Pettson tältar Text and illustrations © Sven Nordqvist, 1992 The original publishing house: Bokförlaget Opal AB, Stockholm Translation © Jana Chmura-Svatošová, 2021 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 Překlad této knihy byl podpořen Švédskou kulturní radou The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged ISBN 978-80-275-0746-7
Jak Fiškus s Pettsonem vyrazili stanovat
Sven Nordqvist Přeložila Jana Chmura-Svatošová Host Brno 2021
Jednoho dne děda Pettson kramařil na půdě a hledal pytlík se splávky, který tady, zatroleně, přece musí někde být! Kocour Fiškus dělal dědovi společnost a jako obvykle mu s hledáním pomáhal. Tu se Pettson shýbl pro jednu krabici, zvedl ji a Fiškus za ní objevil zelený buřtík. Velký zelený látkový buřtík. Kocourek na něj vyskočil a snažil se nahoře udržet rovnováhu. Když tlapkal dopředu, buřtík se kutálel dozadu. Když tlapkal dozadu, buřtík se kutálel dopředu. A když se rozběhl, buřtík nabral rychlost.
„Koukni, Pettsone!“ zavolal nadšeně na dědu. Pettson vytáhl hlavu z krabice, v níž se právě zuřivě přehraboval, a podíval se na kocoura. „Kakraholte, co ty všechno nevymyslíš. Jen dávej pozor, aby ses neskoulel ze scho…“ „Pomóóóc!“ Ale to už se buřtík valil po příkrých schodech dolů a kocour nadskakoval nad ním.
Pettson vyrazil za nimi. „Fiškusi! Jsi celý? Nepotloukl ses?“ „Jóóó, potloukl,“ kňučel kocourek. „Myslím, že jsem si zlámal uši. Proč necháváš válet na půdě takové životu nebezpečné buřty?“ prskal. „To není žádný buřt, ale stan,“ vysvětloval Pettson. „Cože, jaký stan? Co je to stan?“ ptal se rozhořčeně Fiškus. „To je takový látkový dům, kde se spí, když člověk třeba putuje po horských masivech.“ Kocour na dědu zíral, jestli se už úplně nepomátl. „V tomhle že má člověk spát, když putuje? To má jít ve spánku? S tím buřtem přes hlavu?“ „Ale kdepak, ty rozumbrado,“ odpověděl děda trpělivě. „Uvnitř toho pytle je srolovaný stan. Hned ti to předvedu.“
Pettson vytáhl stan a rozložil ho. Jakmile ucítil jeho vůni, okamžitě se mu naprosto jasně vybavilo, jaký to byl pocit v něm ležet, ačkoliv od té doby uplynulo už hodně času. A kolik v mládí zažil legrace! Co kdyby si to po všech těch letech zopakoval? A navíc by přitom mohl vyzkoušet i svůj zbrusu nový vynález! Fiškus našel ve stanu otvor a vlezl dovnitř. „Tady chci spát!“ oznámil Pettsonovi. „Co kdybychom po těch masivech putovali my dva? Co jsou to vlastně masivy?“
„To jsou vysokánské kopce v Laponsku,“ odpověděl mu Pettson. „My přece máme vysokánský kopec za truhlářskou dílnou. Můžeme putovat po něm,“ navrhl Fiškus. „No to bychom si ale ten vandr moc neužili. Za čtvrt hodiny by bylo po výpravě,“ namítl děda. „Ale, Pettsone, vždyť nemusíme putovat bůhvíkam. Stačí jen malý kousek a pak přespíme ve stanu.“
„Jenže já bych při té příležitosti rád vyzkoušel svůj nový vynález,“ přiznal Pettson. „Navrhuju, abychom se vypravili na dlouhou túru kolem jezera, v půlce cesty se utáboříme a budeme chytat ryby. Pak si při západu slunce můžeme hezky posedět u jezera a opékat na ohni čerstvě nalovené okouny.“ „Jóóó, to bude paráda! Tak honem pojď, jde se!“ skákal Fiškus radostí a vyběhl ven. „Počkat, počkat. Nesmíš být tak hrr. Musím nejdřív všechno přichystat.“ Stan, spací pytel, batoh, konvici na kafe, vynález, který ještě není zcela úplně hotový… Než děda vymyslel a vyhledal všechno, co je potřeba vzít s sebou, uběhla dost dlouhá doba. Kocour zatím netrpělivě čekal.
Konečně mohli vyrazit, kocour šel vpředu a děda vzadu. Když míjeli slepice, Fiškus na ně zavolal: „Sbohem, milé slepice! My teď jdeme na výpravu a budeme stanovat a putovat po horských masivech a rybařit v jezeře a vy s námi nemů‑žééé‑tééé!“ „Kvoč, kvoč, kvoč, a pročpak proč s vámi nemůžeme? Pettsone! My chceme taky stanovat v jezeře!“ kdákaly slepice jedna přes druhou a rozběhly se za nimi. „Ne, to nejde,“ vysvětloval jim Pettson. „Je to na vás moc daleko. Jen byste se ztratily v lese, přišla by liška a sežrala vás. Zůstanete pěkně doma!“ „Kokokokokokodák, nebo taky naopak, my chceme jít s vámi!“ kvokaly umíněně slepice.
Pettson se rozběhl, že jim uteče, ale slepice hned frrr za ním. Babička Anderssonová stála v řepném políčku a nestačila se divit, když kolem prolétl Pettson se slepicemi v patách. „Slepic se bát nemusíš, Pettsone!“ volala dobrosrdečně. „Nejsou tak nebezpečné, jak vypadají!“ Děda Pettson se zastavil. Tak to se moc nepovedlo. Slepice se zkrátka musejí vrátit domů.
Foto © Danne Eriksson
Sven Nordqvist (nar. 1946) je spisovatel a ilustrátor na plný úvazek už od osmdesátých let, kdy díky příběhu Dort pro Fiškuse (česky Host 2020) přišel na svět děda Pettson se srdcem malého rošťáka a jeho nestárnoucí kocourek — a tihle dva dnes okouzlují už několikátou generaci čtenářů. Knížky ze série o Pettsonovi a Fiškusovi byly přeloženy do neuvěřitelných pětapadesáti jazyků a celkem se prodalo přes patnáct milionů výtisků. Vítejte ve světě fantazie, ve kterém je možné všechno a který děti (a nejen ony!) milují. V květináči na okně rostou houby, mezi cedníky v kuchyni visí brýle, v kůlně na šňůře se suší miniaturní fusekle, na louži pod okapem si kdosi vybudoval molo pro lodičku, zatímco Pettsonův dům obrůstají maliny o velikosti melounů.