Rävjakten
Text and illustrations © Sven Nordqvist, 1986
The original publishing house: Bokförlaget Opal AB , Stockholm
Translation © Jana Chmura-Svatošová, 2022
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-275-1037-5
Jak Fiškus s Pettsonem napálili lišku
Sven Nordqvist
Přeložila Jana Chmura-Svatošová
Host Brno 2022
Děda Pettson s kocourkem Fiškusem bydleli v malém stavení na samotě uprostřed švédského venkova. V kurníku měli pár slepic, v dřevníku pěknou
zásobičku dříví a v truhlářské dílně všechno ostatní, co bylo potřeba. Návštěv k nim chodívalo sice poskrovnu, ale podle Pettsona to bylo jenom dobře.
Jednoho dne se však u nich znenadání objevil soused Gustavsson se psem na vodítku a s puškou přes rameno. Tvářil se náramně zarputile.
„Ty, poslyš, Pettsone,“ spustil. „Jestlipak tě taky poctila návštěvou liška?“
„Kdepák, u nás žádná liška nebyla. Alespoň jsem si tedy ničeho
nevšiml,“ odpověděl překvapeně Pettson.
„No, kdyby ano, tak by sis toho zaručeně všiml,“ zamručel Gustavsson. „Je to zpropadená zlodějka. V noci se ke mně vypravila a odnesla mi slepici. Ale tohle jí nedaruju, podruhé se jí to už nepodaří. Příště ji bez milosti zastřelím. Měl by sis taky nachystat brokovnici, Pettsone. Až zjistí, že jsem si slepice na noc zamkl v kurníku, vydá se třeba na lup k tobě.“
A po těch slovech Gustavsson zase odkráčel.
„Helemese, takže ty si myslíš, že k nám dnes večer zavítá liška,“ bručel si Pettson pod vousy a díval se přitom za odcházejícím Gustavssonem. „To bude asi nejlepší, když slepice zamkneme hned teď, co ty na to, Fiškusi?“
Jen co se Gustavsson se psem objevili, kocourek vyšplhal Pettsonovi na klobouk.
„Pod zámek bys měl dát spíš Gustavssona,“ prohlásil Fiškus seshora a rozezleně po sousedovi se psem loupl pohledem.
„Chlapům s puškou nevěřím ani nos mezi očima.“
Pettson se zasmál. „A tobě to nepřipadá jako dobrý nápad, že chce lišku zastřelit?“
zeptal se. „Mohla by přece přijít i sem a sežrat nám slepice.“
„Lišky se nemají střílet, ty se mají NAPÁLIT . Tak to aspoň vždycky dělám já,“ chvástal se Fiškus.
„To si dovedu představit,“ podotkl pobaveně Pettson. „Ale souhlasím s tebou, Fiškusi. Neměl
bych to srdce lišku zastřelit. Raději vymyslíme způsob, jak ji zaplašit, aby si už navždycky nechala na slepice zajít chuť.“
Pettson se tedy dal do vymýšlení a přemýšlel tak usilovně, až se mu z hlavy kouřilo. Vydával při tom všelijaké zvuky, to když ho napadlo něco dobrého, nebo když naopak zjistil, že ten jeho nápad
zas tak dobrý není. Nakonec naprázdno ňafl do vzduchu, zavrčel, vyděšeně vyjekl: „Ách!“ a pak se tiše uchechtl a zeptal se:
„Jestlipak máme doma pepř?“
„Nějaké to kilo se u nás vždycky najde,“ odpověděl Fiškus.
„Tak tedy chutě do práce! My totiž sestrojíme slepici,“ rozhodl Pettson. „Ale raději pojď do truhlářské dílny se mnou, aby ještě nepřišla liška a nesebrala tě.“
„Tss, to by si tak mohla zkusit,“ ušklíbl se kocourek, ale pro jistotu šel s dědou.
ÁCH!
V dílně se našlo všechno, co bylo k zaplašení lišky potřeba. Z bedýnky se ševcovským náčiním Pettson vytáhl malý bílý balonek a klubko ocelového drátu. Pak se začal přehrabovat ve starém kufru, který ležel na polici.
„No to jsem blázen, Fiškusi, kdepak je pepř?“ zeptal se rozladěně. „Má být zrovinka tady a nikde jinde. Jak jistě dobře víš, mám ve svých věcech přímo vzorný pořádek.“
„Pokud je mi známo, pepř v tomhle kufru nikdy nebyl,“ odpověděl Fiškus nevzrušeně. „Odjakživa ho máme v košíku, který se přidělává na kolo, to už bys přece mohl dávno vědět.“
„No ovšem, svatá pravda,“ ťukl se Pettson do čela a z košíku na kolo vylovil velký pytlík s pepřem. Balonek navlékl na trychtýř a nasypal dovnitř tolik pepře, co se jen do něj vešlo. Pak balonek nafoukl tak, že div nepraskl.
„Teď budeme potřebovat ještě trochu peří. Máš nějaké peří, Fiškusi?“
„JÁ tedy rozhodně žádné peří nemám,“ pohoršil se kocour. „Zeptej se Poplety.“
Popleta byla vrchní slepice. Právě trůnila v mezeře mezi truhlářskou dílnou a kurníkem a bedlivě sledovala, co to děda s kocourem zase provádějí.
„Popleto! Potřebujeme peří, abychom zaplašili lišku. Každá z vás budete muset nějaké to pírko obětovat. Je to jen a jen pro vaše dobro.“
Popleta protáhla zobák a nafrněně odkráčela za ostatními slepicemi. Zatímco slípky kdákaly a vzrušeně se dohadovaly, Pettson ovinul balonek ocelovým drátem
a potom ho na několika místech ještě pozohýbal tak, že k balonku přibyl i krk a nohy.
Po nějaké chvíli se Popleta vrátila s pytlíkem pírek.
„Kokokokokokodák, koukej nám je zas pak dát,“ zakvokala nesmlouvavě.
„To se rozumí samo sebou,“ slíbil Pettson a začal peříčka na balonek pečlivě přilepovat. Vykouzlil i zobák, červený hřebínek a ocasní pera a kocourek mu zdatně pomáhal. Když byli konečně hotovi, vypadal balonek skoro jako živá slepice.
Sven Nordqvist (nar. 1946) je spisovatel a ilustrátor na plný úvazek už od osmdesátých let, kdy díky příběhu Dort pro Fiškuse (česky Host 2020) přišel na svět děda Pettson se srdcem malého rošťáka a jeho nestárnoucí kocourek — a tihle dva dnes okouzlují už několikátou generaci čtenářů. Knížky ze série o Pettsonovi a Fiškusovi byly přeloženy do neuvěřitelných pětapadesáti jazyků a celkem se prodalo přes patnáct milionů výtisků.
Vítejte ve světě fantazie, ve kterém je možné všechno a který děti (a nejen ony!) milují. V květináči na okně rostou houby, mezi cedníky v kuchyni visí brýle, v kůlně na šňůře se suší miniaturní fusekle, na louži pod okapem si kdosi vybudoval molo pro lodičku, zatímco Pettsonův dům obrůstají maliny o velikosti melounů.
Foto © Danne Eriksson