Bjørn Sortland, Timo Parvela, Pasi Pitkänen: KEPLER62. Kniha čtvrtá: Průkopníci

KEPLER62 KNIHA ČTVRTÁ: PRŮKOPNÍCI

host

Brno 2018

BjĂ¸rn Sortland Timo Parvela Ilustroval Pasi PitkĂ¤nen

KNIHA ČTVRTÁ:

PRŮKOPNÍCI

Copyright © Timo Parvela, Bjørn Sortland, Pasi Pitkänen and WSOY, 2016 Text © Timo Parvela, Bjørn Sortland 2016 Illustrations © Pasi Pitkänen 2016 First published by Werner Söderström Ltd in 2015 with the Finnish title KEPLER62 — Kirja 4: Pioneerit Original Norwegian title: Kepler62 — Pionerer Published by arrangement with Bonnier Rights Finland, Helsinki Translation © Jitka Jindřišková, Michal Švec, 2018 This translation has been published with the financial support of NORLA Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7577-601-3

1 „Vzbuď se!“ řeknu Arimu. „Hmmm,“ zamumlá. „Marie?“ „Jo, to jsem já. Jsme na místě.“ „He? Děláš si srandu?“

Ari vypadá, jako by dostal elektrickou ránu. Průlet červí dírou jsme prospali. Tady nás to vyplivlo. Pamatuju si jenom černo černé černo. A pár záblesků. Pak všechno po temnělo. V očích mám slzy, přes které toho moc nevidím. Dlouho jsem se dívala jen do tmy. Slzy radosti mi do očí vhrknou jen zřídka, a tak chvíli počkám, než si je osuším. Nejspíš jsem se probudila jako první. Za okny něco svítilo. Modře. Zeleně. Dosud jsme přitom za okny vesmírné lodi viděli jen nekonečnou vesmírnou temnotu. Až doteď. Modrá a zelená mi v tuhle chvíli připadají jako ty nejkrásnější barvy na světě. Znamenají totiž život. „Ať se stane cokoli, jsme první, Ari,“ zašeptám. „Úplně první lidi v dějinách, co přistanou 9

na planetě mimo vlastní soustavu. Jsme skoro jako Adam a Eva.“ Nejspíš není nutné šeptat, ale přijde mi to tak nějak správné. Od Země jsme urazili tisíc dvě stě světelných let, přežili jsme stav beztíže, ochabnutí svalů, umělý spánek, bouři meteoroidů i červí díru. Nakonec jsme se dostali sem, kde prožijeme celý život. Vím, že letíme rychle, ale klesání k planetě pod námi stejně působí jako zpomalený film. Jako by moje tělo mezitím prožilo celé léto. Elektrická plachta se roztáhla jako deštník a brzdí naše přistání na planetě Kepler62e. „Hmmm,“ posadí se Ari na sedadle. „Už tam budem?“ Usměju se. Ptá se mě jako maminky na výletě autem. Žádná matka tu ale není. Jen tři děti. A Olivia. Není tu ani auto. Jsme ve vesmírné lodi. Nebo přesněji řečeno v mezihvězdné plachetnici. Jmenuje se stejně jako jedna z lodí Kryštofa Kolumba: Santa María. Její obří elektrická plachta nás dopravila až sem. Ari se mi snažil vysvětlit, jak to čistě technicky funguje, ale můj mozek ty informace odmítl zpracovat. Ari je určitě ještě unavený ze všeho, co se stalo od cesty z Oblasti 51 na mezinárodní vesmír10

nou stanici ISS 4. Odtamtud jsme vyrazili na ne uvěřitelně dlouhou cestu sem, kam dosud žádný člověk nevkročil. Putujeme už víc než čtyři sta pozemských let, přestože pro nás to bylo jen několik měsíců. Moc tomu nerozumím, nějak to souvisí s tím, že se Santa María dokáže pohybovat tak rychle, až čas na palubě ubíhá relativně pomaleji než na Zemi… nebo tak nějak. Stejně to nechápu. Všichni, které jsme na Zemi znali, už musí být dávno mrtví. Nebo ne? Ne že bych znala moc lidí. Kromě táty, našich sluhů Magdy a Alfréda a pilotů Jima a Jeffa už jich bylo jen pár. Vlastně jen jeden kluk, Erik, u kterého jsem doufala v něco víc, ale zřejmě marně. Nejspíš bych teď měla mít srdce zlomené smutkem, ale od maminčiny smrti jsem celkem otupěla.

Na cestu vesmírem se vydaly tři mezihvězdné plachetnice: Santa María, Pinta a Niña. Každá se čtyřčlennou posádkou. Doma nás označovali za hrdiny, naději lidstva a jeho budoucnost. Ari mi vyprávěl, že chvalozpěv na naši adresu v podání prezidentky Marie Goodwillové neznal mezí. Já jsem její projev kvůli kryospánku neslyšela. Měla stejné křestní jméno jako já, ale jinak jsme toho nejspíš měly společného jen málo.

Plachetnice Niña do cíle nedoletěla, srazila se s meteoroidy a explodovala. Němec Uli, Francouzka Mirelle, Vikar z Indie a Julio z Argentiny umřeli. Je to příšerné a já mám černé svědomí, že pro ně netruchlím víc. Ale ani jsem je pořádně nepoznala. Zbývá nás osm. Ari, Joni, Olivia a já. A taky Min-džun, Lisa, Světlana a Albert v plachetnici Pinta, která letí jen kousíček za námi. Světlana je vysoká, ale působí roztomile. Trochu mě trápí, že po ní Ari v Oblasti 51 pokukoval. Aspoň myslím. Dotkne se mě drobná horká ruka. Podívám se na Ariho brášku Joniho. Už je taky vzhůru. Oči mu svítí tak, že se v nich vidím skoro jako v zrcadle, ale chlapec vypadá unaveně. Z jeho ruky sálá teplo, jako by měl horečku. „Jakmile přistanem, musíme smontovat moduly,“ oznamuje Ari. „Doufám, že se tam bude dát dýchat. A že nás hned po přistání nesejmou nějací strašliví mimozemšťani,“ podotkne Joni. „Udržujeme správný kurz,“ ozve se chladný hlas. „Připravte se na přistání. Já zůstanu v kok pitu, dokud nedosedneme.“ Oliviin hlas praská z reproduktoru. Nezní ani trochu nadšeně. Je fajn chovat se jako profík, 14

ale mohla by projevit aspoň trochu radosti, že konečně přistaneme na Kepleru62e. Po té nej šílenější vesmírné pouti v dějinách lidstva. A to vůbec nepřeháním.

2 Díky obrovské plachtě, která se nad námi roztáhla jako padák, přistane mezihvězdná plachetnice na planetě Kepler62e jen s nepatrným drcnutím. Několik vteřin se otřásá a pak zůstane stát zcela nehybně. Podíváme se na sebe. Vidím na Arim i Jonim, že ani jim nedochází, jak velká událost se právě odehrává. Jak výjimečná. Rozhostí se ticho. Olivia zřejmě vypnula všechny ventilátory a elektroniku — na přístroje už jsme si zvykli natolik, že jsme zapomněli, co je ticho. I když naší lodí už nikam cestovat nemůže me, těší mě pomyšlení, že se nepoškodila. „Představ si, že první člověk přistál na Měsíci dávno předtím, než jsem se narodil. Od Země to bylo jenom pár dní cesty,“ pronese Joni. „A my jsme teď přistáli na planetě vzdálený od Země dvanáct set světelnejch let. Měli bysme říct něco chytrýho.“ „Malý drcnutí pro člověka, velký drcnutí pro lidstvo,“ navrhnu. Nikdo se nezasměje. 16

„Oblečte si skafandry, aktivujte podtlak a kyslík. Podle přístrojů kyslík na planetě je, ale nemůžeme si být jistí, že je ho dost. A vezměte si taky energetické nápoje z támhleté malé ledničky. Potřebujete je.“ Ari donese plechovky s Go-go-go! — energetickým nápojem, co chutná naprosto božsky. Určitě obsahuje neskutečný množství hustejch přísad, protože jeho pití je úplnej fičák. „Na zdraví!“ vyhrknu. „Jsem připravená prozkoumat novou planetu.“ „Fajn,“ podotkne Olivia, která přišla za námi. Skafandr už má na sobě. „Půda venku je pevná. Tlak a teplota vzduchu vypadají dobře,“ vykládá, když se potýkáme s oblékáním. Trénovali jsme to asi tisíckrát, dokonce i Joni to zvládne. „Otázky? Ne? Tak jdeme na to.“ Olivia mluví jako můj učitel tělocviku. Naštěstí jsem se ho brzo zbavila. Do školy jsem chodila jen chvíli, než táta rozhodl, že se budu učit doma. Olivia nám zřejmě bude šéfovat do konce života.

Jdeme na to. Rychle po sobě mrkneme. Olivia si sklopí hledí helmy, udělá pár kroků a zmáčk ne kliku, kterou otevře dveře do přechodové komory. Šššt. Potom stojíme v krátké chodbičce a hledíme na dveře před námi. Poslední dveře. Olivia za námi zavře. Pomalu kráčíme k nejzazším dveřím, do nového života. Sklopíme si hledí. Nikoho nenapadne žádné moudro,

a tak Olivia stiskne červenou kliku a dveře se otevřou. Oslepí nás světlo, přes hledí má žlutooranžovou barvu. Zprvu toho moc nevidíme. Na hubených rozechvělých nohách se potácíme ze schodů, které se před námi vysunuly. Přestože přístroj naše svaly během hyper spánku automaticky masíroval a procvičoval, ztratili jsme hodně svalové hmoty. Naše těla jsou křehká a žaludek snese jen tekutou stravu.

Stojíme na travnaté zemi. Tráva! Dvanáct set světelných let od domova.