R. F. KUANGOVÁ BABYLON neboli Nutnost násilí Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů
Přeložila Daniela Orlando Brno 2024
R. F. Kuangová
BABYLON B A NEBOLI NUTNOST NÁSILÍ Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů
Babel Copyright © 2022 by Rebecca Kuang All rights reserved Jacket design by Richard L. Aquan Jacket illustration © Nicolas Delort Crest illustration © 2022 HarperCollinsPublishers Map and tower illustration © 2022 Nicolette Caven Translation © Daniela Orlando, 2024 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2024 ISBN 978-80-275-1824-1
Bennettovi, který je veškerým světlem a smíchem světa.
BROA D STREET
Babylon Radcliffeova knihovna
H
I
G
H
S
T
K I N G
Oxford
R
E
E
T
S T R E
E T
Bodleyovy knihovny
Univerzitní kolej
Hřiště
Babylonská věž Stříbrodělství
Kabinety vyučujících
Učebny a odborné příručky
Katedra literatury
Tlumočení
Právní oddělení
Vestibul
Poznámka autorky k jejímu líčení historické Anglie obecně a Oxfordské univerzity zvlášť S psaním románu o Oxfordu je ta potíž, že každý, kdo tam strávil nějaký čas, bude text pitvat, aby zjistil, jestli se vaše líčení měs ta shoduje s jeho vlastními vzpomínkami na ně. Ještě horší je, když o Oxfordu píše Američanka, protože co vůbec Američani můžou o něčem vědět? Zde předkládám svou obhajobu: Babylon je spekulativní román, a proto se odehrává ve třicátých letech devatenáctého století ve smyšlené verzi Oxfordu, jehož ději ny od základu změnilo stříbrodělství (o tom víc dále). Přesto jsem se však snažila držet se co nejvěrněji historických pramenů o životě v raně viktoriánském Oxfordu a vnášet do románu nepravdy, jen pokud slouží příběhu. Co se týče zdrojového materiálu o Oxfordu v první polovině 19. století, vycházela jsem kromě jiného z velmi zábavného historického průvodce Jamese J. Moorea The Historical Handbook and Guide to Oxford (1878) a také ze šestého a sedmé ho dílu dějin Oxfordské univerzity sestavených M. G. Brockem a M. C. Curthoysem (1997 a 2000). U mluvy a obecného rázu života (například oxfordského slangu z počátku 19. století, který se docela hodně lišil od současné ox fordské hantýrky),1 jsem využívala přímé zdroje, jako jsou mono grafie Alexe Chalmerse A History of the Colleges, Halls, and Public Buildings Attached to the University of Oxford, Including the Lives of the Founders (1810), vzpomínky G. V. Coxe Recollections of Oxford (1868), paměti Thomase Mozleyho Reminiscences: Chief ly of Oriel College and the Oxford Movement (1882) a memoáry 1
V Oxfordu jsem například nikdy nikoho neslyšela zkracovat název hlavní třídy (High Street) na „The High“, ale G. V. Cox nám tvrdí opak.
. 11 .
W. Tuckwella Reminiscences of Oxford (1908). Jelikož o tom, jak se žilo, nebo aspoň o tom, jak byl život vnímán, nám může mno hé prozradit i beletrie, zařadila jsem do textu také podrobnosti z románů typu The Adventures of Mr. Verdant Green od Cuthber ta M. Bedea (1857), Tom Brown at Oxford od Thomase Hughese (1861) nebo Pendennis — kronika jeho šťastných i nešťastných osudů od Williama Makepeace Thackerayho (1850). Ve všem ostatním jsem spoléhala na svoje vlastní vzpomínky a představivost. Těm, kdo Oxford dobře znají, a tudíž už se třesou na první pří ležitost zvolat: „Ne, tak to ale není!“, teď objasním několik zvlášt ností. Diskusní společnost Oxfordská unie vznikla až v roce 1856, a proto se pro ni v této knize používá název Spojeného debatního spolku (založeného v roce 1823), který jí předcházel. Moje milova ná kavárna Vaults & Garden sice funguje teprve od roku 2003, ale strávila jsem v ní tolik času (a snědla v ní tolik čajového pečiva), že jsem Robinovi a spol. nedokázala tyto rozkoše upřít. Hospoda Mandragora tak, jak je popsána, neexistuje, a pokud je mi známo, žádný podnik toho jména v Oxfordu není. Ani v ulici Winchester Road není žádné lahůdkářství Taylor’s, i když lahůdkářství Taylors na High Street mám moc ráda. Pomník oxfordských mučedníků sice existuje, ale byl vztyčen až v roce 1843, tři roky po skončení událostí popisovaných v této knize. Trochu jsem posunula datum jeho vzniku, a to jen kvůli duchaplné narážce. Korunovace krá lovny Viktorie proběhla v červnu 1838, ne 1839. Železniční trať z Oxfordu do Paddingtonu byla položena až v roce 1844, ale tady byla postavena o několik let dřív ze dvou důvodů — zaprvé proto, že to vzhledem ke změněným dějinám dává smysl, a zadruhé jsem potřebovala dostat své postavy do Londýna trochu rychleji. Podobu vzpomínkového plesu, který spíš než jakoukoli raně viktoriánskou společenskou akci připomíná současné vzpomínko vé a májové plesy pořádané v Oxfordu a Cambridgi, jsem si dovolila změnit hodně. Vím například, že ústřice byly běžným jídlem raně viktoriánské chudiny, ale rozhodla jsem se z nich udělat lahůdku, protože takový byl můj první dojem z nich při májovém plesu na Magdalské koleji v Cambridgi — všude samé hromady ústřic na ledu (neměla jsem s sebou kabelku, a tak jsem žonglovala s mobi lem, skleničkou šampaňského a ústřicí v jedné ruce a v důsledku
. 12 .
toho jsem polila jednomu starému pánovi jeho krásné společen ské boty šampaňským). Někoho může mást přesná poloha Královského ústavu překla datelství, známého též jako Babylon. Je tomu tak proto, že jsem zdeformovala krajinu, abych pro něj udělala místo. Představte si travnaté prostranství mezi Bodleyovými knihovnami, Sheldono vým divadlem a budovou Radcliffeovy vědecké knihovny. Teď je hodněkrát zvětšete a přímo doprostřed postavte Babylon. Objevíte-li nějaké další nesrovnalosti, račte si připomenout, že tato kniha je fikce.
. 13 .
ČÁST .I.
Kapitola první Que siempre la lengua fue compañera del imperio; y de tal manera lo siguió, que junta mente comen çaron, crecieron y florecieron, y después junta fue la caida de entrambos. Jazyk byl vždy souputníkem nadvlády a obojí spo lu jako takové vzniká, sílí a vzkvétá. A později spolu také zaniká. ANTONIO DE NEBRIJA, Gramática de la lengua castellana
Ve chvíli, kdy se profesor Richard Lovell proplétal úzkými ulička mi Kantonu k zašlé adrese ze svého diáře, chlapec už byl z celého domu jediný, kdo zůstal naživu. Vzduch byl zatuchlý, podlaha kluzká. U postele stál džbán plný vody, netknutý. Chlapec ze začátku nepil, protože měl hrůzu ze zvracení; teď byl tak slabý, že by džbán ani neuzvedl. Stále byl při vědomí, ale přemohla ho mátožná, polosnová malátnost. Věděl, že brzy upadne do hlubokého spánku a už se neprobudí. Totéž se stalo před týdnem jeho prarodičům, den nato jeho tetám a další den i jejich Angličance slečně Betty. Jeho matka zemřela ten den ráno. Ležel vedle jejího těla a díval se, jak odstíny modré a fialové na její pokožce tmavnou. Tím po sledním, co od ní slyšel, bylo jeho jméno, dvě slabiky pronesené neslyšně a bez dechu. Pak jí tvář ochabla a zkřivila se. Jazyk zůstal vyplazený. Chlapec se jí pokoušel zatlačit skelné oči, ale víčka se pořád otvírala. Profesor Lovell zaťukal, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Ni kdo udiveně nevyjekl, když vykopl domovní dveře, zamčené, jelikož po lupičích využívajících epidemie zůstávaly v okolních domech jen holé stěny, a i když v jejich domácnosti nebylo skoro nic cenného, chlapec a jeho matka si chtěli užít pár ho din klidu, než také podlehnou nemoci. Chlapec shora slyšel
. 15 .
všechen ten rámus, ale nedokázal se přimět, aby mu na tom zá leželo. To už chtěl jen zemřít. Profesor Lovell vyšel po schodech, vstoupil do ložnice a zůstal nad chlapcem stát. Mrtvé ženy na posteli si nevšímal nebo nehod lal všímat. Chlapec ležel nehnutě v jeho stínu a přemítal, jestli si ta vysoká, bledá postava v černém přišla pro jeho duši. „Jak se cítíš?“ zeptal se profesor Lovell. Dýchání činilo chlapci takové obtíže, že neodpověděl. Profesor Lovell si přidřepl k posteli. Vytáhl z přední kapsy tenký stříbrný slitek a položil ho chlapci na holou hruď. Chlapec sebou trhl — kov štípal jako led. „Triacle,“ pronesl profesor Lovell nejdřív francouzsky a pak anglicky: „Treacle.“ Slitek začal vydávat slabou bílou záři. Doprovázel ji jakýsi strašidelný zvuk neznámého původu, nějaké zvonění nebo zpěv. Chlapec zakvílel, stočil se do klubíčka a začal nechápavě pátrat jazykem v ústech. „Vydrž to,“ zamumlal profesor Lovell. „Až něco ucítíš, spolk ni to.“ Vteřiny plynuly. Chlapcův dech se zklidnil. Otevřel oči. Teď už viděl profesora Lovella zřetelněji, rozeznával břidlicově šedé oči a zahnutý nos — yīnggōubí tomu říkali, orlí nos —, které mohly patřit jen tváři cizince. „Jak se cítíš teď?“ zeptal se profesor Lovell. Chlapec se znovu zhluboka nadechl. Pak odpověděl překvapivě dobrou angličtinou: „Je to sladké. Chutná to tak sladce…“ „To je dobře. To znamená, že to zabralo.“ Profesor Lovell si za strčil slitek zpět do kapsy. „Je tu ještě někdo živý?“ „Ne,“ zašeptal chlapec. „Jen já.“ „Je tu něco, bez čeho nedokážeš odjet?“ Chlapec se odmlčel. Na matčině tváři přistála moucha a zača la jí lézt po nose. Chtěl ji odehnat, ale neměl sílu, aby zvedl ruku. „Tělo s sebou vzít nemůžu,“ dodal profesor Lovell. „Ne tam, kam jedeme.“ Chlapec spočinul pohledem na matce. „Moje knížky,“ řekl nakonec. „Pod postelí.“
. 16 .
Profesor Lovell se sklonil a vytáhl zpod postele čtyři objemné svazky. Knihy napsané v angličtině, s ošoupanými hřbety. Některé stránky byly tak ohmatané, že tisk už byl skoro nečitelný. Zalistoval jimi, bezděčně se pousmál a uložil je do brašny. Pak vzal chlapcovo vyzáblé tělo do náručí a vynesl ho z domu. V roce 1829 pronikla epidemie později známá jako asijská cholera z Kalkaty přes Bengálský záliv na Dálný východ — nejdřív do Sia mu, pak do Manily a nakonec ke břehům Číny — na obchodních lodích, jejichž dehydrovaní námořníci se zapadlýma očima vypou štěli svoje splašky do Perlové řeky a zamořili vodu, kterou tisíce lidí pily a v níž praly, plavaly a koupaly se. Přihnala se do Kantonu jako přívalová vlna a rychle postupovala od doků k obytným čtvr tím hlouběji ve vnitrozemí. Chlapcova čtvrť jí podlehla za několik týdnů. Celé rodiny bezmocně umíraly ve svých příbytcích. Když profesor Lovell odnášel chlapce kantonskými uličkami, všichni ostatní v okolních domech už byli mrtví. Chlapec se o tom všem dozvěděl, když procitl v čisté, dobře osvětlené místnosti Anglické faktorie, zabalený v nejměkčích a nejbělejších pokrývkách, jakých se kdy dotkl. Jeho nepohodlí však zmírňovaly jen nepatrně. Bylo mu hrozné horko a měl pocit, že místo jazyka má v ústech nějaký hutný, písčitý kámen. Připadal si, jako by se vznášel vysoko nad svým tělem. Při každém profeso rově slově mu projela oběma spánky ostrá bolest doprovázená ru dými záblesky. „Měls velké štěstí,“ sdělil mu profesor Lovell. „Tato nemoc usmrtí skoro všechno, co zasáhne.“ Chlapec zíral, uchvácený cizincovým protáhlým obličejem a světlešedýma očima. Jakmile přestal ostřit, cizinec se změnil v obřího ptáka. Vránu. Ne, nějakého dravce. Něco zákeřného a sil ného. „Rozumíš tomu, co ti říkám?“ Chlapec si navlhčil vyprahlé rty a odpověděl. Profesor Lovell zavrtěl hlavou. „Anglicky. Mluv anglicky.“ Chlapce pálilo v krku. Rozkašlal se. „Vím, že umíš anglicky.“ Hlas profesora Lovella zněl jako vý straha. „Odpověz.“
. 17 .
„Moje matka,“ zašeptal chlapec. „Zapomněl jste na moji matku.“ Profesor Lovell neodpověděl. Vzápětí vstal, a než odešel, ometl si kolena, i když chlapec dost dobře nechápal, jak se mu na nich mohl usadit nějaký prach během tak krátkého sezení. Druhý den ráno chlapec zvládl bez zvracení sníst misku řídké polévky. Další den dokázal vstát skoro bez závratě, ale kolena se mu po delší nečinnosti tak třásla, že se musel přidržet rámu po stele, aby neupadl. Už neměl zvýšenou teplotu a vrátila se mu chuť k jídlu. Když se odpoledne probudil znovu, zjistil, že mis ku vystřídal talíř se dvěma tlustými krajíci chleba a pořádným kusem rostbífu. Byl tak vyhládlý, že do sebe jídlo ládoval holýma rukama. Většinu dne proležel v bezesném spánku, často přerušovaném příchody jakési paní Piperové, usměvavé, buclaté ženy, která mu načechrávala polštáře, otírala čelo nádherně studenou vlhkou žínkou a mluvila anglicky s tak zvláštním přízvukem, že ji musel několikrát poprosit, aby větu řekla ještě jednou. „Jemináčku,“ zasmála se, když to udělal poprvé. „Tys asi ještě nikdy nepotkal Skota.“ „S… kota? Co je to skot?“ „Tím se netrap.“ Poplácala ho po tváři. „Však už se brzy dozvíš, z čeho se skládá Velká Británie.“ Ten den mu paní Piperová přinesla večeři — zase chleba s ho vězím — spolu se zprávou, že s ním profesor chce mluvit ve své pracovně. „Ta je v horním patře. Druhé dveře napravo. Nejdřív se ale najez, on ti neuteče.“ Chlapec rychle spořádal jídlo a s pomocí paní Piperové se ob lékl. Netušil, odkud se šatstvo vzalo — bylo střižené podle západní módy a na jeho nevysokou, hubenou postavu padlo překvapivě dobře —, ale byl ještě tak unavený, že se nevyptával. Když zdolával schody do horního patra, klepal se, jen netušil, jestli únavou, nebo nervozitou. Dveře do profesorovy pracovny byly zavřené. Zastavil se, aby se vydýchal, a pak zaklepal. „Dále,“ zvolal profesor. Dveře byly dost těžké. Chlapec se o ně musel pořádně opřít, jinak by jimi nehnul. V pracovně ho obklopila pižmová, inkoustová
. 18 .
vůně knih. Byly jich tu celé stohy. Některé stály úhledně vyrovnané na policích, jiné ledabyle navršené do vachrlatých pyramid po celé místnosti; některé byly poházené po podlaze, zatímco jiné balan covaly na stolech rozmístěných v tom zšeřelém bludišti bez ladu a skladu. „Tady.“ Profesor se skoro ztrácel za knihovnami. Chlapec se ne směle proplétal místností v obavě, aby se pyramidy při sebeslab ším neuváženém pohybu nezbortily. „Neboj se.“ Profesor seděl za velkým psacím stolem zavaleným knihami, archy papíru a obálkami. Posunkem chlapce vybídl, ať se posadí naproti němu. „Měls tady hodně času na čtení? Nedělala ti angličtina potíže?“ „Už mám trochu načteno.“ Chlapec se opatrně posadil a snažil se přitom nešlápnout na knihy, které se mu kupily u nohou. Všiml si, že jsou to cestopisy od Richarda Hakluyta. „Moc knížek jsme neměli. Tak jsem si je četl pořád dokola.“ Na někoho, kdo v životě neopustil Kanton, mluvil pozoru hodně dobře anglicky. Měl jen slabounký přízvuk. Byla to zásluha jedné Angličanky, slečny Elizabeth Slateové, jíž chlapec říkal „sleč na Betty“ a která žila s jeho rodinou odnepaměti. Nikdy tak úplně nechápal, co u nich dělá — jeho rodina rozhodně nebyla tak zá možná, aby si mohla dovolit zaměstnávat nějaké služebnictvo, a už vůbec ne cizinku, ale někdo jí zřejmě vyplácel mzdu, protože od nich neodešla dokonce ani po vypuknutí epidemie. Kantonštinu ovládala obstojně, dost dobře na to, aby si ve městě bez problémů poradila sama, ale s ním mluvila výhradně anglicky. Její jedinou povinností zjevně bylo starat se o něj a chlapec si osvojil plynnou angličtinu právě díky hovorům s ní a později s britskými námoř níky v docích. Anglicky uměl lépe číst než mluvit. Od svých čtyř let dostával dvakrát ročně velký balík anglicky psaných knih. Odesílatel by dlel v Hampsteadu u Londýna — slečně Betty ta adresa zřejmě nic neříkala a chlapec o ní samozřejmě nevěděl vůbec nic. Přesto však se slečnou Betty sedávali společně u svíčky a pomaloučku si podtrhávali prstem každé slovo, aby se jim snáz vyslovovalo. Poz ději trávil celá odpoledne zahloubaný do ohmataných stránek i bez ní. Ale tucet knih mu sotva mohl vydržet půl roku. Než dorazila
. 19 .
další zásilka, měl je všechny přečtené tolikrát, že už je skoro uměl nazpaměť. Teď si uvědomil, aniž tak úplně chápal širší souvislosti, že ty balíky zřejmě posílal profesor Lovell. „Docela mě to baví,“ vymáčkl ze sebe. A protože měl dojem, že by to mohl ještě trochu rozvést: „A ne, angličtina mi nedělala potíže.“ „Výborně.“ Profesor Lovell vytáhl z poličky za sebou nějakou knihu a přistrčil ji přes stůl k němu. „Přepokládám, že tahle ti ještě nepřišla do ruky?“ Chlapec přejel pohledem název. Adam Smith: Bohatství národů. Zavrtěl hlavou. „Bohužel ne.“ „To nevadí.“ Profesor otevřel knihu uprostřed a ukázal prstem. „Přečti mi něco nahlas. Tady odsud.“ Chlapec polkl, odkašlal si a dal se do čtení. Kniha byla strašli vě tlustá, použité písmo hodně malé a styl podstatně náročnější než v akčních dobrodružných románech, které čítával se slečnou Betty. Zadrhával se na slovech, která neznal, na slovech, která mohl jen pronášet a odhadovat. „Pros… prospěch se dá roz… rozdělit předně na pro… prospěch vše-o-všeobecný, jej… jejž měla z těchto velikých událostí Evropa chápaná jako velký celek, a za druhé prospěch zvláštní, jejž kaž dá země zři… zřizující kolo… kolonie měla ze svých kolonií na zák… ladě?“ Odkašlal si. „Na základě… toho, že je ov… ovlá…“2 „To stačí.“ Neměl ponětí, co to právě přečetl. „Ale co to…“ „Ne, to je v pořádku,“ přerušil ho profesor. „Stěží bych mohl očekávat, že budeš chápat mezinárodní ekonomii. Vedl sis vel mi dobře.“ Odložil knihu stranou, sáhl do zásuvky ve stole a vy táhl z ní stříbrný slitek. „Pamatuješ si tohle?“ Chlapec upřel na slitek vytřeštěné oči. Bál se ho třeba jen do tknout. 2
Adam Smith v sedmé kapitole čtvrté knihy Bohatství národů odmítá kolonialismus z toho důvodu, že obrana kolonií vyčerpává zdroje a hospodářský přínos monopolního koloniálního obchodu je pouhým přeludem. Píše: „Velká Británie má z vlády, kterou si osobuje nad koloniemi, jen škodu.“ Tento názor tehdy sdílel málokdo.
. 20 .
Už podobné slitky viděl. V Kantonu byly vzácné, ale všichni o nich věděli. Yínfúlù, stříbrné talismany. Vídal je vsazené do lod ních přídí, zadlabané do boků krytých nosítek a instalované nad dveřmi skladišť v cizinecké čtvrti. Nikdy nepřišel na to, k čemu přesně slouží, a u nich doma mu to nikdo neuměl vysvětlit. Ba bička o nich říkala, že jsou to zaříkávadla pro boháče, kovové amulety zajišťující požehnání bohů. Matka si myslela, že v sobě mají lapené démony, jimž jejich pán může přikázat, aby plnili jeho přání. Znervózňovaly dokonce i slečnu Betty, která zcela otevře ně pohrdala původními čínskými pověrami a neustále vytýkala chlapcově matce, že popřává sluchu hladovým duchům. „Jsou to čáry,“ odpověděla mu, když se jí na to ptal. „Je to ďáblovo dílo, tak je to.“ A tak chlapec nevěděl, co si má myslet o tomto yínfúlù, až na to, že přesně takový slitek mu před několika dny zachránil život. „Prosím.“ Profesor Lovell mu ho podal. „Prohlédni si ho. Ne kouše.“ Chlapec zaváhal, ale pak ho od něj převzal oběma rukama. Sli tek byl krásně hladký a na omak studený, ale jinak vypadal celkem obyčejně. Pokud obsahoval lapeného démona, tak dobře ukrytého. „Uměl bys přečíst, co tam stojí?“ Chlapec se podíval blíž a uviděl, že na slitku skutečně je něco napsáno, drobounká slůvka úhledně vyrytá z obou stran — na jed né straně anglická písmena, na druhé čínské znaky. „Ano.“ „Vyslov je. Nejdřív čínštinu a pak angličtinu. Mluv co nejzře telněji.“ Čínské znaky poznával, ale kaligrafie mu připadala trochu zvláštní, jako by byla dílem někoho, kdo je viděl a opsal je radikál po radikálu, aniž věděl, co znamenají. Stálo tam: 囫圇吞棗. „Húlún tūn zǎo,“ pronesl pomalu a s pečlivou výslovností. Pak přešel do angličtiny. „Spolknout i s navijákem.“ Slitek začal bzučet. Chlapci rázem otekl jazyk a ucpal mu dýchací cesty. Začal se dusit a chytil se za krk. Slitek mu spadl do klína, kde se zmítal a nadskakoval jako posedlý. Chlapcovými ústy se rozlila vtíravě sladká chuť. Jako datle, napadlo ho matně, zatímco zorné pole mu začínalo na okrajích černat. Syté, šťavnaté datle, tak zralé, že už
. 21 .
se z nich člověku dělá špatně. Topil se v nich. Měl úplně ucpaný krk, nemohl dýchat… „Počkej.“ Profesor Lovell se k němu naklonil a zvedl mu slitek z klína. Dusivý pocit zmizel. Chlapec se zhroutil na psací stůl a za čal lapat po dechu. „Zajímavé,“ řekl profesor Lovell. „Tak silný účinek jsem ještě neviděl. Cítíš v ústech nějakou chuť?“ „Hóngzǎo.“ Chlapci se po tvářích řinuly slzy. Rychle přepnul do angličtiny: „Červené datle.“ „To je dobré. To je velmi dobré.“ Profesor Lovell ho chvíli po zoroval a pak vrátil slitek do šuplíku. „Přesněji řečeno vynikající.“ Chlapec si otřel slzy z očí a popotáhl. Profesor Lovell se posadil, počkal, až se chlapec trochu vzpamatuje, a pak pokračoval. „Po zítří odsud s paní Piperovou odjedeme do města jménem Londýn v zemi, která se nazývá Anglie. Určitě už jsi o obou slyšel.“ Chlapec nejistě přikývl. Londýn pro něj existoval podobně jako Liliput, dálné, smyšlené, fantastické místo, kde nikdo nevypadá, neobléká se a nehovoří ani vzdáleně jako on. „Hodlám tě vzít s sebou. Budeš bydlet v mém sídle a já ti po skytnu byt a stravu, dokud nebudeš dost starý, aby ses uživil sám. Na oplátku za to absolvuješ výuku podle mnou sestavených osnov. Bude zaměřená na jazyky — latina, řečtina a samozřejmě manda rínská čínština. Povedeš bezstarostný, pohodlný život a dostane se ti nejlepšího dostupného vzdělání. Neočekávám za to nic víc, než že budeš pilně studovat.“ Profesor Lovell sepjal ruce jako při modlitbě. Jeho tón chlapce mátl. Mluvil naprosto jednotvárně a nezúčastněně. Nebylo poznat, jestli ho profesor Lovell u sebe v Londýně chce, nebo ne. Vlastně to působilo spíš jako obchodní návrh než jako adopce. „Žádám tě, abys to důkladně zvážil,“ pokračoval profesor Lovell. „Tvá matka i prarodiče jsou mrtví, tvůj otec není znám a žádné další příbuzné nemáš. Zůstaň zde a nebudeš mít ani vindru. Po znáš jen chudobu, nemoc a hlad. Když budeš mít štěstí, seženeš práci v docích, ale jsi ještě malý, a tak budeš několik let žebrat nebo krást. Pokud se vůbec dožiješ dospělosti, můžeš doufat přinejlep ším v otrockou dřinu na lodi.“
. 22 .
Chlapec se přistihl, že zaujatě pozoruje profesorovu tvář. Ne že by se ještě nikdy nesetkal s Angličanem. V docích potkal spoustu námořníků a už viděl celou škálu bělošských obličejů od mohut ných a ruměných přes nezdravé a poseté jaterními skvrnami až po protáhlé, bledé a strohé. Tvář profesora Lovella však představovala úplně jinou hádanku. Obsahovala všechny části běžného lidského obličeje — oči, rty, nos, zuby, vše zdravé a obyčejné. Hlas měl hlu boký, trochu jednotvárný, ale každopádně lidský. Při řeči ale jeho tón ani výraz neprozrazovaly žádné citové hnutí. Byl jako nepo psaný list. Chlapec nedokázal odhadnout, co asi profesor prožívá. Když popisoval jeho předčasnou, neodvratnou smrt, mohl stejně tak dobře vyjmenovávat přísady do guláše. „Proč?“ zeptal se chlapec. „Co proč?“ „Proč mě chcete?“ Profesor kývl hlavou k zásuvce obsahující stříbrný slitek. „Pro tože umíš tohle.“ Až teď si chlapec uvědomil, že to byla zkouška. „Toto jsou podmínky mého opatrovnictví.“ Profesor Lovell k němu přisunul nějaký dvoustránkový dokument. Chlapec sklo pil oči, aby si ho pročetl, ale pak to vzdal — sevřený rukopis plný kudrlinek působil skoro nečitelně. „Jsou docela prosté, ale neza pomeň si je celé přečíst, než je podepíšeš. Uděláš to ještě večer, než půjdeš spát?“ Chlapec byl tak vyvedený z míry, že se zmohl jen na přikývnutí. „Výborně,“ poznamenal profesor Lovell. „A ještě něco. Napadlo mě, že budeš potřebovat jméno.“ „Jméno už mám,“ odpověděl chlapec. „Jmenuju se…“ „Ne, to nestačí. To žádný Angličan nebude umět vyslovit. Dala ti slečna Slateová nějaké jméno?“ Vlastně ano. Když mu byly čtyři roky, trvala na tom, aby si zvo lil jméno, se kterým by ho Angličané mohli brát vážně, ačkoli mu nikdy nevysvětlila, jací Angličané by to měli být. Vybrali namát kou něco z knížky dětských říkanek a chlapec si nestěžoval, pro tože se mu líbilo, jak pevně a plně ty slabiky zní v ústech. Nikdo jiný v jejich domácnosti však to jméno nepoužíval a brzy od toho
. 23 .
upustila i slečna Betty. Chlapec se musel důkladně zamyslet, než se rozpomněl. „Robin.“3 Profesor Lovell se na chvíli odmlčel. Jeho výraz chlapce zmátl — vraštil čelo, jako by se zlobil, ale koutek úst měl jakoby pobaveně zkřivený. „A co příjmení?“ „Jedno už mám.“ „Takové, které bude použitelné v Londýně. Vyber si, jaké chceš.“ Chlapec zamrkal. „Mám si vybrat… příjmení?“ Příjmení přece není něco, co člověk může odhazovat a měnit, jak ho zrovna napadne, říkal si v duchu. Označuje rodinný původ, označuje příslušnost. „Angličané si vymýšlejí nová jména každou chvíli,“ odpověděl profesor Lovell. „Svá původní si ponechávají jen rodiny, v nichž se předává nějaký titul, a ty rozhodně žádný nemáš. Potřebuješ jen přezdívku, kterou se budeš představovat. Postačí jakékoli jméno.“ „Můžu si tedy vzít vaše? Lovell?“ „Kdepak,“ zamítl to profesor Lovell. „Ještě by si mysleli, že jsem tvůj otec.“ „Aha… no jistě.“ Chlapcovy oči zoufale zatěkaly po místnosti ve snaze najít nějaké slovo nebo zvuk, kterého by se chytily. Utkvě ly na důvěrně známém svazku na polici za profesorovou hlavou — Gulliverovy cesty. Host v cizí zemi, který se musel naučit místní jazyky, pokud chtěl zůstat naživu. Pomyslel si, že už chápe, jak asi Gulliverovi bylo. „Swift?“ odhodlal se. „Ledaže…“ Profesor Lovell se k jeho údivu rozesmál. Smích zněl z těch přísných úst zvláštně, příliš úsečně, skoro až krutě a chlapec sebou chtě nechtě trhl. „Dobrá tedy. Budeš Robin Swift. Těší mě, že vás poznávám, pane Swifte.“ Vstal a napřáhl přes stůl ruku. Chlapec vídal v docích cizí ná mořníky, jak se mezi sebou zdraví, a tak věděl, co má dělat. Uchopil tu velkou, suchou, nepříjemně studenou dlaň do své. Potřásli si rukama. 3
To já zabil Robina, malého ptáčka. Kdo ho viděl umírat?
. 24 .
Za dva dny odpluli profesor Lovell, paní Piperová a nově pokřtěný Robin Swift směr Londýn. Robin už se tou dobou díky mnohaho dinovému odpočinku na lůžku a neutuchajícímu přísunu teplého mléka a četných jídel připravovaných paní Piperovou zotavil nato lik, že mohl chodit bez cizí pomoci. Vláčel po nástupním můstku kufr ztěžklý knihami a snažil se držet krok s profesorem. Kantonský přístav, ústí, skrze něž se Čína setkávala se světem, byl přehlídkou jazyků. Slaným vzduchem poletovala hlasitá a pře kotná portugalština, francouzština, nizozemština, švédština, dán ština, angličtina a čínština a vzájemně se mísily do překvapivě navzájem srozumitelného pidžinu, který ovládali skoro všichni, ale jen málokdo jím uměl mluvit snadno. Robin ho dobře znal. Své první znalosti cizích jazyků si osvojil při pobíhání po nábřeží a často námořníkům tlumočil za drobné, které mu s úsměvem há zeli. V životě by ho nenapadlo, že by mohl vysledovat lingvistické útržky této směsice jazyků zpátky ke zdroji. Po přístavní hrázi došli až k frontě před Countess of Harcourt, jednou z lodí Východoindické společnosti, která na každou plav bu přibírala omezený počet platících pasažérů. Moře bylo ten den hlučné a neklidné. Robin se celý klepal, protože mu skrz kabát profukovaly lezavé závany ledového přímořského větru. Už se ne mohl dočkat, až bude na lodi, v kajutě nebo kdekoli mezi stěnami, ale frontu něco zdrželo. Profesor Lovell vystoupil z řady, aby lépe viděl. Robin ho napodobil. Na protějším konci nástupního můst ku nějaký námořník spílal cestujícímu a ranním chladem se nesly sžíravé evropské samohlásky. „Rozumíš tomu, co ti říkám? Nýháu? Lejhou? Vůbec nic?“ Terčem jeho hněvu byl čínský dělník, shrbený pod vahou ruk saku, který měl přehozený přes rameno. Pokud něco odpověděl, Robin to neslyšel. „Nerozumí mi ani slovo,“ stěžoval si námořník. Otočil se k davu. „Můžete někdo říct tomuhle člověku, že nesmí na palubu?“ „Chudáček.“ Paní Piperová šťouchla profesora Lovella do ruky. „Můžete mu to přeložit?“ „Neovládám kantonské nářečí,“ odtušil profesor Lovell. „Jdi tam ty, Robine.“ Robin zaváhal. Najednou dostal strach.
. 25 .