Ofélie v české poezii

Chytila patrola prostitutku mladou, vedla ji po Praze ulicí Celetnou.

Tam na jednom rohu, stáli tam dva kluci, divili se tomu, že s patrolou musí.

Já nic neukradla, já jsem ještě mladá, zeptejte se na mě, zná mě celá Praha.

Na Kamenným mostě holka sebou trhla, přeskočila klandr, do vody se vrhla.

Do vody se vrhla, dělají se kola, je to prostitutka, tak jí nejni škoda.

Neposmívejte se, vždyť se to nesluší, třeba prostitutka, taky měla duši.

STAROPRAŽSKÁ PÍSEŇ

ÚVOD

„Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?“ Smrt, zněla rovnou odpověď. „ A kdy,“ pravil jsem, „je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?“ Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: „Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence.“

EDGAR ALLAN POE: FILOZOFIE BÁSNICKÉ SKLADBY

V evropské kultuře se už od dob antiky setkáváme s výrazným motivem krásné mladé ženy spjaté tragickým způsobem s vodním živlem. Tento motiv se v průběhu staletí proměňoval a plnil různé funkce, kromě jiného v závislosti na dobovém estetickém kánonu a obecně kulturním vnímání ženy a ženství vůbec. Velmi výrazné je propojení tohoto motivu s výtvarným uměním, zejména malíř‑ stvím. Tato kniha se bude věnovat tomu, jak je tento motiv zobra‑ zován v evropské, respektive české poezii, samozřejmě s přesahy k jiným formám uměleckého projevu.

Tomuto tématu u nás nebyla dosud věnována samostatná stu‑ die, avšak je namístě zmínit dvě publikace, které s naší problema‑ tikou těsně souvisejí, byť ji nazírají z jiného úhlu. Tou první je Příběh těla (2009) kulturní antropoložky Blanky Činátlové. Tato literární studie se zabývá otázkou tělesnosti a její kulturní re‑ cepcí v průběhu staletí. Její výzkumy do značné míry korelují se závěry, k nimž ve své průlomové publikaci Over Her Dead Body (O jejím mrtvém těle) dospěla švýcarsko‑americká badatelka Eli‑ sabeth Bronfenová. Její kniha, která má podtitul Death, Femini‑ nity and the Aesthetic (Smrt, ženskost a estetika) a je uvozena týmž výstižným mottem z Poea jako tento oddíl, poprvé vyšla roku 1992 a stala se mezníkem ve zkoumání estetického rozměru

smrti z genderového hlediska. Druhou publikací, která se s naší částečně tematicky překrývá, je monografie Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře (2018) literárního teoretika Pavla Šidáka. Přestože nezkoumá přímo postavu utonulé, nemohl se pocho‑ pitelně vyhnout vodníkovu protějšku — vodním bytostem žen‑ ského pohlaví, byť tyto stojí k vodníkovi vnímanému v českém prostředí výhradně maskulinně vlastně v opozici. V první kapitole předkládané publikace nastíníme proměnu ženy, která se z aktivní jednatelky v podobě mytologické postavy, lákající muže do záhuby ve vodě, promění v hrdinku pasivní, jíž je právě vodní živel záhubou. Prototypem takové hrdinky se stává Ofélie, hlavní ženská postava v Shakespearově dramatu Hamlet. V obou případech je nositelem smrtícího principu voda. K pod‑ statě tragičnosti vodního živlu se na základě studia a interpretace archetypů snaží ve své studii Voda a sny: Esej o obraznosti hmoty (1942, česky 1997) dobrat francouzský filozof Gaston Bachelard. Bachelard, jehož úvahám se budeme v první kapitole věnovat po‑ drobněji, zde popisuje vodu jako výsostně melancholický živel, související výhradně s ženskou smrtí.

V české odborné literatuře se spojením ženství, vody a smrti důkladně zabývá myslitelka Zdeňka Kalnická. Ve své filozoficky orientované práci Archetyp vody a ženy (2007) vychází z filozofic‑ kých koncepcí živlů charakterizujících vodu jako ženský živel. Její práce analyzuje archetypální spojení ženy a vody v lidské imaginaci, tak jak se objevuje v mýtech, filozofických systémech, náboženských představách, ale hlavně v umění. Kalnická mimo jiné připomíná, že konotace ženy a vody se smrtí nejsou tak ob‑ vyklé jako jejich spojení se životem, přesto jsou velmi staré a sil‑ né (srov. KALNICKÁ 2007, s. 54 a 63). To, že má voda přitažlivou a zničující moc, naznačuje také na‑ příklad geolog a esejista Václav Cílek:

Cestující na dnes již zrušených zaoceánských lodích bývali varováni, aby se nedívali večer do temných vod, že si je přitáhnou a oni

dobrovolně zmizejí ve vlnách, v počátku, rozplynou se, z našeho pohledu ztratí život, z jejich pohledu se stanou součástí života většího. (CÍLEK 2007, s. 254)

Představy o magické, přitažlivé a k smrti vábící roli vody najdeme v řadě textů, které se postavou utonulé zabývají, včetně folkloru — tam snad nejhojněji. Druhá kapitola postihuje zhmotnění fiktivní postavy Ofélie do posmrtné masky tzv. Neznámé ze Seiny — anonymní utonulé dív‑ ky, jejíž posmrtná maska vyvolala na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století zájem vrcholící v podobě obdivného kultu. Kapitola se bude zabývat především odrazem kultu Nezná‑ mé v krásné literatuře. Na tuto kapitolu navážeme analýzou tří proslulých básní evropské poezie s tématem mladé dívky, tragic‑ kým způsobem spojené s vodním živlem, v nichž je patrný vývoj této postavy: Lorelei Heinricha Heina, která má postavu vodní víly již v samotném názvu, Shakespearovu Ofélii Jeana Arthura Rimbauda a báseň L’Inconnue de la Seine Vladimira Nabokova. Čtvrtá kapitola je věnovaná zpracování postavy Ofélie a utonulé obecně v poezii německého expresionismu, kde intenzita zaobí‑ rání se tímto motivem dosáhla jednoho ze svých vrcholů. V páté kapitole představíme, jakými cestami se motiv ubíral v novější německy psané poezii.

Druhá část publikace je věnována české literatuře, zejména poe‑ zii. Jednotlivé kapitoly zkoumají motiv utonulé, počínaje lidovými baladami a tvorbou současného básníka J. H. Krchovského konče. Zvláštní výklad si zaslouží básnická skladba Neznámá ze Seiny Vítězslava Nezvala. I postava Ofélie doznala v české poezii mnoha proměn, jak ukážou poslední dvě kapitoly. Pozoruhodně s oféliov‑ ským motivem zacházejí Jan Skácel a Vladimír Holan, ale i ně‑ kteří současní čeští autoři a autorky. Stranou ponecháváme umě‑ lecká díla syntetické povahy, ač právě ta tematiku vodních žínek rozšířila zdaleka nejvíce. Nemáme na mysli jen libreto Dvořákovy opery Rusalka z pera Jaroslava Kvapila, ale i balet jeho předchůdce

Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero či operu E. T. A. Hoffmanna Undine. Na počátku popularity postavy vodní víly stojí jednak romantická pohádková novela Undine (Rusalka, 1811), jejímž auto‑ rem je Friedrich de la Motte Fouqué, jednak pohádka Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena (1837). Svým způsobem má publikace ambici být i antologií básnic‑ kých textů s danou tematikou. Proto ponecháváme místy obsáh‑ lejší ukázky z básní v originálu i překladu tam, kde to považu‑ jeme za ne-li nezbytné, tak alespoň žádoucí. Oproti zvyklostem však čtenář v knize nenajde samostatný závěr. Je tomu tak proto, že každá kapitola disponuje dílčím shrnutím a celou publikaci je možno vnímat jako nikoli uzavřený příběh o tom, jak se v prů‑ běhu staletí motiv „krásné utonulé“ 1 proměňuje.

1 Navržený český ekvivalent k německému termínu „schöne Wasserleiche“.