Sto nejlepších českých básní by Host nakladatelství

sto nejlepších českých básní 2012 simona martínková-racková (ed.) Cena 239 Kč isbn 978-80-7294-701-0 9788072947010

sto nejlepších českých básní 2012 host

simona martínková-racková (ed.)

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

sto

nejlepších

simona martínková-racková (ed.)

host, brno

českých

básní 2012

Vychází s podporou Ministerstva kultury čr © Simona Martínková-Racková (ed.), 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 isbn 978-80-7294-701-0

hommage Ă antonĂn brousek

1 slušní lidé zaspávají zkázu

jakub řehák Vyzvání na cestu A jsme tu zas náhle všichni. Psal se rok 2011, první půlka června. Červen nám sliboval mnoho masa. Vítr a rez dlely na hlavách. V trafikách vyšla už novinová zpráva: čeká se na česky mluvící cizinky Dnes v noci objeví se Mesiáš. Na rohu rozpálené Letné se mihla bílá nátělníků a holka v tyrkysových legínách, co byla lhostejná, zatímco planeta kameněla. Sešel jsem dolů do města, odkud se nesla okrová vřava, náhle mi do tváře vlétlo zlaté saranče. Byli tu všichni. Celá vnitřní Praha. Vychrtlé heroinové holky a jejich starostliví boys se sladkýma zlatýma očima, i poslankyně, co se neměla zač stydět, jen každý viděl, jak v televizi kalhotky si dopíná, i záhadná krejčová — Recidiva, Zarděnka, co k ránu odmítla sex s těhulkami, byť o tom slyšela z minulého života, i Henoch-Schönleinova purpura, i dáma, co nebyla spokojena se svým chlebem, a v tramvaji brumlavě mu nadává. Tady vás potkávám, kamarádi, skarabeové ze zlata, vaše blyštivé kostry vylézají na povrch Palackého náměstí, z vašich holek budou se tahat vlajky a kalhotky, ach jak krásná demonstrace, jak lepkavá účast. Bijte bohaté, neslo se náměstím zprava, zleva. V rozechvělých představách jsem si přál

být levicový terorista, někdo jako Carlos anebo Holger Meins, chtěl zabít ministra Drábka, spáchat atentát. Rázem jsem se ale sobě musel smát, i celé angažované poezii. Nasrat na Buddeuse, Těsnohlídka i oplešlého Štengla. Vždyť jen tak vlaju a dál chci povlávat v državách dřevěného města-těla. Co rozumím hvězdou cizoložství například? Ve světě bylo mnoho sexu, ale žádná hvězda rozpouštějící se v překližkových peřinách. Vím, že tu nelze žít, kamarádi. Kde spí naše slastné Jinde? Musel jsem se ptát. Kavárny se zahrádkami ubíhajícími jako když se zdvihne kamera. Křičící fontány, šustivé úprky od řinčících plotů, usínání v cizích bytech, daleké koncerty až na rozpad. Planeta zahyne — vždyť zbývá jen zmrzlý pohled do zrcadla na naši vlastní krásnou tvář, jedinou, která nás vždycky milovala. Jestliže můžeme nebýt, kde jen to dokázat? Hamburg, Palermo, Berlín nebo Beograd. Budoucí zatopená města, na něž se snese kosmický sníh, sopečný spad. Toto je vyzvání na cestu. Jak to, že jsem to já, který vyzývá? Kamarádi, vy musíte jít, já však zůstat. Přemýšlel jsem o životě. Můj život. Vydýchaná kancelářská kobka. Pokládám hlavu na černý plast klávesnice. Zapisuji se do archu docházky a potom utíkám.

Pach terpentýnu a ředidla v Husově ulici. Bílí lakýrníci v bílých dodávkách. V Kaprově ulici 10 huňatých holek v maskách psů z reklamy, na rohu Valentinské 10 pejzatých Židů pod dohledem revizorů vytahuje průkazy. Za sklem zastávky chlap nevybíravě si zadek utírá. A pak se stalo. Objevil se Mesiáš. Šel z dolního konce Václavského náměstí, smutná žhnoucí snědá hlava, pokrýval ji matný prach. A tělo měl poseto mincemi různé ražby. A v pootevřených ústech zela otázka. A míjel Kenvelo, a míjel McDonald. A staré ženy, babky a tetky s rukou na ústech v ohromení loudaly se za jeho zlatým krokem, a on našlapoval vzpřímeně a sundával zlaté kroužky z prstů, a dovolil všem, aby se jej mohli dotýkat. A všichni se dotýkali a on trpělivě držel a rozevíral dlaň a ukazoval zlatým nehtem. Čepice-koruna zářila ve všech směrech. je nadán takovou mírou inteligence že se může rozhodnout zda daný cíl zničí nebo zachová Stačilo jít po jeho boku a městu rostla nová pokožka. Tam za hlavou ať září žlutý deštník, pošeptal mi Mesiáš. Jakube, cosi se děje, z pouhých jmen skládají se těla. Už nemáš čas. Viděl jsem grilující páry, co zdvihly se v předsmrtné křeči ze zahrad, kam před tím obtloustle kanula jejich těla. Vezmu vás s sebou, řekl a přitom neotvíral ústa.

A potom zhasnul celou Stromovku, nad níž vězela barevná šňůra. Ústa Stromovky promluvila. Lesklé talíře mimozemských hostů nám přišly požehnat. Nestačilo mi vzdělání a snil jsem o nové Praze, ale planeta-město zatím vychládala, kamarádi, byla to kovová tyč anebo olověná báň? Prázdné světlo uprostřed plného temna. A pak se stalo. Nocí se nesly zprávy z horkem vytlučeného okna. Ulice houkajících sýčků, řekl Mesiáš, špinavé podlahy a paty, řekl Mesiáš a pak už jen dlouze spal a neměl se k probuzení a dlouze dýchal a chrápal ten Mesiáš, jehož svět zakládal se mi pod nohama. a krokodýlí kůže letná se rozhýbala. Za otevřeným oknem tekly hlasy jako led a měnily se v barevné spršky a proklouzávaly skrz modře zářící plechové střechy, odkud jsem nemohl utíkat. A mezitím svářeči na nábřeží rezavým ohonem leptají zdi a jejich žlutý deštník proti slunci v noci lesklé a kyselé jak angína. A pak se stalo. Vyhlédl jsem z okna, ale neviděl žádné postavy, jen blyštící se chlad a modrou záři zaprášených cizokrajných stromů, a trasy ulic rozžhavené do světových stran, a nikde už nebyl svět, jen druhý příchod a tajemství zvolna rozsvěcených oken. Oblepeni sladkým pylem léta hledáme něco víc než jen prstoklad vnitřně zatopené Prahy, kde není možné

přestát noc v mateřských znaménkách. Nepravý, nezjevený Mesiáš, nikým nevyslaný, nemohl spasit dorost praha, nemohl odbavit politiku do chřtánu vesmíru, který nám s pískáním zel na hlavách, mohl však učinit poušť z kusu planety-města — a tak se i stalo, planeta poslouchala. Drolil se vesmír, Letná, drolila se ulice Šmeralova. V polévce města rozpouštěl se Mesiáš. A já utíkal z křoví dětství do křoví nemoci a naivně jsem věřil, že mohu zachovat si tvář i světit tváře druhé, že mohu zbožňovat na sever od logiky, učit se nové geometrii jazyka od putujících děvčat, ale místo toho začínal jsem lhát. Nazřel jsem život jako marný a nutný a nemohl jsem spát a nepřivedl ničí život k varu, a svůj postupně ztrácel za plísňových večerů, kdy lež se sladce odvíjela a dotkla se mého pyje, mé hrudi, i inteligence, jež ležela ve mně zkostnatělá a byla jeden průsvitně trpký jed. A led proměněný ve světlo nemá dlouhého trvání, nemá žádného trvání, o tom panuje jediná shoda, naposled pošeptal mi Mesiáš. A jsme tu zas náhle všichni. Přišlo léto? A kdo se ptá? Špičkou deštníku klepl jsem o potrubí metra. Hospody zůstaly prázdné před koncem světa. Prázdný Konvikt. Indigo. Café 14. Z mozku mi zbyla vysušená vesta. Je zase neděle. Pondělí brzy rozvěsí svá hesla. Kamarádi, lakýrníci města, proč mlčíte v bílých dodávkách? Byly to vaše holky, které otáčely knoflíky na povrchu města,

byly to vaše holky, které dokázaly jít, ale já to nedokázal, a nemohl se vzpírat podivné žluté době pojmenované Yellow Umbrella, celý ten chaos, znak a zmar, kdy z pouhých těl mizela jména a vesmír zůstal sám. Kamarádi, toto není vyzvání na cestu. Nečekají nás nová města. Hamburg, Palermo, Berlín nebo Beograd. Kde spí vaše slastné Jinde? Tam můžete pobývat, já ale musím jít, i kdyby se mi měla smát celá vnitřní Praha, jít zase po nábřeží a všechnu práci dokonat, zanechat klubka větví, hlíny, blesků a drátů vyžírkům města a znovu, znovu milovat Recidivu, tu nepokojnou Zarděnku, udělat ze své hlavy náhodu, náhoda ať je krásná svatá hlava.

petr král Mimo epopej (Čekání na marathon) 1 Báseň by taky měla umět být jen deníkem neúspěšného vynálezce I ti jejichž existence je plán: vychovat děti stát se náměstkem zároveň podléhají jen přílivům a odlivům dní co statisté z jejich okraje Když z ticha poledního place Dauphine přejdeme po mostě k bulváru přetnou nám na přechodu cestu borci chodeckého závodu sotva pak dosedneme na terásku strhne se bouřka Hned nato město zas patří neviditelné zvěři V holičstvích se osamělé holičky činí jen kolem lesku nůžek a koule rozjíveného ozónu U krajů vyklizených ulic se sotva šušká jako když tudy mají táhnout velrybu Ven vyšli i zpozornělí ničemové V ústí ulice se na pohyblivé plošině zvedá ke kamionu vážný pytel dek Ve výloze k níž se stísněně tiskneme výhružně mlčí japonsky potištěné plechovky Naše měna je už dávno krytá jen blednoucím slunečním zlatem

2 Vzdor Mickiewiczovi („Všechen vzduch Arabistanu sotva stačí vyplnit mé plíce“) nejsme bez možností nedohledné bloudění ulicemi řádků v diáři od platných adres ke škrtnutým a zpátky Dodnes taky rozsáhlý sortiment lokomotiv velkých i těch docela drobných které kloužou ránem jen z ohbí paže k zápěstí Jsem Who skládám se ti k nohám se vším zítřejším tiskem Dál je frkér Podv. pás Šumav. chléb Běž Českem 3 Co ukáplo na chodník tam teď schne Na vrcholu stoupání čeká zatmění Míjená spára vyhlíží Vzdor chladnu trvá slast z hebké kůže rukavice i z toho jak ji zase stahujeme kvůli lehkému promnutí víčka

Ještě poděkovat Báře za tužku a papír I s pikslou v oku dojít 4 Tepali zlořády úřady ledacos se naskytlo obelisk Slovensko pocit přežil Šero dodnes mokvá starou krví v hloubi dřeva se zvedá daleký žár Místo májové demonstrace vycházíme v neděli do ulic jen za vláním nezvěstných květovaných šatů (ty se nám přitom možná udí doma na půdě) Neslyšíte mě tím líp když v noci míjím pod vašimi okny a tiše se směju 5 Sotva ulice potemní jen mírně mžouráme v přísvitu nevypuklých bouřek nad oblýskanou skluzavkou břicha Sotva šedý blesk V pračce sklepního okna zvalchovaný pták

I přítmí kaváren houstne a plní se zavazadly čím dál víc hostů si je přináší a skládá je vedle stolků číšníci sotva projdou (jen Sebastian R. hladce proplouvá obrací pianistovi list v partituře a pokračuje v cestě do Bukurešti) U stolků se dál čtou šumící noviny My jdeme v ústí ulice zívá vesmír Opilí vojáci zvedají heverem k nebi neforemného boha Slogany sviští mrazem marně se skrývám v zákopech tvého těla Míjíme vytlučený výklad a v něm hrst prázdných karet dlažební kostku popsanou nečitelnými pokyny 6 Vyndej si z pusy to párátko tu tužku ty zuby ten šém Nech úsměvů přestaň citovat Nezdrav Natoč k nám celou původní průrvu v půjčené tváři 7 Strmý den sjíždí do kalhot Osamělost vlajky holedbavého cáru v pustém nebi

Ohledat lesklý kámen dámských nohou dál příkře rozdmychávat vítr v hloubi zdi Mít v šeru vlastní zvon Být jím 8 Vyburcovalo ho to jak nikdy když cítil její tělo jít vstříc za lesklou trochu chladivou zástěnou šedorůžového kombiné V pozadí vyvstávala z šera tělocvičny řada čekajících nahotin jen jako táhlá stafáž Kosti pod kůží kladiny a bradla tloukly tepaly jak mohly ve snaze trochu vyztužit prázdno sálu 9 Kde šlehlo lýtko leží teď puklá cihla Do jiných lokálů si lze přinést vlaječku a dát ji před sebe na stůl snad se k ní taky dát navždy připnout Les sám byl jen pustá cvičebna uprostřed místo bradel s krmítkem pro nikoho Zvířata se skryla za prázdné klece v zoo Mezi ničími čelistmi šedý střed dlažby dne

10 Má krásný erb a ví že ho to nespasí Je měsíční ale slunce mu nedá spát V rozlitém jaru tiše ze všech stran drobný shon budhistických kusadélek Vyhlídka na promovaný cumel a máčené holičky 11 Ve Francii daleké vlasti blaireau véritable tvůj hrdinský chochol Ještě dál i tichý požár ženských rzí Mimo epopej její útěšná zelená světla ve tmě vilových čtvrtí s obyčejnou záplatou s mírným zíváním na houpačce váhání čekání až se převalí marathon tu pořád jsem jsi jsme uždibujeme kosmické pečivo trousíme dál v noci smích jak v cizí operetě 12 Na refýži ševelí v koši na papíry pohozené nemluvně V odřených kedskách přežívá světlo poledního trhu a chvíle kdy si je tam koupil

Prodavačky v butiku lezou provinile zpoza pultu ještě vzrušeně zadýchané Tramvaj plní černá masa skotských (možná irských) fandů v parčíku kněží v červeném a zeleném ornátu vprostřed bezbarvých nohsledů spínají ruce před čísi temnou sochou žár sluneční koule se ale dobíjí zcela jinde snad jenom za tvou nebo mou rodnou almarou 13 Kde černý tlouštík táhnul včera křovím bílý šlem teď vyvstává z listí jen šupina spásné rzi V koňakových botách mířím k příští bouřce jak na chvíli mezi plechy skládky rozsvítí hlavní město vědomí 14 Dvacítka (tramvaj) jak se patří trumfuje v zatáčce desítku obě jsou bezdětné U jedněch tvář koriguje břicho u druhých naopak Kutil vychází před dům nabídnout kladívko někomu z kolemjdoucích Krví nalité slunce se netečně odvrací ode všech

15 Každý byl občas živý pomník vprostřed vylidněného náměstí Pohled do dvora se někdy propadne až k pravěku Jsou tu však noví experti s diplomy jako s cintáky pro dospělé I policajti musí někdy srát rovnou vprostřed rozháněné demonstrace A prosím na trhu tě teď zabalí a s bio mašličkou prodají sobě samému kdyby ses do sebe nevešel pomůžou ti lžící na boty (krabice v nočním skladu se otvíraly jak hroby) Nad střechou letí do Ruska další kus Ameriky Bude revoluce Polejou nás Jarem a vytřou s námi Ritz Některé vyexpedují v kanistrech I Číňanům jen projedou před nosem 16 Po celou neděli dál za jedním ústavem funguje druhý Z prázdna protějšího pohledu hrozí opačný vesmír bezedný úvěr Dal si vlastní gól a bylo po něm Loď nepřijela Přijeli Alexandrovci

17 Na konci cesty čeká důležitá zdířka nebo police s povl. lůžk. — dere se teď němě jen z letní hradby plavek a teskně pruhovaných látek v provinčních výlohách

petr hruška Škrábnutí Jak můžeš takhle čistě zpívat tak pozdě? Mezi zběsile vystřílenými nábojnicemi lahví. Mezi psisky na dlouhých nohách a igelitovými cáry skoro stejně rychlými. Mezi černými zmijemi zahozených pneumatik. Slušní lidé zaspávají zkázu. Zas zpíváš, tak jednoduše, jako když se škrábnutím poznává hematit. Za chvíli se pozdě přesype v brzy a pak nebude už slyšet nic ve vstávajícím jeku hromadění.