Dorothée de Monfreidová
Přeložila Eva Sládková
Brno 2023
Cet ouvrage a bénéficié du soutien du Programme d’aide à la publication de l’Institut français
Tato kniha vychází za přispění Programu na podporu publikační činnosti Francouzského institutu
First published in France under the title: Mari Moto. Seule contre l’ouragan
Dorothée de Monfreid
Copyright © Editions du Seuil, 2021
(57, rue Gaston Tessier, 75019 Paris)
Fonts by JF Rey
Translation © Eva Sládková, 2023
Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1430-4
Kdyby rodiče jen tušili, co všechno ten den podniknu, ranila by je mrtvice.
Stalo se to v sobotu. Byli jsme zrovna na prázdninách u mé
babičky Babli a rodiče jako vždycky pracovali, dokonce i když měli dovolenou. Babička navrhla, abych sama zajela na kole do vesnice koupit chleba.
Ani nápad.
Co kdyby Majku pr ˇ ejelo auto nebo se zranila nebo by ji ne ˇ kdo chte ˇl ne ˇkam zatáhnout? Nikdy bysme si to neodpustili.
Ty ses úplne ˇ zbláznila, mami. Je to hrozne ˇ nebezpec ˇ ný.
Pr ˇ ece víte, že se sve ˇ t zme ˇ nil. Nemu ˚žeme nechat de ˇti pobíhat venku samotný, jako když jste byla malá vy.
To je ale pravda, Babli.
Stac ˇí c ˇíst noviny nebo poslouchat zprávy v rádiu, a hned vám bude jasný proc ˇ .
Vážne ˇ me ˇ to mrzí, ale tak to proste ˇ je.
Docela mě to naštvalo, protože bych pro ten chleba zajela fakt ráda. Když jde o známky ve škole, to se mi důvěřuje, ovšem jak jde o něco zábavnějšího, najednou se o mně pochybuje. Vzala jsem si teda batoh a šla s Babli do jejího ateliéru vzadu na zahradě. Babička se postavila před malířský stojan a já se usadila do houpacího křesla. Vedle se povaloval Hlas tisku, popadla jsem ho a začala číst.
Jé, tohle si poslechni, Babli. To je fakt neskutec ˇ ný, co dokázal jeden týpek z Be ˇloruska.
Uhmm.
NEUVĚŘITELNÉ! Sedmnáctiletý
Bělorus Pavel Fukov z města Vysoka- je včera pokořil světový rekord, když převesloval Atlantik za pouhých čtyři- cet tři dní. Chlapec, který znal moře jen z filmů, se naučil navigovat podle knih vypůjčených z knihovny. V garáži si pak úplně sám postavil vlastní loď ze starých součástek a také tvrdě tré- noval. Pavel Fukov se díky tomuto re- kordu kvalifikoval na olympijské hry, a Bělorusko má tak poprvé ve svých dějinách možnost účastnit se závodů v jachtingu.
Dost dobrý, ne?
Baže.
Jeho rodic ˇ e nejspíš
neme ˇli strach, že ho pr ˇ ejede parník nebo sežere žralok.
Jeho ne.
„Babli, to je v pohodě, kašli na to,“ poznamenala jsem, ale babička mě neslyšela. Nanášela zelenou barvu na plátno a mezi zuby pevně svírala dýmku. Uvažovala jsem, proč na té dýmce tolik lpí. Ona tvrdí, že ji má kvůli inspiraci. Mně ale smrdí. Řekla bych, že se jí spíš líbí ten dým. Když je ho v ateliéru plno, vytváří to tajemnou atmosféru.
Najednou se ozvalo děsivé zaburácení a všechno potemnělo, jako když někdo zhasne světlo. Odložila jsem noviny a šla se podívat k oknu. Rozpršelo se tak silně, že zahrada nebyla vůbec vidět. Uši mi trhal ohlušující rachot. Připadalo mi, jako bych se ocitla v pračce. Babli odložila dýmku a štětec a vyběhla ze dveří.
Pojd’ mi pomoct uklidit ve ˇ ci, co zu ˚ staly venku.
Pode dveřmi se začala do ateliéru valit voda. Zdi se otřásaly a podlaha chvěla. Nechtěla jsem zmoknout, a tak jsem chvíli váhala, jestli mám jít za babičkou ven.
Najednou se ale Babli zjevila uvnitř, ramenem zabouchla dveře a svalila se do křesla. Když jsem uviděla její ruku, vykřikla jsem. Měla ji celou od krve.
To mi ude ˇ lalo kolo. Uklouzla jsem, když jsem se ho snažila chytit.
Bolí to. Musíme to vyc ˇistit a obvázat. Nemám tady dezinfekci, vrátíme se do domu.
Vtom silný poryv větru urval dveře. Odletěly, jako by byly z papíru, a roztříštily se o kmen jabloně. Dovnitř se okamžitě nahrnul příval deště.
Babli se pokusila znovu otevřít, ale nešlo to. Opírala se do dveří z jedné strany a vítr zase z druhé. Dveře se ani nehnuly. Přidala jsem se k ní a ze všech sil jsme zatlačily.
Bez dveří si bouřka mohla v ateliéru dělat, co si zamanula.
Střechou lilo, šlehající blesky ozařovaly místnost, noviny se válely v kaluži. Chvilku nato začaly padat kroupy velké jako vejce. Babli popadla plachtu, která ležela na zemi, a odvedla mě do rohu. Přitiskly jsme se k sobě a čekaly pod igelitem, až se to přežene. Bouřka byla tak silná, že se zahrada nedala přejít na druhou stranu.
Jakmile se počasí trochu uklidnilo, vrátily jsme se zpátky do domu. Uvnitř se nám naskytl děsivý pohled. Skleněná střecha verandy byla roztříštěná na padrť, nábytek zničený a uprostřed místnosti se tyčila obrovská hromada ledových krup. Zpod ní trčely dva páry bot.
Myslíš, že jsou mrtví?
Neboj, jen v bezve ˇ domí.
Koukni, je vide ˇ t,
jak dýchají.
Marně jsem na rodiče volala, třásla jimi, dokonce jsem je lehce popleskala, vůbec nereagovali. Babička běžela k telefonu.
Zavolám hasic ˇ e. Ale ne, spojení se pr ˇerušilo.
Co mobil?
Taky nefunguje.
y ne.
Nic naplat, pro pomoc budeš muset zajet ty, Majko. Me ˇ strašne ˇ bolí ta ruka.
Vezmeš si kolo a zajedeš na benzinku. Už je po bour ˇ ce, nemusíš se nic ˇ eho bát.
A odtamtud zavoláš hasic ˇ e.
Domluveno?
Vím, že rodic ˇ e nechte ˇ li,
abys jezdila samotná, ale
jinou možnost nevidím.
Já tu na ne ˇ zatím
dám pozor.
Při představě, že se vydám sama zaplavenou ulicí, jsem zrovna dvakrát klidná nebyla. Na druhou stranu na kole jezdit umím a taky mi bylo jasné, že babička má pravdu. Byl to jediný způsob, jak zachránit rodiče. A tak jsem přes tu spoušť vyrazila z domu zpátky na zahradu.
K de je, sakra, to kolo?
Hledala jsem ho všude, ale nikde jsem ho nemohla najít.
Až pak jsem zvedla oči k jabloni a tam ho konečně uviděla.
Vklíněné mezi větve, pokroucené a bez jednoho kola. Tak to je v háji. Co si teď počnu? Cítila jsem se hrozně provinile.
Kdybych Babli pomohla, než začala zuřit bouřka, mohly jsme kolo schovat a babička by se nezranila.
Pokud půjdu pěšky, bude trvat strašně dlouho, než se mi podaří zavolat pomoc, to je jasná věc. První vesnice byla odtud
dvanáct kilometrů, čerpací stanice stejně tak daleko. Chvíli jsem dumala a pak mě něco
napadlo. Utíkala jsem ke garáži. Bylo to hodně nebezpečné, ale nic lepšího jsem nevymyslela.
Haló, pomóc!! Mám tu zrane ˇ né!
MAJKO? To jsi ty?
Kolo se rozbilo.
A na motorce tam
budu rychleji.
Ty ses asi pominula!
Jsi díte ˇ , nemu ˚žeš jet na motorce.
Proc ˇ bych nemohla?
Majko, je ti teprve deset, na motorku musíš mít r ˇidic ˇák a taky být plnoletá.
To je ted’ jedno, ne? Loni jsi mi ukázala, jak se rozjet, pr ˇidat plyn, brzdit a vyklopit stojan. Všechno si to pamatuju, a navíc jsem od lon ˇ ska vyrostla. Ted’ už dosáhnu na pedály. Neboj, Babli, ne ˇ jak si poradím.
No tak dobr ˇ e, stejne ˇ asi nemáme moc na výbe ˇ r.
Trochu se projed’ kolem, at’ se kouknu, jak ji umíš ovládat.
Před odjezdem mi Babli nakreslila do zápisníku mapku až k benzince. Ten deník je to nejdražší na světě, co mám. Pokaždé když se mi přihodí něco zajímavého, zapíšu si to do něj.
Benzinu tam máš dost až k pumpe ˇ v Krechticích.
A v zatác ˇkách dávej pozor.
Tak do toho. Natáhni si rukavice a máš zákaz si je sundat dr ˇív, než budeš v cíli.
Jed’ pe ˇ kne ˇ vpravo, a ne moc rychle.
Až se vrátíš, všechno mi povyprávíš. Spoléhám na tebe.