Tomtemaskinen Text and illustrations © Sven Nordqvist, 1994 The original publishing house: Bokförlaget Opal AB, Stockholm Translation © Jana Chmura-Svatošová, 2021 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 Překlad této knihy byl podpořen Švédskou kulturní radou The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged ISBN 978-80-275-0747-4
Fiškus a vánoční skřítek
Sven Nordqvist Přeložila Jana Chmura-Svatošová
Host Brno 2021
Kapitola 1 Na dům dědy Pettsona sněžilo. Střídavě sněžilo už celý týden a bílá pokrývka teď ležela na dědově domku, na dřevníku a venkovním záchodku i na kurníku a truhlářské dílně. Pole a louky kolem byly bílé a hebké a v lese na stromech zdobil každičkou větev bělostný okraj. Přesně tak to má vypadat, když se blíží Vánoce.
5
V kuchyni seděli děda Pettson a kocourek Fiškus, obědvali kaši a pozorovali vločky, které vířily za oknem. „Teď už není daleko do Vánoc, Fiškusi,“ řekl děda Pettson. Fiškus zvedl packu a jedním okem koukal mezi drápky na místě palce a ukazováčku a dělal, jako by vločky chytal. „Aha… A jak daleko to už není?“ zeptal se a chňapl po vločce. „Dvacet čtyři dnů.“ Fiškus sebou trhl a s hrůzou na dědu pohlédl. „Dvacet čtyři dnů! To je přece ještě za strašně dlouho! Nejmíň týden!“ „Ale kdepak, uvidíš, jak to rychle uteče. A my máme do té doby spoustu práce. Musíme napéct perníčky a uklidit a taky v lese uříznout vánoční stromeček a vymyslet nějaký ten dárek…“ „Proč k nám s dárky nepřijde vánoční skřítek?“ skočil mu do řeči Fiškus. „Skřítek? Co ty víš o vánočním skřítkovi?“ podíval se děda užasle na kocoura. Vždyť o nějakém skřítkovi tady nikdy předtím nebyla řeč. Kočky přece můžou slavit Vánoce bez skřítka. Ale co naplat, Fiškus nebyl jen tak obyčejný kocour.
6
„Slyšel jsem, jak děti říkaly, že k nim přijde skřítek a přinese jim dárky. Myslím, že by mohl přijít i k nám,“ prohlásil Fiškus. „To ano, ale on možná ani neví, že jsme na světě,“ namítl děda Pettson. „Neví, že jsme na světě? Vždyť tady sedíme!“ podivil se Fiškus. „A nemůžeš mu tedy o nás povědět?“ Pettson pomalu polykal svou kaši, aby získal čas. Fiškus přece klidně může věřit, že vánoční skřítek možná přijde i k nim, ale nechtěl mu příliš slibovat. „Inu… to bych snad mohl…“ připustil nakonec. „Není ale jisté, že skřítka najdu. Nikdo totiž neví, kde bydlí. Můžeme ale zkusit něco, co jsme dělávali, když jsem byl malý. Někdy to fungovalo, a někdy ne. Se skřítkem jeden nikdy neví.“ „Tys byl někdy malý?“ vykulil oči Fiškus a pohlédl zvědavě na dědu.
„Samozřejmě,“ odpověděl děda Pettson. „Každý byl někdy malý.“ „A měl jsi už tenkrát vousy?“ „Samo sebou. Vypadal jsem zrovna takhle, ale byl jsem o hodně menší.“ „Jak malý jsi byl?“ „Nó… nejdřív tak půl metru, asi takhle. Pak jsem dorostl do jednoho metru…“
7
Fiškus se zachichotal a pak se znovu zeptal: „Jak jste to tedy se skřítkem udělali?“ „To se na papírek napíše seznam přání a zabalí se do sněhové koule,“ vysvětloval děda Pettson. „Večer se na dvoře postaví sněhová lucerna a na její vrchol se položí koule se seznamem přání. Pokud se do druhého dne do rána lucerna zřítí, je téměř jisté, že tam skřítek byl a dopis si vzal. A to pak možná přijde i na Štědrý večer.“ Fiškus vyskočil celý bez sebe. „Tak to taky uděláme! Teď hned! Co je to seznam přání?“
Děda Pettson mu to tedy vysvětlil. Jediné přání, na které Fiškus přišel, byla ještě jedna lyže. Pettson chtěl totiž kocourovi zhotovit pár lyží už minulou zimu, ale stačil vyrobit jen jednu. Pak měl na práci cosi jiného a potom už přišlo jaro a léto a na lyže zapomněli. Fiškus měl však za to, že druhou lyži může děda vyrobit sám. Od skřítka chtěl nějaké překvapení. Děda Pettson tedy napsal na papír: Překvapení. „Ale hlavně chci, aby k nám přišel. To tam napiš taky,“ nařídil Fiškus. Pettson připsal: Aby k nám na Štědrý večer přišel skřítek.
8
„Tak a je to,“ prohlásil spokojeně děda. „Teď můžeme papírek vložit do sněhové lucerny. Ty ovšem nejdřív dojíš kaši.“ „Ále… nechal jsem trochu slepicím,“ vymlouval se Fiškus. „Studenou kaši mají móóóc rády. A my teď postavíme sněhovou lucernu!“ Postavili ji hned před oknem kuchyně, aby na ni od kuchyňského stolu viděli. Fiškus položil na vrchol poslední sněhovou kouli. Uvnitř byl ukrytý dopis se seznamem přání. „Se zapálením musíme počkat na tmu, jinak nám svíčka nevydrží,“ vysvětloval děda Pettson. „A to skřítek nepřijde dřív, než ji zapálíme?“ chtěl vědět Fiškus. „Ne,“ odpověděl děda Pettson. „Lucerna musí svítit. A musí být tma. Skřítek se nerad zbytečně ukazuje.“ Pro malého kocourka se čekání na tmu nekonečně vleče. Děda Pettson nanosil dovnitř dřevo a odházel sníh, ale i když mu to dobrou chvíli trvalo, bylo stále ještě světlo. Když znovu vešli do domku, Fiškus se zeptal, kdy že se to už setmí. „Tak kolem třetí, čtvrté,“ odpověděl děda Pettson. „A kdy je kolem třetí, čtvrté?“
9
„Ještě zadlouho. Musíš se dívat na hodiny.“ Fiškus šel do parádního pokoje a díval se na kukačky, které visely na zdi. Seděl tam dlouho. „Pettsone! To nepomáhá! Dívám se a dívám, a stejně se ještě ani trochu nesetmělo.“ Pettson vešel za ním a i on se podíval na hodiny. Zjistil, že se zastavily. Natáhl je tedy a zatočil ručičkou. Pokaždé když velká ručička ukazovala vzhůru, musel chvíli počkat, aby mohla vyskočit kukačka a zakukat. To bylo nějakého kukání, než hodiny ukázaly půl druhé. „Až doběhne velká ručička nahoru a malá bude stát tady, na čtyřce, budou čtyři hodiny. A to už bude určitě tma,“ sliboval Pettson. „Jdi teď dělat něco jiného. Čas se strašně vleče, když se jen zbůhdarma čeká.“ Fiškus si chvíli nacvičoval salto nazad z pohovky na zem a zase zpátky. Tu a tam pohlédl z okna, jestli se už nesetmělo. Pak se znovu podíval na hodiny. Zdálo se mu, že jdou neuvěřitelně pomalu. Skoro se ani nepohnuly z místa. Nakonec vyšplhal na židli a otočil velkou ručičkou dokola. Nejdřív vylétla kukačka a zakukala třikrát, zatočil znovu a zakukala čtyřikrát. Fiškus se rozběhl do kuchyně, kde seděl děda Pett son a četl noviny. „Sláva, už jsou čtyři ho diny, už je tma!“ halekal. „Teď už můžeme zapálit sněhovou lucernu!“ „Ne ne, kdepak,“ pronesl přísně děda Pettson a pohlédl na kocoura přes ob roučky brýlí. „Slyšel jsem, jak podvádíš. Je přece ješ-
tě pořád světlo. Teprve až už odsud sněhovou lucernu neuvidíme, pak bude tma.“ Fiškus se posadil na kuchyňský stůl a vyhlížel ven. Pomalounku se začínalo smrákat, ale tma nebyla, to ani Fiškus nemohl tvrdit. Ale že by sněhová lucerna byla vidět nějak obzvlášť jasně, to se taky tvrdit nedá, pomyslel si a přimhouřil oči. Leccos jsem už viděl mnohem líp. Přimhouřil oči ještě víc, až je skoro zavřel. „Pettsone, už lucernu nevidím. Měli bychom ji teď zapálit.“
Děda vzhlédl od novin ke kocourovi, který tam seděl a vypadal, jako by spal. Povzdychl si a noviny odložil. „To je hrozné, jak se zrovna dneska čas vleče,“ postěžoval si. „Půjdeme tedy ven a lucernu rozsvítíme.“ Potom Fiškus opět seděl na kuchyňském stole a díval se na lucernu, která zářila venku. Setmělo se ještě víc. Nakonec už byl vidět jen odraz osvětlené místnosti v okenní tabulce. Přitiskl obličej až ke sklu, aby viděl ven. Nechtěl si nechat ujít, až přijde skřítek. „To může ještě nějakou dobu trvat,“ řekl děda Pettson. „Myslím, že skřítek přijde, teprve až budeš spát. Stojí asi za stromem a čeká, až usneš, a tehdy se vykrade ven.“
Fiškus se pokusil tvářit, jako by spal. Mžoural jen uzounkými špehýrkami. Viděl, jak z lucerny ze sněhových koulí vychází slabé světlo, jinak byla všude kolem černočerná tma. A aniž si toho všiml, víčka mu pomalinku sklouzla přes poslední kousíček a kocourek konečně usnul.
12
Kapitola 2 „Skřítek k nám přijde! Skřítek k nám přijde! Sněhová lucerna se zřítila a on si odnesl můj seznam přání! Dostanu překvapení!“ Fiškus se vřítil ke slepicím do kurníku, rozrušením celý zdivočelý. Bylo časně ráno, slepice ještě nebyly úplně probuzené. Nechápaly, o čem to kocour mluví, snad jen to, že se stalo něco neobvyklého a strašného. Rozpoutalo se velké kvokání a pleskání křídly.
13
„Skřítek kokokokonečně k nám přijde! Sněhová luciferna sesesese zřítila! Pomóc! Odnesl nezmar přapřapřapřání! Pettsone! Pomóóóc!“ Pettson přiběhl a chlácholil je: „No tak, no, nic se neděje. Jen se neplašte. Fiškusi, buď zticha! No, jen klid.“ Slepice se trochu uklidnily. „To je tak,“ vysvětloval děda Pettson. „Včera jsme pro vánočního skřítka postavili sněhovou lucernu a poprosili ho, aby Fiškusovi přinesl vánoční dárek. To není nic strašného. Skřítek je hodný. Přijde na Štědrý večer. To je ještě zadlouho. Nemusíte se ničeho bát.“ „My taky chceme vánoční kokokokodárek,“ kdákaly slepice jedna přes druhou. „Kdy přijde? Kde je vánoční luciferna?“ „Ale ano, dostanete vánoční dárek. Ještě chvíli potrvá, než skřítek přijde. Pokud přijde. To nevíme. Už na to nemyslete. Vánoce jsou ještě daleko. Teď spěte… nebo snášejte vejce, nebo co to vlastně máte na práci. No tak, no. Sbohem, na shledanou.“ Slepice nepřestávaly znepokojeně a tázavě kvokat ani poté, co děda Pettson s Fiškusem vyšel ven a zavřel za nimi dveře. „Nemůžeš je takhle vyplašit,“ nabádal Fiš kuse. „Nic nechápou, jen se vyděsí.“ „Já jsem jim ale chtěl jenom říct, že skřítek přijde. Nemůže se tu snad člověk už ani radovat?“ „Ale jistěže může, to je v pořádku. Nemusíš je ale zbytečně plašit. A potom, nevíme určitě, jestli skřítek opravdu přijde.“ „Ale…“ zajíkl se Fiškus a velkýma tázavýma očima hleděl na dědu. „Vždyť se sněhová lucerna zřítila… a lístek je pryč. Řekls přece…“ Děda Pettson viděl, jak moc je Fiškus zklamaný. „Nebuď smutný,“ těšil ho. „Jsem si jistý, že skřítek přijde. Vždycky to vyšlo,
když jsem byl malý. Jenomže teď jsem starý a nechápu, jak se to mohlo podařit, proto jsem trochu zapochyboval. Ty si s tím ale nemusíš dělat starosti. Budeme doufat, že se skřítek nějakým způsobem objeví.“ „Jakým nějakým způsobem?“ dotíral Fiškus. „Nó, třeba zrovna přímo nezaklepe na dveře, ale může tu nechat pytel s dárky.“ „Ale on právě na dveře zaklepat má. Pytlů máme dost i bez skřítka,“ zlobil se Fiškus a znělo to zároveň moc zklamaně. „Uvidíme,“ pokoušel se ho těšit děda Pettson. „Člověk nikdy neví. To je právě to napínavé. Uvidíme.“ Právě ve chvíli, když už Pettson nevěděl, čím Fiškuse opět rozveselit, se na cestě objevily děti ze sousedství Lasse a Josefínka. Fiškus si s nimi rád hrával, a tak zapomněl na skřítka a vyběhl jim naproti. Přišly nakoupit pár vajec. Pettson jim nabídl šťávu a perníčky a děti hned začaly vyprávět, jak to chodí, když k nim na Štědrý večer přijde vánoční skřítek. Ve Fiškusovi okamžitě probudily zvědavost, vyskočil na stůl a napjatě poslouchal, aby mu neuniklo ani slovíčko. Pettson viděl, jak vyprávění Fiškuse zaujalo. Nebyl zrovna nadšený, že se o skřítkovi vede tolik řečí. Ještě mu s kocourem o Vánocích nastanou těžkosti. Nejlepší by bylo, kdyby mu děti řekly, že si taky nemůžou být
naprosto jisté, jestli skřítek přijde. Vyprávěl jim proto, že když byl malý, děti nikdy nevěděly, zda skřítka uvidí, či ne. S tím však děti nechtěly souhlasit. Ne ne, k nim přišel skřítek každé Vánoce a ony stávaly u okna a dívaly se, jak přichází se svou lucernou. A když zaklepal na dveře, běžely mu otevřít. Většinou vešel dovnitř a dostal trochu svařeného vína s rozinkami a mandlemi a pak se posadil a rozdával dárky. Jednou se však stalo, že jenom předal pytel s dárky ve dveřích a řekl, že musí jít zase o dům dál. „Přesně tak,“ chytil se toho Pettson. „Tak to občas dělává. Myslím, že dost často. Když jsem byl malý, hodil jen pytel dovnitř, řekl: ‚Veselé Vánoce‘ a byl pryč. Většinou jsme ho ani nestačili zahlédnout. Myslím, že tak to bývá i dnes.“ Lasse jim vyprávěl, že v Anglii se skřítek spouští komínem. Děti večer pověsí punčochy u krbu a ráno v nich pak najdou nadílku. Fiškus zašilhal nedůvěřivě ke krbu, kde na sušáku viselo několik tlustých vlněných ponožek. Pettson však byl celý šťastný, když se dozvěděl takovou novinku. Co kdyby to udělal zrovna tak a Fiškuse přesvědčil, že je to dobrý způsob, jak dostat vánoční dárek? Bylo by po starostech. „No nezní to lákavě, Fiškusi?“ zahlaholil vesele. „Co jen si v té Anglii nevymyslí za zábavu! Uděláme to taky tak. Pověsíme prostě ke krbu punčochu, druhý den dostaneme balíček a budeme vědět, že tu skřítek byl! Jak jednoduché! To je přece skvělý nápad, co říkáš, Fiškusi?“
Kocour se na dědu vztekle podíval: „Chci opravdového skřítka, který zaklepe na dveře, a ne nějakou starou punčochu,“ zaprskal. „Mně to připadalo moc dobré,“ prohodil Pettson spíš sám pro sebe, ale pochopil, že Fiškus chce stejného skřítka, jakého mají děti, a s tím se nedá nic dělat. Když nastal čas k odchodu, Fiškus děti vyprovodil. Pettson se za nimi chvíli díval. Musí Fiškuse připravit na to, že není tak jisté, jestli skřítek
přijde a dá si u nich svařené víno. Bude mu muset vysvětlit, že někteří skřítci nejsou tolik vidět a moc toho nenamluví. Když děti na cestě zmizely z dohledu, vrátil se Fiškus se sněhem v kožíšku a začal se oklepávat. „Pettsone,“ řekl. „Teď jsi slyšel, že skřítek přijde na Štědrý večer pokaždé. To tedy musí přijít i k nám, zvlášť když jsme ho o to poprosili, jinak by to nebylo spravedlivé.“ „No, to si taky myslím,“ připustil Pettson. „Musíme skutečně doufat, že přijde. Dárek ale dostaneš určitě, to ti slibuju.“ „Jediný dárek, který chci, je, aby sem skřítek přišel a já ho mohl vidět. Jestli nepřijde, tak už nikdy nechci slavit Vánoce!“ Pettson pochopil, že tentokrát je to vážné. Kdyby skřítek nepřišel, Fiškus by byl zklamaný a celé Vánoce by byly zkažené. Myslel by si, že skřítek přišel ke všem na celém světě, jen k němu ne. A z toho by byl smutný každý. Pettson prostě musí pro kocourka nějakého skřítka vymyslet. V tu chvíli ale ještě nevěděl, jak na to.
17
„Nebuď smutný, Fiškusi,“ těšil kocoura děda Pettson. „Jsem si jistý, že skřítek přijde i k tobě.“ „Slibuješ, že přijde?“ zeptal se Fiškus a trochu pookřál. Pettson naposledy zaváhal a pak řekl: „Ano, slibuju, že přijde.“ Tím si opatřil novou starost, která ho zaměstná až do Štědrého večera. Stále ještě neměl ani ponětí, jak to provede. Nějak to už dopadne, po myslel si. Ale s punčochou u krbu by to měl snazší.