Irena Hejdová Skutek utek!
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR © Irena Hejdová, 2022 Lettering and illustrations © Veronika Zacharová, 2022 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-275-1091-7
JEČENÍ
No jo, takhle já někdy ječím. Nemůžu si pomoct. Prostě jsem občas trochu smutnej. A zpruzenej. A vzteklej. Většinou všechno najednou. Nevím proč. Něco mě vždycky naštve, a i když máma řekne, že nad tím mám mávnout rukou, tak to nejde. Třeba i tou rukou mávnu, ale stejně to nepomůže. Nebo mi máma řekne, že i kdybych se stavěl na hlavu, svět se nezmění. Tak se schválně zkusím na tu hlavu postavit. Jenže pak spadnu a stejně to nepomůže. Jen jsem ještě víc naštvanej. A potom zase řvu. „Neřvi!“ řve na mě máma, táta nebo Puberta. A já pak řvu zpátky a pak řvou zas oni a tak pořád dokola. Někdy se ségrou řveme jen tak, aby nebyla taková nuda. Jenže když jste vzteklý a ječíte, tak s váma většinou není moc legrace. Taky vás vůbec nikdo nemá rád. Někdy ani máma, dokonce. A táta na vás pak taky ječí, ségra taky, ječíte prostě všichni a nic z toho. Ono to ječení člověku pomůže uvolnit svaly, ruce, nohy, uši, kolena a všechno to přepětí, nebo jak se to jmenuje, ale hned to je zase zpátky. A taky se vám při všem tom ječení může stát, že uvidíte různý divný věci. Jako trpaslíky nebo úplně opravdický příšery. Nebo čarodějnice. Ale to je pro nás normálka, my jich máme plnej barák. A třeba pak zjistíte, že vzteklý bejt vůbec nemusíte. Jenže jak to udělat, když se vám chce ječet a vztekat se a nejde vám přestat? Jestli to v ážně chcete zjistit, tak Jestli ne, tak se třeba No vidíte, stejně to nefunguje, co? 7
Takže jste tady, jó?
Máma říkala, že teď není moc dobrá doba na srandičky. Jenže na ječení taky ne. No tak ale kdy na to doba bude? A co máte dělat, když se vám to děje tak jako tak? Mně se to navíc děje kvůli každý b lbosti. Máma říká, že mi utíkají, vytékají nebo přetékají nervy, nebo tak nějak. Obzvlášť poslední dobou. Prostě jsem celej napnutej jako na luku a ten ne a ne vystřelit. A tak se musím trochu vzteknout. Jednou to holt ven musí. Jako hovínko, to se taky nemůže v zadku schovávat donekonečna. Hahaha! Tak začneme. Jmenuju se Marko a mám ségru Theu. Ve skutečnosti mám bratrance Thea. Ale v týhle knížce to bude ségra,
8
to se nedá nic dělat. Bratranec k nám teď stejně nemůže, když se lidi nesměj navštěvovat, aby od sebe nechytli bacily, viry a jiný příšery. A musej tu bejt taky nějaký holky. I když jsou jinak pitomý, protože nosej růžový spoďáry a sponky s jednorožcema. Je mi šest a letos půjdu do školy. Thee je devět a do školy už tři roky chodí. Teda spíš nechodí, protože školy se furt zavírají kvůli bacilům. Takže se pak Thea učí doma, ječí, čumí do tabletu a vzteká se. Občas se vztekáme spolu a všechny z toho bolí hlava, nebo to aspoň říkají. Taky se s Theou hádáme. A mlátíme. O to, kdo je větší, chytřejší a šikovnější, kdo má víc aut a kdo víc kuliček. Taky koho má máma radši, a jestli vůbec někoho. Prostě normálka. Někdy se pak vztekám a máma mi říká, abych se uklidnil. A to mě ještě víc navzteká a začnu zas ječet.
9
MÁMA, TÁTA, ZAKLETÁ BABIČKA A PUBERTA
Ještě teda máme mámu, tátu, zakletou babičku a Pubertu. Mámu máme nejradši. Jenom nám teď zakázala, abysme jí říkali mami, protože jí to prej říkáme pořád. Jenže co máme dělat, když tam pořád je a my pořád něco potřebujeme? Třeba najíst, protože máme pořád hlad. Asi z toho, jak pořád do něčeho čumíme, aby nebyla nuda. To jsme dřív nesměli. Dřív, před všema těma bacilama, co sem přišly, jsme na něco jenom koukali. Teď čumíme. Na mobil, na tablet a na telku. Dřív jsme koukali třeba na mravence v lese nebo na opice v zoo, ale když se teď do přírody nemůže a do zoo taky ne, tak holt čumíme na telku. To se nedá nic dělat, na něco čumět musíme. Čumí všichni, jenom slepý lidi nečuměj. A z toho čumění člověku vyhládne. Já bych nejradši čuměl do minecraftu, jenže to prej nesmím. Na mámu čumět taky nesmím. Prej pak zírám, a to je blbý. Prej mám občas čumět i jinam, třeba na lego nebo do zdi. Ale ta zeď v bytě přece jenom není tak zábavná jako zeď, co můžu postavit v minecraftu, že jo. Můžu tam mít svůj dům, kde není ani máma, ani táta, ani babička, ani ségry, ani bacily. Jsou tam jen zombíci a ty jsou zábavný. Když vás teda zrovna nezabíjej. Pak mi skončí limit a já se musím odpojit. A zase je nuda a začnou mi utíkat nervy.
10
Tátovi taky často utíkají nervy, třeba když je teď furt s náma doma nebo když řídí. Nechápu, jak může řídit, když musí řadit, svítit, koukat na cestu, nadávat, a ještě mu u toho něco utíká kdovíkam. Nadává při tom dokonce hůř než já. A stejně to tu nesmím po tátovi opakovat, to bych nemohl na tablet aspoň deset let. Měl bych ho zakázanej. Nemohl bych hrát hry, kterejm táta říká blbosti, a nestal bych se astronautem. A astronautům nervy utíkat nesměj. Kdyby jim utekly ve vzduchoprázdnu, už by je nikdy nechytili. S těma svejma utíkacíma nervama můžu bejt maximálně popelář, říkala Puberta. Puberta je naše nejstarší ségra. Říkáme jí tak s Theou, protože má za krkem (Nebo na krku? Nebo pod krkem? Kdo se v tom má vyznat?) tu pubertu. To je něco jako vši, taky se toho nedá zbavit. Puberta se tím pádem do vesmíru taky nepodívá. Možná tak za deset let, až ji to přejde. Ale to už tam budou všichni a bude to nuda. Jsme takhle doma kvůli těm bacilům už rok. Šlapeme si po hlavách, taháme se za nervy a není nám pomoci. Teda aspoň máma to říká. Je pravda, že někdy Thee po tý hlavě šlapu. Ale jenom omylem, když se třeba pereme, ne schválně! Taky hodně dupeme a pak se bojíme. Že přijde stará čarodějnice, co bydlí pod náma, a odnese nás do chýše, kterou má ve svým bytě. A tam nás ogriluje na ohni a sní svejma zkaženejma tesákama. I když tam má parkety jako my, tak nevím, kde ten oheň udělá. Asi ve dřezu nebo v troubě, až tam nahází ty parkety. Ale to by se zas asi nelíbilo tý paní, co jí ty naše byty patří. Vlezlo by jí to na mozek nebo na nervy jako nám tohle všechno.
12
13