Petr Hruška: Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch — ukázka by Host nakladatelství

Básník Ivan Wernisch

PETR HRUŠKA

Daleko do ničeho Básník Ivan Wernisch

BRNO — PRAHA 2019

Vydává Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a nakladatelství Host Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068 Kniha byla připravena díky podpoře Programu PPLZ Akademie věd ČR č. L300561401 Při práci na publikaci byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (http://clb.ucl.cas.cz) Vychází s finanční podporou Ediční rady AV ČR, Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond

Recenzenti Mgr. Daniela Iwashita, Ph.D. PhDr. Vladimír Karfík © Petr Hruška, 2019 Wernisch´s bibliography © Barbora Čiháková, 2019 Držitelé práv k obrazové dokumentaci jsou uvedeni na s. 687 © Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2019 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 ISBN 978-80-88069-87-4 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7577-825-3 (Host — vydavatelství, s. r. o.)

obsah DÍL I. — ŠEDESÁTÁ LÉTA

KAPITOLA PRVNÍ — Dětství básníka, dětství v básních

KAPITOLA DRUHÁ — Energie touhy

KAPITOLA TŘETÍ — Událost

KAPITOLA ČTVRTÁ — Kruhy redakční

KAPITOLA PÁTÁ — Kruhy generační

114

KAPITOLA ŠESTÁ — K loutkám počínající normalizace

133

DÍL II. — SEDMDESÁTÁ A OSMDESÁTÁ LÉTA

157

KAPITOLA SEDMÁ — Žil, nebyl

159

KAPITOLA OSMÁ — Šaškárny, bláznovství, blbiny a jiné vážné věci

203

KAPITOLA DEVÁTÁ — Prasinec — časoprostor normalizace

234

DÍL III. — DEVADESÁTÁ LÉTA

257

KAPITOLA DESÁTÁ — V Literárkách

259

KAPITOLA JEDENÁCTÁ — Sbírka za sbírkou

304

KAPITOLA DVANÁCTÁ — Malé události velkých časů

344

KAPITOLA TŘINÁCTÁ — Nalezeno v překladu

366

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ — Vážná trilogie z konce tisíciletí

401

DÍL IV. — V NOVÉM TISÍCILETÍ

433

KAPITOLA PATNÁCTÁ — Editor

435

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ — Býkárny, prdele a mnohé rozmanitosti

477

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ — Skepse pozdních sbírek

519

ZÁVĚR — VZKŘÍSIT TYGRA

557

MÍSTO DOSLOVU

565

PODĚKOVÁNÍ

569

KALENDÁRIUM

571

RESUMÉ

583

SUMMARY

585

DÍLO IVANA WERNISCHE A JEHO OHLAS V LITERÁRNÍ KRITICE A PUBLICISTICE (BIBLIOGRAFIE)

589

Básnické a prozaické texty

594

Překlady a „překrady“

632

Uspořádal a vydal

637

Soupisy

647

Texty v almanaších, sbornících, katalozích a antologiích

647

Přeložené knihy Ivana Wernische

651

Knižně publikované koláže Ivana Wernische a jeho účast na výstavách

652

Koláže knižně publikované jako výtvarný doprovod

652

Účast na výstavách

653

Soupis divadelních úprav, scénicky provedených dramatizací, překladů a inscenací inspirovaných dílem Ivana Wernische

654

Scénické zpracování Wernischových veršů

657

Soupis dohledaných pořadů připravených pro Československý rozhlas v sedmdesátých a osmdesátých letech

659

Zhudebněné básně Ivana Wernische

676

Ivan Wernisch v audiovizuálních záznamech uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze (Petr Kotyk)

682

DRŽITELÉ AUTORSKÝCH PRÁV K OBRAZOVÉ DOKUMENTACI

687

JMENNÝ REJSTŘÍK

689

Rukopis básníka

„Co si tak u sebe myslíte, že tato hádanka vyznačuje a znamená?“ „Co?“ řekl Gargantua, „běh a zachování pravdy boží.“ „Při svatém Goderanu,“ řekl mnich, „tak já to nevykládám. Styl ukazuje na čaroděje Merlina. Vkládejte do toho alegorie, učené rozumy, vážné, jak chcete, a lamte si nad tím hlavu vy i všichni ostatní lidé, pokud chcete. Co se mne týče, nemyslím, že by v tom byl skryt jiný smysl než nejasný popis hry míčem.“ FRANÇOIS RABELAIS: Gargantua a Pantagruel

„Já jsem zkrátka prolhanec, básník, můžeš mi takhle nadávat, když si to přeješ.“ IVAN WERNISCH

Četl jsem tě, Wernisch, ani o tom neviš. MILAN KRUPA

DÍL I.

šedesátá léta

kapitola první

Dětství básníka, dětství v básních

ROK 1961 Básník — shodli se čtenáři i kritici, když dočetli tenký knižní svazek devatenáctiletého debutanta Ivana Wernische Kam letí nebe z nakladatelství Mladá fronta. Psal se rok 1961. Československá společnost měla za sebou absurdní desetiletí, v němž byla podrobena epochálnímu pokusu uspořádat život podle striktních plánů a politických předpisů. Budovatelské nadšení a víra v komunistický recept na štěstí to celé usnadňovaly. Nesmlouvavý ideologický dozor, propaganda a diktátorská bezohlednost to celé nastolovaly. Veřejný život byl předepsán a řízen i v nejmenších detailech — v umění se tento předpis nazýval socialistický realismus. Povinná témata, vzory, postupy, nástroje a hlavně vyznění. Umění za komunismu bylo potřeba především zjednoznačnět. Nadále už mělo být srozumitelné opravdu všem a sloužit mělo jako spolehlivý kompas při světonázorové orientaci společnosti. Groteskně se projevovaly tyto snahy také v literatuře, zejména v poezii, jejíž smysl pro jemnou odstíněnost slovních významů, víceznačnost výpovědi, individuální výraz a imaginativní 15

nespoutanost byl nahrazen doslovnou agitační frází a politizujícím skandováním. Druhá polovina padesátých let ovšem přinesla jisté uvolnění tuhých ideologických předpisů po kritice Stalinova kultu osobnosti na sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. V českém kulturním dění, které bylo svého druhu rezonanční deskou sovětských událostí, se tentýž rok projevila touha po změně na II. sjezdu československých spisovatelů — především ve známých kritických vystoupeních Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, ale třeba i ve vystoupení nejmladších autorů (Jiří Šotola, Karel Šiktanc, Miroslav Červenka a jiní), které bylo přímým východiskem ke vzniku skupiny Května (podle jejich časopisecké platformy) a k programu takzvané poezie všedního dne. Doba tání byla ovšem vzápětí vystřídána dalším dogmatickým přituhováním na konci dekády. Časopis mladých Květen byl po čtyřech ročnících zrušen, apely na to, aby soukromí tvůrce nezaclánělo „celospolečenským zájmům“, se opět vystupňovaly. Návrat k frézistickému obrábění verše už sice nebyl možný, ale představa poezie jako dobrodružství fantazie a niterného osobního vzkazu se opět stala čímsi nesamozřejmým. Na počátku šedesátých let vstupuje svými debuty do literatury řada mladých básníků, kteří nehodlají těmto nepřirozeným poměrům podlehnout a pokoušejí se „psát sebe“. Vracejí se do dětství, ke svým nejosobnějším zážitkům a zkušenostem, k nejbližšímu světu, který je na dosah vlastních smyslů i vlastního poznání. Upřednostňují prvotní, nepředpojatý zážitek, i kdyby verše měly být ohroženy naivitou; daleko větší hrozbou je pro ně umělý svět přebíraných tezí, hotových pravd o světě, o ideologických dogmatech nemluvě. Leckomu to připomene bezprostřednost raného Wolkera či Nezvalovu důvěřivou okouzlenost realitou a snad i tyto okolnosti napomůžou tomu, že prvotiny zařazují oficiální nakladatelství do svých edičních plánů (v Mladé frontě právě vzniká ediční řada Mladé cesty, která se prvním knížkám hodlá věnovat). A tak se roku 1961 může čtenářům dostat do rukou kromě nových sbírek Františka 16

Hrubína, Oldřicha Mikuláška, Ivana Diviše, Miroslava Holuba nebo Ludvíka Kundery také několik svazků podepsaných dosud neznámými jmény: Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Josef Hanzlík, o rok později Jiří Gruša, Zeno Kaprál a následně Pavel Šrut či Antonín Brousek. Jak se brzy ukáže, tyto prvotiny nezůstanou jen efemérním blýsknutím se mladíků, kteří si zkusili zaveršovat, a již v polovině šedesátých let bude zřejmé, že zde vyrůstá nová, sebevědomá skupina autorů, odhodlaná nalézt svou tvář.

BÝT MALÝM Kam letí nebe. Už název symbolizuje posun od oficiálně publikované básnické tvorby padesátých let. Tehdy byl jedním z ústředních motivů obzor — typické slovo budovatelské éry. Obzor prosvítající šťastnou perspektivou budoucnosti, k němuž jsou odhodlaně upřeny oči lidstva. Ve Wernischově názvu se ovšem místo obzoru objevuje slovo nebe, nevhodné pro povinný materialismus moderního člověka a příliš asociující zpátečnickou metafyziku, s níž se vládnoucí marxismus-leninismus nadobro rozešel. Celkově vzato: oproti sebevědomým názvům básnických debutů z padesátých let vyznívá tento váhavě, tázavě, až nespolehlivě. A je v tom i něco wernischovsky typického, co už zůstane napořád součástí autorovy poetiky a básnické povahy. Vnímáme jemný neklid a neustálenost, vábení dálkou i cestou, kteréžto může být sotvakdy uspokojeno. Nepřímo se avizuje, že bez odpoutané představivosti se při četbě nikam nedostaneme a že tázání se stane vnitřním vyladěním většiny zde přítomných básní. A že každá odpověď, které se nám dostane, bude zároveň vyzváním k další otázce, pouti a hledání. Cítíme blíže neurčenou touhu a naznačuje se nám, že o ni půjde v této poezii především. Oné touze je také podřízen výběr dominantních motivů a témat jednotlivých básní. Podílí se na ní obrazivost, práce se slovem, rytmika verše, jeho lakonické nedopovězení. Mnohé texty působí podobně, jako když jsme konfrontováni 17

s dětským viděním světa, na něž si sami hůře či lépe rozpomínáme z vlastní zkušenosti. Ozývá a rozehrává se v této sbírce postupně mnohé z toho, co je dětskému vnímání výsostně vlastní — ochota ke snům a snění i s otevřenýma očima, nápory fantazie, náklonnost k potrhlostem, drzostem a bláznovství, radost z nečekaných objevů, nutkání ke hře i ke spatření zvláštností spočívajících na dně nejprostších věcí a daností… Také schopnost označovat realitu přímo, v odzbrojujících „krátkých spojeních“, udílet jí syté barvy a nezvyklé, avšak samozřejmé role. A ovšem i potřeba nechávat ve slovech zaznít sílu dětských zaříkávání, která nás kdysi všechny měla ve své moci a kterým jsme svěřovali své řečové prožívání. Sám název sbírky pak připomene také typicky dětsky „bezohledné“ kladení zdánlivě nesmyslných otázek, které mnohdy tak namáhají nezpochybnitelné znalosti dospělých. Není vůbec náhoda, že už v první básni se objeví verš „Jsem jako malý“.1 Je vysloven prostě a má v něm být vyjádřena bláznivá radost toho, kdo dostal jakýsi modrý dopis. V následujících básních pak najdeme řadu variací tohoto přiznání. Ve čtvrté básni je mluvčí konfrontován se smrtí blízkého člověka a tvrzení se ještě vystupňuje: „A já byl ze všech nejmenší.“2 V básni „Chvilka“ jako by dostal verš až zpovědní charakter:

1 2

Ivan Wernisch: Kam letí nebe. Praha, Mladá fronta 1961, s. 9. Tamtéž, s. 12.

„Vyprávím o sobě když jsem byl malý i o sobě teď,“3 stejně tak v básni „Obrázek uhlem“, kde je kdosi vyzýván, aby nakreslil kohosi jiného „jak je hodně malý“.4 Být malým je tak důležité, že nepřekvapí, když se jedna báseň jmenuje přímo „Dítě“ a jiná „Děti kreslí kamínkem“. Být malým znamená vidět svět z odlišné perspektivy, s jinými úzkostmi a nadějemi a Wernisch takovou změnu perspektiv nutně potřebuje pro vytvoření lyrického napětí. V básni nazvané „Přivřenýma očima“, kterou lze chápat jako svým způsobem programovou, se mluvčí ocitá po blíže nespecifikovaném úrazu upoután na lůžko a po čase díky své představivosti kombinované s nezbytností se mu svět okolních věcí dává do pohybu proměn. Předměty ztrácejí svůj mrtvolný status, ožívají a sdělují, okna mávají křídly a krmí ptáky, noční stolek odchází projít se po chodbě… Je ovšem nutné naučit se dívat, být ve svém pozorování opatrný a k tomu mluvčí používá typickou dětskou fintu — přivře oči, aby to vypadalo, jako že se nedívá. Jde však o mnohem víc než o nalezení nějakého básnického postupu. Je zcela zjevné, že sbírka Kam letí nebe zůstává oslavou dětského způsobu prožívání. Je nenápadným, soukromým manifestem ve verších, který akcentuje čistou, naivní fantazii jako životodárnou sílu a způsob, jak být na světě. O mnoho let později napíše Ivan Wernisch rozsáhlejší úvod k výboru básní a deníkových záznamů Paula Kleea, které sám přeložil. Rozvádí zde paralelu s Christianem Morgernsternem a blíže se zabývá povahou tohoto typu poezie: „Morgensternovský nám Sejček připadá mimo jiné proto, že jeho autorem je dítě. Dítě v člověku, to, kterému Morgenstern věnoval své grotesky, dítě, které, jak praví Friedrich Nietzsche, ‚je skryto v každém muži a chce si hrát‘.“5 V té době je již dávno zřejmé, že tento „dětský způsob“ charakterizuje vedle mnohých literárních blíženců také Wernische samého. Básník si je toho vědom a v jednom rozhovoru coby šedesátiletý se svým sebeshazovačským

3 4 5

Tamtéž, s. 19. Tamtéž, s. 31. Paul Klee: Čáry. Praha, Odeon 1990, s. 18.

gestem pronese: „Nedávno jsem si prostudoval Kam letí nebe a byl jsem překvapen — ta knížka je docela pěkná, jako bych ji ani nepsal já. A co to povídám… Já bych něco takového nedokázal ani náhodou. Napsalo ji dítě, kluk s čistou hlavou, a já jsem ohnípanej dědek, pytel sraček.“6 Je jisté, že v debutu Kam letí nebe je dítě a dětství výslovně přítomno v motivech i tématech básní a že tak důvěřivý příklon k němu už v žádné další sbírce nenalezneme. Co však zůstane, ba v mnohém se zintenzivní, je smysl pro bezprostřední vidění, fantazijní hru, troufalost, která umožňuje zpochybňovat zavedené a přeskupovat skutečnost do nových podob. To dětské, co v debutu zůstává především předmětem obdivu, se v následujících sbírkách rozpustí do samotného autorského výrazu a stane se pro Wernischovo dílo podstatným.

PŘED DEBUTEM Autorovo dětství však bylo mnohem víc dobrodružné než idylické. Určovaly ho spíše nejistoty, různé absence, absurdity a nesamozřejmosti než spořádaný klid a uzavřený rodinný kruh. Ivan Wernisch se narodil v Praze 18. června 1942 na Starém Městě nedaleko místa, kde v obklíčení gestapa právě v těch hodinách umírali českoslovenští výsadkáři, strůjci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Narodil se doprostřed války a doprostřed česko-německé rodové danosti. Wernischovi rodiče se poznali už před válkou. Otec Adolf, vyučený holič, sudetský Němec pocházející z Lanškrouna a vychovávaný „česky“, uprchl po vzniku protektorátu v uniformě Československé armády do Polska, byl však zatčen, vrácen a následně bojoval na frontě jako německý voják. Matka Libuše byla Češka ze středočeských Cerhovic, přijala říšské občanství, žila s maličkým Ivanem v Praze na Břevnově a spolupracovala 6

Ivan Wernisch, Martin Reiner: „Slova jsou parchanti…“ (interview vedl Petr Hruška). Host 2002, č. 9, s. 5.

s tamějším odbojem. Otec byl ve válce dvakrát těžce raněn, ocitl se v Rusku, Itálii i Řecku, účastnil se bitvy u Kursku i obléhání Sevastopolu, nakonec skončil v americkém zajetí. Po konci války nastalo pro rodinu velmi zmatené období, otec zůstával v zajetí, matka s chlapcem prošla internačním táborem. Pozdější návrat otce klid nepřinesl. Záhy se rodina rozpadla, což založilo chlapcův problematický vztah k matce, z jejíž vůle Budoucí rodiče Ivana Wernische k rozvodu došlo. Jako důvod uváděla obavu, aby nebyla s chlapcem odsunuta do Německa, nakonec ovšem k odsunu nedošlo ani v případě otce. Matka s Ivanem se následně stěhuje z Břevnova do Liboce. Probíhá takzvaná denacifikace, ve stejné době chlapec vážně onemocní tuberkulózou, chybí ovšem peníze na léky… Pobývá také u svých prarodičů z matčiny strany v Dejvicích a zvlášť intenzivní vztah si vytvoří s dědečkem Jindřichem — zásadně ovlivnil jeho vztah k literatuře, divadlu, obecně k vyprávění plnému dobrodružství, fantazie a snění, snad i k jistému bohémskému přístupu k životu: „Dědeček Jindřich byl dobrodruh. Pocházel ze zámožné statkářské a kupecké rodiny, nezdědil však ani haléř, pro což upadal často do trudnomyslnosti, z níž se léčíval ve vinárnách […] Dědeček rád dával k lepšímu, proč a za jakých okolností k onomu vydědění došlo. Ty důvody i okolnosti se čas od času měnily, protože dědeček byl pořádný pábitel (to mám asi po něm: jako hošík jsem trpěl chorobnou prolhaností a dodnes jsem se z toho úplně nevykřesal). Zdá se však, že dědečka o jeho podíl na majetku připravilo divadlo. Přestože se producíroval opatrně, 21

pod uměleckým jménem Jaroslav Květenský, byl rodinou odhalen, dopaden a přísně potrestán. Tolik o dědečkovi. Psal bych o něm raději než o sobě — měl zajímavý život, rád vyprávěl a byla s ním legrace.“7 Pro doklad, že tento muž měl na Wernischovo psaní a přístup ke světu jistý vliv, lze odskočit třeba až k dosud poslední básníkově sbírce Pernambuco z roku 2018. Titulní báseň je uvedena mottem „…ten lhář prožil mnoho životů“8 a sestává z líčení dobrodružných zaoceánských cest, které dítěti naslouchajícímu se ztajeným dechem v útulném pokoji s kávou a bábovkou vypráví prášilovský strýc, vysmívaný tetičkou za to, že se kdysi vydával za profesora a hraběte Květenského… Ivanův dědeček Jindřich byl pomocným knihovníkem Národního muzea a sám majitelem velmi pozoruhodné domácí knihovny, takže básník později vzpomíná na to, že ho vlastně v pravém smyslu slova „naučil číst“. Učit číst se však šestiletý Ivan chodil také do školy a na okamžik nástupu v něm zůstanou nesmazatelné vzpomínky: „Lidé se na nás Němce dívali divně, ale já nevěděl proč. Neměl jsem z toho rozum. Když jsem — to bylo až v roce 1948 — přišel poprvé do školy, postavila mě učitelka před tabuli, ukázala na mě a řekla: ‚Milé děti, tento chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi.‘ Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil a stal se dítětem zlobivým, všem protivným.“9 Nejednoznačnost původu, symbolizovaná nejednoznačností jména (v matrice je dítě zapsáno pod křestním jménem Johann), byla za takových okolností samozřejmě zdrojem četných komplikací a rozporů. Hitrél — tak zněla jeho první přezdívka od spolužáků. Že to vše muselo působit až traumaticky, dosvědčují prohlášení básníka i z poslední doby. Jako sedmdesátiletý se například striktně vyznává v rozhovoru: „Ke všemu německému jsem měl a dodnes

7 8 9

Ivan Wernisch: Blbecká poezie. Brno, Petrov 2002, s. 729—730. Ivan Wernisch: Pernambuco. Brno, Druhé město 2018, s. 38. Ivan Wernisch: Uctivý kolotoč. Rozhovor s Karlem Hvížďalou a nové texty. Praha, Euroslavica 2013, s. 35.

Malý Ivan s dědečkem Jindřichem

mám zvláštní vztah — tak třeba němčina mě přitahuje a odpuzuje zároveň. Nebudu už nikdy pořádně mluvit německy. Ostatně — já nechci být Němec. Kdybych tu svou německou polovinu mohl někde zahrabat a zapomenout, udělal bych to hned. […] Tíží mě to pořád. Svou germánskou půlku beru za tu horší. Já jsem Slovan volbou.“10 Zároveň je to právě německý otec, komu je v Ivanových očích ublíženo. Matka není v souladu s otcovým rozhodnutím vrátit se (aniž by byl nucen) po vyléčení svých zranění zpět na frontu a odvrací se od něj ve chvíli, kdy po válce přichází fyzicky i duševně nalomený. Nepochybně má Wernischův česko-německý původ veliký vliv na pozdější básníkovy literární zájmy. Brzy začne němčina vstupovat přirozeně do jeho veršů, řada textů je rovnomocně „udělána“ z obou řečí, přičemž vzniká dojem spontánního přestupu z jednoho jazyka do druhého, podle toho, který právě umožňuje přiléhavější pojmenování nebo zajímavější

10 Tamtéž.

tvaroslovnou či významovou hru. Přenesme se daleko dopředu, do osmdesátých let: *** sie, ächzende Puppe zwischen Schnitzel und Suppe buďte tak mlaskava aber nicht so laut protože jemináčku sestřenka pepřenka diese neugierige Person spitzt die Ohren11 Některé básně zůstávají v němčině celé, do jiných se zatoulá alespoň jedno dvě německá slova nebo se s gustem použije počeštěná verze německého výrazu. Texty přímo psané ke zhudebnění Mikolášem Chadimou v osmdesátých letech budou také v němčině. I motta k jednotlivým autorovým souborům bývají česko-německá nebo jsou často citací německých autorů a němčina se nakonec dostane i do názvu sbírky z devadesátých let: Doupě latinářů. Sežrané spisy (Die ausgewühlten Schriften). Řada reálií ve verších pochází z německy mluvícího světa, řada postav ve svérázných bajkách, příbězích či mikrodramatech jsou osobnosti německé kultury a historie. K mnohým dílům této kultury ostatně později obdivně vzhlíží, a dostane-li se ke srovnání, nevyznívá pro český kontext nijak lichotivě: „Tím, že Rilka, Kafku, Perutze, Kubina a vůbec všechny německé spisovatele z Čech a Moravy prohlašujeme za Čechy, jen zdůrazňujeme inferioritu české literatury. — Alfred Kubin! — Tak děsivé vize světových katastrof v české literatuře nejsou — co jiného než nic je třeba Dům o tisíci patrech vedle Die andere Seite (a to je Kubinův román Němci považován za okrajovou záležitost, která nicht zur

Blbecká poezie, cit. d., s. 471.

großen Literatur zu zählen ist!) — nejsou, a chybějí tu.“12 Toto napíše Wernisch v knize poznámek a náčrtů Pekařova noční nůše z roku 1994, kdy ostatně pobýval na ročním literárním stipendiu v Berlíně. Jeho překladatelská činnost je rovněž výmluvná — knižně vyšly překlady německého renesančního básníka Hanse Sachse nebo švýcarského modernisty Paula Kleea, stejně jako parafráze na německou lidovou poezii dvanáctého až devatenáctého století (včetně zasvěceného autorova úvodu). Překlady Gottfrieda Benna, Christiana Morgersterna, Jakoba Haringera a mnoha dalších německých básníků, jejichž texty též s oblibou parafrázoval, vyšly například v souboru nazvaném Frc nebo zazněly v rozhlase. Německý kulturní živel je pro Wernische zkrátka určující a je nejsilnější cizojazyčnou inspirací, za níž pak následuje především ruská lidová kultura, evropská moderna a svět staré čínské poezie. Vraťme se však do autorova útlého dětství. Škola Ivanovi „nejde“, ve druhé třídě ho pro špatné výsledky a neposlušné chování vyloučí; poslední kapkou je červený inkoust, kterým nezvedenec polil školní vycpanou lišku… Nastupuje do školy v Dejvicích. Nestabilita rodinného zázemí trvá i nadále. Matka se podruhé vdává a rodina se stěhuje do nejjižnějších končin republiky, Vyššího Brodu, kde Ivan nastupuje do třetí školy. Množí se však jeho útěky z domova, potulky, nocování v prázdném domě po Němcích… Šumavská oblast a přítomnost hraniční čáry chlapce přitahuje. Je to vlastně symbolické, neboť právě pobyt v blízkosti hranic, mezí, předělů mezi jinými světy bude charakterizovat i Wernischovo literární dílo. Existence hranice zvyšuje napětí, láká k výpravě, k překročení danosti. Chlapcovy potulky vedou až k ilegálním průnikům na německé území a následnému zadržení a vyšetřování Státní bezpečností — v padesátých letech jakákoli klukovina mohla snadno vést k absurdním důsledkům.

Ivan Wernisch: Pekařova noční nůše. Brno, Petrov 1994, s. 24.

Ivan s maminkou

Ve škole to znamená další konec. Už delší dobu je Ivan považován za problematického žáka, který má mimo jiné obtíž soustředit se na povel, jak ostatně vyplývá ze stanovené diagnózy: porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou. Podobně jako ty geografické, také hranice školního řádu je velmi obtížné dodržovat a velmi lákavé překračovat. Nechme přiznat se samotného hříšníka, i při vědomí, že jde zároveň o vášnivého pábitele, o čemž bude ještě mnohokrát řeč: „Ukradl jsem ze školního kabinetu přírodnin obrovský krystal soli, tělocvikář jménem Slípka (kde je tomu blbci konec) mi prorazil ušní bubínek, dále jsem (s kamarádem) odcizil a zčásti utratil výplatu opilého traktoristy z hrudkovského statku, několikrát jsem utekl z domova a krátce pobýval v opuštěném lesním domě poblíž vystěhované vesnice, které se říkalo Pošlák (vrátil jsem se domů vždycky dřív, než mě stačili najít). Pak jsem podpálil listí v polozříceném baráku na vyšebrodském náměstí (škoda téměř žádná, požár však velmi efektní — upadl 26

jsem do podezření z pyromaniakálních sklonů), nacpal učitelce Buzkové zimník do latríny na nádraží a k dovršení všeho se poškleboval při sborovém předčítání článku Malý Soso Džugašvili. Konečně, v sedmé obecné, mě vyloučili ze školy.“13 Zbývající třídy si odkroutil na základce v Loučovicích; cesta do školy však byla dlouhá, vedla přes lesy a vyzývala k dalšímu toulání. Matka, která byla tehdy (podle pozdějších slov svého syna) zapálenou komunist kou, měla o řádném životě Ivanova matka a jeho otčím (konec osmdesátých let) své představy. Se svým otčímem Vladimírem Jančarem měl Ivan dobrý vztah, ani ten však nezabránil skutečnosti, že chlapec byl matkou posléze vypovězen z domu. V tu dobu mu je čtrnáct let. A začíná psát básně. O pozornost mladičkého Ivana Wernische se však poezie musí dělit s jiným zájmem: touhou po výtvarném vyjádření. Maluje a kreslí (zejména kopie známých děl), je rozhodnut stát se malířem. Díky přímluvám otčíma nastupuje na střední průmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech. Opět se však ozve stará obtíž — škola se svým akademickým přístupem a disciplínou jej postupně zbavuje pocitu svobody a radosti z tvorby. Raději navštěvuje místní boxerský oddíl a chodí víc za školu než do ní. A také chodí se spolužačkou Helenou, budoucí malířkou a svou první ženou. Zakládá školní časopis Symposion, v tisku tu a tam začínají vycházet první 13

Blbecká poezie, cit. d., s. 731—732.

básně šestnáctiletého literáta. Ta úplně první v týdeníku Kultura — podle svých vzpomínek za ni dostal honorář čtyřicet dva korun, který vystačil na celý bohémský večer… Ve verších vládne fantazie, všechnu moc svěřuje imaginaci. Seznamuje se postupně se Seifertovými, Nezvalovými nebo Hiršalovými knihami. Přitahuje jej surrealistická nespoutanost představivosti, píše automatické texty. Sám později vzpomíná, jak v šestnácti letech „namlátil do stroje“ sbírku Smaltovaná serenáda a přinesl ji své učitelce ruštiny. Zděšena tím, co četla, údajně strojopis zničila — v kopii se však dochoval, takže o padesát let později autor několik básní upraví a následně zařadí do sbírky Nikam, vydané roku 2010. Je to jeden z mnoha projevů Wernischovy návratné pozornosti k mládí a k jeho neotřelému, „neposlušnému“ způsobu vidění. Studia průmyslovky Wernisch na rozdíl od své nastávající ženy v posledním ročníku přeruší, stěhuje se do Prahy a jeho život v několika dalších letech bude plný významných změn. Nastupuje do prvního z mnoha dělnických zaměstnání, jimiž v následujícím období projde: přijímá místo betonáře na čisticí stanici odpadních vod a po několika měsících završuje maturitou studia na střední škole. Poté — v rychlém sledu za sebou — se stává v roce 1961 vojákem (základní vojenskou službu absolvuje v Žatci a Lounech) a hned nato manželem (Helenu si vezme čtrnáct dnů po nástupu na vojnu), básnickým debutantem a v následujícím roce i otcem syna Martina. Fenomén dětství, tak důležitý pro autorovu tehdejší inspiraci, získá další rozměr.

TVORBA, TEDY HRA „Dětské rozměry“ se v debutu přímo či nepřímo vyskytují všude a jsou pravým vnitřním tématem celé sbírky. Nezáleží vlastně příliš na situaci, postavách či předmětech, které se v básních vyskytují, ty jsou ostatně banální. Záleží na tom, jak se na ně člověk dívá, jak je vidí. Podstatná je odzbrojující hravá lehkost, s níž se ke všemu přistupuje, s níž se vše 28

vyslovuje — bez hlubokomyslných metafor, jednoduchým veršem, v němž se líčí viděné. V prvním z obou oddílů sbírky, nazvaném „Louka, veliká mokrá louka“, je dětská perspektiva nejzřetelnější. Kromě zmíněné identifikace s kýmsi „malým“ bývá ten, kdo v básních prožívá, popisován jako člověk s urousanými nohavicemi, který běží do stráně, jinde se přiznává, že celý den proběhal, hrál si na louce nebo si vybíral pampelišku za ženu, toužil po chlapské kožené bundě a podobně. Provází ho ztřeštěnost a nevyzpytatelnost, kterou se dětský živel vyznačuje — mluvčí neustále něco rozbíjí, převrhává, shazuje, přiznává se, že si vymyslel sestru, vyhrožuje typicky dětsky („Třeba se nastydnu a potom uvidíš / Umřu“).14 Tato ztřeštěnost nachází svou obdobu v zamilovanosti, jež je vyslovena v četných básních z oddílu druhého. I tady je narušována životní usedlost, běhá se v loužích, všechno se převrací a zvrhává, pošťuchuje a rozesmává. Živel bláznovství (jež se objevuje už v prvním verši první Wernischovy knížky) se stává od samého počátku zřejmým autorovým stigmatem. Proti němu stojí vážný, spořádaný svět těch, kteří pro samu uklizenost ve svých životech evokují chladné ustrnutí a předčasnou smrt. Hned v závěru druhé básně „Věci“, na jejímž počátku se rozbije talíř, stroze zablýskne tato hrozba: „A hned je tu / horlivý smeták / a pilná lopatka. // A nepochopitelné ticho / a pořádek.“15 V básni „Městské muzeum“ je ironicky uctívána neživá strnulost exponátů a následně stejně ironicky deklarována poslušnost předpisům: „přidávám, že jsem nesahal na obrazy, / nevstupoval na parkety, / nepřekračoval lano / a neplival po vitrínách.“16 Při četbě těchto veršů si lze vzpomenout na Wernischovo hořké zápolení se školským řádem a překračování mnohých „lan“ v jeho dětství a dospívání. Nezvedenost ponouká mluvčího v následující básni, aby narušil ponurou atmosféru varhanního koncertu v kostele:

14 15 16

Kam letí nebe, cit. d., s. 15. Tamtéž, s. 10. Tamtéž, s. 36.

„A co by se stalo kdybych zahulákal / Jestli by to nebyla také urážka hudby když jsem kvůli ní přišel.“17 Báseň „Slovníky“ je obrazem jiné přílišné upjatosti. Pátrá se tu ve všech naučných knihách světa, aby v závěrečném verši zůstalo zjištění, že nebyla nalezena tolik hledaná slova k vyjádření lásky. Vůbec poprvé se zde objeví jméno Helena, které v následujících sbírkách nabude na frekvenci a důležitosti. Dětská hravost a představivost zůstane u autora už napořád v opozici vůči konzervativní škrobenosti a životnímu stereotypu. Bude vnášet do básní napětí, vtip i dramatičnost neustále; lze říci, že z ní Wernisch udělá jeden ze zásadních konfliktů svého básnického světa. Přenesme se na chvíli o mnoho let dopředu, do politické normalizace sedmdesátých let — v samizdatu Žil, nebyl z roku 1979 nalezneme báseň „Věž z cukru“, která momentem vzpoury hrou prvotinu neodbytně připomíná: VĚŽ Z CUKRU Posadily nás, zlé tetky, každého k jinému konci stolu. Alespoň na tebe vidím. Olizuješ rybě nožku. Solíš si loket. Stavím v čaji věž. Plesk! Pohlavek, věž spadla. Tetka štětka. Tetka fretka. Na dně moře svítí slunce. Vyplazuješ jazyk. Představ si18

17 18

Tamtéž, s. 38. Blbecká poezie, cit. d., s. 74.