusu, aby Maggie Migrénu poslala k čertu. Ale
k vlastnímu zděšení se slyší odpovídat, aniž by tomu chtěla nebo mohla zabránit:
„Je to moje sestra. Jmenuje se Gloria Ackermandová.“
„Šikovná,“ usměje se Migréna. „Není to úžasné, posedět
si takhle o Štědrém večeru a trochu se navzájem poznat? 22
Viggo Delling je zrádce!
Takže… teď mi povíš všechno o Estrid a Magnarovi Mímiových a o knihovně. Času máme dost. Nikdo neví, že
jsme tady. A vzala jsem tě dovnitř služebním vchodem. Bylo
by zbytečné nechat se natočit bezpečnostní kamerou u hlav-
ních dveří, co říkáš? Takže o čem si my dvě povykládáme
nejdřív? Možná o těch dvou usmrkancích, Alrikovi a Viggovi Dellingových.“
23