Jeffrey Eugenides: Hra o manželství — ukázka by Host nakladatelství

Jeffrey Eugenides Hra o manželství

Brno 2018

Mým spolubydlícím Steviemu a Moo Moo

Kdyby lidé neznali lásku z vyprávění druhých, nikdy by se nezamilovali. François de La Rochefoucauld

And you may ask yourself, Well, how did I get here?… And you may tell yourself, This is not my beautiful house. And you may tell yourself, This is not my beautiful wife. Talking Heads

Začněme pohledem na všechny její knihy. Byly tu romány Edith Whartonové seřazené nikoli podle názvu, ale podle data vydání, kompletní dílo Henryho Jamese z nakladatelství Moderní knihovna, které dostala k jednadvacátým narozeninám od otce, levné brožované svazky povinné četby s oslíma ušima, spousta Dickense, něco málo od Trollopa a množství knih od Austenové, George Eliota a úctyhodných sester Brontëových. Byla tu kupa levných černobílých publikací z nakladatelství Nové směry, většinou básnických sbírek od autorů jako H. D. nebo Denise Levertovová. Byly tu romány Sidonie-Gabrielle Coletteové, které četla nazapřenou. Bylo tu první vydání Updikových Dvojic patřící její matce, do něhož pokradmu nahlížela coby dvanáctiletá školačka a z něhož nyní vybírala pasáže, které se jí hodily do diplomové práce na téma „Manželství jako literární zápletka“. Krátce řečeno, Madeleine vlastnila knihovnu střední velikosti, která nebyla tak objemná, aby se nedala v případě potřeby přemístit, a která obsahovala víceméně všechno, co přečetla během univerzitních studií. Mohlo se zdát, že si četbu vybírala náhodně, ale ve skutečnosti všechny její knihy něco spojovalo. To by se potvrdilo při bližším zkoumání založeném na podobném principu jako důmyslný osobnostní test, který nemůžete obelstít předvídáním správných odpovědí a ve kterém se nakonec ztratíte natolik, že vám nezbývá než odpovědět po pravdě. Potom čekáte na výsledek s nadějí, že vám vyjde „umělecky založená“ nebo „vášnivá“, říkáte si, že byste se smířila i s „citlivou“, a tajně se obáváte nálepky „narcistická“ nebo „rodinný typ“. Nakonec se vám ale dostane verdiktu, který lze chápat tak i tak a který vám umožní střídat pocity v závislosti na dni, hodině nebo muži, s nímž zrovna chodíte: „nevyléčitelná romantička“. Takové knihy obklopovaly Madeleine v pokoji, v němž ležela toho rána, v den své promoce, s polštářem přes hlavu.

Zamilovaný blázen

Četla je všechny, mnohé vícekrát, a podtrhla si v nich nejeden odstavec, jenže teď jí to nijak nepomáhalo. Snažila se nevšímat si ničeho, co se kolem ní nacházelo. Doufala, že znovu odpluje do zapomnění, v němž bezpečně spočívala po tři předchozí hodiny. Kdyby se totiž probrala úplně, musela by se začít potýkat s jistými nepříjemnými skutečnostmi: například s množstvím a rozmanitostí alkoholických nápojů, které vypila minulého večera, nebo s následky toho, že si před spaním nevyndala kontaktní čočky. A kdyby se nad podobnými detaily doopravdy zamyslela, vybavila by si i důvod, který ji k opíjení přiměl, a o to nestála už vůbec. Raději posunula polštář, aby se k ní nedostalo ranní světlo, a pokoušela se zase usnout. Dopřáno jí to ovšem nebylo, protože právě v tu chvíli se na druhém konci bytu rozdrnčel zvonek. Byl začátek června a v Providence, hlavním městě Rhode Islandu, vyšlo slunce bezmála přede dvěma hodinami. Osvětlovalo bledý záliv i komíny narragansettské elektrárny a stoupalo po nebi jako slunce ve znaku Brownovy univerzity vyvedené na všech vlaječkách a standartách rozvěšených po kampusu, slunce s moudrou tváří značící poznání. Jenže tohle slunce — slunce shlížející na Providence — svého metaforického dvojníka pořád ještě hravě předčilo. Zakladatelé univerzity, vedení baptistickým pesimismem, se totiž rozhodli znázornit světlo poznání coby slunce zahalené mraky, aby všem připomněli, že lidská nevědomost nebyla dosud vymýcena. Skutečné slunce se oproti tomu nyní prodíralo mračnou clonou a vysílalo na zem lomené paprsky. Rodičům, kteří se po mrazivém, deštivém víkendu slétli do Providence, tak svitla naděje, že slavnost nenaruší nesezonní, nezvykle špatné počasí. Slunce svítilo na mosazné kliky, hmyzí křídla a stébla trávy po celé čtvrti College Hill, geometrické zahrady georgiánských sídel, dvory viktoriánských domů, v nichž

Jeffrey Eugenides

voněly magnolie, i cihlové chodníky lemující černé ploty ze železných prutů, které jako by vypadly ze seriálu Addamso va rodina či z Lovecraftovy povídky. Paprsky dopadaly na prostranství před ateliéry Rhodeislandské školy designu, odkud vyřvávala Patti Smithová, kterou si po propracované noci pouštěl na plné pecky student malířství, odrážely se od nástrojů — tuby a trubky — dvou členů univerzitní pochodové kapely, kteří dorazili na místo setkání s předstihem a nervózně se rozhlíželi, kde jsou ostatní, a rozjasňovaly boční ulice dlážděné kočičími hlavami, vedoucí z kopce ke znečištěné řece. A v souladu s náhlou záplavou světla se v Madeleinině bytě ve třetím poschodí hlasitě a neúprosně rozezněl domovní zvonek, jako startovní pistole zahajující veškerou aktivitu. Madeleine vnímala zvonění spíš pocitově než sluchově. Po zádech jí přeběhl mráz. Jediným pohybem odstrčila polštář, který jí zakrýval hlavu, a posadila se na posteli. Věděla, kdo na ni zvoní. Přijeli její rodiče. Měla s nimi domluvenou snídani v sedm třicet. Takhle se spolu dohodli už v dubnu, přede dvěma měsíci. Alton s Phyllidou dorazili z New Jersey na Madeleininu promoci a dle svého zvyku se objevili ve stanovený čas, dychtivost a spolehlivost sama. Těšili se, že s dcerou oslaví završení jejího studia, které bylo koneckonců i jejich úspěchem. Na tom nebylo nic špatného ani nečekaného. Jenže Madeleine s něčím podobným najednou nechtěla mít nic společného. Nebyla na sebe hrdá. Neměla náladu slavit. Ztratila víru ve význam i symboliku promoce. Napadlo ji, že neotevře. Jenže věděla, že v takovém případě zasáhne jedna ze spolubydlících, rodiče se dostanou dovnitř tak jako tak a ona bude muset ke všemu vysvětlovat, kam a s kým včera v noci zmizela. Radši neochotně vyklouzla z postele. Nejdřív se jí stálo docela dobře. Hlavu měla zvláštně lehkou, jako by byla uvnitř prázdná. Ale postupně se jí

Zamilovaný blázen

odkrvovala čím dál víc, jako když v horní půlce přesýpacích hodin ubývá písku, a jakmile krev doputovala k zúženému místu v řečišti, Madeleine ucítila prudký výbuch bolesti v zátylku. Uprostřed té palby vzešlé z bitvy v lebeční dutině se znovu rozdrnčel zvonek. Madeleine vyšla z ložnice, bosá doklopýtala k interkomu v předsíni a stiskla tlačítko pro odchozí hovor, aby zvonění umlčela. „Haló!“ „Co se děje? Neslyšelas zvonek?“ ozval se Alton, jehož hlas zněl jako vždy hluboce a velitelsky, přestože se ozýval z drobného mluvítka. „Promiň,“ omlouvala se Madeleine. „Byla jsem ve sprše.“ „Tomu tak věřím. Pustíš nás laskavě dovnitř?“ Madeleine se nechtělo. Nejdřív se potřebovala umýt. „Jdu dolů,“ prohlásila. Tentokrát držela tlačítko příliš dlouho, takže jí Altonova odpověď unikla. Zmáčkla ho tedy znovu a řekla: „Tati?“ Ale Alton zřejmě ve stejnou dobu mluvil k ní, protože když stiskla tlačítko pro příjem hovoru, slyšela jenom praskání. Madeleine využila přestávky v komunikaci a opřela si čelo o zárubeň. Dřevo příjemně chladilo. Napadlo ji, že kdyby zůstala stát s tváří přitisknutou k rámu dveří, možná by se zbavila bolesti hlavy. A kdyby mohla k tišícímu dřevu tisknout čelo po zbytek dne a přitom by dokázala opustit byt, přežila by i snídani s rodiči, zvládla by zahajovací průvod, dostala by diplom a měla by odpromováno. Zvedla hlavu a znovu zmáčkla tlačítko pro odchozí hovor. „Tati?“ Místo otce jí odpověděla Phyllida: „Maddy? Co se děje? Pusť nás dovnitř.“

Jeffrey Eugenides

„Holky ještě spí. Jdu dolů. Už nezvoňte.“ „Chceme vidět tvůj byt!“ „Teď ne. Jdu dolů. Nezvoňte.“ Madeleine odtáhla ruku od tlačítek, udělala krok dozadu a zírala na interkom, jako by ho vyzývala, ať si zkusí zazvonit. Ale nestalo se nic, a tak se otočila a zamířila do koupelny. Když urazila asi polovinu vzdálenosti, znenadání se objevila Abby a zastoupila jí cestu. Zívla, prohrábla si bohatou hřívu, potom si všimla Madeleine a vědoucně se usmála. „Hm,“ zabručela Abby, „kampak ses to včera v noci vytratila?“ „Přijeli rodiče,“ informovala ji Madeleine. „Musím s nimi na snídani.“ „No tak, povídej!“ „Není co. Mám zpoždění.“ „A proč máš na sobě totéž co včera?“ Madeleine místo odpovědi sklopila oči a zkoumala černé šaty od návrhářky Betsey Johnsonové. Když si je před deseti hodinami vypůjčila od Olivie, měla pocit, že v nich vypadá dobře. Ale teď jí v nich bylo horko, látka se na ni lepila, široký kožený pásek připomínal řemen z kolekce sadomasochisty a kousek nad dolním okrajem přibyla skvrna, jejíž původ raději nechtěla znát. Mezitím Abby zaklepala na Oliviiny dveře a vešla dovnitř. „A pak že má Maddy zlomené srdce,“ prohlásila. „Vstávej! To musíš vidět.“ Cesta do koupelny byla na chvíli volná. Madeleine se nutně, téměř ze zdravotních důvodů potřebovala osprchovat. Přinejmenším si musela vyčistit zuby. Ale to už se ozvala i Olivia. Brzy budou Madeleine vyslýchat obě spolubydlící. A rodiče co nevidět zase zazvoní. Madeleine co možná nejtišeji couvala předsíní. U vchodových dveří vklouzla do

Zamilovaný blázen

mokasínů, zapřela se patami do země, aby neztratila rovnováhu, a vykradla se na chodbu. Na konci běhounu s květinovým vzorem čekal výtah. Čekal, protože (jak si teď uvědomila) když se z něj před pár hodinami vypotácela, zapomněla zavřít posuvnou mříž. Nyní ji pečlivě zaklapla, zmáčkla tlačítko do přízemí a starobylé zařízení začalo klesat ponurým vnitřkem budovy. Dům, v němž Madeleine bydlela, neorománský narragansettský palác, který obepínal svažující se roh Benefit Street a Church Street, byl postaven na přelomu století. Mezi detaily, které přežily od doby jeho vzniku — střešní okno z matného skla, mosazné svícny na stěnách, mramorová vstupní hala —, patřil také výtah. Protože byl vyroben ze zakřivených kovových prutů, připomínal obří klec na ptáky, ale přestože se pohyboval pomalu, nějakým zázrakem stále fungoval. Teď se šinul dolů a Madeleine využila příležitosti alespoň trochu se upravit. Prsty si pročísla vlasy a ukazováčkem si vyčistila přední zuby. Protřela si oči, aby se zbavila žmolků z řasenky, a jazykem si navlhčila rty. A nakonec, to už projížděla kolem zábradlí v prvním patře, zkontrolovala v zrcátku na zadní desce výtahu, jak po ránu vypadá. Protože jí bylo dvaadvacet, nebo možná proto, že se narodila jako Madeleine Hannaová, těšila se různým výhodám, mezi něž patřila i skutečnost, že ji tři týdny milostného utrpení následované prohýřenou nocí nijak zvlášť nepoznamenaly, aspoň ne navenek. Měla opuchlé oči, ale jinak jí to slušelo jako obvykle. Byla to tmavovláska s téměř souměrným obličejem, pyšnícím se rovným nosem a rysy à la Katharine Hepburnová. Pouze mírně svraštělé obočí prozrazovalo její sklon k úzkostem, jehož si byla v skrytu duše vědoma. Rodiče na ni čekali dole, uvěznění mezi východem a dveřmi do vstupní haly. Alton měl na sobě krepové sako

Jeffrey Eugenides

a Phyllida byla oblečená v tmavě modrém kostýmku, doplněném kabelkou téže barvy se zlatou sponou. Madeleine dostala na okamžik chuť výtah zastavit a nechat rodiče zavřené ve foyer v obklíčení chaotických výkřiků univerzitního města — plakátů inzerujících skupiny nové vlny s názvy jako Zoufalá bída nebo Klitorisy, pornografických kreseb ve stylu Egona Schieleho, které byly dílem studenta Rhodeislandské školy designu z prvního patra, a spousty namnožených křiklavých letáků, které hlásaly konec morálně nezávadných, vlasteneckých hodnot generace jejích rodičů a nástup nihilistické, postpunkové rozcitlivělosti. Madeleine sice tenhle nový trend nic neříkal, ale ochotně předstírala opak, jen aby tím matku s otcem pobouřila. Potom se výtah zastavil v přízemí, Madeleine otevřela mříž a vyšla ven. Alton se prodral dveřmi jako první. „Tady ji máme!“ vyhrkl nadšeně. „Naši bakalářku!“ Chtěl ji obejmout, a proto vyrazil kupředu, jako by se vrhal na tenisovou síť. Madeleine ztuhla v obavě, že z ní táhne alkohol nebo — což by bylo ještě horší — že je cítit sexem. „Nechápu, proč jsi nás nenechala, abychom si prohlídli tvůj byt,“ ozvala se Phyllida, která vešla dovnitř za Altonem. „Těšila jsem se, že potkám Abby a Olivii. Rádi bychom je pozvali na večeři.“ „Na večeři už tady nebudeme,“ připomněl jí Alton. „Možná ano. To záleží na Maddyině programu.“ „Nemáme to v plánu. Plán zní, že s Maddy posnídáme a po promoci odjedeme.“ „Tvůj táta a jeho plánování,“ obrátila se Phyllida k Madeleine. „Půjdeš v těchhle šatech?“ „Nevím,“ odpověděla Madeleine. „Nerozumím tomu, proč teď všechny nosíte tyhle ramenní vycpávky. Vypadáte v nich jako chlapi.“ „Mám je půjčené od Olivie.“

Zamilovaný blázen

„Vypadáš pěkně zdrchaně, Mad,“ neodpustil si Alton. „Bujarý večírek?“ „Ani ne.“ „Chceš říct, že nemáš co na sebe?“ otázala se Phyllida. „Budu mít talár, mami,“ odpověděla Madeleine, aby předešla dalšímu vyptávání. Obešla rodiče a zamířila k východu. Venku se ukázalo, že slunce bitvu s mraky prohrálo a zmizelo. Počasí nevypadalo o moc lépe než o víkendu. Páteční večer, kdy se konal univerzitní ples, víceméně celý propršel. Nedělní mše na počest bakalářů probíhala za vytrvalého mrholení. Teď, v pondělí, už sice nepršelo, ale teplota připomínala spíš svátek svatého Patrika než květnový Den obětí války. Madeleine čekala na chodníku, až ji rodiče doženou, a v tu chvíli si uvědomila, že k sexu nakonec nedošlo. Trochu se jí ulevilo. „Tvoje sestra se omlouvá,“ vyřídila jí Phyllida, když vyšla ven. „Musí dnes se Lvím srdíčkem na ultrazvuk.“ Lví srdíčko byl Madeleinin devítitýdenní synovec. Všichni ostatní mu říkali Ríša. „Co mu je?“ zeptala se Madeleine. „Zřejmě má jednu ledvinu menší, než by měla být. Doktoři si to chtějí ověřit. Já si myslím, že tyhle ultrazvuky jsou dobré leda na to, aby našly něco, s čím si pak musíš dělat starosti.“ „Když jsme u ultrazvuku,“ ozval se Alton, „potřebuju si nechat vyšetřit koleno.“ Phyllida si ho nevšímala. „Ally je naprosto zdrcená, že tě neuvidí promovat. A Blake také. Ale doufají, že je navštívíš. I s tím tvým novým klukem, až v létě pojedete na Cape Cod.“ Před Phyllidou se člověk musel mít na pozoru. Zdánlivě mluvila především o Lvím srdíčku a jeho drobné ledvině, ale vmžiku převedla řeč na Madeleinina přítele Leonarda (kterého ani ona, ani Alton ještě neznali) a na Cape Cod (kde s ním

Jeffrey Eugenides

Madeleine měla bydlet). Kdyby Madeleine pracoval mozek jako obvykle, byla by pro jistotu neustále o krok před matkou, ale toho rána se nezmohla na nic. Phyllidina slova jí šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Alton naštěstí změnil téma: „Máš nějaký tip, kam jít na snídani?“ Madeleine se otočila a zadívala se kamsi do hloubi Benefit Street. „Tímhle směrem něco je.“ Pomalu se dala do pohybu. Chůze se zdála jako dobrý nápad. Madeleine se ztěžka sunula po chodníku — vedla rodiče kolem řady malebných, pěkně udržovaných domů s tabulkami vysvětlujícími jejich historii a kolem velkého obytného domu s lomenou střechou. Providence bylo zkorumpované město, prolezlé zločinem a ovládané mafií, ale nahoře ve čtvrti College Hill to bylo sotva znát. Neuspořádané centrum a umírající či mrtvé textilky ležely chmurně v dálce pod nimi. Tady na kopci stoupaly úzké uličky, mnohé dlážděné kočičími hlavami, kolem panských domů nebo se klikatily podél puritánských hřbitovů plných náhrobků úzkých jako nebeská brána. Ulice nesly jména jako Perspektiva, Dobročinnost, Naděje či Setkání a všechny ústily do zalesněného kampusu na vrcholku. Vysoká poloha symbolizovala intelektuální výši. „Tyhle břidlicové chodníky jsou rozkošné,“ poznamenala cestou Phyllida. „V naší ulici jsme je také mívali. Jenže potom městský úřad nahradil břidlici betonem. Břidlicové jsou přitom mnohem hezčí.“ „A ještě nám to naúčtovali,“ dodal Alton. Mírně kulhal, a proto šel v závěsu za nimi. Pravou nohu v šedivé nohavici měl oteklou a staženou kolenní ortézou, kterou nosil na tenisovém kurtu i mimo něj. Alton byl už dvanáctý rok po sobě klubovým šampionem ve své věkové skupině. Patřil k těm

Zamilovaný blázen

starším mužům s čelenkou kolem plešatícího temene, kteří se honosí točeným forhendem a vražedným pohledem. Ma deleine Altona dosud nikdy neporazila. Vadilo jí to tím víc, že dospěla do stadia, kdy byla lepší než on. Ale kdykoli vyhrála set, Alton použil zastrašovací taktiku: byl zlý a přel se o míče. A Madeleine začala dělat chyby. Obávala se, že v tom je něco modelového, že je jí souzeno procházet životem v hrůze z mužů, kteří jsou méně schopní než ona. Tak se stalo, že tenisovým zápasům s Altonem začala přičítat nepřiměřený význam a brala je velmi osobně. Kdykoli s ním hrála, byla napjatá jako struna a výsledek byl nasnadě. Alton opět zvítězil a opět se celý růžolící a rozdychtěný naparoval, jako by ji porazil silou svého talentu. Na rohu Benefit a Waterman Street přešli za bílou věží baptistického kostela na druhou stranu ulice. Na trávníku v rámci příprav na slavnost právě instalovali reproduktory. Jeden z mužů, který měl na krku motýlka a vypadal na proděkana pro studijní záležitosti, usilovně šlukoval a kontro loval množství balonků uvázaných ke kostelnímu plotu. Phyllida dohonila Madeleine a vzala ji za paži, aby nezakopla na nerovném chodníku, který nadzvedávaly kořeny sukovitých platanů lemujících obrubník. Když byla Madeleine malá, myslívala si, že je její máma hezká. Ale to už je dávno. Během let se Phyllidě zakulatil obličej a svými čím dál povislejšími tvářemi začala připomínat velblouda. Oblékala se střízlivě — jako filantropka či velvyslankyně —, díky čemuž se jí do značné míry dařilo skrývat skutečné proporce. Hlavním Phyllidiným trumfem byl účes. Vlasy měla vyčesané do mohutné hladké kopule připomínající akustickou mušli, jež měla sloužit k prezentaci léty osvědčeného čísla — jejího obličeje. Co se Madeleine pamatovala, Phyllidě nikdy nedošla řeč a nikdy ji nezaskočilo žádné pravidlo etikety. Madeleine si před kamarády z matčiny formálnosti utahovala, ale často

Jeffrey Eugenides

se přistihla, že způsoby ostatních posuzuje podle Phyllidina vystupování a že pro ně takové srovnání nevyznívá příznivě. Teď se Phyllida dívala na Madeleine s přesně takovým výrazem, jaký náležel dané chvíli: byla nadšená z okázalosti oslav a nemohla se dočkat, až jí přijde pod ruku některý z Madeleininých profesorů, aby ho mohla zahrnout důvtipnými otázkami, nebo až dostane příležitost vyměňovat si lichotky s rodiči ostatních novopečených bakalářů. Stručně řečeno, byla k dispozici všem a všemu a držela krok se společenskou i akademickou pompou. To všechno ještě zesilovalo Madeleinin pocit, že ona sama je dnes úplně mimo a že mimo zůstane po zbytek života. Navzdory svému rozpoložení se hrnula na druhou stranu ulice a nahoru do schodů Carr House. Doufala, že zde najde útočiště a dá si kávu. Kavárna právě otevřela. Muž za pultem s brýlemi ve stylu Elvise Costella čistil přístroj na preso. Za stolem u zdi seděla dívka s natuženými růžovými vlasy, kouřila hřebíčkovou cigaretu a četla Neviditelná města. Ze sterea na ledničce se ozývala „Tainted Love“. Phyllida si ochranitelsky tiskla k hrudi kabelku, ale za prahem se zastavila, aby si prohlédla studentskou výzdobu na stěnách — šest obrázků znázorňujících prašivé psy s vybělenými obojky. „Zajímavé, že?“ pronesla shovívavě. „La Bohème,“ poznamenal Alton. Madeleine usadila rodiče ke stolu u arkýřového okna, co možná nejdál od růžově zářící dívky, a zamířila k pultu. Muž s obsluhou nepospíchal, ale nakonec přece jen přišel. Madeleine objednala třikrát kávu — pro sebe dvojitou — a žemle. Než se opekly, donesla kávu rodičům. Alton, který si neuměl představit snídani bez novin, se chopil výtisku Village Voice odloženého na sousedním stole

Zamilovaný blázen

a zabral se do četby. Phyllida nepokrytě zírala na dívku s růžovými vlasy. „Nemyslíš, že je jí to nepohodlné?“ zeptala se potichu. Madeleine se otočila a zjistila, že dívka má na sobě otrhané černé džíny, které drží pohromadě jen díky několika stům zavíracích špendlíků. „Těžko říct, mami. Proč se jí na to nezeptáš?“ „Bojím se, aby mě nepíchla.“ „Podle toho, co tady píšou,“ spustil Alton s očima zabořenýma do novin, „existuje homosexualita teprve od devatenáctého století. Vymysleli ji v Německu.“ Káva byla horká a výborná. Madeleine si s každým lokem připadala o trochu lépe. Po pár minutách došla pro žemle. Byly mírně připálené, ale Madeleine nechtěla čekat na jiné, tak je přijala bez reptání. Alton se na ně kysele podíval, potom vzal jednu do ruky a začal ji razantně oškrabávat plastovým nožem. Phyllida se otázala: „Představíš nám dnes Leonarda?“ „Uvidíme,“ odpověděla Madeleine. „Nechceš nám něco říct?“ „Ne.“ „Pořád chcete v létě bydlet spolu?“ Madeleine byla ráda, že má právě plnou pusu a nemusí odpovídat. Bylo to složité — věcně vzato už s Leonardem společné bydlení neplánovali, protože se před třemi týdny rozešli. Jenže Madeleine pořád ještě doufala, že to dají znovu dohromady. A protože přesvědčit rodiče, aby se smířili s představou, že bude žít v jednom bytě s mužem, nebylo nic jednoduchého, nechtěla přiznat, že z plánů prozatím sešlo — bála se, aby její úsilí nepřišlo vniveč. „No, jsi už dospělá,“ pokračovala Phyllida, „můžeš si dělat, co je ti libo. Já s tím ovšem v žádném případě nesouhlasím — to jen, aby bylo jasno.“

Jeffrey Eugenides

„To je jasné dávno,“ vložil se do toho Alton. „Ale to nic nemění na tom, že mám pravdu!“ vykřikla Phyllida. „Nejde o to, jestli se to hodí, nebo ne. Jde o praktické záležitosti. Když se nastěhuješ k Leonardovi — nebo k jakémukoli jinému mladíkovi — a on bude mít práci, kdežto ty ne, budeš v nevýhodě. Co se stane, jestli si přestanete rozumět? Co si pak počneš? Nebudeš mít kde bydlet ani co dělat.“ V přesně takové situaci se Madeleine nacházela už teď. Nehodlala ovšem s matkou souhlasit jen proto, že se její předpověď potvrdila v praxi. „Když jsme se seznámili, přestala jsi pracovat,“ připomněl Phyllidě Alton. „Právě proto moc dobře vím, o čem mluvím.“ „Nemůžeme změnit téma?“ ozvala se Madeleine, jen co polkla sousto. „Samozřejmě, zlato. Už k tomu neřeknu ani slovo. Kdyby sis to rozmyslela, vždycky se máš kam vrátit. Já i tatínek budeme jen rádi.“ „Já ne,“ ohradil se Alton. „Já si to nepřeju. Tyhle návraty jsou pokaždé akorát pro zlost. Jen se drž z domova.“ „To taky chci, neboj,“ ujistila ho Madeleine. „Jak myslíš,“ kývla Phyllida. „Ale kdyby ses přece jen vrátila, mohla bys bydlet v podkroví. Tím pádem bys měla naprostou svobodu.“ Madeleine se ke svému překvapení přistihla, že tuhle možnost zvažuje. Co kdyby rodičům všechno vyklopila, stočila se na zadním sedadle jejich auta a nechala se odvézt domů? Mohla by se nastěhovat do svého starého pokojíku s dětskými tapetami a postelí s pelestí. Mohla by se stát starou pannou jako Emily Dickinsonová, psát geniální básně plné pomlček a nikdy nepřibrat na váze. Vtom ji Phyllida vytrhla ze snění.

Zamilovaný blázen

„Maddy?“ ozvala se. „Není tamhle ten tvůj kamarád? Mit chell?“ Madeleine se ohlédla. „Kde?“ „Myslím, že je to on. Tamhle naproti.“ A opravdu, na čerstvě posekaném trávníku u kostela seděl v tureckém sedu Madeleinin „kamarád“ Mitchell Gramma ticus. Pohyboval rty, jako by trpěl samomluvou. „Nepozveš ho ke stolu?“ pokračovala Phyllida. „Teď?“ „A proč ne? Ráda bych ho pozdravila.“ „Nejspíš čeká na rodiče,“ namítla Madeleine. Phyllida na Mitchella zamávala, přestože byl příliš daleko, než aby ji viděl. „Proč sedí na zemi?“ zeptal se Alton. Tři příslušníci rodu Hannaů zírali na druhou stranu ulice, na Mitchella s nohama v pozici lotosového květu. „No, jestli za ním nepůjdeš ty, udělám to sama,“ rozhodla se nakonec Phyllida. „Dobrá,“ uvolila se Madeleine. „Jdu tam.“ Trochu se oteplilo, ale ne o moc. Madeleine sešla ze schodů Carr House a vydala se přes ulici zpět ke kostelu. V dálce na obloze se stahovala černá mračna. Z nitra svatostánku bylo slyšet zkoušku reproduktorů, někdo s přehnanou pečlivostí opakoval: „Sussex, Essex a Kent. Sussex, Essex a Kent.“ Nad vchodem byl roztažený transparent s nápisem „Absolventi z roku 1982“ a v trávě pod ním seděl Mitchell. Pořád nehlasně pohyboval rty, ale když si všiml, že se k němu blíží Madeleine, okamžitě s tím přestal. Madeleine se zastavila metr od něj. „Mám tady rodiče,“ oznámila mu. „Jsou promoce,“ odpověděl Mitchell nevzrušeně. „Všichni tu mají rodiče.“ „Chtějí se s tebou pozdravit.“

Jeffrey Eugenides

Mitchell se pousmál: „Patrně netuší, že se mnou ne mluvíš.“ „To máš pravdu,“ přisvědčila Madeleine. „Jenže s tebou mluvím. Teď. Sleduješ? Mluvím s tebou.“ „Z donucení, nebo proto, žes změnila strategii?“ Madeleine přešlápla z nohy na nohu a nespokojeně se zamračila. „Hele, mám strašnou kocovinu. Moc jsem toho nenaspala. Rodiče přijeli před deseti minutami a už z nich šílím. Takže kdybys je mohl jít pozdravit, bylo by to bezva.“ Mitchell zamrkal velkýma cituplnýma očima. Na sobě měl gabardénovou košili v retrostylu, tmavé vlněné kalhoty a okopané polobotky. V šortkách a teniskách ho Madeleine nikdy neviděla. „Mrzí mě, co se stalo,“ ozval se Mitchell. „Hm,“ zahučela Madeleine a odvrátila pohled stranou. „Na tom nesejde.“ „Zachoval jsem se prostě hnusně, čili jako obvykle.“ „Já taky.“ Chvíli bylo ticho. Madeleine cítila, že se na ni Mitchell dívá, a zkřížila ruce na prsou. Bylo to takhle. Vloni, jednoho prosincového večera, pře padla Madeleine úzkost ze stavu jejího milostného života. V univerzitním kampusu náhodou narazila na Mitchella a pozvala ho k sobě. Potřebovala mužskou pozornost, a přestože si to úplně neuvědomila, začala s ním flirtovat. Mitchell si u ní v pokoji všiml kelímku s hřejivým masážním krémem a zeptal se, na co to je. Madeleine mu vysvětlila, že sportovně založené lidi občas trápí bolavé svaly. Je pochopitelné, že Mitchell nic takového nikdy nezažil, protože pokud Madeleine ví, celé dny jen vysedává v knihovně. Ale je to tak, jí může věřit. V tu chvíli se k ní Mitchell zezadu přikradl a připlácl jí trochu krému za ucho. Madeleine vyskočila, rozkřikla se na něj a utřela si mazlavou hmotu tričkem. Rozčilovala se sice

Zamilovaný blázen

oprávněně, ale zároveň věděla (už tehdy), že téhle Mitchellovy klukoviny využívá jako záminky k tomu, aby se ho zbavila, a nemusela si přiznat, že si začala sama. Nejhorší však bylo, jak to Mitchella zasáhlo. Vypadal, že se co nevidět rozpláče. Pořád dokola se omlouval, ujišťoval ji, že to myslel z legrace, ale Madeleine byla neoblomná a poslala ho pryč. V následujících dnech se k té scéně v duchu vracela a měla z ní čím dál horší pocit. Už už se chystala, že Mitchellovi zavolá a omluví se mu, jenže než to udělala, dostala od něj dopis — podrobný, psychologicky pronikavý, tiše nenávistný čtyřstránkový rozbor podložený pádnými argumenty, v němž ji označil za „rajdu“ a „provokatérku“ a tvrdil, že její chování onoho inkriminovaného večera bylo jako „příslib erotického chleba a her, přičemž došlo jen na hry“. Když se potom potkali, Madeleine se tvářila, jako by ho neznala, a od té doby spolu jedinkrát nepromluvili. Nyní, před baptistickým kostelem, k ní Mitchell zvedl oči a řekl: „Tak jo, jdeme za tvými rodiči.“ Phyllida na ně mávala, už když stoupali do schodů. Pak koketním hlasem, který si šetřila pouze pro oblíbence z řad Madeleininých přátel, zavolala na Mitchella: „Já si říkala, že to tam na zemi sedíš ty. Vypadal jsi jako jogínský mudrc!“ „Gratuluju, Mitchelli!“ zahlaholil Alton a vřele mu stiskl ruku. „Dnes je váš velký den. Jeden ze zásadních milníků. Nová generace přebírá otěže.“ Pozvali Mitchella, aby si k nim přisedl, a zeptali se ho, jestli si dá něco k snědku. Madeleine došla k pultíku pro další kávu a byla ráda, že rodiče mají o zábavu postaráno. Dívala se, jak Mitchell, oblečený po způsobu generace jejich dědů, nenuceně konverzuje s Altonem a Phyllidou, a pomyslela si jako už mnohokrát, že je to přesně ten typ chytrého a rozumného kluka, kterého by rodiče přivítali s otevřenou náručí, a že do někoho takového by se měla zamilovat, někoho takového by

Jeffrey Eugenides

si měla vzít. Skutečnost, že se do Mitchella nikdy nezamiluje a nikdy si ho nevezme právě proto, že by byl ideální, pro ni byla toho rána dalším z mnoha důkazů, jak je v milostných záležitostech zvrácená. Když se vrátila ke stolu, nikdo to ani nezaznamenal. „A jaké máš plány po škole?“ zeptala se Mitchella Phyl lida. „Táta se mě ptá na totéž,“ odpověděl Mitchell. „Kdovíproč se domnívá, že diplom z religionistiky nemá na trhu žádnou váhu.“ Madeleine se poprvé za celé dopoledne usmála. „Vidíš? Mitchell taky teprve hledá práci.“ „No, vlastně už tak trochu něco mám.“ „Nemáš,“ oponovala Madeleine. „Ne, vážně. Něco mám.“ Mitchell začal vysvětlovat, že s Larrym Pleshettem, spolubydlícím, vymysleli, jak se vyrovnat s ekonomickou recesí. Protože přicházejí na pracovní trh coby čerství absolventi humanitního oboru v době, kdy je nezaměstnanost na úrovni devíti a půl procent, rozhodli se po zralé úvaze odjet do zahraničí a zůstat tam tak dlouho, jak to jen půjde. Do konce léta našetří peníze a vydají se napříč Evropou. A až uvidí všechno, co je tam k vidění, odletí do Indie, kde zůstanou, dokud si to budou moct dovolit. Celá cesta bude trvat nějakých osm devět měsíců, možná i rok. „Ty jedeš do Indie?“ divila se Madeleine. „Ale to není práce.“ „Budeme dělat výzkumné asistenty,“ upřesnil Mitchell. „Panu profesoru Hughesovi.“ „Tomu z katedry divadelních věd?“ „O Indii jsem nedávno viděla dokument,“ poznamenala Phyllida. „Bylo to dost depresivní. Taková bída!“ „To je pro mě plus, paní Hannaová,“ opáčil Mitchell. „Já si v marasmu libuju.“

Zamilovaný blázen

Phyllida, která takové poťouchlosti nedokázala odolat, na okamžik odložila slavnostní vážnost a zatvářila se pobaveně. „V tom případě jedeš na správné místo!“ „Třeba se taky někam vydám,“ prohlásila Madeleine výhrůžně. Na její poznámku ovšem nikdo nereagoval. Alton se obrátil na Mitchella: „Jaké budeš potřebovat očkování?“ „Proti choleře a tyfu. Gamaglobulin není povinný.“ Phyllida zavrtěla hlavou. „Tvoje máma musí být strachy bez sebe.“ „Na vojně jsme dostali takových injekcí milion,“ nechal se slyšet Alton. „Ani nám neřekli, proti čemu jsou.“ „To já se nejspíš přestěhuju do Paříže,“ ozvala se znovu Madeleine, tentokrát o něco hlasitěji. „Lepší než hledat práci tady.“ „Já si, Mitchelli, myslím,“ pokračovala Phyllida, „že když se zajímáš o religionistiku, bude ti to v Indii svědčit. Tam najdeš všechno. Hinduisty, muslimy, sikhy, zoroastrijce, džinisty, buddhisty. Budeš tam jako dítě v cukrárně. Mě náboženství vždycky fascinovalo. Na rozdíl tady od toho nevěřícího Tomáše, kterého jsem si vzala.“ Alton zamrkal. „Nevěřím, že nevěřící Tomáš skutečně existoval.“ „Říká ti něco Paul Moore, tedy biskup Moore, z katedrály svatého Jana Evangelisty?“ zeptala se Phyllida, aby si udržela Mitchellovu pozornost. „Je to náš dobrý přítel. Měl by ses s ním seznámit. Rádi ti ho představíme. Kdykoli jsme ve městě, chodím k němu do katedrály na bohoslužby. Už jsi tam někdy byl? Hm… jak bych to jen popsala? Je to prostě… prostě božské!“ Phyllida si přiložila ruku k hrdlu, zjevně potěšená vlastním bonmotem, a Mitchell se úslužně, ba dokonce přesvědčivě zasmál.

Jeffrey Eugenides

„Když jsme u církevních hodnostářů,“ přerušil ji Alton, „už jsem ti někdy vyprávěl, jak jsme se potkali s dalajlamou? Bylo to na jednom dobročinném večírku v hotelu Waldorf. Stáli jsme na něj frontu. Muselo tam čekat nejmíň tři sta lidí. A když jsme se k němu konečně dostali, zeptal jsem se ho: „Jste nějak spřízněn s tou zpěvačkou country Dolly Partonovou?“ „Jak já se styděla!“ vykřikla Phyllida. „Byla bych se studem propadla.“ „Nestihnete to, tati,“ upozornila Madeleine otce. „Cože?“ „Jestli si chcete zajistit dobré místo, měli byste jít.“ Alton se podíval na hodinky. „Ještě nám zbývá hodina.“ „Bude tam narváno,“ naléhala Madeleine. „Měli byste jít hned.“ Alton s Phyllidou se podívali na Mitchella, jako by čekali, co jim poradí. Madeleine ho pod stolem kopla a on pohotově zareagoval: „Narváno tam bude, to je fakt.“ „Kam si máme stoupnout?“ zeptal se Alton a znovu svou otázku směroval na Mitchella. „K van Wickleově bráně. Nahoře na College Street. Tamtudy budeme procházet.“ Alton vstal od stolu. Podal Mitchellovi ruku a pak se sklonil a políbil Madeleine na tvář. „S tebou se uvidíme potom, slečno bakalářko.“ „Gratuluju, Mitchelli,“ blahopřála mu Phyllida. „Moc ráda jsem tě viděla. A pamatuj si — až budeš na své grand tour, nezapomeň matce posílat hromadu dopisů. Jinak si bude zoufat.“ A směrem k Madeleine utrousila: „Před průvodem by ses měla převléct. Máš na šatech pořádnou skvrnu.“ Na ta slova se Alton s Phyllidou otočili a ve vší rodičovské parádě — krepové sako a kabelka, manžetové knoflíčky

Zamilovaný blázen

a šňůra perel — prošli interiérem z béžových cihel k východu. V tu chvíli pustili novou písničku, jakoby na počest jejich odchodu. Nad elektronickými bicími se ozval vysoký hlas Joea Jacksona. Muž za pultem zesílil stereo. Madeleine si položila hlavu na stůl a tvář jí zakryly vlasy. „Už nikdy nebudu pít,“ zahučela. „Řekla a umřela.“ „Nemáš ponětí, co všechno mě potkalo.“ „Jak bych mohl? Nemluvila jsi se mnou.“ Madeleine pokračovala lítostivým hlasem, aniž zvedla hlavu: „Nemám kde bydlet. Vystudovala jsem vysokou a jsem bezdomovec.“ „Jo, jasně.“ „Je to tak!“ trvala na svém Madeleine. „Nejdřív jsem měla bydlet s Abby a Olivií v New Yorku. Jenže potom to vypadalo, že se nastěhuju na Cape Cod, takže jsem jim řekla, ať si najdou jinou spolubydlící. Teď se ovšem Cape Cod nekoná a já nemám kam jít. Máma chce, abych se vrátila domů, ale to radši spáchám sebevraždu.“ „Já budu na léto doma,“ poznamenal Mitchell. „V Detroitu. Ty to máš aspoň kousek do New Yorku.“ „Hlásila jsem se na magisterské, jenže je červen a ještě se neozvali,“ vykládala dál Madeleine. „Měli mi dát vědět už před měsícem! Mohla bych zavolat na studijní, ale neudělám to, protože se bojím, že mě nevzali. Dokud nevím s určitostí, že mě nepřijali, pořád mám ještě naději.“ Chvíli bylo ticho a potom Mitchell nadhodil: „Můžeš jet se mnou do Indie.“ Madeleine otevřela jedno oko, aby se přes clonu vlasů přesvědčila, že to Mitchell nemyslí jen a pouze z legrace. „O školu vlastně nejde.“ Madeleine se zhluboka nadechla a svěřila Mitchellovi, co se stalo: „Rozešli jsme se.“

Jeffrey Eugenides