När Findus var liten och försvan Text and illustrations © Sven Nordqvist, 2001 Original edition © Bokförlaget Opal AB, 2001 Translation © Jana Chmura-Svatošová, 2020 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-275-0342-1
Jak byl Fiškus malý a ztratil se
Sven Nordqvist Přeložila Jana Chmura-Svatošová Host Brno 2020
Děda Pettson seděl na kuchyňské lavici s kocourem Fiškusem na klíně a luštil křížovku. „Vypravuj, jak jsem se ztratil,“ poprosil Fiškus. „Neztratil ses, vždyť tu sedíš,“ namítl Pettson. „To jó, ale já myslím, když jsem byl malý.“ „Aha, tenkrát. To už ale přece znáš. Vy právěl jsem ti to už mockrát.“ „To nevadí, vyprávěj mi to ještě jednou.“
„To bych nakonec mohl,“ nechal se přemluvit Pettson a odložil křížovku. „Vezmeme tu pohádku celou od začátku nebo jen tu část, jak ses ztratil?“ „Celou od začátku,“ rozhodl kocour a spokojeně se uvelebil. „Tak tedy celou od začátku,“ souhlasil děda. „To bylo tak:“
Byl jednou jeden děda, který se jmenoval Pettson. A ten děda bydlel v malém domku na venkově a vedlo se mu skoro tak dobře, jak jen si může takový děda přát. Až na to, že se občas cítil osamělý. Měl sice několik sousedů, se kterými si mohl v nejhorším popovídat, ale ti měli své starosti. A pak měl taky slepice, které mu trochu dělaly společnost. Jenže
na dědův vkus byly příliš ztřeštěné. Stávalo se, že si s nimi povídal a ony se najednou z ničeho nic rozutekly, protože některá našla žížalu nebo jinou zajímavost. Vůbec se s nimi nedaly vést nějaké hlubší rozhovory. Když se setmělo a sle pice se odebraly na kutě, malý domek ztichl a bylo v něm pusto, prázdno. Náhle jako by dědu už nic netěšilo.
Jednoho dne přišla ze sousedního statku na návštěvu a na kus řeči Beda Anderssonová. Přinesla skořicové šneky a Pettson jí nabídl kávu v zahradní besídce. Moc toho však nenamluvil. Beda pochopila, že mu není zrovna do zpěvu. „Potřeboval bys k sobě ženu, která by tě trochu rozveselila,“ domlouvala mu. „Kdepak,“ bránil se Pettson. „To bych si ji musel opatřit už dávno. Teď jsem na to
moc starý. Zvykl jsem si postarat se o sebe sám. To by nebylo nic pro mě mít tady najednou celé dny nějakou osobu. Ne, ne… já nikoho nepotřebuju…“ „Nemáš ani kočku.“ „Hmm, to je pravda,“ připustil Pettson a dlouze se zamyslel. „Kočka moc hluku nenadělá. Tu bych si nakonec opatřit mohl…“
Další týden přišla Beda Anderssonová znovu. Tentokrát s sebou měla lepenkovou krabici. „Tady máš malou společnost,“ řekla a podala ji Pettsonovi. „Co to je?“ zeptal se děda a četl si nápis na krabici. „Findus. Zelený hrášek. Ten hrášek ale píská.“ Otevřel krabici a v ní na kousku zelené pruhované látky stálo
koťátko. Pohlédlo Pettsonovi přímo do očí a tenounce zamňoukalo. „Ahoj, Findusi, zelený hrášku. Ačkoli, jak se tak na tebe dívám, budu ti spíš říkat Fiškus,“ usmál se Pettson a náhle mu bylo, jako když se za letního rána vytáhne roleta a pokoj zalije teplá sluneční záře. „Jmenuju se Pettson a tohle je moje kuchyně. Jestli chceš, můžeš u mě teď bydlet. Dáš si kafe?“
„On kafe nepije,“ smála se Beda Anderssonová. „Chce mlíčko. Ale může jíst i něco jiného.“ „I něco jiného…“ zopakoval nepřítomně Pettson, zcela zaujat kocourkem. Vyndal kotě z krabice, bylo tak malé, že se mu celé vešlo do ruky. Děda se dotkl prstem jeho kožíšku hebkého jak chmýří a Fiškus mu do něj zaťal drápky a kousl ho.
„Jejda, on kouše,“ usmál se Pettson a nechal kocourka, ať dělá, co umí. Pak starostlivě pohlédl na babičku Anderssonovou. „Nebude mu chybět maminka?“ „Možná prvních pár dnů, ale pak zapomene. Musíš se o něj hezky starat a dělat mu novou maminku.“ „Maminku…“ pronesl přihlouple Pett son a šťastně pohlédl na kousající kotě. „Jauvajs!“
Od té doby nastaly Pettsonovi mnohem radostnější časy. Dům už nebyl prázdný. Fiškus se musel zdržovat v kuchyni, a když šel děda nařezat dříví nebo se rýpat v za hradě, vždycky ho tam raději zavřel.
„Přece to tam chvíli sám vydrží,“ rozumoval. „Je přece známá věc, že se o sebe kočky dokážou postarat samy. No, ale možná bych měl jít dovnitř a dát si hrnek kafe.“ Ještě nikdy nevypil takovou spoustu kafe jako tehdy.
Sven Nordqvist (nar. 1946) je spisovatel a ilustrátor na plný úvazek už od osmdesátých let, kdy díky příběhu Dort pro Fiškuse (česky 2020) přišel na svět stařík Pettson se srdcem malého rošťáka a jeho nestárnoucí kocourek — a tihle dva dnes okouzlují už několikátou generaci čtenářů. Knížky ze série o Pettsonovi a Fiškusovi byly přeloženy do neuvěřitelných pětapadesáti jazyků a celkem se prodalo přes patnáct milionů výtisků. Vítejte ve světě fantazie, ve kterém je možné všechno a který děti (a nejen ony!) milují. V květináči na okně rostou houby, mezi cedníky v kuchyni visí brýle, v kůlně na šňůře se suší miniaturní fusekle, na louži pod okapem si kdosi vybudoval molo pro lodičku, zatímco Pettsonův dům obrůstají maliny o velikosti melounů.