Brno 2024
Všem dětem, jež byly inspirací pro naše příběhy, a našim dcerám, pro které a se kterými se stále učíme
Kristýna Pešáková
Lucie Bartoň Čechovská
Hranice těla a zvládání velkých emocí
Ilustroval
Milan Starý
© Lucie Bartoň Čechovská, Kristýna Pešáková, 2024
Illustrations © Milan Starý, 2024
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2216-3
Tělo a emoce
Kapitola se věnuje vnímání našich emocí v těle. Díky tomu je umíme lépe pojmenovat a porozumět tomu, co se v nás děje.
11
Souhlas a nesouhlas
Kapitola nás učí, jak rozpoznat, že někdo s něčím souhlasí
či nesouhlasí, a jak nesouhlas aktivně vyjádřit.
69
Vztek a prožívání velkých
emocí
V kapitole se seznámíme s tím, jak pracovat s velkými nebo
tíživými emocemi — třeba se vztekem — a jak je zvládnout.
31
Hranice těla
Kapitola nás učí respektovat
hranice našeho těla i těl
ostatních, jen díky tomuto respektu můžeme vytvářet bezpečné vztahy.
47
bolí mě břicho, nemůžu jít do školy
často je mi smutno
když prožívám tíživé věci, vím, co mi pomůže
kamarádi se mi vysmívali
mám se komu svěřit
mám pocit, že mi nikdo nerozumí
rodiče se doma hádají cítím se bezpečně
mám okruh lidí, kterým důvěřuji
v mém těle je mi dobře
Proč jsme knihu napsaly?
Komunikovat s dětmi o emocích a jejich prožívání je pro mnohé z nás těžké — pokud s námi o emocích rodiče vůbec mluvili, často nám zakazovali jejich bouřlivé prožívání (Nevztekej se!), nebo nás nutili vyjadřovat je tak, jak se to hodilo jim (No tak se na babičku usměj!). Pokud cítíte, že vy byste se svými dětmi chtěli mluvit jinak, pak směle čtěte dál. Naše kniha se však nevěnuje jen prožívání emocí, důležitými tématy pro nás byly i hranice těla (tedy: moje tělo patří jen mně) a souhlas (jenom já mám právo o svém těle rozhodovat). Chceme ukázat, jak spolu tato témata souvisejí a jak jejich pochopení (ze strany rodičů i dětí) může pomoci najít si pozitivní vztah k sobě i ke druhým. Rodičům i dalším pečujícím osobám bychom rády ukázaly cesty, jak děti podporovat v jejich prožívání, jak s nimi mluvit a vytvořit bezpečné prostředí, v němž se jim mohou svěřit, když je něco tíží nebo se jim děje něco nepříjemného (může jít o různé formy šikany, násilí, obtěžování a podobně).
V knize najdete příběhy čtyř dětí — Miliho, Maxe, Viky a Elinky. Skrze ně můžeme nahlédnout do světa dětského prožívání a naučit se, jak s dětmi začít rozhovor a jak podobné
rozhovory začlenit do každodenního fungování. Pokud budeme s dětmi o jejich pocitech běžně mluvit a dlouhodobě se těmto tématům věnovat, posílíme náš společný vztah a důvěru, že spolu můžeme zvládnout i náročné životní situace.
Pro koho kniha je?
▸ Kniha je určena ke společnému čtení rodiče nebo jiného blízkého dospělého s dítětem ve věku od 5 do 9 let.
▸ Je pro všechny dívky, chlapce i pro ty, jejichž identita je jiná, a proto se v textu setkáte s označením * (můžete tak používat tvar a oslovení, které vaše dítě preferuje).
Jak knihu používat?
▸ Najděte si na společné čtení ten správný čas. Je důležité mít klid i na případnou diskusi, kterou mohou příběhy vyvolat. Při
čtení o citlivých tématech se dítě musí cítit v bezpečí. Ze čtení si můžete udělat pěkný společný rituál.
▸ Každý příběh přináší jedno téma: emoce a jejich prožívání skrze tělo, zvládání velkých emocí, hranice těla a souhlas. Zvládnutí těchto velkých témat umožní dětem cítit se ve svém těle bezpečněji.
▸ Příběhy čtěte ideálně v pořadí, ve kterém vám je v knize nabízíme, témata jednotlivých kapitol na sebe navazují.
▸ Pokud se chcete na rozhovory s dětmi lépe připravit, přečtěte si celou knihu nebo danou kapitolu nejdříve sami.
▸ Texty pro děti doprovázejí otázky, které vám pomohou zahájit s dětmi rozhovor, netlačte však děti do odpovědí a počkejte, až budou chtít mluvit samy.
▸ V částech Pro rodiče najdete různá doporučení a tipy pro společný čas s dítětem. Aktivity v knize slouží k vědomé práci s emocemi: čím více si uvědomujeme, co se v nás děje, tím lépe na to umíme reagovat.
▸ Může se stát, že se vám dítě svěří s něčím tíživým — v závěru knihy najdete doporučení, jak v takové chvíli zareagovat a na koho se můžete v případě potřeby dále obrátit.
▸ Kniha může otevřít citlivá témata i ve vás, a některé pasáže tak pro vás mohou být náročné — proto si nejdříve v klidu rozmyslete, zda jste připraveni o těchto tématech s dětmi mluvit.
▸ Nenajdete tu jednorázové návody, aktivita ze sekce Pro rodiče, kterou s dítětem zkusíte jen jednou, pravděpodobně mnoho nezmění, důležité však je začít s dětmi o těchto tématech mluvit. Už jen to, že začneme popisovat, co v životě prožíváme, vede často k úlevě, k prohloubení našich vztahů s druhými a dává nám možnost zjistit, že v tom nejsme sami a že to spolu můžeme probrat.
MILI A SETKÁNÍ
S DUCHEM
Jmenuju se Emil, ale doma mi říkají Mili. Máma mi jednou prozradila, že jméno Emil vybral táta, protože si ho jako malý kluk přál pro sebe. Když jsem se ale narodil a poprvé mě uviděli, neřekli mi už jinak než Mili. Líbilo by se mi, kdybych si mohl vybrat jméno sám. Nejsem si totiž moc jistý, jestli se pro mě
Mili opravdu hodí. Někdo by si mohl myslet, že Mili znamená milý. Jenže já jsem spíš divný. Říká to i Vilém ze školky — prý proto, jak divně vypadám. Když spolu hrajeme dinosauří hry, Vilém mě rád děsí a dělá si z toho legraci: „Emile, to ses lekl, co? Už zase tak divně koukáš.“
Nikdy nevím, kdy se z Viléma stane zlý tyranosaurus. Chvíli je s ním zábava jako s kamarádem, pak se ale zničehonic promění. Stojí nade mnou, cení zuby a chystá se do mě zatnout drápy: „A teď tě sežeru, UÁÁÁ!“ Snažím se pohnout, ale jako bych měl v břichu těžký balvan. Nakonec to vzdám a hraju mrtvého giganotosaura. Nejradši bych byl ale úplně jinde.
Zkouším si to představit — chvíli to funguje, balvan je pryč!
Jenže když se ozve: „Konec hraní, je čas na svačinu!“, jako by mě ten těžký balvan stáhl zpátky. Je tak velký, že se mi do břicha už žádné jídlo nevejde. Paní učitelka Klára jen kroutí hlavou: „Mili, proč zase nejíš?“
Balvan nezmizí, ani když přijdu domů. Táta s mámou zrovna o něčem vtipkují. Chtěl bych se smát s nimi, ale balvan v břiše mi to nedovolí. Nechci kazit zábavu, takže se jen tak usmívám, abych vypadal jako ostatní. Připadám si ale hloupě, když se do úsměvu nutím, a proto jdu radši do svého pokoje. Můžu se do něj totiž ukrýt jako do hradu.
Něco vám prozradím. V tom hradu nejsem tak úplně sám, nad postelí mám samolepku ducha jménem Róza. Přes den ji nikdo nevidí, ale když se setmí, její neviditelné tělo se rozzáří. Róza mi tak svítí na dobrou noc, když usínám. A já cítím, jak konečně odplouvá i těžký balvan z mého břicha…
Jenomže vždycky přijde ráno a já musím zase do školky.
Když se máma se mnou druhý den ráno rozloučila, nemohl jsem se dočkat, až mě zase vyzvedne. A to jsem ještě ani netušil, co se všechno dneska stane. Odpoledne, chvíli před tím, než začali přicházet rodiče, nás Klára pustila do zahrady a Vilém na mě hned volal: „Emile, dokážeš to taky?“ Houpal se na velké prolézačce.
Mili se cítí klidný, když může ležet ve své posteli, je jeho hradem. A co ty, kdy se cítíš klidný*á?
Napadá tě nějaké místo, které máš rád*a a kde cítíš klid?
Nebo něco, co rád*a děláš a uklidňuje tě to?
Nebo někdo, s kým se cítíš klidný*á?
Když ti není dobře, můžeš si tohle místo připomenout nebo dělat to, při čem se cítíš klidný*á, případně zajít za někým, s kým je ti dobře.
Zavěsil jsem se vedle něj. Na chvíli jsem zavřel oči a zkoušel hlasitě dýchat: FÚÚÚÚ. S každým nádechem a výdechem bylo moje tělo větší a větší. Na tváři jsem cítil sluneční paprsky a nahříval jsem si na prolézačce svoje giganotosauří tělo.
Pak ale zničehonic přišel chlad. Vilém se proměnil a svou tyranosauří tlamou mě kousl do ruky. Ta mi bolestí vystřelila do vzduchu a narazila do Vilémovy hlavy. Neudržel rovnováhu a skutálel se po prolézačce na zem.
Když přiběhla Klára, začala plačícího Viléma utěšovat a mně řekla, ať jdu do třídy a počkám, než přijde máma. Leknutím se mi roztřásla kolena a jen tak tak, že jsem z prolézačky nespadl taky. Po cestě do třídy se neozval jen balvan v břiše, ale nejtěžší kameny na světě se mi nahrnuly i do hlavy, až mě celá rozbolela.
Když máma konečně přišla, Klára jí popsala, co se stalo. Prý jsem shodil Viléma z prolézačky. Taková nespravedlnost. Cestou domů byla máma smutná a moc nemluvila. Já už jsem myslel jen na to, jak zavřu brány svého hradu a počkám, až mi bude Róza svítit na dobrou noc.
Nezlepšilo se to ani při večeři, i když táta připravil palačinky. „Asi je nemocný, nemá
chuť ani na svoje oblíbené jídlo.“ Jenže já nebyl nemocný, břicho mi zase zavalil ten balvan, a tak se do něj už nic nevešlo.
Nakonec mě máma poslala spát. Konečně jsem se mohl zavřít do svého hradu. Když se venku setmělo, duch Rózy
na stěně zářil víc a víc. Zkusil jsem zavřít oči, ale tentokrát balvan nezmizel
Místo toho jsem se ocitl znovu na hřišti. Byla ale noc a ve školce nikdo nezůstal. Stíny prolézaček ve svitu měsíce vypadaly jako spousta tyranosauřích tlam. Strach mi nedovolil pohnout se.
Najednou jsem zaslechl volání: „Mili, Mili!“ Zdá se mi to, nebo mě opravdu někdo volá?
Mezi temnými stíny tyranosauřích tlam na mě koukaly bledé oči. A víte co? Já se vůbec nelekl, protože jsem ty oči přece znal. Dívaly se na mě každý večer, když jsem usínal.
Byla to Róza. Zářící duch z mého hradu. Jen tolik nezářila. Vlastně jsem viděl jenom její bledé oči. Tělo zůstalo neviditelné. Stejně jako když je den a Róza zmizí ze zdi hradu.
Vždycky jsem si myslel, že když uvidím ducha, budu se bát. Ale u Rózy to neplatilo. Vlastně mi připadala trochu vystrašená spíš ona sama. „Rózo, jsi to ty? Kde ses tu vzala?“
„Ráda tě vidím, Mili. Dlouho jsem na tebe čekala. Každou noc, když jsem ti svítila, abys mohl usnout, jsem si přála, abys ve snu přišel sem za mnou. Vidím totiž, jak býváš smutný. Stejně jako já. A tak mě napadlo, že bychom mohli být kamarádi.“
„Rózo, takže tohle všechno se mi jen zdá? A proč se schováváš na hřišti?“
„Víš, Mili, jsem duch a nevím, jaké to je mít tělo, běhat na hřišti s ostatními dětmi a hrát si. Nevím, jaké to je mít ruce a nohy a třeba skákat nebo šplhat po prolézačkách. Proto nemám žádné kamarády a chodím ven, jen když tu nikdo není.“
„Ach, Rózo. Vidíš, já sice můžu do školky za dětmi každý den, ale nejradši bych byl sám ve svém hradu. A to všechno kvůli Vilémovi a jeho tyranosauří hře.“
„Nemůžu si s tebou sice hrát jako ostatní děti, Mili, ale umím moc dobře poslouchat. Kdybys chtěl, můžeš mi o Vilémovi povědět.“
Nevěděl jsem, jak na to. Jen pomyšlení na Viléma, který se mění na tyranosaura, mi zase zaplnilo břicho balvanem. V tu chvíli jsem ale byl moc rád, že je Róza na tmavém hřišti se mnou, a i když mě představa Viléma-tyranosaura pořád tížila, poprvé jsem se necítil osamocený. Nechtěl jsem, aby Róza zmizela, a tak jsem řekl:
„Já to zkusím, Rózo Vilém je tak trochu můj kamarád. Jenže on se zničehonic umí proměnit v tyranosaura a pak už se vůbec nechová jako kamarád. Třeba jako dneska. Hráli jsme si zrovna tady na prolézačkách, když vtom mě najednou kousl do ruky. Zabolelo to tak, že mi ruka vystřelila do vzduchu a bouchl jsem ho do jeho tyranosauří tlamy. A pak už jsem měl v celém těle jenom těžké balvany. Zlobila se na mě paní učitelka i máma. A přitom jsem za to vůbec nemohl. To kvůli Vilémovi chodím ze školky smutný a s břichem plným těžkých balvanů. A proč si vlastně smutná ty, Rózo?“
„Většinou proto, že jsem tady pořád sama, Mili. Teď mám ale vážně radost, že jsi za mnou přišel, a moc ráda bych ti s Vilémem pomohla.“
Když to Róza řekla, najednou jsem jí chtěl o Vilémovi a těžkém balvanu povědět všechno.
„Já bych se taky chtěl smát s ostatními dětmi a běhat po hřišti. Místo toho ale musím předstírat, že jsem mrtvý giganotosaurus. Když nade mnou stojí Vilém s tyranosauřími
drápy, nemůžu se hnout, i když bych si moc přál zmizet. Někdy se mi podaří stočit se do klubíčka a strachy zadržuju dech.
A občas si myslím, že si ten dech najde cestu ven a vystřelí mi z uší. Třeba jak se to stalo jednou, když jsme s našima vařili polévku a z hrnce na sporáku zničehonic vyletěla poklička, vyvalila se pára a polévka se rozlila po celé kuchyni. Tak nějak, myslím, že by mi mohlo z uší vystřelit všecko, co držím uvnitř.
Jenže ono nic. Místo toho se z bublin vzduchu v břiše stane těžký balvan. Moje nohy jsou pomalé jako dva unavení hlemýždi. Asi proto, jak musím ten balvan pořád nosit. Tak nějak se cítím.“
„A jaké to je teď, když jsi mi o Vilémovi řekl?“
„Jsem rád, že jsi tu se mnou, Rózo. Už nejsem tak sám. Když o tom spolu mluvíme, cítím se úplně jinak. Zdá se mi, že i ten balvan v břiše se odkutálel někam pryč. A mám chuť stát se zase giganotosaurem.“
Na úplném vrcholu prolézačky, kam jsem vyšplhal, jsem se za ruce zavěsil.
